TECHNOSTRES ANEB VŠEHO MOC ŠKODÍ

MICHALA BENEŠOVSKÁ

Digitální transformace původně slibovala lidem větší kontrolu a efektivitu, avšak pro mnohé se stala břemenem působícím stres, odcizení a nejistotu, které přesahují pracovní prostředí a mají neblahý vliv i na osobní život.

V jejím důsledku se objevuje fenomén tzv. „quiet cracking“ – tichý pokles motivace, výkonu a celkové pohody zaměstnanců vlivem například slabého vedení či ztráty smyslu v práci. Tento nenápadný úpadek angažovanosti má závažné dopady na firemní kulturu i obchodní výsledky; podle odhadů společnosti Gallup stál pokles angažovanosti pracovníků světovou ekonomiku v loňském roce až 438 miliard dolarů na produktivitě.

Příčinou problémů je tzv. „technostres“, což je stres a kognitivní přetížení z technologií, které plyne z chybně zavedených nástrojů, nedostatečného zaškolení a slabé podpory ve firemní kultuře.

Téměř dvě třetiny (64 %) znalostních pracovníků v průzkumu Adaptavist uvedly, že jim technologie v posledním roce negativně ovlivnily pracovní život. Nejde o jediný systém, ale o kumulativní efekt příliš mnoha nástrojů, nadměrných notifikací a chybějících „mantinelů“, které zaměstnance zahlcují, místo aby práci zjednodušovaly.

Další významný stresor představuje nedostatečné proškolení zaměstnanců v práci s novými digitálními nástroji – více než pětina (21 %) pracovníků uvádí, že chybějící trénink v technologiích u nich přímo vyvolává úzkost a stres. Podle Dannyho Colemana z agentury Adaptavist to dokládá, že technologie samy o sobě problémy nevyřeší; bez adekvátních procesů, podpory a kultury mohou naopak vytvářet nové.

Mnohé organizace nedokázaly přizpůsobit svou kulturu nárokům digitální doby. Téměř pětina pracovníků (19 %) cítí tlak zůstávat online i mimo oficiální pracovní dobu a 17 % má dojem, že musí neustále digitálně dokazovat svou produktivitu. Tyto tlaky stírají hranici mezi prací a osobním životem a vedou k vyčerpání pracovníků. Stres navíc zhoršuje i povaha online komunikace: 28 % zaměstnanců se obává nedorozumění kvůli nejednoznačnému

tónu zpráv, což dále podkopává pracovní atmosféru. Tyto faktory podrývají pohodu i výkon – technologie mohou být přínosem, pouze pokud jsou doprovázeny patřičným školením, promyšlenými postupy a podporující kulturou.

Moc se „schůzuje“

Dalším velkým problémem digitálního pracovního prostředí je také přemíra schůzí. Zaměstnanci tráví na poradách průměrně 4,3 hodiny týdně –tedy téměř tolik, co v kontaktu s přáteli (4,4 hodiny týdně). Každý desátý pracovník dokonce ztratí kvůli schůzím celý pracovní den týdně (cca 50 dní ročně). Tato přemíra meetingů prohlubuje technostres a vážně narušuje rovnováhu mezi prací a soukromím.

AI a zadržování znalostí

Masivní nástup umělé inteligence vyvolává ve firmách další vlnu nejistoty. Tři z pěti zaměstnanců (60 %) se obávají ztráty důležitých znalostí s odchodem kolegů, více než třetina nesdílí své vlastní know-how ze strachu, že by je pokročilá AI mohla připravit o práci.

Podobně 38 % lidí váhá s předáváním svých specializovaných dovedností kolegům – takové obranné reakce však paradoxně vystavují organizaci vyššímu riziku ztráty know-how. Nejvíce jsou těmito tlaky zasaženi nejmladší zaměstnanci: ve věkové skupině 18–24 let hlásí 40 % respondentů stres či úzkost z adaptace AI technologií v práci.

Důležité je nasazovat umělou inteligenci jako doplněk, a ne coby náhradu lidských týmů, a poskytnout zaměstnancům potřebné školení i podporu při práci s novými nástroji. Výsledkem bude odolnější a angažovanější pracovní prostředí, v němž se zaměstnanci cítí kompetentně a technologie slouží lidem – nikoli naopak.

Proč chápat svou práci?

Je důležité, aby lidé chápali smysl své práce – tedy rozuměli, proč ji dělají. Ti, kteří znají účel svých činností, vykazují podstatně méně příznaků quiet crackingu. Nejvíce přitom trpí mladí pracovníci: 34 % lidí ve věku 18–24 let přiznává, že smysl svých úkolů chápe jen zřídka nebo občas, zatímco u zaměstnanců nad 55 let je to jen 17 %.

Člověk v centru zájmu

Možná jsme v touze po inovacích zapomněli, že technologie mají sloužit lidem, a ne lidi technologii. Zaměstnanci nejsou přehledové dashboardy, které stačí optimalizovat a propojit. Jsou to lidé, kteří potřebují rozumět smyslu své práce, mít prostor se učit a sdílet, aniž by se báli, že je nahradí algoritmus s lepším grafem produktivity.

Zvláště cynickým aspektem současné digitální transformace je, že řada korporací využívá nové technologie spíše jako záminku pro snižování stavů než jako nástroj pro podporu lidí. Umělá inteligence se tak z nástroje pro ulehčení práce mění v hrozbu – symbol neosobního rozhodnutí, že lidský potenciál je příliš nákladný. Namísto posilování týmů sledujeme nahrazování zaměstnanců bez odpovídající strategie, podpory nebo přechodového rámce, což ve výsledku nepřináší inovace, ale strach, uzavřenost a ztrátu důvěry. V tomto světle není quiet cracking jen symptomem vyhoření, ale tichou reakcí na hlasité selhání, selhání firem chápat technologie jako příležitost pro růst lidí, ne jako zbraň proti nim.

Budoucnost nebude patřit firmám, které budou nejrychleji zavádět nové nástroje, ale těm, které se naučí digitální prostředí stavět kolem člověka. Protože technologie bez kultury a podpory nejsou transformační, ale toxické. A pokud se tomu říká „digitální transformace“, pak je na čase transformovat i samotný přístup k ní.

Zdroj: Adaptavist: The human cost of digital transformation