Posuzování zájmu dítěte v rozvodovém řízení

Oldřich Frydrych Komplikovanost posuzování zájmu dítěte v rozvodovém řízení

Rozvod je ve své podstatě paradoxním institutem, neboť jeho samotná existence jde přímo proti zákonným vlastnostem manželství. Přes prvotní optimismus však také není možné opomenout skutečnost, že svět, v němž žijeme, a lidé, jež ho obývají, jsou zpravidla mnoho světelných let vzdáleni od svých zamýšlených ideálů. Také proto je třeba v zákonné úpravě myslet na situace, kdy původně svazek, jenž je zamýšlen na trvalo za účelem výchovy dětí a vzájemné podpory a pomoci, nedokáže řádně plnit ani jediný z účelů mu takto vymezených § 655 OZ a končí proto rozvodem. Nedílnou součástí rozvodu manželství, z něhož vzešel libovolný počet potomků, je pak rozhodnutí o rodiči, který o ně(j) bude pečovat a mít je v péči.

Podobně jako většina soudních řízení, i rozvody cílí v ideálním případě dosáhnout řešení dohodou, soud zde však má dominantní postavení. Toto postavení vyplývá ze skutečnosti, že pravomoc rozhodnout svěření do péče přísluší soudu, a i v případě potenciální dohody rodičů ji musí soud nejdříve schválit.

Komplikace související se svěřením dítěte do péče přichází v podobě stěžejního rozhodovacího faktoru, zájmu dítěte (dále jen “ZD“). Už samotný pojem otevírá dveře mnohým kreativním interpretacím, jež by mohly pomyslné váhy při posuzování ZD radikálně nahnout ve prospěch jednoho z rodičů. Ustanovení občanského zákoníku věnovaná tomuto aspektu rozvodu, konkrétně kritéria uvedená demonstrativně v § 907, jsou formulována na základě Úmluvy o právech dítěte, kde se pojem ZD poprvé objevuje v článcích 3 a 18. Problémem je však přes teleologickou formulaci následná konkretizace tohoto faktoru v praxi.

Samotný § 907 odst. 2 stanovuje parametry pro určení vhodnějšího prostředí následovně: Při rozhodování o svěření do péče soud rozhoduje tak, aby rozhodnutí odpovídalo zájmu dítěte. Soud přitom bere ohled na osobnost dítěte, zejména na jeho vlohy a schopnosti ve vztahu k vývojovým možnostem a životním poměrům rodičů, jakož i na citovou orientaci a zázemí dítěte, na výchovné schopnosti každého z rodičů, na stávající a očekávanou stálost výchovného prostředí, v němž má dítě napříště žít, na citové vazby dítěte k jeho sourozencům, prarodičům, popřípadě dalším příbuzným i nepříbuzným osobám. Soud vezme vždy v úvahu, který z rodičů dosud o dítě řádně pečoval a řádně dbal o jeho citovou, rozumovou a mravní výchovu, jakož i to, u kterého z rodičů má dítě lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje.

Komentář k ustanovení § 907 pak vytyčuje na základě samotné textace tři stěžejní aspekty, k nimž má soud přihlížet při posuzování ZD. Pomineme-li (samozřejmě jen pomyslně pro jejich relativně jasnou formulaci v porovnání s textací poslední) právo na péči obou rodičů a informace spolu se schopností dohodnout se s druhým rodičem, zůstává nám snad nejobsáhlejší ze všech posuzovaných aspektů. Osobnost dítěte a výchovné schopnosti rodičů, kontinuita výchovného prostředí a perspektivy. Soudu je zde ve spojitosti se zvažováním vhodnějšího prostředí dána relativně široká dispozice pro rozhodování.

ZD zde funguje jako jednotné zaštítění pro zbylé oblasti posuzování vhodnosti výchovného prostředí pro dítě. Ve zbylých zvýrazněných částech zákona jsou přes svou obecnost, nebo možná spíše právě kvůli ní, formulovány parciální aspekty bez dané hierarchie a způsobem, jenž nechává prostor pro kolizi mezi jednotlivými částmi ZD. Jednoduchým příkladem možného problému zde mohou být například citové vazby dítěte na sourozence či vrstevníky, které se neshodují například se stabilitou výchovného prostředí či perspektivy jeho budoucího vývoje v prostředí jednoho z rodičů. Přesto není jednoznačné, že by odlišná legislativní formulace této nejasnosti jakkoli pomohla, či situaci dokonce více nezkomplikovala.

Závěrem je bezpodmínečně nutné zmínit, že většina meditace nad tímto tématem se dotýká primárně situací, kde dítě není schopné či ochotné toto rozhodnutí učinit na základě poskytnutých informací samo a v případě opačném odpadá jak množství potenciálních právních otázek i problémů, tak i potřeba většiny úvah rozvedených v tomto článku. Přesto však zůstává faktem, že rozvodová řízení nejsou známá svou jednoduchostí a případy, ve kterých dítě svým rozhodnutím neurčí výsledek samo, nejsou ani zdaleka ojedinělé, a i proto považuji zamýšlení se nad tímto tématem za podstatné.