In dubio pro libertate by Flexibooks

22:44

Stránka 1

„Sestavovatelům a přispěvatelům sborníku se podařila ve srovnání s obdobnými příležitostnými sebráními vcelku ojedinělá věc: hutný sborník je právě tak hlubokou sondou do nejkontroverznějších problémů tvorby a nalézání práva v České republice, jako je – v náznacích sice, ale přesto – čitelnou informací, osvětlující politické, ba i personální pozadí těchto sporů, a ke všemu nás ještě uvádí do středu právně ﬁlosoﬁckých problémů povahy práva v soudobé společnosti. A jako obzvláště cennou prémii nám nabízí plastický portrét neopakovatelného člověka, paní Elišky Wagnerové, jedné z několika málo zcela klíčových osobností – aktérek právnického života v polistopadovém období. Troufám si tvrdit, že tento sborník – kromě toho, že je zdařilou zaslouženou poctou paní soudkyni – je tak také „zprávou o stavu práva v České republice“. A tou je právě díky angažmá jubilantky: ta se neomylně pouští do sporů, které jsou pro naše potíže s právem a spravedlností příznačné a jaksi klíčové.“ Petr Pithart

In dubio pro libertate

19.4.2009

Marian Kokeš – Ivo Pospíšil (ed.)

In dubio pro libertate Úvahy nad ústavními hodnotami a právem Pocta Elišce Wagnerové u příležitosti životního jubilea

Marian Kokeš – Ivo Pospíšil (ed.)

prebal:Sestava 1

Masarykova univerzita

Marian Kokeš – Ivo Pospíšil (ed.)

In dubio pro libertate Úvahy nad ústavními hodnotami a právem Pocta Elišce Wagnerové u příležitosti životního jubilea

Recenzenti: doc. JUDr. Petr Pithart Dr. Mark Gillis, J.D.

Marian Kokeš – Ivo Pospíšil (ed.)

In dubio pro libertate Úvahy nad ústavními hodnotami a právem Po c t a E l i š c e Wa g n e r o v é u p ř í l e ž i t o s t i ž i v o t n í h o j u b i l e a

M A S A RY KOVA U N I V E R Z I TA /N A K L A DAT E L ST V Í /B R N O 2009

OBSAH

Editorial

ČÁST PRVNÍ OTÁZKY ÚSTAVNÍHO SOUDNICTVÍ A OCHRANY LIDSKÝCH PRÁV Vladimír Klokočka Cesty české ústavnosti

Stanislav Balík Osnova Ústavy nezávislé Arménie Šamira a Akona Šamirjanových z let 1773–1788

Hynek Baňouch Ústavní soudkyně Eliška Wagnerová a některé inovace v českém právu

Martin Dostál Počátky amerického a německého ústavního soudnictví a odraz jejich činnosti v koncepci a judikatuře moderních ústavních soudů, zejména Ústavního soudu České republiky

Jan Filip Přílepky a nálepky právních předpisů aneb Nigrum nunquam excedere debet rubrum

Tomáš Herc Povinnost obecných soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám podle čl. 4 Ústavy ve světle judikatury Ústavního soudu

Pavel Holländer Změna právního názoru v judikatuře Ústavního soudu

Pavel Koukal Obecně závazné vyhlášky a právní myšlení Elišky Wagnerové

Obsah

Zdeněk Kühn Eliška Wagnerová a judikatura Ústavního soudu k evropskému právu

101

Jan Kysela Eliška Wagnerová bojující

117

Tomáš Langášek Ochrana před mučením a špatným zacházením

121

Radek Malenovský K problematice jmenování druhého místopředsedy Nejvyššího soudu

135

Jiří Přibáň Iustitia distributiva a její proměny ve funkcionálně diferencované společnosti

155

Pavel Rychetský Vliv přistoupení ČR k Evropské unii na judikaturu Ústavního soudu

163

Jindřiška Syllová Autoremedura logického, předvídatelného a právní jistotu garantujícího postupu při posuzování obecních vyhlášek

169

Anna Šabatová Má rodina K. právo na rodinný život?

173

Kateřina Šimáčková K některým otázkám retroaktivity

177

Vojtěch Šimíček Pár nesouvislých poznámek k disentům

189

Štěpán Šťastník Na cestě k člověku

195

Ján Štiavnický Nález Ústavného súdu Transformie

199

Jan Wintr Parlamentní procedury ve světle ústavních principů

211

Obsah

ČÁST DRUHÁ ÚVAHY INSPIROVANÉ OSOBNOSTÍ ELIŠKY WAGNEROVÉ Hynek Baňouch Šéfka aneb Devatero poděkování

223

Michal Bartoň Dvě krátká zamyšlení k poctě Elišce Wagnerové

229

Petr Bohata Dobrá rada nebyla drahá

233

František Duchoň Několik vzpomínek…

235

Jaroslav Fenyk Elišce Wagnerové, s poděkováním za prosazování principu nezávislosti soudnictví

237

Armin Höland Soudkyně Eliška Wagnerová v Halle

239

Tomáš Němeček Disidentka E. W.

241

Břetislav Rychlík „Sčuchli jsme se, jak dva psi“

243

Kateřina Šimáčková „Nepřidáš se k většině, když páchá nepravosti“ (Exodus 23,2)

245

Zdeněk Tůma Soudce nelze novelizovat

247

Klára Veselá-Samková Balada o pařezu

249

Christoph Zülch Vzpomínka na Brno

251

Obsah

Doslov Petr Pithart Sborník k poctě Elišky Wagnerové: „Zpráva o stavu práva v České republice“

253

ČÁST TŘETÍ Životopis Elišky Wagnerové

259

Bibliograﬁe

261

Přehled nálezů

269

Přehled odlišných stanovisek

279

Fotograﬁcká příloha

283

O autorech

301

EDITORIAL

Svobodný jedinec jako životní a profesní krédo Sborníků vydávaných k poctě význačné osobnosti veřejného či vědeckého života se v posledních několika letech objevila celá řada a tento speciﬁcký literární žánr zažívá nebývalou konjunkturu. Přitom záměr uspořádat poctu osobnosti není zcela bez komplikací. Nejde jen o výběr osob, které by se rády na podobném díle autorsky podílely: ten nakonec může urazit jak ty, kteří byli osloveni (například proto, že byli uvedeni do rozpaků či vystaveni tlaku otupit ostří předchozích odborných kritik vznesených na adresu poctěného), tak i ty, kteří zůstali – byť i nechtěně – opomenuti. Citlivá je již samotná otázka vystupování „jménem“ poctěného, zvláště pokud vás s ním pojí dlouhodobější úzké pracovní a osobní vztahy. Podezření z podjatosti, ze snahy hřát se v lesku osobnosti či stavět jí za života „pomníčky“ je nabíledni. I přes všechna úskalí, z nichž některá si nezkušený editor uvědomí až v průběhu své práce, se domníváme, že obnovení tradice zpřetrhané čtyřiceti lety komunismu, kdy se „vysekávaly“ pocty a poklony poněkud jiného druhu, není věcí pošetilou ani marnou. Kromě hlavního motivu, jímž je upřímná gratulace jubilantovi k výsledkům jeho (dosavadní) práce, je podobný počin příležitostí, jak se vymanit z pěny dní a pokusit se zaměřit na trvalejší pramínky a prameny, které kolem nás protékají často bez povšimnutí. A potom je zde ještě jeden aspekt, pro nějž má smysl v podobných sbornících pokračovat: je to prostor, kde se setkává komunita lidí, kterou dosavadní život a práce osobnosti něčím oslovily, tedy komunita utvořená dobrovolným rozhodnutím jejích „členů“ věnovat část svého pracovního či volného času kontemplaci nad tématy odborného či obecně veřejného charakteru. Setkání takové komunity na stránkách sborníku je jistě dobrovolné, avšak nikoliv náhodné – je projevem fungování svobodné občanské společnosti, k jejímuž rozvoji a strukturaci dále přispívá. Pokud jsme se snažili námi pořádaný sborník něčím odlišit od popřevratové produkce, pak je to právě otevřenost a snaha shromáždit texty myšlenkově trvanlivé, texty, které nebudou po čase zajímavé jen pro svou historickou hodnotu (podívejte, takto se psalo o místopředsedkyni Ústavního soudu). A také výběr přispěvatelů byl primárně podřízen snaze získat názor od člověka s lidským či odborným renomé. Věru že jsme nechtěli zvětšovat již tak dost ohromný mediální prostor, v němž

Editorial

gratulující gratuluje hlavně proto, aby na něm ulpělo alespoň trochu z lesku příjemce gratulace. Skutečná síla podobných sborníků není v gratulacích samotných, ale ve schopnosti přimět někoho z takové komunity vyjádřit se k zajímavým tématům, z nichž některá by u jiné příležitosti tento prostor třeba ani nedostala. Dlužno dodat, že tato síla není primárně ani vlastností sborníku, ani zásluhou sebezkušenějšího týmu editorů, ale především schopností poctěné osobnosti samotné připoutat takový okruh lidí a svou dosavadní prací jim takříkajíc nabídnout mozaiku témat, třeba i kontroverzních, neboť bez vyhraněnosti není intelektuálních výzev, a bez nich zase není vývoje myšlení. Čím širší okruh aktivit jubilant svou činností pokrývá, tím otevřenější, širší a zajímavější může komunita být. V případě takového jubilanta není sborník pouhým sebe-potvrzením již dávno existující a více či méně vymezené skupiny lidí, ale naopak může sloužit jako fórum pro témata či pohledy, které by jinak neměly šanci se na stránkách jedné publikace společně potkat. Přitom skupina nemusí být nutně tvořena pouze osobami chválícími a adorujícími; naopak, její otevřenost implikuje i to, že z úst zúčastněných zazní zcela přirozeně i kritika nebo polemika. A v tom lze snad rovněž hledat klíč k odpovědím na „škarohlídské“ otázky, s nimiž musejí editoři předem počítat. Co kvaliﬁkuje tu či onu osobnost, aby byla u příležitosti životního jubilea poctěna formou uspořádání sborníku? Dle našeho soudu to není ani její dostatečná „letitost“ (jejíž zdůrazňování se ostatně v případě, že jubilantkou je žena, tak trochu příčí společenskému bontonu), ani počet záznamů v bibliograﬁi či velikost citačního indexu, ale právě ona schopnost zaujmout a propojit otevřenou komunitu lidí. Komunitu, jejímž pojivem je právě osobnost poctěného. A především to z ní činí osobnost hodnou pocty. *

Jubilující Eliška Wagnerová (nar. 1948) disponuje touto schopností zaujmout, propojovat, avšak i názorově rozdělovat měrou vrchovatou. Její – v dobrém smyslu – posedlost základními právy jednotlivce je pověstná. Svobodný a důstojností nadaný jednotlivec je pro ni motivem veškerého životního počínání; takové měřítko klade na dění kolem sebe jak ve svém soukromém životě či vůči svým nejbližším spolupracovníkům, tak především ve svém rozhodování jako soudkyně Ústavního soudu. Pokud lze nalézt téma, které jako se červená nit vine všemi aktivitami Elišky Wagnerové, je to právě téma svobody jednotlivce. Jako její spolupracovníci na Ústavním soudu jsme byli nejednou svědky vyslovovaných pochybností či počáteční nejistoty, jak určitý případ rozhodnout. V takových hraničních případech šla naprosto mimovolně a přirozeně stranou jakákoliv ideologie, politická ﬁlozoﬁe či politika (natož pak ta stranická) a zůstával zde jen jednotlivec a uchování jeho svobody – „in dubio pro libertate“. Její rozhodnutí jsou pro ty, kteří měří politickým metrem, často nepochopitelná, neboť

Editorial

skutečným motivem těchto rozhodnutí je svobodný jedinec, ať už to ve výsledku působí na aktuální politické mapě jakkoliv. Pohnutky Elišky Wagnerové k prosazování svobody se však nepodobají postojům „salónních“ lidskoprávních aktivistů či „katedrových“ právníků, zaujímaným z pověstné věže ze slonoviny. Jsou podloženy jejím životním osudem a zkušeností. Vždyť ona sama, aby neslevila z životního kréda, dala na počátku 80. let minulého století přednost svobodě v německém exilu před možná rozvíjející se, byť v komunistických podmínkách svázanou kariérou advokátky. O tom, co exil znamená pro člověka, který navíc domov opustil zcela sám bez svých blízkých, již bylo vypovězeno hodně. Pro ni znamenal nový počátek, působení v roli žurnalistky či poradkyně pro československé právo, intenzivní studium veřejného práva a lidských práv, ale také – poté, co útočiště v Německu na čas vyměnila za Kanadu – například práci zubní laborantky. Jenže lidská práva jsou „full time job“ – přemýšlíte o nich, jednáte podle nich, prosazujete je – ať už jste kdekoli. Na počátku devadesátých let obnovila členství v České advokátní komoře, posléze, po návratu z exilu, působila postupně jako asistentka předsedy Ústavního soudu, soudkyně a předsedkyně Nejvyššího soudu. Její fascinace lidskými právy a odhodlanost je prakticky prosazovat však jistě stála za rozhodnutím vrátit se – tentokrát ve funkci soudkyně a místopředsedkyně – na Ústavní soud. Snad v její vlastní prožité zkušenosti lze hledat kořeny obdivu k anglosaskému pojetí svobody a práva založenému na společenské empirii, postupné evoluci a „střídmé každodennosti“ lidských práv, a naopak odmítání francouzské koncepce vybojované na revolučních barikádách, a proto doprovázené slavnostní okázalostí, která nakonec není daleko od toho učinit z lidských práv náboženství, novodobou verzi tohoto opia lidstva, které je stejně vášnivé, jako prázdné. Ona civilnost a neokázalost je ostatně pro Elišku Wagnerovou typická, byť jí současně nikterak nebrání, aby v osobním kontaktu vystupovala jako skutečná dáma. Umožňuje jí však být velmi otevřenou v komunikaci; na rozdíl od řady soudců, za něž hovoří pouze odůvodnění rozhodnutí, Eliška Wagnerová se nebojí komunikovat s médii, svá rozhodnutí veřejně vysvětlovat i snášet jejich veřejnou kritiku. Její časté veřejné vystupování prostřednictvím médií působí na kultivaci občanské společnosti a rozšiřuje potenciální komunitu těch, které Eliška Wagnerová svými názory oslovuje. Tím ostatně i navazuje na svou předchozí publikační činnost, jíž se v podobě komentářů na stránkách denního tisku věnovala zejména v první polovině devadesátých let minulého století. Zahraniční zkušenost Elišky Wagnerové je současně i zdrojem obliby právní komparatistiky, kterou prokazuje jak ve svých pojednáních (jako reprezentativní příklad může sloužit její první monograﬁe Ústavní soudnictví. Původ, význam a některé organizační a procesní aspekty v komparativním pohledu. Linde, Praha 1996), tak v samotných rozhodnutích (jejichž výčet naleznete v třetí části sborníku). Tím se rovněž výrazně odchyluje od převažující české soudcovské praxe. Také tento přístup, který předpokládá

Editorial

rozsáhlé zahraniční kontakty, byl nakonec jedním z reservoárů členů komunity, která se na následujících stránkách utvořila. V neposlední řadě nelze zapomenout na pedagogické působení Elišky Wagnerové, kterým po roce 1993 oslovila mladší generaci právníků a politologů; a také z této skupiny se zde ve sborníku vytvořila skupina přispěvatelů. Do její pedagogické a vědecké činnosti spadá též úzká spolupráce s Masarykovou univerzitou v Brně, na níž vyučuje problematiku ústavního soudnictví (Fakulta sociálních studií) a kde působila jako členka Správní rady či vědecké rady Právnické fakulty. *

V pozdním jaru 2008 jsme jako originální dárek k narozeninám Elišce Wagnerové vymysleli sborník zaměřený k ochraně lidských práv, jehož první fázi, tvořenou rukopisy rázu spíše komorního a určitě neveřejného, jsme předali při příležitosti narozenin (šlo o spisové desky označené jako svazek „sp. zn. 7 Ew 9/1948“, který jsme podstrčili mezi jiné sběrné spisy, jako námi „zašantročenou“ a nevyřízenou věc z roku 2002, kdy Eliška Wagnerová přišla na Ústavní soud). Myšlenka sborníku se nám nepřestala zamlouvat, a proto jsme v oslovování přispěvatelů pokročili dále, již s jasným cílem připravit publikaci veřejně dostupnou. Výsledek máte v rukou, a my máme upřímnou radost, že se nám věc podařilo dotáhnout do konce právě v této podobě. Jako editoři tohoto sborníku děkujeme všem, kteří se se svými příspěvky přidali ke gratulaci Elišce Wagnerové k jejímu životnímu jubileu a dali na následujících stránkách vzniknout onomu společenství lidí, jehož transcendujícím pojivem je dosavadní činnost jubilantky. Současně děkujeme Masarykově univerzitě, jmenovitě jejímu kancléři panu Jiřímu Nantlovi a ředitelce Nakladatelství paní Aleně Mizerové, že se tohoto edičního záměru ujali.

Leden 2009

Marian Kokeš a Ivo Pospíšil

ČÁST PRVNÍ

Otázky ústavního soudnictví a ochrany lidských práv

15 Vladimír Klokočka

Cesty české ústavnosti Když mi v roce 1993 ve Vladislavském sále tehdejší premiér blahopřál ke jmenování do funkce soudce Ústavního soudu, ujistil jsem ho, že tuším, jak náročný a obtížný úkol přijímám. S úsměvem sobě vlastním na mě pohlédl a pravil: „Ale prosím Vás, co je to Ústavní soud, co je to Ústavní soud?“ To byl okamžik, kdy jsem si plně uvědomil, že nejen tuším, ale že opravdu (ale opravdu) vím, jak obtížný to úkol bude. V té době se negativní následky 40 let totalitního režimu projevovaly v mnoha směrech. Přetrhání přirozených ekonomických a sociálních vazeb, jakož i úpadek politické a právní kultury v totalitním režimu a vznik právního vakua v oblastech potřebné právní úpravy po převratu v roce 1989 mnozí nepociťovali jako alarmující nedostatek, a dávali přednost svým vlastním prioritám ekonomické „účelnosti“. Tak tomu bylo s počáteční privatizací, s hromadným rozkrádáním majetku státu i společenských organizací a v té souvislosti i s odmítnutím pojmu „špinavých peněz“ (Klausovo „Co jsou to špinavé peníze?“). Avšak i v oblasti právního vzdělání zanechalo 40 let starého režimu nesmazatelné stopy. Na jedné straně byl podceňován bezprostřední význam Ústavy pro rozvoj demokratického právního státu a stále převládala představa, že Ústava je spíše jakousi politickou deklarací a vývěsním štítem země, juristicky použitelnou jen prostřednictvím normativní úpravy v konkrétních zákonech. A protože i s dodržováním vlastních zákonů měl totalitní režim potíže, jakmile si to žádala politická účelnost, plynoucí z ústavně zakotvené „vedoucí úlohy KSČ ve společnosti i ve státě“, domnívali se po převratu mnozí, že k záruce demokratického právního státu postačí prostě obnova zákonnosti, přísného dodržování zákonů. Správnou cestou se zdál návrat k předválečnému právnímu pozitivismu a legalismu. Nová česká Ústava V té době však již nová česká Ústava zřetelně vyjádřila svou náležitost k moderním poválečným ústavám, založeným na praktikujícím, živém ústavním státu s bezprostředně závaznými ústavně politickými i procesními principy a s bezprostřední aplikovatelností základních občanských práv. Důvody tohoto odklonu od formálního právního státu k materiálnímu právnímu státu formuloval již v roce 1947 – po zkušenostech se

Vladimír Klokočka

zánikem Výmarské republiky – dřívější představitel pozitivismu Gustav Radbruch, který dospěl k závěru, že pozitivismus se svým učením „zákon je zákon“ byl proti bezpráví ve formě zákona bezbranný a bezmocný. Stoupenci tohoto pojetí byli nuceni každý sebenespravedlivější zákon uznat jako právo. Těmito slovy se Radbruch dotkl nejen slabiny Výmarské ústavy, ale i řady dalších evropských ústav. Evropské předválečné ústavy, a mezi nimi i Československá ústava z roku 1920, totiž vycházely z právního pozitivismu, který chápal Ústavu jako soubor amorfních procesních pravidel, jakýsi jednací řád ústavních orgánů, naplnitelný jakýmkoli obsahem, vzešlým ze soupeření politických stran v tomto institucionálním a procesním rámci. Této okolnosti využili v Německu Hitlerovi stoupenci a v poválečném Československu komunistická strana k legalizaci únorového zvratu roku 1948 poukazem na dodržení formálních procedur v parlamentu, který spolu s prezidentem Benešem pod hrozbou násilím potvrdil novou vládu. Ústava České republiky reagovala na tyto historické zkušenosti, a proto není na rozdíl od Ústavy roku 1920 založena na hodnotové neutralitě, není jen pouhým souborem institucí a procesů, ale včleňuje do svého textu i určité regulativní ideje, vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti. Pozitivní právo Ústava neváže jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje základním konstitutivním hodnotám demokratické společnosti a těmito hodnotami také aplikaci právních norem měří. V pojetí ústavního státu, z něhož vychází česká Ústava, není právo a spravedlnost předmětem volné dispozice zákonodárce, protože i zákonodárce je vázán základními hodnotami, jež Ústava (např. v čl. 9 odst. 2) prohlašuje za nedotknutelné.1 Tyto konstitutivní principy jsou Ústavou postaveny nad zákonodárnou kompetenci a tím ultra vires Parlamentu. Jejich odstranění, byť většinovým nebo jednomyslným rozhodnutím Parlamentu, by znamenalo odstranění tohoto ústavního státu jako takového. Do této ústavní situace vstoupila nová, dosud nepříliš známá instituce, Ústavní soud. Tato instituce ani v předválečném Československu nesehrála významnější úlohu a po válce byla režimem, který se postupně instaloval, zcela zavržena. Ústavní soud ČR: zdroje nepochopení jeho role a kořeny konﬂiktů Na počátku své existence narážel Ústavní soud České republiky na odpor těch, na nichž právnické vzdělání a politická orientace, jakož i společenské postavení ve starém režimu zanechaly zřetelné stopy. Z velké části šlo o dřívější stranické kádry, činné zvláště v oblasti represe a trestního práva, které se po převratu ohrazovaly principem kontinuity práva a formálně právním legalismem při výkladu práva. Nutno poznamenat, že ještě řadu let po roce 1989 tvořili většinu soudců (včetně Nejvyššího soudu) ti, kteří byli před „sametovou revolucí“ členy komunistické strany. Jejich zdůrazňování kontinuity

Článek 9 odst. 2 Ústavy ČR: „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“

Cesty české ústavnosti

a příklon k pozitivismu a legalismu vyjadřoval přirozeně také snahu obhájit vlastní minulost a vplynout do nového systému. Avšak i druhá část právnické veřejnosti, ta, jež si uvědomovala dlouholetý propad právního vědomí a manipulativní zacházení s platným právem, se ve snaze distancovat se od minulosti obracela k formálně juristické interpretaci zákonů. Její úsilí o zákonnost postrádalo někdy vědomí, že zákony, které nový režim „zdědil“, více než jiné potřebují výklad, který vyžaduje hlubší aplikaci, respektující závazné ústavní hodnoty tak, aby byla vždy uplatněna vlastní obsahová hodnota konkrétního práva. V prvních několika letech činnosti Ústavního soudu České republiky došlo proto k řadě právních konfliktů, z nichž je třeba upozornit zejména na dva: jednání o ústavnosti zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu a na konflikt, který se týkal zastavení trestního řízení před Vrchním soudem v Praze ve věci prominentů komunistického režimu Jakeše a Lenárta. V prvém případě se Ústavní soud vypořádal s pokusem povýšit formální kontinuitu s právem starého režimu na uznání faktické legitimity tehdejšího nedemokratického politického a právního systému. Ve druhém případě pak šlo o pokus prominenty komunistického režimu zbavit odpovědnosti poukazem na promlčení trestního stíhání, a to přes to, že vrchní soud byl v této věci vázán nálezem Ústavního soudu č. 14/1994 Sb. Tento nález odmítl formálně juristické argumenty odkazem na ústavnost úpravy v zákoně č. 198/1993 Sb., dle níž byl běh promlčecích lhůt trestných činů spáchaných pod politickou ochranou totalitního režimu zastaven po dobu, po kterou režim potrestání těchto svých prominentů znemožňoval. Neméně významným aspektem tohoto konfliktu byla však i sama skutečnost, že vrchní soud odmítl nález Ústavního soudu respektovat a připojil se k řadě těch, kteří nechtěli postavení a úlohu, svěřenou Ústavnímu soudu přímo Ústavou, uznat. Tento postup některých soudců Vrchního soudu v Praze vyvolal ostrou polemiku a vysloužil si označení za pokus o právní převrat. Vzhledem k často nejasným představám o povaze Ústavního soudu a jeho funkci, schválil posléze Ústavní soud Memorandum, jež bylo zveřejněno.2 Jeho cílem bylo objasnit postavení této nové instituce v ústavním zřízení. Touto cestou seznámil Ústavní soud právnickou veřejnost a státní orgány s dimenzí svého ústavního rámce, jakožto nejvyššího orgánu soudní ochrany ústavnosti, jenž má vedle parlamentu, vlády a prezidenta postavení vrcholného ústavního orgánu, nadaného z Ústavy samé originární, neodvozenou kompetencí a který svou povahou není součástí soustavy řádných soudů, v jejichž čele stojí Nejvyšší soud. Jakkoli může Ústavní soud rušit ustanovení zákonů, jež pokládá za protiústavní, není „supersuverénem“. Na otázku quis custodiet custodes? odpovídá jeho podřízenost vůli ústavodárce v zásadní koncepci svého postavení i zákonodárci v detailech své organizace a činnosti. Při výkonu svých pravomocí podléhá Ústavní soud řadě 2

Memorandum pléna Ústavního soudu k postavení Ústavního soudu ze dne 25. 8. 1997 bylo publikováno prostřednictvím ČTK a bylo zasláno ostatním ústavním institucím.

Vladimír Klokočka

omezení. S výjimkou čl. 87 odst. 2 Ústavy3 není prostředkem preventivní, ale následné kontroly ústavnosti, přičemž rozhoduje pouze na návrh oprávněných subjektů, nikoli sponte sua. V průběhu svého prvního funkčního období (1993–2003) získal Ústavní soud postupně uznání jak veřejnosti, tak i státních orgánů. S jistým nepochopením se však patrně setkával u Václava Klause. To se projevilo později i jeho dosti svéhlavým výběrem soudců pro druhé funkční období, výběrem, který málo respektoval věcná kritéria a spíše prosazoval prezidentu osobně a politicky přijatelné osoby. Avšak již dříve tomu předcházela i snaha sesadit místopředsedkyni Ústavního soudu Elišku Wagnerovou, jež vnášela do jednání věcný, odborně kvaliﬁkovaný a nezávislý přístup k ústavní problematice více, než bylo Václavu Klausovi milé. Instituce prezidenta republiky Je však třeba říci, že ve skutečnosti nešlo jen o nepochopení poslání a funkce Ústavního soudu, ale ještě více o neporozumění instituci prezidenta republiky v systému parlamentní formy vlády. Zavřené dveře do Evropy a 40 let totalitního režimu s tehdejším prezidentem, který se stal ve starém režimu předním nositelem rozhodovací moci, neusnadnily pochopení konstrukce parlamentní formy vlády. Česká republika stejně jako předválečné Československo je inspirována klasickým parlamentarismem, který je modiﬁkován zejména určitou racionalizací vztahu sněmovny a vlády za účelem větší vládní stability. Postavení hlavy státu však v žádném případě nepřipouští paralelu k americkému nebo francouzskému prezidentovi. Třetí hlava Ústavy (moc výkonná) označuje vládu za vrcholný orgán výkonné moci a prezidenta za hlavu státu. Je sice pravda, že úprava dualismu výkonné moci (prezident – vláda) poskytuje prezidentu republiky v některých případech, vymezených v čl. 62 Ústavy jistou dávku autonomie. Přesto však platí základní princip parlamentarismu: dualismus výkonné moci v podstatných záležitostech preferuje jednoznačně vládu jako vrcholný orgán výkonné moci (čl. 67 odst. 1 Ústavy), na němž spočívá též politická odpovědnost za výkonnou moc, a to i za prezidenta republiky, který není z výkonu své funkce odpovědný (čl. 54 odst. 3 Ústavy). Svou reprezentativní rolí a pravomocemi, vázanými ovšem většinou na souhlas a iniciativu vlády,4 si podržuje hlava státu jakýsi lesk důstojnosti a rituálů z doby dřívějších panovníků. Toto faktické „pokoření“ hlavy státu vůči vládě kompenzoval již při svém vzniku republikánský parlamentarismus (francouzská 3

„Ústavní soud dále rozhoduje o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratiﬁkací. Do rozhodnutí Ústavního soudu nemůže být smlouva ratiﬁkována.“ Na základě tohoto ustanovení (vloženého tzv. euronovelou Ústavy ČR) byla v roce 2008 posuzována tzv. Lisabonská smlouva. Čl. 63 odst. 3 Ústavy ČR: „Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavců 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.“ A dále odst. 4: „Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.“

Cesty české ústavnosti

Ústava z roku 1875) ponecháním vnějších atributů dřívějších mocnářů. Připomeňme, že i v britském parlamentarismu královna zakrývá svou „dekapitaci“ vnějším leskem úřadu: je (byť s obřadnou obezřetností) vpuštěna do sněmovny, aby ze svého trůnu slovo od slova přečetla ten program „své“ vlády, který jí vtiskl do ruky premiér. Přes vnější dojem je také postavení českého prezidenta závislejší na vládě více, než se zdá. Pohled z Pražského hradu, symbolického sídla králů, dolů na skromné sídlo vlády nemění nic na skutečnosti, že Hrad reprezentuje, ale Strakova akademie vládne. Podpis premiéra, resp. jím pověřeného člena vlády pod každým aktem hlavy státu dle čl. 63 Ústavy zakládá odpovědnost vlády, nikoli prezidenta. Z povahy věci vyplývá, že obsah a forma takových aktů musí vyjadřovat názor a vůli toho, kdo za tyto akty odpovídá, tudíž vlády, a že to, co prezident podepisuje, je případně v rozporu s jeho názorem. Pokud jde o podpisování přijatých zákonů a schválených smluv, má český prezident kompetence, které lze přirovnat spíše ke státně notářským úkonům, k ověřování formálních náležitostí aktů, neboť prezident v konečné instanci svým podpisem potvrzuje pouze splnění náležitostí zákonů, řádným způsobem přijatých, nikoli svůj souhlas s jejich obsahem. Prezident se sice může vzepřít zákonu tím, že jej vrátí s připomínkami, avšak pokud přijatý zákon Poslanecké sněmovně s odůvodněním nevrátí, anebo učinil-li tak, pokud Poslanecká sněmovna setrvá na vráceném zákoně, zákon se vyhlásí. Případné odmítnutí podpisu nemá ani povahu veta, ani odkládací účinek. Řádné přijetí zákona parlamentem má určující význam, který nelze vetovat odepřením podpisu. Rozhodovací volnost prezidenta? Ústavě je vlastní, že přenechává řadu detailních otázek systematickému výkladu, který respektuje principy, na nichž je založena, a v souladu s nimi hledá smysl interpretovaných ustanovení. To se týká i výkladu ústavních lhůt. Ústava stanoví v řadě případů různé lhůty tam, kde povaha nebo závažnost věci vyžaduje poskytnutí určitého časového prostoru k jednání a posouzení věci, resp. k součinnosti s jinými subjekty. Tam, kde lhůtu pro podpis nestanoví, vychází přirozeně z toho, že k podpisu dojde bez zbytečného odkladu. Úvaha o tom, že lze po případném schválení Lisabonské smlouvy českým parlamentem odložit podpis až na výsledek irského jednání o této smlouvě, je scestná. Je scestná právě proto, že z povahy Ústavy a jejího systematického výkladu (a to nejen české Ústavy) je zřejmé, že Ústava, je-li k tomu zvláštní důvod, poskytuje i zvláštní lhůtu pro úkony ústavních činitelů. Pokud to však neučiní, platí přirozeně princip přiměřenosti, tj. povinnost jednat bez zbytečného prodlení. Avšak výše uvedená úvaha není konzistentní ani s Klausovým pojetím české suverenity, protože klade otázku, proč by měl právě on vázat svůj podpis na rozhodnutí cizího státu. A konečně pak postrádá i věcnou logiku již proto, že Lisabonská smlouva vyžaduje souhlas všech 27 členských států, takže Irsko rozhodne tak či onak, aniž by mělo jakýkoli význam, zda český prezident smlouvu podepsal, či nikoliv.