unikátní encyklopedie na pokračování
PAMÁTKY Rájec
historie architektura příroda společnost osobnosti tradice zajímavosti informace
unikátní encyklopedie na pokračování
PAMÁTKY Edice Památky si vytkla za cíl postupné zmapování významných památek naší vlasti a vytvoření stále se rozšiřujícího souboru, který by zahrnoval historické, kulturní i technické pamětihodnosti. Publikace této edice jsou určeny široké veřejnosti od dětí školou povinných, pro něž se mohou stát zajímavým doplňkem výuky, přes turisty zapálené do krás přírody i kultury, zahraniční návštěvníky poznávající naši vlast, cestovní kanceláře a jejich nabídky, až po seniory naplňující aktivně svůj zasloužený odpočinek. Tedy pro každého, koho naše památky zajímají. Postupem času vyjdou publikace o jednotlivých památkách v pořadí, v jakém budou tyto objekty do našeho celostátního projektu vstupovat. Při svých cestách za památkami Čech, Moravy a Slezska se ptejte na další díly tohoto souboru a průběžně si vytvářejte vlastní unikátní encyklopedii. Bližší informace o naší nabídce najdete na internetových stránkách pamatky.fraus.cz. Poslední novinky z edice (květen 2004)
unikátní encyklopedie na pokračování EDICE PAMÁTKY
Rájec nad Svitavou Text: Michal Konečný Za veškerou pomoc při přípravě publikace děkujeme paní Janě Kopecké, kastelánce zámku Rájce nad Svitavou. Perspektivní pohled: Ing. arch. Jaroslav Staněk Ilustrace k pověsti: akademický malíř Pavel Žilák Výřez mapy: SHOCart Redakce: Mgr. Kateřina Rubášová V publikaci byly použity fotografie archivu Nakladatelství Fraus, Mgr. Karla Brože, Jany Kopecké, Václava Fránka a Národního památkového ústavu v Brně. .
Vydalo Nakladatelství Fraus, Goethova 8, 301 31 Plzeň. Vydání první. Všechna práva jsou vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo použita v jakékoli formě a jakýmkoli způsobem v elektronické nebo mechanické podobě včetně fotokopií, záznamů nebo v jakémkoli systému uchování a vyvolávání dat bez předchozího písemného svolení nakladatele. © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2004 Printed in the Czech Republic. ISBN: 80-7238-335-3
Rájec se představuje
Rájecký zámek sloužil především jako reprezentační letní rezidence přední evropské knížecí rodiny Salm-Reifferscheidt.
Zámecká emfiláda patří se svými více než 60 metry k nejdelším na Moravě.
Knížecí korunu obdrželi Salmové spolu s titulem říšských knížat v den korunovace císaře Leopolda II. dne 10. října 1790.
K unikátům zámeckých sbírek patří i manýristický pohár vyrobený z kokosového ořechu.
Jeden z nejpřitažlivějších obrazů rozsáhlé zámecké obrazárny „Norský fjord“ od německého romantického malíře A. Leue
Na výzdobě zámku se podíleli přední umělci té doby, jako například žák nejproslulejšího rakouského barokního malíře F. A.Maulbertsche freskař F. A. Sebastini. Precizní malba na jedné z váz vytvořené z českého rubínového skla
Pěstování proslulých „rájeckých kamélií“ v zámeckých sklenících se stalo stejně jako jejich časté výstavy v zámeckých interiérech jednou z nejznámějších novodobých tradic zámku, která přitahuje stále více milovníků této „císařovny květin“.
Rozsáhlá kolekce orientálního porcelánu přivezená na Rájec počátkem 19. století ze zámku Gerlachsheim v Bádensku patří k největším svého druhu na Moravě. K nejvyhledávanějším kuriozitám rájeckého zámku patří kytice vytvořená ze stovek motýlích křídel.
Drnovští z Drnovic Starý moravský vladycký rod měl patrně stejný původ jako daleko mocnější páni z Kunštátu, což dokazuje především stejný erb. Drnovští se projevili jako výborní hospodáři a za Bernarda Drnovského, nejvyššího sudího, neboli hofrychtýře Markrabství moravského, patřili k nejbohatším rytířským rodům na Moravě. Mimo Rájce zde vlastnili ještě rozsáhlé panství Dolní Kounice jižně od Brna. Rod vymřel Bernardovým vnukem Janem v roce 1618, krátce po tom, co byl povýšen do panského stavu. Poslední členka rodu, Janova sestra Johanna se stala manželkou hraběte Georga z Roggendorfu, a Rájec tak přešel následně přes jisté komplikace do majetku tohoto rodu.
Roggendorfové Původem štýrská protestantská šlechta získala hraběcí titul v roce 1537 od císaře Karla V. za věrné diplomatické a vojenské služby habsburským císařům. Na Moravu se rod dostává v roce 1618 díky sňatku Georga Ehrenreicha z Roggendorfu s dědičkou kounického panství Johannou Drnovskou. Po třicetileté válce přestoupili z majetkových důvodů na katolickou víru a spolu s Rájcem získávají i uznání hraběcího titulu na Moravě. Nejznámější členkou rodu byla z hlediska českých dějin Anna z Roggendorfu, matka posledních Rožmberků Viléma a Petra Voka. Dcera hraběte Karla Ludvíka z Roggendorfu Raffaela si vzala v roce 1743 Antonína Karla ze Salm-Reifferscheidtu, který v roce 1763 rájecké pantví zakoupil od svých švagrů. Do historie regionu zasáhla především její matka, hraběnka Karolína z Roggendorfu, zakladatelka proslulého poutního kostela ve Sloupu.
HISTORIE
Kolébkou knížecího rodu Salm-Reifferscheidt byl v polovině 12. století hrad Reifferscheidt v Porýní nedaleko Trevíru.
Pohnutý rok 1618 provázela v Rájci pozoruhodná událost, která jako by symbolicky předznamenala osud Českého království v následujících třech stoletích. Před zraky čelních představitelů moravské šlechty byl v rájeckém kostele během honosného pohřbu rozštěpen erb rodiny Drnovských z Drnovic a jeho kusy přidány do cínové rakve k tělu posledního člena rodu Jana Drnovského. Vymřením této prastaré moravské rodiny, vlastnící Rájec po zářivé období renesance, končí na dlouhou dobu období kulturního rozkvětu i hospodářské prosperity a rájecké panství se propadá do temných časů třicetileté války. Dějiny Rájce však nejsou spjaty jen s rodinou Drnovských. Začínají patrně s kolonizační činností olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka v povodí Svitavy v počátcích 12. století. V majetku olomouckých biskupů zůstává Rájec až do počátku 13. stol., kdy je biskupem Janem V. Bavorem udělen v léno rodině, která se od té doby píše z Rájce. Tito vladykové, mající v erbu beraní hlavu, vystavěli v blízkosti vsi první panská sídla a z nich vládli svému majetku po období 13. a 14. století. Během vlády krále Václava IV. se díky příbuzenským vztahům stává v roce 1412 majitelem Rájce člen jednoho z nejmocnějších moravských rodů Heralt Puška z Kunštátu, vlastnící rájecké panství po neklidné období husitských válek. Navzdory rozvětvenosti rodu došlo k vymření jeho lysické větve, na niž Rájec přešel, a zboží je jako odúmrť darováno markrabětem Albrechtem Habsburským čelnímu představiteli dalšího významného moravského středověkého rodu Janu z Lomnice. Ani tento urozený pán, odvozující svůj původ od velkomoravských knížat, nevlastnil Rájec příliš dlouho, neboť jej již v roce 1446 přenechal olomouckému biskupu Janu z Miličína. Jeho bratr Vilém pak darovací listinou věnoval panství bratrům Bohušovi a Petru z Drnovic. Na scénu se tak dostává původně ne příliš významný rod, který díky svým hospodářským schopnostem vytvořil ze svého majetku jednu z ekonomicky nejvýznamnějších oblastí Moravy, protkanou sítí rybníků, úrodnými poli, šafranicemi, chmelnicemi a nekonečnými zásobárnami dřeva z divokých hvozdů Moravského krasu. Bohatstvím si
Drnovští otevírali nejen cestu do vysokých zemských úřadů, ale i náruče vznešených a urozených paní. Za všechny je nutné zmínit Annu Žabkovou z Limberka, s níž vyženil nejvyšší hofrychtýř Markrabství moravského Bernard Drnovský výnosné panství Dolní Kounice. Původně protestantská rodina se v osobě Bernardova vnuka Jana přihlásila v prvních letech 17. století ke katolictví a dosáhla tím v roce 1618, patrně na přímluvu kardinála Dietrichsteina, vytouženého povýšení do panského stavu. Tento rok však byl také rokem náhlé Janovy smrti a jím po meči vymřel celý rod. Bratrův majetek si rozdělily jeho sestry. Johanka získala Dolní Kounice a starší Kateřina, provdaná za dědičného maršálka mohučského kurfiřtství Jana Zdislava z Heissensteinu, zdědila Rájec. Navzdory tomu, že je chaotická doba stavovského povstání a začínající třicetileté války v Rájci provázena jen minimálním množstvím pramenů, můžeme konstatovat, že Rájec nadále drží rodina Heissensteinů, i když samotná Kateřina zemřela při porodu již v roce 1621. Majetková situace se však mění, když do hry o majetek vstupuje v té době již poslední členka rodu Drnovských, mladší sestra Kateřiny Johanka, které bylo rájecké zboží přes protesty Heissensteinů přiznáno v roce 1661 na základě císařského rozsudku Leopolda I. Situace je podivuhodná především proto, že se Johanka teprve před nedávnem vrátila ze saského exilu, kam uprchla se svým manželem Georgem Ehrenreichem z Roggendorfu v roce 1620 po konfiskaci jejich kounického panství kvůli účasti na Romantický rodokmen rodu stavovském povstání. Salmů vytvořený podle kroniky V roce 1675 převzal kláštera Stablo v Lucembursku Rájec po matce hrabě Johann Christian z Roggendorfu, snažící se i přes značný úpadek hospodářství během třicetileté války navázat na prosperitu panství v době Drnovských. V této souvislosti začal mimo jiné s prvními pokusy v oblasti železářství a předznamenal tak vznik prosperujících železáren v 19. století. Jeho vnučka Raffaela se provdala za starohraběte Antona Karla Josefa ze Salm-Reifferscheidtu, který 23. března roku 1763 odkoupil rájecké panství od sourozenců své ženy za 360 000 zlatých a vytvořil tak majetkovou základnu své rodiny, sídlící zde nepřetržitě až do konce druhé světové války. S rodem Salmů se na rájeckém panství v době pozdního osvícenství otevřela jedna z nejslavnějších kapitol jeho historie, činící z Rájce opět jedno z nejvýznamnějších míst Moravy.
Salm-Reifferscheidt Prastará rodina pánů z Reifferscheidtu pocházející z Lucemburska odvozuje svůj původ od Gerharda, druhorozeného syna limburského vévody Walrama III., předka i našich Lucemburků, sídlícího na hradě Reifferscheidt. V první třetině 15. století zdědili jméno i majetky neméně urozené hraběcí rodiny Salmů, ze které pocházel také kupříkladu vzdorokrál římského císaře Jindřicha IV. Herman Lucemburský. V roce 1693 získala rodina Salm-Reifferscheidt český inkolát a zařadila se tak po bok dalším českým šlechtickým rodinám. Až do rozpadu monarchie patřili Salmové k čelním představitelům tzv. dvorské šlechty, dědičně zastávající významné posty u císařského dvora, a k jejich lesku přispělo i jejich povýšení do knížecího stavu v roce 1790. Na Moravu se dostali poté, co zakoupili rájecké panství od Roggendorfů (1763) a sousední Blanenské panství od slezské rodiny Gellhornů (1765). Rájecko-blanenský majorát náležející svou rozlohou asi 13 500 ha k největším panstvím na Moravě drželi Salmové až do roku 1945.
Zakladatel rájeckého zámku, nejvyšší komoří a finanční poradce císařovny Marie Terezie starohrabě Anton Karl Josef ze SalmReifferscheidtu, byl díky svému mimořádnému vzdělání pověřen výchovou následníka trůnu, pozdějšího císaře Josefa II. Z této funkce zprostředkoval mimo jiné jeho svatbu s parmskou infantkou Marií Isabelou, za což byl v roce 1765 jmenován rytířem řádu Zlatého rouna.
Bronzové manýristické klepadlo s plastikou Neptunova spřežení je prý jediný předmět dochovaný ze starého vyhořelého renesančního zámku.
ARCHITEKTURA
Původní renesanční zámek rodiny Drnovských na vedutě z rájeckého farního kostela
Čestný dvůr zámku s jezírkem
Pohled na zámek a ves Rájec z dvacátých let 19. století, kdy ještě stavbu zámku nepřerostl park, namaloval známý brněnský vedutista F. X. Richter.
Maison de plaisance, „dům radosti“ je francouzský typ malého zámku určeného jen pro občasné pobyty majitelů. Jeho podobu teoreticky promyslel vynikající architekt François Blondel ve svém traktátu „De la Distribution des Maisons de plaisance et de la Decoration des edifices general“ z roku 1737. Ústřední místností letohrádku je hlavní sál (grand salon), často pronikající až do druhého patra, k němuž ze dvou stran přiléhají přízemní symetricky zřetězené obytné a reprezentační místnosti. Rájecký zámek vyniká v tomto ohledu ještě ušlechtilými proporcemi. Boční křídla hlavní budovy tvoří přesně polovinu délky zahradní fronty zámku.
Když se v polovině roku 1769 vrátil tehdy dvacetiletý starohrabě Karl Josef ze Salm-Reifferscheidtu ze své studijní cesty po Itálii a Francii, aby převzal dědictví po otci, spatřil v Rájci téměř dokončenou stavbu zámku, která už ve své době patřila k umělecky nejhodnotnějším aristokratickým sídlům na Moravě. Reprezentační novostavba však jen završila řadu panských sídel vystavěných na území Rájce během staletí. Těmi prvními byly dva dřevěné hrádky založené někdy v první polovině 14. století patrně vladyky z Rájce. Důležitější z obou staveb byl v roce 1376 v listinách připomínaný „horní hrad“ stojící na mírném svahu v bezprostřední blízkosti vsi, avšak ani ten nemohl vyhovovat vysokému životnímu standardu dalších majitelů panství z mocných rodů pánů z Kunštátu a Lomnice. Ti o rájecký hrádek neprojevili žádný zájem, a proto se obě stavby po husitských válkách v roce 1446 označují jako pusté. Kompletní přestavbu opuštěné tvrze ve formách pozdní gotiky provedli až koncem 15. století noví majitelé panství, vladycký rod Drnovských z Drnovic. Jejich dobrá hospodářská situace vedla nejvyššího hofrychtýře Markrabství moravského Bernarda Drnovského kolem roku 1570 k novým razantním úpravám, tentokrát na renesanční zámek. Podle kostelního obrazu sv. Floriána s pohledem na tuto stavbu ze 17. století, dochovaných inventářů a půdorysu můžeme poměrně spolehlivě rekonstruovat jeho podobu. Šlo o dvoupatrovou čtyřkřídlou budovu s pro Moravu typickým pravoúhlým arkádovým nádvořím a čelní věží, kterou procházel hlavní vjezd s portálem. Zámek obklopovala stříhaná zahrada s bludištěm, salla terrenou a velkou ptačí klecí. Z celého komplexu se na rozdíl od zámku do současnosti zachovalo jen renesanční předzámčí. Rodina Roggendorfů, vládnoucí Efektně řešené hlavní zámecké rájeckému panství po schodiště období baroka, se
zdržovala především ve svém honosném městském domě na Zelném trhu v Brně a na malém, v podstatě již nevyhovujícím zámku pobývala jen zřídka. Když byl proto zámek v roce 1756 těžce poškozen požárem, rozhodla se tehdejší majitelka hraběnka Karolina z Roggendorfu, zatížená nákladnou fundací nově vzniklého poutního kostela ve Sloupu, stavbu neobnovovat. O sedm let později v roce 1763 zakupuje Rájec od Roggendorfů nejvyšší komoří císařovny Marie Terezie starohrabě Antonín Karel Josef ze Salm-Reifferscheidtu a téměř ve stejné době pokládá základní kámen k nové zámecké stavbě, která měla svojí honosností vypovídat o významu svého stavebníka. Jako autora projektu vybral vynikajícího italsko-francouzského architekta Marcela Amanda Canevala, žáka Servandoniho a Blondela, pracujícího především pro osobnosti pohybující se v okolí vídeňského dvora. Pro starohraběte Salma vypracoval plány na způsob francouzských letohrádků „maison de plaisance“, o jejichž francouzské orientaci svědčí i použití mansardové střechy. Průběh stavby je podrobně zachycen v týdenních relacích stavebního revizora Franze Antona Brunna posílaných starohraběti do Vídně. Brunn organizoval práci asi 38 dělníků, bořících, mimo jiné, kvůli stavebnímu maReprezentační jídelna s historizujícími teriálu zbytky úpravami interiérů ze 70. – 80. let 19. století vyhořelého renesančního zámku. Stavělo se vždy mimo zimní měsíce, tedy zhruba od dubna do listopadu, v šesti etapách během let 1763 – 1769. Během prvních dvou let vyrostla na upraveném návrší nad městečkem hrubá stavba samotného zámku, při další etapě bylo dostavěno jižní křídlo se dvěma pavilony a přistoupilo se i k úpravě interiérů v hlavním panském stavení. V roce 1766 bylo dokončeno severní křídlo s kuchyňským pavilonem a v zámku začal pracovat malíř F. A. Sebastini. O rok později se pokračovalo ve vnitřní výzdobě zámku, vznikl průčelní balkon, započaly terénní úpravy a byl dokončen čtvrtý pavilon. Poslední dva roky probíhaly ve znamení konečných úprav všech zámeckých staveb. Přijíždějící starohrabě Karl Josef, sám diletující architekt, uviděl stavbu v ušlechtilém stylu rokokového klasicismu, někdy mylně ztotožňovaného se stylem Ludvíka XVI., která musela plně odpovídat jeho vkusu. Uprostřed nespoutané krajiny Moravského krasu stál zámek s přísnými proporcemi jako zosobnění osvícenství, jehož hlavním představitelem se uvnitř moravské společnosti Karl Josef během několika dalších let stal.
Kolem poloviny 19. století si členové nejvýznamnějších rakouských šlechtických rodin, jako byli ledničtí Liechtensteinové či hlubočtí Schwarzenbergové, přestavují svoje sídla podle anglických vzorů v novogotickém stylu. V duchu této módy zadal kníže Hugo Karl Eduard Salm-Reifferscheidt řediteli knížecí stavební kanceláře O. Wagnerovi v roce 1848 zakázku na vytvoření plánů pro přestavbu zámku v obloukovém historizujícím slohu. Ať již bizarnost projektu nebo jen nedostatek prostředků způsobily, že zámek adaptován nebyl a stavba zůstala zachována ve své originální klasicistní podobě do současnosti. Vkus s nádechem ostrovního snobismu však knížecí rodinu neopustil úplně. Patrně pod vlivem energické princezny Elisabety z Liechtensteinu, manželky třetího knížete Hugo Karla Franze, byly v 70. – 80. letech upraveny interiéry reprezentačního přízemí ve formách neorenesance.
Princezna Elisabeta z Liechtensteinu
Koupelna byla na zámku zřízena v prvních letech 20. století.
SPOLEČNOST A EKONOMIKA
Velkolepý aristokrat Karl Josef ze Salm-Reifferscheidtu, „měsíc mezi hvězdami na tajuplném nebi moravského osvícenství“, přinesl ze západní Evropy na Moravu myšlenku svobodného zednářství. V roce 1782 spolu s podobně smýšlející šlechtou orientující se na reformní snahy vídeňského dvora Josefa II. založil v Brně první zednářskou lóži na Moravě „U vycházejícího slunce v Orientě“. Svobodní zednáři, proslulí svými tajemnými obřady a symbolikou, vytvářeli rozsáhlou charitativní činnost spojenou s podporou vzdělání, protože dokonalost člověka spatřovali v jeho mravnosti a myšlení. Zednáři, mezi jejichž členy patřil i Mozart, Kant, Goethe, Washington či manžel Marie Terezie císař František Štěpán Lotrinský, odvozovali svůj původ ze středověkých zednických cechů a svým liberalismem zásadně ovlivňovali myšlenkové ovzduší své doby. Snahy Karla Josefa však neměly dlouhého trvání. Salmova lóže zasedající v jeho brněnském paláci se částečně pro jeho mystické sklony, ale především pro jeho arogantní elitářství brzy rozpadla a nahradily ji lóže jiné. Navzdory tomu zůstal Karl Josef v čele moravské pozdně osvícenské společnosti díky svému životnímu stylu téměř až do své smrti. Kníže Salm sice v soukromí vystupoval jako učenec a filozof, ale na druhé straně si ještě na konci 18. století vydržoval vlastní početný dvůr, se kterým se během roku pohyboval mezi svým brněnským a vídeňským palácem na Fleischmarktu, rájeckým zámkem a arcibiskupskou rezidencí svého bratra kardinála Franze Xavera v Klagenfurtu.
Rituální zednářský svícen
Dne 1. dubna 1776 bylo ve vídeňském augustiniánském kostele během okázalých ceremonií pokřtěno jedno z nejurozenějších novorozeňat habsburské monarchie. Žádná z osob přítomného císařského dvora však netušila, že se plačící dítě, jemuž šla za kmotru sama císařovna Marie Terezie, zanedlouho stane osobností, která zásadně ovlivní rakouské dění v první třetině Starohrabě Hugo Franz SalmReifferscheidt 19. století. Do farní matriky bylo zapsáno jméno Franz de Paula Joseph Anton Karl Hugo Altgraf von Salm-Reifferscheidt. Chlapec, v pozdějších letech známý pod jménem Hugo Franz, vyrůstal v rodině hlavního duchovního představitele moravských osvícenců, v roce 1790 do knížecího stavu povýšeného starohraběte Karla Josefa. Jeden z „posledních moravských velmožů“, alchymista, filozof, šarlatán a svobodný zednář, v jehož luxusním brněnském paláci si podávaly dveře největší osobnosti té doby, dopřál svému synovi jedinečné vzdělání. Jeho součástí byla i cesta do hlavních center západní Evropy. Po krátké a neúspěšné válečné epizodě za napoleonských válek se začal Hugo Franz s plným nasazením věnovat svým soukromým vědeckým zálibám, s nimiž zanedlouho dosáhl takové proslulosti, že mu v roce 1811 svěřil kníže Karl Josef správu celého panství. Zkušený přírodovědec, technik a praktický lékař se pustil podle anglických, průmyslovou revolucí ovlivněných vzorů do rozsáhlé modernizace celého zastaralého salmovského hospodářství. Na svých dvorech zavádí chov ovcí, jejichž vlnu zpracovávají nově založené přádelny na předměstí nedalekého Brna, v Rájci je v roce 1836 založen první cukrovar na Moravě a další prvenství si mohl starohrabě připsat, když jako první ze šlechtických podnikatelů vsadil ve svých podnicích na využití parního stroje. Největší ekonomický úspěch však zaznamenala jeho proměna staZámecká brána vyrobená rých gellhornských z blanenské litiny byla jako vynikající a roggendorfských hutí, železářský výrobek oceněna zlatou medailí na světové výstavě ve Vídni. nacházejících se na
několika místech jeho panství, v jeden z nejvýznamnějších železářských podniků ve střední Evropě. Kolonádu v Karlových Varech, sochy pegasů na střeše vídeňské opery, elegantní oplocení Hofburgu či sochu anděla uprostřed vyprahlé Núbijské pouště spojuje jedno místo vzniku – knížecí železárny v Blansku. Kouř z hamrů se vznášel nad údolím Svitavy už od pravěku, ale sláva přesahující hranice monarchie se začala šířit až poté, co panství převzal starohrabě Hugo Litinová socha bohyně Franz. Vzestup podniků, ke Venuše patří k nejreprezentativnějším výrobkům kterým byly záhy přikoupeny uměleckých ateliérů také doly na severní Moravě, blanenských železáren pokračoval i po jeho smrti založených v roce 1835. díky tehdejšímu řediteli Karlu Reichenbachovi a blanenské železárny tak tvořily až do roku 1896, kdy byly prodány společnosti Breitfeld-Daněk, ekonomickou základnu celého rozsáhlého knížecího majetku. Spolu se železárnami vznikla nedaleko Rájce v malém městečku Doubravici dílna na výrobu jemných mechanických přístrojů, jako byly váhy, hodiny nebo dalekohledy, vyhledávané pro svoji kvalitu v celém Rakousku. Díky dostatku prostředků se stal starohrabě Hugo Franz zakladatelem a mecenášem několika významných moravských institucí. Podle západních vzorů založil v Brně „Moravskou hospodářskou společnost“ a stál i u zrodu Františkova, nynějšího Moravského zemského muzea v Brně, kam věnoval mnoho předmětů ze svých rozsáhlých uměleckých a přírodovědných sbírek. Jeho největší přínos pro kulturu habsburských korunních zemí však spočívá v podpoře nově vznikajícího rakouského romantismu, jehož program vypracoval spolu s vídeňským historikem Josephem von Hormayerem. V okolí Hugo Franze se pohybovali vynikající vědci a umělci, z nichž je nutné zmínit především německé „nazarény“ nebo čelní osobnost českého národního obrození Josefa Dobrovského. Rájecký zámek se stal centrem moravské empírové společnosti, udržující kontakty s Herderem, Goethem a Rumfordem i dalšími osobnostmi, které tvořily evropské myšlení počátku 19. století. Exkluzivní společnost tvořící liberální protipól tehdy vládnoucího absolutismu se rozpadla krátce po Salmově smrti v roce 1836 a jí skončil i „zlatý věk“ rájeckého zámku. Navzdory tomu, že se Hugo Franz nikdy nestal vládnoucím knížetem, protože jej jeho otec kníže Karl Josef přežil, převzal po něm v první třetině 19. století vedoucí úlohu v nově se utvářející moravské společnosti, kterou jednou provždy duchovně propojil s celou Evropou.
Ze slavných návštěvníků rájeckého zámku je nutné zmínit posledního císaře Svaté říše římské Františka II., který na zámku přespal spolu se svojí manželkou v roce 1804 při prohlídce Moravského krasu. O sedmdesát sedm let později v roce 1881 přijel na Rájec Františkův vnuk, císař František Josef I. Zámek navštívil v doprovodu svého španělského královského kolegy Alfonse XII. u příležitosti velkých císařských manévrů v okolí Rájce. Z nekorunovaných hlav pak zámek několikrát hostil zakladatele bohemistiky Josefa Dobrovského a prázdniny zde u uměnímilovné kněžny Elisabety z Liechtensteinu trávil i proslulý rakouský spisovatel Ferdinand Saar či brilantní portrétista Hans Makart.
Jedna z prvních hutí, které stály u zrodu knížecích železáren, na obraze F. X. Richtera
Hudební tradice rájeckého zámku je spojena s brilantní pianistkou, manželkou IV. knížete Salma hraběnkou Eleonorou Sternbergovou.
Nejrozsáhlejší šlechtická zámecká knihovna na Moravě s 60 000 svazky je instalována ve třech místnostech z různých slohových období, které zaplňují celé severní křídlo reprezentačního přízemí.
Střízlivě klasicistní fasáda zahradní fronty zámku s elegantními okenicemi na první pohled dokazuje architektovu závislost na francouzských vzorech.
Nejreprezentativnější místností zámku je tzv. Sál předků, do jehož dřevěného obložení jsou vsazeny portréty předků rodiny Salmů, mající návštěvníkovi demonstrovat starobylost a urozenost tohoto významného evropského rodu.
V kabinetu rytin zdobeném grafickými listy podle předloh Rubense, Le Bruna a Raffaela se mimo jiné nachází vzácná sedací souprava ve stylu holandského baroka z 18. století.