Issuu

14:21

Stránka 1

Edice Pocta osobnostem přináší portréty, díla i odkazy významných vědců, pedagogů a dalších tvůrčích osobností spjatých s Masarykovou univerzitou.

Dosud vyšlo: In dubio pro libertate. Úvahy nad ústavními hodnotami a právem. Pocta Elišce Wagnerové u příležitosti životního jubilea. Sestavili M. Kokeš a I. Pospíšil.

Vladimír Čermák (1929–2004), profesor sociální filozofie, zakladatel Katedry politologie na Masarykově univerzitě a soudce tzv. prvního Ústavního soudu, je autorem pětisvazkové monografie Otázky demokracie, snad nejambicióznějšího a nejsystematičtějšího politicko-filozofického díla u nás (vzniklo v období nesvobody, vydáno bylo v letech 1992–1999). Člověka, politiku a společnost viděl prizmatem sváru pozitivních tvůrčích a negativních destruktivních sil, demokracie a totalitarismu. V. Čermák byl také autorem několika klíčových judikátů Ústavního soudu. Právo považoval za způsob nalézání spravedlnosti. Předkládaný svazek edice Pocta osobnostem si klade za cíl přiblížitVladimíra Čermáka nejen jako filozofa, politologa a soudce, ale také jako velkého člověka. Nechal za sebou pozoruhodnou stopu především proto, že své zásady nejen hlásal, ale také prakticky uskutečňoval.

ČLoVěK – fILoZof – SoUDCE

23.9.2009

ČERMáK

obalka VC:Sestava 1

J I ř í B a r o š ( e d. )

ČERMáK ČLoVěK – fILoZof – SoUDCE

„V současné české právnické a politické literatuře jde o významný příspěvek k poznání jedné z nejvýznamnějších postav českého práva a ﬁlozoﬁe přelomu 20. a 21. století, příspěvek, na který čekáme snad až příliš dlouho.“ Doc. JUDr. Zdeněk Kühn, Ph.D., LL.M., S.J.D. Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze a Nejvyšší správní soud ČR

„Tato kniha vyplňuje prázdné místo a umožňuje lépe poznat osobnost Vladimíra Čermáka. Zejména v oblasti právní a politické filozofie velmi chybí česká odborná literatura a také chybí publikace, které by poskytovaly příklady osobností, které svým životem a dílem naplňovaly humanistický ideál a byly by vzorem pro mladé právníky, filozofy a politology.“ JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D. Právnická fakulta Masarykovy univerzity a Nejvyšší správní soud ČR

JIří BARoŠ (ED.)

Připravujeme: Collected Works of Jan Firbas. Vols. 1–5. A. Svoboda – J. Chamonikolasová – L. Urbanová (Eds.)

MASARyKoVA UNIVERZITA

Jiří Baroš (ed.)

ČeRmák ČloVěk – filozof – soudce

knihu recenzovali: doc. Judr. zdeněk kühn, Ph.d., ll.m., s.J.d. Judr. kateřina Šimáčková, Ph.d.

Jiří Baroš (ed.)

ČeRmák ČloVěk – filozof – soudce

masaRykoVa uniVeRzita/nakladatelstVÍ/bRno 2009

Poděkování nakladatele Nakladatelství Masarykovy univerzity děkuje rodině prof. Vladimíra Čermáka za poskytnutí archivní a fotografické dokumentace. Redakcím časopisů Program (časopis Státního divadla v Brně), Svět a divadlo (www.divadlo.cz/sad) a Proglas za udělení souhlasu s otištěním článků prof. V. Čermáka. Zvláštní poděkování náleží Ivě Brožové, Jaroslavu Brožovi, Marku Čejkovi, kanceláři AK Havel & Holásek, Miloši Holečkovi, Karlu Hvížďalovi, Ivaně Janů, Miroslavu Polčákovi, Radimu Polčákovi, Vojtěchu Šimíčkovi, Evě Zarembové a dalším, kteří svým příspěvkem umožnili vydání knihy.

OBSAH

Editorial

Předmluva Petr Fiala Integrální osobnost Vladimíra Čermáka

Část první vladimír čermák – člověk, filozof, soudce Jiří Baroš Vladimír Čermák jako filozof a soudce

Úvod 19 1. Vladimír Čermák jako filozof – základní prvky jeho teorie 31 1.1 Otázka demokracie – k základům Čermákovy politické teorie 31 1.1.1 Demokracie a totalitarismus 31 1.1.2 Člověk 35 1.1.3 Společnost a stát 40 1.1.4 Hodnoty, normy a instituce 43 1.1.5 Funkce demokracie 49 1.2 Pokus o krátké hodnocení Čermákova díla 54 2. Vladimír Čermák jako soudce – aplikace teorie v soudní praxi 59 2.1 Čermákův pohled na roli práva ve společnosti 61 2.2 Klíčové judikáty Vladimíra Čermáka 72 2.2.1 Judikát Dreithaler a otázky kontinuity a odpovědnosti 74 2.2.2 Od společnosti ke státu – volební právo 85 2.2.3 Organizace a výkon státní moci 93 Závěr 95 Použitá literatura 99 Seznam citovaných rozhodnutí Ústavního soudu ČR 103

Pavel Holländer Prof. JUDr. Vladimír Čermák (3. září 1929 – 21. červenec 2004)

105

Stručný životopis Vladimíra Čermáka

107

Obsah

Jan Holzer Laudatio při udělení čestného doktorátu MU in memoriam Vladimíru Čermákovi

109

Dílo Vladimíra Čermáka

113

Fotografická příloha

125

Jaroslav Brož Smuteční řeč

137

Bibliografie Přehled nálezů Přehled odlišných stanovisek

113 115 123

Část druhá osobnost vladimíra čermáka ve vzpomínkách přátel Iva Brožová Poselství

141

Marek Čejka Tenkrát ve Slavkovicích – vzpomínka na mého učitele pana Čermáka

143

Eugenie Dufková Za panem profesorem

149

David Hanák Vzpomínky na Vladimíra Čermáka

155

Miloš Holeček Hrstka vzpomínek

157

Dáša van der Horst Jak jsme pašovali „pana Čermáka“

161

Ivana Janů Vzpomínky na společná léta na Ústavním soudu

163

Josef Kovalčuk Vladimír Čermák a divadlo aneb Jak se stát divadelním autorem

167

Stanislav Krátký Několik myšlenek k osobnosti dr. Vladimíra Čermáka

171

Karel Lipák, Karel Šindler Vzpomínka spolužáků z gymnázia

175

Obsah

Jana Nechutová Profesor politologie a klasická humanita

177

Petr Oslzlý Vladimír Čermák divadelník

179

Vlasta a Bohuslav Smutných Vláďa Čermák – přítel

183

Vojtěch Šimíček Myšlenkový svět Vladimíra Čermáka na příkladu jednoho nálezu Ústavního soudu

187

Eliška Wagnerová Vladimír Čermák – pan doktor

193

Eva Zarembová Především člověk

197

Karel Hvížďala Oběť je projevem nejvyššího sociálního výkonu

201

Část třetí ukázky z díla vladimíra čermáka Euripidovy Bakchantky

211

Řecké drama a jeho vliv na vznik a vývoj myšlenky demokracie

223

Divadlo a etika

225

Beckettovo Čekání na Godota

227

Antigoné – opravdu jen „připomínkou beze vší síly“?

237

K některým otázkám Kelsenovy ryzí nauky právní

247

Nepotrestání zločinů minulosti destruuje právní a mravní vědomí společnosti

255

O některých aspektech účelu a funkcí politických stran

261

O listopadové revoluci trochu jinak

269

O některých aspektech selhání našich polistopadových elit

275

Několik slov o otevřené společnosti a jejích nepřátelích

283

EDITORIAL

Svědectví Přestože jsem Vladimíra Čermáka osobně neznal (setkal jsem se s ním prý v dětství; na toto setkání si však nepamatuji, až později mi je moji nejbližší připomněli), mohu říci, že hrál v mém životě velmi významnou roli a že mě svým způsobem od dětství doprovází. Když jsem dospěl k příležitosti, abych zakončil svá studia na Právnické fakultě Masarykovy univerzity diplomovou prací, bez váhání jsem se rozhodl psát právě o Vladimíru Čermákovi, o jeho filozofii, o souvislosti mezi ní a jeho činností soudce Ústavního soudu. Nebyl to snadný úkol a jsem si vědom mnoha rezerv výsledků své práce, kterou zde předkládám. I když se mnohé nedostatky první verze textu podařilo napravit, nechť laskavý čtenář přijme mou část sborníku jako svého druhu pomůcku, jak se s Čermákem – filozofem a soudcem – seznámit. Snad ho to povede k hlubšímu zájmu o Čermákovo dílo, které by rozhodně nemělo upadnout v zapomnění. Pozornost si ovšem nezaslouží jen Čermákovo dílo: na základě rozhovorů s Čermákovými přáteli, kolegy a současníky jsem totiž postupně pochopil sílu Čermákovy osobnosti, jeho schopnost inspirovat a přitahovat lidi. Proto je do druhé části sborníku zařazeno velké množství osobních vzpomínek těch, kteří měli tu čest se s Čermákem blíže setkávat. Jde tak o svého druhu svědectví toho, jak šlo zůstat velkým člověkem v nečase komunistické diktatury a jak jím šlo zůstat i ve vysoké státní funkci a zodpovědném povolání soudce Ústavního soudu. Zvláště v současnosti si životní příklad Vladimíra Čermáka svou pozornost zaslouží, protože – a to je možno říct s velkou jistotou – naše společnost je chudá na vzory, které by mohly ztělesňovat hodnoty, jež jinak zůstávají abstraktní. Třetí část sborníku pak nabízí výběr článků z Čermákova díla, které je v současné době téměř nedostupné. Jsou v ní zařazeny texty o divadle, příspěvek týkající se norma tivní teorie Hanse Kelsena a články reagující na aktuální politická témata z časopisu Proglas. Nápad uspořádat tento sborník (a související sympozium) se zrodil na společných setkáních s kolegy a přáteli Vojtěchem Šimíčkem (který též přispěl mnoha cennými radami v průběhu psaní mé diplomové práce), Markem Čejkou a Radimem Polčákem. Všichni věnovali přípravě knihy a sympozia mnoho času a úsilí. V průběhu psaní mé práce mi byly velkou pomocí rozhovory, které jsem o Čermákovi vedl s jeho blízkými

Editorial

právníky Ivou Brožovou, Jiřinou Gojovou, Evou Zarembovou a Jaroslavem Brožem. Následné zpřesnění mnoha informací mi umožnily diskuse s místopředsedkyní Ústavního soudu Eliškou Wagnerovou, proděkanem Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Janem Holzerem a dětmi Vladimíra Čermáka Janem Čermákem a Magdou Špetíkovou. Za ochotu ujmout se recenzování sborníku patří velké ocenění právníkům Zdeňku Kühnovi a Kateřině Šimáčkové. Na přepisu Čermákových textů a některých osobních vzpomínek se podíleli Terezie Smejkalová, Libor Kincl a Jaromír Šavelka. S úpravou mého textu mi velmi pomohla Petra Musilová. Alena Mizerová a Radka Vyskočilová z Nakladatelství Masarykovy univerzity, které se rozhodlo ujmout vydání sborníku, přispěly k jeho reprezentativnosti mnoha svými radami a svou nevšední vstřícností. Velký dík patří v neposlední řadě všem, kdo se rozhodli přispět do tohoto sborníku, případně dalším způsobem podpořit jeho vydání. Za trpělivost děkuji svým nejbližším, bez nichž by tato kniha nikdy nemohla vzniknout.

Září 2009

Jiří Baroš

P Ř E D M L U VA

Pe t r Fi a l a *

Integrální osobnost Vladimíra Čermáka K životu a dílu významného českého právníka, politického myslitele a filozofa O osobnosti a díle Vladimíra Čermáka (1929–2004) jsem napsal již v minulosti několik textů. Vždy jsem přitom měl, spolu s těmi kolegy a přáteli, s nimiž jsme se snažili jeho myšlení více zpřístupnit veřejnosti, pocit jistého osamění. Čermák stál mimo hlavní proudy našeho akademického světa, do nějž se nejprve okolnostmi a pak i vědomě nikdy úplně nezařadil, pohyboval se mezi obory, nebyl zcela součástí právní vědy (ač byl právník a právní myslitel), nebyl ani úplně politolog (ač působil na oboru politologie) a nebyl ani jednoznačně filozofem (ač byl profesorem filozofie), i když všechny tyto tři disciplíny (či skupiny disciplín) ve svém díle zahrnoval, a tedy i v českém prostředí ovlivňoval. Byl myšlenkově i svými veřejně zastávanými postoji originální, obtížně zařaditelný, už jen proto, že propojoval své filozofické poznání s praktickou činností soudce. Jeho přirozená i trochu záměrná „mimoběžnost“ dlouho vedla k určitému nepochopení nebo spíše pomíjení jeho díla, ale vždy jsem byl přesvědčen o tom, že Čermákův význam pro formování humanitních a sociálních disciplín v českém prostředí osmdesátých a devadesátých let dvacátého století bude dříve či později doceněn. Nyní se o jeho činnosti píší diplomové práce, jeho dílo je více odborně reflektováno a jeho vzrůstající ocenění dokládá i tato kniha. Myslím, že mi to poskytuje prostor, abych už ponechal na jiných zhodnocení Čermákova vědeckého díla, popř. soudcovské činnosti, a pokusil se zde představit jeho osobnost odlišným způsobem – totiž jak jsem ho znal a setkával se s ním v průběhu posledních patnácti let jeho života, kdy vyvrcholila jeho vědecká i právnická kariéra. *

Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M., rektor Masarykovy univerzity

Petr Fiala

S Vladimírem Čermákem jsem se poprvé setkal na jaře roku 1990, bylo to tuším někdy v březnu, na chodbě děkanátu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, kde jsme oba čekali na pohovor v rámci konkurzu na nově zřizovanou katedru politologie. Nebyli jsme tam sami, ale okamžitě jsme se v tom množství jiných poznali. Kolem nás seděli či stáli další uchazeči, vesměs bývalí učitelé vědeckého komunismu a příbuzných „disciplín“, kteří po zrušení ústavů marxismu-leninismu viděli právě v novém, dosud v českém prostředí neexistujícím oboru šanci na pokračování své univerzitní dráhy. Ani Vladimír Čermák, ani já jsme dosud na univerzitě nemohli působit a oba jsme byli z různých důvodů novým vedením fakulty vyzváni, abychom se do výběrového řízení přihlásili a pokusili se politologii založit. Při tom čekání jsme nebyli nervózní, rozhodně ne z konkurzu, spíše jsme byli ostražití, díky dalším uchazečům jsme měli stále pocit, že sem ještě možná nepatříme, oba jsme chtěli na univerzitě v nových poměrech pracovat, ale současně jsme byli zvědaví na to, zda už jsou podmínky takové, aby to pro nás bylo přijatelné. O sobě jsme navzájem věděli, i když jsme se nikdy předtím neviděli; znali jsme se tak trochu přes okruh lidí kolem Petra Oslzlého, který propojoval brněnskou podzemní univerzitu a některé divadelní aktivity. A když už jsme se tak neomylně na té fakultní chodbě mezi těmi ostatními „poznali“, dali jsme se do řeči a od té chvíle jsme začali budovat něco, co navzdory věkovému rozdílu nebylo jen profesní spoluprací, ale i přátelstvím. Polistopadové vedení brněnské Filozofické fakulty bylo v řadě věcí velmi osvícené. Proto jeho členové věděli, že škálu nabízených oborů je nutno co nejdříve doplnit o politologii, ale současně se nedopustili chyby, kterou udělali leckde jinde, že politologii nechali vytvářet právě jen bývalými pracovníky ústavu marxismu-leninismu. I díky tomuto postupu získala brněnská politologie hned od počátku náskok před ostatními českými politologickými pracovišti. A vzhledem k tomuto dobrému rozhodnutí jsme se také sešli na nově budované katedře ve šťastné a příjemné personální konstelaci. Vladimíra Čermáka a mě doplnil Dalibor Houbal, který už předtím na fakultě působil a jenž byl slušným a vzdělaným člověkem, takže se nám podařilo vytvořit od počátku pracoviště plné porozumění, přátelské, kolegiální atmosféry, tedy něco, co nebývá úplně obvyklé a už vůbec ne samozřejmé. Vladimír Čermák se stal prvním vedoucím katedry politologie (poté co jsme ji založili oddělením od katedry ekonomie a politologie, do níž jsme původně organizačně patřili), byl už docentem a těšil se přirozené autoritě. Připadl mu tak úkol, který nebyl jednoduchý, ale který z nás tří jedině on tehdy mohl zvládnout: obhájit nový obor uvnitř fakulty a zajistit pro něj alespoň minimální existenční prostor a materiální zázemí. Při síle dnešní politologie či už spíše celé skupiny politologických disciplín to možná zní nepravděpodobně, ale na filozofické fakultě byla tehdy (začátkem devadesátých let) politologie držena jen díky přejícímu vedení a několika spřáteleným kolegům, jinak čelila spíše pohrdání či přinejmenším nedůvěře. Obor jsme museli doslova vydupat ze země, trochu ho i vyvzdorovat, prosadit a obhájit jako akademickou disciplínu. Vladimír Čermák v tomto sehrál nedocenitelnou úlohu. Byl

Integrální osobnost Vladimíra Čermáka

nejen klasicky vzdělaný v rozsahu, který ani reprezentanti tradičních disciplín nemohli nevidět, ale i statečný a v dobrém slova smyslu neústupný, měl přirozenou autoritu a dokázal tak vytvořit chráněný prostor, v němž bylo dobře možno politologii v prvních letech budovat. Samotná moderní politologie Vladimíra Čermáka vlastně nikdy příliš nezajímala, jakkoli jí přál a pomáhal rozvíjet, byl bytostným filozofem a právníkem, resp. sociálním, politickým a právním filozofem, a ze širokého spektra politické vědy pěstoval především politické myšlení. Je však potřeba říci, že se v tom, jak se politickým myšlením zabýval, lišil od jiných a nepřehlédnutelně se tak zapsal do vývoje české politické filozofie na konci 20. století. Čermák neučil a nepsal dějiny politického myšlení, ale vytvořil vlastní originální koncepci politického myšlení založenou na důkladném výzkumu demokracie. Většina z jeho úvah je shrnuta v monumentálním pětisvazkovém díle Otázka demokracie, které se pro svůj rozsah, obsah a originální jazyk dlouho netěšilo obecnější známosti a akceptaci, ale jež od počátku poskytlo důležité ideově-filozofické zázemí brněnské politologické škole. Otázka demokracie byla jakousi sumou Čermákovy politické, sociální a právní filozofie, z níž mohl znovu a znovu čerpat nejen on, ale i jeho studenti orientovaní na otázky politického myšlení. Vladimír Čermák byl charismatickou osobností, a tedy byl i charismatickým učitelem, ale nejen to – byl i učitelem v jistém smyslu vášnivým. Učil rád a dobře, dokázal zaujmout, získat posluchače, doslova je zapálit pro otázky politického myšlení. V první generaci našich studentů politologie byla řada těch, kteří – dříve než jsme obor založili – někde slyšeli přednášku Vladimíra Čermáka a „jen“ proto začali studovat politologii, mnozí k nám přešli také z uměleckých oborů na JAMU, kde bezprostředně po revoluci začal Vladimír Čermák přednášet. Jak strhující byla Čermákova osobnost učitele, dokládá i skutečnost, že pro některé z takto získaných studentů bylo potom studium politologie do jisté míry zklamáním a někteří je ani nedokončili. Na počátku je totiž přitáhla Čermákova vyzařující síla, jeho vedení směrem k objevování krásy politického myšlení, hloubky politické filozofie, posléze ale zjišťovali, že politické myšlení reprezentované profesorem Čermákem tvořilo jen část politologie a navíc, což bylo asi rozhodující, on sám měl stále méně možností se pedagogické práci naplno věnovat. Byly to především zdravotní problémy, potíže ze srdcem, které stále více zabraňovaly Vladimíru Čermákovi učit a podílet se na chodu nové katedry. Svou nemoc překonával, jak jen to šlo, ale boj s ní byl nerovný a až teprve operace zlepšila jeho stav na řadu let natolik, že se mohl znovu zcela ponořit do práce. Mezitím však právě potíže se srdcem zabránily nejen jeho aktivnější pedagogické činnosti, po níž tolik toužil, ale i jeho jmenování do federálního Ústavního soudu. Bylo jen logické, že po uzdravení se stal soudcem nově ustanovovaného Ústavního soudu České republiky, což však samozřejmě současně znamenalo významné omezení jeho působení na politologii. V této souvislosti bych chtěl poznamenat dvě věci: za prvé, dokud to bylo možné, tak i při nelehké úloze soudce Ústavního soudu učil, vedl doktorské studenty, účastnil

Petr Fiala

se všech důležitých akcií katedry a fakulty. Ze všeho nejraději se však věnoval studentům, učil tak dlouho, jak mu to jeho zdravotní stav dovoloval, posléze se dokonce vzdal jakékoliv mzdy či odměny, „daroval“ své přednášky studentům a fakultě, dělal to prostě rád. Za druhé vždy dokázal vytvářet pro své kolegy chráněný prostor pro jejich činnost, s důvěrou je nechal pracovat, a když bylo potřeba, tak je vahou své autority chránil. Nebyl pro něj důležitý věk, postavení ani formálně dosažená kvalifikace, ale důvěra v člověka. Pokud někomu věřil, pak to dělal důsledně a bez dalších diskusí, spolehl se na druhého, a bylo-li potřeba, tak mu bez dlouhých řečí pomohl. Poznal jsem to dobře sám, když mně svěřil od počátku koncipování nového oboru a hlavně poté, kdy jsem po něm v roce 1993 převzal v devětadvaceti letech vedení katedry. Nebýt jeho pozornosti, ochrany a starosti o obor politologie, bylo by pro mě mnohem těžší, ne-li nemožné, tento úkol zvládnout. S Vladimírem Čermákem byla radost pracovat, o spoustě věcí nebylo nutno vůbec mluvit, vše šlo jaksi přirozeně, neautoritativně, nenásilně, ovlivňoval jen to, co pokládal za důležité, a vždy jen v nezbytné míře. Přestože si to mnozí myslí, nikdy jsem nebyl žákem Vladimíra Čermáka, i když bych jím byl rád. Byl jsem jeho mladším kolegou a věřím, že i přítelem. Přes vzájemné porozumění a jeho „otcovský“ vztah jsme se oba zabývali zcela jinými částmi politologie, dokonce jinými paradigmaty, on reprezentoval spíše normativně-ontologický politologický přístup, já jsem se snažil rozvíjet empiricko-analytickou politologii. Měli jsme ale velmi podobný pohled na svět, politiku, společnost, na to, co je v životě důležité a co nikoliv, a to nás také sbližovalo. Měli jsme i řadu společných známých a blízkých lidí, oba jsme se kupříkladu pravidelně setkávali s biskupem skryté církve Stanislavem Krátkým, pozdějším mikulovským proboštem, a bylo toho mnoho, kde se naše cesty pracovně i společensky protínaly. S vděčností vzpomínám na řadu cenných rad a životních postřehů, které jsem od něj dostal. Pozoruhodným způsobem dokázal prohlédnout povahu člověka; před některými lidmi mě kupříkladu varoval, později jsem se často – někdy i ke svému překvapení – přesvědčil, že měl pravdu a že jeho nedůvěra byla oprávněná. Už jednou jsem někde napsal, že Vladimír Čermák byl dobrý člověk, který více než systémy, abstraktní pravdy a konstrukce měl vždy na mysli jednotlivé lidské osudy a jim dovedl dát často přednost před „objektivními“ postupy. Nicméně k tomu je potřeba dodat, že Čermák byl také velmi pevný a názorově vyhraněný, v těchto věcech dokázal být neústupný, důsledně hájit svou pozici a vytrvat i navzdory velkému tlaku. To se mnohokrát projevilo při jeho rozhodování ve funkci ústavního soudce, ale také při jeho akademické práci. Vzpomínám kupříkladu, jak jsme jednou v mé pracovně vedli delší debatu s kolegou z filozofie, která se týkala nějaké spolupráce našich oborů, a dostali jsme se i k diskusi o některých obecnějších otázkách. Kolega filozof hájil názor na nutnost významného omezení lidské činnosti ve prospěch „přírody“. Profesor Čermák se ho zeptal, zda by opravdu byl ochoten omezit svobodu člověka např. ve jménu ekologie. Když mu dotyčný odpověděl, že ano, ukončil se slovy „tak to už se nemáme o čem bavit“ celou diskusi a tím pro něj vše ostatní v této věci skončilo. Myslím, že podobná názorová

Integrální osobnost Vladimíra Čermáka

„netolerance“ (myšleno v dobrém slova smyslu) nám dnes trochu chybí, přitom demokracie a lidská svoboda ji pro své udržení a rozvíjení potřebují. Čermák byl nejen velkým teoretikem demokracie, ale i jejím poslem a strážcem ve všech svých činnostech. Bylo mi vždy líto, že monumentální dílo Vladimíra Čermáka Otázka demokracie není více čteno, naráží na nezájem a mlčení, a že jeho originální názory nejsou přístupnější širší odborné veřejnosti. Po vytvoření Otázky demokracie už Vladimír Čermák psal spíše jen příležitostné texty, na další souhrnnější dílo nebyl čas a ani fyzické síly, navíc už jen dosáhnout knižního vydání celé Otázky demokracie se ukázalo jako velký, dlouhodobý a složitý úkol. Mezitím jsem se snažil, spolu s Františkem Mikšem, s nímž jsme vytvářeli revue pro politiku a kulturu Proglas, pana profesora tu a tam úspěšně přesvědčit, aby pro nás do našeho časopisu napsal nějaký text, a současně jsme uveřejňovali recenze na postupně vydávané díly Otázky demokracie, abychom alespoň takto upozornili na význam jeho práce. Zdálo se nám to ale málo, proto jsme posléze přišli na nápad připravit knihu rozhovorů, která by nejen mapovala Čermákův život a zachytila jeho názory na právo, společnost a politiku, ale také srozumitelným způsobem vyložila jeho filozofické dílo. Vladimír Čermák s myšlenkou po krátkém váhání souhlasil, a tak jsme se pustili do práce, která sice nebyla redaktorsky jednoduchá – z vyprávění a složitého myšlenkového světa vytvářet hutný, souvislý a pro čtenáře přijatelný text – ale byla příjemná, podnětná a obohacující díky pravidelným setkáváním a dlouhým diskusím s panem profesorem, jež jsme vedli zpravidla v jeho soudcovské pracovně na brněnském Ústavním soudě. Když se Čermákův zdravotní stav znovu zhoršil, což časově souviselo s ukončením jeho desetiletého mandátu ústavního soudce, omezovaly se naše kontakty většinou na více či méně pravidelné telefonické rozhovory. Kdo by si ale myslel, že se pan profesor bavil jen o zdraví, počasí či o našich rodinách, mýlil by se, i když všechna tato témata byla samozřejmě také předmětem našich telefonátů. Vladimír Čermák i v této situaci hovořil o politice, filozofii, o stavu práva a stále více o transcendentním rozměru člověka, o důležitosti náboženství pro lidský život. Bylo to až dojemné: nemocný filozof, který už mluvil s mimořádnou námahou, mi přes telefon v několika větách tak trochu z posledních sil sděloval to, co považuje z hlediska svého poznání v životě za nejdůležitější. Tehdy a právě tehdy jsem se pojednou cítil i jeho žákem. Když se blížily jeho pětasedmdesáté narozeniny, rozhodli jsme se s kolegy prosadit nějaké univerzitní ocenění jeho životního díla. Původně jsme usilovali o udělení zlaté medaile, ale nakonec byl v průběhu projednávání tento návrh změněn na nejvyšší univerzitní vyznamenání, čestný doktorát Masarykovy univerzity. Měl jsem tu radostnou příležitost tuto zprávu, v té době již nemocí velmi těžce zasaženému profesoru Čermákovi, sdělit. Měl z toho velkou radost a věřím, že toto ocenění přece jen alespoň trochu zpříjemnilo poslední dny jeho života. Byl to jeden z našich posledních rozhovorů, krátce poté Vladimír Čermák zemřel. Mluvil jsem k němu – a přece ne už k němu – ještě dvakrát: při jeho pohřbu a při předávání čestného doktorátu (in memoriam) 29. září roku 2004, dva měsíce po jeho smrti a necelý měsíc po jeho nedožitých 75. narozeninách.

Petr Fiala

Byla to shodou okolností první slavnostní promoce, které jsem předsedal ve své nové funkci rektora. Byla zvláštní v tom, že se zde radost z ocenění a obecného uznání Čermákova díla mísila se smutkem z toho, že se tohoto okamžiku nemohl dožít. A pro mě to celé mělo ještě jeden osobní rozměr. Uvědomil jsem si, že Vladimír Čermák mě doprovázel nejen na počátku mé dráhy univerzitního učitele, ale symbolicky po patnácti letech i na počátku další kapitoly mého akademického života.

Svými „vzpomínkami“ na Vladimíra Čermáka jsem chtěl – kromě svého druhu osobní pocty profesoru Čermákovi – už v úvodu této knihy poukázat na to, co je nejspíše klíčové pro porozumění jeho dílu. Čermák byl v pravém slova smyslu integrální osobnost, jeho poznání se promítalo v jeho životě a v jeho práci do té míry, do jaké je to vůbec možné. Demokracie byla jeho životním tématem, ale také jeho každodenním dílem. Byl velmi svobodný a pocit vnitřní svobody utvářené a limitované člověka přesahujícím řádem mu dodával pozoruhodnou sílu a osobní přesvědčivost. Osobností formátu Vladimíra Čermáka neměla a nemá naše společnost mnoho, proto stojí za to si je připomínat a inspirovat se jimi.

Část první

Vladimír Čermák – člověk, filozof, soudce

19 Jiří Baroš*

Vladimír Čermák jako filozof a soudce Úvod Vladimír Čermák (1929–2004) byl mimořádným člověkem minimálně ve dvojím ohledu: byl jednak autorem asi nejambicióznějšího a nejsystematičtějšího politicko-filozofického díla v době totality, byl ale také podle svědectví těch, kteří se s ním setkávali, zcela mimořádnou charismatickou osobností, které tak zoufale dnes kolem sebe hledáme a velice vzácně nacházíme. Vznik pětisvazkové Otázky demokracie dokresluje v mnohém Čermákovu osobnost: práci, nad kterou strávil více než šest let (a pokud vezmeme v úvahu dobu vytváření výpisků, tak dobu daleko delší, přičemž každý den bez výjimky si dal za úkol napsat dvě strany textu, a když v daný den jednu stránku nestihl, tak druhý den musel napsat tři…), vytvářel Čermák, použijeme-li jeho slova, „ryze z jakési vnitřní nutnosti předat lidstvu to, co ve mně je“. Nejen z hlediska tohoto rozhodnutí určitým způsobem zúročit všechna ta léta strávená studiem největších autorů politického myšlení lidstva, což vnímal přímo jako svou povinnost, bylo možné v Čermákovi vidět živoucí příklad Kantova kategorického imperativu, ale on jím byl také v nemenší míře proto, že jeho jednání se mohlo stát všeobecnou normou. Dříve než představím alespoň ve zkratce základní nosné ideje jeho díla, chtěl bych ještě v krátkosti zmínit některé Čermákovy osobnostní rysy, dimenze jeho osobnosti, neboť v žánru, do kterého Vladimír Čermák přispěl, existuje nepochybně určitá souvislost mezi dílem a osobností jeho autora, který, *

Mgr. et Mgr. Jiří Baroš, asistent místopředsedkyně Ústavního soudu ČR, doktorand na Katedře politologie Fakulty sociálních studií MU Fiala, Petr, Mikš, František. Rozhovory s Vladimírem Čermákem. O filosofii, politice a právu. Brno: CDK, 2000, s. 37. Srov. Procházka, Antonín. Vladimír Čermák. Člověk harmonie. Nekrolog. Mladá fronta Dnes 23. července 2004. Zajímavé je, že během své práce na Otázce demokracie prošel Vladimír Čermák jakýmsi vnitřním pohybem od absolutizujících kategorií Kantových k tomu relativnímu, k pádům člověka a k povstávání z nich. Srov. Fiala, Mikš, op. cit., s. 38. Hlubší filozofickou kritiku Kantovy praktické filozofie pak nabízí jiný francouzský filozof Pierre Aubenque, podle něhož „formalismus mravního zákona se s projevy, jako je kategoričnost imperativu či nezájem jak o prostředky, tak o důsledky, ocitá v nebezpečí, že obzvláště v politické oblasti povede k násilí“. Srov. Aubenque, Pierre. Rozumnost podle Aristotela. Praha: OIKOYMENH, 2003, s. 218–251. Čermákova osobnost zaujala velké množství autorů. Několik jeho portrétů vyšlo také v novinách a časopisech, viz především Hvížďala, Karel. Hledač spravedlnosti Vladimír Čermák. Mladá fronta Dnes,