HOST 7-2013 by Flexibooks

host7

magdaléna platzová —— brno, brno —— blatný měsíčník pro literaturu a čtenáře září 2013 —— cena 89 Kč

Ilustrace na obálce a doprovod zářijového čísla | Eva Maceková

host Matně si vybavuji jeden ze seminářů svého vysokoškolského studia. V učebně nás bylo jen pár a společně s postarším vousatým podivínem jsme se pokoušeli formulovat obecnou teorii náboženství. Ostatně religionistiku už jsme studovali několik měsíců, věděli jsme, že evangelium jest radostná zvěst nebo že sanskrtský termín dharma lze do češtiny pěkně převést starým slovem držmo. Do třídy svítilo odpolední slunce, odskakovalo od nalakovaných lavic a my se to pokoušeli vymyslet: teorii náboženství. Po čase se nám z úst začaly sypat stavební kameny: mýtus, dogma, rituál, církev, praxe, věrouka, instituce, ortodoxie, mystérium, konverze… Postarší vousatý podivín vše zapisoval na tabuli a pak nás vyzval, ať ty kameny použijeme na stavbu. I spojili jsme hned mýtus s rituálem a církev s věroukou, ale dál jsme

nevěděli, nepasovalo to k sobě nebo jsme neměli pojivo. Podivín se spokojeně usmál: „Náboženství je totiž příliš komplexní záležitost, než aby je mohla postihnout jedna obecná teorie.“ Pak přešel k oknu, pohlédl na ulici a dodal: „Náboženství je jako Brno. Jen zkuste vytvořit nějakou obecnou teorii Brna…“ Aktuální číslo Hosta k tomu má jen kousek. Přinášíme Vám téma Brno, jehož součástí je vážně míněná studie i steampunkový komiks, v couleru najdete texty brněnských bardů Milana Uhdeho, Ivana Blatného či Jiřího Kratochvila. V titulním rozhovoru sice spisovatelka Magdaléna Platzová hovoří o New Yorku, ale tím se vůbec nenechte vyvést z míry. Žít Brno! Příjemné čtení přeje Jan Němec

host

Host — měsíčník pro literaturu a čtenáře Číslo 7 | 2013, ročník XXIX vyšlo v Brně 16. září 2013 Radlas 5, 602 00 Brno tel.: 733 715 765 tel./fax: 545 212 747 redakce@hostbrno.cz www.hostbrno.cz Miroslav Balaštík | šéfredaktor

krátce 4 vzpomínka Zaslechnu jejich hlas i v sídle věčného odpočinku… Za Zdeňkem Rotreklem a Věroslavem Mertlem (Jaroslav Med) 5 setkání Má setkání s Ivanem Blatným (Karel Fuksa)

Martin Stöhr | zástupce šéfredaktora Marek Sečkař | redaktor Jan Němec | redaktor Eva Klíčová | redaktorka

osobnost 9 Nejlépe je mi v dvoudomosti. S Magdalénou Platzovou o přesazení do New Yorku, zpochybnění vlastního psaní a aktuálnosti anarchistických myšlenek

Magdaléna Čechová | jazyková redaktorka Petr M. Dorazil | sazba, technický redaktor Ivana Motrincová | tajemnice redakce Redakční rada | Petr Bilík, Pavel Hruška, Petr Hruška, Anna Kareninová, Aleš Palán, Martin Pilař, Tomáš Reichel, Vladimír Svatoň, Jan Štolba, Jiří Trávníček Grafická úprava | Martin Pecina Písma | Tabac & Comenia Sans (Suitcase Type Foundry) Ilustrační doprovod a obálka | Eva Maceková Tisk | Tiskárna Grafico, s. r. o., Opava Vydává Spolek přátel vydávání časopisu Host (IČO 48 51 48 53) & Host — vydavatelství, s. r. o., s laskavou finanční podporou Ministerstva kultury ČR a statutárního města Brna Člen sítě kulturních časopisů Eurozine

šlosarka 15 Akademici kalendárium 16 Libor Vykoupil: Patafyzik Alfred Jarry názor 17 Marek Sečkař: Vítej, věku lyrický! téma 19 Rostislav Koryčánek: Meze

(www.eurozine.com) Registrováno Ministerstvem kultury ČR pod číslem MK ČR E 6632 ISSN 1211-9938

Vychází 10 čísel za rok (kromě července a srpna) Roční předplatné 690 Kč (půlroční 345 Kč)

Distribuuje Kosmas, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha, tel.: 222 510 749, www.kosmas.cz Předplatné na adrese redakce Zasílání předplatného zajišťuje firma 5P agency, s. r. o., Masarykova 18, 664 42 Modřice, tel.: 545 425 241 cena 89 Kč, předplatné 69 Kč Nevyžádané texty nevracíme ani nelektorujeme. Doporučujeme zasílat je klasickou poštou s uvedením zpáteční adresy.

43 45

urbanismu. Brno — rytmy a naděje, iluze a spodní proudy Barbora Antonová: Brno — město, které není Patrik Linhart a Petr Stejskal: Lola kráčí Brnem. První fotokomiks o Brně ve stylu steampunku, dieselpunku, atombordelpunku, nowpunku, stonepunku, elfpunku, mythpunku a punkpunku Patrik Linhart: Vytvořit fotokomiks Co pro tebe v současné době vystihuje atmosféru Brna?

k věci 48 Sylva Ficová: Twittertura. Jak vměstnat literaturu do 140 znaků

deník spisovate 52 Viktor Horváth: Ceny druhá řada 53 Bianca Bellová: Paní Dallowayová řekla větu o květinách

rozhovor 54 Přežijí silní nebo zvláštní. S Evou

čtení na září

Kaiserovou o postsocialistických story a českém knižním trhu

beletrie 87 Co na sebe vím. Ze vzpomínek

historie

95 Harmony. Z nepublikovaných básní

Milana Uhdeho

58 Jan Lukavec: Moskva, Slované a probuzení lidství. Obraz Moskvy v dílech českých autorů posledních dvou staletí

kritiky a recenze kritiky 64 Eva Klíčová: Toto není dýmka aneb Ze soukromých dějin anarchismu

Magdaléna Platzová: Anarchista 66 Jiří Trávníček: Výchova muže v Brandýse Petr Kukal: Deník muže ve středních letech 68 Kryštof Špidla: Postava usmýkaná románem Olga Walló: Muž, který polykal vítr 70 Marián Pčola: Životopis jedné epochy Sergej Lebeděv: Hranice zapomnění recenze 72 Alena Nádvorníková: Poesie 73 Milan Uhde: Objevy pozdního

74 75

76 77 78 79 80

81 82

čtenáře. „Druhé čtení“ českých autorů od Máchy k Havlovi Pavel Gotthard: Léky smutných Marek Orko Vácha — Karel Satoria: Život je sacra zajímavej Paweł Huelle: Poslední večeře Jan Suk: Jména v soumraku času Ermanno Olmi: Rozhovory Vít Vlnas: Jan Nepomucký. Česká legenda Lubomír Doležel: Život s literaturou. Vzpomínky a rozhovory Patrick deWitt: Bratři Sesterové Beate Grimsrudová: Blázen svobodný

telegraficky 83 Ladislav Puršl: Zevnitř ven a opět dovnitř

(a jejich fragmentů) z rukopisné pozůstalosti Ivana Blatného 106 Nevyužité básně. Komentář Jana Šmardy 110 Jiří Kratochvil: Matýsek a Evička 117 Malé milostné slohy (Ivana Blatného)

126 hostinec

krátce vzpomínka Zaslechnu jejich hlas i v sídle věčného odpočinku… Za Zdeňkem Rotreklem a Věroslavem Mertlem V letošním roce utrpěla česká literatura výraznou ztrátu. Z to‑ hoto světa odešli dva spisovatelé — básník, prozaik a esejista Zdeněk Rotrekl (1920—2013) a prozaik a esejista Věroslav Mertl (1929— 2013); oba moji přátelé, na něž mohu už jen vzpomínat. A děkovat za dar jejich přátelství. Spojnicí našeho přátelství byl vztah ke křesťanským hodnotám, jež jsme vyznávali, byť každý z nás v jiné prožitkové rovině. Zdeňka Rotrekla jsem před listopadem 1989 znal pouze z jeho samizdatové tvorby, byť mi byl znám jeho tragicko‑heroický životní osud. K Věroslavu Mertlovi mě zavál osud na sklonku šede‑ sátých let, kdy byl v čase jistého kulturního uvolnění šéfredaktorem značně nekonformního časopisu Arch, vydávaného českobudějovic‑ kým nakladatelstvím Růže. A do tohoto časopisu, byť vyšlo jen několik čísel, než byl zlikvidován, jsem přispíval, a tak vzniklo mé celoživotní přátelství s Věroslavem Mertlem. Po listopadu 1989, v onom osvobodivém výbuchu mnoha tvůrčích aktivit, jsme se setkali s Rotreklovou osobností nejprve v jeho Akordu, vystupujícím ze samizdatu, a pak zejména v Pro‑ glasu, vytvářejícím jedno z center brněnské kultury. A právě zde jsem se poprvé osobně setkal a velmi brzy přátelsky sblížil se Zdeňkem Rotreklem. Zdeněk byl vždy ve středu dění, nejen v redakční radě Proglasu, vršící jeden námět za dru‑

hým, jako by chtěl dohnat ona léta, kdy byl odsouzen k zapomenutí. Byť se s Věroslavem Mertlem občas v Proglasu setkávali a byli si blízcí svou katolicitou, svým naturelem se výrazně lišili. Zatímco Zdeněk Rotrekl byl gejzírem tvůrčích nápadů a reminiscencí na dobu halasovsko‑zahradníčkovskou, Mertl, hledící na Rotrekla s jakousi nedeklarovanou úctou a obdivem, byl nabytou svobodou stále více přitahován ke svému pracovnímu stolu, kde vznikaly jeho prózy a stálé deníkové komentáře doby. Vzpomínám‑li na Zdeňka Rotrekla — zvláště jsme se sblížili, když jsme oba seděli v radě Obce spisovatelů a on u mě občas přespával —, vždy jej vidím jako vášnivého diskutéra a komentátora s jeho výraznou gestikulací, přeru‑ šovanou často pouze péčí o hořící cigaretu. Vzpomínky a úvahy se hr‑ nuly v nepřetržitém toku a zvláště jeho vzpomínání na drastickou dobu věznění, kdy byl zpočátku odsouzen k trestu smrti, mě i mou

Zdeněk Rotrekl po návratu z vězení rozsvěcuje výstražné lucerny u brněnských výkopů

Věroslav Mertl

ženu doslova přimrazilo k židli. Ale nikdy z něho nevyvěrala nenávist, vždy, i v těch nejtemnějších chví‑ lích, nalézal paprsek naděje. Tím byla jeho neotřesitelná víra, jeho stálé opakování, že právě z tohoto utrpení, z těchto obětí, vyroste naše budoucí svoboda. I v našich nočních hovorech o poezii a umění jsem v něm nepřestával vidět přímo prototyp lidského heroismu, který si v ničem nezadal s totalitní mocí, a to za cenu mnohdy dost strastiplného živobytí. Přítel Mertl byl v mnoha směrech Rotreklovým protipólem. Proti Zdeňkově lidské i mediální angažovanosti byl Věrek Mertl bezmála prototypem jihočes‑ kého venkovana, které jen s vypě‑ tím všech sil opouštěl své vesnické tuskulum. Jeho občasné příjezdy do Prahy, kdy u mne také nocoval, byly provázeny jakousi nervozitou, jako by už chtěl být zase doma ve své radostické chalupě, kde jsem s ním strávil bezpočet krásných dní. Oproti Zdeňkovi neprošel totalitní torturou, byl příslušní‑ kem takzvané šedé zóny, mohl publikovat i v časech normalizace. Nicméně i když pracoval v sekre‑ tariátu Československé strany lidové, vábivým režimním svodům

krátce nepodlehl; svou literární tvorbou, byť odsouvanou oficiálními kruhy na okraj, toužil dávat lidem naději v křesťanské jistoty. Byl to idylik s dobrým srdcem, o jeho stálém vnitřním sporu s dobou i o jeho životních prožitcích snad nejlépe vypovídají jeho deníky Kruhy pod očima, patřící k mým nejoblíbeněj‑ ším Mertlovým pracím. Jak šel čas, přátelství neubý‑ valo, spíše se naplňovalo četnou korespondencí a v poslední době i množstvím telefonátů, ve kterých jsme se vzájemně ujišťovali, že ještě žijeme. Až nadešel letošní rok a telefony oněměly… A já jsem si při této příležitosti vzpomněl na slova Bohuslava Reynka z nekro‑ logu na Josefa Floriana, když se dozvěděl, že zemřel. Vytanula mu v duchu otázka, že teď už si s Florianem nikdy nepromluví, ale v duši se mu důrazně ozval hlas, že teď právě ano. Snad i já, až se budu probírat díly těchto svých dvou přátel, zaslechnu jejich hlas, který mne přesvědčí o jejich živoucí exis‑ tenci i v sídle věčného odpočinku.

Jaroslav Med

setkání Má setkání s Ivanem Blatným Ivanu Blatnému se dívám do tváře každý den několikrát, když z našeho domu číslo 6 na Obilním trhu, kde téměř celý život přebý‑ vám, jdu kolem pověstné „čtverky“, kde léta žil on. Na domě je umís‑ těna pamětní deska s Ivánkovým reliéfním portrétem, zdařilé dílo Milivoje Husáka. Básníkova tvář vyzařuje vnitřní jas, nostalgii i smí‑ ření s pomíjivostí krás tohoto světa. A je zároveň trochu i portrétem

celého rodu Blatných i bratranců a strýců Šmardů. S mnohými z nich jsem v různých obdobích života spolupracoval. Ostatně Blatného neteř, pečlivá dětská lékařka, má svou ordinaci v čísle 9, pět domů směrem k hospodě U Čápa…

• • • Seděl jsem prý ve vysoké dětské židli v našem bytě na Obilním trhu v Brně, maminka mě poprvé stříhala (tehdy jsem měl ještě dost vlasů), Josef Kainar to pozoroval a druhý den donesl báseň „Stříhali chlapečka malého“. Vedle něj u stolu seděli: překladatel fran‑ couzské poezie Adolf Kroupa, spi‑ sovatel Jiří Plachetka a romantický krasavec Ivan Blatný, básnická kometa města Brna a miláček žen. („Zajímaly mě tehdy jenom bás‑ ničky a ženské,“ řekl mi po letech.) Všichni konzumovali něco z vyhlá‑ šené kuchyně mojí matky a zřejmě se chystali odejít na nějakou bouřlivou komunistickou schůzi. (O Plachetkovi to tvrdit nemohu.) Blatný s Kainarem bydleli v čísle 4, v domě, který patřil dědečkovi Blatného z matčiny strany, optiku Klíčníkovi. Domácnost jim vedla Kainarova matka. Často k nim zavítal Vítězslav Nezval a Oldřich Mikulášek, z pražských hostů zde příležitostně přespal filozof Patočka a jiní. Zdejší večírky byly legendární. (Adolf Kroupa mi po letech vyprávěl, jak Blatný o půlnoci otevřel dokořán okno do ztichlého Obilního trhu a hlasitě volal: „Všechny kurvy sem!“ Stolař z velké dílny, která stále ve dvoře „čtverky“ a kde se prý rok učil řemeslu i Klement Gottwald, musel při opravě rozviklaných kanapí v bytě Ivana Blatného uklidit nej‑ prve hromady prezervativů. Ještě nutno dodat, že mu tuto dílnu po

osmačtyřicátém roce znárodnili, potom tam byl vedoucím brigády socialistické práce a po listopadu 1989 ji restituoval.)

• • • V březnu 1948 odjíždí Blatný s dele‑ gací československých spisovatelů do Londýna a zpět se již nevrací. V BBC pronáší řeč ostře namířenou proti novému zřízení v ČSR. Tehdy bylo nadlouho slyšet hlas Ivana Blatného naposled. Jako by se po něm země slehla, když železná opona spadla… Jeden po druhém se v českém tisku objevují články, „verše“ a jino‑ tajné příběhy, ve kterých je básník nazýván zrádcem, defraudantem či zbabělcem. Prvního máje 1948 vychází „povídka“ Bohumíra Polácha. Blatný (pod jménem Ivan Bříza) je v ní líčen jako gigolo, prospěchář a zaprodanec. Po noci, kterou musel za pět liber protančit, zatímco doma básníci radostně pochodují v zástupech. Také Josef Kainar se dal slyšet: Teď bude přinucen přednášet o svobodě, aby mu Bí Bí Sí nešlápla na paty. Než náš lev, britský lev má delší pařáty. Pustí‑li Ivánka, pustí ho navždy k vodě.

Na pravé důvody odchodu se nikdo neptal. Zeptal jsem se na ně po le‑ tech básníkových přátel a známých. Dr. Pavel Blatný: „Rozpory mezi ideály a skutečností, mládí, nezku‑ šenost. Později se třeba vrátit chtěl, ale už nemohl.“ Kamil Lhoták: „Jeho odchod zavinily deformace, které po Únoru nastaly. Že je zrádce, to byl samozřejmě nesmysl.“ Profesor Jan Šmarda: „Panický strach z nového režimu.“ Oldřich Bárta, výtvarný redaktor Hosta do domu a Indexu, soudil, že to mohl být strach z vojenské služby.

krátce • • • Dlouho po Brně kolovaly jen fámy o básníkově osudu. Pokud je mi známo, neposlal domů ani řádku, snad aby neublížil. Až v osma šedesátém se Blatného básně začaly sporadicky objevovat v tisku a rozhlase. Já sám jsem v Domě umění uspořádal večer Blatného poezie nazvaný Vůně Brna. Konal se díky porozumění tehdejšího ředitele Adolfa Kroupy, Ivanova ka‑ maráda. Recitovala paní Kružíková s Ladislavem Lakomým a bylo plno. V této době, které dnes říkáme pražské jaro, jsem se od profesora Šmardy, který Ivana v Anglii jako jeden z prvních od nás navštívil, do‑ zvěděl Ivanovu adresu. A tak jsem se v roce 1969 vydal za básníkem do Ipswiche, města, jehož fotbalové mužstvo hrálo občas v nejvyšší britské soutěži a potom zas spadlo dolů. I o to se Blatný zajímal… Jeho bratranec, profesor Šmarda, který se o něj na dálku vzorně staral, mi dal s sebou knihy jeho bývalých přátel, něco oblečení a karton cigaret. Ivan totiž tehdy žil ve velmi skromných poměrech, které se zlepšily až časem. O mojí návštěvě básník věděl, protože jsme byli v písemném (byť velmi sporadickém) styku. Bylo právě po obědě, Blatný přišel na zahradu sanatoria sehnutý, s ježatými vlasy, v šedivém obleku, který zřejmě pamatoval lepší časy. Přestože mu tehdy ještě nebylo padesát let, vy‑ padal mnohem starší. Šarm a jiskra, viditelné na fotografiích z Brna, byly dávno pryč. Zpočátku mu čeština dělala potíže, zajíkal se, ale za půl hodiny by člověk nepoznal, že tím jazykem léta nemluvil. Zpa‑ měti recitoval své verše, vzpomínal zejména na Skupinu Ra a Skupinu 42. O psaní se tehdy vyjádřil v tom smyslu, že na ně nemá čas. Musel

Jeden z Blatného dopisů s básní, zaslaný do Brna Karlu Fuksovi

pracovat v zahradě ústavu, vynášet smetí a tak dále. Až později se mnohé změnilo. Po práci měl čas na procházky. „Chodil jsem, jen když bylo hezky. Ale minule jsem potkal dámu a ta mi poradila, abych chodil, i když je škaredě…,“ dodal. Také se hodně díval na televizi, těšil se na to, říkal, že „vše na obrazovce je surrealistické, pozadí s hvězdami za populárními zpěváky s kytarami, kterých je tam jako smetí“. Jeho pocit štěstí byl vázán hodně na zdravotní stav, „na pilulky“. Velmi mu vadily změny v jeho životě, jako bylo stěhování pokojů, malování v ústavu… „Mu‑ sím chodit po jiných schodech…“ S nostalgií vzpomínal na pijácké večírky v Brně, ovšem jako by to vše bylo před stoletím, a ne před dvaceti lety. (Všem těm, kteří ho po odchodu ostouzeli, mávnutím

ruky odpustil.) Nejvíce byl šťasten jistotou, že už nikdy nebude mít milostný poměr s žádnou ženou. „Bylo to hrozné trápení!“ vzpomínal na jednu ze svých nejoblíbenějších aktivit. „Za každou, co jsem potkal, jsem se musel otočit. Jen jednu bych si vzal, ta však byla vdaná.“ Seděli jsme spolu několik hodin, začalo padat šero, jen Blatného bledá tvář svítila. Recitoval stří‑ davě česky, potom anglicky. Mluvil sám, už jsem se na nic neptal. Říkal, že nové básně nosí v hlavě, nechce se mu psát je na papír, stále si je opakuje dokola. Potom řekl: „Moderní umění není něco, co patří na smetiště a dá se odhodit… Moderní umění zvítězilo i v den‑ ním životě.“ Zeptal jsem se básníka, co by potřeboval. Řekl, že cigarety omezil z dřívějších patnácti na

krátce čtyři denně, ale chodí na pomfrity a kupuje si ovoce. „Anglie je drahá, budu muset brzy sáhnout na své úspory.“ Dlouhá pauza, úplná tma… Zazvonili k večeři. Ivan řekl kamsi do prostoru: „Chtěl bych být s matkou… Nejlíp jsem se cítil před narozením, skryt v jejím břiše.“ Nepřítomně se rozloučil, zvedl se shrbený a zařadil se do zástupu lidí, na které rovněž svět těžko dolehl.

televize, ale na návrat do vlasti už nebyl ani čas ani síly a asi ani chuť. Ivánek, zázračné dítě z Brna, zemřel v srpnu 1990 v Nemocnici svatého Klimenta v Ipswichi. Jeho popel (spolu s popelem rodičů a dalších příbuzných) byl uložen do čestného hrobu na brněnském Ústředním hřbitově (Centrálka), hned vedle hrobu Skácelova. Až tudy půjdete, zapalte mu svíčku…

• • •

Především díky podpoře prosté ošetřovatelky Frances Meacha‑ mové, která (nasměrovaná z Brna) uchovávala popsané listy papíru v jí neznámé řeči (nějakou dobu je uklízečky vyhazovaly), začal Blatný zase psát. Před Vánocemi 1973 mi napsal: „Před dvěma nebo třemi roky, kdy jste mi poslal svůj krásný dopis, ve kterém jste mi vylíčil všechno, co dělají moji přátelé a známí, jsem se cítil tak špatně, že jsem myslel, že nebudu už nikomu psát. Teď se vše změnilo. Píši dokonce básničky. Posílám Vám jednu malou.“

A ještě dovětek. Před lety mi profesor Trávníček laskavě věnoval kopii jediného dochovaného dopisu, zřejmě Nezvalovi, z roku 1947 (v té době sekčnímu šéfovi ministerstva kultury), který našel v Blatného pozůstalosti. Je pro mě zajímavý tím, že se týká naší rodiny. Zde úryvek: „Milý Vítězslave… Měl bych k Tobě dnes prosbu: Přišla za mnou maminka jednoho mého dobrého kamaráda, ale tajně, aby se to ten kamarád nedozvěděl, poněvadž prý by se na ni zlobil, že otravuje lidi, s prosbou, jestli bych pro něho mohl něco udělat, poněvadž prý mám ‚známosti na ministerstvu‘, a jmenovala Tebe… Jednalo by se o to, aby ses obrátil, aspoň s dotazem, na nějakého známého z ministerstva národní obrany. Chystá se totiž k 1. lednu penzionování důstojníků a otec toho mého přítele je podplukov‑ ník, který osmnáct let čeká na povýšení, a teď se bojí, že bude muset jít do výslužby. Jeho data: František Fuksa, narozen 1890, styčný důstojník Brno… Byl činný v druhém odboji. Je mi to velice trapné, protože vím, že takových intervencí teď budou stovky… Znám toho pána osobně, je velice sympatický, miluje Rusko a podle jeho politických názorů soudím, že není‑li přímo organisován ve

Moravo Skleněné zlatem ozdobené skříně z nitra růží z kořenů fořt nezapomněli jsme na tvé paseky Moravo hnízdo stříbrného peří fořt kořen trčí z opuštěných dveří. Ivan Blatný

Díky iniciativě profesora Šmardy a Arnošta Goldflama poslala Frances Blatného básně do Toronta Josefu Škvoreckému, a tak jedenatřicet let po sbírce Hledání přítomnosti vyšlo v Kanadě jeho další dílo Stará byd liště. Dostal prý také od Jaroslava Seiferta nějaké peníze z Nobelovy ceny, navštívil ho Bohumil Hrabal, natáčely s ním různé zahraniční

straně, jistě komunisty volil a bude volit. Jeho syn, můj přítel, je komunista odedávna a ve straně, náhodou ve stejné místní skupině se mnou… Milý Vítězslave… (to) neznamená, že by ses s tím musel nějak zvlášť obtěžovat. Se srdeč‑ ným pozdravem Tvůj Ivan.“ Vítězslav se skutečně neobtěžo‑ val, mého dědu, zarytého antibolše‑ vika, legionáře a masarykovce, z ar‑ mády vyhodili a můj otec, kterého do partaje získal již před válkou jeho spolužák Alexej Čepička na gymnáziu v Kroměříži, se o této iniciativě své matky naštěstí nikdy nedozvěděl. Všichni už leží v klidu na Centrálce. A svému otci jsem dal na parte samozřejmě Ivanovy verše, které si přeji i já: Zdá se mi, že mi je — líto dní s kamarády, vlak zmizel v zatáčce a já je opustil. Mé srdce v samotě si stýská opět hlady, oni jsou daleko, daleko mnoho mil. Oni jsou ještě tam, na prosvětlené stráni, sbírají borůvky a neví o mně nic, jak těsně zahalen jdu do sychravých vání podzimních plískanic, podzimních plískanic.

Karel Fuksa (nar. 1946) je režisér a výtvarník.

cena Drážďanská cena lyriky 2014 Cenu, která byla založena na podporu současné básnické tvorby v němčině a češtině, vypisuje pri‑ mátorka města Drážďan už od roku 1996, tedy již podesáté. Je dotována částkou 5 000 eur. Přihlášky do soutěže se přijímají do 30. září 2013. Bližší informace o ceně najdete na www.literaturhaus-dresden.de.

osobnost

Foto: Blanka Nezbeda Rosecká

Nejlépe je mi v dvoudomosti S Magdalénou Platzovou o přesazení do New Yorku, zpochybnění vlastního psaní a aktuálnosti anarchistických myšlenek

Magdaléna Platzová ve svém románu Anarchista rozehrává velké téma střetu ideologií a idejí. Ztělesňují jej ruský anarchista Andreje B. a továrník John C. Kolman, jejichž osudy se protnou neúspěšným pokusem o atentát. Knihu však rámují i výjevy z demonstrací hnutí Occupy Wall Street, a tak je jasné, že pro Magdalénu Platzovou anarchismus není mrtvý. V podtitulu tvé knihy Anarchista stojí, že jde o „poznámky k románu“. Co tím myslíš? Impuls, který vede hlavního hrdinu k tomu, aby se pustil do pátrání o životě anarchisty Andreje B. a průmyslníka Kolmana, je fragment románu, který mu odkáže jeho nejlepší přítel. Strukturu té knihy ale tvoří vlastně ně‑ kolikery poznámky k nenapsaným románům — jeden se přece pokouší napsat i Kolmanova vnučka Eleanor. A pak je to výraz mojí frustrace, protože když jsem ten román psala, nedařilo se mi to. Témata se mi rozbíhala a jakákoli silně jednotící linka působila falešně. Až poz‑ ději jsem se spokojila s tím, že to tak nechám. Myslím, že to funguje, i když se jednotlivé osudy a motivy o sebe jen otřou, srazí a zase rozejdou, zmizí. Proč ti to jinak než fragmentárně nešlo? Možná je to způsobeno tím, jak dnes vnímáme a pře‑

mýšlíme. Čtu velmi ráda klasickou literaturu, líbilo by se mi psát jako Balzac, Stendhal, Maupassant. Myslím, že už to tak ale opravdu nejde. Rozpadá se to pod rukama. Jsme schopni nahlížet všechno z tolika stran a tak kom‑ plexně, že je těžké nacpat vyprávění do formy klasické‑ ho románu. Svět už je postavený jinak. Je to ovlivněno i psaním na počítači, kdy můžeme snadno přehazovat celé odstavce, odskakovat, vracet se, odkazovat. Pozoruji, že s formou nemám problém jenom já, ale i jiní současní autoři. Taky k sobě lepí různé časové roviny, aby se do‑ stali k tomu, co chtějí říct. Mým snem je přitom napsat něco jednoduchého, vytvořit jednu úplně prostou dějo‑ vou linku, ve které by bylo obsažené všechno, co chci říct.

Ovlivnilo tě v téhle souvislosti přesídlení do New Yorku, kam jsi odjela před třemi roky? Ano, ale v tom, jak píšu, ani ne. Když čtu své starší tex‑ ty, zdá se mi, že můj styl se příliš nemění. Prošla jsem si tu ovšem procesem vykořenění, přesazení. Odešla jsem do New Yorku jako hotový člověk a v jiné kultuře se mi najednou všechno rozpadlo — to, jak jsem se vnímala, jak jsem se chápala, rozpadl se mi jazyk, slova najednou nebyla tím, čím měla být. Všechno se zpochybnilo, zre‑ lativizovalo. Můžeš to trochu víc přiblížit? Představ si, že máš tady v Čechách existenci, které cel‑ kem rozumíš a jsi si v ní už celkem jistý. I když není úplně nejlepší a víš, že bys měl leccos změnit, zlepšit. A najednou se implantuješ jinam a nevíš, jak máš sám sebe v té úplně jiné kultuře a situacích chápat. Najednou jsem si nebyla ničím jistá, což se odráželo i v mém psaní.

osobnost ředtím jsem cítila melodii jazyka, byla jsem si celkem P jistá při stavbě věty. V New Yorku se mi jazyk odcizil a nebylo to proto, že jsem s češtinou ztratila kontakt — s mužem a dětmi jsme doma mluvili česky, četla jsem knihy v češtině. Bylo to zkrátka celkovým vykořeněním z mého dosavadního kontextu a ocitnutím se v prostředí, kterému jsem nerozuměla. Všechno se pro mne změnilo také v osobní rovině a svou roli samozřejmě hrál i věk — v sedmatřiceti letech se člověk už těžko implantuje ně‑ kam jinam, aniž by to s ním neotřáslo.

Myslíš, že v Praze by to nešlo? Asi šlo, ale bylo by to těžší, ta geografická distance určitě pomáhá. K tomu, aby se člověk vyhrabal z uzavřeného kulturního prostředí, rozhlédl se a nadechl. Přestal se bát. Myslím, že otevřený prostor v nás Češích vzbuzuje strach, tíhneme k tomu zavírat se sami do sebe a také k tomu nebrat se příliš vážně. Jak bychom mohli psát o velkých a vážných věcech, když jsme sami tak malí? To přece nejde, to by bylo směšné! Američané to mají naopak, ti se berou velmi vážně. Jsou do „velkých té‑ mat“, jako velký národ s velkým jazykem, narozeni. Pře‑ hánějí to zas na druhou stranu, domnívají se, že mohou psát o všem, což také není pravda, protože jim chybí zkušenost.

Tvůj styl je přitom stále čistší a vzdušnější, což v recenzích Anarchisty ocenili i Josef Chuchma a Tomáš Weiss. Jak jsi to tedy dokázala? Byl to hrozný boj a dalo mi to velkou práci. Také to pro‑ vázela spousta chybných pokusů. Psala jsem třeba ně‑ Co se v tobě tím přesazením do amerického kolik měsíců a najednou zjistila, že všechno je špatně, prostředí změnilo? Zjistila jsi o sobě něco nového? musím začít znovu. To se mi v takové míře nikdy nestalo. Začala jsem hlavně pochybovat o smyslu svého psaní. Což Dlouho jsem hledala postavu vypravěče. Zkoušela jsem není nic nového, ale tentokrát to bylo mnohem vážnější různé věci a už to skoro vzdala, zanevřela jsem tehdy i na než jindy. Jako vždycky v takových obdobích i teď jsem počítač, psala jsem rukou… A pořád špatně. Pak jsem šla přemýšlela, co bych mohla dělat užitečnějšího. Je jeden jednou do kavárny Starbucks krásný román od Philipa Ro‑ na Druhé Avenue, chodila jsem tha, jmenuje se Hodina anato tam psát, když jsem měla na mie. Hrdina je spisovatel, který ❜ Celé dětství mne i sestru chvilku hlídání. Byl tam randál, má tvůrčí blok, je mu čtyřicet, provázel tlukot do psacího ale brala jsem si špunty do uší. bolí ho záda a ještě navíc za‑ stroje, pamatuju se, jak Bylo mi už nějak všechno jed‑ čal plešatět. Zkrátka je úplně se rozléhal z otevřeného no, zlomila jsem nad sebou hůl. na dně a rozhodne se, že mís‑ A právě v tu chvíli jsem začala to psaní začne studovat medi‑ okna po náměstí, kde jsme psát, lehce a docela přirozeně, cínu, aby konečně dělal něco si jako děti hrály. ❛ ten začátek románu: Vždycky užitečného. Samozřejmě to jsem chtěl žít v New Yorku… dopadne katastrofálně. Každý A najednou mne to začalo bavit, byla to pravda, našla spisovatel u toho románu musí řvát smíchy. Zkrátka, zpo‑ jsem svůj hlas. V postavě vypravěče Jana, který je vlastně chybnila jsem si nejen své psaní, ale i celou svou existenci, průsvitný, skoro neexistuje, jenom tou knihou provází. ale pak — možná proto, že se mi mezitím narodily dvě Najednou se objevil anonymní historik odněkud ze se‑ dcery a na podobné úvahy už jsem neměla čas — jsem verních Čech a skrze něj se vyprávění složilo dohromady, se zas vrátila sama k sobě a zjistila jsem, že mi na psa‑ dostalo smysl. ní opravdu záleží a nemůžu bez něj být. Že s tím prostě budu muset žít a nějak se podle toho prakticky zařídit. Dalo ti vytržení z domácího prostředí také Vlastně jsem se po té dlouhé krizi konečně přijala jako odstup od českého literárního provozu? spisovatelka, ale to neznamená, že bych se brala nějak Přestala jsem se tím zabývat, což je úlevné. Ale pořád moc vážně. Totiž tak: je to smrtelně důležité pro mne, jsem samozřejmě česká spisovatelka. Jenom mne jisté ale tím to končí. Jinak jsem se v Americe naučila spoustu věci a jistí lidé a jejich názory a vliv přestali osobně trá‑ užitečných věcí o sobě i o jiných, ale to by bylo nadlouho. pit a štvát. Z perspektivy New Yorku, nebo i Lyonu, kde bydlím od listopadu minulého roku, nějak všechno za‑ Zbytečná gesta padlo na své patřičné, většinou nedůležité místo. Myslím, že ta svoboda od různých domácích tlaků a očekávání Kdy jsi vlastně začala psát? Je známo, že tvojí matkou mi pomohla vykopnout mé psaní někam ven, otevřít se, je spisovatelka Eda Kriseová a tvůj otec Josef Platz je odvážit se na větší téma. dokumentarista. Vedli tě k zájmu o literaturu a psaní?

osobnost Maminka literatuře vždycky přikládala velkou důležitost. I vlastnímu psaní. Myslím si ale, že ona je se svým spiso‑ vatelstvím víc ztotožněná než já. Bere to jako pozitivní poslání, kdežto já spíš jako nějakou úchylku. V šedesá‑ tém osmém ji vyhodili z Literárních novin a zakázali jí pracovat v novinách. Pak začala psát povídky a romány. Celé dětství mne i sestru provázel tlukot do psacího stro‑ je, pamatuju se, jak se rozléhal z otevřeného okna po ná‑ městí, kde jsme si jako děti hrály. Brzy jsem také začala tlouct do stroje, protože děti přece napodobují své rodiče. Psala jsem hlavně básně. Později, v pubertě, jsem se ale začala vůči mámě vymezovat. Šla jsem studovat filosofii, potom jsem byla herečkou, chtěla jsem dělat divadelní režii… Přitom jsem jaksi samozřejmě pořád psala, ale nechtěla jsem to brát vážně. Pak, někdy v osmadvaceti letech, jsem napsala jednu divadelní hru a najednou jsem při psaní zažila pocit, že sem patřím, toto jsem najednou byla já. Ještě chvíli jsem se bránila. Říkala jsem si, že budu psát alespoň divadelní hry, protože ty máma nepíše. Pak jsem ale zkusila povídky a vzdala jsem to, přestala jsem vzdorovat.

V recenzích na tvé knihy se často zmiňuje, že vládneš vycizelovaným stylem, který někdy působí až příliš uhlazeně. Kde se v tobě vzala ta potřeba přesnosti? Od dětství mám ráda krásně napsané texty. Chytrý, jasný, precizní, přesný styl. V tomhle jsou výborní francouzští autoři. Vždycky mi působilo estetické potěšení číst jejich knihy. Když jsem byla malá, četla jsem třeba Hrabala a lí‑ bil se mi, ale rozhodně jsem z toho neměla takový záži‑ tek jako z klasických, stylisticky propracovaných věcí. Je to otázka osobní tendence a vkusu. Četla jsem nedávno rozhovor s Houellebecqem, který je v tomto velmi podob‑ ný — říká o sobě, že je člověkem devatenáctého století, že čte vlastně jen knihy z toho období. Je to vidět v jeho stylu — klasickém, čistém, vybroušeném. Neovlivnilo tě v té touze po vybroušenosti i studium filosofie? Asi ano. Myslím, že studium filosofie mě vedlo k opatr‑ nosti v používání slov. Když napíšu nějaké slovo, musím přesně vědět, co tím myslím, mít to podložené. I kdyby to bylo něco docela banálního. Myslím, že filosofie je v tomhle blízká dobré poezii, ta také musí být naprosto přesná. Co se prózy týče, tam se jaksi bere samo sebou, že se leccos ztratí. Ale já ta nadbytečná či ledabyle po‑ užitá slova nemám ráda u sebe ani u jiných. Zbytečná gesta… Nejvíc jsem se o zbytečných pohybech naučila, když jsem hrála divadlo, tam se tomu říká paraziti. To je, když herec nevydrží jen stát a koukat, ale musí stále

mávat rukama, přešlapovat, dělat obličeje, vrtět hlavou, stříhat ušima a tak dále.

A co literární vlivy? Opět budu citovat Michela Houellebecqa, který řekl, že všechno, co přečetl do svých devatenácti či dvaceti let, se do něj tak silně vsáklo, že se mu to při psaní stále ob‑ jevuje. Myslím, že je to pravda. Okolo patnácti let jsem měla projekt, že přečtu celou francouzskou literaturu. Šla jsem do městské knihovny a přečetla jsem všechno od A až k Zolovi. Tam mne to přestalo bavit. Uložily se do mne ale i další věci, třeba knihy sester Bronteových, D. H. Lawrence, Márquez, Tolstého Anna Kareninová, Ivan Wernisch, Cvetajevová, Rilke… a mnoho a mnoho jiných, které si teď honem nevybavím. Uvízlo to ve mně tak hluboko, že když píšu, úplně v tom někdy slyším ozvěnu mých milovaných textů. Nedávno jste se s rodinou přestěhovali do Lyonu. Je ti tam lépe než v New Yorku? Paradoxně zatím ne. Byla jsem vždycky velký frankofil, nějaký čas jsem už ve Francii žila, taky jsem tam pravi‑ delně jezdila jako členka francouzsko‑českého divadel‑ ního souboru. V dětství jsem snila jen o Paříži, a když jsem se tam pak poprvé, v šestnácti letech, ocitla, byla jsem vzrušením bez sebe. Teď jsem se ve Francii ocitla shodou okolností a bez vlastního přičinění a vůle, je to náhoda související s prací mého muže Jiřího. Vrátila se mi francouzština, ale jinak už tak nadšená nejsem, asi mi spadly ty literární brýle. V New Yorku jsem si sice prožívala osobní krizi, ale jinak to bylo skvělé, velice intenzivní. Lyon je normální staré evropské město s dlouhou a krvavou historií, od kterého už nelze moc chtít. Když se podaří vidět nebo zažít něco hezkého, je to fajn, ale nemůžeš se na to spo‑ lehnout. New York je povoláním sám o sobě, být tam je už svého druhu studium. Je tam k dispozici všechno a na nejvyšší úrovni. V Lyonu to není studijní pobyt, ale ta‑ kové trochu živoření. Čímž nechci říci, že se tam nedějí dobré věci, jen dá práci si je vyčíhat. Co s tím uděláš? Budu se snažit zvyknout si, nějak se zařídit podle situace. Čerpat spíš z vnitřních zdrojů. Také jistě pomůže zajet si do Paříže a kolem Lyonu je krásná příroda, kterou jsme ještě neprozkoumali. Ale abys rozuměl, problém není v Lyonu. Myslím, že každé město, do kterého bychom se přestěhovali, pokud by to nebyla třeba Šanghaj, by nám připadalo smutné a bez energie. New York působí opravdu jako droga. Člověka stále něčím excituje. A to ti pak chybí.

osobnost

Anarchistické jádro

konce musel čelit pokusu o atentát. To mě zaujalo, ale protože se o tom ve filmu nic dalšího neuvádělo, začala jsem si dohledávat informace o jeho životě sama. Tak jsem zjistila, že ten atentát spáchal jakýsi Alexander Berkman, milenec a později celoživotní přítel anarchist‑ ky a mírové aktivistky Emmy Goldmanové. Začala jsem okolo toho tématu čmuchat, tehdy ještě bez vážnějšího úmyslu. Vlastně mne ze začátku zajímal spíš Frick, jehož sbírka na mě působila velmi tísnivým dojmem, bylo za ní cítit nějaké tíživé tajemství. Postupně se mi tak za‑ čaly rýsovat dvě linie — příběh bohatého průmyslníka Kolmana a příběh anarchisty Andreje, jejichž osudy se protnou tím pokusem o atentát.

Proč jsi začala psát příběh anarchisty Andreje B.? Co tě na jeho osudu a vůbec na tématu anarchismu a průmyslového kapitalismu přitahovalo? Začalo to přesně tak, jak to popisuju v knize. Šla jsem se v New Yorku, v jednom deštivém letním dni, podívat na uměleckou sbírku Henryho C. Fricka. V muzeu se promítal film, v němž bylo zmíněno, že Frick měl velmi těžký život. Všem pomáhal, byl velký filantrop, sbíral umění, ale lidé ho z nějakého důvodu neměli rádi. Do‑

Ale pozornost tě nakonec svedla k anarchistovi Alexandru Berkmanovi. Čím tě zaujal? U Fricka, respektive Kolmana se téma poměrně rych‑ le vyčerpalo. V jeho případě byl podle mne nejzajíma‑ vější jeho uzurpátorský vztah k dceři Eleanor. Zaujala mě ta majetnická podoba otcovské lásky. Jinak se ale motiv hrabání majetku rychle vyčerpá, neotvírá se to nikam dál. Na rozdíl od Berkmana, který rozhodnutím zabít Fricka vlastně obětoval svůj život a potom, když

Žila jsi na Balkáně, v New Yorku, studovala jsi v Anglii, teď ses usadila v Lyonu… Co tě vlastně pořád žene pryč z Čech? Z nějakého důvodu jsem asi vždy cítila potřebu být jed‑ nou nohou jinde, mít od Čech odstup. V dospělosti jsem nejdéle žila v Praze, když jsem pracovala v Respektu. To byly celé dva roky a už jsem pomalu nevěděla, co se se‑ bou. Zároveň to spojení s Čechami potřebuji, bylo by pro mne skoro nemožné úplně se usadit jinde. Nejlépe a nej‑ svobodněji se asi cítím v jakési dvoudomosti, i když je to dost komplikované, hlavně z praktických důvodů.

osobnost

vylezl z vězení, dál zrál a měnil se. Byl to velice origi‑ nální, štědrý, zajímavý člověk. Zajímalo mne také to ob‑ dobí na konci devatenáctého a na počátku dvacátého století, kdy v Americe vládl tvrdý, naprosto bezohledný kapitalismus. Podnikatelé se ke svým zaměstnancům chovali jako k novodobým otrokům. V důsledku toho sílila emancipace utlačovaných, zrodilo se hnutí proti tehdejším sociálním podmínkám, až celý ten střet zís‑ kal rysy jakési občanské války. Množily se pouliční bou‑ ře a stávky. Tohle nesmírně zajímavé období skončilo během první světové války, kdy americká vláda přijala kontroverzní zákony, s jejichž pomocí zametla s opozi‑ cí a deportovala nejvlivnější anarchisty a komunisty ze země. Říká se tomu období První rudé hrozby (First Red Scare) a dnes se o tom moc nemluví. Na rozdíl od Dru‑ hé rudé hrozby, která proběhla v letech 1947 až 1957 za McCarthyho. Nebýt první světové války, možná by bylo všechno jinak. Z hlediska anarchistů to byly časy plné naděje na radikální společenskou změnu.

To jsi ale pořád nevysvětlila, co tě na tehdejším anarchismu a konkrétně na Alexandru Berkmanovi tak přitahovalo.

Všechna témata okolo Berkmana a anarchismu jsou ote‑ vřená, kdežto Frickův svět je uzavřený, nemá východis‑ ko. Když někdo hrabe peníze a potom umře, není v tom žádná naděje na změnu. Jedinou Frickovou, respektive Kolmanovou nadějí je jeho vnučka, která své dědictví nakonec anonymně věnuje na charitu. Nechce s tím nic mít. Odmítá potřebu hromadit a vlastnit, odmítá hamiž‑ nost, na kterou člověk v Americe naráží na každém kroku i dnes. Jde tam o požehnanou ideologii, jejíž kořeny sahají až hluboko do devatenáctého století nebo ještě dál. Tehdy, stejně jako dnes, byl v Americe takový životní cíl morálně schvalován. V Evropě místy přece jen ještě přežívá pocit, že být chudý může být i ctnost. Alespoň v té katolické Evropě. Možná už to neplatí obecně, ale náznaky tu jsou.

Co je podle tebe na anarchismu inspirativní? Určitě odmítnutí autoritativního systému a obecně jaké‑ koli autority. Odmítnutí touhy po ovládání nebo vlast‑ nění druhého člověka. A velmi důležitý je i anarchistic‑ ký apel na osobní odpovědnost a zralost. Zkrátka ideál stát se člověkem, který dokáže rozhodovat sám za sebe a který se rozhoduje s odpovědností k lidem okolo něj a k přírodě.

osobnost A považuješ se za anarchistku? V jádru asi ano, ale na anarchistické demonstrace bych nechodila. Proč ne? Už jsem na to stará. Důležitým tématem tvé knihy je pro mě také devalvace idejí a ideologií. Zatímco Andrej B. je ochoten zasvětit anarchistickým myšlenkám celý život a nakonec ho i obětovat, současná generace, zpodobněná v tvém románu dvojicí umělců Mariusem a Ilanou, s idejemi zachází jako s tretkami, které je možné měnit ze dne na den. Navíc aniž by to vyprovokovalo jakoukoli změnu v jejich životě nebo okolí. Takhle vidíš současnou západní společnost? Je to samozřejmě složitější. Pořád existují lidé, kteří jsou ochotni nechat se pro nějakou myšlenku zabít nebo pro ni zabijí. A nemyslím tím jenom muslimské fundamen‑ talisty, všichni ideologové takhle přemýšlejí. Je ale prav‑ da, že po zkušenosti komunismu nedůvěra k ideologiím sílí, což je dobře. Znamená to, že už svět nevidíme tak zjednodušeně. On také jednoduchý není. Na začátku dvacátého století stačilo zastřelit jednoho člověka na klíčovém místě, aby to vyvolalo citelnou změnu. Když průmyslník Andrew Carnegie vybudoval v Pensylvánii ocelárny, nabral tam dělníky a pak pověřil svého ma‑ nažera Fricka, aby do nich při stávce v roce 1892 nechal střílet, byl to on, kdo nesl osobní odpovědnost. Kdybys ale byl Andrej B., koho bys šel dnes střílet? Každý je na‑ hraditelný, podniky fungují jako korporace řízené vy‑ měnitelným managementem. Smrt jednoho miliardáře nic nezmění. Mizí osobní odpovědnost za to, že někdo něco způsobil, uvedl do pohybu. Ty ale evidentně nevnímáš současný anarchismus jako bezzubý a utopický. Svědčí o tom výjevy z demonstrace hnutí Occupy Wall Street v Zuccotti Parku v roce 2011, které rámují tvůj román. Ano, podle mě bylo hnutí Occupy Wall Street ekvivalen‑ tem skutečně radikální anarchistické akce. A ty přehna‑ né a trapné protireakce starosty New Yorku Bloomberga a dalších politických autorit jen potvrdily, že protestu‑ jící měli pravdu. Bloomberg pod hloupou záminkou, že se mezi kempujícími lidmi může rozšířit nákaza, vydal rozkaz k policejnímu zátahu. V televizi ukazovali záběry hromad odpadků a nějakých potkanů, kteří měli údajně zamořit celý Zuccotti Park a okolí. Přitom tam nic ta‑ kového nebylo, navštívila jsem to místo v době demon‑ strace několikrát.

Pod tou záminkou tedy policisté zabavili demonstran‑ tům počítače, stany, elektroniku, knihovnu, zničili osob‑ ní vlastnictví. Demonstranty vyhnali nebo odvedli v pou‑ tech. Na závěr celé to malé náměstíčko demonstrativně umyli saponátem, postavili okolo něj dvojitou ohradu s jedním průchodem a ještě několik týdnů poté prostor strážili policisté. Bylo to neskutečně trapné. Nemohla jsem uvěřit, že se to děje v USA, navíc v tradičně demo‑ kratickém, levicovém New Yorku. Dodnes kvůli tomu běží několik soudů.

Na druhou stranu i jedna z hlavních postav tvého románu říká, že forma přímé demokracie, jakou praktikovali členové hnutí Occupy Wall Street, je velmi zdlouhavá a praktický dopad jejich akcí byl v konečném výsledku mizivý. Protože s nimi policie zatočila příliš brzy a skutečně bru‑ tálně. Celá demonstrace trvala ani ne tři měsíce. Za tu dobu se přitom demonstrantům podařilo prosadit, že se v hlavních denících země a na univerzitních kampusech začalo diskutovat o sociální a ekonomické nerovnosti, odpovědnosti politiků a manažerů, prorůstání politic‑ ké a ekonomické sféry, zdanění miliardářů. Dokonce se našli někteří senátoři a kongresmani, kteří ta témata včlenili do své agendy. Byl to po dlouhé době první ote‑ vřený pokus o hlubší změnu. Zajímavá byla role médií. Zpočátku hnutí Occupy Wall Street bojkotovala a pak se najednou, v podstatě přes noc, staly z aktivistů mediální hvězdy. Zuccotti Park byl stále obležen kamerami, tamní dění se přenášelo do celého světa. V tu chvíli to samo‑ zřejmě začalo být trochu směšné a neautentické, protože z těch demonstrantů se stali zároveň herci. Jenže v sou‑ časném světě to asi jinak nejde. Dokud se z tebe nesta‑ ne televizní šašek, nikoho nezajímáš. Hnutí tak v jistém smyslu obětovalo samo sebe, což ale neznamená, že ne‑ šlo o velmi zajímavý pokus a vyjádření touhy po změně. „Parlamentní demokracie je v době sociálních sítí zastaralá a drahá.“ To už jsi sama za sebe řekla v rozhovoru pro Mladou frontu. V čem konkrétně je zastaralá? Zdá se mi absurdní, že v informačním věku můžu ovlivnit politiku jednou za čtyři roky hozením lístku do volební urny. V době, kdy každý komunikuje s každým o kdejaké blbosti, a v době, kdy jsou všichni propojeni, neexistuje možnost, jak poslance přímo ovlivňovat, kritizovat je. Jak by sis to konkrétně představovala? Třeba tak, že bychom všichni měli možnost se jednou denně podívat na vládní server a odhlasovat třeba pět

šlosarka věcí. Samozřejmě by to zabralo dost času a také bychom se vystavili riziku, že konečný výsledek bude ještě horší než teď. Ale zkoušet by se měly různé věci. Nelze přece nevyužít ty ohromné komunikační možnosti, které dnes máme, a spokojit se s tím, co nám je stále vtloukáno do hlavy: že současná demokracie sice není dokonalá, ale je nejlepší z možných systémů. To jistě není pravda.

Možná by i ta stará parlamentní demokracie fungovala dobře, pokud by se politici a s nimi celá společnost snažila dostát anarchistickým principům „neovládat, přijmout osobní odpovědnost“. Jenže to je asi utopie. Lepší člověk a lepší společnost není utopie, ale ideál. Je to něco, k čemu se lidé mohou vztahovat. Proč předem rezignovat na to, že svět může být spravedlivý? Proto‑ že prý lidé od přirozenosti spravedliví nejsou? To přece nelze přijmout jako východisko ani jako výmluvu. Vy‑ jděme raději z toho, že je v naší moci se změnit a stát se spravedlivějšími. Ptal se Ondřej Nezbeda, autor je redaktorem Respektu. Magdaléna Platzová (nar. 1972 v Praze) absolvovala filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Věnovala se divadlu, nejprve jako herečka, poté také jako dramatička. Pracovala v týdenících Literární noviny a Respekt. Poté žila v New Yorku, v současnosti bydlí ve francouzském Lyonu. Debutovala povídkovým souborem Sůl, ovce a kamení (2003), následovala novela Návrat přítelkyně (2004), román Aaronův skok (2006) a druhá kniha povídek Recyklovaný muž (2008). Její nejnovější knihou je Anarchista s podtitulem Poznámky k románu.

Akademici A

kademia byl původně háj v Athénách, sídlo učen‑ ců, kteří tu pěstovali filozofické vědy. Proslulost jeho učení způsobila, že se jeho jméno šířilo i jinde, a tak vznikaly školy jiné: hudební, malířské, obchod‑ ní, také vojenské a tak dále. A samozřejmě si je braly také školy vysoké i ty vyšší. Jejich údové měli jméno podle tradice: akademici. Ale k nám přicházeli jen ze Sovětského svazu. Až tu v našem věku byla založena Československá akade‑ mie věd a akademici teď byli naši nepočetní členové. Jako student bohemistiky jsem jednoho z nich, svého učitele Františka Trávníčka, oslovoval podle dobové‑ ho mravu soudruhu akademiku. To ale uplynulo s časem, dnes nemáme akademiků pár desítek, ale několik tisíc. Tak totiž zas nazývá‑ me každého, kdo na univerzitě učí, nehledě na to, co. Chybu asi udělali původní učenci z toho háje Aka‑ demia, když dovolili užívat označení akademik ko‑ mukoli, kdo si do jejich háje jen odskočil.

Dušan Šlosar

kalendárium

Patafyzik Alfred Jarry

ž sto čtyřicet let letos uplynulo od chvíle, kdy se narodil Alfred Jarry, francouzský spisovatel poně‑ kud skandální pověsti. Dokladem jeho nezařaditelnosti je fakt, že jej většina velkých slovníkových a encyklope‑ dických publikací buď zcela pomíjí, nebo odkazuje kamsi na okraj velké literatury, do kategorie absurdních hří‑ ček a recesí. Pro nás, české skeptiky poučené podrobnou znalostí významné postavy české a světové kultury, by Alfred Jarry mohl být jistým duchovním souputníkem Járy da Cimrmana. Alfred Jarry se narodil v Lavalu a studoval na lyceu v Rennes. Tady také začal jako patnáctiletý psát. Jeho tehdejší projekt, loutková komická satira na neoblíbené‑ ho učitele fyziky (a také místního politika) Felixe Federi‑ ca Heberta, byl jen studentskou recesí, žertíkem bez dal‑ ších ambicí. Nakonec se z ní stalo východisko pro první světové absurdní drama. Alfreda Jarryho proslavil Král Ubu. Bývá nazýván podivnou parodií na Shakespearova Macbetha, uráží Poláky (pokud jsou hodně vztahovační) a je zosobněním všeho, co je na člověku pitomého, ubo‑ hého a podlého. Alespoň tatík Ubu takovým je, neboť má ty nejhorší vlastnosti: krade, lže, říhá, prdí a smrdí! Touží po bohatství a moci a neváhá pro to vraždit. A když více moci znamená více vražd, nelení ani na chvíli a popra‑ vuje, co to dá. Ale je také mimořádně zbabělý a před ne‑ bezpečím se dokáže schovat i v polní latríně. Je prostě koncentrátem všech negativních vlastností a jeho matka Ubu jakbysmet, jen je o něco chytřejší. Proto jsou obě tyto postavy zejména v politice stále aktuální.

Moderní černá groteska Král Ubu měla premiéru 10. prosince 1896 v Théâtre de l‘Œuvre a vyvolala bouři. Publikum bylo poníženo, znechuceno, ba zhnuseno, ura‑ ženo i nadšeno. Říká se tomu skandální úspěch. S dů‑ razem na adjektivum „skandální“. Většina návštěvníků po představení pískala a do noci procházely městem hloučky rozčilených diváků, jejichž debaty pokračovaly na druhý den v kavárnách a pak i na stránkách denního tisku. Zrodil se fenomén krále Ubu, který již nebude za‑ pomenut. Jeho autor byl nazván totálním skandalistou, bořitelem všech etických norem, mystifikátorem a sám připojil ještě přívlastek, na nějž byl výjimečně pyšný — „vynálezce a pěstitel patafyziky“. Tisk se začal zajímat o to, kdo je Alfred Jarry, skrček v podivném cyklistickém obleku, ohrožující chodce pistolemi, trpaslík, který pití považuje za sportovní disciplínu, mluví sám se sebou a stravuje se zpravidla rybami ze Seiny. Nic víc, než co jsme právě uvedli, veřejnost nikdy nezjistila. Než se Alfred Jarry ve čtyřiatřiceti letech upil k smrti, stihl kromě trilogie o králi Ubu napsat i další věci. V kni‑ ze Skutky a názory doktora Faustrolla parodoval módní „nádech vědeckosti“, ve skutečnosti pseudovědeckost vy‑ dávající se za vědu. Tedy podal svůj úvod do patafyziky, kterou zobrazuje jako „vědu imaginárních výsledků“. Už v roce 1902 vznikl Jarryho román Nadsamec, který bývá oceňován jako parodie supermanství, jež předběhla svou dobu. Jak by ne, když Superman byl vymyšlen o pěta třicet let později. Hrdinou Nadsamce je Ondřej Marceau, člověk schopný svým fyzickým výkonem konkurovat stroji. Marceau je monstrum, které nejenže vyhraje cyk listický závod s lokomotivou na deset tisíc mil, ale doká‑ že i dvaaosmdesátkrát souložit v jediném dni. Stává se mučedníkem vlastních nadlidských schopností, po nichž ostatní zoufale touží. Alfred Jarry byl průkopníkem nevyšlapaných cest, na nichž sám zabloudil. Naštěstí měl dobré následovní‑ ky, mezi něž nepochybně patřili třeba Eugène Ionesco, Jacques Prévert, Boris Vian nebo Samuel Beckett. Ales‑ poň se po smrti ocitl v dobré společnosti.

Libor Vykoupil je historik.

názor

Vítej, věku lyrický!

poslední době sledujeme mezi českými literárními časopisy tendenci politizovat se. Začaly s tím Lite rární noviny, potom se objevila A2 a teď následuje Tvar. Málokdo s tím souhlasí. Většinou panuje názor, že se jedná o nouzové opatření: časopisy už nemají o čem psát, a tak přesedlávají na politiku. Také se říká, že ideologická kritéria literatuře nesvědčí (naposledy v minulém Hostu moje kolegyně Eva Klíčová). Podle mého názoru však nejde o nic jiného než o sna‑ hu zavést politickou debatu zpět na místa, kam neod myslitelně patří. Vždyť na čem lze zkoumat ducha doby lépe než na knihách? Rozebíráme-li román či báseň z politického hlediska, je to stejně legitimní, jako roze‑ bíráme-li je z hlediska formálního. Pokud toto hledisko programově pomíjíme, přinejmenším u některých děl se dopouštíme hrubého zkreslení. Dokonce sama Eva Klíčová neváhala použít politickou munici v recenzi na Slezský román Petra Čichoně. A zcela správně, bez ohledu na to, zda se mýlila, nebo měla pravdu. Zkrátka pokud literaturu a kritiku pojímáme jako politikum, nesdělu‑ jeme tím nic jiného, než že tyto věci svým významem přesahují svůj vlastní rozměr. Námitka proti politizaci literatury není však smě‑ řována ani tak na pokusy vykládat literární díla z hle‑ diska jejich politického rozměru, nýbrž spíše na snahu uplatňovat při jejich výkladu levicové přístupy. To má své opodstatnění dané historickou zkušeností, přede‑ vším tím, že po roce 1989 u nás levicové názory ztratily veškerou legitimitu. Jakkoli však byly takové postoje

ve své době logické, dokonce opodstatněné, mezitím uplynulo dvacet let a my jsme se snad přece jen po‑ sunuli o kousek dál. Po americké invazi do Iráku jsme například zjistili, že i demokraticky zvolený prezident spřátelené země může svým spojencům s klidem lhát, jako když tiskne, a po finanční krizi v roce 2008 zase, že neviditelná ruka trhu vládne pozoruhodnou schop‑ ností sama sobě podřezat žíly. A pokud nemáme docela zalepené oči, musíme uznat, že i ten Marx popsal ně‑ které zásady chodu společnosti docela trefně, a jestli‑ že jej nebudeme brát jako modlu, nýbrž výhradně jako myslitele, který je dítětem své doby, můžeme se od něj mnohému přiučit. Také jsme snad už pochopili, proč se názory bohatých a chudých často diametrálně odli‑ šují, proč je chudých víc než bohatých, proč chudí ne‑ jsou vždy chudí jen vlastní vinou a proč bohatí nejsou vždy bohatí jen vlastní zásluhou. Pojem solidarita, po léta v ykrádaný vládnoucí ideologií, snad zase začíná získávat obsah, a pokud nevíme, co přesně znamená, můžeme si vždy říct, že jeho antonymem je slovo so‑ bectví. To všechno ale ještě nevysvětluje, proč se právě levi‑ cové názory v naší kritice poslední dobou tolik prosazují. Nikdo sice nikomu nic nepřikazuje, a tak nelze nikomu nic vyčítat, ale člověk se nad tím musí pozastavit. Ten trend pravda odpovídá situaci jinde ve světě, ale to samo o sobě ještě nic neznamená. Příčin může být celá řada, například to, že zatímco kapitalisté musí tvrdě pracovat a na sepisování knih a vedení literárních časopisů ne‑ mají čas, salonní komunisté mají času spoustu a svým myšlenkám mohou dát volný průchod. Domnívám se ale, že přinejmenším v tomto konkrétním případě je dů‑ vod jasný: nastupující generace české literární kritiky je zkrátka nespokojena se stavem věcí kolem sebe a touží po změně. A doufá, že příznaky změny by mohly vyrašit na stránkách knih. Nebo přinejmenším — chce je tam mít. Naděje dosti troufalá, zřejmě ne příliš realistická, ale dovolím si být troufalý a nerealistický a budu dou‑ fat spolu s nimi.

Marek Sečkař je redaktor Hosta.