CD Pecujeme v zaveru zivota ISSUU (1)

Martina Tesařová a kolektiv

Pečujeme v závěru života

Praktická příručka pro pečující

Martina Tesařová a kolektiv

Pečujeme v závěru života

Praktická příručka pro pečující

Pečujeme v závěru života

Praktická příručka pro pečující

© Martina Tesařová a kolektiv

© Cesta domů 2026

ISBN 978‑80‑88455‑33‑2

Martina Tesařová a kolektiv

Pečujeme v závěru života

Praktická příručka pro pečující

Obsah

Úvod. Rozhodujeme se pro péči doma 9

1. Příprava na péči – uzpůsobení domácnosti i rozložení sil 11

2. Péče na lůžku – jak uzpůsobit vhodné ležení 19

3. Jak zajistit hygienu u imobilního člověka 26

4. Tipy a triky při vyprazdňování na lůžku 34

5. Přesuny z lůžka na vozík, toaletu 40

6. Podpora pohybu 47

7. Příjem potravy a tekutin – co může pomoct, a co naopak uškodit 52

8. Ukončení péče – úmrtí 60

9. Spirituální péče 67

10. Co dál aneb rituál rozloučení, truchlení a pozůstalostní péče 70

11. Když už to doma nejde – využití zdravotních i sociálních pobytových služeb 75

12. Komunikační složitosti při péči o nemohoucího člena rodiny 79

13. Sebepéče aneb jak to všechno zvládnout a úplně se nezničit 86

Závěr. Postřehy, které zazněly na setkáních pro pozůstalé 91

Užitečné kontakty a webové odkazy 92

Doporučená literatura 94

Úvod Rozhodujeme se pro péči doma

Přemýšlíme o tom, že budeme pečovat doma o blízkého v závěru života.

Víme, že pečovat doma není snadné. Víme také, že to může být dobré nejen pro nemocného, ale i pro nás ostatní: umožnit nemocnému být mezi svými, přinést pocit naplnění, urovnání vztahů v rodině apod.

Uvědomujeme si, že pečovat doma je náročné. Chápeme, že je dobré nebýt na to sám.

Vycházíme z bio-psycho-socio-spirituálního modelu, který v kontextu závěru života a paliativní péče pojmenovala Cicely Saundersová. Zavedla pojem „total pain“, tedy celostní bolest. Chápala, že lidé s nevyléčitelným onemocněním nebo lidé v závěru života prožívají bolest velmi komplexně.

Jednotlivé složky, jako jsou fyzická bolest, psychické utrpení, sociální strádání a spirituální tíseň, se navzájem prolínají a ovlivňují. Člověku s komplexním závažným onemocněním nebo v závěru života tedy obvykle nepomůže, když se mu dostane úlevy jen v jedné z těchto dimenzí, např. v péči o tělesný komfort a hygienu. V této brožuře a v jejích jednotlivých kapitolách se budeme společně věnovat všem složkám péče, tedy uspokojování biologických, psychických, sociálních i spirituálních potřeb.

Kapitola 1 mapuje oblasti, ve kterých se můžeme na péči připravit, a to jak uzpůsobením domácnosti a využitím dostupných zdrojů pomoci, tak i svým vnitřním nastavením.

Kapitoly 2–7 jsou zaměřené na jednotlivé praktické oblasti péče o člověka v závěru života včetně konkrétních doporučení, tipů a rad. Péče nekončí úmrtím nebo přesunem do pobytové služby nebo lůžkového hospice.

V kapitolách 8 a 9 společně probereme všechno, co se týká ukončení péče, a také to, co přichází bezprostředně poté. Prostředí, které jsme postupně přizpůsobovali péči, po ukončení péče opět adaptujeme na novou situaci. Zastavíme se krátce i u rituálů rozloučení a návratu do života, kdy už nebudeme muset být v neustálé pohotovosti.

Kapitoly 10–13 věnujeme dilematům a rozhodování ve chvíli, kdy péče doma už není z různých důvodů možná, komunikaci s nemocným v závěru života, spirituální péči a sebepéči u pečující rodiny.

Starala jsem se doma 13 let o těžce nemocného tátu a 6 měsíců o mámu s rakovinou. Oba nakonec zemřeli doma. Bylo to hodně vyčerpávající a péči se musela přizpůsobit celá rodina. Zpětně toho nelituji. I když mi to hodně vzalo, tak mi to i hodně dalo.

Kapitola 1 Příprava na péči –uzpůsobení domácnosti i rozložení

sil

Na některé zásadní změny ve svém životě se můžeme připravit v dostatečném předstihu (než se do rodiny narodí nový člen, máme obvykle více než půl roku na nachystání všeho potřebného), ale jiné změny přicházejí postupně a plíživě a přinášejí váhání a pochyby, např. jestli je už čas pořídit mamince chodítko, nebo to ještě zvládá jen s hůlkou. Neohrožuje ji občasné motání hlavy a případný pád? Jiné změny zdravotního stavu přijdou náhle, z hodiny na hodinu, bez možnosti se na ně dlouze připravovat, např. mozková mrtvice může zásadním způsobem omezit soběstačnost a po propuštění z hospitalizace je potřeba zajistit nutnou podporu při péči.

Bez ohledu na to, zda na přípravu a plánování péče máme spíše roky, nebo spíše dny, bychom měli uvažovat o těchto třech oblastech: prostředí  – úprava prostoru – bezbariérovost, dostatek místa kolem lůžka/postele, zajištění pomůcek, které usnadní hygienu a později i péči na lůžku, hledání způsobů, jak nemocnému umožnit co největší samostatnost a soběstačnost; psychické zázemí/bezpečí – kolik času a energie můžeme do pečování dát, kde a jak budeme své zdroje dočerpávat, jaké opory kolem sebe máme, kdo nám může pomoct (přátelé, sociální služby), kdo může poskytnout psychickou oporu a rozptýlení tomu, o koho pečujeme; materiální zajištění  – jaké finanční zdroje máme k dispozici, čerpáme všechny možnosti, které nám systém nabízí

(např. příspěvek na péči)? V některých případech mohou pomoct i nadace. Má nemocný úspory, ze kterých péči může hradit? Jsou v rámci široké rodiny lidé, kteří mohou na péči finančně přispívat?

Psychické a sociální potřeby nemocného

Zejména u nemocných, kteří jsou dlouhodobě upoutaní na lůžko, je dobré pamatovat na to, aby se nedostávali do sociální izolace a v rámci možností zůstali v alespoň částečném kontaktu s rodinou, známými či kolegy. Četnost návštěv nebo telefonátů se samozřejmě vždy odvíjí od přání a zdravotního stavu a schopností nemocného.

Neméně důležitá je možnost kulturního vyžití, nemocnému můžeme nabídnout poslech hudby či mluveného slova, příjemné pro něj může být i sledování filmu či poslech společně s pečujícím. I v tomto případě je zásadní zdravotní stav. Potřeba těchto aktivit i sociálních kontaktů zpravidla s ubývajícími silami klesá nebo se zcela vytrácí.

Zlepšení psychického naladění nemocného může napomoct i úprava prostředí v pokoji, v němž tráví svůj čas. Po domluvě s nemocným lze v okolí lůžka pověsit obrázky či fotky nebo sem přestěhovat jeho oblíbené věci či drobný nábytek, zpříjemnit prostředí mohou i pokojové rostliny nebo řezané květiny. Vždy je nicméně třeba brát ohled na to, aby případné úpravy nepřekážely při ošetřování.

Podstatné je zachovat komunikaci s nemocným, a to i tehdy, kdy se může zdát, že ji nemocný nevnímá nebo jí nerozumí. I v takovém případě je dobré na něj mluvit, říkat, co se bude dít, ptát se na jeho přání. Komunikace se přitom zdaleka nemusí omezovat jen na slova, důležité je věnovat pozornost i gestům a mimice, které mohou o stavu a vnímání nemocného hodně napovědět.

Na co myslet při zvažování péče doma

PROSTOR – POMŮCKY – POMOC

Prostor

Nyní se zaměříme na situaci, kdy už je nemoc či celková slabost toho, o koho pečujeme, v pokročilém stadiu a jeho životní síly vý razně ubývají. Náš blízký bude v závěru života pravděpodobně trávit čím dál více času na lůžku, v poslední fázi života už nejspíš nebude lůžko vůbec opouštět. Péči proto velmi zjednoduší, když je lůžko s nemocným dostupné z více stran (nejlépe ze tří nebo i ze čtyř) a je kolem něj dost prostoru pro pohyb pečujících i pro umístění dalších pomůcek, jako je např. WC židle (lidově řečeno gramofon), pojízdný stolek k lůžku, invalidní vozík apod. Je uži tečné odstranit nejrůznější překážky z okolí, které by mohly brá‑ nit bezpečnému pohybu nemocného i pečujících – koberečky, stolky s květinami nebo dekoračními předměty apod. Ty sice zútulňují domácnost, ale také zmenšují prostor pro pohyb po bytě s kompenzační pomůckou (s chodítkem, vozíkem).

Více o vhodném výběru a umístění lůžka najdete v kapitole 2

Péče na lůžku – vhodné ležení.

Při úpravě domácnosti a nastavování péče se zkusme vcítit do naší role pečujícího, ale také do potřeb nemocného. Po ce‑ lou dobu péče mějme na mysli potřeby obou stran – když se na první pohled může zdát, že pečující by měl své potřeby upoza dit ve prospěch nemocného. Z praxe máme mnohokrát ověřeno, že s takovým přístupem se nedá pečovat dlouhodobě. Sebezku‑ šenější lékař nedokáže přesně odhadnout, jak dlouho bude zá věrečná fáze života trvat. Péče o člověka v závěru života je ná ročná jak fyzicky, tak psychicky. Proto se nyní zaměříme na to, co nám jako pečujícím může pomoct toto velmi náročné období zvládnout.

Pomůcky

Podle aktuálního stavu nemocného si zabezpečíme pomůcky pro usnadnění a zlepšení jeho ležení, mobility, hygieny, vyprazd ňování a stravování. Většinu nejčastěji používaných kompenzač‑ ních pomůcek může předepsat praktický lékař a jsou plně nebo alespoň částečně hrazené zdravotní pojišťovnou.

Většinou potřebujeme: berle, chodítko, nástavec na WC, mechanický invalidní vozík, polohovací lůžko/postel nebo antidekubitní matraci.

Příspěvek na polohovací postel a antidekubitní matraci musí schválit revizní lékař, což zpravidla značně prodlužuje čas, než pomůcka dorazí do domácnosti. Metodiku pro získání kompen zační pomůcky najdeme např. na www.dmapraha.cz.

Pokud na pomůcku spěcháme, můžeme si ji zapůjčit v půj‑ čovně zdravotnických pomůcek. Půjčovny jsou dostupné v celé České republice. Vypůjčení může být výhodné také v situaci, kdy si nejsme úplně jistí, jestli vůbec nebo jaký druh pomůcky bude pro naši situaci vhodný.

Základní pomůcky může předepsat praktický lékař. Řada z nich je ale vázána na předpis odborného lékaře, nejčastěji neurologa, ortopeda, rehabilitačního lékaře nebo geriatra. Než se tedy domluvíme s konkrétním lékařem na vystavení poukazu, můžeme si pomůcku vypůjčit, a tak si ověřit její vhodnost.

Péči v závěru života mohou usnadnit i jiné, nejen speciální zdravotnické kompenzační pomůcky. Pro zjednodušení kontaktu s nemocným, zvláště v noci, můžeme použít bezdrátový zvonek nebo chůvičku, někdy postačí i obyčejný zvoneček. Člověk v zá věru života často už nemá sílu na dlouhé rozhovory nebo hla sité volání. Hledáme tedy vždy cestu, jak vzájemné dorozumívání a péči co nejvíc usnadnit. Zároveň však necháváme nemocného dělat maximum toho, co sám zvládne. Leckdy je hledání křehké

rovnováhy mezi účinnou pomocí a odebíráním kompetencí, které náš blízký ještě zvládá, náročnou disciplínou.

Připravme se, že stav nemocného se bude v průběhu času měnit. Někdy jsou změny pozvolné a při každodenním kontaktu s blízkým si jich sotva všimneme. Jindy se stav mění doslova ze dne na den, nebo i z hodiny na hodinu. Obojí od nás bude časem vyžadovat změnu péče i pomůcek tak, aby to umožňovalo kom penzovat ztráty vzniklé změnou stavu nemocného. Proto není potřeba veškeré pomůcky pořizovat natrvalo.

Často se setkáváme s tím, že nemocný člověk nese ubývání svých sil velmi těžce a co nejdéle odkládá používání kompenzační nebo inkontinenční pomůcky. Profesionální pečovatelé (např. se stry v domácí péči, pečovatelé v mobilním hospici apod.) mají ob vykle představu, jak budou pozorované změny ve zdravotním stavu a schopnosti sebeobsluhy pokračovat a s jakými nesnázemi se bude rodina při péči potýkat v dalším kroku. Vhodné pomůcky proto nabízejí v předstihu, aby je rodina měla doma nachystané a naučila se s nimi zacházet dříve, než se stanou nezbytností. Pře svědčit některé nemocné, aby např. místo toalety vzdálené od lůžka deset i více metrů začali při vyprazdňování používat WC židli, vyža duje velký diplomatický talent. Pokud to jde, hledáme funkční mezi kroky. Na pojízdné WC židli můžeme dojet na toaletu a bez nutnosti přesedat na záchodovou mísu lze s WC židlí nacouvat nad záchod, aby se mohl nemocný vyprázdnit tam, kde byl zvyklý. Nemocný si tak postupně zvyká na novou realitu, zároveň je mu co nejdéle po necháno soukromí a ctěna jeho intimita. Respekt a důstojné za cházení je pro dobrou péči zásadní, u intimní hygieny a situací spo‑ jených s vylučováním a vyprazdňováním to platí dvojnásob.

Pomoc

Stejně důležitou věcí, jako jsou pomůcky a zásady přístupu k ne mocnému, je podpora pro nás pečující, kteří péči o svého blíz kého v závěru života zajišťujeme. Nebojme si říkat o konkrétní formu pomoci od ostatních členů rodiny či přátel. Využívejme také profesionální služby, jde tu i o naše zdraví.

Hlavní pečující nezřídka nechce další členy rodiny zatěžo vat a říkat jim o pomoc. Ale při dlouhodobé péči platí, že starat o druhé se můžeme jen tehdy, když je postaráno o nás. Když je to aspoň trochu možné, ponechme si nějakou aktivitu, která nás těší a dodává nám energii. Pro někoho je to setkání s přáteli u kávy či piva, pro jiného procházka, plavání nebo jiná fyzická aktivita, pro hudebně založené lidi třeba pěvecký sbor nebo hraní v orchestru. Dlouhodobě se vyplatí investovat energii i fi nance do toho, abychom se v péči nechali na pár hodin vystřídat, i když to nepotřebujeme úplně nutně (jako je tomu např. kvůli ná vštěvě lékaře). Vnímejme péči o své vnitřní zdroje jako zcela ne zbytnou. A možná časem zjistíme, že se v našem okolí najdou lidé, kteří nás vystřídají rádi.

Typická modelová situace: Manželka ve věku 70+ pečuje o svého onkologicky nemocného manžela. Jeho stav se postupně zhoršuje, pán ulehne na lůžko. Manželé mají dvě pracující děti a několik vnoučat na prahu dospě‑ losti. Pečující paní si v rámci rodiny nechce říkat o pomoc, protože „každý má svých starostí dost, vnoučata se potřebují učit a děti pracovat“. Děti a vnoučata by se do péče rády zapojily, ale ne chtějí se babičce vnucovat. Mají strach, aby nabízenou pomoc ne‑ vnímala jako výtku vůči péči, kterou svému manželovi poskytuje.

Zároveň je to trápí a mají pocit selhání, že mamince s péčí nedoká žou lépe pomoct. Mezi sebou si říkají: „S naší babičkou je to těžké, ona si zakládá na tom, že to zvládá, nechce nás k ničemu pustit.“

Jak na to:

Zapojení širší rodiny do praktické péče nám může pomoct v lepším zvládání psychicky náročné situace. Při péči v závěru života mů‑ žeme poslední týdny a dny považovat za čas loučení. Čím víc jsou jednotliví členové rodiny do péče zapojeni, tím méně výčitek, co mohli vůči umírajícímu členovi rodiny udělat jinak, si do dalšího ži vota nesou.

Samozřejmě budeme vždy zvažovat věk, schopnosti i připra venost druhých se do péče zapojit. Někdo rád zajistí pravidelné

nákupy a pak si dá kávu s nemocným a povypráví mu, co zrovna řeší a prožívá. Do pomoci s hygienou se ale pouštět nechce. Ně kdo jiný může vymýšlet a organizovat občasnou kulturní akci pro pečujícího. Zajistit pečujícímu lístky do kina či divadla a nabídnout se, že večer počká u nemocného, i kdyby celou dobu jen spal – i to může být velká pomoc.

Základem je otevřená komunikace o potřebách lidí zapoje ných do péče (včetně nemocného), co jim udělá radost, a co je pro ně naopak těžké. Blízkost smrti a loučení s druhými nám mohou pomoct zlepšit vzájemnou komunikaci v rodině, a tím i posílit naše vztahy. Připravují nás i na čas truchlení a vyrovnávání se se ztrátou, jenž dříve či později přijde. Otevřená komunikace a vzájemná citli vost a respekt vůči vlastním potřebám nás mohou podržet i v ná ročných a bolestivých situacích.

Obecné rady a informace

■ Péče o našeho blízkého doma začíná přípravou prostoru a pomůcek.

■ Připravit se musíme i my sami.

■ Máme na paměti vhodné umístění lůžka, základem je dostupnost z více stran.

■ Dbáme na odstranění překážek z okolí lůžka, které by bránily bezpečnému pohybu nemocného. Zajistíme tak dostatečný manipulační prostor pro pečující.

■ Pomůcky zabezpečujeme podle aktuálního stavu nemocného, usnadní ležení, mobilitu, hygienu, vyprazdňování, stravování.

■ Bezdrátový zvonek nebo chůvička ulehčí kontakt s nemocným, zejména v noci.

■ Stav nemocného se bude v průběhu času měnit. Bude třeba včas měnit pomůcky a způsob péče tak, aby odpovídaly aktuálním potřebám nemocného a rychle se měnícímu zdravotnímu stavu. Využijeme pomoc širší rodiny nebo přátel, pokud máme takovou možnost.

■ Využijeme profesionálních služeb – jde i o naše zdraví!

Kontrolní seznam pomůcek a úkolů

Co si sepsat/připravit/vyhledat/podat:

■ kontakt na půjčovny pomůcek v okolí bydliště

■ seznam blízkých (příbuzných, přátel, sousedů), na které se můžeme obrátit s žádostí o pomoc

■ kontakty na příslušné lékaře – praktický lékař, paliativní ambulance, mobilní hospic

■ žádost o příspěvek na péči

■ pro pracující: zajistit si dlouhodobé ošetřovné

Otázky, které je dobré si zodpovědět:

Kolik hodin denně můžeme péči o blízkého věnovat?

Kdo další nám bude s péčí pomáhat? Kdo nás zastoupí v situaci, kdy nebudeme moct o blízkého pečovat?

Jaké sociální nebo zdravotní služby se mohou na péči podílet spolu s námi?

Které pomůcky nám usnadní péči? Které pomůcky usnadní nemocnému život?

Máme podanou žádost o příspěvek na péči, případně zvažujeme využít dlouhodobé ošetřovné?

Pomohlo by mi mít předem víc informací, víc vědět o umírání, o komunikaci v té situaci, o tom, jak podpořit dítě, které dědu milovalo. Kdybych to všechno nezjišťovala až v průběhu, bylo by to jednodušší. Něco jsem pochopila až pozdě.

Kapitola 2 Péče na lůžku – jak uzpůsobit vhodné ležení

Když váš blízký zeslábne natolik, že většinu času tráví v posteli, doporučujeme vypůjčit si polohovací lůžko. Pro umístění postele je vhodná úměrně veliká místnost, která je pokud možno na stejném patře jako koupelna a toaleta, a to i v případě, že váš blízký bude pobývat výlučně v posteli.

Pokud bydlíte například v rodinném domku, přichází na řadu i volba podlaží. Nejvhodnější je přízemí, zejména na začátku a na konci péče, kdy mohou být schody značnou komplikací.

Mnohdy se jako logická volba nabízí ložnice, pamatujme ovšem, že někde musíme spát i my a bylo by možná zbytečné vystěhovávat ven naši vlastní postel.

Důležité je rovněž, aby se v místnosti dal zajistit potřebný klid, tedy aby se přes ni neustále nemuselo procházet do jiných částí bytu.

Vhodný může být například obývací pokoj, pokud to chod domácnosti dovoluje. Rovněž je důležité myslet na to, aby byla místnost dobře větratelná a proudil sem čerstvý vzduch a denní světlo.

Když jsme vybrali místnost, ve které bude nemocný nejvíce přebývat, je důležité v ní vhodně rozmístit nábytek. Začneme postelí. Přirozená zkušenost velí umístit postel alespoň jednou stranou ke zdi. Pro zdravého člověka je to možná praktické a příjemné, ale během péče je často potřeba mít přístup k blízké osobě ze všech stran. Postel uprostřed místnosti může sice na první pohled působit neprakticky, ale jde o model, který se při pečování osvědčuje.

Při umístění a orientaci postele je důležité se maximálně snažit vžít do pozice člověka, který v ní stráví velkou část dne, možná dokonce všechen svůj čas. Aby mu místo nebylo nepříjemné třeba tím,

že bude zády ke vchodu, aby nebyl vystaven přímému slunečnímu svitu, aby se mohl dívat na něco příjemného. Na oblíbený obraz, kalendář s rodinnými fotkami, akvárium s rybičkami, z okna apod. Pohled na bílou zeď naopak může evokovat pobyt v nemocnici.

Polohovací postel si můžeme půjčit ve veřejné půjčovně kompenzačních pomůcek, kontakty na ty pražské najdete v Adresáři služeb na umirani.cz.

V čem je polohovací postel tak výjimečná, že je nazývána královnou kompenzačních pomůcek?

Nepochybně přináší mnohem větší komfort a samostatnost přímo nemocnému. Může se v ní jednoduše posadit, na jídlo tedy nemusí složitě přesedat ke stolu a např. na sledování televize se podkládat mnoha polštáři. Vše zajistí jedno zmáčknutí ovladače. Zvlášť v kombinaci se stolkem k polohovacímu lůžku může dát postel nemocnému svobodu a možnost sebeobsluhy, vše potřebné tak má na dosah, a pokud zvládne mačkat ovladač, sám si reguluje výšku sedu či lehu. Velkým pomocníkem bývá i hrazdička k polohovací posteli. Na polohovací postel doporučujeme umístit antidekubitní matraci (o matracích viz níže). Nejrůznější antidekubitní pomůcky jsou určené k prevenci vzniku proleženin (dekubitů), tedy ran vzniklých působením dlouhotrvajícího tlaku na stejné místo na těle. Jsou to např. matrace, podložky, polštářky nebo sedáky, které rovnoměrně rozkládají tlak na tělo pacienta, minimalizují tření a zlepšují prokrvení. Více o proleženinách viz box na konci kapitoly 3.

Polohovací lůžko usnadňuje práci pečujícím, a to jak rodinným příslušníkům, tak profesionálním pečovatelům a zdravotníkům. Pečování o ležícího člověka bude snadnější, když si s polohovací postelí vyjedeme výš, než by bylo vhodné pro vstávání z postele. Máme-li postel v takové výšce, že vestoje položíme celou svou dlaň na matraci, výrazně šetříme páteř a celý pohybový aparát pečujících. Díky přístupu z obou stran můžeme nemocného lépe nasměrovat do středu lůžka i zajistit vhodné napolohování, abychom snížili riziko vzniku dekubitů. Pomůže také, když je postel doplněna o madla, popřípadě stupátka. Důležitá je rovněž hrazda, která pomáhá při vstávání a uléhání.

Mysleme i na další potřeby a náležitosti péče. Výhodné je mít u postele odkládací stolek na osobní věci a třeba hygienické potřeby. Šikovné je také zajistit osvětlení v podobě lampičky umístěné

blízko čela postele a mít na dosah zásuvky pro zapojení potřebných spotřebičů, případně pro ně nachystat prodlužovačky.

Mysleme také na to, že sami budeme u postele trávit čas, připravme si k ní pohodlnou a snadno přesouvatelnou židli.

Setkáváme se s nechutí nemocného vyměnit jeho vlastní postel, na které strávil mnohdy velkou část života, za polohovací lůžko. Pokud není zbytí a musíme si vystačit s domácí postelí či gaučem, je možné je doplnit antidekubitní matrací, samostatně stojící hrazdou a dalšími pomůckami (např. doplňkovými postranicemi nebo manuálně nastavitelnou podpěrou zad do lůžka).

Mnohdy přesun na polohovací lůžko znamená i přestěhování do jiné místnosti v bytě, protože lůžko je robustní. Pokud chceme zajistit přístup z obou boků, lůžko rozhodně vyžaduje více prostoru než běžná válenda. V případě manželských párů může přesun na polohovací postel znamenat opuštění manželského lože třeba i po mnoha desetiletích společného soužití, což je samozřejmě v určitém ohledu velká ztráta.

Zároveň však v polohovacím lůžku nemocný získá zpět určitou míru samostatnosti.

Antidekubitní matrace je velmi potřebný a užitečný doplněk lůžka. Rozlišujeme matrace aktivní a pasivní. Aktivní (vzduchová) antidekubitní matrace je založena na neustálém mírném přefukování vzduchu ve vzduchových komorách, do kterých je uvnitř rozčleněna. Má tedy malý elektromotor a potřebuje připojení k elektrické síti. Existuje mnoho typů, liší se výškou a množstvím komor. Výměna vzduchu v komorách zajišťuje pravidelnou změnu rozložení tlaku těla na podložku. Aktivní antidekubitní matrace je vhodná pro ty nemocné, kteří už jen leží. Nemocným, kteří jsou schopni si ještě sednout a více se hýbat, může aktivní matrace ztěžovat pohyb v lůžku. Pořízení kvalitní aktivní antidekubitní matrace je možné v půjčovnách pomůcek, nebo na předpis lékaře. Pasivní (pěnové) antidekubitní matrace jsou vyrobeny z paměťové pěny, která se dobře přizpůsobí ležícímu tělu a pomáhá rozkládat váhu tak, aby nedocházelo k extrémnímu jednostrannému zatížení některých částí těla. Kvalitní paměťová pěna může být dostačujícím řešením pro prevenci vzniku proleženin, někdy lepším než nízké typy aktivních antidekubitních matrací.

Ale pamatujme, že bez pravidelné změny polohy – polohování –ani nejlepší antidekubitní matrace nezabrání proleženinám.

Co se týká finanční náročnosti péče, máme dobrou zprávu – ne vždy nejdražší znamená nejlepší. Někdy můžeme ušetřit peníze a případné nervy z toho plynoucí, když drahý anatomicky tvarovaný polštářek nahradíme třeba vhodně složenou dekou. Dle našich zkušeností se vyplatí investovat především do matrace a potom do sebe. Nezapomínejte, že hlavní a nejúčinnější „pomůckou“ při pečování jste právě vy. Bez fungujícího pečujícího není starost o nemocného v domácích podmínkách možná. Někdy za nás těžkou práci může odvést odborná pečovatelka a my si dopřejeme čas pro načerpání sil. Více o tom, jak se při pečování dobře postarat i o sebe, se dočtete v kapitole 13.

Závěr života je spojen s loučením a opouštěním toho, na co jsme byli v životě zvyklí. Postupné přijímání kompenzačních pomůcek, které znamenají i přijetí postupné ztráty soběstačnosti, je součástí tohoto procesu. Více než v jiných oblastech loučení zde ale vidíme i určité přínosy a zjednodušení celkově velmi náročné situace. Ve své praxi jsme se setkali i s lidmi, kteří na polohovacím lůžku strávili několik let. Byli sice nemocí upoutaní na lůžko, ale díky kvalitní péči a částečné samostatnosti prožili tento čas tak dobře, jak jen to bylo vzhledem k okolnostem možné. Jiní lidé dlouho nabízené zapůjčení polohovacího lůžka odkládali. Když k němu na posledních pár dnů života svolili, najednou jsme slyšeli i povzdechnutí – škoda, že jsme si péči neusnadnili už mnohem dřív, mohli jsme ušetřit síly na jiné věci.

Obecné rady a informace:

■ Zvažme, jestli je stávající postel našeho blízkého vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a potřebám péče.

■ Toto rozhodování neodkládejme. Případnou výměnu lůžka udělejme co nejdříve, abychom se později vyhnuli komplikovanému přesunu zcela nepohyblivého člověka na nové lůžko.

■ Použití elektrického polohovacího lůžka v mnoha ohledech usnadní a zlepší podmínky jak nemocného, tak pečujících.

■ Polohovací postel a matraci proti proleženinám je možné si zapůjčit, koupit nebo si ji nechat od lékaře předepsat poukazem na pojišťovnu. Doplňky k polohovacímu lůžku pojišťovna nehradí.

■ Pokud pro péči použijeme původní postel nemocného, dovybavme si ji doplňky, které zlepší podmínky pro pečování v lůžku.

■ Dbejme na přístupnost postele, nejlépe z více stran. Usnadní nám to péči.

Standardní součásti polohovací postele

Čtyřdílný elektricky polohovatelný rošt

Postranice Hrazda

Doplňky k polohovací posteli

Držák na infuze

Stolek

Pojezdová kolečka s brzdou

Jídelní deska

Polstrování

Doplňky k běžné posteli

Opěrka pod záda

Samostatně stojící hrazda Madlo pro vstávání Stolek

Obecné rady a informace k matracím proti proleženinám (antidekubitním)

• Pamatujme, že žádná matrace nezabrání vzniku proleženin, když zanedbáme polohování nemocného a péči o pokožku těla.

• Antidekubitní matrace se dělí na dva typy: pěnové (pasivní) a vzduchové (aktivní).

• Volba typu matrace je velmi individuální. Je důležité, v jakém stavu se nemocný nachází, jaká je mu poskytována péče a na jakou matraci je zvyklý.

• Pěnová matrace dává oproti vzduchové větší pocit stability při přesunech, posazení, polohování.

• Při volbě vzduchové matrace je potřeba zvážit, zda nemocnému nebude vadit neustálý zvuk kompresoru, který musí být pořád zapnutý, nebo jestli ho nebude při spaní rušit přefukování vzduchu v komorách matrace.

Vzduchová matrace s kompresorem

Pěnová matrace

Kontrolní seznam pomůcek a úkolů

■ Postel nemocného je přístupná z více stran.

■ U postele máme jen to, co skutečně používáme (nic nám zbytečně nepřekáží a nic nám ani zásadně nechybí) – nejčastěji se jedná o hrazdičku, stolek k lůžku, polohovatelný rošt.

■ Máme vhodnou matraci – buď z paměťové pěny (tzv. pasivní antidekubitní), nebo aktivní vzduchovou matraci.

■ Pečlivě zvažme výhody i nevýhody jednotlivých řešení.

Otázky, které je dobré si zodpovědět:

Bude mít nemocný na lůžku klid a pohodlí?

Umožní nám umístění lůžka snadnou péči o blízkého?

Jaké doplňky k lůžku jsou pro naši situaci vhodné?

Odpovídá námi zvolená matrace aktuálnímu stavu nemocného?

Manželka leží kvůli svému pohodlí a nutné péči na polohovací posteli. A já si někdy sednu na židli vedle postele a strčím si nohy k ní pod peřinu. Ta blízkost je pro nás důležitá.

Kapitola 3 Jak zajistit hygienu

u imobilního člověka

S postupnou ztrátou mobility a často i s bolestmi, které mohou pohyb doprovázet, je čím dál složitější zajistit nemocnému dostatečnou hygienu. Dokud se nemocný zvládne s pomocí přesunout do koupelny, je možné využít sedátko na vanu nebo plastovou židličku do sprchového koutu. Doporučujeme zvažovat, kde můžeme nemocnému využitím vhodných pomůcek ulevit. S postupným ubýváním sil se místo do sprchy nebo do vany dostane nemocný jen k umyvadlu (např. na pojízdné WC židli nebo na vozíku). Hygiena u umyvadla probíhá zpravidla pomocí žínky, horní část těla lze vsedě před umyvadlem omýt velmi dobře. Často to nemocný zvládne sám, potřebuje jen podávat a opakovaně oplachovat žínku a ručník připravit na místo, kde na něj snadno dosáhne. K umývání jsou dobře přístupné i nohy, při jejich omývání je ale zpravidla nutná výrazná pomoc druhé osoby. Horší je to však s částmi těla, na kterých nemocný přímo sedí (tedy hýždě, konečník a genitál). Lépe než vsedě na vozíku či WC židli se ošetřují a udržují v čistotě vleže na lůžku. Jedná se o místa, kde je udržování dostatečné hygieny velmi důležité, zanedbání může mít velice nepříjemné důsledky.

Péče o zevnějšek

Péče o pěkný vzhled, vlasy a nehty má dopad nejen na estetické vnímání a psychiku, ale zejména pedikúra je důležitá i ze zdravotního hlediska, neboť zarostlé nehty na nohou jsou bolestivé a mohou bránit i v chůzi. Na správné ošetření nehtů na nohou je třeba dbát

zvláště u pacientů s cukrovkou (diabetes mellitus). I u osob dlouhodobě upoutaných na lůžko nezapomínejme na mytí a úpravu vlasů.

Někteří kadeřníci nabízejí své služby i u klientů doma, někdy dokáží kontakty na kadeřníky či pedikérky zprostředkovat poskytovatelé terénních sociálních služeb (pečovatelské služby nebo služby osobní asistence). Mytí vlasů na lůžku je možné s pomocí nafukovací vaničky, nabízejí je některé pečovatelské nebo odlehčovací služby. Dobrým pomocníkem můžou být na trhu dostupné bezoplachové mycí čepice pro mytí vlasů na lůžku (shampoo cap).

Nemocného člověka potěší, když mu pečující nabídnou nalakování nehtů, rtěnku nebo oblíbenou kolínskou či vodu po holení, pokud byl nemocný zvyklý je používat. V neposlední řadě to pomáhá zachování pocitu vlastní důstojnosti a jedinečnosti.

Hygiena intimních partií

Mnoho nemocných i jejich rodin má ze zajišťování hygieny intimních partií obavy.

Jejich alespoň základní hygienu je však vhodné dělat denně. Pokud je to pro obě strany nepříjemná a delikátní záležitost, můžeme hledat způsob, jak co nejdéle nemocného do této aktivity zapojovat. Když už je upoutaný na lůžko, můžeme mu dát do ruky navlhčenou žínku, kterou si intimní partie, zejména genitál, může omýt sám, pokud na ně dosáhne. Můžeme použít žínku prací i jednorázovou. Stejně dobře jako žínka poslouží i Perlan nebo jiná netkaná textilie, která je po namočení jemná a šetrná k pokožce a netrhá se. Jednorázové žínky i Perlan se dají koupit v lékárnách či zdravotnických potřebách.

Hygienu intimních partií u člověka upoutaného na lůžko děláme spolu s výměnou inkontinenční pomůcky (pleny). Pokud je plena znečištěna pouze močí, stačí pokožku třísel, genitálu a hýždí otřít vlhkou žínkou, osušit a promazat. Pokud je plena znečištěna od stolice, je potřeba důkladně omýt celou oblast genitálu i konečníku. Účinným pomocníkem je v těchto případech speciální čisticí pěna. Může se stát, že stolice zatuhne a přischne k pokožce nebo k ochlupení v intimní oblasti. Nastříkanou pěnu můžeme v takovém případě nechat chvíli působit, než se pustíme do očišťování. K setření

pěny může posloužit kuchyňská papírová utěrka, toaletní papír nebo Perlan či netkaná textilie, které ale není možné vhazovat do toalet a je nutné je vyhazovat s plenou do komunálního odpadu. Po očištění pokožku vždy promažeme. Při mírném zarudnutí je dobré namazat intimní partie a třísla tenkou (téměř neviditelnou) vrstvou zinkové masti nebo Sudocremu.

Základní postup provádění celkové hygieny na lůžku:

■ Napustíme do lavoru nebo kyblíku přiměřeně teplou vodu.

■ Začneme obličejem.

■ Nabízíme nemocnému zapojení do provádění hygieny v maximální míře, jaké je schopen, zároveň ho ale nenutíme do akcí, na které nemá sílu. Někdy je nesnadné to rozlišit.

■ Pokud nemocný už vůbec nemá sílu se otírat a hygienu děláme kompletně za něj, můžeme si vzít dvě žínky a obličej otírat oběma rukama zároveň. Simulujeme tím způsob, jakým si běžně oplachuje obličej zdravý člověk.

■ Pokračujeme omytím horních končetin, hrudníku a zad. Při hygieně na lůžku nemocný obvykle leží na zádech, případně může být na polohovacím lůžku v mírném polosedu. Když chceme ležícímu omýt záda, máme dvě možnosti, jak se k nim dostat. Buď nemocného otočíme na bok, což je obvyklejší cesta. Nebo můžeme polohovací postel nastavit do co nejvyššího sedu a nemocnému pomoct se trochu předklonit, aby si např. opřel hlavu o naše rameno. Poté ho vezmeme tak trochu do náruče a žínkou omyjeme záda.

■ Následně omývaného položíme opět na záda a provedeme hygienu intimních partií. Na omývání hýždí a konečníku nemocného napolohujeme na bok.

■ Na závěr omyjeme nohy. Při omývání chodidel alespoň jednou za čas otřeme žínkou i prostory mezi jednotlivými prsty, důkladně také tato místa (stejně jako celé tělo) osušíme a chodidla pořádně promažeme.

Když v důsledku nemoci a slabosti omezíme pohyb a méně často se převlékáme, nedochází k přirozenému průběžnému odstraňování odumřelých buněk z povrchu kůže. Po několika dnech bez hygieny se pak může kůže z povrchu drolit a loupat. Proto je vhodné měnit

ložní prádlo, zejména prostěradlo, až po vykonání hygieny na lůžku. Při mytí se lůžko někdy zamokří a v mokrém prostředí se množí plísně a je vysoké riziko vzniku proleženin. Také se vřele doporučuje po provedení hygieny jednotlivých oblastí pokožku namazat. Dobrou službu udělá jakékoliv dobře roztíratelné tělové mléko nebo olej. Pokud v domácnosti nemáme žádný speciální promašťovací přípravek, může posloužit i obyčejný kuchyňský rostlinný olej. Jen dejme pozor, abychom ho nevylili na lůžko. Šikovné je odlít trošku do menší misky, kterou můžeme mít při provádění hygieny třeba na nočním stolku, a omočenými prsty průběžně promazávat tělo ležícího člověka. Promazáním prokrvíme pokožku, a tím ji učiníme i odolnější vůči vzniku proleženin (dekubitů). Pokud už na kůži nějaký defekt či proleženina je, staráme se o ni podle instrukcí zdravotní sestry.

Nejen pro péči o rány doporučujeme zajistit dohled a pomoc zdravotní sestry. Praktický lékař může předepsat ležícímu nemocnému péči tzv. agentury domácí zdravotní péče (běžně se používá zkratka ADP) a zdravotní sestra podle pokynů lékaře dochází do domácnosti a zajišťuje ty úkony, které vyžadují profesionální zdravotní ošetření.

Instruktážní videa jsou zpracovaná na youtube kanálu Asociace péče o seniory.

Mytí vlasů na lůžku může být těžký oříšek. Obtížnou situaci nám může vyřešit speciální nafukovací vanička, která je vyráběna přímo pro tento účel. Jedná se o malý bazének s výkrojem na krk. Vypadá trochu jako umyvadlo u kadeřnice, jen je nafukovací, takže okraj, o který se hlava ležícího nemocného opírá, je měkký. Při omývání vlasů ve vaničce nejprve čistou a přiměřeně teplou vodou vlasy namočíme. Na to obvykle stačí přibližně půl litru vody, která zůstane na dně nafukovací vaničky. Následuje mytí vlasů šamponem, které můžeme spojit s masáží vlasové části hlavy. Většině lidí je to velmi příjemné, ale je potřeba to vždy ověřit. Zvlášť při těžké nemoci může být delší dotek spíš nepříjemný nebo bolestivý. Následně vlasy opláchneme čistou vodou. Můžeme k tomu použít kelímek či hrnek. Výhodou vaničky je, že má na dně vypouštění a pomocí hadice odtéká voda do kbelíku u lůžka, takže je možné splachovat šampon dostatečným množstvím vody, aniž by vanička přetekla. Po umytí vaničku odstraníme z lůžka a mokré umyté vlasy dobře vysušíme,

případně i vyfénujeme. Zvlášť pro ženy může být pocit po umytí vlasů velmi osvěžující, a to na těle i na duchu. Nafukovací vaničku je možné zakoupit ve zdravotnických potřebách. V lékárnách nebo zdravotnických potřebách je možné koupit i bezoplachovou mycí čepici.

Jemná masáž a promazávání těla může ležícímu a málo pohyblivému člověku ulevit. Když si vezmeme příjemně vonící krém nebo tělové mléko (vůně by měla být příjemná především nemocnému), můžeme tak péči o tělo povýšit i na péči o duševní pohodu. Vědomá práce s vůněmi (aromaterapie) se v souvislosti s péčí o lidi v závěru života používá čím dál častěji. Pokud byl nemocný zvyklý používat parfém nebo jinou vůni, není jediný důvod, aby ji nepoužíval i v čase své nemoci, i když tráví celé dny v lůžku. Stejně tak můžeme použít oblíbený éterický olej a speciální difuzér nebo třeba jen kápnout pár kapek oleje na okraj polštáře, na kapesníček na nočním stolku blízko postele nebo použít oblíbenou vůni v celém pokoji. (Více informací naleznete na webu aromaterapie.cz.)

Obecné rady a informace:

■ Hygiena je nezbytnou a pravidelnou součástí péče.

■ Pomůcky pro hygienu si můžeme zapůjčit nebo koupit. Pojišťovna je ale s výjimkou elektrického vanového zvedáku nehradí.

■ Pokud je to možné, provádíme mytí nemocného v koupelně. Dáváme však pozor na jeho i svoji bezpečnost a zabezpečujeme vanu nebo sprchový kout protiskluzovými podložkami, případně madly.

■ Důležitá je pečlivá hygiena intimních partií. S ní nám může pomoct profesionální pečovatelka. Pokud o intimní místa nemocného pečujeme sami, přistupujeme k tomu oba věcně. I zde platí, že s praxí člověk získá jistotu.

■ Dobrá hygiena a péče o pokožku společně s polohováním jsou účinnou prevencí proti proleženinám a opruzeninám.

■ Pokud nemocného už vysiluje cesta do koupelny, je možné hygienu provádět přímo v posteli nebo v její blízkosti.

■ Nemocného není třeba mýt vždy celého najednou. Omytí dolní části těla je možné spojit s hygienou intimních partií, horní část

těla můžeme omýt, když je nemocný aktivnější a čilejší a zvládne se posadit.

Židle do sprchy s opěrkou a madly

Židle do sprchy s madly WC židle do sprchy

Sedačka do vany s točnou

Otočná sedačka do vany

Zvedák do vany Nafukovací vanička na mytí hlavy

Velká nafukovací vana

Kontrolní seznam pomůcek a úkolů

■ lavorek na vodu pro mytí na lůžku

■ mýdlo (antibakteriální), jednorázové žínky napuštěné mýdlem

■ papírové ubrousky nebo toaletní papír

■ vlhčené ubrousky, případně Perlan nebo jiná netkaná textilie (nerozpustí se, proto se nesmí spláchnout do odpadu)

■ mycí/čisticí pěna

■ krém na péči o pokožku se zinkem (široká škála kosmetiky pro nemocné)

■ olej nebo tělové mléko na promaštění pokožky

Otázky, které je dobré si zodpovědět:

Zvládne náš blízký ještě dojít nebo dojet do koupelny?

Jakou pomůcku v koupelně nejlépe využijeme?

Máme prostor zajištěný proti uklouznutí, s dostatkem záchytných míst nebo madel?

Dokážeme odhadnout, kdy začít provádět hygienu na lůžku – vsedě, nebo vleže?

Prevence vzniku proleženin

Málo pohybliví nebo dlouhodobě ležící nemocní jsou vážně ohro ženi vznikem proleženin (dekubitů). Není vždycky možné se jim úplně vyhnout, vhodnou péčí lze však riziko jejich vzniku a rozvoje významně snížit.

K proleženinám dochází zejména v místech, kde je na těle nej méně svalové hmoty a kde pokožka bezprostředně naléhá na kost či kloub. Tlak (váha těla) v těchto místech omezuje prokr vení tkáně. Není‑li tkáň prokrvená, není ani vyživovaná, a proto dochází k různým změnám, v krajním případě k jejímu odumření.

Ohrožená místa:

– v poloze na zádech: týl hlavy, lopatky, lokty, kostrč, paty

– v poloze na boku: spánek, lícní kost, ucho, rameno, loket, bok (ky čelní kost), boční strana kolen, kotníky, kloub palce na noze, zevní strana malíku, vnitřní strana kolen a kotníků (tření nohy o nohu).

Rozlišujeme 4 stupně proleženin. Ošetřují se různými způsoby:

– I. zarudnutí – není porušena kůže, je třeba snížit tlak na posti žené místo např. změnou polohy, je možné zvrátit podložením nebo použitím speciálních antidekubitních pomůcek a pravi delným polohováním a ošetřováním kůže.

– II. puchýř – ošetření je podobné jako u zarudnutí, je možné zvrátit změnami polohy, ošetřením kůže, případně lze konzul‑ tovat s praktickým lékařem nebo sestrou z agentury domácí zdravotní péče.

– III. otevřená rána povrchová – ošetřování je vhodné přene chat zdravotníkům, může jej provádět například agentura domácí zdravotní péče, kterou předepíše praktický lékař.

– IV. otevřená rána hluboká – bývá hluboká až na kost s černým zbarvením, je třeba vždy zajistit odborné ošetření zdravotníkem.

Ošetřování dekubitů lze rovněž konzultovat v některé z ambu lancí pro léčbu ran.

Manžel se nejdřív ostýchal, když bylo potřeba, abych ho umyla na posteli. Ale řekla jsem mu: „Teď mě neber jako manželku, ale jako pečovatelku. Až tě umyju, budu zase manželka.“ A to přijal.

Kapitola 4

Tipy a triky při

vyprazdňování

na lůžku

Během péče o blízkého člověka přijdou dříve či později na řadu i otázky spojené s vylučováním a vyprazdňováním.

Patří to k životu stejně jako potřeba přijímat potravu nebo vytvářet mezilidské vztahy, nejde tedy o nic, za co bychom se měli stydět. Pro nás i pro člověka, o něhož pečujeme, ale může být náročné překročit tuto pomyslnou bariéru. Zejména u vztahů otec-dcera nebo matka-syn mohou být tyto situace emočně velmi náročné.

Nezapomínejme, že vždy existuje možnost řešit věci spojené s péčí zapojením například profesionální pečovatelky nebo jiných osob. Často se před cizími lidmi stydíme méně a pro nemocného je snazší od nich péči přijmout.

Zejména je důležité zachovat maximální důstojnost nemocného a přizpůsobit používání toalety jeho fyzickým schopnostem. Žádná situace sama o sobě není důstojná či nedůstojná, klíčová je reakce všech přítomných. Mezi základní pravidla respektu k důstojnosti patří zavírat dveře, aby intimní situace (omývání na lůžku nebo vyprazdňování) vidělo co nejméně dalších očí, odhalovat jen ty části těla, které v danou chvíli potřebujeme mít odhalené (na WC židli nebo toaletě rozhodně nemusí sedět člověk nahý) a používat co nejkorektnější a nejpopisnější slovník (více k tomu v posledním odstavci této kapitoly).

Zprvu možná postačí jenom zvýšit toaletní mísu plastovým nástavcem, aby se blízký nemusel namáhat hlubokým sedáním a vstáváním.

Nástavec na WC Nástavec na WC s madly Přenosná podpěra k WC

Později bude třeba namontovat madlo a následně přijde na řadu použití WC židle, s níž lze zacouvat nad WC mísu.

Vždy dopřejte osobě, o niž pečujete, dost času na vyprázdnění a nejvyšší míru soukromí, která je vzhledem k situaci možná. Pokud má dotyčný problém s močením, může pomoct, když uslyší proud tekoucí vody.

V případě, že je cesta na toaletu už moc náročná, lze použít WC židli s odnímatelnou nádobou, kterou lze snadno vyčistit. Možná ji znáte pod lidovým názvem gramofon. Pro vyprázdnění pak není potřeba chodit daleko od postele. Podobně fungují i nádoby na moč, lidově zvané bažant.

Pojízdná WC židle

Je možné ji použít jako vozík po bytě, případně s ní zajet nad standardní toaletní mísu. Nosnost mívá 110 kg, případně 130 kg.

Nepojízdná

WC židle

Dává větší pocit jistoty při sedání. Výška sedu je nastavitelná.

Nosnost mívá 120 kg.

Nepojízdná

WC židle

skládací

Po použití se dá jednoduše složit a uložit za skříň.

Nosnost mívá 110 kg.

WC židle do sprchy

Nabízí vše, co nabízí WC židle pojízdná, ale je vyrobena z voděodolného materiálu. Tvar sedáku umožňuje lepší intimní hygienu. Nosnost mívá 130 kg.

V určitou chvíli bude možná zapotřebí používat podložní mísu. Někomu sice bývá tento způsob vyprazdňování nepříjemný, ale může dobře posloužit, když přesun z lůžka není možný. Nemocný si zachová kontrolu nad svým vyprazdňováním, zejména když nechce používat plenkové inkontinenční kalhotky (natahovací nebo lepicí). Plastovou podložní mísu můžeme před použitím nechat nahřát pod proudem teplé tekoucí vody a pak ji důsledně osušit. Její okraje je pak možné mírně posypat pudrem nebo dát přes okraj papírový kapesník či papírovou utěrku, aby se mísa nelepila na kůži. Vyprázdnění lze vykonávat buď na boku, nebo vleže na zádech. Pokud má nemocný dost sil, může nám pomoct pokrčením nohou. Mísu pod něj dáme a pomůžeme mu zvednout hýždě.

Pamatujme, že člověk při vyprazdňování uvítá, když bude moct být v místnosti sám, pokud je to alespoň trochu možné.

Celá záležitost okolo vyprazdňování bývá pro nemocného psychicky nejnáročnější částí péče. O tématu se doporučuje mluvit věcně a popisně, doporučujeme používat termíny „stolice“ místo

„bobek“ a „moč“ místo „čůrání“. „Očistím tě po stolici“ zní nemocnému lépe než „utřu ti zadek“. „Dám ti teď čisté kalhotky“ zní lépe než „vyměním ti plenu“.

I při očišťování po stolici můžeme s nemocným mluvit o knížce, kterou jsme oba četli, nebo o filmu, na který jsme se večer předtím dívali. Tím odvedeme pozornost od úkonu péče, který může být nemocným vnímán jako ponižující.

Tento rozměr péče může být pro mnohé skutečně náročný. Není žádnou ostudou nechat si při něm pomoct.

Inkontinence

Samovolný únik moči nebo stolice se nazývá inkontinence. Pro její řešení se používají tzv. inkontinenční pomůcky, tj. vložky, vložné pleny s fixačními kalhotkami, plenkové kalhotky a pod ložky pro ochranu lůžka.

Míra inkontinence se rozlišuje ve třech stupních:

– I. stupeň (lehká forma): únik moči při náhlém velkém zvýšení nitrobřišního tlaku (smích, kašel, kýchnutí)

– II. stupeň (střední forma): únik moči při zvýšení nitrobřišního tlaku (chůze po schodech, lehká fyzická práce)

– III. stupeň (těžká forma): moč či stolice unikají i při mini mální fyzické námaze nebo trvale bez možnosti tento stav kontrolovat

Stupeň inkontinence určuje praktický nebo odborný lékař (uro log, gynekolog nebo geriatr). Od určeného stupně inkontinence se pak odvíjí výše úhrady a tím množství inkontinenčních pomů cek hrazených pojišťovnou. Praktický nebo odborný lékař může předepsat inkontinenční pomůcky nejvýše na tři měsíce na po ukaz na zdravotnickou pomůcku, který je podobně jako recept i v elektronické verzi, pak je třeba požádat o nový poukaz. Inkontinenční pomůcky lze zakoupit v lékárnách a prodej nách se zdravotnickými potřebami, které často mívají k dispo zici i jejich vzorky; pokud jsou vzorky k dispozici, je dobré vyzkou šet více možností a poté si nechat od lékaře předepsat variantu,

která nejlépe vyhovuje. Většina značek umožňuje závoz inkon tinenčních pomůcek na určenou adresu. Zkušenosti ukazují, že u ležících pacientů usnadňují manipulaci pleny s možností opa kovaného zapínání na bocích (lepicí pásky nebo suché zipy).

Obecné rady a informace:

■ Při vyprazdňování je důležité vytvořit nemocnému maximální možné soukromí.

■ Pro snadnější vstávání a sedání na toaletu jsou k dispozici různé nástavce na WC nebo podpěry. Můžeme si je zapůjčit, koupit nebo si nechat lékařem vystavit poukaz na pojišťovnu.

Kontrolní seznam pomůcek a úkolů

■ nástavec na WC

■ WC židle („gramofon“) pevná, pojízdná

■ močová láhev („bažant“)

■ podložní mísa

■ savé podložky (jednorázové nebo pratelné)

■ inkontinenční kalhotky nebo pleny

Otázky, které je dobré si zodpovědět:

Jak můžeme uzpůsobit WC, aby se dalo používat i s určitým pohybovým omezením?

Jaký typ WC židle je pro nemocného nejvhodnější?

Jaký způsob vyprazdňování na lůžku (podložní mísa, pleny) nemocnému nejvíce vyhovuje?

Co můžeme udělat pro maximální pocit soukromí a vlastní důstojnosti nemocného při vyprazdňování?

Snažím se, aby manžel mohl mít pod kontrolou, co jen zvládne. Na nočním stolku u postele má „bažanta“, na malou si tak dojde sám. Někomu přijde nechutné mít pak tu lahev s močí na stole, než ji vyleju, ale pro něj to je lepší než čůrat do pleny, když svoje svěrače ještě ovládá.

Kapitola 5 Přesuny z lůžka na vozík, toaletu

Přesun nemocného z lůžka a zpět na lůžko je nesnadný proces, který ale patří k péči o imobilního člověka.

V první řadě tedy zvažme, zda je nezbytné přesouvat z postele člověka, když už to nezvládne sám. Vhodnou péči včetně potřebné hygieny je možné poskytovat i na lůžku, zejména pokud nemocný leží na polohovací posteli přístupné z několika stran, jak jsme popisovali v kapitole 2. Tím, kdo určuje charakter péče, by měl být v první řadě nemocný. On sám obvykle dokáže nejlépe odhadnout své síly, případně zná svou motivaci. Do přesunů by nemocný neměl být nucený či přemlouvaný. Může se pak stát, že se nám sice podaří ho např. dopravit do koupelny či na WC, ale na cestu zpět do postele už nebude mít sílu.

Pokud má nemocný ještě touhu přesouvat se z lůžka např. do křesla přes den a dostat se mimo svůj pokoj anebo chce při hygieně a vyprazdňování sedět na WC židli, máme několik možností, jak mu s přesunem pomoct.

Základní způsoby přesunu:

1. přesun bez pomůcek, pouze s pomocí asistence jiné osoby

2. přesun s pomocí drobných pomůcek (chodítko pro zapření, ručník, deka nebo speciální podložky určené pro pomoc s přesuny a se zvedáním)

3. přesun pomocí zvedáku

1. Přesun bez pomůcek

V případě, že nemocný ještě má trochu sil a s výraznou pomocí se udrží na vlastních nohách, můžeme ho přesouvat bez pomůcek. Nejprve ho na posteli posadíme tak, aby se nohama opíral o zem a bezpečně seděl hýžděmi na kraji postele. Lépe se mu bude vstávat, než kdyby seděl na posteli celými stehny. Polohovací postel vysuneme co nejvýše tak, aby se nemocný pořád dotýkal chodidly země. Pokud ho přesouváme na židli nebo vozík vedle postele, musíme vždy ověřit, že je vozík zabrzděný, aby při dosedání nepodjel. Důležité také je, aby nemocný neměl na chodidlech nic klouzavého (např. jen ponožky). Buď může být bos, nebo mu naopak na přesun obujeme neklouzavé přezůvky. Pro dopomoc s přesunem si stoupneme čelem k nemocnému a pokrčíme nohy v kolenou, abychom snížili své těžiště.

Pokud má nemocný ještě dost sil, postačí, když ho uchopíme za obě ruce a pomůžeme mu vstát. Pokud je na tento způsob už příliš slabý a potřebuje výraznější dopomoc, může nás chytit za ramena nebo za pas, případně si svou hlavu opřít o naše rameno, záleží, jak moc sil na přesun sám má. Můžeme jednou rukou uchopit nemocného kolem pasu a druhou ho vzít pod hýždí, abychom mu pomohli se postavit. Následně se oba pootočíme o 90 stupňů a nemocného přesuneme na připravenou židli nebo vozík. Pokud potřebujeme udělat ještě nějaký krůček, můžeme společně „kolíbavou“ chůzí – s přenášením váhy trochu jako při tanci – bezpečně překonat potřebnou vzdálenost. Pokud máme k dispozici druhého pečujícího, může přistrčit židli, na kterou nemocného posazujeme.

Přesun z lůžka na židli

1. Nechte nemocného položit paže na vaše záda.

2. Uchopte nemocného levou rukou v bederní oblasti jeho zad.

3. Pravou rukou zatlačte shora na levé koleno nemocného. 4. Pomocí sníženého těžiště vytvořte kyvadlový pohyb, ve kterém trošku nadzvedněte nemocného a přesuňte ho na židli.

2. Přesun s pomocí drobných pomůcek

Postup je v podstatě shodný s tím, co bylo popsáno u přesunu bez pomůcek. Zde však předpokládáme, že nemocný má ještě dost sil, aby se udržel vestoje, případně aby s pomocí chodítka udělal pár kroků. Před nemocného tedy dáme chodítko, opět vysuneme postel do výšky vhodné pro vstávání, a jelikož se přes chodítko nedostaneme blízko k tělu nemocného, dáme mu za záda přeloženou osušku nebo prostěradlo. Tímto způsobem si vlastně prodloužíme ruce, uchopíme textilii a pomáháme nemocnému se vstáváním. I zde je důležité hlídat, aby při vstávání nepodklouzl nebo nepřepadl dopředu. Jednou rukou tedy jistíme chodítko, druhou dopomáháme při vstávání. Vstávající nemocný by se měl co nejdříve chytit připraveného chodítka, ideálně ještě předtím, než začne vstávat, aby se k němu mohl přitahovat, a tak se vstáváním pomáhat.

3. Přesun pomocí zvedáku

Zvedák je vhodný pro přesun nemocného, který už nemá žádnou sílu pomáhat s přesunem, možná ani neudrží vzpřímenou hlavu, potřebuje neustálou oporu. Využívají ho především lidé dlouhodobě nepohybliví z důvodu chronického onemocnění (např. roztroušená skleróza v pokročilém stadiu, ALS, svalová dystrofie a další

neurodegenerativní onemocnění) nebo po úrazech. Při péči v závěru života je třeba zvážit, jestli je takový přesun opravdu nutný, protože je to metoda nepohodlná a může být až příliš invazivní.

Vždy platí, že při pomoci nemocnému musíme myslet i na sebe –tedy na to, abychom neublížili sami sobě. Pokud vyřadíme z péče sebe, možná se nenajde nikdo, kdo by nás nahradil. A proto, pokud můžeme, využijme pro přesun pomoc další osoby. Metody přesunů nás také může naučit profesionální pečovatel/pečovatelka. I na internetu najdeme nejrůznější videa, která přesuny ukazují. Doporučujeme například videonávody Nebojme se zbytečně, které jsou na youtube kanálu Cesty domů.

Při přesunu může být užitečné, když se nemocný předem trochu rozhýbá a rozehřeje. Pokud to zvládne, můžeme ho vyzvat, aby si zakroužil kotníky a pokrčil nohy v kolenou, čímž aktivuje svaly na nohou a mobilizuje se. Rovněž může zakroužit rukama v zápěstí a několikrát pokrčit a natáhnout prsty, připraví se tak na úchop.

Rozehřátí svalů můžeme dosáhnout i pasivně, např. malou masáží nebo promazáním těla nemocného.

Na obrázcích níže jsou ukázány další způsoby pohybu na lůžku a pomoc s postavením nemocného u lůžka.

Posun k čelu lůžka

A. Pomocí podložky (hodně pomůže náklon lůžka)

B. Pomocí podložky ve dvojici

Posun na kraj lůžka

1. Posuňte na kraj lůžka nohy nemocného.

Přetočení na bok

1. Vleže na zádech pokrčte nemocnému levou nohu.

Posazení na lůžku

2. Přesuňte boky. 3. Na závěr dorovnejte ramena.

2. Otáčení na bok začněte tlačením na pokrčené koleno nemocného a připojte tah za jeho levou ruku.

1. Nemocný leží na boku.

2. Spusťte jeho nohy z lůžka.

3. Podsuňte svou levou ruku pod podpažím nemocného do úrovně jeho lopatky.

4. Snižte své těžiště.

5. Přesun do sedu proběhne současným tlakem (zvedáním) vaší levé ruky na zádech nemocného a tlakem pravé ruky na levý bok nemocného.

Přesun do stoje

1. Svá kolena postavte přímo proti kolenům nemocného.

2. Své ruce podsuňte pod hýždě nemocného.

3. S využitím mírného kyvadlového pohybu přejděte do stoje.

Síla doteku

Lidský dotek může mít i terapeutický rozměr. Kontakt s lidskou kůží a její teplo může být pro druhého člověka příjemný, zejména pokud se jedná o členy rodiny nebo přátele. Vzájemný dotek je nejen prostředkem péče, ale i vyjádřením vztahu. Může se ale také stát, že přílišné dotýkání, např. neustálé hlazení, může být pro nemocného nepříjemné. Je proto vhodné si ověřovat, zda je nemocnému naše péče příjemná.

Obecné rady a informace

■ Než začneme s přesunem nemocného, vždy ho informujeme, co se s ním bude v následující chvíli dít a co od něj potřebujeme. Pokračujeme v tom v průběhu celého přesunu. Tak s námi bude moci lépe spolupracovat.

■ Dotýkáme se nemocného celou otevřenou dlaní, nechytáme ho jen konci prstů – to bývá bolestivé.

■ Při přesunech nemocného se snažíme používat spíše tlak než tah.

■ V momentě samotného přesunu se zhluboka nadechneme a zadržíme dech, zpevníme a ochráníme tím svá záda.

■ Nemocného přetočíme na bok pomocí páky z jeho pokrčených nohou, když to jeho stav dovolí.

■ Nespěcháme. Zvláště když nemocného po dlouhém ležení posadíme, často se mu zatočí hlava. Potřebuje čas, aby si jeho tělo zvyklo na novou polohu.

■ Dbáme na bezpečnost svou i nemocného.

■ Respektujeme důstojnost a zdravotní stav nemocného a tomu přizpůsobujeme péči.

■ Když to okolnosti a stav nemocného dovolují, je velmi prospěšné věnovat čas zahřívacím a mobilizačním technikám, které přinášejí uvolnění těla i psychiky nemocného. Mohou posloužit i jako příprava na přesun.

Otázky, které je dobré si zodpovědět:

Jaké typy přesunů nejčastěji řešíme?

Využíváme dostupné pomůcky k jejich usnadnění, abychom šetřili sebe i nemocného?

Máme někoho, kdo nám může poradit a ukázat techniky přesunu?

Dělal jsem všechno, co bylo v mých silách, a nejlíp, jak jsem uměl. Tedy leccos jsem nedělal nejlíp nebo neuměl, leccos zase ano. Díky zapojení a podpoře celé rodiny jsme to zvládli.

Kapitola 6 Podpora pohybu

Mnozí z nás si život bez pohybu nedokážou představit. Všechno kolem nás se zrychluje, ale v životě člověka obvykle nastane chvíle, kdy je potřeba zvolnit.

Pohybové možnosti se v závěru života obvykle výrazně snižují, i když jejich pokles je velmi individuální. Navíc se stav může rychle měnit a stává se, že relativně soběstačný jedinec je během krátké chvíle zcela odkázán na péči někoho dalšího.

Pohyb mimo lůžko nemusí být nezbytně nutný či žádoucí. Někdy přesun do koupelny nebo na toaletu může člověka tak vyčerpat, že to bude k jeho škodě a může se mu přitížit. Je potřeba vždy zvážit, jestli nebude lepší vše potřebné (např. hygienu) vyřešit v posteli nebo jejím bezprostředním okolí.

Ze zkušenosti ale také víme, že pro mnoho lidí udržení mobility znamená i udržení důstojnosti. V tomto ohledu může být užitečná celá řada pomůcek, které kompenzují ztráty v oblasti sebeobsluhy a soběstačnosti. Změna prostředí, opuštění lůžka nebo dokonce bytu může nemocného potěšit, udělat mu radost.

Pro oslabeného člověka nemusí cesta z lůžka představovat vždy jenom uspokojení základních fyziologických potřeb (možnost dostat se ke stolu, do koupelny či na toaletu), ale může mu pomoct cítit se lépe, najít rozptýlení, mít ještě nějaké zážitky. Možnost vyjít za hezkého počasí ven a setkat se třeba s rodinou nebo přáteli je často velmi povzbuzující a přináší hodně radosti.

Potřebujeme však ohlídat, aby byla cesta pro nemocného bezpečná. Snažme se hlavně předejít pádům (předvídavostí, podpíráním). Důležité je naplánovat si také místa pro odpočinek – pokud chce nemocný ještě překonat určitou vzdálenost sám (s holí nebo chodítkem), umístěme po cestě židle nebo jiné předměty, na které se může bezpečně posadit a načerpat další síly.

Pro pohyb v interiéru je možné použít širokou škálu chodítek.

Chodítko čtyřkolové

Když obyčejná hůl už neposkytuje dostatečnou jistotu, ale nemocný ještě stále svou chůzi ovládá.

Chodítko krokovací

Když je nutné mít neustále pevnou oporu v každé fázi kroku.

Chodítko s podpůrnou deskou

Když je potřeba při chůzi odlehčit kyčle nebo dolní končetiny

Chodítko čtyřbodové

Dává větší jistotu než chodítko s kolečky, současně je ale třeba ho při každém kroku nadzvednout.

Chodítko dvoukolové

Když chůze začíná být nejistá a je potřeba mít v chodítku pevnější oporu.

Chodítka s brzdami jsou určená zejména pro exteriér, ale používají se i v interiérech. Mají kola uzpůsobená pro náročnější terén a jsou doplněná sedátkem pro odpočinek. Když je chůze příliš vyčerpávající nebo nemožná, lze použít mechanický vozík. Pro zajištění co největšího pohodlí vybíráme z několika šířek sedu. Nejčastěji to je 40, 43, 46 nebo 48 cm, nosnost vozíků je obvykle 120 kg. Zároveň je potřeba také změřit šířku zárubní v bytě, abychom mohli s vozíkem volně projet dveřmi, případně si změřit šířku a hloubku výtahu, abychom se dostali ven na vycházku. Ke zdolání schodů mechanickým vozíkem slouží schodolezy. Existují dva druhy: pásový a kolečkový, který je vhodný pro točité schodiště. Manipulace s nimi už může být náročnější. Zaškolení nám poskytne půjčovna, která je půjčuje. U krátkého schodiště dobře poslouží nájezdy.

Chodítko –trojkolka

Chodítko čtyřkolové Mechanický vozík

Kolečkový schodolez Pásový schodolez

Někdy může pohyb mimo lůžko komplikovat nejen omezení pohybového aparátu, ale i dušnost při zvýšené aktivitě. V případě kyslíkové nedostatečnosti (dušnosti) může nemocnému doma pomoct stacionární a venku přenosný koncentrátor kyslíku.

Nemocný na vozíku s přenosným koncentrátorem kyslíku

Nemocný na lůžku se stacionárním koncentrátorem kyslíku

Snaha o samostatnost při pohybu za každou cenu může vést k přílišnému vyčerpání nemocného. I přes veškerou snahu může někdy dojít k pádu. Pokud se nám nepodaří nemocného zvednout s pomocí svých a jeho sil, můžeme se obrátit na městskou policii (tel. 156), která je i na tuto službu občanům připravena.

Obecné rady a informace:

■ Snažme se vždy nemocného do pohybu a přesunů zapojovat v maximální míře, které je schopen.

■ Hlavní osobou, která řídí průběh péče v závěru života, je sám nemocný. Četnost a pestrost aktivit (ať už se jedná o pohyb, jídlo, nebo třeba návštěvy) se řídí silami a přáními nemocného.

■ Na vycházkách dbáme na bezpečnost tím, že nemocnému poskytneme oporu, pokud to potřebuje, a vždy počítáme se zastávkami pro odpočinek.

■ Pro pohyb v interiéru i venku je možné použít širokou škálu chodítek, některá mají i sedátko, na kterém si nemocný může odpočinout, když mu docházejí síly.

■ Chodítka a vozíky si můžeme zapůjčit, koupit nebo si je nechat lékařem předepsat poukazem na pojišťovnu.

Kontrolní seznam pomůcek a úkolů

Zjistíme si, kde je nejbližší nebo nejlépe dostupná půjčovna kompenzačních pomůcek nebo centrum pomoci neformálně pečujícím.

Otázky, které je dobré si zodpovědět:

Máme v bytě nebo domě dostatek míst pro odpočinek nemocného, když si potřebuje na chvíli sednout a nabrat sílu?

Má nemocný pro chůzi dostatečnou oporu (např. vhodné chodítko)?

Je vycházka pro nemocného přínosná, když půjde po vlastních nohou, nebo si venkovní prostředí lépe vychutná na vozíku?

Dělá nemocnému změna prostředí radost, nebo už je pro něho i krátké putování příliš vyčerpávající?

Maminku jsme nutili chodit každý den aspoň trochu, aby se dostala ze svého pokoje do obýváku a mohla tam být s námi. Zpětně si říkám, jestli jsem na ni nebyla zbytečně tvrdá, nevěděla jsem, že už je tak blízko smrti. Někdy člověk neví, co je vlastně dobře.

Kapitola 7

Příjem potravy a tekutin

– co může pomoct, a co naopak uškodit

Zajištění příjmu potravy a tekutin

Potřeba jídla a pití se v době nemoci a ke konci života snižuje. Slábnoucí organismus už nedokáže strávit a dobře využít tolik potravy, jako když byl zdravý. Není to tedy tak, že nemocný nemá sílu, protože málo jí, ale přesně naopak. Nemůže tolik jíst, protože si jeho metabolismus nedokáže s přijatou potravou dobře poradit. Proto je důležité člověku jídlo nenutit, mohlo by to představovat pro organismus zbytečnou zátěž a vést k obtížím s trávením a vyprazdňováním (bolest břicha, průjem, zácpa či zvracení).

V závěru života nemocný zpravidla zcela ztrácí potřebu jíst, jeho organismus už živiny nezpracovává a nepotřebuje. Není většinou ani pocit hladu. Samotné přijímání jídla a polykání a s nimi spojená nutnost jiné polohy než vleže pro něj mohou být vyčerpávající.

Společné jídlo není jen potrava pro tělo

Stravování v lidské společnosti neznamená jenom příjem jídla ve smyslu jeho energetické hodnoty, má i významný sociální rozměr. Společné jídlo je součástí každé oslavy a setkání přátel, rodina se doma často schází právě u prostřeného stolu. Od narození nového

člena rodiny se staráme, aby neměl hlad, na návštěvu také obvykle přineseme něco dobrého k zakousnutí. Jídlem projevujeme druhým svůj zájem, pozornost a vděčnost. Proto je pro mnoho pečujících velmi náročné přijmout situaci, kdy o tuto možnost ve vztahu ke svému blízkému v závěru života přicházejí. Jedná se o období, kdy blízkému možná chceme ještě výrazněji dát najevo, co pro nás znamená, chceme o něj pečovat, obdarovat ho. On však už mnohdy nemá o věci kolem sebe zájem, na nové společné zážitky už nemá sílu, jídlo už mu nechutná. Lidé v závěru života se obvykle uzavírají do sebe, přestávají se zajímat o dění kolem – ať už se jedná o události ve světě, nebo v rodině. Přestože jídlo v závěru života už není zdrojem žádoucí energie, můžeme přemýšlet, jak co nejdéle zachovat právě společenský rozměr společného jídla. Dokud to jde, usedáme ke stolu spolu s nemocným. Nevadí, že sní jen pár soust, důležité je, že u stolu sedíme spolu. Ve chvíli, kdy už ho přesun z lůžka ke stolu příliš vyčerpává, si můžeme naopak brát jídlo do pokoje, kde nemocný leží. Pár soust podat jemu, své jídlo jíst v jeho blízkosti. Stejně tak se mohou rodinná setkání a oslavy odehrávat částečně i u lůžka nemocného, pokud s tím budou všichni souhlasit.

Čas pečování o blízkého v závěru života je náročný jak fyzicky, tak emočně. Může se stát, že nás všechny nároky péče zahltí. Ve snaze zajistit to podstatné se soustředíme pouze na fyzickou stránku péče – zajištění jídla, čistoty, potřebné medikace. Náš blízký je však mnohem víc než jen fyzické tělo. Byla by škoda, kdyby se péče omezila na sledování toho, kolik čeho snědl a vypil a kdy měl naposledy stolici. Můžeme hledat způsoby, jak si v nějaké podobě uchovat společné zvyklosti i v měnících se podmínkách. Mnohdy je to nejcennější, co můžeme druhému dát, náš čas, naše přítomnost. Nemocný dobře vnímá, jestli si chceme rychle „odpracovat“ čas u něj a už se těšíme, až si uděláme kávu a sedneme si na chvíli s knížkou nebo mobilem. Když si tuto chvíli potřebného odpočinku uděláme u jeho lůžka, dáváme mu najevo, že je pro nás stále tím, v jehož přítomnosti chceme být nejen z povinnosti, ale i ve chvílích klidu.

Pomůcky, které usnadňují

podávání jídla a pití na lůžku

Když se nemocný nedostane ke stolu, potřebujeme stůl dostat k němu do postele. Toho můžeme dosáhnout speciálním stolkem vyráběným v několika variantách. Obvykle je možné takový stolek zapůjčit tam, kde jsme si půjčovali polohovací postel. Deska se u některých typů stolků dá naklopit, a slouží tak jako opěrka na knihu či časopis.

Další možností, jak dostat stůl k nemocnému, je pultík, který položíme na postranice přes celou šířku polohovacího lůžka. Postel s nemocným musí být v tu chvíli nadzvednutá do polosedu či do sedu, podle preferencí nemocného. Zmíněné pultíky se vyrábějí jako doplňková součást postele, ale dají se dobře vyrobit i doma, stačí pořídit široké prkno nebo dřevěnou desku žádoucí šířky.

Co se týká pití, obvykle nastane okamžik, kdy se už nemocný nedokáže napít ze sklenice, časem možná ani nemá sílu sát nápoj brčkem nebo pomocí speciálního pítka. Tehdy je možno podávat nápoje po jednotlivých doušcích na lžičce nebo v injekční stříkačce přímo do úst. Je potřeba vstřikovat směrem do tváře, nikoliv přímo do krku. Průběžné svlažování a podávání tekutin je důležité, pocit žízně a nepříjemného sucha v ústech obvykle trápí lidi v závěru života víc než pocit hladu.

Injekční stříkačka s hadičkou

Pítko

Jaké jídlo je vhodné podávat v závěru života

Obecně lze doporučit přípravu lehkých, snadno poživatelných a stravitelných jídel, a to raději v malých porcích podávaných častěji za den. Nejlépe se polyká strava kašovité konzistence. Dobrou zkušenost máme například s ovocnými přesnídávkami, kapsičkami

nebo i rozmixovanou (krémovou) polévkou. Vhodné jsou i pudinky či jogurty nebo krupicová či jiná obilná kaše. Dobře se lidem v závěru života polyká i zmrzlina nebo bramborová kaše. Zde velmi záleží na osobních preferencích. Hlavní doporučení zní – řiďme se chutěmi nemocného, jídlo nabízejme, ale nenuťme. Může se stát, že si náš blízký vzpomene na jídlo, které míval hodně rád. Ve snaze mu vyhovět strávíme půl dne vařením svíčkové, kterou si přál. Po dvou soustech však řekne, že mu už stačilo, že už má dost. Po pár hodinách možná už na jídlo nebude mít ani pomyšlení. Věřme, že nám to nedělá naschvál ani netestuje naši oddanost či trpělivost. Nemocný sám může být z této situace zoufalý: hlava by jedla, ale tělo už jídlo nezvládá přijímat ani zpracovat.

Příjem tekutin

Kromě jídla sledujeme i příjem tekutin, nicméně i ten se s postupným slábnutím organismu přirozeně snižuje a zavodňování organismu v závěru života například prostřednictvím infuzí může komfort umírajícího člověka spíše snižovat. Podávané nápoje lze různě střídat, vycházíme především z chutí a zvyklostí nemocného.

Pokud chceme nápojem dodávat tělu i živiny a energii, lze využít speciálně vyvinuté nápoje (např. Nutridrink), které se prodávají v lékárnách. Mívají sladkou chuť, ale ne každému chutnají. Protože se jedná o umělou výživu (jedna lahvička má kalorickou hodnotu běžného jídla), měl by se nutriční nápoj popíjet pomalu, po doušcích. Při vypití naráz může nemocnému způsobit zažívací potíže. Člověk v závěru života obvykle pije jen po doušcích, úhrn přijatých tekutin v posledních dnech či týdnech života může být jen kolem 500 ml za den. Proto můžeme zcela vyhovět chutím nemocného, v takto malém množství se nemusíme obávat ani podání piva nebo trochy vína, pokud si to nemocný přeje. Vždy je potřeba se ujistit, že je nemocný schopný tekutinu polknout. Máme-li obavy, aby se tekutina nedostala do dýchacích cest, snažíme se podávat tekutiny vždy ve zvýšené poloze, nebo můžeme do nápoje přidat zahušťovadlo, které se prodává v lékárnách. S blížícím se závěrem života nemocný může potřebu příjmu tekutin a schopnost polykat zcela ztratit. Pak je důležité zajistit zvlhčování úst a dutiny ústní.

Zvlhčování rtů

Lidé v závěru života většinu času prospí, často s pootevřenými ústy, což může vést k tomu, že mívají vyschlo v krku a velmi špatně se jim nejen mluví, ale i polyká. V dutině ústní také při takovém dýchání zasychají sliny, což komplikuje nejen mluvu, ale i polykání. Tento problém lze řešit zvlhčením sliznice úst máslem, nesoleným sádlem, olivovým olejem nebo k tomu určenou navlhčenou glycerinovou tyčinkou s citronovou příchutí, která se dá pořídit v lékárnách.

Prevence zácpy

U nemocného dbáme na prevenci zácpy, která vzniká nedostatkem pohybu, nedostatečným příjmem tekutin a často bývá vedlejším účinkem některých léků, zejména silných analgetik. Strava nemocného by proto měla být bohatá na vlákninu (celozrnné pečivo, ovoce, zelenina, konkrétně například švestky, fíky, rozinky, hroznové víno) a být doplněna dostatečným množstvím tekutin. Před jídlem můžeme nemocnému dát lžíci olivového oleje, případně čaj z listu senny (kasie), který má projímavý účinek. Rovněž lze v případě potřeby a po konzultaci s lékařem podat některé z volně prodejných projímadel (Lactulosa, Dulcolax tablety nebo čípky). Zejména v případě léčby opioidy je zácpa častým průvodním jevem a projímadla je často nutné užívat preventivně. V tomto ohledu je zároveň třeba brát v potaz, že četnost vyprazdňování je velmi individuální, a podávání jakékoliv medikace je vhodné konzultovat s ošetřujícím lékařem.

Jednoduché ošetřovatelské rady

– Je třeba pravidelně pečovat o ústní dutinu – zuby čistit měk kým kartáčkem a pečovat též o zubní protézu.

– Sucho v ústech může nemocného trápit při celkové dehyd rataci nebo jako vedlejší účinek některých léků. Lze jej řešit podáváním kostky ledu nebo ledové tříště. Zmrazit je možné ovocnou šťávu, čaj nebo džus. Pro obsah vlákniny, vitamínů a

přiměřenou kyselost je vhodný například ananasový džus. Úlevu může přinést – pochopitelně jen u lidí při vědomí – i při měřená konzumace kyselých bonbonů (ovocné, citronové). Ústa lze vytřít gázou nebo molitanovou štětičkou namočenou v ústní vodě, pomoct může i položení malého množství neso leného sádla, smetany nebo olivového oleje na jazyk. K vy tírání a zvlhčování úst můžeme rovněž použít speciální vlh čené nebo glycerinové vatové tyčinky, které jsou k dostání ve zdravotnických potřebách (bývají např. s citronovou pří chutí). V tomto ohledu je vždy dobré sledovat reakce nemoc ného včetně mimických projevů, které mohou napovědět, zda jsou mu použité prostředky příjemné a nezpůsobují naopak diskomfort. Zároveň dbáme na promazávání rtů jelením lo jem nebo olivovým olejem, máslem apod. – Nechutenství nebo nevolnosti se objevují v konečné fázi ně‑ kterých nevyléčitelných onemocnění nebo jako vedlejší úči nek některých léků. V tomto ohledu se doporučuje jídlo nabí zet, ale nenutit. Nemocný si sám řekne, zda a na co má chuť. Jídlo rozdělíme na malé porce a podáváme v kratších inter‑ valech několikrát denně, nabízíme nemocnému například zmrzlinu, kompoty, ovocné přesnídávky nebo vývary. Příjem potravy lze doplnit nebo nahradit též podáváním nutričního nápoje (Nutridrink, Nutricreme, Fresubin – na trhu je mnoho preparátů), který zakoupíme v lékárně (někdy může být též na předpis vystavený lékařem s onkologickou odborností nebo nutričním specialistou). Pro některé nemocné má Nu tridrink nepříjemnou škrobovou chuť, kterou můžeme v určité příchuti zmírnit přidáním lžičky instantní kávy a dobrým vy chlazením. Oblíbené jsou také nutridrinky džusové, které ne jsou tak hutné a škrobové a mají přirozenější ovocné příchutě. Je vhodné udržovat rovnováhu mezi podáním sladkých a sla‑ ných jídel. Kaše a pudinky jsou většinou sladké a rychle se přejedí, je proto potřeba podávat i slaná jídla – míchaná va jíčka, tvarohové pomazánky, omáčky, krémové polévky apod. Po malých dávkách lze podávat i pivo, které podporuje trá‑ vení, obsahuje vitamíny a je poměrně kalorické.

– Při zvracení, které se může objevit jako vedlejší účinek léčby či pří‑ znak choroby při postižení zažívacího traktu, doporučujeme ulo žit nemocného do zvýšené polohy (do polosedu). Lze mu podat vychlazenou a odstátou Coca Colu, další studené nápoje, led. – Ztížené dýchání nemocného můžeme řešit posazením do křesla nebo zvednutím podhlavníku a uvolněním oděvu u krku.

Nemocnému, který je hodně zahleněný a už není schopen hleny vykašlat, může prospět i poloha na boku a jemná ma sáž hrudníku či zad, kdy mohou hleny vytéct nebo je můžeme z ústní dutiny mechanicky odstranit například zubním kartáč kem nebo štětičkou k vytírání úst.

– Místnost, kde nemocný tráví čas, je dobré pravidelně větrat.

Vhodným doplňkem péče může být i aromaterapie – čichové vjemy mohou být příjemné a pozitivně působit na psychiku.

V případě potřeby lze použít i čističku nebo zvlhčovač vzdu chu, zvýšení vlhkosti vzduchu docílíme i přehozením mokré utěrky či ručníku přes radiátor. U nemocných s dechovou ne dostatečností můžeme i doma podat kyslík pomocí koncent rátoru kyslíku, který si při indikaci ošetřujícím lékařem zapůj číme v některých půjčovnách kompenzačních pomůcek.

Obecné rady a informace:

■ Při stravování mohou přicházet komplikace s kousáním, polykáním i trávením.

■ Je důležité nemocnému jídlo nenutit.

■ Slábnoucí organismus nezvládne zpracovat takový nutriční objem jako zdravé aktivní tělo.

■ Pokud není nemocný schopen přijímat jídlo vsedě, lze mu je podávat v poloze na poloboku, případně pomocí injekční stříkačky, ale vždy v mírně zvýšené poloze, aby nedošlo ke vdechnutí.

■ Ke snadnějšímu pití na lůžku lze využít speciální pítka – plastové hrnky s úchopy po obou stranách.

■ Vhodná je především měkká a kašovitá strava, která se dobře polyká i tráví.

■ Důležité je pití a zvlhčování rtů. Doporučit lze ovocné džusy, čaj, čistou vodu nebo i pivo.

■ Ke zvlhčování rtů a čištění ústní dutiny dobře poslouží glycerinová vlhčená tyčinka z lékárny. Rty můžeme vlhčit kromě klasické pomády na rty i kouskem másla nebo jedlým olejem či nesoleným sádlem.

■ Jídlo neslouží jen k dodávání potřebné výživy pro tělo, má i svůj společenský rozměr. Usilujme o jeho zachování, jak jen to situace umožní.

Kontrolní seznam pomůcek a úkolů

■ porce jídla přizpůsobené aktivitě a potřebám nemocného

■ jídlo jako společný rituál

■ stolek k posteli

■ odlehčené (plastové) hrnky s pítkem a s úchopy po obou stranách

■ injekční stříkačka s potravinářskou nebo infuzní hadičkou pro podávání tekutin přímo do úst

Otázky, které je dobré si zodpovědět:

Nejsou porce, které nemocnému nabízíme, příliš velké?

Je konzistence podávané stravy vhodná vzhledem k možnostem nemocného?

Přizpůsobujeme jídelníček i pitný režim co nejvíc preferencím nemocného?

Který způsob zvlhčování rtů je pro nemocného nejvhodnější?

Jak můžeme podpořit zachování společenského a vztahového rozměru při stravování?

Snažím se tátovi vyvářet, na co má chuť. Někdy si objedná vývar nebo svíčkovou, já se s tím vařím několik hodin, on si dá dvě lžíce a víc už nechce. Vím, že je těžce nemocný a víc asi prostě sníst nemůže, že mi to nedělá naschvál. Ale musím se držet, abych se nenaštvala.

Kapitola 8

Ukončení péče – úmrtí

Završením péče o těžce nebo dlouhodobě nemocného blízkého člověka je – ať se nám to líbí, nebo ne – úmrtí. V průběhu péče se obvykle soustředíme na to, jak svému blízkému udělat co nejvíc radosti a jak pokud možno omezit nepříznivé projevy nemoci. Je zcela pochopitelné a úplně v pořádku užívat si každý příjemný společný okamžik, dokud je to možné.

Přijetí konečnosti života i konečnosti času péče

Součástí péče však může být i příprava na to, že jednoho dne skončí situace, která ji vyžaduje. Tato publikace je zaměřená na takové životní situace, kdy péče nekončí zotavením či uzdravením nemocného, ale jeho úmrtím. Vědomí konečnosti a blížící se smrti může do péče přinášet další rozměr.

Pro někoho je představa, že jeho milovaný brzy zemře, natolik bolestná, že se snaží si ji moc nepřipouštět a celou péči směřovat k co největšímu oddálení smrti. Určitě není cílem péče urychlovat smrt. Usilovná touha po oddálení přirozeného běhu života však může vést při péči k tomu, že je nemocný nucen do aktivit a jídla, i když už na ně nemá sílu ani chuť. Pečující se tímto chováním může snažit odsunout nevyhnutelný okamžik úmrtí, ale takový tlak často přináší spíše napětí a nepohodu.

Nečinnost jako vědomá aktivita

Pro profesionální i rodinné pečující je mnohdy velmi obtížné najít při péči vyváženost mezi tím, kdy je povzbuzování k aktivitě nemocnému ku prospěchu, a kdy už ho tím neúměrně zatěžujeme a působíme více nepohodlí než užitku.

Dá se říci, že součástí péče o blízkého v závěru života může být i určitá míra nečinnosti. Být nablízku, i když už nemůžeme udělat radost tak, jak jsme byli dříve zvyklí. Stát po boku nemocného, sedět u jeho postele, být s ním, když si chce povídat, a také respektovat, když chce mlčet nebo chce být sám. Být připraveni podat pití, svlažovat rty, zajišťovat nezbytnou hygienu, ale nenutit k přesunu z lůžka, když už na to nemocný nemá sílu. Vydržet, že nemůžeme nic aktivně udělat pro to, aby bylo blízkému lépe a zůstal s námi déle. Tuto část péče můžeme vnímat i jako aktivní přípravu na čas, který nastane po úmrtí.

Příprava na poslední rozloučení

Pokud chce náš blízký otevírat rozhovory na témata uspořádání svých věcí, je to jedinečná příležitost zjistit, jaké má přání a představy. I když takové rozhovory mohou být emočně silné a náročné, připravují nás na čas po úmrtí. Někdo má jasnou představu, jak by mělo proběhnout poslední rozloučení, někteří lidé si dokonce odkládají peníze na pohřeb. Pro jiného může být představa velkého smutečního setkání děsivá, preferoval by rozloučení v úzkém rodinném kruhu. A někdo vůbec nechce zasahovat do toho, co a jak bude jeho rodina dělat, až mezi nimi fyzicky nebude. Když jsou přání umírajícího vyslovena, může si rodina ušetřit dohadování a rozhodování, jaký postup zvolit a co by si jejich blízký nejspíš přál.

Aby bylo možné si společně ještě před úmrtím zodpovědět otázky ohledně podoby posledního rozloučení, musí se potkat ochota a schopnost mluvit otevřeně o těchto tématech jak na straně nemocného, tak na straně pečující rodiny. Každý může procházet procesem smiřování se s blížící se smrtí jiným tempem. Svou roli hraje i to, nakolik je v rodině otevřená komunikace o citlivých tématech obecně zvykem. Pro některé rodiny může být takto neopakovatelná

situace momentem, kdy si důvěrnou a otevřenou komunikaci osvojí.

V atmosféře důvěry a vzájemné podpory je pak možné mluvit i o následujících otázkách:

Kdo všechno by měl dostat zprávu o úmrtí?

Jakou podobu by mělo mít parte?

Jakým způsobem uspořádáme poslední rozloučení?

Jak naložíme s ostatky po úmrtí?

V jakém oblečení by chtěl být dotyčný pochován?

Jak by si přál, abychom na něj vzpomínali?

Co máme udělat s jeho osobními věcmi (oblečením, sbírkou známek, hudebním nástrojem, snubním prstenem apod.)?

Co by chtěl, abychom si z jeho života vzali jako inspiraci nebo poučení pro další generace?

A mnoho dalších.

Pracovníci hospiců se shodují, že i když je umírání a jeho projevy mnohdy podobné, samotný okamžik úmrtí je vždy jedinečný. Jen těžko se na něj dá předem připravit. I když máme informace o tom, jak může závěr života blízkého člověka probíhat, prožít jej na vlastní kůži je jedinečné. Můžeme prožívat směsici strachu a nejistoty spolu se záblesky klidu a krátkými momenty mimo čas a prostor. Více o tom, jak může čas těsně před úmrtím a během umírání vypadat, najdete v letáku Poslední chvíle (vydala Cesta domů).

Okamžiky po úmrtí

Po úmrtí blízkého není nutné být ihned aktivní. Chvíle po smrti mohou být vzácným prostorem k zastavení, vnímání emocí, tichému rozloučení a zklidnění. Pozůstalí se mohou věnovat tomu, co jim v danou chvíli připadá důležité – zapálit svíčku, otevřít okno, pustit tichou hudbu, číst z knihy, uvařit čaj a být s ostatními, vzpomínat nebo jen v tichu sedět u zesnulého. Každý si může zvolit, jak se s výjimečnou chvílí vypořádá.

Pokud se někdo se zemřelým sám necítí dobře, může požádat o přítomnost přítele, souseda apod. Je možné si takovou podporu i domluvit předem.

Po smrti blízkého nastává čas kontaktovat lékaře, aby vystavil List o prohlídce zemřelého. Je vhodné tělo uložit na záda do vodorovné polohy a zakrýt prostěradlem, než přijede přivolaný lékař – koroner, který vykoná prohlídku. Pokud nám s péčí o blízkého v závěru života pomáhá domácí hospic, můžeme se domluvit se zdravotní sestrou hospice, která nám poskytne radu nebo i přímo praktickou pomoc s tělem po úmrtí.

Následně kontaktujeme pohřební službu kvůli odvozu těla. Je úplně v pořádku, když se s pohřební službou domluvíme, aby pro zemřelého přijeli později, třeba až druhý den, aby se pozůstalí mohli se zemřelým v klidu rozloučit.

Můžeme také upravit pokoj – například odstranit léky a ošetřovatelské pomůcky, upravit prostředí do klidnější podoby.

Z manipulace s mrtvým tělem není třeba mít strach – zesnulému už nelze nijak ublížit. Omytí a oblečení těla můžeme ponechat na pohřební službě, ale stejně tak ho mohou provést i blízcí v domácím prostředí.

Tělo můžeme jemně omýt a obléknout do oblečení, které měl zesnulý rád. Pokud chceme péči přenechat pohřební službě, připravme pro ni zvolené oblečení. Otevřená nebo vpadlá ústa můžeme upravit nasazením zubní protézy, podložením brady srolovaným ručníkem nebo jemným podvázáním šátkem. Po smrti může ještě dojít k mimovolnému vyprázdnění, proto je vhodné zemřelému obléknout čistou plenu.

Mnoho lidí má po úmrtí potřebu provést malý rituál – zapálit svíčku, vložit květinu nebo vzkaz do rukou zesnulého, pustit jeho oblíbenou hudbu, společně vzpomínat nebo se modlit. Nechme se vést svou intuicí. Prožití těchto chvil může být silné, bolestné a zároveň smířlivé a může pomoct přijmout realitu ztráty. Lidé často mluví o tom, že šlo o okamžiky smutné i krásné, tiché i slavnostní, někdy až mystické – jako by se na chvíli otevřel prostor, který přesahuje běžný čas.

Praktické rady po úmrtí blízkého: Tělo po úmrtí přikryjme pokrývkou, aby se zpomalilo vychládání a nastupující posmrtná ztuhlost. Tím získáme více času na rozhodnutí, zda se chceme podílet na omytí těla zemřelého a jeho oblékání.

Po úmrtí se z těla odstraňují všechny vstupy (cévka, podkožní kanyla, výživová či jiná sonda apod.), PEG a drény se nechávají. Toto obvykle udělá buď sestra domácího hospice, nebo lékař – koroner při ohledání. Pokud budeme tělo po úmrtí oblékat, dáme zemřelému čistou plenu/plenkové kalhotky.

Po návštěvě lékaře koronera je možné volat pohřební službu. Většina pohřebních služeb má nonstop provoz pro odvoz zemřelých.

Péče nekončí úmrtím

Úmrtím péče nekončí. Následuje fáze vyřizování praktických záležitostí – od organizace pohřbu přes komunikaci s úřady po řešení pozůstalosti. Přichází také doba, kdy upravujeme domácnost, vyklízíme osobní věci zesnulého a pomalu hledáme nový způsob, jak žít dál. Stejně jako jsme domov přizpůsobovali péči, nyní ho upravujeme pro novou životní etapu – život bez přítomnosti našeho blízkého, ale se vzpomínkami na společně prožitý čas.

Obecné rady a informace:

■ Úmrtí je v případě, že pečujeme o nevyléčitelně nemocného blízkého, nevyhnutelným a očekávaným závěrem naší péče. I když je to bolestivé, jde o součást doprovázení v závěru života.

■ Ve dnech bezprostředně po úmrtí oceníme, pokud budeme mít některé věci nachystané předem. Můžeme si už v čase péče dělat seznam lidí, se kterými chceme informaci o úmrtí sdílet.

Můžeme přemýšlet nad hudbou, kterou má náš blízký rád. Pokud k tomu bude nakloněn, můžeme poslední rozloučení plánovat společně.

■ Po úmrtí možná nebudeme chtít zůstat doma sami. Domluvme se předem s někým z rodiny nebo přátel, zda by nás mohl přijít podpořit.

Kontrolní seznam pomůcek a úkolů

■ Domluvíme se s někým z rodiny či přátel, komu můžeme zavolat pro podporu, až nastane očekávané úmrtí.

■ Máme kontakt na praktického lékaře, mimo jeho ordinační hodiny voláme lékařskou pohotovostní službu, která vyšle koronera.

■ Máme kontakt na zdravotní sestru mobilního hospice, pokud k nám dochází.

■ Máme kontakt na vybranou pohřební službu.

■ Máme vybrané oblečení na poslední cestu – nemusíme se držet žádných zvyklostí, svého blízkého můžeme po smrti obléci do toho, co nosil rád, co pro něj bylo typické nebo v čem ho chceme ještě naposledy spatřit.

Otázky, které je dobré si zodpovědět:

Jsme jako pečující připravení mluvit se svým blízkým o jeho představě posledního rozloučení, pokud tomu bude otevřený?

Komu chceme dát vědět zprávu o úmrtí blízkého?

Jak poznat úmrtí

– člověk nereaguje ani na silné hlasové nebo bolestivé podněty (lze zkusit například štípnout jej do ruky)

– není patrné dýchání – chybí pohyby hrudníku, není slyšet dech, zrcátko přiložené k ústům se nezamlží

– puls na krčních tepnách není hmatný

– při rozevření oka je zornice široká a nereaguje na světlo ba‑ terky, někdy oči zůstávají otevřené a nejdou zavřít

Oznámení úmrtí

Při úmrtí mimo zdravotnické zařízení, tedy i v domácím prostředí, je povinnost je oznámit. Uděláme to co nejdříve. Zavoláme prak tickému lékaři nebo domácímu hospici. Pokud není/nejsou k dis‑ pozici, oznámíme úmrtí zdravotnické záchranné službě na lince 155. Uvedeme, že se jedná o očekávané úmrtí. S omytím a úpravou těla zemřelého vyčkáme až po ohledání těla přivolaným lékařem. Můžeme zatím srovnat tělo do vodo rovné polohy, hlavu podložit polštářkem, zavřít zesnulému oči, na víčka můžeme položit navlhčené tampóny.

Co si připravit před příjezdem lékaře:

– průkaz totožnosti zemřelého

– kartičku pojištěnce zemřelého

– lékařské zprávy zemřelého z poslední doby

Přivolaný lékař po ohledání těla zemřelého vyplňuje List o pro hlídce zemřelého. Příčina smrti bývá uvedena v první části to hoto listu. Další část listu lékař odesílá matrice v místě úmrtí, která následně vystaví úmrtní list. Pozůstalým pak lékař předává části listu určené osobě zajišťující pohřbení a provozovateli po hřební služby.

Vyčítala jsem si, že jsem si dovolila odjet na dovolenou, když byl otec v nemocnici. Moje dcera je praktická a říká mi: „Co si myslíš? Že by neumřel, kdybys tady byla?“

Kapitola 9 Spirituální péče

Magdalena Ondrová

Spiritualita se netýká jen nábožensky ukotvených lidí, ale každého z nás. Patří do ní vše, na co si nemůžeme sáhnout, ale přitom se bez toho náš život neobejde: naše vztahy, láska, odpuštění, smíření. Klademe si otázky po smyslu života, utrpení, bolesti. Toužíme po radosti, štěstí, zažíváme vděčnost, ale i pocity viny. Vztahujeme se k Bohu či k něčemu, co nás přesahuje, co nemáme pevně v ruce.

Ačkoli se spiritualita týká nás všech, neznamená to, že o tom každý musí nutně mluvit nebo chtít mluvit. Někdo svou spiritualitu nějak žije a slova k tomu nepotřebuje. Pro někoho je bezpečnější dotýkat se své spirituality prostřednictvím běžných každodenních záležitostí. A někdo zase naopak potřebuje duchovní témata promýšlet a s někým sdílet.

Nejde pochopitelně jen o samotná spirituální témata, ale také o jejich prožívání a pocity, které vyvolávají. Ať už jsou povznášející, nebo naopak deprimující.

Smutek je velké spirituální téma a je otázka, jak s ním nakládat. Ani člověku, kterému se podaří přijmout skutečnost, že se jeho život blíží ke konci, se smutek většinou nevyhne. Je konfrontován s tím, že nás bude muset opustit, že už nebude součástí našeho života. A vnímá pochopitelně i smutek lidí kolem sebe. Mohou ho napadat různé pochybnosti spojené s koncem života: co tu po mně zůstane, k čemu můj život byl, co jsem nestihl, co jsem nedokázal a podobně.

Může ho trápit otázka, co je po smrti, možná se bude chtít podělit o svoje představy – ať už příjemné, nebo tíživé. Snažíme-li se v takových situacích raději odvést pozornost například k tomu, co ještě může v životě stihnout a zažít, můžeme se i přes svůj dobrý úmysl minout s tím, co náš nemocný potřebuje. Možná se totiž dostal do bodu, kdy budoucnost už není tím, co mu přináší naději. Tehdy je většinou lepší společně vzpomínat a připomínat si, co všechno prožil a jaké stopy svým životem zanechává. Zkrátka připustit si skutečnost a neutíkat od ní.

Někdy se totiž stává, že zůstáváme se svým smutkem a ostatními pocity sami, protože máme tendenci se vzájemně chránit. Smutek a trápení sice nezmizí tím, že o nich začneme mluvit, ale když o těžkých věcech se svými blízkými mluvit můžeme, nejsme na to sami – a to většinou úlevu přináší nejen nemocnému, ale i nám. Nemusí to pro nás být lehké, protože nemáme na všechno odpovědi ani řešení. Ale naslouchat bez hodnocení, usměrňování, s vědomím jedinečnosti každého z nás a s upřímným zájmem mnohdy stačí. Někdy ani víc udělat nejde. Může se také stát, že ani sám nemocný přesně neví, co je jeho trápení. Když se ho ale pokusíme společně hledat místo toho, abychom mu trápení rozmlouvali nebo odváděli jeho pozornost, nemocnému se může ulevit a často se také vzájemně obohatíme.

S těmi, kteří již nemohou komunikovat tak, jak byli zvyklí, nebo je jejich vědomí již posunuté, nezbývá než hledat jiný způsob „bytí spolu“. Ke spirituální péči ale patří i mlčení či jen naše přítomnost. Sednout si k umírajícímu, v tichu u něj pobýt, vypustit na chvíli všechny starosti a záležitosti, které nás zaměstnávají, a soustředit se na společnou přítomnou chvíli může být velmi důležité. I když se nám třeba zdá, že je to málo nebo bez užitku. Není to málo a není to neužitečné, naopak.

Je dobré být pozorní i k potřebě rituálu, ať už církevního, náboženského, nebo jiného. Rituál může dobře pomoct přenést se přes těžké věci, projít těžkými časy. Když je to adekvátní člověku

a situaci, je možné se obrátit na faráře, kněze, pastoračního asistenta nebo nějakého odborníka na duchovní provázení. Někdy je ovšem nejlepším duchovním průvodcem pečující či blízký.

Než umřel, odpustili jsme všem všechno, i sami sobě. Hlavně sami sobě.

Kapitola 10

Co dál aneb rituál rozloučení, truchlení a pozůstalostní péče

Po vyřešení všech praktických záležitostí, které se vynoří po smrti blízkého, se vytváří prostor i pro vnitřní vyrovnávání se s úmrtím. Toto období bývá nazýváno časem truchlení. Každý jsme jedinečný, prožívali jsme s blízkým jiný vztah, máme vlastní způsob vyrovnávání se s náročnými situacemi.

Proto zde uvedeme jen několik bodů, inspiraci a přehled možností, o kterých bychom měli vědět a které nám mohou pomoct tento čas dobře zvládnout.

Rituál rozloučení se zemřelým patří mezi osvědčené nástroje vyrovnávání se se ztrátou. Možností, jak lze rituál uchopit, je široká škála. Tradiční pohřeb či rozloučení v krematoriu se konají obvykle přibližně týden po úmrtí. Rozhodně to však není závazné pravidlo. Pokud víme, že o rituál stojíme, ale nejsme členem žádné církve nebo komunity s ustálenou tradicí takových obřadů, můžeme volit z různých možností uspořádání rituálu šitého na míru vlastní situaci. Můžeme oslovit některou z organizací, které se přípravě a organizování takových rituálů věnují (Pohřební průvodci, Ke kořenům), nebo vymyslet svůj vlastní způsob, jak na blízkého zavzpomínat a rozloučit se s ním.

Při přemýšlení o rozlučkovém rituálu se můžeme zamyslet nad tím, co od něj především očekáváme.

Chceme dát příležitost mnoha různým pozůstalým, aby se sešli a společně zavzpomínali?

Nebo chceme uctít památku zemřelého společnou činností (výlet, zapojení do nějaké aktivity) na jeho počest?

Chceme uspořádat náboženský obřad v souladu s konkrétní duchovní tradicí či vírou?

Chceme v soukromí rodiny vyprávět příběhy a oživit vzpomínky?

Hlavním smyslem rituálu by mělo být propojení těch, kteří zůstali, a uzavření příběhu péče. Pro každého však k naplnění těchto cílů mohou vést úplně jiné kroky. Společné rozloučení pomáhá těm, kteří zůstali, aby mohli dál žít svůj život co nejlépe. Na blízkého, který zemřel, nezapomínáme. Můžeme však jeho ztrátu integrovat do svého života a rituál rozloučení nám s tím může pomoct.

Poradenství a provázení pro pozůstalé je specializovaná péče, kterou nabízí většina hospiců i některé jiné poradny či organizace. Setkání mohou probíhat osobně nebo telefonicky. Můžeme mít individuální péči nebo se zúčastnit skupinového setkání lidí, kteří také prožili ztrátu blízkého.

Nespěchejme na sebe. Čím déle péče trvala a čím hlouběji nás ztráta blízkého zasáhla, tím delší může být čas vyrovnání se s novou situací. Odborná literatura říká, že první rok po ztrátě blízkého člověka bývá nejnáročnější. Poprvé zažijeme jeho narozeniny, které s ním neoslavíme. A on nebude spolu s námi slavit ty naše. První Vánoce, Velikonoce, letní nebo zimní dovolená úplně jinak, než jsme byli zvyklí.

Nebojme se sdílet, co prožíváme. Někomu pomáhá psát si deník, někdo má blízkou kamarádku nebo kamaráda nebo někoho dalšího v rodině. Další si najde terapeuta, případně využije pozůstalostní provázení. Jinému pomáhá aktivita – vrhne se do práce, začne se věnovat koníčku nebo dobrovolnictví. Někdo uvolněný prostor věnuje novému partnerskému vztahu. Cokoliv, co nám pomůže najít nový způsob života a neubližuje nikomu okolo, je v pořádku.

Tak jako je jedinečné umírání, je jedinečný i způsob, jakým se se ztrátou blízkého vyrovnáváme.

Prožívání spojené s umíráním a smrtí

Lidé reagují různě. Někomu pomáhá zapojit se hned zase do práce, vrhnout se do aktivity, jiný toho nebude schopen. Je jako ochromený nebo jím zmítají různé emoce. I když pozůstalí truchlí společně s někým dalším, v prožívání ztráty mohou být rozdíly. „Vůbec tomu nerozumím, můj muž jako by po našem zemřelém dítěti vůbec netruchlil.“ Podobné zkušenosti mají mnozí lidé. Často pak v nich dál narůstá pocit osamělosti, přestože právě teď by nutně potřebovali kontakt s druhými a jejich blízkost. Každý prožívá zármutek jinak, zejména v tom, jestli si emoce připouští a dává jim průchod, jestli pociťuje potřebu blízkých kontaktů, jestli chce mluvit o zemřelém.

Když pozůstalí přijmou skutečnost, že různé projevy zármutku neznamenají nedostatek lásky a že nejsou projevem bezcitnosti nebo lhostejnosti, mohou si být navzájem bližší. Každý člověk truchlí jinak. A i když lidé navenek neprojevují žádný smutek, neznamená to, že ho uvnitř neprožívají.

Jak pomoct sami sobě?

Sám sobě může truchlící člověk pomoct už tím, že si myšlenky a pocity a jejich souvislost se ztrátou připustí a dopřeje si dostatek času pro jejich zpracování. Cesta zármutkem může být dlouhá a těžká. Často je na ní potřeba hodně trpělivosti a vytrvalosti. Dopřejme truchlení náležitý čas.

Co pro sebe ještě můžeme udělat:

Buďme k sobě laskaví, berme ohled na své možnosti. Někomu může pomoct, když pracuje pro druhé a cítí se potřebný, ale neberme si toho na sebe moc.

Pocity viny jsou u pozůstalých časté. Pokud nás trápí příliš, promluvme si o nich s blízkými nebo s odborníkem.

Dopřejme si odpočinek, oddech. Truchlení je vyčerpávající.

Pečujme o sebe, o své tělo. Je to důležité, i když se nám to tak teď možná nezdá. Pravidelně jezme a pijme, i když třeba necítíme hlad nebo žízeň. Může nám prospět jít na procházku, zaplavat si, projet se na kole, jít si zaběhat… Můžeme si vést deník a své myšlenky a pocity si zapisovat.

Někomu pomáhá vyjádřit emoce tvůrčími aktivitami. Můžeme zkusit tančit, kreslit, malovat, fotografovat, zpívat nebo hrát na hudební nástroj, napsat knížku…

S úpravami bytu není třeba spěchat. Možná za půl roku, za rok nebo za dva budeme mít sílu k většímu úklidu nebo změnám.

Můžeme si vytvořit fotoalbum zemřelého, vystavit si jeho fotografie.

Nebojme se poprosit ostatní o konkrétní pomoc. Každému pomáhá něco jiného. Nebojme se říct nahlas, co potřebujeme právě my.

Nebojme se nabízenou pomoc přijmout. Dopřejme si pomoc druhých.

Když je nám těžko, když jsme zoufalí, můžeme zavolat někomu z přátel nebo příbuzných. Nebojme se zavolat na telefonickou linku pomoci.

Některé věci můžeme dělat způsobem, který nám připomene našeho zemřelého. Může nás to potěšit, i když při tom budeme dojatí.

Někdo vyhledává ticho a klid v přírodě nebo v kostele, někomu naopak pomáhá být ve společnosti.

Máme-li chuť zajít do společnosti nebo se věnovat nějaké aktivní činnosti, udělejme to. Můžeme zažít radost a útěchu.

Mluvit s lidmi s podobnou zkušeností nám může pomoct najít trochu rovnováhy nebo odvahy.

— Nevyhýbejme se lidem, kteří nás chápou a rozumějí nám. Může nám to udělat dobře – aspoň občas.

Pozůstalí mívají často pocit, že jim nikdo nerozumí a nechápe je. Je to běžné. Můžeme se pokusit najít porozumění v širším okruhu přátel nebo známých.

Pokusme se dodržovat pravidelný denní rytmus, ráno vstát, večer jít spát.

Když potřebujeme spát víc než dřív, spánek si dopřejme.

V případě, že pro sebe či blízkého pozůstalého hledáme pomoc a podporu v Praze a okolí, můžeme se obrátit na organizaci Cesta domů, která nabízí možnost individuálního pozůstalostního doprovázení i několika podpůrných skupin.

Manžel zemřel, ale pořád jsme propojení.

Já se stanu jeho očima a on bude skrz mne mluvit k vnoučatům.

Kapitola 11

Když už to doma nejde –

využití zdravotních i sociálních pobytových služeb

V této publikaci se věnujeme především situaci, kdy péče o nevyléčitelně nemocného člověka v závěru života probíhá doma. Považujeme za důležité zmínit, že ne vždy je možné se doma starat až do konce, a to z nejrůznějších důvodů.

Překážkou péče může být věk a zdravotní kondice pečujícího, finanční podmínky nebo nedostatek prostoru pro zajištění vhodné péče o plně ležícího člověka.

Pokud nám docházejí fyzické či psychické síly nebo už nemůžeme z práce zůstat doma na dlouhodobém ošetřovném, musíme hledat pomoc.

Terénní sociální služby (pečovatelská služba, osobní asistence nebo terénní odlehčovací služby) mohou docházet k nám domů i několikrát za den a pomoct s úkony péče, které jsou fyzicky náročné (typicky např. zajištění hygieny na lůžku u plně imobilních klientů). Tyto služby nás teoreticky v péči vystřídají i na několik hodin každý den, abychom mohli chodit do práce. Kapacita těchto služeb však mnohdy není dostupná v takto širokém rozsahu.

Úhrady za registrované sociální služby jsou regulované tak, aby si většina rodin mohla dovolit je uhradit.

Lidé odkázaní na péči mají možnost získat na úhrady služeb speciální sociální dávku nazvanou příspěvek na péči. Nemocní v paliativní péči mají přiznaný III. stupeň příspěvku na péči z celkových čtyř stupňů, tedy druhý nejvyšší, a ve zrychleném řízení, aby finanční dávku mohli čerpat co nejdříve.

Pokud zvládáme péči po praktické stránce, ale náš blízký má problémy zdravotního charakteru (bolesti, nevolnosti, dušnost, neklid apod.), může nám pomoct zdravotní péče poskytovaná buď domácím (mobilním) hospicem, nebo zdravotními sestrami z agentury domácí péče.

Pravidelně aktualizované kontakty na mobilní hospice po celé České republice najdeme na webu umirani.cz.

V případě, že jsou terénní služby v našem regionu nedostupné nebo potřebujeme zajistit péči 24/7, můžeme využít na několik dnů či týdnů pobytové odlehčovací služby. Jejich dostupnost je – podobně jako u terénních sociálních služeb – regionálně rozdílná. Mnohé lůžkové hospice mají také tato respitní lůžka, která lze využít k přechodnému pobytu a vystřídání v péči na předem domluvený a ohraničený čas.

Může nastat i situace, kdy je péče o našeho blízkého z různých důvodů natolik náročná, že ji už nelze zvládnout doma. Pokud nechceme volit hospitalizaci (a nemocnice se často snaží vyhnout terminálním hospitalizacím), vhodnou variantou je lůžkový hospic.

Celá databáze hospicových kontaktů je dostupná na webu umirani.cz a v aplikaci Záchranka na záložce Paliativní kompas. Prostředí lůžkových hospiců se snaží respektovat individuální potřeby každého umírajícího a jeho rodiny. Nepanuje zde nemocniční režim, můžeme se svým blízkým trávit tolik času, kolik potřebujeme.

Většina lůžkových hospiců nabízí i možnost přespání pro rodinné příslušníky.

Lůžková zdravotnická zařízení

V případě dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nebo přetrvávajících zdravotních obtíží, které však nejsou akutního charakteru, bývají nemocní obvykle hospitalizováni na lůžkách tzv. následné péče, případně též rehabilitačních lůžkách.

Následná péče

Následná lůžková péče je poskytována především v tzv. léčeb nách dlouhodobě nemocných (LDN), v odborných léčebných ústavech nebo v nemocnicích v rámci oddělení lůžek následné péče.

Podmínkou přijetí na lůžka následné péče je doporučení praktického nebo ošetřujícího odborného lékaře a splnění krité rií potřebnosti zdravotní péče. Pobyt na lůžkách následné péče je hrazen z veřejného zdravotního pojištění, u nestátních zaří zení je nicméně obvykle třeba počítat s finanční spoluúčastí pa cienta za služby, na které se nevztahuje úhrada z veřejného zdra votního pojištění.

Lůžkový hospic

V rámci péče lůžkového hospice je nemocnému poskytována zdravotní péče ve formě paliativní péče a veškerá další péče, jako je například pomoc se zajištěním osobní hygieny, podává ním stravy apod.

Pro nevyléčitelně nemocného i jeho blízké představuje lůž‑ kový hospic oproti jiným zařízením lůžkové péče většinou vyšší komfort v tom ohledu, že místo mívá neomezenou nebo rozšíře nou návštěvní dobu, obvykle nabízí možnost pobytu v jednolůž kovém pokoji a v rámci pobytu nemocného počítá s přítomností jeho blízkých.

Pobytová zařízení sociálních služeb

Ve většině pobytových zařízení je zajištěna odborná ošetřova telská péče, tj. sesterské zdravotnické úkony, jako jsou převazy, péče o tělní vstupy/výstupy, injekční aplikace léků apod. Zároveň však tato zařízení obvykle nemívají vlastního lékaře a v případě akutní potřeby lékařské péče bývají klienti těchto zařízení umís ťováni do lůžkových zdravotnických zařízení.

V případě péče o chronicky nemocné lidi nebo lidi s omeze nou pohyblivostí připadají z pobytových zařízení pro zajištění péče nejčastěji v úvahu domovy pro seniory nebo domovy se zvláštním režimem. Zajištění péče na přechodnou dobu pak na‑ bízejí pobytové odlehčovací služby.

Sestra a já jsme se střídaly u maminky doma, když už byla ležící, bylo to hodně náročné. Pak šla na odlehčovací pobyt, její stav se během toho zhoršil, zemřela tam. Trávily jsme u ní se sestrou v posledních dnech hodně času, lidé z organizace nás hezky tou těžkou situací provedli. Měla jsem z toho nakonec dobrý pocit, jako kdyby umírala doma.

Kapitola 12

Komunikační složitosti

při péči o nemohoucího člena rodiny

Možná jste už slyšeli výrok slavného teoretika komunikace Paula Watzlawicka, že pokud jsme mezi ostatními lidmi, nemůžeme nekomunikovat. Nejen slova, ale jakékoliv lidské chování je formou komunikace. Verbální komunikace může být pro člověka v závěru života hodně vysilující. Může to vypadat, že nemocný spí a nevnímá, co se kolem něj děje. Opakovaně jsme se setkali s tím, že nemocní lidé zpětně zmíní, že vědí, kdo je byl navštívit, vnímají, jestli jsou sami, nebo je rodina nablízku. Můžou své pečující překvapit i tím, že se najednou vyjádří k probíranému tématu, i když to vypadá, že nejsou duchem přítomni.

Proto bychom vždy u lůžka nemocného měli počítat s tím, že nás může slyšet a vnímat. Mluvme proto s odpovídající úctou a pozorností k jeho lidské důstojnosti.

Zahlcující komunikace

Může se stát, že chceme využít bdělejšího momentu a svého blízkého zahrneme mnoha otázkami. Upřímně se snažíme vyhovět jeho přáním. Když ale zazní salva dotazů „Máš hlad? Chceš si dát trochu polévky? Nebo radši bramborovou kaši? Nebo něco sladkého? Koupila jsem skvělý nutripuding, ten by ti mohl udělat dobře!“, není divu, že nemocný neví, jak a na co má vlastně odpovědět. Možná jen vzdychne a zase zavře oči.

I když nemocný možná moc nemluví, slyší a vnímá obvykle mnohem víc, než si myslíme. Při jakýchkoliv úkonech péče (přizvednutí hlavy na polohovací posteli, přepolohování, výměně inkontinenční pomůcky, česání vlasů…) bychom nejprve měli sdělit, co se chystáme dělat. Když na nemocného začneme sahat a manipulovat s ním bez upozornění, můžeme ho tím vylekat, takže zatne svaly a může i zkomplikovat prováděný úkon. Je jasné, že takovéto situace nepřispějí ke vzájemné shodě a harmonickému naladění ani na jedné straně.

Protivný bručoun

Pečující si někdy sociálním pracovníkům stěžují: „Manželka se mnou nechce při hygieně spolupracovat, hádá se se mnou, neposlouchá, co jí říkám. Vás určitě poslechne líp, na cizí lidi většinou dá.“ Jak se říká, doma není nikdo prorokem. Role pečujícího je v mnohém nevděčná. Vůči svým nejbližším, které máme nejvíc rádi, máme také nejmenší zábrany. Podvědomě spoléháme, že si před nimi můžeme dovolit dát průchod svým emocím, že nás mají natolik rádi, aby to unesli. Člověk v závěru života může trpět bolestmi, psychickou i fyzickou nepohodou, může mít strach z toho, co ho čeká, cítit se velmi vyčerpaný. Všechno se promítá i do komunikace a reakcí na jeho okolí. Zároveň většinou stále v lidech zůstává základní nastavení, kdy se snaží druhým vyhovět a být vstřícní. Vůči cizím (profesionálním pečujícím) je obvykle motivace zachovat dekorum výrazně vyšší než vůči vlastní rodině. Když má nemocný zkušenost láskyplné péče a přijetí, tím spíš může očekávat, že rodina unese i jeho rozladění.

Komunikace beze slov

Rozumíme-li komunikaci jako vzájemnému přenosu informací, komunikujeme už jen tím, jaké například v místnosti rozsvítíme světlo. Je velký rozdíl, jestli v podvečerním šeru bez jediného upozornění rozsvítíme silné stropní světlo, čímž vytrhneme rozjímajícího člověka na lůžku z myšlenek nebo možná i ze spánku. Postupné naladění na nějakou akci může probíhat tak, že rozsvítíme malou

lampičku, začneme jemně mluvit, přechod mezi spánkem a bdělostí učiníme pozvolnější.

Stejně tak můžeme komunikovat i vůněmi. Nemocný například zaznamená přítomnost blízké osoby podle vůně jejího parfému. Pokud chceme poslední čas nemocnému zpříjemnit, můžeme ho obklopovat vůněmi, které mu připomenou milé chvíle, např. vůně kávy či krému. V poslední době je čím dál oblíbenější i využití aromaterapie.

Klíčovými principy dobré péče jsou důstojnost, respekt a otevřenost.

Důstojnost

Lidé s pokročilým onemocněním často mluví o obavě ze ztráty důstojnosti, kterou s sebou upoutání na lůžko a ztráta soběstačnosti ponesou. V praxi se setkáváme s tím, že i tak nepříjemné situace, jako je provádění hygieny na lůžku a vyprazdňování do plen, lze zvládnout se zachováním základní lidské důstojnosti.

Je důležité s nemocným mluvit o tom, co se bude dít, a to pokud možno věcně, popisně, bez infantilizace nebo obhroublosti. Samozřejmě záleží i na zvyklostech a slovníku běžně používaném v rodině.

Příklad:

Představme si situaci, kdy ráno přijde pečující manželka k lůžku a zjistí, že nemocný manžel má mokré prostěradlo i přes použití noční pleny s velkou absorpcí.

Konkrétní příklad komunikace při zachování důstojnosti: „Koukám, že je postel mokrá. Tak já teď přinesu škopík s vodou, omyji tě, vyměníme prostěradlo a dáme novou jednorázovku, ať jsi zase v suchém. Pomůžeš mi prosím trochu s otáčením, jestli na to máš sílu?“

Jak by to také mohlo vypadat, ale nemocný by se nejspíš cítil výrazně hůř: „Ach jo, ty ses zase celý pročůral! To budu muset vyměnit i prostěradlo, ty pleny na tebe vůbec nefungují nebo co.“

Z výše uvedeného příkladu je zjevné, že důstojnost nebo nedůstojnost situace ovlivňuje především to, jak na danou situaci zareaguje

okolí. I v nejchoulostivějších situacích se k sobě můžeme chovat ohleduplně a s respektem.

Respekt k přáním a potřebám

Každý člověk je rád, když druzí respektují jeho potřeby. Dokud jsme soběstační, sami si korigujeme, kdy budeme jíst nebo pít, kdy se oblékneme, nebo naopak svlékneme, zda chceme spát nebo být bdělí. K pokročilému stadiu závažného onemocnění a k závěru života přirozeně patří útlum životních funkcí. Naše tělo potřebuje méně jíst a pít, často už není síla na mluvení nebo větší pohyb, naopak potřebujeme čím dál více spát. Pro pečující může být obtížné hledat hranici, kdy je namístě řídit se přáním nemocného. Ten někdy vnímá péči o tělo jako přítěž. Může říkat: „Nech mě být, chci jen spát, hygiena není potřeba, nepotím se, nové inko kalhotky nejsou potřeba, jsem v suchu, pít nechci, nemám žízeň…“ Jenže některé věci v určitých časových intervalech prostě udělat potřebujeme, abychom předešli zdravotním komplikacím. Při plné inkontinenci moči i stolice nestačí výměna inkontinenční pleny jednou za 24 hodin. I když se dnes vyrábějí pomůcky s velkou savostí a nemocný subjektivně může mít pocit suchosti (což se u kvalitních inkontinenčních pomůcek může stát), není pro pokožku v intimních partiích setrvání v moči nebo i stolici vhodné. Může pak dojít k těžkým opruzeninám a oslabená a exponovaná pokožka je náchylnější ke vzniku proleženin.

Zároveň není nutné měnit plenu při každém drobném pošpinění, zvlášť při kontinuálně odcházející řídké stolici by to mohl být nikdy nekončící proces. Zlatá střední cesta a obvyklý standard, ze kterého vycházejí i zdravotní pojišťovny při úhradě inkontinenčních pomůcek, jsou tři kusy inkontinenčních pomůcek na den. Zjednodušeně řečeno by k její výměně a očištění hýždí, konečníku a genitálu mělo docházet ráno po probuzení, pak alespoň jednou během dne (v brzkých odpoledních hodinách) a večer před spaním.

Když

nemocný

nic nechce

I když nemocný řekne, že nic nechce, a nejméně ze všeho manipulaci, která je při výměně inkontinenční pomůcky nevyhnutelná, můžeme vyjádřit pochopení („Vím, že ti to není příjemné,“) a zároveň vysvětlit, že určitá péče je opravdu důležitá. („Nebudu tě trápit ničím zbytečným, ale vyměnit kalhotky prostě musíme, z toho bys mohl mít dost nepříjemností. Udělám to co nejrychleji a nejšetrněji, ano? Jestli se bojíš, že tě pak bude bolet celé tělo, můžu ti dát předtím nějaké léky, jak říkala paní doktorka.“)

Základní komunikační poučka zní, že se ptáme tam, kde je možnost volby, a jsme připraveni jednat podle toho, co dotázaný odpoví. („Mám ti otevřít okno?“) Oznamujeme tam, kde máme rozhodnuto. („Za chvíli ti přinesu trochu polévky, zkusíme, jak ti bude chutnat.“)

Někdy se také říká, že kdo se moc ptá, moc se dozví. Když se zeptáme: „Co by ti udělalo radost?“, může nám nemocný odpovědět, že by ho potěšilo, kdyby se uzdravil. Jelikož to většinou zařídit neumíme, můžeme být frustrovaní oba dva. Když se ale zeptáme: „Čím bych tě teď mohla potěšit?“, možná se dozvíme, jakou hudbu by si chtěl nemocný poslechnout nebo že bude rád, když se k němu jen na chvíli posadíme a budeme si v klidu číst.

Otevřenost

Otevřenost v komunikaci může mít mnoho rovin. V souvislosti se závažným onemocněním nás může jako první napadnout otevřené podávání informací o závažnosti onemocnění a probírání tématu blížícího se konce života. Přímá komunikace ohledně toho, jak by si nemocný představoval své poslední dny, co si přeje, a co by naopak zažívat nechtěl, může všechny zúčastněné osvobodit od složitého rozhodování při zhoršování zdravotního stavu. Svěření se s tím, zda má nemocný nějaká přání ohledně uspořádání pozůstalosti nebo posledního rozloučení, zase pozůstalým usnadní organizaci rozloučení.

Otevřeně komunikovat ale můžeme i o svých přáních, potřebách a o tom, jak se cítíme. Funkční komunikace není pouze jednosměrná,

tedy od nemocného k pečujícímu. I pečující může zcela otevřeně mluvit o tom, jak se cítí, co prožívá, co ho těší a co je pro něj naopak při péči náročné. Je naprosto pochopitelné, když si pečující potřebuje sám odpočinout a nechat se vystřídat někým jiným (ať už členem rodiny, nebo pečovatelem z profesionální služby). A také je naprosto pochopitelné, že nemocný z toho nemusí být zrovna nadšený, protože nikdo jiný ho nezná tak dobře, k nikomu jinému nemá takovou důvěru, v komunikaci s ostatními bude možná muset vynaložit více úsilí, aby vysvětlil, co potřebuje.

I když se věnujeme hlavně tomu, jak dobře poskytnout péči svému blízkému, neměli bychom ztrácet ze zřetele, že i jako pečující jsme lidmi s emocemi, potřebami a limity. Čím déle máme náročnou péči zvládat, tím více se potřebujeme starat o své zdroje, zapojovat do péče další lidi, najít si čas na odpočinek a na aktivity, které nám dodají radost a sílu pro další péči. I o tom je dobré otevřeně v rodině komunikovat.

Doporučení pro komunikaci s člověkem v závěru života

— Než začneme na nemocného mluvit, jemně se dotkněme jeho ruky nebo ramene (v konceptu bazální stimulace se tomu říká iniciační dotyk), zvýšíme tím pravděpodobnost, že upoutáme pozornost a nemocného nevylekáme. Pokládejme jednoduché otázky. Když chceme dát na výběr, tak uveďme jen dvě možnosti – a hlavně dejme nemocnému dostatek času, aby nám mohl odpovědět. Člověku upoutanému na lůžko běží čas úplně jinak.

Komentujme, co se chystáme s nemocným při péči dělat. Když to bude vědět, nevyděsí se a nepůjde proti nám, možná nám naopak bude v rámci svých možností pomáhat.

Komunikovat můžeme i dotekem, sednout si k nemocnému, věnovat mu čas a chytit ho za ruku může znamenat víc než položení a zodpovězení spousty otázek.

Když je blízký při péči rozladěný, může to znamenat, že natolik důvěřuje našim dobrým vztahům, že věří, že ho přijmeme i v jeho špatném rozpoložení.

Je to těžké, když nevíte, jestli vás vnímá, jestli vás poznává. Chci věřit tomu, že jo, podle toho k ní mluvím.

Kapitola 13 Sebepéče aneb jak to všechno zvládnout a úplně se nezničit

Vzpomeňme si na instrukce, jak se chovat v letadle v případě nouze: Pokud cestujeme s dítětem, nejprve nasadíme kyslíkovou masku sobě a až ve chvíli, kdy máme sami zajištěné podmínky pro vlastní fungování, zachraňujeme dítě, které je nám svěřené. Stejný princip platí i při dlouhodobém pečování. Když člověk nezajistí, aby fungoval on sám, nemůže pochopitelně zajistit ani péči o nikoho dalšího. V případě dlouhodobého pečování nebo péče o člověka v závěru života může být obtížné najít ten okamžik, kdy už nutně potřebujeme „zatáhnout za záchrannou brzdu“, tedy kdy pečující sám dochází na pokraj vlastních sil. Zde můžeme použít metaforu o vařené žábě. I když biologové na přelomu 20. a 21. století vyvrátili tvrzení, že žába v postupně se ohřívající vodě nerozpozná, kdy je správný okamžik pro záchranu, jako paralela pro snášení zátěže nás může tento příměr stále inspirovat.

Pečování o blízkého člověka v závěru života je velmi specifická situace. Vědomí blížící se smrti jí dává jedinečnost a neopakovatelnost. O to větší nárok na sebe pečující mohou klást. Často mohou přicházet myšlenky jako:

Přece to musím zvládnout, když jsou to jeho poslední měsíce nebo týdny života.

Ve srovnání s umírajícím na tom jsem ještě dobře.

Tváří v tvář umírání blízkého přece nemám nárok na touhu po odpočinku, rozptýlení a radování.

Kdo jiný než já by se měl v této chvíli starat? Přece jí to dlužím.

Nechci si pak po zbytek života vyčítat, že jsem mu v závěru života neposkytla všechno, co potřeboval.

Moje potřeby teď musí počkat, na ně bude čas později.

Tyto a jim podobné myšlenky jsou v dané situaci pochopitelné. Pokud jsme se rozhodli o blízkého v závěru života intenzivně pečovat, jsme patrně také připraveni na nějaký čas předřadit jeho potřeby těm svým. Ale není dobré své potřeby a svou vnímavost k nim potlačit úplně.

Ani sebezkušenější lékaři obvykle nedokážou přesně odhadnout, kolik času má umírající člověk ještě před sebou. I v rámci hospicové péče se můžeme setkat s tím, že někdo zemře o pár dnů či týdnů dříve, než podle objektivně sledovaného zdravotního stavu lékaři odhadovali. Jiní lidé naopak zůstávají dny či dokonce týdny na samém krajíčku života, i když je podle všech měřitelných a pozorovatelných údajů k neuvěření, z čeho ještě sílu k životu čerpají. Jako pečující proto nikdy s jistotou nevíme, jak dlouho bude naše nasazení potřeba a s čím vším se při péči budeme potýkat.

Není sobecké být si vědom svých vlastních potřeb a limitů. Naopak, při jejich přehlížení můžeme jako pečující dojít do stavu úplného vyčerpání nebo dokonce zhroucení, kdy nejen že nebudeme schopni pečovat o svého blízkého, ale náš stav bude vyžadovat péči někoho dalšího.

Aby taková situace nenastala, je potřeba vědomě hlídat následující oblasti:

Prostor pro spánek a fyzický odpočinek.

Do této oblasti může patřit i např. masáž nebo víkend v lázních, zkrátka cokoliv, co pomůže našemu tělu zrelaxovat. Mnoho pečujících špatně spí, protože podvědomě kontroluje, zda je jejich blízký nepotřebuje. Problémy se spánkem mohou přetrvávat i nějaký čas po úmrtí. Není ostuda tyto potíže řešit s lékařem.

Dostatečný příjem jídla a tekutin, zejména těch kaloricky hodnotných.

Pravidelně jíst a vařit si (nebo si nechat donést jídlo někým jiným) není zbytečný luxus.

Dělat i jiné věci než jen pečování, pokusit se udržet aspoň v nějaké míře své koníčky.

Každému pomáhá něco jiného. Pro někoho to je hudba, pro jiného návštěva galerie, kina nebo procházka přírodou. Někdo nachází

útočiště v četbě, další ve fyzické aktivitě, jiný ve sledování oblíbeného televizního pořadu. Udržme si to, co nám dělá radost, i kdyby to mělo být jen pár minut každý den, např. vychutnání kávy z oblíbeného šálku.

Být v kontaktu s dalšími lidmi, nezůstat v izolaci.

Pro pečující může být obtížné opouštět domov. Pokud nemáme nikoho, kdo by nás v péči vystřídal, můžeme udržovat kontakt s přáteli a širší rodinou alespoň přes telefon. Být stále doma může být pro zbytek rodiny i výhodou – navštívit nás mohou přijít prakticky kdykoliv.

Umět si říct o pomoc, nechat se vystřídat, podělit se o zodpovědnost za péči.

V návaznosti na předchozí bod můžeme návštěvy blízkých využít i jako příležitost nechat si pomoct. Opusťme pocit, že návštěvě je potřeba nachystat pohoštění a mít perfektně uklizený byt. Teď je situace úplně jiná. Naopak návštěvě přesně řekněme, co nám má donést, případně čím by mohla udělat radost nemocnému. Usnadníme jí tím přemýšlení a vyvarujeme se toho, že nám donese věci, které rozhodně nepotřebujeme. Když už někdo chce přijít na návštěvu, znamená to, že nás chce podpořit a záleží mu na umírajícím i na nás. Proto se nemusíme cítit hloupě, když požádáme o pomoc.

Myslet na to, že my budeme po úmrtí blízkého žít dál. A k tomu budeme potřebovat sílu.

Cílem péče je pomoct druhému i sobě co nejlépe zvládnout poslední úsek života. Pečujícího po úmrtí blízkého čeká ještě organizace pohřbu, vypořádání pozůstalosti a všech formalit, přizpůsobení se životu bez zemřelého. Čeká ho velký úkol – uzpůsobit svůj život nové situaci. Proto není záhodno, abychom se při pečování vydali ze všech svých sil.

Čas pečování je náročný jak fyzicky, tak psychicky. Existují příručky pro pečující, ve kterých najdeme tipy na cvičení, relaxaci, autogenní trénink a další způsoby, jak zvládat stres a nepohodu. Dobrým příkladem je kniha Péče o pečující od autora Tomáše Nováka.

Autorka Lise Leblancová svou knížku Sebepéče pro pečující napsala po zkušenostech s péčí o dvě malé děti a babičku s demencí. Zkušená psychoterapeutka provází čtenáře různými úskalími, která na

ně mohou čekat v čase, kdy pečují o blízkého člověka. Chápe čas pečování jako příležitost k sebepoznání.

Po čase, kdy jsme pečovali o blízkého v závěru života, přijde i čas, kdy se z pečujících staneme truchlícími. Po vyřešení všech praktických věcí, které s úmrtím blízkého souvisejí, přichází konečně čas a prostor, kdy se můžeme věnovat sami sobě.

Po pěti dnech, co manželka zemřela, jsem přijal pozvání kamarádů do hospody. Jako bych ji slyšel, že mi říká: „To jsem ráda, že jsi s těma kamarádama a že je ti dobře.“

Závěr

Postřehy,

které zazněly na setkáních pro pozůstalé

Je normální, že člověk umře, ale je to blbý.

Zármutek nikdy neodejde, jen se s ním naučíme být.

Emoce jsou jako rostliny, potřebují čas.

Když to bolí, je to znamení toho, že žijeme, že jsme schopni lásky.

Náš vztah neskončil. Trvá. A trvat bude.

Snažím se myslet cíleně na hezké chvíle a vzpomínky.

To, co bylo v minulosti, je pro mě obdarováním, které mě nese k budoucnosti.

Stálo by za to říkat lidem kolem sebe: Jestli víte, čím vašim blízkým udělat radost, udělejte to hned!

Užitečné kontakty a webové odkazy

Česká společnost paliativní medicíny: www.paliativnimedicina.cz

Všestranný souhrn informací pro domácí péči o umírající: Umírání.cz, www.umirani.cz Internetová poradna, https://www.umirani.cz/poradna

Telefonická poradna, 775 166 863 / 725 245 576

Služby pro nevyléčitelně nemocné v ČR – aktualizovaný seznam: www.umirani.cz/adresar-sluzeb

Informační letáky k závěru života:

Cesta domů, www.cestadomu.cz/nakladatelstvi/publikace?kategorie=45

Videonávody pro pečující:

Cesta domů: Nebojme se zbytečně, 8 krátkých videí (Příprava, Ležení, Přesuny, Pohyb, Hygiena, Vyprazdňování, Stravování, Úmrtí), www.cestadomu.cz/videonavody/pecovatelske Asociace péče o seniory: sada krátkých videí, www.apeos.cz nebo www.youtube.com/@asociacepeceoseniory3896

Domácí péče, podpora a pomoc pečujícím: Asociace péče o seniory, www.apeos.cz

Diakonie ČCE – Pečuj doma, www.pecujdoma.cz, bezplatná linka, 800 915 915

Cesta domů – domácí hospic v Praze, www.cestadomu.cz

Nadace Krása pomoci, www.krasapomoci.cz/ pro-osoby-pecujici-o-seniory Život90, www.zivot90.cz

Osobní asistence:

Asociace pro osobní asistenci APOA, www.apoa.cz

Zdravotní/kompenzační pomůcky: Půjčovny a metodika, www.dmapraha.cz

Půjčovny v Praze – mapa, www.umirani.cz/ adresar-sluzeb#7/49.883/15.491

Instruktážní videa, www.youtube.com/@asociacepeceoseniory3896

Tísňová péče: Život 90, www.zivot90.cz

Podpora při dechových problémech, dechová rehabilitace: Český občanský spolek proti plicním nemocem, www.copn.cz

Hojení ran:

Informační portál pro péči o kůži, www.hojeniran.cz Česká společnost pro léčbu rány, www.cslr.cz

Ergoterapie: Česká asociace ergoterapeutů, www.ergoterapie.cz

Nutriční poradenství:

Společnost klinické výživy a intenzivní metabolické péče, www.skvimp.cz

Aromaterapie:

Asociace českých aromaterapeutů, www.aromaterapie.cz

Péče o pečující:

Unie pečujících, www.uniepecujicich.cz

Neviditelní – Neformálně pečující, www.neviditelni.org/ neformalne-pecujici

Dobrovolnictví a práce s dobrovolníky:

Národní dobrovolnické centrum Hestia, www.hest.cz

Cesta domů, www.cestadomu.cz/dobrovolnici

Doporučená literatura

HILLMAN, K. Kapačka, cévka, houkačka: jak jsme zapomněli normálně stárnout a pokojně umírat. Praha: Cesta domů, 2019. Jak být nablízku: provázení posledními týdny a dny života. Praha: Cesta domů, 2024.

JIRÁK, R., HOLMEROVÁ, I., BORZOVÁ, C. Demence a jiné poruchy paměti – komunikace a každodenní péče. Praha: Grada, 2009.

KABELKA, L. Nemocné rozhovory: Komunikace a narativní terapie s nevyléčitelně nemocnými pacienty a jejich blízkými. Praha: Grada, 2020. Dostupné také z: https://www.bookport.cz/kniha/ nemocne-rozhovory-7247/.

KABELKA, L. a CHVÍLOVÁ WEBEROVÁ, M. Nemocné rozhovory –nové příběhy v pediatrii a geriatrii: Komunikace a narativní terapie pro nevyléčitelně nemocné, pečující i profesionály. Praha: Grada, 2025. Dostupné také z: https://www.bookport.cz/kniha/ nemocne-rozhovory-nove-pribehy-v-pediatrii-a-geriatrii-14808/.

KABELKA, L. a CHVÍLOVÁ WEBEROVÁ, M. Syndrom křehkosti: indikace péče, podpora života v nemoci, komunikační dovednosti. Praha: Grada, 2022. Dostupné také z: https://www.bookport.cz/kniha/ syndrom-krehkosti-11256/.

KALVACH, Z. a ČELEDOVÁ, L. Křehký pacient a primární péče. Praha: Grada, 2011.

KALVACH, Z. Manuál paliativní péče o umírající pacienty: pomoc při rozhodování v paliativní nejistotě. Praha: Cesta domů, 2025.

KALVACH, Z. Zdraví a nemoc. Středokluky: Nakladatelství SUSA, 2019.

KOKEŠOVÁ KLEINOVÁ, G. a PROKOPOVÁ, J. Žít naplno čas, který ještě zbývá: provázení životem v čase umírání dítěte či dospívajícího. Praha: Cesta domů, 2019.

KOLÉBALOVÁ, J., KRATOCHVÍLOVÁ, J. Rehabilitujeme doma. Brno: Moravskoslezský kruh, 2010.

KŘIVOHLAVÝ, J. Poslední úsek cesty. Praha: Návrat domů, 1995.

KŘIVOHLAVÝ, J. Umění naslouchat. Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2010.

LEBLANC, L. Sebepéče pro pečující: Průvodce vědomou péčí. Praha: Alferia, 2021. Dostupné také z: https://www.bookport.cz/kniha/ sebepece-pro-pecujici-10818/.

MANNIX, K. Máme konec na paměti?: Umírání, smrt a moudrost v době popírání. Praha: Cesta domů, 2019.

MANNIX, K. Naslouchej: jak najít slova pro citlivý rozhovor. Praha: Cesta domů, 2022.

MARKOVÁ, A. a kol. Hospic do kapsy. Praha: Cesta domů, 2023.

Můžeme vám poradit?: malá praktická pomoc v těžké době po úmrtí blízkého člověka, kdy je třeba vyřídit mnoho neodkladných úředních záležitostí. Praha: Cesta domů, 2023.

NOVÁK, T. Péče o pečující: jak být pečovatelem také sám sobě. Brno: Moravskoslezský kruh, 2011.

ONDERKOVÁ, A. Ošetřovatelská abeceda. Brno: Moravskoslezský kruh, 2008.

Průvodce domácí péčí: pro ty, kteří péči zvažují, pro ty, kteří ji poskytují. Praha: Cesta domů, 2021.

Respektování lidské důstojnosti. Praha: Cesta domů, 2004.

SLÁMA, O., DRBAL, J., PLÁTOVÁ L. Umřít doma – příručka pro laické pečující. Brno: Moravskoslezský kruh, 2008.

SVATOŠOVÁ, M. Hospice a umění doprovázet. Praha: Ecce homo, 2003.

ŠPATENKOVÁ, N. Poradenství pro pozůstalé. Praha: Grada, 2008.

ŠPINKOVÁ, M. a MLYNÁRIKOVÁ, E. Křižovatky: kudy kam v paliativní péči. Praha: Cesta domů, 2023.

V době zármutku: těm, kteří ztratili blízkého člověka: těm, kteří je provázejí. Praha: Cesta domů, 2024.

VOLANDES, A. E. Umění rozhovoru o konci života. Praha: Cesta domů, 2015.

V Cestě domů vyšlo

Zdeněk Kalvach

Manuál paliativní péče o umírající pacienty

Pomoc při rozhodování v paliativní nejistotě

Aktualizovaná publikace si všímá skutečnosti, že paliativní péče v ČR už není záležitostí několika lůžkových a mobilních hospiců: začíná se etablovat i ve standardních lůžkových zařízeních, tedy v nemocnicích, léčebnách dlouhodobě nemocných a v různých typech domovů pro seniory. Aby všude tam byla taková, jaká být má, a dostála svým zásadám, standardům, normám a požadavkům, které jsou na ni kladeny, je třeba, aby v sobě spojovala znalost, odbornost, dobrou péči a pohled zaměřený na pacienta a jeho potřeby.

Kate Aberger, David Wang (eds.)

Paliativní medicína pro nemocniční lékaře

Kazuistiky z každodenní praxe

Publikace je určena především lékařům, z jejichž každodenní zkušenosti na urgentních příjmech a nemocničních lůžkách vychází. Je rozdělena do 31 kapitol, z nichž každá je věnována jinému tématu, které následně rozpracovává na pozadí kazuistiky. Autoři nejprve popisují obvyklý přístup k péči o nemocného a posléze nabízejí odlišný postup – paliativní, více zaměřený na přání, preference, cíle a hodnoty nemocného a jeho nejbližších. Důraz je kladen na dobrou komunikaci, ale kniha se nevyhýbá ani farmakologickým postupům.

Druhá strana:

Alžběta Marková a kolektiv Hospic do kapsy

Příručka pro domácí paliativní týmy

Čtvrté aktualizované vydání úspěšné publikace vycházející přímo z praxe paliativních týmů. Je určená všem, kteří pracují v terénu s těžce nemocnými pacienty na konci života, zejména lékařům, zdravotním sestrám a dalším členům hospicových týmů.

Cesta domů se kromě hospicových služeb věnuje i vzdělávacím a osvětovým aktivitám.

Provozuje poradnu pro nemocné, umírající, pečující a pozůstalé, pořádá setkání pozůstalých Podvečer a další vzdělávací a kulturní akce. Aktuální informace najdete na stránkách Cestadomu.cz nebo na sociálních sítích.

Na webových stránkách Umirani.cz najdete mnoho užitečných a pravidelně aktualizovaných informací, kontaktů a praktických rad týkajících se péče o umírající, o umíráni a smrti, zármutku či toho, co všechno je třeba zařídit po úmrtí blízkého člověka, můžete zde navštívit internetovou poradnu a zapojit se do diskuse.

Na portále eVzpominky.cz můžete také založit virtuální pomník, zapálit svíčku či položit květinu. Na stránce MojeSmrt.cz si lze sestavit seznam posledních přání a vyslovit tak svoje představy o konci života.

Další knihy, brožury a letáky k tématu si můžete zakoupit na e-shopu či v dobročinných obchodech Cesty domů.

www.cestadomu.cz

Martina Tesařová a kolektiv

Pečujeme v závěru života

Praktická příručka pro pečující

Napsala Martina Tesařová a kolektiv

Kapitolu Spirituální péče napsala Magdalena Ondrová

1. vydání

Vydala Cesta domů v roce 2026

Odpovědná redaktorka Markéta Čábelová

Odborná garantka Alžběta Marková

Design a sazba David Dubec, Filip Blažek, studio Designiq Tisk H. R. G. spol. s r. o. © Cesta domů 2026

ISBN 978‑80‑88455‑33‑2

Pomohlo by mi mít předem víc informací, víc vědět o umírání, o komunikaci v té situaci, o tom, jak podpořit dítě, které dědu milovalo. Kdybych to všechno nezjišťovala až v průběhu, bylo by to jednodušší. Něco jsem pochopila až pozdě.

Víme, že pečovat doma není snadné. Víme ale, že to může být dobré nejen pro nemocného, ale i pro nás ostatní: umožnit blízkému být mezi svými, přinést pocit naplnění, urovnat vztahy v rodině.

Kniha Martiny Tesařové je plná praktických rad a konkrétních doporučení a návodů, jak si poradit v obtížných situacích při péči o nemocného člověka, ať už potřebujete třeba podpořit pohyb, pomoct s přesuny nebo hygienou u ležícího člověka.

Kapitolu o spirituální péči napsala Magdalena Ondrová.

www.cestadomu.cz

ISBN 978‑80‑88455‑33‑2