Památky - Kravaře

unikátní encyklopedie na pokračování

PAMÁTKY KRAVAŘE

historie architektura příroda společnost osobnosti tradice zajímavosti informace

unikátní encyklopedie na pokračování

PAMÁTKY Edice Památky si vytkla za cíl postupné zmapování významných památek naší vlasti a vytvoření stále se rozšiřujícího souboru, který by zahrnoval historické, kulturní i technické pamětihodnosti.

Postupem času budou publikace o jednotlivých památkách vznikat v pořadí, v jakém budou tyto objekty do našeho celostátního projektu vstupovat.

Při svých cestách za památkami Čech, Moravy a Slezska se ptejte na další díly tohoto souboru a průběžně si vytvářejte vlastní unikátní encyklopedii.

Bližší informace o naší nabídce najdete na internetových stránkách pamatky.fraus.cz.

unikátní encyklopedie na pokračování EDICE PAMÁTKY KRAVAŘE (MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ) Text: PhDr. Erich Šefčík Ilustrace: perspektivní pohled Ing. arch. Jaroslav Staněk; ilustrace k pověstem ak. malíř Pavel Žilák Redakce: Mgr. Kateřina Rubášová Mapový výřez: SHOCart Zpracováno na základě podkladů Zámeckého muzea v Kravařích V publikaci byly použity fotografie z archivů Nakladatelství Fraus, Karla Brože a dokumentační fotografie Zámeckého muzea v Kravařích Vydalo Nakladatelství Fraus, Goethova 8, 301 31 Plzeň.

Vydání první. Všechna práva jsou vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo použita v jakékoli formě a jakýmkoli způsobem v elektronické nebo mechanické podobě včetně fotokopií, záznamů nebo v jakémkoli systému uchování a vyvolávání dat bez předchozího písemného svolení nakladatele. © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2003 Printed in the Czech Republic.

ISBN 80-7238-198-9

KRAVAŘE se představují

Fajánsový talíř z 18. století s kobaltovou malbou

Vrcholně barokní zámek Kravaře, ležící východně od Opavy, získal svoji současnou podobu v letech 1721 – 1728. Dnes je zámek obklopen parkem anglického typu, v němž se od roku 1997 hraje golf.

Pánská šperkovnice návštěvníky nazývaná „holubník“

Znak Jana Rudolfa, sv. p. Eichendorfa, z r. 1725 Anděl – světlonoš, jedna ze dvou barokních soch zdobících vstupní chodbu

Fajánsové džbánky z pol. 18. století sloužily i jako výzdoba domácností.

Letecký pohled na zámek z r. 1936

Na podlahách arkádové chodby v prvním patře jsou nepřehlédnutelné ornamentální mozaiky různých velikostí a vzorů. Vznikly v polovině 19. století.

Průčelí zámku s výzdobou od J. J. Lehnera

Michal Sendivoj ze Skorska (1566 –1636)

Michal Sendivoj ze Skorska se ve Slezsku proslavil spíše spory se sousedy než alchymií.

Pocházel z rodiny zchudlého polského šlechtice, vlastnícího malý statek někde v blízkosti Krakova. Za studií se v Krakově seznámil s pracemi předních světových alchymistů a nadchla jej jejich snaha najít kámen mudrců a touha po výrobě zlata.

Po studijních pobytech v Itálii, Rakousku a Německu se r. 1595 usadil na pražském dvoře císaře Rudolfa II. a zahájil kariéru alchymisty. Své umění pilně předváděl široké veřejnosti, takže si vysloužil uznání samotného císaře a r. 1598 titul dvorního rady.

Na základě laboratorních zkoušek s potaší (sanytr) odkryl podstatu tlení a stal se předchůdcem teorie spalování a dýchání. V Čechách působil do r. 1604. Úzké kontakty s císařem mu umožnily získat v roce 1630 zkonfiskované kravařské panství protestanta Kašpara Macáka z Otenburka. Po smrti připadl majetek jediné dceři Veronice Marii, provdané za Jakuba z Eichendorfu.

Michal Sendivoj ze Skorska je autorem pěti alchymistických spisů, vydávaných poprvé v l. 1604 – 1614. Je zajímavé, že jsou publikovány dodnes.

Stal se častou literární postavou české, německé i polské literatury.

Jan Rudolf, sv. p. Eichendorf, (1684 – 1750), nejvyšší komorník krnovského knížectví a budovatel rodového kravařského sídla

1500

Historie města, tvrze a zámku Kravaře, centrum malého panství ve východní části Opavska, jsou poprvé v písemných pramenech uváděny r. 1224 a tvrz r. 1377. Kde tvrz stála, nevíme, ale dá se předpokládat, že si ji páni z Kravař postavili na jediném vyvýšeném místě v obci, totiž tam, kde byl vybudován i kostel sv. Bartoloměje se hřbitovem.

Tuto domněnku podtrhuje i písemný pramen z r. 1420, v němž Mikuláš ze Šlevic kupuje kravařské panství od Petra z Kravař.

V listině se hovoří o „kopci tvrzeném“, což může být jedině prostor, kde se od 14. století nachází kostel se hřbitovem.

Jistě o úplně jiném panském sídle máme zprávu k roku 1533, kdy je uváděna tvrz s dvorem, zřejmě objekty, které stávaly v místech dnešních zámeckých, hospodářských a parkových prostor. Dílčí cedule z r. 1550 hovoří o tvrzi s dvorem a hospodářskými budovami, pivovarem a sladovnou.

Dále je v tomto období zmiňován také druhý dvůr, kterému se říkalo ovčírský, s mlýnem a chmelnicemi. První podrobnější popis zámku však máme až z urbáře z r. 1632. Píše se v něm o rytířském sídle, ležícím na pěkném novém místě, vystavěném z kamene a cihel a obklopeném valem, k němuž náležely stáje, dva mlýny, pivovar a palírna, chmelnice, rybník a ovocná a květinová zahrada. Po roce 1636 patřily kravařské majetky Sendivojově dceři, která se provdala za rytmistra Jakuba z Eichendorfu.

Tento rod spravoval kravařMozaika v prvním patře, pocházející ské sídlo do konce 18. století. z pol. 19. století, s aliančním znakem Pro značné dluhy však Andrease, hr. Renarda, a jeho ženy Eichendorfové svůj rodový Eufémie Rudzinské z Rudna statek roku 1782 prodali

Elblové z Hartmansdorfu Michal Sendivoj 1575 – 1581 ze Skorska 1630 – 1636

Páni z Kravař Šlevičtí z Kravař pol. 13. stol. – 1420 1420 – 1575

Macákové z Otenburka 1581 – 1630

Hrabata Schaffgotschové 1782 – 1815

Sv. p. Eichendorfové 1636 – 1782

Hrabata Renardové 1844 – 1856

Rudzinští z Rudna 1815 – 1844

William von Fontaine 1856 – 1894

m aine 894

hrabatům Schaffgotschům.

Po nich se pak rychle od roku 1815 střídali nejrůznější majitelé, z nichž však zřejmě nikdo, až na Rudzinské, významněji do architektury zámku nezasáhl.

Po připojení Hlučínska k ČSR v r. 1920 koupil o rok později zámek i s parkem a přilehlým statkem československý stát, který zde zřídil hospodyňskou a hospodářskou školu. Neopatrností došlo v noci 21. ledna 1937 k požáru, který zničil (s výjimkou kaple) celý objekt. Zámek byl rychle zastřešen, jeho rekonstrukci však zastavila 2. světová válka.

Teprve v polovině 50. let se začalo opět pracovat na renovaci budovy. Opravy probíhaly do r. 1970.

Od května toho roku pak mohla veřejnost zhlédnout vojensko-politickou expozici nazvanou Ostravská operace.

Zpolitizovaná expozice vydržela do poloviny roku 1989, kdy byla demontována s tím, že vznikne nová. Pád komunistického režimu na podzim téhož roku však posunul osudy eichendorfského zámku jinam. Na konci r. 1990 přešla budova i s parkem do rukou města. To z něj postupně vybudovalo oblastní kulturní a společenské centrum. Své sídlo zde má městské kulturní středisko a Zámecké muzeum. Slavnostní sál slouží svatebním obřadům i jiným společenským účelům. V provozu je rovněž zámecká restaurace. K církevním obřadům se využívá zámecké kaple.

Anna Matušková z Topolčan (1651 – 1716), manželka Ferdinanda Burcharda, sv. p. Eichendorfa, (†1699)

Rod svobodných pánů z Eichendorfu Voskový portrét mladého Josepha von Eichendorf (1788 – 1857), pozdějšího německého spisovatele Rytířský rod dolnobavorského původu je připomínán již v 11. stol. Kolem r. 1340 se objevili v Braniborsku jako držitelé církevních lén a drobných svobodných statků. Do Slezska přišli příslušníci tohoto rodu na počátku třicetileté války. Rytmistr císařského kyrysnického pluku Jakub z Eichendorfu (†1667) se kolem r. 1636 oženil s Veronikou Marií (†1662), dcerou Michala Sendivoje ze Skorska, dědičkou kravařského statku. Válečnými událostmi zpustošený majetek Jakub hospodářsky povznesl, zajistil obnovu katolického kostela a dal příkaz k přistavění kaple s rodinnou hrobkou (vše zbořeno r. 1897 po výstavbě nového chrámu). Dědicem kravařského panství ustanovil synovce Hartwiga Erdmanna z Eichendorfu (†1683).

Ten později zastával významné zemské úřady v krnovském knížectví, kam Kravaře správně od r. 1377 náležely.

Za zásluhy ho císař Leopold roku 1679 povýšil do dědičného českého panského stavu.

Eichendorfové žili v Kravařích do r. 1782, kdy rodový statek odkoupil Antonín, hr. Schaffgotsch. Adolfův syn Joseph von Eichendorf (1788 – 1857) patří k velikánům německé a světové literatury 1. pol. 19. stol. Jeho busta odhalená r. 2002 na nádvoří zámku je kopií originálu zhotoveného německým sochařem Ernstem Seegerem (1868 – 1939).

Hartwig Erdmann, sv. p. Eichendorf, (†1683) se ujal kravařského panství r. 1669 a vzápětí potlačil povstání svých poddaných. Zastával úřad nejvyššího zemského sudího krnovského knížectví a úřad zemského hejtmana.

Anna Markéta Šmerhovská z Lidkovic a Velkých Hoštic (1692 – 1744), manželka Jana Rudolfa Hrabata Pfeil 1894 – 1911

Fa Müller-Lammel z Nisy 1914 – 1917

Šlechtic Luschka-Sellheim 1911 – 1914

Československý stát 1921 – 1938

Továrník M. Thomas Centrální hospodářská společnost pro Moravu z Bismarckhütte a Slezsko v Opavě (dnes Zabrze, PL) 1918 – 1921 1917 – 1918

Československý stát 1945 – 1990 Německá říše 1938 – 1945

2000

Město Kravaře 1990

Architektura

Vnitřní výzdoba zámecké kaple je jediným zachovalým interiérem po požáru zámku v lednu r. 1937.

Zvláštností v Božím oku je hebrejský nápis „JAHVE“ – Bůh.

Boží oko se nachází nad oltářem v kapli.

Zámecký park Založení parku na místě původního lužního lesa, lidově dodnes zvaného Olšina, se datuje do časů výstavby zámku, tedy po poč. 18. stol. Šlo zřejmě o dlouhodobý proces hledání podoby. Z plánu z roku 1782 je patrné, že tehdy měl park jiný charakter, byl situován jinam a panstvo si mohlo vybrat, kde chce trávit svůj čas, zda v části anglické či francouzské. Zřejmě za Eufémie, hr. Renardové, či někdy před ní došlo k definitivní přeměně na park anglického typu s dnešní rozlohou 18,8 ha, přecházející směrem k řece Opavě v lužní les, s mlýnskými strouhami a několika rybničními

J. Alt – kravařský zámek a park v pol. 19. století, litografie

Vrcholně barokní zámek má ve své současné podobě čtyři křídla, která navzájem uzavírají obdélníkové nádvoří.

Postaven byl pravděpodobně na místě staré tvrze, zmiňované poprvé v roce 1533, na jejímž místě stálo v 17. století rytířské sídlo. Tehdy šlo zřejmě o nenáročnou jednokřídlou renesanční stavbu, doplněnou později v r. 1662 kaplí. K výzdobě zámecké kaple si majitel Jakub z Eichendorfu pozval malíře a sochaře Zachariáše Schwaba a moravskoostravského stolaře Eliáše Tandenberga.

Rekonstrukce zámeckého sídla spojená s výstavbou kaple koresponduje se stavbou dnes již neexistující eichendorfské hrobky v místním kostele. Původní rytířský objekt zabíral dnešní levé (východní) křídlo zámku – sklep a přízemí s kaplí. K němu přiléhaly hospodářské objekty.

Bohatnoucí a společensky velmi prestižní rod ale pro svůj život potřeboval jiné, reprezentativnější prostory.

Proto nechal majitel kravařského panství Jan Rudolf, sv. p. Eichendorf, provést v letech 1721 – 1728 přestavbu a dostavbu nového sídla v duchu vrcholného baroka.

Nepravidelnost půdorysu přízemí levého křídla ve srovnání se symetrií a pravidelností pravého křídla dokazuje, že toto je nově postaveno, zatímco levé vychází ze starší dispozice. Rovněž kontrast jednoduchých valených kleneb v jednotlivých místnostech v levé části objektu je v protikladu s klenutím s lunárními výsečemi a jejich rohovými styky v čelním i pravém křídle. Přestavbu zámku v hildebrantovském stylu asi realizoval zednický mistr Georg Gabriel Gans z Krnova, doložený v Kravařích r. 1730, pocházející z významné slezské stavitelské rodiny.

Gans vystavěl jednopatrovou budovu se suterénem, uzavírající centrální obdélný dvůr s arkádovou lodžií na jeho třech stranách. Zámek je důsledně koncipován na podélnou osu, v níž jsou situovány i dvě dominanty stavby – o půl patra převýšený střední rizalit v průčelním (severním) křídle a oválný rizalit v parkovém (jižním) průčelí (kaple).

Tehdejší podoba zámku se zachovala na kresbě Slezana F. B. Wernera, a to v díle Typographia Silesiae, vzniklém v l. 1762 – 1768. Jde o první a až do

Stropní freska zámecké kaple představující „Nanebevzetí Panny Marie“ s alegorickými výjevy čtyř světadílů je dílem F. Ř. I. Ecksteina, nejvýznamnějšího představitele barokní nástěnné malby na Moravě a ve Slezsku.

pol. 19. století také bohužel jediný pohled na zámek.

Na vedutě Werner ještě vykreslil hospodářská stavení uzavírající vjezd do zámeckého vstupu.

Na plánku z r. 1782, kdy Eichendorfové kravařské panství prodávali, je však již postrádáme. Hospodářská stavení tedy nechali majitelé zbořit po roce 1760.

Podoba zámku na Wernerově vyobrazení v podstatě odpovídá dnešku.

Figurální výzdoba budovy včetně oltáře je připisována známému slezskému baroknímu sochaři Janu Jiřímu Lehnerovi (kolem 1700 – 1776?), kopuli kaple vymaloval v l. 1727 – 1730 František Řehoř Ignác Eckstein (1689 – 1740). Po roce 1760 došlo k dokončení výstavby a výsadby parku, původně podstatně většího než dnes. Asi v téže době vznikly rokokové stropní fresky s antickými výjevy v pokojích v I. patře.

Ty bohužel zanikly při požáru zámku v r. 1937 a zůstalo po nich jen pár fotografií.

Jedny z posledních stavebních úprav se uskutečnily za Eufémie, hr. Renardové (1800 – 1853), která kravařský statek odkoupila r. 1844 od svého bratra Gabriela Rudzinského z Rudna. Hraběnka Renardová nechala zhotovit nad vstupním rizalitem mansardovou střechu, upravila slavnostní sál na knihovnu a zakoupila mnoho obrazů. Mozaiková dlažba na chodbách v I. patře s jejím erbem a erbem jejího manžela Andrease, hr. Renarda (1794 – 1874), patří k tomu málu, co se zachovalo z interiérů. Zhruba z téže doby pochází litografie Jacoba Alta (1789 – 1872), která zámek zobrazuje z východní a jižní strany. O tom, jak vlastně vnitřní prostor vypadal, máme ale zprávu teprve z r. 1922.

Z ní vyplývá, že hlavní zámecký sál, vyzdobený několika kopiemi obrazů, sloužil jako knihovna.

Levými dveřmi se vcházelo do „zlatého a modrého“ pokoje.

Oba v té době již byly zbaveny veškeré výzdoby a nábytku.

Slavnostní sál slouží spole- Další pokoje v postranních čenským účelům. křídlech I. patra se vyznačovaly dobře zachovanými rokokovými stropy s jemně provedenými basreliéfovými antickými výjevy, umístěnými v bohatých štukových rámech.

To vše již dnes bohužel neexistuje.

plochami. Park prošel několika stadii zanedbání a úprav. Poslední revitalizace se uskutečňovala v 90. letech 20. stol. Při ní se vykácely náletové, nevhodné a koncepčně i zdravotně závadné dřeviny. Ty pak byly nahrazeny a doplněny novou výsadbou barokního parteru z buxusu a tisu.

Roste zde téměř sto forem jehličnatých a listnatých dřevin a keřů, z nichž vyniká nádherný, asi tři sta let starý exemplář ořešáku černého, vyrůstající poblíž zámecké kaple.

V přízemí západního křídla je dnes umístěna restaurace a v I. patře muzeum s eichendorfskou expozicí.

Od r. 1997 se v části parku hraje na devíti jamkách golf.

K parku se vztahuje několik pověstí. Z nich je nejzajímavější tato: V parku bylo jedno tajemné místečko, kulatý kámen na menším kopečku.

Při něm prý seděla císařovna Marie Terezie a moc smutnila a plakala, že prohrála v bojích s Prusy milované Slezsko. Proto lidé tomuto místu z úcty říkali „Zlatý stůl“. To je ovšem jen pověst. Císařovna zde nikdy nepobývala, ale takových pověstí se ve Slezsku zachovalo hodně. Kdyby Marie Terezie navštívila všechna místa, plakala by ještě dnes.

Sluneční hodiny na nádvoří nebyly při rekonstrukci obnoveny. Dva andílci jsou prací J. J. Lehnera.

Vstupní průčelí zámku uzavírá trojúhelníkový tympanon, v němž kdysi tikaly hodiny.

život a práce prostého lidu

Kameninová miska s dřevěnými lžícemi a kameninovým hrníčkem z 19. století

Dřevěné váhy z 19. století byly nezbytnou součástí kuchyně.

Dřeváky z 19. století Jak se v nich asi tancovalo?

Fajánsový džbán z roku 1851, který používal sedlák Stefan Schubert, milovník alkoholu (jak hlásá německý nápis).

Již samotný název města Kravaře vypovídá, čím se obyvatelé v minulosti živili – chovem dobytka a pěstováním plodin. K zemědělství samozřejmě patřilo i řemeslnictví. Blízká Opava však nedovolovala rozvoj obchodu. Postupný, ale trvalý nárůst obyvatelstva započatý koncem 18. století přivodil nedostatek pracovních příležitostí, znásobený navíc i skutečností, že Kravaře, ostatně tak jako celé Hlučínsko, ležely v pohraničí, v nejvýchodnější části tehdejšího pruského Slezska. Půda koncentrovaná v rukou velkostatkářů nemohla uživit zdejší občany, takže ti byli nuceni ohlížet se po jiných možnostech obživy. Postupující industrializace Německa po roce 1850 jim tuto možnost poskytla.

Začali se živit podomním obchodem a stavebnictvím.

Kravařští zedníci pracovali v Porúří a na Katovicku Tzv. hyta – kašmírový šátek venkovských žen, jenž se nosil a mnozí tam také zapustili donedávna. své kořeny. Další pak s nůší na zádech procházeli po českém, ale hlavně německém Slezsku a prodávali ponejvíce textilní zboží. Kravařští „mulaři“ a „hausírníci“ se stali pojmem, jenž se traduje dodnes.

Druhá polovina 19. století byla také dobou změn ve způsobu bydlení prostých lidí, kteří tím, že museli chodit za prací do světa, poznávali jiný životní styl. Slušné výdělky, které vysoko převyšovaly mzdu nádeníků na místních velkostatcích, pomalu měnily jejich životní zvyklosti. Nízké temné domky stavěné z vepřovice a dřeva, většinou bez sklepení a s ústřední pecí, postupně ustupovaly zděným stavením městského Oblečení opavské ženy z I. třetiny 19. století

Bydlení na vesnici rozhodně nebylo tak ideální, jak ukazuje tato fotografie.

Síto na obilí a dřevěná lopatka na mouku

typu. Rovněž interiér těchto domků se od 70. – 80. let 19. stol. značně změnil. Malovaný nábytek, převážně modrý a zelený, se přestal používat. Byl nahrazen městským nábytkem v barvě černé nebo hnědé. Při této změně způsobu života absolutně zanikly krásně malované truhly. Ty bývaly naprosto nepostradatelné v domácnostech žen. Vkládaly se do nich nejrůznější rodinné památky a sváteční oblečení.

Hospodářská prosperita německého Slezska umožnila i průmyslově chudému Hlučínsku zvýšení životní úrovně, což se projevilo i změnou v odívání. Mladá děvčata, často Malovaná truhla z roku 1868 odcházející od konce 19. stol. za prací do všech koutů Německa, se po návratu domů nechtěla oblékat do tradičních krojů, ale přizpůsobovala se městskému stylu. Ženy, které svůj rodný kraj neopustily, se však nadále oblékaly do různých variant místního kroje. Ten (či některé jeho části) se používal do nedávných let.

Hlučínský kroj z doby po I. svět. válce a vyšívaný čepeček, darovaný muzeu Marií Gvoždíkovou (1913 – 2000), učitelkou a známou lidovou vypravěčkou z Bolatic na Hlučínsku

Ošatka na chléb z 20. století

Nůše podomních obchodníků, tzv. „kipa“ z 20. století

Stoupa na kroupy z 19. století

Blízký rybník s ostrůvkem slouží i ke koupání. Najdeme jej již na litografii J. Alta z poloviny 19. století.

Jednoduché dvoudílné schodiště ústí ze dvou stran v prvním patře před dveře obřadní síně.

Anděl – flétnista, jedna ze dvou barokních soch zdobících vstupní chodbu

Ozdobné okénko ve vikýři nad vchodem zámku

Postavy symbolizující Smrt a Zmrtvýchvstání jsou ukázkou bohaté štukové výzdoby průčelí zámku.

Portál se znakem Eichendorfů je rovněž prací J. J. Lehnera.

Bohatě zdobená okna si zachovala svou krásu i přes ničivý požár r. 1937.