Památky - Pecka

unikátní encyklopedie na pokračování

PAMÁTKY PECKA

historie architektura příroda společnost osobnosti tradice zajímavosti informace

unikátní encyklopedie na pokračování

PAMÁTKY Edice Památky si vytkla za cíl postupné zmapování významných památek naší vlasti a vytvoření stále se rozšiřujícího souboru, který by zahrnoval historické, kulturní i technické pamětihodnosti.

Postupem času budou publikace o jednotlivých památkách vznikat v pořadí, v jakém budou tyto objekty do našeho celostátního projektu vstupovat.

Při svých cestách za památkami Čech, Moravy a Slezska se ptejte na další díly tohoto souboru a průběžně si vytvářejte vlastní unikátní encyklopedii.

Bližší informace o naší nabídce najdete na internetových stránkách pamatky.fraus.cz.

unikátní encyklopedie na pokračování EDICE PAMÁTKY

PECKA Text: PhDr. Jiří Červenka Perspektivní pohled: Ing. arch. Jaroslav Staněk Kresba k pověsti: Pavel Žilák, akademický malíř Výřez mapy: SHOCart Redakce: Mgr. Svatava Pátková Zpracováno na základě podkladů Správy hradu Pecka V publikaci byly použity fotografie z archivů hradu Pecka, Obecního úřadu Pecka, Nakladatelství Fraus, Mgr. Karla Brože a Jiřího Bergera.

Erby: Miroslav Hirsch Vydalo Nakladatelství Fraus, Goethova 8, 301 31 Plzeň.

Vydání první.

Všechna práva jsou vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo použita v jakékoli formě a jakýmkoli způsobem v elektronické nebo mechanické podobě včetně fotokopií, záznamů nebo v jakémkoli systému uchování a vyvolávání dat bez předchozího písemného svolení nakladatele. © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2003 Printed in the Czech Republic.

ISBN 80-7238-266-7

Pecka se představuje

Městský znak – v této podobě je doložen pečetěmi z r. 1633.

Pecka bývá nazývána perlou Podkrkonoší.

Na strmém svahu nad městečkem se tyčí hrad a pozdější zámek, sídlo Kryštofa Haranta, věhlasného cestovatele, spisovatele a hudebníka.

Malebně rozložené domky ve svahu pod kostelem připomínají biblický Betlém.

Romantické okolí s mírným kopcovitým a lesnatým terénem skýtá vhodné prostředí pro příjemné procházky a turistické výlety. Lesy kolem Pecky jsou právem pokládány za houbařský ráj.

Pecka je vyhledávaným cílem turistických cest a místem rekreačních pobytů. V létě je v provozu areál koupaliště a tábořiště s možností sportovního vyžití – plavecký bazén, volejbalové a tenisové kurty, v zimě je k dispozici lyžařský vlek a ideální terény pro běžky. Návštěvníci mohou využít ubytovacích a stravovacích kapacit dvou hotelů, několika penzionů a rekreačního zařízení.

O prázdninách se na Pecce sjedou šermíři, aby se opět pokusili dobýt hrad.

Každý lichý rok v červnu se na hradě pořádá mezinárodní hudební festival Harantovské slavnosti historického zpěvu, jehož se účastní řada pěveckých sborů z domova i ze zahraničí.

Pánové ze Železnice – český vladycký rod píšící se podle hradu ve stejnojmenném městečku u Jičína.

Budivoj či Buzek z Pecky je r. 1322 uváděn jako první známý držitel hradu Pecka. Jeho synové Hereš, Mutina a Jan drželi Pecku ve druhé polovině 14. stol. Nejznámější osobností tohoto rodu byl Jarek ze Železnice, přívrženec katolické strany, který na přelomu let 1432 – 1433 úspěšně hájil Pecku proti sirotkům a hrad jim vydal pod podmínkou, že nebude vypálen. Za to však musel on i jeho lidé přestoupit na kališnickou víru.

Hořičtí z Hořic – český vladycký rod usedlý na Bechyňsku.

Mikuláš Hořický, nejvyšší hofmistr krále Jiřího z Poděbrad, držel Pecku od r. 1473, po něm pak jeho bratr Vilém až do r. 1518. V první polovině 16. stol. tento rod nejspíše zanikl.

Hrad v roce 1894

Škopkové z Bílých Otradovic – český vladycký rod usedlý na Voticku.

Jindřich z Bílých Otradovic zakoupil hrad a město Pecku s přilehlými vesnicemi r. 1542. Za jeho syna Jana byla zahájena přestavba hradu na renesanční zámek.

Od r. 1583 drželi Pecku jeho synové Karel, Petr a Adam. R. 1603 získal polovinu panství a zámku Kryštof Harant, druhá polovina zůstala Janu a Petrovi až do r. 1612, kdy ji za 36 tisíc kop míšeňských zakoupila třetí Harantova manželka Anna Salomena Hradišťská z Hořovic.

Historie hradu, zámku a města

Obraz zámku Pecka – stav z konce 17. stol.

Dřevoryt Jana Hraběte podle staré předlohy

Jméno Pecka náleželo nejprve gotickému hradu, který byl počátkem 14. stol. vybudován na strmém kopci peckovitého tvaru, a později se přeneslo i na sídliště utvářející se v podhradí. Hrad měl sloužit nejenom k ochraně zemské hranice a zemské stezky vedoucí do Slezska, ale i k ochraně zlatých dolů v nedaleké Stupné. Zde se zlato těžilo prakticky po celý středověk v dodnes sporadicky dochovaných dolech, později se rovněž rýžovalo v říčce jménem Zlatnice. Prvním známým držitelem hradu byl jistý Budivoj či Buzek z Pecky, zmiňovaný r. 1322. Podobně jako panské sídlo se rozvíjelo i podhradí. Zpočátku nevelká osada se pozvolna rozrůstala, až byla r. 1382 povýšena na město. Za husitských válek byl hrad, který tehdy držel přívrženec katolické strany Jarek ze Železnice, dobýván sirotky. Teprve po půlročním obléhání se Jarek vzdal dalšího boje a obě strany se dohodly na přijatelném kompromisu. Pověst však vypráví o tom, že se hradní posádce podařilo obléhatele obelstít. Když obhájcům docházely zásoby, uspořádali fingovanou svatbu a veselili se tak opravdově, že útočníci v domnění, že na hradě mají jídla a pití víc než oni, s nepořízenou odtáhli.

Od těch dob se hodovnímu sálu v prvním patře severního křídla, kde se svatba pořádala, říká Veselka.

V 15. a 16. stol. se na Pecce vystřídala řada šlechtických rodů, z nichž se do jejích dějin nejvýrazněji vepsali Hořičtí z Hořic a Škopkové z Bílých Otradovic.

V té době byl hrad postupně přebudováván na

Pecka – náměstí na počátku 20. století

pohodlné zámecké sídlo. Celou stavbu dokončil v prvních desetiletích 17. stol. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.

Po Harantově tragické smrti na staroměstském popravišti v r. 1621 získal Pecku Albrecht z Valdštejna.

Ten ovšem záhy zámek i město daroval mnišskému řádu kartuziánů, které usadil na svém panství ve Valdicích u Jičína, kde jim také nechal vystavět klášter.

Pecku si kartuziáni drželi jako Zříceniny zámku Pecky z poloviny 19. stol. jakési letní sídlo, kam jezdívali za odpočinkem a rozptýlením. Kromě toho zde měli hospodářský dvůr, mlýn a pivovar, odkud čerpali potřebné naturálie. Během déle než jeden a půl století trvajícího panování kartuziánů se Pecka stala typickým poddanským městem se všemi náležitými městskými právy včetně práva útrpného a hrdelního.

K městečku náležely i lázně, vystavěné poblíž pramenů s léčivými účinky. Na nevysokém vrchu nad lázněmi se nacházelo popravčí místo s šibenicí, kde se dokonce i popravovalo, naposledy ještě r. 1725. Po zrušení kartuziánského řádu r. 1782 byl zámek ještě nějaký čas spravován náboženským fondem, až jej r. 1824 získali Trautmansdorfové. Za nich však již napůl zpustlý zámek vyhořel a postupem času se změnil v ruinu. S úpadkem panského sídla došlo k postupné stagnaci přirozeného rozvoje města, které zároveň ztratilo status správního centra panství. Ještě na počátku 20. stol. žilo v obci více než 1 500 obyvatel, pracovala zde řada řemeslnických dílen, prosperoval obchod a služby. Dnes má Pecka asi 850 obyvatel. Je střediskovou obcí, k níž administrativně patří sedm dalších obcí: Bělá, Staňkov, Vidonice, Kal, Bukovina, Arnoštov a Horní Javoří.

Případ Doroty Brunšveggrové Roku 1720 stanula před městským soudem v Pecce Dorota Brunšveggrová, poddaná ze statku Sobčice ze vsi Ostroměře, obviněná z vraždy vlastního novorozeného dítěte. Purkmistrovský úřad podrobil provinilou důkladnému výslechu, z něhož byl pořízen zápis, a rozhodnutí ve věci trestu bylo postoupeno apelačnímu tribunálu v Praze. Z Prahy přišel rozsudek: „...aby Dorota Brunšveggrová pro těžké své přičinění jiným ku příkladu a sobě k náležité pokutě mečem na hrdle trestána, do hrobu vložena s kůlem srdce probito a tak zahrabána podle práva byla...“ Její prosbu o milost zamítl v konečné instanci samotný císař a nešťastná Dorota byla za velkého sběhu lidu dne 3. prosince 1721 popravena.

Albrecht z Valdštejna (1583 – 1634) – pocházel z heřmanické větve rodu.

Jako vrchní velitel císařského vojska nahromadil během třicetileté války značné množství statků, zvláště v severovýchodních Čechách.

R. 1624 koupil za 130 tisíc kop míšeňských od Anny Salomeny Pecku.

Záhy však zámek i panství daroval kartuziánům, které usadil na svém panství ve Valdicích u Jičína.

Pohled z hradu k městečku, konec 19. století

Trautmansdorfové – štýrský rytířský, později knížecí rod, který v pobělohorské době získal v Čechách značný majetek. Vedle Horšovského Týna to byly Litomyšl, Lipnice, Jemniště, Kamenice, Kumburk a od r. 1824 i Pecka. Trautmansdorfové původně zamýšleli zpustlý zámek opravit, ale zhoubný požár v r. 1830 jejich plány zhatil. Zříceninu od Trautmansdorfů odkoupila v r. 1921 v rámci tehdejší pozemkové reformy obec Pecka.

Archivní foto hradu z počátku 20. stol.

Architektura

Pohled shora na zbytky severního paláce s torzem čelní obranné věže

Zbytky zdiva jižního paláce, v pozadí západní palác

Renesanční portál v přízemí jižního paláce

Torzo hlavní obranné věže, v pozadí západní Harantovský palác

Zbytky zdiva východního a severního paláce

Zbytky zdiva jižního paláce, pohled od jihovýchodu

Vzhled raně gotického hradu byl přes svoji členitost využívající přirozeného skalnatého terénu poměrně jednoduchý a strohý. Základem obranného systému se staly dvě věže – hlavní věž, zpola vysunutá ze silné štítové zdi, střežila vjezd do hradu, druhá pak v protilehlém rohu nádvoří sloužila k obraně nevelkého obytného paláce.

Obě věže propojila pevná hradební zeď, před níž byl vyhlouben suchý příkop, překlenutý u vjezdu dřevěným padacím mostem.

Ke konci 15. a na počátku 16. stol. došlo k rozšíření hradu, zvláště jeho obytné části, a po řadě pozdně gotických úprav změnil svůj celkový vzhled. K dalším, mnohem podstatnějším změnám, kdy byl hrad postupně přebudováván na pohodlné zámecké sídlo, došlo v polovině 16. stol. za Škopků z Bílých Otradovic. Přestavěn byl jižní palác, stavba na východní straně přerostla hradby a nový palác byl vyzdvižen přímo z hradebního příkopu. Stavělo se také na severní straně, rovněž vně hradeb, a to tak, že původní hlavní věž byla zcela obestavěna, ztratila svou funkci, až byla r. 1662 stržena. Pokračovaly práce na stavbě západního paláce, původně pozdně gotického založení, k jeho rozšíření a upravení tak, aby odpovídal požadavkům nového životního stylu šlechty. Konečné úpravy byly provedeny počátkem 17. stol. za Kryštofa Haranta. Výsledkem dlouhodobé stavební aktivity byl půvabný renesanční zámek, sestávající ze čtyř prostorných křídel o dvou patrech, která uzavírají obdélníkové nádvoří. Stěny jednotlivých paláců zdobila sgrafita – západní palác (tzv. Harantovský) jednoduchá obdélníková rustika, výplně mezi okny nádvorní strany pokryly

Model hradu, jak mohl vypadat v období jeho největší slávy

malby českých králů a erby rodu Škopků a Harantů, jižní a východní křídlo (tzv. Škopkovské) mělo sgrafitový ornament bohatší.

Po stavební stránce dosáhl zámek svého vrcholu v době Harantově a další majitelé se do jeho architektury příliš výrazně nevepsali. Byla pouze snesena čelní věž, odstraněny renesanční štíty na severní a východní straně a sdružená renesanční okna v západním paláci nahrazena úzkými, jednoduchými. Neudržovaný Sv. Josef, plastika z r. 1750 a takřka neobývaný zámek chátral čím dál víc, až zhoubný požár v r. 1830 udělal definitivní tečku za jeho dávnou slávou. Stěny honosných paláců se postupně změnily v ruiny a obnažené zbytky zdiva stále více získávaly podobu původního hradu.

Teprve v r. 1921, kdy se hrad stal majetkem obce Pecka, se přikročilo k prvním opravám.

Západní palác dostal novou šindelovou střechu, vyklizena byla suť z nádvoří a upraveny některé místnosti v přízemí, do nichž se nastěhovalo městské muzeum. V šedesátých letech došlo na celkovou rekonstrukci dvou horních pater, v devadePanna Maria, plastika od sátých letech získala novou J. Brázdy z r. 1760 před krytinu střecha západního branou hradu paláce a opravy se dočkaly sklepní prostory a část přízemí.

Obnovené sály zaplnila expozice věnovaná osobnosti Kryštofa Haranta a historii hradu a obce Pecka. Řada nejasností se váže k otázce hradní studny. Počátkem 60. let 20. stol. byl objeven v jižní části hradu pod klenbou otvor kruhovitého profilu, vedoucí do značné hloubky. Do skály vytesaná šachta byla pak dále uměle zasypána. Jednalo se patrně o původní studnu, funkční ještě v 17. stol.

Vyskytly se však i názory, že mohlo jít o tajnou chodbu nebo že zde kartuziáni ukryli zlatý poklad. Úsilím několika místních nadšenců byl násyp vybrán a šachta uvolněna až do hloubky 56 m.

Dále již hrozilo nebezpečí závalu a práce musely být zastaveny.

Výpadová branka v jižním paláci

Oblouk hradního mostu

Detail nově opraveného zdiva hradního mostu

Dochované zdivo severního paláce, v jehož prvním poschodí se nacházela hodovní síň zvaná Veselka.

Podle ústní tradice měl prý hrad také tajnou chodbu. A to ne jednu, ale hned několik: první vedla do Miletínka, druhá na Kumburk, třetí do nedalekého lesa Odnože a čtvrtá umožňovala kartuziánům nerušený přístup do kostela. Přes značné úsilí mnoha výzkumníků se zatím bohužel žádnou z nich nepodařilo objevit.

Hradní studna hluboká 56 m

Opravené torzo druhé obranné věže

Kryštof Harant pocházel ze starého zemanského rodu usedlého na Plzeňsku. Narodil se r. 1564 na tvrzi Klenová a psal se podle starých rodových sídel z Polžic a Bezdružic, od r. 1612 i na Pecce. Pokud jde o Harantovy potomky, obě děti z prvního manželství zemřely r. 1599 na mor, jediná dcera ze druhého manželství, Rosina Alžběta, se provdala za svobodného pána z Puchheimu, ze třetího manželství vzešli tři synové, Jan Vilém, Leopold Jiří, Václav Rudolf, a dcera Sibyla. Harantovský rod vymřel r. 1728.

Zámek Ambras Jako třináctiletý jinoch byl Kryštof Harant dán na vychování ke dvoru Ferdinanda Tyrolského na zámek Ambras, kde sloužil jako páže. Ferdinand, podobně jako jeho synovec Rudolf II., byl velkým milovníkem výtvarného umění, poezie i hudby a ze svého sídla učinil skutečné centrum uměleckého a společenského života. A právě v tomto vysoce kulturním prostředí mohl mladý Kryštof uspokojit svou touhu po vzdělání a doplnit si své znalosti v nejrůznějších vědních i uměleckých oborech. Na cestách s knížecím dvorem po Rakousku a Itálii se před ním otevřely netušené obzory neznámých zemí a měl možnost seznámit se s nejlepšími díly evropské renesanční kultury.

Kryštof Harant S dějinami Pecky jsou nerozlučně spjaty osudy nejznámějšího a nejvýznamnějšího majitele zámku, Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic.

Kryštof Harant pochází ze západních Čech, ze starého, nepříliš zámožného zemanského rodu.

Narodil se r. 1564 na tvrzi Klenová poblíž Klatov. Výchovy a vzdělání se mu Kryštof Harant, rytina Aegidia Sadelera dostalo na dvoře Ferdinanda Tyrolského na zámku Ambras, který byl v té době vyhlášeným centrem uměleckého a společenského života. Jako dvacetiletý se oženil s Evou Kateřinou Černínovou z Chudenic. Jeho první manželství, jež prý bylo velmi šťastné, netrvalo dlouho, r. 1597 Eva Kateřina zemřela. A právě v této, pro něho tak těžké době, se Kryštof Harant rozhodl podniknout cestu do Svaté země. Tuto pouť skutečně vykonal a všechny své příhody a dobrodružství popsal v knize, kterou r. 1608 vydal tiskem pod titulem „Putování aneb Cesta z Království českého do Benátek a odtud do země Svaté...“ Vyobrazení náhrobků a pyramid u města Kaira v Egyptě Dřevoryt Jana Willenberga

Titulní list Harantova cestopisu Putování aneb Cesta z Království českého... z r. 1608

Loď Silvestra, kterou se plavil Harant do Svaté země.

Harantova všestranná vzdělanost, umělecké nadání a vytříbené chování kavalíra mu otevřely cestu ke dvoru císaře Rudolfa II. Již dříve si získal císařovu přízeň zásluhami, které projevil v boji proti Turkům, a po návratu ze Svaté země jeho obliba u dvora ještě vzrostla. Byl dokonce jmenován císařským komorníkem nad stříbrem a lze bez nadsázky říci, že patřil k nejbližším společníkům podivínského císaře. R. 1603 byl povýšen do panského stavu a ještě téhož roku se oženil s Barborou Miřkovskou z Tropčic, vdovou po bývalém pánu z Pecky, Karlu Škopkovi. Ani tento svazek však netrval dlouho, neboť paní Barbora

zemřela při porodu, a Kryštof Harant se oženil potřetí, a to s Annou Salomenou Hradišťskou z Hořovic, mladou a krásnou dámou nemalého věna. V té době pobýval střídavě u císařského dvora v Praze a na Pecce. Zde se věnoval své nejmilejší zábavě – hudbě. Jeho skladby, např. pětihlasá mše Maria Kron nebo šestihlasé moteto Qui confindunt in Domino, paNotový zápis třily k nejkrásnějším skladHarantovy skladby bám české renesanční hudby.

Peckovská idyla ovšem nemohla trvat věčně.

Během stavovského povstání nezůstal Kryštof Harant stranou politického dění. Za vlády Zimního krále Fridricha Falckého zastával poměrně vysokou funkci prezidenta české komory a jako velitel stavovského dělostřelectva se účastnil také obléhání Vídně. Po nešťastné bitvě na Bílé hoře, kdy vítězný císař Ferdinand II. účtoval se svými odpůrci, se Kryštof Harant ocitl mezi dvaceti sedmi představiteli stavovského odboje a byl odsouzen ke ztrátě majetku i hrdla. Poprava byla vykonána 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze.

Rudolf II.

Prostředí Rudolfova dvora na Pražském hradě mělo pro myšlenkový a umělecký růst Harantovy osobnosti ještě větší význam než prostředí, s nímž se setkal na zámku Ambras. Rudolf II., sám velký ctitel umění a příznivec vědeckého bádání, zval na svůj dvůr vědce, badatele a umělce z celé Evropy. Vedle skutečně vynikajících osobností (Tycho de Brahe, Kepler, Tadeáš z Hájku, Arcimboldo, Sadeler, A. de Vries) se zde přiživovali i nejrůznější podvodníci a šarlatáni.

Kryštofa Haranta provázela pověst bystrého a vtipného společníka. Vypráví se, že jednou při obědě dokonce zachránil císaři život. Když Rudolfovi zaskočilo sousto a začal se dusit, duchapřítomný Harant ho nebojácně udeřil do zad a hned bylo po trápení.

Zatčení Kryštofa Haranta na Pecce

Španělská královna Markéta Rakouská

Vypráví se, že když zatčený Harant vyjel ze zámecké brány na most, vítr mu strhl klobouk s hlavy a on řekl: „Kdybych byl Římanem, ihned bych se vrátil a dnes bych nešel z domu ani na krok!“ Podle jiného podání chtěl pan Harant ještě naposledy zamávat kloboukem, vítr mu ho však srazil a Anna Salomena zvolala: „Bože, dnes ztratils klobouk, dej pozor, abys zítra nepřišel o hlavu!“

Před popravou pronesl Kryštof Harant tato slova: „Ach, můj milý Bože, jaké země jsem projel, v jakých nebezpečenstvích býval, za kolik dnův chleba nevídaje, pískem jsem se jednou zasypal, a ze všeho mi můj milý pán Bůh pomohl: a nyní ve své milé vlasti nevinně umříti musím.

Odpustiž, pane Bože, mým Staroměstské popraviště 21. 6. 1621 nepřátelům!“ Hlava Kryštofa Haranta nebyla potupně vystavena na Mostecké věži jako hlavy ostatních popravených, ale byla i s tělem vrácena pozůstalým a ostatky ještě téhož dne pohřbeny.

Roku 1614 putoval Kryštof Harant s poselstvím císaře Matyáše do Španěl, ke královskému dvoru do Madridu, kde byl přijat španělským králem Filipem III. O této cestě prý rovněž napsal cestopis, který se však bohužel nedochoval.

Ferdinand II. (1587 – 1637), římskoněmecký císař a český král, jedna z vůdčích osobností třicetileté války.

Po porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře nechal na Staroměstském náměstí v Praze popravit dvacet sedm představitelů české stavovské opozice.

Západní (Harantovský) palác Vstup do sklepů pod západním palácem

Severní palác – někdejší rytířský sál zvaný Veselka

Opravená část hlavní věže

Hradní studna hluboká 56 metrů

Opravené zdivo východní části jižního paláce s torzem druhé obranné věže

Torzo druhé obranné věže Zbytky zdiva východního paláce

Zbytky zdiva severního paláce Klíčová střílna