Šternberk

unikátní encyklopedie na pokračování

PAMÁTKY Šternberk

historie architektura příroda společnost osobnosti tradice zajímavosti informace

unikátní encyklopedie na pokračování

PAMÁTKY Edice Památky si vytkla za cíl postupné zmapování významných památek naší vlasti a vytvoření stále se rozšiřujícího souboru, který by zahrnoval historické, kulturní i technické pamětihodnosti.

Publikace této edice jsou určeny široké veřejnosti od dětí školou povinných, pro něž se mohou stát zajímavým doplňkem výuky, přes turisty zapálené do krás přírody i kultury, zahraniční návštěvníky poznávající naši vlast, cestovní kanceláře a jejich nabídky, až po seniory naplňující aktivně svůj zasloužený odpočinek.

Tedy pro každého, koho naše památky zajímají.

Postupem času vyjdou publikace o jednotlivých památkách v pořadí, v jakém budou tyto objekty do našeho celostátního projektu vstupovat.

Při svých cestách za památkami Čech, Moravy a Slezska se ptejte na další díly tohoto souboru a průběžně si vytvářejte vlastní unikátní encyklopedii. Bližší informace o naší nabídce najdete na internetových stránkách pamatky.fraus.cz.

Další publikace z edice

Zajímavé články i aktuální informace o našich pamětihodnostech najdete i v časopise Klubu českých turistů . unikátní encyklopedie na pokračování EDICE PAMÁTKY

ŠTeRNberk Text: Mgr. Alena Niklová Perspektivní pohled: Ing. arch. Jaroslav Staněk Ilustrace k pověsti: akademický malíř Pavel Žilák Výřez mapy: SHOCart Redakce: Mgr. Kateřina Rubášová Zpracováno na základě podkladů Národního památkového ústavu v Plzni.

V publikaci byly použity fotografie z archivu Nakladatelství Fraus, Mgr. Karla Brože a Vlastivědného muzea v Olomouci.

Vydalo Nakladatelství Fraus, Goethova 8, 301 31 Plzeň.

Vydání první.

Všechna práva jsou vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo použita v jakékoli formě a jakýmkoli způsobem v elektronické nebo mechanické podobě včetně fotokopií, záznamů nebo v jakémkoli systému uchování a vyvolávání dat bez předchozího písemného svolení nakladatele. © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2005 Printed in the Czech Republic.

ISBN: 80-7238-293-4

ŠteRnberk se představuje

Portál s erby biskupa Alberta II. ze Šternberka, nejvýznačnější osobnosti šternberských dějin, jehož vzdělanost dalece překračovala hranice středověku. Albert působil jako rádce a politický zmocněnec císaře Karla IV. Keramika je v hradních sbírkách zastoupena rozmanitým souborem od nejstarších středověkých kachlí přes italské majolikové talíře až po habánskou a holíčskou fajáns.

Majolikový košíček z 19. století

Obraz Orfeus hrající zvířatům – antická mytologie poskytla již nesčetně témat pro výtvarná zpracování, a proto se i ve šternberských sbírkách setkáváme s největším pěvcem a hudebníkem řeckých bájí či s hlavním hrdinou Trojské války.

K prvním písemným dokladům o osídlení kraje patří zakládací listina hradiského kláštera z roku 1078, která se zmiňuje o vesnicích v bezprostředním okolí nynějšího města Šternberka (Lužice, Mladějovice, Žerotín…).

Nejstarší zpráva o zdejším hradě pochází z roku 1269. Osídlení v podhradí mohutnělo do té míry, že již roku 1296 jej Albert ze Šternberka ve své listině jmeHrad Šternberk s městem v malebném podhůří nuje městem – Nízkého Jeseníku civitas.

Znak pánů ze Šternberka, zlatá osmihrotá hvězda v modrém poli, přešel i do městského znaku Šternberka; roku 1763 byl však doplněn o zelenou horu v dolní části štítu.

Tvář hradu i okolní krajiny se do značné míry proměnila během zdejšího panování rodu Berků z Dubé a Lipé. Prvé z nich zřetelně odráží stopy renesančního výtvarného umění, druhé pak éru rybníkářství.

V okolí města vznikaly četné rybníky, z nichž některé můžeme doposud nalézt u vsi Babice či Štarnova.

V 16. století jsou ve Šternberku zakládány cechy.

Brzký rozmach zažil cech pláteníků, fungoval cech kovářský, ševcovský, krejčovský, kožešnický či stolař-

O současnou podobu hradu se značně zasloužil Jan II. z Lichtenštejna ve druhé polovině 19. století.

Jednou z novogotických přístaveb vzniklých za jeho působení na hradě je Schodišťový palác.

Kamenný reliéf zobrazující Pěvce Ariona s delfínem je jedním z mnoha sochařských fragmentů rozsáhlé sbírky, kterou poslední majitelé hradu, Lichtenštejnové, shromažďovali během svých zahraničních cest.

ský. Od 18. století se ve městě samotném i v jeho okolí rozmáhá tkalcovství a působí tu i několik džbánkařů, kteří ve svých dílnách zhotovovali originální malované fajánse.

Jako protiváha zdejšího katolického kostela a přilehlého kláštera augustiniánů byla koncem 16. století vystavěna luteránská modlitebna. Novou víru zaváděl na svém panství Karel z Münsterberka, poněmčený potomek krále Jiřího z Poděbrad. Luterské podhoubí i zdivo šternberské luterské svatyně však rozhlodala doba pobělohorská.

Současným obyvatelům i svým návštěvníkům nabízí Šternberk dvě historické dominanty, které zároveň plní úlohu společenského i kulturního centra města. V těsné blízkosti se rozpínají klasicistní chrám Zvěstování Páně spolu s komplexem bývalého kláštera a původně středověký, léty přestavovaný hrad s cenným mobiliářem, z velké části dochovaným po posledních majitelích.

Opěradlo židle z roku 1697 – nábytek je v prostorách hradu zastoupen v bohaté míře – od gotických truhlic, židlí s figurální řezbou až k čalouněným židlím 18. století.

Hradní park na místě lichtenštejnské obory byl vybudován v letech 1907–1909.

Kostel Zvěstování Páně se nachází v sousedství šternberského hradu.

Hradní nádvoří s arkádami Šperkovnice z černě lakovaného dřeva je vykládána slonovou kostí s rytými figurálními výjevy ze 17. století.

Severní přístup do hradu vedl po kamenném mostě.

Hrad Šternberk i nedaleký kostel jsou již dlouhodobě vyhledávaným zimovištěm netopýrů.

Erb Šternberků – první historickou postavou, která nosila na štítě zlatou osmicípou hvězdu v modrém poli, byl Diviš z Divišova. O jeho existenci víme již v době kolem roku 1220. Divišův syn Zdeslav si vybudoval někdy po roce 1241 jeden z nejpevnějších hradů v tehdejších Čechách a nazval jej podle rodového znaku Šternberk.

Jeho potomci se psali „ze Šternberka“ a drželi statky nejen v Čechách, ale i na Moravě. Jednou z pozoruhodných postav už značně rozvětveného rodu v 19. století byl věhlasný přírodopisec hrabě Kašpar ze Šternberka.

Erb pánů z Kravař – tzv. odřivous z kravařského erbu je zavinutá střela, tedy šíp s kusem látky namočené do smůly k zapalování doškových střech. Pánové z Kravař měli společné předky s pány z Bechyně a jinými rody, jejichž původ se odvozoval od rodu Benešoviců, a podle Kravař ve Slezsku se začali nazývat až na konci 13. století.

Roku 1430 vymřela odnož pánů z Plumlova a před koncem 15. století také větev strážnická, v jejímž vlastnictví se načas ocitl také Šternberk.

Erb Kostků z Postupic – vzestup tohoto rodu souvisel s dějinami české reformace. Před husitskou revolucí nebyl tento starobylý vladycký rod nijak významný, Kostkové se však přidali na stranu husitů a získali panství Litomyšl, které se později stalo útočištěm pronásledované jednoty bratrské, k níž se Bohuš Kostka veřejně hlásil. Avšak po porážce protihabsburského odboje přišel o majetek a roku 1557 zemřel jako poslední mužský člen rodu.

Historie hradu Šternberka

Kolorovaná veduta města z roku 1850

V polovině 13. století vyrostl v podhůří Jeseníků, při staré obchodní stezce do Slezska, nový kamenný hrad. Jeho držitel, pan Zdeslav ze Šternberka, zbudoval své nové sídlo na území, jež získal teprve nedávno od krále Přemysla Otakara II. odměnou za pomoc v boji proti uherskému králi Bélovi IV. a jeho Kumánům. Prvně se o hradu dočteme v listině z roku 1269, v níž se vymezuje hranice mezi územím šternberského panství a kláštera Hradisko. Význam doposud obranného hradu vzrostl v 70. letech 14. století, kdy se stal rezidenčním sídlem biskupa Alberta II. ze Šternberka. Hrad byl za jeho života rozšířen a získal gotický ráz.

Albertova dědictví se ujal jeho synovec Petr. Ten však ještě před koncem století umírá, aniž by zanechal potomka, a roku 1397 jím vymírá moravská větev Šternberků po meči. S nadcházejícím stoletím tak přichází i změna vrchnosti. Hrad připadá do rukou Petrovy sestry Kateřiny a jejího muže Petra I. z Kravař. Za husitských válek se Kravařové postavili na stranu husitskou, zatímco Olomouc a okolní města byla katolická. Během panování Jindřicha z Kravař, v září roku 1415, se na hradě sešla moravská šlechta, aby zde sepsala protestní list adresovaný do Kostnice proti upálení Mistra Jana Husa.

Neblahému působení husitů v zemi musela čelit Eliška z Kravař. Vojska Prokopa Holého vtrhla na Moravu roku 1430 a husitská posádka na dvě léta obsadila samotný hrad. S pomocí tří okolních katolických měst Olomouce, Litovle a Uničova nakonec šternberští měšťané husity z hradu i města vyhnali.

Rod pánů z Kravař vlast- Nejstarší pohled na hrad, nil hrad až do roku 1466. jak jej ve své kronice roku 1678 Ludmila, jakožto dědička zakreslil Mikuláš František Kerpanství, přináší šternberský nerius, učitel z nedalekých Hnojic.

majetek věnem do rukou Alberta Kostky z Postupic, význačného muže království, kterého přežila, a po jeho smrti se podruhé provdala roku 1480 za Jana Berku z Dubé a Lipé.

Hrad od jihu od Josefa Mánesa z roku 1852 Šternberské panství tak přešlo na více než sto let do vlastnictví tohoto významného rodu. V roce 1538 postihuje hrad a velkou část města ničivý požár. Až do roku 1560 se zde tedy staví a opravuje a středověký hrad se za Berků postupně mění v pohodlné reprezentační zámecké sídlo.

Erb Berků z Dubé a Lipé – zkřížené ostrve, tj. osekané větve, jsou společným znakem všech Ronoviců. Za praotce Berků je považován Častolov ze Žitavy a věhlasu udatného rytíře dosáhl Hynek Berka z Dubé (1249–1306).

V předbělohorském období stála většina rozvětveného rodu na habsburské straně.

Historie se opakuje a i šternberská větev Berků vymírá po meči. Hrad s městem a celým panstvím přešel do rukou slezských knížat z Münsterberka, potomků českého krále Jiřího z Poděbrad. Jejich panování trvalo i v době třicetileté války, která se Šternberka dotkla se všemi svými ničivými důsledky. Tažení vojsk provázela bída, hlad a epidemie. Samotný hrad byl opětovně dobyt vojsky švédského generála Torstensona a nesčetněkrát vypálen. Již v roce 1647 zdědil hrad rod bavorských vévodů z Würtemberka, ovšem ti na zpustošeném hradě nesídlili. Panství rozdělené na tři díly skoupil na konci 17. století kníže Jan Adam z Lichtenštejna a v držení jeho rodu zůstalo až do roku 1945.

Od roku 1858 šternberské panství vlastnil Jan II. z Lichtenštejna, jeden z nejbohatších velkostatkářů na území pozdější první republiky, který se rozhodl hradu navrátit lesk a slávu. Rozsáhlá romantická rekonstrukce celého areálu trvala od roku 1886 bezmála třicet let. Kaple byla opatřena novogotickým arkýřem, věž novým zastřešením. Posledními majiteli hradu byli v letech 1929–1945 Johann a Karolina z Lichtenštejna a Šternberk se stal rodným místem jejich čtyř dětí. Je pozoruhodné, že již ve dvacátých letech 20. století částečně zpřístupnili hrad veřejnosti jakožto muzeum.

Nejstarší dnes známé zachycení městského panoramatu pochází z roku 1727.

Pohled na hrad od východu v době zahájení oprav roku 1889

Erb Lichtenštejnů – původním rodovým erbem byl zlato-červeně dělený štít, k němuž byly později připojovány znaky získaných majetků. Ve 13. století získali Lichtenštejnové panství Mikulov a postupně se jejich vlastnictví na Moravě rozrůstalo.

Knížecí titul získal jako první Karel z Lichtenštejna (1569–1627).

Nádvoří s hláskou zpustošené po požáru

Architektura

Hláska – vstup v úrovni dnešního druhého patra hradu

Z původní malířské výzdoby kaple se dochovaly zbytky nástěnných maleb nad oltářem znázorňující Zvěstování Panně Marii a Klanění Jezulátku.

Gotický trámový strop ve Velké ložnici je nejstarší na hradě.

Sedlový portálek v přízemí jižního křídla

Nejstarší dochované části šternberského hradu, válcová věž a opevnění hradního paláce, pocházejí z druhé poloviny 13. století. Věž, zvaná hláska, je postavena z lomového kamene a dnes měří 25 metrů. Plnila především obrannou funkci, čemuž odpovídá také síla zdiva, které u paty dosahuje 4 metrů.

Průměr celé věže činí 10 metrů.

Předpokládá se, Nádvoří s hláskou a lichtenštejnskou terasou že před požárem roku 1678 měřila přibližně 40 metrů a poskytovala tak obráncům přehled o okolní krajině a případném blížícím se nepříteli. Věž je přístupná pouze v úrovni prvního patra a vcházelo se do ní po dřevěném můstku, který byl v případě potřeby vytažen.

Další fáze výstavby probíhala na hradě za biskupa Alberta II. v 70. letech 14. století. Jeho pozornost se upínala především k hradní kapli, kterou nechal vyzdobit ve stylu panujícím tehdy na dvoře Karla IV. Z této stavební fáze se nám dochovalo kněžiště, k jehož výzdobě si Albert II. pozval význačné kameníky a malíře císařského dvorského okruhu.

Spolu s Berky z Dubé a Lipé na Šternberku přicházíme do období renesance.

Menší stavební úpravy proběhly již v prvních desetiletích 16. století za Jana Berky z Dubé a Lipé a jeho ženy Johanky z Boskovic, jak dokládá letopočet 1507 se znaky berkovského a boskovického rodu, vytesaný v nadpraží portálu v prvním patře. Renesanční přestavba celého hradního areálu vypukla však teprve po zhoubném požáru roku 1538. V obytném prostoru bylo přistavěno renesanční křídlo, zahrnující Vizitkový sál, Berkovské Kněžiště je poněkud výjimečné tím, salonky a Dámskou lož- že není jako obvykle orientováno na nici s unikátními hráňo- východ.

vými klenbami, které představují přechod mezi gotickou sklípkovou a renesanční klenbou hřebínkovou. Vizitkový sál je opatřen dvěma arkádami, které se původně volně otvíraly do krajiny. Ve zdejším podnebí se však prvek oblíbený ve slunné Itálii neosvědčil a z praktických důvodů byly arkády záhy zaskleny. Berkové stavěli rovněž mimo obytnou část Kníže Adam z Lichtenhradu. V podhradí otvírajícím se štejna na hradě zahájil barokní úpravy. Z jeho směrem k městu zbudovali kominiciativy vznikl v Roho- plex hospodářských a správních vém sále druhého patra budov, kam byl příštukový strop s motivem stup nově vybudoakantových listů a návanou bránou stropní freskou zpodobňující Souboj boha Dia a brankou.

Osudově do pos Giganty. doby hradu zasáhla válečná léta třicetileté války (1618–1648).

Co nebylo zničeno dobýváním nepřátelských vojsk, padlo vniveč kvůli opakovaným požárům. Roku 1678 hrad přišel o svou dominantu, když do čtyřicetimetrové věže uhodil blesk a téměř celá její polovina se sesula k zemi. Na dlouhou dobu pak zůstalo torzo věže beze střechy.

Teprve Lichtenštejnové věž nově zastřešili, ovšem do původní výšky ji již nedostavěli. S novými majiteli dochází k opětnému rozkvětu šternberského hradu.

Nejvýrazněji se do jeho podoby zapsal Jan II. z Lichtenštejna (1858–1929). Vypracováním plánů pověřil vídeňského architekta Karla Kaisera a v romantickém historizujícím duchu nechal hrad přestavět v reprezentativní sídlo, splňující již požadavky moderního komfortního bydlení. Úpravy začaly roku 1886, nově vzniká tzv. Schodišťový palác, kaple je rozšířena a doplněna o novogotický arkýř, opravena je hláska, nově je zbudováno spoRenesanční brána z roku 1536 jovací křídlo mezi hláskou a hradním palácem s Vyhlídkovým pokojem.

Nádvoří v prostoru kolem věže bylo převýšeno terasou a fasády byly vyzdobeny sgrafity. Rekonstrukce celého areálu byla završena vybudováním parku podle projektu vídeňského zahradního architekta Alberta Esche v letech 1907–1909. Komunikaci v obytné části usnadnilo nejen nové schodiště s chodbami, ale také elektrický osobní výtah z roku 1906 a ruční výtah s protizávažím na přepravu hotových pokrmů. Bylo sem zavedeno horkovzdušné vytápění, elektřina, splachovací toalety a koupelny.

Renesanční okno s nadokenní římsou s trojicí erbovních štítků – vlevo s berkovským erbem, vpravo s boskovickým a uprostřed s aliančním

Pohled na hrad od východu se zbytky středověkého opevnění

Na portálcích oddělujících místnosti berkovského západního křídla jsou vytesány erby stavitele Václava Berky z Dubé a Lipé, nejvyššího sudího Markrabství moravského, a jeho ženy Magdalény ze Žerotína, mezi nimi je umístěn letopočet 1560, určující ukončení renesanční přestavby na hradě.

Postava na konzolce v kněžišti hradní kaple představuje zřejmě stavitele a sochaře kaple, jehož vazbu ke kapli symbolicky vyjadřuje ratolest, která jej poutá k architektuře.

biskup Albert II. ze Šternberka

Rajský dvůr. Současná podoba kláštera augustiniánů kanovníků pochází z 18. století. Z původní kanonie se dochovala pouze zčásti křížová chodba kláštera, přiléhající ke kostelu. Dvě křídla kvadratury mají gotickou křížovou klenbu se znaky arcibiskupa Alberta II.

Karel IV. na votivním obraze Jana Očka z Vlašimi. Jako nejstarší syn Jana Lucemburského byl pokřtěn jménem Václav. V roce 1323 přijal ve Francii při biřmování jméno Karel. V Paříži získal rozsáhlé vzdělání a mimořádná byla tehdy jeho znalost pěti jazyků. V roce 1346 byl Karel zvolen římským králem a po otcově smrti se stal i králem českým. V roce 1355 byl v Římě korunován římským císařem. Své diplomatické schopnosti projevoval státnickými rozhodnutími a taktickými koalicemi, spíše než silou a zbraněmi. Zemřel roku 1378.

Památkou na vysvěcení hradní kaple jsou dochované konsekrační kříže na stěnách kněžiště vzniklé nejpozději roku 1376.

Do historie hradu i města Šternberka se nesmazatelně zapsal Albert II. ze Šternberka (+1380). Tento vysoký církevní hodnostář vynikal na tehdejší dobu neobyčejným kulturním rozhledem a láskou k literatuře.

Absolvoval studia teologie, filozofie a práva na univerzitách v Paříži a v Boloni a zařadil se tak mezi nejučenější osoby své doby.

Podobizna Alberta II. ze Šternberka.

Jeho vzdělanost Hrad i město Šternberk zdědil Albert II. a umění diploma- spolu se svým bratrem po otci Štěpánovi cie mu otevřely krátce po roce 1357 a od 60. let se o ně brány dokonce dělil se svým synovcem Petrem. i ke dvoru Karla IV. Stal se Karlovým rádcem a důvěrníkem a jako významný činitel jeho císařské diplomacie vystupoval při jednáních v Praze, Mohuči i jinde.

Církevní kariéru zahájil Albert II. roku 1352 jako děkan olomoucké kapituly. V letech 1356–1364 působil jako biskup v severoněmeckém Zvěříně, v následujících letech se ujal biskupství litomyšlského a vyvrcholení jeho církevní kariéry představoval stolec arcibiskupa magdeburského v období 1368–1371.

Ani v době vrcholné dráhy však Albert II. nezapomínal na své rodiště, ba naopak to byl právě on, kdo Šternberku dal plné atributy středověkého města. Již listinou z roku 1364 umožnil Albert II. šternPontifikál Alberta II. Iniciála „T“ s Kristem Trpitelem, císařem Karlem IV. a Albertem II.

Podobizna Petra ze Šternberka, synovce Alberta II.

berským poddaným svobodně odkazovat jejich majetek, tzv. právo odúmrtí. Krátce před rokem 1376 město nechal obehnat kamennými hradbami.

Roku 1371 založil ve Šternberku klášter Listina Alberta II. z roku 1364, augustiniánů kanovjíž daruje městu právo odúmrtí. níků a určil, aby sestavu konventu tvořilo čtrnáct kanovníků a probošt.

Farní kostel, který stával na místě současného chrámu, byl povýšen na klášterní kostel Zvěstování Panny Marie a proboštu Václavovi byla svěřena duchovní správa ve městě i v přilehlých obcích. Život v klášteře se měl ubírat cestou k hlubokému duchovnímu prožitku v duchu reformního proudu tzv. devotio moderna (hnutí nové zbožnosti), jehož myšlenky byly Albertovi blízké. Řeholníci měli veškeré úsilí věnovat šíření vzdělanosti a literární a umělecké produkci.

Bylo obvyklé, že v klášteře působila vedle knihovny také písařská dílna, skriptorium. Z nejstarší produkce šternberského skriptoria se dochovala např. sbírka kázání zvaná Consolatio Spiritus (Útěcha Ducha) či výklad žalmů Abortivus (Nedonošený plod). Albertův zájem o výtvarné umění dosvědčuje zachovaná bohoslužebná kniha s překrásnou malířskou výzdobou, tzv. Pontifikál Alberta ze Šternberka.

Albertovo porozumění pro krásu i znalost dvorského umění se projevily také na výzdobě hradní kaple, jejíž přestavbu sám inicioval. Kamenické práce prováděla současně táž stavební huť, která pracovala i v augustiniánském klášteře, a uplatnila zde vliv arrasovského i ojedinělé prvky parléřovského proudu dvorského umění. Na svornících klenby presbyteria je umístěn rodový znak Šternberků a znak litomyšlského biskupství, jež nás oba odkazují ke stavebníkovi kaple.

Původní malířská výzdoba byla bohužel částečně zničena požárem roku 1538 a jediné dvě dochované malby vlevo a vpravo nahoře nad oltářem představují Zvěstování P. Marie a Klanění Jezulátku. Malby jsou provedeny přímo na hladce opracovaných pískovcových kvádrech. Mistrem, který zde pracoval, byl s velkou pravděpodobností malíř, jenž proslul výzdobou Emauzského kláštera, zvaný Mistr emauzského cyklu.

Šternberská Madona.

Gotické umění v Čechách a na Moravě kolem roku 1400 vyvrcholilo v tzv. krásném slohu, kdy obličeje soch získávají něžnou a zjemnělou krásu a vypadají, jako by se usmívaly. Šternberská Madona je jednou z nejvzácnějších ukázek tohoto směru.

Za jednoho z možných autorů je považován i Jindřich Parléř, synovec Petra Parléře, na zadní straně plastiky je totiž signatura HEN (Henricus = lat. Jindřich). Socha pochází z majetku šternberského kostela.

Na pokyn Alberta II. byl do scény Klanění Jezulátku v kněžišti hradní kaple zakomponován portrét Karla IV., typický pro 70. léta 14. století, jak jej známe z triforia chrámu sv. Víta.

Biskupský erb Alberta II. Obraz sv. Kateřiny pochází z původního deskového oltáře zhotoveného na zakázku Alberta II. pro hradní kapli již před rokem 1368.

Dochovaly se z něj jednotlivé desky malované po obou stranách, na nichž jsou zobrazeny světice na silně zlaceném pozadí. Kromě sv. Kateřiny jsou zastoupeny sv. Barbora a sv. Anežka Římská.

Albert II. zemřel roku 1380 a byl pohřben v klášterním kostele.

Později byly jeho ostatky přeneseny do kaple Panny Marie současného farního chrámu, kde je doposud umístěn jeho náhrobek.