Tanec mezi hroby. Antologie moderní čínské povídky

Tanec mezi hroby Antologie moderní čínské povídky

TA N EC M E ZI H ROBY A ntolog ie mo der n í č í n s ké p ov íd k y

překlad Filip Jirouš a Karina Kapounová

f ilozof ick á fa k u lta u n i v er zi t y k a r lov y, 2019

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Tanec mezi hroby : antologie moderní čínské povídky / překlad Filip Jirouš a Karina Kapounová. – Vydání první. – Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2019. – 129 stran Anglické resumé Přeloženo z čínštiny ISBN 978-80-7308-912-2 821.581-32 * (0:82-32) * (082.21) – 1921–1940 – čínská povídka – 20. století – čínské povídky – antologie 821.58 – Sino­‑tibetské literatury [25]

Kniha vychází s podporou Mezinárodního sinologického centra Chiang Ching-kuovy nadace (Taiwan). Tento výstup vznikl v rámci zastřešujícího projektu Literatura a performativita, projektu Čínská povídka 20. a 30. let 20. století – komentovaný překlad a studie řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy z prostředků Specifického vysokoškolského výzkumu na rok 2018.

Recenzovali Mgr. Jakub Hrubý, Ph.D. doc. PhDr. Miriam Löwensteinová, Ph.D. Translations © Filip Jirouš, Karina Kapounová, 2019 Preface © Dušan Andrš, 2019 © Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2019 Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-912-2 (print) ISBN 978-80-7308-913-9 (online : pdf)

Obsah Poděkování 7 Venkovská a velkoměstská povídka jako součást rané fáze vývoje moderní čínské literatury 9 Dušan Andrš Průhledy do dvou světů 13 Karina Kapounová Venkov Na rozcestí (Lu Jen) 37 Dcera se vdává (Lu Jen) 45 Vodní pohřeb (Ťien Sien­‑aj) 53 Červený lampion (Tchaj Ťing­‑nung) 57 Broskvoňový sad (Fej Ming) 62 Velkoměsto Šanghajský foxtrot (Mu Šʼ-jing) 71 Pět lidí v nočním klubu (Mu Šʼ-jing) 79 Dva, kteří necítí tep času (Liou Na­‑ou) 95 V biografu Paříž (Šʼ Če­‑cchun) 101 Dcera hradního pána (Jie Ling­‑feng) 109 Vysvětlivky 117 O autorech 123 Prameny 127 Resumé 129

Poděkování

Děkujeme: doktoru Dušanu Andršovi za neutuchající trpělivost a nedocenitelné rady; profesorce Olze Lomové za podporu a důvěru; našim rodinám za to, že nás podporovaly v našem studiu; Mezinárodnímu sinologickému centru při Karlově univerzitě, bez jehož finanční podpory by tato publikace nevznikla.

7

Venkovská a velkoměstská povídka jako součást rané fáze vývoje moderní čínské literatury Dušan Andrš

Výbor povídek osmi čínských spisovatelů nabízí českému čtenáři vhled do dvou navzájem velmi odlišných časoprostorů Číny dvacátých a třicátých let dvacátého století: tradičního světa venkova a moderního světa velkoměsta.

Navzdory dramatické odlišnosti prostředí, o jejichž literární ztvárnění usilovali, měli autoři povídek našeho výboru – jako příslušníci prvních generací tvůrců moderní čínské literatury – leccos společného. Nezřídka pocházeli z venkova nebo z menších měst a svým původem se cítili být morálně nadřazeni velkoměstu. Současně však ve velkých městech studovali či dokonce měli zkušenost s životem a studiem v cizině. Svým vzděláním a rozhledem se proto cítili být intelektuálně nadřazeni venkovu. Po studiích či po návratu z ciziny povětšinou žili a tvořili ve velkých městech, mnozí si přitom ale zachovali něco ze smýšlení venkovanů. V neposlední řadě pak šlo o spisovatele, jejichž tvorbu formovala směsice domácích a cizích literárních vlivů. Povídky našeho výboru tak jsou pozoruhodnými obrazy svébytných časoprostorů, v nichž se zrcadlí dilemata, nejistoty a tužby autorů formovaných různorodými prostředími, pestrými životními zkušenostmi a rozporuplnými vlivy.

Sledujeme­‑li vývoj čínské literatury během první poloviny dvacátého století na ose venkov–město, vidíme, že moderní literatura od svých počátků na sklonku císařství vyrůstá převážně z městského prostředí. Počínaje devatenáctým stoletím město postupně získává na významu jako prostor reforem a přejímání výdobytků západní vědy a techniky, jako svět, z nějž se do ostatních částí země šíří nové vědomosti a poznání. Moderně smýšlející vzdělanci z počátku dvacátého století jsou převážně vzdělaní obyvatelé měst a rovněž dobová próza a poezie, pojímaná jako stěžejní součást modernizačního úsilí, je výrazně spjata s městským prostředím.1

1

Zhang Yingjin (1996): The City in Modern Chinese Literature and Film (Stanford: Stanford University Press), s. 10.

venkovská a velkoměstská povídka jako součást rané fáze… 9

Přesto však již od poloviny dvacátých let pozorujeme výrazný vzestup zájmu o venkov a literární ztvárnění venkova. Hybným momentem takové proměny byla vlna zájmu o lidovou slovesnost. Ten měl, podobně jako Hnutí za novou kulturu nastupující v polovině desátých let či Hnutí 4. května z roku 1919, výrazně anti­‑tradicionalistický rozměr. Literatura začala být rozdělována na „aristokratickou“ (kuej­‑cu wen­‑süe 貴族文學) a „lidovou“ (min­‑ťien wen­‑süe 民間文學), přičemž vztah mezi takto vymezenými literaturami byl vnímán jako antagonistický. Zatímco v minulosti byla lidová slovesnost ze strany tvůrců „aristokratické“ literatury opomíjena a přezírána, mnozí z moderně smýšlejících vzdělanců (a někdy též začínajících spisovatelů v jedné osobě) nově objevili prostý lid a jeho kulturu.2 Součástí této změny byla nejen proměna pohledu na literaturu, ale také rozšíření tematického záběru literární tvorby o tematiku venkova.

Venkovské prostředí je v povídkové tvorbě přítomné již od poloviny dvacátých let, přičemž pro tyto povídky je typické, že svět venkova nahlížejí tak říkajíc zvenčí. Podobně jako první folkloristé, spisovatelé většinou žili a tvořili ve městech a život na venkově znali často jen ze vzpomínek na dětství.

Zatímco mnozí sběratelé lidové slovesnosti na venkov pohlíželi okouzlenýma očima, povídky spíše vypovídají o rozporuplném vztahu jejich autorů k obyvatelům venkova. Jak to dokládají i příběhy našeho výboru, mentalita venkovanů jim byla v mnohém cizí. Povídky Lu Jena 鲁彦, Ťien Sien­‑aje 蹇先艾 či Tchaj Ťing­‑nunga 臺靜農 tak reprezentují dominantní proud dobové venkovské literatury, která venkov převážně nahlíží s kritickým odstupem. Venkované, kteří vystupují v příbězích těchto a dalších představitelů rané fáze venkovské povídky z druhé poloviny dvacátých let, obývají zpravidla temný svět poznamenaný zaostalostí, nevědomostí a často též absencí lidskosti.3 Druhý výrazný, byť co do počtu autorů minoritní proud venkovské literatury zastupuje v našem výboru Fej Ming 废名. Venkované jsou v očích tohoto a dalších autorů obyvateli světa, který má nejen temné, ale také světlé stránky, jež mu dodávají rysy velmi specifického idylického prostoru.4 Protagonisté, odkazující svým jednáním a smýšlením ke krutosti a nevzdělanosti venkova, tak současně mohou ztělesňovat jeho nevinnost a čistotu.

2 K objevení lidové slovesnosti nejvýrazněji přispěli pekingští intelektuálové Liou Pan­ ‑nung 劉半農, Čou Cuo­‑žen 周作人 a Ku Ťie­‑kang 顧頡剛, kteří na rozdíl od tradičních vzdělanců, kteří zpravidla venkovem opovrhovali, již v druhém desetiletí 20. století začali vzhlížet k prostému lidu jako ke zdroji původní a životaschopné kultury. Li Ningyi (2008): Mythic and Folk Elements in Modern Chinese Literature: A Study of Six Writers (Lewiston, NY: Edwin Mellen Press), s. 110.

3 Zhang Yingjin (1996): The City in Modern Chinese Literature and Film, cit. d. (pozn. č. 1), s. 15.

4 Podobný literární obraz venkova vytvářel například Šen Cchung­‑wen 沈從文. Povídky tohoto autora, nabízející dílem idylický a dílem temný obraz jihočínského venkova, představuje výbor Poslední vítání jara (Praha: Verzone, 2013).

10

tanec mezi hroby

Zatímco literární obraz venkova ovládaného silami temnoty byl ve své době spíše voláním po myšlenkovém a kulturním pozdvihnutí venkovanů, které bylo vnímáno jako předpoklad pozdvihnutí celé země,5 venkov ztvárněný do podoby specifické idyly, jejíž přirozenou a nedílnou součástí jsou též tragické stránky lidské existence, byl spíše lékem určeným městskému čtenáři a jeho okoralé duši.

Specifická hodnota řady povídek s venkovskou tematikou souvisí mimo jiné s tím, že vzhledem k již zmiňované životní zkušenosti jejich autorů šlo často o výsledek „pohledu odjinud“. Prostřednictvím těchto děl byl venkov mnohdy nahlížen očima moderního městského intelektuála, který, navzdory svému venkovskému původu, psal inspirován prožitkem setkání s „cizím“ či „odlišným“. Tato inspirace se na rovině tematické projevuje tím, že se v dílech venkovské literatury poměrně často setkáváme s motivy odchodu či návratu, a to nejen fyzického (reálného), ale také vnitřního (myšleného). Z této zkušenosti se zrodily četné povídky tematizující střet moderního a tradičního, civilizovaného a necivilizovaného, pokrokového a zaostalého, nového a původního, včetně povídek Lu Sünových 魯迅, autora, jenž je všeobecně pokládán za zakladatele moderní čínské literatury.6 Podobně jako mnohé venkovské povídky, také řada literárních zobrazení Šanghaje, jež se v průběhu dvacátých a třicátých let stala kosmopolitním velkoměstem, byla inspirována konfrontací s „cizím“ či „neznámým“. Toto zneklidňující „neznámé“ mělo, zejména v očích těch, kdo šanghajské způsoby pozorovali zvenčí, nevábnou podobu směsice rozmařilosti, vypočítavosti, vulgarity a sobectví.7 Jiným zdrojem přezíravého pohledu na velkoměsto byla starší literatura, konkrétně tzv. „pranýřující román“ (čchien­‑ce siao­‑šuo 譴責小說), který dominoval na čínské literární scéně prvního desetiletí dvacátého století. Tato rozsáhlá narativní díla se cíleně zaměřovala na mapování temných stránek jednotlivých vrstev dobové, převážně městské společnosti, zhusta pak na zkorumpované úřednictvo, svět prostituce či zločinecké podsvětí.8 5

Takové pojetí bylo například součástí výzvy propagátora studia lidové kultury a vlivného levicového intelektuála Li Ta­‑čaa 李大釗, obsažené ve stati „Mladí a venkov“ (Čching­‑nien jü nung­‑cchun 青年與農村) z roku 1919.

6 Jedná se zejména o povídky „Rodná ves“ (Ku­‑siang 故鄉) ze sbírky Vřava (Praha: Svoboda, 1951) a „Snacha Siang­‑lin“ (Ču­‑fu 祝福) ze sbírky Tápání (Praha: SNKLHU, 1954).

7 Přesvědčení o zkaženosti a dekadentnosti města, jehož podobu do značné míry utvářely aktivity obchodníků, bankéřů a velkopodnikatelů, sdíleli zejména tradičněji založení intelektuálové, kteří měli svojí mentalitou blíže k venkovskému životnímu způsobu, či akademici soustředění převážně v Pekingu, jenž na rozdíl od Šanghaje nezažíval překotnou urbanizaci ani masivní rozvoj průmyslu.

8 Viz např. Chan Pang­‑čchingův 漢邦慶 román Květiny na moři neboli Šanghajské kurtizány (Chaj­‑šang chua lie­‑čuan 海上花列傳, 1892), Wu Wo­‑jaoův 吳沃堯 román Podivné jevy během dvaceti let na vlastní oči spatřené (Er­‑š’-nien mu­‑tu­‑č’ kuaj sien­‑čuang 二十年目睹之怪現狀,

venkovská a velkoměstská povídka jako součást rané fáze… 11

Také autoři povídek, které tvoří druhou část našeho výboru, vnímali realitu velkoměstské Šanghaje třicátých let – navzdory tomu, či snad právě proto, že byli jejími obyvateli – jako svět plný rozporů a tenzí. Temné stránky velkoměsta, jeho chaotičnost, kořistnictví a nestálost, byly v jejich očích vyvažovány aspekty, které z „šanghajského pekla“ dělaly svět nabízející nespočet jinde nemyslitelných příležitostí a prožitků. Mu Šʼ-jing 穆時 英, Liou Na­‑ou 劉吶鷗, Šʼ Če­‑cchun 施蟄存 a další autoři šanghajských povídek píší o světě, v němž je vše podřízeno penězům, moci a sexu, o prostoru, který je kulturně výrazně odlišný od zbytku Číny, o místu, jež je asociováno s mořem, které implikuje tekutost, nestálost, přeludnost, opojení i hrozbu.9 Povahu takto zvláštního světa usilují vyjádřit nejen samotným příběhem, ale též způsobem vyprávění. Proto při četbě mnohých povídek šanghajských autorů nabýváme dojmu, že před našima očima běží filmový pás, že se nám namísto uceleného obrazu nabízí kaleidoskopická změť nesouvislých výjevů, nebo že bloudíme prostorem, který postrádá záchytné body. Prožitek moderního světa velkoměsta je v těchto povídkách nezřídka ztvárňován prostřednictvím experimentálních narativních technik a modernistických literárních postupů, které byly v čínské literatuře do té doby prakticky neznámé.

Dva výrazné proudy čínské povídky, s nimiž se český čtenář seznamuje vůbec poprvé, vytvářejí kontrastní a současně navzájem se doplňující literární obraz čínského světa první poloviny dvacátého století v jeho ambivalentnosti a rozporuplnosti. Výbor venkovských a velkoměstských povídek je zároveň dokladem toho, že moderní čínská povídka za velmi krátkou dobu od svých prvopočátků, spadajících do prvních dvou desetiletí dvacátého století, vyspěla natolik, že vydala řadu literárně zdařilých a čtenářsky velmi působivých děl.

9 12

1903–1905) či Li Po­‑jüanovy 李伯元 romány Živoucí peklo (Chuo ti­‑jü 活地獄, 1903–1906) a Zpráva o stavu úřednictva (Kuan­‑čchang sien­‑sing­‑ťi 官場現形記, 1903–1906).

Zhang Yingjin (1996): The City in Modern Chinese Literature and Film, cit. d. (pozn. č. 1), s. 118. tanec mezi hroby

O autorech

Fej Ming (Fei Ming 废名) (1901–1967), vlastním jménem Feng Wen­‑ping 馮文炳, se narodil roku 1901 do bohaté tradiční rodiny v západočínské provincii Chu­‑pej a v mládí se mu dostalo tradičního vzdělání. Později vystudoval anglickou literaturu na Pekingské univerzitě a působil jako učitel na středních a vysokých školách. Jako autor měl velmi široký záběr – psal poezii, eseje, romány, proslul však svými povídkami. V nich se nezaměřuje na těžkosti venkovanů, jak tomu bylo u většiny autorů venkovských próz, ale soustředí se na vystižení atmosféry venkova a nálady krajiny do té míry, že jeho povídky bývají přirovnávány k básním. Zemřel v Čchang­‑čchunu na severovýchodě Číny.

Jie Ling­‑feng (Ye Lingfeng 葉靈鳳) (1905–1975) se narodil ve východočínském Nankingu. Studoval malbu na Šanghajské vysoké škole umělecké, byl členem několika literárních společností, mimo jiné jedné z nejznámějších, Společnosti Tvorba (Čchuang­‑cao še 創造社), později také redigoval časopis Les Contemporains (Sien­‑taj ca­‑čʼ 現代雜誌). Za protijaponské války odešel do Hongkongu, kde zůstal až do své smrti. Psal eseje a především povídky, které vyšly celkem v dvanácti sbírkách. Pro jeho tvorbu je charakteristické balancování na pomezí vysoké a populární literatury, svojí tvorbou často vycházel vstříc vkusu čtenářek.

Liou Na­‑ou (Liu Naʼou 劉吶鷗) (1905–1940) se narodil na Tchaj­‑wanu, dětství však prožil v Japonsku a později vystudoval francouzštinu na Université LʼAurore v Šanghaji. Ovládal řadu jazyků, byl ovlivněn různými prostředími a patřil k prvním autorům, uvádějícím do Číny japonský literární neosenzualismus. Stál v čele dvou významných avantgardních časopisů Vlak bez kolejí (Wu­‑kuej lie 無軌列) a Nové umění (Sin wen­‑i 新文藝), podílel se na redigování časopisu Les Contemporains (Sien­‑taj ca­‑čʼ 現代雜誌) a vedl vlastní knihkupectví. Vedle literatury se věnoval též kinematografii. Za války vydával projaponsky zaměřené noviny, pravděpodobně z důvodu kolaborace s projaponským režimem byl ve svých pětatřiceti letech zavražděn. Podle spisovatele Šʼ Če­‑cchuna ho nechala zavraždit šanghajská mafie, s níž se údajně dostal do sporu.

o autorech 123

Lu Jen (Lu Yan 鲁彦) (1901–1944), vlastním jménem Wang Cheng (Wang Heng 王衡) se narodil ve východočínské provincii Če­‑ťiang do obchodnické rodiny a v mládí získal tradiční vzdělání. Mimo jiné studoval na Pekingské univerzitě a ovládal esperanto, ve kterém později s literární skupinou, kterou spoluzakládal, vydával literární časopis. Za protijaponské války působil jako šéfredaktor vlivného časopisu O literatuře a umění (Wen­‑i ca­‑čʼ 文藝雜志).

Podle velikána čínské moderní literatury Lu Süna byl Lu Jen zástupcem generace spisovatelů venkovské povídky. Zde uvedené povídky „Na rozcestí“ a „Dcera se vdává“ patří k autorově typické tvorbě, která klade důraz na zobrazení zvyklostí rodného kraje. Lu Jen zemřel v chudobě a nemoci v provincii Kuej­‑lin.

Mu Šʼ-jing (Mu Shiying 穆時英) (1912–1940) se narodil do rodiny bankéře a spekulanta se zlatem, který však v důsledku nevydařených obchodů přišel o majetek. I přes finanční tíseň vystudoval prestižní katolickou Université lʼAurore v Šanghaji. Ještě jako mladík si získal pozornost spisovatele Šʼ Če­‑cchuna. Z Mu Šʼ-jinga se záhy stala celebrita – byl miláčkem mladých a hvězdou tančíren, o kterých velmi svébytným stylem často psal. Za japonské okupace spolupracoval s projaponským režimem, za tuto kolaboraci byl roku 1940 zavražděn neznámým atentátníkem. Mu Šʼ-jing je známý především svými modernistickými povídkami, v nichž originálními literárními technikami, které mnohdy připomínají filmovou montáž, zachycuje atmosféru nestálosti a pomíjivosti velkoměsta. Šʼ Če­‑cchun (Shi Zhecun 施蟄存) (1905–2003) vlastním jménem Šʼ Te­‑pchu 施德普, se narodil ve východočínském Chang­‑čou, ale většinu svého života prožil v Šanghaji, kde také studoval na Šanghajské univerzitě angličtinu a na Université lʼAurore francouzštinu. Byl na rozdíl od většiny autorů vzdělaný v klasické čínské literatuře a specializoval se na tchangskou poezii. Měl velký vliv v šanghajských literárních kruzích a po několik let vedl prestižní časopis Les Contemporains (Sien­‑taj ca­‑čʼ 現代雜誌), představující čínskému publiku moderní tendence v literatuře a umění, a to prostřednictvím překladů zahraniční literatury i uveřejňováním originálních čínských děl. Za protijaponské války pobýval v jihozápadní provincii Jün­‑nan a později jihovýchodní provincii Fu­‑ťien, kde vyučoval na univerzitách, v roce 1948 se vrátil do Šanghaje. V roce 1957 se stal obětí Kampaně proti pravičákům, v té době také přestal psát a zaměřil se na výzkum staré čínské literatury. Psal poezii i eseje, mezi jeho nejznámější díla však patří modernistické povídky, inspirované Freudovým učením i dílem rakouského spisovatele Arthura Schnitzlera.

124

tanec mezi hroby

Tchaj Ťing­‑nung (Tai Jingnong 臺靜農) (1903–1990) se narodil ve východočínské provincii An­‑chuej. V dětství se mu dostalo klasického vzdělání, později však vystudoval Pekingskou univerzitu. V mládí pod vlivem svého učitele a přítele Lu Süna založil s dalšími autory Bezejmennou společnost (Wu­ ‑ming še 無名社), jednu z mnoha dobových literárních společností věnujících se moderní literatuře. Kromě povídek psal básně v nové formě a eseje, oceňován byl také jako kaligraf. Po roce 1946 odešel na Tchaj­‑wan, kde vyučoval na několika vysokých školách. Tchaj Ťing­‑nungovy povídky se soustředí na zobrazení temných stránek života na tradičním čínském venkově a jsou ceněné pro svoji stručnost, prostotu, syrovost a zdařilé zachycení místních zvláštností a dialektů. Zemřel v Tchaj­‑peji, hlavním městě Tchaj­ ‑wanu. Ťien Sien­‑aj (Jian Xian’ai 蹇先艾) (1906–1994) se narodil do tradiční rodiny vysoce postavených úředníků a v dětství navštěvoval soukromou školu, kde se mu dostalo tradičního vzdělání. Později odešel z rodné jihozápadní provincie Kuej­‑čou na studia do Pekingu, kde se účastnil aktivit literárních kruhů, zabývajících se novou literaturou. Za protijaponské války se vrátil do Kuej­‑čou, kde se snažil pomocí literatury probouzet v lidech vlastenecké cítění. Během války a po válce postupně učil na několika středních i vysokých školách a byl členem různých literárních organizací. Dílem, kterým vešel do povědomí čtenářů, je povídka „Vodní pohřeb“, jako autorovo reprezentativní dílo jsme ji zařadili do našeho výboru. Ťien Sien­‑aj se ve svých povídkách často vrací do rodného kraje, všímá si mnohdy velmi krutých tradičních zvyků, povahových rysů venkovanů a jejich jazyka. Zemřel ve věku 88 let v Kuej­‑jangu, hlavním městě provincie Kuej­‑čou.

o autorech 125

Prameny

Venkov Na rozcestí (Chalu 岔路) – Lu Yan, Xiao Feng (ed.) (2004): Lu Yan zuopin ji er 鲁彦作 品集二 [Výbor z Lu Jenova díla: 2. díl]. (Beijing Book Co. Inc.).

Dcera se vdává (Juying de chujia 菊英的出嫁) – Lu Yan, Xiao Feng (ed.) (2004): Lu Yan zuopin ji er 鲁彦作品集二 [Výbor z Lu Jenova díla: 2. díl]. (Beijing Book Co. Inc.).

Vodní pohřeb (Shuizang 水葬) – Jian Xian’ai (1999): Shuizang 水葬 [Vodní pohřeb].

(Peking: Huaxia chubanshe). Červený lampion (Hong deng 紅燈) – Tai Jingnong, Huang Qiaosheng (ed.) (2015): Tai Jingnong quanji: di zhi zi 台静农全集 地之子 [Tchaj Ťing­‑nungovy sebrané spisy: syn země]. (Zhengzhou: Haiyan chubanshe).

Broskvoňový sad (Taoyuan 桃園) – Fei Ming (2012): Tianyuan xiaoshuo 田园小说 [Venkovské povídky]. (Shanghai: Shanghai wenyi chubanshe).

Velkoměsto Šanghajský foxtrot (Shanghai de hubuwu 上海的狐步舞); Pět lidí v nočním klubu (Yezonghuili de wu ge ren 夜總會裡的五個人); Dva, kteří necítí tep času (Liang ge shijian de buganzhengzhe 兩個時間的不感症者); V biografu Paříž (Zai Bali daxiyuan 在巴黎大戲院) – Li Oufan (ed.) (2001): Shanghai de hubuwu: xin ganjue pai xiaoshuo xuan 上海的狐步舞 :新感覺派小說選 [Šanghajský foxtrot: výběr autorů novosenzualistického literárního proudu]. (Taibei: Yunchen wenhua).

Dcera hradního pána (Ťiou Lü­‑mej鸠绿媚) – Ye Lingfeng (1998): Ye Lingfeng xia‑ oshuo quanbian叶灵凤小说全编 [Kompletní výbor Jie Ling­‑fengových povídek].

(Shanghai: Xuelin chubanshe).

prameny 127

Resumé

Dancing among Graves is an anthology and a study of modern Chinese short story in its early stage, that is 1920s and 30s. This was a very revolutionary period for China – both the country and the society were being modernized, old and traditional had to make way for new and modern. Modernity is central to all the selected short stories, some of which are translated into a foreign language for the first time. The anthology is split into two parts – short stories with rural theme and with city theme. While produced in roughly the same period, there are clear contrasts in style and topics. Using the translations as examples, the contrasts and main features of these genres are further discussed in a study at the beginning of the book.

resumé 129

Tanec mezi hroby.

Antologie moderní čínské povídky Vydala Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1 Z čínských originálů přeložili Filip Jirouš a Karina Kapounová Typografická osnova František Štorm Sazba z písma Skolar Dušan Neumahr Vyrobila Togga, spol. s r. o., Praha Vydání první, Praha 2019