6 minute read

Mgr. Eva Škorničková o etice v právní profesi

Adéla Přibíková

Mohla byste prosím na začátek pro čtenáře popsat obsah Vašeho zaměstnání?

Jmenuji se Eva Škorničková a zabývám se ochranou osobních údajů ve světle nového nařízení GDPR, které nabylo účinnosti 25. 5. 2018. Za tímto účelem jsem založila i osvětový blog https://www.gdpr.cz, na kterém se snažím šířit povědomí o existenci tohoto nařízení a vykládat některá z ustanovení, která jsou dost obecná. Rozhodující bude ale praxe. Judikatura soudu později nastaví parametry výkladu nařízení právě v těchto obecných částech.

Zároveň jsem přes 15 let působila jako ředitelka právního oddělení velkých amerických korporací, kde jsem měla na starosti několik zemí a součástí mé zodpovědnosti byla i oblast tzv. compliance (pozn. red.: prověření souladu s právními předpisy), což mě později přivedlo na cestu práva v rámci digitálního světa, především ochrany osobních údajů, ve které vidím velký smysl. Právě kolem tohoto tématu se začínají vést rozsáhlé diskuze, a i ve stínu nedávných událostí (pozn. red.: mimo jiné únik dat ze sociální platformy Facebook) bude zajímavé sledovat, jak se bude mezinárodní ochrana dat vyvíjet.

S jakými etickými dilematy by se mohl právník v takové oblasti setkat?

Co se týká advokacie v rámci obecného nařízení GDPR, mohu zmínit jeden konkrétní problém. Nařízení totiž ukládá povinnost mít v organizaci tzv. pověřence pro ochranu osobních údajů (pozn. red.: Data Protection Officer, tzv. DPO), který by měl být jakýmsi auditorem, má roli nebo pozici koordinátora ochrany osobních údajů u správce zpracovatele a je kontaktní osobou pro komunikaci s dozorovými

úřady. Začíná se tu ale objevovat poměrně velký zájem ze strany advokátů činnost poradce poskytovat. A nařízení samo neobsahuje kritéria, která by tuto pozici specifikovala. Teoreticky by se mohlo stát, že tentýž člověk vykonávající advokacii a dávající klientům rady v oblasti ochrany osobních údajů by pak zároveň působil jako pověřenec, který má ale fungovat nezávisle. Zatím jsem svědkem toho, že je respektován princip nebýt v konfliktu zájmů. Advokátní komora začíná plánovat vydání opatření, ale problém je stále ještě nevyřešený (pozn. red. ČAK už stanovila pravidla pro výkon funkce pověřence advokátem).

Vy osobně se plánujete zapojit do některého ze zmiňovaných odvětví?

Já určitě budu nabízet funkce onoho DPO, ale nejsem advokát, tudíž to pro mne z etického hlediska problém není. Poukazuji spíše na advokáty, kteří se snaží rozšířit svůj byznys i do této oblasti. Je ale skutečně nutné, aby pečlivě zvažovali, jestli se u klientů, které zastupují v nějakých sporech, nedostávají do konfliktu zájmů.

Jak často se ve své práci potýkáte s etickými a morálními dilematy?

Tím, že pomáhám klientům připravovat se na ono nařízení, mám přístup i k velmi citlivým údajům a mou povinností je pochopitelně adekvátně tyto údaje zabezpečit. Většinou se tak děje smlouvou o mlčenlivosti, ale samozřejmě i morální kodex říká, že nemohu zneužít vědomosti či přístupu k informacím. Na druhou stranu na klienta je tu současně kladen požadavek, aby odkryl vše. Teď se totiž ukazuje, že současnou legislativu v podobě současného zákona 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, dodržovalo opravdu málo organizací. Spolupráce se mnou pro ně tedy znamená, že musí přiznat, že ve své podstatě nedodržovali současnou legislativu. Aby se dostali do souladu s novým nařízením, je třeba, aby vyložili své karty na stůl a měli plnou důvěru v mou službu. Ten etický přístup je pak také ovlivněn samotným vztahem. Když si např. u vás objedná klient službu, předpokládá se, že za domluvených podmínek ji zaplatí. Přičemž zálohová faktura je v případě velkých korporací spíše zapomenutým či nepřípustným termínem.

Udělala jste ve své kariéře něco, co by se dalo označit za etické selhání, popř. setkala jste se s nějakým profesním neetickým počinem i ze strany kolegů?

S etickými poklesky ze strany ostatních jsem se rozhodně setkala vícekrát. Realita je taková, že jsem již byla svědkem podvodných jednání, například nedodržování smluvených obchodních podmínek. Ty spory se pak řeší před soudem na různých úrovních. Já si osobně ale nemyslím, že bych způsobila nějaký etický přečin, vždy jsem se snažila jednat eticky po stránce morální i právní.

Pokud máte udělat rozhodnutí týkající se etické problematiky, podle čeho se řídíte?

Pokud by se jednalo o práci pro klienta, který má určitý etický kodex, což je klasickou praxí u společností s propracovanou organizační strukturou, pak pokládám za důležité seznámit se i s ním právě proto, aby mnou poskytovaná služba pro klienta byla i v souladu s jejich kodexem. Pokud takový kodex neexistuje, je samozřejmě v první řadě nutné řídit se zákony a nastavenými pravidly. Já vycházím hlavně z tzv. Best Practices (pozn. red.: nejlepší praxe, osvědčené postupy, procesy či metody řízení, pomocí kterých se ve více organizacích dosáhlo dobrých výsledků a používají se proto jako doporučení pro ostatní). V oblastech, v nichž se pohybuji, už většinou existují zavedená nepsaná pravidla. Zde se ale setkávám s tím, že ne každý je stejnému vnímání nakloněn. I proto preferuji písemnou komunikaci s klientem, aby měly podstatné konverzace svou digitální stopu. V momentě, kdy se na mne klient pokusí tlačit, i přes mé přesvědčení o nezákonnosti jeho požadavku, je z praxe písemná komunikace skutečně velmi důležitá.

Což vlastně úzce souvisí i s ochranou osobních dat, protože pro DPO platí, že když vedení společnosti neuposlechne pokynů pověřence, automaticky se kvalifikuje případně i pro horní hranici udělení pokuty. Tady je důležité, aby pokyny DPO byly písemné právě proto, aby se doložilo, že klient neuposlechl.

Mohu se samozřejmě také radit s ostatními kolegy, ale musím být extrémně opatrná nejen při rámcovém popisu situace, protože pracuji s velmi citlivými údaji a jsem vázána mlčenlivostí.

Je pro Vás těžké dělit Vaši práci a osobní život?

Záleží hodně na důvěře k osobě, se kterou diskutujete. Nikdy bych s nikým cizím nemluvila o svých klientech, to je samozřejmé. Pokud se ale člověk udrží v obecné rovině, lze se vyhnout porušení onoho etického kodexu. Bohužel zrovna ochrana osobních údajů mi přijde tak provázaná s našimi soukromými životy, že tohle dělení téměř nejsem schopná vymezit.

Byl Vám někdy nabídnut úplatek?

Ne. Myslím ale, že svým vystupováním a přístupem jsem vysílala takové signály, že by si to podle mě ani nikdo nedovolil. Stalo se mi ale, že jsem byla požádána o urychlení nějaké záležitosti, protože je známo, že mám některé kontakty na úřady, kde osobní známost může pomoci. Odmítám však i toto.

Zkusíte pojmenovat způsob vystupování, jakým by aplikující právník mohl zamezit vůbec vzniku situace, kdy by mu byl úplatek nabídnut?

Tohle podle mě vychází z osobnostních profilů advokátů. I v advokacii jsme svědky toho, že advokáti jsou úplatní, řada z nich kvůli tomu, že porušili advokátní kodex, byla zbavena výkonu funkce. Myslím si, že pokud někdo sklouzne, dříve nebo později to bude odhaleno a člověk se s tím pak musí naučit žít. Co je podle mého názoru nejhorší a co může aplikujícího právníka potkat, je, když ztratí dobré jméno na trhu. Mnoho mezinárodních amerických společností má veliké množství pravidel a předpisů, kdo je může zastupovat, jak se chovat. V jejich interních kodexech je například přímo napsáno, že nikdy nesmí za firmu lobovat.

Máte pocit, že ve společnosti panuje obecná důvěra k Vaší profesi?

Určitě. Když to vztáhnu na to, co dělám teď, dovolím si tvrdit, že důvěra je v podstatě základem vztahu. Tím, že se zabývám ochranou osobních údajů, mám přístup k velmi citlivým informacím a obchodním datům, které musí být chráněny. Tady se důvěra v jistém smyslu očekává. Není zde ani možno pravidla narušovat, protože tím dojde ke ztrátám nejen z řad klientely. Do téhle oblasti se bohužel vmísilo velké množství firem a poradců bez potřebných zkušeností. Setkala jsem se s přednášejícím, který nebyl schopen zodpovědět dotazy svých posluchačů, což odhalilo jeho neznalost této problematiky. Takový člověk pak nemůže vypadat důvěryhodně.

Jak moc důležitá jsou osobní setkání s klienty?

Jsou velmi podstatná. Služby, které nabízím, moc nelze poskytovat na dálku, přes emaily. Musí zde fungovat i nějaká lidská chemie. Někdy se stane, že je na setkání vidět nedůvěra. Obecně mám ale pocit, že osobní kontakt je pro oblast, ve které působím, nezbytná.

Myslíte si, že by měl existovat závazný etický kodex, popř. měl by existovat jen nezávazně?

Já si osobně myslím, že by měl být závazný. Zrovna u oněch pověřenců to vidím jako nezbytné opatření, protože teď na trhu začaly být nabízeny často velmi nekvalitní služby, které jsou klientům spíše na škodu než ku pomoci. Nutné ale je, aby se nejprve ustálila praxe výkonu této funkce. Po etickém kodexu bych časem ale rozhodně sáhla a každý pověřenec by se k němu měl zavázat.