Památky - Náměšť nad Oslavou

unikátní encyklopedie na pokračování

PAMÁTKY ˇ náměšt nad oslavou

historie architektura příroda společnost osobnosti tradice zajímavosti informace

unikátní encyklopedie na pokračování

PAMÁTKY Edice Památky si vytkla za cíl postupné zmapování významných památek naší vlasti a vytvoření stále se rozšiřujícího souboru, který by zahrnoval historické, kulturní i technické pamětihodnosti.

Postupem času budou publikace o jednotlivých památkách vznikat v pořadí, v jakém budou tyto objekty do našeho celostátního projektu vstupovat.

Při svých cestách za památkami Čech, Moravy a Slezska se ptejte na další díly tohoto souboru a průběžně si vytvářejte vlastní unikátní encyklopedii.

Bližší informace o naší nabídce najdete na internetových stránkách pamatky.fraus.cz.

unikátní encyklopedie na pokračování EDICE PAMÁTKY

NÁMĚŠŤ NAD OSLAVOU Text: Mgr. Marek Buš Perspektivní pohled: Ing. arch. Jaroslav Staněk Redakce: Mgr. Kateřina Rubášová Mapový výřez: SHOCart Zpracováno na základě podkladů Státního zámku Náměšť nad Oslavou.

V publikaci byly použity fotografie z archivů Nakladatelství Fraus, Státního zámku Náměšť nad Oslavou a Mgr. Karla Brože.

Vydalo Nakladatelství Fraus, Goethova 8, 301 31 Plzeň.

Vydání první.

Všechna práva jsou vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo použita v jakékoli formě a jakýmkoli způsobem v elektronické nebo mechanické podobě včetně fotokopií, záznamů nebo v jakémkoli systému uchování a vyvolávání dat bez předchozího písemného svolení nakladatele. © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2003 Printed in the Czech Republic.

ISBN 80-7238-202-0

nám욍 nad oslavou se představuje Renesanční zámek a barokní most s bohatou sochařskou výzdobou tvoří základní dominantu města.

Náměšťský zámek je postaven na skalnatém masivu na levém břehu řeky Oslavy. Původní hrad ze 13. stol. byl moravskými pány ze Žerotína přebudován v letech 1565 – 1578 na renesanční zámek, který se zachoval v téměř nezměněné podobě dodnes. Součástí areálu jsou budovy tzv. „Vlašského dvora“ v předzámčí, anglický park a malá francouzská zahrada.

Stejně jako sochy na mostě pochází i část figurální výzdoby u vstupu do zámku z dílny Josefa Winterhaldera st.

(1702 – 1769).

Interiér „Čajového sálu“ zámku připomíná bohatou hudební tradici náměšťského panství.

Vyřezávaný stojan na květiny z konce 19. století

Sv. Cecílie, plastika od neznámého autora zdobící varhany v zámecké kapli

Plastika vládce moří Neptuna z jedné z bývalých zámeckých kašen

Kristus s apoštolem Tomášem. Detail pozdně gotické výšivky středoevropského původu z počátku 16. stol.

Detail manýristické štukové výzdoby knihovny s freskami od severoitalského autora Carpophora Tencally (1623 – 1685)

Historie Areál náměšťského zámku se dvěma nádvořími, budovami předzámčí a zámeckým parkem svědčí o významu, který panství v době Žerotínů a Haugwitzů mělo. Sídlo splňovalo jednak nároky kladené na centrum správy rozsáhlého a hospodářsky význačného území, ale zároveň bylo nepřehlédnutelnou reprezentativní dominantou širokého okolí.

Erb rodu Haugwitzů z výzdoby dveří zámecké knihovny. Erb s hraběcí korunkou tvoří černá beraní hlava se zlatými rohy umístěná na červeném podkladu.

Roubení zámecké studny ve sklepení pod vnitřním nádvořím zámku.

Studna má hloubku 36 m a její vznik se datuje ještě do období, kdy na místě současného zámku stál gotický hrad.

Dudek chocholatý Detail nejstarší tapiserie z náměšťské kolekce, verdury z doby kolem r. 1540.

Podobné kusy byly tkány především v brabantských dílnách v Enghienu, Gramontu a Bruselu.

Doba založení původního hradu v Náměšti nad Oslavou není dodnes zcela přesně datovatelná, ale lze předpokládat, že Náměšť vznikla v údolí řeky Oslavy někdy kolem roku 1220. První písemná zmínka o osídlení místa dnešního zámku pochází z roku 1234, kdy se jako svědek na darovací listině kláštera v Oslavanech podepsal Budiš z Náměště z rodu pánů z Lomnice. Členové meziříčské větve tohoto rodu byli vlastníky náměšťského hradu, z něhož se nám do dnešních dnů dochovala pouze obranná válcová věž a část hradebního zdiva. Majiteli hradu byli v letech 1399 – 1437 pánové z Kravař a krátce pak Matěj Švamberk ze Skviřičína (1437 – 1448), Znata z Prus a z Melic (1448 – 1455) a Ctibor Tovačovský z Cimburka (1455 – 1464). Roku 1464 se hrad opět vrátil rodu pánů z Lomnice, ve druhé polovině šedesátých let pak bylo celé Náměšťsko zpustošeno uherskými vojsky. Sňatkem Libuše, dcery Jana z Lomnice a na Náměšti, s Bedřichem ze Žerotína přešlo panství do vlastnictví tohoto předního moravského rodu. Po roce 1583 dědí náměšťské panství, které se v této době skládalo ze čtyř desítek drobnějších statků, Jan Diviš ze Žerotína, bratr známého Karla Staršího ze Žerotína (1564 – 1636). Ten po dobu Janovy nezletilosti a pak po jeho smrti Náměšťsko spravoval. Tehdy se Náměšť stala důležitým střediskem kulturního a společenského Podobizna Bedřicha Viléma Haugwitze od Michaela Militze z roku 1763.

Bedřich Vilém Haugwitz (*kolem r. 1700, † 11. 9. 1765) byl nejvýznamnějším členem v dějinách tohoto hraběcího rodu. Vstoupil do služeb Marie Terezie, stal se nejvyšším kancléřem Českého království a vedle Václava Kaunice-Rittberka byl nejvýraznější osobností tereziánských správních reforem.

Náměšťské panství zakoupil roku 1752 a pokračovatelé tohoto rodu je drželi až do roku 1945. Haugwitzové se zásadním způsobem zasloužili o všestranný rozkvět Náměšťska. Jejich vliv byl význačný jak na poli politickém a společenském, tak i v oblasti vzdělanosti a zejména hudební kultury.

Hospodářství Haugwitzova panství se téměř výhradně zaměřovalo na zemědělství, lesnictví a rozsáhlé chovy zvěře. Ještě v současné době nelze přehlédnout zásadní podíl majitelů na promyšlené a koncepční tvorbě krajiny.

života na Moravě. Zároveň dochází k výraznému ekonomickému rozvoji okolí.

Byli to právě Žerotínové, kteří se zasloužili o přestavbu náměšťského hradu na rozsáhlý renesanční zámek. Za jejich působení došlo v roce 1578 k přemístění bratrské tiskárny do blízkých Kralic, kde vzniklo jedno z nejcennějších děl českého písemnictví té doby, totiž Bible kralická. V pobělohorské době roku 1628, kdy vešlo v platnost „Obnovené zřízení zemské pro Moravu“ Ferdinanda II., prodává Karel Starší náměšťské panství císařskému generálu Albrechtu z Valdštejna. Ten přenechává nabytý majetek svobodnému pánu Janu Křtiteli Verdovi z Verdenberka. Verdenberkové panství spravují do roku 1733. Po nich se na deset let až do své smrti stává majitelem Adrián z Enkenvoirtu, jehož majetek přechází na základě dědického práva a po odprodeji některých podílů na hraběnku Františku Marii, provdanou za hraběte Hanuše Leopolda z Kufštejna.

Roku 1752 získává náměšťské panství autor rozsáhlé správní reformy císařovny Marie Terezie, konferenční ministr a nejvyšší kancléř Českého království hrabě Bedřich Vilém Haugwitz. V držení Haugwitzů, starého moravského rodu původem z Biskupic, zaznamenává Vstupní most do areálu zámku Náměšťsko největší rozkvět s hodinovou věží a hlavní bránou ve své historii, a to jak zdobenou erbem pánů ze Žerotína ekonomický a hospodářský s naprostou převahou zemědělství, tak zejména kulturní. Náměšť konce 18. a první poloviny 19. století se za působení Jindřicha Viléma a Karla Viléma Haugwitze stala významným střediskem hudební kultury. Hraběcí rod Haugwitzů panství drží až do konce 2. světové války, kdy je poslední majitel hrabě Jindřich se svou rodinou přinucen Náměšť opustit na základě dekretů prezidenta Edwarda Beneše. Krátce nato projevil prezident Beneš o náměšťský zámek zájem. Nechal provést rozsáhlé úpravy a učinil jej svým letním sídlem na Moravě. Pobyl zde však pouze krátce v roce 1947. O dva roky později byl zámek částečně zpřístupněn veřejnosti a v jeho sálech byla instalována u nás unikátní kolekce tapiserií.

Dnes může veřejnost navštívit obě patra objektu včetně zámecké knihovny a kaple, volně přístupný je i park a francouzská zahrada v bezprostřední blízkosti zámku.

První nádvoří se vstupním křídlem zámku a čestným schodištěm

Náměšť v době, kdy panství držel rod Kufštejnů. Kopie obrazu, jehož originál vznikl patrně ve 40. letech 18. století, představuje zámek a městečko v údolí řeky Oslavy. O době vzniku díla svědčí skutečnost, že je na něm již znázorněn kamenný most přes řeku, který byl vybudován v roce 1737. Dosud však není vyzdoben sochami, jež byly na mostě vysvěceny v roce 1744.

Erb Filipa hraběte Verdenberka je součástí výzdoby zámecké kaple a několikrát se opakuje. Právě v době držení náměšťského panství členy tohoto rodu byla zámecká kaple vybavena bohatým a hodnotným barokním mobiliářem, který tvoří jeden z významných sakrálních interiérů tohoto období na Moravě.

Kamenný lvíček zdobí čestné schodiště a nese erb pánů ze Žerotína.

Architektura Jižní a západní křídlo budovy se do vnitřního nádvoří otevírá bohatě dekorovanými pískovcovými arkádami. Původně otevřená arkádová křídla zámku, která byla v době Haugwitzů zasklena, jsou nejcennějším architektonickým prvkem vnitřního nádvoří.

Uprostřed nádvoří je umístěna kašna se sochou Neptuna, kterou pravděpodobně provedla huť Jiřího (Giorgia) Gialdiho, kameníka italského původu, jenž se zřejmě podílel i na utváření architektonické podoby celého zámku.

Detail výzdoby pískovcových arkád vnitřního nádvoří

Kružby v oknech zámecké kaple, na nichž se projevuje vliv ustupující gotiky, ale již i začínající renesance, dokládají, že při přestavbě hradu na zámek byly práce zahájeny právě v této části hlavní budovy.

Kopie plánů zámku z doby po roce 1760. Uveřejněno v díle Augusta Prokopa „Die Markgrafschaft Mähren in Kunstgeschichtlicherbesiehung“, Vídeň 1904.

Ačkoli do dnešní podoby byl zámek naposledy rekonstruován ve druhé polovině 18. století po zakoupení panství rodem Haugwitzů, zásadní vliv na jeho architektonickou podobu měl rod moravských pánů ze Žerotína. Ti po svém příchodu do Náměšti až na malé výjimky zcela strhli původní gotický hrad, z něhož se nám do současnosti zachovala pouze válcová obranná věž z lomového kamene. Dnes je naprosto nemožné původní podobu hradu rekonstruovat.

Jisté je, že hrad procházel během doby své existence různými stavebními zásahy většího či menšího rozsahu, zejména pak v 15. a 16. století za působení pánů z Kravař a pánů z Lomnice. Na místě starých hradních staveb dokončil roku 1578 Jan Starší ze Žerotína novou zámeckou budovu, realizovanou podle vzoru italských renesančních sídel.

Práce na zámeckém paláci zřejmě započaly v prostorách zámecké kaple v severní části východního křídla.

Svědčí o tom její architektonické uspořádání, zvláště pak zaklenutí presbytáře a lomená okna s gotickorenesančními kružGoticko-renesanční architektura zámecké bami v presbytáři kaple je doplněna cenným barokním i lodi. Po dokončemobiliářem. ní kaple pak stavba pokračovala na východním a jižním křídle.

Zámecká budova vyrůstala na skalnatém podloží s nestejnou výškou, do části masivu byl vyhlouben suterén, a tak se jižní i západní křídlo z vnějšího pohledu jeví jako třípatrová stavba. Hlavní budova má víceméně čtvercový půdorys, v jejím středu se nachází vnitřní nádvoří s kašnou a sochou mořského vládce Neptuna. Jižní a západní křídlo zámku se do nádvoří otevírá třemi patry renesančních, bohatě zdobených pískovcových arkád. Sloupy těchto arkád jsou

v přízemní části toskánského typu, v prvním patře jónské a v druhém korintské. Bezesporu pozoruhodné je výtvarné provedení arkád zámku.

V pásech i v nábězích oblouků se objevují různé figurální i rostlinné motivy, ale též hudební nástroje či vázy.

Důležitou část výzdoby arkád tvoří erby rodů spřízněných se Žerotíny. Jedná se mimo jiné o pány z Lomnice, Lichtenburka, Pernštejna, Boskovic, Náchoda, Vlašimi či Kravař.

V suterénu jižního křídla zámku se nalézá další architektonicky pozoruhodný prostor – rozsáhlý, 32 m dlouhý klenutý sál dnešní zámecké knihovny. Valená klenba knihovny je zdobena manýristickými štuky a freskami s mytologickým a alegorickým námětem. S téměř naprostou jistotou lze za autora těchto fresek označit původem italského malíře Carpophora Tencallu (1623 – 1685), který po odchodu z Itálie působil v Rakousku a na Moravě.

O jeho autorství svědčí i signatura „CT“ na prvním obrazu z mytologického cyklu o Amorovi a Psyche, jenž se odvíjí ve stropních zrcadlech knihovny. V cípech klenby nacházíme alegorie lidských vlastností, v lunetách krajinné motivy a vše doplňují amoreti.

Prostor knihovny sloužil zejména v době Haugwitzů k hudebním účelům a různým společenským slavnostem. Byl zde rovněž soustředěn rozsáhlý zámecký knižní fond.

Pozoruhodností je i další suterénní klenutá místnost zvaná „Luteránka“, která je přístupná pozdně gotickým portálem z roku 1573 z vnitřního nádvoří zámku. S největší pravděpodobností bývala v této prostoře umístěna tiskárna, kterou roku 1530 zřídil v Náměšti Václav Meziříčský z Lomnice a jež v roce 1533 vytiskla první českou gramatiku a o dva roky později první český slabikář.

Poslední zásadní stavební změny byly realizovány roku 1760, kdy Haugwitzové postavili na místě bývalého cimbuří mezi vstupní bránou a zámeckou budovou nový spojovací trakt. Vyrostly také budovy v předzámčí a posléze v první polovině 19. století bylo nahrazeno původně dřevěné schodiště v jihovýchodním rohu budovy schodištěm novým z červeného mramoru.

Točité schodiště z červeného mramoru z první poloviny 19. století v jihovýchodním rohu zámku.

Sto schodů prochází celou budovou od vstupu do knihovny po horní poschodí s převýšením 15 m.

Arkýř v jihovýchodním rohu zámku s bohatou ornamentální a figurální výzdobou se honosí i erbem Žerotínů.

Gotický portálek s dveřmi do „Luteránky“ z roku 1573

Budovy u vstupu do zámku pocházejí z poloviny 18. století, kdy vznikly přestavbou někdejšího předhradí.

Kamenný most z téže doby nahradil původní most padací.

Mramorový krb v reprezentačních prostorách prvního patra zámku

hudební tradice Zámek v Náměšti nad Oslavou se během konce 18. a první poloviny 19. století, kdy byl v držení rodu Haugwitzů, stal pozoruhodným střediskem hudebního života. Jeho význam přesahoval nejen území západní Moravy, ale náměšťské panství bylo ve své době slovutným „hudebním sídlem“ v měřítku celé střední Evropy.

Busta J. V. Haugwitze (1770 – 1842) z nepolévaného porcelánu, tzv. bisquitu. Tomuto šlechtici se v době jeho vídeňských studií dostalo velmi důkladného hudebního vzdělání. Učil se u českého houslisty Františka Kreibicha (1728 – 1797) a po příchodu do Náměšti se začal velmi intenzivně věnovat dílu G. F. Händela.

Zasloužil se o vznik velmi významné zámecké sbírky hudebnin i cenných nástrojů, mezi nimiž byly i vzácné exempláře italské a rakouské houslařské školy. Náměšťská zámecká kapela se za jeho působení stala jedním z nejvýznamnějších hudebních těles na šlechtických sídlech v Evropě.

Hudební motiv z freskové výzdoby v zámecké knihovně od Carpophora Tencally

Opis partitury oratoria „Mesiáš“ HWV 56 od G. F. Händela.

Skladba o třech dílech, kterou autor sepsal během necelého jednoho měsíce v roce 1741, patří k vrcholům Händelova oratorního díla. Opis pochází z Haugwitzovy zámecké sbírky.

Zámecká knihovna, bývalá sala terrena, kde se v době Haugwitzů realizovala celá řada hudebních děl převážně ze skladatelského odkazu Georga Friedricha Händela.

Hlavní zásluhu nutno přičíst zejména Jindřichu Vilému III. Haugwitzovi (30. 5. 1770 – 19. 5. 1842).

Krátce poté, co se v roce 1794 ujal správy náměšťského panství, založil zde ve své době vskutku ojedinělé hudební těleso. Ve třicátých letech 19. století čítala jeho zámecká kapela více než tři desítky instrumentalistů a sbor měl tehdy 9 sólistů a 24 sboristů. Většinu těchto hudebníků tvořili sloužící ze zámku.

Haugwitz dokonce propustil některé ze sloužících, kteří na žádný nástroj nehráli, a nahradil je jinými.

Kapelu pak doplňovali i kantoři a muzikanti z více či méně vzdálených obcí. Těleso bylo pozoruhodné nejen množstvím hudebníků, ale zejména rozsahem repertoáru a uměleckou kvalitou. Haugwitz navíc shromáždil na zámku rozsáhlou hudební sbírku více než 1400 skladeb různých autorů.

Za zmínku stojí i skutečnost, že osobním přítelem hraběte byl také skladatel Antonio Salieri (1750 – 1825), který údajně do Náměšti jezdil a majiteli panství dedikoval své Requiem, jež mělo v zámecké kapli premiéru.

K narozeninám hraběte sepsal Salieri „Gratulační kantátu“ a komtese Haugwitzové pak věnoval své „Scherzi armonici“. Haugwitz navíc udržoval přátelství i s Christophem Willibaldem Gluckem (1714 – 1787), s nímž se seznámil již jako student. Hudební produkce na zámku byly v době největšího věhlasu kapely velice četné. V jednom týdnu se muzicírovalo až třikrát.

Využívaly se nejen prostory v prvním patře objektu, ale zvláště bývalá sala terrena, dnešní knihovna, a zámecká kaple. Divadelní, oratorní a operní představení se odehrávala též v nedaleké letní rezidenci na zámečku Schönwald u Jinošova.

V době držení panství J. V. Haugwitzem, zejména pak v letech 1820 – 1840, byl nejoblíbenějším a nejčastěji

hraným autorem na zámku Georg Friedrich Händel (1685 – 1759). Hrabě nejen že zakoupil, na svou dobu rozsálou, bohužel však nedokončenou, soubornou edici Händelova díla od skladatele a divadelního ředitele Samuela Arnolda, ale sám se postaral o její rozšíření o dalších 51 opisů a 3 tisky autorových skladeb. A je více než pravděpodobné, že se převážná většina těchto skladeb dočkala v Náměšti provedení. Sám hrabě jednak překládal libreta Händelových skladeb, ale zasahoval i do partitur a díla upravoval vzhledem ke schopnostem a instrumentálnímu obsazení své kapely.

Pozoruhodná hudební díla pocházela však rovněž od Haugwitzova kapelníka Bohumíra Riegra, který kromě jiných skladeb věnoval Haugwitzovi například „Ódu na hudbu“. Též pokračovatel hraběte Jindřicha, Karel Vilém II. Haugwitz (1797 – 1874), byl zajímavou hudební osobností. Rozšířil náměšťskou sbírku hudebnin, ale taktéž sám byl i autorem celé řady skladeb. Avšak jeho zájem se již zaměřoval spíše na skladby lehčího salónního charakteru. Karel Vilém bohužel také dopustil, že zánikla zámecká kapela.

Johann Baptist Lampi st.

(1751 – 1830): „Dáma s lyrovou kytarou“, podobizna neznámé ženy ze sbírek náměšťského zámku. Se stejným nástrojem bývala zobrazována manželka J. V. Haugwitze Sophie, rozená Friesová (1769 – 1835), která měla velmi dobré hudební vzdělání. Roku 1802 však byl její sňatek s Haugwitzem zrušen a Sophie se přesídlila na zámek Nový Světlov v Bojkovicích.

I v současné době je náměšťský zámek svědkem pravidelných koncertů, které navazují na bohatou a významnou hudební tradici, založenou zde bývalými majiteli.

Na hudební tradice Haugwitzů navazují i v současnosti pravidelné koncerty v náměšťském zámku. V posledních letech na nich zaznělo například oratorium „Acis und Galatea“ G. F. Händela nebo barokní opera Johanna Heinricha Schmelzera „Hercules und Onfale“.

Varhany v zámecké kapli.

Prostory kaple byly svědkem interpretace významných hudebních děl.

V premiéře zde zaznělo i Requiem Antonia Salieriho, který byl blízkým přítelem hraběte a do Náměšti údajně občas dojížděl.

Anděl s basetovým rohem z výzdoby varhan v zámecké kapli

Jméno autora Karla Viléma II. Haugwitze (1797 – 1874) na partu prvního tenoru „Šesti kvartetů pro mužský sbor“. Příjmení Haugwitz je psáno pozpátku.

Hudební motivy se objevují i na výzdobě pískovcových arkád vnitřního nádvoří.

Arkády jižního a západní křídla vnitřního nádvoří Socha Neptuna z dílny Jiřího Gialdiho

Věž s hodinami nad vstupní bránou do zámku.

Současná podoba vrcholu věže pochází z roku 1893.

Malá francouzská zahrada pod jižním křídlem zámku

Erb pánů ze Žerotína nad hlavní vstupní bránou.

Erb doplňuje nápis: „Johannes, Bederici filius, Baro Zierotinus natu maximus, patriae, sibi, suis et posteritati extrui curavit. Absolutum anno salutis humanae MDLXXVIII“ (Jan, syn Bedřichův, pán ze Žerotína nejstarší, vlasti, sobě, své rodině a potomkům dal zbudovat.

Dokončeno v roce od spasení lidstva 1578). Nad erbem je heslo rodu Žerotínů „In Domino confido“ (Důvěřuji v Pána).