70
PŘEJÍ NÁM
Chci zlínskému divadlu popřát k jubilejní 100. sezoně. Ano, ke sté. Aby bylo tak skvělé, invenční a plné diváků jako v sezoně sedmdesáté; aby tam byli tak vtipní a dobří herci, odvážné umělecké vedení i pracovití lidé v zákulisí, jako v sezoně sedmdesáté. Petr Štindl režisér
Městskému divadlu Zlín přeji do dalších let stále tak kvalitní soubor, jakým s e vždy mohlo pyšnit, a stále plné hlediště. Do další sedmdesátky, mé milé divadlo, Zlom Vaz!!! Tvůj Zdeněk Junák herec
Všem herečkám, hercům, scénografům, choreografům, kulisákům, zvukařům, režisérům, dramaturgům (…) nepřeji pouze, aby jim vydrželo obdivuhodné nasazení, které dávají každé inscenaci, ale ať jim navíc nepřestanou vysychat prameny inspirace a kreativity. Ať naopak občas i přetečou. Antonín Bajaja spisovatel
Buďte jako Baťa: Chtějte dělat nejlepší divadlo na světě. Miroslav Plešák dramaturg, někdejší umělecký šéf MDZ
Myslím, že nejlépe se divadlu daří, když se v něm sejdou lidé, kteří dokážou vytvořit dobrou partu. A to nejen herci, ale pokud možno všichni. Lidé, kteří mají rádi ono divadlo v sobě, a ne sebe na divadle. A jsou hrdi na to, co vytvoří. Určitě pak přijdou i diváci a zaplní hlediště. To má divadlo rádo. A to mu přeji. Našemu divadlu i divadlu jako takovému. Ivan Kalina herec, ředitel divadla v letech 1990 až 1997
Přeji Městskému divadlu ve Zlíně neutuchající zájem diváků o každé jeho představení. Pro divadlo je vyprodané hlediště nejlepším důkazem, že všichni, kdo se na jeho fungování podílejí, dělají svou práci dobře, a tudíž má smysl. Vedení divadla přeji, ať má šťastnou ruku při výběru repertoáru a ať se mu daří získat pro zdejší divadlo hodně skvělých hereckých osobností. prof. Ing. Petr Sáha, CSc. rektor Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně
…je pro mě příjemné vracet se do zlínského divadla, kde jsem prožil 35 let. Měl jsem štěstí na skvělé spolupracovníky a kamarády.Vzpomínám rád – a že je na co. Při návštěvách představení se s některými potkávám a těší mne, že i po letech, kdy už v divadle nepracuji, současně s pozdravem přidají taky úsměv. Přeji tento dobrý pocit Vám všem, kteří dnes v divadle pracujete, věnujete mu i kus srdce. Zůstávám nadále upřímným fandou našeho divadla. Josef Ruszelák výtvarník
Přeji zlínskému divadlu, aby v něm bylo vždycky dostatek citlivosti a laskavosti, tak jak tomu bylo doposud. Ať v jeho dlouhých chodbách a otevřených plochách nezanikne úsměv, co tam vždycky poletoval. Přeji mu také odvahu vyzývat publikum k sounáležitosti jasným a upřímným hlasem. Dodo Gombár režisér, někdejší umělecký šéf MDZ
Věrné diváky, štědré sponzory a spoustu okamžiků, kdy se v setmělém sále zastaví čas… Pavel Majkus herec
Děkujeme Vám za dosavadní spolupráci a velmi si vážíme toho, že nás považujete za své. Co nejsrdečneji Vám přejeme všechno dobré a hodně vděčných diváků v následující divadelní sezoně. Milan Lasica a Pavol Danišovič Štúdio L+S Bratislava
Jsme patrioti, proto si velmi vážíme společného partnerství s jubilujícím zlínským divadlem, historickou a kulturní dominantou města, která v duchu odkazu J. A. Bati po celá léta provází životy Zlíňanů. Ať je laskavým a inteligentním přítelem stávajícím i budoucím generacím, ať stále zní nadšený aplaus tisíců párů rukou z hlediště. Petr Chmela jednatel společnosti TESCOMA
Snad ješte trochu „svému“ divadlu přeji nejprve krásné blížící se připomenutí padesátiletého letého výročí v roce 2017 a pak dalších mnoho úspěšných divadelních her v tomto krásném zlínském stánku Thálie. Miroslav Řepa architekt MDZ
Co lze ještě přát našemu zlínskému divadlu do dalších let? Do další sedmdesátky přeji nám divákům i vám divadelníkům, aby když skončí představení, nastala co nejčastěji ta vzácná chvilka naprostého ticha. Vteřiny, kdy se nám všem dohromady tají dech a nechceme, aby nastal definitivní konec. Potom bouřlivý aplaus, slzy rozpuštěné v úsměvu a DÍKY! Stejně, jako jsme „tančili“ se Zorbou, stejně jako jsme „plakali“ při Žítkovských bohyních, stejně jako jsme „zpívali“ se Šumařem na střeše a srdce se nám svíralo při Smrti Hippodamie. Právě za takové vzácné chvíle splynutí a vzájemného sdílení vám upřímně děkuji. S úctou PhDr. Irena Ondrová politička, primátorka Zlína v letech 2006 až 2010
Milé Divadlo, u příležitosti jubilea 70. divadelní sezony našeho Městského divadla Zlín, Vám přeji, aby vše na divadle, veškeré Vaše konání a dění, tvůrčí akt, výtvor rozumu a citu člověka, nabývalo hodnot při setkání s divákem. Žijte s jedinou starostí, dělat dobré divadlo, které nebude mluvit do prázdna a nalezne si cestu ke svým divákům. K tomuto cíli všichni bez rozdílu soustřeďte všechnu snahu a uměleckou práci! Věřím, že divák Vaši práci ocení! Zlomte vaz, mé drahé divadlo! Váš Antonín Sobek ředitel divadla v letech 1998 až 2010
Když jsem byl 20. února roku 1978 pracovně přesunut z Hodonína do Zlína, tak ještě týž večer jsem „zkoušel divadlo“. Dramaturg Mirek Plešák mě seznámil s hercem Honzou Honsou a režisérem Hajdou. V rámci nikoliv černobílého vidění světa je třeba říct, že i s ředitelem Divadla pracujících Milošem Slavíkem. I díky němu mohli tehdy brněnští normalizační vydědenci Alois Hajda a Miloš Hynšt pokračovat ve svém poslání a dál režírovat. A já jsem tak mohl pod vedením prof. Hynšta „hrát“ v inscenaci Královský hon na slunce a podávat Luboru Tokošovi meč. Mohl jsem sledovat herectví Antonína Navrátila, který v Hajdově režii Mann ist Mann uchvátil diváky v divadle Berliner Ensemble. Právě Navrátil mě přesvědčil, že divadlo je ze všech umění to „nej“. Předvádějí se v něm všechny umělecké profese a v neposlední řadě herci. Kdysi jsem v jednom fejetonu napsal, že nejstarší a nejkulturnější institucí lidstva je hřbitov, který je při posledních rituálech člověka představením a pak i galerií: hrají muzikanti, vystupují zpěváci a důstojní řečníci. Pomníky zdobí kameníci, fotografové, sochaři, básníci i malíři; hřbitov je divadlem, v němž dostanou roli i neherci. Dnes tato slova beru zpět a tvrdím, že nejstarší a nejkulturnější institucí lidstva je divadlo. Proč tedy to divné srovnání? Před deseti lety jsem sledoval při zlínském festivalu Setkání– Stretnutie inscenaci Panočka, ruský horor o setkání s peklem. Diváci zaječeli hrůzou, když se směrem k nim z jeviště zhoupla rakev, polekali se naráz blízkosti smrti,
jako by chtěli říct: ještě ne! Ještě nejsem přichystán! Jako by chtěli sdělit: já chci odejít čistý na onen svět, jenže my na tu čistotu běžně nemyslíme a dokáže nás zjasnit jenom nemoc nebo umění: divadlo s jeho schopností uvědomit si život v neoddělitelném propojení světů živých i neživých, v němž se na okamžiky smiřujeme s lidským údělem – přijít a odejít. Divadlo je pomíjivé jak lidský život. Ale jako nejstarší a nejkulturnější instituce lidstva je divadlo věčné. Divadlo musí dnes dělat často věci nepochopitelné, aby hájilo věci pochopitelné a samozřejmé, jako je naše svoboda, zejména ta vnitřní, protože četní lidé o sobě nechtějí vědět pravdu, často nežijí svůj život a požírají potřebné dávky virtuální reality, aniž si všímají, že virtuální realita požírá je. Brodí se reklamou, která lže. Kupují potištěný papír, který záměrně vytváří nepřesný a neúplný obraz světa. Místo setkávání s člověkem pouštíme obrazovku, která nám ústy reportérů patřících do logopedických ordinací nutí to špatné v nás. Divadlo bývalo vždycky o strachu (o člověka i z člověka), ale také o radosti. Takové, jakou jsem měl letos při sledování inscenace Malované na skle režisérky Hany Mikoláškové. Dobrá energie Městského divadla Zlín na nás stříkala nepřetržitě během celého představení a nebylo to tím, že jsme seděli v první řadě. Josef Holcman herec, spisovatel
Vážený pane řediteli, dovolte, abych přání divadlu začal vzpomínkou, která snad svou pointou osloví i dnešek.V roce 1967– 1968 nabídlo zdejší divadlo angažmá čtyřem hercům z Chebu. O. Roubínek, dramaturg a S. Skopal, režisér a zlatý člověk. Brzy jsme měli čest poznat, co znamená název Divadlo pracujících. To nebyl název pro pracující, ale pro udřené, plně vytížené herce. Byli to: Gustav Opočenský, výjimečný zjev. Být s ním na jevišti byl zážitek. Měl obrovské charisma a vnitřní sílu. Dokázal kolem sebe vše ostatní zastínit. Já jsem si to nazval talent (jeho Jago, Karlovy Vary, byl prý srovnatelný s Jagem Pivcovým). Steva Maršálek, báječný herec, báječný člověk, neúnavný pracovník. Stanislav Tříska, kulaťoučký komik, kterému to prý jde samo. Opak je pravdou. Neskutečný dříč neustále vylepšující svou roli. Jednou po představení jsme stáli před řeznictvím a on přišel s nápadem, že bychom mohli spolu naroubovat naše talenty. On dodá živelnost a pud a já svou hlavu. Odpověděl jsem mu slovy G. B. Shawa, za kterým přišla krasavice s přáním, aby měli spolu dítě. To bude po ní krásné a po něm chytré. Velký dramatik ale odtušil: a co když bude krásné po mně a chytré po Vás, slečno. Mezitím někdo řeznictví vykradl. Z hostujících režisérů byli vždy výborní Evald Schorm a J. A. Pitínský. Jejich práce byly vždy přehlídkou přemýšlení a velké fantasie. Můj největší obdiv měl doc. Hynšt, s takovou skromností a pracovitostí se hned tak nesetkáte. Jeho výklad
studované látky byl obdivuhodný (vynikající Královský hon na slunce, také režíroval moje dvě hry). A teď mi dovolte něco odvodit. O současných hercích psát nic nemohu, ti jsou teprve na cestě a pracují na svém obraze, což ukáže až budoucnost. Prvořadá je skromnost v hodnocení své práce. Pochvalu musí činit jiní. Herci milují velké role a příležitosti, to je sice úžasné, ale daleko důležitější je houževnatost, s jakou pracují. Konkurence je zdravá, a když úspěchu docílí kolega, tak je to i úspěch můj. Vím, neříkám nic nového, divadlo dík vaší péči patří stále mezi špičkové a úspěšně bojuje s jinými soubory. Hlavní je, že se myslí na diváka, a když to divák pociťuje, tak je to jedině dobře. A to se děje. Dovolte, abych do další sezony poblahopřál divadlu i jménem herců, jejichž tvořivý duch je stále přítomen v těchto zdech. Jejich bývalý kolega Karel Semerád herec a režisér ve výslužbě
Ze srdce přeji milovanému kolosu: Kéž je zlínské divadlo vždy plné lidí! Kéž se jen hemží lidmi srdečnými, veselými, talentovanými, pracovitými, moudrými a lačnými po múze divadelní. Ať už jsou to tvůrci či diváci. Kéž se zde lidé setkávají, poznávají a povznášejí. Kéž žije Městské divadlo Zlín dalších významných 70 let! S láskou Petra Hřebíčková herečka
Zlín! Město– stroj! Nejsou zde pokušení, která by odváděla pozornost, která by tě rozptylovala. A zatímco venku bloudí Baťův duch, zuří nelítostný byznys, stáhneš se do posvátné oázy divadla či nahrávacího studia– odkud, plně soustředěn, nevytáhneš paty (dokonce i jídlo sis tam natahal)– a děláš! Skládáš, píšeš, mučíš milované filharmoniky, zvukaře i přespolní - a nahráváte, mícháte, stříháte, osazujete do inscenace. Vznikají světy! Nerušené, neprofánní, soucitné... Osm a půl a půl, Její pastorkyňa, Dlouhá cesta do noci, Zajíc zajíc, Júdit, Cymbelín– aspoň některé, byla to krásná práce. Opravdu! Pak náhle ustala, bojím se, že nikoli mojí vinou... Divadlo ve Zlíně! Vzpomínám na ty, které už nepotkám, a těším se na opětovné setkání s živými. Posílám pozdrav tam, kde končí pohodlné Úvaly a začíná trnkové pomezí země– do zlínského divadla. Aby dál pokračovalo po smysluplné cestě, aby bylo ještě lepší, krásnější, chytřejší.... a vůbec– přeju mu vše dobré! prof. Vladimír Franz skladatel
Zlínské divadlo jsem poznala v sedmdesátých létech ještě jako Divadlo pracujících, z pohledu pracujícího v „technice“ se mi divadlo jevilo jako statečné, pracovali a tvořili zde lidé, kterým to režimem bylo jinde zapovězeno... dramaturgie byla nápaditá, přes velké prostory divadla zde měli lidé k sobě většinou srdečně blízko. Vím, že současnost má jiná specifika než doba minulá... a bude je mít i doba budoucí. Ale věřím, že statečnost a fantazii potřebuje divadlo stále... Tak to je moje přání a srdečné pozdravení. Zoja Mikotová režisérka
DĚKUJEME! Popřejte nám k sedmdesátce ať už dlouze nebo krátce vepište do Knihy přání pro divadlo blahopřání! A kde že Kniha přání leží? Ve foyer divadla…. …tam čas pomalounku běží….