Památky - Červená Lhota

unikátní encyklopedie na pokračování

PAMÁTKY červená lhota

historie architektura příroda společnost osobnosti tradice zajímavosti informace

unikátní encyklopedie na pokračování

PAMÁTKY Edice Památky si vytkla za cíl postupné zmapování významných památek naší vlasti a vytvoření stále se rozšiřujícího souboru, který by zahrnoval historické, kulturní i technické pamětihodnosti.

Postupem času budou publikace o jednotlivých památkách vznikat v pořadí, v jakém budou tyto objekty do našeho celostátního projektu vstupovat.

Při svých cestách za památkami Čech, Moravy a Slezska se ptejte na další díly tohoto souboru a průběžně si vytvářejte vlastní unikátní encyklopedii.

Bližší informace o naší nabídce najdete na internetových stránkách pamatky.fraus.cz.

unikátní encyklopedie na pokračování EDICE PAMÁTKY

Zámek ČErvená Lhota Text: Mgr. Mája Havlová Perspektivní pohled: Ing. arch. Jaroslav Staněk Kresba k pověsti: Pavel Žilák, akademický malíř Výřez mapy: SHOCart Redakce: Mgr. Kateřina Rubášová Zpracováno na základě podkladů Národního památkového ústavu, uzemního odborného pracoviště v Českých Budějovicích.

V publikaci byly použity fotografie z archivů Národního památkového ústavu, uzemního odborného pracoviště v Českých Budějovicích a Nakladatelství Fraus, Mgr. Karla Brože, Mgr. Radovana Pavlíčka.

Vydalo Nakladatelství Fraus, Goethova 8, 301 31 Plzeň.

Vydání první.

Všechna práva jsou vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo použita v jakékoli formě a jakýmkoli způsobem v elektronické nebo mechanické podobě včetně fotokopií, záznamů nebo v jakémkoli systému uchování a vyvolávání dat bez předchozího písemného svolení nakladatele. © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2003 Printed in the Czech Republic.

ISBN 80-7238-264-0

červená lhota se představuje

„Zadíváte-li se vnímavěji na kouzelný zámek, vynořující se z hladiny zámeckého rybníka, zmocní se vás nakonec podivný dojem. Zdá se vám, že se tu ztratil čas… … A v tom je nejpodivuhodnější kouzlo tohoto zakletého, mimo svět stojícího a přece stále živého zrcadla. Je možné v něm bloudit bez konce jako nekonečným životem.“ Zdeněk Kalista, 1969 Na výplni barokní skříně v přípravně je zobrazen jeden ze živlů – Země.

Erb knížat ze SchönburgHartensteinu, posledních majitelů Červené Lhoty

Klenba průjezdu do nádvoří Nástěnné malby s výrazně lidovou ornamentikou a žertovnými výjevy z venkovského prostředí pocházejí z roku 1678 a patrně jsou dílem dvou tovaryšů malíře Giovanni Giacoma Tencally, působícího v této době ve službách Jana Jiřího Slavaty.

Dětský pokoj je vybaven drobným dětským nábytkem, hračkami a dalším zařízením převážně z 19. století.

Detail středové růžice klenby jídelny. Štukovou dekoraci stěn vytvořili v roce 1675 dva tovaryši pražského štukatéra Innocence Cometty za pomoci jednoho nádeníka během necelých osmi neděl za týdenní mzdu 11 zlatých.

K nejútulnějším prostorám zámku patří dámská pracovna.

V knihovně jsou soustředěny romány nejrůznějších autorů od Goetha, Tolstého a Dickense až po Margaret Mitchellovou.

Detail gobelínového čalounění sedací soupravy s pastýřskými scénami

Svahy zámeckého rybníka na jaře rozkvétají zářivým kobercem azalek a rododendronů.

Historie

V nevelké skalní ostrožně byly vyhloubeny sklepy prvních kamenných stavení gotické tvrze.

Modrozelené táflování stěny ložnice dalo místnosti jméno Modrý pokoj.

Na ostění namalovala Františka Černínová, talentovaná dcera Alexandra Schönburg-Hartensteina, Madonu v šípkovém keři.

Za slavatovských úprav v 60. a 70. letech 17. století vznikl ve východním křídle reprezentační sál s vysokými lunetami, bohatě zdobenými štukovým dekorem. Přepažením třetiny impozantního prostoru sálu vznikla dnešní jídelna.

Na Červené Lhotě dožil jeden z nejznámějších skladatelů své doby Karel Ditters z Dittersdorfu v chudobě a téměř zapomenut. Po uplynutí povinného smutku se jeho sedmnáctiletá dcera Anna Marie provdala za barona Ignáce Stillfrieda staršího téměř o čtyřicet let.

Pozdně gotická truhla patří k nejstarším předmětům na zámku.

Nejstarší dějiny Červené Lhoty se rozplývají v šeru dávných časů. Zdejší hraniční les byl až do konce 12. století téměř neobydlený. Kolonizační úsilí pánů z Hradce, držících nedaleký Jindřichův Hradec, přivedlo v průběhu 13. století do panenské krajiny kolonisty, zakládající ve hvozdu mezi hradem Choustníkem a Jindřichovým Hradcem velké množství zemědělských osad a drobných zemanských sídel. V této době byla založena i ves Lhota. Kdo však byl jejím zakladatelem, nevíme. První písemnou zmínkou o Lhotě je zápis do desk zemských z roku 1465, kdy se panoši Petr a Václav dělili o zboží po svém otci Ctiborovi ze Zásmuk, jinak z Vlčetína. Tvrz ve Lhotě zdědil Petr ze Zásmuk, který byl stejně jako jeho otec ve službách pánů z Hradce.

Před rokem 1530 připadla Lhota rožmberskému panoši Diviši Boubínskému z Újezda, který ji počátkem 30. let 16. století prodal rodu Kábů z Rybňan. Bratři Jan, Václav a Jiří Kábovi z Rybňan byli již rytířského stavu a věrně sloužili habsburskému domu v nižších zemských úřadech až do počátku 17. století.

Jan Kába jako schopný hospodář brzy zvýšil výnosy lhotského panství, skupoval okolní pozemky a započal s budováním nové rybniční soustavy na svém panství.

Ke stoupajícímu bohatství a tím zvýšené společenské prestiži rodu přispělo jmenování Jana výběrčím posudného v Bechyňském kraji. V zemských úřadech se později uplatnili i jeho Na dřevě malovaný epitaf z roku potomci – syn Zikmund 1568 připomíná morovou ránu, zastával od roku 1560 funkkdy zemřel Zikmund Kába, ci místosudího Českého jeho čtyři dcery a syn Burian.

království při vedení desk zemských a jeho vnuk Zachariáš v letech 1614 – 1619 jako purkrabí Pražského hradu předsedal menšímu zemskému soudu v Praze.

Po smrti Jana Káby v roce 1564 drželi Lhotu – po přestavbě nazývanou Nová – společně synové Bohuchval, Zikmund a Jiří. Bohuchvalův syn Jan prodal roku 1597 celý majetek Vilémovi Rútovi z Dírné za 7500 kop grošů českých.

Rútové patřili k rožmberskému dvoru, kde zastávali i významné funkce. Počátkem 17. století jako hejtman Bechyňského kraje patřil Vilém Rút k nejvýše postaveným osobnostem v kraji. Roku 1608 zdědil panství Bohuslav Rút, jemuž jako protestantovi bylo vlastnictví půvabného zámečku, zrcadlícího se v hladině rybníka, osudné. Roku 1621 násilně obsadil Červenou Lhotu císařský rytmistr Antonio Bruccio. Ačkoli se Bohuslav Rút domáhal soudního rozhodnutí o nevině, podporován deštenskými měšťany, vleklý spor ukončilo roku 1630 definitivní rozhodnutí o prodeji panství včetně Deštné Antoniu Brucciovi za 38 000 zlatých. Bruccio působil ve službách Viléma Slavaty jako velitel městské posádky v Jindřichově Hradci, hájil město a okolí proti nájezdům loupeživých vojenských hord a projevoval i zájem o oživení válkou zpustošeného lhotského panství. Po smrti bezdětného Bruccia v roce 1639 připadla Červená Lhota zpět české komoře, odkud ji roku 1641 odkoupil jako součást hradeckého panství Vilém Slavata.

Po stavebních úpravách se zámeček stal oblíbeným odpočinkovým letohrádkem především hradeckých Slavatoven, které spojovaly zdejší pobyt s léčebnými účinky nedalekých deštenských lázní.

Smrtí posledního mužského dědice slavatovského rodu Františka Leopolda Viléma se Čevená Lhota dostala v roce 1693 do rukou hrabat Windischgrätzů. Jejich zastaralé a nevýnosné hospodaření zadlužilo panství natolik, že již v roce 1755 prodali Windischgrätzové červenolhotské panství rakouskému šlechtici Františku da Paula z Gudenusu. Roku 1774 postihl Červenou Lhotu požár, vyhořela většina hospodářských budov a zčásti asi i jedno ze zámeckých křídel.

Rozsáhlá rekonstrukce finančně vyčerpala Gudenusy natolik, že roku 1796 zámek s celým panstvím prodali.

Nový majitel panství, svobodný pán Ignác Stillfried a jeho syn Mořic patřili k osvícenské šlechtě s velkosvětským stylem života a svobodomyslnými názory.

Baron Stillfried nechal pro své poddané postavit osadu, zvanou po něm Stillfriedsdorf, zároveň však byl svými současníky odsuzován pro velkorysý světácký život a boření tradic – jako ztrátový podnik prodal slavné deštenské lázně do soukromých rukou.

Po krátkém patnáctiletém panování Jakuba Veitha a jeho dcery Terezie se zanedbané červenolhotské panství dostalo roku 1835 do rukou knížete Jindřicha Schönburga, v jehož rodě byla Červená Lhota až do roku 1945.

V přípravně se upravovalo a ohřívalo jídlo před podáváním na stůl. Kolekce cínového nádobí pochází ze 17. a 18. století, rustikální stůl je datován rokem 1676.

Průhled kovanou mříží na schodiště zámku

Kristus v zahradě Getsemanské – fragment malovaného vlysu z konce 16. století

Kníže Jindřich Eduard Schönburg-Hartenstein ve slavnostní uniformě c.k. dvorského tajného rady, první držitel Červené Lhoty z tohoto rodu

Architektura

Glóbus hvězdné oblohy vytvořil rektor norimberského gymnázia Samuel Faber podle výpočtů hvězdáře Andrei na počátku 18. století.

Na skále jen o něco větší než základy budovy vystavěl Hons Vlach vznosný čtyřkřídlý zámek, do něhož zapojil i kamenná stavení gotické tvrze.

Hlavní schodiště, procházející všemi patry zámku, dal vybudovat při poslední stavební etapě počátkem 20. století princ Jan SchönburgHartenstein.

K hravé rokokové výmalbě neodmyslitelně patřily orientální doplňky. Velká poptávka a vysoká pořizovací cena vedla k jejich napodobování v evropských dílnách.

K chinoiseriím patří i nábytek v orientálním salónku.

Velká pracovna připomíná renesanční etapu výstavby Červené Lhoty, kdy zde vznikl slavnostní sál.

Je to jediná místnost na zámku, jejíž zařízení zůstalo v podstatě stejné jako za posledních majitelů.

Nad mělkým údolím Deštenského potoka se vypínala strategicky dobře položená rulová ostrožna, přístupná zpočátku po úzkém skalnatém hřebeni. Na drobné plošině ostrožny vyrostly (pravděpodobně za panošů ze Zásmuk) první kamenné stavby gotické tvrze, navazující přímo na nerovnosti skalního terénu.

Lhotskou tvrz tehdy tvořily nejméně tři volně stojící kamenné domy – dva po stranách dnešního průjezdu, třetí, pravděpodobně patrový, stál v místě dnešního pravého křídla zámku.

Tak vypadala lhotská tvrz až do počátku 16. stol.

Privilegium Vladislava Jagellonského z roku 1497, odstraňující právo krále na tzv. odúmrť, umožnilo drobné šlechtě pevně stanovit hranice panství a postupně stoupat na společenském žebříčku. K ní patřil i rytířský rod Kábů z Rybňan. Nejvýraznější osobností rodu byl Jan Kába, který povolal na Lhotu italského stavitele Honse Vlacha a pověřil ho přestavbou již nevyhovující gotické tvrze.

Hons Vlach, který pro budějovické měšťany položil základy Černé věže a renesančně přestavěl radnici, šťastně propojil původní gotické stavby do vznosného čtyřkřídlého renesančního zámku kolem drobného čtvercového dvora. Na přední straně dvora byla původně přízemní, dnes částečně zazděná arkáda na třech obloucích. Obytné místnosti v patře byly opatřeny dřevěnými trámovými stropy, pod kterými se táhly pásy dekorativní malby.

Přestavba probíhala pravděpodobně v letech 1542 až 1555 a nové sídlo je označováno jako Kábova nebo Nová Lhota. Další stavební úpravy a výzdoba interiérů probíhaly i za panování Bohuchvala Káby, úspěšného obchodníka a věřitele hradeckých měšťanů. Za Kábů z Rybňan, zkušených stavitelů

nových rybníků v okolí, byl pravděpodobně přehrazen Deštenský potok, zámek obklopen vodou a spojen s okolím dřevěným mostem.

Nový majitel panství Vilém Rút z Dírné, který zakoupil Novou Lhotu roku 1597, dal podnět k novému nátěru fasád zámku červenou barvou. Úprava průčelí přinesla zámku jeho dnešní název – od roku 1602 se v písemnostech poprvé uvádí název Nová Červená Lhota. Rútové byli dobří hospodáři a za krátkou dobu své vlády značně rozšířili červenolhotské panství. Snad právě kvetoucí hospodářství Červené Lhoty přispělo k tomu, že zámek i s okolními pozemky obsadil Antonio Bruccio, horlivý katolík a námezdný voják ve službách Viléma Slavaty. Své náboženské přesvědčení prosazoval i na červenolhotském panství, kde si roku 1628 vynutil na poddaných všeobecný slib věrnosti ke katolické víře. Kolem roku 1630, kdy se stal legálním majitelem V roce 1913 provedl stavitel Josef Červené Lhoty, dal Šonský generální rekonstrukci Bruccio strhnout mostu do jeho původní podoby. starý dřevěný most a vystavět most kamenný o třech obloucích.

Po smrti bezdětného Bruccia odkoupil Červenou Lhotu od české komory za 60 000 zlatých Vilém Slavata a připojil panství ke svým hradeckým državám.

Zámek ztratil charakter rezidenčního sídla a stal se jedním ze slavatovských letohrádků, pro svou blízkou polohu k sídelnímu městu oblíbený zejména u dam hradeckého dvora. Čilý stavební ruch započal na Červené Lhotě za panování Ferdinanda Viléma a po něm Jana Jiřího Slavaty. V průběhu 60. let 17. století byly nízké renesanční stropy nahrazovány klenbou s křížovými poli s bohatým štukovým dekorem na hranách žeber, ve východním křídle zámku vznikl slavnostní sál s vysokými lunetami, průčelní věž byla opatřena makovicí a vstupní členitou edikulou s nikami. Spolu s přestavbou interiéru se měnilo i okolí zámku, kde ke starším budovám přibyla v 70. letech nová konírna a zámecký pivovar.

Na konci 17. století však nastává pozvolný úpadek panství.

Nová epocha rozvoje Červené Lhoty započala s příchodem hraběte Jindřicha Eduarda SchönburgHartensteina. Pod vedením jindřichohradeckých architektů Josefa Schallera a Josefa Kocába byly přestavovány interiéry, zámecké průčelí dostalo stupňovité novogotické štíty. Červená Lhota měla sloužit jako letní odpočinková rezidence rodiny, jejíž klid nesměla narušit ani železniční trať, původně plánovaná v blízkosti zámku.

Dnešního vzhledu nabyl zámek za knížete Jana.

Fasády s typickými obloučkovými štíty, podtrhujícími renesanční ráz budov, a vestavba pokojů do půdního prostoru, probíhající v letech 1902 – 1910, dodaly Červené Lhotě její dnešní pohádkový půvab.

Na severním svahu nad zámeckým rybníkem dal vybudovat Jan Kába z Rybňan jednolodní kostelík nejsvětější Trojice. Místo jeho posledního odpočinku označuje do severní stěny zabudovaný mramorový náhrobek s reliéfem Ukřižování a obsáhlým nápisem z roku 1564.

Obloučkové štíty a vysoké komíny s typickými vlaštovčími ocasy vrátily Červené Lhotě její renesanční ráz.

Koutová pavláčka, vybudovaná podle návrhu jindřichohradeckého architekta Josefa Kocába v roce 1863, propojila pokoje západního a jižního křídla.

Kresba Karla Liebschera zachycuje vzhled zámku po gotizující romantické úpravě fasád.

Společnost, ekonomika

Detail výzdoby víčka cínové konvice, datované rokem 1617

K červenolhotskému panství patřily i rybníky. Prodej ryb přinášel nemalé zisky, proto byl počet rybníků neustále zvyšován. Na konci 19. století činila plocha panských rybníků 45 hektarů.

Malované hodiny s charakteristickými figurami sirén byly vyrobeny v Holandsku na přelomu 17. a 18. století.

Chinoiserie – deska stolku v orientálním salónku

Portrét Caroliny z Lichtensteinu namaloval v roce 1855 vídeňský portrétista Carl von Blaas.

Od 13. století vznikaly na území mezi Deštnou, Jindřichovým Hradcem a Kardašovou Řečicí nevelké hospodářské dvorce, jejichž majiteli byli vesměs méně urození lidé v lenní závislosti na hradeckých nebo choustnických feudálech. K těmto sídlům patřila i Lhota. První zmínku o pozemkové rozloze máme z roku 1465, kdy ke lhotské tvrzi patřil mlýn, dva dvorce, ves Jižná a les Třešňovec.

Za slavatovské vlády však již patřil k Červené Lhotě zámecký pivovar, nový hospodářský dvůr, cihelna, 9 mlýnů na Deštenském potoku, železné hamry, valcha, 41 rybníků, chmelnice, chov dobytka, soukenictví, hospody ve čtyřech poddanských vsích a ztrátová těžba železné rudy.

Smrtí posledního mužského dědice slavatovského rodu Františka Leopolda v roce 1691 však začala hospodářská prosperita Červené Lhoty stagnovat a 18. století bylo ve znamení úpadku a postupného umořování dluhů rozprodáváním částí panství. Ani pokus barona Stillfrieda založit moderně organizovanou osadu, přinášející velké výnosy, se nesetkal s úspěchem. Nové převratné hospodářské a společenské změny přineslo až 19. století.

Roku 1835 zakoupil kníže Jindřich Eduard, zakladatel větve Schönburg-Hartenstein, Červenou Lhotu a statek Hojovice za 121 000 zlatých. Ačkoli kníže žil převážně na zámku v nedalekých Černovicích, které vlastnil od roku 1823, záhy přistoupil k přestavbě Červené Lhoty v historizujícím novogotickém slohu.

Snad k tomu přispěly i úzké příbuzenské svazky se Schwarzenberky, kteří ve stejné době započali s přestavbou Hluboké. Kníže Jindřich Eduard byl dvakrát ženat. Jeho první manželka Marie Paulina ze Schwarzenberka, se kterou se oženil v roce 1817 na Hluboké, zemřela již roku 1821 a dva roky poté se kníže oženil podruhé s její mladší sestrou Ludovikou Eleonorou.

Když roku 1872 prodával Eduard Jindřich černovické panství, předal svému synovi Josefu Alexandrovi Červenou Lhotu jako vzkvétající panství, jediné, které si z jihočeských držav ponechal.

Josef Alexandr kráčel ve stopách svého otce nejdříve jako rakouský diplomat, později se věnoval správě majetku a politické činnosti v panské sněmovně. Spolu s manželkou Carolinou z Lichtensteinu na Červené Lhotě často pobýval a s velkou péčí doplňoval vnitřní vybavení uměleckými artefakty ze svých zahraničních pobytů. V roce 1888 přistoupil kníže Josef Alexandr k rozsáhlé rekonstrukci kaple nejsvětější Trojice pod vedením stavitele Františka Kadlece, kdy pravděpodobně došlo také k úpravám parkových ploch u zámku. V 80. a 90. letech hostila Červená Lhota řadu významných představitelů vědeckého a kulturního života, jako byl například August Sedláček, Josef Pekař, Alois Jirásek, Jan Koula atd.

Když roku 1896 Josef Alexandr zemřel, připadla Červená Lhota po vypořádání dědických podílů mezi sourozenci nejmladšímu princi Janovi. Princ Jan pracoval jako diplomat v císařských službách v nejrůznějších funkcích. Od roku 1911 působil jako mimořádný císařskokrálovský vyslanec u papežské stolice ve Vatikánu. Jeho podíl na mírové politice papeže Benedikta XV. a aktivní účast na jednáních o vytvoření samostatného papežského státu mu vynesly udělení nejvyššího papežského vyznamenání Kristova řádu, určeného jen hlavám státu. Od roku 1900 na Červenou Lhotu pravidelně zajížděl a zámek si oblíbila i jeho mladá manželka Sofie. V roce 1901 dal princ Jan založit nový park, v jeho sousedství tenisové hřiště a další rok přistoupil k přestavbě zámku. Podle návrhu vídeňského architekta Humberta Walchera z Moltheimu, který vypracoval projekt na zvýšení horního patra o obytné podkroví a úpravu schodiště, prováděl stavbu vídeňský architekt a c.k. stavební rada Viktor Siedek, jehož zastupoval Adolf Illek.

Novogotické průčelí bylo strženo, vstupní věž získala vysokou stanovou střechu a fasády byly řešeny ve stylu novorenesance. Podle původních stavebních článků byla z umělého kamene doplněna některá ostění oken a okna opatřena dřevěnými okenicemi se šikmými pruhy. Stavbu dokončil jindřichohradecký stavitel Josef Šonský v roce 1910. V roce 1919 byl princ Jan penzionován a svůj zájem upnul k rodinnému životu na Červené Lhotě, kam dal převézt veškeré vybavení svého bytu v Římě.

Zlatý pokoj je vybaven dámskou sedací soupravou z období Ludvíka XVI. Hravost a křehkost rokoka přibližují gobelínové potahy s galantními scénami.

Renesanční kabinet, vykládaný polodrahokamy a mramorem s motivy květin a ptáčků, patří k ojedinělým dílům italského nábytkářského umění 17. století na našem území.

Obraz Bakchus a Ariadné na Naxu je vynikající dílo francouzské malířské školy, inspirované tvorbou rokokového malíře Françoise Bouchera.

Jan Schönburg-Hartenstein, jehož zobrazuje jezdecká socha Herberta Haseltineho, se po ukončení své diplomatické činnosti trvale přestěhoval na Červenou Lhotu. Kostelík nejsvětější Trojice dal v roce 1934 přebudovat na rodinnou hrobku, kde byl po své smrti v roce 1937 pohřben.

Hrací salón sloužil k zábavě a hrám zámecké společnosti.

Místnost doplňují rozměrná barokní plátna s náměty čtyř ročních období.

Dřevěné okenice s červenobílými pruhy pocházejí z poslední stavební úpravy v letech 1902 – 1910, kdy bylo zvýšeno horní patro o obytné podkroví.

Výklenek dětského pokoje sloužil jeho obyvatelům jako koupelna.

Toaletní souprava je zdobena malovaným dekorem fantaskních krajin.

Francouzský salón sloužil v době Schönburgů jako hlavní obývací pokoj rodiny. Vznikl po přepažení původního reprezentačního sálu a na rozdíl od vedlejší jídelny se zde bohatý štukový dekor klenby nezachoval.

Listový štukový dekor na hranách žeber, zakončený charakteristickou pětilistou růžicí, je typický pro slavatovskou přestavbu zámku v 60. a 70. letech 17. století.