Třebíč

unikátní encyklopedie na pokračování

PAMÁTKY Třebíč

historie architektura příroda společnost osobnosti tradice zajímavosti informace

unikátní encyklopedie na pokračování

PAMÁTKY Edice Památky si vytkla za cíl postupné zmapování významných památek naší vlasti a vytvoření stále se rozšiřujícího souboru, který by zahrnoval historické, kulturní i technické pamětihodnosti. Publikace této edice jsou určeny široké veřejnosti od dětí školou povinných, pro něž se mohou stát zajímavým doplňkem výuky, přes turisty zapálené do krás přírody i kultury, zahraniční návštěvníky poznávající naši vlast, cestovní kanceláře a jejich nabídky, až po seniory naplňující aktivně svůj zasloužený odpočinek. Tedy pro každého, koho naše památky zajímají. Postupem času vyjdou publikace o jednotlivých památkách v pořadí, v jakém budou tyto objekty do našeho celostátního projektu vstupovat. Při svých cestách za památkami Čech, Moravy a Slezska se ptejte na další díly tohoto souboru a průběžně si vytvářejte vlastní unikátní encyklopedii. Bližší informace o naší nabídce najdete na internetových stránkách pamatky.fraus.cz. Další publikace z edice

Zajímavé články i aktuální informace o našich pamětihodnostech najdete i v časopise Klubu českých turistů . unikátní encyklopedie na pokračování EDICE PAMÁTKY

Třebíč Text: Mgr. Petr Obšusta Perspektivní pohled: Ing. arch. Jaroslav Staněk Výřez mapy: SHOCart Redakce: Mgr. Kateřina Rubášová V publikaci byly použity fotografie z archivu Nakladatelství Fraus, Mgr. Karla Brože, Mgr. Petra Obšusty a z fondu Muzea Vysočiny Třebíč.

Vydalo Nakladatelství Fraus, Goethova 8, 301 31 Plzeň. Vydání první. Všechna práva jsou vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo použita v jakékoli formě a jakýmkoli způsobem v elektronické nebo mechanické podobě včetně fotokopií, záznamů nebo v jakémkoli systému uchování a vyvolávání dat bez předchozího písemného svolení nakladatele. © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2005 Printed in the Czech Republic. ISBN: 80-7238-357-4

EM I O N DAL

SV

R

AG

IN

W O RLD HE

IT

Třebíč se představuje .

.

DĚDIC TV OVÉ ĚT Í

E . PAT R I M

O

V Seznamu světového dědictví jsou v městě Třebíči zapsány tyto památky: Basilika sv. Prokopa Židovská čtvrť ● Židovský hřbitov ● ●

Tento emblém označuje lokality zařazené do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Symbolizuje vzájemné prolínání kulturního a přírodního dědictví: centrální čtverec je formou, kterou vytvořil člověk, kruh pak představuje přírodu. Oba tvary jsou vzájemně propojeny úzkou vazbou, neboť kultura neexistuje mimo přírodu. Emblém je kulatý jako svět, avšak zároveň tento kruh symbolizuje ochranu.

Gotická dřevěná plastika světice kolem roku 1500 z Vratěnína

Pohled na benediktinský klášter z židovské čtvrti

Na počátku druhého tisíciletí stál v třebečském lese osamělý benediktinský klášter, na začátku třetího tisíciletí zde naleznete město Třebíč – přirozené hospodářské, politické i kulturní centrum jihozápadní Moravy. Počátky Třebíče sahají až k roku 1101, kdy zde moravská údělná knížata Oldřich Brněnský a Litold Znojemský založila benediktinský klášter. Díky štědrosti zakladatelů patřil klášter k nejbohatším a nejmocnějším v celé zemi a tvořil významné středisko náboženského života a vzdělanosti. Konvent založil kolem poloviny 13. století klášterní poddanské město Třebíč. Těsný svazek s klášterem připomíná dodnes i městský znak Třebíče, kde najdeme symbol benediktinských mnichů – tři černé kápě. Třebíč je rozložena na obou březích řeky Jihlavy, která tvoří přirozenou osu města. Původní středověké město se nacházelo na pravém břehu a benediktinský klášter pak na břehu levém, v nepříliš širokém údolí řeky, sevřeným ze severu strmým skalním žulo-syenitovým masivem. Blízkost řeky umožnila využít její energetický potenciál a měla význam i pro rozvoj řemesel závislých na jejím dostatku. Povolení opevnit se hradbami a městská práva uděluje třebíčským v ro-

Znak uherského krále Matyáše Korvína, který v roce 1468 klášter dobyl a byl i příčinou jeho zániku a přechodu klášterního majetku do rukou šlechty Obraz Zásnuby sv. Kateřiny – Corregio (1489–1534)

V Třebíči působilo velké množství středověkých cechů, k jejichž insigniím patřily i prapory.

ce 1335 markrabě Karel IV. Za husitských válek město příliš škod neutrpělo, a tak největší pohromou v dějinách bylo zničení města při křižáckém tažení uherského krále Matyáše Korvína v roce 1468. Tehdy vzala za své jeho gotická podoba. Opat kláštera byl sesazen a benediktini vyhnáni. V držení klášterního majetku se postupně vystřídali Šternberkové, Tzanza – trofej lovců Pernštejnové, Černohorští lebek – lidská hlava z Boskovic, Osovští z Doubravysušená a zmenšená vice a nakonec Valdštejnové. na velikost pěsti Valdštejnům pak panství se zámkem patřilo až do roku 1945. Před Bílou horou náležela Třebíč protestantské vrchnosti a patřila k významným střediskům jednoty bratrské. Vždyť i J. A. Komenský nalezl v Třebíči svou druhou manželku Dorotku. Na předměstí Jejkov se nacházela bratrská kaple, špitál i „pohřební zahrada“. Právě proto zde byl na místě bratrské modlitebny jako symbol vítězné rekatolizace vybudován Valdštejny na sklonku 17. století kapucínský klášter. Události stavovského povstání i třicetileté války přečkalo město opět bez větších škod. Přesto nám nezůstala zachována ani renesační podoba města. Po rozsáhlých a častých požárech byly renesanční a barokní štíty nahrazeny historizujícími fasádami. V Třebíči našla domov i početná židovská komunita, jejíž existenci máme doloženu od 14. století a jejíž působení zde ukončil holocaust. Zachována naštěstí zůstala malebná židovská čtvrť i se hřbitovem. Řadu významných změn v životě Třebíče přineslo 19. století. Město výrazně změnilo svůj vzhled a zbavilo se středověké stísněnosti, zanikla funkce střediska vrchnostenské správy, rozrůstala se tu strojírenská, textilní a obuvnická výroba a tzv. transversální železniční dráha spojila Třebíč s územím c.k. monarchie.

Rytina Albrechta Dürera (1471–1528)

Typická pro Třebíč a její okolí je i výroba ručně malovaných papírových betlémů, jejichž velká sbírka se nachází v muzeu.

V objektu je umístěna unikátní sbírka dýmek a kuřáckých potřeb.

Terčovnice – puška umožňující přesnou střelbu na střelnici, případně na lovu

Ve 20. století se dále rozvíjely tradiční průmyslové obory, jimiž byly obuvnictví, strojírenství a zpracování dřeva. Velký význam pro město měla výstavba nedaleké Jaderné elektrárny Dukovany v 70. letech 20. století, pro jejíž budovatele a později i pracovníky se stala Třebíč zázemím i novým domovem. Významným datem se pro Třebíč stal 3. červenec 2003, kdy byla do seznamu světového dědictví UNESCO zapsána bazilika sv. Prokopa spolu s židovskou čtvrtí a hřbitovem. Unikátní je také architektura klášterního kostela s kryptou.

Historie

Stopy kolonizační činnosti kláštera lze nalézt i v názvech osad pojmenovaných po jejich zakladatelích – opatech, jako byl Nadějov založený kolem roku 1150 či Arnolec založený roku 1230. Snahu scelovat rozdrobený pozemkový majetek a snad již i vizi založení města dokládá i listina z roku 1225, kdy třebíčský opat Lukáš mění vzdálené Oslavany za osady v těsné blízkosti pozdějšího města. Nejstarším dokladem o existenci města Třebíče je až listina opata Martina z 31. 8. 1277, ve které povolává zpět pravděpodobného jihoněmeckého lokátora Hermana.

Kvůli ambicím na pražský stolec se kníže Oldřich stal hlavním donátorem a věnoval opatství ze svého brněnského údělu 51 osad i další významné příjmy z tržišť, krčem, vinic spolu s celními poplatky. Kníže Litolt pak ze svého znojemského údělu daroval dalších 14 osad. Synové zakladatelů Vratislav Brněnský a Konrád II. Znojemský věnovali rodinnému klášteru kolem roku 1142 dalších 11 osad a po smrti Vratislava roku 1156 ještě osadu Měřín. Celkem tedy obnášel majetek opatství 76 osad a další výše uvedené příjmy.

Podle sv. Benedikta by měli být řeholníci vybaveni dvěma svrchními oděvy s kapucí a širokými rukávy, dvěma spodními oděvy, plátěným nebo koženým opaskem, zástěrou nebo škapulířem s kapucí, punčochami, botami, šátkem, nožem, jehlou a pisátkem s tabulkou.

Pohled na město a klášter kolem roku 1720

Historie třebíčského benediktinského opatství počíná rokem 1101, kdy je na hranici svých moravských údělů na řece Jihlavě „uprostřed třebečského lesa“ v blízkosti českých hranic založila knížata Oldřich Brněnský a Litolt Znojemský. Rozhodli o založení opatství, které mělo plnit funkci rodového pohřebiště moravské přemyslovské sekundogenitury a navenek demonstrovat politickou jednotu údělů i nemalé mocenské Oldřichovy ambice. Ten se jako nejstarší Přemyslovec připravoval na prosazení svého zákonného nároku na pražský stolec a založení opatství zvyšovalo jeho prestiž vůči církvi, politickým protivníkům i římské říši. Opatství bylo zasvěceno Panně Marii a konvent v čele s prvním opatem Kunem byl povolán z jižního Německa, kam sahaly politické i příbuzenské vazby zakladatelů. Výstavba konventu zdárně pokračovala, a tak mohl být 10. 7. 1104 pražským biskupem Heřmanem vysvěcen klášterní kostelík sv. Benedikta. Oba zakladatelé pak byli pohřbeni v klášterním kostele. Rozsáhlý majetek opatství byl zárukou jeho významu i oporou opatů při ovlivňování církevního i politického dění. Na jeho správu i ochranu byla zřízena tři proboštství a vytvořena rozsáhlá manská organizace a třebíčské opatství se po Břevnově stalo nejvýznamnější benediktinskou institucí u nás. Zvýšená kolonizační činnost, zakládání proboštství i vlastního města Třebíče souvisela nepochybně s hledáním finančních zdrojů na pokrytí rozsáhlé stavební činnosti. V období mezi 1230–1270 konvent realizoval rozsáhlou přestavbu celého dosavadního dřevěného areálu na kamennou architekturu. Již v první půli 14. století se však objevily finanční obtíže konventu prohloubené ve 14. a 15. století markraběcími, husitskými a uherskými válkami. Krizi se opati pokoušeli odvrátit prodejem osad i zástavami stříbrného relikviáře a opatské infule u Židů. založení řádu benediktinů 529

500

založení třebíčského benediktinského kláštera – 1101

založení ženského benediktinského kláštera v Praze – 976

gotická přestavba kláštera 1230–1270

a

Proti husitům až ke Kroměříži táhl roku 1423 v čele svých manů třebíčský opat Beneš z Lomnice. Naopak husité se mezi lety 1425–1435 střídali v držení kláštera i města s oddíly Albrechta Rakouského. Z listiny opata Trojana z roku 1444 vyplývá snaha o uklidnění klášterních poměrů a obnovu objektu konventu, a tak mohl uherský král Matyáš Korvín při křížové výpravě proti Jiřímu z Poděbrad v roce 1468 konstatovat, že „hrad opata třebíčského je nedobytnou pevností“. Matyáš však po třídenním obléhání 14. května dobyl město a 15. června obsadil i klášter. Sesadil dosavadního Pernštejnský znak opata Matěje a s klášterním zbožím naložil jako s „mečem nabytým“ a přenechal je svým charvátským šlechticům. Konvent byl ve zničeném klášterním areálu trpěn a posledním třebíčským opatem se roku 1473 stal Tiburtius (umírá kolem 1500), který stál před nemožným úkolem obnovit benediktinské opatství. Mezi lety 1478–1613 se v držení kláštera vystřídali Šternberkové, Pernštejnové, Černohorští z Boskovic (za nich v roce 1525 definitivně zanikl třebíčský Znak Valdštejnů konvent) a Osovští z Doubravice. Po Osovských přešla roku 1613 držba panství na rod Valdštejnů. Tím skončila stoletá vláda protestantské vrchnosti a vliv jednoty bratrské na panství a započala rekatolizace. Rekatolizaci Třebíče symbolizuje povýšení fary u sv. Martina na děkanství a také založení kapucínského kláštera na místě bývalého bratrského sboru v roce 1686. Panství se po předchozích sporech stalo roku 1713 seniorátem pro mužské potomky rodu Valdštejnů. V roce 1925 bylo panství pozemkovou reformou rozparcelováno a byl zrušen seniorát. Zámek i s ostatním majetkem byl v roce 1945 zkonfiskován podle Benešových dekretů, neboť hrabě Emanuel se za okupace přihlásil k německé národnosti, čímž končí více než třísetletá držba třebíčského panství Valdštejny. Zámek přešel do vlastnictví státu a koncem roku 1945 se do zámeckého areálu přestěhovalo tehdejší městské muzeum spolu s archivem. V roce 1947 byla v prostorách zámku otevřena první stálá muzejní expozice a zámek tak byl zpřístupněn veřejnosti. Muzeum zde sídlí až do současnosti. V roce 2003 byla klášterní bazilika sv. Prokopa spolu s židovskou čtvrtí a hřbitovem zapsána do Seznamu kulturních památek UNESCO.

dobytí města a kláštera Uhry a zástava kláštera šlechtě – 1468 zrušení kláštera 1525

získání panství Valdštejny 1613 přestavba F. M. Kaňky 1724–1733

Poslední ranou pro klášter bylo roku 1468 křižácké tažení proti českému králi Jiřímu z Poděbrad pod vedením jeho bývalého zetě – uherského krále Matyáše Korvína. Opat Matěj stál na straně českého krále, a proto zde hledal útočiště po válečných operacích v Rakousích spolu se svým vojskem Jiříkův syn Viktorin. Matyášovo vojsko jej pronásledovalo až k Třebíči, kterou po třídenním obléhání 14. května dobylo a vypálilo. Kronikáři udávají na 250 mrtvých, 1500 zajatců, přičemž prý 1000 lidí nalezlo smrt v troskách hořících domů. Viktorin spolu s 1500 jezdci unikl do kláštera a po neúspěšném vyjednávání se rozhodl v noci z 5. na 6. června probít z obležení. To se mu podařilo a ustoupil zpátky směrem do Čech. Zbytek klášterní posádky se 15. června za čestných podmínek vzdal a Matyáš se tak zmocnil poslední bašty odporu – kláštera.

Po smrti Smila Osovského roku 1613 spravovala panství jeho druhá žena Kateřina z Valdštejna. Její druhý manžel Karel st. ze Žerotína právě na Třebíčském zámku v roce 1618 odmítl účast Moravy ve stavovském povstání. Kateřina po odchodu s ním roku 1629 do emigrace do slezské Vratislavi přenechala panství svému katolickému bratrovi Adamu ml. z Valdštejna za roční sumu 6 000 moravských zlatých.

renovace K. Hilberta 1924–1935 konfiskace panství se zámkem Valdštejnům – 1945

prohlášení baziliky za památku UNESCO 2003

2000

Architektura

Zajímavé jsou kamenické značky nacházející se na jednotlivých kamenných prvcích stavby. Není na nich nic tajemného, jak se mnozí záhadologové snaží veřejnosti vsugerovat. Jedná se vlastně o „podpis“ kameníka, který tím ručil za kvalitu své práce a zároveň také měl přehled, kolik kusů vlastně opracoval a kolik tedy dostane zaplaceno. Geometrická konstrukce vlastní značky byla součástí každé kamenické mistrovské zkoušky. Některé značky také mohly sloužit k umístění jednotlivých prvků ve stavební konstrukci.

Detail výzdoby

O stavitelích kláštera z období 1101 až 1104 nevíme téměř nic ani z písemných ani z hmotných pramenů, pouze to, že se jednalo o významnou knížecí donaci a tomu patrně odpovídala i stavební aktivita. Ani o stavební huti (či hutích) provádějících gotickou přestavbu kláštera mnoho nevíme. Předpokládá se, že stavební huť k nám dorazila z oblasti Porýní, jak naznačují některé tamní stavby. Odtud pak huť mohla putovat do Vídně a Jáku v Maďarsku, čemuž nasvědčují místní stavby. Celý areál kláštera je postaven z místní žuly (žulosyenit). Pouze některé architektonické články jsou zhotoveny z pískovce pocházejícího z okolí Oslavan. Jedná se o sloupy v kryptě, hlavní portál, trpasličí galerie, rozety. Důvodem může být snazší opracování, ale i rozdílná doba výstavby zvlášť u krypty a přítomnost hutě zvyklé na určitý druh materiálu.

Pohled ze severovýchodu

Klášter byl vybudován na terénním hřbetu nad údolím řeky Jihlavy převýšeném asi o 15–20 m. Z jihu byl chráněn řekou Jihlavou, na severu a západě pak údolím místních vodotečí. Mezi lety 1101 a 1104 byl vybudován areál konventu s kostelem Panny Marie. Vzhledem k analogiím lépe prozkoumaných klášterů lze předpokládat, že původní dřevěný konvent se nacházel na místě a v rozsahu dnes dochované kamenné architektury. Z původního dřevěného areálu nemáme téměř žádné stopy po existenci kláštera. Lépe na tom jsme u období 1230 až 1270, kdy došlo k přestavbě původního dřevěného areálu na kamennou architekturu. Základ současné rozlohy areálu pochází již z tohoto období, i když v průběhu doby došlo k nejrůznějším přestavbám. Klauzura o rozloze 50 x 30 m s lichoběžníkovým rajským dvorem s arkádami se nachází na jižní straně areálu, na severu se nachází trojlodní bazilika o rozměrech 72 x 23 m, ukončená na východě středovým pětibokým závěrem a dvěma bočními kaplemi s půlkruhovými apsidami. Pod mnišským chórem a oběma bočními kaplemi se nachází polozapuštěná krypta s žebrovou klenbou nesenou sloupy. Na západě byly obě boční lodi uzavřeny mohutnými pravoúhlými věžemi. Za závěrem kostela se nacházel původní hřbitov, kde bylo při archeologickém průzkumu v roce 1959 nalezeno 163 hrobů. V severovýchodním koutě této části areálu se nacházel původní vstup věžovitou bránou a cesta vedla dál koridorem tvořeným hradbou a parkánovou zdí k další bráně s hrotitým gotickým ostěním u předsíně severního portálu baziliky. Odtud pak pokračovala na vnější nádvoří mezi prelaturou a klausurou, na severu uzavřené hradbou s věžovitou bránou. Brána vedla do hospodářského Krypta

areálu kláštera, ohrazeného kombinací valů, příkopů, kamenných zdí i dřevěné palisády. Za husitských válek patrně i klášter utrpěl škody, ale byl opraven a byla zlepšena jeho obranyschopnost, protože Matyáš Korvín hovoří roku 1468 Výřez kláštera na obraze z 1765 o „nedobytném hradu kněze opata“. Při následném Korvínově obléhání klášter na rozdíl od města neutrpěl příliš závažné škody a za Šternberků a Pernštejnů byl rychle opraven, čemuž by mohla nasvědčovat i přítomnost krále Vladislava Jagelonského roku 1483, 1497 a 1509. Po zániku konventu po roce 1525 byl klášter přestavován na renesanční zámek a v letech 1538 a 1545 hostil císaře Ferdinanda I. Další držitel panství Burian Osovský z Doubravice pokračoval v úpravách zámku, vycházejících z dispozice bývalého kláštera. Využil chátrající baziliku s kryptou pro hospodářské účely a zřídil zde vrchnostenský pivovar. Jeho bratr Smil pak po roce 1568 dokončil budování režijního velkostatku a definitivně upravil klášterní objekt na zámecké panské sídlo. Více než války se na objektech kláštera podepsala zanedbaná údržba i jejich nevhodné využití za šlechtických držitelů. Z baziliky se tak postupně stal pivovar, kuchyně, byty, skladiště… V roce 1697 musela být snesena klenba hlavní lodě, která roztlačila obvodové stěny a hrozila zřícením. Postupně bylo přikročeno k obnově chrámu. Nejprve byl mnišský chór upraven v letech 1703 a 1704 na zámeckou kapli s oratoří a u příležitosti 500. výročí svatořečení sv. Prokopa bylo změněno i její zasvěcení. Zásadní renovace se dočkala bazilika v letech 1724–1733 pod vedením císařského architekta F. M. Kaňky. Ten sjednotil stavbu baziliky a vtiskl jí goticko-barokní podobu. V roce 1910 vznikla „Jednota sv. Prokopa pro vnitřní obnovu a výzdobu baziliky“, jejíž snaha o obnovu baziliky, přerušená válkou, pokračovala až po roce 1918. K obnově byl v letech 1924–1935 přizván autor dostavby svatovítského chrámu architekt K. Hilbert. Po dostavbě jižní kaple v roce 1956 nabyla bazilika dnešního vzhledu. V letech 1957–1961 byla provedena rozsáhlá rekonstrukce zámeckého areálu pro potřeby Západomoravského muzea a Okresního archivu, který se z areálu odstěhoval až v roce 1996. Vlastní zámek zabírá zastavěnou plochu 4162 m2 a 62 430 m3 obestavěného prostoru. Letecký pohled

V roce 1928 navštívil město Třebíč i třebíčskou baziliku prezident T. G. Masaryk a věnoval na její obnovu 15 000 Kč.

Roku 1872 byly obnoveny zazděné rozety a část trpasličí galerie a původní cihlová podlaha nahrazena mramorem.

Obnovy románsko-gotické baziliky se ujal v letech 1924–1935 autor dostavby svatovítského chrámu architekt K. Hilbert. Při této renovaci získala zejména bazilika současný vzhled, byla zbavena omítek a byly odstraněny dodatečné opěráky. Omítka zůstala na pozdějších cihelných vestavbách a v prostoru kůru, kde skryla druhotné propojení se zámkem. Jedním z hlavních iniciátorů, vedle hrabat Valdštejnů, byl i místní farář F. Doležal. V letech 1925–1926 bylo celkem vynaloženo 217 000 Kč. V roce 1927 byl zabezpečen presbytář, apsida, sakristie a nově byl nahrazen starý krov se sanktusovou vížkou za částku 362 974 Kč. V roce 1928–1929 proběhla obnova hlavní a severní boční lodi a také části severní předsíně, což si vyžádalo nákladu 421 820 Kč. V roce 1930 dokončená obnova severní předsíně a portálu, severní věže s částí boční lodě stála 142 645 Kč a téhož roku byl portál za velké účasti lidu posvěcen brněnským biskupem. Roku 1931 byly zabezpečeny obě věže spolu s barokním štítem, což si vyžádalo 246 197 Kč. Od roku 1936 byla opravována krypta. V letech 1930–1935 pak proběhla generální obnova objektu zámku spolu s jeho statickým zajištěním. Jen pro zajímavost v roce 1996 činil odhad na celkovou rekonstrukci zámeckého areálu s bazilikou 100 milionů Kč.

Manové a hospodáŘství

Lenní soustava, kam patřily i manové, se u nás začala na starších základech vytvářet v průběhu 13. stol. v souvislosti s tzv. německou kolonizací. Princip léna spočíval v propůjčení pozemků do dědičného užívání za poskytování určitých služeb. Složením přísahy pánovi a převzetím léna se jeho držitel stával vazalem (manem) svého lenního pána – suveréna. Zrada na pánovi – felonie, byla to nejhorší, čeho se vazal mohl dopustit, a zbavovala jej nadosmrti jeho cti.

Sýpka

Snahu scelovat rozdrobený pozemkový majetek a snad již i vize založení města dokládá i listina z roku 1225, kdy třebíčský opat Lukáš mění vzdálené Oslavany za osady v těsné blízkosti pozdějšího města. Nejstarším dokladem o existenci města Třebíče je listina opata Martina z 31. 8. 1277, ve které povolává zpět pravděpodobného jihoněmeckého lokátora Hermana. Zánik opatství nezpůsobily husitské války, ale pozdější křižácké tažení uherského krále Matyáše Korvína proti králi Jiřímu z Poděbrad v roce 1468. Klášter byl obsazen, opat Matěj sesazen a klášterní panství zastaveno šlechtě. Město bylo vypáleno a podle kronikáře Střelky se v troskách nacházelo celých sedm let. Nepočetný konvent zůstal v klášteře ještě nějaký čas a definitivně zanikl kolem roku 1525 za držení protestantských pánů z Boskovic.

Udržet rozsáhlý a roztříštěný klášterní majetek bylo velmi složité, a tak vznikla postupně tři proboštství. Osady v okolí Brna byly základem pro vznik proboštství Na Luhu (Brno–Komárov), o němž máme první zmínku k roku 1195. Přibližně kolem poloviny 13. století bylo založeno proboštství v Měříně, které se stalo kolonizačním centrem oblasti a jehož Mapa – vojenské mapování z let 1764–1768 území daroval klášteru kníže Konrád II. Znojemský v roce 1156. Okolnosti vzniku proboštství ve slezské Březové nejsou známy, stejně jako donátor, který věnoval opatství zdejší majetek. Březovské listiny vydávané třebíčskými opaty a březovskými probošty v rozmezí let 1298–1412 nám prozrazují intenzivní kolonizační činnost v této oblasti. Klášter pokračoval v rozmnožování svého majetku výměnami i kolonizačním zakládáním nových osad. Značný majetek opatství byl zárukou jeho významu i oporou opatů při ovlivňování církevního i politického dění. Stal se zdrojem financí pro rozsáhlou přestavbu kláštera v průběhu 13. století, byl však také hlavní příčinou útoků feudálů na klášterní zboží. Proto také byla na jeho správu i ochranu vytvořena již konMěřín – proboštství cem 13. století rozsáhlá manská organizace, která byla po olomouckém biskupství největší u nás. Manská soustava opatřila opatovi dostatek ozbrojenců pro vlastní potřebu či pro splnění vazalské povinnosti opata vůči králi a mohla bránit klášterní majetek před neustálými útoky okolní šlechty. Na ochranu klášterního zboží bylo dokonce many ve 14. století zbudováno několik hradů – Kozlov, Kufštejn, Nový hrad. Manové se sami nazývali „služebníci kněze opatovi“ nebo také nápravníci. V listinách se setkáme s latinským pojmenováním milites (vojáci), armigeri (zbrojnoši) nebo clientes či vasalli (vazalové).

Již z tohoto je zřejmé, že jejich hlavní povinností bylo sloužit klášteru jako ozbrojenci v případě potřeby. Jízdní man v kroužkové zbroji byl vyzbrojen kopím, mečem, kuší a mohlo jej doprovázet několik dalších zbrojnošů. Takovýchto jezdců mohl opat třebíčského kláštera postavit do pole až sto, a to byla ve středověku již značná síla. V mírových dobách pak Znak Šternberků manové hospodařili na propůjčených manských dvorech, někteří jako lokátoři nově zakládaných osad nebo jako rychtáři pomáhali s rozvojem i správou celého opatství. Propůjčené dvory měly výměru mezi 1–3 lány (1 lán asi 20 ha), takže byly někdy na úrovni velkých selských gruntů. Důležitější však byla právní ochrana jejich klášterního pána – opata, pod nějž nápravníci spadali. Byli vyňati z působnosti běžného zemského, městského či vesnického práva a podléhali pouze manskému soudu pod vedením opata. O klášterních manech máme zmínku v listinách březovského proboštství z roku 1298, 1312 a 1357 a v listinách třebíčského opatství z roku 1342, 1386 a 1390. Zpočátku ve 13. a 14. stol. měly značný význam manské služby lokátorské, organizační a vojenské, posléze i správní a soudní. Od 15. století začala upadat vojenská hodnota manů (vytlačila je žoldnéřská armáda, rozvoj dělostřelectva a pěchoty) a začal vzrůstat jejich ekonomický význam. Husitské války ještě dále prohloubily ekonomickou krizi opatství, které utrpělo škody na budovách i pozemkovém majetku, a byly i příčinou zániku březovského proboštství počátkem roku 1427. Proboštství v Komárově uvolnilo svou závislost na opatství, a tak značnou zátěž hospodářské obnovy neslo pouze proboštství v Měříně. Poslední ranou pro klášter pak bylo roku 1468 křižácké tažení proti českému králi Jiřímu z Poděbrad pod vedením uherského krále Matyáše Korvína. Matyáš po dobytí města a obsazení kláštera dosavadního opata Matěje sesadil a s klášterním zbožím naložil jako s „mečem nabytým“, a to bylo zastaveno šlechtickým držitelům. Konvent byl ve zničeném klášterním areálu trpěn a posledním třebíčským opatem se roku 1473 stal Tiburtius († 1500), který však již zadlužené benediktinské opatství nemohl obnovit. Manská soustava přežila ještě pád kláštera, ale pozvolna zanikla za šlechtických držitelů panství koncem 16. století. Při převodu bývalého klášterního panství do dědičného držení Vratislavu z Pernštejna v roce 1556 je uvedeno 49 manství, takže spolu s proboštstvími se celkový počet manství mohl pohybovat kolem 80.

Rajský dvůr

Opevnění – brána do hospodářského předhradí

I přes značnou snahu opatů se již v první půli 14. století objevily finanční obtíže konventu a na přelomu 14. a 15. století za válek mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem již můžeme hovořit o vážné krizi. Rozsáhlé klášterní zboží i se třemi proboštstvími nebylo možno spravovat ani chránit přežilou zbrojnou manskou organizací před úchvaty feudální šlechty. Město bylo v roce 1468 vypáleno a podle kronikáře Střelky se v troskách nacházelo celých sedm let. Prvním držitelem zastaveného třebíčského benediktinského statku byl chorvatský šlechtic z blízkého okolí krále Matyáše. Teprve od roku 1478 měl klášterní panství v zástavě jeden z hlavních Matyášových spojenců, vůdce odbojné Zelenohorské jednoty Zdeněk ze Šternberka a po něm jeho synové. Král Vladislav Jagelonský pak 15. 12. 1490 zastavil třebíčské panství Vilémovi z Pernštejna, aby je očistil od dluhů, a o rok později mu zde zapsal sumu 15 500 uherských zlatých. Po Vilémově smrti roku 1521 dědil třebíčské panství jeho syn Jan z Pernštejna, který je po dohodě přenechal svému tchánu Arklebu Černohorskému z Boskovic a jeho synovi i svému zeti Janu Jetřichovi z Boskovic. Panství mělo tehdy hodnotu 30 000 uherských zlatých. Za pánů z Boskovic někdy mezi lety 1525–1526 definitivně zanikl benediktinský konvent. V roce 1546 se panství vrátilo zpět Janovi z Pernštejna a po jeho smrti jej roku 1548 zdědil Vratislav z Pernštejna, jemuž císař Ferdinand I. roku 1556 udělil zastavené zboží třebíčského opatství do dědičného držení.