Issuu

Maďarská cesta_hřbet8,5.indd 1

29.4.2014 15:55:00

Prazak01_Sestava 1 29.4.2014 11:09 Stránka 1

MÁ MAĎARSKÁ CESTA Česko-maďarský kontext středoevropských kulturních dějin

Prazak01_Sestava 1 29.4.2014 11:09 Strรกnka 2

Prazak01_Sestava 1 29.4.2014 11:09 Stránka 3

MÁ MAĎARSKÁ CESTA Česko-maďarský kontext středoevropských kulturních dějin

Richard Pražák Róbert Kiss Szemán, Andor Mészáros (eds.)

BALASSIHO INSTITUT NEMZETI KULTURÁLIS ALAP MASARYKOVA UNIVERZITA 2014

Prazak01_Sestava 1 29.4.2014 11:09 Stránka 4

Citace knihy: PRAŽÁK, Richard. Má maďarská cesta. Česko-maďarský kontext středoevropských kulturních dějin. Editovali Róbert Kiss Szemán, Andor Mészáros. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2014. ISBN 978-80-210-6797-4.

Prazak01_Sestava 1 29.4.2014 11:09 Stránka 5

Obsah

Vyslanec našich společných kulturních dějin ................................

Má maďarská cesta ...........................................................................

Česko-maďarské vztahy ...................................................................

Od pádu Říše velkomoravské do zániku samostatného českého a uherského státu (do 1526) .............................................................

Ve stínu Osmanů i Vídně (1526–1740) ............................................

Od osvícenství do zániku habsburské říše (1740–1918) .....................

V samostatných státech (od roku 1918 do současnosti) ......................

Latinské písemnictví v Uhrách 11.–14. století ...................................

105

Maďarská reformovaná inteligence v Čechách a na Moravě na počátku českého národního obrození .......................................

123

Maďarská reformovaná misie do Čech a Moravy po vydání tolerančního patentu ........................................................

123

Ugrofinistická studia Josefa Dobrovského .....................................

161

Prazak01_Sestava 1 29.4.2014 11:09 Strรกnka 6

Prazak01_Sestava 1 29.4.2014 11:09 Stránka 7

Vyslanec našich společných kulturních dějin

Richard Pražák (1931–2010) byl mezinárodně uznávaný badatel v oboru česko-maďarských historických vztahů. Absolvoval studia maďarštiny a češtiny na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a od roku 1955 působil na filozofické fakultě brněnské univerzity. Od roku 1968 zde řídil kabinet balkanistiky a hungaristiky a v roce 1990, kdy univerzita opět přijala jméno T. G. Masaryka, byl jmenován profesorem hungaristiky a ugrofinistiky. Stal se členem vedení nejvýznamnějších vědeckých společností ve svých oborech (Výkonný výbor Mezinárodní maďarské filologické společnosti, Mezinárodní ugrofinistický komitét, vědecká rada Collegia Budapest aj.). V roce 1992 obdržel od prezidenta Maďarské republiky Důstojnický kříž Řádu Maďarské republiky a v roce 1996 převzal čestný titul doctor honoris causa na univerzitě v Miskolci. V letech 1994– 1998 působil Richard Pražák jako první velvyslanec České republiky v Maďarsku a i po návratu domů pracoval na Masarykově univerzitě v Brně. Vedl školení doktorandů z hungarologie a ugrofinistiky a přednášel uherské dějiny v Historickém ústavu Filozofické fakulty. Odborné rozpětí Richarda Pražáka bylo velmi široké; hlavním předmětem jeho vědeckého zájmu byly hungarologie, ugrofinistika, česko-maďarské vztahy od osvícenství do roku 1848 a typologie národního obrození ve střední a jihovýchodní Evropě, ale kromě svých hlavních oborů se věnoval i slavistice, bohemistice, slovakistice a srovnávací literární vědě.1 Pražákova vědecká pečlivost maďarskou vědu v mnohém inspirovala a jeho badatelské úsilí získalo značný ohlas v maďarském i v mezinárodním akademickém životě. Jeho vědecká práce ukazuje, že česká a maďarská kultura jsou od začátku úzce spojeny a že poznávání kulturních vztahů neznamená pouze prohlubování znalostí o dávných historických kontaktech, ale pomáhá lepšímu pochopení našich kulturních dějin a souladu našich vzájemně se inspirujících kultur. Přispívá k vědomí kontinuity česko(slovensko)-maďarského soužití. Vždyť tento středoevropský kulturní trojúhelník určuje naši vlastní kulturu a obsahuje elementy společné regionální identity. Proto by i pro budoucnost mělo být nezbytné pěstovat vzájemnou znalost jazyků a kulturních proudů střední Evropy. 1

Životopis a přehled pracovních výsledků. Úplná bibliografie. Univ. prof. PhDr. Richard Pražák, DrSc., dr. h. c. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000.

Prazak01_Sestava 1 29.4.2014 11:09 Stránka 8

V našem sborníku publikujeme redigované úryvky základních vědeckých studií Richarda Pražáka. Studie Má maďarská cesta byla zveřejněna jako úvodní příspěvek sborníku Cseh-magyar párhuzamok (Budapest: Gondolat, 1991) a popisuje v osobním tónu Pražákovu hungarologickou vědeckou dráhu. Rozsáhlá studie Česko-maďarské vztahy pojednává o nejdůležitějších elementech a klíčových otázkách česko-maďarských historických a kulturních vztahů od počátků až po první desetiletí našeho století. Problémy uvedené v této studii mohou být i východisky pro další bádání v oblasti česko-maďarských vztahů. Příspěvek Latinské písemnictví v Uhrách 11.–14. století je úvodní studií ke kritické edici Legendy a kroniky koruny uherské (Praha: Vyšehrad, 1988), autorově doktorské disertační práci. Následující studie sborníku, Maďarská reformovaná misie do Čech a Moravy po vydání tolerančního patentu, je nejdůležitější kapitolou rozsáhlé odborné monografie, kandidátské práce Richarda Pražáka, Maďarská reformovaná inteligence v Čechách a na Moravě na počátku českého národního obrození (Praha: SPN, 1962), ve které autor zpracoval jednu z nejsvětlejších epizod česko-maďarských historických vztahů, pomoc uherské reformované inteligence při obnově struktury protestantské církve v českých zemích. Posledním příspěvkem v našem sborníku je stať Ugrofinistická studia Josefa Dobrovského, text českého rukopisu čtvrté kapitoly sborníku Josef Dobrovský als Hungarist und Finno-Ugrist (Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1967), který Pražákovi přinesl mezinárodní úspěch a vědecké uznání od předních zahraničních jazykovědců a který má zásadní význam v hungarologii a ugrofinistice. Duben 2014 Róbert Kiss Szemán, Andor Mészáros (eds.)

Prazak01_Sestava 1 29.4.2014 11:09 Stránka 9

Má maďarská cesta2 Má maďarská cesta začala v roce 1950. Tehdy jsem se zapsal ke studiu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Původně jsem chtěl studovat bohemistiku a literární vědu, ovšem v onom roce obor literární vědy nebyl vypsán. Stál jsem tedy před problémem, který obor si k bohemistice přibrat. Na chodbě na fakultě jsem se náhodou setkal s jedním svým spolužákem z gymnázia a ten vyprávěl, jak dobrá je na univerzitě maďarština. Učí tam prý jeden „milý strejda“ a „sympatický mladík“ a studenti se cítí být spíš součástí rodiny než studenty. Jak později vyšlo najevo, milý strejda byl lingvista József Blaskovics a sympatický mladík Péter Rákos. Dále nás učil Gyula Bredár, který naštěstí česky moc neuměl, takže jsme byli od začátku nuceni poslouchat jeho přednášky v maďarštině. Tehdy jsme již překonali první nesnáze, přesto jsme – kvůli struktuře maďarštiny, jež je pro slovanského mluvčího nezvyklá – často přemýšleli o tom, že tento jazyk si Čech nemůže doopravdy osvojit a že by snad bylo lepší zanechat studia, dokud není příliš pozdě. V této „studijní“ krizi se mi dostalo duchovní pobídky od mého strýce Alberta Pražáka, slovutného profesora Karlovy univerzity, který mě přesvědčil, že znalost maďarštiny je pro českého literárního historika velmi důležitá. On sám často litoval, že maďarsky nerozumí, obzvlášť tehdy, když se zabýval Janem Nerudou. Neruda měl totiž maďarskou literaturu ve velké oblibě. Snad na paměť svého strýce (zemřel v roce 1956, v době maďarské revoluce) jsem začal psát práci „Jan Neruda a maďarská literatura“, jež vyšla v roce 1958 v ročence brněnské filozofické fakulty. V práci jsem „do mikrofilologických detailů“ – jak napsal László Sziklay – rozebral Nerudovy překlady maďarské literatury a došel k závěru, že Neruda částečně používal dobové německé překlady. Na druhou stranu se Neruda při překladu Petőfiho a Vörösmartyho básní asi spoléhal na jakéhosi zprostředkovatele maďarského původu. Ačkoli Neruda sám pravděpodobně maďarsky neuměl, dokázal natolik kongeniálně přeložit Petőfiho báseň Egy gondolat bánt engemet 2

Originální titul Az én magyar utam. Text je žánrovou aluzí na podobnou autobiografii maďarského spisovatele, překladatele a čechofila László Németha Má česká cesta (Az én cseh utam, vyšlo roku 1959 in: NÉMETH László: A felelősség szorításában. Budapest: Püski, 2001, s. 1184–1193), v níž tento odkrývá impulsy svého zájmu o český jazyk a kulturu a shrnuje své bohemistické badatelské a překladatelské úsilí. V obou případech tedy jde o cestopis po „duchovních krajinách“, jak v předmluvě ke svému životopisu napsal László Németh. (Pozn. překl.)

Prazak01_Sestava 1 29.4.2014 11:09 Stránka 10

(Z jediné myšlenky mám strach), že „svoboda lidstva svatá“ zněla českému čtenáři stejně jako originál čtenáři maďarskému. Má první hungaristická práce byla úspěšná. Díky ní si mě povšiml Karel Krejčí, jeden z hlavních představitelů pražské literární vědy, který mě přizval ke spolupráci na akademickém sborníku s názvem Jan Neruda a jeho doba. To jsem tehdy vnímal jako velkou poctu, neboť mezi autory příspěvků do sborníku byli tak slavní znalci Nerudova díla jako Jan Thon, Karel Polák, Milan Pišút a další. Tématem mé studie byl zájem pražského kroužku Nerudových přátel o maďarskou literaturu. Vedle Szende Riedla, prvního lektora maďarštiny v Praze, jsem zmínil práce Karla Sabiny, Vlastimily Růžičkové, Josefa Noska a dalších. Když jsem v roce 1955 dostudoval, přijal mě jako aspiranta na katedře dějin jihovýchodní a východní Evropy brněnské univerzity slavný historik Josef Macůrek. Do svého semináře mě na jistý čas přizval i profesor brněnské komparatistiky zaměřené na slavistiku Frank Wollman. Tyto dvě události měly na můj další vědecký rozvoj zcela rozhodující vliv. Od té doby se snažím organicky slučovat historické a literárněvědné metody na základě komparatistického kulturně historického přístupu. Profesor Macůrek mě naučil ctít historické prameny, profesor Wollman zase hledat v konkrétním historickém a literárním materiálu širší kulturně historické souvislosti. Ještě důkladnější filologickou průpravu jsem získal v akademickém roce 1963–64 v Helsinkách u Valentina Kiparského a Erkkiho Itkonena. Tam jsem se naučil přistupovat k hungaristice na širším, ugrofinistickém a slavistickém základě, což mě dovedlo ke spojení filologické a historiografické metodiky, bez níž lze v hungaristice jen stěží dojít k jakýmkoli výsledkům. Již od počátků stál v popředí mého zájmu problém česko-maďarských kulturních styků. Ve studii Palacký a Maďaři (1958) jsem podrobně psal o Palackého pobytu v Prešpurku, o jeho stycích s přáteli z okruhu uherské střední šlechty (Nina Zerdahelyi, Karolina Géczy, Kálmán Ghyczy, Frigyes Petrovics, Sándor Jablanczy ad.), o jeho setkání s uherskou vědou a kulturou období reforem (József Teleki, Mihály Vörösmarty, Gábor Döbrentei, György Fejér) a o výsledcích jeho výzkumné cesty do Pešti v roce 1846. Palacký byl prvním, kdo u nás psal o soudobé maďarské literatuře (1829), obdobně jako Ferenc Toldy psal o literatuře české (1830). Bohatým kulturním česko-maďarským stykům z období uherských reforem – o nichž již dříve přinesl mnoho nových informací za maďarskou stranu Oszkár Sárkány a později István Fried – předcházely neméně důležité styky doby osvícenské. Ty však byly předmětem výzkumu již méně. Právě proto jsem na ně zaměřil svou pozornost.

Prazak01_Sestava 1 29.4.2014 11:09 Stránka 11

Mé první velké téma bylo působení maďarské kalvinistické inteligence v Čechách a na Moravě v době národního obrození. Výsledky mé práce vyšly mimo jiné knižně v roce 1962. Při práci jsem čerpal převážně z bohatého archivního materiálu. Již během aspirantury jsem v archivu pražské Evangelické teologické fakulty Jana Husa objevil iniciační materiál. V archivu skladovali dopisy maďarských kalvinistických duchovních z Moravy zaslané v době po vydání tolerančního patentu superintendentu Michalu Blažkovi. Tento konvolut se mi zdál být nesmírně zajímavý, neboť přímo svědčil o způsobu, jakým obyvatelé českých vesnic přijímali maďarské duchovní a jejich učedníky po století a půl trvajícím náboženském útisku. Maďaři přicházeli ze svobodnějšího uherského prostředí a vzdělanějších vrstev (mnozí z nich byli příslušníci uherské nižší šlechty a vzdělání získali v Německu či Švýcarsku) do více méně chudých, zaostalých oblastí (Vysočina, střední Morava) mezi cizí etnikum s odlišnými náboženskými a společenskými zvyky. (V té době vládly mezi českými bratry hlavně kvůli přerušené tradici sektářské, společensky radikální názory.) Daný tematický okruh se ukázal být obzvlášť zajímavý pro kulturního historika, který se rozhodl problém česko-maďarských vztahů umístit do širších společenských souvislostí. S tímto záměrem jsem se v roce 1958 vydal na svou první větší výzkumnou cestu do Maďarska. K tématu jsem hledal původní dokumenty v Debrecínu, Šarišském Potoce a Pápě. Nejzajímavější byl deník kalvinistického superintendenta pro Zatisí Sámuela Szalayho z 80. let 18. století, uložený v archivu zátiské superintendence v Šarišském Potoce. S pomocí deníku bylo možné velice plasticky rekonstruovat počáteční období maďarské kalvinistické misie vedené v Čechách a na Moravě a roli, jakou v ní sehráli uprchlí čeští nevolníci, kteří nalezli útočiště v severovýchodních Uhrách. Zároveň se ovšem odkryl i význam Sámuela Szalayho a dalších uherských kalvinistických činovníků, například učitelů ze Šarišského Potoka. V Šarišském Potoce jsem dále pátral po stopách působení a dědictví Jana Amose Komenského v Uhrách. Jeho dědictví bylo na přelomu 18. a 19. století mezi maďarskými duchovními v Čechách značně aktuální; „reformovaný kazatel v Lysé v Čechách“, István Rimányi přeložil za svého pobytu v Čechách Komenského Labyrint světa a v roce 1806 jej vydal tiskem v Prešpurku. Neméně zajímavý byl písemný materiál z Debrecínu, jenž vydal svědectví nejen o velkorysé pomoci předtiské kalvinistické superintendence, jíž se dostalo českým protestantům na konci 18. století, nýbrž také o počtu českých a moravských studentů na Reformované koleji v Debrecínu v první polovině 19. století. Josef Roztomilý z jihomoravských Vanovic se zcela pomaďarštil,

Prazak01_Sestava 1 29.4.2014 11:09 Stránka 12

přijal jméno Dicsőfi a v roce 1848 procestoval z pověření ministra Józsefa Eötvöse západní Evropu, aby tam pátral po vzoru pro uherský školský systém. Během přípravy své první monografie jsem měl možnost seznámit se s mnoha vzdělanými představiteli maďarské reformované církve a kultury, z nichž zde jmenuji profesora v Debrecínu Endre Tótha, archiváře v Šarišském Potoce Kálmána Újszászyho a Imreho Czegleho, knihovníka v Pápě Sándora Trocsányiho, otce historika Zoltána Trocsányiho, ředitele budapešťské Rádayho knihovny Tamáse Eszeho a evangelíka Rezsőa Szalatnaiho z budapešťské univerzitní knihovny, autora prvních dějin české literatury v maďarštině. Jejich prostřednictvím jsem porozuměl specifikům a významu maďarské kalvinistické kultury. Zvlášť oceňuji přátelskou pomoc, jíž se mi v případě výzkumu Komenského dědictví dostalo od Józsefa Bakose, učitele na Vyšší škole v Jageru, a dále pak bych rád zmínil Kálmána Bendu, který mě upozornil na věznění uherských jakobínů na Moravě a na jejich vztah k Čechám. I později mně laskavě pomáhal s výzkumnými plány a vícekrát nás v Brně navštívil. V 60. letech jsem do Maďarska pravidelně jezdil. Během zkoumání českomaďarských kulturních vztahů jsem se přirozeně blíže seznámil s maďarskými slavisty. Když jsem se v Brně v roce 1965 habilitoval s tématem z dějin maďarské kultury, byl jedním z oponentů László Sziklay, který habilitační rozpravě věnoval zvláštní článek v časopise Világirodalmi Figyelő (1965, 4) a který mě přizval k práci na knize Tanulmányok a csehszlovák-magyar irodalmi kapcsolatok köréből (Studie k československo-maďarským literárním vztahům, Budapešť 1965). Přispěl jsem do ní kapitolou o česko-maďarských literárních vztazích mezi lety 1849 a 1867, kdy již lze mluvit o skutečném recepčním vztahu mezi oběma literaturami, ačkoli my jsme asi znali maďarskou literaturu (Petőfiho, Vörösmartyho, Eötvöse, Jókaiho) lépe než Maďaři literaturu českou; v té době byl v Uhrách stále nejoblíbenějším českým dílem Rukopis královédvorský, jejž v roce 1856 převedl do maďarštiny Szende Riedl. Ferenc Toldy sice již dokázal ocenit literární význam díla Boženy Němcové a Karla Hynka Máchy, ovšem Maďaři i nadále považovali za pravého zástupce české literatury otce české historiografie Františka Palackého, což dosvědčují zmínky Antala Csengeryho, László Szalayho a dalších. S László Sziklaym jsem se poprvé setkal v roce 1958 u akademika Tibora Kardose. Má první odborná recenze se totiž týkala knihy Tibora Kardose A humanizmus kora Magyarországon (Budapest 1955, Humanismus v Uhrách), jež byla ve své době nejvýznamnějším přehledem výsledků zkoumání uherského humanismu. Tehdy jsem byl ještě velmi mladý a nebral jsem ohled na akade-

Prazak01_Sestava 1 29.4.2014 11:09 Stránka 13

mickou hodnost autora ani na to, že jde o jeho životní dílo. Zkritizoval jsem je s přísností a hnidopišstvím mladého badatele, ovšem v knize jsem opravdu našel mnoho problematických pasáží. Profesor Kardos mě pozval k sobě domů, kde byl přítomen i László Sziklay. Na stole ležel překlad mé recenze, jejíž jednotlivé body byly s pečlivostí červeně podtržené. Začali jsme o nich diskutovat. Tato věcná a zároveň přátelská odborná diskuze byla pro mě jako začínajícího vědce velikou zkušeností a natolik mě sblížila s oběma partnery v diskuzi, že jsem je od té doby považoval navzdory značnému věkovému rozdílu za přátele na celý život. Především László Sziklayovi mohu děkovat za ustavičnou a neutuchající přátelskou pozornost, již věnoval mé práci. Setkání v bytě na ulici Márvány patří mezi mé nejkrásnější vzpomínky z Maďarska. V té době četli na Svobodné Evropě dopis László Sziklayho datovaný k 8. prosinci 1966 a adresovaný Gyulovi Illyésovi, v němž se s uznáním psalo o mé brněnské habilitaci a „sebevědomém“ užívání maďarštiny. Dopis si lze přečíst v knize Gyuly Illyése Szellem és erőszak (Budapest 1978, Duch a násilí), v níž velký maďarský básník reflektuje poměry v poválečné východní Evropě. Kromě Istvána Frieda jsem často potkával i Istvána Gála, redaktora předválečného časopisu Apolló, kterého po válce násilně odstranili z vedení Střediska státních knihoven kvůli jeho orientaci na anglickou a americkou kulturu. Vždy mi projevoval upřímné sympatie a dával najevo, že Československo už zažilo lepší časy než za Novotného či Husáka. V každém Gálově slově jsem cítil respekt k republice v době Masaryka a Beneše a velice lituji, že jsem v létě roku 1973 nepřijal jeho nabídku, že mi zprostředkuje setkání s László Némethem v jeho domě u Balatonu. Sziklay, Fried a Gál přátelsky sledovali můj výzkum na poli odkrývání česko-maďarských kulturních styků. Vedle působení uherské kalvinistické inteligence v Čechách a na Moravě jsem považoval za nejdůležitější česko-maďarské vědecké styky v době osvícenství. Materiál k tomuto tématu jsem hledal v Rukopisném archivu Széchényiho státní knihovny, v Maďarském státním archivu, v Rukopisném archivu Maďarské akademie věd a Univerzitní knihovny, v Knihovně Györgye Klimóa v Pětikostelí, v benediktinském archivu v Pannonhalmě, v Arcibiskupském archivu v Ostřihomi a na dalších menších venkovských místech. Tak jsem procestoval téměř celé Maďarsko. V Československu jsem vedle pražských, brněnských, bratislavských a dalších archivů prošel sbírky v Knihovně Antonína Marka v Turnově a ve státním archivu v Děčíně. Má studijní cesta do Finska v letech 1963–64 byla impulsem k sepsání další knihy. Monografie s názvem Josef Dobrovský als Hungarist und Finno-Ugrist

Prazak01_Sestava 1 29.4.2014 11:09 Stránka 14

vyšla v Brně v roce 1967. Bez znalosti finských pramenů a literatury bych ji stěží mohl napsat. Přesto je jejím hlavním tématem opět otázka česko-maďarských vztahů v době osvícenství, k čemuž jsem nalezl nejvíce údajů v korespondenci mezi Ferencem Széchényim a českými a moravskými vědci, uložené v pražském archivu Královské české společnosti nauk. Dobrovského přínos pro ugrofinistiku jsem nezveličoval, jak to kdysi dělal Pavel Bujnák, jen jsem poukázal na skutečnost, že Dobrovský svou vědeckou autoritou napomohl šíření průkopnických myšlenek Sajnovicse a Gyarmathiho a sám se příbuzenstvím ugrofinských, resp. samojedských jazyků zabýval. Zdůrazněním gramatických podobností mezi ugrofinskými jazyky oponoval dobové módní praxi srovnávat pouze lexikum. Kniha byla přijata příznivě; kromě pozitivních posudků od Valentina Kiparského a Gyuly Décsyho vyšlo mnoho recenzí v Německu, Rakousku, Finsku a Maďarsku. Byla to vskutku má nejúspěšnější práce, k čemuž asi napomohlo i to, že vyšla v němčině. Již na počátku 60. let jsem si povšiml významu, jaký měli čeští umělci v uměleckém životě v Uhrách na přelomu 18. a 19. století. Působili v Haydnově okruhu u Esterházyů, v pešťských a budínských německých divadlech, jako chrámoví varhaníci v Pětikostelí, Rábu a dalších městech a na šlechtických sídlech. Patřili mezi ně takoví umělci jako Pavel Vranický, Jiří Družecký, Antonín Čermák, Václav Kramář-Krommer, Matouš Alois Cibulka, Vincenc Ferrerius Tuček a František Xaver Jiřík. Z maďarské odborné literatury byly pro mě nejdůležitější práce Ervina Majora, který se o roli českých hudebníků v Uhrách často zmiňoval. Když jsem se tímto tématem začínal zabývat, upozornil mě na práce Ervina Majora jeden český hudební kritik. Do té doby mi bylo Majorovo jméno zcela neznámé. Tak se i stalo, že jsem v telefonu chybně porozuměl Majorovu jménu, jež jsem si spletl s vojenskou hodností. „Vážený pan major Ervin“ však přesto můj dopis obdržel a po několika letech, když jsem již byl důkladně obeznámen s jeho dílem, mě o to srdečněji přijal. V dalších dvaceti letech jsem bádal v divadelním oddělení Széchényiho státní knihovny i v dalších knihovnách a archivech; nashromážděné písemnosti k tématu se stěží vešly do dvou skříní. Mohu jen doufat, že se stanou základem pro mou třetí monografii o česko-maďarských kulturních stycích na přelomu 18. a 19. století. Po šedesátém osmém roce jsem pro nový československý režim nebyl persona grata – hlavně kvůli svému tchánu, slavnému katolickému spisovateli Františku Křelinovi, který byl v 50. letech vězněn, a také kvůli svému strýci Albertu Pražákovi. Ten stál v roce 1945 v čele revoluční České národní rady,

Prazak01_Sestava 1 29.4.2014 11:09 Stránka 15

což se považovalo za velký přečin, neboť veškeré zásluhy bez výjimky patřily vládnoucí Straně a strýc jejím členem nikdy nebyl. Přesto mi brněnská filozofická fakulta poskytla v daných podmínkách vyhovující pracovní místo a ani nepovažuji za velké neštěstí, že mi nebylo dovoleno ucházet se o vyšší akademické hodnosti. Po sametové revoluci mě 1. června 1990 prezident Václav Havel jmenoval řádným profesorem hungaristiky a ugrofinistiky na Masarykově univerzitě a v lednu 1991 jsem obdržel titul doktora literárních věd. V roce 1971 vydalo pražské nakladatelství Odeon v oblíbené ediční řadě svazek Slovník maďarských spisovatelů, do nějž jsem napsal 46 hesel, například Péter Pázmány, Miklós Zrínyi, György Bessenyei, Mihály Csokonai Vitéz, Ferenc Kazinczy, József Katona, Ferenc Kölcsey, Mihály Vörösmarty, Sándor Petőfi, József Eötvös, česko-maďarské literární styky atd. V té době jsem byl často žádán, abych sepsal popularizační stati o maďarské literatuře, například předmluvu či doslov k překladům děl Petőfiho, Jókaiho, Magdy Szabó, Tersánszkyho, Déryho, Józsefa Lengyela, Sándora Bródyho a dalších. Předmluva vznikla i k již dříve vydanému výboru z díla Jánose Aranye (Zvon v pustě, 1957). S jedinou výjimkou vyšly všechny studie v nakladatelství Odeon, jež kolem sebe soustředilo český zájem o maďarskou literaturu – hlavně díky Péteru Rákosovi –, a jeho vynikající péčí se maďarská literatura dostávala k rukám českého čtenáře. V Odeonu se mi podařilo uskutečnit své dávné přání: vydat první český výbor Vörösmartyho básní v samostatném svazku. Pro tento úkol jsem získal přítele, brněnského knihovníka a skvělého překladatele Libora Štukavce. Vytvořil jsem pro něj hrubý překlad, a díky skvělému přetlumočení Libora Štukavce se tak k českému čtenáři dostala i již dříve přeložená Výzva (Szózat, v roce 1860 ji přeložil Jan Neruda), Starý cikán, Myšlenky v knihovně a další významné Vörösmartyho básně. O Vörösmartym, „předchůdci maďarských revolucionářů“ jsem jako začínající student v roce 1950 napsal svůj první článek do Lidových novin. Později jsem u něj objevil i jiné hodnoty, dojemný soucit, inklinaci k meditativnosti, naději deroucí se znovu a znovu z hluboce zakořeněného pesimismu a víru. Zcela souhlasím se soudem Adama Mickiewicze, který ve Vörösmartym viděl největšího evropského básníka té doby. Stopadesáté výročí narození Sándora Petőfiho mi nabídlo víc příležitostí vyjádřit velkému maďarskému básníku tradiční české sympatie. Vedle shrnující studie (vyšla v Odeonu roku 1973 v rámci Petőfiho svazku) jsem pro český rozhlas připravil pásmo o literárním „přátelství“ Petőfiho a Nerudy, proslovil jsem u různých příležitostí přednášky o Petőfim, resp. o českých ozvucích jeho

Prazak01_Sestava 1 29.4.2014 11:09 Stránka 16

díla, mezi jinými i v Budapešti, na smíšeném československo-maďarském zasedání. Tuto mou přednášku se zájmem vyslechl György Szabad, který se mnou ochotně prodiskutoval problematiku styků v době absolutismu. Poté jsem ho často navštěvoval v Ústavu novověkých maďarských dějin na budapešťské filozofické fakultě. Vždy projevoval o mé bádání upřímný zájem a jsem mu zavázán za mnohé užitečné rady. Seznam budapešťských kolegů, kteří mou práci přijali příznivě a nabídli mi přátelskou pomoc, by byl opravdu dlouhý. Především na budapešťské filozofické fakultě a na Historickém a Literárněvědném ústavu Maďarské akademie věd jsem se seznámil s odborníky, kteří se zabývali podobnou problematikou jako já sám. V 80. letech se mým hlavním patronem stal Ústav staré maďarské literatury Univerzity Loránda Eötvöse. Je mi nesmírně líto, že nás pracovník tohoto ústavu a můj přítel Sándor V. Kovács tak brzy a tragicky opustil; byl mi nejpovolanějším průvodcem na poli staré maďarské literatury. Za další opěrný bod mi sloužil Slavistický ústav filozofické fakulty, z bohemistů pak především László Dobossy, s nímž mě pojila mnohaletá známost. Do jeho jubilejního sborníku jsem roku 1980 napsal studii o pražském pobytu Alberta Szenci Molnára, jež později vyšla i německy v Ročence Rádayho knihovny. S manželkou jsme byli často hosty v budapešťském bytě Istvána Käfera, jehož bibliografické práce si velmi cením; snažím se i u nás šířit povědomí hlavně o jeho podrobném díle A szlovák és cseh irodalom magyar bibliográfiája (Maďarská bibliografie slovenské a české literatury). Vždy se ke mně velice přátelsky choval Péter Király, mnohokrát se zmiňoval o letech strávených na pražské univerzitě, přičemž jsem mu zjevně tuto příjemnou dobu připomínal. Dobře znám samozřejmě i László Hadrovicse a další skvělé slavisty, dokonce jsem v 50. letech jednou mluvil s Jánosem Melichem, kterého rektor Václav Vondrák pozval na Masarykovu univerzitu přednášet v roce 1922. Melich byl totiž první, kdo se skutečně vědecky pokusil objasnit původ slova Brno. Melich bohužel Vondrákovo pozvání odmítl; byl jediným slavistou, u kterého jsem se setkal s neskrývaným odporem vůči Čechům. Z historiků si dovolím zmínit alespoň Józsefa Perényiho a Emila Niederhausera, kteří se zúčastnili i různých brněnských konferencí; v roce 1978 jsme s Emilem Niederhauserem položili věnec ke Kazinczyho pamětní tabuli na Špilberku u příležitosti konání prvního československého hungaristického sympozia. Vynikající poradkyni pro dějiny 18. století jsem nalezl v osobě Évy H. Balázsové a s jejím přičiněním jsem se dostal do mezinárodní společnosti odborníků na dobu osvícenství. S největším povděkem vzpomínám na literárního

Prazak01_Sestava 1 29.4.2014 11:09 Stránka 17

historika Tibora Klaniczayho, jehož nevyčerpatelná energie a upřímné přátelství jsou pro mě velkým zážitkem a pobídkou k další práci. Maďarsko-československé vztahy totiž vždy byly značně komplikované, a ačkoli jsem byl podle svých slovenských kolegů „největším přítelem Maďarů v celém Československu“, občas mi i v Maďarsku byly určeny některé, často oprávněné výtky namířené vůči Československu. Na druhou stranu jsem byl asi ten poslední, ke komu by tyto výtky mohly směřovat – ani já se příliš dobře v Husákově režimu necítil. Generace mladých maďarských vědců se ke mně chovala vždy přátelsky. V jejich kruhu stále nacházím podporu a porozumění, například naposledy v červnu 1991 při organizaci brněnské konference Tomáš Garrigue Masaryk a střední Evropa. V 80. letech vznikla užší spolupráce mezi filozofickými fakultami v Brně a Segedínu. Podnětná činnost vědců ze Segedínu v oblasti staré maďarské literatury měla na mě rozhodující vliv. Přínosné pro mě bylo setkání s Bálintem Keserűem a jeho žáky, především Péterem Ötvösem, a v Segedínu jsem se vždy cítil jako mezi nejlepšími přáteli. Na základě svého zájmu o kulturní dějiny jsem měl možnost se setkávat s dalšími odborníky, historiky výtvarného umění, hudby a divadla a z dalších příbuzných oborů. Z nich bych rád zmínil Árona Petnekiho, který se stal mým „andělem strážným“ během mého nejdelšího badatelského pobytu v Budapešti v letech 1980–81. V té době jsem se již začínal hlouběji zabývat starou maďarskou literaturou. V Eötvösově kolégiu jsem v únoru roku 1981 držel úspěšnou přednášku o legendě o sv. Svoradu a Benediktovi (vyšlo v Irodalomtörténeti Közlemények 1981, číslo 4). Zpráva o typologii uherských legend se objevila i na programu zasedání československých a maďarských historiků ve Veszprému v roce 1982 a právě tam vznikl nápad vydat v samostatném svazku český překlad uherských legend a kronik. Na tomto úkolu jsem s velkým úsilím pracoval v roce 1988, rejstřík ke knize jsme s manželkou připravovali během letních prázdnin u berlínských jezer. Kniha vyšla v roce 1988 pod názvem Legendy a kroniky Koruny uherské péčí nakladatelství Vyšehrad. Knihou jsem chtěl splatit starý dluh české vědy. Epištolu mistra Rogeria ovšem obsahovala již Thuróczyho Chronica Hungarorum vydaná v Brně v roce 1488. O zprávě bratra Richarda také psal už moravský historik Béda Dusík, o Anonymově kronice zase Josef Dobrovský, avšak celou samostatnou knihu jí věnoval i skvělý český archeolog Josef Ladislav Píč. Její první úplný český překlad vyšel až ve Vyšehradu a stal se vůbec prvním úplným překladem mimo Maďarsko. Ke vzniku tohoto díla přispěly největší měrou svým skvělým překladem Dagmar Bartoňková a Jana Nechutová.

Prazak01_Sestava 1 29.4.2014 11:09 Stránka 18

Během posledních dvaceti let jsem se účastnil bezpočtu významných zasedání na různá témata týkající se hungaristiky. Ač jsem se vždy považoval spíš za odborníka na dobu osvícenství, občas jsem se účastnil různých konferencí i s příspěvky o česko-maďarských kulturních vztazích a dějinách hungaristiky. Tak jsem se například dostal na konferenci o dějinách budapešťské univerzitní tiskárny (Budapešť 1977), na všechny tři světové hungaristické kongresy (Budapešť 1981, Vídeň 1986, Segedín 1991), na konferenci o habsburské monarchii v 18. století (Gotinky 1983, Brusel 1987), o Matyáši Korvínovi (Stoličný Bělehrad a Budapešť 1990) či na sympozium ke dvoustému výročí uherského divadla (Budapešť 1990). Tím jsem se stal známým v odborných hungaristických kruzích a byl jsem zvolen do výkonného výboru Mezinárodní společnosti pro maďarskou filologii (1981 a 1986), do Mezinárodního ugrofinistického komitétu (1985) a za člena výboru Mezinárodního svazu učitelů hungaristiky (1989). Za nejdůležitější jsem však vždy považoval každodenní práci, jíž jsem se zabýval na svém pracovišti. V roce 1958 jsem v Brně začal učit maďarštinu. Nejdříve v lektorských kurzech, posléze ve formě volitelných kurzů a konečně od roku 1975 v rámci oboru maďarština. Zpočátku mi pomáhal Károly Mráz, který vystudoval na Univerzitě Loránda Eötvöse a přiženil se do Vsetína, čímž se navrátil ke svým kořenům. Později vedle Ágnes Šabacké, která byla naší první lektorkou maďarského původu, přestože žijící v Brně, a také s přispěním lektorek, které z Maďarska zaslalo Mezinárodní hungaristické středisko: první z nich byla Orsolya Bekéné Nádor, druhá Eszter Deák, která byla předtím po dvě léta na našem ústavu aspirantkou a pod mým vedením se zabývala českomaďarskými styky. Brněnský kabinet hungaristiky (vznikl v roce 1965) měl také za úkol harmonizovat práci československých hungaristických středisek. V roce 1978 uspořádal v Brně první československé hungaristické sympozium. Od roku 1971 vydává pravidelně bibliografii československé hungaristiky. V roce 1968, po smrti turkologa Josefa Kabrdy, jsem se stal vedoucím kabinetu. Nyní ve svobodnějších poměrech bych rád pro kabinet získal úplnou nezávislost a zasloužil si přídomek, jejž používá můj přítel István Fried: „vyslanec maďarské kultury v Brně“. Vždyť práce cizího hungaristy spočívá ve službě maďarské věci obsažením kulturního významu a zprostředkováním toho, co sám miluje. Z maďarštiny přeložil Michal Kovář.