Milostné dopisy

Mi l ost né dopi sy F .

L.Ri eger M.Pal acká

Znění tohoto textu vychází z díla Milostné dopisy Frant. Lad. Riegra a Marie Palacké tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím F. Topiče v roce 1932 (RIEGER, František Ladislav; PALACKÁ, Marie. Milostné dopisy Frant. Lad. Riegra a Marie Palacké. Praha : Topič, 1932. 134 s.).

Text díla „Milostné dopisy“ autorů Františka Ladislava Riegera a Marie Palacké není vázán autorskými právy.

Grafická úprava, jejímž autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora - Nevyužívejte dílo komerčně - Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Obálka, jejímž autorem je společnost Fraus Media,s.r.o., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora - Nevyužívejte dílo komerčně - Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Vydání (obálka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčněZachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 3. 10. 2012.

OBSAH I. ............................................................................................................. 7 II. ........................................................................................................... 9 III. ........................................................................................................ 11 IV. ........................................................................................................ 15 V. ......................................................................................................... 17 VI. ........................................................................................................ 22 VII........................................................................................................ 25 VIII. ..................................................................................................... 30 IX. ........................................................................................................ 32 X. ......................................................................................................... 37 XI. ........................................................................................................ 40 XII. ....................................................................................................... 42 XIII. ..................................................................................................... 44 XIV. ..................................................................................................... 47 XV........................................................................................................ 50 XVI. ..................................................................................................... 53 XVII. .................................................................................................... 56 XVIII.................................................................................................... 58 XIX. ..................................................................................................... 61 XX. ....................................................................................................... 63 XXI. ..................................................................................................... 65 XXII. .................................................................................................... 66 XXIII. ................................................................................................... 69 XXIV.................................................................................................... 70 XXV. .................................................................................................... 72 XXVI.................................................................................................... 74 XXVII. ................................................................................................. 76 XXVIII. ................................................................................................ 78 XXIX. ................................................................................................... 80 XXX. .................................................................................................... 81 XXXI. ................................................................................................... 84 XXXII. ................................................................................................. 85 XXXIII. ................................................................................................ 87

5

XXXIV. ................................................................................................ 89 XXXV. ................................................................................................. 91 XXXVI. ................................................................................................ 92 XXXVII................................................................................................ 94 XXXVIII. ............................................................................................. 96 XXXIX. ................................................................................................ 97 XL. ....................................................................................................... 98 XLI. ...................................................................................................... 99 XLII. .................................................................................................. 101

6

I. Praze dne 13 Října 1852.

Drahá Marie!

Již nyní budete v Nizze, již snad i ubytovány a vším nejpotřebnějším opatřeny; již si budete moci odpočinouti a obrátiti myšlenky své častěji a u větším míru k těm, jež jste zde ve vlasti zanechaly. Když tak mysl vaše poletovati bude sem a tam ve kruhu vašich milých, nechže také i u mne ráda a častěji pomešká. Přejte mi tu naději, že tak učiníte, neboť ona je mi útěchou a posilou v této době, kde poměry naše společenské a veřejné tak málo potěšitelného a povzbuzujícího poskytují a kde zvláště pro mne osobně pobyt v Praze tak málo příjemného a utěšeného podává jako nikdá před tím.

Zvláště co jste Vy odešly, je mi pořád jako kdybych tu ani doma nebyl, a byl bych již do Semil odejel, kdyby potřeba větší duševní činnosti a rozčilenosti, k nížto se mi venku tak málo podnětu podává, mne nenutila zde zůstati. Kromě toho Čekám každý den zprávu, kteráž mne tam na nějaký čas povolá. – A pak mi je také jen zde možná častěji a rychleji o Vás zprávy míti, ježto otec váš laskavě se mnou sdílí.

Vaše psaní z Genevy nás nepokojilo nemálo; otec Váš obával se horších následků pro matinku z onoho nastuzení na jezeře Genevském a byl tím velice zarmoucen; snažil jsem se mu na základě vašeho vlastního listu ukázati, že věc ta nemůže býti tak zlá, ješto by jinak opatrnost vás obou a zvláště pečlivost vaše o matinku nebyla dopustila, aby jste se hned a ještě v noci na další cestu vydaly, k čemuž jste se předce, jak jste psala, chystaly. Platnější útěchu ovšem poskytlo nám oběma vaše psaní z Lyonu, jímž ste se nám velice zavděčila. Od té chvíle počítal otec neustále, kam který den doraziti musíte a kterou dobu svého útočiště dosáhnete. Dejž Bůh, aby matince letos lépe než kdy před tím posloužilo, aby jste nám ji přivedla s jarem zase jarou a veselou, bychom příští léto zase šťastně pospolu tráviti mohli. Odpusťte mi, že se tu myslím mezi Vás: cítím

7

to, že již jen mezi Vámi Šťastně a spokojeně žíti mohu a že odloučenému od Vás mi žádné štěstí více nepokvete. Vy sama jen můžete mi otevříti brány k utěšené a spokojené budoucnosti, neb ve Vás jedině skládám všecky naděje svého osobního štěstí. Jestli že srdce moje již prvé celou silou citů svých Vám oddáno bylo, v hodině našeho rozloučení pocítil jsem teprva sám jasně a cele, čím že mi jste! Byla to chvíle tak bolestná, jaké jsem posud v životě svém nepoznal; nechci však prodlévati při tom; znám jemné a lítostné srdce vaše: a však nechci v něm buditi těchto citů, jež by ono rovněž pro každého jiného pocítilo. Neozvalo-li se v něm pro mne jiných citů, jemnějších a vroucnějších – tito to nejsou, k nimž se naděje má obrací a z nichž štěstí moje vypučeti může. Řekněte, co mám doufati? Nebuďte již déle tak skoupozvuká! Potěšte mne brzo nějakým lístkem vaší ruky – možnáli vám – a připouštíli toho srdce vaše – lístkem to zeleným, poslaným s věčně květoucích břehů Nizzanských do naší smutné, zimou mroucí krajiny!

Již poněkud znáte povahu srdce mého – víte, že je to jeskyně, jejížto přístup a obsah se všemu světu tají! Všecko cokoli mi lístek Váš může přinésti, bude v ústraní tomto posvátném se vděčnou myslí chovati Vám věčně oddaný Fr. Lad.

8

II. V Nizze dne 24 října 1852.

Milý pane!

Z Vašeho psaní dovídáme se, že posavade v Praze jste, a nemáte se čím těšiti, máme z toho srdečnou lítost, i odhodlala jsem se Vám psáti, bych slibu svému dostála, a Vás přeci snad překvapila.

Netřebať mi sdíleti Vám, jak se nám dálo celý Čas, což opustivše drahou vlast v cizině se potulujeme, jak se zdá, dozvídáte se všeho od otce mileného, což mám tedy Vám říci? – Zpomínáváme často na Vás, zvláště obdivujemli krásy přírody, a zvláště to krásné moře! – Vyť byste zjista tu zapomena na všechen smutek oddal se básnictví a cítil se spokojenějším.

Smutný stav drahé vlasti naší nás velice zarmucuje – nestratívám však naději lepší budoucnosti; národ náš, který přestál tolika bojů od několika století i v tomto utlačení nezahyne. Bůh naši slovanskou vlast neopustí, i bude všem krajanům tím milejší, čím pracněji si dobydou svobodnou národnost; jen kdybychom mohly přispěti, by se to stalo čím dříve možná. Čím pak hodláte se obírati, kdyťby Vám i odňali zcela veřejné působení, snad byste si mohl přeci vymysliti prostředek, byste třeba koli jiným spůsobem pro budoucnost sbíral?

– Ale nedbejte na řeči moje, vždyť lépe všemu víte nežli já, ubohé děvče!

Těší nás to, že tak srdečný podíl berete nad námi, a zvláště drahého opuštěného otce, ale proč se nad tím tolika rmoutíte, že jsme odjely na zimu, či myslíte, že bychom tak brzy a zlehka zapomněly nejen na vlast ale mezi všemi přáteli i Vás?

Mějte se dobře, drahý pane, přeji si to srdečně, bychom nedozvěděly se více od Vás tak smutných správ, i mějte schovení s Vaší upřímnou

9

MariĂ­ Palackou.

Jardin des plantes Pavilion Robioni.

10

III. Praze dne 6 a 7 Listopadu 1852.

Drahá Marie!

Mám Vám říci, že mne Vaše psaní potěšilo? Myslím, že mi toho netřeba. Vy sama zajisté víte, že jste mi tím vděk učinila, ježto jste prosbu mou vyplnila. Ale jakkoli milé mi bylo psaní Vaše, předce mi zase bylo pramenem nepokoje. Opět a opět jsem je čítal – a vždy nové pochybnosti, nové otázky se naskytovaly srdci mému. Ptal jsem se, zdaliž pak psala ráda – anebo snad jen z dobrosrdečnosti své žádosti mé zadost učinila; aneb snad dokonce jí bylo třeba přemáhati se? – A nemohl jsem se takto ptáti, když jsem četl, že jste se musela „odhodlati“ na to? Vy nevěříte, jak mne jedno takové pochybné slovo z úst Vašich nepokojiti může! A pak – hned s předu to chladné zdvořilé „Pane“! Což pak v tom Vašem slovníku není slova příjemnějšího a lahodnějšího pro mne?

Zajisté jste nepomyslila, že „Pane“ zní po francouzsky „Monsieur“! Považte, jak to cize, nelaskavě vypadá! Tak byste mohla říci nejcizejšímu muži na světě! A pro mne posud nemáte názvu důvěrnějšího? Nemohla byste mne nazvati aspoň svým přítelem? Či Vám brání cit Váš tak učiniti? Hle, mně se děje právě naopak! Když jsem Vás měl oslovit „Slečno“, vázlo mi vždy slovo na rtech; bylo mi jakobych Vám měl říci něco nelaskavého, cizího. Jako bych Vás od sebe vzdaloval. Ba zdálo se citu mému, jako byste Vy sama ode mne raději slyšeti musela „Marie“ než „Slečno“. Povězte mi upřímně – klamal-li se tu cit můj – anebo neveda byl právě veden tušením jakýmsi? Či snad jen obraznost neb naděje byly nevědomky podstrčily citu mému takové vnuknutí? – Tolik vím, že onen pocit temný, kterýž se u mne jevil hned od prvních chvílí našeho se poznání, byl pravdomluvným předchůdcem citů mocnějších a jasnějších!

A jak Vy Marie, zdaž Vám po celý ten čas co mne znáte, co jste mohla nahlédnouti v srdce mé a povahu mou, ani jednou nebylo,

11

jako byste mi měla ruku stisknouti a říci: „Důvěřuji v tebe – my si nejsme a nebudeme cizí?“ Mluvte, drahá Marie! mohu se těšiti, že takový pocit, takové pomyšlení Vám není zcela nové a neznámé?

Mohu se kojiti tou útěchou, že to byla jen ostýchavost aneb jiná pohnutka, jež Vám nedala posud promluviti ke mne slov důvěrnějších, laskavějších, vroucnějších?

Promiňte mi to, že Vám kladu tolik otázek. Jsoutě to pro mne pohádky, jimiž mnohou hodinu ztrávím. Vy jim porozumíte citem vnímavým – ano vy samojediná můžete je rozluštiti k potěšení a uspokojení mému. Jsouť to pohádky mého štěstí, mé budoucnosti!

Nebuďte již tak skoupá na slova, kteráž mi mohou dáti tolik útěchy a krásné naděje.

Nežádám na Vás, abyste řekla nepravdu; vím, že Vám to nelze; a bylo by to – kdyby jste i mohla – více k mému neštěstí než k mému blahu. Ale jestliže v srdci Vašem jaký kvítek pro mne vykvětá – odkryjte mi jej upřímně bez ostýchavosti. Odhodlejte se ji odložiti, pakli mne znáte a máteli ve mne důvěru. Cokoli mi v důvěře svěříte, bude u mne pochováno v nedostupné hlubině.

Vzdálenost naše nynější dovoluje mi tak málo myšlének s Vámi vyměniti. Což Vám nelze toho učiniti, abych aspoň v laskavosti listů Vašich nalezl náhradu za jich vzácnost a krátkost? Když se přívětivým pohledem Vaším potěšiti nemohu, dopřejte mi toho, aby se aspoň psaní Vaše na mne laskavěji usmálo. Krom toho bych Vás měl upomínati o vyplnění jiné mé žádosti – o Vaši podobiznu – ne snad, že by jí bylo třeba, by mi Vás na pamět uváděla – toho věru netřeba. Ale byla by mi velice drahá, jelikož by mi osobnost Vaši živě na oči postaviti mohla, především ale proto, že bych v ní viděl úkaz přízně, jakého jste mi posud nedala. Protož nechci také úsilně o ni státi, ale chci ji raději očekávati co dobrovolný dar od srdce Vašeho. Budeť mi tlumočníkem drahým a náhradou za tisíce sladkých slov, jež bych tak rád byl uslyšel z úst Vašich. Že v cizině na vlast, na přátele své zpomínáte, toho se do Vašeho hlubokého citu naději; ano vidím důkaz toho již v tom, že jste v posledních dnech tolik listů všem přátelům a známým svým poslala.

12

– Jeť zajisté zvláštní půvab v zemi rodinné, v řeči a povaze těch, jenž jsou nám blízcí rodem, jenž byli svědky naší mladosti – a jsou jako články historie vlastního života našeho! Jest to půvab, jejž nám ani krása Itálie ani přívětivost cizinců na delší čas nahraditi nemůže.

Avšak aspoň rovněž tak citelna je nám odloučenost duší drahých, jenž v srdci našem bolestnou prázdnotu zůstavují. Vy pak již brzo budete míti všecky své nejmilejší a nejbližší kolem sebe – neb otec Váš za několik neděl bude již mezi Vámi a bratr snad brzo za ním přijede. – Já pak zde zůstanu více o samotě než kdy před tím, ztrativ za krátký čas všecky téměř, s nimižto obcování bylo srdci neb duchu mému milé.

Ptáte se, čím se zanáším? Na práci mi věru posud nescházelo!

Měl jsem jí, zvláště pro národní divadlo a průmyslní jednotu tolik, že jsem téměř ani k jiné literní práci přistoupiti nemohl. Nicméně i v literním oboru započal jsem novou práci a hodlám ještě jinou podstoupiti, jakmile se mysl moje na něčem větším konečně ustálí.

Ostatně přiznám se Vám, že práce literní není nejmilejším mojím zaměstnáním. Můj živel je život veřejný – kde člověk jednou jasnou myšlenkou, slovem v čas aneb i skutkem účelným více prospěti může než deseti knihami pracně sepsanými. Avšak ježto nám ono pole zavříno, musíme se snažiti o osvětu vůbec, jak svou tak i jiných, byť by nebylo při tom jiného zisku než aby duch náš nerezavěl v nečinnosti.

Mluvíte o mém básnictví – Jsem básníkem, pokud cit pro krásu přírody a pro krásu a vznešenost všelikou, jižto svět tak mnoho a v tolikém tvaru podává očím vidoucím – činí básníka. Ovšem že okolnosti utěšené – nadšení naše pozvednouti a obraznost naši k rozkvětu přivésti mohou; – a kdyby mi přáno bylo tam v Nizze na břehu mořském se procházeti, tuť bych zajisté krásně a básnicky neli psal – aspoň cítil, zvláště kdybych mohl požívati těch velebných krás tamnější přírody s Vámi a za Vaším jemným citem v té věci jiti.

Laskavým pohledem Vašich očí a milovaným slovem Vaším okřála a pučela by mysl moje jako teplým dechem jara. Těch drahých očí mi nyní viděti nelze; pošlete mi aspoň slovo takové přes hory daleké

13

sem – slovo, jež by utěšilo za dnů smutných a sichravých nynějšího života Vašeho věrně oddaného F. L. R.

14

IV. V Nizze dne 21 listopadu 1852.

Drahý příteli!

Nemámli ostýchati se psáti Vám, když každé slovo kladete na váhu? Hle! to bývá následkem, že dostáváte pak menší psaníčko! – Včerejším psaním otcovým dozvěděly jsme se s upřímnou lítostí, že máte matinku churavou – a že ste proto rychle odjel do Semila [!]

Co schází matce Vaší? Jest velmi churavá? Jest mi Vás srdečně líto, neb vím, jak se mi zdá, že celý svět dostává jiný tvar, když matičku svou vidím churavou i nemocnou, a myslím si též, že zjista milujete matku svou, ačkoliv snad tolik jako u dcerušky možno, Vy snad ji milovati nemůžete! Bych Vám odpověděla na otázky Vaše, musím se upřímně vyznati, že mám sice Často důvěru k Vám, ale že posavade nemohu se zmoci jistého citu, bázně tuším, kterého Vám ni popsati mohu [!] a kterého byste snad ani nepochopil, ni poznal. – Mohu se Vám též přiznati, že mnoho na Vás vzpomínám, a že mi psaní Vaše bývají velmi milá.

Máte nyní bezpochyby mnoho starostí doma v řízení záležitostí Vašich, a při tom snad málo radosti? – Víteli – že mne to někdy trochu leká, a činí mne někdy smutnou, vidímli, s jakou důvěrou, dle psaní Vašich, skládáte Štěstí Vaše, jak pravíte, do rukou mých!

Povážiliť pak jste toho? i myslím si, že snad chováte v myšlence Vaší mylné přesvědčení – kdybyste mne snad lépe poznal, viděl byste, že mívám tolika chyb, a že není ničeho do mně! Co se týče podobizny naší, ohlídly jsme se zde – nenalezly však tudy nežli velmi rozmazané daguerotypy. Jest to mou vinou?

Zapomněla jsem dosaváde, i prosím vás, byste mi toho odpustil, že jsem vzala gramatyku i dialoky [!] polské, které jste mi láskavě půjčil, sebou do Nizzy – posuď jsem málo v tom čítala, neb čekám, až otec drahý nás navštíví, myslím pak, že snad mi poněkud ukáže,

15

jak se toho chápati mám, neb zhlédám, že by to bralo příliš mnoho času, bych se sama tomu naučila, arci bylo by to šlo mnohem rychleji, kdybych byla použila rady a učení Vašeho, kterého jste mi byl nabídnul.

Večerního času trávívám mnohou chvíli při západu slunce neb při milém měsíčku i hvězdičkách, nebo hromu a blesku, a tuť se mi zdá svět tak krásný a milý! I zdálo by se mi, že by všichni lidé musili býti šlechetnými a vděčnými Bohu, kdyby z toho se mohli spolu všecky [!] těšiti a myšlenky své pozorny činiti na přírodu? a to spanilé ticho, které tu panuje! Nezdá se Vám též, že není možná, by člověk jeden na druhého choval hněvivé city, když se prochází mezi růžemi spanile květoucími?

Těší Vás zaměstnání Vaše? Matinka má byla zdravější již nežli nyní, a mám z toho lítost; přeci doufám, že jí šťastně přivedem, i dosti snad posilněnou. Nebudete vážiti každého slova mého, neníli pravda? Buďte tedy s Bohem a máteli čas, pište nám brzy, přejem si, byste neměl starosti více o matičku Vaši!

Vaše upřímná Marie.

16

V. Praze dne 5 a 6 Prosince 1852.

Drahá Marie!

Váš list od 21 – 22 Listopadu dostal jsem v Semilech právě den před mým odjezdem do Prahy. V pátek přijel jsem opět sem, neboť mi psal otec Váš, že hodlá za několik dní z Prahy odjeti k Vám – pročež jsem pospíšil do Prahy nazpět, jak mile mi to Šťastné dokončení mé záležitosti dovolilo. Lístek Váš, jakkoli krátký, mne srdečně potěšil, neboť byl srdečnější a upřímnější nežli předešlý Váš.

Jestliže se Vám zdá, že kladu na váhu slova Vaše, věřte, že to nečiním snad z nějaké kritičnosti, ale jen proto, že srdce moje žízní po slovech srdečnějších a laskavějších z úst vašich, než ste mi jich posud dopřála. Jsoutě pro mne rosou občerstvující, padající za temné noci do kalicha práhnoucí květiny – a Vy, jež ste tak milovná, tak pečlivá pěstovatelka květin, neměla by ste pro kvítko lásky mé tak skoupá býti. Ješto sobě píšeme tak zřídka kdy, měla by ste vzácnost listů svých aspoň jich velikostí a hojností nahražovati.

Věnujte více uvážení a více slov oněm myšlenkám a citům, kteréž se v duši Vaší vzhledem na mne zrodily. Byť by i žádosti a touze mé ve všem zadost nečinily, bude mi obraz jejich předce nesmírně drahý, neboť mi bude jako plánem té milé zahrádky, v jejímž ústraní ukojení přání svých nalézti, v jejížto půdě utěšené sídlo budoucnosti své zbudovati doufám.

Pravíte mi, že se nemůžete zmoci jakési bázně předemnou: Zpytujte srdce své, zdali pramen pocitu toho leží ve mně – v některých vlastnostech mých, které vás odemne odstrašují, anebo snad v nepoznaném, nevyslovitelném pocitu srdce Vašeho, kterýž by vám bránil přiblížiti se ke mně s plnou důvěrou a přilnouti k srdci, kteréž se Vám otvírá se vší oddaností a vroucností svou? Aneb máte mne snad posud za muže pouhého rozumu – neschopného

17

citů jemnějších? Soudíte posud o mně jako svět pouze dle povrchu?

Aneb snad neleží onen pramen ani ve Vás ani ve mně? Leží snad mimo nás oba v něčem třetím? Nedejte tomu, aby se cizí cit, cizí mínění vtíralo mezi nás! Jestli že srdce Vaše – samo sobě zůstaveno jsouc – se ke mně kloní – dopustíte, aby cizí úsudek – založený snad na ohledech jinostranných, aneb dokonce na bludném mínění o našich snahách veřejných a národních, aneb aspoň na náhledech, kteréž nejsou ve přímém spojení s poměry rodinnými ani se záležitostmi srdcí našich, měl rozhodovati nade vší budoucností našeho života – ješto každý z nás má předce právo býti sám strůjcem svého osudu? Či by to bylo moudré, ba jen důstojnosti lidské přístojné aneb Bohu libé – abychom i se podrobovali otrocky jakémukoli zdání jiných i v tom, na čem se zakládá naše spokojenost – naše buď štěstí neb neštěstí?

Jak bezdůvodné a předce zas jak rozmilé ve své upřímnosti je slovo, kteréž nalézám v listu Vašem: drahá duše, vy se lekáte toho, že kladu štěstí své do rukou Vašich – Ba věru že kladu – a jsem pevně přesvědčen, že je mohu postaviti na čistém srdci Vašem co na skále démantové s nezlomnou důvěrou. Jak málo znáte sama cenu svou!

Pravíte mi, že máte mnoho chyb. Já pak nalézám, že jich máte až příliš málo – ba přiznám se, že se mi časem zdá, že bych si přál, aby ste jich měla více – neboť cítím, že je míra vašich cností až příliš veliká pro mne, kterýž jich mám tak málo, – ano cítím to častěji, že nezasluhuji ničím tak spanilé a nevinné duše jako je vaše – a jakkoli přítomnost vaše mne vždy činí jemnějším, lidmilovnějším, šlechetnějším, ano i zbožnějším, nedoufám předce sám, že bych i v nerozlučitelném družství s Vámi, se mohl kdy vyrovnati Vám – aneb jen odložiti všecky ty chyby, kteréž mi jsou buď vrozeny aneb kteréž vychováním a během života s povahou mou srostly a kteréž já – jsa vlákna tvrdšího nyní ve věku mužném – s tíží budu moci vyrvati. Ušlechtilá duše vaše nepokojí se marně v této věci. Nejsemť více chlapec – aniž láska moje k Vám prchavý záblesk okamžité libůstky, anebo výsledek horujících smyslů. Jest to cit silný a

18

hluboký muže dospělého, zakotvený rovnou mocí jak v srdci mém, kteréž netaje každou září, kteráž naň padne, tak i v duchu, nedadoucím se více svésti nějakým klamem obraznosti. Budtež teda bez starosti o mne! Já vím, nač stavím štěstí své!

Pomyslete však nyní o sobě – zdaliž můžete a chcete s rovnou jistotou vložiti štěstí svoje do rukou mých? Povězte mi: chcete a můžete to učiniti s plnou důvěrou? Aneb je snad právě onen cit bázně, o němž zmínku činíte, jen výsledek toho, že té důvěry posud ve mne nemáte, aby ste mi štěstí své svěřiti chtěla? Když ste se za posledních dob našeho spolubytí, kdykoli jsem se k Vám přiblížil, odemne vzdalovala, rmoutilo mne to velice, neb se mi Časem zdálo, jako by ste ostýchala přilnouti ke mně blíže proto, že se Vám zdálo, žeby mezi nevinnou duší vaší, poletující nejraději povýše nad hemžením nečistého života – a mnou, synem světa s tolikými jeho vadami – úplného souhlasu doufati nebylo.

19

20

Vidíte – já bych celý Čas – v celém listě svém – vždy jen o jedné věci mluvil – vždy jen o Vás – a mé oddanosti pro Vás – ješto Vaše mysl vždy se zalíbením trvá při úvahách, kteréž Vám dají zapomenouti na mne. Snad se teda ve mne hrozíte tohoto světa a utíkáte s myšlenkami svými do oborů čisté mysli Vaší příbuznějších, tu do krásné přírody – tu do citů nábožných, – ješto povznášejíc se takto vzhůru, lehkou nohou od sebe odstrkujete svět se vším prachem a kalem jeho. Vy ste příliš veliká básnířka v srdci svém – musíte se již konečně odhodlati vstoupit do tohoto světa hříšného – a poznati lidi tak jak jsou. Žilať ste posud pod ochranou šlechetné matky své, uprostřed světa tohoto v jakémsi výhradním, privilegovaném útočišti – z něhož Vám konečně bude vystoupiti a projíti ne bez nesnází tímto světem, kterýž ačkoli není tak čistý a spanilý, jak si jej mysl Vaše představuje – předce nic méně po zkouškách, jimžto nás podrobuje – nám uděluje krásné odměny – a kterýž konečně je a zůstane vždy stanovištěm, jež obejíti nám nelze, mámeli vyplniti určení života vezdejšího. – Troufáte si s mým průvodem v tento hluk světa se vydati? Svěříte se věrné ruce mé a oddanému srdci mému bez bázně a s plnou důvěrou? Vaše poslední psaní dává mi poněkud naději – a předce mne trápí posud nejistota!

Nechcete mi dopřáti plné útěchy? – Mrzím se nemálo na ty špatné daguerrotypysty v Nizze. Snad se tam předce najde nějaký lepší. Buď si jak buď – nebudeli Vám na vůli scházeti, najdete vždycky prostředky ukojiti žádosti svého Vám věrně oddaného Fr. Lad. Riegra.

21

VI. Nizze dne 15 prosince 1852.

Drahý příteli!

List Váš poslední pohnul mne skorém k slzám, neb dotknul se stránky ducha i srdce mého, jež chovajíc nedostupně, velice mne dojmul. Chci býti upřímnou a vysloviti se jasněji i obšírněji, an ode mne bez toho žádáte, bych věnovala více slov a uvážení myšlénkám i citům svým, jež se týčí osobnosti Vaší. Mám se Vám vyznati, že jste se dotknul látky, hledaje příčin, z kterých by ona nedůvěra, kteráž Vás tolika rmoutí, byla vyrostla, že jste se tu dotknul ke konci i lásky pravé? Vina na tom neleží na Vás, neb chovám k Vám více důvěry nežli ku kterému koli jinému pánu – ležíť v pouhém oboru myšlenek i citů ouzce s bytostí mou spojených, jež mi nedalo mysliti na věci takové – vzdávám však srdečné díky hlavně dobrotě a pečlivosti velebného pána prf. Šneidra, který v tom ohledu lépeť objasnil mysl i srdce mé. Byla bych se nalezla na cestě právě opačné snažení svého. Byla bych se najednou octla i nalezla na cestě hovící více egoismu; kdež se mi přeci zdá, že jen v snažení našem, jen v tom by svědomí vlastní nám podávalo tiše oblažující myšlenku, že hledáme dle slabých sil našich přispěti k blahu a štěstí našich spoludruhů – a že snahy naše nebývají docela marné – v tom tuším záleží štěstí naše, neboli z toho jen může vykvésti.

Když jsem takto byla a cítila se objasněná, tuť myslím si, že bych se mohla s upřímným srdcem celým i duší oddati, musí býti i panovati souhlas v idei a citu, neb alespoň známost myšlének i přesvědčení. – Vy však nikdá nemiloval jste zděliti mi Vaše smýšlení v mnohých věcech, jehož bych sobě tolika přála – neb zbudilať se snad pozdě u mne pozornost. – A trochu té ještě snad zbývající bázně, jež mi jest citem nejasným, doufám, že odložím, an se již zmenšila od toho času, což jsem Vás více poznala. –

22

Řekněte mi – jak se stává, žeť Vám lze uhodnouti včást stránku, jež se zdálo býti skryté [!] – A při vší své bystrosti přeci, mýlíte se velice v ohledu ceny, ježto mé neouhledné osobnosti přikládáte. A proč mluvíte tak hněvivě o Vás? – Což Vás přivádí k myšlénkám tak divným? – Když tak laskavě posuzujete vady druhých, ležíť z jista velmi mnoho skromnosti v řeči Vaší.

Co se týče památky dobrého dědečka – zdali jsem porozuměla, obávalť jste se i té – tu mohu Vás upokojiti. Jestiť tuším nad námi v nebi, bude míti přesvědčení i vzhled na věci beze všeho klamu, tak že se z jista těšiti bude ze všeho dobrého, cokoliv vykonáme. Ale poněkud mne postrašila Vaše horlivost, s jížto jste se bránil vplyvu kterékoli jiné třetí osoby do našeho spolku. Upřímně se Vám vyznám, že srdce naše s matinkou jsou tak spojená, že jich nelze rozděliti a to způsobem tak ostrým. Matinka jest bez toho tak dobrá, zeť přirozeno milovati jí – bez toho však, bez té myšlénky nemohla bych býti ni tichou ni šťastnou. Vždyť víte zajisté sám, které jsou city, které nás k nim vážou. A zvláště rodiče mé, které se mi zdají býti tak vznešení nad jiné šlechetností a dobrotou svou.

Vidíte, drahý příteli! nežli bych Vám s tichou a srdečnou myslí dala jistou odpověď na Vaše opačné otázky, přála bych si sděliti s Vámi všelikých myšlenek a ráda bych poznala Vaše smyšlení ve všelikých věcech. Berte si příklad z toho, žeť jsme hned téhož dne odpověděli na psaní Vaše – nemohl byste si vymysliti prostředek, byste nám posílal častěji někdy řádek svých?

Všímám si, žeť ustavičně se točím okolo listu Vašeho, tolika jsem napsala, i nevím věru, zdali to docela takové, jakož jsem si přála vysloviti. Matinka bylať nemocná i leželať celý týden od 26 listopadu počnouc, nyní však se zase již skorem zotavila – mělať silnou horečku! – Čekáme drahého otce již za týden, i nemohu Vám vysloviti radost naší. Zůstaneteli pak v Praze, neb odjeda na svátky do Semilu [!] zůstanete tam? Přeje Vám upřímně velmi veselé svátky a mnoho radostných chvil Vaše upřímná

23

Marynka Palackรก.

24

VII. V Praze dne 23 Prosince 1852.

Drahá Marie!

Když mi včera poštovský posel list Váš doručil – lekl jsem se ho takořka; byloť to jakési tušení, že mi něco nemilého přináší. Četl jsem Vaše řádky opět a opět a nenalezl jsem v nich útěchy. Ještě pozdě na noc přemítal sem o nich byl jsem smuten – opravdu a srdečně smuten – a nestydím se Vám říci, že mi jedině slzy daly trochu úlevy. Poznalť jsem z Vašeho listu – ať to povím jedním slovem – že mne nemilujete! – Způsob rozumový a takřka mravoučný, jakýmž o povaze citů svých a o poměru ke mně mluvíte, je mi důkazem, že jsem z předešlého listu Vašeho čerpal více nadějí, že jsem slova Vaše vykládal více ve prospěch svůj než jsem k tomu právo měl. Již vidím, že jste posud lásky nepoznala – že nemilujete nikoho láskou.

– Vímť, že milujete vroucně a s plnou oddaností rodiče své – příbuzné a přítelkyně – ale to vše není to co Francouzi jmenují aimer ďamour. Tato láska neptá se po pravidlech náboženských anebo lépe řečeno – ona nebéře původ svůj z povinností mravních a z úvah o určení našem na světě přispívati ku blahu jiných – ona povstává bez uvědomění a bez ohledu na všecko to z nevyslovitelné sklonnosti srdcí a duší našich – založené v celé přirozenosti naší, a existuje svými právy a zákony, nedbajíc často na všecko ostatní co určuje blíže naše postavení ve společenstvě a na světe – vlast – národnost – svazky rodinné – stav, ano i smýšlení náboženské neb náhledy o mravních, společenských a veřejných povinnostech člověka; ano stává se nezřídka, že i s těmito v ostrý spor přichází a proti nim ovládá.

Co tuto pravím, je věc tak vůbec známá a dokázaná tisíckráte, jak spisy psychologů tak i výtvory velikých básníků, rovněž jakož i

25

každodenní zkušeností, že se zdá takřka triviální o tom ještě mluviti.

Jen vaše dětinná, nevinná duše, kteráž nevystoupila posud z kruhů rodinných – ze zákonů lásky křesťanské a předpisů náboženství a mravouky, toto ignorovati může.

Drahá Marie, ty city, o nichž mluvíte, nejsou ty, jež jsem od Vás doufal a žádal – Tak jak vy mluvíte, tak neraisonuje láska. Pravíte mi, že p. Šnaidr Vám vyjasnil mnoho stran postavení vašeho ve světě a určení ženské ve společenstvě. Nevážím zajisté lehce učení jeho – ano ješto jej znám osobně, jsem přesvědčen, že Vám podal radu pravou a neklamnou – a že Vám snad v čas připomenul, že mysl svou vzdalujete až příliš od světa, v němžto žijete a že snad více než sama mravouka schváliti může, se skrýváte za hradbami světa a myšlení osobního a těch poměrů, jež příznivý osud tak ladně okolo Vás postavil. – Dobře Vám zajisté radil, že třeba otevříti oči i srdce světu, v nějž dříve neb později budete muset vkročiti – a že určení naše jest rozšiřovati spokojenost a útěchu v okresech širších – a že sama naše blaženost nejlépe bývá pojištěna výměnou služeb lásky s těmi, jimž srdce a duse naše oddána. A však jakkoli jeho nauky vám mohou býti světlem neklamným na dráze života – vězte, že láska byť bez této hvězdy vedení dříve nebo později nabyla cestu do srdce Vašeho, neb toto srdce tak útlé a cituplné, tak vroucí nemohlo by konečně citu lásky zavřeno zůstati. Přijdeť zajisté tato doba a snad dost brzo již – že někdo jiný bude šťastnější než já a že city jeho pro Vás najdou v srdci Vašem mocnějšího ohlasu – že najde lásku za lásku.

Co pro mne cítíte – pakli jinak slovům Vašim rozumím, není láska. Vy jste pomyslila o těch věcech, a objasněna slovy pat. Šnaidra ustanovila ste se na tom, že by ste mohla neb snad i měla věnovati se péči a pěstování blaha někoho, jenž by toho byl hoden – jehož myšlenky a přesvědčení by s vašimi souhlasily – jež by ste aspoň znala – Drahá Marie! Toto není láska! Vy by jste tu slíbila více než by ste snad držeti mohla. Co tuto předpokládáte, nestačilo by ani Vám ani muži, jenž by Vás miloval. Kdyby ste komu v takovýchto okolnostech i výminkách život svůj věnovati se odhodlala – mohlo

26

by to již srdce vaše ohraditi proti lásce, ježto by si snad pak v srdce vaše cestu proklestiti dovedla přes všecky hradby povinnosti? A i svědomité konání povinnosti – jež ovšem u vás s plnou důvěrou a v každé okolnosti očekávati lze, nebylo by milujícímu srdci náhradou za nedostatek lásky – I já chci Vám věnovati svůj život – a snažiti se o vaše štěstí a spokojenost vaši s upřímnou oddaností a ochotou; a však netajím toho, že bych spojením s vámi také vlastní štěstí své založiti a povznésti doufal – ano že v tom vidím vyplnění touhy své a nejkrásnějších nadějí svých Vy pak vymohla ste na silné mravné povaze své to odhodlání obětovati sebe a snahy své pěstování štěstí onoho muže, jenž by byl hoden vaší důvěry a vážnosti – jehož smýšlení by s vaším souhlasilo! To je mravné – šlechetné – lidumilné – ale to není láska! Láska by mluvila egoističtěji – Kdyby ste milovala, žádala by ste si spojení pro život k vůli vlastnímu štěstí – viděla by ste v podání ruky své vyplnění vlastního přání – ne pak pouze obět pro blaho jiného. O jak bych si přál, aby ste v této věci byla méně šlechetná a obětavá – a více egoistická – Ale tato vaše úvaha o povinnosti obětovati se blahu jiných je tak sichravě morální a rozumová, že jako černý závoj vypadla z listu vašeho, jako chladný vítr válo to z něho po srdci mém.

Pravíte mi, že než by ste mi dala jistou odpověď, byste musela o rozličných věcech moje myšlénky znáti! Postačí Vám toto? Já se Vám upřímně vyznávám, že nedoufám, že by toto pro mne v srdci Vašem city zbuditi mohlo, jichž tam posud není, byť by i moje myšlenky ve všem byly dle žádosti Vaší. Nemluvil jsem stokrát o rozličných věcech u přítomnosti vaší, tak že již nyní moje smyšlení a povahu mou znáti můžete, chceteli jinak jen mezery laskavým domyšlením vyplniti! A pak, zdaliž jsem já toho vinen, že jsem o mnohých věcech důvěrněji s Vámi promluviti nemohl aneb raději Vy, jenž jste se vždy stýkání a důvěrné rozmluvě se mnou jako plachá srnka vyhýbala? Ptejte se mne cokoli Vám na srdci leží – milerád vám smýšlení své objevím. Ale budete mne pak milovati, když se smýšlení moje s Vaším srovnávati bude?

27

Víteli, že resultat takových odpovědí může býti jen vědomost, nikoli ale cit? Protož pravím opět: nezrodilli se vroucnější, oddanější cit pro mne ve vás z jiných pramenů – z tohoto se nezrodí. Protož slibujete snad příliš mnoho – pravíc, že mi dáte konečnou odpověď – rozumím totiž žádanou odpověď – až by ste smýšlení moje v některých věcech poznala! Nemůžeteli jej dáti nyní – nebudete – tak se obávám – ani pak – aniž bych chtěl aneb mohl způsobem šlechetným státi na vyplnění slova, jehož dosah jste sama dosti neuvážila – Já si přeji i svoje i Vaše štěstí – ale oboje nedá se založiti Vaším sebe obětováním nýbrž jen Vaší láskou. Nechci, aby ste snad ze slitování nějakého neb šlechetného sebe přemožení mi chtěla věnovati život svůj – Jsemť věru příliš hrdý i šlechetný, abych takovou obět z rukou Vašich přijal – oběť, které by ste zajisté někdy litovala, až by se srdce vaše jemnějším citům otevřelo – obět, která by převyšovala sílu vaší mravnosti a šlechetnosti – a která, činíc vaše neštěstí, by i mému štěstí neprospěla.

Volil bych raději kráčeti sám životem než Vašemu blahu býti na překážce. Krom toho snad nebude žití mého tak mnoho na tomto světě; kdykoli jsem nespokojen, cítím, že můj neduh prsní se ozývá – a zoufaje nad tím, že najdu srdce souhlasné – přál bych si v takových chvílích aspoň život činnější a doby bouřlivé, abych, pozapomena osobních citů svých, ve hluku obecném aspoň národu svému posloužiti mohl ostatkem sil svých a aby ústrojí těla mého tím dříve se setřelo. Život bez lásky a bez činu je prázdnota.

Jak zle rozuměla ste slovům mým o třetí osobě, potahujíc je na Vaši matku, již miluji tak srdečně jako vlastní matku svou a jíž milovati nepřestanu, kdyby i naděje moje, že vaše srdce vroucnějším než posud citům pro mne se otevře, opět tak mrazivými slovy jako poslední vaše spáleny byly. Jestli jim dopřejete zotaviti se dechem Vaší lásky – což by mi mohlo býti nemilo získati Vaším svolením lásku a stálé obcování dvou duší tak spanilých najednou? Pomyslete, nenajdeli se v srdci vašem strůna, jenž by vydala zvuk příjemnější

28

uchu mému – ale cokoli budete psáti, bude mi vzácné, ano i ve vlastní bolesti budu se kochati, pokud pochází od Vás.

Jestli že jsem ale slovům Vašim zle rozuměl, potěšíte mne nevýslovně vysvětlením mého omylu.

S Bohem Váš věrně oddaný R.

29

VIII. V Nizze dne 30 prosince 1852.

Drahý příteli!

Jak smutné jestiť nesrozumnění naše! Prosím Vás snažně, byste spálil poslední řádky mé a více nepřemýšlil [!] o obsahu jich – buďte tak laskavým i učiňte to! – Kdybyste spatřiti mohl do srdce mého, viděl byste, jak bolestné mi jest zarmoucení Vaše i nesrozumnění, které by se nebylo přihodilo, kdybychom oustně byli rozprávěli. I viděl byste, že to není jen z kterékoli vůbec lítosti, kterou bych chovala, pro kteréhokoli jiného.

Nevím věru, zdali dobře, že Vám píši, neb zdá se, že mi nelze se vysloviti docela souhlasně jako by se to srovnávalo s city svými [!] bylo by lépe, bych nepsala – nemohlo by se pak tolika ceny přikládati každému slovu. Neb se mi často zdá, že sama nejsem jasná a že často myslívám opačné sobě za chvíli věci. – Vždyť Vám vždycky pravím, že mám množství chyb – a že nezasluhuji Vaší lásky: neb mne držíte za mnoho zajisté lepší nežli jsem.

Přála bych si v srdci svém působiti Vám jen radost a tu Vám tropím tolika želu a to že jsem nepovážila slov svých a psala v okamžitém záblesku myšlenky které. Kdyby jste věděl, jak se sama mrzím nad psaním svým! Vy však též díváte se okem a zrakem příliš černým a strašným.

Toho samého dne, co jste nám odpověděl, měly jsme nesmírnou radost – přijel nám otec náš z Paříže. Žeť jste se nemohl radovati s námi! Tatínek výborně vypadá, i Jeníčku [!] zdá se, že se zalíbilo v Paříži. Jaké jest to milé, že otce i matinku máme zde spojené a že nám lze živu býti tak spokojeně a tiše, jakkoli to možné; jen zdali zde život otce drahého brzy neomrzí. Nemyslete však, že by jsme proto zapomněly na vlast drahou, která přeci vždy bude nám milejší, třebas by v ní nebylo nám nalézti života tak tichého.

30

Najdeli Vás list ten v Praze, či v Semilech? Zdravého, neníli pravda? prosím Vás, drahý příteli, nelekejte nás správou o smutném stavu zdraví Vašeho! Toť se Vám jen zdálo – neníli pravda? Matinka nyní dosti zdravá, i budem se s tatínkem mnoho procházeti, i vrátíme se do vlasti všichni veselé [!] a dáli Bůh i s pokladem, pro zdraví matčino nasbíranými silami.

To nás však rmoutí, že v domově i v vlasti vše tak truchlivě vypadá. K novému nastupujícímu roku přeje Vám ze srdce upřímného mnoho milého, laskavého i dobrého Vaše Marynka Palacká.

Neusmějte se dětinské mysli mé, s kterouž Vám posílám malinkou fialku; budiž Vám znamením, že na Vás mnoho srdečně vzpomínám. To Vaše psaní mne věru zarmoutilo, proč pak děláme sobě obapolně zármutek? Jen to Vám mohu říci, že mi nemožno naříditi city své pro Vás dle pravidel učených psychologů. Buďte s Bohem!

31

IX. V Praze dne 31. Pros. 1852.

Drahá Marie!

Jak bych si toho vážil, kdybych mohl aspoň na několik hodin pobýti u Vás v Nizze! Snad bych v pohledu do Vašich jemných snivých očí nalezl poněkud upokojení, jehož zde darmo hledám.

Vaše poslední psaní mně dalo tolik na rozmyšlenou, že se mysl moje nad tím nikterak upokojiti nemůže. Vy jste rozmlouvala s pat. Šneidrem o svém určení na světě – o své budoucnosti, o poměru k našemu pohlaví: – a tuť vzniklo ve Vás přesvědčení, že nechvalno zíti jen sobě, byť by takovýmto životem i blaženost naše dovršena býti mohla – alebrž snahy své obětovati i blahu jiného. Tak rozumím aspoň slovům Vašim.

Zdá se teda, že by ste dle naučení toho a zásady té jednati mohla neb chtěla bez ohledu na to, co vlastní vaše štěstí vyhledává?

Připomíná mi toho jedno Vaše slovo, pro něž Vás i matinka Vaše i já několikráte sme škádlili – ačkoli se zdá, že věc tak lehkovážná s věcí tak svatou a důležitou, o níž tuto jednáme, ani by se ve spojení přiváděti neměla. Nicméně hodí se tu dobře k porovnání! Vy jste šla do bálu „aus Pflichtgefühl“: Myslíte, že ste i pouť života rodinného nastoupiti mohla, nemajíc jiné podpory na cestu než podobné přesvědčení? Já bych to učiniti se neosmělil, a nedůvěřoval bych si síly k tomu bez lásky – bez lásky vzájemné! Krom toho by ste jednala proti štěstí svému a povinnosti své vyhledávati i vlastní blaho, kdyby ste vždy jen onu morální zásadu na mysli měla. Také by ste vzala na ramena svá více než by ste unésti mohla. Neznala by ste povahu a moc srdce, kdyby ste jeho hlasu vedlé zásad morálky tak málo dbala – věřte: láska, bez jejíhož průvodu by ste se obejíti chtěla, obrátila by se konečně proti Vám.

32

Pouhé uznání jistých dobrých vlastností na někom – shodování se náhledů a zásad všeho druhu, to vše ještě nemůže zastati místo lásky. To vše může zroditi snad šetrnost – ano i přátelství; – ale zde je vždy ještě jen rozum přisuzovatelem ceny – srdce však má jiné měřídko, neodvislé a samostatné – a cena, jižto láska přiřknula, mívá často v jednání našem více působení než onen první.

Myslím, že znám Vašeho srdce povahu; sama se tomu divíte, že jsem proniknul city, jež jste měla za hluboko skryté; vím, jak hluboké, oddané lásky je schopno: jsem přesvědčen, že muže, jemuž je pověnujete, budete milovati vroucně a trvale, neboť není mysl vaše plachá jako u některých dívek; nemám vroucnějšího přání, než aby se mně toho štěstí dostalo, ano jsem přesvědčen, že nyní Vy sama již pochybovati nemůžete, jak velikou cenu tomuto štěstí připisuji – Mámť pevnou víru, že mi srdce vaše může býti jako úpisem na vezdejší blaženost. Ale kdyby ste mi je mohla neb chtěla dáti co bílý list, na němž by láska věnování Svoje posud byla nenapsala, neodvážil bych se sám je přijmouti, neboť bych to považoval za svatokrádež sáhnouti na poklad, o němž jen láska platně rozhodnouti může – a jejž by, trestajíc drzost moji, mi nazpět vzíti mohla, ježto by mi jej byla nedala.

Doufal jsem, že milujícímu hlasu mému se podaří otevříti srdce vaše, kteréž posud lásky k muži nepoznalo – a že mi z něho poplyne sladkým proudem milost nevyčerpatelná. Ale rozumím-li listu Vašemu, musím zoufati, že tato touha moje zůstane neukojena a že snad teplý dech jiného vysloví ono šťastné „Otevři se!“ Hledím smutně do budoucnosti své, neboť cítím, že nebudeteli vy ji chtíti zdobiti věnci lásky své, zůstane pustou, chladnou a nezdobnou, aniž bude míti pro mne půvabu. Zůstaneť pro mne ovšem ještě mnohá úloha – mnohá práce, ale nižádná naděje toho oslazení jejího, kteréž jen pravá, oddaná, vzájemná láska poskytnouti může.

Nestojím již ve věku první bujné mladosti, kde srdce lidské jako stromek mladistvý větev uťatou bez odkladu nahražuje novou větví, po naději zhubené ostrým mrazem hned zas nová poupata slibné obraznosti vyráží – aniž jsem z těch, kteříž tak málo znají a

33

cení poesii života, abych jej chtěl neb jen mohl spořádati dle pouhého úsudku rozumu aneb dokonce dle sečtení nějakých okolností a výhod materiálních: Taková sprostota a prosaičnost se mi v hloubi duše protiví a protivila se mi vždy. Kdyby tomu nebylo tak, byla by již nastoupila změna v životě mém a nemohl bych se již nyní těšiti nadějí – kterou se posud, ač slabě, kojím – že mi snad bude přáno ozdobiti budoucnost svou poesií pravé oddané lásky.

Neb jakkoli chladný byl poslední váš moralisující list, předce mi je těžko pustiti zcela od svého přání; neb taková je přirozenost duše lidské, že vždy ráda věří, co si žádá.

Vímť sice, že nezasluhuji lásky vaší, nemaje té ducha svěžesti, té mladické snivosti a oné lahodnosti povahy, kteráž srdce mladé dívky, jejíž zraky se ponejprv světu otvírají, nejvíce dojímá; vím, že jsem si přízeň vaši ničím zasloužiti nemohl; ale zdaž se ptá který člověk, když staví pomocí obraznosti své hrady do povětří – na své zásluhy – a zdali jich hoden? Nenechte mne dlouho bez útěchy nějaké, ale vždy přeji si poznati city vaše ve vší pravdě a nelíčenosti, byť by z poznání jich pro mne i bolest se rodila.

Pozdravujte mi srdečně matinku! Milujte ji jako posud, ale pomyslete, jestli byste vedle ní také jiným více lásky věnovati nemohla. Přemýšlejte spolu méně o zásadách mravnosti a nepokládejte si to za hřích žádati také své štěstí a o něm mysliti Toho morálka křesťanská nežádá, abychom měli život svůj zřizovati jen k vůli štěstí jiných jak vy v posledním listě zamýšlíte, a můžeme jednati velmi mravně, majíce při tom své vlastní štěstí na mysli.

Nikdež nestojí: miluj blížního svého více než sebe samého. A budeteli míti chuti rozjímati o sadě mravoučné – oberte si tuto, kterouž jsem od p. Šneidra tyto dni slyšel: Zu viel schlecht – ist nicht recht – zu viel gut, ist auch nicht gut – ein bischen gut und ein bischen schlecht – so ists grade recht. – Jak dalece zdá se Vám pravdivá? Poručení od mé matky. Zpomínejte laskavě na svého oddaného F. L. Riegra.

34

P. S. Neustálé návštěvy nedaly mi dokončiti listu tohoto až dnes na nový rok. Bože, co ten rok může obsahovati v tajném lůně svém štěstí a neštěstí pro nás! Bohdejž, aby nám oběma – aby všem vašim byl šťastný! Přeju jim to srdečně!

35

36

X. V Praze 9 Ledna 1853.

Drahá Marie!

Listem Vaším od 30 pros., jejž jsem včera obdržel, mysl má opět trochu okřála; bylť jsem věru zarmoucen předešlým listem Vaším.

Nepřeji si nic více než naň nezpomínati. Vám zajisté bude velmi snadno vytisknouti jej z mysli mé obrazy a spomínkami lahodnějšími – budeli jinak vůle Vaše. – Vyť byste ovšem i větších věcí na srdci mém vymohla. Jakž bych teda neuvěřil milerád to, co si tak vroucně žádám, že ono psaní není vlastní a celý výraz srdce vašeho – a že toto chová více lásky pro mne než onen list projevoval? Jest tomu tak?

Proč jste tak skoupozvuká, tak zdrželiva ve vyjádření citů svých? Časem zasvitne mi z listu Vašeho slabá zoře – a hle v následujícím okamžení již zase nějaký mráček zakryje slunce mé, aniž vím posud, vzejdeli v plné kráse a teplotě své a budeli mi osvěcovati celý den mého života. Proč se tak vyhýbáte otázkám a prosbám mým? Proč mi odpovídáte vždy jen tak ostýchavě a polovičně? Činíte v tom jako advokát, jenž každé slovo váží při smlouvě, obávaje se, aby příliš mnoho nezadal neb neslíbil!

Musím teda vším právem výčitku Vaši, že každému slovu příliš mnoho ceny přikládám, proti vám obrátiti. Jakž je nemám pilně vážiti, když mi jich tak skoupě, tak opatrně odměřujete? Buďte otevřenější, laskavější, vroucnější – a já nebudu míti příčiny slova vaše tak skoumati! Chcete tak učinit, drahá Marie? Pravíte mi, že si sama nejste jasna v citech svých a smýšlení svém: věnujíc jim více pozornosti, a pustíc mimo sebe všeliké ohledy, kteréž vám nedají vysloviti v plné a pravé povaze to, Čím se mysl vaše zanáší, dojdete jistě žádoucí jasnoty.

37

Připomínáte mi opět chyby své: které pak jsou ty vaše chyby? Já bych Vám právě vytýkal, že jich máte příliš málo, ano jsou, jak jsem již pravil, chvíle, kdy bych si přál, aby ste jich měla více. Ty časté reflexe na zákon mravnosti nebo domnělá pravidla slušnosti brání vám časem jednati dle impulsu neprostředního vaší, bez toho tak ušlechtilé, přirozenosti. Když Vás ty chyby Vaše tak nepokojí, nuže pište mi o svých chybách: snad že aspoň v té věci budete otevřenější než v odkrytí citů svých – a cožkoli mi přijde co prostý a plný výlev duše vaší, bude mně zajisté činiti srdečné potěšení.

Nesmíte však na mne žádati, abych i já všecky své vady a chyby též tak upřímně Vám vyznal – neboť vím, že položiv je na váhu s vašimi, by misku vaši vysoko vymrštily! Jakž bych po takovém uvážení mohl neviděti, že lásku Vaši mohu a smím doufati toliko z Vaší milosti, nikoli pak ze své zásluhy? Ve svém ústraní rodinném nepoznala ste posud svět a společenstvo se všemi jeho vadami – a tuť se Vám zdají ty Vaše nedostatky neb vlastně nedostatečky obrovskými vadami, proto že jiných větších málo znáte. Tak ve šlechetné skromnosti své ani výtečnost drahocenné povahy a vlastnosti své neznáte, podobna onomu milému kvítku, jež jste mi na pozdravenou poslala. Děkuji Vám za toto poslání – kteréž mne srdečně potěšilo, neb vím, že pochází zúplna z ušlechtilé, jemné mysli vaší. Budeť ono mi drahou památkou – a bude mi obraz Váš zastávati aspoň ve významu a myšlenkách, byť i ne podáním vaší líbezné osobnosti. Rád bych se Vám odsloužil darem podobným.

Přikládám aspoň lístek z Vaší myrty – již pěstuji – a kteráž byvši přesazena do jiné nádoby poněkud opadala – ale opět již se zotavila.

Vidíte, že se posud zelená! Může se i má naděje zelenati? Doufám, že Vám ji po návratu veselou odevzdám a že bude míti dosti zelených větviček na pěkný věneček. Nebudete váhati jej uviti?

Ptáte se mne na mé zdraví. Já jsem vždycky nemocen, kdykoli sem nespokojen. Neduh mých prsou v takových dobách se vždy mocněji ohlašuje. Pravili mi lékaři, že mohu býti dost dlouho živ – při spokojenosti. – Tichá mysl a spokojenost že je mým nejlepším lékem. Tož bych si nežádal nic než míti vás za lékaře a

38

poskytovatele léků a mohl bych doufat, že nebuduli dlouho živ – budu aspoň šťastně! – S Bohem, drahá Marie, pište něco hodně milého svému oddanému F. L. R.

39

XI. V Nizze dne 13. ledna 1853.

Drahý příteli!

Déle nežli dle přání vlastního meškala jsem odpovědíti na poslední list Váš od 31 prosince – potěšil mne opět, neb mohu se Vám vyznati, že předposlední psaní mne bylo velmi zarmoutilo.

Jsoutě v ňom [!] některá místa, která mi byla tak bolestná, že si posuď netroufám i bojím se čísti jej podruhé, ačkoliv sama nevím si toho vysvětliti. Což mi ze psaních [!] Vašich vysvítá, jest, že mne držíte za osobu velmi rozumnou jen a chladnou jako marmorovou [!] sochu, za osobu, která ve všem řídí jen se podle pravidel a zásad i nezná citů, mimo několika. – Vímť sice, že jsem toho od Vás zasloužila, nebo nahlížím i vím a cítím to, že se nepamatuji, bych sice k kterékoli jiné třebas cizí osobě se byla tak tvrdě i nelaskavě zachovala nežli k Vám, který jste přeci tak milým i dobrým.

Vy myslíte, žeť se řídím ve všem jenom aus Pflichtgefühl? Jestiť mi tato zásada velmi drahá i milá, však lekám se přeci zdáti se jen [podobna] morální a paragraphní knížce. Jak bylo by mi možné pak radovati se tolika ze všeho, někdy z celého světa, kdybych byla celá vyschlá? a jen vždy rozumovala. A však já sama si myslím, že také není též Vaše smýšlení.

Kdybyste věděl, jak mi nepříjemno vždy mluviti i psáti Vám jen vždy o sobě, a přeci jakli jináče možno, rodímli Vám vždy jen nemilých i bolestných citů; lépeť bylo by zajisté nepsati více – mne jen od toho zdržuje, že bych pak i od Vás žádných psaní nedostala.

Dnes slaví matinka narozeniny své, kéž by nám jí Pán Bůh velmi dlouho i zdravě zachoval, bojím se skorém, že se nám jednou jen rozplyne v pouhou lásku, ona jestiť tak dobrá, i tatínek náš taky.

My žíjemť tu tak mile, pokojně i šťastně, že bychom si přály jen málo věcí, mezi nimiž též ráda bych Vás žádala, byste více nebyl ni

40

smutným ni nepokojným. Neníli pravda, že tak učiníte? Abychom se více nermoutili jeden druhého. – Jeníček dobře se má, bohužel měla jsem velkou bolest tyto dni stran nevděčnosti Poldynčiny, která se sice má též dosti dobře; však jsem Vám snad toho neměla říci, bylo to však příčinou snad hlavní opožděné odpovědi této.

Teďky počala jsem se učiti vlašské řeči, i večer ukazuje mi otec ruskou abecedu, bych se naučila rusky čísti. Toť mne vše velice dojímá i těší. Co pak Vás těšívá? Jak se Vám daří ve všem? Buďte nám zdráv i vesel a vzpomínejte si bez šeredných myšlenek a beze nepříjemných citů na Vaší upřímnou Marynku Palackou.

41

XII. V Nizze dne 18 ledna 1853.

Drahý příteli!

Jak se z toho raduji, že více nejste ni zarmoucený ni smutným! a že se na mne nehoršíte; Vaše psaní mne velice těšilo. Máte pravdu, pravíteli, že psaníčka, kteráť Vám posílám, jsou velmi, bych řekla, nesrdečná, ale nemohu jináče, vidíte, drahý příteli, třebas bych i srdečně a vroucněji sobě na Vás vzpomínala, to Vám přeci nemohu psáti, an se mi zdá, že se toho sama bojím; vyť jste však tak milým i laskavým, že mne to skutečně velice bolí, když si myslím, že snad mou vinou neb nedorozumněním trpíte a se rmoutíte. Nestěžujte si na psaní Vaše, oni [!] mne naučily [!] více si Vás vážiti, netoliko an i pomalu strácívám bázeň mou velikou a stává se mi spomínka na Vás vždy dražší. Smutné nám dáváte zprávy o zdraví Vašem, však nechci raději věřiti jim a jen o to Vás raději snažně žádám, byste tedy nebyl nespokojeným a smutným, protože Vám to škodí. – Přijímámeť přeci se vděčností, cokoliv nám pán Bůh posílá, a co se týče stránky zármutku, kterého jsem Vám snad tropila, tohoť snad více nemáte – a máteli, nežli o tom se pustíte do přemítání, pište mi dříve, i uvidíte, že se to urovná. Jeli tomu skutečně tak, že jste se byl velice zarmoutil? – Již Vám o tom nebudu více psáti, to jediné připomenu, že jsme v tomto smyslu i záměru neměly dle paměti mé rozprávku s velebným panem Šneidrem. – Vy mne držíte za advokáta? z takového advokátství neměl by tuším dědeček radost, kdybyste raději vykládal sobě všechna slova raději v lepší nežli v horší smysl, lépe byste učinil.

Však často spomínáme s lítostí, že se nemůžete též radovati s námi společně nad krásou přírody zdejší. Kdybyste znal všecky ty krásné, skorem čarokrásné vyhlídky, které tu máme v okolí a které

42

však nám nejvíce zdobí moře. Slovy to přeci nelze říci, jak to vše krásné, neb slov se nadužívá.

Nemáte teď radosti mnohé v Praze, neníli pravda? a přeci zdá se, že Vám vždy ještě práce i působení jaké jest přístupné, toť nás těší dvojnásobně.

Polskému jazyku tuším se tu mnoho nenaučím, ale až se navrátíme, pak mne tomu i mnohému jinému hezkému též naučíte, neníli pravda? že tomu tak učiníte? Vyť mi píšete příliš spanile, než by ste mi to odepřel. – Počty [!] zdají se býti nyní mnohem dlouhavějšími snad počasím.

Drahé i milé rodiče jsou zdravé, nemohla bych Vám ani dosti napsati o nich, však Vy je též znáte, ačkoliv jen poněkud.

Vy si tolika libujete v myšlence té, že mám až i příliš málo chyb, že Vám již o tom více mluviti nechci, vždyť ten svět není přeci tak zlým, jak ho líčíte; a o Vás neslušíť zajisté Vám psáti tak divně. Mějte se tedy dobře, i nebuďte více nepokojným, přeje si toho i mnoho jiného milého i dobrého pro Vás z celého srdce Vaše upřímná Marynka Palacká.

43

XIII. V Praze dne 22 Ledna 1853.

Drahá Marie!

Dlouhé nepřicházení Vašeho listu tenkráte již mne nepokojilo: již jsem chtěl psáti nečekaje Vaší odpovědi, když mi včera poštovský posel Váš lístek od 13 Ledna přinesl, kterýž mne teda dvojnásobně potěšil. Vidím z něho, že jste zdrávi a spokojeni, že ste na mne nezapomněla s odpovědí.

Co pak mne těší ještě dále, jest to, že cítím z něho vanouti dech teplejší než z prvních listů Vašich, což naději mé nového života dodává, tak že mi návrat jara tisícerými barvami a v nesčíslných obrazech před oči staví. Což by mi mohlo býti milejšího než dáti v srdci svém místo naději, kteráž mu tak lahodí a vypuditi z něho myšlenky, kteréž mne posud rmoutily? Na Vás to záleží, jim přístup do duše mé zameziti – a budouli listy vaše pro mne vroucnější a slibnější, neozve se zajisté v mojích více myšlenka, která by Vás zarmoutiti mohla. Jest mi zajisté líto, způsobil-li sem Vám smutnou chvíli listem svým – ale omluvte mne tím, že list můj byl jen odzev bolesti způsobené oním Vaším dopisem.

Mýlíte se, domníváteli se, že Vás pokládám za osobu rozumnou, chladnou. Známť zajisté oceniti bohatý poklad citu vašeho – jehož svědkem sem byl v nejedné příčině. Ale obával jsem se, že zásady náboženské – morální přílišnou vládu nad duší vaší zaujaly, větší totiž než jí samo náboženství a morálka, dobře pojaty jsouce, žádají.

Zdálo se mi, že se snažíte býti světější, cnostnější, angelštější než sám Bůh žádá, než přirozenost člověka dovoluje. Jakkoli schopná citů hlubokých, zdála ste se vyhýbati celé jedné říši citů mocných, šlechetných, člověka blažících, jako by ste ji za kraj hříšný neb zakázaný pokládala. To mne při vás rmoutilo a nepokojilo: neb z jedné strany zdálo se mi, že ve své svědomitosti a horlivé snaze po

44

cnosti jdete dále než štěstí vaše dovoluje a pravá morálka žádá, a z druhé strany byl sem přesvědčen, že poznáte dříve nebo později, že je moc oněch citů, o nichž mluvím, v životě lidském i společenstvě větší než jste se nadála a že i Vy by ste se darmo snažila zahrabati v zapomenutí cit, kterýž ze srdce vašeho konečně ve spanilý keř vyrůsti musí – V těchto myšlenkách utvrzovalo mne chování vaše ke mně i k jiným, vaše zásady a způsob souzení o věcech mnohých a konečně především listy vaše, zvláště onen, v němž ste mi k otázkám láskou podaným tak mravoučně odpověděla. Již počínám věřiti, že jsem se v úsudku tom mýlil a přeji si pro vlastní blaho, abych se o tom úplně přesvědčil. Řekněte mi, jsteli již o tom bez pochybnosti, že není hřích milovati někoho jiného mimo matku a nejbližší příbuzné – že to není hřích milovati muže – milovati jej láskou, ne pouhým všeobecným lidumilstvím?

Znám Vás, drahá dušinko má! Vy jste tak plna lásky k blížnímu, že se Vám zdá jako by ste zhřešila na povinnosti své k jiným, kdyby ste pomyslila na své vlastní blaho a svou budoucnost? A snad i to by ste za křivdu a újmu jiným učiněnou pokládala, kdyby ste lásku svou věnovala někomu zvláště a v povýšení jeho štěstí vlastní své štěstí vyhledávala. Řekněte mi, nenepokojily Vás nikdá takové pochybnosti – aneb raději sprostila ste se jich již docela? Pomyslete o tom a odhalte mi srdce a myšlenky své o těch věcech upřímně; budeť to zajisté pro mne utěšenou radostí, když s nelíčenou upřímností obraz nevinné mysli své přede mnou rozvinete. Bez toho jste mi také ještě dlužna odpověď na mou otázku, co soudíte o té sadě, kterou jsem slyšel od p. Šneidra a Vám zdělil.

Nehrozte se toho, že píšete mnoho o sobě, naopak sotva mi co příjemnějšího psáti můžete než právě o sobě – a jestli Vám skromnost Vaše z toho činí hřích, učiňte to aspoň k mé žádosti – Já ten hřích vezmu na sebe – Vidíte, já se hříchu tak nehrozím jako vy – a potěší mne to, když se svými morálními pochybnostmi méně soužiti a obmezovati budete a toku přirozenému citů svých žádných

45

hrází klásti nebudete, čehož při vaší osobnosti bez toho netřeba.

Pomyslete, že máte živa býti pro svět, netoliko pro to, co je svaté.

Jak bych si přál býti s Vámi dole – a účastniti se ve Vašem tichém štěstí rodiném! A však kojím se v osamělosti své nadějí, že jaro se brzo přiblíží a mne bohdá opět svede s Vámi, a pak rozhodne vaše srdce, jestli mi štěstí společenství vašeho bude přáno trvale a nerozlučně.

Moje drahá matka Vás srdečně pozdravuje. Těším se, že ji z jara poznáte a že ji budete míti ráda, jakož toho v plné míře zasluhuje. Že by i ona Vás milovala – o tom již dokonce nepochybuji – neb, kdož

by Vás znal a nemiloval? Vaše skromnost Vás vede vždycky k tomu, domnívati se, že žádné ceny do sebe nemáte. Ale řekněte mi, zdali ste již koho poznala, kterýž by Vás nemiloval? Vidíte, já znám tolik lidí, kteří mne nemají rádi. Nemyslíte, že musí být na Vás mnoho milého, když ste všem tak milá? Děkuji Vám srdečně za list Váš, kterýž truchlivou mysl moji mocně rozveseliti a déle v utěšenějším stavu udržeti dovede.

Váš oddaný F. L. R.

46

XIV. V Praze dne 27 Ledna 1853.

Drahá Marie!

Přišloli mi předešlé psaní Vaše pozdě, dostavilo se toto poslední zas dříve nadání – a překvapilo mne tak mile, že se bojím, že sám poštovský posel na mně to milé pohnutí mysli pozoroval.

Vaše psaní stávají se mi tím milejší, tím utěšenější, čím více barvitosti nabývati se mi zdají, čím více se v nich ozývati počíná srdce ženské, ne pouze duše snažící se poznésti nad slabosti tohoto světa a rodu lidského. Netřeba mi opakovati Vám, že Vás miluji tak jak jste, v celé bytosti Vaší – ale předce zdá se mi, jako by láska moje k Vám v srdci mém mohla volněji oddechnouti, ano veseleji zaplésati, kdyby jí bylo dáno viděti vás co dívku milující se vší vroucností svého pohlaví – ano i trochu poklesající, přirozenou, ač často tak spanilou křehkostí jeho, než jako poloviční světici. Můj cit mohl by pak radostněji vyhorovati a povznésti se se zpěvem veselým do výše jako skřivánek, ješto jej nyní vždy ještě jakási úzkost a úcta před Vaší až příliš přísnou morálkou, která se i myšlenek zcela nevinných dotknouti ostýchá, ze strachu že by snad nedovolenými býti mohly, poněkud poutá.

Vy sama se vyznáváte, že, byť by ste i srdečněji a vroucněji o mně myslila, že to předce psáti nemůžete, že se toho sama ještě bojíte.

Dále pak pravíte, že si mám vykládati slova Vaše vždycky raději v lepší smysl nežli v horší – což já rozumím tak, že si je mám vždy vykládati ve smysl mně žádoucí – mně milejší. Já bych v skutku milerád tak učinil – neboť vím ze skušenosti, že výklady slov vašich na stranu nepříznivou nám obapolně jen zármutek způsobily.

Doufám teda, že se nám lépe povede, když učiním podle vaší žádosti, vykládaje slova vaše ve smysl mně milejší. A tu bych učinil hned počátek s výkladem oněch slov Vašich, že co o mne zpomínáte

47

a psáti se bojíte, je něco pro mne nevýslovně milého a utěšeného!

Dovolila by ste mi, abych si to vykládal v ten smysl, že moje láska nalezla u Vás ozvěny – a že smím pěstovati k vašemu návratu ty krásné naděje, jež jsem již nejednou v listech svých k Vám projevil –? Mohu tak – smím? – Vy pravíte, že se toho sama bojíte slovo vroucnější a srdečnější do listu svého ke mně vložiti. Nuže odpovězte mi k těmto mým otázkám jen pouhým slovem „Dovoluji!“ – Položte je do listu svého beze všeho úvodu a dokladu – To je předc jen slovo samo o sobě chladné, slovo v každém ohledu nevinné! Já pak je přijmu za plnou náhradu za všecka slova laskavá a vroucnější, jež by jste mně říci mohla a ježto vysloviti se bojíte. V tom jediném slově bude uzavřeno celé moje štěstí, všecka naděje mé budoucnosti! To jediné slovíčko bude pro mne květem slibujícím blažící ovoce, květem věčně zelené naděje, kterýž si postavím k útěše své na stolku svém, kdežto jsa od jiných nepozorován bude těšiti oči moje, pokud mi vlastní ústa vaše hojnějších a barvitějších květů nevydají.

Pošlete mi to kvítko k utěšení mému – aby mysl mou v nynější samotě obveselilo – Což Vám je nyní o květinku – o podívání milé a půvabné! Vy mi píšete o krásách svého bydliště nynějšího, o spanilosti přírody tamější, o čarokrásných vyhlídkách – o velkolepém dojmu moře! Já pak vidím před sebou jen mlhy a Petřín sněhem pokrytý – k tomu dešťový sníh, který na ulicích na dobrého půl čtvrt lokte leží a jímž se lidé pracně a mrzutě prodírají. – To vše neslouží zajisté k obveselení mysli – byť i ani jiných nemilých věcí v životě veřejném nebylo – kamž počítám zvláště nové překážky, které se nám kladou v záležitosti divadelní. Vaše listy jsou mi v nynějších tak smutných okolnostech pravou útěchou, zvláště od té chvíle co se na mně trochu přívětivěji usmívají. – Kdyby pak ste prosbě mé přivolila a ono slovíčko – to jediné slovíčko laskavě vyslovila, tož bych byl docela šťasten a spokojen a nedbal bych na všechny ty nepříjemnosti – ale opřel se jim myslí spokojenou a s obnovenou ochotou a odhodlaností! Odepřete mi to slovíčko tak toužebně očekávané?

48

Ptáte se mne, buduli Vás chtít učiti polsky? Bože můj! Všecko, drahá dušinko, cokoli budu moci – ač myslím, že i já bych se měl a musil mnohému od vás naučiti. Budete i Vy mi laskavou a trpělivou učitelkou? – Vímť, že toho budu od Vás velice potřebovati!

S Bohem, má drahá, milená Marie! Srdečné pozdravení všem vám od mé milé matky.

Váš věrné oddaný R.

49

XV. V Nizze dne 3 února 1853.

Drahý příteli!

Nehoršíte se na mne, že jsem tak dlouho neodpověděla na poslední list Váš? Doufám však, žeť Vám to nepůsobilo nepokojí.

Srdečné mne potěšilo, žeť nebýváte více nespokojeným a smutným, již více takovým nebudete, neníli pravda? alespoň arci v těch věcech, které ode mne závisejí.

Matinka drahá nám opět postonávala; celý týden ležela, a posuď jest slabounká a churavá. Měla silný kašel, rýmu, k čemu pak se připojila nejen hořečka [!], nýbrž i staré neduhy, nervy rozdrážděné a srdce bolavé! Pozbylať nám takřka opět nabyté síly! – Čím dále tím lépe uznáváme, že zdraví matčino jest velmi slabé, a že máme co děkovati Bohu, že živobytí zdejší jest tak pokojné a tiché, tak sprosté [!] zármutku či starosti, bezpochyby že by sice mnohem více trpěla.

Kdo ví, co by nebyla skusila tuto zimu doma! Nyní však matinka opět vstává, ačkoliv nevychází, chce též Vám připsati, vidíte, že již se zase zotavuje. Mně vždy vše, což bolí neb škodí matčinému zdraví, tolika leká, žeť snad líčím živějšími barvy [!] nežli třeba.

Nepíšete nám více o stavu zdraví Vašeho; či myslíte, že nám zprávy Vás se týkající nebývají drahé? Zdá se mi z listu Vašeho, že byste mne rád celou prohlídl – Ale, drahý příteli, proč pak jste tak přísným? Vy Jste u mne již tolika uhodl, že tomu[!] sama nepochopuji; a rád byste i více?

Víte, že tak málo mívám zvyk vysloviti vše co myslím i cítím, a že tedy i nedovedu Vám vše písemně zděliti; přeci mne to těšívá, když mne pozornu činíte na všelicos a nepochopuji někdy, že jste nepozbyl trpělivost se mnou. Mluvte mi tedy i o Vás, já se tak sama nemám ráda. Píšete o tom, že Vás mnozí nemají rádi, že mne všichni milují. Zajisté neznají Vás všichni osobně, Vyť jste zajisté příliš

50

dobrým a šlechetným, by se sice na Vás horšili, ale připisujte to raději národnosti neb zásadám, které Vy zastáváte. Já však nikomu nevadím.

Co se týče zásady velebného pána Š. – právě dostaly jsme Vaše psaní od 27 ledna! – co se tedy toho týče, tuším, žeť nebude třeba starati se o zlé, toť přichází samo sebou dosti, snad i hojně bez namáhání, i můžem tedy docela se oddati tuším přání a snahy [!] vždy jen dobré konati. Mně se stalo již nejednou, že při nejlepší vůli jsem se právě i v tom mýlila, což jsem za pravdivé i dobré uznávala či držela, – byl to tuším jen žert, neníli pravda? U mně se toho nemáte co obávati, bych byla příliš hodnou! Nečinila jsem Vám již též mnoho nemilého? Totoť připisuji jakož odpověď na Vaše poslední psaní.

Drahý příteli, Vyť jste věru velmi milým i dobrým! Však řekněte mi, Vyť se toho lekáte, že mám příliš mnoho a přísnou morálku? a že bych Vám bez toho byla dražší! Co pak mám tak přísného i od světa odvráceného? Mně se vždy zdá, že jsem tak bujná a živá, a v citech svých snad az příliš kvapná, že se toho snad na mne nedává spatřiti, toho věřím; a potom snad svět uvykl vždy vše viděti dle pravidel čerpaných z obyčejného toku života! – Víte, bojím se jen v tichosti citů náruživých, jeli pak těch třeba nevyhnutelně? Či nelzeliť bez nich oddati se citům upřímným, vroucnějším a srdečným? Já se bojím Vás tím opět postrašiti, ale nežádal jste věděti mých myšlenek i smýšlení upřímně? Pravda, žeť jste měl již mnoho trpělivosti se mnou.

Jak jste ve mně vše pobouřil několika slovy, v kterých mamince pravíte, že jste se obával s velebným p. Šneidrem, že nebudu schopná k živobytí tomto! Neníliť to stará věc, že tedy nejsem dobrá dost. Jak mne to pohnulo, že mne máte tolik rád! a zdá se, že toho skutečně nelitujete. Bože milý! což Vám mám dovoliti? Listy mé žeť Vám bývají útěchou, pravíte, víteli jaké že jest srdečné mé přání viděti Vás spokojeným! Rodiče i Vy, jsteli nespokojenými neb i veleb. pán, pak se mi zdá, že svět jakoby nebyl více tak krásným i půvabným, jako by mi na srdci ležel kámen. Neberte vše jen jakožto

51

skromnost, což Vám píši, vždyť já si v takových myšlenkách nelibuji; mně jen chvilkami souží pravda. Mějte se tedy mnoho vesele i dobře, i nehoršte se více nikdy na Vaši Marynku.

Mámliť doložiti, že tedy ráda svoluji k tomu, čehož si tak snažně přejete i ode mne žádáte? Či nebyloť snad ani třeba Vám toho ujistiti?

52

XVI. [V Praze, 10. února 1853.]

Drahá Marie!

Již celý týden čekám toužebně na Váš list a vždy ještě nadarmo.

Obávám se věru již, že se Vám v rodině něco nemilého přihodilo, že snad je někdo mezi Vámi nemocen neb co podobného. Poslední list Váš dostal jsem 26tého Ledna – a ješto jsem hned druhý den na to odpověděl a list Váš sem osmého dne dochází, byl bych byl mohl míti odpověď již minulý čtvrtek neb aspoň v pátek. Od té chvíle brávám každého dne kalendář do rukou a počítám – ale ničeho se dopočítati nemohu. Kdykoli zvonek můj zazní – myslím že to poštovský posel přináší konečně list od Vás – ale vždy nic a zas nic.

Chtěl jsem již kolikráte psáti, ale vždy sem to odložil na příští den, doufaje, že předce psaní přijde – konečně píši – abych později zas dlouho bez odpovědi nezůstal; a snad že i Vám psaní moje nemilé nebude. – Včera jsme měli popeleční středu – masopust minul, den se dlouží značně; před okny mými na nábřeží ořezují zahradníci akacie, což je znamení, že již míza brzo obíhati a nové puky a větve vyrážeti bude; všecko to mi mile připomíná blížení se jara a s ním návrat Váš. Již i polovice února dochází: – víteli pak, že již nesmíte ani plné dva měsíce v Nizze zůstati, chceteli službu Vám přisouzenou při svatbě slečny Isabelly zastati? Tato má býti, jak mi Springer pravil, asi 15 Dubna – a tuť by ste musili Nizzu opustiti již první dni měsíce Dubna. Nepřál bych si ostatně, aby ste se na cestu vydávali, dokud by teplejší počasí nenastalo, tak že by ste ji s plnou důvěrou, že nebude na škodu matinky Vaší nastoupiti mohli. Ale doufám, že Vám to počasí dovolí vrátiti se nám neli do polovice Dubna, aspoň do počátku Máje, a tak snad předce již déle bez Vás nebudeme než 9 neb 10 neděl nanejvýše.

53

Jak se těším na tuto dobu! Naděje, že se pak nejvroucnější přání moje vyplní, je nyní hlavní útěchou duše mé. myšlenky o slastech, jež mi z Vaší přítomnosti vykvésti mohou, zajímají neustále mysl mou. Již pak Bohdá odložíte ostýchavost svou a bázeň předemnou; nebudeme sobě více cizí, ale s plnou důvěrou podáme si ruce a pohledíme si do očí s citem vroucnějším a myslí oddanou. V hovoru důvěrném, nepoutaném nějakými ohledy mimotními, otevřeme si vzájemně srdce svá a vyměníme myšlénky své o všech důležitostech života, kteréž ducha našeho právě zajímati budou a nepochybuji, že splynou v celek harmonický. Jen tak může zmizeti poslední mezera, kteráž Vás posud odlučuje ode mne a přáti průchod svobodný nadějím mým i štěstí mému – a jakož doufám – i štěstí Vašemu.

Aspoň bude vždy snahou mou dle sil svých k Vašemu štěstí přispívati – a budeli zdar můj a úspěch můj ve snažení tomto tak veliký, jako je ve mne žádost jeho, tož bude bláha a spokojenost Vaše tak veliká, jak se jen na tomto světě pozemském žádati dá. A byť by i tento svět byl takový jak já jej vidím a jak Vy jej viděti se zdráháte, což nám brání zbudovati si svět pro sebe aneb aspoň stánek tichý a blažený u prostřed něho, do něhož mu můžeme zabrániti přístupu?

Vidíte, těmito myšlenkami bych se zanášel milerád celý čas – ale vždy se mi předce nyní vtírá mezi ně pomýšlení, jsteli tam všichni zdrávi a spokojeni. Psala jste mi sice posledně, že se Vám vede ve všem tak dobře jakž Vám toho z celého srdce přeji. Upokojte mne nyní brzo psaním, že ste posud tak veseli jako jste tehdáž byli.

Bohdá že mi přijde list od Vás prvé než na tento zde odpovíte – neboť již budete muset míti dva listy nezodpověděné u sebe. Potěšte mne zprávou, že jste je oba laskavě přijala a prosby jejich vyslyšela.

Matince mou nejupřímnější úctu a oddanost projevte. Též od mé milé matky přátelské pozdravy!

Vám věrně oddaný Fr. Lad.

54

Přikládám lístek otci.

55

XVII. V Nizze dne 18 února 1853.

Drahý příteli!

Konečně dostalo se k nám dnes Vaše psaní, nezatajím Vám, žeť nás to rmoutilo, že jste dal uplynouti celých 14 dní beze psaníčka, přeci však nechci Vám nikterak dělati předhůzsky, oni by Vás jen zarmoutily a Vyť jste tak dobrým a milým, že nižádné Vám nepřísluší. Vůbec mne myšlenka velice pohnula, vidouc, že všichni, rodiče, Vy, přátelé atd. vyjmouc snad jedné jediné osoby, se ke mně tak dobrotivě a laskavě chovají, tak že ani na to nelze pomysliti, bych i částku toho zasluhovala. – Psaním, které otec poslal panu Dr. Pinkasovi, dozvěděl jste se již, tuším, o nemilé naší příhodě, sice nepřihodilo se ničeho více důležitého, i jsme velice rádi, že matčino zdraví, ačkoliv se posud nepolepšilo znamenitě, přeci neutrpělo znamenité Škody, neb máme ohavné počasí, ustavičnou zimu. Dnes měly jsme pravou pražskou chumelici, která trvala velmi dlouho, jak ráno tak i o poledni – zůstaneli počasí tak nepříznivé, nebudeť nám možno odjeti tak brzo; a jakkoliv srdečně sobě přeji býti při svatbě Isabelly, nevím, budeli nám možno. Matinčino zdraví jest i musí nám býti zajisté nad vše drahé.

Máte pravdu, pravíteli, že se blíží čas navrácení a naše opět shledání, neb ubíhá nám čas velmi rychle, že sami toho nepochopujeme, nepřejíce si však, by příliš rychle ušel, neb stáváte se mi v posledním času zvláště mnohem vždy dražším, a nežli nás opět uvidíte, potěšíte se snad i nad tím, že mne nenaleznete více tak svéhlavou, jako jsem jinda snad v mnohých věcech bývala. Nemějte tolik starosti o mé budoucí štěstí, měť se zdá, že bude závisiti podle míry štěstí okolo mne stojících – a vůbec si myslím, že není mnoho

56

třeba, by člověk mohl cítiti se šťastným. Již se z toho srdečně těším, že se snad více netrápíte a nehoršíte nade mnou.

Prosím Vás, vyřiďte též úctu mou Vaší paní matce – I mějte se co možná dobře i vesele, toho si přeje srdečně Vaše Marynka.

Chceteli něco nového? – Dnes v noci napadlo nám v Nizze na střevíc, praví se, že sem tam až na loket zvýší sněhu – Kdybyste viděl, jaká to krása! Všechny stromky a outlé bylinky se až k zemi někdy sklánějí tíží – a kdybyste viděl – to modré moře, jak bílá pára z něho vystupuje! Maminka si ztěžuje, nemohu, však jináče bych se dětinsky radovala. Otec drahý Vás pozdravuje, prosím byste to samé [vyřídil] velebnému p. Šneidrovi.

57

XVIII. V Praze dne 1 Března 1853.

Drahá Marie!

Právě jsem dostal Vaše psaní od 18 února – kteréž jsem již toužebně očekával, neboť jsem již asi 12 dní bez listu od Vás. Zdá se, že předce v poštách jakýsi nepořádek panuje, neb toto vaše psaní by mělo býti zde za 8 dní t. j. 26. a přišlo teprva dnes 1ho Března.

Stěžujete si na mne, že dlouho nepíši: dle mého počtu však byla jste mi již na dvojí list odpověď dlužna, následovně bych já měl větší právo k stížnosti. Víte co: ukládáteli listy moje jako já Vaše – budeme je svědomitě počítat až se navrátíte, a o kom se ukáže, že psal méně listů, musí se podrobit nějaké pokutě ve prospěch druhého – kterouž potom ustanovíme. Přijímáte můj návrh? Tak se nejspravedlivěji ukáže, kdo byl horlivější ve psaní. Já pak budoucně již nebudu čekat na vaše psaní jako jsem tentokráte zas udělal – zvláště proto, že jsem doufal, že mne dlouho nenecháte bez nové zprávy o té nehodě, která Vás potkala a jich následcích. Tu jsem myslil každý den, že musí list přijít, až jsem se ho dnes dočkal, kde jsem beztoho již měl úmysl psát. Dr Pinkas mi ovšem pravil, že jste z té nehody vyvázly bez značné škody – a že to zvláště matince na zdraví nic neuškodilo, což mne velice těšilo. – Drahá Marie, je mi upřímně líto, že se tak rmoutíte nad tím, co vám osoba tak blízká a milá nemilého učinila. Vím, že to je P. – nevím však, čím Vás vlastně zarmoutila. Neměla byste si všecko tak tuze k srdci bráti. – Když mohla dívka tak mladá a útlá, vyrostlá pod blahodějným vlivem jemnocitné matky Vaší, Vaše srdce tak poraniti, jak často může se Vám to v životě ještě státi od jiných, cizích! Tento jediný úkaz může Vám býti dokladem, že lidé nejsou vůbec tak dobří, jak Vy je vidíte, a že nemáli člověk v životě příliš často ubolévati, musí srdce své lépe obrniti proti jejich nešetrnosti a

58

soběckosti než Vy jste posud učinila. Zkušenost života je přísná, ba často ukrutná učitelka v poznání lidí. Nevím, jaká je ta věc, o niž se tu jedná a která Vás rmoutí, – ale jestli je taková, že bych ji beze škody jiných věděti mohl, bylo by mne těšilo, kdyby ste mi o ní byla zřetelněji psala; ne snad z nějaké zvědavosti, ale poněvadž mám srdečné účastenství ve všem, co se Vaší spokojenosti týče, a proto, že myslím, že by to snad poněkud i Vašemu srdci ulehčilo, jako nás vždycky potěšuje sděliti žalosti své lidem milým a účastným, byl bych to považoval za znamení důvěry a upřímnosti Vaší ke mně, kteráž nechce chovati přede mnou tajemství – jakož doufám, že jich nebudete mívati. Opakuji však ještě jednou, že se nechci nikterak vtírati do Vašich tajemství, zvláště jestli se, jak jsem pravil, dle povahy své pro mne nehodí. Buďte ostatně jista, že jsem přesvědčen, že v této věci vina na Vás býti nemůže, neb znám Vaši velikou lásku k P., která by Vám byla nedala jí v něčem ublížiti, kdyby to srdci Vašemu vůbec možné bylo. Krom toho mám dosti známosti lidí, že jsem poznal, že P., jakkoli jinak milé děvče, má více sebelibosti a lehkovážnosti než se právě chváliti dá. Již tomu musíte uvěřiti, že P., zvláště vstoupíli do jiných okolností života, jakživa málo o Vás dbáti bude; vždyť pak naleznete za to snad náhradu a útěchu ve vroucí lásce jiných Vašich milých, kteříž Vás tak snadno nezapomenou.

Drahá Marinko má! Již toužím velice po Vašem návratu! Pravíte mi, že si nemám přáti, aby čas do té doby rychle uplynul – že se Vám stávám milejším takto ve vzdálenosti. Což by jste mne chtěla milovati jen jaký jsem v myšlenkách, a myslíte že by ste mne méně milovala v obcování důvěrnějším? Já doufám, že by ste mne i pak milovala, zvláště když jednou svou ostýchavost a přísnost odložíte, která svobodné výměně citů a souhlasnému splynutí dvou sobě drahých duší brání! Co do mne, já jsem přesvědčen, že čím blíže Vám státi budu, tím vroucněji Vás milovati budu – neb taková je povaha Vaší spanilé bytosti, že nepůsobí jako blesk do dálky oslepující, ale co jemná, teplá záře zblízka nejvíce lahodící a blažící – Již nyní jsem šťasten v té naději, že Vás, drahá duše, budu moci

59

„mou“ nazývati. A Bohdá, že i Vy budete šťastnou, když se s plnou láskou a důvěrou ke mně přitulíte. „Jestli se ještě na Vás horším?“ Jakž bych se mohl horšit? Když jsem z předešlých listů Vašich soudil, že moje city ve Vašem srdci nenalezly ohlasu, ba že se potkaly s jakýmsi pancýřem studeným, popsaným jakýmisi zásadami, tu jsem se ovšem rmoutil – neb mne to bolelo, že jsem měl pouštět od svých nejdražších nadějí. Horšit sem se pro to na Vás nemohl – neb vím, že cit nestojí pod kontrolou vůle a láska že není v moci Vaší. Což je to mou vůlí, že Vás miluji? A mohl bych Vám to za zlé pokládati, kdyby jste mne nemilovala? Co pak ste mne sama upokojila – co ste mi „dovolila“ doufati a věřiti všecko co jsem si žádal, zmizel i onen zármutek a v srdci mém není vzhledem Vás jiného citu než láska a naděje na brzké opět shledání – na štěstí, kteréž mi podá poznání lásky Vaší z úst a očí Vašich, naděje na brzké a věčné naše spojení. – S Bohem, drahá moje! Děkuji za pozdravení mé milé matky! – Váš věrně oddaný F. L. R.

60

XIX. V Nizze dne 9 března 1853.

Drahý příteli!

Od té doby, což jsem Vám posléze psala, 19 února tuším, jestiť dnes opět ponejprv kdežto beru péro do ruky, víte zajisté proč, nyní kdež se tuším již opět vše podalo, neb doufám, že se mi více nenavrátí ta nemilá a zdlouhavá hořečka, nechci raději více o tom šířiti slovo.

Všelicos v posledním listu Vašem, který se nám dostal včera večír, mne podivilo. – Vy mi činíte návrh. Pravíte, že při návratu spočteme listy, a kdo méně druhému jich poslal, měl by se podrobiti pokutě, kterouž pak druhý ustanoví dle libosti. S jedinkým poznamenáním ráda přivoluji – totiž tenkrát, ukáželi se, že počet listů Vašich bude dvojnásobný mých psaníček – toť jest přeci spravedlivé a zakládá se zajisté na všeobecná uznaná pravidla. A myslíte, že pak nevyhraji?

Podle posledních psaní Vašich znamenám, že berete ono slovíčko „dovoluji“ v podivném smyslu, zdálo se mi, že se potahovalo jen na jedinký jistý směr, Vy však tak si ho vykládáte, že jsem tím Vám přivolila ke všemu, cožkoli si přejete neb přáti budete, a že by se to podobalo podpisu na bílém papíru, jež pak vyplniti může čím a jakkoli se Vám by zalíbilo? Toť zajisté žertujete, či myslíte, že se Vám poddám na milost aneb nemilost?

Pak pravíte: Což je to mou vůlí, že Vás miluji? Nevím, mámli se diviti, že muž tak moudrý jako Vy jste, čínívá i jednává což se rozumu a náhledům jeho protiví – či mámli litovati a rmoutiti se pro Vás, že Vám osudem, trpkým zajisté! tak bezděky odsouzena jest věc, které se obrániti nemůžete? Uznávám, žeť lépe bude, bych končila, an ještě poněkud cítím, že mne to namáhá, abych neráda opět se podrobila hořečce, a pak by toto škádlení, spravedlivé sice,

61

Vás přeci silně rozmrzelo. Prosím, vyřiďte úctu mou Vaší paní matce, i mějte se dobře i vesele, jak si toho srdečně přeje Vaše Marynka.

62

XX. [V Praze, počátkem března 1853.]

Drahá Marinko má!

Těším se tou myšlenkou, že se Vaše nemoc od té chvíle, co mi matinka psala, nezhoršila – a že byť by Vám i těžko bylo v lůžku mi psáti, aspoň psaní moje beze škody a obtíže čísti budete; ba co lepšího, že až toto psaní k vám dojde, již dávno zas budete zdráva jak obyčejně; jinak by ovšem již nemoc Vaše nebyla žádná maličkost.

Snad že již v těchto dnech dostanu od Vás lístek, který mne o uzdravení Vašem zpraví – aspoň budu v nepokoji, dokud se tato naděje má nevyplní. Již mi musíte dovolit, že tomu přivykám, považovati cokoli se Vás týká jako by potkalo mne samého – neb se vidím v duchu již nerozlučně s Vámi spojena. Kéž bych mohl býti jen na okamžení u Vás, abych na své oči viděl, jestli se nad stavem zdraví Vašeho upokojiti mohu!

Kéž bych mohl nahlédnouti do mysli Vaší, abych viděl, jestli se tak často obrací ku Praze jako se moje obrací k Vám; jestli s takovým potěšením hledí v ústrety blízkému okamžení našeho opět se shledání jako moje? Každou chvíli brávám kalendář do rukou: jestli to zůstane při tom, že se již okolo polovice Dubna navrátíte, teda bychom neměli více než 5 – 6 neděl již do té krásné chvíle. Úkazy jara, vždy milé a krásné, jak živy mi ještě tak vítané nebyly jako právě letos, ješto mi letos slibují dvojí jaro – a rozkvět nového utěšeného života – Jen ať ze mne ještě egoistu neuděláte! Co se mysl má tolik vámi zanáší, zdá se mi časem jako bych méně pamatoval na věci veřejné a jako bych se více zanášel myšlénkami o vlastním osobním štěstí než jsem kdy míval v obyčeji. Jak milo je mi spomenouti si při tom na Vaše vlastenecké smýšlení – a Vaši pevnou odhodlanost věnovati i se své strany vlasti, co jí jsme povinni; v tom nalézám rukojmí, že

63

netoliko snažení moje pro dobro národu vždy schvalovati a podporovati – ale i oživovati budete, kdykoli by z ohledů osobních chtělo ochabovati. V naší době, kteráž je doba těžkých zkoušek a převratů, není tato harmonie věc nepatrná pro život – a já jsem šťasten v tom domnění, že mimo souhlas citů i tato shoda smýšlení a přesvědčení, v této době tak důležitá, mezi námi panuje. Nejeden z mých přátel nebyl v tom ohledu tak šťasten, jakož já se býti těším. I k ženskému pohlaví obrací se čas náš s požadavky přísnějšími – a staví nezřídka na přísnou zkoušku povahu jejich; a blaze té, jížto při tolikeré jemnosti citů dána povaha tak odhodlaná a vůle tak pevná, jednati dle přesvědčení svého, jakož ji u Vás poznávám.

Těším se nevýslovně na to, že až se shledáme, odložíte zúplna svou ostýchavost – a že mi odhalíte, s tou samou otevřeností jako matce své, mysl svou – a že mi zjevíte upřímně, co ode mne čekáte, co doufáte; já pak, žádaje si žádostem Vaším ve všem za dost učiniti, povím Vám upřímně, jak daleko síly a povaha má s přáním mým za rovné jiti moci budou. Jen se mi hezky šetřte a vraťte se mi zdravá, veselá – upřímná a oddaná Vašemu Oddanému F. L. R. Pište mi, jak mile vaše zdraví tomu dovolí a něco milého k mému potěšení; nebudeť vám těžké něco takového najíti.

64

XXI. V Nizze dne 14 března 1853.

Drahý příteli!

Nemějte více nižádných starostí o zdraví mé, již jsem docela zotavena, jedině žeť se necítím opět tak silná, jak před tím, sice bych toho ani již si nespomínala. Nevím sama, proč o tom více mluvím; snad proto, žeť se mi zdá, žeť mne nyní vše mnohem více těšívá.

Zdá se mi, jako by každý pohled na přírodu byl mi novým, a každá krása živější; k. p. dnes zdálo se mi při vyhlídce, že bych kolika hodin na jednom místě státi, radovati se i obdivovati mohla. Půda drahé vlasti naší pokryta snad posud sněhovým pláštěm? – A Vy mluvíte o návratu již? – Myslím, že vrátíme se skutečně poslední dni dubna neb první dni května – pak nás alespoň přivítá vlast mnohým milým kvítím.

Nespatříme Vás opět tak smutným, neníli pravda? Prosím Vás jen o to, drahý příteli, byste byl trochu pokojným, bych se Vás pak více nebála neb nelekala, an přeci již vím, žeť jste dobrým a dobře se mnou smýšlíte. Mluvíte o vlastenectví – tu Vám arci pérem nemohu zděliti city mé, které snad již znáte, které však svatě chovám v srdci svém – i neostýchám se Vám vyznati, že právě Vaše snaha o všeobecné blaho drahé naší vlasti hlavně mi naučili [!] ctíti Vás i vážiti. Již více nedostanete mnoho psaníček od nás z Nizzy, těšíme se již věru viděti Paříž a tamější nádhery. Mějte se dobře, drahý příteli, i vzpomínejte si beze hněvu na Vaší upřímnou Marynku Palackou.

65

XXII. V Praze 17 Března 1853.

Drahá Marie!

S jakousi úzkostí, spojenou s radostí, vzal jsem list Váš do rukou (kterýž mi byl včera doručen) – a musím se Vám přiznat, že mne v té míře nepotěšil, jakž bych si byl přál a jakož jsem doufal. Dílem není zdraví Vaše ještě docela upevněné, dílem vládne v tomto Vašem listě tón tak neobyčejný u Vás, že jsem se z něho posud řádně zaradovati nemohl. Moje víra ve Vaši lásku ke mně je tak mladá, moje bázeň o ztrátu pokladu, jehož jsem ovšem nezaslouženě nabyl, tak veliká, že mne všecko, co mi Vaši náklonnost ke mne v pochybnost uvádí, náramně nepokojí. Když jsem četl první stránku listu Vašeho, až se mi dech úžil nad slovy Vašimi: „že jsem si slova zle vykládal a že ste slovu svému „dovoluji“ ten „podivný smysl“ dáti nechtěla, kterýž já do něho vkládám.“ Nemohl jsem tomu ani věřiti, že by to zde skutečně státi mohlo – a již sem chtěl vyhledávati listy Vaše starší a přesvědčiti se znova o jich obsahu pro mne mnohem laskavějším, když jsem se konečně dočetl slova „škádlení“, kteréž mne z velikých úzkostí vysvobodilo. Vy jste posud tak málo se mnou žertovala – a vůbec leží to tak málo ve Vašem dosavadním způsobu, že mi ani na mysl nepřišlo, co jste tuto psala, za žert pokládati; a musil jsem poslední slova – o spravedlivém škádlení – jak svůj list nazýváte, několikráte čisti, abych se upokojil. Musil jsem vyhledati starší listy Vaše, abych se jimi opět potěšil – ale dojem tohoto posledního byl tak silný, že jsem se posud z celého srdce rozveseliti nemohl – a jakýsi mráček na mysli mé viseti zůstal. Těší mne to zajisté, že jste veselá a bude mi zajisté velmi vítáno, když mysl svou vážnou k žertovnosti poněkud nakloníte. Ale prosím Vás za to, nežertujte více takto se mnou v listech svých, a odložte to raději, až se opět shledáme – kdežto pak milerád s Vámi žertovati budu,

66

když mi bude možná ve Vašich očích čisti, co je žert a co opravdivost. Toho na žádném listě nelze – a člověk se snadno dá svésti, že pokládá žert za pravdu – což je zvláště u Vás možná, kdežto člověk žerty tak málo očekávati uvykl. Chtělali ste mne tímto listem potrestati, povedlo se Vám to v plné míře, ba snad nad míru úmyslu Vašeho, a spravedlnosti; a musím Vás prosit, aby ste mi budoucně psala zas něco k oslazení tohoto trestu.

Stran porovnání našich listů vespolek, přiznávám se Vám, že jsem pravidlo, které jste vyřkla, věru posud neznal, a kdybych byl věděl, že je toto pravidlo dle Vaší mysli a žádosti, byl bych se milerád dle něho zachoval; musím však podotknouti, že toto pravidlo může ovšem snad platiti v galanterii, nikoli pak v lásce. Já myslím ve své prostoduchosti, že v lásce musí platiti jako mezi národy „rovnoprávnost“, pakliže jinak jen láska s obou stran stejná.

Odpovídaje takto žertem k Vašemu vedení práva, dokládám ještě v témž duchu, že chceteli v poměru našem hráti na Němce a sobě osobiti privilegium, já budu ochoten podvoliti se a hráti roli poddácného Slovana – holubičího národu – Krom toho mám ještě – abych již svou žertovnou obranu provedl – proti Vám jeden argument v zásobě. Myslím, že by nebylo slušno, aby počet poštovních štemplů měl rozhodnout o množství našich psaní. Já navrhuji jiné, rationalnější měřídko: budem počítati listy – t. j. škartky, které jsme si psali – aneb chceteli, řádky – aneb ještě spravedlivěji slova – a připustíteli kterékoli z těchto měřítek při protivážení našich listů, dovoluji, aby se vždycky dva moje na jeden Váš počítaly – a myslím, že se vždy ještě já ukáži co horlivější písař.

Abych pak žert váš ještě jedním žertem oplatil, musím vám říci, že jsem se tomu divil, odkud se v tiché a od světa odloučené Marince vzala ta veliká známost zákonů galanterie! Já se vyznám, že moje známosti tuto tak daleko nesahají, jak jste vy je právě osvědčila; – a je to ponejprve ve svém životě, co o tomto pravidle v korrespondenci slyším! Já jsem vůbec někdy trochu medvěd – a časem trochu nedbalý ve společenském životě, zvláště z ohledu ke krásnému pohlaví; snad se Vám podaří mne svým poučením trochu

67

civilisovati. Nevím ostatně, jestli kdy k tomu přijdu, držeti mnoho na tón a galanterii – konventionální dvornost společenská je pravá cichorie na místě dobrého kafé, pošlého z humanity a dobrého srdce – a galanterie již dokonce špatný surrogát za lásku. Co pouhý přídavek k lásce, může ovšem míti své půvaby – ale musí se jí i zde užívati s mírou, nemáli přecházeti v affektaci, sladičkost, slabost a směšnost. Ale buď jak buď, chci se od Vás všemožně učit – již k vůli tomu potěšení býti Vaším žákem. Jen mi musíte býti laskavou a trpělivou učitelkou – neb se musíte na to přichystat, že budete míti žáka trochu tvrdohlavého a nedbalého a krom toho víte, že se v mém věku již těžko něco do hlavy vpravuje. Za to budu spokojen, když mi dáte přes ruku – aneb i jiný trest u učitelů obyčejný – jen když to bude v hodinách privátních – Ale dost žertu již; nepřeji si, aby tento tón žertovný v našich listech převládal – zvláště co jsem se přesvědčil, že mi i nepříjemnost způsobiti může. Prosím Vás, dejte mi zas brzo zprávu o Vašem zdraví neb stran toho posud nejsem upokojen. Bylo to vždy mé myšlení – a je posud – že povětří Nizzanské pro Vás nemůže býti hrubě prospěšné. Myslím také, že změna povětří a cesta sama Vám bude dobře sloužiti.

Doba Vašeho návratu blíží se rychlým krokem. Již snad nedostanu od Vás více listů než 3 nebo 4 a to snad jen – budeteli pilná a mne pamětlivá. Když jich již bude tak málo, učiňte je hodně milé a laskavé. Ješto se na cestě déle zdržíte, snad že mne potěšíte také lístečkem z cesty. Dr. Pinkas mi pravil z listu otcova, že tam máte již krásné jaro. Přál bych si aspoň jeden den s Vámi pobýti, kam myšlénky moje neustále zalétají. Těšte se tam z vlaského jara – brzo bohdá budete se opět s námi zde těšiti z českého. Pak budeme dělati společné procházky a čím veselejší a žertovnější mysl s sebou přinesete, tím více potěšíte mne. Do té chvíle uštědřete ale ještě některé slovo srdečné a upřímné – některé slovo lásky Vašemu F. L. Riegrovi.

68

XXIII. V Nizze 21. března 1853.

Milý a drahý příteli!

Nemohu dobře pochopiti, jakli Vám možno bylo rmoutiti se nad churavostí mou, která sice nebyla znamenitá, a přeci žeť Vám nenapadlo několik [!] řádky mne potěšiti mimořádně, an Vám přeci známo zajisté, žeť mne vždy velice těšívají. Kdybych vše kládala na váhu, zajisté byste i tenkrát nedostal psaníčko. – Maminka nám churaví, i neníť tedy třeba Vám poznamenati, žeť nám to kalí radosti všechny, kterých bych aspoň já se tedky byla těšila. Zdá se mi jakoby se mysl má znova obživovala a vše živěji cítila. Ptáte se snad, nad čím se raduji? – Nevím sama, neb jsou to časem takové nepatrnosti, že by si jich muž tak učený jako Vy ani snad nepovšimnul. Správy, které nám z vlasti posíláte, nebývají dokonce utěšitelnými; naleznem snad v tomto ohledu mnohého zármutku při návratu. – Matinka Vás prosí, byste nám vše obšírně, jakkoli Vám možno bude, popisoval o svatbě Isabelly. – Nemohl byste nám též obšírnější správu zděliti o paní Lauermanové?

Těšíváme se správou, žeť se Vám teď osobně dobře vede, zachovejte si mysl veselou, prosím Vás, aby pak shledání naše též bylo veselé i radostné.

Matinka Vás pozdravuje. Skazuje Vám mnoho srdečného Vaše upřímná Marie Palacká.

Nehoršíte se snad nad tím, že jsem Vás v předposledním psaní trochu poškádlila? –

69

XXIV. V Praze dne 22 Března 1853.

Drahá Marie má!

Již opět sedmý den, co jsem Vaše poslední psaní obdržel; pročež opět píšu – neb nechci, abyste měla více příčiny stěžovati si na moji nedbalost a rád bych, aby také Vás častější moje listy k častějšímu odpovídání vybízely.

Již bych si přál, abyste mi v budoucím listě psali, kdy vlastně z Nizzy odjeti hodláte – neboť myslím, že již snad jen jednou Vám budu moci psáti do Nizzy. Vyjedete-li totiž, jak jste s počátku zamýšleli, již 5 Dubna z Nizzy, bylo by psaní, jež bych v pondělí neb úterý, t. j. ode dneška za týden do Nizzy poslal, poslední, kteréž by Vás tam zastihlo, protože psaní potřebuje do N. 8 dní – a 5tý Duben též na úterek padá. Ješto se pak na cestě sotva kde zdržíte, nemohl bych Vám již psáti leda do Paříže, kde snad několik dní zůstanete.

Musila by jste mi teda psáti, mámli Vám psáti do Paříže a zdali poste restante – nebo do Rue Richelieu No 12 (t. j. Hotel des hautes Alpes) nebo kam jinam.

Moje dnešní psaní již přijde Vám v úterý velikonoční, kdežto již budete pomalu začínat přípravy k odjezdu, do rukou. Jestli odjedete 5tého Dubna, stane se to na den svatby slečny Isabelly, kteráž je na ten den ustanovena.

Musím Vám o tom něco podrobnějšího oznámit. Svatba bude způsobem poněkud privátním slavena, a sice sňatek sám u Sv. Mikuláše na malé Straně v kapli v I. poschodí – kdežto nemůže býti více než asi 60 osob přítomno. Hippolyt Pinkas a Dr. Jan Čermák budou fungirovat co družbové a tuším, Marie Čermáková a jakási slečna Schönfeldová co drůžičky. Já pak jsem byl předevčírem od nevěsty požádán za svědka. Nevím posud, kdo bude druhý svědek.

– Springer hodlá již 14 nebo 15 Dubna odtud odejet do Bonnu i s

70

mladou paní svou. Při svatbě budu mnoho na Vás zpomínat a doufám, že i Vy toho dne častěji na mne vzpomenete. Tak se naše myšlenky potkají – a budeteli mi chtíti na toto psaní časně odpověděti, budu moci odpověď Vaši právě téhož dne do stati – což by mne velice těšilo. Dá mi to nový podklad k milým hrám obraznosti, kteréžto téhož dne mysl mou zajímati budou.

Doufám, že dostanu tyto dni nějakou zprávu od Vás a o Vašem úplném pozdravení se. Posud mi leží na mysli, zdali jste se již zúplna zotavila. Neodcházejte z Nizzy, abyste mi nepsala něco hodně milého – něco z hloubi srdce svého, něco, co by mi v plné míře nahradilo ukrutný žert předešlého listu Vašeho. Váš a Vás upřímně milující a Vám vždy věrně oddaný F. L. R.

71

XXV. V Nizze dne 23 března 1853 večer.

Drahý příteli!

Tomu snad půl hodinky, což nám poštovský posel doručil psaníčko Vaše, nedivíteseli [!] pak, s jakou rychlostí Vám odpovídám? Činím to i z příčiny té, že bych pak zlehka v nastávajících svátých dnech odkládati mohla, i znepokojovalo byť to Vás znova. Žeť pak jste tak dětinským, milý příteli! Jak pak stává se, že já, kteréž se často posmívá vůbec, že bývám ještě dětská, i jeli to vada i s ouplným právem – jak tedy možno, že se mi zdá, že i Vy jste dětinským? Což pak tak špatně o mně smýšlíte, či máte domnění, že ustavičně měnívám city své, proto že ustavičně rád se rmoutíte a vše sobě tak vykládáte, jak by Vás jen znepokojovati mohlo. Víte snad, drahý příteli, že bych nikolik[!] ani žertem ráda kohokoli zarmucovala, a že tedy tím méně byl oumysl můj potrestati Vás – a zač? Neníli i u mne vše dle přání snad Vašeho, neníli snad míra mých citů, tak jak byste si toho žádal – prosím Vás nechoďte v nespokojenosti své tak daleko, byste mi připisoval oumysl, který se mi tak vzdáleným býti zdá. Až Vás zase uvidíme a sebou promluvíme, povím Vám, proč jsem sobě tolika přála, byste nám psával častěji, či dvojnásobně dle měřítka našich psaníček – rád byste vše to jen považoval co galanterii; totoť pak byste mi dokázati nemohl, alespoň hlavní účel zajisté v předhůzce té nebyl v tom. – Myslíte, že by bylo moudré i prospěšné, až se navrátíme, pustíce se do hádky, počítati pak i mařiti čas hádkami jen o počtu slovíček, proč ne raději písmének, který jeden druhému zaslal? Vyť snad jste se skutečně nad tím rmoutiti neb mrzeti nemohl, žeť jsem Vás poškádlila – neníli pravda, že nebýváte tak přísným, toť by Vám neslušelo. –

72

Všecko to milé i dobré, co bych Vám popřála, o to pro Vás poprosím v těchto dnech Našeho všech Otce, i bude toť lépe, než bych Vám to sama řekla. – Mějte se tedy dobře, drahý příteli, abychom se z Vás radovati mohly.

Vaše upřímná Marie Palacká.

Neuvěřil byste snad, kdybych Vám pravila, že zkusíme, nemohouce vyjíti, v bytu našem tolika zimy, že chvílkami nebývám vstavu k ničemu a že sobě pak náramně stěžujeme s matinkou společně až do noci. Zdejší lékař nám pravil, že letos zimy či ošklivého počasí na deset let do zásoby. Otec mívá dnes k. p. 7 st. – 8, my dnes 9 – 10 stupňů v pokojích a to celý den.

[Rukou Riegrovou připsáno:] Přišlo mi do rukou v neděli dne 3. dubna. 3 + 8 = 11.

73

XXVI. V Praze na druhý svátek velikonoční 1853 [28 března].

Drahá Marie!

Již jsem se byl chystal na to, že Vás před koncem měsíce Dubna sotva uhlídám; avšak Vaše poslední psaní odkládá shledání naše ještě dále – nebo dobřeli mu rozumím – klade návrat Váš do první polovice Máje. Bude mi nemilo tak dlouho na Vás čekati – ale žádáli toho zdraví Vaší matky, musím se tomu ochotně podrobiti.

Výraz a duch listu Vašeho od 14 Března dojal mne způsobem zvláštním a podivným: zdá se jako byste se mne bála: – Já jsem byl doufal, že ta Vaše bázeň přede mnou již docela pominula, postoupíc místo citům milejším a lahodnějším. A však zdá se jako by nyní – ješto návrat Váš nastává – opět se navracela. – Zdálo se mi jako by byl vanul z minulých listů Vašich dech teplejší, vroucnější a jako by v těchto posledních chtěla opět převládat rozvážlivost rozumová – a jakési Vám zvláštní pocity choulostivosti, přísnosti – neb vlastně ještě čehosi jiného, pro něž darmo slovo hledám. „Lekáte se mé nepokojnosti,“ „jste přesvědčena, že s Vámi dobře smýšlím.“ Bože můj, jaká to chladná slova! Já nevím, kdo by s Vámi dobře nesmýšlel? – a já bych teda dle Vašeho mínění pro Vás necítil více a jináče než celý svět? Mohla jste kdy jen na okamžení o tom pochybovati, že s Vámi dobře smýšlím? Je mi to líto, že nenalézáte posud pro mne a moje city a smýšlení pro Vás jiných, milejších slov!

Vy pravíte, „že si mne vážíte“: jestli že je na mne co dobrého, nechať si mne jiní váží, ale bylo by pro mne smutno, kdybych i u Vás jiných citů nenašel než té chladné vážnosti. A jestli jich u Vás je, jakož jste mne prvé již nechala doufati, což Vám je tak těžko vyjádřiti jich aspoň trochu, když víte, jak velice byste mne tím potěšila?

74

Zdá se mi jako bych se Vám byl musil ukazovat právě co nějaký zuřivý lev; a jakoby toto někdejší představení o mne ještě posud vší vlády nad Vámi bylo nepozbylo – neb vždy ještě „se mne lekáte“ – mluvíte „o mém hněvu“ Nevím, jak jsem toto myšlení o sobě u Vás zbudil a rmoutí mne to upřímně, že jsem je posud překonati nemohl. Snad že se mi v osobním obcování s Vámi lépe podaří ukázati Vám netoliko, že nejsem tak divoký a zuřivý – ano že umím být i citlivý, laskavý a jemný k těm, kdož se mi přátelsky přiblíží a srdci mému otevříti se dopřejí. Když se mi přiblížíte s plnou důvěrou a s láskou, uhlídáte, že nebylo nikdá potřeba se mne lekati, a že na výsluní lásky postaven, jsem měkký a ohebný co vosk. Jen mi slibte, že se mne nechcete již lekati a já Vám slibuji, že budu tichý, veselý, jak si mne budete žádat; vždyť jste to sama, co máte v rukou svých nejmocnější rukověť i mysli mé i srdce mého. – Doufám, že mi v příštím listě nějaké milejší slovíčko pošlete – a spolu doložíte zprávou, mohuli Vám ještě do Nizzy – nebo kam jinám ještě psáti a jak – Váš milující Fr. Lad.

75

XXVII. V Nizze dne 1 dubna 1853.

Drahý příteli!

Byla bych již dříve na lísteček Váš, který se k nám dostal outerý večír, odpověděla – přál jste si však dozvěděti určitě den odjezdu našeho. Dnes vzaly jsme místa až do Lyonu – i odjedem tedy 9 dubna v sobotu večír. Tak tedy uplynulo nám již skorém těch 6 měsíců, které jsme tu ztrávily! Neníť zajisté zapotřebí říci Vám, že se mi naše opět sejití ve vlasti zdá býti radostným, však zajisté spravedlivé jest zármutek a tesknost, kterou při odjezdu z Nizzy již cítívám i napřed. Nechci Vás zarmoutiti tím, víte, jak mi smutno opustiti místo kterékoli – a Nizzu kdežto tolikerých radostí, někdy i slastí jsme užívaly! Jakkoliv krásné tu sice pobytí, letos arci bylo však méně příjemné. Ohavné neb alespoň nemilé počasí bylo nám překážkou, tak že jsme, vyjmouc zahradu přítelkyni [!] mé, dosti vzdálenou, ani jednu posuď velkou procházku neučinily atd. všelicos nepříjemného. Přicházejíce do Nizzy, kteraké plány nechovalať jsemť, nejen však v ohledu naučiti se všeličemu, nýbrž i v – však což Vám tu naříkám! – Obávám se často o zdraví matinčino, máme až do Lyonu dvě noce v kočáru přestátí – a na okolních výších horách ležel ještě přes 2 dni sníh! Matinka mívá nyní často tesknosti na prsou a to vše nás právem nepokojovati může. Matinka praví, že na každý pád chce doraziti do Prahy poslední dni tohoto měsíce. Kdybyste viděl ji a věděl, jaká jest dobrá! – Čím dále a dále, tím se mi stává milejší a vzorem vždy vznešenějším.

Pravíte, drahý příteli, bych Vám řekla něco milého. Což vše milého si přávám pro Vás – toť Vám tak právě říci nemohu – vy čítáte vše s takovou pozorností, vážíte slova všechna tak přísně, žeť mi Často nastává až lítost psáti Vám, neb nevím, zdali pak Vás zase

76

něco nezburácí. Máli pak ustavičná nesvornost panovati mezi námi!

– Ráda bývám častěji tomu, že čas písemných vysvětlení a rozprávek přestane, neb mate nás to snad oba. Mějte se dobře, milý příteli, nevím, dostanete-li ještě několik řádků více z Nizzy, bude se to říditi dle možnosti i dle psaníček, kterých nám ještě pošlete.

Buďte tedy s Bohem, drahý příteli, vzpomínejte sobě mile na mne jako i na Vás Vaše upřímná Marynka Palacká.

77

XXVIII. V Praze 1 Dubna 1853.

Drahá Marie!

Vaše psaní od 21 Března přišlo mi ten den po odeslání posledního mého listu. Těchto několik Vašich řádků mne opět trochu potěšilo; ne sice ve slovech samých, ale spíše mezi řádky četl jsem v něm laskavější myšlénky než ve předešlých listech – zde prosvítá tu i tam jakási náklonnost ke mně, ješto se mi poslední Vaše dva listy zdály hrozně chladné.

Laskavá výčitka Vaše – že jsem Vám nepsal – je z té příčiny nespravedlivá, proto že se klame v podnětu mého nepsaní. Obával jsem se, že nemoc Vaše je těžší než Bohu díky byla – a nechtěl jsem Vás svým listem nepokojiti. Bylali to vina, věřte, že jsem byl Vašimi posledními listy dosti potrestán – a zvláště oním žertem, kterýž mi mnoho nepokoje způsobil a po němž se moje důvěra ve Vaši náklonnost ke mně jen pomalu zotavuje. Věřte, že jeť toho již mysli mé velice potřeba, aby se zpřímila, rozveselila a potěšila nezkalenou a neobmezenou vyhlídku v milejší budoucnost. Již toužím velice uslyšeti z Vašich úst a poznati z Vašich očí vyplnění svých nadějí a potvrzení svého štěstí. Vímť z opakovaného vyjádření Vašeho, že ste se mnou ve předpředešlém listě svém jen žertovala a předce si to musím sám opakovati a opětně představovati, chcili tomu zúplna uvěřiti, a uvážímli to zas, poznávám z toho sám, že musí má mysl ovšem býti ve stavu nedůtklivém a poněkud více k zármutku nakloněném než jindá, proto že jí bylo tak těžko žert pochopiti a do něho se vpraviti. Víte sama, že jsem s Vámi dříve rád a častěji žertoval v době, kdy ste Vy se zdála méně k žertu nakloněna nežli já. Nyní pak znamenám od nějakého času v listech Vašich mysl tak veselou, jakou sem před tím na Vás neznal. Těšilo mne to velice, neboť přeji velice mysli veselé, jejížto zjev na mne vždy milý,

78

blahodějný dojem činí. Jsem přesvědčen, že Vaše veselost mně brzo všecku bodrost a čilost mysli navrátí. Jen mi pošlete ještě nějaké sladké slovo a věřte, že se rozveselím, a jsa jednou takto upokojen a potěšen, uhlídáte že budu s Vámi o závod žertovati a že shledání naše bude veselé a radostné!

Matince dnes nepíšu – Vy jí vyřídíte moje srdečné účastenství s její opětnou slabostí a chorobou. Ješto pozoruji, že mezi zdejším počasím a Nizzanským jakási analogie panuje, myslím, že se mamince již musí nyní dařiti opět lépe, jelikož zdraví její hlavně od povětří závisí; my zde totiž máme nyní povětří pěkné a jasné, ač ještě trochu chladné – tak sice, že míváme každou noc ještě mrazík.

Nicméně odstěhoval se led se řeky předevčírem v noci docela zticha a nepozorovaně. Vegetace je ještě silně pozadu proti jiným letem, Vy pak tam v jihu musíte již nyní mít hezké teplo.

Prosím, pište mi o stavu zdraví matčina aneb raději nechať ona mi sama o sobě píše, jestli jí zdraví dovoluje, jakož doufám.

Divil jsem se, že jste se mne ptala na paní Lauermannovou. Vaše otázka mi přišla tak neočekávaně, že jsem z ní soudil, že jste již odjinud museli míti nějakou zprávu o tom, co jsem Vám minule psal, a čím sem Vás hodlal překvapit. Bude míti svatbu na týž den co Dr. Springer a odjede hned dolů do Karlovic, tak že ji již sotva zde uhlídáte.

S Bohem Váš Fr. Lad.

79

XXIX. V Nizze 9. dubna 1853.

Drahý a milý příteli!

Jestiť sice již pozdě i mám zítra odjeti odtuď, nemohu však opominouti Vám poslati poslední srdečné pozdravení zde od té Nizzy milené. Nemíním Vás zarmoutiti, bych Vám popsala všelijaké a mnohé city bolestné, které i tím živěji cítím, an přátelé všichni tak srdečně a bolestně se od nás loučí. Máme ustavičně skusiti loučením – nemyslete si však, že by proto památka na Vás tím byla vypuzena z mysli naší.

Vaše psaní poslední jestiť smutné, drahý příteli, což Vás rmoutívá? Veselá mysl má též se mnohem zmírnila. Obávámť se mnoho o matinku milenou! Před asi 3 – 4 dnech [!] roztonala se nám i mělať přesilnou hořečku a mnohé bolesti a slabosti: Nyní sice zase se zotavila, i vyšla dnes opět. Máme cestovati v noci, a to i dvakrát nežli se dostanem do Lyona. Lékař však praví, že bude skorém i prospěšno, by matinka odjela dříve nežli počnou parna zdejší.

Nyní nedostane[te] lístek nežli z Paříže – a brzy nebude jich více třeba. Buďte tak laskavým i vyřiďte panu p. Šneidrovi pozdravení jakž i matince Vaší. Buďte tedy s Bohem, drahý příteli – udělalaliť jsem Vám v kterém ohledu křivdu neboť [!] bolest i zármutek, od té doby což jsme sem odjely – odpusťte mi toho, loučíc se písemně odtud s Vámi, leželo by mi na srdci, kdybyste nebyl smířený s Vaší upřímnou Marynkou Palackou.

80

XXX. V Praze v neděli dne 10 Dubna 1853.

Drahá Marie!

Včera večer dostal jsem Vaše psaní od 1 a 2 Dubna.

V mých listech ukáže se snad nějaká přestávka; neboť poslední list, co jsem do Nizzy poslal, Vás tam již bez pochyby nenašel, ješto sem počítal, že tam teprva 10 dojiti může, a vy ste odjezd svůj již neodvratně byli na 9, to jest na sobotu ustanovili. A však možná též, že tento můj list zároveň s tímto zde do Vašich rukou přijde – neboť jsem udal na něm byt Váš v Paříži, a myslím, že pošta pojede rychleji z Nizzy než Vy. Předešlé Vaše psaní z Nizzy bylo mne došlo později o den než jste se byly nadály.

Již teda nyní mohu doufati, že Vás asi za dvě neděle zde uhlídám, neboť pochybuji, že byste chtěli zůstat v Paříži déle než týden – a tudy byste sem dojely již asi 24, t. j. na sv. Jiří. Těším se, že mi dáte ještě určitějších zpráv o dni Vašeho příjezdu, kterýž toužebně očekávám, neboť mne oživuje naděje, že tento den našeho shledání bude důležitý moment v životě mém, ješto doufám, že po tomto s Vámi se shledání mi na dlouho již nebude třeba s Vámi se opět loučiti – Nevím, zdali podobné city Vaši mysl zaměstnávají jako mou, a co Vaše obraznost s návratem Vaším a budoucností nejbližší ve spojení přivádí. Vy pravíte, že se Vám nezdá zapotřebí o radosti našeho se shledání mluviti, a mne by to bylo předce velice těšilo, kdybyste byla nějaké slovíčko o tom pověděla. Vy pak jste hrozně skoupozvuká a zdáte se báti každého barvitějšího slova, kteréž by o živějším citu Vašem mluvilo a svědčilo! Víte, že mi budete v tom ohledu mnoho dlužna a že mám právo od Vás doufati, že mi ústně všecko to bez újmy vyjevíte „co mi milého přejete a ve psaní říci

81

nemůžete“, a že mi nahradíte plnou mírou, co jsem tak dlouho od Vás pohřešovati musil?

Což by tu bylo radosti pro mne po Vašem návratu, kdybyste byla ochotna všechen tento dluh spláceti a mne potěšovati vším tím milým, co jste mi zamlčela, a o čemž se domnívati osměluji, že to bylo udušeno Vaší ostýchavostí toliko, ješto jste mi dala doufati, že by si Vaše city ke mně ve prostém, neobmezeném se projevení k mému utišení vroucnějších slov byly obraly než pero vaše napsati si troufalo. Přejte mi tu naději, že výklad tento, kterýž činím k svému upokojení, je pravdivý, a že ústa Vaše budou upřímnější, sladší a vroucnější než Vaše listy.

Den Vašeho narození se blíží – Jesti to den, který odděluje dvě periody Vašeho života od sebe – den veledůležitý, kterýž Vám zajisté mnohé úvahy důležité a vážné na mysl přivede. Přeji Vám srdečně, aby měly pro vás též mnoho milého a aby Vám výhled do budoucnosti – do nastávající druhé doby Vašeho života, kterýž pro nejistotu všech osudů lidských mívá pro nás vždy cosi dojímavého ba úzkostného, byl ozářen světlem krásných nadějí. A až tak budete v mysli své stavětí budovu budoucnosti své, smímliž se důvěřovati, že mezi sloupy, na nichžto spočívati má, neposlední místo vykážete svému příteli?

Doba Vašeho dětství končí se tuto pro Vás na čisto a nastává Vám čas života zralého, čas samostatnější působnosti, kde se osudy a kroky naše řídí více vlastním uznáním a přesvědčením, ješto jsme předtím, za dnů dětství a první mladosti, jich řízení zůstavovali osvícenější vůli těch, jimž příroda sama péči o nás svěřila. Z věku přípravy a učení přecházíte v dobu konání – ve věk samostatněji činnosti, kdežto se pro každého z nás otvírá zvláštní oddílné konto v knize života se svým „doit“ a „avoir“, na němž se bude někdy zakládati bilance našeho morálního jmění. Já pak zabíhám sám do úvah příliš vážných, ješto bych si raději přál vzbuditi ve Vás myšlénky příjemné, věda, že krom toho zpomínky z nedávné minulosti budou ducha Vašeho dosti smutně dojímati. Ale neníliž tu pro Vás hojný pramen útěchy v pomyšlení, že Prozřetelnost až do

82

tohoto vašeho dospělého věku zachovala po straně Vaší Vaše vzorné rodiče, kteříž tolik lásky pro Vás mají a jimž se můžete odsloužiti za jejich laskavou péči o Vaše vychování a budoucí štěstí? Ne každému toto přáno jako Vám, ješto budete moci i budoucně všecky své nejmilejší okolo sebe míti a s nimi v laskavém obcování se těšiti!

Přeji si, aby tato milejší úvaha zpomínky Vaše opět také ke mně přivedla.

A nyní dovolte, ať k vašemu dni narození ještě jednu svoji žádost a naději vyslovím. Vymlouvala jste se, že Vás posud jakási dětinská bázeň předemnou poutala – slíbila jste mi, že ji odložíte – ba že ji již odkládáte. Řekněte si, že se dnem tímto, kde dětinský věk přestává, také zcela onu bázeň a ostýchavost, kteráž jen tomu věku náleží, odložíte a že se co panna svých citů a krásného povolání svého vědomá, upřímně a s celou vroucností lásky, jížto při Vás žádati a doufati nepřestávám, přiblížíte k Vašemu věčně oddanému Fr. L.

83

XXXI. V Paříži dne 16 dubna 1853.

Drahý příteli!

Odpuste, zdali jen málo řádků dostanete, brzy již jich nebude třeba, i nebudeme doufámť více sobě nerozumněti i býti ve přech neb zármutku. Vaše poslední psaní bývají velmi, bych sama nevěděla, jaksi ouzkostná – a pravíte tuším, že i mé řádky samý dojem Vám působí.

Myť jsme šťastně sem dorazily, i radostné shledání měly s bratrem – a matinka dosti zdravě vypadá. Mně se tu nesmírně líbí – viděly jsme včera i dnes již mnohé sbírky, museum, větší část Louvru a netracíme takřka ani 1/4 hodinky, an bratr se mnou ustavičně běží. Vše, co krásného vídáme, mne tolika dojímá, že bych Vám ani tak zlehka nemohla zděliti co nejvíce, a chvilkami kroutí se mi skorem hlava, a tedy snažně Vás žádám, byste mi zmatenost, kterou v psaníčku pozorovati budete, laskavě opominul.

Matinka hodlá se tu zdržeti ještě celý budoucí týden a tu mnohého uvidíme. Netěšíváli Vás též časem vzpomínka zde na Paříž? Bratra nalezly jsme velmi laskavého. Prosím Vás, vyřiďte pozdravení a úctu panu prof. Šneidrovi a Vaší paní matce. I mějte se co nejmožněji dobře i vesele, drahý příteli, až do brzského shledání – nehněvejte se i nebuďte přísným k Vaší Marynce Palacké.

84

XXXII. V Praze dne 16 Dubna 1853.

Drahá Marie!

Doufal jsem, že tyto dni ještě dostanu lístek z Nizzy, ale zdá se, že jsem doufal nadarmo; neboť dnes právě dopadá osmý den, co jste musely odejet z Nizzy – zůstaloli totiž, jakož nepochybuji, při prvním ustanovení. Dle toho musíte již nyní býti dva dni v Paříži, kdežto jste bezpochyby již dostaly do rukou dvoje mé psaní – jedno poslané přímo do Paříže a druhé, které bezpochyby přes Nizzu již za Vámi přišlo. Doufám, že i Vy mne z Paříže ještě nějakým lístečkem potěšíte.

Přeji Vám srdečně, aby Vám nová doba Vašeho života, která Vám právě s narozeninami Vašemi nastává, mile a příjemně započala a aby Vám byla dobrým předvěstím do budoucnosti.

Rád uslyším, jak se Vám bude Paříž líbit. Jeť to město velmi živé a tak rozmanitých půvabů a vlastností, že se tu pro každou oblibu a osobnost něco na vybranou najde. Nebudeli Vás jen ten přílišný hluk unavovat! Divadla se Vám snad nebudou v každém ohledu líbit – pro tón, kterýž v nich panuje; a nemohou se ovšem každému schvalovat. Nicméně naleznete snad zalíbení v divadlech operních a z ostatních se Vám může nejspíše poroučet mimo theatre Francais ještě Odéon a Gymnase. Za to najdete, zvláště zůstaneteli něco déle, mnoho krásného v uměleckých sbírkách a v samé kráse přírody okolí Pařížského – ovšem na mnoze uměním podporované, ba časem až přemistrované.

Boulogneský lesík, St. Cloud a Versailles beztoho nezapomenete navštíviti; ale radil bych Vám, abyste se podívali také do St. Denis, Montmorency, kdežto můžete udělat aspoň s bratrem partii na oslích do lesa na výšiny; pak na terassu v St. Germain, do Sceaux a Fontenais aux Roses – kteréž Vám všecky mnoho milého a krásného

85

objeví – a kteréž na mnoze po železnici neb jinak snadno přístupny jsou. Tam zajisté příroda již bude mnohem vyvinutější než zde, kdežto nemáme ještě ani fialek; – tak se nám letos jaro opozdívá.

Když pak se budete těšiti všemi těmito krásami a půvaby přírody, spomeňte si častěji také na vašeho oddaného přítele, kterýž příchod Váš již toužebně očekává; snad jsouci šťastna a spokojena, budete také ochotna jiných štěstí založiti. Čím více se návrat Váš blíží, tím bolestněji cítím nepřítomnost Vaši, tím osamotnělejší se sám vidím, nenalézaje nikdež toho laskavého jemného soucitu, jehož mysl moje nyní více než kdy před tím potřebuje k okřáni a oživení svému. Ve Vás skládám svou naději, že mi přinesete utěšení, veselost, jaro – všecko co si přeji a co doufám!

S Bohem Váš Fr. Ladislav.

86

XXXIII. Paříž dne 19 dubna 1853.

Drahý příteli!

Právě obdržely jsme psaní Vaše od 16, třeba by to bylo jen kolika řádky, přeci chtěly jsme překvapiti Vás malým psaníčkem, zvláště an jsme dnes mnoho se radovaly. Matinka sice dosti zdravá, nikdá nenamáhalať se tolik nežli zde, i snáší obtíže znamenitě; tatínek trochu se nastudiv churaví, doufáme, že se to však brzy poddá!

Kdybych Vám mohla říci i popsati, kolik se tu radujeme. Těšil byste se pak s námi, neníli pravda? Byloby to zajisté o mnohem lépe, nežli byste měl mysl zasmušilou a nepokojnou, jako se zdá ze psaní Vaších, že býváte velmi smutným. Toť nám [!] bolí, přály bychom sobě věděti Vás dle možnosti veselého i spokojeného. Poprosilať jsem Vás již tuším, byste mi odpustil, zdali jsem Vás snad i nevědomky v čem urazila, či spůsobila Vám zármutek který – a Vy jste příliš dobrosrdečným, než byste až do shledání blízského choval jakousi hořkost neb hněv na mne.

Včera strávili jsme den ve Versaillu, dnes v Jardin des plantes.

Viděly jsme, ač ne posuď celý, Louvre, Luxembourg, Cluny, Bibliotheky i ještě nějaké sbírky. Viděly mnoha kostelů, vystoupili i na Pantheon; vidíte, že netracíme čas, často ani 1/4 hodinky, až někdy poloomámené klesáme. Zvláště všecky ty sbírky nás náramně těšívají; Vy zajisté jste se všeho toho již dosti nabažil – zajisté však těšilo to vše i Vás zpočátku.

Odjedem tuším v sobotu odtuď, nevím, buduli Vám více psáti; proto přeci na Vás často vzpomínati nepřestanem. Mějte se dobře, drahý příteli, kéž by Vám Bůh udělil mnoho radostí a potěšení až do doby našeho brzského shledání, zatím vzpomínejte si častěji laskavě na

87

Vaši Marynku Palackou.

88

XXXIV. V Praze dne 21. Dubna ve Čtvrtek 1853.

Drahá Marie!

Dostal jsem nyní po sobě dvoje psaní Vaše – totiž poslední z Nizzy od 9 Dubna a první z Paříže od 17 Dubna. Jakkoli o tom zmínky nečiníte výslovně, předce vyrozumívám z listu Vašeho, že jste poslední můj list do Nizzy a jiný, do Paříže psaný, již dostala. – Tyto dva listy Vaše mne opět potěšily, neboť v nich vane ač né veselý, předce srdečnější duch, kterýmž se mysl moje tak ráda ukájí.

– Těší mne slyšeti od Vás, že matinka opět dosti zdravě vypadá, což mou naději v radostné všech nás shledání mocně posiluje. Že Vás Paříž s tolika rozmanitými krásami těší, milerád věřím – a lituji jen, že nemohu Vaše potěšení sdíleti. Jak milo bylo by mi zvláště, kdybych Vám sám cicerona dělati mohl!

Radil bych Vám, abyste příliš mnoho viděti nehleděla – ale raději méně a to se vším pohodlím a chutí – Duch lidský může na jednou jen jistou míru předmětů pojmouti a pamět naše ještě menší podržeti. Bratr Váš ve všem rád kvapí, a ješto již většinu všech těch věcí zná, bude Vás dynovati, abyste po lehkém pohledění od jedné věci k druhé spěchala. Takové ohlídání neslouží k ničemu; člověk se daremně unaví, nepožije pravého potěšení a konečně si jedno s druhým splete a zapomene. Nejlépe viděti méně – ale to s uvážením a dobrým výborem. Tak aspoň nejlepší věci utkvějí v paměti a o prostřední beztoho není co státi. Co člověk zažíti nemůže, to jej daremně obtěžuje.

Poznav znamenitosti Pařížské zevrub – soudím, že jich není tak mnoho pamětihodných, neb je mezi nimi mnoho majících cenu jen pro Francouze anebo lidi bez vkusu, aneb jen pro svou velikost a nákladnost. Neopomeňtež věnovati některý den krásám okolí, o

89

nichž jsem se zmínil. Paříž sám v ohledu uměleckém – mimo Louvre a některé věci, jež jsem podotknul – má méně zajímavosti než Francouzi, na své město pyšní, se domýšlejí. Zajímavá je celá physionomie města – jeho ruch a život. Věru bylo by mi to zvláštním potěšením býti při všem tom Vaším průvodčím; když mi ale toto nyní přáno není, těším se aspoň tou nadějí, že se mi toto potěšení budoucně dostane – a jestli ne v Paříži, teda jinde.

Náležíť to k nejmilejším mým zábavám mysliti si život svůj ve spojení s Vaším, v rozličných dobách a formách – z čehož nabývám rozkošných scén, rozdělených od sebe místem i časem a přitom předce milý věnec krásných zjevů tvořících. – Těším se, že po návratu Vašem laskavá mysl Vaše k této osnově obraznosti mé útlý outek přidá a že budeme moci mnohou krásnou chvíli spolu ztráviti v rozpřádání tak utěšené tkaniny. Když Vy přinesete mysl veselou a ke mně laskavou, buďte jista, že i já se budu v plné míře těšiti [z] života a ze zdaru osení mých nadějí. – Děkuji vám srdečně za pozdravení mé drahé matky, jež nikdá vyříditi neopomenu, rovněž jako i ono pro pat. Š. Zůstaneteli při svém úmyslu vrátiti se již v následujících dnech – nedošlo by vás snad již více psaní ode mne. Protož s Bohem, drahá – na milé shledání Váš F. L.

90

XXXV. V Praze dne 25 Dubna 1853.

Drahá Marie!

Nevěda, jestli Vás toto moje psaní ještě v Paříži zastihne a jestli vůbec do Vašich rukou přijde, píšu jen několik málo slov. Povětří se od té doby, co jsem Vám posledně psal, znamenitě změnilo – Hned den na to nastalo teplo a pršelo mnoho, ale teple, po tři dni. Dnes máme opět slunčitý a dosti teplý den, a pole začínají se trochu již zelenati.

Myslím teda, že byste již nyní bez obtíže přijíti mohly – a beze všeho nebezpečenství pro zdraví matinčino. Přijďte teda a buďte jista, že budete uvítána s velikou radostí, jakož se na Vás čeká již s touhou.

Děkuji Vám srdečně za pozdravení mé matky, kteréž ona opakuje.

Na šťastné a veselé shledání – Přeji Vám mnoho zábavy a milou cestu.

Váš věrně oddaný F. L. R. P. S. Jestli jsem vždy na Vás s vroucím citem zpomínal, teda to činím nyní tím častěji a vroucněji. Díky za Váš milý list.

91

XXXVI. V Semilech dne 20. Června 1853.

Moje adressa teď: A Madame Rieger á Semil par Jičín.

Drahá Marie má!

Tenkráte aspoň neměř hloubku citů mých podle délky listu mého. Mám zde málo pokoje a smíru, abych se v plné souvislosti nějakému myšlení neb cítění věnovati mohl, jsa dílem v rodině, dílem hospodářskými věcmi zaměstnán. To však mně nebrání každou chvíli zabíhati myšlénkami svými do těch milých Lobkovic, kdežto jsem právě ve sladkém obcování Tvém tak blahé chvíle ztrávil – a ponichžto vždy opět a opět zatoužím. Cítím to vždy více a více, jak věčné spojení s Tebou, drahá duše má, se mi stává mocným, ať již nedím hlavním poutem života – Stokráte, když se mi co milého neb zajímavého přihodí, chtěl bych Tě míti po svém boku.

– Když se mi něco zdaří, chtěl bych Tě míti zde, abych Ti to vypravovati mohl; když se procházím, chtěl bych ruku Tvou držeti v ruce své a požívati s Tebou krásy přírody – a kdykoli vidím co nového nebo potěšitelného – přeji si, abys byla zde, abych Ti to ukázati mohl.

Doufám, že se nám čas konečně předce obrátí – a že budeme míti později jasné dni; bylo by mi líto, kdyby nynější počasí – až posud tak deštivé, déle trvati mělo; pak bych si musil odříci ukázati Tobě všecky krásy Jizerského údolí – pohorské krajiny a samých hor – k jichžto shlédání se Bohdá dostaneme, budeli nám čas přáti. Myslím, že zde mnoho nového a krásného zhledáš, jak vzhledem přírodních tak i průmyslních znamenitostí vlasti naší, co ti posud nebylo známo a co Ti snad pobytí v těchto stranách zajímavým učiní, byť bych i s

92

nadějí nevzpomínal, že snad i obcování s tím, jemuž si život svůj k věčnému spojení zaslíbila, bude míti nějaký půvab pro Tebe – a Tobě krátké vzdálení od drahé matky poněkud snesitelným učiní.

Naděje má, že snad již nyní přívětivější počasí nastane, nabývá posily z dnešního a včerejšího dne. Měli jsme již přes týden luka a jetel posečené a nemohlo se to dosušit. Včerá konečně zasvitlo slunce a zůstalo celý den jasno – Matka a sestra byly mnoho zaměstnány přípravami k pouti a pečením koláčů – což je na venku de rigueur. Já pak jsem celý den ztrávil na poli při lidech a podařilo se mi dostati všechen jetel a velkou část sena domů v suchém a posud dosti nepokaženém stavu. Dnes – jakkoli o pouti a ve svátek – doufám, že dostaneme ostatek, neb je zas velmi krásno a jasno.

Máme letos velmi hojné píce pro dobytek a úroda stojí velmi dobře, až na to, že něco žita leží; a nevím, zpamatujeli se opět.

Já nehodlám dlouho zde zůstat – ale sotva že se dostanu před 6 neb 7, a pak bych snad, budeli možná, již asi 10 k Vám Lobkovic přijel.

Dnes zde čekám mechanika – známého, kterýž na blízku pro fabrikanta Liebiga staví stroje, a kterýž chce mi ten vděk udělat, moje vodní síly prohlédnout a snad i změřit. Budu s ním zaměstnán dnes i zítra.

Doufám, že mi odepíšeš ještě před odchodem z Prahy, odkudž nevím, kdy se opět do Lobkovic vrátíte. Půjde otec nyní s Vámi? Jak se vede drahé matce, na niž zde tak často zpomínám, ješto si těžko na Tebe pomysliti, abych dle obyčeje i ji spolu neviděl?

Praze mi nebylo dlouho pobýti – nebo vrátiv se ve čtvrtek z L., odejel jsem již zase v sobotu do Semil; viděl jsem teda málo co, co se tam děje a našel jsem otce ještě v nejistotě, co se s jeho historií stane.

Snad se již od té chvíle něco stalo?

Piš mi, drahá, mnoho o sobě – a o celé své milé rodině, jež všecky srdečně pozdravuji – připojuje zároveň i poručení i políbení od mé matky a sestry. S Bohem – na brzské shledání – Tvůj Ladislav.

93

XXXVII. V Praze dne 3. července 1853.

Drahý příteli!

Nesuďte nelaskavě pro krátkost listu toho; jsemť tak zaneprázdněná, mám tolikerých řízení, a ducha i mysl tím tak naplněné, že bych pokoj nenabyla obšírněji psáti Vám. Toť mi arci nebrání často vzpomínati si na Vás, a přáti Vám příjemného pobytí v Semilech, byť by i ohavné počasí bylo. Matinka má nesmírně mnoho se unavuje, a litují jí velice. Neustále chodívá po městě a nakupuje, až jí síly opouštějí.

Mohla bych mnoho Vám psáti o nemilých deštěch, o všelikých nemilých věcech a prosaických, myslím však, že jsem Vás dosti těmi několika řádky rozmrzelá a za to potrestala, že ste i svým psaním nemilý poněkud mi spůsobil dojem. Jsme však velmi teďky zarmoucení, a to blízkou smrtí pana Veselého, kterého jsme tak rádi u nás vídali. Správa o tom, že snad i dnes ještě skoná, nás velmi bolestně dojala a pobrala mi chuť poškádleti Vás za to Vaše psaní velkou litanií samých věcí velmi divných. Zdáť se zajisté, že se Vám stalo seno i jetel dražší, nežli Vám kdy jindy býval.

Právě dostáváme psaní z Nizzy – a velikou radost nám působilo.

Mistr můj ze zpěvu p. Ripitto dostal místo v Bordeaux jako vícekapelním mistrem s 6000 fr., kdežto jest tak dobrým pánem a živí starou matku i bratra a sestru; pan Milon se Celestinou a Reparatou budou cestovati, a pak pobydou jaký čas u paty Montblancu ve vallée ďAoste. A jsemť tím vším velmi roztržitá.

Otec dostal konečně včera historii svou a pojede s námi tuším za několik hodin do Lobkovic.

O bílých růží[!] nic jste mi nepsal, zdali na mne dle slibu Vašeho vzpomínáte? – Proč chcete tak prosaickými věci [!] zdálky mne potěšiti, an za snad 3 neděle jen jediný lístek mi zasíláte, proč

94

polovička něho má takřka býti popisem počasí atd., ale proto též nedostáváte nežli copii.

Srdečné pozdravení i úctu mou vyřiďte matce a sestře Vaší, od matičky též mnoho srdečného vyříditi mám. Buďte tedy s Bohem, buďte pak milejším, až se k nám navrátíte.

Potěšíli Vás to, najdete snad i u nás pokaženého sena dosti, byste se mohl zaradovati; zatím však nezapomínejte zcela na nás, i buďte tak veselým, radostným a spokojeným, jakož si toho přeje Vaše na Vás láskavě si vzpomínající Marynka.

Otec přeci s námi neodjede.

95

XXXVIII. Praze dne 15 Července [1853] v 1 hod. pol.

Drahá Marie!

S Drem Pinkasem jsem mluvil – Gabriela je ještě v dosavadním obydlí svém. Zasnoubení její nalezlo mnoho překážek, poněvadž plukovník pluku, v němž její ženich slouží, mu dělal okolky, proto že se naň mrzel, že si nevzal jakousi jeho příbuznou. Konečně právě předevčírem byly odstraněny poslední překážky – a posláno povolení do Vídně. – Jen prý cosi stran kauce ještě zbývá do pořádku přivést – Pinkas myslí, že bude míti svatbu v polovici srpna a že hned po svatbě pojede do lázní, tuším do Karlových Varů. V Bonnu prý jsou zdrávi a spokojeni. Hippolytovi vzkázal jsem Vaše poděkování za Album.

Pinkas se tomu smál, že matka měla za zlé to Euer Wohlgeborn, kterýž je pouhý vyplyv slohu jeho kancelisty. Poroučí se Vám.

Stran toho plnomocenství – vzhledem těch peněz vyvažovacích, je prý ovšem ještě dosti času.

Já zítra ráno odjedu do Sudovic – S Mayersbachem jsem již mluvil jakož i s tím panem Chudobou, co mne tam má provoditi.

S Bohem drahá, těším se na brzké shledání Tvůj F. Ladislav.

96

XXXIX. V Praze dne 15 Července 1853.

Drahá Marie!

Právě přijíždíme – a nenalézáme otce doma. Odejel včera do Brna.

Nevěda, najduli času a místa Vám psát – ješto kočí jen pokrmí – a já sám k odjezdu na zítřek se chystati mám, píši vám na kousku papíru, jehož jsem se zde z nouze dodělal – a takořka bez pera.

Domovníkovi jsem stran děvečky a dohazovačky vyřídil, co mi bylo uloženo – a Strnadová tam šla na místě. – Již prý dohazovačka jednu objednala, která i zde v domě pobyla.

U Pat. Schneidra jsem byl – a nenalezl jsem jej doma – ale vyřídím mu bohdá ještě dnes – Líbám Vás i spolu matinku s oddanou úctou – Váš Fr. Lad. [k tomu tužkou připsáno:] Psaní strýčkovi se obstará.

97

XL. Lobkovicích dne 25 července 1853 (večer).

Drahý Ladislave!

Ráda byla bych potěšila Vás psaníčkem, jsemť však tak dojatá všelikými myšlenkami a city, a též poněkud i tělesně unavená, že Vás snažně žádám, byste mi laskavě opominul [!] zdali jen několik řádků Vám posílám, proto však nehořte [!] se i nemyslete, že málo na Vás vzpomínám – naopak. Při posledním našem pobytím v Praze stal jste se mně pro jistou příčinu mnohem ještě milejším. Chtělať jsem Vám poslati jednu z oněch modrých květínek nezapomenek, ale onať se mi právě špatně vytiskla. Matinka jestiť zdravá i pozdravuje Vás srdečně. Buďte s Bohem, vzpomínejte často laskavě na Vaši Vám s láskou oddanou Marynku Palackou.

98

XLI. [V Praze] Ve čtvrtek dne 4 Srpna 1853.

Drahá Marie!

Používám odchodu matčina, abych Ti několik řádků napsal.

Našel jsem zde dva listy od mé matky, kteráž Tě srdečně pozdravuje a líbá a se na naše pobytí v Semilech a bližší s Tebou seznámení velmi těší. Nepochybuji dosti málo, že si vzájemně budete vždy milejší, čím lépe se budete znáti.

Doufám, že se toto naše nynější – a před naším věčným spojením poslední – rozloučení daleko neprodlouží, neb matka myslí, že snad již ve středu aneb aspoň ode dneška za týden ráno sem opět přijdete. Já Ti do té chvíle budu ještě aspoň jednou psáti. Nyní se budu starati o zřízení našeho obydlí, kteréž má bývati svědkem našich radostí – našeho budoucího štěstí. Netřeba mi dokládati, že tu stokráte na Tebe budu zpomínati. Byť by mne i srdce neupomínalo na Tebe, tož již samy okolnosti a předměty, o něž mi tu pečovati jest, na stokráte denně Tebe připomínati budou. Jest to nyní jediné moje potěšení a jsem tomu rád, že řečené zaměstnání mám – neboť je duch můj nyní příliš roztržit a mysl příliš nepokojná, abych nějakou důkladnější a namáhavější práci před se vzíti mohl. Ty jsi vytiskla z ducha mého pro ten Čas všecky vědecké a literární snahy. Bohdá, že později mi budete [!] podněcovatelkou k nim a útěchou, zotavujíc mysl mou po práci.

Praha je nyní jako pusta, většina známých odjela na venek, jakož vůbec s nastáním ferií pravá emigrace nastala; pročež tu věru pobytí nemá půvabu a milerád se odeberu do našich krásných hor, které se mi tentokráte zajisté ve světle ještě milejším ukáží, když Ty, drahá, po boku mém kráčeti budeš.

Tvůj věčně oddaný

99

Ladislav.

U otce jsem nepříchod Tvůj dle pravdy a zásluhy omluvil.

100

XLII. V Praze dne 7. Srpna 1853.

Drahá Marie!

Rozdělím tento čas posledního našeho rozloučení tímto lístečkem, kterýmž Tě, drahá, snad naposled již co pannu a nevěstu svou písemně pozdravuji. Jen týden ještě loučí nás od toho okamžení, po němž jsem tak dávno toužil. Smímliž se těšiti tím přesvědčením, že i Ty vidíš přicházeti tento den s radostným mysli pohnutím? Myslím, že tomu tak jest, pakli žes mi oddána s láskou a důvěrou, jakož doufám a věřím. Jinak beztoho Tvoje spojení se mnou nepřináší s sebou žádné rozloučení od matky drahé a od celé milované rodiny – ani duševně ani materialně. Neboť z domu otcovského a z blízkých svazků a poměrů rodinných takořka ani nevyjdeš, ješto spíše já do vašeho rodinného kruhu vstoupím. Tvoje s matkou se rozloučení po naší svatbě je takořka jen procházka na několik dní, po níž se opět shledáte, je jen návštěva u mne a matky mé, podobná návštěvě Gabrielině neb Emmině u Vás v Lobkovicích – A přiznám se Ti, že se předce obávám, abys Ty i matka toto rozloučení nebraly příliš vážně a v něm nechtěly vidět něco velikého, čímž by celý sňatek náš dostal povahu smutnou a celý den v mysli hostů a nás samých barvu zasmušilou a nemilou, kteráž takovému dni nepřísluší. Nežádám nikterak, abys citům svým jaké násilí činila, ale doufám, že když krátkost a nedůležitost tohoto rozloučení uvážíš, s tak smutným okem naň [!] hleděti nebudeš jako by si snad činiti mohla, kdybys, neuváživši věc celou napřed, v takovém okamžení celému se odevzdala – aneb věci příliš mnoho důležitosti přikládala.

Přemítej v mysli, nemůžešli pokládati tento den za první nové a bohdá i šťastné doby svého života, a že snad krátká doba tvého od matky rozloučení bude spolu první dobou našeho manželského

101

Štěstí a že postrádajíc po ten čas miliskování drahé matky, zase nějakou náhradu najdeš v oddané lásce mé a v důvěrném obcování s tím, jemuž si srdce své věnovala a s nímžto život svůj až do smrti spojiti si volila. Já s toužebnou myslí čekám na tuto dobu utěšenou a doufám, že mi zachováš pro ten krásný čas něco té veselé mysli a té bodrosti rozmaru, kterýž mne u Tebe vždy tak blažívá.

Rozluč se vesele s Lobkovicemi, jež Bohdá brzo opět šťastni uhlídáme, a přines do Prahy mysl jasnou a veselou. Budeme Vás čekati ve středu, jestliže do té chvíle nedáte zprávy o dřívějším příjezdu.

Já mám nyní plno starostí s přípravami našeho bytu atd.

Děvečka naše tam již byla – Nezdá se ani nepříjemná ani neschopná. Přijde v pondělí zase a zůstane již, aby počala s čistěním atd.

U Pinkasů jsem byl a ptal jsem se, kdy Springerovi přijdou.

Pravili mi, že asi na 15 jich čekají a že jim hodlají jet naproti. Nevím teda věru, budouli již zde do 15 nebo ne. Já jsem teda o pozvání posud zmínky neučinil a čekám na Vás, maje za to, že se to matce lépe sluší toto pozvání osobně učiniti než mně. Až přijedete, pak se již beztoho bude vědět s jistotou, budouli zde nebo ne.

Moje matka Tebe i matku srdečně pozdravuje. Nevím posud, který den přijede, čekám stran toho zprávu každý den. Líbám Tě, drahá, tisíckráte v duchu. Pozdravuj mi srdečně drahou matku i bratra.

Tvůj Ladislav.

102