Památky - Blatná

unikátní encyklopedie na pokračování

PAMÁTKY Blatná

historie architektura příroda společnost osobnosti tradice zajímavosti informace

unikátní encyklopedie na pokračování

PAMÁTKY Edice Památky si vytkla za cíl postupné zmapování významných památek naší vlasti a vytvoření stále se rozšiřujícího souboru, který by zahrnoval historické, kulturní i technické pamětihodnosti.

Publikace této edice jsou určeny široké veřejnosti od dětí školou povinných, pro něž se mohou stát zajímavým doplňkem výuky, přes turisty zapálené do krás přírody i kultury, zahraniční návštěvníky poznávající naši vlast, cestovní kanceláře a jejich nabídky, až po seniory naplňující aktivně svůj zasloužený odpočinek.

Tedy pro každého, koho naše památky zajímají.

Postupem času vyjdou publikace o jednotlivých památkách v pořadí, v jakém budou tyto objekty do našeho celostátního projektu vstupovat.

Při svých cestách za památkami Čech, Moravy a Slezska se ptejte na další díly tohoto souboru a průběžně si vytvářejte vlastní unikátní encyklopedii. Bližší informace o naší nabídce najdete na internetových stránkách pamatky.fraus.cz.

Poslední novinky z edice (červen 2004)

Zajímavé články i aktuální informace o našich pamětihodnostech najdete i v časopise Klubu českých turistů . unikátní encyklopedie na pokračování EDICE PAMÁTKY

Blatná Text: Mgr. Martin Šimek Perspektivní pohled: Ing. arch. Jaroslav Staněk Ilustrace k pověsti: akademický malíř Pavel Žilák Výřez mapy: SHOCart Redakce: Mgr. Martin Šimek V publikaci byly použity fotografie z archivu Nakladatelství Fraus, Mgr. Karla Brože a z fondu zámku Blatná.

Vydalo Nakladatelství Fraus, Goethova 8, 301 31 Plzeň.

Vydání první.

Všechna práva jsou vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo použita v jakékoli formě a jakýmkoli způsobem v elektronické nebo mechanické podobě včetně fotokopií, záznamů nebo v jakémkoli systému uchování a vyvolávání dat bez předchozího písemného svolení nakladatele. © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2004 Printed in the Czech Republic.

ISBN: 80-7238-351-5

Blatná se představuje

Blatenská věž je dominantou, vchodem i hlavní obrannou stavbou blatenského zámku. Založili ji páni z Rožmitálu a další majitelé ještě zvýšili. Dnes se dokořán otevřeným průjezdem vydávají četní návštěvníci vstříc zábavě i poučení.

Zámek na vchodové mříži renesančního a později barokně upraveného Rozdražovského paláce vydává svědectví o řemeslném umu a smyslu pro detail řemeslníků minulých staletí.

Pozdně středověké fresky vyprávějí na zdech zámku svůj nevšední příběh.

Staly se zdrojem inspirace, pověsti a v neposlední řadě i překvapení pro české vědce a restaurátory, když byla část maleb náhodně odkryta při úpravách zámku ve 20. stol.

„Labuť zhlížející se v hladině vod“ – tak by asi básník popsal blatenský zámek, jenž se svým půvabem i okolní scenérií nesmazatelně vrývá do paměti.

Stojí vskutku na ostrůvku uprostřed zámeckého rybníka, který byl vybudován na místě původních bažin. Podmáčené okolí zámku dalo ostatně už v šerém dávnověku tomuto sídlu jméno vonící puškvorcem. Rybník dnes již neplní svou původní obrannou funkci, ale stal se spolu se zámkem centrem rozsáhlého anglického parku.

Zámek a městečko Blatná zhlížející se v hladině jednoho z četných rybníků „zamyšlené země“ českého jihozápadu je bílou perlou této krajiny. Její dějiny sahají až do temného raně středověkého dávnověku a čas tvořil a přetvářel sídlo do dnešní podoby cestami spíše klikatými než přímými. Snad již v prehistorických dobách usadili se první lidé na pahorku půdy uprostřed nekonečných blat a počali jej upravovat k obrazu svému. Posléze dal vzniknout opevněnému dvorci a městečku na křižovatce obchodních cest.

První písemná zmínka o Blatné pochází ze třináctého století, kdy zde stál skromný zemanský dvorec, při němž se poději zrodilo dnešní městečko. Do podoby hradu přestavěli Blatnou Bavorové ze Strakonic a největšího stavebního rozmachu dosáhl objekt v 15. a 16. stol. v držení mocných pánů z Rožmitálu. K této epoše patří výstavba ojedinělého Rejtova paláce a výzdoba tzv. Zelené světnice unikátním souborem nástěnných maleb. Dalšími majiteli Blatné byly rody Rozdražovských, Serényiů a konečně Hildtprandtů z Ottenhauzen.

K pamětihodnostem patří též zámecká obora, později proměněná v anglický park, s početným stádem daňčí zvěře. Zámecký rybník, pozůstatek původního vodního opevnění také přispívá k romantické podobě dnešní Blatné.

Statut městečka získala osada přilehlá k blatenskému zámku snad již kolem roku 1300. Na dochovaných městských pečetích se vyskytoval, jak bylo zvykem, znak odvozený od znaku užívaného místní vrchností. Protože od 14. do 16. stol drželi Blatnou páni z Rožmitálu, nesly pečetě městečka figuru z jejich erbu – kančí hlavu.

Na přímluvu majitelů z rodu Šternberků byl znak císařem Maxmiliánem II. roku 1567 rozhojněn, či jak se říkalo „polepšen“, o druhé pole s figurou lva. Konečně roku 1601, tentokráte pro slovo pánů Rozdražovských, povýšil císař Rudolf II. Blatnou na město.

Později znovu potvrzený znak o dvou polích nese město Blatná dodnes. Kosmo dělený štít má v horním zlatém poli černou vpravo hledící kančí hlavu se stříbrnými kly a červeným jazykem, ve spodním červeném poli nachází se stříbrný doprava hledící jednoocasý lev.

Dekorativní prvky zámecké architektury se často inspirují heraldickou tematikou. Stávají se tak nejen ozdobou, ale i jakousi kamennou kronikou uchovávající paměť na držitele zámku a jejich stavební zásahy. Na snímku vidíme stylizovaný erb Hildprandtů z Ottenhausen z nádvoří zámku.

Město i zámek Blatná se nachází severozápadně od Písku. Zdejší příjemně zvlněný kraj, zpestřený modrými hladinami rybníků, patřil v dobách českého království k tzv. prácheňskému kraji. Tento správní celek získal své jméno podle kdysi mocného hradu Prácheň poblíž města Horažďovic. Toto krajské uspořádání bylo pozůstatkem hradské soustavy, vybudované již v počátcích českého přemyslovského knížectví.

Nejmocnějšími magnáty Prácheňska byli v raném středověku Bavorové ze Strakonic, zakladatelé větší části zdejších významných sídel, později vystřídaní Rožmberky a pány z Rožmitálu. Kraj oplývá krásnými přírodními zákoutími a je příhodný pro turistiku

Rozsáhlý anglický park přebudovaný z původní obory se stádem půvabných daňků patří neodmyslitelně ke koloritu blatenského zámku. Chov daňků na Blatné má tradici již od 16. stol. Zdejší revír dosáhl věhlasu zejména za pánů Hildprandů z Ottenhausen, kteří rovněž pečovali o početné daňčí stádo.

Gotický kostel na náměstí v Blatné

Lov byl odnepaměti oblíbenou šlechtickou kratochvílí.

Trofeje a mobiliář s loveckou tematikou najdeme na mnoha zámcích. Lovecký salon Blatné však nabízí nejeden kuriózní a originální kousek, jako například tyto nástěnné hodiny vsazené v paroží.

Z HISTORIE Bavorové ze Strakonic Střela v bavorovském erbu patří k nejstarším českým erbovním znamením

Z Rožmitálu Znamení kančí hlavy nosily v erbu rody mocného klanu Buziců.

V případě pánů Lvů z Rožmitálu je kančí hlava doplněna o figuru střely (příbuzenství s Bavory) a lva (znamení odlišující tuto větev rodu od ostatních).

Šternberkové Hvězda ve starobylém šternberském erbu je klasickým příkladem tzv. mluvícího znamení: stern = německy hvězda.

Rozdražovští z Rozdražova

Blatná patří svou dlouhou historií, architekturou i současným stavem ke klenotům mezi českými hradními komplexy. Vedle Švihova a Červené Lhoty je jedním z nejzachovalejších vodních hradů na našem území a stavebně-historický vývoj učinil z tohoto objektu svérázný dokument o uměleckých slozích minulých staletí. Nachá- Fronta paláců v různých stavebních slozích zejíc se převážně obklopující zámecké nádvoří svědčí o dlouhé v držení významných historii Blatné. Po dlouhém období rekonstrukšlechtických rodů ce se mnohé z nich zaskvěly ve své plné kráse. byla Blatná místem, kde se rodily a přetvářely dějiny naší země.

Z nálezů archeologických lze soudit, že nevelký pahorek uprostřed blat byl osídlen již v prehistorických dobách. Blízkost významných obchodních cest však brzy dala vzniknout i vsi a městečku Blatné.

Příchod Blatné na světlo historie můžeme vymezit rokem 1235, kdy je tvrz poprvé písemně zmíněna jako sídlo vladyky Vyšemíra, snad chudšího příbuzného Bavorů ze Strakonic.

Následuje temnější mezidobí, kdy se tvrz podle některých náznaků ocitla v držení některého z rytířských řádů tehdy působících v zemi, Templářů či Johanitů. Konečně, v druhé půli století třináctého, stává se Blatná součástí majetku Bavorů ze Strakonic.

Můžeme předpokládat, že tento mocný jihočeský rod se nespokojil s užíváním dřívějšího, patrně dřevěného, vladyckého dvorce, ale přebudoval Blatnou ve výstavnější centrum državy. Přirozená obrana hradu, okolní bažiny, začala být proměňována v souvislé vodní opevnění, které ovšem do dnešní podoby dovedli až pozdější majitelé.

S rokem 1391 zavlál na Blatenskými hradbami nový praporec, tentokrát s kančí hlavou pánů z Rožmitálu. Jejich dlouhé panování se pro Blatnou mělo stát obdobím největšího lesku a slávy.

Za prvního držitele Jana z Rožmitálu bylo původní románské sídlo takřka srovnáno se zemí a Blatná se stává gotickou pevností se svou Autorem portrétů barona Ferdinanda Hiltprandta (1863 – 1936) a jeho snachy, paní baronky Kornelie, je malíř Jan Hála, rodák z Blatné a přítel baronova syna Karla Hildprandta, taktéž nadaného malíře. Díky studijní cestě, kterou oba malířští přátelé podnikli v meziválečném období na Slovensko, nalezl Jan Hála kraj své inspirace v podtatranském Važci. Diskrétní pomoc Karla Hildprandta mu později pomohla žít a tvořit v tamějších nuzných poměrech.

hlavní dnešní dominantou – hranolovou vstupní věží. Pod správou tohoto nekompromisního katolíka přečkal hrad i bouřlivé husitské období.

Za Janových potomků Jaroslava a Zdeňka Lvů z Rožmitálu pak dosáhl vrcholného stavebního rozkvětu.

Jaroslav Lev z Rožmitálu Kornelie Hildprandtová vedl české poselstvo, jež putovalo v letech 1465 – 1467 po evropských dvorech. Vzdělaný a duchaplný dipomat se nechal inspirovat vyspělou kulturou západoevropské šlechty a vyzdobil palác a svoji pracovnu v patře věže nádhernými freskami. Jaroslavův syn, Zdeněk Lev, dosáhl vysokých úřadů na dvoře krále Vladislava Jagellonského a rozšířil Blatnou o skvostný gotickorenesanční tzv. Rejtův palác. K jeho vybudování pozval na Blatnou nejproslulejšího soudobého stavitele, Benedikta Rejta z Pístova, jenž působil i v královských službách. Zároveň tím však zatížil rodovou pokladnu břemenem převysokých dluhů, pro které bylo Blatenské panství prodáno věřitelům z rodu Šternberků. Ti panství během několika let opět prodávají, tentokráte polskému rodu hrabat Rozdražovských z Rozdražova.

Při severní straně hradby od vstupní věže až téměř ke starému paláci pak vyrostla nejmladší z blatenských palácových staveb – renesanční Rozdražovský palác.

Rozdražovským však nebylo souzeno, aby v pokoji zvelebovali blatenské panství. Blížil se čas třicetileté války. Až do vzdáleného Polska raději prchá hraběcí rodina před blížící se armádou vzbouřených českých stavů, vedenou Mansfeldem. Hrad je vydrancován až na holé zdi a stejná pohroma stíhá i městečko a jeho obyvatele. Jen s námahou zacelovali Rozdražovští po návratu exilu rány způsobené válkou a to byl možná jeden z faktorů, jež přiměly rodinu panství prodat, tentokráte maďarskému rodu Serényiů.

Další století uplynulo a s novou vrchností se hlásí nová, tentokráte barokní epocha, jak o tom svědčí četné barokní sochy v městečku a okolí a skvostně přestavěný paštický kostel.

Roku 1798 zakupuje Blatnou Václav Karel Hildprandt z Ottenhausen, šlechtic tyrolského původu. V držení Václava Karla a jeho potomků setrvala Blatná, s vynuceným přerušením v době komunistické diktatury, až do současnosti. Za Roberta Hildprandta prošel zámek v letech 1850 – 1856 novogotickou přestavbou, která stavbě víceméně vtiskla její současný charakter.

Po komunistickém puči roku 1948 byl rodině Hildprandtů zámek zkonfiskován. Bedřichu Hildprandtovi s manželkou Kornelií a dcerami bylo po roce 1959 umožněno, díky stykům rodiny s císařem Haille Selassie I., legálně emigrovat do Etiopie.

Památky na etiopský pobyt tvoří dnes poutavou součást zámecké expozice. Po roce 1989 se panství vrátilo do rukou potomků svých bývalých majitelů, kteří se intenzivně zabývají jeho obnovou a zpřístupněním pro návštěvníky.

Serényiové V českém prostředí méně obvyklá znamení hada a okřídleného koně napovídají na maďarský původ rodu.

Hildprandtové z Ottenhausen Šlechtický rod původem z Tyrol, ale plně zdomácnělý v Čechách, drží Blatnou dodnes.

Blatná, celkový pohled na zámek přes zámecký rybník.

Románská kaple, nejstarší objekt Blatné, je někdy zvána též kaplí pohanskou či templářskou. K jejímu nejasnému původu se váží pověsti a dohady.

ARCHITEKTURA

Krásné gotické „čtyřlístkové“ okno sloužilo jako průhled do kaple z chodby Rožmitálského paláce. Mistrovství gotických stavitelů se zdobností projevovalo často právě v umných okenních kružbách.

Polygon presbytáře zámecké kaple výrazně vystupuje ze stavby nalevo od vstupní věže. Z bezprostřední blízkosti je možno spatřit vysoká úzká okna zakončená lomeným obloukem, jenž je přímo erbovním znakem gotiky.

Starý palác se zbytky románské kaple v popředí byl vybudován v pozdně gotickém slohu.

Jednoduše profilovaný vchod do Rožmitálského paláce.

Ačkoli současný vzhled zámku výrazně ovlivnily stavební úpravy současných majitelů, Hildprandtů z Ottenhausen, nesené převážně v novogotickém romantickém duchu, vrátíme se nyní k prapočátkům hradu. Nesporně nejstarší objekt, románská kaple, jejíž pozůstatky nacházíme v západní částí Tajemnou atmosféru pověsti dodává zámku nádvoří, předstanoční osvětlení, v němž vyniká nákladně rekonstruovaný komplex paláců z různých epoch. vovala ve své době stavbu poměrně okázalou a nákladnou. Proto bývají jako její stavitelé uváděni řádoví rytíři nebo až Bavorové ze Strakonic.

Jednalo se o stavbu čtvercového půdorysu, zaklenutou čtyřmi poli křížové klenby.

Hradem v pravém slova smyslu, či spíše ve smyslu obecných představ o podobě hradu, můžeme začít Blatnou nazývat až v epoše rožmitálské, tedy ve 14. a 15. stol.. Přestavbou Zdeňka z Rožmitálu získává hrad svou hlavní dominantu, hranolovou vstupní věž, k níž byl zleva přistavěn nejstarší z blatenských paláců tzv. Rožmitálský. Věž byla původně třípatrová s hrázděným vysazeným polopatrem. Palác původně slučoval provozní, obytné i reprezentativní funkce: V prvním patře se nachází hradní kaple P. Marie.

Půvabný gotický presbytář kaple tvoří výrazný architektonický prvek, vystupující z masy paláce. V polovině patnáctého století přibyl na severní straně nádvoří při románské kapli další tzv. Starý palác. Jeho místnosti již byly osvětleny poměrně velkými okny s bohatě profilovaným ostěním, což signalizovalo první záblesky blížící se renesanční epochy.

Další výraznou proměnou, tentokráte již v uvolněnějším duchu pozdní gotiky a rané renesance, prošel hrad na počátku 16. stol. za panování Jaroslava a Zdeňka Lvů z Rožmitálu. Tentokráte je již zřetelně kladen důraz i na okázalost a pohodlí sídla. Rožmitálský palác se dočkal přestavby a ve druhém patře věže pak byla vybudována proslulá „pracovna“ Jaroslava Lva, komnata pokrytá pozdně gotickými nástěnnými malbami.

Výjimečnost této „Zelené světnice“, jak bývá také nazývána, je nejen v zachovalosti, ale i v rozsahu a koncepci malířského díla. Malby, zřetelně inspirované soudobými francouzskými a italskými tapisériemi, jsou rozčleněny do několika výjevů náboženských i světských. Výraznou složkou dekorativní i reprezentativní je vkomponovaný soubor erbovních

Gotické schodiště do hlavní věže, vystavěné z obranných důvodů pravotočivě: Útočníkovi přicházejícímu zdola by v pádném rozmachu zbraní v pravici bránil středový pilíř schodiště, kdežto obránce má ve schodištním oblouku dost prostoru k razantní protiakci.

znamení předních českých šlechtických rodů s erbem rožmitálským v čele.

Nejvýznamnějším zásahem do podoby blatenského hradu však byla stavba nového tzv. Rejtova paláce při jižní straně nádvoří vedle paláce Rožmitálského, realizovaná za panování Zdeňka Lva z Rožmitálu, významného politika na dvoře krále Vladislava Jagellonského.

Jak napovídá název paláce, nebyl projekt zadán nikomu menšímu než královskému staviteli Benediktu Rejtovi z Pístova.

Benedikt Rejt z Pístova (též Ried z Piestingu či Benedikt Laun), je jednou z nejvýznamnějších tvůrčích osobností české (Vladislavské) pozdní gotiky a začínající renesance. Vzdělán v německých a rakouských zemích přinesl do Čech nejnovější stavební metody. Z jeho nejznámějších děl jmenujme alespoň Vladislavský sál na Pražském hradě, který byl ve své době jednou z největších zaklenutých prostor Evropy a chrám sv. Barbory v Kutné Hoře. Za své zásluhy byl Benedikt Rejt králem Vladislavem v posledku povýšen do šlechtického stavu, přičemž erbovní figura – lev držící v pařátech kružidlo – velmi pěkně vyjadřuje stavitelovu tvůrčí odvahu i jeho profesi.

Rejtův palác, vystavěný v letech 1523 – 1530, se zřetelně odlišuje od starší hradní zástavby, především sousedního Rožmitálského paláce, již na první pohled výškou jednotlivých pater, velkými okny a bohatě zdobenou a členěnou fasádou. Ač bývá Rejt spojován především s pozdní gotikou, užil při realizaci této stavby řady nesporně renesančních prvků.

Další zásahy, tentokrát již v čistě renesančním slohu, provedli na Blatné Rozdražovští z Rozdražova.

Především Václav uzavřel v první pol. 17. stol. blatenský komplex stavbou renesančního tzv. Rozdražovského (či Serényiovského) paláce při severní hradební zdi mezi vstupní věží a Starým, pozdně gotickým palácem. Na tento palác plynule navazovalo menší provozní křídlo s kuchyní a vinopalnou. Požár po polovině 18. stol. přiměl další majitele, rod maďarských Serényiů, k rozsáhlé přestavbě, která se dotkla zejména Rozdražovského paláce. Přebudován byl r. 1776 ve slohu barokním. Romantický charakter Blatné byl posílen stavebními zásahy Hildprandtů z Ottenhausen, kteří upravili zámecký park, kde vznikla mimo jiné umělá jeskyně a zámecké divadlo, na místě původního padacího mostu postavili nový kamenný a v letech 1850 – 1856 byl zámek regotizován podle návrhů architekta B. Gruebera.

Benedikt Rejt z Pístova Lev s kružidlem v tlapách odkazuje na Rejtovu profesi, orlí křídla v klenotu na jeho tvůrčí rozmach.

Detail západní terasy Rejtova goticko-renesančního paláce.

Klasická renesanční „psaníčková“ sgrafita, založená na vrstvení a kontrastu světlých a tmavých omítek nalezneme na renesančním provozním křídle tzv. krčku.

V interiéru kaple se snoubí gotické zaklenutí s rokokovou vnitřní výbavou.

Pokryta precizními malbami od podlahy ke stropu zanechá Zelená světnice Lvů Rožmitálu hluboký dojem.

OSOBNOSTI

Poslední vskutku český král na českém trůně, Jiřík z Poděbrad, vykonal heroickou práci při konsolidaci země po husitských válkách a obhajobě svobod kališnické církve. Jeho nadčasové politické projekty z něj však činí osobnost evropského formátu. V zájmu zachování stability státu se na sklonku života zřekl plánu na založení poděbradské královské dynastie a doporučil přijmout na trůn krále z polských Jagellonců. Blatnou, sídlo svého švagra a diplomata Jaroslava Lva, užil k politickým jednáním s uherským králem Matyášem Korvínem.

Portrét J. E. Purkyně v pozdějším věku.

Oblíbené místo Purkyňova sebevzdělávání i chvil odpočinku, bohatá zámecká knihovna.

Podobiznu svého otce barona Ferdinanda Hildprandta vyřezal Jindřich Hildprandt z kusu mořskou vodou konzervovaného dřeva získaného při pobytu na Kubě.

Jaroslav Lev z Rožmitálu, jeden z nejslavnějších držitelů Blatné, patřil mezi nejmocnější feudální magnáty na straně husitského českého krále Jiříka z Poděbrad. Jeho sestra Preciznost při práci o obdiv k přirozené kráse Johanka z Rožmilidského těla, tím vším sledoval Jindřich tálu se stala českou Hildprandt cestu svého velkého vzoru, královnou. Když Augusta Rodina. papež popřel platnost Basilejských kompaktát, která Čechům zajišťovala existenci jejich vlastní kališnické církve, nezávislé na církvi římskokatolické, vykonal Jaroslav Lev z Rožmitálu a na Blatné diplomatickou rytířskou cestu po předních evropských panovnických dvorech. Družina měla svým vystupováním a leskem vyvrátit přežívající mýtus o Češích jako o divokých kacířských barbarech a navázat síť diplomatických vztahů, která by králi Jiříkovi pomohla lépe vzdorovat papežskému nátlaku.

Nástěnné malby inspirované Jaroslavovým pobytem na západních dvorech obdivujeme na Blatné dodnes.

Přeneseme se o několik staletí dále, kdy na blatenském zámku působil v letech 1810 – 1813 jako preceptor (tj. domácí učitel a vychovatel) významný český filosof a vědec Jan Evangelista Purkyně. Tři roky strávené na Blatné patřily, podle jeho vlastních vzpomínek, k jedněm z nejkrásnějších v životě naplněném prací. Do služeb barona Františka Hildprandta z Ottenhausen, pokrokového statkáře a podnikatele, vstoupil Purkyně na doporučení svého bývalého učitele Emanuela Pohla.

Jan Evangelista Purkyně měl za sebou v době svého nástupu do baronových služeb filosofická studia a učitelskou praxi na piaristickém gymnáziu ve Strážnici. Společenský mladý vědec, nadšený pro každé nové poznání, se dobře sžil jak se svým žákem Ferdinandem, tak i s kultivovanou baronskou rodinou.

Rozsáhlé společenské styky a bohatá knihovna Hildprandtů umožnily Purkyněmu nejen rozšířit obzory vědění, ale byly i dobrou průpravou pro jeho budoucí kariéru. Na Blatné začíná také láskyplný, byť víceméně platonický, vztah Jana Evangelisty Purkyněho k mladé komtese Adelaide Desfourové z Hrádku u Sušice. Mnohaleté hluboké přátelství Možná právě v tomto výklenku sedáukončila až Adelaidina val pan Jaroslav Lev v úvahách tragická smrt v italském nad svými diplomatickými úkoly.

Meranu v roce 1840. Purkyňovo působení na Blatné dnes připomíná pamětní deska vsazená na nádvoří zámku.

Syn Purkyňova žáka Ferdinanda Hildprandta, Pamětní úmrtní listy barona Robert Hidprandt, patří Roberta Hildprandta a jeho choti. rovněž mezi výrazné postavy, které byly spjaté s Blatnou v průběhu převratného 19. stol. Ovlivněn pokrokovými myšlenkami svých učitelů stal se baron Robert, rozhodným zastáncem politických i národnostních zájmů českého národa. V průběhu revolučního roku 1848 se účastnil Slovanského sjezdu v Praze a posléze se zbraní v ruce bojoval proti Windischgrätzovu vojsku na pražských barikádách. Jen díky přímluvě na nejvyšších místech ušel po rozdrcení povstání exemplárnímu trestu. Novogoticky přestavěl blatenský zámek a posléze dosáhl poslaneckého místa ve vídeňské říšské radě. Dík svému životu zařadil se k oné nepočetné skupině českých šlechticů, kteří se dokázali ztotožnit se zájmy národa v jeho boji o identitu a sebeurčení.

Dva ze synů barona Ferdinanda Hildprandta, panujícího na Blatné na přelomu 19. a 20. věku, zasvětili svůj život umění.

Druhorozený syn, Karel Hildprandt, (nar. 1894) již od dětství projevoval sklony ke kresbě a malbě.

Přetrvaly přes jeho studia i vojenskou službu za první světové války. Brzy, byť samouk, dosáhl značného mistrovství zejména v oblasti krajinomalby a portrétu. Výstava šedesáti děl v pražském Rudolfinu roku 1926 sklidila zasloužený ohlas a malířovo umění stále zrálo. Po smrti své ženy roku 1935 se Karel Hildprandt zcela oddal umění a cestování. Zejména půlroční pobyt na Sumatře roku 1936 znamenal obrovský impuls pro jeho další tvorbu. Rok 1948 však znamenal násilné přerušení poklidného, tvůrčí prací naplněného umělcova života. Zbaven veškerého majetku nalezl nuzné přístřeší ve škvořetické škole.

Odmítnuv emigraci, byl odkázán živit se prodejem obrazů a příležitostných ručních prací, zejména výšivek inspirovaných motivy z jeho zamilované Sumatry až téměř do své smrti r. 1975.

Jindřich Hildprandt, Karlův mladší bratr, zasvětil život sochařství. Pobyt ve Francii ve dvacátých letech a inspirace dílem Rodina a jeho žáků znamenaly rozhodující životní impuls. Své umělecké ambice se pokoušel realizovat ve Švýcarsku a poté v Americe, kde se po obtížných začátcích stal poměrně žádaným realistickým portrétistou. Své osobité artefakty zpracovával nejen v kameni, ale i řezbou z tvrdého dřeva, což byla technika, se kterou se seznámil na Kubě. Roku 1936 se navrátil do Čech a od té doby žil a tvořil v empírovém domku v parku zámku Blatná.

Aktivně se též účastnil společenského života v obci.

Nuceně vystěhován ze svého bydliště byl dva roky po komunistickém puči, roku 1961 emigroval do Německa, kde se mu však nedařilo o mnoho lépe. Zemřel v Mnichově roku 1968. Jeho dílo, byť rozseté po různých majitelích, tvoří osobitou součást kulturního dědictví kraje.

Pastel byl oblíbenou technikou Karla Hildprandta. Jeho přírodní scenérie v něm získávají prosluněný nádech neskutečné lehkosti.

Karel Hildprandt

V empírovém domku v zámeckém parku si Jindřich Hildprandt zřídil dílnu i obydlí.

Originál sochy chlapce-rybáře v nadživotní velikosti od Jindřicha Hildprandta je instalován na mořském pobřeží v Buenos Aires v Argentině.