Daniela Šterbáková: Myslet

MYSLET Komentář k novele Chůze a románům Staří mistři a Mýcení Thomase Bernharda

Daniela Šterbáková

filozofická fakulta univerzity karlovy, 2016

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Šterbáková, Daniela Myslet : komentář k novele Chůze a románům Staří mistři a Mýcení Thomase Bernharda / Daniela Šterbáková ; ze slovenštiny přeložila Kateřina Kutarňová. – Vydání první. – Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2016. – 99 stran. – (Trivium ; 10. svazek) Anglické resumé ISBN 978-80-7308-592-6 821.112.2(436)­‑3 * 159.955 * 7.04 * 82.07 – Bernhard, Thomas, 1931–1989. Gehen – Bernhard, Thomas, 1931–1989. Alte Meister – Bernhard, Thomas, 1931–1989. Holzfällen – rakouská próza – 20. století – myšlení – rozum – náměty, témata a motivy – literatura a filozofie – interpretace a přijetí literárního díla – monografie 821.112.2.09 – Německá literatura, německy psaná (o ní) [11]

Ze slovenštiny přeložila Kateřina Kutarňová

Recenzovali Mgr. Karel Císař, Ph.D. Mgr. Tomáš Koblížek, Ph.D.

© Daniela Šterbáková, 2016 © Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2016 Všechna práva vyhrazena ISBN 978-80-7308-592-6

Obsah Úvod 7 Karrer se pomate 12 Lidská přirozenost a poznání 14 Subrozum, náhražkové myšlení, nerozum 26 Vztah chůze a myšlení: vysvětlení perspektivy 39 Pozorující hrdinové 47 Pozorující postavy 48 Pozorování 58 Nenápadné myšlení 67 Forma 67 Čtenář 76 Závěr 85 Dodatky 89 Neodlišování střídání časových a dějových linií – unikající přítomnost v reflexi 89 Je podle Bernharda možná nezaujatá reflexe? 90 Literatura 96 Rejstřík 97 Resumé / Summary 98

Úvod Není úplně snadné říci, co si Thomas Bernhard o myšlení myslí. Bernhard nás z počátku velmi mate. Čtenář vezme do ruky jeho Chůzi a čte. Po chvíli zjistí, že celá kniha dost možná pojednává o myšlení. S tím si vystačí prvních třicet stran. Na těchto třiceti stranách pomalu dojde k závěru, že hlavním hrdinou bude pravděpodobně Karrer, postava promýšlející své otázky pečlivě do hloubky. Najednou však přijde bod zlomu, neboť domnělá hlavní postava se zblázní. Karrer se nepochybně zbláznil definitivně, neboť musel být internován1 na Steinhofu v pavilonu VII. To ovšem znamená, že takzvaný hrdina je úplný zkrachovanec a již se nevrátí. Souvislost mezi myšlením a šílenstvím je přitom zjevná. O tomto incidentu se totiž dozvídáme prostřednictvím vyprávění další postavy novely Oehlera, Karrerova obdivovatele, který se pokouší objasnit příčinu přítelova pomatení jeho psychiatrovi Scherrerovi. Karrer se prý pomátl právě proto, že byl typem člověka, který si pokládá jednoduché otázky a pokouší se na ně nalézt odpovědi, ačkoli si jasně uvědomuje, že „by bylo jednodušší si takové otázky neklást“.2 Chce tedy Bernhard říci, že si raději nemáme žádné otázky klást, abychom se nepomátli? Máme přestat myslet?

O myšlení se nicméně hovoří neustále. Karrer je nadále součástí děje a událost, která je „sice událost poučná, ale nikoli zásadní“,3 je popsána na zhruba třiceti stranách. Těchto třicet stran ovšem tvoří více než pětinu knihy (a to za předpokladu, že bereme v úvahu pouze výslovné zmínky o dané příhodě). Bernhard se po celou dobu snaží odvést pozornost od myšlení, avšak čtenáři se neustále vrací otázka: „Kdo je tu vlastně ten, kdo myslí?“ Je to Karrer, který se po-



1 „Říkejme, že je internován, protože nechceme říkat zavřený anebo zavřený jako dobytče, dodává Oehler.“ BERNHARD, Thomas, Chůze, přel. Miroslav Petříček, Praha 2005, s. 92 n. Steinhof je vídeňský blázinec, který se v Bernhardových textech vyskytuje neustále.

2 Příkladem takové otázky může být otázka „O co Karrer přichází, když už nikdy nepřijde do hostince Oben­ aus?“. Pasáž dále pokračuje: „A ačkoliv víme, že by bylo jednodušší si takovou otázku ( jedno jakou otázku) neklást, přesto jsme si tuto (vůbec nějakou) otázku položili.“ Tamtéž, s. 114 nn.

3 Tamtéž, s. 70. Jedná se o detaily Karrerova pomatení v Rustenschacherově obchodě.

7

mate? Nebo myslí Oehler, který se za celou dobu zmůže na pouhou reflexi Karrerova myšlení? Myslí snad psychiatr Scherrer, o němž v textu nenalezneme jediné pozitivní slovo? Nebo je tím, kdo myslí, vědec Hollensteiner, který spáchá sebevraždu? Co tedy znamená myslet?

Myšlení každé postavy je v textu charakterizováno jinak. Snad jen v případě Scherrera je čtenář nakloněný uvěřit tomu, že celkem vzato nemyslí, neboť „z něj promlouvá jenom nevědomost“.4 Způsob, jímž si čtenář takříkajíc najde svého „myslícího hrdinu“ v jedné z postav, vede k odlišnému uchopení celého příběhu a jeho poselství právě skrze tuto postavu. Bernhard si se čtenářem skutečně hraje. Čtenář zde již není tím, kdo má právo se do děje vkládat a ztotožňovat se s určitou postavou, skrze kterou se mu následně osvětluje děj i konání druhých postav. Zůstává mu role pouhého diváka, nebo snad spíše kolemjdoucího, který na krátko nahlédne, ale nepochopí nic, neboť spěchá dále. Jakmile nabude dojmu, že si konečně pro sebe našel toho, kdo v knize myslí, Bernhard mu ho sebere. Nechá ho se usmrtit (Hollensteiner), zbláznit se (Karrer) nebo ho prostě o vlastním myšlení nenechá říci vůbec nic (Oehler, který pouze reprodukuje myšlení druhého). Poskytne divákovi jméno i popis postavy jako základ pro jisté uchopení myšlení, následně ho však vezme zpět. Celý příběh se tedy točí kolem myšlení a různých stavů, které myšlení může zapříčinit. Zároveň se ale myšlení vyhýbá. Na poslední stránce knihy se čtenář dočte: „Stav naprosté lhostejnosti, v němž se potom ocitám, říkal, je veskrze filozofickým rozpoložením.“5 Čtenář se tedy právem ptá, zdali to, o co zde celou dobu šlo, byla pouhá snaha o vykreslení určité rezignace.

Klademe si otázku: Proč bychom se měli zabývat myšlením, jestliže o něm sám Bernhard nic neříká? Proč má být zajímavé analyzovat literární text, který končí „lhostejností“? V širším kontextu se můžeme ptát, proč by mělo být zajímavé hledat filozofické myšlenky u autora, který by se zjevně sám od filozofie nejraději di4 Tamtéž, s. 73. Scherrer jako postava nevykazující žádné známky používání rozumu bude častokrát zmiňován zejména v první interpretaci.

5 Tamtéž, s. 150.

8 úvod

stancoval? Tato otázka se stává dílčí motivací tří částí tohoto textu, stejně jako jistá nedůvěra v to, že jediný odkaz autora tolik opěvovaného literární kritikou by snad měl spočívat ve skeptické rezignaci na přemýšlení. Opětovné čtení Chůze a dalších Bernhardových knih ukazuje, že myšlení nejenže není Bernhardovi lhostejné, ale (jak se také pokusím ukázat) stává se jedním z dominantních témat, které ve svých dílech zpracovává.6 Na tomto místě je tedy třeba načrtnout kontext Bernhardovy „nefilozofičnosti“.

Bernhard je často (ne zcela neprávem a do značné míry zplošťujícím způsobem) čten jako představitel jakési negativní skepse.

Přispívají k tomu v první řadě témata jeho děl – šílenství, kritika státu, nerozumnost lidského života či sebevražda –, ale nicméně také způsob, jakým se o nich mluví. Bernhardův styl psaní je negativismy doslova přesycen. Skrze tyto ponuré motivy však pronikavě vystupuje i jeho pozitivní přístup právě vzhledem k tématu myšlení.

Bernhard jako nositel řady domácích i zahraničních literárních ocenění je u nás známý zejména jako literát a dramatik.7 O filozofickém aspektu jeho díla se ovšem navzdory zjevné filozofické přitažlivosti jeho myšlenek příliš nepíše. Důvod je pochopitelný – o „filozofii“ jako o vědeckém díle se tu hovořit nedá. Dokonce i tvrdit, že se Bernhard pokouší o ryzí filozofickou reflexi určitého problému, by znamenalo nejen ochudit jeho záběr (který je širší než filozofický), ale také ho v určitém smyslu nepochopit. Jak říká: „Vždycky jsem měl rád lidi, kteří takzvaně filozofují, nikoli filozofy samé, s nimiž jsem se za života setkal a kteří se skutečnými filozofy neměli nic společného a jejichž školometská filozofie a filo­zofické tlachy mě odjakživa odpuzovaly. […] Dnešní doba nemá jediného filozofa. Má však lidi, kteří filozofují, za takového filozofujícího člověka bych rád označil sám sebe.“8 Bernhard tedy neodmítá rozum a filozofii jako takové.9 Naopak,



6 To, zda­‑li Bernhard přistupuje ve svých knihách k otázce myšlení cíleně a systematicky nebo ne, nechme raději otevřené. V jistém smyslu se dá říci, že určitý cíl sleduje; ve vícerých dílech směřují jeho úvahy ke stejnému závěru. Nicméně je zjevné, že „závěr“ je z velké míry záležitostí interpretace.

7 Veřejnosti jsou známé zejména jeho hry Staří mistři, U cíle a Světanápravce.

8 BERNHARD, Thomas, Ano, přel. Hana Staviařová, Praha 2004, s. 106 n.

9 Viz pasáž o Scherrerovi z první kapitoly.

9

v určitých momentech vysloveně zdůrazňuje jejich potřebu. Jednu pasáž k této problematice obsahuje román Mráz.10 Zde najdeme pět odstavců,11 tematicky i formálně oddělených, stručných, leč hutných, které postupnou gradací a prolínáním metaforicky představují myšlenku nevyhnutelné potřeby používat rozum v určitých mezích. První pasáž popisuje primitivní obyvatele „tak ponurého místa jako Weng“, o kterém „si dokážu představit, že se tu lidé po delší době zblázní“, lidi, kteří žijí jen svojí pohlavností („nemoc, která od přírody zabíjí“), a jeden s druhým zacházejí s „podřadnou slabomyslností“ („všichni žijí pohlavní život, tedy nežijí“).

Pasáž se spontánně a plynule přesouvá k dalšímu odstavci, avšak znenadání se naprosto změní typ člověka, o němž je řeč. Bernhard v krátkosti popisuje jistého právníka, který se příliš detailně vyzná ve všem a který se z „toho množství akt“ zbláznil a skončil na Steinhofu. V následujícím odstavci potom nazve myšlenkový pochod sebevraždou12 a o dva odstavce dále se znovu vrací k bezútěšné situa­ci lidí, kteří „ještě nikdy nevyšli z údolí“, a „viděli vlak jen zvenku“, „zůstávají v místě svého výdělku a nic jiného je nezajímá“, načež vzápětí jedním dechem dodá, že „člověk tu musí mít něco na čtení nebo nějakou práci“. Danou pasáž lze vzhledem k otázce rozumu a filozofického myšlení interpretovat ve smyslu potřeby používat rozum, ale používat ho „rozumně“. Bernhardův zájem o myšlení jako takové probouzí jistou interpretační intuici, která nás následně nabádá k filozofické reflexi této otázky.

Zde již máme první nápovědu ohledně charakteru a obsahu tohoto textu. Abychom mohli sledovat různé motivy myšlení a rozumnosti, budeme číst Bernhardovy knihy Chůze, Staří Mistři13 a Mýcení14 (s přihlédnutím k románům Mráz, Ano a k dramatu Slav10 BERNHARD, Thomas, Mráz, přel. Radovan Charvát, Praha 2007, s. 20–25.

11 Toto stojí za zmínku, neboť ve většině Bernhardových textů jakékoli dělení (zejména dělení na odstavce) chybí; jsou jednolitým celkem. Mráz je Bernhardovým prvním větším dílem, v němž je dělení textu ještě z části zachováno.

12 „Mně to připadá, jako bych stál ve stínu myšlenkového pochodu, který je mi blízký, totiž jeho myšlenkového pochodu: jeho sebevraždy.“ Tamtéž, s. 22.

13 BERNHARD, Thomas, Staří mistři, přel. Bohumil Šplíchal, Praha 2004.

14 BERNHARD, Thomas, Mýcení. Rozčilení, přel. Marek Nekula, Praha 1999.

10 úvod

nost pro Borise).15 Nepůjde přitom o ucelenou interpretaci každého z těchto textů v souvislosti s různými aspekty, k nimž daný text odkazuje. Půjde výlučně o sledování linie myšlení, která se jimi vine více či méně výrazně, a kterou budeme přesněji řečeno vytvářet, ne sledovat, protože zde nic jako sledovatelná linie neboli „koncepce” myšlení není.

Navzdory tomu – nebo spíše právě díky tomu – je třeba se pokusit určitou systematickou linii nalézt, byť bez nároku na tvrzení, že se jedná o tutéž, již sleduje samotný autor. Do jisté míry nám tato uměle vytvořená linka poslouží jako pomůcka při sledování motivů myšlení v jednotlivých textech. Vzhledem k tomu, že je vícevrstevná (takže při jedné interpretaci myšlení se již ukazuje druhá, jejíž vysvětlení však není možné před ukončením první interpretační roviny), je nezbytné myšlenkovou linii interpretace uměle dělit na části, které je zároveň nutné v mysli neustále propojovat do jednoho celku.

V těchto interpretacích se nám bude prezentovat vždy určitá postava či skupina postav, které reprezentují určitý způsob myšlení.

Tato kniha je formálně rozdělena do tří hlavních kapitol. Kaž­dé z nich odpovídá jedna interpretace, vždy vedená z jiného úhlu pohledu. Pokusím se v nich vykreslit myšlení tak, jak je možné ho různými způsoby u Bernharda nalézt; jak je možné s myšlením zacházet, uchopovat ho. V první a nejobšírnější části se soustředíme na různé varianty otázky, co znamená poznávat a myslet. Z nich následně vykrystalizuje problém vztahu mezi myšlením, nemyšlením a šílenstvím. Druhá kapitola se zabývá myšlením reflektivním, lépe řečeno pozorováním, během kterého si pozorovatel všímá a popisuje pozorované události. Ukáže se však, že tento způsob myšlení není postačující a vyčerpávající, že vlastně není myšlením. Třetí kapitola ukazuje způsob, jímž lze hledat u Bernharda myšlení, které neselže v šílenství nebo nezabředne do nicneříkajícího detailního popisu a které má na pozadí předešlých interpretací snad nejblíže k tomu, co podle něj znamená myslet. Myšlení v Bernhardově díle nelze podle této interpretace nalézt vysloveně v obsahu knihy, ale je třeba jej hledat v její formě, ve které jsou nám myšlenky předávány.

15 BERNHARD, Thomas, „Slavnost pro Borise“, in týž: Hry II, přel. Wolfgang Spitzbardt, Praha 1999. 

11

Resumé / Summary This book presents three different yet interrelated interpretations of what it means to think that derive from in­‑depth reading of Thomas Bernhard’s short novel Gehen, and of his novels Alte Meister and Holzfällen.

Bernhard never explicitly states what he thinks that thinking but also not­‑thinking is or is meant to be. Nor does he develop the ‘question of thinking’ in a systematic manner. Interestingly enough, it is precisely thinking and its various facets that grab the attention of Bernhard’s characters and is at the centre of their many discussions and soliloquies. His characters get indeed never tired of the issues connected with thinking and its categories, with concepts, with rationality and knowledge, irrationality and fallacies, and all other activities that accompany thinking, observing, noticing and describing.

Even though Bernhard does not say much about thinking, we can follow the course of his undirected thought that uses all the aspects of thinking – observation, description, and thorough inquiring and interrogating. Bernhard uses punctuation only infrequently, thus creating one­‑breath, half­‑page long sentences packed with lots of details that are all of equal importance. It is as if a thought in question could not be expressed altogether or, at least, not in a comprehensive and thorough manner. Bernhard thus balances on the edge of reason and madness, of being exact and fuzzy, switching between showing the truth and concealing it.

The first interpretation demonstrates that truth cannot be gained in full, especially not by continuous inquiring and questioning, although such an attitude might at first appear admirable. It is always possible to ask yet another question. Bernhard draws our attention to the need to accept the limits of our cognition which is incomprehensive and in no respect infallible. Quite the contrary: the struggle for our own truth is an endeavour which is doomed to collapse. This is well illustrated in Bernhard’s Gehen on one of its characters, Karrer, who goes insane exactly because he did not 98

resumé / summary

accept the limits proper to our knowledge – he did not stop asking questions at the right moment.

Oehler from Gehen, Atzbacher from Alte Meister and the man from Holzfällen are characters that are at the core of the second interpretation which deals with the activities of observing and describing. These characters show to us how to observe means just to take in the details of other people’s attitudes and thought, without even trying to take a critical stance towards the seen or heard. Since a description which results from such observations is only a copy of someone else’s effort to think, the observer bares himself from experiencing the very feeling of thinking.

The third and last interpretation deals with two formal aspects of the respective texts: with the narrators of the stories and with Bernhard’s treatment of time. According to this interpretation, nothing is being said about thinking in Bernhard’s books – it is necessary to think, not to talk about what it is like to think. To think means to constantly move between the thinking and the not­‑thinking; in this way, thinking comes out as a specific art. The character engaged in this art of thinking is not the one who plays its part in the stories. It is no one else but the reader alone.

99

Daniela Šterbáková Myslet.

Komentář k novele Chůze a románům Staří mistři a Mýcení Thomase Bernharda Vydala Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1, jako 10. svazek ediční řady Trivium Ze slovenštiny přeložila Kateřina Kutarňová Jazyková korektura Klára Kunčíková Typografická osnova František Štorm Sazba z písem Baskerville Pro a John Sans Pro studio Lacerta (www.sazba.cz) Tisk Tiskárna PROTISK s. r. o., České Budějovice Vydání první, Praha 2016