Kluk v ohni

Edice BludiŠtě

© Cesta domů 2021 © Marka Míková © Jakub Bachorík ISBN 978-80-88126-81-2

„Dej mu, dej mu, dej mu!“ Franta se rozběhl a běžel. Letěl jako vítr, aby zmydlil toho drzouna, co se mu posmíval, že doma jedí veverky. „My,“ křičel v běhu, „veverky nejíme. Zapamatuj si to, ty jelito!“ Připadalo mu, že v životě tak rychle neběžel. Nohy mu kmitaly, jako by za ním hořelo. Na konci ulice toho kluka doběhl. Popadl ho za kapuci a otočil ho. Teď stáli proti sobě. Kolem se vytvořil hlouček dětí, které běžely za nimi, protože byly zvědavé, jak to dopadne, a teď zůstaly stát. Franta byl o hlavu menší, ale věděl, že je v právu a že si to tentokrát nenechá líbit. Nebylo to poprvé, co ho tenhle kluk provokoval. Borák. Posmíval se mu pořád. A kvůli všemu. Kvůli tomu, že nosí ve škole pantofle, zatímco všichni normální lidi přece nosí tenisky, že má k svačině jen chleba s máslem, zatímco Borák si přece kupuje hamburgery a hranolky, že mu máma dává do lahvičky čaj, zatímco přece celej svět pije kolu nebo aspoň nějakej džus. Posmíval se mu zkrátka kvůli všemu a všechno to byly pitomosti. Franta si toho dlouho nevšímal a říkal si, že se nenechá otrávit, že si bude dělat, co chce, a nedá se vyprovokovat od takových tajtrdlíků. Jenže dneska si tajtrdlík vymyslel, že jedí doma veverky, a hulákal to na celou chodbu. A tohle už Franta nevydržel, protože to by nevydržel nikdo. A tak když zazvonil zvonek na konci vyučování, Franta se rozběhl a běžel. Bral schody po třech a v hlavě mu zněl bojovný indiánský pokřik : „Dej mu, dej mu, dej mu!“ Vyběhli ze školy a hnali se ulicí. Franta byl rozhodnutý, že si to s ním vyřídí za všechny ty ústrky, co od něj musel tak dlouho snášet. Věděl, že má sílu, a cítil spravedlivý hněv. Na konci ulice byla zeď a nebylo kam uhnout.

5

Tam se zastavili. Franta viděl kolem sebe tváře spolužáků a věděl, že jsou na jeho straně, že mu fandí. Viděl i Lucku, jak se na něj dívá. Taky viděl vystrašené oči svého protivníka a byl připraven ho rozdrtit. Sevřel pěsti a chystal se k útoku. Chvíli oba stáli bez pohnutí a měřili si jeden druhého. „Kryso!“ vyštěkl Franta. „Pitomečku!“ nadával mu do očí ten kluk. „Dej mu!“ křičely hlasy kolem.

Franta se rozběhl a vší silou začal vztekle bušit do toho posměváčka hlava nehlava.

Ten zavrávoral a spadl na zem. Než se stačil zvednout, Franta na něm klečel. Teď si s ním mohl dělat, co chtěl. Mohl mu to konečně nandat.

A pak se stala ta zvláštní věc. Na zídku nad nimi odněkud vyskočil velký bílý pes. Všichni zvedli hlavy. Sedl si a pozoroval je takovýma zvláštníma, skoro lidskýma očima. Byl to jen okamžik, ale ten okamžik převrátil všechno naruby.

Franta povolil pěsti a narovnal se. Všechen vztek byl najednou pryč.

Díval se na psa a v hlavě mu běželo: Neměl bych toho Boráka pustit? Ať si jde. Stejně už jsem ho vytrestal… Nebo ne?

Očima přejel všechny tváře v hloučku kolem a pak se zamračil. Z ničeho nic se zvedl a šel. Prošel kruhem stojících spolužáků a odcházel. Jenže jeho protivník se rychle vzpamatoval, postavil se na nohy a přešel do útoku. Beng, beng. To přistály první rány Frantovi na hlavě. Borák ho napadl zezadu. Franta se rychle otočil, aby se bránil, ale to už utržil další rány

6

pěstmi na bradu a do nosu. Chránil si obličej. Beng beng. Znovu na tvář a na oko. Beng, beng, beng.

Franta se dal na útěk. „Srabe!“ slyšel posměváčky za zády, ale bylo mu to jedno. Mazal odtud.

Jednou se v běhu otočil, ale vlastně jen proto, aby zjistil, jestli ten pes pořád ještě sedí na zídce. Neseděl. Franta běžel dál a v hlavě mu hučel vosí roj: „Zase ses pral? Slib mi, že už nebudeš…“ (to byla máma). „Já nemám ráda kluky, co se perou…“ (to byla Lucka). „Franto, vrátíš se ze školy brzo a budem si hrát?…“ (to byl malej bráška). „Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem…“ (to byla babička). „Franto, přines mi z ledničky pivo…“ (to byl strejda Juraj).

7

8

Franta upaloval jako o závod, pádil ulicí od školy dolů k řece, brodil se listím a zhluboka oddechoval. Pod nohama mu praskaly větvičky. Slyšel hučet řeku, ke které se blížil, a taky poplašené skřehotání ptáků. Teprve po nějaké chvíli ucítil pod nosem něco mokrého. Utřel to v běhu rukávem, byla to krev. Na svetru zůstala červená šmouha. Znovu se otočil, aby zjistil, jestli za ním někdo neběží. Neběžel. Pak se zastavil, aby se vydýchal.

Jak se předklonil, začala mu krev z nosu téct víc. Zmáčkl si ho na chvíli a bylo mu do breku. Zase si otřel nos rukávem. Řeka opodál bublala, klidně si tekla a brala s sebou klacky. Znovu se rozběhl listím. Vzal to od řeky přímo nahoru do kopce. Nohy mu podkluzovaly po kamenech a několikrát se málem natáhl. Konečně byl na chodníku. Doběhl ke kamenným schůdkům, co vedly ke trati. Bral je po dvou a za chvíli byl nahoře u kolejí.

Tam se na okamžik zastavil, oddychoval a díval se dolů na řeku, jak klidně plyne. Za jeho zády projel vlak. Franta se otočil a sledoval ho, dokud se neztratil. Pak běžel dál, podél kolejí, ve směru, kterým ten vlak ujížděl.

Minul stažené šraňky a pokračoval dál. Funěl jak lokomotiva. Po chvíli koleje opustil a odbočil k nádraží. Na chvíli se tam zastavil, aby si odpočinul. Čekali tam tři lidi. Babka s košíkem hříbků, která se na něj usmála, pán, co seděl na lavičce, ani si ho nevšiml a dál si četl svoje noviny, a kluk, co kouřil a tvářil se, že tam není. Franta zkontroloval nos. Krev už netekla.

Znovu se rozběhl a všechny tři minul. Viděl v protisměru přijíždějící vlak, na který asi čekali. Vlak se skřípěním zastavil na nádraží. Franta za jeho posledním vagónem přeběhl přes koleje, a to už byl skoro doma. Zvolnil.

Na lískovém keři zahlédl zrzavou veverku.

9

14

Ale ten naproti zřejmě uměl odezírat ze rtů, protože odpověděl: „Kapustňák.“ Franta to po něm nejistě opakoval. „Kapustňák?“ divil se.

Koukali teď jeden druhému do očí. „Kapustňák,“ řekl znovu ten druhý. „Aha,“ na to Franta, ale nebyl z toho moudrý. „Kapustňák by snad měl připomínat kapustu, ne?“ Ten tvor se rozchechtal, asi mu rozuměl nebo mu četl myšlenky, a jak se chechtal, unikaly mu z tlamy bubliny. Skoro se za nimi ztrácel. Franta na ty bubliny zíral, ale neříkal už nic. Mluvení ho vyčerpalo. Jen se nechal nadnášet vodou a pomaloučku vyfukoval vzduch. Ať se směje… kapustňák.

Pak si všiml, že i jemu unikají bubliny z těla. Začal klesat dolů na dno.

Vylekal se toho. Zakopal nohama a zamáchal rukama a díky tomu zas vystoupal vzhůru na hladinu. Tam se nadechl a chvíli ležel klidně jako nafouknutý balón. Pak se protočil a těžká hlava mu visela dolů. Záda měl určitě venku z vody, protože ho začala pálit. Hodně ho pálila. Skoro jako by byl těsně u slunce. Honem se ponořil a začal vypouštět vzduch, aby klesal dolů ke dnu.

Panečku, jak to, že můžu pod vodou dýchat? Copak mám žábry? Jako ten kapustňák? Checheche, chechtal se. Bubliny stoupaly vzhůru a mezi nimi se motaly malé šedivé rybky. Jako by to pro ně byla vířivka. No jen si plujte, jen si plujte. Franta se odrážel nohama a dělal neohrabaná tempa rukama. Byl rozhodnutý prozkoumat okolí. Plul jako ponorka. Po dně.

A dýchal. První, co viděl, byly ulity. Některé byly prázdné a v jiných byli 15

stěnu nemocničního pokoje a pak na okno. Za oknem seděla na stromě vrána. Seděla a koukala. Pak otevřela zobák. Nejspíš zakrákala, ale tady to nebylo slyšet. Potom odletěla. Franta čekal, že se vrátí. Oči se mu sice zavíraly, ale nespouštěl je z okna. Čekal na vránu.

Upadal do spánku a zase se probouzel. Někdy byla všude kolem tma, někdy zářilo slunce a jindy svítila jen zářivka, která tiše bzučela.

A Franta čekal na vránu. Hodiny a hodiny.

Konečně! Konečně přilétla. Sedla si na stejnou větev za oknem a otvírala zobák. Franta se musel usmát. Snažil se někoho přivolat, aby mu tu vránu ukázal, a povedlo se mu vydat ze sebe hlas. No, spíš takové zakrákání. „Co je? Bolí tě něco?“ to byla sestřička. Nebo spíš její oči. Tentokrát jiné než posledně. Velké, hnědé a starostlivé. „Ty koukáš na tu vránu?“ zeptala se.

Mrkl na souhlas. „Ta tě hlídá, co?“ Chtěl znovu přikývnout, ale všechno se mu rozmazalo.

22

„Spinkej zase, spi. Kdo spí, ten se uzdraví.“ To byla babička.

Franta zavřel oči a spal. Zdálo se mu, že je doma a jí buchty. Chtěl najít makovou, ale pořád se mu to nedařilo. Babička se smála. „Tak jakou máš teď? Tvarohovou? Povidlovou? Jablkovou? Tak hledej, hledej dál…“ Spořádal jich asi sedm, než natrefil na tu makovou, a když ji našel, babička ho objala a smála se a smála. „Tak vidíš, kdo hledá, ten najde. A rozsviť si na to.“ Frantu zalilo světlo. Slyšel zvuk koleček. Ujížděl i s postelí kamsi pryč. „Hele, on kouká,“ řekl někdo.

Znělo to jako strejda Juraj, ale byl to chlápek v zeleném plášti, který se nad ním skláněl. „Jedeme na sál, kamaráde. Za chvilku nebudeš o ničem vědět.“ A opravdu. Za chvíli Franta o ničem nevěděl. Znovu ho zalilo světlo a on se propadl do nevědomí. Opět byl pod vodou. Tentokrát si připadal mnohem větší než posledně. Dokonce ho napadlo, jestli se nestal velrybou. Míjela ho hejna rybek a dole na dně viděl mořské hvězdice a koníky, jak se honí. A jako velryba chrlí gejzír dýchací fontánou, i on vyfoukl z plných plic a ulevilo se mu. Rozhlížel se, jestli někde neuvidí kapustňáka. V jednu chvíli měl dojem, že ho vidí dole za kamenem. Ale když se přiblížil, spatřil chobotnici. Byla obrovská. Vypustila modrý inkoustový oblak, koukla po něm jedním okem a byla ta tam. Franta neviděl nic než modrou. Nechal se kolébat vlnami a usínal.

Probudil ho až jasný ženský hlas: „Koukej, Františku, koukej, koukej!“ 23

Frantovi pobaveně zajiskřilo v očích. „Líbila se ti?“ ptali se ti zakuklenci. „A jakou chceš ještě?“ vyzvídali.

Franta vycenil zuby, jako že veverka přece má zuby.

Nepochopili to sice, ale začali zpívat další praštěnou písničku: „Když jsem šel z hub, ztratil jsem zub, našla ho Johana s dlouhýma nohama…“ Franta se usmál, přestože ho to bolelo, protože tuhle písničku milovala jeho babička, jenom ten konec nezpívala tak jako oni: „Nebo ti vytrhnu z drdolu chlup!“ Babička zpívala trošku sprostší verzi, a jak si to Franta vybavil, musel se tomu v duchu smát.

Nechtěl, aby odešli, nechtěl je pustit, chtěl, aby mu zpívali dál, bylo mu najednou tak dobře.

Do pokoje ale vešla sestřička: „Konec představení, musíme odpočívat. Co ti mám pustit, Frantíku?“ Jenže se při tom na Frantu ani nepodívala. Vůbec se nesnažila pochopit, že by chtěl ten akční film, co mu pouští ta druhá sestřička, co mívá noční služby. „Žádné akčňáky, kdepak. Hezky pohádku si dáme, ták,“ řekla rázně a pustila mu film Jak se budí princezny.

Franta zavřel oči a radši zase usnul.

26

27

Probudilo ho ostré světlo. Nad ním se opět skláněla sestřička a vedle ní i pan doktor. Pak se objevila druhá sestřička, která do pokoje vezla jakýsi přístroj na kolečkách. „Jen klid, Františku. Klid. Všechno bude zase dobré,“ těšili ho a napojili ho na přístroje.

Franta zavřel oči – a v ten moment byli draci zpátky. Už věděli, kde Frantu hledat. Vrhli se oba k posteli a začali z ní stahovat pokrývky. Taky začali vytrhávat přístroje ze zásuvky. Rvali postel na kusy. Franta se začal dusit, nemohl popadnout dech, házel sebou a byl hrozně vyčerpaný. Neměl už sílu bojovat. Cítil dračí zuby na svých nohou a rukou, cítil jejich kousance a po tvářích mu tekly slzy…

Vtom si vzpomněl na babičku: „Půjdeš-li ohněm, nespálíš se. Půjdeš-li vodou, nestrhne tě proud.“ Měl bych se modlit, říkal si, to jediný teď pomůže. Ale cvakaly mu zuby a nebyl toho schopen.

Když tu se odkudsi ozvalo psí zavrčení. Draci se zarazili a otočili hlavy k oknu. I Franta se tam podíval a zatajil dech. Byl tam bílý pes, ten s lidskýma očima. Stál na parapetu rozbitého okna. Chvíli čekal, pak se odrazil a jediným skokem se ocitl na Frantově posteli. Draci začali vztekle chrčet a dštít síru, ale taky couvat. Tasili drápy, prskali a plivali oheň, ale bílý pes na to nedbal. Skočil jednomu z nich po krku a zakousl se. Drak zavyl a chvíli s ním házel ze strany na stranu, aby ho setřásl. Jakmile se mu to podařilo, zamával křídly a vznesl se ke stropu. Druhý drak ho následoval, zuby vyceněné a hlavu u země. Psí vrčení přešlo v několik ostrých štěknutí, a to už se draci dali na ústup. Na okenním parapetu se zastavili a oba 38

si odplivli, pak to zasyčelo, zasténalo, skoro jako by zanadávalo – a najednou byl klid. Draci zmizeli ve tmě. Byli ti tam.

Franta ucítil na nose teplý psí dech a na hrudi tlapy. Jazyk ho několikrát olízl. Trochu ho lechtaly jemné psí chlupy a studil čumák, ale bylo mu dobře. Bylo mu tak dobře! Usnul klidným spánkem se psem v posteli.

Když se druhý den ráno probudil, stáli vedle něho pan doktor, pan primář a sestřička. „Tak Františku, zase jsi vyhrál,“ slyšel hlas doktora. „Jsi bojovník.“ Franta se na doktora usmál: „Já? Já ne.“ Pak znovu usnul a spal spánkem beze snů.

39

Co je to ten KAPUSTŇÁK?!

V našem příběhu vystupuje KAPUSTŇÁK. František ho popisuje jako dost zvláštní stvoření. Vypadalo jako hroch, ale takový ten hroch hračka. Milý a neškodný. A co vy? Víte, jak vypadá KAPUSTŇÁK? Kapustňák (latinsky Trichechus) je jediný rod z čeledi kapustňákovití, řád sirény (též nazývané ochechule). Je to velký vodní savec, který dosahuje velikosti okolo 3 m a váhy 400–600 kg. Žije ve sladké i slané vodě na západním pobřeží Afriky, východním pobřeží Jižní Ameriky a v mělkých, bahnitých pobřežních oblastech Severní, Střední a Jižní Ameriky a Karibského moře. Na rozdíl třeba od mrožů a tuleňů má rád teplou vodu. Je to býložravec – většinu času tráví pastvou na vodních rostlinách v mělkých vodách, a proto se mu také říká mořská kráva. Dříve byl loven pro tuk a maso, ale nyní je chráněný zákonem.

A teď to důležité, dávejte pozor: kapustňáci jsou savci, proto NEMAJÍ ŽÁBRY, jak si myslel ve svém snu Franta. Vydrží pod vodou sice o něco déle než člověk – když odpočívají, může to být až 20 minut, ale když plavou, musejí se vynořovat k nadechnutí každých 3 až 5 minut.

Vydala Cesta domů v Praze, 2021 Ilustrace Jakub Bachorík Odpovědná redaktorka Adéla Procházková 1. vydání Grafický design a sazba Eliška Kudrnovská, Designiq Použité písmo Trivia Humanist a Trivia Sans (Storm Type Foundry) Tisk H. R. G. spol. s r. o. © Cesta domů 2021 © Marka Míková © Jakub Bachorík ISBN 978-80-88126-81-2

www.cestadomu.cz/nakladatelstvi www.cestadomu.cz

Publikace nakladatelství Cesta domů můžete podpořit i vy, firemní i soukromí dárci.

Umožníte tak vydávání knih, které s dětmi, dospělými i odborníky otevírají nelehká témata smrti, umírání, péče a jiných těžkých životních situací.

Za vaši podporu předem děkujeme!

ISBN 978-80-88126-81-2