Napoleonské dobývání - Toruň

Napoleonské dobývání Toruň

Michal Šurgot

Napoleonské dobývání

Toruň Michal Šurgot

V roce 2015 vydal Michal Šurgot, jako svou 2. publikaci První vydání Všechna práva vyhrazena © Michal Šurgot surgot@volny.cz ISBN 978-80-270-0504-8

Obsah Předmluva Dobývání Toruně (1806, 1809, 1813) Posádka v roce 1813 Vývoj početního stavu bavorské brigády Hodnosti v bavorské armádě Uniformy lehké a řadové bavorské pěchoty Složení ruské 3. armády Ruské ženijní jednotky (organizace, výstroj a výzbroj) Profily osobností (Woyczyński, Brusch, Langeron, Poitevin, Zoller, Krauseneck) Pevnostní slovníček Připravuje se (napoleonský husar Dupuye) Zdroje

Předmluva aneb zjednodušený princip dobývání... V napoleonské literatuře se převážně vyskytují knihy věnované životopisům osobností, válečným tažením a samotným bitvám. Publikace, kterou držíte v ruce, by chtěla na příkladu opevněného města ukázat, jak v této době probíhalo obléhání. S rozvojem dělostřelectva se od 16. století musely vyvíjet i obranné prvky. Středověké hradby šly snadno prorazit několika výstřely, proto se opevnění roztahovalo do šířky a kvůli trajektorii střel stavělo i do menší výšky. S nadsázkou se dá říct, že v ideální pevnosti tohoto věku nešlo o výstavbu výškových překážek, prvky měly spíše mírně vyčnívat nad okolním terénem, ale naopak o hloubení hlubokých a širokých příkopů. Dalším aspektem vývoje pevnostního stavitelství bylo odstranění hluchých míst před opevněním. Míst, kde se mohl nepřítel soustředit a přitom nebyl ve směru palby pevnostních zbraní. Pokud se pevnost nebo opevněné město nedobylo překvapivým útokem nebo ihned nevzdalo, začalo se obléhat. Oba tábory se nejdříve snažily získat co nejvíce informací. Získávaly se od zajatců, dezertérů, obyvatel sympatizujících s jednou či druhou stranou, případně je přinášeli dobrovolníci, kteří v přestrojení prozkoumávali postavení nepřítele. Obránci se ještě snažili zlepšit obranu rychlou výstavbou polních opevnění v předpolí a vyztužováním stávajících prvků, obléhatelé se rozložili v okolí místa a snažili se určit nejslabší bod, ke kterému se vykopají zákopy a nakonec provede finální útok. Po určení směru útoku se začaly hloubit sapy, paralely a stavět polní opevnění pro dělostřelecké baterie, které by chránily kopající vojáky při protiútocích posádky a zároveň se snažily poškodit pevnostní stavby tak, aby se poškodila jejich vnější zeď a nahromaděné části, suť a hlína vytvořily val, po kterém by útočící pěchota vyběhla jako po žebříku. Obránci se palbou snažili ztížit budování zákopů a vyřadit z provozu baterie obléhatelů. Když zákopy vedly až k patě pevnosti, do fortifikačního prvku byl vystřílen průlom a pod ním se díky tomu navrstvil kopec zeminy a jiného materiálu, vyslal se do útoku oddíl dobrovolníků. Francouzi pro něj měli název „les enfants perdus“, ztracené děti, protože riziko smrti bylo veliké. Přesto se do oddílu většinou hlásilo dost mužů. Důstojníci mohli být povýšeni a s vojíny si v případě úspěšného útoku mohli nakrást největší kořist. Pro obránce se jednalo o pořádnou válku nervů, buď se ubránit a uhájit opevnění nebo se stát oběťmi mužů útočícího oddílu, kteří v prvních chvílích po dobytí zaslepeni zuřivostí a ztrátami spolubojovníků nedávali skoro žádnou milost... 4

autor: M. Šurgot

TORUŇ (Thorn) 1813 Polsko, Pomořany Opevněné město Toruň představovalo díky svému umístění důležitou základnu pro operace v Polsku i Prusku. Na pravém břehu Visly chránilo jeden z mála stálých přechodů přes řeku. Od jednoho břehu k druhému se táhl dřevěný most, přerušený opevněným ostrovem (Kępa Bazarowa). Část od města k ostrovu měřila cca 220 m a říkalo se jí německá. Část od ostrova k levému břehu byla široká okolo 339 m a nazývala se polská. Základem opevnění byly středověké prvky ještě z dob, kdy město založili a vlastnili křižáci. Od roku 1563 se s ohledem na vývoj palných zbraní začaly stavět modernější prvky opevnění a v roce 1634 bylo dostavěno všech osm bastionů, které tvořily páteř novověké obrany. Zemní valy byly doplněny o palisády. Na severu a východě se nová linie opevnění postavila ještě před staré hradby a v předpolí i na ostrově se vybudovalo pár menších šancí. Kolem celého nového opevnění byl vyhlouben příkop. Těsně před vypuknutím „Velké severské války“ se obrana rozrostla o nové lunety a shromažďovací místa pro pěchotu a dělostřelectvo. V konfliktu o moc nad pobaltskými státy proti sobě stáli Švédové s počáteční pomocí Turecka a Liga severu 5

Schéma Toruně před třicetiletou válkou / autor: M. Zeiller

ve složení: Rusko, Dánsko, Sasko, později se přidalo Polsko, Prusko a Hanoversko. Švédský král Karel XII. v roce 1703 Toruň oblehl a obsadil. Ihned poté dal příkaz k demolici opevnění. Dobyvatelé stihli zbourat středověké barbakány, zničit část opevněné linie na severní straně, byly zasypány příkopy a rozkopány bastiony. Celkové tažení ale Švédové prohráli a město mohlo začít obnovovat opevnění. Po obsazení města Rusy, ve válce o polský trůn, práce ustaly. To mělo za následek, že dva nejvíce rozbořené bastiony se rozpadly a příkop byl znovu zasypán sesouvající se zeminou. V roce 1769 opět začala obnova poničeného opevnění a při následném „druhém dělení Polska“, kdy se město dostalo zpět pod Pruskou správu, se obrana dostala na úroveň před vpádem Švédu roku 1703. Během Napoleonských válek Toruň zažil tři obléhání. V kampani proti Prusku a Rusku jej 6. prosince 1806 Francouzi z Neyova sboru obsadili takřka bez boje. Velitel obránců, pruský generál Le Estocq, vydal příkaz k zapálení dřevěného mostu a pak se se svými vojsky stáhl a město vyklidil. U břehu města zůstalo jen několik Prusů. Přes řeku (asi 366m) se na lodích pokusilo přeplout několik čet 14. pěšího pluku pod velením plukovníka Savaryho. Plavidlo s jeho předvojem uvízlo v plovoucích ledových krách, nemohlo se hnout a stalo se terčem pruského ostřelování. Loďaři polské národnosti se vrhli na pruské vojáky. Přemohli je prakticky holýma rukama, naházeli Prusy do vody a pomohli Francouzům překonat led a dostat se k druhému 6

Pruská stráž před Mostní branou / koláž: M. Šurgot s použitím figur R. Knotela

břehu. Poláci již dříve přidělali pruskému veliteli v Toruni starosti, protože 3.000 jich mezi 1. listopadem a 20. prosincem dezertovalo z jeho armády. Le Estocq brzy po opuštění města dostal příkaz, aby Toruň obsadil zpět. Po dvou dnech se k městu vrátil, zde ale zjistil, že se francouzská vojska rozrostla, že na ně nestačí a odtáhl k Štrasburku. Francouzský desátník Charles Joseph Vanesse z 8. řadového pluku píše v té době z Toruně svým rodičům: “Nechce se mi věřit tomu, mí drazí rodiče!, že po bitvě u Lubecku jsme byli nuceni jít do tak pusté a mizerné země jako je Polsko a pochodovat, jak jsme to dělávali před odchodem z Travemunde do tohoto města (Toruně). Zastavili jsme až po šestnácti, devatenácti kilometrech denně a někdy dokonce i po 22 a 24 kilometrech. Přesně tak! Je to strašné, jak jsme vedeni. Veřejné práce jsou lehčí než nynější vojenský stav. Podívejte se na nešťastníka, pochoduje den a noc s kouskem špatného chleba pro obživu, zkaženým masem, kterého je tak málo. Mnoho mých přátel v kvartýrech nejí nic jiného než brambory, všechny druhy těch nejhorších potravin, pijí pouze vodu a spí na slámě zaplněné havětí.” 7

Nakvartýrovaní Francouzi / autor: Richard Knotel

Město se v roce 1807 stalo hlavním nemocničním centrem Napoleonovy armády. Léčilo se zde až 7000 raněných vojáků, což bylo skoro tolik, jako počet zdejších obyvatel. Ti to s vojáky neměli lehké, protože Toruň bylo i přes značný počet Poláků pruské město a Francouzi se chovali jako dobyvatelé. Někteří majitelé museli opustit své domy, které byly poté vydrancovány. V okolí Toruně působili i pruští partyzáni. 4. března jimi byl zavražděn podporučík Biche z 14. pěšího pluku. Po bitvě u Pruského Jílového bylo na saních do Toruňských špitálů evakuováno pět tisíc raněných. Lékaři s údivem pozorovali, že únavný převoz neměl vliv na nemocné. Po cestě prý zemřelo ne více než jedenáct raněných. Ale ti, kteří dorazili do cíle, neměli ještě vyhráno. Jako například zraněný důstojník, který byl v Toruni „ubytován“ na hnoji v budově sloužící jako stáj. Když změnil kvartýr, byl přemístěn do postele, do které mu každou noc naskákala skupina špinavých dětí, protože ji spolu sdíleli. Podal si další požadavek na ubytování a skončil v zámečku, kde mu společnost dělala žena, která byla šílená. Chirurg Gama měl v Toruni jako velitel služby na starost kolem osmi stu nemocných, které našel: ...ve velkém domě, ležící na hnijící slámě, poskládané těsně vedle sebe, křičící a plačící v očekávání brzké smrti. S pomocí dvou nebo tří podřízených by se v pár dnech povedlo změnit toto místo na tro8

chu příjemnější, kde by se dal dýchat čerstvý vzduch a ne výpary zvedající se z ran a hnijících odpadků, kterým byli ubozí vojáci neschopni pohybu vystaveni. Přitom se jednalo o město, které nepostrádá zdroje, ale ukázalo se, že selhala administrativa. Nebyl zde žádný válečný komisař pro zorganizování pomoci nebo financí. Téměř žádné zdravotní sestry, dvě nebo tři, které ještě málo chápaly svou práci. Vytvořením čistého místa by se mohl dělat vývar pro více jak dvacet pět pacientů a nemusel by se vařit venku v hrnci. Poskytnout nádoby s vodou a bylinkovým čajem pro muže trápící se neukojitelnou žízní, vzhledem k vysokým horečkám způsobeným jejich zraněními. Bez podpory a zdrojů musíme pracovat s nekvalitními obvazy zbylými z ambulancí. Pět tisíc raněných bylo rozděleno stejným způsobem v několika domech zvaných nemocnice. Dostalo se jim různé péče, která se mohla lišit od nejméně až po nejvíce kvalitní. Své pacienty zde ze své polní ambulance posílal i Larrey, hlavní chirurg císařské gardy: Pan Labit, kapitán 69. řadového pluku, s kterým se znám již od Egypta, byl jedním z prvních z armády, který po obdržení vážného zranění, sám dorazil do naší ambulance. Kanónová kule mu pohmoždila levou paži v horní třetině. Zranění končí pod ramenem. Kvůli hnisu jsem použil mou metodu amputace končetiny. Operace byla rychlá a zdárná. Kapitán byl evakuován do Toruně a krátce poté jsem byl informován, že se kompletně uzdravil. Dragoun 6. pluku, umístěný v naší ambulanci, strašně trpěl ze zranění na levém rameni: s úbytkem hmoty ramenního svalu, s rozdrcenou hlavicí pažní kosti, roztrženými nervovými svazky v pažním svalu. Toto působilo, bez jakýchkoli pochyb, raněnému nesnesitelnou bolest. Přese všechno jsem si zachoval v této krajní situaci chladnou hlavu a pevné ruce pro amputaci v kloubu ramene. Amputace následovala v naprostém klidu. Raněný poté ihned usnul, zavinutý ve svém plášti. Spánek trval až do zítřejšího rána, kdy byl evakuován do Toruně. S ohledem na svou výhodnou polohu byl Toruň vyhledáván i pro velikou a rozmanitou nabídku zboží a služeb. Pro nákup si jej vybral i Victor Dupuy, důstojník 11. jízdních myslivců, rozložených poblíž ostrova Nogat a štábem v Friegenhoffu: Začátkem dubna mi plukovník dal za úkol, abych pro pluk nakoupil sto padesát čabrak z ovčí kůže a stejně tolik pokrývek pro koně. Obchod jsem mohl udělat v Graudenzu, Toruni, Poznani nebo Berlíně. Odvážil jsem se mít nějaké námitky. Plukovníkovi jsem podotkl, že pro tento úkol by bylo nejlepší, kdyby byl svěřen nějakému zkušenějšímu důstojníku, který tento druh nákupu již prováděl a který mi neříkal nic. Také můžeme brzo vyrazit 9

do pole a to bych byl raději s plukem než u zadní části armády.Odpověděl, že posílá mě, protože ví, že se brzo vrátím. Poslechl jsem a následující den, po obdržení peněz, které jsem potřeboval, jsem odjel s mým myslivcem na zrekvírovaném voze. Byl jsem v Marienburgu, Marienverderu, kromě Graudenzu, kde se stále obléhala pevnost. Poté, co se mi tam nepovedlo uzavřít obchody, jsem směřoval do Toruně, kde jsem byl velice šťastný, neboť týden po mém příjezdu jsem měl moje ovčí kožešiny a pokrývky zakoupeny a zabaleny. Nemohl jsem zůstat čekat na výrobu čabrak. Tato činost by si vyžádala mnoho času a já si důvodně myslel, že se u pluku udělá lépe a rychleji. Ale bylo obtížné to provést. Bylo třeba odjet a najít povozy pro naložení našeho zboží. Městští úředníci, na které jsem se obrátil, mi řekli, že je nemožné, aby mi je poskytli. S rozpaky jsem šel za generálem Rappem* /dočasný guvernér města/ a nastínil mu můj problém s transportem. “I kdybyste byl můj bratr”, odpověděl úsečně, “Nemohu Vám je dát.” Odcházel jsem dost nespokojený a velmi otrávený, když na mě křikl: “Pane důstojníku, nebojí se důstojník myslivců bomb ani dělových koulí?” “Ne, můj generále”, odpověděl jsem. “Dobrá, po vodě odtud vypluje konvoj s náboji a municí do Gdaňska. Promluvím si s ženijním důstojníkem, vy s ním pak také. Budete velet konvoji, dokud se nevylodíte na ostrově Nogat a tam opustíte četaře pontonýrů, který bude s Vámi. Dávejte si pozor na opevněný Graudenz.” Mnohokrát jsem generálovi poděkoval a šťasten se domlouval s ženijním důstojníkem, který mi řekl, že konvoj odjede o dva dny později a který byl rád, že má velitele transportu. V určený den jsem šel do přístavu, kde již byl konvoj připravený. Dvanáct velkých lodí s bombami, kulemi, granáty. Dvě, které vezly střelný prach, jsem umístil na konec konvoje. Mé balíky byly umístěny v lodi na čele a když jsem vyvěsil velitelskou vlajku, kotvy byly vytaženy. Naše plavba byla příjemná a rychlá. My sjížděli řeku, majíce na každé lodi deset polských veslařů K večeru jsme opustili pontonýry strážící naši flotilu a vydali se hledat pohostinství v domech na březích Visly. Třetí den v noci jsme dorazili k vesnici na levém břehu, kde měli stanoviště námořníci gardy, asi půl míli od Graudenze. Přes den nešlo kolem pevnosti sedící na pravém břehu proplout, jak se o to o den dříve pokoušely dvě lodě. Pevnost úsek hlídala dobře. Přivázaní jsme čekali na noc. Pevnost stála na kopci, trochu vzdálená od města a s hradbami omývanými Vislou. Na řeku mířily tři baterie. První byla v úrovni vody, druhá o trochu výš a třetí úplně nahoře. Pokrývaly více než 400 metrů. Když začala noc, 10