Pištěnky, kočka a já

PIŠTĚNKY, KOČKA A JÁ VANDA KUNZOVÁ

ILUSTRACE: APOLENA KUNZOVÁ

Předmluva a poděkování Ačkoliv jsem za svůj život přečetla mnoho předmluv, nemám nejmenší ponětí, co bych na toto místo měla napsat. Jenže podle smlouvy se společností BURDA Praha mám povinnost uvést v předmluvě téhle knížky, že mi udělili souhlas s publikováním textů, které byly původně psány pro ně (což tímto činím a mocně jim děkuji). Psát jsem se naučila někdy kolem pátého roku a moji rodiče a prarodiče od té chvíle počítali s tím, že budu slavná spisovatelka, hotovo točit. Jenže - přehoupla jsem se do druhé půlky života (bráno podle průměrného věku dožití ženy v našem podnebném pásmu), a spisování se nekonalo. Napsala jsem sice spoustu dopisů, pár adolescentních básniček, diplomovou práci a celou hromadu seznamů, co mám koupit cestou z práce, ale smysluplné umělecké dílo nikde. A do toho jedna moje kamarádka začala publikovat na internetové verzi časopisu ELLE. Nejen, že je mladší, štíhlejší a hezčí než já, teď ještě tohle! Zmítala jsem se v poryvech závisti. A ta kamarádka, místo aby zanevřela na závistivce, zvedla telefon a řekla své vydavatelce, že má někoho, kdo je rozený spisovatel! A prý mám poslat několik svých svěžích vtipných dílek do pátku na tenhle mail. Jenže jakých? Mohla jsem jí leda poslat seznam sobotního nákupu... Můj život byl v té době opravdu velmi stereotypní (prádlo – žrádlo – děti – smetí), ale bylo mi jasné, že tohle je ta šance a kdo nechytí tygra za ocas, bude do smrti jen závistivec. Tak jsem sedla a sesmolila jsem svižná vtipná dílka o tom, jak věším prádlo, jak chodím do práce, jak mám rýmu a jak se celkově snažím obstát. Po týdnu se mi ozvala dáma z ELLE a řekla mi, že jejich časopis je zaměřen na mladé (aj) trendy (ajaj) ženy, ale že posílá mé literární dětičky kolegyňce do redakce časopisu MARIANNE, protože oni jsou zaměřeni na zralé ženy. A protože závist je jeden z těch mocných motorů, které pohánějí lidské bytosti dál a výš, stala jsem se obratem zralou publikující ženou a naše spolupráce s MARIANNE.CZ trvala několik pěkných let. Nestala jsem se sice tak úplně spisovatelkou, jenom blogerkou, ale mně to ke štěstí stačilo. Jenže mojí mamince ne, ona totiž ty internety neuznává. Tvrdě vyžadovala hmotnou papírovou knížku. A když vytáhla těžký kalibr (už tu dlouho nebudu), nebylo pro mě únikové cesty. A tak jsem uprosila a sliby uplatila svou malou dcerušku, aby nakreslila hezké obrázky, vybrala jsem blogy, o kterých si myslím, že by mohly žít i mimo elektronickou síť, a výsledek držíte v ruce. Doufám, že se budete dobře bavit a že moje malé životní peripetie zarezonují s těmi vašimi, protože o to ve vztahu spisovatelka – čtenář jde.

Pohádka pro maminky Milé maminky, hezky si sedněte a poslouchejte; dnes vám povím pohádku o Pejskovi, Kočičce a kmotřičce Pubertě. Bylo nebylo, byla jedna hodná maminka, které se narodil malý Pejsek. Pejsek všude dělal loužičky, ale byl tak roztomilý, že maminka se na něj nedokázala doopravdy zlobit a vesele po něm uklízela. Taky občas rozkousal bačkory nebo staré noviny, ale stačilo, aby na maminku upřel svá kulatá pejskovská kukadla, a ona mu to všechno odpustila, protože věděla, že to nedělá schválně a že malí pejskové trošku zlobit musí. A Pejsek svou maminku upřímně, horoucně a úplně nekriticky miloval, byla pro něj tou nejkrásnější a nejhodnější maminkou. Nejraději spal v její posteli, přitulen pod peřinkou k jejímu teplému tělu. Když ho do postele nechtěla pustit, naříkal a prosil, až se nad ním slitovala a přitulila ho k sobě. Pejsek zbožňoval svou maminku ze všech lidí na světě nejvíc, ale také měl moc rád ostatní členy rodiny, zvláště tatínka, babičky, dědečky a své bratříčky a sestřičky. Chtěl vždycky být mezi nimi, sedět jim na klíně, aby mu říkali Ty náš Kuliferdo, jíst s nimi z jednoho talíře, smát se a zpívat a chodit na rodinné výlety a oslavy. Když ho bratříčci škádlili, usedavě plakal a nesnášel, když se na něj rodiče zlobili a nemluvili s ním. Chtěl si se svou rodinou každý den, každou minutu hrát, být s nimi, trávit s nimi všechen čas. A jedné tajemné noci tuhle rodinu tajně navštívila kmotřička Puberta, dotkla se Pejska kouzelným hormonem a Pejsek se proměnil v Kočičku. Kočička byla úplně jiná než Pejsek. Byla krásná, pružná, čisťounká a zcela samostatná. Nechtěla, aby ji pořád někdo osahával, tahal, hladil nebo mazlil, a dávala to najevo pohrdlivými pohledy a ostrými drápky. Když si ji chtěla maminka vzít na klín a říkat jí Ty můj Kuliferdo, Kočička zaprskala a utekla za gauč, kam za ní nikdo nemohl. Chtěla spát sama, ale ne v pelíšku, který jí maminka připravila, ale na hromadě svetrů nebo vyžehleného prádla, takže všechno pomačkala a zachlupatila a přidělala mamince hromadu práce. Pejsek dříve mamince rád pomáhal, ale Kočička ne, tu ani nehnulo patlat jakékoliv domácí práce. Kočička celý den jenom podřimovala, pak se celá krásně umyla a učesala a vyběhla ven do letního podvečera, aby si mohla povídat s ostatními kočičkami a hrát s nimi jejich tajné kočičkovské hry. A když jí to maminka a tatínek chtěli zakázat, tak vytasila drápky a stejně utekla a vrátila se až ráno, celá hladová, urousaná a navztekaná. A nechtěla si povídat se svou rodinou, ani se s ní smát a chodit na rodinné výlety a oslavy, protože to je dobré tak pro pejsky a jiné idioty. A rodina se po pár drápancích a kousancích odnaučila Kočičku nutit, aby se účastnila rodinného pospolitého života. Maminka si občas poplakala, tatínek občas Kočičku seřval nebo nakopl, ale jak šel čas, vyskytovala se Kočička doma stále méně a méně. A pak se jedné tajemné noci do téhle rodiny vrátila kmotřička Puberta a sejmula z Kočičky zlé kouzlo. A ráno maminka a tatínek zjistili, že mají doma mladého Člověka, který je samostatný a statečný a krásný jako Kočička a zároveň milý a obětavý a družný jako Pejsek a má je všechny moc rád, i když už bydlí jinde ve svém vlastním domečku. A už s nimi nechce spinkat v jedné posteli a sedět jim na klíně

3

(což bylo dobře, protože Člověk byl už moc veliký), ale účastní se všech rodinných výletů a oslav a vždycky přinese něco dobrého na zub pro všechny. A to je konec mojí pohádky, tak jděte, maminky, pohladit své Pejsky a obdivovat své Kočičky, než se z nich stanou Člověkové.

Jak chodí puberťačky na koncert V Praze bude mít koncert nejoblíbenější zpěvačka mé dcery. Dceři je osmnáct let a je to už asi šestnáctý nejdůležitější koncert jejího života. Pro mě je nejdůležitější, že už je dospělá, takže nemusím jet s ní a stát někde na periferii Prahy uprostřed sídliště, kde se v tělocvičně místní ZŠ odehrává kinderpunková párty. Kolem stojí stejně postižení rodiče, díváme se na sebe se základním rodičovským dvojpocitem – nenávistí, protože díky kamarádšoftům s takovými parchanty, jaké ti ostatní zplodili, se moje hodné a vychované dítko najednou věnuje tak odpudivé zábavě, a soucitem a souručenství, vždyť to, co prožíváme, je identické. Pražští rodiče zaparkují opodál, aby je nikdo neviděl, dají dítku poslední instrukce, zopakují pravidla (alkohol, drogy, sex, peníze) a vyjmenují všechny tresty, ke kterým přistoupí při nedodržení pravidel, a pak postavičku v kindermaškarním vystrčí z auta a rychle odjedou za okolní paneláky. My dojíždějící jsme na tom hůř. Na cestu se vydáváme už dopoledne z dalekých měst a vesniček, vedle nás sedí plod naší lásky a zmítá se hysterickým těšením. Protože jsme potomkovi zakázali, aby se hezky koncertově oblékl již na cestu, vezeme tašku plnou šrotu a hadrů a dítě se na nás příšerně mračí. Bohužel se zatím neuchýlilo k našpulenému nemluvení, takže celou cestu posloucháme, jak jsme starodávní a všichni to nosí a je to normální. Když se zvýšeným hlasem ptáte KDO to nosí a vyzvete dítě, aby v plném autobuse ukázalo JEDINÉHO člověka, který má každou nadkolenku jinou a kolem čela řetízek od špuntu k vaně, vysloužíte si zuřivý pohled, nafouklou pusu a konečně i chvíli ticha. Jedete dál a myslíte na to, že mít hluchoněmé dítě možná není až takové neštěstí, jak psali v posledním čísle časopisu Moje psychologie. V Praze na Florenci vystoupíte, jdete rychle do nejbližšího Mekáče a nakrmíte tu malou bestii, protože pak bývá snesitelnější. Navíc má tento podnik slušné WC, kde se dítě konečně převleče, vy vyfásnete tašku s civilem a jdete hledat cestu na sídliště. Vedle vás poskakuje punkerka/motorkář/ prostitutka/indián/ET, těší se na koncert a na rušných křižovatkách vás občas chytí za ruku, protože už jste staří a mohli byste spadnout pod tramvaj.

4

Před tělocvičnou zopakujete pravidla, vyjmenujete tresty, pokouknete ostatní mimopražské rodiče, pak najdete místní restauraci, kde si dáte kávu a tři hodiny relaxujete. Cesta zpět je klidnější, protože dítko bývá z důvodů, které nedovede formulovat a které vy vlastně ani nechcete slyšet, silně nakrknuté a nemluví s vámi. Odmítá se převléci, což už neřešíte, protože domů, kde vás může někdo poznat, stejně přijedete za tmy. Čtete si nějakou knížku a pubo vedle vás listuje časopisem. Najednou se k vám otočí, při čemž vás většinou nakopne kanadou: Hele, mami, v Praze bude koncert....!

Pokojíček U dvou prasátek V mé oblíbené knížce Děti z Bullerbynu je kapitola s názvem Jednotíme řepu a dostaneme koťátka. Parafráze této věty mě napadla jednou při pokusu uklidit dětský pokoj – Uklízím pokojíček a dostanu psotník. Ještě než začnete číst, musím vás upozornit, že článek tentokrát obsahuje hrubá slova a velmi naturalistické výjevy, je tedy zcela nevhodný pro ženy, které v dětském pokoji vždy najdou uklizené hračky, srovnané knížky a čistou podlahu. Již mnoho let mám dvě dcery a malý byt dva plus jedna. Od pradávna pištěnky bydlí v pokojíčku, kterému se původně říkalo dětský, roky je však v naší rodině známý jako pokojíček U dvou prasátek. Název vznikl už v době, kdy starší chodila do školky a mladší se plížila po podlaze, protože už tenkrát dokázaly během mžiku z uklizené místnosti vytvořit prostředí hodné vepřů. Prosím, nepředstavujte si mě jako ženu, pro niž je pořádek na prvním místě v žebříčku životních hodnot. Okna myji podle toho, jestli je na to počasí, nikoliv podle průsvitu. Po podlaze se primárně chodí, jen vyšinutý jedinec má potřebu z ní jíst. Život bez baktérií ohrožuje naše zdraví a přílišné drbání vydrbe duši z těla. Ale směr, který nabraly dcerky, byl příliš i na mě. Jejich trendem při zasviňování pokojíku je vrstvení. Na špici hromady balancuje rozbitá myš od počítače dekorovaná šmouhou od jogurtu. Pod ní na povrchu leží většinou oblečení a hračky, nižší vrstvu tvoří knihy, časopisy a papíry, vkusně proložené psacími a kreslícími potřebami. Při dalším zarytí narazím na nádobí a obaly od pokrmů, převažují olezlá brčka, poloprázdné pytlíky od čipsů, z nichž se sypou drobečky, upatlané sklenice a tucty kávových lžiček. Nejníž jsou zbytky potravin, slupky, ohryzky, nažvýkané sušenky a kůrky z chleba, kolečko salámu a oschlá paprika. Ty právě vytvářejí tu zvláštní atmosféru dívčího pokojíku. Podobnou lze najít ještě na vysokoškolských kolejích a v maringotkách dělníků na montážích. Spodek tvoří vlasy, chlupy a neidentifikovatelné organické i anorganické zbytky. Jednotlivé vrstvy, jejich tloušťka a konkrétní obsah se mírně mění s věkem dětí – postupně ubývají hračky, přibývají smotky silonek, ubývají kreslící potřeby

5

a přicházejí šminky a použité kosmetické tampony. Stejně tak se měnil i můj přístup k tomuto prasečímu fenoménu. Když jsem poprvé uklízela hračky a v postýlce oddychovalo dítko zmožené dlouhým dnem, slzela jsem nad tím, jak laskavá a dokonalá jsem matka. Později jsem zkoušela metodu prudkého jekotu zblízka do obličeje za použití hrubých nadávek, metodu drobného teroru (Nevím, jestli může být zmrzlina, když není uklizený pokojík…), metodu zesměšňování, kdy jsem dcery před návštěvami oslovovala jako Prasomilu a Čunislavu a všechny zvala k obhlídce toho svince. Zajímavá byla metoda vnášení nesvornosti mezi čuňata, kdy jsem úklid spojovala s jejich láskou k matce – kdo má maminku radši a uklidí ty hadry? Zkusila jsem i metodu Uklidím to sama a jim to nedá a budou si ten pořádek udržovat, která děvčatům přišla nejbáječnější. Po čase jsem zjistila, že pro mě je nejvýhodnější metoda Mám jen 1+1 a vedle mě bydlí strašní lidé, musím tedy dbát, aby dveře byly zavřené. Zaplaťbůh, že tam nemusím uklízet! Vydržela jsem to vlastně dodnes a nemělo to po léta chybu, jen když i děvčatům přišlo jejich přirozené prostředí jako neobyvatelné a pokusily se pootevřít dveře, aby vrstvy odpadků mohly expandovat do mého pokoje, nakopala jsem je zpátky (ty odpadky, ne děvčata, těm jsem řekla hlasem laskavé a dokonalé matky, ať si to uklidí nebo je zmydlím, že budou mít hnáty ve strojku) a zavřela dveře. Dnes je situace lepší, protože starší dcera má přítele a je jí jasné, že ani jeho láskou zmámené oči nepřehlédnou hromadu hnoje uprostřed místnosti 3x4 metry, takže nejen že udržuje základní pořádek, ale nutí k tomu velmi nevybíravě i svou mladší sestru. Možná, že až se zamiluje i ta druhá, budu zase bydlit ve dva plus jedna…

Máme doma Emo Emo není ten veliký australský pták, který trousí všude obří slepičince a nepříjemně křičí, to je emu. Emo je životní styl mladých lidí. Pokud se k tomuto stylu přihlásí vaše dítě, budete si přát sdílet příbytek s emu. Emo je smutné. Je smutné, kdykoliv na něj pohlédnete. Otočíte se a tam v koutku sedí drobná postavička oblečená jako kříženec klauna a motorkáře, do smutného

6

obličeje visí temná patka a černé nehty se zoufale zarývají do dlaní. Oči to má obtažené soustřednými kruhy černé mastné tužky, aby vynikl jejich přesmutný výraz a zároveň tak Emo vypadá stále trochu nemocně. Jezdí to na zadním sedadle vašeho auta, kde to s trpitelským výrazem zírá z okénka, a když tomu nabídnete zastávku v rychlém občerstvení, smutně přikývne. Když jdete nakoupit, vleče se za vámi krokem mučedníka, pláče před regálem s mléčnými výrobky a nechce vám říct, co ho trápí. To je vlastně pro vás to nejhorší, že vám nechce sdělit, proč je tak smutné, takže vy, jako milující rodič, zoufale přemýšlíte, co by mohlo být tím zakopaným psem. Zkoušíte se ptát, nejprve jen v náznacích – druhý rodič, škola, kamarádi…. Ne, nemůže vám to vysvětlit, stejně byste to nepochopili, odpoví sklesle Emo a choulí se do kouta. Tou dobou už jste úplně zdivočelí starostí, takže přitlačíte a vyptáváte se zcela nepokrytě: Bereš nějaké léky? Smutný, ale vědoucí úsměv. Máš holku/ kluka? Slza tiše vyklouzne zpod černě obtaženého víčka. Rozhodnete se odvést Emo k nějakému odborníkovi a začnete naléhavým hlasem obvolávat dětské psychology. Emo okamžitě přejde do útoku a přestane přijímat potravu. Pláče do špenátu, slzí na knedlíky, truchlí i do pečeného kuřete. Černě rámovaným okem zírá kamsi daleko za rozrýpaný talíř, druhé oko stále skryto za houštinou patky. Jediné okamžiky, kdy Emo vypadá sice smutné, ale spokojené, jsou, když se prostřednictvím sociálních sítí může propojovat s jinými Emy a chmuřit skupinově. Někdy se také sejdou za účelem společně sdíleného smutku na koncertě, v biografu nebo v Mekáči. Všechna hudba je také velmi smutná, i filmy jsou smutné, ba i hamburgery vypadají zkormouceně. V časopisech pro mládež jsou celé stránky fotografií neuvěřitelně nešťastných mladých lidí. Také zde otiskují jejich srdceryvné výpovědi o tom, že nemá smysl říkat, proč jsou smutní, protože by to stejně nikdo nepochopil.

7

Pak konečně seženete dětského psychologa, který je ochoten se s vámi a s Emo sejít. A nyní je to 50:50. Buď vám řekne, že vaše výchovné prostředky naprosto nestačí na tak citlivého jedince, jako je ubohé, maličké, city zmítané Emo, a následně trávíte celé roky až do konce puberty (Emí, svou už máte dávno za sebou) na různých setkáních Emo s rodiči, Emoterapiích a v čekárnách Emoodborníků. Emo chmuří celou tu dobu, občas pláče, ale nikdy nikdy nikdy vám neřekne, proč tak činí. Kolem osmnáctého roku smutek náhle zmizí a Emo se změní zpět do vašeho dítěte. Nebo máte štěstí a psycholog vám řekne, že váš potomek prostě prochází takovým stádiem vývoje a vy uděláte nejlíp, když ho necháte chmuřit a trochu se prospíte, najíte a zajdete si s přáteli do hospody. Doporučí vám hlavně se Ema neptat, proč je smutné, protože ono to samo neví. Emo je velmi smutné, že vás už jeho vnitřní rozervanost tolik netrápí, píše všem Emům na síti, že má velmi zlého rodiče a někdy dokonce přiloží i vaši fotografii. Po několika letech ho smutek přejde a Emo se změní opět ve vaše dítě. Pokud vás utrpení v podobě Emodítěte navštíví, snažte se pořádně prospat, pravidelně a dobře jíst a minimálně jednou týdně se sejít s přáteli v hospodě. Ale hlavně pamatujte, že Emo jednou zmizí a vaše dítě se vrátí - ostatně viděli jste někdy dospělé Emo?

Maturujeme Co pamatuji, je maturita nazývána zkouškou z dospělosti. Dokonce se tak jmenoval i nějaký seriál věnovaný starostem pozdně socialistických maturantů. Možná je to zkouška z dospělosti pro maturanty, pro jejich rodiče je to každopádně procházka peklem. Je pravda, že před maturitou je už rodič značně otupělý, má za sebou potomkovu (v mém případě dceřinu) prepubertu, pubertu a postpubertu, zažil již několik období vzdoru a výživné období proč?, vydržel povinnou školní docházku se všemi Ono se to samo najednou rozbilo a Ta kráva zkoušela, i když předtím říkala, že zkoušet nebude a následně přežil i středoškolská studia. Rodič středoškolské studentky se naučí chápat, že pětka na pololetním vysvědčení nic neznamená, že důtky dává ten pošuk prostě každýmu a že správný módní oděv a účes jsou daleko důležitější než pečlivá příprava na vyučování. A tak to jde čtyři až devět let, podle toho jak je benevolentní a movitý rodič, vstřícné a osvícené vedení školy a jak to dcerce zrovna vychází ohledně známek a docházky. A pak přijde poslední, maturitní ročník a s ním náhlá změna. Rodič zbystří už kolem Vánoc a začne na potomka apelovat, aby započal s přípravou. Studentka kouká naprosto konsternovaně, proč by se měla připravovat na souhrnně zhruba 150 otázek ze čtyř různých oborů, když je matura až za čtyři, co povídám, ústní dokonce až za šest měsíců! Mami, nebuď komická! To dobrý cukroví už nemáme, jen to hnusný?

8

Leden je dlouhý, chladný, temný měsíc, máte prázdnou peněženku a hlodavý strach z maturity. Studentka se zmítá mezi nadšením a hrůzou z maturitního plesu. Šaty, boty, prádlo, punčochy, účes, kabelka, líčení, nehty, všechno se musí vyzkoušet! A ne jednou, aspoň stokrát, ve všech kombinacích. Mami, já jsem děsná, já tam nepudu! Neodvažujete se špitnout, že to slovo maturitní má i jinou konotaci nežli ples…. Únor je krátký, chladný, temný měsíc, máte prázdnou peněženku po maturitním plese a panickou hrůzu z maturity. Studentka má kocovinu, příšernou náladu a opravdu mimořádně hnusné pololetní vysvědčení. Uvažuje, že se na školu vykašle a někam odcestuje. Mami, maturita není všechno! Začnete brát léky. Březen – dřevo se listem odievá, příroda pučí, slunce svítí a vy máte depresi, že se o ni můžete opřít. Uvažujete, jak budete ze starobního důchodu živit svého nemožného potomka, který zřejmě nikdy neodmaturuje, tudíž si nikdy nenajde zaměstnání. Studentka zkouší jarní oblečení. Berete více léků, i ty s výstražným trojúhelníkem na krabičce. Duben – maturity startují didaktickým testem a písemnými pracemi. Potomek se vás zvýšeným nerudným hlasem ptá, co by se podle vašeho fosilního názoru měl učit? Mami, na test se nikdo neučí, to prostě dáš nebo ne! Zapíjíte léky tvrdým alkoholem. Květen – je to tady! Dítě se učí každý den, celý den, v noci, ráno, večer. Učí se samo, se spolužáky i s vámi. Mami, vysvětli, pomoz, poraď… V předvečer soudného dne předvede hysterický oblouk. Nemůže jít k maturitě, protože nic neumí a neladí jí kabelka k botám. Mami…. A další den odpoledne sedíte spolu, svítí sluníčko a vy to máte obě za sebou. Dáte si společně kávu a vy se snažíte srovnat si v hlavě, že vaše malá holčička je už dospělá.

Sledujeme film s pubertální dcerou (návod) Úplně, ale úplně zaprvé: nelekneme se a ihned souhlasíme! Nabídne-li nám pubertální dcerka společné sledování filmu, vítáme to jako osvobození rodné vlasti

9