SLEPÉ VÝVOJOVÉ CESTY IT

from Reseller Magazine (12/2025)

MICHALA BENEŠOVSKÁ

Svět informačních technologií je plný příběhů velkých geniálních mužů a jejich převratných vynálezů a inovací. Historie je ale také plná přešlapů a slepých cest – technologií, kterým patřila budoucnost, ale nakonec zapadly nebo je překonala jiná řešení.

Tentokrát se ohlédneme za výraznými trendy posledních 30 let, které se nakonec neprosadily, ač se od nich očekávalo, že budou určovat další směr. Dozvíte se, proč tyto slibné koncepty neuspěly. Čeká nás výprava napříč docela nedávnou historií IT – od informační dálnice devadesátých let přes ambiciózní hardware a platformy až po mobilní revoluci –se stručnými ponaučeními, proč i ty nejslibnější vize mohou ztroskotat.

Informační dálnice: Utopie univerzální sítě

Jedním z ikonických pojmů devadesátých let byla „informační dálnice“ (angl. information superhighway). Toto metaforické označení celosvětové komunikační infrastruktury popularizoval americký senátor a viceprezident Al Gore a další technooptimisté. Věřilo se, že vybudování rychlých digitálních sítí propojí svět a přinese informační revoluci s všudypřítomným přístupem k vědění. Informační dálnice zahrnovala interaktivní kabelovou televizi, video na vyžádání, online nakupování či vzdělávání na dálku – zkrátka byla jakousi „dálnicí“ pro přenos informací napříč společností.

V devadesátých letech se tak střetly dvě vize digitální budoucnosti: centralizovaná informační dálnice, podporovaná americkou vládou a korporacemi, a otevřený internet, budovaný akademiky a technickou komunitou. Výsledek této tiché války formoval svět, ve kterém žijeme dnes – a není náhodou, že zvítězila ta varianta, která šla proti zájmům největších hráčů.

Informační dálnice, jak ji propagoval Al Gore, měla být národní, vysokorychlostní síť řízená shora – kabelový sen o stovkách „kanálů“ pod kontrolou velkých firem. Telekomy a mediální konglomeráty (AT&T, Time Warner, Microsoft) v ní viděly ideální způsob, jak zpeněžit infrastrukturu a distribuci. Cílem bylo vlastnit potrubí i obsah – a eliminovat konkurenci i svobodu uživatelů.

Proti tomu stál internet – decentralizovaná síť, původně akademická, založená na principech end-to-end architektury a otevřených standardů. Místo plánování: evoluce. Místo jednosměrné distribuce: participace. Uživatelé nebyli jen diváci, ale i autoři.

Velké korporace se opakovaně pokusily internet převést na proprietární platformy – viz Microsoft Network, Full Service Network od Time Warner nebo AOL jako uzavřená brána k obsahu. Všechny tyto pokusy nakonec selhaly, protože trh i společnost zvolily otevřenost, interoperabilitu a svobodu.

Internet zvítězil nejen díky lepší technologii (TCP/IP porazilo ATM a ISDN), ale hlavně proto, že byl levnější, rychlejší na nasazení a umožňoval inovaci bez svolení. Oproti drahým kabelovým projektům běžel na běžných telefonních linkách. Prakticky každý s modemem se mohl připojit – bez čekání na korporátní požehnání.

Snaha státu o cenzuru (viz Clipper Chip nebo Communications Decency Act) skončila fiaskem. Nejvyšší soud USA v roce 1997 potvrdil, že internet má stejnou ochranu jako tisk – tedy nepodléhá licencování ani centrální regulaci. A to bylo klíčové: teprve tehdy se rozjel opravdový boom inovací a investic.

Korporace nakonec pochopily, že je výhodnější přizpůsobit se internetu než jej zkrotit. Microsoft obrátil strategii, kabelovky se staly poskytovateli internetu a mediální domy spustily weby zdarma. Z „informační dálnice“ zůstal jen prázdný pojem – zatímco otevřený internet se stal základem digitální ekonomiky.

V devadesátých letech se tedy nevedl jen boj o kabely a standardy, ale o samotný charakter budoucí společnosti. Zvítězila síť, kde může inovovat každý, nejen ten, kdo má dohodu s vládou a monopolní postavení. A právě v tom spočívá historická relevance tohoto střetu.

„Information at Your Fingertips“: Vize, kterou naplnil někdo jiný

Podobný osud potkal i vizi „Information at Your Fingertips“ (volně přeloženo „informace na dosah“), kterou představil Bill Gates na veletrhu COMDEX v roce 1990. Šéf Microsoftu tehdy nadchl publikum představou světa, kde běžný počítač umožní okamžitý přístup k libovolné informaci – textu, hlasu, videu – jednoduchým kliknutím myši. Gates popisoval, jak by uživatel mohl vyhledat firemní dokument, připojit jej k e-mailu, vložit video, namluvit hlasovou poznámku a vše odeslat – to vše hladce v jednom systému. Tuto koncepci propojení dat a aplikací nazval právě Information at Your Fingertips a prezentoval ji jako klíč k nové éře osobních počítačů.

Microsoft v devadesátých letech skutečně podnikl kroky k naplnění této myšlenky – investoval do multimediálních encyklopedií (např. Encarta) a najal odborníky na zpracování přirozeného jazyka s cílem vyvinout pokročilé vyhledávání v obrovských databázích. Nicméně navzdory Gatesovu náskoku se vůdčí roli v informačním světě nechal Microsoft uniknout. Plnotextové vyhledávání a „informace na dosah“ se sice staly realitou – stačí si vzpomenout na nástup Googlu, který během pár vteřin najde cokoli na webu – ale tuto revoluci nezpůsobil Microsoft. Jak poznamenal jeden komentátor, Gatesova předpověď byla vizionářská, přesto Microsoft „propásl svůj moment a nechal se předběhnout jinými“. Firmy jako Google dokázaly naplnit ideu snadného přístupu k informacím daleko lépe.

Proč Microsoft neuspěl ve vlastní vizi? Analytici zpětně uvádějí, že problém nebyl v technologiích jako takových – spíše ve firemní kultuře a strategii. Microsoft se zaměřoval na prodej krabicového softwaru (Windows, Office) a koncept „informací na dosah“ chápal po svém: místo budování internetu a vyhledávačů se zaměřil na vylepšování softwarových funkcí ve Windows a Office (propojování dokumentů, OLE, multimédia na CD-ROM). Informační revoluce se tak uvnitř Microsoftu převlékla do podoby dalších funkcí pro Windows, namísto aby firma vybudovala třeba celosvětový vyhledávač (o což s Bingem vlastně usiluje dodnes). Navíc když v polovině devadesátých let nastoupil web, Microsoft zpočátku internetový prohlížeč i vyhledávání – a následný náskok Googlu v oblasti „informací na dosah“ – už nikdy nedotáhl. Vize Information at Your Fingertips se naplnila až s nástupem internetových vyhledávačů a Wikipedie, ale pro Microsoft to byla promarněná příležitost: ukázka toho, že mít technologickou představu nestačí, pokud ji firma nedokáže správně uchopit a obchodně realizovat.

Na druhou stranu, toto rozložení „sil“ dnes získává jiný rozměr s nástupem AI a nebude dlouho trvat a Google a Wikipedii budeme zpětně vnímat jako zaostalejší verzi konceptu Information at Your Fingertips.

Itanium: Revoluční procesor, který potopilo kompatibilnější řešení

Přesuneme se z oblasti vizí k tvrdému hardwaru. Koncem devadesátých let spojily síly Intel a HewlettPackard, aby vytvořily procesorovou architekturu nové generace nazvanou Itanium (architektura IA-64). Mělo jít o nástupce klasických 32bitových procesorů x86, na nichž běžela všechna tehdejší PC. Itanium slibovalo 64bitovou revoluci – díky nové konstrukci označované EPIC (Explicitly Parallel Instruction Computing) mělo překonat výkonem i tehdejší špičkové procesory RISC a zcela nahradit starou architekturu x86. Vypadalo to logicky: staré dobré x86 už prý nemělo kam růst a Itanium mělo být „procesorem budoucnosti“ pro servery i pracovní stanice.

První Itanium přišlo na trh v roce 2001 – a rychle se ukázalo, že očekávání nenaplňuje. Výkon byl zklamáním, zejména při běhu starších 32bitových aplikací. Itanium sice umělo spouštět i běžný x86 kód, ale jen pomocí softwarové emulace, která byla moc pomalá. Podle dobových testů odpovídal výkon Itania při emulaci x86 jen zhruba 100MHz Pentiu (v době, kdy běžně existovala Pentia o taktovací frekvenci 1,1 GHz). Nová architektura tak nenabídla zpětnou kompatibilitu, a tím odradila zákazníky – nikdo nechtěl přepisovat veškerý software od nuly pro IA-64, když výkon na starších aplikacích byl tristní.

K technickým potížím se přidaly odklady a podcenění vývoje kompilátorů. Itanium spoléhalo na to, že překladače kódu dokonale optimalizují paralelní instrukce, což se ukázalo velmi složité. Legendární informatik Donald Knuth prohlásil, že Itanium mělo být úžasné, „jenže se ukázalo, že napsat takové překladače je v podstatě nemožné“. Nový čip tak brzdil nedostatek softwaru i optimalizačních nástrojů.

Rozhodující ránu však Itaniu zasadila konkurenční strategie firmy AMD. Zatímco Intel vsadil na „skok do neznáma“ s nekompatibilním 64bitovým čipem, AMD přišlo s chytřejším řešením: rozšířilo stávající architekturu x86 na 64 bitů (tzv. AMD64 neboli x86-64). Procesory AMD Opteron uvedené v roce 2003 dokázaly běžet jak v 64bitovém režimu, tak plně podporovaly stávající 32bitový software bez zpomalení. Microsoft a další výrobci rychle přidali podporu AMD64 do svých operačních systémů, a Intel byl nucen se k tomuto standardu také přidat ve svých procesorech Xeon a Core. Během pár let se x86-64 prosadilo jako dominantní 64bitová platforma pro servery i PC, zatímco Itanium zůstalo na okraji trhu.

Proč Itanium selhalo? Stručně řečeno, vsadilo na špatnou strategii kompatibility a trh to odmítl. Hlavní důvody neúspěchu lze shrnout takto:

Nevyhovující zpětná kompatibilita: Přechod na IA-64 by znamenal opustit veškerý stávající software nebo jej provozovat podstatně pomaleji v emulaci. Zákazníci i vývojáři preferovali evoluční cestu (x86-64) před revolučním řezem.

Technické potíže a výkon: První generace Itania výrazně zaostala výkonem za očekáváním a slibovaný náskok se nekonal. Navíc vývoj optimalizujících kompilátorů byl komplikovaný, což bránilo využití teoretického potenciálu architektury.

Konkurenční tlak AMD: AMD nabídlo jednodušší řešení kompatibilní se vším existujícím softwarem. Když klíčoví hráči (Microsoft aj.) přijali AMD64, byl osud Itania zpečetěn.

Omezené využití a podpora: Itanium se nakonec uchytilo jen u několika high-end serverů (zejména u HP s jejich Unixem HP-UX). Microsoft a další postupně omezili podporu Itania kvůli minimálnímu zájmu trhu. Investice do vývoje aplikací pro IA-64 nedávala smysl, když většina světa přešla na x86-64.

Itanium tak vešlo do dějin spíše jako „Itanic“ – potopený obr. Projekt, do nějž Intel a HP vložily miliardy, se zařadil mezi největší fiaska v historii čipů posledních dekád. Zatímco x86-64 procesory dnes dominují všude od notebooků po datacentra, Itanium bylo oficiálně ukončeno (poslední model vyšel v roce 2017 a podpora skončila v roce 2025). Trh dal přednost kompatibilitě a pružnosti před čistou výkonnostní vizí, která ale nepřinesla reálné výhody.

Netbooky: Miniaturní notebooky bez budoucnosti

Na přelomu první a druhé dekády 21. století zaplavila trh vlna netbooků – malých a levných notebooků, které slibovaly počítačovou mobilitu pro každého. První netbook Asus Eee PC (2007) s 7" displejem a Linuxem způsobil senzaci: lidé nadšeně kupovali drobná zařízení vážící kolem jednoho kilogramu a stojící třeba jen osm až deset tisíc korun. Netbooky definovala filozofie „počítač vhodný na cesty za minimální cenu“. Byly proto vybaveny úspornými, ale slabými procesory (Intel Atom), měly omezenou paměť, malé SSD nebo pevné disky a často chyběla mechanika či další „zbytečnosti“. Výrobci jako Asus, Acer, HP či Dell záhy chrlili desítky modelů netbooků a kolem roku 2009 tvořily netbooky významnou část prodejů notebooků (vrcholu dosáhly kolem 20 % podílu na trhu přenosných počítačů v roce 2009).

Brzy se však ukázalo, že netbooky představují slepou vývojovou větev notebooků. Jak šel čas, zákazníci začali narážet na četné kompromisy: nízký výkon Atomu stačil tak na web a lehčí kancelářské práce, ale cokoliv náročnějšího bylo utrpení; malé obrazovky (často 9–10") a klávesnice snižovaly komfort práce; a zejména s příchodem Windows 7 začal být hardware netbooků nedostačující. Výrobci museli zvyšovat parametry netbooků, aby utáhly nový operační systém, čímž ale stoupla cena i velikost – netbooky ztratily svůj původní smysl odlehčené laciné alternativy.

Zároveň se na obzoru objevila zásadní konkurence: tablety. Když Apple v roce 2010 představil iPad, mnoho spotřebitelů zjistilo, že na běžnou konzumaci obsahu (prohlížení webu, e-maily, video) vůbec nepotřebují „opravdový“ počítač. iPad nabídl lepší obrazovku, delší výdrž a přívětivé ovládání dotykem – a stal se trhákem. Prodeje netbooků začaly prudce klesat právě od roku 2010 s nástupem iPadu a dalších tabletů. Navíc klasické notebooky rychle zlevnily; za cenu o něco vyšší než netbook šlo koupit plnohodnotný 15" notebook. Netbook se tak ocitl v pasti: tablety převzaly roli ultravýkonných mobilních zařízení a levné notebooky zase nabídly plnou funkčnost bez omezení.

Do konce roku 2012 termín „netbook“ fakticky zmizel – většina výrobců tuto kategorii odpískala a přesunula se k jiným formátům. Například pionýři Asus a Acer ukončili jejich produkci a místo toho začali vyrábět buď tablety, nebo výkonnější malé notebooky (ultrabooky či hybridy). Symbolicky Forbes v listopadu 2011 vyhlásil „Netbook je mrtev, zabil ho iPad, nekupujte si ho“. Netbook jako slepá větev ukázal, že uživatelé chtějí buď plnohodnotný zážitek (notebook), nebo maximální mobilitu s novými paradigmaty ovládání (tablet) –mezistupeň v podobě osekaného mininotebooku dlouhodobě neobstál.

Ultrabooky: Marketingová nálepka, která vybledla

Jakmile netbooky odumřely, přišla jiná iniciativa, jak oživit stagnující trh PC – tentokrát přímo od Intelu. V roce 2011 Intel představil koncept ultrabooku: velmi tenkého, lehkého a designově atraktivního notebooku s dlouhou výdrží, rychlým diskem (SSD) a instantním probouzením ze spánku. Ultrabooky měly být odpovědí světa PC na úspěch MacBooku Air od Applu. Intel dokonce vytvořil fond 300 milionů dolarů na podporu vývoje ultrabooků a stanovil přísná kritéria, která musí notebook splnit, aby směl nést označení „ultrabook“ (např. tloušťka pod cca 20 mm, výdrž přes pět hodin, rychlé úložiště, určitý výkon apod.).

Zpočátku to vypadalo nadějně – ultrabooky nabízely prémiový design a mobilitu, což bylo přesně to, oč zákazníci stáli. Intel dokonce predikoval, že ultrabooky budou do konce roku 2012 tvořit 40 % prodaných notebooků. Realita však zaostala o řád: prodeje ultrabooků v roce 2012 ani zdaleka nedosáhly očekávání. Odhady hovoří, že v první polovině roku 2012 se celosvětově prodalo jen kolem 500 tisíc ultrabooků, možná okolo milionu do konce roku. To je zanedbatelné číslo vedle 2,8 milionu MacBooků, kterých Apple prodal za jediný kvartál roku 2012. Ultrabooky tak místo 40% podílu představovaly méně než 1 % všech notebooků toho roku. Intelu „experiment“ nevyšel a postupně se ukázalo, že nálepka ultrabook je spíše marketingově matoucí než lákavá.

Proč se ultrabook jako kategorie neuchytil? Důvodů je několik:

Vysoká cena a nevýrazná hodnota: První ultrabooky stály okolo 1 000 dolarů (cca 20–25 tisíc korun), takže nekonkurovaly levným notebookům. Zákazníci, kteří chtěli utratit tolik peněz za kvalitu, často rovnou koupili osvědčený MacBook Air. Ultrabooky nepřinesly nic „ultra“ navíc –byly to prostě tenčí drahé notebooky, což řada lidí neocenila dost na to, aby do nich investovala.
Slabý marketing a identita: Kategorií notebooků bylo už tolik (notebook, subnotebook, netbook, herní notebook…), že pojem ultrabook zněl jen jako další buzzword… což ostatně byl. Výrobci v tom navíc sami neměli jasno a často označovali za ultrabook i zařízení konvertibilní či různé hybridy, čímž se definice rozmělňovala. Pro spotřebitele nebylo zřejmé, v čem přesně je ultrabook lepší.
Konkurenční tlak tabletů: Stejně jako netbooky, i ultrabooky čelily nástupu tabletů a chytrých telefonů. V roce 2012–2013 frčely iPady, Android tablety a phablety, které ukrajovaly čas, jenž lidé tráví na tradičních počítačích. Pro mnoho uživatelů tak investice do drahého ultrabooku nedávala smysl – buď potřebovali výkonný notebook na práci (pak volili plnohodnotné notebooky), nebo si vystačili s tabletem na cesty.
Rychlá změna strategie Intelu: Když Intel viděl nízké prodeje, začal snižovat laťku. V roce 2013 už sliboval ultrabooky za 599 dolarů, čímž se ale vytratil prémiový charakter celé koncepce. Ultrabooky se zkrátka staly jen dalšími tenkými notebooky, často ořezanými kvůli ceně. Tím de facto zmizela jakákoliv odlišnost od obyčejných laptopů a high-end trh ovládl Apple.

Dnes už se označení ultrabook prakticky nepoužívá – ultratenké notebooky samozřejmě na trhu jsou, ale říká se jim prostě „tenké a lehké“ notebooky či „ultratenké“. Pokus Intelu o definování nové kategorie tak lze zpětně hodnotit jako marketingový přešlap. Myšlenka ovšem úplně neumřela: parametry, které ultrabooky nastavily (SSD, kovové tenké tělo, dlouhá výdrž), se postupně staly standardem u většiny notebooků. V tom smyslu ultrabooky své DNA předaly dál, i když jako samostatná větev vývoje zanikly.

Windows Phone: Ambiciózní systém, který přišel pozdě

Posledním příkladem slepé vývojové cesty je z oblasti mobilních operačních systémů. Windows Phone (později Windows 10 Mobile) měl být třetím hráčem, který doplní duopol Androidu a iOS. Když jej Microsoft v roce 2010 uvedl, vkládal do něj velké naděje – a nejen on, mnozí odborníci chválili originální rozhraní „Metro“ s živými dlaždicemi a plynulost systému. V roce 2011 vsadila celou svou budoucnost na Windows Phone finská Nokia, tehdy ještě jeden z největších výrobců telefonů. Zdálo se, že světu chytrých telefonů už nebude vládnout jen Android a iPhone, ale že Windows Phone nabídne svěží alternativu s pečetí Microsoftu.

Navzdory dílčím úspěchům (v některých zemích dosáhl Windows Phone kolem 10 % podílu, Nokia Lumia 520 byla bestseller ve své třídě) se však platforma nikdy nepřehoupla do ziskovosti ani trvalé přízně vývojářů či uživatelů. V říjnu 2017 Microsoft oficiálně oznámil, že mobilní Windows končí – vývoj systému byl zastaven a firma to vzdala tváří v tvář drtivé dominanci Apple a Googlu. Windows Phone se tak stal učebnicovým příkladem nadějné technologie, která selhala z kombinace špatného načasování, provedení i obchodní strategie.

Proč Windows Phone neuspěl?

Příčin je celá řada a rozebírají se dodnes. Shrňme nejdůležitější faktory, které uvádějí i sami bývalí manažeři Microsoftu:

Příliš pozdě na trh: Když Windows Phone 7 dorazil (2010), Android i iOS už byly zavedené platformy s náskokem několika let. Microsoft zaspal nástup moderních smartphone platforem – předchozí systém Windows Mobile (odvozený z Windows CE) nebyl pro éru iPhonu adekvátní a jeho přepracování přišlo pozdě. Konkurence mezitím získala kritickou masu uživatelů, aplikací i výrobců.
Nedostatek aplikací (app gap): Pozdní start vedl k začarovanému kruhu: málo uživatelů znamenalo málo zájmu pro vývojáře, takže Windows Store trpěl kritickým nedostatkem aplikací. Populární služby (Instagram, YouTube, bankovnictví atd.) buď chyběly, nebo měly polovičaté verze. To odrazovalo další potenciální uživatele. Šéf divize Joe Belfiore později přiznal, že právě „app gap“ byl jedním z hlavních důvodů neúspěchu.
Slabá podpora výrobců a operátorů: Microsoft neměl vlastní silnou pozici na mobilním trhu a spoléhal na partnery. Jenže výrobci telefonů (OEM) a mobilní operátoři neměli důvod Windows Phone vehementně podporovat – Android byl zdarma a mohli si jej upravit, zatímco Windows Phone měl od Microsoftu striktní podmínky a licenční poplatky. Výsledkem byly často jen „druhořadé“ modely: s výjimkou Nokie většina firem (Samsung, HTC, LG) dávala své lepší komponenty a marketing do „androidích“ přístrojů a Windows telefony byly spíše okrajové. Operátoři také Windows Phone aktivně neprosazovali, protože lákadlem byly iPhony či levné androidy.
Strategické přešlapy a nekompatibility: Microsoft několikrát změnil směr – Windows Phone 7 nebyl kompatibilní s předchozím Windows Mobile. Následně Windows Phone 8 pro změnu nepodporoval zařízení s WP7 (uživatelé starších lumií zůstali odříznuti). Pozdější pokus sloučit mobilní a desktopový Windows 10 také nebyl moc úspěšný. Tyto kroky podrývaly důvěru jak uživatelů, tak partnerů, že platforma vydrží.
Obchodní model a licencování Androidu: Android byl pro výrobce telefonů zdarma a mohli si jej upravovat k obrazu svému. Microsoft chtěl na Windows Phone vydělávat licencemi a kontrolovat uživatelský zážitek (podobně jako Apple). V konkurenci otevřeného Androidu to však byla nevýhoda – pro mnoho OEM bylo lákavější zvolit Android a neplatit Microsoftu ani dolar. Android také rychle inovoval a pohltil low-end trh, kam Windows Phone nedokázal proniknout včas.

I když Windows Phone přinesl řadu dobrých nápadů (jednoduché moderní UI, svižnost, kvalitní fotoaparáty u lumií, integraci Office atd.), nestačilo to. Ekosystém vyhrál nad technologií – bez aplikací a podpory byl sebelepší systém k ničemu. Microsoft nakonec v mobilní oblasti otočil strategii: místo vlastního systému dnes nabízí své aplikace na konkurenčních platformách. Windows Phone tak zůstává v paměti jako slavné selhání, které ukázalo, jak krutý může být trh, pokud přijdete pozdě a bez dostatečného ekosystému.

Proč slibné koncepty umírají aneb poučení pro budoucnost

Prošli jsme si několik slepých vývojových cest v IT a každý příběh je trochu jiný. Přesto z nich lze vysledovat společné rysy, proč i velmi slibné technologické trendy selhávají:

Špatné načasování: Být vizionářem je záslužné, ale přijít příliš brzy (Itanium – technologie předběhla dobu a nebyla připravena infrastruktura) nebo příliš pozdě (Windows Phone – trh už byl nasycen) může zhatit sebelepší projekt.
Podcenění ekosystému: Mnoho technologií neuspěje ne kvůli své funkčnosti, ale kvůli ekosystému kolem – chybí podpora průmyslu, vývojářů, obsah. Netbooky doplatily na nedostatek softwarových inovací (stále stejné Windows, jen pomalejší); Windows Phone na nedostatek aplikací; Itanium na nedostatek kompilátorů a podpory OS.
Kompatibilita vs. inovace: Z uvedených případů je vidět věčné dilema: jít cestou radikální inovace, nebo zachovat zpětnou kompatibilitu? Itanium zvolilo čistou inovaci a neuspělo, AMD slavilo úspěch s kompatibilním přístupem. Windows Phone i Metro rozhraní z Windows 8 byly přehnaně revoluční pro uživatele zvyklé na staré pořádky – někdy uživatelé a trh preferují evoluci před revolucí.
Konkurenční boj a strategie: Někdy dobrý nápad selže, protože ho převálcuje konkurence s lepší strategií. Google ovládl vizi „informací na dosah“ místo Microsoftu, Android zadarmo zničil placený mobilní Windows, Blu-ray porazil HD-DVD (které jsme v článku nezmínili, ale je to podobný případ formátové války). Technologická kvalita musí být podpořena i byznysovým modelem a aliancemi.
Hype vs. realita: Často se stane, že média a firmy vytvoří kolem technologie obrovský hype (informační dálnice, Google Glass, 3D televize apod.), který ale přeroste reálné možnosti dané doby. Nerealistická očekávání pak vystřídá zklamání. U informační dálnice byl hype společenský, u ultrabooků marketingový – v obou případech realita nenaplnila sliby a zájem opadl.

Pro IT komunitu jsou slepé cesty také cennou zkušeností. Ukazují, že technický pokrok není přímočarý sprint k neustále lepším zítřkům, ale často klikatá cesta plná odboček a překážek. Nápady jako informační dálnice nebo Information at Your Fingertips se nakonec realizovaly jinak, než jejich autoři mysleli. Hardwarové koncepty jako Itanium či netbooky uvolnily místo pružnějším alternativám. A pro každý Windows Phone tu bude možná za pár let nějaký nový odvážný projekt, který to zkusí a třeba neuspěje – ale posune průmysl dál, byť nepřímo.

Poučení? Kromě výše zmíněných důvodů selhání také to, že v technologiích někdy vítězí ne nutně „objektivně nejlepší“ řešení, ale to, které lépe zapadne do kontextu – ať už jde o ekonomiku, zvyky uživatelů, či sílu komunity. Slepé vývojové cesty nejsou nutně zbytečné: mohou vyšlapat cestičku jiným, anebo být varováním, kudy ne. Každopádně, až zas někdo bude ohlašovat další revoluci, co změní svět, je dobré si vzpomenout, kolik takových vizí už tu bylo – a brát podobná ambiciózní prohlášení s rezervou.

Zdroje: en.wikipedia.org, fair.org, latimes. com, davidbau.com, fastcompany.com, theverge.com, windowscentral.com.