Heslář české avantgardy

V řadě Opera Facultatis philosophicae Universitatis Carolinae Pragensis vyšlo:

Radovan LOVČÍ: Alice Garrigue Masaryková. Život ve stínu slavného otce Lenka BOBKOVÁ, Jana KONVIČNÁ (edd.): Rezidence a správní sídla v zemích České koruny ve 14.–17. století Jan PELIKÁN: Jugoslávie a pražské jaro Zdeněk HOJDA, Hana PÁTKOVÁ (edd.): Pragmatické písemnosti v kontextu právním a správním Jana KRÁLOVÁ, Zuzana JETTMAROVÁ et al.: Tradition versus Modernity. From the Classic Period of the Prague School to Translation Studies at the Beginning of the 21st Century

Josef Vojvodík – Jan Wiendl (eds.)

Aleš MUDRA: Kapitoly k počátkům řezbářské tradice ve střední Evropě

HESLÁŘ ČESKÉ AVANTGARDY

Inspirations françaises. Recueil d’interventions portant sur l’histoire de l’art

HESLÁŘ ČESKÉ AVANTGARDY ESTETICKÉ KONCEPTY A PROMĚNY UMĚLECKÝCH POSTUPŮ V LETECH 1908–1958

Jana HUBKOVÁ: Fridrich Falcký v zrcadle letákové publicistiky.

Letáky jako pramen k vývoji a vnímání české otázky v letech 1619–1632

Připravujeme:

Pragensis

Universitatis Carolinae

Facultatis philosophicae

Opera

Martin KOVÁŘ: Město a hry

vol. IX

AVANTGARDA_prebal_02.indd 1

Heslář české avantgardy je kolektivním projektem, jehož cílem je rekonstrukce vybraných stěžejních pojmů a konceptů, které česká umělecká avantgarda zavedla zejména do literatury a výtvarného umění. Čtenář se v knize zpravidla nesetká s hesly věnovanými tradičním uskupením, jednotlivým „ismům“, periodikám či literárněhistorickým a umělecko-historickým kategoriím s jejich historizujícím popisem a výkladem. Jednotlivá hesla chtějí být především rekonstruktivním výkladem uměleckých konceptů, zohledňujících princip intermediální reflexe, ale také specifických tvůrčích metod a postupů. Jsou proto pojata jako rekonstrukce vzájemných vztahů (text, obraz, hudba, divadlo, film, fotografie) k dobovému vědeckému a kulturně-filozofickému kontextu a k společensko-politickým aktivitám. Texty hesel, rozsahem nesouměrných, cíleně žánrově kolísají mezi retrospektivně pojatou rekonstrukcí umělecko-kulturního nebo sociokulturního fenoménu a tematizací problémových a interpretačně založených okruhů. Žánrová a kvantitativní různorodost mají umožnit větší transparenci jednotlivých pojmů Hesláře v jejich diachronním a synchronním kontextu. Jednotlivá hesla sledují zejména oblast literatury a výtvarného umění, dotýkají se rovněž sféry divadelního a filmového umění. Oblasti architektury a moderní hudby si všímají spíše kontinuálně, nikoli prostřednictvím „monografických“ hesel. Oproti dosavadní diskusi a recepci české avantgardy posunujeme její počátky do prvního desetiletí 20. století. Vývoj české avantgardy jako skupinového hnutí, jeho programy, estetické koncepty a proměny uměleckých strategií, technik a postupů jsou zde sledovány až do roku 1958.

Opera Facultatis philosophicae Universitatis Carolinae Pragensis vol. IX

Josef Vojvodík – Jan Wiendl (eds.)

11.4.2011 21:41:48

HESLÁŘ ČESKÉ AVANTGARDY ESTETICKÉ KONCEPTY A PROMĚNY UMĚLECKÝCH POSTUPŮ V LETECH 1908–1958

Josef Vojvodík – Jan Wiendl (eds.)

Ediční řada Opera Facultatis philosophicae Universitatis Carolinae Pragensis, řídí prof. PhDr. Ing. Jan Royt

Kniha vychází za přispění Centra výzkumu české umělecké avantgardy při Ústavu české literatury a literární vědy FF UK (LC 06053)

Lektorovali: PhDr. Lenka Bydžovská, CSc. Dr. Peter A. Zusi

Opera Facultatis philosophicae Universitatis Carolinae Pragensis vol. IX Josef Vojvodík – Jan Wiendl (eds.): Heslář české avantgardy. Estetické koncepty a proměny uměleckých postupů v letech 1908–1958 Vydala Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, Praha 1 a vydavatelství TOGGA, spol. s r. o., Volutová 2524, Praha 5 © Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2011 © TOGGA, 2011 © Josef Vojvodík, Jan Wiendl (editors) © Michal Bauer, Dáša Beracková, Petr A. Bílek, Karel Císař, Petra Hanáková, Libuše Heczková, Tomáš Jirsa, Andrea Jochmanová, Marie Langerová, Petr Málek, Vladimír Papoušek, Alžběta Plívová, Zbyněk Sedláček, Hana Šmahelová, Veronika Veberová, Josef Vojvodík, Jan Wiendl, Irina Wutsdorffová collage © Karel Teige – dědicové c/o DILIA, 1926 Jazyková redakce: Zdena Wiendlová, Iva Sokolová Obálka a typografie: Jana Vahalíková Sazba z písma Fedra: Dušan Neumahr Tisk: Tiskárna PROTISK, s. r. o., České Budějovice Vydání první, Praha 2011 ISBN 978-80-7308-332-8 (Univerzita Karlova v Praze) ISBN 978-80-87258-56-9 (TOGGA)

OBSAH

9

Úvodem

15

Česká avantgarda: vývoj, skupiny, proměny, teorie, programy, umělecké postupy (Josef Vojvodík)

63

Abeceda (Josef Vojvodík)

75

Abstrakce (Zbyněk Sedláček)

81

Anti-ornament (Tomáš Jirsa)

93

Civilizační poezie (Vladimír Papoušek)

99

Civilizovaná žena (Libuše Heczková)

105

Dětství, kniha pro děti a avantgarda (Hana Šmahelová)

123

Estetická funkce a funkcionalismus (Irina Wutsdorffová)

135

Exotismus, básnický cestopis (Veronika Veberová)

145

Film: sedmé umění, desátá múza (Petra Hanáková)

153

Fotografie (Karel Císař)

161

Halucinatorní objekty a krize objektu (Josef Vojvodík)

173

Kubismus v literatuře (Dáša Beracková)

181

Masová (re)produkce (Petr Málek)

199

Město (Petr Málek)

225

Nalezený objekt (Marie Langerová)

237

Nejskromnější umění (Dáša Beracková)

245

Osvobození divadla (Andrea Jochmanová)

257

Pásmo (Michal Bauer)

263

Proletářské umění (Michal Bauer)

279

Realizované básně a knihy-objekty (Josef Vojvodík)

285

Řád nového života a tvorby (Jan Wiendl)

305

Sen, snový záznam (Marie Langerová)

319

Socialistický realismus a avantgarda (Petr A. Bílek)

331

Stavba a báseň (Josef Vojvodík)

349

Strukturalismus, fenomenologie a česká avantgarda (Josef Vojvodík)

367

Tělo, tělesnost, antropologické konstanty (Libuše Heczková – Alžběta Plívová)

379

Ultrafialové obrazy (Josef Vojvodík)

393

Vnitřní model (Josef Vojvodík)

403

Voiceband (Andrea Jochmanová)

411 449 457 459

Literatura O autorech Resumé / Summary Jmenný rejstřík

ÚVODEM

Heslář české avantgardy je kolektivním projektem, jehož cílem je rekonstrukce vybraných stěžejních pojmů a konceptů, které česká umělecká avantgarda zavedla zejména do literatury a výtvarného umění,¹ aby jimi pojmenovala a specifikovala vlastní strukturně-konstruktivní postupy, techniky, esteticko-umělecké koncepty a programy a vztahy mezi jednotlivými uměleckými médii. Zároveň jde o pojmy, které se v dosavadním bádání o české avantgardě ustálily jako pojmenování jejích forem, jimiž se v umělecké teorii i praxi projevovala. Jde však také o to, nabídnout nový, kontextuálně zaměřený pohled na souvislosti, vazby a problémy české umělecké avantgardy v souvislosti s reflexí evropského kontextu, které v různých, zkoumání avantgardy příznivých i méně příznivých dobách rozvíjela (a do určité míry i konzervovala) domácí literární historie a uměnověda.

Oproti dosavadní diskusi a recepci české avantgardy posunujeme její počátky do prvního desetiletí 20. století. Rozhodujícím kritériem tohoto časového zakotvení je okolnost, že v této době vystupují na veřejnost především dvě umělecké skupiny – v letech 1907 a 1908 skupina Osma a v roce 1911 Skupina výtvarných umělců –, které mají již charakter avantgardních seskupení, sledujících určitý společný cíl, třebaže bez politických ambicí a implikací, které charakterizují avantgardní hnutí v meziválečné Československé republice dvacátých a třicátých let 20. století. Vedle společně sdíleného uměleckého programu je zde, u zmíněných skupin raných nultých let, podstatným momentem vědomí novátorství (zároveň ve vztahu k tradici, pokud jde např. o novou recepci gotiky a baroka prizmatem kubistické „vícerozměrnosti světa“)² v opozici proti akademickému konzervatismu. Kritériem zásadního významu je princip „nového vidění“, kterému lze rozumět jako principu avantgardní estetiky vůbec.

V tomto principu se odráží změněné a ztížené vidění a vnímání světa ve smyslu jeho kritické funkce; zároveň jde o výzvu k odautomatizování vnímání ve prospěch reálně smyslového prožívání věcí, senzitivity a vědo1

Jednotlivá hesla sledují zejména oblast literatury a výtvarného umění, dotýkají se rovněž sféry divadelního a filmového umění. Oblasti architektury a moderní hudby si všímají spíše kontinuálně, nikoli prostřednictvím „monografických“ hesel.

2

Srov. LAMAČ, Miroslav: Osma a Skupina výtvarných umělců 1907–1917. Odeon, Praha 1988, s. 161; LAHODA, Vojtěch: Český kubismus. Brána, Praha 1996, s. 46.

9

HESLÁŘ ČESKÉ AVANTGARDY

mé reflexe, vytvoření nových forem a zrušení konvencí. Umělecká teorie i praxe avantgardy je neodmyslitelná od této kritické instance a katarzního účinku avantgardního uměleckého díla.

Přestože umělci nultých a desátých let trvají na estetické autonomii, nepožadují rozpuštění pojmu „dílo“. Naopak, díla jako autonomní umělecké výtvory vytvářejí. Trváme na pojmu „avantgarda“ také proto, aby bylo možné se vymezit vůči – ať již jakkoliv definované – „moderně“ – pojmu, který zůstává také v dějinách české literatury a výtvarných umění konce 19. a počátku 20. století stále nemálo problematickým i přes jeho pronikavé a promyšlené rekonstrukce a konceptualizace z poslední doby.³ Hledání nových cest poimpresionistického malířství pod egidou kubismu znamenalo také v českém výtvarném umění před první světovou válkou radikální krok, spojený s několika již avantgardními postupy, jako byly fragmentarizace a geometrizace formy, dekonstrukce předmětnosti ve prospěch osamostatnění konstrukčních prvků autonomního obrazového prostoru, jdoucí ruku v ruce s radikálně novou definicí obrazu a jeho vztahu k vnějšímu světu.⁴ Vývoj české avantgardy jako skupinového hnutí, jeho programy, estetické koncepty a proměny uměleckých strategií, technik a postupů jsou zde sledovány přes čtyřicátá léta 20. století až do roku 1958. V té době stále působí, třebaže na hranici undergroundu a disentu, pražská surrealistická skupina kolem Vratislava Effenbergera, která vědomě navazuje na tradici meziválečné avantgardy. Nejde však o „neoavantgardu“ nebo „postavantgardu“, nejde ani o pokračování avantgardy, nýbrž o její reflektovanou a tvůrčí reinterpretaci v procesu „přivlastňování“ avantgardní tradice. Právě tento aspekt, jako jedno z nejvýraznějších specifik české avantgardy – v kontextu evropských avantgardních hnutí –, považujeme za podstatný a důležitý. Rok 1958 je chápán jako mezník proto, že fenomén

10

3

Aktuálně jde např. o knihy Daniela VOJTĚCHA Vášeň a ideál. Na křižovatkách moderny (Academia, Praha 2008), Petra MÁLKA Melancholie moderny. Alegorie, vypravěč, smrt (Dauphin, Praha 2008) nebo o práce O. M. URBANA, Luboše MERHAUTA a Daniela VOJTĚCHA v publikaci V barvách chorobných. Idea dekadence v českých zemích 1880‒1914 (Arbor vitae, Praha 2006) či Lenky ŘEZNÍKOVÉ Moderna a historismus (Libri, Praha 2004) a další.

4

Srov. GEHLEN, Arnold: Zeit-Bilder. Zur Soziologie und Ästhetik der modernen Malerei. Vittorio Klostermann, Frankfurt am Main 1986, zvl. s. 88–89.

ÚVODEM

avantgardy a surrealismu se mohl po deseti letech, i když jen velmi krátce, objevit ve veřejném diskurzu. Přestože byl tento pokus o kritickou reflexi a recepci české umělecké avantgardy předchozích desetiletí záhy politicko-mocensky znemožněn, nebylo možné jej zastavit. Tento vývoj v šedesátých letech 20. století už Heslář z pochopitelných důvodů nesleduje.

Jakkoli je pro nás zejména literatura médiem, na které soustředíme svůj výzkum především, důležitým hlediskem zůstává rovněž reflexe intermediálních vztahů jako jednoho ze základních principů avantgardy; toto hledisko již na konci desátých let 20. století rozvinul v koncepci „vzájemného osvětlování umění“ Oskar Walzel ve spise Wechselseitige Erhellung der Künste [Vzájemné osvětlování umění] (1917), který je považován za jednu z prvních teorií intermediality. Bezmála programově však byla myšlenka „vzájemného osvětlování umění“ formulována Otokarem Březinou již v roce 1900 v dopise sochaři Františku Bílkovi: „Všechny druhy umění jsou v podstatě jedno a totéž, malba, socha, hudba, slovo osvětlují se navzájem.“⁵ Koncepce Hesláře vychází ze skutečnosti, v dosavadním bádání stále nedostatečně reflektované, že celá řada umělců české avantgardy – a to již v její rané fázi – tvořila paralelně v několika uměleckých formách a médiích: v oblasti malby, grafiky, slovesného umění, designu, fotografie, scénografie, filmu, choreografie atd. Jednotlivá hesla chtějí být proto především rekonstruktivním výkladem uměleckých konceptů umělců samotných, dokumentujících status intermediální reflexe, ale také specifických tvůrčích metod a postupů. Pozornost je tedy věnována způsobům a formám, jakými jsou v české avantgardě dále rozvíjeny – v diskurzech nebo v literárních a výtvarných realizacích (např. „artificialismus“, „vnitřní model“ ad.) – různé koncepční modely. V tomto smyslu navazuje Heslář české avantgardy na práce podobného typu, jako šestisvazkový Pojmovnik ruske avantgarde (ed. Aleksandar Flaker, GZH, Zagreb 1984–1993; německá verze: Glossarium der russischen Avantgarde, Literaturverlag Droschl, Graz – Wien 1989) nebo Lexikon ruských avantgard 20. století (eds. Tomáš Glanc a Jana Kleňhová, Libri, Praha 2005).

5

BŘEZINA, Otokar: Korespondence I (1884–1908). Host, Brno 2004, s. 526 (dopis z přelomu let 1899 a 1900), uspořádal Petr Holman.

11

HESLÁŘ ČESKÉ AVANTGARDY

Pro koncepci Hesláře je směrodatné takové pojetí jednotlivých forem umění, které nespočívá v jejich izolovanosti, ale naopak v jejich vzájemné souhře a vzájemném intermediálním prostupování koncepčněduchovních, materiálově-předmětných, tematicko-motivických, technicko-sémiotických a konstruktivních aspektů. Proto se také čtenář v souboru jednotlivých hesel zpravidla nesetká s tradičními uskupeními, jednotlivými „ismy“, periodiky, literárněhistorickými a umělecko-historickými kategoriemi jako „kubismus“ (nebo „kuboexpresionismus“), „poetismus“, „surrealismus“, „Devětsil“, „Literární skupina“, „Levá fronta“, „ReD“, „Host“ apod., s jejich historizujícím popisem a výkladem. Určitou výjimkou je reflexe, nebo spíše metareflexe vztahu mezi avantgardním modelem umění a ideologií socialistického realismu. Jde tedy, jak naznačeno, především o reflexi jednoho ze základních principů avantgardy vůbec: transformace jednotlivých forem umění (divadla, literatury, malby, filmu atd.) na základě teorému „nového vidění“ a o produktivní reflexi slovesného, resp. textového charakteru nonverbálních forem umění (např. tanec jako metajazyk v tanečních kreacích Milči Mayerové podle Nezvalovy Abecedy), na druhé straně o reflexi nonverbálně-mediálního charakteru literárních žánrů. Z tohoto hlediska chce být Heslář, jakkoli se z praktických důvodů vzdává ilustrativního výtvarného doprovodu, komplexnějším příspěvkem ke zkoumání otázek a problémů intermediality v české avantgardě.

Jednotlivá hesla jsou pojata jako rekonstrukce vzájemných intermediálních vztahů (text, obraz, hudba, divadlo, film, fotografie) k dobovému vědeckému a kulturně-filozofickému kontextu, k aktivitám a diskurzům. Takto založená, rozsahem nesouměrná hesla, jež cíleně žánrově kolísají mezi retrospektivně pojatou rekonstrukcí umělecko-kulturního a sociokulturního fenoménu a tematizací problémových a interpretačně založených okruhů, mají umožnit větší transparenci jednotlivých pojmů Hesláře v jejich diachronním a synchronním kontextu. Důležitá je rovněž perspektiva „zpětné vazby“ a transformace určitého esteticko-uměleckého konceptu z jednoho média nebo umělecké formy do druhé (např. kubismus v literatuře, princip filmového střihu v polytematických pásmových básních, filmová projekce v jevištním umění ad.).

12

ÚVODEM

Doufáme, že kniha svým netradičním úhlem pohledu, zaměřeným na problémy a specifika české avantgardy, nabídne celou řadu inspirativních myšlenek a přístupů. Usilovali jsme o to, aby široké pole vazeb a souvislostí české umělecké avantgardy první poloviny 20. století opět ožilo prostřednictvím metodologicky inovativního uchopení a specifického způsobu položení odborných otázek.

JV – JW

13