unikátní encyklopedie na pokračování
PAMÁTKY Hluboká
historie architektura příroda společnost osobnosti tradice zajímavosti informace
unikátní encyklopedie na pokračování
PAMÁTKY Edice Památky si vytkla za cíl postupné zmapování významných památek naší vlasti a vytvoření stále se rozšiřujícího souboru, který by zahrnoval historické, kulturní i technické pamětihodnosti. Publikace této edice jsou určeny široké veřejnosti od dětí školou povinných, pro něž se mohou stát zajímavým doplňkem výuky, přes turisty, zapálené do krás přírody i kultury, zahraniční návštěvníky, poznávající naši vlast, cestovní kanceláře a jejich nabídky, až po seniory naplňující aktivně svůj zasloužený odpočinek, tedy každému, koho naše památky zajímají. Postupem času vyjdou publikace o jednotlivých památkách v pořadí, v jakém budou tyto objekty do našeho celostátního projektu vstupovat. Při svých cestách za památkami Čech, Moravy a Slezska se ptejte na další díly tohoto souboru a průběžně si vytvářejte vlastní unikátní encyklopedii. Bližší informace o naší nabídce najdete na internetových stránkách pamatky.fraus.cz. Další publikace z edice
Zajímavé články i aktuální informace o našich pamětihodnostech najdete i v časopise Klubu českých turistů . unikátní encyklopedie na pokračování EDICE PAMÁTKY
Hluboká Text: Mgr. Mája Havlová Perspektivní pohled: Ing. arch. Jaroslav Staněk Výřez mapy: SHOCart Redakce: Mgr. Kateřina Rubášová Zpracováno na základě podkladů Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích. V publikaci byly použity fotografie z archivu Nakladatelství Fraus, Mgr. Karla Brože.
Vydalo Nakladatelství Fraus, Goethova 8, 301 31 Plzeň. Vydání první. Všechna práva jsou vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo použita v jakékoli formě a jakýmkoli způsobem v elektronické nebo mechanické podobě včetně fotokopií, záznamů nebo v jakémkoli systému uchování a vyvolávání dat bez předchozího písemného svolení nakladatele. © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2005 Printed in the Czech Republic. ISBN: 80-7238-439-2
Zámek hLUBOKÁ se představuje
Romantické reprezentativní sídlo schwarzenberského rodu bylo projektováno podle anglických staveb edwardovské éry, jejich asymetrii a malebnou nepravidelnost však u Hluboké nahradila uzavřenost tvaru, přísná symetrie a rytmické schéma střídání architektonických prvků, vycházející z přežívajícího klasicistního výtvarného cítění.
Vzácný hedvábný aplikovaný a malovaný závěs byl vyroben v Itálii a představuje Alegorii slávy. Zdobil zlatý kočár, který převážel dary pro papeže Urbana III. Závěs dal zhotovit roku 1638 Jan Antonín z Eggenbergu, vyslanec habsburského císaře, pověřený oznámit papeži nástup císaře Ferdinanda III. na trůn.
V zámku bylo po přestavbě zřízeno celkem devět koupelen. Ta nejkrásnější, zvaná řecká, byla umístěna v jedné z původních středověkých věží. Návrh na zařízení koupelny, uchovávaný v archivu, nese datum 2. 4. 1858. Sprchové armatury jsou mladší.
Českobudějovická pánev se soutokem hlavní řeky jihočeské vodní sítě Vltavy s řekou Malší prošla bohatým kolonizačním vývojem. Stejně jako v ostatních okrajových oblastech země umožňovaly vodní toky člověku snazší přístup do pomezního hvozdu. Soustavným kolonizačním úsilím se dosud těžko průchodný pohraniční hvozd prosvětloval a přestával chránit zemskou hranici. Síť základních panovnických mocenských opor ve 13. století – strážní hrady se stálou ozbrojenou posádkou – však s výstavbou dobře opevněných měst, v nichž mohla bránit kraj nejen mnohem větší posádka, ale i domobrana, ztrácela na významu a jednotlivé hrady postupně přecházely do vlastnictví šlechtických rodů. Raně gotický královský hrad Hluboká byl zřejmě založen jako dvojdílný. Obdélné lichoběžníkové nádvoří lemovala obytná křídla, jeho zadní část chránil okrouhlý bergfrit (útočištná věž). Přední část hradu, přístupnou čtverhrannou věžovitou branou, zajišťovala rovněž okrouhlá, pravděpodobně bateriová věž. Součástí hradu bývala dnes zcela zaniklá předsunutá bašta s vlastní kuchyní, spojená s hradem podzemní chodbou. Mohutné opevnění Hluboké paradoxně přitahovalo válčící armády k pokusům o jeho dobytí. V roce 1420 uchránila hrad před vypleněním vojsky Jana Žižky z Trocnova jen zpráva, že Plzeňští chystají proti husitům velkou hotovost. V roce 1452 se v polích mezi Hlubokou a Budějovicemi rozložilo vojsko Jiřího z Poděbrad, aby brannou Dělo s rožmberským znakem a monogramem Petra Voka bylo ulito v roce 1610. Rožmberský vladař dělo zapůjčil Malovcům roku 1611 na obranu zámku při vpádu Pasovských.
mocí zlomilo odpor české katolické šlechty. Sotva se hlubocké panství vzpamatovalo z materiálních škod, vydrancovaly ho oddíly uherského krále Matyáše Korvína. Další válečné události v průběhu třicetileté války nadlouho zastavily hospodářKněžna Paulina, rozená prinský rozkvět hlubockého cezna z Arenbergu, proslula jako nadaná kreslířka. V Paříži pod- panství. Když hrabě Jan Adolf I. koupil roku 1661 le jejích leptů byly dekorovány talíře, které kněžna několik let Hlubokou, po provedeném před svou smrtí kolorovala. soupisu uváděl hlubocký urbář dohromady jen 46 domů se 42 hospodáři a množství poddanských domů v ruinách. V průběhu 2. poloviny 17. století se Schwarzenbergům postupně podařilo odstranit poslední škody napáchané válkou, osadit pusté usedlosti a v samotném městečku v podhradí vystavět 22 nových domů. Války o dědictví rakouské přinesly tragický obrat. V listopadu 1741 obsadilo francouzské vojsko zámek. Okolí okupovalo nepřátelské vojsko vedené knížetem Jiřím Kristiánem Lobkovicem. Obě armády na svých stanovištích přezimovaly. V obklíčeném zámku propukl hlad a nemoci. Zámek byl na jaře nepřítelem bombardován, v červnu 1742 dokonce vypálila rakouská armáda celé Podhradí, aby tak zamezila přísunu potravin obleženým. Zoufalí obránci zámku prý nutili z nedostatku střelných zbraní mlynáře Čechmana, aby jim vyráběl dřevěná děla navrtáváním dubových klád a střelbou z nich tak simulovali obranyschopnost zámku. Když koncem června opustili Francouzi zámek, válečné útrapy Hluboké neskončily. Na podzim byl zámek znovu dobyt vojskem pruského krále Bedřicha, aby po veškerých opevňovacích akcích pruského velitele Conradiho byla jeho posádka vyhnána pověstným baronem Trenckem. Po odchodu vojsk byly panské lesy, které Schwarzenbergové pokládali za „nejkrásnější poklad celého království Českého“ zničeny, zvěř vybita a většina poddaných opět přišla o střechu nad hlavou. Neustálé pokusy dobývat zámek vedly knížete Josefa Adama Schwarzenberga k rozhodnutí dát veškerá opevnění zbořit. Doba velkých změn na Hluboké tak mohla nastat.
Zámecká cukrárna byla stejně jako kuchyně při přestavbě zámku umístěna v suterénu. Dezerty na schwarzenberské tabuli měly především podobu krémů a pěn, které se servírovaly do jídelního servisu z francouzské manufaktury GIEN.
Mohutný kožený obojek zesílený mosazným plechem a zdobený lví hlavou byl určen psům pro lov velké zvěře. Kromě medvědů a divočáků se na schwarzenberských panstvích konaly štvanice i na býky.
V zámecké zbrojnici jsou instalovány dva nejrozšířenější typy přileb 16. a 17. století – moriony a pappenheimky.
Podnož barokního sekretáře tvoří dva stylizovaní delfíni. Významné dílo středoevropské nábytkové tvorby zakoupili Schwarzenbergové z pozůstalosti romantického básníka a spisovatele Adalberta Stiftera.
Madona s třešněmi je dobovou kopií obrazu nizozemského malíře Jana Gossaerta, zvaného Mabuse.
Historie
Špičkovou ukázkou raně barokního platnéřství je černěná půlzbroj zdobená zlacením a stříbřením, zhotovená mistrem Hansem Ringlerem kolem roku 1560 v Augsburgu. Zbroj pravděpodobně patřila Jiřímu Ludvíkovi ze Schwarzenbergu (1586–1646), který byl jako první svého rodu vyznamenán řádem Zlatého rouna. Vyrostl na dvoře arcivévody Ferdinanda, kde záhy projevil velké diplomatické nadání a byl proto Habsburky vysílán k evropským dvorům v různých choulostivých záležitostech. Diplomacii osvědčil i v osobním životě. V roce 1617 se oženil s pětinásobnou, o 51 let starší bezdětnou vdovou Annou Neumannovou, po níž zdědil velké panství Murau ve Štýrsku.
Osm tapiserií souboru Přísloví, utkaných podle kartonů flámského malíře Jacoba Jordaense, zakoupil roku 1647 v Bruselu arcivévoda Leopold Vilém a odkázal je svému chráněnci Janu Adolfovi I.
Polopostavy hudebníků zdobí spodní část stolu s kruhovou deskou, který vznikl jako volná replika pozdně renesančních stolů z 1. třetiny 17. stol.
Dřevěný model schwarzenberského stavitele Vincence Rohrbacha z roku 1844 představuje Hlubokou v její barokní podobě před romantickou přestavbou.
V ten srpnový den vstoupil nepříliš známý královský hrádek Hluboká do dějin. Bez dechu a nevěřícně přihlíželi obránci hradu v čele s Vítkem, jak na louce pod hradem staví královské vojsko lešení. Popravčí lešení. Pak vojáci vyvedli před opavského vévodu Mikuláše spoutaného muže, Vítkova bratra Záviše z Falkenštejna. Muž poklekl před knězem, krátká chvíle modlitby a již stoupal na lešení. Vzduchem svištělo ostře seřízlé prkno a hlava kdysi prvního muže království padla na zem. Psal se rok 1290, 24. srpen. Hluboká byla založena nepříliš dlouho před touto událostí v průběhu 13. století jako součást sítě pomezních panovnických opěrných bodů. Krátce držel hrad v zástavě Čéč z Budějovic. V neklidných dobách po smrti krále Otakara na Moravském poli se hrad ocitl v držení mocného jihočeského rodu Vítkovců, snad jako součást věna ovdovělé královny Kunhuty, kterou Záviš z Falkenštejna pojal za manželku. Hlubocké panství bylo často zastavováno a nájemci drancováno. Vzpamatovalo se až za vlády Viléma z Pernštejna, který dal v letech 1490 až 1492 zchátralý hrad opravit. Ve snaze zbídačelé panství hospodářsky povznést zaváděl nové druhy podnikání, jako pivovarnictví, vinařství, hornictví a zejména rybnikářství. V této době bylo na Hlubocku založeno několik rybníků, mezi nimi i Bezdrev. Roku 1534 získal zástavní držení Ondřej Ungnad ze Suneku, manžel Bohunky z Pernštejna. Za jeho vlády byl zaveden od Vltavy na hrad vodovod, zřízena obora a na jižní straně u hradu založeny vinice. Nákladný život, plný rytířských dobrodružství a turnajů, i špatné hospodaření vedly k tomu, že Ondřejův syn Adam Hlubokou neudržel. V roce 1561 odkoupil Jáchym z Hradce Hlubokou od královské komory. K přestavbě zchátralého hradu povolal Jáchym mistra Antonia a později Vincenza Vogarelliho z Českých Budějovic. Stavební úpravy, přerušené Jáchymovou předčasnou smrtí, dokončil až jeho syn Adam za účasti italského stavitele Baltazara Maggiho, který přestavěl středověký hrad na renesanční zámek kolem dvou nádvoří.
Od pánů z Hradce získal roku 1598 Hlubokou Bohuslav Malovec z Malovic. Málokteří páni Hluboké byli pronásledováni tolika protivenstvími jako Malovcové. Pasovští, kteří v roce 1611 vtrhli do Čech, několikrát vyplenili hlubocké panství tak, že po nich nezbyly ani ryby v rybnících. Další pohroma přišla v roce 1619, kdy císařské vojsko zkonfiskovalo v okolí Českých Budějovic na 3000 kusů dobytka a vypálilo okolní vesnice. Ačkoli Malovcové ze strachu před císařskými z Hluboké uprchli, byli roku 1622 odsouzeni ke ztrátě majetku. Hlubocké panství prodal roku 1628 bělohorský vítěz Ferdinand II. španělskému generálovi donu Baltazaru Marradasovi jako úhradu za vojenské služby. Tento křižovník řádu sv. Jana a válečník dal vystavět před zámkem velké hospodářské stavení, které nazval Fructus belli (ovoce války) a pro zvýšení obranyschopnosti vybudoval moderní barokní opevňovací systém. Jeho dědicové prodali hlubocké panství roku 1661 Janu Adolfovi I. ze Schwarzenbergu, který krátce předtím získal v jižních Čechách i třeboňské panství. Další velký stavební zásah prodělala Hluboká na počátku 18. století, kdy Adam František Schwarzenberg dal přestavět zámek od základů podle návrhu knížecího stavitele Pavla Ignáce Bayera. Barokní rezidence získala velký reprezentační sál, na jehož stropě vymaloval Jiří Werle Apotheosu schwarzenberského rodu. Adam František se však dostavby Hluboké již nedožil. Za nezletilého syna Josefa Adama pak dokončila stavbu jeho matka, kněžna Eleonora Amalie. Vláda Josefa Adama byla poznamenána válkami o dědictví rakouské. Roku 1741 obsadilo francouzské vojsko Hlubokou, vzápětí pak městečko i hrad obklíčila vojska císařovny Marie Terezie. Aby se napříště hlubocký zámek nemohl stát pevností, dal Josef Adam veškerá opevnění roku 1744 zbořit a na takto získaném prostoru založit zahradu. Válečné útrapy však Hlubokou natolik poškodily, že se v roce 1761 objevily ve zdech velké trhliny. Při opravách byla také dostavěna spojovací budova na východní straně, kde bylo nádvoří uzavřeno jen jednoduchou zdí a zámecké pokoje tak byly zcela propojeny. Syn Josefa Adama kníže Jan Nepomuk se vzdal politické kariéry u dvora a ujal se zvelebování válkami zpustošených rodových statků. Zavedl nové výnosnější zemědělské plodiny, prováděl rozsáhlé meliorace a zahájil výstavbu schwarzenberského plavebního kanálu. Pro své dva syny Josefa Jana a Karla připravil rozdělení rodového majetku na dvě větve – hlubockokrumlovskou primogenituru a orlickou sekundogenituru. Tím se po stu letech naplnilo ustanovení závěti Ferdinanda Viléma Eusebia Schwarzenberga z roku 1703 o zřízení dvou rodových svěřenectví. Kníže Josef Jan se věnoval především správě rodových statků včetně geometrického zaměření hranic panství a následného protokolárního popsání stavu za účasti všech majitelů. Jeho syn Jan Adolf II. přestavbou zámku ve stylu romantického historismu vtiskl Hluboké a okolní krajině její dnešní podobu.
Kabinet bohatě vykládaný ebenem, želvovinou a zříceninovým mramorem vznikl v Antverpách v 2. třetině 17. stol. V 19. století byl do nástavce osazen miniaturní portrét Rudolfa II.
Milovník lovů kníže Adam František uvedl na svůj dvůr malíře skotského původu Jana Jiřího Hamiltona, proslulého malbami koní a loveckých scén. Ve schwarzenberských službách působil Hamilton v letech 1709–1718.
Na kopii portrétu Hanse von Aachen, dvorního malíře císaře Rudolfa II., je zobrazen Adolf ze Schwarzenbergu, který roku 1598 zvítězil nad Turky u Raabu. Podle erbovní pověsti byla hlava poraženého velitele pevnosti nabodnuta na kopí, kde ji začal oklovávat krkavec. To se prý Adolfovi tak zalíbilo, že při povýšení do stavu říšských hrabat požádal císaře o rozhojnění znaku o Turčínovu hlavu s krkavcem.
Architektura
Vstupní hala s vějířovitou perpendikulární klenbou nejvíce připomíná motivy vyskytující se v anglické pozdní gotice.
Pracovna kněžny Eleonory, zvaná dnes Hamiltonův kabinet, byla umístěna v jedné z dochovaných věží původního hradu. Výplně mezi žebry klenby stropu vyzdobil v 70. letech 19. století vídeňský malíř Gläser. Dřevěný bohatě řezaný krb je nefunkční. Pracovna byla vytápěna horkým vzduchem přiváděným rozvody ze sklepních topenišť dvířky po stranách krbu.
Podle rytiny Johanna Willenbergera s motivem renesanční Hluboké byla z různých druhů mořených dřev vytvořena intarzie na desce barokního stolku z 2. poloviny 18. století.
Ačkoli je kníže Jan Adolf II. znám spíše jako iniciátor přestavby Hluboké, byl především všestranným a pokrokovým hospodářem. V otcovském domě se mu dostalo vynikajícího vzdělání, pod vedením svého vychovatele E. T. Hohlera skládal zkoušky z účetnictví, matematiky, historie, ekonomiky a práva. Po dokončení kavalírské cesty, ze které si přivezl množství technických poznámek a nákresů, zaváděl na schwarzenberských velkostatcích nové plodiny, např. bob, řepku olejnou, řepu cukrovku, což vedlo k založení prvního knížecího cukrovaru v Postoloprtech v roce 1852. Kníže se obklopoval odborníky. Josef Šusta převedl knížecí rybníkářství na vědecké základy, lesmistři Heyrovský a Hojdar provedli systemizaci lesů a změnili způsob lesního hospodaření, pro veškerá hospodářská odvětví byla v Lovosicích založena v roce 1864 výzkumná chemická stanice, která prováděla analýzy půd, surovin a výrobků. Z Anglie dal kníže dovézt meliorační stroje a jako první na pevnině je použil k odvodňování močálů a naopak k zavlažování vysušených ploch.
Šedesát svátečně oděných myslivců seřazených do špalíru a provolávajících slávu vítalo před zámkem následníka trůnu arcivévodu Rudolfa. Přijel slavnostně osadit závěrečný kámen přestavby Hluboké. Tentýž den, 19. července 1871, byl na Podolské louce odpálen na arcivévodovu počest velkolepý ohňostroj. Myšlenka vybudovat na svých panstvích reprezentativní sídlo v duchu romantického historismu napadla mladého knížete Jana Adolfa II. snad již při jeho první návštěvě v Anglii v roce 1825. Jeho kavalírská cesta měla jasný cíl – obeznámit se s moderními metodami výroby železa. Ačkoli v Londýně prožil dramatické okamžiky při setkání s uprchlou lvicí nebo při požáru ve svém domě, odkud se zachránil jen v košili a bez bot po okenním zábradlí, neustále se zvídavě seznamoval se všemi technickými novinkami jak v Londýně samém, tak na anglickém venkově. Když v květnu 1838 vstupoval s diplomatickým posláním na anglickou půdu podruhé, přijížděla po jeho boku i kněžna Eleonora z Liechtensteinu, se kterou se Jan Adolf oženil v roce 1830. Tentokrát se knížecí pár věnoval prohlídkám výstavných rezidencí, malebných budov i přírodních krás. Jan Adolf, ovlivněný četbou Waltera Scotta, obdivoval romantické stavby anglického venkova, o kterých se vyjadřoval s nejvyšším obdivem, zatímco barokní sloh v něm pro svou přeplněnost interiérů vyvolával ošklivost. Tam pravděpodobně uzrálo rozhodnutí vybudovat na svých panstvích elegantní venkovské sídlo podle anglických předloh. K realizaci svého záměru si kníže vybral vídeňského architekta Franze Beera, jednoho z mála tehdejších architektů, kteří v době nadvlády klasicismu upřednostňovali ve svých návrzích romantickou goti-
ku. Beer předložil plány přestavby zámku v roce 1841. Podle dohody, uzavřené s knížetem následujícího roku, musel projektant stavební práce také sám vést, a to za plat 1600 zlatých ročně a obvyklé zaopatření. Knížeti tato smlouva umožnila hospodárně zredukovat početný a nákladný personál stavebního dozoru z osmi na dva, navíc nařizovala Beerovi opatřovat stavební materiál jen na schwarzenberských panstvích a veškeré objednávky speciálních prací z Vídně či odjinud předkládat knížeti ke schválení. První, osově souměrný plán přestavby Hluboké, připomínající harrachovský Hrádek u Nechanic, kníže neschválil. Teprve v srpnu 1846 odsouhlasil definitivní projekt s členitým, ale souměrným půdorysem, z něhož se vydělovaly jen nejstarší části stavby – hlavní věž a kaple. Stavební práce ihned započaly takovým tempem, že v září následujícího roku mohl budoucí císař František Josef v doprovodu arcivévodů Ferdinanda Maxe a Karla Ludvíka osadit závěrečný kámen stavby v průjezdu hlavního vchodu. Události bouřlivého roku 1848 stavbu zbrzdily a hrubé stavební práce se protáhly až do roku 1853. Následujícího roku byla jízdárna propojena se zámkem zimní zahradou. Na vnitřním zařízení zámku se však začalo pracovat dlouho předtím, než byla dokončena hrubá stavba. Od června 1846 předkládal Beer návrhy na výběr nábytku a vnitřního vybavení, které konzultoval s knížecím párem a zadával do výroby. Proslulá spořivost knížete se tak často střetávala s nádherymilovností jeho choti Eleonory, udávající přes dvacet let tón dvorské společnosti ve Vídni. Zatímco kníže trval na šetrné demolici všech použitelných prvků a jejich uložení pro budoucí použití a žádal provést obklady ve vlastním apartmá jen z fermežovaného dřeva, nařídila kněžna po odchodu Franze Beera změnu mnoha v podstatě již hotových interiérů. Novým zámeckým architektem, plnícím teď hlavně přání kněžny Eleonory, se stal v listopadu 1857 stavební inspicient Damasius Deworetzky. Na její přání se mimo jiné mramorový sál přepažuje do čtyř menších pokojů, pořizuje se nová nástěnná výzdoba v knihovně, Ranním salonu, Malé jídelně a Kuřáckém salonu, upravuje se zbrojnice, divadlo a jízdárna, pokoje se vybavují novými obrazy, v roce 1870 se na přání kněžny zavádí na zámek telegraf. Po dostavbě verandy v roce 1868 byl Deworetzky pověřen posledními úpravami vzhledu fasád. Podle jeho nákresů byly věže opatřeny vrypy, představujícími kvádrování, nad střechovou částí verandy vztyčeny fiály a zcela změněna obě nádvoří. Na prvním nádvoří byly vysunuty do prostoru úzké propojovací galerie, na druhém nádvoří navrhl Deworetzky velký balkon a dva arkýře, stěny obou nádvoří byly obohaceny jeleními hlavami. Slavnost osazení závěrečného kamene do tzv. Rudolfovy chodby se mohla konat. Hluboká se stala určitým architektonickým fenoménem, obdivovaným dodnes.
Členění střech zámku bylo důmyslně uschováno za vysokou atikou, zvenčí připomínající fortifikační ochozy. Aby do centrálních prostorů dopadalo co nejvíce přirozeného světla, byly do střech prolomeny světlíky.
Křehké pruty železné verandy navrhl stavitel Deworetzky na přání kněžny Eleonory v roce 1867. Točitá schodiště umožňovala sestoupit z reprezentačních prostorů přímo do zahrady.
Bohatě řezaný rám zrcadla s motivy vinných úponků byl zhotoven pěti místními řezbáři za 17 měsíců ze zimostrázového dřeva. Portrét kněžny Eleonory maloval Hans Makart přímo na zámku Hluboká. Brilantní kolorista Makart si svými obrazy získal přízeň císaře Františka Josefa, který mu zařídil ateliér, záhy navštěvovaný vídeňskou smetánkou.
Společnost a ekonomika
Kněžna Eleonora Amalie, rozená z Lobkowicz, se provdala za knížete Adama Františka v roce 1701. Po narození dcery Marie Anny v roce 1706 nastala však mezi manželi vážná roztržka, takže se zdálo pravděpodobné, že Adamem Františkem rod vymře po meči. Když se však kníže náhodně setkal v chrámu sv. Víta se svojí chotí, pohříženou v modlitbách u hrobu sv. Jana Nepomuckého, oba se usmířili a 15. prosince 1722 se jim narodil vytoužený dědic, jemuž dali jméno Josef Adam Jan Nepomuk. Od narození syna byl svatý Jan Nepomucký uctíván jako zachránce rodu. Na obraze Maxe Hännela z roku 1728 je kněžna se synem zachycena v loveckém úboru. Sádrový odlitek Costenoblovy sochy Adolfa ze Schwarzenbergu v Rondelu připomíná slávu rodu Schwarzenbergů, získanou na poli válečném. Děd Jana Adolfa I. se stal roku 1594 nejvyšším císařským velitelem v tažení proti Turkům. Po dobytí pevnosti Raab byl Osmany přezdíván „vezír s dřevěnou petardou“, protože právě takovou použil k rozbití brány raabské pevnosti. Když byl roku 1600 francouzskými vzbouřenci zasažen kulkou do hlavy, dal císař Rudolf II. pohřbít mrtvého vojevůdce s nejvyššími poctami ve Vídni. Charles Vauthiers je autorem portrétu prvního nabyvatele Hluboké z rodu Schwarzenbergů Jana Adolfa I., zpodobněného jako rytíře řádu Zlatého rouna.
Děti knížete Ferdinanda Eusebia v divadelních kostýmech znázorňujících Paridův soud namaloval v roce 1684 malíř Leitner.
Radost hraběte Adama ze Schwarzenbergu nad narozením druhého syna netrvala dlouho. Porod budoucího zakladatele schwarzenberské dynastie v Čechách Jana Adolfa I. zaplatila matka životem. Spolu se starším bratrem Františkem Hartrandem byl Jan Adolf I. vychováván nejdříve u babičky, pak oba studovali na královské akademii v Paříži. Od svého narození v roce 1615 byl Jan Adolf předurčen k duchovnímu stavu a v roce 1635 dosáhl hrabě Adam přijetí syna do řádu Johanitů. Podle rodové tradice pocházeli předci Jana Adolfa I. z Dolních Frank a s přízviskem ze Seisheimu v průběhu let zakoupili panství Schwarzenberg. Jméno tohoto panství se stalo později trvalým rodovým přídomkem. František Hartrand jako starší bratr měl po svém otci převzít rodové majetky nedělené, zemřel však náhle roku 1637 při návratu z kavalírské cesty. Poslední naděje rodu Jan Adolf I. si místo horké pruské půdy zvolil službu u císařského dvora. Mladý hrabě, který se za svého pobytu v Paříži stýkal s kardinálem de Richelieu, rychle postupoval v hodnostech a v roce 1645 se stal tajným i válečným radou a nejvyšším komořím arcivévody Leopolda Viléma. Když byl arcivévoda jmenován v roce 1647 místodržícím v Nizozemí, doprovázel ho Jan Adolf I. do Bruselu. Císařský dům nezištné služby Jana Adolfa I. patřičně oceňoval. V roce 1650 byl hraběti udělen řád Zlatého rouna, roku 1670 dosáhl povýšení do stavu říšských hrabat podle práva prvorozenectví a rok poté byl vyznamenán „velkým palatinátem“, výsadou umožňující povyšovat do stavu šlechtického a razit si vlastní mince. Dlouholeté soudní spory s Braniborskem a Saskem o zabavené rodové majetky obrátily zřetel Jana Adolfa I. na dědičné habsburské země. V roce 1660 postoupil arcivévoda Leopold Janu Adolfovi I. panství třeboňské, rok poté koupil hrabě od Marradasova dědice Hlubokou a následně další panství v Čechách včetně paláce na Hradčanech. Položil tak základ budoucího obrovského majetku, který čítal
v době vlády jeho jmenovce Jana Adolfa II. 230 000 poddaných. S manželkou Marií Justinou ze Starhembergu měl Jan Adolf I. sedm dětí, dospělosti se však dožily jen dvě. Kníže Ferdinand Eusebius se po otcově smrti projevil jako rozšafný hospodář, kterému se za dvacet let vlády podařilo rozhojnit rodové majetky o další panství v Čechách (Postoloprty, Jinonice aj.). Zakotvil do své závěti v roce 1703 ustanovení o zřízení dvou rodových svěřenectví u té generace, ve které se vyskytnou dva bratři, schopní svěřenectví převzít. Druhé z dětí, Marie Arnoštka, provdaná za vévodu krumlovského Jana Kristiána z Eggenbergu, přinesla jako bezdětná schwarzenberskému rodu v roce 1719 obrovské dědictví krumlovského vévodství. Ferdinandův syn Adam František jako nejvyšší dvorní maršálek a císařský dvorní podkoní potřeboval přiměřenou reprezentaci, jejíž součástí bylo i pořádání honosných honů. Proto se kníže rozhodl pro své potřeby vybudovat v okolí Hluboké lovecký zámek Ohradu, který by se stal centrem myslivosti místo hůře dostupné, prostorově nedostačující a tehdejšímu cítění i nemoderní Kratochvíle. Novostavba vznikla v letech 1708–1721 podle projektu Pavla Ignáce Bayera a po dokončení sloužila rodině jako přechodné sídlo při radikální vrcholně barokní modernizaci Hluboké, provedené po etapách od roku 1707 rovněž za dozoru knížecího stavitele Bayera a od roku 1721 do roku 1728 řízené Antoniem Erhardem Martinellim. Kníže Adam František byl za své služby císařem Karlem VI. u příležitosti korunovace císařských manželů v Praze roku 1723 vyznamenán – krumlovské panství bylo znovu povýšeno na knížectví a držitel panství z rodu Schwarzenbergů se mohl zvát „vévodou krumlovským“. Dlouho se však novým důstojenstvím nepyšnil. V roce 1732 měl schwarzenberská panství navštívit císař Karel VI. Adam František Karla VI. na cestě do Čech doprovázel, a když si cestou krátili čas honem na jeleny, byl Adam František samotným císařem postřelen do břicha a zemřel. Velké majetkové bohatství, umožňující patřičnou reprezentaci Adama Františka a později i jeho syna Josefa Adama i dalších dědiců, vycházelo z držby půdy. Výnosy ze zemědělské půdy (Rustikale) a panské půdy (Dominikale) pokrývaly náklady na stavby i na společenskou reprezentaci. Postupem doby však již tradiční způsob hospodaření nestačil. Bylo nutné zavádět do zemědělství nové plodiny, modernizovat výrobu a hospodaření přizpůsobit novým trendům – svěřit odborné provozy nikoli poddaným, ale dobře placeným odborníkům. Výsledky takového přístupu se plně projevily zejména po zrušení roboty v roce 1848. Postupný přerod od feudálního hospodářství k moderním velkostatkům a průmyslovým podnikům započal již za knížete Josefa Jana, radikální modernizaci schwarzenberského hospodářství provedl však až jeho syn Jan Adolf II., poučen svými cestami po Evropě a zejména po hospodářsky vyspělé Anglii.
Pro svůj palác Chigi v Římě dal v roce 1638 zhotovit Jan Antonín z Eggenbergu závěs z hedvábného damašku zdobený aplikacemi a malbou. Jeho střed zaplňuje rozměrný eggenberský znak nad trůnící postavou Minervy.
Bronzové klepadlo ze vstupních dveří Lovecké jídelny, pravděpodobně italská práce ze 16. století
Obraz z cyklu Roční období zachycuje dění na vsi ve znamení Střelce. Soubor obrazů namaloval v 17. stol. neznámý nizozemský malíř podle předlohy Jacopa da Ponte, zv. Bassano.
Ve schwarzenberských sbírkách skla byly mimo běžně užívaných nápojových souprav také ojedinělé unikáty, například rytá číše Kašpara Lehmanna, známého brusiče a rytce horského křišťálu na dvoře císaře Rudolfa II., nebo tento pohár, který pro hraběte Františka Karla Libštejnského maloval Ignác Preissler v 1. polovině 18. století.