Issuu

dvouměsíčník České unie neslyšících, z. ú. 9-10/2026 | roč. XXX | 90 Kč

Charlie Bernolák Když se život změní během okamžiku

Redakce

Obsah

ČUN/ČMUN

Valná hromada ASNEP

Cena jednoho výtisku 90 Kč Roční tištěné předplatné 450 Kč včetně poštovného Kontakt redakce@cun.cz

Mezinárodní den hluchoslepých

UNIE 9-10/2026, ročník XXX ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY vydavatel časopisu a adresa redakce Česká unie neslyšících, z. ú., Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1

Kultura: Muzikál JAK

Kde na síti nás najdete? WEB www.cun.cz ISSUU issuu.com/casopisunie FACEBOOK www.facebook.com/CasopisUnie INSTAGRAM www.instagram.com/casopis.unie

Můžete si nás předplatit

e‑mail

redakce@cun.cz vedoucí redakce

Magda Jandusová šéfredaktor

Jan Semerád zástupce šéfredaktora

Ivana Hay Tetauerová redakční tým

Klára Zaoralová, Eva Vavříková, Barbora Flusserová, Kateřina Bímová tým pro zpracování překladů a videí

Aneta Braunová, Eva Kastnerová, Vladimír Šimon, Martin Jarůšek správce sociálních sítí

Ivana Hay Tetauerová jazyková korektura

Lucie Škardová titulní strana

Festival Neslyšících žen a Pavlína Spilková

Jak to vypadá v ČUN: Centrum zprostředkování simultánního přepisu – 1. část

Martin Jarůšek zadní strana

Tým Minirozhovoru grafický design, sazba

Šimon Sedláček Vychází 6× ročně Registrace MK ČR E 13987 SSN (print) 2464-7705 ISSN (online) 2464-7802 V časopise uvedené názory nemusí vyjadřovat oficiální stanovisko redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo upravovat příspěvky. Vydáno za podpory:

UNIE 9-10 2026

Charlie Bernolák: Když se život změní během okamžiku

Miss a Mister Deaf 2026 1. část

Editorial

Gallaudet University 3. část

Deanne BrayKotsur: Herečka, učitelka a žena, která věří v sílu jazyka

Kavárny neslyšících: Olomoucká kavárna

Sport: ME neslyšících v bowlingu a v kuželkách

Kultura: Choreografie světla

Jak fungují QR kódy v časopise UNIE U vybraných článků najdete dva QR kódy. První z nich obsahuje minutové video s krátkým shrnutím článku. Pokud se budete chtít dozvědět více, pod druhým QR kódem najdete delší, zhruba pětiminutové video s obsahem článku a nejdůležitějšími informacemi. Všechna videa s překlady článků budou dostupná také na našem facebooku a instagramu, můžete je tak zhlédnout na více platformách.

Drahé čtenářky, drazí čtenáři, přátelé a příznivci, léto už se nám chýlí ke konci a s ním snad skončí i žhnoucí dny a nepříjemné sucho, které nám ztěžují život a snahy o užívání si léta. Vidíme to i na naší přírodě, která se se suchem jen těžko potýká. Musíme to však společně zvládnout a doufat, že najdeme cestu, jak tyto klimatické nesnáze překonat i přes jejich údajnou neexistenci, kterou prohlašuje náš ministr zahraničí Petr Macinka. Dalším tématem, které hýbe společností, je AI. Umělá inteligence nám může výrazně usnadnit práci, někdy jí však začínáme svěřovat až příliš mnoho. Stačí se podívat na nejrůznější plakáty a pozvánky vytvořené pomocí AI, které často vypadají na první pohled působivě, ale jsou si navzájem podobné, postrádají kreativitu a často obsahují gramatické chyby nebo podivně formulované texty. Využívání AI samo o sobě není problém, ale stává se jím ve chvíli, kdy po ní přestaneme kontrolovat její výtvory a bezhlavě jí důvěřujeme. A proto jsem rád, že se u nás v časopise snažíme používání AI při tvorbě obsahu co nejvíc vyvarovat a chceme být sami nadále dostatečně kreativní. Nejlepším příkladem lidské kreativity jsou naše kulturní zprávy, konkrétně zmíním třeba muzikál JAK, výstavu obrazů od naší kolegyně s názvem Choreografie světla nebo festival Neslyšících žen a rozhovor s Pavlínou Spilkovou, která nedávno obdržela významné ocenění od časopisu Heroine. V ČUN tentokrát nahlédneme do Centra zprostředkování simultánního přepisu, kterýžto článek jsme ale, vzhledem k jeho délce, museli rozdělit na dvě části. Totéž jsme pak museli udělat i s článkem o Miss a Mister Deaf 2026, tak snad se vám budou oba „pokračovací články“ líbit. A na závěr vám doporučím velmi silný článek o Charliem Bernolákovi, který ukazuje příběh člověka, jenž se i přes všechny životní obtíže nevzdal svých snů a cílů. Příjemné čtení vám přeje Jan Semerád

UNIE 9-10 2026 3

ČUN–ČMUN

ČUN nechyběla na Veletrzích sociálních služeb text foto

Mgr. Martina Kronusová Dominik Henzl, Martina Kronusová

V červnu se naši pracovníci ze SAS, TS a Přepisu zúčastnili dvou Veletrhů sociálních služeb a Dne zdraví. Dne 4. června proběhlo setkání na Praze 12 a 17. června poté na Praze 13. Dvě zmíněné městské části Prahy nám významně pomáhají realizovat naše služby pro osoby se sluchovým postižením, neboť nám přispívají každý rok na

Tlumočnickou službu i Sociálně aktivizační službu v Praze nemalými částkami. Na Veletrzích máme možnost představit naše služby a projekty, což je pro nás velkým přínosem. Zároveň se můžeme setkat s pracovníky oborů sociálních

služeb a vyměnit si zkušenosti i s dalšími kolegy z jiných služeb. Velmi si vážíme podpory městských částí Praha 12 a 13 a jsme také nesmírně rádi za každoroční pozvánku na takto profesionálně připravené akce.

Poděkování Nadaci ČEZ za podporu modernizace České unie neslyšících text foto

Mgr. Martina Kronusová Dominik Henzl, Martina Kronusová

Česká unie neslyšících děkuje Nadaci ČEZ za finanční dar 250 000 Kč, který umožnil realizaci projektu „Rozvoj ČUN pro 21. století – Digitální krok k inkluzi“. Dar pomohl modernizovat vybavení poboček v Praze, Brně, Kroměříži, Karlových Varech a Ostravě. Díky této podpoře unie mohla být na pobočky pořízena nová

UNIE 9-10 2026

Nové čtecí zařízení v redakci časopisu Unie

IT technika, jako jsou počítače, notebooky, iPady, čtecí zařízení nebo signalizační zvonky, ale i kancelářský nábytek – židle, archivační skříně a úklidové vozíky. Kvalitní technické vybavení pomáhá zaměstnancům unie pracovat

efektivněji a vytvářet profesionální multimediální výstupy. Podpoří přípravu projektů Weblíčko, Minirozhovory, kurzy českého znakového jazyka i redakci časopisu Unie. Děkujeme Nadaci ČEZ za podporu moderní komunikace bez bariér.

Česká unie neslyšících v Liberci je místo, kde neslyšící lidé najdou pomoc, informace i přátelské prostředí. Mohou sem přijít, když potřebují poradit v jednání s úřady, bydlením nebo s jinými životními situacemi. Velkou výhodou je, že se zde komunikuje také ve znakovém jazyce, díky čemuž se mohou neslyšící klienti domluvit bez stresu a bariér. A nyní se vám představí jednotliví zaměstnanci této pobočky: Ondřej Bena – znakovému jazyku se věnuji přes 30 let; posledních pár let mám tlumočení i jako profesi. Za tu dobu jsem potkal spoustu skvělých lidí a mezi neslyšícími mám mnoho přátel. Jsou pro můj život velkým obohacením a jsem rád, že jsem do světa ticha pronikl. Podporuje mě v tom i moje manželka, která zase pomáhá neslyšícím dětem. Jsem rád, že se tlumočení můžeme věnovat společně. Ve volném čase mám rád turistiku, čtení Bible či posezení u dobrého jídla, např. v pražském Louvru. Ale třeba také IT technologie, které jsou pro mě koníčkem. Nela Gergelyová – pracuji v České unii neslyšících jako tlumočnice. V mládí jsem absolvovala kurzy ČZJ s neslyšícím lektorem právě od ČUN, což udalo můj životní směr. Po studiu oboru Čeština v komunikaci neslyšících jsem začala pracovat právě v Unii a pracuji také jako tlumočnice na liberecké základní škole pro neslyšící. Zbožňuji volejbal a výlety do ciziny. Lenka Marxová – již 12 let působím v ČUN na pobočce v Liberci jako pracovník v sociálních službách. Zaměřuji se na přímou práci s klienty, která probíhá ambulantně i terénně. Součástí mé

Představení kolegů z Liberce text

Magdalena Popovičová

foto

archiv ČUN Liberec

práce je aktivační a rehabilitační činnost, např. cvičení zaměřené na posílení celého těla či jemné motoriky, aerobik nebo relaxační techniky. Cílem je podpora fyzické kondice, zdraví a celkové pohody klientů. Tato práce mi umožňuje pomáhat klientům a přispívat ke zlepšení kvality jejich života. Volný čas ráda trávím v přírodě – procházkami a turistikou. Miluji tanec a cvičení a účastním se nejrůznějších workshopů a sportovních aktivit. Také chvíle strávené s rodinou a přáteli, v příjemné atmosféře u kávy, jsou pro mne radostí. Šárka Polová – v ČUN pracuji 8 let jako lektorka ČZJ a jsem spokojená. Baví mě studenty učit kreativně – různými způsoby, např. pomocí obrázků aj. Stalo se mi, když mě studenti (už po ukončení kurzu) potkali na ulici, že mi děkovali a vyprávěli, jak se jim teď, např. v zaměstnání (lékaři), lépe daří v komunikaci s neslyšícími pacienty. Z toho usuzuji, že moje práce má smysl. Dobrovolně pomáhám v bufetu v Klubu neslyšících a organizuji také turistické výlety, které, spolu s procházkami se psem, sama zbožňuji. Navíc ráda peču a vařím podle receptů na

internetu – experimentuji – buď se to povede nebo ne. Monika Lukášová – v ČUN jsem nováčkem a protože ráda druhé „opečovávám“, pomáhám neslyšícím v sociální oblasti – tj. dohledávám informace, které potřebují ke zlepšení momentální situace, ať už je to otázka práce, bydlení nebo třeba různých příspěvků apod. Rovněž je spolu s tlumočníkem mohu doprovodit tam, kam potřebují. Jejich spokojenost je pro mne odměnou. Odpočívám aktivně – sportem i fyzickou prací. Rovněž miluji přírodu, kam chodím v zimě na běžky a po zbytek roku na výlety – nejen, že si dám do těla, ale vyčistím si i hlavu a načerpám klid. Krom toho ráda čtu, pletu a maluju obrázky. ČUN Liberec je místo, které klientům poskytne nejen potřebnou pomoc, ale také setkávání. Neslyšící tu mohou trávit čas společně, povídat si a sdílet své zkušenosti v prostředí, kde se cítí dobře a přijímaní. Podobná místa dokazují, že i malé kroky mohou přinést velkou změnu. Podpora, porozumění a možnost komunikace jsou pro neslyšící zásadní. Chceš také pomáhat druhým? Možná se právě ty můžeš stát novou posilou týmu ČUN.

UNIE 9-10 2026 5

Když se galerie otevírá neslyšícím dětem Může být galerie místem, kde se neslyšící děti cítí přirozeně, svobodně a nepociťují žádné komunikační bariéry? Letošní jaro ukázalo, že ano. Díky spolupráci České unie neslyšících (ČUN Praha) a Národní galerie Praha se děti zapojené do výtvarné dílny vydaly na cestu za uměním prostřednictvím českého znakového jazyka. text

Ivana Hay Tetauerová

foto

NGP - Katarína Hudačinová

Výtvarnou dílnu vede v rámci Sociálně aktivizační služby ČUN Praha neslyšící výtvarnice Ivana Hay Tetauerová, doktorandka Didaktiky výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, která se dlouhodobě věnuje galerijní a muzejní edukaci neslyšících. Spolupracuje s Kristýnou Říhovou, edukátorkou Národní galerie Praha a absolventkou stejného oboru. Do projektu se zapojily neslyšící děti ze Základní školy pro sluchově postižené v Praze-Radlicích, které pravidelně navštěvují výtvarnou dílnu v ČUN Praha. Díky finanční podpoře Městské části Praha 1 bylo možné zajistit tlumočení do/z českého znakového jazyka a uskutečnit jarní cyklus workshopů. Během

UNIE 9-10 2026

jara tak děti navštívily tři vzdělávací programy ve Veletržním paláci pod vedením lektorky Kláry Huškové Smyczkové. V programu V galerii se skicákem si vytvořily vlastní výtvarný cestovatelský deník inspirovaný vystavenými díly, druhý program s názvem Blízkost sochy jim přiblížil rozmanitost sochařství prostřednictvím práce s různými materiály, prostorovými konstrukcemi i sádrového otisku vlastní ruky. Cyklus uzavřel program Na hladině i pod hladinou, během něhož experimentovaly s vodou, světlem, akvarelem a fotografií. Každý program spojoval komentovanou prohlídku expozice s navazující tvůrčí dílnou. Děti poznávaly umělecká díla, diskutovaly

o nich v českém znakovém jazyce (ČZJ) a své zážitky přenášely do vlastní tvorby. Díky přítomnosti neslyšící vedoucí výtvarné dílny i vychovatelů ovládajících ČZJ se do programů přirozeně promítala také témata z každodenního života Neslyšících. Při programu věnovaném vodě si například uvědomily jednu z výhod znakového jazyka – možnost komunikovat i pod vodou. Sdílely také zkušenosti s cestováním a setkáváním s neslyšícími z různých zemí, se kterými si díky znalosti svých znakových jazyků dokážou poměrně snadno porozumět. Umělecká díla se tak stala inspirací nejen pro výtvarnou tvorbu, ale také pro rozhovory o identitě, komunikaci a kultuře Neslyšících. Bylo radostí sledovat nadšení dětí, jejich zvídavost i odvahu sdílet vlastní názory. Mnohé z nich navštívily galerii tímto způsobem vůbec poprvé a odcházely s pocitem, že umění je otevřené i jim. Spolupráce však nekončí samotnými návštěvami galerie. Po každém

Z domova

programu následuje společná reflexe s edukátorkou, která přináší nové podněty pro další rozvoj přístupných galerijních programů. Získané zkušenosti jsou zároveň součástí disertačního výzkumu Ivany Hay Tetauerové v rámci projektů na PedF UK pod vedením docentek Marie Fulkové a Magdaleny Novotné: „Naším cílem není jen přivést neslyšící děti do galerie. Chceme, aby se v ní cítily vítané, rozuměly tomu, co vidí, mohly se ptát ve svém přirozeném jazyce a odcházely s pocitem, že umění je i jejich světem.“ Děkujeme Městské části Praha 1 za finanční podporu projektu, díky níž bylo možné zajistit tlumočení do/z ČZJ a zpřístupnit dětem svět výtvarného umění. Za zajištění tlumočení děkujeme Centru pro neslyšící a nedoslýchavé (CNN, o.p.s.), zejména tlumočnicím Monice Boháčkové a Barboře Levíčkové. Těšíme se na další spolupráci s Národní galerií Praha a věříme, že podobných příležitostí budou mít neslyšící děti stále více. Umění totiž patří všem.

ASNEP má novou Radu a Kontrolní komisi zdroj

tisková zpráva ASNEP

Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel, z. s. (ASNEP) uspořádala mimořádnou valnou hromadu, jejímž hlavním bodem byly doplňující volby do Rady ASNEP a Kontrolní komise. V prvním kole voleb, které proběhlo 18. června 2026, získal potřebný počet hlasů jediný kandidát – Jindřich Mikulík. Radu ale musí tvořit minimálně pět osob, a proto byly vyhlášeny doplňující volby. Ty proběhly v pátek 4. září 2026 v prostorách ČUN Praha. Nové složení Rady ASNEP si můžete prohlédnout na grafice. Nově zvolená Rada se zavázala v následujícím období zastupovat zájmy ASNEP a podílet se na dalším směřování a rozvoji organizace. Jejím úkolem bude mimo jiné pokračovat v prosazování práv a oprávněných zájmů neslyšících a nedoslýchavých lidí a posilovat spolupráci mezi členskými organizacemi. Mimořádná valná hromada zároveň zvolila novou Kontrolní komisi ASNEP. K Michaele Hlavaté, která byla zvolena v prvním kole, se po doplňujících volbách připojili Petr Vysuček a Kristýna Havlová. ASNEP gratuluje všem členkám a členům zvoleným do nové Rady a Kontrolní komise a přeje jim mnoho úspěchů v nadcházejícím funkčním období.

UNIE 9-10 2026 7

Hluchoslepý Benjamin Gutwein uvedl účastníkům přednášku o životě s hluchoslepotou v Německu

II. ročník Mezinárodního dne hluchoslepoty 2026 text

Barbora Flusserová

foto

archiv ASNEP, z. s.

Hluchoslepá účastnice se dorozumívala pomocí taktilního znakového jazyka

Dne 20. června 2026 se v Komunitním centru Matky Terezy v Praze uskutečnilo osvětové setkání osob s hluchoslepotou v rámci již druhého ročníku Mezinárodního dne hluchoslepoty. Tuto akci zorganizovala ASNEP, z. s., s finanční podporou Světlušky – Nadačního fondu Českého rozhlasu a díky poskytnutí prostoru Komunitního centra Matky Terezy. Program byl velmi bohatý – zahraniční host Benjamin Gutwein přiblížil život osob s hluchoslepotou v Německu, Anna Radová představila vývoj výzkumu Usherova syndromu a hluchoslepá Barbora Flusserová sdílela svou zkušenost z projektového školení Erasmus+ spolu s neslyšící asistentkou Darinou Mikulíkovou a neslyšícím tlumočníkem Dominikem Holišem, kteří se podělili o své zkušenosti s asistováním a tlumočením pro osoby s hluchoslepotou. Oproti loňskému roku se počet účastníků téměř zdvojnásobil. Akce totiž svou přístupností oslovila nejen osoby s kombinovaným postižením sluchu a zraku včetně vozíčkářů, ale i jejich blízké a širší

8 UNIE 9-10 2026

veřejnost. Díky asistentům, tlumočníkům, přepisovatelům a dalším dobrovolníkům byl celý program, co se komunikačních Ředitelka ASNEP (vlevo) se dorozumívala s hluchoslepým potřeb a uspořádání zahraničním hostem (vpravo) prostoru týká, bezdíky tlumočníkům z ČZJ do MZS bariérový. Nechyběla také známá neslyšící moderátorka Markéta Spilková, která se v průběhu programu věnovala účastníkům, a Vladimír Šimon, který s účastníky uvedl networking o potřebách osob s hluchoslepotou žijících v ČR. Během přestávek si přítomní návštěvníci povídali nebo společně hráli nejrůznější hry pro nevidomé, absolvovali společné focení a nechybělo samozřejmě ani občerstvení a společný oběd. Účastníci si mohli prohlédnout také Expo organizace Klub přátel červenobílé hole (KPČH). Velké poděkování patří ředitelce ASNEP, z. s., paní Lence Oprchalové, za její účast a podporu komunity osob s hluchoslepotou. Setkání se povedlo velmi dobře a oproti loňskému roku si všichni užili i delší doprovodný program.

Muzikál JAK

Může muzikál změnit pohled na svět neslyšících? Jedinečný studentský muzikál, na kterém spolupracují studenti Gymnázia Evolution a Střední školy pro sluchově postižené ve Výmolově ulici v Praze (obor Asistent zubního technika), se během dvou let stal symbolem spolupráce, vzájemného respektu a skutečné inkluze. Jeho cesta vyvrcholila 10. června 2026 slavnostní derniérou v Divadle Broadway. text

Ivana Hay Tetauerová

foto

archiv JAK

Inspirací se stalo dílo Labyrint světa a ráj srdce od Jana Amose Komenského, jehož iniciály byly také inspirací pro název muzikálu – JAK. Zpracované téma oslovilo slyšící i neslyšící mladé lidi, kteří spolu vystupovali na jevišti, a ukázalo, že umění dokáže otevírat i důležité společenské otázky. Hudba, tanec, divadlo a český znakový jazyk vytvořily jedinečný celek, ve kterém se přirozeně propojily oba světy. Na projektu se podílelo více než 250 studentů, přibližně 20 pedagogů, tlumočníci českého znakového jazyka a další odborníci a za každým představením byly měsíce příprav – překlady písní do českého znakového jazyka, společné zkoušky, choreografie i tvorba přístupného webu. Významnou osobností projektu byla Andrea Krajčíková Kalců, neslyšící pedagožka školy ve Výmolově ulici, která se, společně s další neslyšící pedagožkou

Když umění propojuje světy

Zuzanou Hájkovou, výrazně podílela na spolupráci s Gymnáziem Evolution. Za svůj přínos získala letos ocenění Pražský učitel 2026, které uděluje Magistrát hlavního města Prahy. Ocenění je tak uznáním nejen její dlouholeté pedagogické praxe, ale i přínosu pro propojení světa slyšících a neslyšících. Úspěch celého projektu podtrhla také prestižní Cena Vladimíra Jochmanna (Labyrint světa), kterou získala pedagožka z Gymnázia Evolution Lenka Vašátková. Přestože se červnovou derniérou uzavřela jedna etapa tohoto výjimečného projektu, jeho odkaz pokračuje dál. Součástí derniéry byl totiž také křest limitované vinylové desky s hudbou z muzikálu. Vybrané hudební i mluvené ukázky jsou dostupné také na Spotify. Tvůrci zároveň připravují sérii přibližně 14 videoklipů v českém znakovém jazyce, kterými zpřístupní písně neslyšícím divákům a vytvoří krásnou vzpomínku nejen pro studenty, kteří se na muzikálu podíleli.

Andrea Krajčíková Kalců: „Ocenění pro mě bylo velkým překvapením a zároveň potvrzením, že naše práce má smysl. Vnímám ho jako ocenění celého týmu – studentů, kolegů, tlumočníků i všech, kteří se na muzikálu podíleli. Díky nim vznikl projekt, který ukázal sílu spolupráce slyšících a neslyšících. Věřím, že nám toto ocenění pomůže pokračovat v dalších společných projektech a přinese studentům nové příležitosti.“

UNIE 9-10 2026 9

Neslyšící ženy 2026 Festival Síla ženy

Uskupení Neslyšící ženy uspořádalo ve dnech 12.–14. června 2026 ve Střelských Hošticích u Strakonic již třetí ročník víkendového festivalu. V rámci pestrého programu plného inspirace, sdílení, nových zkušeností i společných zážitků se setkaly Neslyšící ženy a ženy s hluchoslepotou z celé České republiky a přijely dokonce i neslyšící Slovenky. Akce se zúčastnily i dvě naše redaktorky – Eva Vavříková, která připravila reportáž z festivalu, a Ivana Hay Tetauerová, jež pro účastnice připravila arteterapeutické aktivity. Reportáž doplňuje také vyprávění Pavlíny Spilkové, vedoucí uskupení Neslyšící ženy, o jejím loňském ocenění Heroine. text

Eva Vavříková

foto a zdroje

Nikola Halušková, Jana Plavec pro HEROINE

Festival Neslyšících žen

Festivalu se zúčastnilo celkem 55 žen. Program nabídl ranní Lucie Šímová rozcvičku s jógou, seznamování vítá účastnice po jejich s ostatními účastnicemi, vzápříjezdu jemnou podporu v bezpečném prostředí i sdílení nových informací a inspirativních příběhů. Část žen se festivalu účastnila poprvé a odjížděla s řadou nových inspirativních zážitků. Nadšené neslyšící Slovenky si akci velmi pochvalovaly – podobné setkání se na Slovensku dosud neuskutečnilo. Celým festivalem provázely čtyři členky z celkem osmičlenného týmu Neslyšících žen – Pavlína Spilková, Veronika Rafflerová, Lucie Šímová a Otília Jassušová, které se střídaly v moderování jednotlivých programů. Tématem letošního setkání byla Síla ženy symbolicky spojená s červenou barvou, přičemž tváří a inspirací festivalu se stala známá mexická malířka a feministka Frida Kahlo. Součástí výzdoby byl proto také fotokoutek s jejím portrétem, kde se účastnice mohly vyfotografovat. Festival probíhal v českém znakovém jazyce (ČZJ) a program byl přizpůsoben také neslyšícím ženám se zrakovým postižením. K dispozici měly asistenty, tlumočníky ČZJ, tlumočení do taktilního znakového jazyka i zrcadlové tlumočení. V pátek v podvečer se do deštivých Střelských Hoštic začaly sjíždět neslyšící ženy. Festival zahájilo úvodní seznamování všech účastnic, přičemž každá prozradila proč na místo přijela a co pro ni znamená síla ženy. Všechny odpovědi byly stručně zaznamenány na barevné lístečky, které vytvořily společnou nástěnku. Všechny přítomné obdržely od uskupení Neslyšící ženy milý

Zleva: Veronika Rafflerová, Lucie Šímová, Otílie Jassušová a Pavlína Spilková

UNIE 9-10 2026

uvítací dárek a večer pokračoval volnou zábavou až do pozdních hodin. V sobotu se počasí umoudřilo a vysvitlo slunce. To přišlo vhod při venkovním focení, během něhož vznikly krásné společné fotografie žen oblečených v červených odstínech a doplňcích. Hlavní program otevřela Pavlína Spilková přednáškou Síla ženy, v níž se věnovala pojmu feminismus. Přítomným ženám vysvětlila jeho skutečný význam a vyvrátila nejčastější mýty, které s ním bývají spojovány. Připomněla také významné osobnosti, například Marii Curie-Skłodowskou, již zmíněnou Fridu Kahlo nebo neslyšící americkou herečku Marlee Matlin. Během diskuse si ženy uvědomovaly, že v různých životních situacích zastávají mnoho rolí – jsou matkami, dcerami, manželkami či kolegyněmi. Shodly se také na tom, že je důležité hledat zdravou rovnováhu mezi povinnostmi a vlastními potřebami či zájmy. Podle Pavlíny Spilkové je uměním ujasnit si co chci a co musím, stát si za svým rozhodnutím a být sama se sebou spokojená – neřídit se pouze tím, co očekává okolí nebo společnost. Zdůraznila také, že žena by si měla umět jasně vymezit své hranice – a že „ne“ skutečně znamená „ne“. Zaznělo také, že každá žena i každá rodina mají jiné potřeby a odlišný životní styl a to, co vyhovuje jedné, nemusí vyhovovat druhé – a je to naprosto v pořádku.

Piknik se čtyřmi neslyšícími bojovnicemi

Po obědě následovalo venkovní piknikové setkání, během něhož si neslyšící ženy vyslechly osobní příběhy čtyř neslyšících bojovnic. Ty otevřeně sdílely své zkušenosti s překonáváním nejrůznějších životních překážek s cílem povzbudit ostatní ženy, nabídnout jim vzájemnou podporu a inspirovat je.

O výrobky na bazárku byl veliký zájem

Společný tanec v kruhu roztančil účastnice během kulturního večera

Součástí festivalu byla také prezentace a prodej originálních rukodělných výrobků neslyšících tvůrkyň, které se těšily velkému zájmu návštěvnic. K zakoupení byly třeba domácí makronky, propagační předměty Neslyšících žen a umělecké skupiny Hands Dance, háčkovaná zvířátka a postavičky, taštičky, vonné svíčky, vlasové doplňky a mnoho dalších výrobků. Výtěžek z bazaru byl určen na zajištění tlumočení pro ženy s hluchoslepotou. V sobotu odpoledne se neslyšící ženy zapojily do různých aktivit – na výběr byla arteterapie, zumba, aerobik, volejbal, akrojóga (párová akrobacie) a workshop Znakový jazyk v umění. Všechny aktivity se těšily velkému zájmu a přinesly účastnicím radost, uvolnění i nové zkušenosti.

Nedělní dopoledne patřilo brainstormingu, který řídila Tamara Zúdorová. Přišla neslyšící ženy seznámit s kreativní metodou zaměřenou na hledání nových nápadů a pro mnohé návštěvnice šlo o zcela novou zkušenost. Jejich úkolem bylo vytvořit myšlenkovou mapu, do níž zaznamenaly své cíle pro nadcházející rok i změny, kterých by chtěly ve svém životě dosáhnout. Následovaly skupinové diskuse, během nichž společně hledaly možnosti a konkrétní kroky, díky kterým mohou záměry uskutečnit.

Akrojóga přinesla spoustu zábavy

Nápady létaly vzduchem – ženy v zajetí brainstormingu

Sobotní večer patřil kulturnímu programu a noční procházce. Veronika Slámová ze skupiny Hands Dance přednesla v uměleckém znakovém jazyce píseň You Raise Me Up, kterou nazpíval Josh Groban. Všechny přítomné ženy se k ní Veronika Slámová připojily a společně ji ztvárnily též v uměleckém znakovém jazyce. Následně Katka Davidová odvyprávěla v uměleckém znakovém jazyce dílo s názvem „Můj příběh“.

Před odjezdem domů proběhlo poděkování organizátorkám i všem tlumočnicím. Spokojené a odpočaté ženy vyjádřily své dojmy prostřednictvím milých vzkazů na barevných lístečcích, které následně připnuly na společnou nástěnku. A co chystá uskupení Neslyšící ženy do budoucna? Na květen 2028 je naplánován 4. ročník festivalu a ve stejném roce uskupení zároveň oslaví 10. výročí svého založení slavnostním plesem, který se uskuteční v listopadu.

UNIE 9-10 2026 13

Rozhovor

Rozhovor s Pavlínou Spilkovou, vedoucí uskupení Neslyšící ženy Co ti běželo hlavou, když ses dozvěděla, že jsi byla nominovaná na ocenění Moje Heroine? Když jsem se dozvěděla o nominaci na ocenění Moje Heroine, cítila jsem především velké překvapení a obrovskou radost. Nevnímám ho však jako ocenění jen pro sebe, ale především pro náš tým osmi žen, které si toto uznání skutečně zaslouží. Je to ocenění pro celý tým Neslyšících žen a zároveň potvrzení, že naše práce a úsilí mají smysl. Díky této nominaci jsme mohly ukázat světu, že i naše práce je důležitá. Velké poděkování patří Kláře Svobodové neboli Spocklidem (o té jsme psali v UNII 9–10/2023, pozn. red.), že o nás začala mluvit. Ocenění Moje Heroine vyzdvihuje inspirativní ženy z různých oblastí života. Jak ho vnímáš nyní s odstupem času? Naše uskupení funguje už téměř deset let, a proto ocenění vnímám především jako zásluhu celého týmu. Každá z nás je jiná, a právě díky tomu se skvěle doplňujeme. O to větší hodnotu pro nás získané ocenění má, protože vše děláme ve svém volném čase. Jak jsem již předtím říkala, je pro nás potvrzením, že naše práce má smysl, a zároveň nám dodává energii a motivaci pokračovat dál – pro všechny ženy, které naši podporu potřebují. Myslíš, že toto ocenění pomůže změnit pohled veřejnosti na neslyšící ženy? Že přispěje k zamyšlení nad jejich postavením a k větší osvětě v otázkách jejich životů, pracích a potřebách? Určitě ano. Věřím, že trpělivost přináší růže. Každý náš hlas, každé vystoupení i každé ocenění má smysl a pomáhá zvyšovat povědomí o životě neslyšících žen. Díky sociálním sítím jsme dnes více vidět, i když změny přicházejí postupně. Naší výzvou je, že přednášky i veřejná vystoupení probíhají v našem mateřském jazyce – českém znakovém jazyce. Většina slyšící společnosti mu však nerozumí, a proto jsme pro ni často stále trochu neviditelné a „neslyšené“. O to důležitější je pokračovat v osvětě, vytvářet příležitosti ke vzájemnému porozumění a ukazovat, že neslyšící ženy mají společnosti co nabídnout.

UNIE 9-10 2026

Jaký ohlas mělo ocenění mezi neslyšícími ženami? Vidí v něm povzbuzení, větší odvahu nebo inspiraci? Ano, vnímám, že díky tomuto ocenění je naše komunita ještě silnější. Mnoho neslyšících lidí nám psalo, gratulovalo a upřímně se s námi radovalo. Je krásné vidět, že naše práce pro ně znamená povzbuzení a inspiraci. Právě tato podpora nám dodává jistotu, že má smysl pokračovat dál a nevzdávat se. Přineslo ti ocenění nové příležitosti, kontakty nebo možnosti, jak dál rozvíjet aktivity Neslyšících žen? Ano, ocenění nám otevřelo další příležitosti a zároveň podpořilo naši dosavadní spolupráci s různými organizacemi. Jsme členkami České ženské lobby, díky čemuž můžeme být součástí širších diskusí o postavení žen a společně rozvíjet další aktivity. Naše uskupení působí pod Svazem neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR, který je členem Evropské unie neslyšících. Díky tomu se můžeme zapojovat také do mezinárodních aktivit, například do Evropského fóra neslyšících žen. Letos v listopadu se v Itálii uskuteční již čtvrté setkání, kterého se plánujeme zúčastnit. Velmi si vážíme toho, že máme možnost navazovat mezinárodní kontakty, sdílet své zkušenosti a vzájemně se inspirovat.

1. DÍL

Centrum zprostředkování simultánního přepisu:

Přepis, který otevírá svět komunikace

Jak to vypadá v ČUN

Přepisovatelé České unie neslyšících pomáhají lidem se sluchovým postižením překonávat komunikační bariéry prostřednictvím simultánního přepisu mluvené řeči. Služba je koordinovaná ze sídla v Havlíčkově ulici v Praze, kde pracují odborní pracovníci zaměření na podporu neslyšících, nedoslýchavých a ohluchlých osob. Jak jejich práce vypadá v praxi a s jakými situacemi se setkávají? V tomto a v následujícím čísle vám v rozhovorech postupně představíme sedm členů týmu, kteří přibližují svou každodenní práci i význam služby pro klienty. text foto

Klára Zaoralová archiv CZSP ČUN

Vedoucí služby a přepisovatelka Iveta Černá Jaké služby pobočka přepisovatelů nejčastěji poskytuje? Poskytujeme sociální službu simultánního přepisu, a to jak v prezenční, tak i v online či hybridní formě (jeden přepisovatel fyzicky na místě a druhý k němu připojený online). Poskytujeme také přepis audiozáznamů a titulkování. Stejné služby poskytujeme také jako komerční, tedy soukromým subjektům, které si za službu platí, pokud nejsou splněny podmínky pro sociální službu. Komu je vaše služba primárně určena? Služba je určena osobám se sluchovým postižením, které nekomunikují pomocí znakového jazyka nebo preferují češtinu. Nejčastěji se jedná o lidi, kteří ztratili sluch až v průběhu života, tedy jejich primárním komunikačním jazykem je čeština. Může se jednat i o klienty, kteří mají jako primární jazyk znakový, ale češtinu mají na velmi dobré úrovni. Kolik přepisovatelů aktuálně na pobočce působí? Na pracovní poměr jako přepisovatelka pracuji já a kolegyně Karin Cigániková. Externě s námi spolupracuje aktuálně 11 přepisovatelů. Toto číslo se ale v průběhu času proměňuje, protože tito přepisovatelé mají přepis jako přivýdělek ke své hlavní práci. Někdo nový přijde a někdo jiný zase odejde. Nicméně většina našich externích přepisovatelů tvoří tvrdé jádro a je u nás dlouhodobě.

UNIE 9-10 2026

Jak to vypadá v ČUN

Co obnáší vaše role vedoucí pobočky? Mým hlavním úkolem je zajistit, aby služba fungovala spolehlivě jak pro klienty, tak pro přepisovatele. Koordinuji práci týmu, řeším každodenní provoz, starám se o organizační a administrativní stránku služby, rozvoj týmu i nastavování procesů, které nám umožňují poskytovat co nejlepší podporu lidem se sluchovým postižením. Co vás na této práci nejvíce baví? Na této práci mě nejvíce baví různorodost, možnost podívat se na zajímavá místa a seznámit se s novými lidmi. Na samotném přepisu mě baví nutnost plného soustředění, kdy se člověk dostane do tzv. flow. Na práci vedoucí mě baví možnost ovlivňovat směřování služby, realizovat nové nápady a hledat cesty k dalšímu rozvoji. Jaké vlastnosti by měl mít dobrý přepisovatel? Práce přepisovatele vyžaduje specifickou kombinaci schopností. Z těch odborných to je rychlost psaní minimálně 380 úhozů za minutu a skvělá znalost českého (případně anglického) jazyka. Z psychologických vlastností je potřebná výborná koncentrace, schopnost dlouhodobého udržení pozornosti, rychlé zpracování informací, schopnost zpracovávat více informací najednou, výborná krátkodobá paměť, schopnost rychlé reakce a odolnost vůči stresu. Dále je potřeba, aby byl přepisovatel technicky zdatný a uměl obsluhovat rozhraní, ve kterém probíhá přenos přepisu online nebo prezenčně na tablet. Výhodou je dobrá orientace v daném tématu přepisování, nicméně to je věc, kterou nelze naplánovat, proto jsou pro nás důležité přípravy, kde se seznámíme s důležitými pojmy či jmény. Často se však povede protnout téma přepisu s odborným zaměřením přepisovatele, protože naši přepisovatelé pocházejí z různých profesních oblastí. Z tzv. měkkých dovedností je potřeba pečlivost, spolehlivost, empatie, ale také schopnost profesionálního odstupu, diskrétnost a mlčenlivost. Jaké nástroje nebo technologie při přepisování používáte? Používáme specializovaný software pro simultánní přepis, kvalitní technické vybavení a nástroje, které zvyšují rychlost a přesnost práce – například klávesové zkratky nebo databáze odborných pojmů. Přepis zprostředkováváme různými způsoby podle potřeb klienta – text může být zobrazen na obrazovce počítače, tabletu, projektoru nebo velkoplošné obrazovce.

Využíváme také tzv. chodícího přepisovatele – takový přepisovatel má na sobě pomocí speciálního postroje připevněný laptop a může přepis poskytovat přímo v terénu. Přesto zůstává nejdůležitější role přepisovatele, jeho zkušenosti, práce s kontextem a schopnost zachytit správný význam sdělení. Jaké plány má vaše pobočka do budoucna? Do budoucna chceme především pokračovat v rozvoji a zkvalitňování služby tak, aby co nejlépe odpovídala potřebám lidí se sluchovým postižením. Rádi bychom dále zvyšovali dostupnost simultánního přepisu, rozvíjeli spolupráci s institucemi a organizacemi, kde může tato služba pomáhat odstraňovat komunikační bariéry, a hledali nové možnosti, jak službu přiblížit ještě širšímu okruhu uživatelů. Současně se chceme zaměřit na další rozvoj našeho týmu, sdílení odborných zkušeností a nastavování efektivních procesů, které nám umožní udržet vysokou kvalitu poskytované služby i při jejím dalším rozvoji.

Medailónek Ivety Jaká je vaše nejoblíbenější hláška nebo životní motto? „Mám velmi jednoduchý vkus. Spokojím se vždy s tím nejlepším.“ – Oscar Wilde Jaké jídlo byste mohl(a) jíst každý den? Sladkosti Jakou aplikaci v mobilu používáte nejčastěji? Spotify Káva, nebo čaj? Čaj Moře, nebo hory? Hory Kniha, nebo film? Kniha

UNIE 9-10 2026 17

Jak to vypadá v ČUN

Přepisovatelka Karin Cigániková Jak jste se dostala k práci přepisovatelky? K práci přepisovatelky jsem se dostala přes soutěže v psaní všemi deseti, kterých jsem se účastnila na střední škole. V rámci studia na obchodní akademii jsem si tuto dovednost osvojila a poté jsem reprezentovala školu na českých i mezinárodních soutěžích. ČUN mě pak sama oslovila, jestli bych jako úspěšná reprezentantka a „rychlopísařka“ nechtěla pracovat jako přepisovatelka. Přišlo mi to jako velmi zajímavá nabídka a v ČUN pracuji od roku 2018 až dodnes.

dlouhou dobu v kuse je náročné a s únavou klesá přesnost. Pro stoprocentní výkon přepisovatele jsou tedy velmi důležité i přestávky. Zejména pokud je mluvčí trochu rychlejší, je nutné opravdu velké soustředění, aby byl zaznamenaný text co nejpřesnější. Vždy cílíme na maximální přesnost, proto musí být přepisovatel na přepis co nejvíce připravený a také odpočatý. Setkáváte se při práci s nějakými specifickými výzvami? Nejčastější výzvou, se kterou se setkáváme, je asi neočekávaná stávka techniky. Stane se, že ne všechno funguje tak, jak by mělo, a pak je úkolem přepisovatele, aby si poradil. Většina přepisovatelů je už ale zkušená a v odstraňování technických problémů proškolená, proto i tyto výzvy zvládáme.

Jak vypadá běžný pracovní den přepisovatele? Hodně záleží, jestli jdu na prezenční nebo online přepis. U online přepisů se před přepisem domluvím s kolegou na tom, jak se budeme střídat a kdo začne. Minimálně den předtím si také nastuduji materiály a podklady k přepisu, abych byla připravena na odborné termíny a udělala si obrázek, o čem přepis bude. U prezenčních přepisů často cestuji po celé Moravě, a tak moje příprava na přepisy zahrnuje i hledání a plánování si cesty tak, abych byla na místě s dostatečným předstihem. Poměrně velkou část dne mi také umí zabrat byrokracie – papírování a vyřizování e-mailové komunikace.

Medailónek Karin

Jak náročná je tato práce z hlediska soustředění a přesnosti? U přepisovatele je důležité, aby se plně soustředil po celou dobu, kdy přepisuje. Proto se s kolegy na delších přepisech střídáme třeba po 30 minutách, protože udržet pozornost

Moře, nebo hory?

18 UNIE 9-10 2026

Jaká je vaše nejoblíbenější hláška nebo životní motto? „Kdo se směje naposled, ten má pomalý internet.“ Jaké jídlo byste mohl(a) jíst každý den? Těstoviny Jakou aplikaci v mobilu používáte nejčastěji? Instagram Káva, nebo čaj? Čaj

Moře Kniha, nebo film? Kniha

Přepisovatel Václav Mikula

Co vás na této práci nejvíce baví? Nejvíce mě těší, že moje práce pomáhá druhým. Zároveň mě baví rozmanitost klientů i prostředí a také to, že přepis vyžaduje stoprocentní soustředění na jednu činnost. Setkáváte se při práci s nějakými specifickými výzvami? Výzvy vyhledávám rád, ať už se jedná o chodícího přepisovatele ve ztížených podmínkách, přepis schůzí společenství vlastníků, kde se často lidé překřikují, či například soudní přepisy, které bývají emočně vypjaté. Jak probíhá spolupráce mezi přepisovateli v týmu? Při delších přepisech přepisujeme ve dvojici. Je důležité se domluvit na předání přepisu. Výhodou je, že si můžeme vzájemně opravovat případné chyby a každý si během střídání trochu odpočine. Máte nějakou zajímavou nebo netradiční zkušenost z praxe, o kterou byste se podělil? V poslední době jsem přepisoval na festivalu Open

Jak to vypadá v ČUN

House a jako chodící přepisovatel s notebookem v postroji jsem nastoupil do otevřeného neustále jedoucího výtahu páternoster.

Medailónek Václava Jaká je vaše nejoblíbenější hláška nebo životní motto? „Všechno jde, když se chce.“ Jaké jídlo byste mohl(a) jíst každý den? Jogurt s granolou a ovocem Jakou aplikaci v mobilu používáte nejčastěji? Mapycz Káva, nebo čaj? Čaj Moře, nebo hory? Hory Kniha, nebo film? Kniha

Ekonomka Barbora Herzánová Mnoho lidí si pod prací ekonomky představí hlavně čísla. Jak ve skutečnosti vypadá vaše práce v neziskové organizaci? Ano, je to tak, moje práce je převážně o číslech a datech. Zpracovávám realizované objednávky, počítám odpracované hodiny a výši odměn za práci. Dále zajišťuji mzdové podklady, hlídám čerpání rozpočtu a vedu agendu cestovních příkazů. Vytvářím také cenové kalkulace, připravuji podklady k fakturaci, kontroluji úhrady faktur, hradím faktury a sleduji, jak se objem objednávek vyvíjí ve srovnání s loňským rokem.

Jak vaše práce přispívá k fungování služby pro klienty? Bez mé práce by lidé, díky kterým služba funguje, nedostali zaplaceno. Kromě toho zajišťuji, aby byly v pořádku mzdové podklady, fakturace, rozpočty i další administrativní procesy, které jsou pro bezproblémový chod služby nezbytné. Co vás na vaší práci baví nejvíce? Nejvíce mě baví její pestrost. Každou chvíli řeším něco jiného, přeskakuji z jednoho úkolu na druhý a práce tak není stereotypní. Díky tomu je každý den trochu jiný a stále se něco děje. Na co jste v souvislosti s fungováním CZSP nejvíce pyšná? Nejvíce jsem pyšná na své kolegy a na to, jak svou práci zvládají. Není to jednoduchá práce – vyžaduje spoustu komunikace, empatie, trpělivosti a nasazení. O to víc si vážím toho, s jakým přístupem a odhodláním každý den svou práci dělají.

Medailónek Barbory Jaká je vaše nejoblíbenější hláška nebo životní motto? „To je život!“ Jaké jídlo byste mohl(a) jíst každý den? Mentolky Jakou aplikaci v mobilu používáte nejčastěji? Facebook Káva, nebo čaj? Káva Moře, nebo hory? Hory Kniha, nebo film? Kniha

UNIE 9-10 2026 19

Charlie Bernolák Když se život změní během okamžiku

Během několika měsíců vedle své vrozené slepoty prakticky přišel i o sluch, možnost samostatné chůze i jistotu, že zvládne obyčejnou cestu městem. Přesto se nevzdal. Je doktorandem na oboru vojenské psychologie, pracuje jako krizový intervent a svým příběhem dodává naději lidem, kteří se ocitli na dně. text foto

Ivana Hay Tetauerová Martin Jarůšek a archiv Charlieho Bernoláka

Stanice metra I. P. Pavlova. Lidé spěchají do práce, v rukou drží kelímky s kávou a oči mají upřené do mobilních telefonů. Pro většinu lidí je cesta městem samozřejmostí. Pro třiadvacetiletého Charlieho Bernoláka je však každá cesta malou expedicí. Sedí na mechanickém vozíku a v ruce drží červenobílou hůl upozorňující na hluchoslepotu. Před každou cestou si ověřuje, zda fungují výtahy a zda je trasa bez bariér. „Pro mě není nejtěžší vědět, kam jedu. Nejtěžší je zjistit, jestli se tam vůbec dostanu,“ říká věcně. Na první pohled by člověk mohl získat dojem, že před sebou vidí mladého muže, kterému osud příliš nepřál. Po několika minutách rozhovoru ale pochopí něco úplně jiného. Charlie se nevzdává. Jeho příběh není jen o zdravotním postižení, ale především o mimořádné lidské odolnosti.

Během několika měsíců bylo všechno jinak

Nový jazyk, nový svět

Charlie se narodil s těžkým zrakovým postižením. Na pravé oko nevidí vůbec, v levém mu zůstal jen prakticky nepoužitelný zbytek zraku. Přesto se nikdy nepovažoval za člověka, kterého by jeho handicap jakkoli definoval. Vykonával aktivity jako každý jiný, aktivně sportoval a zajímal se o kulturní dění kolem sebe. Zásadní zlom nastal vloni, v roce 2025. Během několika měsíců začal rychle přicházet i o sluch, přidaly se navíc poruchy rovnováhy, časté pády a nakonec i invalidní vozík. „Ještě v únoru jsem byl ‚jen‘ nevidomý. Pak se mi začal zhoršovat sluch, přidaly se problémy s rovnováhou, přestaly mi fungovat nohy a během jednoho měsíce jsem skončil na vozíku. Nikdy jsem si neuměl představit, že se můj život změní tak rychle.“ Taková změna znamenala naučit se znovu komunikovat, pohybovat a přijmout skutečnost, že mnoho dříve běžných věcí už nebude možné. Nebyla to však první těžká zkouška jeho života. Charlie otevřeně mluví o tom, že vyrůstal v prostředí plném domácího násilí a část dětství strávil v dětském domově i na ulici. Ke zrakovému postižení má navíc přidružený ještě Aspergerův syndrom, který byl hlavním důvodem dlouhodobé šikany i odmítání od okolí. Několikrát se ocitl na úplném dně a pokusil se ukončit svůj život. Kvůli těžkému kombinovanému postižení bojuje každodenně i s chronickým vyčerpáním, které ho výrazně omezuje v každodenních činnostech „Nechci však, aby můj příběh byl jen o bolesti. Chci ukázat, že i když je život těžký, člověk může pokračovat dál a jednou i pomáhat ostatním.“

Ztráta sluchu přivedla Charlieho k českému znakovému jazyku a komunitě Neslyšících. Pravidelně proto navštěvuje Pevnost – Institut českého znakového jazyka a kultury neslyšících, kde se pod vedením neslyšícího lektora Josefa Valdmana učí znakovat. Zatím využívá zbytky zraku a sleduje znaky z malé vzdálenosti, s dalším zhoršováním se však připravuje na přechod na taktilní znakový jazyk, který se vnímá skrze vlastní ruce položené na rukách znakujícího. Pro člověka zvyklého celý život na mluvenou komunikaci jde o velkou změnu. Charlie ji ale přijímá jako novou možnost: „Nechci být izolovaný. Chci komunikovat a být součástí komunity.“ Studium mu přináší nejen nový způsob dorozumívání se, ale také poznání kultury Neslyšících a nová přátelství. „Když člověk přijde o jednu možnost, musí hledat jinou,“ dodává Charlie.

Cesta do města není samozřejmostí Každodenní pohyb po městě komplikují Charliemu nejen technické překážky, ale také neohleduplnost lidí. Bezbariérové výtahy někdy využívají ti, kteří je nepotřebují, a lidé často stojí na vodicích liniích pro nevidomé. Tím mohou zablokovat jedinou bezpečnou trasu pro člověka se zrakovým postižením. „Já jinou možnost nemám. Když někdo zdravý jede výtahem jen proto, že se mu nechce po schodech, znamená to pro mě další čekání.“ Charlie o podobných situacích nemluví s výčitkami. Přál by si jen, aby lidé více přemýšleli nad tím, že jejich pohodlí může někdy jinému člověku znemožnit, aby se vůbec dostal domů, do školy nebo do práce.

Když vlastní zkušenost pomáhá druhým Právě nejtěžší životní zkušenosti ho přivedly k tomu, čemu se dnes věnuje. Když sám procházel krizemi, poznal, jak důležité je mít vedle sebe člověka, který dokáže naslouchat bez předsudků a odsuzování. Dnes se snaží být přesně takovým člověkem pro druhé. Dálkově studuje doktorandský program psychologie na Kyjevské národní univerzitě Tarase Ševčenka. Ve své disertační práci se zabývá menšinovým stresem u lidí s kombinovaným postižením. „Menšinový stres vzniká dlouhodobým odmítáním a pocitem, že člověk nikam nepatří. To může mít zásadní dopad na psychické zdraví.“ Vedle studia působí také již pátý rok jako krizový intervent – naslouchá lidem, kteří se ocitli v psychicky náročné životní situaci, a pomáhá jim hledat cestu dál. „Když jsem byl na dně, také jsem potřeboval někoho, kdo mě vyslechne. Dnes chci být tím člověkem pro ostatní.“

Nikdo nemusí být na všechno sám Charlie během rozhovoru zdůrazňuje, že by svou současnou situaci nezvládl pouze vlastními silami. O to více si váží lidí, kteří mu v pravou chvíli podali

UNIE 9-10 2026 21

Charlie Bernolák

pomocnou ruku. Velkou oporou se pro něj stal Klub přátel červenobílé hole, který založila paní Ota Pačesová. Právě tam poznal další osoby s hluchoslepotou a zjistil, že mnohé překážky, které každodenně řeší, prožívají i ostatní. „Najednou zjistíte, že na to nejste sami. A to je strašně důležité.“ Velkou roli sehráli také odborníci na prostorovou orientaci a komunikaci, díky nimž postupně získává větší samostatnost. Jak říká ředitelka Institutu prostorové orientace Olga Hurdálková: „Samostatný pohyb není jen dovednost. Je to cesta ke svobodě a důstojnosti.“

Rozhovor s Charliem Charlie, dnes pomáháš lidem v krizových situacích a přitom sám dobře víš, jaké je ocitnout se na úplném dně. Ve své autobiografické publikaci Slová smrti o tom píšeš velmi otevřeně. Proč pro tebe bylo důležité svůj příběh zveřejnit? Kniha Slová smrti není klasický příběh. Je to velmi specifický styl, který je náročný jak na psaní, tak i na čtení. Je velmi autentický a emocionálně silný. Chtěl jsem, aby se lidé, kteří nemají stejné zkušenosti, mohli vcítit do mojí situace „se vším všudy“ a bez cenzury. Chci, aby věděli, že to není „třetí svět“ nebo něco „za sklem“, co je daleko a co se jich netýká. Může to být tvůj soused, který si vezme život. Může to být tvůj kamarád, který těžce onemocní. Můžeš to být ty, kdo nešťastnou náhodou o vše přijde nebo skončí na ulici či na vozíku. Ono totiž stačí velmi málo. Člověk nepřijde jenom o zdraví – ale taky možná o práci, příjem, domov, nezávislost a taky o lidi, kteří se od něj najednou odvrátí. Kniha vznikla po období, kdy jsem se pokusil ukončit svůj život. Chtěl jsem ale ukázat, že ani člověk, který se ocitne na úplném dně, nemusí ztratit naději. Vždycky totiž existuje cesta dál a má smysl hledat pomoc.

S ředitelkou Institutu prostorové orientace Olgou Hurdálkovou

Kdo Tě potká, většinou si všimne, že s sebou vozíš dva plyšové slony. Co pro Tebe znamenají? (smích) Jsou to moji věrní parťáci. Cestují se mnou všude. Nedávno k nim přibyl třetí, jako dárek. Moje láska ke slonům začala vlastně díky Českým drahám, pro které jsem dříve pracoval. Jejich maskotem je právě slon. Postupně jsem si ale zamiloval i skutečné slony. Obdivuji jejich inteligenci, soudržnost a péči o nejslabší členy stáda. Nezůstalo ale jen u plyšových kamarádů – prostřednictvím záchranného programu jsem totiž adoptoval také dva osiřelé africké slony, na jejichž péči pravidelně přispívám. Čím víc jsem se o slonech dozvídal, tím víc jsem si uvědomoval, kolik bychom se toho od nich mohli naučit. Drží při sobě, chrání jeden druhého a nikdy nenechají slabšího člena stáda samotného.

Když je všechno marné, pamatuj si, že shora jsou stromy jako kapka v moři, zatímco zdola se zdají být Nedávno jsi založil veřejnou sbírku na platformě Donio která obrovskými. byla úspěšně dokončena. Co tě

Na knihu navazuje nový projekt Iskra nádeje. Co si pod ním mohou čtenáři představit? Připravuji časopis Iskra nádeje o životě s postižením, přístupnosti, duševním zdraví a dalších tématech, o kterých se příliš nemluví.

UNIE 9-10 2026

k tomu vedlo? Založit sbírku pro mě nebylo vůbec jednoduché. Dlouho jsem přemýšlel, jestli o pomoc vůbec požádat. Nakonec jsem si ale uvědomil, že některé kompenzační pomůcky jsou tak drahé, že si je bez podpory druhých jednoduše nemohu dovolit. Původně byla sbírka určena na dva braillské řádky, ale po konzultaci s vedením Donia jsem její využití upravil podle svých aktuálních potřeb – na jeden braillský řádek a nový mechanický vozík. Ten současný je totiž z druhé ruky, poměrně těžký a neodpovídá mým tělesným rozměrům; navíc ho ovládám jen jednou rukou, protože

v druhé držím červenobílou hůl, kterou potřebuji k orientaci bez zraku. Braillský řádek potřebuji ke komunikaci, studiu i práci a nový vozík mi umožní bezpečnější a samostatnější pohyb. Jsem nesmírně vděčný každému, kdo mě podpořil – nebyla to totiž jen finanční pomoc, ale také důkaz, že kolem sebe mám lidi, kterým můj příběh není lhostejný.

Kapitán Charlie Bernolák. Po úspěšném ukončení vojenské katedry získal hodnost poručíka. V následujících letech povýšením získal hodnost nadporučíka a poté kapitána.

Jaké jsou Tvoje další přání nebo sny? Přál bych si jednou pohladit živého slona a možná se někdy přestěhovat do Budapešti. A pak mám ještě jedno přání – aby k sobě byli lidé ohleduplnější a více vnímali své okolí. Pro většinu lidí je to drobnost, ale člověku se zdravotním postižením mohou výrazně usnadnit každodenní život. Co bys chtěl vzkázat čtenářům časopisu UNIE? Aby se nebáli oslovit člověka se zdravotním postižením. Když si nejsou jistí, jak pomoci, stačí se jednoduše zeptat. A také aby více vnímali své okolí. Někdy opravdu stačí maličkost – všimnout si člověka, který naši pomoc potřebuje. Velké změny totiž často začínají obyčejnou lidskou všímavostí.

Pro mě není nejtěžší vědět, kam jedu. Nejtěžší je zjistit, jestli se tam vůbec dostanu. I přes kombinované postižení v důsledku neurologického onemocnění Charlie neztrácí chuť poznávat svět a stále cestuje, nejraději vlaky ČD.

Sedmero zajímavos tí o Charliem tách ho 1. Slabost pro České dráhy. Na ces ti Českých doprovázejí tři plyšoví sloni – masko ůstek Matěj. drah – Tomášek, Luky a nejnovější přír 2. Slonů není nikdy dost. Na dálku podporuje dva africké slony – samce Tota (čtyři roky) a slonici Kaikai (jeden rok). Když už si nemůže pohladit živého slona, pomáhá alespoň na dálku. Pro svou náklonnost ke slonům Charlie získal jmenný znak “SLON”. 3. Jazyky sbírá stejně jako zkušenosti. Domluví se česky, slovensky, anglicky, ukrajinsky, francouzsky a maďarsky.

roky otřební materiál. Za sp o jak re be le ho lé 4. Bí bětoval“ bu jich už několik „o hy po o éh tn ta os m sa tských chodníků. kvůli nástrahám měs

5. Jednou málem zastavil metro. Složenou červenobílou hůl a povelový vysílač si cestující spletli s výbušninou. Nakonec z toho naštěstí byla jen historka k vyprávění než policejní zásah. 6. Barvy nejsou jen módní záležito st. Kvůli zraku se mu český znakový jazy k učí lépe, když má lektor kontrastní obl ečení. covní kolega. Není 7. Mobil? Jeho nejvěrnější pra o lupa, navigace, jen na sociální sítě. Slouží jak mocník. přepisovatel i každodenní po

UNIE 9-10 2026 23

Miss & Mister Deaf World, Europe & Global 2026 1. díl: Nová éra mezinárodní soutěže

Letošní vítězky a vítězové Miss & Mister Deaf World, Europe and Global (druhá zleva Barbora Šimáková, Miss Deaf Europe)

Dlouho očekávané finále mezinárodní soutěže neslyšících žen a mužů se uskutečnilo 25. července 2026 v pražském hotelu Clarion Congress ve Vysočanech. Letošní ročník se poprvé konal pod vedením nového organizátora, společnosti Global Deaf Glamour s. r. o., který představil nové logo, moderní vizi, upravená pravidla i novou tvář celého projektu. Zároveň však navazuje na tradici soutěže trvající 21 let. První díl článku přináší informace o průběhu finálového večera a fotografie. V příštím díle se můžete těšit na rozhovory s prezidentkou mezinárodní soutěže Miroslavou Masaříkovou a vítězkou Miss Deaf Europe Barborou Šimákovou. text foto

Eva Vavříková Jiří Čejka

24 UNIE 9-10 2026

Bohatý devítidenní program Letošní ročník soutěže nenabídl pouze slavnostní finálový večer, ale také pestrý doprovodný program zaměřený na podporu a zviditelnění komunity Neslyšících. Od 20. do 29. července absolvovali soutěžící řadu společenských aktivit a zároveň se intenzivně připravovali na závěrečný galavečer pod vedením nové choreografky Lucie Moravčíkové. Během prvních dnů zkoušeli společenské šaty, národní kroje i další kostýmy a pilně nacvičovali jednotlivé části programu. Významnou součástí soutěžního týdne byla také Velká Fashion Show, která se konala 23. července pro partnery hotelu Clarion a stala se zároveň generální zkouškou před hlavním galavečerem. Fashion Show diváky provedla prezidentka soutěže Miroslava Masaříková. Každý z účastníků se během programu představil ve svém národním kroji nebo tradičním oděvu a přiblížil divákům kulturu, příběh i jedinečnost své země. Právě během tohoto slavnostního večera zvolili přítomní diváci také první dva vítěze soutěže v kategorii Sympatie. Titul Miss Deaf Sympatie 2026 získala Wiktoria Choręziak z Polska a titul Mister Deaf Sympatie 2026 si odnesl Victor Alfonso Gaviria Uran z Kolumbie. V následujících dnech se neslyšící finalisté setkali s předsedou Senátu Parlamentu České republiky

Miss a Mister Deaf 2026

Vítězové v hotelu Clarion

Milošem Vystrčilem a senátorem Janem Holáskem. Pro mnohé z nich to byla jedinečná příležitost navštívit tuto českou instituci a dozvědět se o ní pár zajímavostí. Dalším bodem programu byla rovněž tisková konference, která se konala 24. července a zúčastnila se jí naše redaktorka Eva Vavříková. Vystoupili na ní jednotliví účastníci spolu s organizačním týmem soutěže Miss & Mister Deaf World, Europe & Global. Během konference zaznělo, že soutěž není pouze o kráse, ale dává neslyšícím možnost uplatnit především svůj talent a schopnosti. Ti přitom často celý život čelí různým bariérám, nepochopení a samotě. Po slavnostním večeru (viz níže) pokračovali čerství vítězové v doprovodném programu. Nechali se zvěčnit při fotografování ve Valdštejnské zahradě a poté navštívili fotbalový klub AC Sparta Praha, kde se zúčastnili přednášky.

Finále plné elegance a českého úspěchu Klání o korunku krásy se uskutečnilo 25. července od 19 hodin na pódiu hotelu Clarion Congress. O titul bojovalo celkem 18 neslyšících žen a 13 mužů pocházejících z více než 20 zemí světa. Celou akci tlumočily do českého znakového jazyka (ČZJ) Eva Kozderková a Monika Boháčková, do mezinárodního znakového systému (MZS) tlumočili Jakub Peterka a Sabina Dvulitová. Na galavečer se přišly podívat naše redaktorky Eva Vavříková a Ivana Hay Tetauerová. Finále moderoval známý český televizní moderátor Aleš Cibulka. O hudební část programu se postaral Tomáš Savka a Anna Klimentová, kteří zazpívali hymnu pro neslyšící. Jejich vystoupení doprovázela znakováním v MZS 12letá dcera ředitelky soutěže Nathalie Masaříková. Pro letošní ročník byla nastavena nová pravidla. Každý účastník soutěžil ve dvou kategoriích – o absolutní titul World a zároveň podle svého regionu

o titul Europe (pro soutěžící z Evropy) nebo Global (pro soutěžící z Asie, Afriky, Severní a Jižní Ameriky, Austrálie a Oceánie). Českou republiku reprezentovali Barbora Šimáková a Petr Let. Finalisté a finalistky se představili v působivých národních krojích, následovala promenáda v plavkách a přehlídka extravagantních i společenských šatů. Součástí programu byla také kreativní volná disciplína, v níž soutěžící prostřednictvím tanečních vystoupení doprovázených videoprojekcí představili svůj talent, dovednosti či osobní poselství. Zlatým hřebem večera bylo pak vyhlášení vítězů: Miss Deaf World 2026: Oyunbolor Dashdoo (Mongolsko) Mister Deaf World 2026: Oleh Mysak (Ukrajina) 1. vicemiss Deaf World 2026: Miriam Lištvan (Slovensko) 2. vicemiss Deaf World 2026: Zoe Saelen (Francie) Miss Deaf Europe: Barbora Šimáková (Česká republika) Mister Deaf Europe: Rémi Oligeri (Francie) Miss Deaf Global: Pryscilla Monroy Garcia (Mexiko) Mister Deaf Global: Chekina Moungabio Bantsimba (Kongo) Česká republika si připsala úspěch – titul Miss Deaf Europe získala Barbora Šimáková. Na závěr večera Miroslava Masaříková poděkovala sponzorům, partnerům, porotě, tlumočníkům, organizátorům a celému týmu Miss & Mister Deaf World, Europe & Global. Po skončení soutěže se diváci s VIP vstupenkou přesunuli na večerní raut, kde se mohli osobně setkat s finalisty. Tam proběhla také dražba korunek.

UNIE 9-10 2026 25

Kuba se svou nynější manželkou Silvií před Chapel Hall – ikonickou budovou na GU

Gallaudet očima českých neslyšících studentů Univerzita, kde znakový jazyk spojuje

Gallaudet University

Jaké je studovat na univerzitě, kde znakový jazyk není překážkou, ale přirozenou součástí každodenního života? Jakub Peřina a Anna Pangrácová v roce 2014 využili nabídky studijního pobytu na Gallaudetově univerzitě (GU). Na tuto zkušenost vzpomínají s odstupem 12 let, kdy jsou již absolventy Masarykovy univerzity. Vypráví o místě, které jim ukázalo, jak může vypadat vzdělávání bez komunikačních bariér, a také o tom, jak je ovlivnilo jednosemestrální čtyřměsíční studium v americkém Washingtonu D.C. Eva Vavříková, Ivana Hay Tetauerová foto archiv Anny Pangrácové a Jakuba Peřiny text

Jak vám Masarykova univerzita (MU) pomohla připravit se na pobyt v zahraničí? J: Středisko Teiresiás, které mělo tuto spolupráci na starosti, nám zařídilo prakticky vše. Všechno začalo spoluprací mezi MU a GU, jejímž cílem byla výměna dvou studentů z každé univerzity. V rámci této dohody k nám přijeli dva neslyšící studenti z GU, kteří si potřebovali vyzkoušet výuku ASL, a učili skupinu českých studentů z MU, kteří se přihlásili do kurzů ASL. Po absolvování dvou semestrů výuky ASL jsme se zúčastnili výběrového řízení, ve kterém jsme byli vybráni ke studijnímu pobytu na GU. Finance na stipendium i letenky byly zajištěny prostřednictvím různých nadací. Dále jsme museli absolvovat test TOEFL (mezinárodně uznávanou zkoušku ověřující znalost angličtiny pro přijetí na VŠ). Na MU nám se vším velmi pomohli a po návratu jsme už jen odevzdávali závěrečné zprávy pro nadace. A: Kuba už řekl v podstatě vše důležité (úsměv). Ze svého jsme si platili tuším jen vízum, test TOEFL a pojištění. Takže pracovníkům střediska Teiresiás, kteří to vše zařizovali, patří opravdu velké díky za jejich důvěru, podporu a nasazení. Zejména panu Viktorovi Pioreckému, který s námi všechno komunikoval a řešil. Zpětně si uvědomuji, kolik práce s tím vším musel mít a vlastně z toho ve finále „nic neměl“ (úsměv). Jaký obor a předměty jste na GU studovali? J: Bohužel jsem byl vázán tím, že jako student Fakulty informatiky jsem si musel vybrat předměty

Bc. Jakub Peřina yy Narozen v Praze. yy Pochází ze slyšící rodiny, má tři sourozence se sluchovým postižením. yy Vychován bilingválně, preferuje ČZJ. yy Docházel na ZŠ i gymnázium v Ječné (mezitím několik let v integraci). yy Vystudoval bakalářský obor Aplikovaná informatika na Fakultě informatiky MU. yy Hobby: IT, filmy, knihy, lyžování, vaření a společné zážitky se svými dětmi.

Bc. Anna Pangrácová yy Narozena v Litoměřicích. yy Pochází ze slyšící rodiny, má neslyšící sestru. yy Vychována bilingválně, kvůli lepší péči a vzdělávání pro neslyšící děti se rodina stěhovala do Prahy. yy Docházela na ZŠ i gymnázium v Ječné (3.–9. třída v integraci). yy Vystudovala bakalářský obor Informační studia a knihovnictví na Filozofické fakultě MU. yy Hobby: vysokohorská turistika, příroda, orientační běh, cestování, četba knih a kulturní aktivity.

UNIE 9-10 2026 27

Gallaudet University

ze stejného oboru, abych mohl po jejich absolvování převést kredity do Česka. A: Naštěstí jsem díky svému oboru na MU měla větší volnost a mohla si vybírat podle zájmu. Kromě výuky ASL a konverzace ASL jsem si stejně ale vybrala předměty, které alespoň trochu souvisely s mým studovaným oborem v Česku. A to Kritické čtení a psaní (Critical Reading and Writing), což nebylo nic jednoduchého – četba knihy v AJ (1984, George Orwell), její postupný rozbor atd. Potom jsem si vzala Literaturu pro děti (Children‘s Literature), kde jsme rozebírali různé knížky pro děti a také jsme trénovali vyprávění pro děti z vybraného díla před ostatními spolužáky a dávali jsme si vzájemně zpětnou vazbu. Posledním předmětem, který jsem měla, byl Úvod do podnikání, managementu (Introduction to Business). Je vtipné, že největší potíže jsem měla s vlastně nejjednodušším předmětem, a to s výukou ASL, protože jsem tam měla dost přísnou profesorku, která mi nic neodpouštěla a strhávala mi body i za 5minutové pozdní příchody na výuku. Nakonec jsem ale i tímto předmětem prolezla a mohla jsem se vrátit domů s úspěšně absolvovaným semestrem studia v zahraničí. Jak byste popsali první dojmy z kampusu a prostředí univerzity? J: Úžasné – velký kampus, přirozené prostředí pro nás neslyšící, kde jsme nemuseli vnímat ty všudypřítomné bariéry z běžného života. A: Neskutečné. Všude kolem znakující ruce, žádné komunikační bariéry. Pokud už nějaké byly, tak jen kvůli naší slabší znalosti ASL nebo jejich přirozeně rychlému tempu znakování – hlavně spelování slov a jednotlivých písmen. Byla to pro mě životní zkušenost a neskutečný zážitek, že jsem tam mohla být. Co pro vás bylo tehdy největším rozdílem oproti studiu v Česku? J: Studovali jsme na jednom místě v kampusu a výuka probíhala jinak – v menších skupinách a s ohledem na potřeby neslyšících. Všichni učitelé komunikovali v ASL. A: Ano, Kuba to hezky shrnul a já doplním, že mi dělalo trochu problémy si zvyknout na jejich styl výuky. Z Česka jsem byla zvyklá na to, že během semestru nemáme tolik úkolů ani průběžných prací, neřešila se tolik účast či neúčast na výuce a hlavním bodem – důležitým mezníkem – byla závěrečná zkouška nebo závěrečná písemná práce. Tady to ale bylo spíše naopak. Naopak musím výrazně vyzdvihnout to, že

28 UNIE 9-10 2026

Kuba na pochodu ve Washingtonu D.C. – oslava hrdosti, identity, kultury a komunity Neslyšících

všichni učitelé skvěle ovládali ASL, ať už byli slyšící nebo neslyšící. Snažili se zapojit každého, včetně mě jako cizinky s menší znalostí ASL, do výuky a dalších aktivit. Měla jsem pocit, že jsem opravdu mezi svými a že jsme si byli všichni rovni. Bylo něco, co vás na GU výrazně překvapilo – ať už pozitivně, nebo negativně? J: Pozitiv bylo mnoho. Neměl jsem potřebu opouštět kampus, protože jsem tam měl vše, co jsem potřeboval. Cítil jsem se tam jako doma. Poprvé v životě jsem zažil jaké je žít bez komunikačních bariér. Úplně jsem na ně zapomněl. Potkal jsem hodně inspirativních lidí, kteří mi byli vzorem nebo mi ukázali jiný pohled na určitou věc. Mezi negativy byla třeba kvalita jídla v Americe, která není valná a chybělo nám evropské jídlo, a pak také to, že jsme byli ve svojí bublině. Návrat do Česka byl pro mě „kulturní šok“ a měl jsem problém vyrovnat se s „normálním životem“. Očekával jsem náročnější výuku v některých předmětech, ale Gallaudet není příliš zaměřený na IT obory, to už je lepší studovat v RIT (Rochester Institute of Technology). A: Určitě mě inspirovali hlavně lidé a celá komunita Neslyšících na GU – byl to pro mě takový jakoby ideální svět Neslyšících. Stejně jako Kuba jsem téměř vůbec nechodila pryč z kampusu. Když už, tak za kamarády nebo na plavecké závody, protože jsem byla součástí plaveckého týmu. Na prohlídku hlavního města mě nakonec musela vytáhnout až ségra, která mě přijela navštívit spolu s kamarádkou (úsměv). Jaké to bylo studovat v jiném znakovém jazyce? Byl pro vás ASL výzvou? J: Ani ne, rychle jsme se naučili ASL a když jsme došli do toho stádia, že jsme zvládli rozpoznávat jednotlivá písmena v jejich strašně rychlém

Gallaudet University

v komunikaci šli více naproti a nebylo to jen o tom, že se neustále přizpůsobuji já jim.

Anna (vlevo) s T. Alanem Hurwitzem, tehdejším prezidentem Gallaudetovy univerzity, a jeho manželkou. Vpravo Jakub se Silvií, svou nynější manželkou

fingerspellingu, tak už to šlo dobře. Dále bylo podstatné, že už jsme měli angličtinu na dobré úrovni. Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste si řekli: „Tady jsem opravdu mezi svými“? J: Mnohokrát! A: Každý den jsem si to říkala! Proto jsem si tam také potom chtěla, byť trochu na poslední chvíli, prodloužit studium, tedy zůstat ještě jeden semestr. Bohužel už to ale bylo moc narychlo a nebyly na to finance. Tenkrát to vycházelo minimálně na půl milionu korun za jeden semestr studia. Co vám pobyt na GU dal po osobní stránce? J: Zjistil jsem o sobě hodně věcí, některé situace jsem začal brát jinak a konečně jsem se cítil volný a bez bariér. Mohl jsem říci co jsem chtěl úplně komukoliv, aniž bych cítil nějaké bariéry, a nestyděl jsem se začít konverzaci o čemkoliv. A: Hlavně jsem pocítila tu neskutečnou svobodu. Ten pocit, jaké to je, když nemáte vůbec žádné komunikační bariéry a nemusíte neustále dávat najevo nebo upozorňovat, že je s vámi „něco jinak“, tedy že neslyšíte. Jsem přesvědčená, že právě tato zkušenost ve mně výrazně posílila moji identitu neslyšícího člověka, a ještě více prohloubila moji sounáležitost s komunitou Neslyšících. Dokonce až natolik, že jsem po návratu do Česka přestala asi na pět let nosit sluchadla, která pro mě do té doby byla běžnou součástí života. Chtěla jsem tím mimo jiné motivovat své nejbližší i okolí, aby se mnou více komunikovali ve znakovém jazyce místo mluvení, tedy abychom si

Která zkušenost z GU vám utkvěla v paměti nejvíc? J: Třeba to, když jsem měl jít za jedním profesorem, šel jsem po dlouhé chodbě na jejímž konci byla jeho pracovna, a když jsem tam vešel, už mě očekával. Zeptal jsem se ho, jak o mě věděl, a on odpověděl, že mě viděl v zrcadle z chodby. Pak jsme se začali bavit o všem možném a ke konci jsem se mu zmínil, že jsem moc rád, že mohu být tady na GU, kde nezažívám potíže v komunikaci a že on i já jsme hrdí neslyšící a on mi přitakával. Pak, když jsem to vyprávěl na pokoji spolubydlícímu, tak mi řekl: „Jen abys věděl, ten profesor není neslyšící, ale slyšící.“ V tu chvíli mě trklo, že mi to vůbec nedal najevo a úplně mě chápal jako neslyšícího. Pořád z toho mám husí kůži. A: Zážitků bylo opravdu tolik, že si nedokážu vybrat jeden konkrétní (úsměv). Jak vás studium na GU ovlivnilo, dalo vám to něco do života? J: Ano, potkal jsem tam svoji budoucí manželku, se kterou máme dvě děti. Ona pro GU začala pracovat a pracuje pro ně dosud. I některé studenty jsem potkal po mnoha letech na jiných místech různě po světě. A: Ano, shodou okolností jsem se na GU seznámila i s Kubovou manželkou. Brzy se z nás staly nejbližší přítelkyně a společně jsme tam toho hodně zažily – ať už dobrého, nebo špatného. Naše přátelství trvá dodnes a pořád rády vzpomínáme na toto divoké, ale krásné studijní období. Kdybyste mohli českým neslyšícím studentům předat jednu radu na základě své zkušenosti, jaká by to byla? J: Pokud chcete zažít, jaké by to bylo žít ve světě plném neslyšících a bez komunikačních bariér, na GU se určitě vydejte! Získat finance a připravit se na pobyt není jednoduché, ale za čas, energii i peníze to opravdu stojí a odnesete si z toho hodně! Pro ty, co chtějí technické obory, bych však raději doporučil RIT. A: Souhlasím s tím, co řekl Kuba. Ze studijního pobytu si odnesete nezapomenutelné zážitky, zkušenosti a přátelství na celý život. A to jsou věci, které vám nikdo nikdy nevezme.

UNIE 9-10 2026 29

Deanne Bray-Kotsur Herečka, učitelka a žena, která věří v sílu jazyka

text

Eva Vavříková

foto

Ivana Hay Tetauerová

Deanne Bray a Troy Kotsur se poprvé setkali v roce 1993 v Connecticutu v organizaci National Theatre of the Deaf. O rok později začali společně působit v Los Angeles, kde se z kolegů a přátel postupně stali partneři. Vzali se v roce 2001 a později spolupracovali také na seriálu Sue Thomas: F.B.Eye, v němž Deanne ztvárnila hlavní roli a Troy se objevil v několika epizodách.

V minulém čísle časopisu UNIE jsme informovali o návštěvě amerického neslyšícího hereckého páru Troye Kotsura a Deanne Bray-Kotsur v Praze. Jejich návštěva vzbudila mezi českými neslyšícími velký zájem a není se čemu divit. Oba patří k nejvýraznějším osobnostem americké komunity neslyšících a oba také svým způsobem přispěli k tomu, aby se o neslyšících více mluvilo také ve většinové společnosti. foto

text Ivana Hay Tetauerová Jaroslav Klein, Facebook Sue Thomas: F.B.Eye

Deanne Bray-Kotsur

Zatímco Troy Kotsur se v posledních letech proslavil po celém světě díky filmu CODA a získal Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli, Deanne Bray znají neslyšící diváci již více než dvacet let. Největší popularitu jí přinesla hlavní role v televizním seriálu Sue Thomas: F.B.Eye. Název seriálu byl zajímavou slovní hříčkou – zkratka F.B.Eye zní totiž stejně jako FBI. Čeští diváci pak seriál znali pod názvem Sue Thomas – agentka FBI. Seriál vycházel ze skutečného příběhu neslyšící ženy Sue Thomas, která pracovala pro americký Federální úřad pro vyšetřování (FBI). Díky svým výjimečným schopnostem odezírání pomáhala při vyšetřování trestných činů a stala se respektovanou členkou týmu. Její každodenní život i práci navíc doprovázel asistenční pes Levi, zlatý retrívr, který jí pomáhal překonávat komunikační bariéry a stal se jednou z nejoblíbenějších postav seriálu. Pro mnoho neslyšících diváků po celém světě představoval tento televizní seriál vůbec první zkušenost s neslyšící ženou v hlavní roli a ukázal, že neslyšící lidé mohou být zobrazováni jako schopní profesionálové, nikoli pouze jako osoby odkázané na pomoc druhých. Na práci v seriálu Sue Thomas: F.B.Eye Deanne vzpomíná velmi ráda, protože tvůrci od počátku usilovali o autentické zobrazení života neslyšících. Na seriálu se tak podíleli odborníci na americký znakový jazyk (ASL), neslyšící herci i další členové kanadské komunity neslyšících. Dodnes je proto považován za jeden z důležitých milníků v zobrazování neslyšících postav v televizi. Deanne se ale kromě hraní dlouhodobě věnuje i vzdělávání neslyšících dětí – sedm let vyučovala skrze ASL přírodní vědy a angličtinu děti od mateřské školy až po střední školu a později se zaměřila přímo na výuku ASL. Kromě pedagogické činnosti se v posledních letech začala věnovat také filmové režii a produkci.

Deanne Bray, představitelka Sue Thomas v seriálu Agentka FBI, se skutečnou Sue Thomasovou, neslyšící Američankou, která čtyři roky pracovala pro FBI jako profesionální odezíračka. „Seriál není známý jen mezi neslyšícími v Americe. Díky společnosti Sony International se rozšířil po celém světě a dodnes ho sledují lidé, mimo jiné i na Netflixu. Stala jsem se díky němu herečkou, kterou zná široká veřejnost“ říká Deanne.

Měla jsem tu čest pozvat Deanne do výuky oboru Jazyky v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Našim studentům zde představila svůj nejnovější projekt – krátkometrážní film The Eye – o jehož vzniku jsme psali v minulém čísle UNIE v rozhovoru s Troyem Kotsurem, autorem scénáře a zároveň výkonným producentem filmu. Pro Deanne se jedná o režijní debut. V době jejich návštěvy Prahy nebyl ještě film veřejně uveden, a naši studenti tak měli jedinečnou možnost ho zhlédnout mezi prvními diváky. Dnes je již The Eye promítán na mezinárodních filmových festivalech a získává velmi pozitivní ohlasy publika i odborné veřejnosti. Během návštěvy Prahy jsem měla možnost uskutečnit s Deanne Bray krátký rozhovor pro projekt Czech Deaf Art 3+1. Protože byl čas, který jsme měly k dispozici, omezený, využila jsem při přípravě tohoto článku kromě našeho rozhovoru také informace z podcastu Lament of Hope, v němž byla Deanne hostem.

Nikdy jsem netoužila být slyšící Jedna z prvních otázek rozhovoru směřovala k tématu, které si mnoho slyšících lidí automaticky spojuje s neslyšícími. Moderátorka se Deanne zeptala, zda někdy toužila slyšet nebo záviděla slyšícím lidem. Její odpověď byla jednoduchá – nikdy. Deanne vysvětlila, že se narodila neslyšící a nikdy nepoznala jiný způsob života. Neměla tedy pocit, že by jí něco zásadního chybělo.

UNIE 9-10 2026 31

Deanne Bray-Kotsur

„Nikdy jsem si nepřála být slyšící. Byla jsem spokojená taková, jaká jsem.“ Velkou roli podle ní sehráli její rodiče, kteří ji od dětství vedli k tomu, aby poznávala jak svět neslyšících, tak svět slyšících. Díky tomu si velmi brzy vytvořila vlastní identitu a nemusela později složitě hledat odpověď na otázku, kam vlastně patří. Zároveň Deanne uvádí, že si uvědomuje, že ne všichni neslyšící mají podobnou zkušenost. Až v dospívání se začala setkávat s lidmi, kteří se za znakový jazyk styděli nebo se snažili za každou cenu splynout se slyšící většinou. Právě tehdy pochopila, jak zásadní vliv má na život člověka prostředí, ve kterém vyrůstá.

Co slyšící často nevidí Přestože na své dětství vzpomíná s vděčností, neznamená to, že by nečelila překážkám. Deanne vyrůstala v době, kdy v USA ještě nebyl znakový jazyk uznávaný jako plnohodnotný jazyk. Významnou roli v jejím dětství sehrála neslyšící učitelka v mateřské škole. Díky ní měla Deanne možnost vyrůstat nejen v podporující rodině, ale také v prostředí, kde potkávala dospělé neslyšící, kteří se pro ni stali důležitými vzory. Později navštěvovala školu pro neslyšící děti a vyrůstala mezi slyšícími sousedy. Uvědomovala si, že k informacím nemá stejný přístup jako její slyšící spolužáci. Kvůli sluchadlům a dobré mluvě učitelé často předpokládali, že podporu nepotřebuje, ale bez přítomnosti tlumočníka jí unikaly rozhovory, poznámky i vtipy, které padly mimo výuku. Právě tyto mimoděčné informace podle Deanne vytvářejí jeden z největších rozdílů mezi slyšícími a neslyšícími dětmi.

Jazyk jako základ všeho Když Deanne hovoří o významu jazyka, připomíná také jednu z nejbolestivějších kapitol historie vzdělávání neslyšících. V roce 1880 se v italském Miláně konal mezinárodní kongres pedagogů neslyšících, který vedl k dlouhodobému potlačování znakového jazyka ve školách. V mnoha zemích byli neslyšící žáci nuceni používat

UNIE 9-10 2026

výhradně mluvenou řeč a odezírání, zatímco znakový jazyk byl zakazován a někdy byli žáci za jeho používání dokonce trestáni. Jazyk považuje Deanne za nejdůležitější téma svého života i za klíč k budoucnosti neslyšících dětí. Nejde podle ní o volbu mezi znakovým a mluveným jazykem, ale o to, zda má dítě přístup k plnohodnotnému jazyku. “Může komunikovat se svými rodiči? Může sdílet své myšlenky, klást otázky a rozvíjet své myšlení?” Deanne připomíná, že přibližně 95 % neslyšících dětí se rodí slyšícím rodičům. Mnoho rodin se po zjištění diagnózy ocitne v nejistotě a dostává protichůdné informace. Proto podporuje iniciativu LEAD-K (Language Equality and Acquisition for Deaf Kids), která usiluje o to, aby všechny neslyšící a nedoslýchavé děti měly od narození přístup k plnohodnotnému jazyku a vstupovaly do školy s dostatečně rozvinutými jazykovými dovednostmi.

Deanne Bray-Kotsur

Deanne Bray-Kotsur yy Datum narození: 14. května 1971. yy Místo narození: Canoga Park, Kalifornie, USA. yy Profese: herečka, učitelka amerického znakového jazyka (ASL), režisérka a aktivistka. yy Nejznámější role: Sue Thomas v televizním seriálu Sue Thomas: F.B.Eye. yy Vzdělání: California State University, Northridge (obor biologie), později magisterské studium zaměřené na výuku znakového jazyka. yy Jazyky: americký znakový jazyk (ASL), angličtina. yy Zaměření: vzdělávání neslyšících dětí, podpora jazykového rozvoje a přístupu k plnohodnotnému jazyku. yy Aktivity: dlouhodobě podporuje iniciativu LEAD-K (Language Equality and Acquisition for Deaf Kids). yy Rodina: manžel Troy Kotsur (neslyšící herec a držitel Oscara), slyšící dcera Kyra.

„Jazyk je základní lidská potřeba. Stejně důležitá jako jídlo, bezpečí nebo láska.“ Velmi silnou součástí rozhovoru byly vzpomínky na jejího otce. Deanne opakovaně zdůrazňovala, jak moc si váží toho, že se nesnažil rozhodovat za ni, ale hledali cestu společně. Naučil se ASL a snažil se pochopit, co jeho dcera skutečně potřebuje. Díky tomu vyrůstala v prostředí, kde komunikace nepředstavovala překážku. Je však důležité upřesnit, že nešlo o oba rodiče, ale především o jejího otce. Se svou matkou, která se ASL nikdy nenaučila, nežila až do svých 12 let.

Troy získal, podle Deanne neznamenal pouze osobní úspěch jednoho herce, ale stal se symbolem změny a ukázal, že neslyšící herci mohou získávat významné role a být oceňováni stejně jako jejich slyšící kolegové. Po narození dcery se manželé museli rozhodnout, jak skloubit rodičovství s profesním životem. Nakonec dala Deanne přednost stabilnější práci učitelky, zatímco Troy pokračoval v budování herecké kariéry. Jejich dcera je CODA – slyšící dítě neslyšících rodičů – a vyrůstá tak mezi dvěma jazyky i kulturami a vytváří si vlastní jedinečnou identitu.

Kdo vlastně jsem? Velkou část rozhovoru věnovala Deanne také otázce identity, protože se na ni dnes dívá mnohem komplexněji a věří, že člověk nemusí patřit pouze do jedné skupiny. Může být současně například neslyšící, ženou, manželkou, matkou, učitelkou, herečkou i členkou dalších komunit. Nikdo jiný by podle ní neměl určovat, kým člověk je, protože každý má právo definovat svou identitu sám. Na závěr rozhovoru zazněla otázka, co dává jejímu životu smysl a Deanne odpověděla jednoduše:

„Nejsem zapálená pro neslyšící lidi. Jsem zapálená pro kvalitu jazyka.“ Právě tato věta podle mého názoru vystihuje celý její životní příběh. Přestože je známou herečkou, učitelkou, režisérkou, manželkou a matkou, nejvíce energie věnuje tomu, aby měly neslyšící děti od narození přístup k plnohodnotnému jazyku. Věří totiž, že právě jazyk je základem vzdělávání, vztahů, identity i porozumění světu.

Troy Kotsur, rodina a život mezi dvěma kulturami Když přišla řeč na Hollywood, mluvila Deanne překvapivě více o svém manželovi než o sobě. Troy Kotsur se herectví věnuje více než 30 let a dlouhou dobu čelil stejným překážkám jako většina neslyšících herců. Film CODA však mnohé změnil. Oscar, kterého

UNIE 9-10 2026 33

Kavárna 3. DÍL v Olomouci

V závěrečném díle seriálu navštívíme třetí a zároveň poslední kavárnu neslyšících v ČR, kterou provozuje nezisková organizace Oblastní unie neslyšících Olomouc. Každodenní fungování této kavárny přibližuje neslyšící provozní Pavlína Šudřichová a do rozhovoru přispěla také její kolegyně Petra Hartingerová, referentka majetkové správy. Součástí článku je i krátká vzpomínka na bývalou neslyšící kavárnu v Plzni. text

Eva Vavříková Oblastní unie neslyšících Olomouc, ČT24

foto a zdroje

UNIE 9-10 2026

V prostorách multifunkčního centra Oblastní unie neslyšících Olomouc se už téměř dvě desetiletí nachází kavárna, která neslouží pouze k posezení a vychutnání si šálku kávy. Je prostorem, ve kterém se setkávají neslyšící i slyšící návštěvníci a kde se zájemci mohou přirozeně seznamovat s českým znakovým jazykem (ČZJ) a kulturou neslyšících. Olomoucká kavárna zahájila svůj provoz 10. května 2007 při slavnostním otevření budovy multifunkčního centra, v němž organizace dodnes sídlí. „Od samého začátku fungovala jako internetová kavárna, čímž se dodnes odlišuje od běžných komerčních kaváren. Je především součástí našeho centra a podporuje jeho komunitní a vzdělávací aktivity,“ vysvětluje provozní kavárny Pavlína Šudřichová. Oblastní unie neslyšících Olomouc poskytuje sociální služby, pořádá kurzy s názvem Základy českého

znakového jazyka a nabízí také pronájem prostor pro nejrůznější aktivity. Kavárna tak tvoří přirozené zázemí pro návštěvníky, klienty organizace i účastníky jednotlivých programů. O provoz kavárny se na plný úvazek stará jedna neslyšící zaměstnankyně. Zajišťuje nejen obsluhu hostů, ale také třeba vyúčtování a zásobování. Na první pohled to vypadá, že komunikace mezi neslyšící obsluhou a slyšícími zákazníky bude složitá, ale praxe ukazuje pravý opak. „Komunikace probíhá velmi jednoduše a bez větších překážek,“ říká Šudřichová. V kavárně je umístěný velký banner se základními znaky z ČZJ a k dispozici je také nápojový lístek s nabídkou teplých a studených nápojů. Zákazníci si tak mohou objednat i bez znalosti znakového jazyka a často je tato zkušenost motivuje k naučení se alespoň několika základních znaků. Uživatelé sluchadel mají také možnost zakoupit si zde potřebné baterie a hadičky (na chodbě u kavárny je k vidění prosklená vitrína s ukázkou kompenzačních pomůcek). Návštěvnost kavárny se mění podle toho, jaký program centrum právě nabízí. „Záleží například na obsazenosti pronajatých prostor nebo na pořádaných akcích, seminářích a setkáních,“ popisuje referentka Petra Hartingerová. Tento podnik slouží také jako místo pro neformální setkávání a besedy neslyšících i klientů, kteří využívají sociální služby centra. „Kromě samotné kavárny nabízíme i další prostory vhodné pro semináře, přednášky, školení a různé komunitní aktivity. K dispozici jsou menší učebny, jeden velký sál a dvě jazykové učebny určené pro výuku ČZJ,“ doplňuje provozní. Do budoucna chce kavárna rozšířit své prostory o venkovní posezení a doplnit nabídku her „na ven“, které návštěvníkům nabídnou ještě více možností pro trávení volného času. Nové zázemí by podle Hartingerové vytvořilo příjemnější prostředí pro návštěvníky

a zároveň posílilo komunitní charakter celého centra. Na závěr chceme moc poděkovat Petře Hartingerové za pomoc s tlumočením do českého znakového jazyka během rozhovoru.

Historické okénko Kavárna Pierot Café, která propojovala neslyšící a slyšící

Tato kavárna působila v Plzni v letech 2009–2016 jako projekt podporující pracovní uplatnění osob se sluchovým postižením a prezentující jejich plnohodnotné zapojení do pracovního života. Provozovala ji tehdejší Plzeňská unie neslyšících, o. s. (později z. s.), jako chráněnou dílnu. Její provoz byl ukončen v roce 2016 v důsledku prodeje budovy městem Plzeň, nikoli kvůli neúspěchu projektu. Organizace přitom plánovala dlouhodobý rozvoj objektu včetně zachování kavárny, sociálních služeb a vytvoření dalších podpůrných aktivit pro neslyšící. Po ukončení provozu byla zaměstnancům nabídnuta rekvalifikace a další pracovní uplatnění v rámci organizace.

UNIE 9-10 2026 35

Šest medailí, které přepsaly historii českého bowlingu České reprezentantky zaznamenaly na mistrovství Evropy (ME) neslyšících v bowlingu mimořádný úspěch. Na šampionátu, který se konal od 29. června do 12. července 2026 v italském San Lazzaro di Savena u Boloně, vybojovaly celkem šest medailí a potvrdily tak své místo mezi evropskou špičkou. Nejúspěšnější českou reprezentantkou byla Pavla Černá, která ziskem šesti medailí vytvořila historický český rekord. V rozhovoru vzpomíná na průběh mistrovství, nejsilnější okamžiky i cestu k tomuto výkonu. text foto

Eva Vavříková Martin Jarůšek

Mistrovství Evropy neslyšících v bowlingu reprezentace Pavla Černá, Kateřina Klofáčová, Pavlína Maléřová, Martina Pastrnková, Linda Mimrová a Emílie Moláčková vedoucí výpravy Petra Wirthová soutěžní disciplíny jednotlivkyně, dvojice, trojice, týmy, All Event a Masters výsledek 2 zlaté, 2 stříbrné a 2 bronzové medaile

Pavlo, jaké máš pocity ze šesti medailí? Mám obrovskou radost a pořád tomu nemohu uvěřit. Šest medailí jsem vůbec nečekala. Každá mě stála hodně práce a úsilí, takže si jich velmi vážím. Je to krásná odměna za mnoho let tréninku. Jak jsi se na mistrovství připravovala? Připravovala jsem se od ledna. V Praze (na Žižkově a na Proseku) jsme absolvovali čtyři reprezentační soustředění se slyšícím trenérem Ondřejem Trojkem a tlumočníkem do českého znakového jazyka. Zaměřili jsme se na techniku a také na přípravu na různé olejové modely bowlingových drah (Dráhy se mažou speciálním olejem. Různé olejové modely ovlivňují pohyb koule a hráči proto volí vhodnou kouli i způsob hry, pozn. red.). V posilovně Vacu Opatov jsem procvičovala stabilitu, rovnováhu a posilovala střed těla. Týden před odjezdem do Itálie jsem byla na sportovní masáži, takže jsem se cítila dobře připravená.

Sport

Jak náročné bylo hrát na mistrovství bez trenéra? Bylo to náročnější. Náš trenér s námi na mistrovství nejel, takže jsme si musely během soutěže poradit samy a vzájemně se podporovaly. Přesto bych byla raději, kdyby s námi trenér byl. Mohl by sledovat naši techniku a poradit s výběrem koule podle podmínek na dráze. Doufám, že na mistrovství světa v Malajsii bude součástí výpravy trenér i tlumočník. Pro celý tým by to byla velká pomoc.

Mnoho lidí si myslí, že bowling je jednoduchý. Co je na vrcholové úrovni nejtěžší? Na vrcholové úrovni nestačí jen dobře hodit kouli. Musím sledovat, jak se mění olej na dráze, vybrat správnou kouli a podle potřeby měnit místo, ze kterého házím. Důležité je soustředění, protože každý hod může rozhodnout o výsledku.

Která medaile je pro tebe nejcennější? Nejcennější je pro mě zlatá v soutěži jednotlivkyň. Právě tu jsem si přála získat nejvíc, takže se mi splnil velký sen. Velkou radost mám také ze zlata v disciplíně All Event, kde se sčítají výsledky ze všech odehraných disciplín.

Jak ses dostala k bowlingu? K bowlingu mě přivedl můj přítel Martin Jarůšek, který mnoho let reprezentoval Českou republiku a stal se mým prvním trenérem. Díky němu mě bowling začal bavit a chtěla jsem se zlepšovat. Později jsem začala trénovat s profesionálním slyšícím trenérem Janem Mackem, s nímž spolupracuji dodnes. Oba mají velký podíl na mé sportovní cestě a úspěších.

Co bylo na mistrovství nejtěžší? Nejtěžší bylo udržet soustředění po celý týden. Každý den byly jiné podmínky na drahách. V soutěžích trojic a družstev následovala po třech hrách delší přestávka kvůli novému namazání drah. Po přestávce jsem se musela krátce rozcvičit, znovu se soustředit a připravit na další hry.

Jak se ti daří kloubit práci s vrcholovým sportem? Není to vždy jednoduché. Pracuji ve společnosti KAMA a tréninky přizpůsobuji pracovní době. Většinou trénuji 1–3× týdně a každý měsíc se účastním 1–3 turnajů se slyšícími hráči. Bowling mě baví a motivuje ke stále lepším výkonům.

Z čeho máš největší radost? Největší radost mám z našeho týmu, který byl skvělý. Táhly jsme za jeden provaz, vzájemně se podporovaly a pomáhaly si. To pro mě znamenalo opravdu hodně.

Co ti ME v Itálii dalo a jaké máš cíle do budoucna? Itálie mi přinesla cenné zkušenosti a větší sebevědomí. Šest medailí je pro mě velkou motivací dál na sobě pracovat. Mým dalším cílem je mistrovství světa v Malajsii v roce 2027. Zaměřím se na trénink, psychickou přípravu a techniku. Udělám maximum pro co nejlepší výsledek.

Dozvěděla jsem se, že vozíš dvě bowlingové tašky plné koulí. Proč? Každá bowlingová koule reaguje na dráze jinak, proto potřebuji více koulí. V Itálii nám pořadatelé představili tři možné olejové modely, z nichž byl jeden vylosován. Během dvou dnů tréninku jsem vyzkoušela všechny koule a vybrala z nich šest, které fungovaly nejlépe na vybraném modelu. Před soutěží je komise zkontrolovala, zda odpovídají pravidlům, a teprve poté jsem je mohla použít.

Co bys chtěla říct na závěr? Chtěla bych poděkovat své rodině, příteli Martinovi Jarůškovi, trenérům Janu Mackovi a Ondřeji Trojkovi, spoluhráčkám, vedoucí výpravy Petře Wirthové i všem fanouškům za jejich podporu. Bez nich bych tohoto úspěchu nedosáhla.

UNIE 9-10 2026 37

Sport

Lenka Nováková: “Kuželky jsou mou celoživotní vášní.”

text foto

Klára Zaoralová archiv Lenky Novákové

Lenka Nováková se narodila jako neslyšící, ale její handicap jí nikdy nebránil věnovat se sportu, který miluje už od dětství. S kuželkami začínala ve věku 12–13 let a tato vášeň ji provází dodnes. Sportovní prostředí Lence přineslo nejen radost ze hry, ale také přátelství a možnost poznávat nové lidi prostřednictvím turnajů a akcí pořádaných kluby neslyšících sportovců. Významným mezníkem v její kariéře byl rok 2 000, kdy začala nastupovat mezi slyšícími hráči v klubu Slavoj Plzeň. Zpočátku hrála za ženské družstvo D, později se představila také v krajských soutěžích. Právě zde začala pravidelně dokazovat své kvality a dosahovat stále lepších výsledků.

UNIE 9-10 2026

Rakousko 2018, Německo 2023 a Slovinsko 2026

Další důležitou příležitost dostala Lenka od hráček z Rokycan. V roce 2016 zamířila do SKK Rokycany, nejprve formou hostování. Přechod do prostředí prvoligového družstva žen pro ni znamenal velkou výzvu, ale také možnost získat cenné zkušenosti. Postupně si osvojila nové herní návyky, zdokonalila svou techniku a poznala atmosféru nejvyšších soutěží. V roce 2018 se stala řádnou členkou SKK Rokycany, kde působí dodnes. Za roky v klubu se vypracovala v respektovanou hráčku a oporu týmu. Bohaté zkušenosti sbírala nejen na domácích soutěžích, ale také v reprezentačním dresu České republiky. Na mistrovství Evropy neslyšících v rakouském Ritzingu v roce 2018 získala Lenka bronzovou medaili v soutěži družstev žen a stříbro v disciplíně tandem. Další výrazný úspěch přišel na evropském šampionátu v německém Straubingu v roce 2023, kde vybojovala dvě stříbrné medaile – v jednotlivcích a v kombinaci. Dosud největšího úspěchu však dosáhla letos na mistrovství Evropy ve slovinském Mariboru. Zde se jí podařilo získat titul mistryně Evropy v soutěži jednotlivkyň a k tomu přidala ještě bronzovou medaili v kombinaci. Výsledek, který představuje vrchol dlouholeté sportovní kariéry, přinesl Lence obrovskou radost a zároveň potvrdil, že vytrvalost, píle a láska ke sportu přinášejí své ovoce. Po více než 26 letech aktivního hraní mezi neslyšícími i slyšícími sportovci zůstávají kuželky nedílnou součástí jejího života. Lenka Nováková je hrdá na to, že může reprezentovat Českou republiku a být inspirací pro další sportovce. Jak sama říká, dokud jí bude zdraví sloužit, chce na kuželnách pokračovat co nejdéle.

Výstava Choreografie světla V pražské Galerii Toyen se v červnu uskutečnila skupinová výstava Choreografie světla, která představila tvorbu čtyř absolventek oboru Malba a přidružené techniky na Vyšší odborné škole uměleckoprůmyslové v Praze. Mezi vystavujícími byla také neslyšící výtvarnice a naše kolegyně Aneta Eleonora Braunová. text a foto

Ivana Hay Tetauerová

Eleonora se věnuje především realistické a fotorealistické malbě, ve které klade důraz na precizní detail. Sama říká, že jako neslyšící umělkyně vnímá oči jako dar – právě prostřednictvím zraku totiž čerpá inspiraci z fotografií a digitálně upravených obrazů, které následně přetváří do vlastní výtvarné podoby podle svého barevného cítění. Pro svou absolventskou práci si zvolila téma balet. Inspirovaly ji vlastní vzpomínky z dětství, kdy sama krátkou dobu navštěvovala právě hodiny baletu. Fascinovala ji souhra pohybu, světla a stínu, krása lidského těla i umění tance a toužila tyto pomíjivé okamžiky zachytit na plátno. Nejprve si proto nafotila baletku v různých pózách a následně z pořízených fotografií vybírala detaily, které převedla do série

realistických obrazů. Výsledkem jsou díla zachycující eleganci, emoce i jedinečnou atmosféru baletního světa. Na středu 17. června připravila Eleonora také komentovanou prohlídku pro neslyšící zájemce. V českém znakovém jazyce představila nejen svá vystavená díla a jejich vznik, ale také tvorbu svých bývalých spolužaček. Neslyšící návštěvníci tak měli jedinečnou příležitost seznámit se s celou výstavou bez komunikačních bariér a nahlédnout do tvůrčího procesu všech čtyř autorek. Aneta Eleonora Braunová absolvovala v roce 2025 obor Malba a přidružené techniky na Vyšší odborné škole uměleckoprůmyslové na Praze 3. Na Střední uměleckoprůmyslové škole, sídlící ve stejné budově na Žižkově náměstí, již dříve úspěšně dokončila maturitní obor Užitá malba. Podle dostupných informací je pravděpodobně vůbec první neslyšící absolventkou obou těchto uměleckých oborů. To je významný milník nejen pro ni samotnou, ale i pro zpřístupňování uměleckého vzdělávání neslyšícím studentům. Eleonora tak potvrzuje platné místo neslyšících výtvarníků na současné umělecké scéně. Její tvorba byla představena například na festivalu Znakofest v pražském Divadle X10 nebo na vlastní absolventské výstavě Zákoutí baletního světa. Podílela se také na návrhu nástěnné malby pro prostory organizace Pevnost – České centrum znakového jazyka, z. ú. a tato výstava pro ni byla dalším krokem v umělecké kariéře.

UNIE 9-10 2026 39