Issuu

��

Podìkování Dìkujeme za podporu, inspiraci a v neposlední øadì za nezištné svolení k využití podkladù kolegùm a spolupracovníkùm z Katedry psychiatrie IPVZ prof. MUDr. Karlu Chromému, prof. MUDr. Evì Èeškové, prof. MUDr. Jaroslavu Bouèkovi, doc. MUDr. Jiøímu Beranovi, MUDr. Radkinu Honzákovi, MUDr. Jánoši Sikorovi a zvlášť MUDr. Zdence Vyhnánkové a PhDr. Nadì Kubíèkové. Osobní podìkování Aleny Veèeøové-Procházkové smìøuje ke kolegùm z Výboru Psychofarmakologické sekce Psychiatrické spoleènosti (prof. MUDr. Oldøich Vinaø, prof. MUDr. Jaromír Švestka, MUDr. Martin Anders a další) za inspiraci a podnìty pøi psaní psychofarmakologické èásti textu.

doc. MUDr. Karel Dušek, CSc. MUDr. Alena Veèeøová-Procházková DIAGNOSTIKA A TERAPIE DUŠEVNÍCH PORUCH Vydala Grada Publishing, a.s. U Prùhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 4132. publikaci Odpovìdná redaktorka Bc. Maria Arnautovová Sazba a zlom Milan Vokál Poèet stran 632 Vydání 1., 2010 Vytiskly Tiskárny Havlíèkùv Brod, a. s. Husova ulice 1881, Havlíèkùv Brod © Grada Publishing, a.s., 2010 Cover Photo © fotobanka Allphoto Recenzoval: prof. MUDr. Jaroslav Bouèek, CSc. ISBN 978-80-247-1620-6 (tištěná verze)

ISBN 978-80-247-7543-2 (elektronická verze ve formátu PDF) © Grada Publishing, a.s. 2012

verze osvit 1, 24 August 2010

OBSAH

ÚVOD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Z HISTORIE ÈESKÉ A SVÌTOVÉ PSYCHIATRIE . . . . . . . . . . . . . . 15

ÈÁST I DIAGNOSTIKA DUŠEVNÍCH PORUCH 1. DIAGNOSTICKÝ PROCES . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1 Obecné zásady diagnostiky v psychiatrii . . . . . . . . . . . 1.2 Duševní zdraví a duševní porucha (nemoc) . . . . . . . . . . 1.3 Modely duševních (a behaviorálních) poruch . . . . . . . . . 1.4 Rozpoznání duševnì nemocného . . . . . . . . . . . . . . . 1.5 Klasifikaèní soustavy a diagnostika . . . . . . . . . . . . . . 1.6 Diagnostika – dynamický proces . . . . . . . . . . . . . . . 1.7 Subjektivní èinitelé v diagnostice . . . . . . . . . . . . . . . 1.8 Objektivní faktory v diagnostice . . . . . . . . . . . . . . . 1.9 Získávání a zpracování informací . . . . . . . . . . . . . . . 1.9.1 Rozmluva s nemocným a jeho pozorování . . . . . . 1.9.2 Anamnestické údaje . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.9.3 Nynìjší onemocnìní . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.9.4 Zamìøené psychiatrické vyšetøení . . . . . . . . . . . 1.9.5 Tìlesné vyšetøení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.9.6 Popis chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.9.7 Psychiatrické zhodnocení (psychopatologický rozbor) 1.9.8 Diagnostický závìr . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2. SYMPTOMY DUŠEVNÍCH PORUCH 2.1 Symptom . . . . . . . . . . . . . . 2.2 Vnímání a jeho poruchy . . . . . . . 2.2.1 Zvláštní projevy vnímání . . 2.2.2 Poruchy vnímání . . . . . . 2.3 Emotivita a její poruchy . . . . . . . 2.3.1 Charakteristické rysy emocí . 2.3.2 Rozdìlení emocí . . . . . . . 2.3.3 Somatické projevy emocí . . 2.3.4 Poruchy emotivity . . . . . . 2.3.5 Poruchy afektù . . . . . . . 2.3.6 Poruchy nálad . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . .

21 21 22 24 26 28 30 31 33 34 34 36 37 38 39 39 40 40

. . . . . . . . . . . .

42 42 42 43 44 52 52 53 54 54 54 56

2.4

2.5

2.6 2.7

2.8 2.9 2.10

2.11

2.12

2.13 2.14 2.15 2.16

2.3.7 Poruchy vyšších citù . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 2.3.8 Fobie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 Pamìť a její poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 2.4.1 Vlastnosti pamìti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 2.4.2 Poruchy pamìti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 Intelekt a jeho poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 2.5.1 Strukturální elementy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 2.5.2 Vyšetøování intelektu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 2.5.3 Poruchy intelektu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 Myšlení a jeho poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 2.6.1 Poruchy myšlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 Vìdomí a jeho poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 2.7.1 Zmìny vìdomí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 2.7.2 Poruchy vìdomí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 Pozornost a její poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 2.8.1 Poruchy pozornosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 Orientace a její poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 2.9.1 Poruchy orientace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 Pudy, instinkty a jejich poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 2.10.1 Poruchy instinktù . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 2.10.2 Poruchy pudù . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 Jednání, vùle a jejich poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 2.11.1 Poruchy volního jednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 2.11.2 Poruchy vùle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 2.11.3 Poruchy jednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 Osobnost a její poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 2.12.1 Snahy po tøídìní osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 2.12.2 Vyšetøování osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 2.12.3 Poruchy osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 Somatické projevy u duševních poruch . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 Neklid . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 Agrese . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 Autoagrese a sebevražedná aktivita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137

3. SYNDROMY DUŠEVNÍCH PORUCH . . 3.1 Syndrom . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2 Abstinenèní syndrom . . . . . . . . . . 3.3 Akinetický syndrom . . . . . . . . . . 3.4 Amentní syndrom . . . . . . . . . . . 3.5 Anxiózní syndrom . . . . . . . . . . . 3.6 Apatický a apaticko-abulický syndrom 3.7 Autistický syndrom . . . . . . . . . . 3.8 Deliriózní (delirantní) syndrom . . . . 3.9 Depersonalizaèní syndrom . . . . . . . 3.10 Depresivní syndrom . . . . . . . . . . 3.11 Fobický syndrom . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

144 144 145 146 147 148 149 150 151 152 154 156

3.12 3.13 3.14 3.15 3.16 3.17 3.18 3.19 3.20 3.21 3.22 3.23 3.24 3.25

Halucinatorní syndrom . . . . . . . . . . . . . . Halucinatornì paranoidní syndrom . . . . . . . Hyperkinetický syndrom . . . . . . . . . . . . . Hypochondrický syndrom . . . . . . . . . . . . Hysterický syndrom (konverzní, disociaèní) . . . Katatonní syndrom . . . . . . . . . . . . . . . . Manický syndrom . . . . . . . . . . . . . . . . Neurastenický syndrom . . . . . . . . . . . . . Obnubilatorní syndrom . . . . . . . . . . . . . . Obsedantní syndrom . . . . . . . . . . . . . . . Oneiroidní syndrom . . . . . . . . . . . . . . . Organický psychosyndrom (dementní syndrom) Paranoidní syndrom . . . . . . . . . . . . . . . Paranoidnì halucinatorní syndrom . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . .

157 160 161 162 163 165 167 168 170 171 172 173 175 176

4. DUŠEVNÍ PORUCHY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1 F 00–09 – Organické duševní poruchy vèetnì symptomatických . . . . . 4.1.1 F 00 – Demence u Alzheimerovy choroby . . . . . . . . . . . . 4.1.2 Psychické poruchy pøi cévních onemocnìních mozku . . . . . . 4.1.3 F 02 – Demence u chorob klasifikovaných jinde . . . . . . . . . 4.1.4 Psychické poruchy pøi zánìtlivých onemocnìních mozku . . . . 4.1.5 Psychické poruchy pøi expanzivních procesech nitrolebních . . . 4.1.6 Psychické projevy pøi epilepsii . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.7 Psychické poruchy pøi lues . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.8 F 04 – Organický amnestický syndrom jiný než vyvolaný alkoholem a jinými drogami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.9 F 05 – Delirium jiné než vyvolané alkoholem a jinými drogami . 4.1.10 F 06 – Jiné duševní poruchy vznikající následkem onemocnìní, poškození nebo dysfunkce mozku nebo následkem somatického onemocnìní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.11 F 06.0 – Organická halucinóza . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.12 F 06.1 – Organická katatonní porucha . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.13 F 06.2 – Organický syndrom s bludy (schizoformní) . . . . . . . 4.1.14 F 06.3 – Organické afektivní poruchy . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.15 F 06.4–06.6 – Organická úzkostná porucha, organická disociaèní porucha, organická emoèní labilita – astenická porucha . . . . . 4.1.16 F 06.7 – Mírná kognitivní porucha . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.17 F 07 – Poruchy osobnosti a poruchy chování vyvolané onemocnìním, poškozením nebo dysfunkcí mozku . . . . . . . . 4.2 Duševní poruchy a poruchy chování vyvolané úèinkem psychoaktivních látek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1 F 10 – Poruchy vyvolané požíváním alkoholu . . . . . . . . . . 4.2.2 Drogové závislosti jiné než na alkoholu . . . . . . . . . . . . . . 4.3 F 20–29 – Schizofrenie, schizotypní poruchy a poruchy s bludy . . . . . 4.3.1 F 20 – Schizofrenie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.3.2 F 21 – Schizotypní porucha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . .

178 179 180 182 186 190 191 193 195

. . 198 . . 198

. . . . .

199 202 203 203 204

. . 204 . . 204 . . 204 . . . . . .

. . . . . .

205 206 214 218 218 228

4.3.3 F 22 Trvalé duševní poruchy s bludy . . . . . . . . . . . . . . . 4.3.4 F 23 – Akutní a pøechodné psychotické poruchy . . . . . . . . . 4.3.5 F 24 – Indukovaná porucha s bludy . . . . . . . . . . . . . . . . 4.3.6 F 25 – Schizoafektivní poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.4 F 30–39 Afektivní poruchy (poruchy nálady) . . . . . . . . . . . . . . . 4.4.1 F 30 – Manická epizoda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.4.2 F 31 – Bipolární afektivní porucha . . . . . . . . . . . . . . . . 4.4.3 F 33 – Rekurentní depresivní porucha . . . . . . . . . . . . . . . 4.4.4 F 34 – Trvalé poruchy nálady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.4.5 Výpovìdi nemocných o depresi . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.5 F 40–49 Neurotické poruchy, poruchy vyvolané stresem a somatoformní poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.5.1 F 40 – Fobické úzkostné poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.5.2 F 43 – Reakce na závažný stres a poruchy pøizpùsobení . . . . . 4.5.3 F 44 – Disociaèní (konverzní) poruchy . . . . . . . . . . . . . . 4.5.4 F 45 – Somatoformní poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.5.5 F 48 – Jiné neurotické poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.6 F 50 – Poruchy pøíjmu potravy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.6.1 F 50.0 – Mentální anorexie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.6.2 F 50.2 – Mentální bulimie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.7 F 51 Neorganické poruchy spánku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.7.1 F 51.0 – Neorganická nespavost . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.7.2 F 51.1 – Neorganická hypersomnie . . . . . . . . . . . . . . . . 4.7.3 F 51.2 – Neorganické poruchy rytmu spánek-bdìní . . . . . . . . 4.7.4 F 51.3 – Somnambulismus (námìsíènost) . . . . . . . . . . . . . 4.7.5 F 51.4 – Noèní dìsy (pavor nocturnus) . . . . . . . . . . . . . . 4.7.6 F 51.5 – Noèní mùry (úzkostné sny) . . . . . . . . . . . . . . . . 4.8 F 52 – Sexuální dysfunkce nevyvolaná organickou poruchou nebo nemocí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.9 F 53 – Duševní poruchy a poruchy chování spojené s šestinedìlím (neklasifikované jinde) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.9.1 Psychické poruchy v období puberty a pøi menses . . . . . . . . 4.10 F 55 – Abúzus látek nevyvolávajících závislost . . . . . . . . . . . . . . 4.11 F 60–69 – Poruchy osobnosti a chování u dospìlých . . . . . . . . . . . 4.11.1 Definice, terminologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.11.2 Klasifikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.11.3 Epidemiologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.11.4 Etiologie a patogeneze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.11.5 Rizikové faktory a prevence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.11.6 Klinický obraz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.11.7 Diagnostická kritéria a klinický obraz jednotlivých poruch osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.11.8 Terapie poruch osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.12 F 63 – Návykové a impulzivní poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.12.1 F 63.0 – Patologické hráèství (gambling) . . . . . . . . . . . . . 4.12.2 F 63.1 – Patologické zakládání požárù (pyromanie) . . . . . . .

. . . . . . . . . .

229 230 231 231 232 232 236 237 238 239

. . . . . . . . . . . . . . . .

242 242 247 250 254 258 259 259 261 261 262 262 263 263 264 265

. . 265 . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . .

269 269 270 271 272 272 274 275 276 277

. . . . .

279 294 306 306 307

4.12.3 F 63.2 – Patologické kradení (kleptomanie) . . . . . . . . . 4.12.4 F 63.3 – Trichotillomanie . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.13 F 64 – Poruchy pohlavní identity . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.13.1 F 64.0 – Transsexualismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.13.2 F 64.1 – Transvestitismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.13.3 F 64.2 – Porucha pohlavní identity v dìtství . . . . . . . . 4.14 F 65 – Poruchy sexuální preference . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.14.1 F 65.0 – Fetišismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.14.2 F 65.2 – Exhibicionismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.14.3 F 65.4 – Pedofilie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.14.4 F 65.5 – Sadomasochismus . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.15 F 70–79 – Mentální retardace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.15.1 Mentální retardace na podkladì chromozomálních odchylek 4.15.2 Mentální retardace na podkladì metabolických poruch . . . 4.15.3 Mentální retardace na bázi heredodegenerativních poruch . 4.15.4 Sociální faktory v etiologii mentální retardace . . . . . . . 4.15.5 Diagnostika mentální retardace (podle SZO) . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . .

307 307 308 309 309 309 310 310 311 311 312 313 315 316 317 317 317

ÈÁST II TERAPIE DUŠEVNÍCH PORUCH 5. PSYCHOLOGICKÝ PØÍSTUP . . . . . . . . . . . . 5.1 Úvod a definice . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2 Rozhovor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2.1 Rozhovor, jeho struktura a funkce . . . . . 5.2.2 Nìkteré specifické problémy . . . . . . . 5.2.3 Sdìlování diagnózy duševního onemocnìní 5.2.4 Vedení rozhovoru s pozùstalými . . . . . 5.3 Psychologický pøístup k sobì jako zdravotníkovi . 5.3.1 Burn-out syndrom . . . . . . . . . . . . . 5.3.2 Prevence burn-out syndromu . . . . . . .

. . . . . . . . . .

323 323 326 326 329 330 331 333 333 335

6. PSYCHOTERAPIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1 Výzkum úèinnosti psychoterapie . . . . . . . . . 6.2 Psychoterapie v zobrazovacích metodách CNS . . 6.3 Kvalita života a duševní porucha . . . . . . . . . 6.4 Hlavní smìry a metody psychoterapie . . . . . . . 6.4.1 Hlubinná a psychoanalytická psychoterapie 6.4.2 Dynamická a interpersonální psychoterapie 6.4.3 Rogersovská psychoterapie . . . . . . . . 6.4.4 Behaviorální psychoterapie . . . . . . . . 6.4.5 Kognitivní psychoterapie . . . . . . . . . 6.4.6 Kognitivnì behaviorální psychoterapie . . 6.4.7 Racionální psychoterapie . . . . . . . . . 6.4.8 Sugestivní a hypnotická psychoterapie . . 6.4.9 Nácviková psychoterapie . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . .

337 338 339 341 342 342 345 347 347 348 349 350 350 351

. . . . . . . . . . . .

352 354 355 358 360 362 363 366 366 371 374 376

7. PSYCHOFARMAKOTERAPIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.1 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2 Psychostimulancia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.3 Hypnotika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.3.1 Klasická hypnosedativa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.3.2 Benzodiazepiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.3.3 Z-hypnotika, pyrazinové deriváty . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.3.4 Terapie poruch spánku úpravou cirkadiánního rytmu – melatonin 7.3.5 Agonisté melatoninových receptorù . . . . . . . . . . . . . . . . 7.3.6 Další léèiva využívaná v léèbì poruch spánku . . . . . . . . . . 7.4 Antidepresiva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.4.1 Antidepresiva I. generace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.4.2 Antidepresiva II. generace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.4.3 Antidepresiva III. generace – SSRI, ASRI, SARI, NARI, DARI . . 7.4.4 Antidepresiva IV. generace: SNRI, NaSSA, DNRI . . . . . . . . 7.4.5 Inhibitory zpìtného vychytávání – RUI, Hypericum perforatum . 7.4.6 SRE – stimulanty zpìtného vychytávání serotoninu . . . . . . . 7.4.7 MASSA – agonisté melatoninových receptorù a antagonisté serotoninových receptorù . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.4.8 Inhibitory monoaminooxidázy (IMAO) . . . . . . . . . . . . . . 7.4.9 Závìr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.5 Anxiolytika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.5.1 Propandiolová anxiolytika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.5.2 Benzodiazepinová anxiolytika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.5.3 Nebenzodiazepinová anxiolytika . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.6 Thymoprofylaktika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.6.1 Lithium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.6.2 Antiepileptika II. generace – valproáty a karbamazepin . . . . . 7.6.3 Novìjší thymoprofylaktika – antiepileptika III. generace, lamotrigin, gabapentin, pregabalin, topiramat . . . . . . . . . . . 7.7 Antipsychotika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.7.1 Kontraindikace podání antipsychotik . . . . . . . . . . . . . . . 7.7.2 Akutní podání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . .

385 385 388 390 392 394 396 398 400 400 401 407 409 410 415 421 421

. . . . . . . . . .

421 422 423 423 425 425 430 433 434 436

. . . .

437 440 442 442

6.5

6.4.10 Logoterapie a existenciální analýza . . . . . . . . . . 6.4.11 Gestalt psychoterapie (GPT) . . . . . . . . . . . . . . 6.4.12 Psychoterapeutické pøístupy zamìøené na práci s tìlem 6.4.13 Rodinná psychoterapie (RT) . . . . . . . . . . . . . . 6.4.14 Integrativní psychoterapie . . . . . . . . . . . . . . . 6.4.15 Terapeutická komunita (TK) (léèebné spoleèenství) . 6.4.16 Nìkteré další psychoterapeutické metody . . . . . . . Krizová intervence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.5.1 Definice, spouštìèe, prùbìh . . . . . . . . . . . . . . 6.5.2 Suicidální krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.5.3 Organizace a limity krizové intervence . . . . . . . . 6.5.4 Zásady psychoterapie a farmakoterapie . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

7.8

7.9

7.10

7.11

7.12

7.13 7.14 7.15

7.7.3 Antipsychotika první generace (AP I. generace) . . . . . . . . . . 7.7.4 Antipsychotika II. generace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.7.5 Depotní antipsychotika – prevence relapsu . . . . . . . . . . . . . 7.7.6 Interakce antipsychotik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Neuroprotektiva a kognitiva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.8.1 Kognitiva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.8.2 Další látky využívané k léèbì demence. . . . . . . . . . . . . . . . Léèiva používaná v léèbì závislosti na opioidech, alkoholu a tabáku . . . . 7.9.1 Detoxikace a detoxifikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.9.2 Substituèní terapie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.9.3 ,,Anti-cravingová léèba“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.9.4 Senzibilizaèní léèba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.9.5 Terapie závislosti na tabáku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Léèba erektilní dysfunkce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.10.1 Stanovení diagnózy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.10.2 Perorální léèba s centrálním úèinkem, tzv. sexuální tonika, centrální alfa-2 adrenergní antagonisté . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.10.3 Perorální léèba s periferním úèinkem . . . . . . . . . . . . . . . . 7.10.4 Další možnosti léèby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Fytoterapie v psychiatrii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.11.1 Hypnotika a sedativa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.11.2 Antidepresiva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.11.3 Nootropika a prokognitiva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.11.4 Ženšen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.11.5 Bachovy kvìty nejsou byliny, ale homeopatika . . . . . . . . . . . Interakce psychofarmak, výhodné a nevýhodné kombinace psychofarmak . 7.12.1 Farmaceutické interakce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.12.2 Farmakokinetické interakce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.12.3 Interakce na úrovni farmakodynamické . . . . . . . . . . . . . . . 7.12.4 Nìkteré vhodné a nevhodné kombinace antidepresiv a antipsychotik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.12.5 Závìr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Intoxikace psychofarmaky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Psychofarmaka v nepsychiatrických indikacích . . . . . . . . . . . . . . . Volba psychofarmaka u definovaných skupin pacientù . . . . . . . . . . . 7.15.1 Volba psychofarmaka v dìtském vìku . . . . . . . . . . . . . . . 7.15.2 Volba psychofarmaka ve stáøí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.15.3 Volba psychofarmaka v graviditì a laktaci . . . . . . . . . . . . . 7.15.4 Volba psychofarmaka pøi souèasné hyperplazii prostaty . . . . . . 7.15.5 Volba psychofarmaka pøi souèasné kardiopatii . . . . . . . . . . . 7.15.6 Volba psychofarmaka pøi souèasné nefro- a hepatopatii . . . . . . 7.15.7 Volba psychofarmaka pøi souèasné nadváze . . . . . . . . . . . . 7.15.8 Volba psychofarmaka pøi souèasné sexuální dysfunkci . . . . . . . 7.15.9 Volba psychofarmaka pøi souèasné Parkinsonovì nemoci . . . . . 7.15.10 Volba psychofarmaka pøi souèasné zvýšené záchvatové pohotovosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . .

443 449 462 463 464 466 474 479 480 484 487 488 490 493 494

. . . . . . . . . . . . .

495 496 499 502 502 506 507 507 507 508 511 511 518

. . . . . . . . . . . . . .

521 523 523 526 529 529 532 534 542 543 545 546 548 551

. 555

8. FYZICKÉ OMEZENÍ A OMEZOVACÍ PROSTØEDKY . . . . . . . . 8.1 Omezovací prostøedky v psychiatrii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.2 Pøijetí do lùžkového psychiatrického zaøízení bez souhlasu nemocného 8.3 Aplikace psychofarmak bez souhlasu pacienta a umìlá výživa sondou .

. . . .

559 559 562 564

9. BIOLOGICKÉ TERAPIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.1 Elektrokonvulzivní terapie (EKT) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.1.1 Metodika postupu pøi EKT . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.1.2 Frekvence EKT . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.1.3 Nežádoucí úèinky po EKT . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.1.4 EKT u speciálních populací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.1.5 Soubìžná farmakoterapie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.1.6 EEG . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.1.7 Mechanismus úèinku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.1.8 Závìr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.2 Repetitivní transkraniální magnetická stimulace (rTMS) . . . . . . . . . 9.2.1 Mechanismus stimulace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.2.2 Mechanismus úèinku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.3 Vagová stimulace (VNS) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.4 Fototerapie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.5 Experimentální metody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.5.1 Magnetická konvulzivní terapie (magnetic seizure therapy, MST) 9.5.2 Hluboká mozková stimulace (DBS) . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . .

566 567 568 572 572 573 573 574 574 575 575 576 576 577 578 580 580 580

. . . . . . . .

582 582 583 584 585 586 587 589

10. PSYCHIATRICKÁ REHABILITACE A SOCIOTERAPIE 10.1 Cíle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.2 Historie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.3 Rehabilitace pracovní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.4 Rehabilitace léèebná . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.5 Rehabilitace sociálnì-psychologická a pedagogická . . . 10.6 Rehabilitace sociálnì-psychologická . . . . . . . . . . . 10.7 Lázeòská léèba v psychiatrii . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . .

11. TERAPEUTICKÉ POSTUPY V LÉÈBÌ DUŠEVNÍCH PORUCH . . . . . . 591 LITERATURA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 592 REJSTØÍK . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 613

/ 13

ÚVOD

Když se setkáme s èlovìkem, který pøijde do psychiatrické ordinace, je naší snahou rozpoznat, zda a jakou psychickou poruchou trpí. Hledání a rozpoznání dávno nebo nedávno objevených, zjištìných a pojmenovaných psychických poruch je vrcholem psychiatrovy èinnosti. Prokazuje tím jak své odborné znalosti, tak i osobní inteligenci. V každém medicínském oboru v souèasné dobì existuje øada knih a pøíruèek, které napomáhají nejen ke správné diagnostice, ale i co nejvhodnìjšímu zpùsobu léèby. V souèasnosti je vývoj ve všech medicínských oborech, proto i v psychiatrii, velmi rychlý. Zvláštì v terapii jsou zmìny tak rychlé, že pøi vydávání odborné literatury vìtšího rozsahu dojde nìkdy již v prùbìhu jejího vydání k zastarání. Proto struènìjší pøíruèky mohou rychleji zachytit tyto zmìny. S první snahou sepsat pomùcku pro správnou diagnostiku v psychiatrii pøišel na poèátku 20. století Antonín Heveroch, pøestože v té dobì vyšla již uèebnice psychiatrie Karla Kuffnera. Heveroch na podrobných a „klasických“ kazuistikách ukazuje, jak postupovat pøi hledání správného diagnostického závìru. Nauèil tehdejší generaci psychiatrù, jak získat od pacienta informace, jak tvoøit diagnostické závìry, jak diferenciálnì diagnosticky uvažovat. I v souèasné dobì jsou jeho postupy pøíkladem. V prùbìhu let se ukázalo, jak psychiatr, stejnì jako lékaø jiného oboru, potøebuje své znalosti a vìdomosti neustále doplòovat a aktualizovat. Od dob Heverochových byla nìkolikrát zmìnìna psychiatrická terminologie i nosologická koncepce. Již Heveroch na základì srovnání tehdejších rùzných klasifikaèních systému, které ve své knize v pøehledu uvádí, tušil, že další vývoj stávající názory pøekoná. Mnozí psychiatøi upozoròovali, že mezi dobou vzniku nosologické koncepce a souèasností uplynula znaèná doba, psychiatrie se vyvíjela, a proto se klasická nosologie stává brzdou její další diferenciace. Nosologická schémata byla odvozena z obrazù typických pro období azylové psychiatrie a nevyhovují proto souèasné psychiatrii pøedevším v její ambulantní a extramurální péèi. Namítá se, že nosologická koncepce pøi neznalosti etiologie a patogeneze duševních poruch je konvence a mìla by se mìnit a vyvíjet souèasnì s tím, jak se vyvíjí a mìní psychiatrie. Psychiatrie má v teorii medicíny významné místo na pomezí vìd biologických a spoleèenských. Ve vztahu k filozofii je ve svých abstrakcích ještì pøíliš konkrétní a bylo by nesprávné se domnívat, že znalost teorií psychiatrie znamená být filozoficky erudován. Nìkteøí ambiciózní psychiatøi a filozofové se snaží stavìt psychiatrii do blízkosti filozofie. Jde o nepochopení místa a úlohy psychiatrie a její diskreditaci mezi ostatními medicínskými obory. Psychiatrii se tak pøisuzují nesplnitelné úkoly, pro které není teoreticky pøipravena a metodicky vybavena. V posledních letech se stále více pozoruje útìk od teorie oboru dovedené na pøíliš obecnou úroveò a návrat k psychiatrické praxi, k pacientovi jako zdroji poznání jak v psychoterapii, tak v psychiatrické praxi vùbec. Novì se má øešit vztah mezi vývojem

Diagnostika a terapie duševních poruch

osobnosti a rozvojem duševní poruchy. Zjistit, jak je chorobný proces od svého vzniku vèlenìn do dynamiky osobnosti, jaký je vztah mezi premorbidní osobností a duševní poruchou, jak jsou tyto vztahy a jejich vývoj ovlivòovány terapeutickými zásahy. K øešení takových otázek napomáhá správná diagnostika a terapie, jak se je snažíme v této pøíruèce ukázat.

/ 15

Z HISTORIE ÈESKÉ A SVÌTOVÉ PSYCHIATRIE

O psychických poruchách jsou zmínky jak ve starém Egyptì, tak Mezopotámii a pozdìji v Øecku. Za nejvýznamnìjšího lékaøe antické kultury je považován Hippokrates (460–377 pø. Kr.), který se ve svých teoretických i praktických názorech na duševní poruchy odpoutal od dosavadního mystického pojetí. Jako první zastával názor, že duševní poruchy jsou chorobami mozku, ale byl zastáncem jen somatické terapie. Jeho hlavním léèebným postupem bylo vymýtit z tìla nahromadìné tìlesné šťávy. Platon (427–347 pø. Kr.) stejnì jako jeho pokraèovatel Aristoteles (384–322 pø. Kr.) vycházeli z pøedpokladu, že èlovìk jako „tvor spoleèenský“ (zoon politicon) se pøi poruše vztahu èlovìk a spoleènost dostává do krizových situací, které mohou vést k narušení jeho duševního stavu. Erasistratos (320–250 pø. Kr.) zavedl uklidòující léèbu opiem. Asclepiades (124–56 pø. Kr.) obohatil psychiatrickou léèbu muzikoterapií, rehabilitaèním cvièením, vodoléèbou a pracovní terapií. Celsus (30 pø. Kr. až 30 po Kr.) spojil Hippokratovo somatické léèení s terapeutickými snahami Asclepiovými a doporuèoval u melancholikù hudbu, rozhovor, pøedèítání a naopak u „vzrušených“ cvièení do únavy. Slavný Galenus (130–200) se o terapii duševnì nemocných pøíliš nezajímal, byl spíše založen somaticky a nebyl ani pro psychologický pøístup. Tato jeho zásada spolu s Hippokratovými „somatickými postupy“ se stala zákonem pro pøíštích ètrnáct století. Teprve od 16. století se postupnì zaèínají v léèbì duševnì nemocných uplatòovat i snahy psychologické a rehabilitaèní. Když se ve 4. století rozpadla øímská øíše, v byzantské èásti se i nadále udržovaly postupy klasické staroøecké terapie u duševnì nemocných. Významným pøedstavitelem lékaøské vìdy se stal Avicena (Abu Ali ibn Sina 980–1037), který mimo jiné zjistil, že malarickou horeèkou lze vyléèit epilepsii. Johanneus Wierus (1515–1588) spolu s dalšími spolupracovníky odmítal náboženský exorcismus a zavádìl farmakologickou léèbu opiem, nìkterými rostlinami (blín, kozlík aj.). Felix Plater (1536–1614), který popsal flexibilitas cerea, používal v léèbì duševnì nemocných uspávadla, vodoléèbu, masáže a tìlesná cvièení. Antonio Valsalva (1666–1725) v Itálii zdùrazòoval vlídné zacházení s duševnì nemocnými a pravidelný pracovní režim. K výrazným zmìnám v péèi o duševnì nemocné dochází v druhé polovinì 18. století. Zaèínají se ve vìtší míøe uplatòovat psychologické a rehabilitaèní snahy. Ve Francii je to Filip Pinel (1745–1826), který v paøížském Bicetre prosazuje nové léèebné postupy, má humanitní pøístup (zbavuje pacienty pout), zavádí terapii zamìstnáním a øadu dalších opatøení. V jeho šlépìjích pokraèuje jeho žák J. E. D. Esquirol. V Itálii má podobné snahy Vincenzo Chiarugi (1759–1820), v Anglii John Conolly (1794–1886), v Rusku V. F. Sabler (1790–1870), v Nìmecku Johann Langermann

Diagnostika a terapie duševních poruch

(1768–1832), v Americe Benjamin Rush (1745–1813) a v Èechách Jan Theobald Held (1770–1851). V èeských zemích se o péèi o duševnì nemocné nejvíce zasloužil øád Milosrdných bratøí, který od druhé poloviny l8. století budoval v øadì mìst své nemocnice. Pro duševnì nemocné ženy bylo v roce 1784 zøízeno samostatné oddìlení v nemocnici u sv. Alžbìty (dnes Na slupi 448/6, Praha 2). V roce 1790 byl v rámci Všeobecné nemocnice v Praze otevøen samostatný „ústav“ pro duševnì nemocné (Tollhaus), který mìl 60 lùžek. V roce 1822 byl otevøen další ústav pro duševnì nemocné v bývalém klášteøe sv. Kateøiny (dnes budova neurologické kliniky v Praze 2). V roce 1821 bylo zavedeno na pražské lékaøské fakultì vyuèování „choromyslnictví“. Vyuèoval Held, který se stal zároveò pøednostou novì zøízeného kateøinského ústavu. Významným pøedstavitel reformních snah v péèi o duševnì nemocné se stal Heldùv žák Josef Riedl (1803–1870), který byl od roku 1836 øeditelem ústavu u sv. Kateøiny. Uplatòoval nový pøístup k nemocným, zavedl léèbu prací a øadu dalších rehabilitaèních i lázeòských metod. Jeho léèebné snahy byly v té dobì známy v celé Evropì a øada psychiatrù se k nìmu jezdila uèit. V roce 1840 se stal prvním docentem psychiatrie v Èechách. Zasloužil se o vybudování „Nového domu“, nynìjší psychiatrické kliniky v Praze 2. V roce 1851 odešel do Vídnì. Po nìm se stal øeditelem František Köstel (1812–1883), který ústav vedl do roku 1869. Uplatòoval názor, že duševní choroba je ve vìtšinì pøípadù patologickým procesem mozku, je proto nutný tìlesný klid na lùžku, protože tak se mozek lépe prokrvuje. Toto období bylo poplatné rozvoji patologické anatomie pøedstavované hlavnì Rudolfem Virchowem (1821–1902, od roku 1856 pøednosta patologicko-anatomického ústavu v Berlínì). Tomuto období je poplatná i Kraepelinova klasifikace, ve které splývá psychiatrie s ostatní medicínou. Emil Kraepelin (1856–1926) zdùrazòoval pozorovací techniku, hledá korelaci základních pøíznakù s prùbìhem onemocnìní, vyèleòuje urèité jednotky onemocnìní, zdùrazòuje význam prognózy. Položil základy psychiatrické nosologie a systematiky, v léèebných postupech byl „somatikem“. Èeská psychiatrie byla úzce spjata s psychiatrií nìmeckou a švýcarskou, a proto i její názory se o tyto oblasti opírají. Zcela jiným postupùm odpovídá Freudova psychoanalýza (Sigmund Freud 1856–1939). Koncem 19. století dochází k budování psychiatrických ústavù v èeských zemích (Brno-Èernovice 1863, léèebna v Dobøanech 1881). V roce 1886 je zøízena èeská lékaøská fakulta v Praze. V té dobì došlo i k rozdìlení psychiatrické kliniky v Praze na èást èeskou a èást nìmeckou (na té pracoval mimo jiné Arnold Pick, døívìjší øeditel léèebny v Dobøanech, kde popsal po nìm nazvanou formu demence). Po Köstelovi je pøednostou pražského ústavu Jakub Fischel (od r. 1869 do r.1885). Prvním pøednostou èeské psychiatrické kliniky v Praze se stává profesor Benjamin Èumpelík v letech 1886–1891, který mimo jiné zøídil i chemickou a histologickou laboratoø. Tím se prohlubuje somatické pojetí duševních chorob na tomto pracovišti. Pokraèuje v tom i jeho nástupce Bohuslav Hellich v letech 1891–1895, jehož speciálním oborem byla histopatologie. Dalším pokraèovatelem „somatických“ tradic se stává profesor Karel Kuffner (1858–1940). Byl stoupencem psychiatrické koncepce Meynertovy, jehož byl žákem (Theodor Hermann 1833–1892, rakouský neuropsychiatr, „otec architektoniky mozku“). Kuffner napsal dvoudílnou uèebnici psychiatrie, obecná èást vyšla v roce 1897, v roce 1900 vyšla èást speciální, ve které rozdìlil duševní choroby na

Z historie èeské a svìtové psychiatrie

Psychosy prostì symptomatické (melancholie, manie, paranoia, amence, dementia) a Psychosy modifikované (napø. paralysis progressiva). Kuffnerovými žáky byla celá øada významných psychiatrù: Ladislav Haškovec (1866–1944, zaèal vydávat Revue v neurologii a psychiatrii, vìnoval se neurologii), Antonín Heverech (1869–1927, autor Diagnostiky chorob duševních), Hubert Procházka (1885–1935, vìnoval se soudní psychiatrii, pøednosta psychiatrické kliniky v Brnì po Bìlohradském, byl zastøelen svým pacientem, paranoidním schizofrenikem, v den svých narozenin), Zdenìk Mysliveèek (1881–1974, založil psychiatrickou kliniku v Bratislavì, po Kuffnerovi se v roce 1929 stal pøednostou psychiatrické kliniky v Praze, napsal uèebnici psychiatrie, vìnoval se pøedevším histopatologii), Karel Bìlohradský (1889–1929, založil psychiatrickou kliniku v Brnì, vìnoval se pedopsychiatrii). Uvedení psychiatøi vychovali øadu významných žákù. Po Mysliveèkovi se v roce 1956 stal pøednostou psychiatrické kliniky v Praze Vladimír Vondráèek (1895–1978, napsal øadu publikací, byl spíše pokraèovatelem koncepce Heverocha). Dalšími pøednosty psychiatrické kliniky se stali Jan Dobiáš (napsal Úvod do lékaøské psychologie a spoleènì s E. Vencovským uèebnici psychiatrie), Jan Meèíø, Petr Zvolský a v souèasné dobì Jiøí Raboch. Mezi významné žáky Mysliveèka patøil i Lubomír Hanzlíèek (1916–1984, první pøednosta Výzkumného ústavu psychiatrického v Praze, který vznikl v roce 1960). Nástupci Hanzlíèka byli Jaroslav Gebhart a souèasný øeditel Cyril Höschl. V Brnì se po smrti Procházky stal pøednostou J. Køivý (zemøel v roce 1942), dalším významným brnìnským psychiatrem byl Josef Hádlík, který vedl kliniku od roku 1955 a zasloužil se o vybudování nové moderní psychiatrické kliniky. Jeho nástupci byli Karel Náhunek, Jaromír Švestka a souèasná vedoucí Eva Èešková. Po II. svìtové válce vznikly psychiatrické kliniky v dalších mìstech. V Olomouci kliniku vedl nejprve Josef Hádlík, který v roce 1955 pøešel do Brna (souèasným pøednostou je Ján Praško). V Hradci Králové v roce 1946 zøídil psychiatrickou kliniku Stanislav Krákora (1892–1959), po nìm ji vedl Vilém Pelikán (1916–1980), Miroslav Zapletalek (nar. 1926), Herbert Hanuš (nar. 1934) a souèasným pøednostou je Jan Libiger. V Plzni bylo po válce nejprve zøízeno E. Vencovským psychiatrické oddìlení, které bylo pozdìji zmìnìno na psychiatrickou kliniku. Tu v letech 1948–1950 vedl docent Václav Èedík, potom pøevzal vedení Eugen Vencovský (1908–1998). Ten se organizací mezinárodních konferencí (èeskoslovensko-polské, èeskoslovensko-jugoslávské) zasloužil o rozšíøení mezinárodních kontaktù èeskoslovenských psychiatrù se zahranièními. Vìnoval se mimo jiné historii psychiatrie jak èeské, tak zahranièní (viz jeho publikace na toto téma). Vychoval své následovníky: Vladislava Šedivce (nar. 1920), Milana Kolomazníka (nar. 1930). Souèasným vedoucím psychiatrické kliniky v Plzni je Jiøí Beran. Významným krokem v psychiatrickém školství bylo zøízení psychiatrické katedry IPVZ v roce 1955. Zakladatelem byl Josef Prokùpek (1906–1983), dalším vedoucím se stal Alojz Janík (1926–2001), který se zasloužil o její moderní koncepci. Po nìm pøevzal vedení Karel Chromý. Pøedstaviteli klinické psychiatrie na Slovensku byli Zoltán Klimo (1905–1974) v Košicích, Karol Matulay v Martinì, Ernest Guensberger v Bratislavì. V Bratislavì

Diagnostika a terapie duševních poruch

byli pokraèovately Guensbergera Ján Molèan, Eduard Kolibáš, Ivan Žucha a souèasný pøednosta Vladimír Novotný. Psychiatrická péèe se ve znaèné míøe odehrávala v psychiatrických léèebnách. Zaèátkem 20. století byla zøízena psychiatrická léèebna v Bohnicích u Prahy, pozdìji novì vybudovaná psychiatrická léèebna v Havlíèkovì Brodì, jiné léèebny vznikly z klášterù. I v souèasné dobì je hlavní tíha psychiatrické péèe na psychiatrických léèebnách. V našich podmínkách se zøizovaly léèebny o menší kapacitì (obvykle kolem tisíce lùžek, nepøesahovaly dva tisíce lùžek), oproti zahranièním léèebnám, napø. v USA, kde se kapacita léèeben pohybovala kolem pìti tisíc lùžek. Pøínosem pro terapii duševnì nemocných se koncem 19. století stal rozvoj psychoanalýzy a dynamické psychiatrie. Zasloužil se o to Sigmund Freud a jeho následovníci. Znamenalo to zcela nový pøístup k duševnì nemocným a k novým terapeutickým postupùm. Zaèátkem 20. století se zaèínají uplatòovat nové biologické formy terapie. Manfréd Sakel (1900–1957) zavedl inzulinovou terapii, o rozvoj šokových terapií se zasloužil Laslo von Meduna, který ve 30. letech minulého století zaèal používat kardiazolové šoky. V roce 1937 zavedli italští psychiatøi Cerletti a Lucio Bini elektrošokovou léèbu. Pøelomem v léèbì duševnì nemocných se stal rok 1952, kdy Deniker a Delay použili léèbu psychofarmaky (promethazin, chlorpromazin, reserpin a pozdìji další). Evropská psychiatrie mìla vliv i na rozvoj psychiatrie americké. Adolf Meyer (1866–1950) pùvodnì švýcarský psychiatr, odešel do USA v roce 1892 a stal se významnou osobností americké psychiatrie a jedním z tìch, kteøí zmìnili psychiatrii v dynamickou. Jeho názory se oprostily od koncepcí Kraepelinových a rozvinul sociální stránku psychiatrie, mìl zájem o problémy èlovìka a konflikty v životì. Je pokládán za otce interpersonálního hlediska. Mayer-Gross (nar. 1889) pùvodnì nìmecký, pozdìji anglický psychiatr, který od roku 1934 pracoval v Maudsley Hospital v Londýnì, se zabýval psychopatologií a terapií psychóz. Je spolu s dalšími autorem významné psychiatrické uèebnice Clinical Psychiatry (Londýn, 1954).

Èást I DIAGNOSTIKA DUŠEVNÍCH PORUCH