Památky - Landek

unikátní encyklopedie na pokračování

PAMÁTKY Landek

historie architektura příroda společnost osobnosti tradice zajímavosti informace

unikátní encyklopedie na pokračování

PAMÁTKY Edice Památky si vytkla za cíl postupné zmapování významných památek naší vlasti a vytvoření stále se rozšiřujícího souboru, který by zahrnoval historické, kulturní i technické pamětihodnosti.

Postupem času budou publikace o jednotlivých památkách vznikat v pořadí, v jakém budou tyto objekty do našeho celostátního projektu vstupovat.

Při svých cestách za památkami Čech, Moravy a Slezska se ptejte na další díly tohoto souboru a průběžně si vytvářejte vlastní unikátní encyklopedii.

Bližší informace o naší nabídce najdete na internetových stránkách pamatky.fraus.cz.

unikátní encyklopedie na pokračování EDICE PAMÁTKY

Landek Text: Kateřina Kotasová, DiS. Perspektivní pohled: Ing. arch. Jaroslav Staněk Výřez mapy: SHOCart Redakce: Mgr. Kateřina Rubášová Zpracováno na základě podkladů Hornického muzea OKD. V publikaci byly použity fotografie archivu Nakladatelství Fraus, Mgr. Karla Brože, Hornického muzea OKD a Nadace Landek Ostrava.

Vydalo Nakladatelství Fraus, Goethova 8, 301 31 Plzeň.

Vydání první.

Všechna práva jsou vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo použita v jakékoli formě a jakýmkoli způsobem v elektronické nebo mechanické podobě včetně fotokopií, záznamů nebo v jakémkoli systému uchování a vyvolávání dat bez předchozího písemného svolení nakladatele. © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2004 Printed in the Czech Republic.

ISBN 80-7238-272-1

Landek se představuje

Zalesněný protáhlý kopec nad soutokem řek Odry a Ostravice tvoří poslední výběžek České Vysočiny a nese jméno Landek z německého LandEcke = kout, roh země. V roce 1992 byl Landek vyhlášen Národní přírodní památkou. Ačkoliv své okolí převyšuje o pouhých devadesát metrů (280 m n. m.), představuje významnou krajinnou dominantu přesahující svým významem rámec střední Evropy. Na jihovýchodním úpatí Landeku se nachází důl Anselm – nejstarší důl na území města Ostravy – dnes největší hornické muzeum v České republice, Hornické muzeum OKD.

Vrch Landek se táhne nad soutokem řek Odry a Ostravice. Řeka Ostravice pramení ve Starých Hamrech a protéká Moravskoslezskými Beskydami, Frýdkem-Místkem a Ostravou. Odra pramení v CHKO Poodří.

Již v 70. letech byly vybudovány na Landeku naučné stezky – hornická a přírodovědná.

V 90. letech v rámci programu revitalizace Národní přírodní památky Landek byly stezky obnoveny a nabízejí celou řadu příjemných procházek.

Acetylenová důlní lampa z 1. poloviny 20. století. Skládá se ze spodního lampového hrnce, do něhož se dával karbid vápenatý, hořejší část lampy tvoří vodní nádrž, která se přitahuje na spodní lampový hrnec pákovým zařízením.

Areál Hornického muzea OKD o rozloze 10 ha nabízí svým návštěvníkům celodenní výlet mezi památkami v přírodě.

Mimo hornických expozic je možno využít také sportovního a rekreačního areálu, se kterým je těsně spjat.

Dne 5. prosince 1844 odkoupil Šilheřovické doly s celým panstvím baron Salomon Mayer Rothschild a přičlenil je k ostatním hlučínským dolům. V závěti odkázal S. M. Rothschild doly svému synovi Anselmu Salomonovi a jeho manželce Betty, kteří se ujali svého vlastnictví dnem 1. ledna 1859. V té době již důl nesl jméno po svém novém vlastníkovi ANSELM. Na erbu vidíme latinsky napsané rodinné předsevzetí „Concordia industria integritas“ (Svornost pilnost poctivost).

Parní těžní stroj z roku 1914. Výrobek firmy Gutehoffnungshütte Sterkrade, Oberhausen, průměr parních válců 1100 mm, zdvih 1800 mm, tlak 1 MPa, teplota páry 250°C, průměr lanového bubnu 6000 mm, průměr lana 54 mm, max. dosah 700 m.

Strmě uložené vrstvy petřkovického souvrství ve skalnatém defilé jihovýchodního svahu Landeku. Nadloží i podloží sloje tvoří mohutné vrstvy pískovce.

HISTORIE

Mamut byl nejcharakterističtější zvíře doby osídlování Landeku (před 23 tisíci lety).

Keramický artefakt pocházející z konce 13. až 15. století – dětská hračka, která představuje rytíře na koni.

Z keramiky ze 13. až 15. století převažuje kuchyňská a stolní keramika zastoupená hrnci, hrnky, džbány, poháry, mísami a miskami. Většina keramických zlomků je vyrobena ze středně hrubé ostřené hmoty vypálené převážně do šedé barvy a jejích odstínů.

Hornický prapor používaný při slavnostních a smutečních příležitostech. Na praporu je vyobrazena sv. Barbora, kterou jako patronku uctívali havíři ve Slezsku. Nápis „Glück auf!“ znamená staré havířské, dodnes užívané „Zdař Bůh!“

Rozlišujeme 4 typy obydlí – od stabilních do země zahloubených staveb s obvodovým věncem kamenů, až po lehké konstrukce typu juty. Na Landeku předpokládáme stavby lehké, jejichž přesný obvod již není patrný.

Před 23 tisíci lety se na Landeku usídlil pravěký lovec, jehož tábořiště bylo odkryto v roce 1924.

Nedozírné lesy, bohaté na lovnou zvěř od sobů až po mamuty, i okolní řeky oplývající množstvím ryb, mu poskytovaly dostatek potravy. Obyvatelé tábora žili svým pravidelným životem, lovili zvěř, vyráběli zbraně a potřebné náčiní, uctívali své bohy a podřizovali se vůli svého vůdce. Jednoho dne začal hořet černý kámen, kterým pravěký lovec obklopil své ohniště. Archeologické průzkumy podaly světu důkaz prvého použití uhlí člověkem před více než 23 tisíci lety. Landek se tím trvale zapsal do světových dějin archeologie a hornictví.

O výtvarném cítění dávných předků svědčí další archeologický nález, který zařadil Landek mezi neopomenutelná místa – 46 mm vysoké torzo ženské postavy, vyřezané z červeného krevele. Od jiných obdobných symbolů ženské plodnosti se Landecká (Petřkovická) venuše odlišuje štíhlými, téměř moderními liniemi. Tvůrce v tomto případě zobrazil tělo mladé dívky, snad teprve na počátku těhotenství.

Ve středověku vznikly podél toku řeky Odry důležité obchodní cesty mezi Baltem a Středomořím nazývané podle nejvíce dopravovaného zboží – solná a jantarová. Jejich bezpečnost střežilo již od 8. století slovanské hradisko, které o 400 let později vystřídal pevný středověký hrad, majetek opavských knížat. Kdy vlastně hradisko vzniklo, jak dlouho existovalo, jaký lid zde žil a na jaké kulturní úrovni, kdy a jakým způsobem došlo k jeho zániku atd., to všechno jsou zásadní otázky, na které při naprosté absenci písemných pramenů může dát odpověď pouze archeologický výzkum. Bohužel systematický archeologický výzkum zde nebyl doposud proveden. Za zakladatele středověkého hradu je

považován Přemysl Otakar II. Hrad byl částečně úmyslně pobořen na příkaz opavských knížat již na počátku 17. století a následně se stal sídlem různých lapků a protispolečenských živlů.

Definitivní dílo zkázy bylo dokonáno v průběhu 19. století pilnými občany z okolních obcí, kteří rozebrali kamenné zdivo jako levný stavební materiál.

Svět se však vyvíjel a přehoupl se do doby, kdy vzrůstající počet obyvatel planety a průmysl 18. století, vymaňující se z plenek manufaktury, kladly stále větší požadavky na spotřebu tepelné energie. Landek se tak stal předmětem průzkumu, jehož výsledkem bylo odkrytí výchozů dvou uhelných slojí na jižním svahu v roce 1780.

V roce 1835 se začala pod Landekem hloubit první těžní jáma v revíru a Landek se stal kolébkou budoucího Ostravsko-karvinského revíru.

Lesnatý hřeben nad soutokem obou řek však lákal i k výletům, projížďkám, k zábavě a odpočinku. Procházky v tichém a klidném prostředí udržovaných lesů, možnosti koupání v Odře, projížděk Éra koňských povozů (1835 – 1883) – období na loďkách i příležitost k pos doznívajícím štolovým sezení na travnatých loukách dobýváním a začínajícím způsobily, že se Landek stal hlubinným, s odvozem uhlí oblíbeným a hojně navštěvokoňskými potahy. vaným místem. Po 1. světové válce se zájem o Landek postupně snižoval s tím, jak se ve městě zhoršovalo životní prostředí, až zcela osiřel.

Jen díky nadšencům pro historii hornictví se podařilo zachovat některé hodnoty této vzácné lokality.

Jejich snahy vyvrcholily zapsáním dolu Anselm do seznamu chráněných kulturních památek, rozhodnutím o zřízení hornického muzea a vyhlášením Landeku za Národní přírodní památku.

Těžba byla na dole Anselm po téměř dvousetletém dobývání v roce 1991 ukončena a dne 4. prosince 1993 na svátek sv. Barbory zde bylo veřejnosti otevřeno Hornické muzeum OKD.

Vysvědčení z odborné školy z roku 1917

V souvislosti s nasazením parního stroje byla nad ústím jámy postavena rozsáhlá zděná budova, jejíž podobu okolo roku 1850 zachytil na litografii malíř Wilhelm Ernst Knippel.

Tato budova sloužila těžbě více než 50 let.

Homo sapiens sapiens – pravěký lovec muž – byl až 180 cm vysoký, robustní, s mohutným svalstvem.

Lebka těchto mužů byla poměrně dlouhá a protáhlá, se středně vysokým obličejem.

Homo sapiens sapiens – pravěký lovec žena – byla podstatně menší než muž, kolem 160 cm, celkově gracilnější, stavba a rysy obličeje jsou jemnější.

Dne 14. 7. 1953 byla nalezena figurka ženy, jemně vyřezaná z kusu krevele – slavná Landecká též Petřkovická venuše.

46 mm vysoké torzo s chybějícím pravým prsem se svým štíhlým až kubistickým tvarem odlišuje od běžných paleolitických venuší.

ARCHITEKTURA

Patrový překop, kterým začíná vstup do důlní expozice, je vyztužen hajcmany. Tento překop sloužil pro zpřístupnění uhelných zásob, umožnil jejich odtěžení, dopravu materiálu a horníků, vedení větrů a odvádění důlních vod.

Budova postavená v roce 1898 sloužila jako cechovna a koupelny. Její trojúhelníkový čelní štít se sedlovou střechou má vedle kruhového okna údaj o roku výstavby. Na střeše nad štítem je v ocelové konstrukci zabudován klepací zvon, kterým se označoval začátek a konec směny.

Nejstarší budova v areálu z roku 1896 sloužila původně jako kanceláře techniků, později po určitou dobu zde byly zřízeny byty pro techniky. Dnes je v budově stylová hornická restaurace Harenda u Barborky.

Hornický domek stojí před branou hornického muzea, řadíme jej do konce 19. století. Návštěvníkům není přístupný, neboť je obýván.

Štola Albert z roku 1830, dnes je část zpřístupněna návštěvníkům.

Uhelné sloje na Landeku byly většinou uloženy strmě, což usnadňovalo otvírku dolu. Na výchozu sloje bylo zaraženo a dřevem vyztuženo ústí (mundloch), od něho byla ražena základní chodba, tzv. štola.

Etapa štolového dobývání, která trvala téměř sto let, byla charakteristická vznikem místních samostatných dolů na výchozech jednotlivých slojí. U zaústění štoly byl postaven jen minimální úkryt pro několik havířů. Po ukončení těžby na takovém dole se zařízení snadno zbouralo a otevřenou „zející ránu“ ve svahu kopce rychle scelila sama příroda. Pro provoz štolových dolů bylo nutno vybudovat a v náležitém stavu udržovat uhelnou cestu. Po ní dlouhá staletí kodrcaly povozy s uhlím přes brod na řece Odře.

Tato romantická idylka počátku dolování na Landeku začala měnit svou tvář v okamžiku, kdy zásoby uhlí zpřístupněné štolami ubývaly a bylo nutné jít za nimi do podzemí.

Stalo se tak v roce 1835, kdy bylo započato s hloubením svislé jámy na úpatí jižního svahu Landeku.

Její umístění svědčí o nemalých technických znalostech tehdejších hornických odborníků, neboť byly respektovány všechny zásady, které platí pro optimální založení kterékoliv jámy dodnes.

V historii vývoje areálu dolu lze vysledovat rozdílná chronologická období a předěly, vyvolané potřebami zvyšování a zefektivňování těžby a změnami důlních podmínek, které si vyžádaly použití nových technologií. Dlouholetý průběh výstavby areálu dělíme do 4 časových období.

1. Éra koňských povozů (1835 – 1883): Z období štolového dobývání se nezachovaly žádné stavební památky na povrchu, zaústění štol nevyjímaje. Při rekonstrukci suterénu budovy bývalé kompresorovny byly odkryty vchody do štol František a Albert, jejichž část byla po provedení zabezpečovacích prací zpřístupněna návštěvníkům muzea. V souvislosti s nasazením parního stroje byla nad ústím jámy postavena rozsáhlá zděná budova. V areálu byla i kovárna a uhelná váha. Žádná z uvedených budov se nezachovala.

2. Éra lanovky (1883 – 1906): Nový dvojčinný parní stroj instalovaný v roce 1895, potřeboval samostatnou budovu a také s přibývajícím počtem parních strojů pro pohon čerpadel, generátorů na výrobu elektřiny a kompresoru bylo nutno postavit novou kotelnu. Stará dřevěná stolice byla stržena a nad jámovou ohlubní byla vztyčena ocelová těžní věž o výšce asi 17 metrů. Nová těžní budova měla čtvercový půdorys o rozměrech 16 x 16 metrů.

Zástavba budov na nádvoří areálu má téměř čtvercový půdorys. PřevážTěžní budova z let 1914 – 1915, ná část budov postavemísto, kde se nachází náraží, ných v tomto období se z něhož nastupují lidé do klece zachovala dodnes, všecha z klece a narážejí se plné a prázdné vozy. Na průčelí budovy ny jsou postaveny v jedse nachází nápis Důl Eduarda notném stavebním stylu Urxe, což je název dolu, který tzv. průmyslové secese, se používal od 50. let 20. století. typickém pro stavby na Tehdy byl název dolu změněn přelomu století. Vyznaz původního názvu „Anselm“. čují se neomítaným zdivem z režných cihel s bohatě zdobenými fasádami.

3. Éra železnice (1906 – 1974): V této etapě se upouští od klasického stylu průmyslové secese a nové budovy svou architekturou inklinují spíše do oblasti kubismu. Postavena byla nová těžní ocelová věž o výšce 38,5 m, otočená proti staré věži o 90°. Vyrostly zde další budovy pro potřeby chodu dolu. V dolní části areálu byla v 50. letech postavena mohutná pětipodlažní budova rozvodny, která představovala průnik krabicového stylu železobetonových konstrukcí do klasické architektoniky areálu.

4. Éra útlumu (1974 – 1991): Od zastavení těžby uhlí jamou Eduard Urx začala postupná likvidace a devastace řady objektů. Teprve rok 1986, kdy bylo osm povrchových objektů dolu zapsáno do seznamu kulturních památek, představuje zastavení devastace a počátek renesance areálu dolu Anselm.

Budova mechanických dílen původně sloužila jako kovárna a budova pro opravy součástek pro důlní stroje. V září 2003 byla v mechanických dílnách otevřena expozice Hlavní báňské záchranné stanice – největší svého druhu v Evropě.

Ocelová těžní věž o výšce 38, 5 metrů, věž pruského stylu

Budova strojovny postavená v letech 1914 – 1915 pro nový parní těžní stroj. Stavební styl inklinuje ke kubismu.

V době rekonstrukce dolu byla postavena nová správní budova vedení dolu, která byla dokončena v roce 1919, dnes budova slouží jako výstavní, je zde soustředěna expozice jednotlivých důlních profesí a historie Landeku.

Kaple sv. Barbory byla převozem do hornického muzea zachráněna od zboření. Zde byla rekonstruována a byl do ní přemístěn oltář s dřevěnou plastikou sv. Barbory a reliéfem dolu Anselm. Dne 4. prosince 1993 na svátek sv. Barbory byla kaple vysvěcena.

VÝVOJ HORNICTVÍ, TĚŽBY A KUTACÍCH PRÁV

Nejstarší vrtací kladivo na stlačený vzduch, kterým se snažili urychlit zdlouhavou práci ručního vrtání při ražbě chodeb. Začalo se používat na konci 19. století.

Výřez z důlní mapy z roku 1855 s označením jámy Mach.- Schacht (Maschinen – Schacht)

Tachograf jízdy těžního stroje používaný dodnes. Měří a zaznamenává rychlost a průběh jízdy těžního stroje po dobu 24 hodin.

Stěnový porub v ostravské části revíru, kde převládaly nízké uhelné sloje. Ukázka zajištění hydraulickými individuálními stojkami a stropnicemi.

Arcibiskup olomoucký kardinál Rudolf Habsburský

Průzkumem území na hlučínském panství, které bylo součástí Pruska, byl pruským ministerstvem pro doly a hutě v Berlíně a Vrchním báňským úřadem ve Vratislavi pověřen zkušený rychlebský důlní měřič Scholze. Ten v roce 1780 objevil na úpatí Landeku výchoz dvou uhelných slojí, které byly později pojmenovány Juliana a Vilemina. Území nálezu patřilo hlučínskému panství, jehož majitelem byl od roku 1772 Jan Adam, svob. pán Gruttschreiber. Ten již 15. srpna 1781 požádal Vrchní báňský úřad o zarážku hor a propůjčku důlních měr. Dne 26. února 1782 mu byla vydána koncese, která obsahovala povolení zarážky dolů Juliana a Vilemina a propůjčku po dvaceti důlních mírách na každou sloj s právem ražby štoly.

Uvedené datum je tedy dnem zrodu dolování nejen na vrchu Landeku v Petřkovicích v tzv. hlučínských dolech, ale zároveň i dnem, kdy se na území ostravsko-karvinského revíru začalo pravidelně těžit uhlí.

V roce 1803 byl při pracích v kamenolomu ve východní části Landeku na katastru obce Koblov nalezen výchoz sloje, která byla nazvána Nanettou.

Tato část Landeku patřila k šilheřovickému panství, jehož majitelem byl Jan Bedřich, svob. pán Eichendorff. Další nálezy uhlí na území Landeku vedly ke vzniku mnoha dolů, které byly postupně slučovány do větších celků. Takto se vytvořily tzv. Staré hlučínské doly, Šilheřovické doly, Nové, někdy též nazývané Mladé hlučínské doly, a jako poslední vznikl v roce 1829 Důl Ferdinandovo štěstí.

STARÉ HLUČÍNSKÉ DOLY Názvem Staré nebo Starší hlučínské doly byla označována skupina nejstarších dobývaných slojí na Landeku, které tvořily nejbohatší část hlučínské oblasti. Majitel Starých hlučínských dolů Jan Adam, svob. pán Gruttschreiber, těžil více než sedmnáct let

pouze na původních dvou dolech Juliana a Vilemina a teprve 26. května 1799 získal další propůjčku důlních měr na sloje Poustevník a Terezie.

Jeho syn Josef Adam Gruttschreiber, který převzal panství v roce 1802, rozšířil důlní pole o nové propůjčky. V té době se tedy těžilo celkem v sedmi slojích. Ale již o rok později prodal celé panství i s doly Emanuelu Spensovi, sv. pánu z Bodenu. V roce 1806 koupil panství i s doly August hrabě Poser-Nádlitz, který 20. února 1810 prodal panství bez dolů Antonii Mikettové a doly samostatnému důlnímu podnikateli, prezidentovi vrchního zemského soudu ve Vratislavi, Arnoštu Vilému, sv. pánu Reibnitzovi. Po Reibnitzově smrti prodala 25. ledna 1834 jeho manželka doly olomouckému arcibiskupovi, kardinálovi Rudolfu Habsburskému. ŠILHEŘOVICKÉ DOLY Na sloj Nanettu, náhodně odkrytou v kamenolomu, získal důlní míry s právem ražení štoly majitel šilheřovického panství Jan Bedřich Eichendorff 3. října 1803. Na východě pak byla objevena sloj Růžena, na kterou získal kutací práva po roce 1835 Hubert, sv. pán Stücker z Wayersdorfu. Po smrti J. B. Eichendorffa v roce 1819 získala panství i s doly ze závěti jeho manželka Marie Anna. Ta je v roce 1830 odkázala svému synovci a neteřím. Od tohoto majitelského konsorcia je koupil 14. září 1835 Hubert, svob. pán Stücker. Po devíti letech, 5. prosince 1844, odkoupil Šilheřovické doly s celým panstvím baron Salomon Mayer Rothschild a přičlenil je k ostatním hlučínským dolům.

NOVÉ HLUČÍNSKÉ DOLY Území, na nichž byly Nové hlučínské doly, leželo na pozemcích hlučínského panství, které od roku 1810 vlastnila Antonie Mikettová.

V roce 1808 byly doly prodány odděleně do vlastnictví Arnoštu Vilému, sv. pánu Reibnitzovi. Vrchnostenské Franz Kleinpeter, ředitel kuksy (podíly na těžbě) arcibiskupských hutí a železáren pak přecházely na nové majitele panství. Pro olomouckého arcibiskupa, kardinála Rudolfa Habsburského získal kuksy 28. listopadu 1829 Franz Kleinpeter, ředitel Rudolfovy hutě, který pak v roce 1835 odkoupil pro olomoucké arcibiskupství i celé hlučínské panství.

Kniha osobní evidence, tzv. Index, kde jsou uvedeny všechny osobní údaje pracovníků dolu od data narození a adresy včetně náboženského vyznání až po datum nástupu a ukončení pracovního poměru.

Salomon Mayer Rothschild. Portrét Eduarda von Heusse z roku 1847.

DŮL FERDINANDOVO ŠTĚSTÍ Jméno Franze Kleinpetera, ředitele hutí olomouckého arcibiskupa, kardinála Rudolfa Habsburského, nejprve v Bašce a potom Rudolfovy huti ve Vítkovicích, je spojeno zejména s dolem Ferdinandovo štěstí v západní části Landeku. Poté, co byla v roce 1828 uvedena do provozu nová arcibiskupova huť ve Vítkovicích, zvážil její ředitel Kleinpeter výhodu spojení hutě s uhelnými doly. Důl Ferdinandovo štěstí spolu s jedenašedesáti kuksy Nových hlučínských dolů přešly po kardinálově smrti dnem 29. března 1832 na olomouckou kapitulu, která k nim 25. 1.

1834 přikoupila i Staré hlučínské doly. V roce 1839 byla uzavřena dohoda s majitelem hlučínského panství o koupi jedenašedesáti vrchnostenských kuksů Nových hlučínských dolů. Tím se ocitly ve vlastnictví arcibiskupství Staré i Nové hlučínské doly a spolu s dolem Ferdinandovo štěstí byly ustaveny Konsolidované (spojené) hlučínské doly. Tento komplex dolů byl spolu s železárnami ve Vítkovicích prodán 8. dubna 1843 rakouskému bankéři Salomonu Mayeru Rothschildovi, který k nim 5. prosince 1844 přikoupil i doly Šilheřovické a v roce 1846 poslední z hlučínských dolů, důl Trojice. V závěti odkázal S. M. Rothschild doly svému synovi Anselmu Salomonovi a jeho manželce Betty, kteří se ujali svého vlastnictví dnem l. ledna 1859. Noví majitelé pronajali doly od l. ledna 1872 velkoobchodníkům s uhlím, bratrům Davidu a Vilému Gutmannovým, původem z Lipníka na Moravě, na dobu pětadvaceti let a společně vytvořili společnost Vítkovické kamenouhelné doly v Ostravě, v níž měli 40% podíl Rothschildové a 60% podíl Gutmannové. Dne 18. prosince 1894 byly doly prodány nově ustavené společnosti Vítkovické horní a hutní těžířstvo, jejímiž podílníky byly opět bankovní domy Rothschildů a Gutmannů. Tato společnost pak držela doly s výjimkou let 1942 – 1945 až do jejich znárodnění v roce 1945.

V těžní budově u náraží stojí vozy s posledním vytěženým uhlím z dolů, které byly v Ostravsko-karvinském revíru doposud uzavřeny. Je tradicí, že při ukončení těžby na dole probíhá slavnostní jízda posledního vozu. V muzeu jich je asi osm, které se zachovaly.

V jednom z objektů muzea si vytvořil své obydlí a ateliér mladý činorodý sochař Martin Kuchař, rodák z nedalekého Havířova. V roce 2002 zde uspořádal Mezinárodní sochařské sympozium „Landek 02“. Pětice sochařů zde během tří týdnů vytvořila skulptury, z nichž některé zdobí areál muzea.

Doprava je nedílnou součástí těžebního průmyslu.

Naproti vrátnici nalezneme dvojčinnou tříspřežní parní lokomotivu na mokrou páru.

Výrobce Škoda Plzeň.

V ostravské části OKR (Ostravsko-karvinského revíru) převládaly nízké uhelné sloje o mocnosti 0,45 – 1 m.

Havíři tak při své práci v porubu museli ležet.