P Ř E D P A T I N O V A N Á M Ě Ď N E P O S T R A D A T E L N Ý M A T E R I Á L P R O P A M Á T K O V O U P É Č I
Používání mědi ve stavitelství se zakládá na staré tradici. Již před staletími uměli významní stavební mistři ocenit vynikající technické vlastnosti tohoto materiálu, jeho nepřekonatelnou dlouhověkost a optickou zvláštnost jeho zářivě zelené patiny, která se v průběhu času tvoří na povrchu. Tvorba patiny spočívá ve schopnosti mědi vytvořit si pod vlivem atmosférického prostředí stálou, životnímu prostředí neškodlivou, pevně držící ochrannou vrstvu. Na zpočátku lesklém povrchu narůstá tmavnoucí hnědá vrstva oxidů, která se po několika letech dále rozvine do zářící zelené patiny typické pro měd’. Patina pak propůjčí velkým střešním plochám zvláštní optickou lehkost a nezaměnitelnou ušlechtilou záři. Nevýhoda při sanaci patinovaných měděných střech — nebo obzvláště při opravě pouze částí střech — může spočívat v rozdílné barvě nové
mědi po její aplikaci na střechu. Kvůli pomalému vznikání zelené patiny na její tmavé okysličené vrstvě totiž vznikne na dlouhý čas opticky nevyvážený obraz. Tomuto optickému „narušení“ se můžeme vyhnout použitím továrně předem patinovaných měděných tabulí. Tyto tabule se průmyslově jednostranně zeleně patinují speciálně vyvinutým mechanicko-chemicko-termickým postupem. I zde se nejdříve vytvoří vrstva zásaditého chloridu měd’natého přímo z mědi, což je proces, který probíhá ve srovnatelné formě také u přirozeného vytváření patiny v důsledku atmosférických vlivů během dlouhého časového období. Předpatinovaná měd’ vykazuje podobné vlastnosti jako přirozená patina, vrchní vrstva je pod vlivem prostředí podrobena stálému vývoji. Použitím tohoto materiálu je tak možné docílit ihned požadované zelené patiny, na kterou je jinak třeba roky čekat.
Péče o památky – požadavky, vytyčení cíle a realizace
K definici výrazu „ochrana památek” použijme stanovisko Společenství ochranářů památek v Německu (Vereinigung der Denkmalpfleger in Deutschland), ve kterém je v podstatě následující: „Pod pojmem historické památky rozumíme, ž e tyto obsahují rozmanité informace o uplynulých epochách, které není mož né získat z jiných historických pramenů. Památky nás informují jak o době jejich vytvoř ení, tak i o pozdějš ích epochách, kterými tyto památky proš ly s více nebo méně rozsáhlými změnami” *(1) Tato definice přejatá i do německé judikatury zdůrazňuje, že původní materiální stav kulturní památky patří v podstatě k jejímu nejsilněji vypovídajícímu historickému osvědčení. Tato původnost materiálního stavu s sebou nese jak zřetelné ukázky tehdejších řemeslnických a průmyslových výrobních metod, tak i stopy stáří, které se tvořily pod vlivem jejich proměnlivé minulosti. Cílem opatření vedoucích k péči o památky je uchování stávající formy historické informace po co nejdelší dobu. Tak má také uchování původní stavby v principu prioritu před novým vybudováním památky dle historické dokumentace. Neexistují však žádná povinná pravidla k použití určitých materiálů nebo k aplikaci určité techniky opracování, která by toto uchování původního stavu zabezpečovala. Opatření vedoucí k uchování památek můžeme rozdělit na tři hlavní činnosti:
OPRAVA Pokud části stavitelské památky vykazují vady nebo nedostatky, které ohrožují její existenci, hodnotu nebo její užitek, je nutné provést jen nezbytné opravy. Obvykle to znamená řemeslně opravit poškozenou část použitím stejného materiálu.
V Ý M ˇE N A
Pokud je nutné vyměnit kvůli neopravitelným poškozením jednotlivé části původního stavu památky, které mají podíl na jeho
specifickém památkovém významu, pak je v principu třeba je vyměnit za použití stejného materiálu a vsazený díl pokud možno opracovat stejnou technikou, jakou byla opracována původní část, kterou je nutno nahradit. Jen tak mohou být v budoucnosti tradována podstatná sdělení pamětihodností alespoň na základě současných možností reprodukce a podle současné interpretace nalezeného stavu památky.
REKONSTRUKCE Předmětem péče a ochrany památek je vždy jen stávající obˇasto však už dříve prošly někjekt v jeho současném stavu. C teré části původního památkového objektu několika úpravami a výměnami, které způsobily takovou újmu celkovému vzhledu, že jejich památkové výpovědi jsou jen těžko pochopitelné. Při situaci nutného obnovení těchto částí nezbývá nic jiného, než tyto části znovu provést podle vzoru ztraceného originálu, pokud je tento stav posudkem hodnověrně doložen. Stejně jako při výměně původních částí je také při jejich částečné rekonstrukci smysluplným řešením použití historických materiálů. Jen tehdy, pokud rekonstrukce odpovídá co se týče materiálu, konstrukčního provedení a zpracování formálním a technickým možnostem doby vzniku památky, může být dosaženo zvoleného pečovatelského cíle: částečnou rekonstrukcí doplnit původní stav takovým způsobem, aby bylo možné lépe sledovat výpověd’ památky jako historického svědectví. Pokud musí být obnoveny již dříve ztracené originální části, aniž by přitom bylo možné použít historických nálezů, požaduje se: Obnova by měla být v materiálu a formě provedena tak, aby nebyl zpochybněn ještě existující původní stav a možnosti jeho budoucích oprav. Obnovení nesmí uškodit vzhledu památky a je také třeba, aby bylo jisté, že obnovené části budou stárnout podobným způsobem jako existující kdysi použité materiály.
3
Materiál měd'
ˇ ádný jiný kov nehrál v kulturně historickém vývoji tak velZ kou roli jako měd’. Od doby bronzové, která děkuje za své jméno slitině mědi, až po moderní období doprovázelo a pohánělo náš kulturní a technický rozvoj množství kladných vlastností a podivuhodných možností tohoto „starého — nového” materiálu. To, že měd’ byla používána v evropských zemích již od pozdního středověku k pokrývání střech, hraje v sanaci památek podstatnou roli. Ve velké míře měd’ naplňuje hlavní požadavky pro ochranu památek, jako je cílené používání materiálů, které mohou být opracovány stejnou technikou a stárnou stejným způsobem jako materiály původní. Nejstarší částečně zachovalá měděná střecha v Německu se nachází na Dómu v Hildesheimu. Její vznik se datuje do roku 1280, což dokumentuje neobvyklou životnost použitého měděného materiálu. S vyvinutím metody válcování k výrobě měděného plechu místo běžného opracovávání kladivem, které se používalo do začátku 19. století, byl zaznamenán velký nárůst používání mědi ve stavebnictví, zvláště ve státech okolo Severního a Baltského moře, ale také v Střední Evropě. Všude v těchto regionech zvýrazňují zelené měděné střechy městskou krajinu. V období baroka a rokoka, v němž byly upřednostňovány ornamenty a zdobení, se dostala řemeslná technika opracování mědi do velkého rozmachu. Také později v grunderském období, v období secese, byla tato technika charakterizována mimořádnou tvůrčí rozmanitostí. Měděné ornamenty již
4
neplnily pouze stavební funkci, ale měly taktéž významný podíl na celkovém vzhledu budovy. Rozhodnutí pro použití mědi nemělo tenkrát, stejně jako dnes, pouze reprezentativní důvody, nýbrž to bylo vždy současně vyjádřením předvídavého a vědomě kvalitního hospodaření velkých stavitelů. Hospodářsky úsporný faktor byl v podstatě určen neobyčejnou odolností materiálu, která je trvale zdokumentována na historických stavebních dílech velkým počtem měděných střech, které přežily mnohá staletí. Působivé příklady dokazují, že řemeslná výroba za použití předpatinovaného měděného materiálu je i dnes, ve spolupráci s památkovou péčí, s velkým zdarem schopná restaurovat nebo obnovovat ohrožená nebo ztracená zdařilá svědectví stavařského umění. Zde ale často musíme volit — na rozdíl od novostaveb — málo obvyklé a známé technologické postupy, které ale musí být v souladu se současnými vědeckými a odbornými poznatky. Kromě odborných předpisů je třeba brát v úvahu platná stavební nařízení, zvláště požadavky ochrany proti ohni, kvůli kterým jsou často rozsáhlá dodatečná stavební opatření právě u starých budov nezbytná. Restaurování s sebou často přináší po určitý čas i změnu účelu některých prostorů objektu, jako je například využívání střešních místností po dobu provádění restaurátorských prací. V těchto případech je nutné, provádění prací naplánovat tak, aby restaurovaný objekt tímto postupem neutrpěl, aby nedošlo ke zbytečným škodám.
Čtyři příklady z praxe 1. Radnice v Hamburku
Po velkém požáru v polovině 19. století, jehož obětí se stala také stará radnice, byla nová Hamburská radnice po 44 letech plánování a po jedenácti letech výstavby v říjnu 1897 znovu otevřena. Impozantní stavba je zhotovena v takzvaném německo-vlámském neorenesančním stylu, výrazným výtvarným prvkem je zářivá patinově zelená měděná střecha (obr.1.). Ke stoletému výročí založení budovy byla ukončena senátem podporovaná vnitřní a vnějs generální rekonstrukce. Ačkoli radnice přežila bombarˇí dování za války do značné míry bez újmy, byla dlouhodobě vystavena vlivům prostředí. Díky větrnému pobřežnímu klimatu a zátěži velkoměstské a průmyslové atmosféry vznikla zvláště na plochách pískovcových fasád poškození korozí, která si vyžádala sanaci. Měděná střecha, která sice působila navenek svou rovnoměrně modrozelenou patinou skvělým dojmem, vykázala při podrobné kontrole také nedostatky. Prokázalo se, že měděné obložení nebylo za tehdejších časů provedeno ve všech částech tak, jak by bylo žádoucí podle současných odborně technických znalostí a řemeslných předpisů. Při připevňování bednění nebyly dostatečně respektovány tepelně podmíněné délkové změny velkých střešních ploch a v průběhu času se z tohoto důvodu pevné spoje částečně uvolnily. Následkem toho již nebylo měděné obložení dostatečně chráněno proti účinkům větru. Ostatně ještě horší to bylo po následně podniknutých „sanačních opatřeních” k upevnění uvolněných střešních ploch pomocí šroubů uchycených do střešního pláště. Hlavy těchto šroubů pak byly, aby se proděravěná střecha znovu utěsnila, uzavřeny — překlenuty vypouklými kulatými měděnými plíšky, které byly uchyceny pájením, tzv. Hauerbuckeln (obr. 2.). A opět následkem obzvláště pevného uchycení bez ohledu na roztažnost materiálu, se šrouby z bednění v důsledků tepelného rozpínání, díky
Obrázek 1. Zářivě zelené měděné střechy radnice jsou výrazným architektonickým prvkem
Obrázek 2. Neodborná „sanační opatření” vedla k prohloubení poškození
5
dilatačním změnám, měděné střešní plochy povolily a připájené krycí plíšky odpadly. Do děr po šroubech, které ted’ již nebyly těsné, mohla vtékat voda až na stavební díly ležící pod střechou, které byly tímto zatékáním poškozovány. Oprava střešní plochy už nebyla možná, přestože samotný měděný střešní plášt’ by jistě ještě přežil dalších sto let v bezvadném stavu.
Obrázek 3. Architektonická mnohotvárnost je charakteristická pro díla z mědi z grunderského období
Obrázek 4. Barevné rozdíly mezi původními starými měděnými částmi a částmi novými, vyrobenými z předpatinovaného měděného plechu se vyrovnávají stále více a více
6
Obrázek 5. Střecha po rekonstrukci
V rámci analýzy škod byla také zpracována i koncepce pro sanaci měděné střechy. Požadavek ze strany památkové péče byl: Při obnově měděné střechy zachovat nebo eventuálně znovu vytvořit zelenou patinu, která je zde zásadní složkou památky. Požadavek byl takto formulován také proto, aby se docílilo harmonické jednoty mezi ostatními zelenými součástmi střechy jako vikýři, ozdobami a soškami, které zůstaly zachovány, a novou střešní plochou (obr. 3.). Toto omezení znamenalo zároveň nejvyšší nároky na kvalitu patinované mědi, také se zřetelem na význam a velikost stavebního zadání. Rozhodnutí proto padlo na předpatinovaný měděný materiál, který splňuje jak odpovídající optické tak i technické předpoklady. Samozřejmě že byly při obnově měděné krytiny základem prací současné odborně technické předpisy pro klempířské řemeslo. Nadto byla věnována zvláštní pozornost připojovacím místům mezi starými a novými stavebními částmi s ohledem na tepelnou roztažnost, aby se zmenšilo napětí, které bylo u staré střechy příčinou poškození. Proto můžeme předpokládat, ze termín příští sanace střechy bude určen životností mědi — která činí stovky let. V současnosti ještě existují lehké barevné rozdíly mezi starými a novými patinovými povrchy, ale ty se boudou v průběhu doby více a více vyrovnávat popsaným dalším vývojem patiny mědi a to působením atmosférických vlivů (obr.4. a 5.).
2. Klášterní objekt Neustadt / Main
Příležitostně vyžadují některé případy sanace u historických budov výměnu existujícího původního materiálu jiným a jinou zpracovatelskou techniku. Příčina spočívá v tom, že u původní konstrukce nebylo dbáno již od začátku na technické požadavky nebo je nelze identifikovat. Také tady platí, že provedení sanačních prací nesmí zkreslovat historické pojetí památky, například použitím materiálu nebo zpracovatelské techniky, které v době založení stavebního díla ještě vůbec neexistovaly. Technicky vylepšené provedení je pak vytvořeno tak, jak by mohlo být provedeno v době vzniku památky. Takovým příkladem je sanace klášterního objektu, založeného v roce 768 v Neustadt/Main. Střešní konstrukce klášterního kostela, která měla být sanována, pocházela z poloviny 19. století a byla provedena břidlicovým pokrytím. Pro tuto stavební část bylo toto pokrytí historickým stavem. Krytina byla, ve zprávě biskupského stavebního úřadu nazvána že je: „v katastrofickém stavu, částečně oprýskaná a namrzlá“. Ve zprávě bylo pak na jiném místě uvedeno: „V souvislosti s vadami klempířských výrobků docházelo v celkové střešní ploše ke stálému zatékání s následkem rozšiřující se destrukce dřevěných a zděných konstrukcí, v neposlední řadě díky částečně zmenšenému sklonu střechy. Úhrnem lze říci, že obnovení nebude z technických důvodů vhodné, opravy by nadto navíc narušily celkový estetický dojem z důvodu nerovnoměrného stárnutí materiálu. Při obnově by bylo dobré zvážit změnu materiálu, a to z důvodu stálosti a dlouhodobé životnosti a s ní spojené — také dlouhodobé hospodárnosti.“ V rozhovoru se zemským úřadem pro péči o památky se diskutovalo o různých střešních krytinách. Vyloučeno však bylo, z důvodu již uvedeného malého sklonu střechy, nové drob-
Obrázek 6. Střecha po rekonstrukci
Obrázek 7. Zelená patina mědi jako doplňková barva k červenému pískovci na místě původního břidlicového obložení
7
ně členěné břidlicové pokrytí, které tam existovalo původně. Pro tento záměr přicházela v úvahu jen kovová drážkovaná krytina a rozhodnutí padlo z důvodů jak technických tak i památkových na měd’ a to sice na měd’ předpatinovanou.
Obrázek 8. Nová střecha v harmonii s prostředím
8
Velmi svědomitou prací byly nově vytvořeny celkové střešní plochy. Detailní výtvarné prvky byly nejdřív zkušebně zhotoveny z modelů v dílnách jako vzory, čímž řemeslníci získali zkušenosti s tehdy novým opracováním povrchu materiálů. Pozorovatelům se dnes nabízí objekt se zářivě zelenou patinovanou střechou, která koresponduje s načervenalým pískovcem fasády tak, jako by k sobě odjakživa patřily (Obr. 6., 7. a 8.).
3. Náhrobní kaple Rotenberg u Stuttgartu
Teutsch-gotický náhrobek navrhl král Vilém I. z Württembergu po náhlé smrti své choti v roce 1819. Jeho dvorní stavitel, florentinský architekt Giovanni Salucci ho ale přesvědčil, aby upřednostnil kapli ve formě klasicistického chrámu (obr. 9.). Kupole byla od počátku pokrytá mědí, zelená patina výrazně umocňovala vzhled tohoto chrámu, který byl viditelný z mnoha míst Stuttgartu. Bohužel měd’ nebyla ve své době opracována zcela odborně. Netěsnými spoji na světlíku vždy prosakovala dešt’ová voda. Tomuto prosakování také neprospěla poloha budovy; objekt je vystaven přírodním vlivům na 411 metrů vysoké hoře Rotenberg. Také podélné drážky měděných částí nebyli čistě vydrážkovány, opakované provlhání vedlo v průběhu století k poškození dřevěné konstrukce. I když samotná měd’ poškozena nebyla, nebylo možné se vyhnout celkové obnově střešní plochy. Společně se zemským úřadem pro péči o památky a s vrchním státním stavebním úřadem bylo rozhodnuto, že je třeba zachovat optický vzhled budovy i včetně zelené měděné střechy. Pro obnovu střechy byla zvolena předpatinovaná měd’ „aby se nemuselo na novou zelenou patinu roky nebo desítky let čekat“, jak rozhodnutí zdůvodnil vrchní státní stavební úřad. Na novou krytinu a její opracování byly kladeny velké nároky, protože patinované tabule musely být předem vyformovány přiměřeně k zaoblení kupolovité střechy. Se zřetelem na polohu vystavenou vlivu větru byl pod předpatinovanou měděnou krytinou nataven bitumenový pás jako doplňkové zabezpečovací opatření proti eventuálně nahnané dešt’ové vodě a pronikající vlhkosti. Řemeslník přes oprávněnou hrdost na své zdařené dílo konstatoval trošku smutně, že nestranný pozorovatel jeho výtvor po odmontování lešení ani nezaznamená — zelená měděná střecha zůstává zářivá — tak jak byla před její obnovou. Přesně to bylo ovšem jasným úmyslem památkové péče (obr. 10.).
Obrázek 9. Zelená měděná střecha je po sanaci předpatinovanou mědí zářivá a nezměněná — ale tentokrát technicky správně provedená Obrázek 10. Nová střecha
9
4. Věž zámku
Zámek Gottorf ve městě Schleswig an der Schlei je se svými bíle omítnutými zdmi a tmavými šikmými střechami impozantním objektem. Byl vystaven již ve 13. století hrabětem z Holštýnska jako jeho rezidence, obklopená krásným parkem se starým stromovím. Současný vzhled však definují později vybudované stavební části, zejména z dálky viditelná zeleně patinovaná kupole věže v jižním křídle, postavená v létech 1697—1703. Mědí obložená kupole byla v roce 1917 po požáru opravena. Před několika lety však byla při jedné prudké sněhové bouři tak silně poškozena, že její oprava již nebyla možná. Také v tomto případě, jako téměř pokaždé při poškození měděné střechy, nebyl poškozen samotný materiál, nýbrž za tehdejších dob neodborně provedená podkladní konstrukce, která zapříčinila zničení střechy.
Gottorf Protože zelená měděná střecha představuje přímo charakteristický symbol zámku, musel být optický vzhled této části budovy po obnovení bezpodmínečně zachován (obr. 11.). Zemský úřad pro péči o památky v Kielu se proto rozhodl, že nové pokrytí bude provedeno zelenou, předpatinovanou mědí. Obloukovitě zakřivené měděné části střechy barokní věže byly předpřipraveny s přesahy a poté řemeslníky uloženy na střešní konstrukci podle přesného plánu. Tím byla na místě řemeslně slícována jen rozhraní, čímž bylo do značné míry zamezeno případným chybám při staveništním zpracování. Proto můžeme předpokládat, že práce provedené dle současných odborných poznatků a předpisů překonají budoucí bouře lépe než stará střecha.
10
Obrázek 11. Nová, zelená měděná střecha na věži
(1) Kiesow; Einführung in die Denkmalpflege
Literatura
(2) Vereinigung der Landesdenkmalpfleger; Zur Verwendung neu entwickelter Ersatzstoffe (Společenství zemských ochranářů památek; Používání nově vyvinutých obnovovacích materiálů) (3) Bischöfliches Bauamt Würzburg; Pfarrkirche Neustadt/Main Biskupský stavební úřad Würzburg; Farní kostel Neustadt/Main (4) Baumetall 6/1992, S 39-42 und 1/1993, S 38-45; Röbbert: Klempnertechnik und Denkmalpflege (Kov ve stavebnictví 6/1992, str. 39-42 a 1/1993, str. 38-45; Röbbert: Klempířská technika a péče o památky) (5) Baumetall 8/1998, S34-43; Sander: Wie Phönix aus der Asche Kov ve stavebnictví 8/1998, str. 34-43; Sander: Jako Fénix z popela (6) Röbbert: TECU® — Planen, Gestalten, Verarbeiten , Hrsg. KME 2000 Röbbert: TECU® — Plány, konstrukce, zpracování, vydavatel: KME 2000 Překlad z německého originálu: Hungarian Copper Promotion Centre, 2004
11
www.copperconcept.org
H-1053 Budapest, Képíró u. 9. Tel.: (+36 1)-266-4810, Fax: (+36 1) 266-4804 e-mail: hcpc@hcpcinfo.org
www.hcpcinfo.org