Issuu

Literární noviny list pro kritické myšlení

duben/2016 59 Kč/2,79 €

literarky.cz

Biblio Vydávání knih v ČR v roce 2015

Věda, technika, civilizace Lenka Rovná: Evropa v čase poťouchlé krize

Harmonie života Eleni Turková: Zrovna já červy nemám

Interview Radim Passer: Cíle a vize se mi podařilo naplnit

Opomenuté výročí z dějin studené války

Nikdo jim nediktuje, o čem mají psát Česko zaplavily billboardy internetového deníku Parlamentní Listy.cz. Proč se žádnému jinému zpravodajsko-publicistickému webu nedaří tak jako jemu?

ro mediální „staromilce“, kteří stále ještě nedají dopustit na tištěné noviny a pečlivě si vybírají texty podle autorů, jimž důvěřují, to může být překvapivá informace. Internetový deník Parlamentní Listy.cz jemuž se ještě nedávno mnozí vysmívali kvůli jeho amatérskému obsahu a křečovité snaze tvářit se jako oficiální parlamentní periodikum, je pro stále větší počet čtenářů důvěryhodným zdrojem informací. A nejen pro ně. Parlamentní listy vlastněné mediálním mágem Michalem Voráčkem a hazardním bossem a senátorem Ivem Valentou začínají být vítaným zdrojem i pro seriózní a tradiční média. Jenom za poslední měsíc z Parlamentních listů citovaly hlavní zpravodajské relace televize Prima, Radiožurnálu, regionální Deníky, Lidové noviny, časopis Týden a mnoho dalších relevantních médií, která se jinak vůči tomuto serveru dost negativně vymezují. Čím to? Nic naplat, v záplavě zpráv, většinou přebíraných, různě zkomolených, ohnutých a upravených, opatřených velmi atraktivními titulky, se opravdu tu a tam na Parlamentních listech objeví něco původního, nového a nečekaného. Většinou jde o rozhovory nebo vyjádření politiků napříč stranickým spektrem, aniž by nutně muselo jít o strany velké či dokonce parlamentní.

Sobotka, Zeman, Konvička Může to vypadat mile a sympaticky, protože neparlamentním

stranám se málokdy podaří proniknout do médií, Parlamentní listy ale nerozlišují, zda dávají prostor poslanci vládní koalice nebo zakladateli Bloku proti islámu Martinu Konvičkovi. A hlavně nezaujímají vůči některým zjevně extremistickým názorům vlastní postoj. Vlastně pouze zprostředkovávají čtenáři myšlenky respondenta a názor si musí utvořit každý sám – hlavně když je titulek rozhovoru co nejkontroverznější, aby se na něj co nejvíce klikalo a lidé ho sdíleli na sociálních sítích. „Okolo Parlamentních listů se vytvořila i skupina starších čtenářů, kteří se nepohybují na sociálních sítích, a ti si navzájem posílají odkazy na zajímavé články e-mailem. Takových lidí není málo, je to určitý fenomén,“ říká publicista Štěpán Kotrba, který patřil mezi kritiky Parlamentních listů, ale svůj názor na tento web změnil poté, co ukončil letitou spolupráci s Janem Čulíkem a jeho Britskými listy. Dnes na Parlamentních listech tu a tam také publikuje. Kotrba dříve Parlamentním listům vyčítal, že se tváří jako zpravodajské a publicistické médium, ve skutečnosti však vytvářejí „soft PR“. Nelíbil se mu ani název webu navozující vztah k Parlamentu, kvůli němuž se od Parlamentních listů v roce 2012 veřejně distancovala Kancelář Poslanecké sněmovny. Dnes však Kotrba tvrdí, že Parlamentní listy jsou jedním z mála českých médií, které dává prostor všem bez rozdílu. „Kdy

nějaký celostátní deník dal v poslední době prostor představiteli armády nebo odborů?“ ptá se Kotrba. „Parlamentní listy ho dají a vůbec nezasahují do textů, což považuji za velkou výhodu.“ Je to výhodné i pro redakci Parlamentních listů: odpadá práce s redigováním textu. Zkrátka vydají vše, co jim externí autoři dodají. A ještě to okomentují ve vlastní reklamní kampani: „Nikdo nám nediktuje, o čem máme psát."

tvcon.tv

Jan Potůček

Autor je konzultantem v agentuře Taktiq Communications.

Politický Facebook Přidáme-li k výše jmenovanému myšlenku „politického Facebooku“, kdy si každý volený zástupce lidu, ať už jde o obecního zastupitele, poslance nebo prezidenta republiky, může na Parlamentních listech aktivovat svůj profil a jeho prostřednictvím komunikovat se svými voliči, odhaluje nám to hlavní smysl existence tohoto webu: cílit na co nejmasovější publikum a především získat vliv. Parlamentní listy jsou vlastně vlivové médium, kterému v souladu se sloganem jeho aktuální kampaně sice nemusí nikdo diktovat, o čem má psát, ale zároveň nemá ani žádné mantinely. Politické profily na něm skutečně využívá asi pětina politiků, což už je samo o sobě dost vysoké číslo. Některé profily – jako třeba prezidentský Miloše Zemana – udržuje redakce sama a místo článků hlavy státu na něm zveřejňuje přepisy jejích veřejných projevů. Navenek to ale vypadá, že Miloš Zeman je aktivním uži-

vatelem Parlamentních listů, a to webu dodává na důležitosti. Prezidentská kancelář se od webu, na rozdíl od Kanceláře Poslanecké sněmovny, nedistancovala. Přítomnost známých osobností napříč politickým spektrem a zveřejňování názorů různých politických proudů dodávají Parlamentním listům v očích čtenářů na důvěryhodnosti. Otázkou zůstává, co má být cílem tohoto projektu. Nynější fázi vývoje označují otcové zakladatelé Parlamentních listů za „růstovou“. Co však přijde po ní? Už dnes mají Parlamentní listy takovou sílu, že by sofistikovanou filtrací zveřejňovaných textů mohly výrazně ovlivnit veřejné mínění – třeba před sněmovními volbami, které nás čekají už za půldruhého roku. Vzhledem k tomu, že spolumajitelem webu je aktivní politik s vlastními podnikatelskými zájmy, nelze Parlamentní listy

podceňovat. Zároveň se nabízí otázka, proč na českém internetu neexistuje více takových zpravodajsko-publicistických projektů, které by měly podobně velký dopad a jejich čtenáře by tolik nezajímala relevantnost publikovaných textů. Všechny další pokusy o obdobně laděné široké názorové médium na českém internetu pokulhávají. Svého času měly na tuto pozici náběh Britské listy, nepodařilo se jim ale vymanit z určité názorové uzavřenosti. Rovněž projekty jako Deník Referendum nebo Echo24 zůstávají ostrůvky pro názorově spřízněné duše a neoslovují široké publikum. Jejich vyhraněnost čtenáře spíše odrazuje. Nutí je přemýšlet, zaujímat postoje, vyjadřovat vlastní názory, (ne) souhlasit. Parlamentní listy nic takového od svých čtenářů nevyžadují, u nich si každý najde své, s čím se ztotožní, a nepotřebuje se vůči takovému názoru vymezovat. Naopak: stmelují příznivce roztodivných uskupení a utvrzují je v jejich přesvědčení.

Mantra návštěvnosti Parlamentní listy vlastně ukazují, jakým směrem se ubírají a budou ubírat i velká tradiční média. Mizí z nich náročnější texty a začínají převažovat výkřiky. Důležitý je hlavně titulek, na obsahu textu už tolik nezáleží a čím kontroverznější je výkřik v úvodu, tím lépe. Snaha o udržení určitých novinářských standardů, vyváženosti

a kvality se vytrácí ve prospěch udržení prodaného nákladu, sledovanosti, poslechovosti nebo návštěvnosti. Parlamentní listy vůbec neskrývají snahu o to oslovovat co největší počet lidí a cílit na jejich nejnižší pudy. V podstatě jde o politický bulvár, který se neštítí ničeho, včetně zveřejňování poplašných zpráv. Krátce před odevzdáním tohoto textu redakci Literárních novin zveřejnil neformální lídr protislámských uskupení v Česku Martin Konvička na Parlamentních listech příspěvek s titulkem „Přijdou další útoky. A na řadě je Praha“. Se skromností sobě vlastní píše: „Předpověděl jsem útoky okolo Vánoc, podle některých i kolem Velikonoc (byť si druhou předpověď sám nepamatuji). Obě předpovědi mi dodaly jistý kredit a dost lidí se mě teď ptá, co přijde dál. A tak odpovím - přijde to, čeho se bojíme nejvíce...“ Kredit panu Konvičkovi nedodávají jeho údajné předpovědi, ani bratříčkování s rozdrobeným hnutím Úsvit, ale weby, jako jsou Parlamentní listy. Média, která naprosto rezignovala na základní pravidla novinářské práce a ve jménu co největšího počtu odklikaných stránek dají prostor kdejakému extremistovi.

osmý den

Literární noviny

4/2016

4 Rozhovor: Petr Pelikán – Kuvajťané

Foto: mira antonović

Opravdu nejsme mainstream Miroslav Pavel

si to bude znít divně, ale jsem vlastně rád, že Literární noviny nedostaly pro rok 2016 žádnou dotaci českého Ministerstva kultury. Pro mne osobně je to samozřejmě špatná zpráva, protože financuji z vlastních prostředků ztrátu ve vydávání Literárních novin. A za těch pět let, co jsem jejich majitelem, je to už docela úctyhodná částka. Normální investor mne musí považovat za blázna. Proč to dělám? Protože si myslím, že takové noviny jsou v naší zvláštní zemi potřeba. Tak trochu si beru příklad z německého týdeníku Die Zeit, který je podobnou směsí kulturních, politických, historických a dalších témat. A je s tím velmi úspěšný. Má za sebou ovšem více než šedesátiletou tradici, která také nebyla vždy jednoduchá. Zvládnou to Literárky? Pevně doufám, že ano a že k tomu nebude potřeba žádných dotací státu. Noviny typu Literárek by měly vyžít z vůle čtenářů, a proto doufám, že pochopíte zvýšení jejich ceny. Když jsem je kupoval, vycházel jsem z jednoduchých, téměř kupeckých počtů. Autor je vydavatel V České republice je zhruba jeden Literárních novin. milión lidí, kteří mají vysokoškolské vzdělání. Mezi nimi by se mělo najít zhruba 10 až 15 tisíc čtenářů takového typu média, jakým jsou Literární noviny. Nejenom pro jejich redakční skladbu, ale především pro redakční nezávislost. Docela chápu, že pro státní komise jakéhokoliv druhu to může být nepříjemné, zejména, když se podíváme na to, co produkuje tzv. mainstream. My mainstream opravdu nejsme a nebudeme. Abychom ale přežili, potřebujeme čtenáře. Jedině to nás zachrání. Myslete na to, prosím.

eakci na článek o Libeňském mostu zaslal redakci Petr Dolínek, náměstek pražské primátorky a radní pro dopravu. Z jeho stanoviska vybíráme: „Problém s Libeňským mostem není otázkou uplynulého roku, ale jeho špatný technický stav je znám už po mnoho let. A během nich nikdo z předchozích vedení města nepodnikl kroky k jeho záchraně a zásadní opravě, most dále chátral a jeho stav se postupně stal kritickým. Spolu s tím bývalí pražští radní pro dopravu za ODS a TOP 09 včetně jejich primátorů připravovali projekt na jeho zbourání a stavbu mostu nového. Když jsem tedy zhruba před rokem a čtvrt nastoupil do funkce radního s odpovědností za oblast dopravy, všechny zainteresované organizace se shodovaly, že most je v podstatě neopravitelný a bylo rozběhnuto výběrové řízení na most nový. Osobně chci všechny ujistit, že jsem zastáncem co nejcitlivější rekonstrukce mostu, který bezpochyby patří k architektonickým skvostům Prahy. Absolvoval jsem řadu jednání a prostudoval stohy materiálů. Na jejich základě jsem nechal zpracovat studii odborníkům z Kloknerova ústavu ČVUT, abychom se dozvěděli, zda možnost rekonstrukce vůbec existuje. Studie řekla, že ano, ovšem jde o řešení, u kterého dopředu neznáme jeho technologickou, ekonomickou ani časovou náročnost. Jde o možnost, která bude nejspíše výrazně dražší a složitější. (…) Díky této aktivitě mám v tuto chvíli na stole opět dvě varianty – tedy rekonstrukci i most nový. Zda kompletní rekonstrukce bude tou cestou, kterou se nakonec vydáme, záleží na výsledcích průzkumných prací a celkového technického posouzení stavby. Osobně doufám, že to možné bude. Pokud se ukáže, že to již možné není, je třeba jasně říct, kdo za to nese odpovědnost. (…) Problém už totiž došel tak daleko, že máme jen limitované možnosti k jeho vyřešení.“

Petr Bílek šéfredaktor Literárních novin

Lidstvo na playstation Před dvaceti lety byl spuštěn první český internetový deník, před deseti lety se rozklikal Twitter. Změnilo se tím něco na světě? Lidé vstupující do veřejného prostoru mají pocit, že ano. Mají-li se však shodnout na povaze probíhající změny, začnou se dramaticky lišit nejen jeden od druhého, ale i sami od sebe v různých časech. Egyptský internetový inženýr Wael Ghonim vystavil před pěti lety na anonymní facebookové stránce mučení Mubarakova režimu, a stal se tak výrazným hybatelem následující revoluce. V prosinci loňského roku prohlásil na jedné přednášce: „Stejný nástroj, který nás sjednotil, abychom svrhli diktátora, nás nakonec jednoho od druhého odtrhl.“ Sociální média podle něj selhala. Zdálo se, že by mohla vybudovat společenský konsenzus, zatím však spíše polarizují a působí „toxicky“. Když už vznikne nějaká diskuse mezi lidmi různých názorů, zmocní se jí vzápětí rozzlobená lůza. Regulace internetu by podle něj ale nepomohla. Říká: „Před pěti lety bych byl řekl, když chceš osvobodit společnost, potřebuješ jenom internet. Dnes si myslím, že společnost osvobodíme jen tehdy, když nejdříve osvobodíme internet.“ Komentátor německého týdeníku Der Spiegel charakterizuje situaci tak, že deset let Twitteru změnilo demokracii, tak, jak jsme ji znali, rychleji a silněji, než jsme kdy tušili. Lidstvo houfně digitalizuje svou paměť. Každý, kdo má zkušenost s rodinným albem fotografií a nyní nahlíží fotky na počítači, ví, co to bude znamenat. Přiblížíme se totální ztrátě paměti. Virtuální prostor se z nekonečného místa paměti změní na bezednou propast zapomnění. Jakákoli trvalá fixace obrazů, slov nebo faktů totiž naprosto odporuje charakteru média, jehož podstatou je pohyb, změna, nepřetržitá dynamika komunikace. Jakákoli pevná hierarchie včetně té časové se nesnáší s povahou sítě, která struktury nebuduje, ale ruší. Prohlížet si snímky prarodičů, to byl a je rituál. Dnes však zaznívá nejeden hlas, že se ocitáme v procesu deritualizace světa, že se mění způsob vnímání, odtrhujeme se například od vlastní minulosti a vazby dříve důležité pro sebepochopení, jako je historie národa nebo jiné skupinové identity, přestávají fungovat ve své dosavadní podobě. Absolutní prioritou se stává aktuální akce, okamžité osobní angažmá, nic neplatí včerejšek, vzpomínka je pro slabochy a senilní staromilce. Víc než kdykoli v minulosti se stává očividnou odvěká nespolehlivost lidského života. Anonymizovaná komunikace na internetu „se osvobodila“ od osobnostního ručení, Wikipedii jsme ochotni považovat za lexikon či encyklopedii, aniž nás trápí, kdo verifikuje její obsah. Pochybně autorizováná sdělení, která denně čteme na informačních portálech, utvářejí naši představu o vnějším světě, jsme jimi hněteni, i když se bráníme. I v bezprostředním prostorovém okolí se stále více orientujeme podle navigací a začínáme podceňovat vlastní smysly. O generaci „digital native“ se říká, že je prozumentská, znamená to, že se jako třeba u youtuberů tvoří hybrid mezi producentem a konzumentem vlastních obsahů. Vstoupili jsme do éry hrdinů počítačových her. Jsme jimi všichni.

fejeton

Foto: mira antonović

enně se donekonečna přetřásá problém s imigranty, hovoří se o stěhování národů a přitom tady už několik let dochází ke stěhování světů. Ze světa konkrétního a hmatatelného se vytrácíme do světa virtuálního. Seděl jsem s kamarády v hospodě, prostě po chlapsku jsme si zašli podebatovat u piva. Po počátečním bouřlivém přivítání ale debata ustrnula. Jako si pistolníci v saloonu dávali před sebe na stůl vedle sklenky whisky kolt, dal každý z nás na stůl smartphone a záhy už palce šmejdily po displejích. Píp! Zpráva: byl jste označen Karlem. A skutečně, Karel se svěřil Facebooku, že sedí se mnou a s Rudou a Tondou v hospodě. Současně Facebookem prolétlo Tondovo označení místa i s mapkou a červeným puntíkem nad Thunovskou ulicí 10. A už vidím na Rudově profilu fotku. Jsme na ní s Tondou a Karlem, jak sedíme U Hrocha. Dokonce i hladiny piva v půllitrech jsou ještě ve stejné výši. Než jsem se stačil napít, přistál pod fotkou Karlův lajk. A okamžitě i Tondův. Karlův smartphone zavrněl. „Ne, nerušíš, jsme teď s kámošema na spářce. – No to víš, že jo. – Draku, je pátek! – Jo. – Ne. – Máš furt ten samej mail? – Hele, musíme skočit na pivko a pořádně pokecat.“ Rudla zatím zabrousil Michal Šanda na onlajny.cz a nadšeně nám oznámil, že Sparta porazila v play-off Zlín 3 : 2. Další telefonát. Karel dvacet minut žvanil se švagrem, a kdyby tu seděl pistolník Buffalo Bill, pravděpodobně by začal věřit v existenci Manitoua a Karla by musel považovat za šamana. Tak dlouho hovořit s někým, kdo tady s námi není… Tonda nechal kolovat svůj mobil s fotkami z minulého víkendu v Českém Krumlově. Jestli ale má kvůli téhle šťabajzně opustit Marii, to si musí přebrat sám. „Kdyby v tom nebyly ty děti,“ povzdechnul si. Co na to Facebook? Má tam profil a divil bych se, kdyby neměla. Soňa Zámečníková. Ročník 1992. Škola: Univerzita Karlova. Podle statusů to nebude žádná blbanka. Její idealismus omlouvá mládí. Selfíčka taky dobrá, dokonce lepší, než fotky co nám ukazoval prve Tonda. „Jo!“ „Co řveš, vole?“ „Gabča Soukalová má velkej glóbus!“ Příští číslo Rudla mrknul na onlajny.cz a už to víme všichni. „Já mám pocit, že nějaká Češka už svěťák v biatLiterárních lonu vyhrála,“ poznamenal Karel. „Ale hovno,“ řekl Tonda. novin vyjde Rudla mrknul na Wikipedii: „Adamičková.“ ve čtvrtek Tak na Gabču! Připili jsme si a Karel nadhodil otázku, jestli mají 28. dubna U Hrocha plzeňské z tanku. Rudla mrknul na apli2016 kaci Pivo?!, a že ze sudu. Tonda to potvrdil s tím, že on na hospody používá aplikaci Zomato. A přitom by stačilo docela prostě se zeptat výčepního. list pro kritické myšlení A teď pro změnu zase začaly palce intenzivně šmejdit po displeji Karlovi a po smršti esemesek povídá: „Chlapi, já musím.“ Vydává: Litmedia, a.s., Korunní 810/104, budova D, PSČ 101 00 Praha 10, IČ 2889649. Registrace: A Tonda řekl: „Jdeme všichni.“ MK ČR E 5981, ISSN 12100-0021. Telefonní spojení: 234 221 130 - 131, e-mail: redakce@literarky.cz, A Ruda mrknul na norské počasí na www.yr.no, e-mailové spojení na jednotlivé pracovníky: první písmeno jména+příjmení@literarky.cz (Jan Novák = jnovak@literarky.cz). Vychází: měsíčně. Místo vydání: Praha. Šéfredaktor: Petr Bílek, zástupce šéfrejestli venku prší. Podle aplikace Pubtran nám za pět daktora: Ivan Matějka, editorka: Tereza Spencerová, redaktoři: Aleš Bluma, Eva Janáčová, vedoucí příloh: minut měla jet z Malostranského náměstí tramvaj Jaroslav Císař (Biblio), Dagmar Sedlická (Harmonie života), korektorka: Alena Součková, grafická úprava: 22. Skvěle jsme si dneska večer pokecali, ale pryč Mira Antonović, vedoucí internetového vydání: Mirko Radušević, redaktorka webu: Kateřina Nechvílová, odsud! Rychle jsme zaplatili a nastal úprk domů IT: Jaromír Hrubeš. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací. Návštěvy v redakci vítáme po předchozí telefonické nebo e-mailové domluvě. Vydavatel: Miroslav Pavel, generální ředitel: Michal Pavel, manažerka ke compům a notebookům. Přeci jenom už jsme inzerce a marketing: Naděžda Krohová, manažer projektů: Jan Štolba, výroba a distribuce: Vlastimil s kamarády ve věku, kdy na smartphony přestáváSocha. Tiskne: VLTAVA-LABE-PRESS, a. s. Rozšiřuje: První novinová společnost, a.s. a vybraná knihkupectví. me vidět. Comp je comp a není nad pořádný čtrPředplatné pro ČR zajišťuje Česká pošta. Bezplatná linka 800 300 302, web: www.postabo.cz, e-mail: náctipalcový displej. postabo.prstc@cpost.cz. Předplatné pro SR zajišťuje Mediaprint Kapa Pressegrosso a.s. P.O. BOX 183, Autor je spisovatel. 830 00 Bratislava, tel. 0800 188 826. Předplatné do zahraničí zajišťuje Litmedia, a. s.

Virtuální imigranti

kresba: ľubomír kotrha

Ad: Boj za Libeňský most nevzdáváme (LtN 3/2016)

v Teplicích jako Češi v Hurghádě 6 Domov: Praha v ideologickém plynu, Co když Rusko zavře Evropě kohoutky? 8 Zahraničí: První, kteří zemřou, nebo… 10 Média: Expedice do džungle českých webů 13 Nové knihy: Ze života velryb 14 Literatura: Avantgarda a „jiné“ moderny 16 Polemika: ...kde císař musí být nahý 19 Umění: Dalibor Smutný – Grafika je řízená náhoda 20 Divadelní legendy nebo mumie? 22 Historie: Opomenuté výročí z dějin studené války

Literární noviny

o čem se mluví

4/2016

Grantová komise: Literární noviny nemají nárok V minulém vydání jsme publikovali bez komentáře zprávu o tom, že odborná komise Ministerstva kultury pro podporu literárních periodik a akcí vyřadila Literární noviny z řad uchazečů o grant. Na sdělení reagovali čtenáři i spisovatelé. Periodika, která se u nás chtějí věnovat kulturním, literárním a společenským otáz-

Krátký článek na druhé straně posledního čísla Literárních novin je šokující. Michal Jareš je předseda odborné komise odboru umění, literatury a knihoven Ministerstva kultury pro podporu literárních periodik a akcí. V této komisi je ještě místopředseda Jaromír Slomek, Petr Hanuška, Miloš Krhoň, Michal Kosák, Tomáš Kůs, Eva Lenartová, David Zábranský a Helena Zoufalová. Tato komise rozhodovala o rozdělení cca 20 milionů mezi 25 projektů. Dvaceti projektům byla dotace udělena, pěti ne, včetně Literárních novin. Komise 27. ledna 2016, zdůvodnila své rozhodnutí, týkající se LN, kromě jiného, takto (cituji): „... Komise jednomyslně odmítla poskytnout dotaci vydavateli časopisu Literární noviny. V diskusi bylo řečeno, že státní dotace v tomto výběrovém řízení nemá dostávat politický časopis, který neodpovídá obsahem charakteru podporovaných časopisů...“ 1) Zaráží mě ta „jednomyslnost“ odmítnutí. Na „jednomyslném“ odmítnutí je totiž vždycky něco podezřelého. Ano, výjimky potvrzují pravidlo - někdy je úroveň žádostí či úroveň žadatelů taková, že není možné dát jiné než zamítavé rozhodnutí. Ale jednomyslné rozhodnutí v případě Literárních novin nechápu. 2) Připomíná mi to dobu normalizace, tj. začátek sedmdesátých let. Co režim ohrožovalo názory, které byly odlišné od oficiální politiky, bylo zakázáno, zrušeno, zničeno, rozprášeno. Chceš pokračovat dál? Chceš naši finanční podporu? Tak potom musí tvůj časopis odpovídat svým obsahem charakteru těch časopisů, které podporujeme. Vivat, literarky.cz, vivat!

kám, mají od počátku devadesátých let situaci velmi zjednodušenou, nikdo jim v tom nebrání. Problém však nastává velmi brzy, v okamžiku, kdy se porovnají náklady na vydávání časopisu a jeho výnos. Patrně u nás proto není snad jediný, který by se mohl obejít bez podpory. Evropská tradice je zde centralistická, státně paternalistická (bez významných soukromých donací) a prakticky záleží na tom, jakou roli kultuře přikládají orgány státu. Víme, že kromě několika státem spravovaných národních institucí, živého umění a kultury si politika státu příliš necení, a tedy ani nehledí. Třináct milionů pro časopiseckou reflexi kulturní problematiky není opravdu mnoho, zvláště když se o tuto částku uchází 25 periodik. Grantová komise ji rozdělila dvacítce z nich. (Otázka, snad nikoli pouze terminologická: posuzovalo se 25 projektů a grant byl udělen periodikům, šlo o projekty, anebo o fungující periodika? Ze zkušenosti víme, že komise někdy slyší spíše na oslnivé projekty než na něco, co léta funguje – když do této chvíle časopis vychází, proč by se mu měla poskytovat podpora?) Pět periodik ostrouhalo, podle názoru komise, jež o udělení grantů rozhoduje, Literární noviny mezi nimi, protože tento měsíčník „neodpovídá obsahem charakteru podporovaných časopisů“. Bylo by namístě přesněji formulovat, jaký mají mít časopisy charakter, aby přicházely pro přiznání grantu v úvahu. Zase zkušenost: redakce Literárních novin musela v devadesátých letech čelit nostalgickým výtkám, že porušují tradici, a rezignovaly na ctižádost být stejnou společenskou tribunou, jakou byly v šedesátých letech, více se soustředily na problematiku umění, kultury - a na kritické myšlení. Současná podoba Literárních novin je samozřejmě jiná, než jak vypadaly v proměnách doby od třicátých let, ostatně i podtitulem se dnes časopis hlásí ke kritickému myšlení. S názory, jež publikují, mohu či nemusím souhlasit, a je záležitostí osobního gusta, čemu dávám při četbě Literárních novin přednost a co oceňuji, zda jsou to úvahy společenské, méně zahraničněpolitické, či vhled do cizích literatur. Jsem rád, že nestojím před úkolem rozhodovat o kritériích, jaké periodikum se vejde do schématu, kde má šanci na státní podporu, a které jde přes palubu. Je si komise svým hodnocením tak jistá, jako je odpovědná za odmítnutí grantu?

Irena Fuchsová, spisovatelka, z blogu na iDnes.cz

Vladimír Karfík, bývalý šéfredaktor Literárních novin

Mgr. Daniel Herman, ministr kultury ČR Maltézské nám. 471/1, Praha 1

Vážený pane ministře,

koncem ledna rozhodovala komise odboru umění, literatury a knihoven MK o rozdělení finančních částek pro podporu literárních periodik a akcí. K periodikům, kterým dotace nebyla udělena, patří i Literární noviny. V odůvodnění jednohlasného rozhodnutí komise bylo uvedeno, že LtN nejsou již dávno časopisem literárním, obsahově je nelze zařadit mezi zde podporovaná periodika (tj. literární, literárně kritické a literárně společenské časopisy) a že tradice, ke které se časopis svým názvem hlásí, zde není již dlouho naplňována. Odhlédneme-li od toho, že již studenti 1. ročníku středních škol dokážou velmi přesně určit, jaký je rozdíl mezi bulvárními, politickými a literárně-kulturními periodiky, je svrchovaně zarážející, že členové komise použili v tomto případě téměř navlas stejnou argumentaci jako kdysi kulturní normalizátoři z ÚV KSČ, když po r. 1968 zakázali Literárky vydávat. Výskyt novodobých normalizátorů, kteří o někdejší tradici LtN zřejmě nemají ani tušení, v r. 2016 na MK, zvláště pod Vaším vedením, je vskutku velkým překvapením. Doba už se ale přece jen změnila a nyní je již možné zapomenout na propagandu a nazývat věci pravými jmény. Z toho důvodu se na Vás, vážený pane ministře, obracím s naléhavým návrhem na výstižnější pojmenování zmíněné komise, vedené předsedou Michalem Jarešem. Jsem přesvědčena, že nejlépe by se hodilo Normalizační komise MK, a doufám ve Váš laskavý souhlas.

Ing. Iva Tůmová

H o d no

n í kom dát fi n i se , kt a nč n í erá od p o dp o pro Lt m ítla r u je v N ja ko Lt N e l ké v y c e le k . Tito, ji z n a me stě do ná n í bře pla pln í z adá n í, ce n í, n ič ite lé stejně d ra m a lite rat ja ko n t u rg ie u r y, apř. te T V, kt ný lite lev izn e rá ú s p rá r n í p í rad a ěšně li , o ř a d Tř is k v iduje Moh u tat ř ice poslou jed itt ř i. žit zk to dop u še no ad ne: st í z N na g y m n e uč í ě me c k náziíc např. G a, ja k h v Ně m o e t he , S c mečt í, ec k u u h il le r či svět ž se a da lš ov í. Kd te n ne í k lasic yž lite jvětší i. Ně rat u ra br a k ! , ta k so A n i na uč a s n á žádos , t st u d e t ř eba S nt ů uč c h il le r ite l „n je auto to nen e p ovo r te x t u í a rg u m lí“. Že Ev rops ent. A c Je de n ké h y m o rod ič z řady ny... e ? s t rac h ů Nic! M zva l K ají st ra . Svoji . L iess p ch. o m s a le n n Ho i když dní kn d ina d př es ně ihu na uc h ů . jš í b y bylo D op o r Zpět k uč uji, Lt N. D Vláda zloč in op o r u ná for c ů. č uji zv m ou a e d n ou n ket y. jsou si t ce nu Jse m s vědom , moži jistá, ž i k va li t i toho e čte n t y, stat to osv á ř i Lt N e č n íce né h ost i a o Mo c d o pe r io jed ině ě k uji, losd ik a. a zd ra v ím ce lo u r Zdenk e d a kc i. a Kadě rová

Zpráva, kterou jsem si přečetla v posledním čís-

le vašich novin, mě zarmoutila, když situace v naší zemi došla tak daleko, že nejlepším novinám, co znám, odřekla jakási komise MK udělit dotaci. Někdy v červnu minulého roku se mi náhodou dostaly do ruky Literární noviny. Nechtěla jsem věřit, že něco podobného u nás ještě existuje. Hned druhý den jsem si vaše noviny objednala a propaguji je, jak jen mi to okolnosti dovolí. Nemusím se vším, co si u vás přečtu, souhlasit, ale to je právě ono, tak jsem si to kdysi představovala. Musím zdůraznit, že naprostá většina textů má úroveň, bez ohledu na můj souhlas. Nesouhlas mě nutí zamýšlet se nad problémem, a to je jistě víc než prostý souhlas. Vy podněcujete k zamýšlení a informujete podle možností pravdivě. Tak to vnímám po dlouhých životních zkušenostech a přemýšlení.

Helena Vlašánková

Když

mc pozná

í l ve vaš ná ln í slo přečet so

i r jsem s , ja ké bylo pe ozdě lujíc í “ r e is e ntá ře m ,

om é ko ce, n a „ B ez k iste rsk a a a k é min r iod ik n e o p at zná í í v n n z že a ké na l ite rá r t . a “ lo e n h jd e o u ly po e to m fi n a nc že by s la od n , u m ě a N „ m n z pad lo slov ím da l v ý kým ú st i isi h le s o e m n č o b k o m mý y, os k ov é by v ta í k r it ik kon te rá r n Člově k li , kon e c , a t le ě e v t s a o v o h iska, é is né s p ý t va r n to h led ího a v z toho , n ě b é pr o n e k é d a z hu holt t a. Nic m k g a lo t o A t li r u hé . c ů i po ed le d mě nu la v e ho za jed na do Vaš nu la. o y k c r a á da r u L ite r ! n oh o z k a pk y P řeji m větší a ť š u o h n ře n í je , Vlasák r Rudolf . kanto iv n u í š r a t s po

Shodou okolností, záhy po zveřejnění odmítavého stanoviska ko-

mise MK k dotaci pro Literární noviny, jsem se zúčastnil oslavného setkání u příležitosti 92. narozenin Antonína J. Liehma. Byli tam především pamětníci i autoři oné nejslavnější éry Literárních novin z konce šedesátých let minulého století. Herec Josef Somr nejprve přečetl několik dřívějších brilantních úvah AJL, podotýkám vesměs na společensko-politická témata, poté se besedovalo a vzpomínalo. Mimo jiné bylo řečeno, že současné Literární noviny, byť v jiných dobových kulisách, naplňují tradici starých Literárek i tím, jak mnohdy na svých stránkách konfrontují informace převládajícího mediálního proudu s podstatně odlišnými názory, což každopádně napomáhá jejich čtenářům v utváření vlastního úsudku. Také jsem si pak připomněl jednoho místopisně poněkud vzdáleného čtenáře nynějších Literárek, který je pravidelně sleduje, jako jediné české noviny. Na základě některých v LtN publikovaných statí o současné české literatuře či i rozhovorů se spisovateli jsme spolu opakovaně po telefonu o jejich obsahu rozličně diskutovali. Tím čtenářem je Milan Kundera a možná k překvapení mnohých škarohlídů se stále zajímá o stav české literatury, o nakladatelské možnosti, o pozoruhodné knihy a také o aktuální poměry celé české kultury. A ještě mne hypoteticky napadá jeden, řekl bych běžný čtenář Literárních novin. Vzdělaný, nadmíru sečtělý, milovník umění různých žánrů, s pevným měřítkem hodnot a přitom se nevyhýbá žádné výměně třeba i zcela odlišných názorů. Mohl by se jmenovat Daniel Herman, s nímž jsem se v uplynulé řadě let setkával na mnoha seminářích a konferencích zejména o problematice česko-německých vztahů. Po jednáních se večer následně probírá vše možné a nejednou jsme s Danielem Hermanem seděli u jednoho stolu při často velmi rušných rozhovorech, které však vždy končily vzájemným respektem k mínění všech zúčastněných. Neznám mechanismus schvalování dotací pro literární periodika na Ministerstvu kultury, ale domnívám se, že musí být možné dovolání k rozhodnutí dané komise, což by měl vydavatel Literárních novin podat. I pokud pan ministr Herman třeba ani není oním potencionálním čtenářem Literárek, věřil bych v úspěch.

Petr Prouza, spisovatel, publicista

rozhovor

Literární noviny

4/2016

Kuvajťané v Teplicích jako Češi v Hurghádě O islámu, migračních vlnách, paralelních společnostech nebo o Kuvajťanech v Teplicích s Petrem Pelikánem, arabistou, který přestoupil na islám. Tereza Spencerová Jedna česká dívka mi vyprávěla, jak tady u nás kdysi konvertovala k islámu, odjela do Egypta, našla si tam práci, manžela… a pak pobíhala po bytě s koránem v ruce a neustále manželovi, muslimovi, ukazovala příslušné pasáže, protože on ke své víře přistupoval „s nadhledem“. Lze z toho vyvodit, že přestup na jinou víru v prostředí, v němž daná víra není žita, vede k produkci poturčenců? Musím říci, že se Češek, které přestoupily na islám, spíš bojím. Súdánský „mediální džihádista“ Muhammad Abbás rád zdůrazňuje, že ženy jsou emocionálně nevyrovnané, a proto mají být v některých právech omezeny. Když se podívám na české konvertitky, mívám pocit, že má kapku pravdy. Platí pro ně „poturčenec horší Turka“.

Konvertování jsem ale zmínila proto, že podobné chápání islámu „mimo realitu“ přitom nejspíš platí i pro české „bojovníky proti islámu“. Ti poctivější z nich si korán přečetli, ti ostatní ani to ne, ale všichni „vědí“, že je islám takový a makový… Dívá-li se na islám někdo zvenku, jako nemuslim, dopouští se obvykle logického paradoxu. Tím, že nevěří v seslanost islámu, říká, že islám vytvořili a vytvářejí lidé, a proto islám může být jakýkoli. A zároveň říkají, že islám je zlý. A to je paradoxní, vždyť pokud ho vytvořili lidé, tak ho mohou i změnit. A ono se tak i děje. Praxe islámské společnosti se samozřejmě nějakým způsobem

Na to se nedá odpovědět, a také proto tím nelze ospravedlnit snahu wahhábismu a saláfistů rušit moderní život. Vezměme to podle sebe. Já vcelku nostalgicky vzpomínám na dobu, o níž se moje dcera učí jako o pekle na Zemi. Co mi v tom komunismu vlastně chybělo? Byl jsem mladší, líbil jsem se holkám, měl jsem prospěchové stipendium, které stačilo na mé potřeby, jinak mě živila maminka a všechno bylo skoro bezvadné. Také bych se do těch časů nechtěl vrátit, ale vzpomínám na to nostalgicky, protože vzato kolem a kolem, byl jsem šťastnější, než jsem dnes. Je otázkou, jestli materiální blahobyt a technologický pokrok jsou tím jediným, po čem lidé touží, nebo jestli chtějí ještě něco jiného. A v muslimských společnostech často dochází k určité rozpolcenosti – lidé se mají sice lépe, ale zároveň vědí, že se něčím provinili proti ideálům, které jsou v nich zakořeněny. Vy takovou rozpolcenost vnímáte také? Já právě ne. Jsem výchovou Čech, vyznáním muslim, a tak budu vždy víc Čech než muslim. Mohu o tom sice teoretizovat, ale zmíněný rozpor v sobě nikdy mít nebudu.

foto: Tereza Spencerová

Naznačujete, že muži konvertité jsou víc nad věcí, tedy nad koránem? Nad koránem? Taková formulace zavání rouháním! Politicky korektněji bych spíš řekl, že některé Evropanky konvertují, protože v islámu hledají únik od něčeho, co ve skutečnosti nosí v sobě a co je součástí emoční stránky jejich osobností. Vkládají to pak i do svých interpretací islámu a dost agresivně to vnucují okolí. Všimněte si, že když od islámu odpadnou, což je opět v případě žen častějším jevem než u mužů, nezřídka proti němu aktivně veřejně útočí. Přitom o islámu ve skutečnosti mnoho nevědí. Mají subjektivní hořkou zkušenost s praxí určité komunity, ale mluví o islámu jako systému. Islamofobové, kteří od nich ve velkém berou informace, by se možná měli někdy zamyslet nad tím, proč islámské právo snížilo věrohodnost svědectví ženy u soudu. Pro jistotu dodávám, že kdyby se toto omezení mělo aplikovat tady a teď, bych byl zásadně proti. Evropanky jako druh už totiž neomdlévají, když se splaší kůň, ani jim nepuká srdce, když je opustí černý myslivec. Kdo ale udělal osobní zkušenost s orientální společností nebo se aspoň podívá na scénu s kamenováním z filmu Život Briana, ví, že islámské právo na tohle ustanovení nepřišlo z čirého machismu.

muslimové nejsou zvědaví. Mám na mysli třeba Egypt, Sýrii a okolí, ale třeba také Kavkaz. A s extremisty přichází do relativně moderních společností středověk. Extremismus je obvykle to, co se neshoduje s naším způsobem života a naším myšlením. Je jasné, že naše společnosti žily jinak před sto lety a jinak žijí teď. Jak my ale víme, jestli dnešní způsob života je lepší než ten před pár staletími?

vyvíjí, otázkou je spíš, jak dynamicky. V tom podle mého spočívá jeden z největších problémů konfrontace západní společnosti a islámského světa. Bez ohledu na některé relikty je západní společnost sekulární, ateistická, a její hodnoty se vytvářejí společenskou smlouvou. Islámský svět se naproti tomu stále různými způsoby odvolává na „vůli boží“, která je ale půldruhého tisíciletí stará. Život v islámském světě se tedy sice vyvíjí, ale kromě koránu a sunny nemá další pramen, a s tím se musejí vyrovnávat i ty nejmodernističtější proudy. Za onou západní „společenskou smlouvou“, která se může vyvíjet rychle, proto islám nutně musí zaostávat, takže se hodnotová propast mezi těmito světy neustále rozšiřuje. Podle mého přitom ale nelze mluvit o tom, že něco je dobré a něco špatné. Islámský konzervativismus může

mít něco do sebe třeba tím, že se nepouští do překotných společenských přeměn, jindy je ale konzervativní moc.

V hodnocení islámu u nás převládají negativní náhledy, byť jediný islám v praxi neexistuje. Většina muslimů v Indonésii žije zcela jinak než ti v Saúdské Arábii nebo třeba v Sýrii. Islám může mít v praxi tisíce tváří, a proto svým způsobem věty typu „Islám je zlý a násilný“ nemají smysl. U nás směšujeme muslimskou společnost s islámem coby obecným učením. Když se zeptáte třeba v Libanonu nebo v Egyptě, zda tam mají islám, tak vám – snad s výjimkou těch největších magorů, čímž myslím wahhábisty – všichni řeknou, že nikoli, že čistý islám nepraktikují. Onen „čistý islám“ podle koránu je v současnosti v islámských společnostech

Jsem výchovou Čech, vyznáním muslim, a tak budu vždy víc Čech než muslim. nedosažitelným ideálem, a blíží se k nim jen ti, které – nejen my na Západě, ale i mnozí muslimové – máme za extremisty. Přitom je to ale současně otázka slov – být extremistou podle mého nemusí být nic špatného. Někdo může být třeba extrémní lidumil, ne? A já nevím, jestli jsou špatní ti muslimové, kteří se snaží praktikovat islám, který už prakticky neexistuje, protože je to nepohodlné, špatně kompatibilní se současností, technickou úrovní… A zároveň je i otázkou, jestli právě tito pravověrní náhodou nejsou od ideálu dál než ti, co víru takříkajíc flákají. Základ-

ní otázkou totiž je, jestli se ono Muhammadovo zjevení má brát jako uzavřený celek, jako něco, za co se už nedá jít. Právě takový je postoj sunnitského islámu – lidstvo Muhammadem dovršilo svůj vývoj a následuje už jen úpadek. Druzí ale nadhazují, že Muhammad jen narýsoval další směr, kterým je třeba se ubírat. Muslimové se na tom neshodnou a nejhorší je, když do toho zasahují Evropani. Zářnými příklady budiž třeba Tony Blair nebo u nás Luboš Kropáček, kteří rádi používají obraty typu: „Toto není správný islám.“ Ať jdou někam! Tak ať se stanou muslimy, ale ať nementorují, že islám je takový, jak mu rozumějí oni.

Pojem „extremismu“ se ale v islámu dnes pojí především se saúdským wahhábismem, který se často násilím šíří i do oblastí, kde na něj ani

Současné diskuse o islámu jsou důsledkem migrační vlny a vy jste byl kdysi u jejího samého počátku, coby styčný důstojník českých jednotek při americké agresi v Iráku. Nemyslím si, že tehdy migrace začala, protože je to jev spíše trvalý. Znám dobře případ Súdánu, odkud vždy spousty lidí odcházely za lepším, a to především do bohatých ropných států Perského zálivu. Odcházeli i do Iráku nebo Libye, ale oba tyto státy jsou už v háji. Jezdili i do Kuvajtu, ale odtud byli vyhnáni kvůli postoji súdánské vlády k americké politice. Kuvajt jim návrat dlouho nedovoloval a dnes už to ani nejde, protože v mezidobí už Súdánci nejsou schopni konkurovat levnější a výkonnější pracovní síle z Asie. Proto dnes ti lidé nevědí, kam jít, a přitom migrovat chtějí a potřebují. Zkrátka, migrační vlna není způsobena jen válkami. Dnes se navíc k válkám přidává drastické sucho – na Blízkém východě nejhorší za 900 let – nebo opakující se hrozba hladomoru v subsaharské Africe… V Sýrii se neválčí, protože by tam lidé měli hlad. A když byl v Súdá-

4/2016

Petr Pelikán (*1964) je český orientalista, arabista, překladatel a analytik, který konvertoval k islámu. Prezenční vojenskou službu absolvoval v pozici styčného důstojníka československé vojenské jednotky ve válce v Perském zálivu. Věnuje se problematice islámu, jazyky studoval na univerzitách v Tunisku a v Afghánistánu, islám studoval v Egyptě, Libanonu, Súdánu a Íránu. Donedávna zastával i úřad honorárního konzula Súdánu v ČR. nu v 80. letech minulého století v důsledku sucha velký hladomor, tak třetina lidí prostě umřela a nikdo se o to moc nestaral.

Co tedy podle vás migraci způsobuje? Migrovalo se vždy, jen jsme si toho nevšímali. I podle statistik nejsou největší cílové země v Evropě. Pro Afghánce je to například Pákistán, pro jiné Írán. Jen do Súdánu přijelo v posledních letech na 150 tisíc Syřanů a Súdán s tím nemá sebemenší problém. Zatím. Za deset let ale bude půlka súdánské ekonomiky v syrských rukou, protože Syřani jsou naprosto bezohlední kšeftsmani. Súdánci budou hořce litovat, že je k sobě vpustili. Budiž, migrovalo se vždy a my si tohoto fenoménu všímáme až ve chvíli, kdy zamířil k nám do Evropy. Proč tedy změnil směr? Myslím, že jedním z důvodů je skutečnost, že je tento směr možný z bezpečnostního hlediska. Když kdysi převáděl lidi Král Šumavy, tak je pohraničníci zastřelili a bylo po ptákách. Dnes už to takto dělat nejde. Jakmile se do Evropy dostane dostatečně velké množství lidí, tak už si je – z důvodů mediálních, lidskoprávních, politických a jiných – nikdo postřílet neodváží. A podívejte se i na to, kam všichni ti lidé směřují. Podle nich my, Slovensko nebo třeba Rumunsko ani nejsme Evropa. Jdou raději tam, kde je podle jejich představ blahobyt. A především, migrují za svými komunitami, ať už bude řeč o krajanech, souvěrcích, rodinných příslušnících. Jakmile se totiž někde vytvoří jádro nějakého společenství, tak už se jen neustále nabaluje. A čím větší tyto komunity jsou, tím rychleji i rostou. Jsou příslušníci těchto komunit připraveni se z Evropy jednou vrátit? Myslím, že ne. Podle mého třeba pro Syřany není primárně důležité přečkat válku v bezpečí, ale získat dva pasy a mít pak výhody obou světů. To je ideál většiny migrantů – mít německý nebo francouzský pas a moci v Evropě žít, ale současně být třeba oním Syřanem a postavit si dům v Damašku. A právě to západní společnosti ničí, byť někdo samozřejmě může tvrdit, že je to obohacuje: Lidé, kteří nepatří ani sem, ani tam, nebo obráceně lidé, kteří patří do obojího. Takový Syřan si za manželku většinou nevezme Němku nebo Francouzku, raději si vybere ne-

věstu ze své komunity, která už je na Západě nebo kterou si nechá přivézt z vlasti. Proti tomu navíc stojí fakt, že by si ho žádná Němka nebo Francouzka nevzala, a to jsou Syřané přitom ve srovnání s jinými opravdu „mísitelní“. Podívejte se na takové Afghánce!

Něco na tom bude. V Damašku jsou fronty těhotných před americkým konzulátem, protože hodně žen chce porodit v USA a zajistit tak svému potomkovi druhý pas… To je další argument k diskusím o kompatibilitě. Mluvíme o tom, že v Sýrii pět let zuří nelítostná válka, a v ní jsou fronty těhotných Syřanek. Je pro Evropany normální pořizovat si děti za takové situace? Není. Ti lidé mají prostě jinou mentalitu. Pragmaticky přemýšlejí o budoucnosti… Jistě, je to otázka základních hodnot a nějakých tabu. Nepřivedu na svět dítě za války. Buď ta válka není tak strašlivá, jak je nám podsouváno, nebo je strašná a oni v ní přesto přivádějí na svět děti. Co z toho je lepší? Nevybereme si. Zmínil jste, že si z různých důvodů nemůžeme dovolit „násilí v přímém přenosu“, což se ostatně týká i západních válek v Iráku, Afghánistánu nebo Libyi, z nichž už dávno do médií nepouštíme záběry našich obětí, abychom se mohli tvářit humanitárně. Nyní EU vyjednává outsourcing represí s Tureckem. Myslíte, že takový krok něčemu pomůže? Podle mého je to zcela špatně. Najímáme si Turecko jako obrovský „Blackwater“, který bude dělat špinavou práci za nás, zatímco my se budeme tvářit, že se nikde nic neděje. Nemá ani cenu mluvit o tom, že je to naprosté zpronevěření se evropským hodnotám. Důležité je, že do Evropy přece cesta nevede jen přes Turecko, protože jakmile se „díra“ v Turecku ucpe, migrační vlna půjde třeba přes Libyi… Prostě utratíme velké peníze, vůči Turecku uděláme velké ústupky, a to vše nám vydrží třeba pět let. A to jen kdoví jestli. V rámci „ústupků“ Turecku se mluví o bezvízovém režimu,

Opravdu je v Turecku 2,7 milionu uprchlíků?

který by měl začít platit už letos v červnu. Ve finále tak bude EU v táborech v Turecku koncentrovat migranty z převážně muslimských zemí a místo nich na své území vpustí 80 milionů tureckých muslimů, z nichž zhruba polovina se zdá být nábožensky mnohem radikálnější než průměrní Syřané. A to je ve hře i možnost, že turecké občanství získá řada džihádistů ze Sýrie, které Ankara podporuje, a po létě se pak mohou vydat volně do Evropy. Máte nějaké vysvětlení pro takovou politiku EU? Mám: naprostá neznalost problému a nekompetentnost. Myslím ale, že bojovníci Islámského státu do Evropy s tureckým pasem směřovat nemusejí, protože jim stačí použít své pasy francouzské a jiné a prostě se vrátit domů. Na druhou stranu je ale samozřejmě problém, kam s těmi, co nejsou občany západních zemí. Nemáme tak velké „Guantánamo“. Jedna věc je porazit Islámský stát, ale nejde o pár set lidí, které bychom potichu strčili do Guantánama. Takže, co s nimi? Popravit je všechny nemůžeme, protože jsme na to příliš citliví. Nebo je snad všechny převychováme? Nebo je snad budeme někde dlouhodobě internovat? Čím déle se tento problém nebude pojmenovávat, tím hůře dopadne. Moje osobní prognóza: Sýrie a Irák se rozparcelují, byť jen neformálně a bez nějakého vyznačování na mapách nebo zastoupení v OSN. Vzniknou kvazisamostatné útvary typu současného iráckého Kurdistánu pod patronátem regionálních mocností. Ve finále to dílem zmírní excesy, dílem excesy budeme přehlížet, stejně jako přehlížíme vše, co se děje třeba v Saúdské Arábii, a dílem pomůže i čas, protože revoluce prostě permanentní být nemůže. Umím si představit Kurdistán nebo Asadovo nábožensky vlažné a etnicky pestré „multikulti“ území, ale radikální „Saláfistán“, který by pohltil současné extremisty, by vedle nich byl zdrojem neustálého válečného napětí. Ano, ale od ostatních by ho dělila poušť; takhle ostatně kdysi vznikla i Saúdská Arábie. Problém je samozřejmě i s Kurdistánem, který nechce v regionu nikdo. Chtějí ho jen Kurdové, kteří ve chvíli, kdy by svůj stát získali, začnou válčit mezi sebou, a „sluníčkáři“, kteří tvrdí, že Kurdové jsou největší národ na světě, který nemá svůj stát. To je přitom hloupost, protože třeba v Indii nebo Africe jsou bez svého státu mnohem početnější národy. Využiji zmínky o „sluníčkářích“: jak vnímáte česká média a třeba jejich informování o migrační krizi nebo islámu? Česká média skoro nesleduji, protože mi to přijde zbytečné. Mám ale dojem, že pro česká média bylo požehnáním, že se migranti objevili tak blízko, třeba v Maďarsku, a bylo možné za nimi dojet za pár hodin autem. Teprve pak si začala migrační krize víc všímat. V médiích, myšleno mezi žurnalisty, experti na islám skoro nejsou, a lidé, kteří o islámu něco vědí, pod tlakem islamofobů postupně přecházejí od vyváženého

Arabští usedlíci se sjeli do Teplic, aby z Kuvajťanů tahali petrodolary, konkurují Čechům a vytvářejí vrstvu, kterou lze z racionálních důvodů nemít rád.

noci ze 6. na 7. března Angela Merkelová dojednala s Tureckem dohodu o „ukončení“ migrační krize. Strávila šest hodin s premiérem Ahmetem Davotugluem na tureckém velvyslanectví v Bruselu, a jak konstatuje například francouzský Le Monde, většina členů EU o jednání ani netušila. Dozvěděli se o ní o pár hodin později na unijním summitu – a podpořili ji. Nezabránil jim v tom ani turecký prezident Recep Erdogan, který neúnavně potvrzuje své autoritářství. Prohlásil, že v Turecku „demokracie, svoboda a vláda práva už nemají absolutně žádnou hodnotu“, zdůraznil, že každý, kdo podporuje jeho války, je přítelem Turecka, zatímco každý „na druhé straně je náš nepřítel“. Oznámil, že obrátí tureckou armádu proti prokurdské opoziční parlamentní straně HDP a proti Kurdům obecně, a vyzval parlament, aby rozšířil pojetí protiteroristických zákonů o „myšlenkové zločiny“, které prý páchají novináři, politici nebo vysokoškolští profesoři: „Dotyčný se nemusí přímo podílet na teroristických útocích, ale může je podporovat ideologicky.“ S vědomím strategické převahy obvinil Evropskou unii z „podpory terorismu“, tedy Kurdů, a připomněl, že než začne poučovat Turecko, jak má zacházet s uprchlíky, jejich počet skokově navýšil už na tři miliony lidí. Důležitá je právě ona Erdoganova zmínka o třech milionech uprchlíků. Obvykle se totiž operuje s počtem 2,7 milionu, ale ani ten nemusí být směrodatný. Zmíněné číslo – k 6. březnu přesně 2 715 789 – je údaj, který registruje Vysoký úřad OSN pro uprchlíky (UNHCR). Jenže je to číslo, které se kumuluje už od roku 2012. A rovněž podle UNHCR více než milion migrantů – přesně 1 000 573 – jen přes Řecko a Itálii loni dorazilo do Evropy, přičemž 856 723 lidí do Řecka zamířilo právě z Turecka. V prvních měsících letošního roku pak přes Egejské moře doplulo do Řecka 144 149 uprchlíků a přibývají další; jen v pátek 18. března, kdy byla dohoda mezi EU a Tureckem podepsána, to bylo přes osm set lidí. „Pokud by někdo vzal oficiální počty lidí, kteří přijíždějí do Řecka, a odečetl by je od oficiálně uváděného počtu 2 715 789 uprchlíků, kteří prý mají být oficiálně registrováni v Turecku, pak mu musí vyjít, že počet uprchlíků umístěných v sousední zemi je zhruba poloviční oproti tomu, co se tvrdí. Řeč je tedy o asi půldruhém milionu syrských uprchlíků,“ poznamenává k „turecké uprchlické propagandě“ řecký portál OnAlert. Ani tato čísla ale nemusejí být přesná, protože zdaleka ne všichni, kdo do Turecka přijíždějí, jsou Syřané. Například oficiální údaje konstatují, že ze 144 149 letošních „příjezdů“ z Turecka do Řecka Syřané tvořili 49 procent, Afghánci pak 26 procent, Iráčané 16 procent, Pákistánci a Íránci po třech procentech a vedle nich i příslušníci dalších národů. Mimochodem, počet uprchlíků v oficiálních táborech v Turecku přitom za loňský rok vzrostl „jen“ z 250 na 270 tisíc lidí. Takže Evropská unie s velkou pravděpodobností neví, za kolik migrantů ve skutečnosti Turecku vyplatí dojednaných více než šest miliard eur (a zřejmě k tomu 70 milionům Turků otevře i své hranice), za to ale ví, že turecký prezident dusí média, pronásleduje zvolené politiky a zabíjí své vlastní občany (což mimochodem postačovalo k vyhlášení unijních sankcí proti Damašku po propuknutí války v Sýrii), neví, zda lidi, které v rámci uzavřené dohody vrátí z řeckých ostrovů do Turecka coby „neregistrované“, Ankara prostě obratem nevyšle do Evropy coby najednou „registrované“, zato ale ví, že dohoda porušuje unijní právo i ženevské konvence o ochraně uprchlíků, neví, co s asi 45 tisíci uprchlíky, kteří se dostali až na řeckou pevninu, ví jen to, že už zůstanou a do Turecka prý už vraceni nebudou… Přesto všechno EU podepsala. –ter

foto: Land Destroyer

foto: Tereza Spencerová

Literární noviny

Masové uprchlické tábory se stávají nedílnou součástí naší reality.

informování až do roviny obhajoby islámu, což také není dobře. A vedle toho jsou experti, kteří vědí, ale raději mlčí. A kdo nerozumí, mluví.

Čeká nás tedy islamizace Evropy? Nevím. Čím déle ale bude pokračovat současné mocensko-politické směřování, ona povinná tolerance a politická korektnost, a čím déle nebudeme pojmenovávat skutečné problémy, tím násilnější pak bude protiakce. Myslím, že už jsme – v Evropě, nikoli u nás – překročili hranici, v níž lze problémy ještě řešit prostředky a regulacemi, na které jsme zvyklí. Jaký problém je podle vás nejpalčivější? Vznik paralelních společností, které dílem žijí vedle původní společnosti a dílem se s ní začí-

nají v určitých bodech střetávat. A ani bych přitom neakcentoval islám, protože třeba arabští křesťané se v mnoha ohledech chovají jako muslimové. Proto bych obecně mluvil o přistěhovalectví jako takovém.

Lze za takovou paralelní společnost považovat třeba Kuvajťany v Teplicích? Kuvajťané v Teplicích jsou vlastně Češi v Hurghádě. Čech si jede do Hurghády svléknout se do plavek, opálit si panděro a k tomu chce servis, jako kdyby byl doma, tedy pivo a jídlo, které mu chutná. Totéž, v mnohem menším měřítku, platí i pro Kuvajťana, který své těžce vydřené petrodolary chce utratit za to, že bude sedět v parku, kde je zeleno a kde je zima a kde může vychutnat i mlhu nebo déšť. Pro obě strany přitom platí, že většina těch lidí přijede a zase odjede.

Některým Kuvajťanům se tu ale zalíbilo natolik, že si v Teplicích koupili byt či dům, a na ně se začali nabalovat různí „poskytovatelé služeb“ z řad už dávno v Česku usazených Palestinců, Egypťanů či Syřanů – obstarávají vše, počínaje satelitními anténami, přes halál (nebo aspoň údajně halál maso z Lidlu) až po prostitutky. A právě tito lidé už místním opravdu vadí, protože jim berou práci, nemluvě o tom, že Kuvajťané se svými finančními možnostmi zvyšují ceny nemovitostí v Teplicích nad možnosti většiny Čechů… S těmi nově příchozími Kuvajťany tedy spory v Teplicích nemají mnoho společného. Problém se točí kolem arabských usedlíků, kteří se do Teplic sjeli jen proto, aby z Kuvajťanů tahali petrodolary. Ti konkurují Čechům a vytvářejí skutečnou vrstvu, kterou lze z racionálních důvodů nemít rád.

domov

Literární noviny

4/2016

Foto: profimedia.cz

Energetickou politiku do značné míry určuje ideologie a nikoli racionální úvaha.

Praha v ideologickém plynu Otázku, proč se východní Evropa staví proti Evropě západní a „solidárně“ odmítá plynovod Nord Stream 2, nelze vysvětlit věcnými či ekonomickými motivy, ale jen politickými. Tereza Spencerová

půli března nastal plynový chaos. Devět postkomunistických členů Evropské unie a s nimi i Česká republika podle agentury Reuters zaslalo Evropské komisi dopis, v němž vyjádřili obavu, že plány Ruska a západních koncernů na rozšíření plynovodu Nord Stream 2 do Německa jdou proti zájmům EU, neboť omezí přepravu zemního plynu do Evropy přes Ukrajinu. České ministerstvo průmyslu vzápětí upřesnilo, že dopis ještě odeslán nebyl, jeho znění se teprve připravuje. Některé zdroje ale mluví o tom, že ve skutečnosti existují dvě verze dopisu a Česká republika podepsala tu „měkčí“. Přitom ještě v prosinci Sobotkova vláda tvrdila, že protest východní Evropy proti Nord Streamu 2 nepodpoří. Důvodem byl postoj ministrů za ANO, kteří zastávali – stejně jako třeba Německo – názor, že Nord Stream 2 je komerční projekt a o regulaci podobných akcí se v EU stále diskutuje. Zástupci ČSSD a KDU-ČSL přitom nový plynovod odmítali už tehdy, protože, slovy ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka, by „důsledkem bylo snížení přepravních cest ruského zemního plynu do EU, a tudíž i energetické bezpečnosti České republiky, zemí středoevropského regionu a zemí Balkánu“. Na takřka „mytický“ dopis zareagovalo konsorcium Nord Stream 2 AG, podle něhož se obavy východní Evropy opírají o bludy. „Zásobování energiemi ještě nikdy nebylo tak diverzifikované jako v současnosti,“ tvrdí společnost, v níž se ruský Gazprom spojil s německými společnostmi E.ON a BASF/Wintershall, rakouskou ÖMV, francouzskou ENGIE a britsko-nizozemskou Royal Dutch Shell. Dovoz ruského plynu prý aktuálně tvoří pouhých šest procent celkové spotřeby energií v EU, přičemž konkurence jen sílí a mezi lety 1990 až 2014 klesl ruský plynový vývoz do Evropy takřka dvakrát. Konsorcium rovněž ujišťuje, že nové plynovody nejsou pro střední a východní Evropu žádným rizikem, tím spíš, že dodatečné větve plynovodů pomohou vyřešit problém snížené vnitřní těžby v EU. „Prostřednictvím Nord Streamu 2 budou tyto dodatečné objemy dodány na vnitřní trh EU okamžitě a co nejekonomičtěji,“ tvrdí Nord Stream 2 AG. Kde je tedy pravda?

Trocha teorie Do střední a západní Evropy dnes plyn proudí třemi trasami. První je plynovod Bratrství, který vede přes Ukrajinu a končí v České republice. Není asi náhoda, že německá RWE prodala český Transgas už v roce 2010 firmě Net4Gas, kterou vlastní z 50 % Borealis a 50 % Allianz Infrastruktur

Czech Holdings z Lucemburska, za níž prý stojí nějaké americké fondy. Oficiálně se tak stalo kvůli špatným hospodářským výsledkům, neoficiálně kvůli energetické politice tehdejší (a dnešní) německé vlády. Druhou trasu představuje plynovod Jamal, který začíná v ruské Ťumeňské oblasti a končí v Německu, v předávací stanici Mallnow. V Bělorusku plynovod vlastní a provozuje společnost BELTRANSGAZ (100 % Gazprom), v Polsku pak společnost EuRoPol Gas (48 % Gazprom, 48 % PGNiG, 4 % Polish Gas Trading). V Německu je provozovatelem plynárenských sítí (tzn. včetně těch, kam proudí plyn z těchto plynovodů) společnost GASCADE, což je společný podnik společností Wintershall (dceřiná společnost BASF) a Gazpromu. Třetí trasou je plynovod Nord Stream, rusko-německý projekt, jehož koncová stanice je u pomořanského Greifswaldu, mimochodem pouhých asi 230 kilometrů od zmíněného „jamalovského“ Mallnowa. Německo je tudíž klíčovým příjemcem plynu z tohoto plynovodu v Evropě. Z toho lze vyvodit, že prostřednictvím plynovodu Nord Stream 2 se Německo, které se zříká jaderné energie, hodlá stát dominantním distributorem plynu minimálně ve střední Evropě a přitom z různých důvodů nepřikládá větší význam plynovodu Bratrství (a tím i Ukrajině). Váha Německa v evropském plynárenství nepochybně vzroste, ovšem tím také vzroste provázanost německého a ruského průmyslu (už dnes jsou němečtí průmyslníci jednou z nejsilnějších opozičních skupin vůči vládě a jejím protiruským sankcím). Rusko si touto cestou vyřeší problémy s Ukrajinou a Česká republika, Rakousko, Slovensko, Maďarsko budou plynem zásobeny ze severu, tedy z Německa. Tento prostor beztak ztratil sílu rozhodovat sám o sobě (i v hospodářské oblasti) už rozpadem Rakousko-Uherska. Více než výmluvný je už jen fakt, že prvním signatářem dohody o zkapacitnění Nord Streamu byla rakouská ÖMV,

Evropská komise sice o Nord Streamu 2 ještě nerozhodla, ale podle dostupných informací hodlá projekt všemi dostupnými prostředky zabrzdit.

kterou z třetiny vlastní saúdská Aramco a pak Gazprom, Shell a E.On.

Ztracené Polsko Je vcelku jasné, proč protestují Slovensko nebo Ukrajina. Až dosud ruský plyn tranzitoval přes Ukrajinu, Slovensko, Českou republiku a fakticky končil v Německu. Nord Stream 2 počínaje rokem 2019 změní pořadí – na počátku řetězce bude Německo, pak Česká republika a na konci se ocitne Slovensko, které tak (na rozdíl od ČR) přijde o významné příjmy z tranzitních poplatků. Ukrajina spolu se Slovenskem by společně ročně přišly až o 2,6 miliardy eur. „Dělají z nás idioty,“ shrnul před časem třeba slovenský premiér Róbert Fico. Polsko protestovalo už proti prvnímu Nord Streamu, který obešel polské území a vysloužil si za to ve Varšavě přezdívku „Pakt Ribbentrop-Molotov“. Nyní stojí v čele odporu proti Nord Streamu 2, přičemž podle prezidenta Andrzeje Dudy je to „velká překážka“ ve vztazích s Německem. To je ale jen část obrázku, který ve skutečnosti vykresluje Varšavu jako prodlouženou ruku USA i chaotického plánovače. Obří a superdrahý terminál na zpracování zkapalněného zemního plynu, který Polsko vybudovalo ve Svinoústí, totiž i při plném provozu pokryje jen asi třicet procent polské spotřeby, přičemž ceny, které už Varšava v rámci boje proti závislosti na ruském plynu nasmlouvala s Katarem, takřka čtyřnásobně převyšují ceny ruské. Ekonomicky marně vypadá i nápad se zbudováním přímého plynovodu z Norska. „Kvůli nedostatku komerčního zájmu už byl tento projekt dvakrát zrušený,“ shrnuje energetická agentura Platt. „Potřeboval by podporu Norska a Dánska, jejichž vlády v něm ale znovu nemusejí vidět žádné finanční výhody. A větší otázkou je, zda plynovod mezi Norskem a Polskem je opravdu potřeba s ohledem na nejisté vyhlídky plynové poptávky v Evropě, na extrémně nízké ceny této komodity a na fakt, že i díky plynovému terminálu ve Svinoústí je už polský import dostatečně diverzifikovaný.“ Polsko přitom nyní dováží z Ruska 10 z 16 miliard krychlových metrů zemního plynu a předražená katarská smlouva mu při vyjednávání o případné ruské slevě příliš nepomůže, a to tím spíš, že smlouva s Katarem platí na deset let a spočívá na principu „zaplať, co sis nasmlouval, i když neodebereš“. Z tohoto bludného kruhu se Polsku snaží „solidárně“ pomáhat alespoň maličké Lotyšsko, jehož vláda nařídila firmám pokrývat alespoň čtvrtinu své spotřeby drahým plynem od polských sousedů; oficiálně se tomu říká „odběr za tržní cenu terminálu“.

Do Litvy mezitím před pár týdny dorazil první americký tanker se zkapalněným plynem, přičemž dostupné propočty tvrdí, že tisíc krychlových metrů by i při dumpingových cenách a drastickému snížení marže přišlo na nejméně 320 dolarů. Z Norska Litva odebírala v posledním loňském čtvrtletí plyn za přibližně 350 dolarů, zatímco z Ruska za 280 dolarů. To vše je ale jen „kopírování“ politiky USA, protože Pobaltí je přímo napojeno na síť plynovodů ještě z dob SSSR a nárůst spotřeby nevykazuje; kvůli vysoké emigraci je trend spíše opačný.

Vůle USA Otázku, proč se východní Evropa i za takové situace staví proti Evropě západní a „solidárně“ odmítá Nord Stream 2, tak nelze vysvětlit ekonomickými motivy, ale jen politickými. „Pokud chcete zničit strategii zkapalněného plynu, tak postavte Nord Stream 2,“ varoval před měsícem Evropu například Richard Morningstar, donedávna americký velvyslanec při EU. V podobném duchu se vzkazy z Washingtonu nesou poměrně často a alespoň „Nová Evropa“ včetně (většiny vlády) České republiky jim očividně naslouchá. Spojené státy by rády do Evropy prodávaly svůj plyn, bez ohledu na to, že jeho zkapalnění a převoz přes Atlantik cenově nikdy nemůže konkurovat plynu z potrubí. Evropská komise sice o Nord Streamu 2 ještě nerozhodla, ale údajně hodlá projekt všemi dostupnými prostředky zabrzdit. Prý proto, že plynovod „skutečně odporuje strategii EU, která usiluje, aby každý stát Unie měl nejméně tři různé dodavatele plynu“, uvádí portál Euractiv. Na druhé straně ale kancléřka Merkelová, i kdyby chtěla, nemá sílu jít proti koncernům jako E.On, BASF/Wintershall a de facto proti německému průmyslu. A ani síla firem Shell a ÖMV není zanedbatelná. Svou roli hraje i účast francouzské Engie, kdy Francie obecně (s výjimkou několika zvláštních lidí) nehodlá prohlubovat roztržku s Ruskem, právě naopak. O případném ideologickém plynovém „úspěchu“ České republiky a devíti dalších postkomunistických členů Unie a o jejich budoucím dostupu k cenově přijatelnému zemnímu plynu tak podle všeho rozhodne střet geopolitiky s korporátní silou. Mimochodem, nízké světové ceny surovin mezitím uzavřely většinu amerických břidlicových vrtů, a tak z plánované flotily amerických tankerů coby alternativy ruskému plynu zbývá jen sem tam nějaká loď, u níž agentury často ani neuvádějí objem nákladu, a jejich patetická přezdívka „Tekutá americká svoboda“.