Page 1

Obsah  Šípková Růženka ............................................................................................................................ 1  Jeníček a Mařenka ......................................................................................................................... 5  Červená Karkulka .......................................................................................................................... 7  Sněhurka a sedm trpaslíků .......................................................................................................... 10  Sůl nad zlato ................................................................................................................................ 14  Popelka ........................................................................................................................................ 17   

Šípková Růženka    „Ty seš těhotná?!“ vyhrknul překvapený král. „Proč si mi nic neřekla?“  „Řekla, někdy před osmi měsíci,“ odpověděla královna a poklepala si na nafouknuté    břicho. „Však víš, ta záležitost s modrou tyčinkou a červeným proužkem.“  „Ale...“ hledal zmatený král slova, „seš si jistá, že to mám s tebou?“  „Nechceš snad říct, že je tu důvod k pochybnostem, nebo snad někoho máš?“  „Ne, to ne, já jenom... musíme nakoupit postýlku, šatičky a takový ty věci.“  „To už jsme udělali. Tahali jsme se zrovna s tou skříňkou, když mi začali bolesti.“  „Proboha, jak si se mohla těhotná tahat se skříňkou?!“  „Řekl si, ať jí podržím. Už to neřeš, budu potřebovat, aby si obstaral pár věcí na  zítřejší oslavu, napsala sem ti to tady všecko na papírek. Hlavně nezapomeň pozvat sudičky,  to je důležitý!“  „Sudičky? Já? Proč to nezařídíš ty, víš, že mám alergii na vílí prach.“  „Nemůžu, mám tady něco na práci.“  „Tlačte, královno, už vidím hlavičku,“ skočila jim do řeči porodní bába.     „Ksindl jeden píchavej! Co to je?“ ošíval se král.  „To jsou šípky, můj pane,“ odpovídal sluha.  „Proč si mě sem tahal? Děsně to píchá.“  „Vaše veličenstvo si přálo čichnout si k šípkovým růžím.“  „Vždyť ta vohavnost vůbec nekvete.“  „Je zima, můj pane.“  „Proč tu toho máme plnou zahradu?“  „Vaše výsost má šípkové růže nesmírně ráda.“  „Nesmysl,“ řekl král a opovrhnul celou zahradou v jediném zamítavém gestu, „co je?  Chceš ještě něco?“  „Vaše urozená paní manželka si žádá vaší přítomnost.“  „Co zas chce?“  „Probíhá hostina, můj pane.“  „?“  „Na oslavu narození vaší dcery, můj pane.“  „?“  „Narodila se předvčerejšího večera, můj pane.“ 


„?“  „Dal jste jí jméno po šípcích, můj pane.“  „Ksindl Jeden Píchavej?“  „Růženka, můj pane.“     „Kde si byl, čeká se jenom na tebe,“ peskovala krále královna.  „Máme neschopný služebnictvo,“ bránil se král.  „Doufám, že si pozval všechny, co sem ti napsala.“  „Samozřejmě má drahá.“  „Všechno dvořanstvo?“  „Jistě má drahá.“  „Krásné prince a budoucí nápadníky?“  „Jistě má drahá. Všechny co mají dost peněz a jsou starší čtyřiceti let.“  „Vládce zemí, které si nechceme rozházet?“  „I jejich manželky.“  „Sudičky?“  „Támhle sedí.“  „Jsou jenom dvě.“  „Cože?“  „Kde je třetí?“  „Ony jsou tři?“  „Tetřevíne!“ zavrčela královna a chtěla spustit vodopád výčitek, ale v tom se celým  sálem prohnal neskutečný průvan, všechny svíce zhasly a hudba přestala hrát. Oknem se  přiřítila osoba v černém hávu sedící na něčem, co byste mohli nazývat koštětem, pokud  byste ovšem při zametání považovali za normální podlahu rozdrásanou prastarými, dráty  připomínajícími, štětinami. Dosedla rovnou na hodovní stůl. Veškerý rozruch umlkl. Pár  dvořanů omdlelo na efekt a pod sukněmi několika vznešených dam se objevila loužička.  „Muhaha!“ vykrkla sudice vespolek. „Jak se vopovažujete pozvat moje dvě sestry na  oslavu, a mě jako ne, nebo co!“ pronesla k sálu a rázně zaťala ruce v bok, aby působila  dostatečně teatrálně.  „Mnoo...“ začal král, který se víc než z čarodějnice byl překvapený z toho, že je na  oslavě.  „Ticho!“ umlčela ho stará ježibaba a narvala si pusu chlebíčkem. „Za to že ste mě  takhle zneuctili, prokleju vaší dcéru! Až jí bude sedumnáct let, nebo co, píchne se do prstu vo  vřeteno a buhuhluhlyhuh!“ zakuckala se.  „Co to?“ ptal se král a čekal až sudice dokašle a polkne.  „Píchne se do prstu vo vřeteno a naroste jí na prdeli bradavice!“ řekla, vypustila pár  dalších muhahaha pro případ, že by někdo z přítomných nepochopil, že je záporná postava,  nacpala si zástěru jednohubkami a odfičela zpátky oknem.  „To je hrozné! Cožpak nikdo nepomůže?“ spustila operně královna, a obracela se  prosebně na zbývající sudičky.  Obě byly uprostřed procesu rychlého a energeticky úsporného konzumování  předložené krmě, jež se všude jinde na světě nazývalo žraním. První sudička, evidentně  naštvaná, že jí ruší při večeři, pozvedla levou přední kýtu svojí, v níž třímala pravou zadní  kýtu prasečí, a kombinací řeči a výmluvného pantomimického představení jejího vlnícího se  těla, pronesla k obecenstvu: „Nemůžu kletbu zrušit, ale můžu jí aspoň zmírnit. Až bude  Růžence sedumnáct let, píchne se do prstu vo vřeteno a umře.“ 


„!“ řekla královna.  „Au,“ řekla sudička, když jí druhá kopla pod stolem. „Co je? Porát lepší než bradavice  na zadku.“  „Až bude Růžence sedumnáct let,“ pustila se do toho poslední sudička, která by se  mohla obstojně živit břichomluvectvím, neboť pokaždé když nejedla víc jak tři minuty, začalo  si její břicho nahlas stěžovat, „píchne se do prstu vo vřeteno, usne, a s ní i celý království.“  „Výborně,“ řekl král, který si rád pospal.  „.“ řekla královna a zhroutila se do trůnu.     Královna byla pravá šlechtična tělem i duší. Což znamenalo, že krom dědičných vad ze  sňatků mezi příbuznými měla i tvrdohlavou povahu a jakousi urozenou setrvačnost. Proto  hned druhý den, naprosto nepoučená z minulých chyb, napsala králi na lístek seznam všech  míst na zámku, které byly opatřeny kolovraty, a zaúkolovala ho je odkolovratovat. Král  samozřejmě úkol splnil dle svých možností. Díky jeho představám o textilním průmyslu byly  zabaveny nejenom kolovraty, ale i všechny tkalcovské stavy, všechny šicí stroje a dokonce i  všechna kapesní šitíčka. Vyhlásil válku všem, kdo by si chtěli zahrávat s výrobou oblečení,  koberců, či snad dokonce lan a jako naprostou tečku za vším, nechal useknout ruce  královskému krejčímu a povraždit jeho rodinu.  Jak čas plynul, do módy přišly staré odrbané hadry, neboť jiné stejně nebyly.  Princezna rostla a krásněla, až se za pár let stala nejkrásnější dívkou v celém království, což jí  nedalo moc zabrat, vzhledem k tomu, že všichni ostatní se odstěhovali. Zůstala pouze stará  kuchařka a komorný, a ani jeden z nich si na místo v žebříčku nejkrásnějších obyvatel  království nemohl činit nárok.   Jednoho dne nečekaně, tedy alespoň pro krále, nastaly Růženčiny sedmnácté  narozeniny. A protože král honem nevěděl co jí dát za dárek, sebral první blbost, co mu přišla  pod ruku.  „Děkuju tatíčku králi,“ brebentila pisklavým hláskem Růženka a nadšeně od otce  přebírala zlatý míč.  „Ále, to nestojí za řeč,“ usmíval se král a sledoval, jak Růženka s hekáním tlačí míč do  zahrady.  Růženka si nadšeně hrála, dokud únavou po minutě nepadla bezvládně do trávy. Ve  chvíli nepozornosti se míč skutálel z mírného svahu dolů, přímo ke staré zarostlé věži.  Princezna se zvedla, nedbaje namoženého svalstva a sledovala palec hlubokou stopu po míči,  až k zamčeným věžním dveřím. Ne, že by jí zajímalo, co se za dveřmi ukrývá, jenže cítila jistou  odpovědnost ke svému nezralému věku, která jí nedovolila jednat jinak, než se za dveře  podívat. Vešla, a po starých schodech vyšla až na vrchol věže, do temné místnosti. Tam  seděla u kolovratu stará přadlena a kynula jí ať de dál.  „Ahoj Růženko, nechceš si zkusit příst?“ zkoušela to na ní babka.  „Ani né,“ odpovídala jí Růženka upřímně.  „Pocem a dřepni si!“ zařvala sudice v přestrojení, šáhla po Růžence a usadila jí ke  kolovratu. „A teď se píchni!“  „Prosím?“  „Žiš ty seš tele! Takhle.“ Sudice se rozmáchla a ďobla vřetenem princeznu do prstu.  V tom celým královstvím prošlo strašlivé hřmění. V jediném okamžiku se vše nedobrovolně  odebralo ke spánku. Vše, krom krále, který v tuhle dobu tak jako tak dřímal na trůně.  Sudice očekávala, že princezně naskočí bradavice, takže v úleku z otřesu, po vzoru  chobotnic, spustila její zadnice poplach, jenž ze slušnosti nazveme Brown Alert. 


Království spalo. Čas si krátil dlouhou chvíli plynutím a zámek zarůstal trnitými keři  šípkových růží. Za nějakých sto let, když už bylo tak zarostlé, že by mohlo hrát v reklamě na  gillette, nastala doba pro hrdinské činy.  Kdesi daleko v cizích zemích, o kterých se tu nebudu rozepisovat, neboť jsou mi cizí,  se jistý princ dočetl, že existuje zarostlé království a v něm spí krásná princezna. Vůbec mu  nebylo divné, jak se o tom asi lidé dověděli, když je tak zarostlé, a kdo asi rozšířil onu  legendu. Zkrátka to byl princ, ergo veškeré myšlení za něj obstarávali sluhové. Od něho  pouze očekávalo, že vezme meč, koně, a půjde zabít pár šípkových keřů, nebo tak něco.     „Nasměrujte svá ústa na kolizní dráhu, dokud nedojdou na kontaktní vzdálenost a  polibte,“ četl princovi poskok z příručky pro začínající pohádkové prince od Trávníčka.  „Polibte co?“ ptal se princ.  „Myslím, že jí, sire,“ ukázal na spící krasavici.  „Jí co?“ pokračoval princ kontinuálně v niti jeho vznešené mysli.  „Promiňte sire, ji.“   „Oh tak, měl jsi mě varovat předem, nepoužil bych tu drahou rtěnku,“ vzdychnul  princ a nakrčil se nad krasavici.  MLASK udělaly rty.  „Oh Mário! Je mi líto, ale princezna je v jiném hradu,“ pronesla krasavice.  „Co to?“  „Ty nejseš Mário?“  „Ty nejseš princezna Růženka?“  „Dej si vodchod!“  „Já vám říkal, že jsme se měli prosekávat trním, a ne produpávat želvama, sire.“     O DVA MĚSÍCE POZDĚJI     „Předpokládal jsem, že tak nějak bude ležet na zářivý posteli, s těma, se závěsama,  nebo tak něco. Nechali jí tady takhlenc, hrůza.“  „Myslím, že neměli na výběr sire, všichni spí.“  „Tentokrát by to měla bejt ta pravá,“ řekl princ nad dívkou sedící u kolovratu,  zanesenou silnou vrstvou prachu, „Drž mi palce.“  MLASK udělaly rty  MLASK udělala Růženčina dlaň.  „Ty prase!“ řvala Růženka.  „Krásná panno, přišel jsem tě zachránit!“ hekal princ a třel si červený obtisk na  aristokratickém obličeji.  „Jo...“ rozhlédla se zmateně Růženka. „Zachránit.“ Setřásla ze sebe prach, podívala se  párkrát střídavě na prince a na kolovrat, a pak skočila princovi do náručí, jak jí přikazovala  etiketa.  Celým královstvím projelo zase to nadpozemské hřmění, které by mělo chytrému  čtenáři napovědět, že kletba spánku byla zlomena.     Když chytili zmateného krále, který běhal po zámku a křičel, že zaspal, vyžádala si od  něj dvojice požehnání ke sňatku, a byla svatba. 


Nastala svatební noc. V tu dobu se obvykle schyluje k tomu, k čemu se schyluje, jenže  prince čekalo nemilé překvapení. Princezna už nebyla panna. Kupodivu to bylo ještě větší  překvapení pro princeznu, ale rozhodně ne tak děsivé, jako to, které jí čekalo v podobě  nápisu na jejím pravém stehně. Černá písmenka, psaná lihovou fixkou totiž hlásala: „BYL  JSEM TU, MÁRIO“.     Zazvonil zvonec a  pohádky byl konec, muhahahaha!   

Jeníček a Mařenka    Kdysi dávno, když civilizovaný svět ještě nebyl civilizovaný a splachovací záchody  neměly splachovadla, když zimy byly skutečné zimy a když chudí ještě nemohli kecat do věcí  bohatým, žil jeden dřevorubec, který neměl na jídlo pro své dvě děti a ženu. A tak, když se  jednoho dne otec nacpával kedrem se sádlem, rozhodly se jeho děti, že nebudou jenom  nečinně přihlížet tomu, jak spolu s matkou hladoví a něco s tím udělají. Ty děti se jmenovaly  Jeníček a Mařenka a měly ďábelský plán.  V noci, když nesvítil měsíc a vlci vili věnce, vplížili se tajně do ložnice svých rodičů a  unesli svou matku. Vše proběhlo rychle a tiše. Mařenka přidržela matce na ústech otcovu  ponožku, a Jeníček ji hbitě praštil přes hlavu paličkou na řízky. Hned jak matku dotáhli do  světnice, rozdělali v peci oheň a připravili oběť k pečení. Mařenka už měla udělanou nádivku  z drcené ponravy, stačilo pouze nabrousit nůž, provést opačný císařský řez a narvat rodičku  do pece.  Ráno otec vstal a zjistil, že je jeho žena pryč. Byl z toho samozřejmě dosti nesvůj, proto  se před jejím hledáním pořádně posilnil pečenou kýtou, kterou někdo nechal ležet na stole.     O měsíc později se dřevorubec znovu oženil. V domě se dělalo, jakože nic. Otec se  nikdy nezeptal dětí, kam se jejich matka poděla, ani co byla zač záhadná pečeně. Děti mu to  zase na oplátku nikdy neřekly.  Po nějakém tom čase se stal hlad opět nesnesitelným. Macecha na rozdíl od první  mamičky nebyla včerejší a ve chvíli kdy Mařenka začala drtit stonožky ve hmoždíři, pojala  podezření.  Vzala si otce stranou a potichu, ale důrazně, mu vysvětlila, že současná ekonomická  situace země jim nedovoluje mít dvě děti na krku a že v pustém temném lese se určitě najde  hodně lidí, kteří se o dvě nebožátka postarají. Otec si těžce povzdechl, protože se přecpal  obědem, a veselým tónem svolal děti k nedělní vycházce. Za kratší půlhodinku už oba  sourozenci trčeli opuštění uprostřed temného lesa.     „Vylez na strom Jeníčku a podívej se, jestli někde neuvidíš světélko, třeba je někde  poblíž nějaká chaloupka, postavená řekněme… z perníku,“ komandovala Mařenka a obírala  zbytky uloveného divočáka.  „Jsi blázen Mařenko? Kde by se tady vzal strom, jsme uprostřed pustého lesa,“ odvětil  jí Jenda a chytl kolemjdoucího zajíce za ušiska.  „Nebuď línej,“ praštila Mařenka Jeníčka kostí z jelena, ten se přestal cpát zajícem a  vyhoupl se na nejbližší strom. 


„Nikde nic nevidím!“ zahulákal, když si vyndal zbytky veverek z pusy.  „To taky nesmíš čumět dolu,“ odhulákala mu Mařenka a hodila po něm okousanou liščí  hlavu.  „No jo, už vidím nějaké světýlko.“  „Kde?“  „A vedle něj druhý a další a ještě další a jedno strašně veliký!“  „Kde?“  „Přímo nad náma“  Mařenka hodila po Jeníčkovi nestravitelný kus medvěda.  „Tohle bylo za co… počkat, támhle je jedno světýlko přímo v lese!“     Netrvalo to dlouho a sourozenci došli k prapodivné stavbě. Byla celá z laskomin. Stěny  byly z perníku, okna z cukrkandlu, střecha z marcipánu a plot z pendreku. Všechno bylo  nakousáno a oďobáno (až na plot), a na některých místech bylo vidět, že stavbu někdo  neodborně opravoval novým pečivem.  Jeníčkovi s Mařenkou začali téct sliny. Chvíli přemýšleli nad mravní správností snězení  cizího příbytku, ale pak si uvědomili, že člověk, který má v období ekonomické krize dost  peněz na to, aby si postavil barák z jídla, je snob, který si své bohatství nezaslouží a nějaká ta  snězená podpěrná stěna ho nezabije. Dali se tedy do zobání, netrvalo to ale dlouho a ozval  se čísi hlas.  „Kdo mi to tu loupe perníček?!!!“  „To jsou jenom větry!“ snažil se uhrát situaci do autu Jeníček.  „To je jenom větříček!“ opravila ho Mařenka, která si měla scénář mnohem líp  nastudovaný.  „Aha,“ zakrákoral hlas. „Vlastně počkat, od kdy jí vítr perník?“ Dveře chaloupky se  otevřely a ven se vybelhala stará vrásčitá persona, pravděpodobně ženského pohlaví.  Utrápeně se zatvářila: „Ale nebožátka, kde jste se tu vzala? Pojďte dovnitř, uvařím vám  kakao.“  Děti nabídku přijaly, aniž by si dělali hlavu s tím, co to vlastně kakao je. Vevnitř to  vypadalo ještě lahodněji než venku. Jednak tu bylo mnohem víc druhů cukroví, ale hlavně tu  na ničem nebyly přilepeny vosy, mouchy a další mlsný hmyz.  „Heleď Máňo,“ strčil Jeníček loktem do Mařenky, „co kdybychom tuhle svrasklou  rozinku vzali a zapekli do nějaký buchty, pak by byl celej tenhle bejvák jenom náš, jídla je tu  tak na tejden.“  „A co pak?“  „Pak se vrátíme zase domů.“  „No a jak ty chytrej, když nevíme kde jsme?“  „To je jednoduchý. Když nás táta vedl do lesa, značil jsem si cestu drobečkama z jeho  svačiny.“  „No tak to je super,“ zajásala Mařenka, nevěda že otec měl ke svačině polívku  v kastrůlku a že cákance už se dávno vsákly.  Sourozenecká dvojice se tiše vkradla za záda stařence, která právě u plotny míchala  hnědou tekutinu. Byla to vědkyně v důchodu, která celý život strávila zkoumáním způsobu,  jak změnit nejedlou hmotu v cukroví, aby tak nasytila hladové krky v Africe. Svoje pokusy  prováděla na čemkoliv, co měla zrovna po ruce, takže se časem všechno okolo změnilo  v jídlo. Po dlouhých letech už jí zbývalo jenom nechat si svůj vynález patentovat a čekat na 


Nobelovu cenu, ale s velkým zklamáním zjistila, že patentní úřad ještě nebyl vynalezen a tak  své poslední roky trávila zde v přírodě, ve svém cukrovinkovém domku.  To ovšem Jeníček s Mařenkou nevěděli, a i kdyby věděli, bylo by jim to jedno. Jeníček  vzal velice dlouhý a tlustý nanuk ze stařenčina nočního stolku, a praštil jím nebohou  vědátorku po hlavě. Mařenka se zatím chystala dělat těsto, ale když otevřela špajz, našla tam  mísu dvakrát větší než ona, těstem přímo přetékající ‐ výsledek křížení projektu přeměny  nejedlých látek na jedlé s projektem efektivního využívání obsahu septiku. Spolu s Jeníčkem  babku zkontrolovali, zda není červivá, a nakydali ji do pekáče. Nechali hodinku pomalu  v těstíčku péct a pak hodovali.     O měsíc později našel myslivec, který lesem náhodou v tu dobu procházel, dvě  enormně veliké mrtvoly, na prázdné zvalchované pasece. Vzhledem k pokročilému stádiu  rozkladu, nebyl schopen určit, jakým tvorům patří, ale protože byla krize, a jeho rodina  neměla co jíst, odtáhl si dvě kejdy domů. Trocha unaveného masa ještě nikdy nikoho  nezabila.                         A tak končí příběh kanibalů, kteří tak dlouho užírali ostatní, až byli sami snědeni.     

Červená Karkulka    Kdysi dávno, v časech prastarých, které sice nejsou tak prastaré, abych je tak musel  nazývat, ale pro účel pohádky je to vhodné, žila byla jedna holčička (vlastně jich tehdy žilo  víc, ale pro účel pohádky… no však vy víte). Ta holčička se každý den bezcílně procházela po  rušných ulicích maloměsta a byla blázen do červené. Nosila stále červený čepeček, rty a  nehty si malovala rudou, když se zranila tak krvácela červeně a každý večer si do svého  okýnka vyvěšovala červenou lucerničku. Proto se jí začalo říkat červená Karkulka.  Každá pohádková bytost má speciální kalendář, který krom obyčejných dnů ukazuje i  Jeden den. Je to velice důležitý den. V Jeden den se stávají ty nejroztodivnější věci. To platilo  i pro Karkulku, a tak Jednoho dne za ní přišla stará mamá Fromážová s neobvyklou prosbou:  „Vemeš tenhle košík a doneseš ho babi Ginette!“  „Ale to znamená jít skrz Mocmoctemný hvozd a prodírat se vším tím houštím a  obávat se divoké zvěře!“ odporovala Karkulka.“  „Je to jako milovat se se Zdeňkem Troškou, to zvládneš.“  „Nikdy jsem se nemilovala se Zdeňkem Troškou!“  Mamá si posunula brýle na nose, zamrkala poloslepýma očima a její povadlá tvář se  roztáhla do překvapeného úsměvu. „To seš ty Karkulko, no to mě poser, myslela sem, že seš  Pepíno. Kde vůbec je?“  „Dělá nějakýho německýho papaláše na pětce.“  „To je jedno, vemeš jí to tam ty.“  „Ale…“  „Žádný ale. Babi se zase zhoršili chlamydie a víš, že už jí je čtyřicet čtyři let, moc času  jí nezbývá. Určitě by tě před smrtí ještě jednou ráda viděla.“  Karkulka zabručela na znamení toho, že mamá Fromážovou ze srdce nenávidí a  nejradeji by jí omlátila košík o hlavu, ale to se naprosto minulo účinkem. Mámá Fromážová 


totiž, stejně jako jakákoliv jiná žena se silným mateřským instinktem, vzala tuto hrozbu jako  milé brumlání roztomile nespokojeného potomka.  „Tak šup šup,“ poplácala Karkulku po kapuci a vystrčila jí před dveře nevěstince i s  jejím kyselým obličejem, který by se dokázal proleptat skrz vápencovou horu.     „Dá Dáda? Dá ráda! Ráda dá, dá da dá!“ prozpěvovala si Karkulka svou oblíbenou  píseň do ticha Mocmoctemného hvozdu. Na chvíli se zastavila a přemýšlela. Něco tomu  chybělo. Pak jí to došlo. Znovu se dala do zpěvu a přitom navíc roztomile poskakovala a  mávala košíčkem. Po pár hopsech toho ovšem zase nechala, protože košík jaksi netěsnil,  takže musela sbírat mandarinky a banány, co se rozlétli po přilehlých křoviskách. Ve chvíli  kdy se ohýbala pro poslední banán, něco jí zašustilo za zády. Vehementně se otočila, takže  opět rozmetla obsah košíku po okolí a vrhla co nejpodezíravější pohled na ostružinový keř.  Když dospěla k závěru, že jí keř nijak neohrožuje, opět se zaměřila na banán. Další zašustění.  „TAK! A mám vás! Objevila jsem vás! Okamžitě z těch ostružin vylezte!“ zahrozila keři  po tom, co převedla pár efektních chvatů na okolním vzduchu. „A varuju vás! Umím karate!“  To křoví vzalo jako pádný argument a vyvrhlo svůj obsah. Před Karkulkou stanul prašivý šedý  vlk.  „HAIA!“ argumentovala dál neoblomná Karkulka.  „Mě se nemusíš bát hošku, já jsem… počkat, co seš zač?“  „HASAI?“  „Kde je Pepe?“  „Dělá nějakýho německýho papaláše na… HELE! To já bych se měla ptát, co ste zač?“  Vlk si sundal hlavu, a kupodivu pod ní byla další hlava, a co víc, karkulka si uvědomila,  že ta předchozí se jí líbila mnohem víc.  „Kardinál Vlk?“ otevřela ústa dokořán. „Co děláte ve vlčím kostýmu uprostřed lesa?“  „Co je ti do toho. V tuhle dobu tudy většinou chodí Pepe.“  „Tak to prr, vy znáte mýho mladšího brášku? Ha! Že Vy mu chcete udělat něco hrozně  oplzlýho? A bez placení!“  „No řekněme, že ano, ale když tu není, tak se budu muset spokojit s tebou.“  „Ani nápad, na to já nemám čas, já musím za babi Ginette. Je nemocná a musíme na  ní bejt milý, aby na nás pamatovala v závěti. Je děsně prachatá.“  „Prachatá povídáš?“  „Dřív vlastnila náš bordel, tenkrát to víc neslo. Nahrabala si a nikdy to neutratila.“  „Tady v lese?“  „Odstěhovala se doprostřed hvozdu, aby ty její prachy nikdo nenašel, zloději se tam  neodváží. Je to hrozně tajný.“  „Tady po tý pěšině?“  „U velkýho dubu doleva.“  „U toho s tou velkou puklinou?“  „Ne u toho napůl vyvrácenýho.“  „Když se překročí potok?“  „Nakreslím vám mapu.“     „Tak,“ řekla spokojeně Karkulka „tady je to místo kde bydlí, o kterým nemáme  nikomu říkat. A já si teď půjdu posbírat to ovoce, který je tu rozházený všude kolem, což mi  bude trvat strašně dlouhou. Tak dlouho, že by mě někdo mohl předběhnout na cestě za babi 


a dorazit tam mnohem dřív než já, zpacifikovat babi a připravit se na mě. Tak se mějte pane  Vlku.“  Muhahahaha, pomyslel si kardinál Vlk a spěšně se vydal na cestu do babino domečku.     O hodinu později k němu dorazila ucaprcaná Karkulka, nešťastná z toho, že se jí přes  veškerou snahu nepodařilo skombinovat prozpěvování s roztomilým hopsáním. Zaklepala na  dveře a okamžitě se ozvalo věkovité krákorání: „Jen pojď dál Andulko.“  „Karkulko,“ opravila Karkulka hlas.  „Teda Karkulko.“  „Jé, jak si věděla, že jsem to já?“  V posteli se převalila zachumlaná postava a uměle se zachechtala.  „Ha, ha. To moje ženská interrupce, prostě jsem to odtušila.“  „A babičko, proč máš tak velké…“ karkulka se pozorně zadívala na starou tvář.  Všechno sedělo, vrásčitá kůže, povadlé faldy, pytle pod očima, strniště... „Uši?“ vystřelila od  boku.  „Ehm, no, to abych tě lépe slyšel… la.“  „Aha. A proč máš tak velké nohy,“ zaměřila Karkulka pohled na dvě vetché hnáty  čouhající zpod nedostatečné peřiny.  „To abych tě lépe… šlapala.“ Tohle se Vlkovi moc nepovedlo.  „Jo, jo. A babičko, proč máš tak velké přirození?“  Vlk se zděšeně podíval na vyboulenou peřinu. „Ksakru!“ zaklel. „To abych tě líp vojel!“  Karkulce to začalo šrotovat. Pokud si dobře pamatovala, tak tohle u babi Ginette  nebylo obvyklé. „Ha!“ vyštěkla. „Vy vůbec nejste žádná babička, vy jste Vlk!“  „Pocem ty malá čub…“ Vlk vystartoval z postele, ale podjela mu noha. Stačil se  zachytit za dveře komory, čímž odhalil spoutanou babi Ginette v noční košili, s nataženou vlčí  maskou přes hlavu. Karkulka při tom pohledu vyjekla jako náctiletá školačka, což bylo  naprosto neadekvátní přirovnání, neboť jí bylo teprve devět a do školy nikdy nechodila. Vzala  nohy na ramena a zamířila rovnou do blízkého příbytku myslivce.     „Tam, tam! Je tam Vlk. Byl převlečený za babi a ležel u ní v posteli a, a…“  „Zpomal Karkulko. Viděla si vlka? U Babi? Vezmu pušku a jdu na něj!“  „Ale, ale…!“ křičela na myslivce Karkulka, ale to už byl pryč.     „Tak, a je po něm,“ ohlásil myslivec, když se vrátil.  „Zastřelil jste ho?“  „Ne, rozpáral jsem mu břicho.“  „Což jste?“  „Rozpáral jsem mu břicho, však víš, abych z něho vyndal tvojí babičku. Musel jí už  stihnout strávit, páč tam nebyla, ale já tam tomu zmetkovi aspoň zpátky zašil pár šutráků.  Tak nějak jsem předpokládal, že ho ta tíha stáhne dolu, až se pujde napít ke studni, ale ten  hajzl začal vískat jako stará ženská a na místě pošel. Člověk by neměl věřit pověrám.“  „Ale proč by kardinál Vlk jedl mojí babičku?“  „Kardinál Vlk? Ale dyť… bavíme se tu o takovym tom šedivim stovření. Chlupatej,  velký uši, velký oči, čenich, navlečenej do noční košile?“  „Ne bavíme se to o kardinálovi Vlkovi, co spoutal babi Ginette a navlíkl jí na hlavu vlčí  masku.“  Na dveře myslivny se ozvalo nesmělé zaťukání a dovnitř vešel kardinál Vlk. 


„Neruším?“ řekl.  „Aha, no, tak zdá se, že tady došlo k poměrně zábavnému omylu,“ uzavřel to  myslivec, a všichni se začali smát, až se za břicha popadali.  Další den nechal kardinál myslivce s karkulkou upálit pro spolčování se ďáblem a  objednal se na devátou k Pepemu.     Zazvonil zvonec, tedy jen pomyslně, ve skutečnosti tam žádný nebyl, ale pro účel  pohádky… že já se vůbec snažím.     

Sněhurka a sedm trpaslíků    Za devatero horami, devatero řekami, devatero lesy, devatero kořeními, devatero  pohádkami a devatero devatery, se rozkládalo jedno velice malé království. Bylo tak malé, že  když se člověk protáhl, tak měl co dělat, aby nelegálně nepřekročil hranice. Nemělo příliš  obyvatel. Žil v něm král s královnou, podkoní, myslivec, kuchařka, která si po večerech  přivydělávala jako uklízečka, která si po nocích vydělává jako prostitutka a dvanáct výběrčích  daní. Všichni se měli dobře, král s královnou se měli rádi, nezaměstnanost byla nulová a  královská pokladna byla narvaná k prasknutí. Jednak protože se hodně vydělalo na turismu  (každý pátek tudy jezdil farmář z vedlejšího království, který si u kuchařky kupoval rohlík se  šunkou) a druhak protože jí představovala královnino portmonka, do které se toho moc  nevešlo. Zkrátka, v království vládla idylka.  Jednoho dne královna otěhotněla a za devatero měsíců porodila holčičku. Zamíchala  tak celým hospodářstvím země, protože zvýšila porodnost o 100% a muselo se udělat nové  sčítání lidu. Holčička byla vskutku nádherná. Měla vlasy černé jako díru, rty rudé jako právo a  pleť bílou jako Lucii, proto se jí krách chystal dát jméno Emogirl, ale královna to nakonec  ukecala na Sněhurku.  S jejím narozením byla idylka ještě ideálnější. Sněhurka rostla do krásy, až byla tak  krásná, že se jí ani zvířata nebála, protože jí považovala za jednu z nich. Celý den si se  zvířátky hrála a královna pak zase celou noc prala, protože láska zvířat se počítá na ptačince a  vyšlápnuté bobky.  Nic ovšem netrvá věčně, a tak jednoho nešťastného dne královna onemocněla a  doktor konstatoval, že pokud jí král nedaruje svojí ledvinu, tak královna zemře. Král byl velice  přenešťastný z toho, že už královně není pomoci. Od rána do večera truchlil nad sklenicí vína  a druhý den se vydal do zahraničí hledat novou ženu, ale samozřejmě co nejrychleji, protože  to byl gentleman a chtěl stihnout královnino pohřeb. To se mu bohužel nepovedlo, naštěstí si  ale všechno nechal nahrát na křišťálovou kouli, takže se později, když se vrátil s novou  královnou, mohl na pohřeb podívat v klidu obývacího pokoje.    Na novou královnu se všichni moc těšili, ale hned po příjezdu se ukázalo, že to asi  nebude zrovna to pravé ořechové. Nevypadala zrovna jako hodná paní, co bude podporovat  charitu. Ne, tahle královna vypadala jako děsná mrcha. Sice sexy mrcha, ale ne dost sexy, aby  se jí ta mrcha dala odpustit.  Nicméně král jí miloval. Asi tak dvakrát, až čtyřikrát do týdne, což byl v jeho letech  úctyhodný výkon. Na jeho zdraví to zanechalo stopu, a tak za rok na to zaklepal bačkorama. 


Podle koronera, jehož roli na sebe vzal pro tuhle příležitost podkoní, zemřel král na infarkt za  nadměrného vytížení. Jenže myslivec, kterému ze skříňky zmizel jed na krysy, věděl své.  Hned jak se za králem zaklaplo víko od rakve, nastolila královna nový světový řad.  Nejdřív nechutně zvýšila daně, čímž si pomohla k jednomu dukátu ročně navíc, pak zabrala  lidem všechny pole (rozuměj truhlík z okna, ve kterém si kuchařka pěstovala pažitku), a jako  završení svého ďábelského plánu vstoupila do pohádkové ČSSD, vedené Baalslavem  Sodomkou.  Tohle ovšem nebyly jediné ohavnosti, kterých se dopouštěla. Ze srdce totiž  nenáviděla Sněhurku, a pokaždé když proplula kolem, chytla tik do levého oka, jak se snažila  zakrýt svůj vztek. Aby si spravila náladu, běžela pokaždé po takovém incidentu do své tajné  komnaty, kde měla kouzelné zrcadlo, běžící na nejnovějším operačním systému od  Mikročoftu – Windowsu 666, stoupla si před něj a pronesla: „Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo  je v zemi zdejší, mezi všemi nejkrásnější?“ A zrcadlo odpovědělo: „Oh, my dear lady, is...“  „Tak počkat,“ skočila mu královna do řeči, „co je tohle? Není tam čeština? Já věděla,  že jsem neměla stahovat pirátskou verzi. Zapnout Gooogle překradač!“  „Ach, můj milý paní, je jasné, že v místní zemi, vy máte nejkrásnější mezi všemi.“  „Oh.“ Královnu taková pochvala vždycky dobře naladila, ostatně, doporučil jí to její  psycholog. Někdy ale ani tohle nestačilo a tak se šla ještě trochu potěšit do královské  mučírny, kde už na ni čekalo pár dobrovolníků, kteří dlužili na daních.  Jednou se takhle opět uklidňovala a položila svojí zaběhlou otázku: „Zrcadlo, zrcadlo,  řekni mi, kdo je v zemi zdejší mezi všemi nejkrásnější?“  Zrcadlo se tentokrát neobvykle dlouho rozmýšlelo. Kontrolka procesoru blikala jako  světluška po flašce slivovice a uvnitř rámu to zběsile cvakalo. Nakonec zrcadlo promluvilo:  „Odpověď je přeci jasný, královna, ty jsi krásný, krásné vpředu i vzadu, ale Sněhurka mají více  vnadů.“  „Cože?“ Tohle byl pro královnu šok. Nejdřív si myslela, že je to chyba v překladu, a  jakožto někdo, kdo u maturity z angličtiny prolezl jenom díky větě „Hello, my name is Evil  Queen.“, neměla pátrání po chybě zrovna jednoduché. Strávila hodinu nad tlustým  anglickým slovníkem, jenom aby zjistila, že tady chyba není. Potom vsadila na chybu  softwaru a defragmentovala disk, projela zrcadlo antivirem, nainstalovala nové ovladače,  otevřela ho a zavřela, ale nic nepomáhalo. Desetkrát projela manuál, až se dopátrala toho, že  ona věta znamená, že Sněhurka je jednoduše krásnější než ona, a že má holt pech. To jí  totálně rozsekalo. Rázným krokem napochodovala do tajnější komnaty, za tajnou komnatou,  kterou používala v případech, když potřebovala vymyslet nějaký opravdu moc ďábelský plán.  Po půlhoďce vylezla a nechala si k sobě zavolat myslivce až z opačné strany království. Ten  stál za minutu v pozoru před trůnem.  „Zavedeš Sněhurku do lesa a tam…“ napínala královna myslivce, protože se příliš  dívala na hollywoodské trháky, „…jí zmaluješ ksicht lihovou fixou! Muahahahaha!“  „Fjuh,“ oddechl si myslivec, „já myslel, že budete chtít, abych jí vyřízl srdce a  naservíroval vám ho.“  „Nebo tak.“  „Kurva!“    „Tak Sněhulko, škyt, tívej se pořádně, jesli tu někde toho slona neuvidíš, škyt,“ pravil  myslivec posilněný myslivcem ke Sněhurce uprostřed temného lesa.  „Nechci být nezdvořilá, ale podle mě v těchto zeměpisných šířkách sloni nežijí.“ 


„Jo? Tak na co si mě sem kurva tahala, škyt?“ Myslivec si krom myslivce před cestou  dal pár dalších skleniček nejrůznějších moků, aby získal odvahu k tak hrůznému činu, jaký po  něm královna chtěla. Bohužel krom odvahy získal také pořádnou opici.  „Víš co? Na chvilku si vodpočinem,“ pokynul jí a zatím co Sněhurka tancovala po  mýtině obletována lesním ptactvem, myslivec si brousil nůž. Přemýšlel o tom, jestli jí má  zachránit, a u královny to nějak zaonačit, nebo jí to srdce vyříznout… nebo jí znásilnit a až pak  jí to srdce vyříznout.  „Na co máte ten nůž?“ vyrušila ho z přemýšlení Sněhurka.  „Tó… to je, škyt, na veverky,“ zalhal přesvědčivě myslivec a schoval dlouhý nůž se  značkou NA VYŘEZÁVANÍ SRDCÍ SPANILÝM DÍVKÁM od HORSTA FUSHE.  „Ale vy jeden, viděla jsem ten nápis, vy mi chcete vyříznout srdce.“  Myslivec málem polknul vlastní jazyk.  „No, j‐já… to… no ona…“ koktal.  „Hele, tenhle kus samorostu je pěknej, z toho by to šlo.“  Myslivec si utřel studený pot z čela. Tahle holka si o to přímo říkala. Když se Sněhurka  vrátila k prozpěvování, sundal si kalhoty a strhnul jí do blízkého křoví. V krátké chvíli si událo  mnoho věcí. Myslivec, překvapen vlastní robustností, se snažil vypočítat kolizní dráhu se  zemí, tak aby zlomil co nejméně kostí sobě, případně Sněhurce. Sněhurka překvapena  myslivcem se snažila zachytiti čehokoliv, co trčelo kolem, krom toho co trčelo z myslivce, a  její ruka padla na kolemjdoucí srnku. Srnka překvapena Sněhurkou zabékala něco v řeči  vysoké zvěře, co by si Myslivec se Sněhurkou za rámeček nedali, a proběhl krátký parakotoul  o třech účastnících, takové síly, že Sněhurka skončila vně pozornosti zbývajících účastníků,  čehož chytře využila k útěku. Nechala za sebou dvojici oddávající se milostným hrám a  v záchvatu paniky běžela vstříc tajemstvím lesa.  Sněhurka bloudila a bloudila, a v pauzách mezi blouděním si upravovala make‐up, aby  se líbila žabám v močálu a klíšťatům ve vysoké trávě. Během noci se přihnala hrozivá bouřka,  a Sněhurka, ač by jindy jako správná emačka byla ráda, že je celá durch den monsun, začala  mít strach, že už se nikdy nedostane z lesa ven. V tom narazila na malou dřevěnou stavbu.  Dle zápachu a velikosti jí identifikovala jako kadibudku, což v jejím mozku spustilo  podmíněný reflex. Okamžitě se k budce rozběhla, otevřela dveře, posadila se a…    Mezitím co se Sněhurka vyprazdňovala do polstrovaného křesla, večeřela zlá královna  srdce, o kterém se domnívala, že patří Sněhurce. Ve skutečnosti však šlo o srdce srnčí, což  nevěděla ani ona, ani myslivec, který teď objímal záchodovou mísu.    Sněhurce tady něco nehrálo. Nejen že tu nebyl papír, ale nebylo tu ani držadlo na  papír, natož splachovadlo, nebo cokoliv jiného, co by člověk čekal na záchodě… tedy až na to  že v jednom rohu bylo načůráno. Vypadalo to spíš jako v malém domečku, s malým  nábytkem a kuchyňským nádobím. Po zemi se válely malé pornočasáky s malými nahými  ženštinami s malými kozičkami (některé s malými bobříky, králíčky, a tak podobně, zkrátka  roztomilá zvířátka), malé schody, které vedly do malé ložnice s malými postýlkami, prostě  všechno se zdálo příliš malé na to, aby tu bydlel normální člověk. Ale ne na to, aby to  všechno mohl ozkoušet, pomyslela si Sněhurka a rozhodla se, že si trochu užije, dokud není  nikdo doma.  Pár hodin na to se do domu vřítili utahaní trpaslíci.  „Někdo ujedl z mojí kašičky,“ řekl nejtlustší z trpaslíků a pobouřeně civěl do  prázdného kastrolu ve dřezu. 


„Někdo si listoval mejma časákama,“ řekl trpaslík s červenou čepicí a snažil se od sebe  odtrhnout slepené stránky.  „Někdo poseděl v mém křesle,“ řekl nejstarší trpaslík pohřebním tónem a křečovitě  trčel z inkriminovaného křesla. Jeho výraz prozrazoval mnohé.  „Někdo spí v našich postýlkách,“ ozvalo se shora a všichni se běželi podívat. Postele  byly sražené k sobě, a přes všechny leželo něco, co bylo očima trpaslíka vnímáno jako nohaté  hnádlo s nacpaným náckem. Následoval pokus o probuzení, při němž Sněhurka vyzbrojená  plácačkou na mouchy rozšmelcovala osmého trpaslíka, jenž byl z ostatních verzí pohádky,  s ohledem na trapnost jeho smrti, vyškrtnut. Po tom, co se vzpamatovala, vyložila trpaslíkům  svůj příběh a ti se rozhodli, že si jí tu nechají protože: Zaprvé, myslivce nejspíš zaúkolovala  královna, takže by bylo nebezpečné, kdyby se Sněhurka vracela. Zadruhé, blbka, co nekecá a  maká, se vždycky hodí.  A tak začal čas pokojně plynout. Sněhurka trpaslíkům poklízela a oni jí za odměnu  nosili svítící dárky z uranového dolu. Zlá královna v klidu bičovala své otroky až do chvíle, kdy  jednou při sledování křišťálové koule přepnula na Pobřežní hlídku. Natřásající se Pamela  Anderson pro ni bylo silné kafe. Vrátil se jí tik, takže se okamžitě rozběhla ke svému zrcadlu  uklidnit si nervy.  „Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je v zemi zdejší, mezi všemi nejkrásnější?“  „Jste královna, jsi krásná, ale odpověď je vždy jasná, že je obtížné krotím své pudy,  Sněhurka má více dudy.“  To královnu dodělalo. Podle odborníků byl tohle okamžik, kdy navždy přišla o rozum.  Začala si vzteky trhat vlasy z hlavy, a když jí došly vlasy, tak si vytrhala i všechno ostatní  ochlupení. Poté, co se zklidnila, nechala si zrcadlem zjistit určité informace, jako je ulice a  číslo popisné současného Sněhurčina bydliště, uplatila pár veverek buráky, aby jí prozradily  přesnou cestu do domu trpaslíků, potom dala pilníkem na nehty setnout hlavu myslivci, který  byl z faktu, že Sněhurka žije, ještě překvapenější než královna a nakonec se zavřela do  ultratajné komnaty, za tajnější komnatou, za tajnou komnatou, kde vytvořila ten  nejďábelštější plán svého života. Dovnitř vešla jako krásná královna ve středních letech, ale  ven jako stará babizna s košíkem jablek, na jehož vrcholu zářilo nenápadné fialově  světélkující jablko.  Vydala se za Sněhurkou, která zrovna dělala, že něco dělá, a čekala, až trpaslíci  vypadnou z domu. Jakmile se tak stalo, třískla koštětem do kouta, natočila gramofon a  čmárala si černá srdíčka do deníčků za hudby My Alchemical Romance. V tom se ozval tlukot  na dveře. Sněhurka otevřela, a nebyla si jista, zda hledí na starou tvář s bradavicí, či na  bradavici se starou tváří, každopádně jí ta… osoba nabízela ke koupi jablíčka.  „Kup si jablíčko Sněhurko, drahé není, můj otec příliš nevycení: za dvě nohy jest!“  „Za nohy? Divná věc!“  „Oh,“ zarazila se zlá královna v přestrojení, „Promiň, špatná pohádka. Chtěla jsem  říct, ochutnej, je to zvláštní jablíčko, vůbec po něm neumřeš, a navíc je sladké jako med.“  „Tak jo,“ řekla Sněhurka, zakousla se do jablka, stihla stařence jablko naoko pochválit,  „mmmm“, a flákla sebou o zem tak, že shodila ze stěny sadu talířů, co dostali trpaslíci od tety  Aťky. Zlá královna napřáhnula dlouhým nehtem opatřený ukazovák a krutě se zasmála: „Chá  chá!“  Večer se trpaslíci vrátili domů. Spatřili, co se stalo, a začali naříkat. Hýkali žalem jako  Ville Valo ke konci koncertu, ale nic jim nemohlo jejich drahocennou sadu talířů vrátit. Pak  spatřili Sněhurku, což je velice rozčílilo, protože si na ni zvykli a teď budou muset utrácet za  uklízečku. 


Vyvstala otázka, kam s ní. Někdo navrhl skleněnou rakev, což bylo nejprve přijato jako  skvělý nápad, ale pak vyšly najevo problémy jako Kde proboha seženeme skleněnou  rakev? a Víte vy vůbec, kolik taková skleněná rakev váží? nebo také Víte, jak dlouho trvá  přírodě, než takovou skleněnou rakev rozloží? A tak nakonec vyhrál druhý, ekologičtější  návrh. Trpaslíci Sněhurku vzali a hodili jí na kompost, aby ještě jednou naposledy byla  k něčemu užitečná.    Přesto přese všechno nebyla Sněhurka ztracená. Královna byla totiž travička  začátečnice, takže si nevšimla, že na lahvičce jedu je vzadu malými písmenky napsáno:  Účinky otravy lze zvrátit polibkem krásného prince. A co čert nechtěl, ještě týž den kdy se  Sněhurka začala rozkládat na kompostu, se kolem domu trpaslíků jen tak náhodou projížděl  krásný princ z daleké země. Spatřil kompostovanou krasavici, slezl z koně a vlepil jí toho  nejmlaskavějšího hudlana, co svedl. Sněhurka se probrala, vytasila plácačku a pokusila se  prince zneškodnit, než jí došlo kde vlastně je a co se stalo.  Později se tomuto incidentu mladý pár už jenom smál. Sněhurka byla ráda, že jí princ  zachránil ze sevření smrti, ačkoliv od té doby dostávala nevysvětlitelnou chuť jíst lidem  mozky a princ byl rád, že se přes Sněhurku dostal k levné pracovní síle, jakou bylo sedm  trpaslíků bez nároku na zdravotní pojištění.  Zbývá už jenom vyložit, jak vlastně dopadla zlá královna. Po návratu domů s hrůzou  zjistila, že už není schopna přeměnit se zpět na krasavici, takže z krásné, zlé, jed prskající  lemry, se stala škaredá, zlá, jed prskající lemra, čímž ztratila licenci vykonávat povolání zlé  královny a po zbytek svého života se musela živit jako literární kritička.     

Sůl nad zlato    Bylo nebylo jedno království, a v něm žil král, který měl tři dcery. Ne dvě nebo pět, ale  přesně tři. Chytře to totiž s královnou plánovali, protože měli dobře spočítané, že se třemi  dcerami se můžou proslavit v nějaké pohádce. Bohužel, královna už byla dávno mrtvá a král  taky nebyl zrovna mladík, takže na nějaké pohádky dávno zapomněl. Zabýval se radši tím,  kdo bude po něm vládnout. Rozhodování to bylo těžké, protože všechny tři dcery měl stejně  rád. Vůbec. Ani jedna z dcer se totiž pro kralování příliš nehodila.  První, Drogomíra, nic jiného nedělala, než že fetovala, a válela se špinavá ve škarpě.  Druhá, Vzpěranka, trávila veškerý čas v posilovně, aby nahnala co nejvíc svalové hmoty. A  poslední, Maruška, měla štěstí na normální jméno, takže se většinou ochomýtala okolo  vaření, štupování ponožek, a dalších podřadných ženských prací. Proto se král rozhodl, že  když už má být jakákoliv volba špatná, že by bylo zbytečné rozhněvat si dvě nezvolené dcery,  které utřou, a nechá volbu na nich. Královnou bude ta, která si vymyslí nejmateriálnější  přirovnání lásky dcery k otci.  Dal si tedy k sobě dcery zavolat, což bylo na dlouho. Drogomíru museli sluhové hledat  po celém království, v každém drogovém doupěti a zapadlé uličce. Vzpěranka, zase nehodlala  odejít, dokud jí někdo ze sluhů nepřepere. Jenom Maruška, která zrovna vytírala před  trůnním sálem podlahu, byla okamžitě u tatíčka, čímž si u něj nepatrně šlphla.  „Tak, mé drahé dcery,“ oslovil dívky král, aniž by tím myslel něco víc, než prostý fakt,  že už ho ty treperendy stály majlant. „Dnes se rozhodne, která z vás se stane královnou. Po 


dlouhém uvažování na toaletě, jsem dospěl ke geniálnímu řešení, a to takovém, že královnou  se stane ta, která mě má nejradši. Takže, Drogomíro, jak mě máš ráda?“  „Ehmm,“ utřela si Drogomíra rty plné oparů do rukávu. „Já tě mám ráda jako kvalitní  háčko.“  „Hmm,“ pokýval král zaujatě hlavou a rychle listoval slangovým slovníkem. „Ach,  výborně!“ usmál se, když našel, co hledal. „A co ty, Vzpěranko, jak ty mě máš ráda?“  „Já tě mám ráda, jako titul Ms. Olympia,“ řekla Vzpěranka a demonstrativně pozvedla  jednoho z dvořanů nad hlavu.  „Achá,“ pokýval opět král a rychle listoval wikipedií. „Skvěle. A ty, Maruško, jak moc  mě máš ráda?“  Maruška se kousla do rtu a začala horečně přemýšlet.  „Já tě mám ráda… mám tě ráda jako… pepř, ne… kari, ne počkejte, už to skoro mám…  jo, mám tě ráda, jako bobkovej list.“  „Prosím?“  „Ne, počkat, beru zpět. Mám tě ráda jako sůl!“  „Sůl? Ty mě máš ráda jako sůl? Chceš snad říct, že patřím do polívky?!“ rozzuřil se  král.  „Né to né!“  „Mám se snad nasypat na chleba? Nebo mě chceš dát lízat kozám?!  „No popravdě…“  „Že jsem tě nevystříkal do kopřiv, dokud byl čas, ty… ty…“ hledal král slova,  „proletářko! Táhni tam, odkud jsi přišla… chci říct, táhni z mého domu!“     Maruška v slzách vyběhla ze zámku a nechala nohy, ať jí zanesou, tam kam ony chtějí.  To byla samozřejmě nezodpovědná volba, protože tím pádem nemohla skončit nikde jinde  než před butikem s drahou obuví.  „Ksakru, příště nechám cestu vybírat hlavě.“  Musela zabloudit do vedlejšího království. „POPELČINY STŘEVÍČKY“ hlásal nápis ve  výloze. To byl nápad. Přihlásí se někde jako popelka, to je mnohem hezčí pohádka. V soli nad  zlato byly naprosto podhodnoceny její praktické dovednosti v domácnosti. Ale bohužel,  všechna místa v oboru popelka byla obsazená nějakou Popelkou, takže utřela. Naštěstí  úřednice na pracáku jí doporučila jiné místo u jisté pohádkové babičky, co bydlí v lese.  „Budete prát, uklízet, vytírat a… vařit česnečku.“  „Ale to je zpátky do soli nad zlato, nemohla bych dělat sněhurku u trpaslíků? Mám  velké zkušenosti ve vyváření spodního prádla.“  „Ne, obávám se, že to místo jsme nedávno také obsadili, ale práce u kouzelné babičky  bude neméně namáhavá. Prý má nějakou bezednou studnu, kterou potřebuje naplnit.“  „Bezednou studnu? No, to by šlo, tak já to tedy beru.“     „Ona si myslí, že mě jen tak může přirovnat k nerostu,“ brumlal si pro sebe  pobouřeně král. „To už je lepší ta princezna Krasomila ze sousedního království. Jako  speleoložka se zajímá aspoň o krásný nerostný útvary, ale sůl? Sůl! Měl jsem jí pojmenovat  třeba Bouruška, třeba by se zajímala o hedvábí, i když, s mým štěstím by se dala k demoliční  četě. K čemu to je? Sůl.“  Když se král vyvztekal, řekl sluhovi, aby zavolal sluhu, který zlanaří dost sluhů na to,  aby shromáždili sůl z celého království. Tu pak přikázal naházet do řeky. Výsledkem bylo, že  rybáři z celé země chytali na udice rovnou hotové slanečky. 


„Božena Všudezdejší,“ četla Maruška jmenovku na dveřích, „kouzelná babička.“  Zaťukala na dveře a otevřela jí shrbená stará persona, která byla všechno, jenom ne  kouzelná. Vyndala si fajfku z úst a zakrákorala: „Co chceš? Ty seš ta mladá, co sem má příjít?  Poď dovnitř.“ Maruška se nestihla ani představit a byla vtažena do zatuchlého svatostánku  česneku.  „Vy jste kouzelná babička?“ ptala se Maruška nejistě.  „No, něco se ti nezdá? Hele, dřív sem bejvávala babitchka, ale měla sem s tim samý  obšturkce, tak sem to předělala. A hele, že seš tu dneska poprví, tak uvařim já, jó? Ale zejtra  už to tak lehký mít nebudeš, hele,“ pronesla babitchka, sebrala šedý špinavý hadr zpod dřezu  a máchla jím nad stolem. „UBROUSKU PROSTŘI SE!“ zařvala na celou místnost a z hadru  vypadla mísa česnečky přímo před Marušku tak, že jí půlka vystříkla ke stropu a skončila na  Maruščině hlavě.  „Tady máš chleba,“ podávala babitchka Marušce krajíc chleba z poličky a aby ukázala,  že je dobrá hostitelka, sfoukla z něj silnou vrstvu prachu.     „Co je tohle?“ ptal se král kuchaře, a píchal při tom vidličkou do vepřové pečeně.  „To je vepřová pečeně,“ odpověděl velice rafinovaně kuchař.  „Ale nechutná to tak,“ nenechal se přechytračit král.  „Ale je to vepřová pečeně,“ vrátil kuchař úder.  „Chutná to jako… jako něco co nijak nechutná,“ pokusil se král zprostředkovat své  vjemy.  „To protože to není slané,“ uhodil kuchař hřebík na hlavičku.  „A proč jsi to neosolil,“ zkoušel král psychologické postupy.  „Protože není sůl,“ vyndal to kuchař na krále.  „A proč jsi to neosolil něčím jiným,“ vytasil se nečekaně král.  „A to jako čím?“ civěl na něj kuchař.  „Třeba cukrem,“ prohlásil vítězoslavně král.  „Ale cukrem se solit ne…“  „Ať už je tady večeře osolená cukrem, nebo budeš o hlavu kratší!“  „No jo,“ přikývl kuchař, protože si nechtěl sundávat koturny.     „Tak co, jak seš na tom?“ vyzvídala babitchka u Marušky.  „Už jsem naplnila bezednou studnu.“ To babitchku evidentně ohromilo, protože si  odplivla hnědý hlen a vytřeštila oči. „Seš dobrá,“ poplácala jí po rameni. „Tak, teď můžeš  vyprázdnit bezedný septik.“  „Ach jo, stýská se mi po tatíčkovi,“ posteskla si Maruška. Práce tady jí sice bavila, ale  noci v malé světničce, sdílené se starou paní, jíž evidentně česnečka nedělala dobře na  zažívání, nebyl zrovna nejpříjemnější.  „A jemu se určitě stejská po tobě,“ utěšovala jí babitchka. „Pojď, podiváme se, co teď  dělá.“ Vzala starou špinavou pánev, utřela jí do zástěry, a pak s ní praštila zvědavou veverku,  která je sledovala na blízké větvi.  „Z těch se věští nejlíp.“     „Co je tohle?“ zkoušel to opět král na kuchaře.  „To je vepřová pečeně,“ šel kuchař králi na ruku.  „Ale nechutná to tak, chutná to jako blitky,“ bubnoval si král vesele prsty do stolu. 


„To protože je to slazené cukrem,“ nedal se kuchař.  „Aha, a tady to máme. Co jsem ti říkal?“ přidal král na bubnování.  „Abych to osolil cukrem,“ střelil po něm kuchař.  „A ty jsi to co? Osladil!“ vlepil kuchaři král do tváře krutou pravdu.  „Cukrem se nedá solit,“ zavraždil celou konverzaci kuchař.  „Tak, a teď tě mám tak akorát dost! Zabavte mu koturny.“ To bylo vůči malému  kuchaři kruté. Kuchař byl z faktu, že je teď o hlavu kratší nešťastný, neboť byl menší i než ty  nejmenší dvorní dámy a převyšoval je jedině, když si lehnul na záda.  „Takhle nic nevyřešíš,“ rozčílil se kuchař na krále, až se mu roztřásl jeho mohutný  břich. „Nemáme čím solit, a ty blafy nikdo nechce žrát!“  „Fmfh,“ nafrněl se král a dělal, že kuchaře neposlouchá.  „Až přijde zima, všichni si rozbijeme držku na náledí! A až se rozmůže chřipka, nebude  si čím kloktat! A až se přemnoží slimáci, nebudeme je mít čím trápit!“  „Vemte mu i ty tlustý ponožky!“     „Fíha! Nevěděla jsem, že se toho tolik dá vyčíst z vnitřností veverky. To vypadá, že mě  tatíček opravdu potřebuje. Kéž bych mu mohla donést sůl,“ posteskla si Maruška.  „Však můžeš,“ zavřela babitchka rozpáranou veverku a vytáhla něco z kredence.  „Tady máš bezednou slánku.“  „Kde ty bezedné věci pořád berete,“ přebírala Maruška radostně bezednou slánku.  „Muj starej měl továrnu na bezedný dna. Montoval je do všeho, dokud nespadl do  bezednýho sudu s vínem.“  „To je mi líto.“  „To nemusí, nechal mi tady bezednou peněženku.“  „Ehm, tak já už teda pudu.“  Maruška se rozloučila, vzala si bezednou slánku a vyrazila domů. Tam už na ni čekal  její pološílený otec, který ze zoufalství olizoval dvořanům podpaží. Občas seřezal některou  z dvorních dam a držel jí hlavu nad polívkou, ale navzdory všem pověrám byla účinnost slz  jako dochucovadla mizivá.  „Sůl!“ vykřikl, když spatřil Marušku, vytrhnul jí slánku z ruky a začal si její obsah sypat  do pusy.  „Cham che cheí ejlík oli,“ huhlal král s plnou pusou. „Cham che cheí echlel oli! Oech  oli! Oa oli! Eleoly oli!“ Kolem něj se slétali všichni dvořané jako důchodci na prošlý salám ve  slevě a nabírali si hrsti soli, co se hromadila pod králem.  Tak nakonec všechno dobře dopadlo. Král vydědil Marušku a na trůn dosadil  Drogomíru, protože se svým vyfetovaným mozkem bylo její smýšlení nejblíže tomu  aristokratickému, a spokojeně se živili přesolenými jídly. Za pár let všichni podlehli  ledvinovým kamenům. Jediný kdo přežil, byla Maruška, která si z nudy koupila kouzelné  zrcadlo, aby si měla s kým povídat. Za dalších pár let tudy projížděl čerstvě ovdovělý král,  kterému na krku zůstala malá dcerka, a odvezl si jí do svého království.     Dobrou noc děti.     

Popelka   


Kdysi dávno, v jedné vzdálené galaxii…    Zuří občanská válka. Rebelové bojují, aby vybojovali svá první vítězství proti zrádnému  impériu, toto ovšem není jejich příběh, toto je příběh odehrávající se v mnohem pozdější  době a mnohem bližší galaxii. V galaxii pohádek. Jeho hrdinkou je mladá dáma, která příliš  kouřila a neklepala popel do popelníku, proto jí všichni říkali popelka.  Popelka byla hodné děvče, sice líné jako veš, ale také nenáročné. Téměř vůbec  nejedla, nefintila se a od svých devíti let nosila jedny a ty samé šaty. Ke štěstí jí stačily dvě  krabičky cigaret denně. Žila se svým otcem a macechou, která měla dceru z minulého  manželství, Důru. Těžko říct, co se stalo jejímu původnímu manželovi, ale dle macešiných  tělesných dispozic, které se pravidelně zasekávaly v těsných vratech do dvora, ho snědla.  Jednoho dne přišla na statek pozvánka. Místní král pořádal vyhlašování cen  Nejstrašnější macecha roku a s tím spojenou slavnost. Pozvány byly celebrity jako macecha  Jeníčka a Mařenky, která udělala velký dojem na porotce, když nechala nebohé sourozence  odvést do hlubokého lesa, nebo Sněhurčina macecha, jejímuž otrávenému jablku se nedají  upřít jisté umělecké přednosti. Popelčina macecha, jako vážená členka cechu macech,  nesměla na téhle akci chybět, takže okamžitě po doručení zprávy propukla v nákupní paniku.  Narychlo splašila šílenou kadeřnici, která stejně jako šílení vědci, prováděla zapovězené  pokusy, akorát k tomu používala vlasy. To znamenalo, že po pár hodinách usilovné práce se  maceše s Důrou na hlavách objevily účesy, které bylo možné charakterizovat jako zločiny  proti lidskosti. Zdálo se, že jejich účelem bylo hlavně pomoci v odchytu při značkování  netopýrů, ale stejně dobře fungovaly jako vymetače pavučin ze stropů místnosti. Člověk si  v blízkosti těchto účesů musel dávat dobrý pozor, aby nezakopl, protože by se při správném  nasměrování mohl stát jejich přirozenou družicí.  Dalším důležitým bodem byl nákup nových šatů, šperků a pičifuků. K tomuto účelu byl  macechou znásilněn popelčin otec, takže po tom, co si od Důry vyslechl, že má asi jenom dvě  stě tisíc šatů a urgentně potřebuje nové, a že maceše se někde v záňadří ztratil briliantový  náhrdelník, a ani jedné z výprav jeskyňářů se ho nepodařilo najít, takže je třeba koupit jiný,  ještě větší, dražší a blyštivější, naložil nákupní lístek za pomoci čeledínů na vozík a chystal se  vyjet. V tom spatřil Popelku vykuřující na zápraží stodoly, a napadlo ho, že když už má  obstarávat nákladní vozy zboží pro manželku a nevlastní dceru, že nějaká ta drobnost pro  Popelku neuškodí.  „Ahoj Popelko, jedu do města obstarat pár nezbytností a tak mě napadlo, jestli taky  něco nechceš?“  „Víš co, vezmi mi to, co tě cestou praští do nosu,“ pronesla Popelka, aby se otravného  rodiče zbavila, neboť jí zcela zjevně rušil ve vyfukování oblaků dýmu. Na otcův tázavý výraz  odpověděla výřečnou grimasou, která byla evidentně vysoce bohatá na vitamín C. Otec to  pochopil, takže Popelku jenom unaveně poplácal po hlavě, utřel si ruku a nasedl na vůz. Až  když odjížděl, napadlo Popelku, že si měla raději přát něco na herpes.    Otcova výprava na nákupy byla srovnatelná s výpravou k hoře Osudu, akorát s tím  rozdílem, že jejím cílem nebylo zničit ďábelský šperk, schopný odsoudit lidstvo k záhubě, ale  nějaký takový šperk pořídit (v podstatě stačil jakýkoliv obyčejný šperk, který svou schopnost  odsoudit lidstvo k záhubě získal až v macešině výstřihu), a spolu s ním i hory šatstva a potoky  parfémů.  Nákup byl zdlouhavý. Otec musel křísit obchodníky, kteří při pohledu na něj dostávali  orgasmické záchvaty, neboť věděli, co se chystá a znali jeho ženu. Pár krejčích dostalo infarkt 


a jedna zlatnice předčasně porodila. Při takových potížích otec samozřejmě dočista zapomněl  na to, co slíbil Popelce, takže když se vracel, naprosto nepohádkově reagoval na spršku  ořechů, které na něj metala záludná veverka, nelichotivou frází o ženském pohlavním orgánu  posílaného do rekta. Veverka ovšem znala svou povinnost, jakožto členky výboru pro  zachování pohádkového kontinua, a tak se nehodlala vzdát.  Kousek od domova praštil otce do nosu nepříjemný zápach. Vtom si vzpomněl, co  slíbil své dceři, seskočil z vozu a porozhlédl se po zdroji. Byly jím tři hnědé bobky, blíže  neurčeného původu, vzorně položené přímo doprostřed cesty. Otec se chvíli zdráhal, ale slib  byl slib, takže nakonec výkaly zvednul a dal k ostatnímu nákupu.  Doma se na něj sesypali macecha s Důrou jako mamuti na buráky a začali rozebírat,  co si která vezme na sebe. Jenom Popelce se nějak nechtělo sesypávat. Seděla přesně tam,  kde jí otec opustil, stále kouřila cigaretu, a stále se tvářila, jako by jí někdo právě na mozku  operoval centrum kyselých grimas.  „Tady je to, co jsi chtěla,“ předával jí otec s poněkud nejistou pýchou dar. Popelka si  odchrchlala, aby uvedla do provozu kouřem zocelené hlasivky a zastřeným barytonem  poděkovala:  „Děkuji tatíčku, to nemuselo být.“ A myslela to přesně tak, jak řekla. Potom přebrala  inkriminované exkrementy, a když se otec vzdálil z dohledu, nevzrušeně je odhodila za záda  do stodoly. Těžko říct, jaký zvuk vydává bobek dopadající na zem, ale Popelka si byla jistá, že  kouzelné CINK by to rozhodně být nemělo. Otočila se a k jejímu překvapení (a já myslím, že i  k překvapení kohokoliv jiného, kdo by byl svědkem podobné události, neboť podobné  situace se často nestávají) z jednoho bóbika vyčuhoval cíp látky. Co víc, když za něj Popekla  zatáhla, odhalila celé plesové šaty.  „Čím to ty zvířata kurva krměj?“ Hodila šaty pryč a dupla na druhý bobek. Z jeho útrob  se na denní světlo vydraly dva střevíce. Popelka je kopla k šatům, a rozmázla třetí bobek.  „Konečně!“ zaburácela šťastně při pohledu na karton startek. Rozbalila jeden balíček  cigaret, a dala se znovu do kouření.    Druhý den se macecha s Důrou nachystaly na slavnost, a protože byly obě  dobrosrdečné, nechtěli tu nechat Popelku napospas nudě. Vzaly tedy každá po ošatce  luštěniny, macecha čočku, Důra hrách, a precizně jí rozprcali po světnici.  „Tak, a než se vrátíme, ať to máš přebraný,“ zakvičela na Popelku macecha.  „Muchahahahuahua!“ zachrochtala souhlasně Důra a obě vznešené dámy,  připomínající dvě archy, které se na rozdíl od té Noemovi, rozhodly zachránit dva od každého  druhu šperku, protekly skrz hlavní dveře.  Popelka si z toho nic nedělala. Její trýznitelky totiž neměly příliš fantazie, takže  pokaždé, když jí chtěli zaškodit, rozsypaly něco po podlaze. Popelka si tedy časem vycvičila  hejno holubů, které na zapískání přiletělo a začalo nepořádek samo třídit. Stejně tak učinila i  teď a šla si dát pár cigaret na nervy. Jenže v její zásobárně za stodolou jí čekalo překvapení.  Zbyl poslední balíček cigaret.  V zoufalé mysli notorické kuřačky se začal rodit šílený plán. Byla si vědoma, že  všechny peníze padly na nedávné nákupy, takže pokud chce další cigarety, bude se muset  vdát. Dobře vdát, pokud jich chce dost aspoň na měsíc, a jediný kdo tedy připadal v úvahu  byl princ.  Narychlo přeprala šaty z bobíku v potoce, za zpěvu písně se sofistikovaným textem:  „Lála la lála la la lála la lá, lá lá lá lá lá lá lá!“ Oblékla si je s tím, že na ní doschnou a vydala se  na cestu, aby stihla ještě poslední tanec na slavnosti. 


Před domem potkala jakousi starou osobu, která se k ní táhla s dýní.  „Uh, fjuh, Popelko, to jsem ráda, že jsem to stihla, tady je ta dýně, kde máš ty  zatracený krysy?“  „Promiňte, ale asi jste si spletla pohádku,“  „Cože? Jo ahá! Ty seš ta Popelka s oříškama, viď?“  „No… tak něco, promiňte, mám fofry,“ omluvila se Popelka a ignorovala bábino řeči o  tom, že takový kocour proměněný na kočího umí i jiné věci, než kočírovat. Pospíchala  k zámku.  Když se dostala na místo, stáhla si do obličeje závoj, jednak aby jí nikdo nepoznal, ale  také protože byla jednoduše škaredá jako noc.  Všichni hosté strnuli ohromeni, hudba ztichla, několika bohatším pánům padal z úst  prošlý kaviár a královský pár se s neřízeným zachrochtáním probudil. U dvora to totiž byl  jenom samý znuděný večírek na oslavu narozenin, večírek na oslavu úmrtin, večírek na  oslavu zásnub, večírek na oslavu rozvodů, večírek na oslavu toho že vyšlo slunce a večírek na  oslavu konce minulého večírku, takže pokud vešel někdo neohlášený, trapně zahalený,  mokrý, s hnědými čmouhami na šatech, rozklepanými kotníky a ještě k tomu pozdě, bylo to,  jako kdyby někdo v knihovně vypustil ke stropu rachejtli a zařval „pozor, vyletí ptáček!“.  Popelka byla potěšena, pozorností. Připadala si nesmírně krásná, když na ní všichni civí  s otevřenou pusou, takže zamířila přímo k princi. Princ v sobě nenašel sílu vzdorovat, neboť  za jeho mozkové buňky teď tahaly unavené molekuly etanolu z vína a nechal se dotáhnout  na taneční parket. Následujících pět minut předváděl pár něco, co by se dalo přirovnat k  zorbingu bez zorbingové koule, při němž se princ cítil stále lépe a lépe, až se zamiloval… nebo  pozvracel, tím už si druhý den nebyl jistý. Popelka však měla jiné pocity. Cítila, že jí utíká čas.  Cigaretu si už nedala dobrou půlhodinu, takže dostávala neskutečný absťák. Všechno okolo,  jí připadalo jako cigareta. Dvořané, král s královnou, dokonce i princ vypadal jako takový  dohasínající vajgl, takže když se rozezněl zvon, odbíjející půlnoc, nevydržela to a začala  utíkat. Princ běžel za ní. Asi tak dva metry, pak uklouzl na vlašském salátu, který tu někdo  rozplácal po podlaze, tedy alespoň doufal, že to byl vlašský salát a Popelka, naprosto  nepolíbená vznešenou chůzí předvedla místo catwalku catfall, při němž zanechala jeden svůj  střevíček na zámeckých schodech.    Ráno se vrátila macecha s Důrou, celá rozezlená, že cenu Nejstrašnější macecha roku  získala jakási ženština, co si potrpěla na zlaté kolovraty, takže si ani nevšimla, že Popelka  dokuřuje poslední cigaretu, stále ještě navlečená do večerních šatů.  Princ měl na minulou noc kusé vzpomínky. Záblesky ve tvaru víno – smích – víno –  neznámá dívka – podlaha – víno – střevíc, mu naháněli hrůzu, a tak se rozhodl, že onu  neznámou dívku najde, přinejmenším aby zjistil, co se včera vlastně stalo. To byl ovšem  oříšek. Jak najít neznámou dívku, o které ví pouze to, že má velice zažloutlé zuby? A pak  přišel na ten nejgeniálnější, a pravděpodobně také jediný nápad, v jeho životě. Usmyslel si,  že onu dívku rozpozná podle střevíčku, a aby to bylo trochu odvázanější, nechal vyhlásit, že  komu střevíc padne, ten se stane jeho ženou.  Ale ejhle, štěstí mu nepřálo. Střevíc nepadl nikomu. Projel všechny domy, od těch  nejváženějších, až po ty nejnuznější, nasazoval střevíce ženám, a když došly ženy tak i  mužům, a když došli muži, nasadil ho v zoufalství i sobě, ale dokonce ani on nebyl ta záhadná  dívka. Chystal se to už vzdát, jenže pak se doslechl o zapadlé usedlosti na okraji lesa, a rozjel  se tam. 


První si střevíček zkoušela macecha, která do něj vměstnala jenom palec. Pak důra,  ale ta ho rozšlápla, takže museli povolat ševce. Nakonec, když se chystal do střevíce vsunout  vznešenou opuchýřenou nožku otec, přitáhl jeden čeledín Popelku. Ta tím byla nesmírně  potěšená, takže na všechny přítomné udělala škaredý obličej, což jí s její visáží nedalo ani  moc zabrat a strčila svou vychrtlou kuřáckou nožku do střevíce.  Co se dělo dál asi nemusím příliš popisovat. Macecha s Důrou pukali závistí a jimi zase  pukali jejich šaty. Princ si odvezl Popelku sebou na zámek, pořádně se posilnil tvrdým  alkoholem, zavřel se s ní do komory a po pár chvílích bylo slyšet Popelku, jak si prozpěvuje:  „Kdepak ty ptáčku hnízdo máš,“  A tak, jestli nezemřeli na rakovinu plic, žijí oba šťastně až dodnes.    cn=Eduard Vrána, o, ou, email=Eddiecro w.cz@gmail.co m, c=CZ


Pravdivé pohádky  

Jak to doopravdy bylo

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you