unikátní encyklopedie na pokračování
PAMÁTKY Sokolov
historie architektura příroda společnost osobnosti tradice zajímavosti informace
unikátní encyklopedie na pokračování
PAMÁTKY Edice Památky si vytkla za cíl postupné zmapování významných památek naší vlasti a vytvoření stále se rozšiřujícího souboru, který by zahrnoval historické, kulturní i technické pamětihodnosti. Postupem času budou publikace o jednotlivých památkách vznikat v pořadí, v jakém budou tyto objekty do našeho celostátního projektu vstupovat. Při svých cestách za památkami Čech, Moravy a Slezska se ptejte na další díly tohoto souboru a průběžně si vytvářejte vlastní unikátní encyklopedii. Bližší informace o naší nabídce najdete na internetových stránkách pamatky.fraus.cz.
unikátní encyklopedie na pokračování EDICE PAMÁTKY
SOKOLOV Text: Ing. Pavel Beran Ilustrace: perspektivní pohled Ing. arch. Jaroslav Staněk Kresba k pověsti: Pavel Žilák, akademický malíř Redakce: Mgr. Svatava Pátková Zpracováno na základě podkladů Krajského muzea Sokolov. © Foto: Ing. Pavel Beran, Jiří Berger, Ing. Jaroslav Jiskra Ph.D., Petr Krása, Ing. Petr Uhlík, archiv Krajského muzea Sokolov.
Vydalo Nakladatelství Fraus, Goethova 8, 301 31 Plzeň. Vydání první. Všechna práva jsou vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo použita v jakékoli formě a jakýmkoli způsobem v elektronické nebo mechanické podobě včetně fotokopií, záznamů nebo v jakémkoli systému uchování a vyvolávání dat bez předchozího písemného svolení nakladatele. © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2003 Printed in the Czech Republic. ISBN 80-7238-262-4
SOKOLOV se představuje
Město Sokolov leží při řece Ohři mezi městy Karlovy Vary a Cheb. Okolí je významné bohatými ložisky řady nerostných surovin. Nadneseně se dá říci, že mimo ropy a diamantů najdeme na Sokolovsku alespoň v podobě mineralogických lokalit prakticky všechny významné rudy kovů, nerudy a především pak zásoby hnědého uhlí. V centru města v rozsáhlém zámeckém parku, který jakoby prorůstá zástavbou, najdeme nově adaptovaný čtyřkřídlý renesanční zámek, po poslední velké přestavbě upravený v klasicistním stylu. V objektu sídlí Krajské muzeum Sokolov se svými expozicemi a výstavními sály a městská knihovna. V přízemí se nacházejí reprezentační prostory upravené pro svatby a jiné kulturní akce.
I přes rozsáhlé barokní a klasicistní úpravy ukazuje letecký pohled na zámek nejlépe typickou dispozici renesančního základu dnešního objektu, zasazeného do parkové scenérie. Stálé expozice Krajského muzea Sokolov v budově zámku ukazují na výjimečnost přírody a zajímavou historii sokolovského regionu.
Kostel sv. Jakuba Většího a zámek představují nejvýznamnější historické památky ve městě. Dojem ještě umocňuje pohled na kostel přes řeku Ohři.
Zámecký park, dnes nazvaný Husovy sady, je rozsáhlou souvislou plochou zeleně v centru města s řadou zachovaných příjemných přírodních scenérií především v okolí Lobezského potoka.
Kapucínský klášter a kaple Nejsvětější Trojice na opačném konci Starého náměstí pocházejí z období výrazných stavebních úprav ve městě, podporovaných majiteli panství z rodu Nosticů. Klášter je typickou řádovou stavbou z 2. pol. 17. stol.
Rozhledna na Hardu slouží od roku 2001 opět v plné kráse veřejnosti. Předcházela tomu však pohnutá historie. Nejprve byla rozhledna přebudována na památník obětem 1. světové války, za 2. světové války sloužila jako letecká pozorovatelna a po válce se postupně změnila v chátrající ruinu. Na adaptaci si musela počkat dlouhou řadu let.
Nádhernou ukázkou významného pozdně renesančního objektu je historická radnice na Starém náměstí.
Zimní noční pohled na zámek s přilehlou panskou myslivnou (dnes sídlo ředitelství a odborných pracovišť Krajského muzea Sokolov) podtrhuje nevšední romantiku těchto míst v centru průmyslového města.
Nothaftové – německý rod pocházející z Horní Falce, který se podílel na německé kolonizaci horního Poohří, byl prvním známým majitelem panského sídla s městečkem Falknovem (Sokolovem). Roku 1279 se v souvislosti s obchodními jednáními poprvé připomínají bratři Englhart a Albert Nothaftové, kteří užívají přídomek „z Falknova“ („de Valchenawe“). Posledním majitelem z rodu Nothaftů byl Jan Nothaft (1323 – 1354), který panství prodal Mikuláši Winklerovi.
Z historie zámku a města
Jedno z nejstarších zachovaných vyobrazení města se zámkem z roku 1620 Nosticové jsou bohatým říšským rodem, který získal majetky na Sokolovsku roku 1622 po bitvě na Bílé hoře a který vtiskl svými přestavbami zámku současný vzhled. Roku 1623 byli Nosticové přijati do českého panského stavu a roku 1646 byli povýšeni na hrabata. Po získání panství Rieneck dosáhli držitelé Sokolova roku 1673 postavení říšských hrabat. Po celou historickou dobu patřili k nejvýznamnějším šlechtickým rodům působícím v českých zemích.
Zámek sám o sobě je typickou stavbou, jež vznikla na půdorysu renesanční pevnosti.
Nádvoří zámku má zvláštní atmosféru v každé roční době
Prvním známým majitelem panského sídla s městečkem Falknovem (Sokolovem) byl rod Nothaftů z Horní Falce, který se podílel na německé kolonizaci horního Poohří. Nejstarší písemná zmínka o Sokolově pochází z 13. 4. 1279, kdy jsou uváděni bratři Englhart a Albert Nothaftové, kteří Stará pohlednice zámku užívají přídomek „ze Soz 1. pol. 20. stol. kolova“ („de Valchenawe“). Posledním majitelem z rodu Nothaftů byl Jan, který panství prodal Mikuláši Winklerovi, jenž roku 1339 odevzdal městečko a tvrz pod svrchovanost krále Jana Lucemburského. Mikulášův syn Tomáš Winkler zůstal bez potomků a odkázal majetek svému strýci Trostovi z Kynšperka. Ten v roce 1366 předal Sokolov císaři a králi Karlu IV., a tím se panství na dlouhou dobu, až do husitských válek, dostalo do správy královské komory a bylo připojeno k hradu Lokti. Po husitských válkách se tvrz a panství roku 1435 dostaly do vlastnictví rodu Šliků, kterým území patřilo nepřetržitě až do bitvy na Bílé hoře. Výnosem krále Ferdinanda I. dosáhl Volf Šlik roku 1553 za věrnost Habsburkům pro šlikovský rod dědičné držby Sokolova. Posledním pánem Sokolova ze šlikovského rodu byl Jan Albín, který držel zboží v letech 1615 – 1621. Byl horlivým přívržencem zimního krále Fridricha Falckého, jenž Stará pohlednice myslivny při své cestě do Prahy z 1. pol. 20. stol. roku 1619 v sokolovském zámku přenocoval.
Osudy hradu i panství poznamenala především třicetiletá válka. Ještě za Šliků se do Sokolova dostal oddíl stavovského vojska generála Mansfelda, ale císařská armáda na jaře roku 1621 zaútočiStará pohlednice zobrazující kapula na Sokolov, který cínský klášter a před ním kapli Nejsvětější Trojice z 1. pol. 20. stol. 9. 4. 1621 kapituloval. Hned roku 1621 byl hrad s celým panstvím Šlikům konfiskován a roku 1622 prodán prvnímu držiteli z rodu Nosticů, Ottovi. Koncem roku 1631 dobyli Sokolov Sasové. V únoru 1632 byl hrad obsazen císařskými, ale už v květnu téhož roku se ho znovu pokusila dobýt saská posádka z Lokte. Průtahy vojsk Sokolovem trvaly téměř celou válku. V jejím závěru dobyl 9. 7. 1647 město a poškozený hrádek po ostřelování švédský generál Wittenberk. Zanechal tam svoji posádku, ta se však dne 25. 7. 1647 po silné dělostřelbě císařského vojska, ve kterém se v té době u Sokolova zdržoval i sám císař Ferdinand III., vzdala. 4. 7. 1648 se Sokolova opět zmocnili Švédové pod vedením Königsmarka a hrad vypálili. Roku 1742 za válek o rakouské dědictví obsadili Sokolov Francouzi a jejich maršál Mořic Saský se na zámku ubytoval. Za sedmileté války roku 1762 město a zámek vyplenili Prusové. V zámku pobývalo mnoho známých osobností. Mimo politiků to byli především pro české dějiny významní vychovatelé dětí hraběcí rodiny, historik a jazykovědec Josef Dobrovský nebo historik a národní buditel František Martin Pelcl. V roce 1945 byl majetek Nosticům na základě Benešových dekretů zkonfiskován. Krátce v něm sídlilo velitelství americké armády, která osvobodila Sokolov. V 50. letech byla v zámku ubytována československá armáda, která ho značně zdevastovala. Části mobiliáře byly rozkradeny nebo zničeny a mnohé věci také převedeny do jiných kulturních institucí. Spálena byla část zámecké knihovny, stejný osud potkal veškeré vybavení kaple.
Šlikové pocházeli z bohatého chebského patriciátu. Někdy kolem roku 1394 se uvádí plátenický mistr Jindřich Šlik, který měl syny Kašpara, Mikuláše, Františka a Matyáše. Kašpar se stal nejvyšším kancléřem na dvoře císaře Zikmunda. Roku 1422 byl povýšen do panského stavu a krátce po bitvě u Lipan roku 1434 získal zástavou za finanční pomoc v boji proti husitům purkrabství loketské a Chebsko. Sokolovské panství získali Šlikové roku 1435. Kašpar byl zcela zaneprázdněn službou u dvora, a proto majetek Šliků spravoval jeho bratr Matyáš. Volf Šlik dosáhl pro rod za věrnost Habsburkům roku 1553 výnosem krále Ferdinanda I. dědičné držby Sokolova. Posledním pánem Sokolova ze šlikovského rodu byl Jan Albín, který držel zboží v letech 1615 – 1621. Se svým vzdáleným bratrancem Jáchymem Ondřejem patřili k horlivým protestantům a vůdcům českého stavovského povstání. Jan Albín Šlik byl jedním ze 30 zemských direktorů a současně horlivým přívržencem zimního krále Fridricha Falckého, který roku 1619 při své cestě do Prahy po zvolení českým králem v sokolovském zámku přenocoval. Po porážce povstání v bitvě na Bílé hoře Jan Albín prchl do Německa a jeho bratranec Jáchym Ondřej byl popraven 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí v Praze.
Barokní domek, v němž žil po dobu pobytu u Nosticů Josef Dobrovský.
Josef Dobrovský (1753 – 1829) – jazykovědec, spisovatel, historik a vědec, který působil 11 let jako vychovatel synů hraběte Františka Antonína Nostice. Patří k nejvýznamnějším postavám českého národního obrození. Byl po celý svůj život finančně podporován hrabětem Nosticem.
Historický městský znak Sokolova František Martin Pelcl (1734 – 1801) představuje jednu z hlavních postav první generace českého národního obrození. Tento historik, jazykovědec, knihovník a archivář působil jako vychovatel dětí hraběte Nostice.
Stará pohlednice zachycující kostel sv. Jakuba v 1. pol. 20. stol.
Zámecký park představuje významný krajinný prvek s četnými menšími vodními plochami v okolí Lobezského potoka, který lemují velmi pěkné pobřežní partie. Ozdobou jsou především mohutné domácí dřeviny (olše lepkavé a duby) a vzrostlý exemplář javoru stříbrného s obvodem kmene téměř 4 m, který je největší na Sokolovsku.
Architektura
Městské opevnění se zachovalo v areálu dnešního ředitelství muzea mezi barokním domkem a myslivnou. Jeho poslední zbytky tvoří část hradební zdi a z lomového zdiva zbudovaná hranolová věž ze 16. stol., která je dnes stavebně spojena s objektem myslivny.
Opevněná vodní nebo blatná tvrz vznikla v místech dnešního sokolovského zámku ve 2. pol. 13. stol., kdy bylo území ve vlastnictví rodu Nothaftů. Kruhová hradební obvodová zeď o průměru cca 42 m, jejíž základy se zachovaly dodnes, obklopovala obdélný obytný palác. Významným držitelem pro stavební vývoj panského sídla byl Mikuláš Šlik. Ten roku 1480 Parkové průčelí zámku vystavěl hrad otevřené směrem obdélného půdorysu k bývalým skleníkům se čtyřmi nárožními věžemi, jenž dal základ dnešní zámecké stavbě. Původní kruhová zeď byla snesena a z ní získaný materiál využit ke zpevnění základů nové stavby budované v mokrém bažinatém terénu. Starý nothaftský palác v centru areálu zůstal i nadále využíván. Nová hradní stavba již vznikla v duchu vojenských zkušeností z husitských válek a byla uzpůsobena pro aktivní dělostřeleckou obranu. Střílny z nárožních věží kontrolovaly prostor před objektem, který navíc obklopovaly široké vodní příkopy. Za Jana Hertvíka Nostice proběhla v letech 1659 – 1663 přestavba na pohodlný zámek v pozdně renesančním stylu. Základní tvar přibližně čtvercové čtyřkřídlé stavby s nádvořím uprostřed a čtyřmi převýšenými nárožními věžemi se zachoval dodnes. Zámek dostal nádvorní arkády, nový průjezd na západní straně, bohaté vnitřní vybavení a opravené nárožní věže byly opatřeny báněmi. Stále ho obtékaly vodní příkopy, které však již neměly pevnostní, ale spíše estetickou funkci a tvořily přirozené propojení se zámeckým Arkády dotvářejí atmosféru parkem. zámeckého nádvoří
Zámek v typickém pohledu z parku
Ve 2. pol. 18. stol. vyrostla u zámku velká oranžerie a skleníky na pěstování tropických rostlin, které byly bohužel v pol. 20. stol. zbořeny. Pověstným se stalo zdejší pěstování ananasů, jejichž atraktivní a velmi chutné plody patřily k ozdobám slavnostních hodovních tabulí.
Ananasovník chocholatý – tropická rostlina původem ze střední Venezuely patřící mezi bromélie. Rostlina je 50 – 70 cm vysoká. Z listové růžice vyráží květonosný stonek, na kterém se vyvíjí šišticovitě vyhlížející nepravý plod srostlý z jednotlivých bobulí, který patří mezi nejchutnější známé ovoce. Pěstování ananasů v nosticovských sklenících v 19. stol. proslavilo Sokolov v celém RakouskoUhersku.
Kolem roku 1730 Antonín Jan Nostic-Rieneck upravil okolí zámku ve stylu francouzské zahrady se sochařskou výzdobou. V letech 1800 – 1805 nechal hrabě Bedřich NosticRieneck zámek důkladně opravit a upravit v klasicistním stylu. Došlo k výměně bání na věžích za nízké zploštělé kuželové střechy. Obě severní věže jsou okrouhlé, jižní polygonální s okrouhlou spodní částí. Ve střechách východního a západního traktu byly zabudovány velké oboustranné mansardové prostory. Nádvoří je obklopeno arkádami, na jižní straně i v patře, na západní a východní straně pouze arkádovým podloubím. V roce 1831 došlo k úpravám zámeckého parku a k zasypávání vodního příkopu. Drobné stavební úpravy Průhled vstupní branou na pokračovaly i v roce 1870. nádvoří zámku s arkádami Kolem roku 1880 nahradily a kašnou staré kuželové střechy věží stanové, které se zachovaly dodnes. V průběhu 60. let 20. stol. se začal Nosticům zkonfiskovaný a po válce značně zdevastovaný zámek postupně opravovat. V 70. letech se uskutečnila oprava fasád a interiéru, bohužel však nekvalitně a s ohledem na historický význam budovy necitlivě. K rozsáhlé opravě zámku zajišťované sokolovským muzeem došlo v letech 1993 – 1994. Tato poslední obnova respektuje klasicistní architektonický výraz z počátku minulého století, zvýraznila některé architektonické prvky, některé Mansarda ve střeše zámku zvýrazňuje romantický nádech objektu. doplnila a napravila chyby z oprav v 70. letech. Fasády zámku dostaly Pohled na charakteristickou cihlovou vstup do barvu a okenní ostění nádvoří od a portály byly zvýrazněny arkád barvou bílou.
Výstavní sály muzea v přízemí zámku, vybudované z bývalého hospodářského zázemí objektu. V rohu jsou patrné zbytky černé kuchyně.
Kašna s Neptuny na nádvoří zámku v pohledu z arkád
Stálá expozice – sál věnovaný období baroka na Sokolovsku
Starý nosticovský znak v průjezdu, přemístěný na toto místo při přestavbách objektu.
Přízemí věže ve výstavních sálech nezapře původní obrannou funkci tohoto prostoru dnešního muzea.
Zámecký park obklopuje objekt a vytváří příjemnou náladu. Přímo u zámku kvetou magnólie.
Hruškovitý portál, který se zachoval ve sklepeních zámku, je unikátním příkladem netradičního renesančního vstupního kamenného prvku s rozšířením v dolní části z důvodu lepší průchodnosti pro sudy s vínem či pivem.
Hnědé uhlí je významnou energetickou surovinou těženou v sokolovské pánvi. Jedná se o kaustobiolit, jehož počátek vzniku je v třetihorách před asi 23 – 25 milióny lety, když se ve zdejších bažinatých jezerních pánvích usazovala dřevní hmota tehdejších pralesů, ze které se za milióny let vytvořilo hnědé uhlí.
Vyobrazení Starckových minerálních závodů ve Starém Sedle Minerální závody, malí předchůdci dnešních moderních chemiček, byly v 18. a 19. stol. pro Sokolovsko typickým průmyslovým podnikem. Nejvýznamnější byly podniky Johanna Davida Starcka ve Starém Sedle, vybudované na šlikovských základech. Minerální závody ve Starém Sedle byly zřejmě nejstarší českou chemičkou. Vyráběly z kyzů uhelné sloje vitriol, kamence a skalice jako základní suroviny pro další tehdejší průmysl.
Těžní věž dolu Marie v Královském Poříčí Těžní parní stroj z dolu Marie z roku 1897 v Královském Poříčí, který se podařilo v roce 1994 přestěhovat do Hornického muzea v Krásně, pobočky Krajského muzea Sokolov, a tím i zachránit, je dokladem úrovně techniky a vynikajícího řemeslného zpracování důlních mechanismů používaných v sokolovském revíru na přelomu 19. a 20. stol.
Hnědouhelné hornictví
Starý pohled na povrchový lom z 1. pol. 20. stol.
Sokolovská pánev se rozkládá mezi úpatím Krušných hor a svahy Slavkovského lesa. Sedimenty pánve jsou uloženy na žulách Karlovarského žulového plutonu a přilehlém krystaliniku a jsou tvořeny ve směru od podloží starosedelským souvrstvím, dále souvrstvím sloje Josef a na něm je vulkanodetritické souvrství. Dále následují vrstvy slojí Anežka (mocnost 3 až 10 metrů), meziložní a Antonín (mocnost okolo 30 metrů), které jsou v různých částech pánve vyvinuty různě a někde i splývají do jedné až 64 metrů mocné sloje hnědého uhlí. Na uvedených slojových souvrstvích je uloženo cyprisové jílovité souvrství a na závěr vše pokrývají kvartérní sedimenty. První zmínka o výskytu uhlí v revíru pochází od Georgia Agricoly z roku 1545. První připomínka týkající se získávání a zpracování uhlí v kamencovém minerálním závodě ve Starém Sedle, který v té době patřil Kryštofu Šlikovi, pochází z roku 1573, ale skutečná historie těžby se začíná psát až od poloviny 17. stol. Nejstarší v pravém slova smyslu uhelný důl u Lokte je uváděn roku 1642, nejstarší dochovaná důlní mapa z revíru pak pochází z Louček, kde založili roku 1772 uhelný důl loketští měšťané. Další doly jsou uváděny ve Sv. Prokop na cechovní 2. pol. 18. stol. ve Starém hornické vlajce Sedle, Dolním Rychnově Parní těžní stroj z roku 1897 na původním místě na dole Marie v Královském Poříčí (dnes je součástí expozic Hornického muzea v Krásně).
Ústí štoly sv. Anny u Lokte
nebo na Hardu v Sokolově. V roce 1826 je pouze v loketské části revíru uváděno v provozu již 36 větších dolů. Roku 1816 koupil minerální závod Svatá Trojice ve Starém Sedle Johann David Starck, který se díky těžbě uhlí již roku 1830 stal nejbohatším mužem na Karlovarsku. Ve 2. pol. 19. stol. se začaly v revíru prosazovat nové velké společnosti, které spojily výrobu do větších produkčních celků. Na přelomu 19. a 20. stol. se pro příznivý skrývkový poměr začaly více otvírat i povrchové uhelné malolomy. V sokolovské pánvi bylo v historickém období v provozu celkem asi 250 větších dolů a lomů a asi stejné množství velmi malých dolů. Po roce 1945 probíhala těžba uhlí ve 24 dolech a 14 lomech a velmi rychle přecházela k velkolomovému způsobu produkce. V roce 1957 pocházelo již jen 18 % těžby z hlubinných dolů. V roce 1946 přešly všechny doly revíru pod jednotnou správu podniku Falknovské hnědouhelné doly a briketárny. Přes řadu změn názvů i struktury podniku zůstaly doly až dodnes pod jedním vedením. Postupně se rozšiřují i finální výroby z uhlí, jsou postaveny nové briketárny, elektrárny, tlaková plynárna i řada různých chemických výrob. Z důvodu tlaku na výši produkce je otevíráno na poměrně malé ploše pánve velké množství velkolomů. V 80. letech 20. stol. jsou v provozu lomy Medard, Erika, Michal, Lomnice, Marie, Boden, Libík, Sylvestr, Družba a Jiří. V roce 1991 ukončuje těžbu poslední hlubinný důl revíru Marie v Královském Poříčí. Po roce 1989 vzniká nový podnik Sokolovská uhelná a.s., který postupně koncentroval těžbu do dvou velkolomů Jiří a Družba. V roce 1997 byla již vytěžena ze sokolovského revíru jedna miliarda tun hnědého uhlí.
Akcie podniku Johanna Davida Starcka z roku 1885
Džber používaný na těžbu hnědého uhlí
Velkolom na těžbu hnědého uhlí u Sokolova
Průmyslové centrum kraje – i takový přívlastek dnes nese Sokolov. Ve městě a blízkém okolí je soustředěn těžební a zpracovatelský průmysl hnědého uhlí, energetické podniky a chemické továrny. Přesto se za posledních 10 let hodně změnilo a město je současně i kulturním centrem s adaptovaným městským jádrem a mnoha zajímavými historickými objekty. Část uhelné sloje s proplástky odkryté v řezu uhelného velkolomu
Ústí dědičné štoly sv. Jana Křtitele ve Starém Sedle
Dědičné štoly představovaly významné odvodňovací chodby vyražené speciálně z důvodu odvodnění těžených ložisek nerostných surovin. Dědičné proto, že jejich ražba trvala i několik generací, mezi nimiž se tato díla dědila, a navíc o ně po celou dobu životnosti ložiska celé generace velmi intenzívně pečovaly.
Stálá expozice muzea s modely důlních zařízení
Model moderního důlního vozu
Zámecká věž v plné nádheře
Mansarda zabudovaná ve střeše zámku
Stálá expozice v zámecké věži – příroda Sokolovska
Společenské prostory v přízemí zámku vybavené dobovým mobiliářem od řezbáře Jakoubka z Kynšperku
Kašna s Neptuny v centru nádvoří