UNIE 9-10/2017

dvouměsíčník České unie neslyšících, z. ú.

9–10/2017 • roč. XXI 45 Kč

str. 6

str. 24

Představení pracovníků SAS ČUN Brno

Arkadij Belozovsky v Praze!

JANA LAPČÁKOVÁ Člověk s hluchoslepotou je rovnocenný partner komunikace

str. 14

ÚVODNÍK ŠÉFREDAKTORKY

Milí čtenáři, čtenářky, přátelé a příznivci kulturní menšiny neslyšících, Měsíce září a říjen jsou plné svátků: Mezinárod­ ní den neslyšících, svátek svatého Václava, který byl vyhlášen státním svátkem teprve nedávno, podzimní rovnodennost, vznik samostatného československého státu…

Jak se slaví Mezinárodní den neslyšících?

Mnohé organizace pořádají speciální akce, např. tlumočená divadelní představení, příznivci svátku pořádají na náměstí celodenní akce s programem pro veřejnost, zvou na výstavy uměleckých děl fotek od neslyšících autorů – např. v plzeňské unii neslyšících se od září do prosince střídají v měsíčních intervalech jednotlivé výstavy.

A samozřejmě tu máme již tradiční Mluvící ruce, slavící 20. výročí. „Ruce“ jsou svým způsobem první kulturní událostí, která dala vědět o světě českých neslyšících a o jejich znakovém jazyce jako o svébytném, plnohodnotném jazyce s bohatým výrazovým rejstříkem.

Vedle těchto tradičních svátků se objevují i nové akce neotřelého formátu. Proto vám přinášíme rozhovor s neslyšícím mužem, který působí na volné noze — živí se pořádáním před-

nášek: Arkadijem Belozovskym. Ten uspořádal v Praze blok velice zajímavých přednášek a prý by za rok opět rád přijel. Vzniká nám tu nová tradice?

Jistě víte, že na deaflympiádě v Turecku získali naší neslyšící sportovci čtyři medaile.

Jedna z nich je zásluhou střelce Marka Bartoška. Marka dle jeho vlastních slov ke sportovní střelbě inspirovali bývalí neslyšící sportovci, Jaroslav Dědič a Věra Macháčková. Za milým panem Dědičem se vydala naše redaktorka Kristina Pánková Kratochvílová a popovídala si jak s ním, tak i s jeho manželkou. Věřím, že se při čtení rozhovoru místy i zasmějete. Paní Macháčková na něho vzpomíná jako na… to již sami naleznete na stránkách našeho časopisu.

Přeji vám příjemný podzim a samozřejmě příjemné počtení!

Lucie Sedláčková Půlpánová

Naše redakce

Irena Maňáková

2

Lucie Štefková

Monika Ťuláková

Lenka Hejlová

Ivana Hay Tetauerová

Kristina Pánková Kratochvílová

Milena Brožová

Eva Kastnerová

Martin Jarůšek

Petr Pánek

časopis unie • 9–10/2017 • ročník XXI

OBSAH

Obsah 4

ČUN/ČMUN PRAHA

6

ČUN/ČMUN BRNO

9

ČUN/ČMUN KROMĚŘÍŽ

10

Z DOMOVA

13

ZE SVĚTA

14

ROZHOVOR:

Mohlo by vás zajímat…

11

Znakovárna připravuje…

13

EDSU a DAC – víte co to je?

28

40 let sportovní střelby neslyšících

JANA LAPČÁKOVÁ TO, ŽE NEVIDÍ A NESLYŠÍ, NEZNAMENÁ, ŽE NEVNÍMAJÍ 18

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI V ČUN: JAROSLAV DĚDIČ

23

KALENDÁRIUM

24

DEAF WORD IN OURSELVES

26

PSYCHOLOGIE: O RODIČÍCH A DĚTECH

28 31

SPORT JEDEN DEN NESLYŠÍCÍHO

JAN SEMERÁD Omlouváme se za nedopatření: V rozhovoru s Petrem Zbožínkem jsme omylem uvedli, že pracuje na Ostravsku. Není to pravda, pracuje na Moravě ve městě Holešov. Dále se omlouváme Petru Pánkovi: fotka u popisu „Srpen 1937“ ve skutečnosti patří k příspěvku „18. 8. 1922“.

Děkujeme za pochopení. Redakce Unie.

Můžete si nás předplatit Roční předplatné: 210 Kč včetně poštovného Kontakt: predplatne@cun.cz

Kde nás v síti najdete…

WEB www.cun.cz ISSUU www.issuu.com/casopisunie FACEBOOK www.facebook.com/CeskaUnieNeslysicích www.facebook.com/CasopisUnie

Česká unie neslyšících

3

ČUN/ČMUN PRAHA

BERLÍNSKÉ MISTROVSTVÍ TEXT A FOTO: Tomáš

Portych

V

Berlíně letošního léta proběhlo mistrovství světa v psaní na počítači, což je velká událost především pro Centrum zprostředkování simultánního přepisu (CZSP). Pravidelně se jej totiž účastní i přepisovatelé z celé ČR. Celá akce je zajímavá i z toho pohledu, že je možné sledovat, jakých umístění dosahují profesionální přepisovatelé. Mnoho pracovníků CZSP dosáhlo rychlostí kolem 600 úhozů za minutu, což je dostalo na příčky kolem 10. místa. Jen pro představu – vůbec nejrychleji píšícím člověkem na tomto šampionátu se stal turecký soutěžící Celal Askin, který dosáhl na klávesnici rychlosti 754,6 úhozů za minutu v 30 minutovém opise textu z papírové předlohy.

Soutěžilo se v mnoha způsobech ovládání klávesnice. Šlo například právě o opis z papírové předlohy, přepisy diktovaného slova, úpravu textu nebo formátování textu. Celou situaci pak ještě komplikovala skutečnost, že v některých soutěžích jsou zapojeni i lidé píšící na speciálních, takzvaných akordových klávesnicích.

Ty jsou rozdílné od těch standardních v tom, že je na nich možné psát celá slova stisknutím několika kláves najednou.

Jde o velmi zajímavou technologii, která prozatím nebyla v České republice vyvinuta, takže všechny výsledky našich písařů byly dosaženy na standardních klávesnicích, jaké máte jistě i vy doma. Další variantou zápisu textu je takzvané „namlouvání“ (speech recognition), kdy soutěžící do mikrofonu opakují text, který má být zapsán a speciální programy jej automaticky převádí do písmen a vět. Bohužel ani v tomto způsobu soutěžení neměla ČR svého zástupce.

Za CZSP přivezly z několika soutěží medaile dvě přepisovatelky – Karolína Foukalová a Klára Odehnalová. Díky patří ještě přepisovatelům a přepisovatelkám Simoně Sedmihorské, Martinu Čížkovi, Tomáši Portychovi a Karin Cieslarové. Světové soutěže v psaní na počítači se konají každé 2 roky, a tak budou všichni moci obhájit, či překonat své výsledky opět v roce 2019.

TYRŠŮV DŮM TEXT A FOTO: Monika

Ťuláková

D

ne 21. srpna 2017 navštívila skupinka neslyšících účastníků Tyršův dům na Praze 1.

Celou prohlídku vedl pán, který žije v domečku hned vedle budovy České obce sokolské. Zavedl nás až na střechu Tyršova domu. Mohli jsme se porozhlédnout po panoramatu pražských staveb, Pražského hradu a Petřína. Pan průvodce sdělil, že na tuto střechu vstoupil pan prezident T. G. Masaryk při příležitosti slavnostního otevření roku 1925. Neslyšící byli vel-

4

časopis unie • 9–10/2017 • ročník XXI

mi nadšení z informace o panu Masarykovi a ze starodávných budov. Byli jsme se ještě podívat do tělocvičny, na bazén a do Michnova paláce.

Celou akci tlumočila kolegyně z Unie Kristýna Podeszwová.

ČUN/ČMUN PRAHA

AKTIVITY KVETOU V KAŽDÉM VĚKU TEXT:

Kamila Spěváková / FOTO: Kamila Spěváková, Václav Petrus

S

polek Tichý dům neslyšících zorganizoval pro naše členy ve dnech 28. srpna – 2. září 2017 „1. letní tábor pro neslyšící seniory 55+“ v největším zábavním areálu v Česku, zvaném „Šikland“, u Zvole nad Pernštejnem. Zde se nachází první a jediné westernové městečko v ČR, a to jsme právě navštívili.

Celkový program byl přizpůsoben uživatelům znakového jazyka. Na táboře nechyběly ani tlumočnice do českého znakového jazyka (dále ČZJ), Kristýnka Podeszwová, Bětka Nováková a znakující slyšící pečovatelka Anička Polenská, která se starala se o neslyšící seniory. Přijel i Milan Fritz, místopředseda TDN, aby na dva dny vypomohl.

Všichni účastníci tábora byli ubytováni v rezidenci „Arizona“, a to ve dvoulůžkových pokojích s nejmodernějším vybavením. Rezidence stojí na skále. Z jedné její strany je výhled na lesnaté údolí, z druhé na pastviny s koňmi a bizony. Díky stylovému prostředí umí hotel okouzlit návštěvníky.

Slavnostní zahájení pobytu se uskutečnilo na náměstí Šiklova mlýna, účastníky čekala seznamovací a vyhlídková jízda vláčkem, zapůjčení dobových kostýmů včetně společného focení na památku, procházení se po westernovém městečku, westernová olympiáda (lukostřelba, hod tomahawkem, hod lasem, střelba vzdu-

chovkou, rýžování zlata, zrcadlové bludiště), půldenní výlet do Pekla v obci Čertovina u Hlinska a mnoho dalších akcí.

Vrcholem programu byl čtvrteční unikátní program s večerním divadlem a ohňovou show.

Celé představení bylo pro neslyšící publikum tlumočeno do ČZJ, a to v přírodním amfiteátru, s atraktivní pyrotechnikou a kaskadéry na koních. Dvě mladé tlumočnice podaly skvělý výkon a získaly velký aplaus od neslyšících seniorů. Pobyt byl zakončen páteční rozlučkovou párty v rezidenci Colorado.

Tábor se opravdu povedl a neslyšící senioři se vrátili domů s nezapomenutelnými zážitky.

Vřelý dík patří Městu Kolín, vedení Šiklova mlýna, České unii neslyšících, z.ú., a i Turistickému klubu při ČMUN Praha za finanční podporu.

Bez ní by nemohl projekt být zrealizován.

Česká unie neslyšících

5

ČUN/ČMUN BRNO

PŘEDSTAVENÍ PRACOVNÍKŮ A AKTIVIT SAS ČUN BRNO TEXT:

Ivana Hay Tetauerová / FOTO: Gabriela Pecová

V Unii číslo 5–6/2017 jsme přinesli rozho­ vor s pracovníky Sociálně aktivizační služby (SAS) v České unii neslyšících Praha. Jak víte, Česká unie neslyšících má v České republice celkem pět oblastních poboček. V této UNII bych Vás chtěla seznámit s další sociálně ak­ tivizační službou, kterou ČUN poskytuje, ten­ tokrát v Brně. Tato pobočka sídlí v ulici Údolní 53. Vedoucí SAS Brno je Tereza Tillová (dříve Švédová), kterou jsem zpovídala, abychom vás seznámili s pracovníky pobočky a aktivi­ tami, které tato brněnská pobočka poskytuje.

Terezo, prosím, představíš našim čtenářům UNIE stručně Sociálně aktivizační službu v ČUN Brno?

Zájemci o naše služby a naši klienti nás naleznou na adrese Údolní 53 v Brně, kde sídlíme v univerzitním areálu VUT v budově U1. V pondělí a ve středu poskytujeme terénní služby od 10 do 17 hodin. Jedná se o službu, která je poskytována v prostředí přirozeném pro klienta, aby byl dostatečně klidný a mohl se na nás s čímkoli obrátit. Tuto službu si klient sám musí vyžádat s časovým předstihem. Ambulantní službu, tedy podporu přímo v našich brněnských prostorách, poskytujeme každé úterý od 10 do 18 hodin a také každý čtvrtek od 10 do 16 hodin. Rádi pomůžeme, proto se nebojte se na nás obrátit. Pokud na to sami nebudeme stačit, pokusíme se najít jinou návaznou službu, která by nás dovedla k řešení problémové situace. Čekají tu na vás neslyšící odborní lektoři a tři přímí pracovníci v kanceláři sociálních služeb: Tereza Tillová (slyšící), Eva Kučerová (neslyšící) a Kateřina

6

časopis unie • 9–10/2017 • ročník XXI

Kynclová (slyšící). Nemusíte se bát komunikační bariéry, jsme schopni se adaptovat na Vám nejpříjemnější způsob komunikace. 

Povězte nám prosím něco také o sobě.

Jak jste se dostaly do České unie neslyšících? Odkud pocházíte?

Tereza: „Jsem v Brně na pozici vedoucí sociálních služeb. Jsem slyšící a již čtvrtým rokem se učím český znakový jazyk, který mě doslova pohltil. K této práci jsem se dostala po ukončení bakalářského studia a bylo pro mě štěstí, že si vybrali mě. Díky této práci jsem neustále v kontaktu s neslyšícími a vzdělávám se v oboru, který je mi vice než blízký.

Brněnští klienti mě znají pod jménem Švédová, ale díky mé srpnové svatbě se mi změnilo příjmení, věřím však, že klienti si na tuto novinku brzo zvyknou.  Eva: „Jsem sociální pracovník a lektorka českého znakového jazyka. Tato práce mě velmi baví, snažím se na maximum.  Jsem neslyTEREZA šící od narození. Do této práce jsem se dostala náhodně. Původně se mi z ČUN ozvali s nabídkou pozice sociálního pracovníka. Jak jsem se ale poté dozvěděla, tato práce by byla jen na čtyři měsíce – a to jsem nechtěla. O měsíc později se mi opět ozvali a nabídli mi, zda bych nechtěla být lektorkou českého znakovéEVA ho jazyka. Vzala jsem to, protože to pro mě byla jistota. Později jsem se zaškolila jako sociální pracovník a zvýšili mi funkci v lektorství – stala jsem garantem kurzu. Jsem vůdčí typ, snažím se proto, aby vše šlo jako po másle.  Narodila jsem se ve Znojmě, ale odmala žiji v Brně, nyní kousek od Brna.“ KATKA

ČUN/ČMUN BRNO

Katka: „Od února tohoto roku pracuji v Brně jako sociální pracovník. Znakový jazyk mě lákal již na vysoké škole, ale tam kurz bohužel předčasně skončil. Znovu od začátku jsem začala v únoru a později dokončila první modul. Teď od září začínám druhý a výuka mě velmi baví. Do České unie neslyšících jsem nastoupila po několika letech cestování a práce mě baví.“

Máte v rodině někoho sluchově postiženého?

Tereza: „Nemám, ale znám se s dvěma rodinami, které mají neslyšící děti ve věku tří let.“ Eva: „Ne, jsem jediná neslyšící v rodině.“ Katka: „V rodině nikoho se sluchovým postižením nemám.“

Znaly jste předtím nějaké neslyšící? Kde jste se poprvé učily ČZJ?

Tereza: „Poprvé jsem se potkala s nedoslýchavou slečnou na základní škole na výchovných koncertech pro školy. Už tehdy si mě vybrali jako její „pomocnou ruku“. Od střední školy jsem toužila naučit se český znakový jazyk. Když jsem se na vysoké škole trochu rozkoukala, neváhala jsem a přihlásila se do kurzu českého znakového jazyka v České unii neslyšících Brno, kde jsem našla nejen vzdělání a práci, ale hlavně skvělé kamarády a úžasné lidi. “ Eva: „Ano, už v mateřské školce. Poprvé jsem se asi učila od maminky, když mi byl rok.“ Katka: „Začátky byly spíše neucelené, a tak mohu říct, že první opravdové seznámení se znakovým jazykem bylo až v České unii neslyšících. Stejně tak bližší setkání s neslyšícími.“

Stále studujete nebo máte školu již za sebou?

Tereza: „Ještě nějaký ten rok mě škola potrápí, ale studium speciální pedagogiky je pro mě smyslem života, takže moc velké mučení to není. “ Eva: „Ne, už nestuduji. Před dvěma lety jsem ukončila studium s titulem bakalář.“ Katka: „Studium mám již několik let za sebou.

Studovala jsem v Opavě sociální patologii a prevenci. Po škole jsem několik let pracovala s dětmi v nízkoprahovém klubu a pak cestovala.“

Služby SAS Brno jsou pestré – od individuálních konzultací po skupinové aktivity.

Neslyšícím nabízíme kurzy, jež probíhají kaž­ dý týden a jsou vedené neslyšícími i slyšící­ mi lektory: •n ově PLETENÍ PRO RADOST (pletení, které podpoří děti v kojeneckých a jiných ústavech a nám vykouzlí pohlazení po duši) – vede Bc. Kateřina Kynclová •P OHYBOVÉ CVIČENÍ – vede Mgr. Ondřej Je­ řábek •Č TENÍ PRO NESLYŠÍCÍ – vede Mgr. Lucie Štefková

• PŘEDNÁŠKY na nejrůznější témata • POČÍTAČOVÉ KURZY – vede David Podsed­ ník • KLUB MIŠÁK pro neslyšící maminky – vedou Mgr. Ondřej Jeřábek, Bc. Eva Kučerová a Bc. Tereza Tillová Pokud byste měli o jakoukoliv výše uvedenou aktivitu zájem, neváhejte a SAS ČUN Brno navštivte osobně nebo kontaktuje e-mai­ lem: brno@cun.cz anebo SMS na čísle 774 477 083.

Česká unie neslyšících

7

ČUN/ČMUN BRNO

PLETENÍ PRO PŘEDČASNĚ NAROZENÉ DĚTI

V

Brně jsme se o prázdninách rozhodli vyměnit na pár měsíců naši výtvarnou dílnu za kroužek pletení. Je pro úplné začátečníky i pokročilé pletaře. Zkušenější mohou plést sami podle návodů a nezkušeným ráda pomůže naše pracovnice Katka, která jim vše ukáže a vysvětlí. Společně budeme plést pro neonatologické

TEXT:

Kateřina Kynclová

oddělení, kojenecký ústav i azylové bydlení.

Scházíme se každé úterý odpoledne. Tento týden zde byly první vlaštovky, které začaly maličkými čepičkami pro miminka v nemocnicích.

Věřím, že se naše řady rozrostou a před Vánoci dáme všechny naše výrobky dohromady a vybereme, kam věci darujeme.

POZNÁVEJME KRÁSY ČESKA TEXT:

Eva Kučerová, upravila Tereza Tillová / FOTO: archív ČUN Brno

D

ne 8. září 2017 jsme vyrazili na zámek v Miloticích. Zámek je opravdu moc krásný, v každé místnosti byly čerstvé květiny ze zahrady, které k zámku neodmyslitelně patří. Klienti byli překvapení, že dle slov průvodce (tlumočených naší tlumočnicí) poslední zámecká paní, která tam žila, zemřela poměrně nedávno – v roce 2008. Tato poslední majitelka se snažila zachovat historický ráz prostředí zámku. Po prohlídce zámeckých prostor proběhla prohlídka zámecké zahrady v Miloticích. Všem vřele doporučuji, aby se tam zajeli podívat.

PŘEDNÁŠKA O MISS A MISTER DEAF WORLD TEXT:

Ondřej Jeřábek /red. zkráceno/ / FOTO: www.missdeafworld2011-2020.com

V

e dnech 11.–19. července 2017 proběhl opět v pražském TOP hotelu již sedmý ročník Miss-Mister Deaf World. Českou republiku reprezentovali Lukáš Benda a Petra Gluchová (vítězka Miss Deaf Europe 2017). Při této příležitosti nám dne 12. září 2017 v ČUN Brno připravili přednášku. Le­ toš­ ního ročníku Mister-Miss Deaf World se zúčastnilo na 24 dívek a 23 chlapců ze všech koutů světa. V porotě bylo

8

časopis unie • 9–10/2017 • ročník XXI

cel­kem 22 členů, z nichž řada byly známé celebrity. Miss Deaf World se stala Thajka Chutima Netsuriwong a Mister Deaf World se stal Španěl Eric Alcantara Pascual. Petra Gluchová se stala navíc Miss Deaf Europe 2017. Během celého soustředění probíhala komu­nikace především prostřednic­ tvím mezinárodního znakové­ ho systému. Více zde: www.missdeafworld 2011-2020.com.

ČUN/ČMUN KROMĚŘÍŽ

PAN PŘEDSEDA SLAVIL KULATINY TEXT:

Martina Latíková / FOTO: ČUN Kroměříž

V

sobotu 29. července 2017 jsme oslavili ve velkém počtu 60. narozeniny pana předsedy Miroslava Handla. Připravili jsme pro něj velké překvapení ve formě očíslovaných dárků. Pan Handl si pak losoval čísla a dle vytažených čísel si rozbalil příslušně očíslovaný dárek. Bylo to moc fajn, nechyběly ani balonky, kytky, konfety a samozřejmě ani krásný vtipný dort. Přejeme mu mnoho šťastných dalších let.

POBYT VE VELKÝCH KARLOVICÍCH TEXT:

Martina Latíková / FOTO: ČUN Kroměříž

V

týdnu od 5.–13. srpna 2017 jsme trávili týden v Beskydech, který byl plný přírody a zážitků. Zajeli jsme si do nedalekého Slovenska do města Orava, kde jsme projeli historickou trať starým vláčkem, který nás vyvezl nahoru k rozhledně. Vše bylo kouzelné, pohádkové a bavilo to všechny ročníky. Další dny jsme strávili v okolí naší pronajaté chalupy, pořádali jsme soutěže, večer chodili běhat, promítali filmy, grilovali a vzdělávali všechny členy v různých oblastech. Příští rok plánujeme ve stejném duchu navštívit České Švýcarsko.

Česká unie neslyšících

9

Z DOMOVA

Jeden prsten vládne všem…

TEXT:

Petr Zbožínek / FOTO: Nikola Novotná

N

a táboře ve Slověnicích v letošním červenci si malí neslyšící skauti užili hru na téma Pán prstenů. Hrou je provázely tři hlavní postavy: Aragon, Gandalf a Frodo. Děti musely překonávat různé překážky a dobrodružství a Aragorn, Gandalf a Frodo jim v tom pomáhali.

Na konci tábora se dětem povedlo úspěšně zničit prsten zla.

Na začátku pobytu je čekalo slavnostní zahájení ohně a každý mohl sdělit svá přání, která mu měla být splněna během tábora. Většině dětem se tato přání splnila. Děti si vyzkoušely šerm a dokonce mohly ohmatat pravý kovový meč, se kterým pak pozvaní ochotníci předváděli svůj boj. Skautíci se sblížili se slyšícím oddílem Rysů a z některých se stali i dobří kamarádi. Za hladkou komunikaci děkujeme tlu­ močnicím a hlavně společnosti T-Mobile, která nám tlumočení umožnila zafinancovat.

Pokud je vám minimálně 16 let, chcete se něco nového naučit, umíte znakový jazyk, rádi pracujete s dětmi a máte rádi i přírodu a dobrodružství, přidejte se k nám. Hledáme totiž vedoucí. 

Zodpovědnost k životnímu prostředí TEXT A FOTO:

Lucie Křesťanová

O

sm desítek dětí si dne 14. září 2017 před pražskou Tichou kavárnou vyzkoušelo, co obnáší chovat se zodpovědně k životnímu pro­ středí. Žáci základních a mateřských škol se u jednotlivých stanovišť na prostranství před kavárnou dozvěděli spoustu nových, užitečných, ale i zábavných věcí: jak se dělá kompost, co v něm žije, jak dlouhá je cesta obyčejného banánu z plantáže k nám do obchodu, jak vypadá žížalí televize… Naučili se také od neslyšících lektorů několik znaků. U stánků plnili nejrůznější úkoly, za které je pak čekala odměna v podobě Lesní občerstvovací stanice s dobrotami, které pro ně připravily neslyšící cukrářky z Tiché cukrárny. Pořadatelé i návštěvníci si zaslouží velký obdiv, neboť si odpoledne užívali navzdory velké zimě a dešti.

10 časopis unie • 9–10/2017 • ročník XXI

Akci pořádala společnost Tichý svět, které po­ máhalo několik dalších partnerů, a finančně ji podpořila Nadace 02.

Z DOMOVA

Pexeso „Znakujte s Tamtamem“ TEXT A FOTO:

CDS Tamtam o.p.s

C

entrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. a Informační centrum rodičů a přátel sluchově postižených, z.s. vyvinuly ve vzájemné spolupráci mobilní aplikaci Znakujte s Tamtamem – Pexeso. Má pomoci dětem se sluchovým postižením a dalším zájemcům naučit se zábavnou formou základní znaky českého znakového jazyka. Aplikace využívá princip hry pexeso, kde lze nastavit okruh slovní zásoby (Zvířata, Venku, Denní činnosti), úroveň obtížnosti, a i to, zda ji bude hrát jeden člověk či dva lidé. Hra je určena pro operační systém Android, verze 4.4 a vyšší, a je zdarma ke stažení na Google Play. Aplikace vznikla z grantu společ­ nosti T-Mobile v rámci program „Mluvme spolu pro rok 2016“. Více na: www.infocentrum-sluch. cz nebo na www.detskysluch.cz

Česká unie neslyšících

11

Z DOMOVA / VZDĚLÁNÍ

Neslyším, studuji vysokou školu TEXT:

Andrea Hudáková / FOTO: Štěpán Matějka

J

eště před 20 lety na vysokých školách studovali pouze nedoslýchaví lidé nebo lidé ohluchlí. Později se začali na vysoké školy hlásit i studenti neslyšící. Nicméně, ještě před deseti lety bylo běžné, že neslyšící, nedoslýchaví či ohluchlí studenti procházeli studiem bez jakékoli „podpory“. Výjimkou byla Masarykova univerzita, Ateliér výchovné dramatiky na Janáčkově akademii múzických umění a obor Čeština v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě univerzity Karlovy.

Dnes je situace naprosto jiná: Na všech veřejných vysokých školách by měli studenti dostat minimálně „základní podporu“, tj. tlumočení mezi mluvenou češtinou a českým znakovým jazykem, simultánní přepis mluve­ né češtiny do češtiny psané, zápisy z výuky, speciální jazykovou výuku a půjčování techni­ ky (např. tabletů a FM systémů). Mnohé vysoké školy nabízejí mnohem více (např. překlady vybraných textů mezi češtinou a českým znakovým jazykem, titulkování výukových filmů).

Podpora je poskytována zdarma a je navrhována vždy podle potřeb každého jednoho studenta a specifik oboru, který studuje, poskytuje se už během přijímacího řízení a studenti mají právo ji využívat ve všech situacích souvisejících

12 časopis unie • 9–10/2017 • ročník XXI

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE se studiem (tj. i při konzultacích, zkoušení a testech, exkurzích, praxích, promocích aj.).

Dnes už máme desítky neslyšících, nedoslýchavých a ohluchlých studentů vysokých škol.

Bohužel ne všichni „podporu při studiu“ využívají. Někteří o ní nevědí. Někteří „něco tuší“, ale nevědí, kde, jak a o co si mají vlastně říci.

A někteří ji z principu odmítají. Tito studenti argumentují tím, že vystudovat „bez podpory“ je hodnotnější než vystudovat „s podporou“.

Někdy se dokonce na ty, kteří podporu využívají, dívají jako na „méně schopné“. „Podpora při studiu“ však nepřináší žádné ulehčení podmínek studia, naopak: umožňuje neslyšícím, nedoslýchavým a ohluchlým studentům studovat za podmínek srovnatelných s jejich slyšícími spolužáky. Když student využije nabízenou podporu, nespotřebuje veškerou svou osobní kapacitu na „porozumění tomu, co neslyším“, ale zůstane mu více „sil a místa“ na zapojení se do výuky a akademického života na vysoké škole a ve výsledku toho pak zvládne mnohem více a kvalitněji.

Příklad: Univerzita Karlova: http://ujkn.ff.cuni. cz/sluzby

ZE SVĚTA

EDSU a DAC TEXT:

Ivana Hay Tetauerová / FOTO: archív Marie Pangrácové

V

létě se konalo hned několik zahraničních mezinárodních akcí pro neslyšící – kromě uměleckého festivalu Clin d’Oeil, který se koná vždy jednou za dva roky ve francouzské Remeši, se konaly i vzdělávací akce neslyšících, například EDSU a DAC konference konaných v dánské Kodani ve dnech 5.–9. srpna 2017 a 10.–12. srpna 2017.

EDSU je zkratka pro European Deaf Stu­ dents’ Union – Evropská unie neslyšících studentů a DAC je zkratka pro Deaf Academics Researchers – vysokoškolské neslyšící výzkumníky.

Zpovídala jsem Marii Pangrácovou, která se letos zúčastnila obou akcí konaných v Dánsku.

Jak ses vlastně začlenila do těchto mezinárodních akcí?

Před dvěma lety jsem byla na čtyři dny v Bilbao ve Španělsku na 1. setkání a valné hromadě EDSU. Tam jsem se poprvé seznámila s tématem přístupu vysokých škol k neslyšícím na evropské úrovni a potkala spoustu skvělých lidí.

To mě utvrdilo, že je potřeba se setkávat. Proto jsem se rozhodla zorganizovat společně s CDY (Czech Deaf Youth) a EDSU setkání v Praze zvané STEM (psali jsme v minulé Unii, pozn. red.). STEM Na EDSU 2017 v dánské Kodani je vlastně minikonference na téma vzdělávání a výzkumu ve vědeckých oborech, jakými je například matematika, přírodopis, chemie, biologie apod.

Letos jsem byla v Dánsku na 2. valné hromadě EDSU a posléze jsem se aktivně zúčastnila konference DAC, kde jsem měla i v sekci zpětné vazby na svou přednášku na téma termitů,

které v rámci své diplomové práce zkoumám.

Rozdíl mezi těmito dvěma konferencemi je, že EDSU má výhodu v tom, že je zde méně účastníků, cca dva za každou zemi, a dá se zde prodiskutovat mnohem více než na takové konferenci DAC, kde bylo cca 150 lidí.

Z Čech jste byli na této konferenci dva – Ty a Tomáš Sklenák z Masarykovy univerzity Brno. Jaké to pro Tebe bylo, přednášet pro tolik lidí a navíc v mezinárodním znakovém systému?

Nebudu to tajit – samozřejmě jsem měla trému. Bylo tam sice asi tak 150 lidí, ale některé přednášky byly souběžné nebo jich bylo v jednu chvíli až pět, a tak se stalo, že například na workshopech nebo v sekci zpětné vazby byli lidé, kteří pak šli zase na jinou přednášku, a míjeli se podle toho, které téma přednášky/ workshopu je zajímalo. Na moji přišlo asi 30 lidí.

Líbilo se mi ale, že jsme v mé sekci dostali prostor a mohli jsme po přednášce klást otázky a diskutovat o daném tématu.

Jaké mezinárodní akce se opět v budoucnu chystají?

Za dva roky v říjnu v roce 2019 CDY zorganizuje v Praze na 3–4 dny 3. setkání EDSU pro cca 30–40 studentů. Konference DAC 2019 se bude příště konat na Islandu a je předpokládaná účast asi 200 lidí. Na islandském setkání proběhne bienále a workshopy. Určitě jej doporučuji všem těm, kteří mají zájem o vzdělávání se, o potkávání se s novými lidmi a o a výměnu zkušeností.

Česká unie neslyšících

13

ROZHOVOR

TEXT:

Milena Brožová / FOTO: Michael Trousil

To, že nevidí a neslyší, neznamená, že nevnímají Celým číslem tohoto čísla Unie se prolíná téma komunikace. Neslyšící spoluobčané komunikují ve znakovém jazyce, nevidomí lidé zase používají Braillovo písmo. Jak se ale domluví člověk s hluchoslepotou? Jak k němu při prvním kontaktu přistupovat? O tom všem a také o zkušenostech z Německa jsem si povídala s milou sociální pracovnicí, Bc. JANOU LAPČÁKOVOU, z České unie neslyšících v Praze.

14 časopis unie • 9–10/2017 • ročník XXI

ROZHOVOR

Jano, prozraď nám na úvod něco o sobě? Jaké bylo Tvé dětství?

Narodila jsem se v Praze jako dcera neslyšících rodičů. V Praze jsem i vyrůstala. Své krásné dětství jsem však hodně trávila v Čejkovicích na Jižní Moravě, odkud má maminka pochází. Chodila jsem do běžné mateřské školky, mezi pátým a šestým rokem se však učitelkám něco nezdálo. Bývala jsem často stranou od kolektivu a nereagovala na zavolání. Učitelky věděly, že mí rodiče jsou neslyšící, a tak mě poslaly na foniatrii.

Tam se na základě audia zjistilo, že neslyším. Doporučili mi, abych přestoupila do mateřské školy pro sluchově postiženou mládež v Ječné ulici.

Tam jsem pak pokračovala i na základní škole.

Nyní pracuješ pro lidi se ztrátou sluchu v České unii neslyšících. Co přesně máš na starosti?

Pracuji jako vedoucí a sociální pracovnice v Centru simultánního přepisu České unie neslyšících, z. ú. Snažíme se sluchově postiženým klientům zprostředkovávat přepis mluveného slova do jeho písemné podoby. Služba je určena zejména těm, kteří nekomunikují pomocí znakového jazyka a preferují psanou češtinu.

A máš ještě jinou práci?

Ano. Věnuji se ve svém volném času spolku Jablíčko dětem, který je určen dětem neslyšících rodičů. Se svými kolegy vymýšlíme nějaké zajímavé akce pro děti a jejich rodiče. Jedná se sice o neplacenou práci, ale o to více zábavnou.

A když vidíme úsměv na tváři dětí, je to pro nás nejlepší odměna. Naším patronem je zpěvák, divadelní herec a moderátor Igor Šebo. S ním a se spolkem EIKMS jsme natočili pár písniček, které jsou doprovázeny znaky. Nejde o čistý znakový jazyk ani znakovanou češtinu, ale něco mezi tím. Při překladu se držíme hlavně textu, což je někdy velmi těžké. Podařilo se nám natočit už šest takových klipů, na kterých se podílel i režisér České televize – Jan Brichcín.

Jsi bakalářka; jakou vysokou školu jsi studovala? Za prací jsi ihned odjela za prací do

Německa?

Přihlásila jsem se na bakalářská studia oboru Sociální a charitativní práce na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. A roku 2012 jsem promovala a hned jsem si hledala práci.

Chvíli jsem pracovala v Čechách v APPN (dnes Tichý svět, pozn. red.), ale pak jsem se dostala k práci v domově Hermann-Gocht-Haus pro neslyšící v saském Zwickau. V Německu jsem pak tři roky zůstala.

Jak ses v německojazyčném prostředí dorozumívala?

V domově Hermann-Gocht-Haus, kde jsem rok pracovala jako pečovatelka seniorů, všichni komunikovali německým znakovým jazykem.

V tomto domově bylo kolem sedmdesáti seniorů a skoro všichni zaměstnanci ovládali znakový jazyk. Takže jsem se najednou ocitla v ráji, protože neexistovala žádná komunikační bariéra.

To by se mi taky líbilo. A jak ses dostala k tlumočení pro hluchoslepé klienty? Úplně poprvé jsem se s tématem hluchoslepoty setkala při práci v Tichém světě, kde jsem absolvovala školení pro asistenty lidí postižených hluchoslepotou. Kurz pořádala organizace Effeta v Nitře na Slovensku. A vedl ho uznávaný lektor a římskokatolický kněz Cyril Axelrod. Ten se narodil jako neslyšící a v průběhu věku postupně přicházel o zrak, až přestal úplně vidět. Tohle byla má první zkušenost s hluchoslepým člověkem, která mě hodně ovlivnila.

Zřejmě natolik, že jsi pokračovala i v dalším vzdělávání?

Ano, téma mě natolik zaujalo, že jsem začala pracovat v domově s hluchoslepými klienty v Německu. Když jsem se od neslyšící kolegyně dozvěděla, že bude roční kurz Asistent pro hluchoslepé, bez váhání jsem se přihlásila. Na kurzu jsme byly dvě neslyšící a sedm slyšících kolegů, kteří ovládali znakový jazyk. A po celou dobu kurzu jsme měli k dispozici dva tlumočníky.

Kurz probíhal kousek od Drážďan v Moritzburgu, kde je krásný zámek. Takže jsem rok jezdi-

Česká unie neslyšících

15

ROZHOVOR

la mezi Drážďanami a Hamburmá a vnímáš svět jinými smysly. gem. Teoretická část byla velmi Takže komunikace byla složitá, náročná, museli jsme znát oční museli jsme hledat cestu k nim. a sluchové vady, Braillovo písBylo to hodně individuální a hodmo, Lormovu abecedu, taktilní ně zaleželo na tom, zda je k hluznakový jazyk, znát kulturu Nechoslepotě přidružené ještě něslyšících v Německu. Praktická jaké další postižení. Zde jsem si vedení hluchoslepé klientky část probíhala přímo v hamburoblíbila jednu hluchoslepou paní ských ulicích. ve středním věku, která vůbec nekomunikovala.

Lektoři nám každému dali pásky na oči, slyČasto jsme seděly spolu na houpačce a já vzala šícím ještě klapky na uši, červenobílou hůl a šlo dřevěné autíčko a jezdila jím po jejích prstech. Trse do města. Chodili jsme po dvou, jako klient valo to asi půl hodinky, a když jsem přestala přea asistent. Pásku na očích jsme měli třeba jíždět po prstech. Tak ta paní sama začala hlei dvě hodiny v kuse, a pak jsme si role vyměnidat prstem otáčivé kolečko. Pro někoho to může li. U zkoušky jsme již museli prokázat, že dokáznít jako maličkost, ale pro mě to byl nepopsatelžeme s hluchoslepými figuranty komunikovat ný zážitek. a i spolupracovat. Museli jsme například ukázat, že je zvládneme doprovodit na určité místo.

Můžeš to, prosím, více vysvětlit?

Ano, o té paní se říkalo, že vůbec nekomunikuZmínila ses mi, že jsi byla v klášteře u Sv. je. Aspoň ne v tom smyslu, na který jsme zvykFrantiška v Heiligenbronnu...?! lí. Neuměla říci: „Tohle chci, tamto se mi nelíbí“.

Bylo to kvůli praxi na výše zmíněný kurz. Pro V anamnéze měla uvedeno, že má dost poškojeho úspěšné absolvování byla povinná několizený mozek a moc nevnímá. Ale právě ona zkukahodinová praxe, kterou jsme si museli sami šenost dokazovala, že to není pravda. Že vnímá zajistit. Našla jsem si tedy na internetu obmoc dobře a komunikuje, třeba tím, že hledá rovský klášter Stiftung St. Franziskus v malé ono kolečko. Jen cesta ke společnému způsobu vesničce. Byli tam klienti, kteří se již s hluchokomunikace je složitá a zdlouhavá. Ale pro mě slepotou narodili. Byla to zajímavá zkušenost. to byl velmi silný zážitek a pochopila jsem, že Hluchoslepí lidé od narození vnímají svět jinak, má práce je smysluplná. komunikace s nimi byla téměř nemožná.

A jak je to s hluchoslepými klienty v České Jak to? Každý člověk má potřebu republice? S čím se oni potýkají? komunikovat…

To bohužel neumím posoudit. Neměla jsem možNo představ si, že se narodíš neslyšící a nevidonost porovnání. Vím jen, že v Německu jsem se setkala s propracovanou technikou, se kterou asistent s hluchoslepými pracuje. Musí vědět, jak s klientem správně chodit po schodech, jak bezpečně přejít přechod, jak projít úzkou uličkou, jak nastoupit do vlaku atd. Hodně se mi líbí, že pokud se u neslyšícího zjistí Usherův syndrom (pozn. red.: jde o závažné genetické onemocnění, kdy je současno postižen zrak i sluch), nebo nějaká jiná oční vada, tak pojišťovna automaticky hradí sociální rehabilitaci.

Během ní klienti získávají znalosti, ale hlavně rukavice pro nácvik Lormovy abecedy dovednosti a návyky, které jim usnadňují život.

16 časopis unie • 9–10/2017 • ročník XXI

ROZHOVOR

Musí se naučit zvládat zásady samostatného pohybu a orientace, které jsou potřebné k bezpečnému pohybu s červenobílou bílou holí. Také je naučí, jak si mají uvařit, aniž by se popálili, při čtení používat techniku pomocí zvětšené lupy a mnoho dalších. Velmi důležitou fází během rehabilitace je podporování sebevědomí.

Pořádají se pro ně různé akce, pobyty atd. Systém je opravdu propracovaný, protože existuje i databáze asistentů pro hluchoslepé, která je dostupná na internetu. A když člověk s hluchoslepotou či jeho rodina potřebují, mohou si takto asistenta snadno vyhledat.

Musím ještě zdůraznit, že v Německu asistenci u lékaře či v nemocnici hradí pojišťovna. Asistent si nechá potvrdit papír, který vykáže pojišťovně, a ta mu službu následně proplatí. Takto podobně to mají i tlumočníci pro neslyšící.

Vážně? Já měla za to, že neslyšící v Německu mají peníze od úřadu a ty podle svého uvážení používají na tlumočnické služby.

Ano, ale jde o peníze na tlumočení na úřadě či jinde. Tlumočení u lékaře, co vím já, hradí právě pojišťovna.

Aha, tak to je možné. Když bys měla porovnat neslyšící a hluchoslepé klienty, jsou mezi nimi rozdíly?

Jak jsem už zmínila, každý člověk je individualita, takže vše zobecnit se nedá.

A srovnávat také. Zaleží na tom, kdy k hluchoslepotě došlo a zda je vrozená, či nikoliv. Také je rozhodující, zda člověk první ztratil sluch či zrak. A podle toho se odvíjí péče. Hodně neslyšících má Usherův syndrom, jen se tom všeobecně moc neví. Jsem proto také ráda, že byla ve Znakovárně přednáška o hluchoslepotě. Dosud bylo toto téma dost opomíjené.

Kdybys měla poradit někomu, kdo nezná problematiku

hluchoslepoty, co má při navazování kontaktu udělat, aby člověka nechtěně neurazil?

Velmi důležité je brát hluchoslepého člověka jako rovnocenného partnera komunikace. To, že nevidí a neslyší, neznamená, že nevnímá. Konkrétní rada neexistuje, je to hodně individuální.

Nejhorší je asi chytání za ruku jako dítě a dělat vše za něj. Hluchoslepí lidé chtějí být užiteční a také soběstační.

U prvního seznámení s hluchoslepým člověkem se ho jemně dotkněte (jako upozornění na začátek komunikace) a zeptejte se ho, zdali něco nepotřebuje. Je těžké u prvního kontaktu poznat, zda lépe slyší nebo vidí. Ale důležité je být vnímavý, přemýšlet nad tím a dobře posoudit situaci. A trpělivě zkoušet způsoby komunikace. Hluchoslepí lidé komunikují různými způsoby, používají Lormovou abecedu, taktilní znakový jazyk. Nebo i znakový jazyk, který se musí přizpůsobit jejich vidění – tj. musí se dívat z delší či kratší vzdálenosti. Je to opravdu hodně specifické.

Máš nějaký nesplněný sen?

Ano, mám. Ráda bych byla, kdy­by v Čechách vznikl domov pro sluchově postižené klienty s kombinovaným postižením, tak jako tomu je v Německu. V současné době jsou tito lidé jednotlivě rozmístění po různých ústavech s minimální možností komunikace. A to je hrozně smutná představa. Čeho bys chtěla ještě dosáhnout?

Ráda bych ještě poznala lidi, hlavně děti s poruchou autistického spektra, tato problematika mě velmi zajímá. A v soukromém životě jsem hlavní krok udělala.

Vrátila jsem se zpátky do Čech.

Jano, děkuji Ti za velmi podnětný rozhovor a přeji Ti hodně štěstí a radosti v životě.

komunikace s klientem pomocí Lormovy abecedy

Česká unie neslyšících

17

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI V ČUN

Kristina Pánková Kratochvílová FOTO: archív Jaroslava Dědiče a KPK

TEXT:

Doma je mi smutno,

chybí mi neslyšící Znáte nejúspěšnějšího českého neslyšícího sportovce všech dob? Je jím JAROSLAV DĚDIČ (87), který získal ve sportovní střelbě celkem 54 medailí. Už je to více než půl století, co si na deaflympiádách vystřílel 19 medailí, z toho deset zlatých! Byl mistrem světa neslyšících ve střelbě malorážkou a dokonce se v roce 1963 stal mistrem republiky mezi slyšícími ve sportovní střelbě.

18 časopis unie • 9–10/2017 • ročník XXI

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI V ČUN

S

lávek, jak mu říkají jeho blízcí, byl také prvním neslyšícím učitelem autoškoly a pohledným mužem, po kterém ženy letěly. To vše již odvál čas. Z úspěšného střelce je starý muž, který sám ujde už jen pár kroků. Jeho novým společníkem je invalidní vozík. I když Jaroslava Dědiče trápí neduhy spojené s vysokým věkem a není mu právě veselo, smysl pro humor neztratil. Do rozhovoru jsme přizvali i jeho manželku Věru. Zavzpomínali jsme na minulost, ale hlavně jsme si povídali o tom, jak se jim žije dnes. Slávek i Věra jsou oba od narození úplně neslyšící, rozhovor probíhal ve znakovém jazyce.

Slávku a Věro, jak se máte?

Slávek: No, mohlo by to být lepší. Bolí mě nohy.

Věra: Měl by cvičit, nakázal mu to doktor, ale jemu se nechce.

Slávek (s úsměvem popichuje Věru): No kdyby se mnou cvičila nějaká mladá sestřička, tak to bych cvičil jako o život.

Vidím tady vozík…

Slávek: Na tom vozíku Věře ujedu za nějakou mladší ženou! (směje se) Věra: Ale prosím tě, nech si ty řeči (naoko se zlobí ). Slávek už nezvládal delší vzdálenosti, tak jsme koupili vozík. Je to obyčejný mechanický vozík, nebyl tak drahý, stál pár tisíc.

Využíváme ho na delší vzdálenosti, nebo když pospícháme. Kratší vzdálenosti Slávek ještě ujde sám, opírá se o hůlku. Hodně nám pomáhá snacha Petra, vozí Slávka na kontroly a zařídí všechno, co potřebujeme… Slávek už nikam nemůže jít sám, vždycky ho doprovázím já nebo Petra.

A jak u lékařů komunikujete, objednáváte si tlumočníka?

Slávek: Petra umí znakovat, pomáhá nám s komunikací.

Věra: Anebo objednáme si tlumočníka, většinou přes Centrum nebo přes ČUN. Na preventivní prohlídky chodíme bez tlumočníka a do­mlouváme se částečně písemně.

Strejda Slávek Jardu Dědiče mám z mé strany rodiny nejraději hned po rodičích. Z mnoha vzpomínek vybírám alespoň tyto tři: Jako malý kluk jsem jezdil každé léto na jeden nebo dva týdny ke strejdovi a tetě na prázdniny. Kolik kilometrů jsme najezdili na kolech s mými bratranci Pavlem a Luborem! Jednou jsem měl v lese nehodu a vrátil jsem se s pláčem, že mám rozbité kolo.

Byla to stará Eska. S někým jsem se srazil a z předního kola byla osmička, pokroucený byl i rám. V duchu jsem už viděl svého naštvaného tátu. Když to Slávek viděl, nic neřekl, kolo vzal do garáže a večer mi ho vrátil naprosto perfektně opravené…

Pro své kluky sám vyrobil autodráhu a sestavil docela velký model železnice. Ko­ lik jsme si toho u nich doma užili. Svým bratrancům jsem tiše záviděl. Když jsme ale už moc blbli, říkal, že to prodá nebo někomu daruje a to jsme pak rázem poslechli. Několikrát jsem u nich o víkendu přespával a strejda mě druhý den večer odvedl do Vršovic. Máma se na něj někdy zlobila, že mě vede pozdě, ale já byl rád…

Rád jsem také jako dítě chodil s rodiči do Erbenovy ulice na Smíchově, kde sídlil v 80. a 90. letech Automotoklub neslyšících.

V klubovně byla kromě další autodráhy také malá střelnice. Slávek nebo Jiří Wohlmuth tam nás, malé kluky, učili střílet ze vzduchovky. Jednou, to mi bylo asi 13, jsem na jednom táboře vyhrál soutěž ve střílení ze vzduchovky do terče. Díky strejdovi jsem tak byl aspoň na chvíli před ostatními dětmi „hvězdou“…

Petr Pánek synovec a tlumočník

Česká unie neslyšících

19

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI V ČUN

Chodíte ještě do klubu v Dlouhé?

Slávek: Bohužel jsem tam už několik let nebyl…

Z domova to máme daleko a cesta je pro mě moc náročná. Jsou tam schody.

Věra: A taky se musí se přestupovat a to bychom s vozíkem nezvládli. Jinak já do klubu pořád chodím, pokud můžu. Popovídám si s kamarádkami a známými nebo se podívám na přednášku Pepy Brožíka nebo svého synovce Petra Pánka. Ale teď jsem tam taky už několik měsíců nebyla. Už nemůžu nechat Slávka doma samotného.

S rodinou – J. D. je vlevo vedle první manželky Jaroslavy, pod nimi syn Petr a rodiče se sestrou Ivou

Slávku, jak trávíš dny doma?

Slávek: Nudím se. Koukám se na televizi, hlavně aby tam byly titulky. V obýváku máme dvě televize na sobě a míváme puštěné obě najednou, abychom se s manželkou nehádali (usmívá se). Nebo sedím u počítače. Doma je mi smutno, chybí mi neslyšící. Jen jednou za čas se u nás někdo staví. Tak si osladím život aspoň velkou černou kávou, do které si dám spoustu lžiček cukru.

Umíš ovládat počítač, klobouk dolů.

Co všechno děláš na počítači?

Slávek: Na tom nic není. Máme i tablet a Věra má chytrý telefon s internetem. Na počítači si s Věrou vyhledáváme informace. Nejvíce využíváme e-mail a skype. Přes skype se bavíme s přáteli. Ale už skoro všichni umřeli (dodává smutně). V poslední době jsem počítač hodně omezil, zhoršuje se mi zrak a už na to skoro nevidím. Facebook nemáme a nesledujeme ani vi-

Jaroslav Dědič na dovolené se svým milovaným motocyklem

20 časopis unie • 9–10/2017 • ročník XXI

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI V ČUN

dea ve znakovém jazyce, zase takoví kamarádi s počítačem nejsme. Ale díky internetu víme o deaflympiádě. Víš, že Marek Bartošek vyhrál bronzovou medaili? (rozhovor jsme dělali v létě v době konání deaflympiády – pozn. red.)

úplně nejlepší byla autoškola.

Když jsem učil neslyšící řídit auto, byl to můj velký koníček.

Byl jsi prvním učitelem autoškoly neslyšících, jak ta autoškola vznikla?

Slávek: Neslyšící věděli, že mám řidičák, a tak za mnou Mistři Evropy 1956 – Nudný, Dědič, Navrátil Teda, to máš přehled! začali chodit, jestli bych je neA teď přejdeme k tvým mohl naučit řídit auto nebo střeleckým úspěchům, ano? motorku. Pomáhal jsem jim a chodilo jich stále Slávek (mávne rukou): To nestojí za řeč, já už víc a víc… A tak vznikla ve Svazarmu autoškola, ani nevím, kolik medailí mám a kde jsou. udělal jsem si potřebné zkoušky a stal jsem se Věra: Jsou schované někde v bytě, museprvním učitelem. Dalším neslyšícím učitelem byl la bych je hledat. Slávek mohl získat ještě více Jindra Mrzílek (byl manželem tlumočnice Emilie medailí, ale po emigraci syna Petra musel se Mrzílkové – pozn. red.), který pracoval i jako tastřelbou přestat. xikář. V autoškole jsem vyškolil 43 řidičů, dělal jsem to při zaměstnání. Mrzí mě, že si mladí neTo je zajímavé. Slávku, vyprávěj. slyšící vůbec neváží toho, co v dnešní svobodné Slávek: Nechci o tom mluvit. Byla to těžká době mají a že díky nám vůbec mohou řídit. doba.

Jak to myslíš?

A jak ses vlastně dostal ke střelbě?

Slávek: Víš, dříve nebylo běžné, aby neslyšící říSlávek: Narodil jsem se jako úplně neslyšící, nidili auto. Museli jsme za to ve Svazarmu tvrdě kdy jsem se nenaučil mluvit. Moje dětství bylo bojovat a nakonec se nám to podařilo. poznamenané špatným vztahem s mámou, jež moji hluchotu nepřijala. Ve škole na Smíchově No a dnes už je to tak naprosto běžné, jsem se dostal ke znakovému jazyku a máma že nikoho nenapadne, že to dříve bylo jinak. mi nadávala, že posuňkují jenom hloupé opice.

Přejděme o několik desetiletí dál, k období Hodně se o mě bála a nechtěla mě nikam poušpo revoluci. Slávku, stál jsi u vzniku tět. Ulevilo se mi, když se mi v 17 letech narodila České unie neslyšících v roce 1991. sestra Ivana.

Slávek: Ano. Unie je moje srdeční záležitost, paVěra: Iva byla také neslyšící, ale u ní to matmatuji její začátky. Od dětství jsme se kamaráka přijala lépe. Upnula se na ni a pro Slávka to bylo osvobození. Konečně mohl začít chodit ven a setkávat se s neslyšícími.

Slávek: A tak jsem se dostal do Svazarmu neslyšících a tam mě přivedli ke sportovní střelbě.

Slávku, jaké bylo nejhezčí období v tvém životě?

Slávek: Měl jsem krásný život, stihl jsem toho hrozně moc… Autoškola, střelba, práce, cestování, rodina… Nemůžu si na nic stěžovat. Ale

Jaroslav Dědič s manželkou dnes

Česká unie neslyšících

21

ROZHOVOR

Slávek mě chránil před Italy Naše přátelství s Dědičovými je už dlouhodobé, jsme Vršováci a často jsme se navštěvovali anebo se scházeli u Josefa Kubíka v jeho „kozím chlívku“. Tak jsme říkali obuvnické dílně, kterou měl ve Finské ulici a byl tak Slávkovým sousedem. V roce 1947 Ku­ bík založil Automotoklub a Slávek mu brzy začal pomáhat. Můj manžel Vašek se se Slávkem poznal právě v AMK. Působili jsme pak všichni společně ve Svazarmu a jeho střeleckém klubu.

Vzpomínám na mistrovství Evropy v Itálii, odkud jsme si kromě spousty medailí přivezli i nejrůznější příhody. Mého manžela Vaška nepustili do naší výpravy jako tlumočníka, a tak prosil Slávka, aby mě hlídal před „mlsnými“ Italy. Dopadlo to tak, že mě Italové chtěli získat vínem a Slávek jim kazil plán tak, že pil za mě a vracel jim prázdné skleničky. Pak se mě snažili zvát do svých bytů a já brala vždy naše kluky s sebou. A to se Italové pěkně vztekali. Měli jsme i příjemné příhody. Stalo se, že trenér zapomněl pro nás objednat letadlo na zpáteční cestu, a proto jsme zůstali o několik dní déle a už jsme neměli peníze na stravování. Italové se nám snažili pomoct, a protože jsme měli všichni nové tenisky, tak je od nás odkoupili. Problém byl u Slávka a ještě u jednoho – měli velká čísla a Italové mají malé nožky. Byl tam však jeden neslyšící milionář-podnikatel a ten na mou přímluvu ty velké tenisky koupil, a bylo vyřešeno. Naše přátelství zůstává dodnes, i když máme zdravotní problémy, stále komunikujeme přes Skype.

Věra Macháčková roz. Procházková výtvarnice a mistryně Evropy neslyšících ve sportovní střelbě

Funkcionáři ČUN – uprostřed s kravatou Vladimír Buberle, J. D. druhý zleva, 2. polovina 90. let

dili s Vláďou Buberlem, on také chodil do školy pro hluchoněmé na Smíchově. On Unii zakládal a my ostatní jsme se snažili mu v tom být nápomocni. Prvních pár let jsem působil ve výboru jako revizor.

A teď speciální otázka na Věru: „Proč sis vybrala zrovna Slávka?“ Věra: To on si vybral a ulovil mě :-) Seznámili jsme se díky jeho neslyšící sestře Ivaně, která byla mou dobrou kamarádkou. Mně se líbil, ale byl po rozvodu momentálně zadaný.

Slávek: A pak jsem se s tou přítelkyní rozešel a ulovil jsem Věru.

Máte nějaký zajímavý společný zážitek?

Věra: Ráda vzpomínám na společné cestování ještě před svatbou. Spolu ve dvou jsme na motorce procestovali Bulharsko, Rumunsko a Jugoslávii. Nikdy nezapomenu na naši svatební cestu autem do Jugoslávie. Celkem devětkrát jsme píchli! Až později mi Sláva přiznal, že pneumatiky byly už několikrát zalepené. Nechtěl pořídit nové pneumatiky, aby ušetřil, a na svatební cestě se nám to vymstilo.

Slávku, máš tři slyšící syny dobrodruhy, můžeš o nich něco říct?

Slávek: Všichni tři mají toulavé boty. Nejstarší Petr, kterého mám s první manželkou Jaruškou, emigroval roku 1969 na deaflympiádě v Bělehradě. Nyní žije v USA. Lubor po mně podědil sportovní geny a také se stal mistrem republiky ve střelbě. V současnosti podniká v Africe. A nejmladší Pavel jezdí s kamionem po Evropě.

Děkuji za rozhovor a přeju hodně zdraví!

22 časopis unie • 9–10/2017 • ročník XXI

KALENDÁRIUM

Petr Pánek archiv Petra Pánka

TEXT:

FOTO:

1.–7. září 1957

Před 60 lety na mezinárodním sjezdu neslyšících v Římě bylo usneseno, že každá poslední neděle v září bude Mezinárodním dnem nesly­ šících.

2. září 1962

Před 55 lety zemřel vynikající neslyšící funkcionář Bohumil Bažil z Českých Budějovic (narodil se 6. listopadu 1890).

Bažil byl všestranným člověkem – vyučený umělecký knihař, který vlastnil knihařskou dílnu, kde zaměstnával neslyšící, vydával časopis Svépomoc neslyšících, založil českobudějovický spolek „Jirsík“ a sportovní klub neslyšících. V r. 1923 byl zvolen předsedou Československého svazu spolků hluchoněmých (předchůdce dnešního ASNEP).

28. září 1892

Před 125 lety se narodil Vítězslav Fleissig, náš přední neslyšící umělecký knihař a výtvarník. Ohluchl v pěti letech po meningitidě. Zemřel v roce 1960.

říjen 1992

Před 25 lety začal vycházet původní časopis České unie neslyšících – UNIE. Poslední číslo vyšlo v prosinci 2010. Obnoveno v lednu 2016.

říjen 1997

Před 20 lety se konal první ročník dnes již tradičního uměleckého festivalu Mluvící ruce, pořádaného Českou unií neslyšících.

1. října 1907

Před 110 lety byl slavnostně otevřen Moravský zemský ústav pro hlu­ choněmé v Šumperku. Prvních šest let ústav sídlil v Olomouci, zanikl po druhé světové válce s odsunem sudetských Němců.

6. září 1942

Před 75 lety byla v estonském koncentračním táboře Kalevi-Liiva německými fašisty zastřelena Melita Guthová, naše vynikající neslyšící baletka a členka tanečního souboru Velké operety v Praze.

Narodila se 25. srpna 1921 v židovské neslyšící rodině v Praze.

22. září 1927

Před 90 lety se narodila významná brněnská manekýnka, instruktorka manekýnek, návrhářka klobouků, tanečnice a herečka Věra Waldhansová. Ohluchla v 6 letech. Zemřela 25. 4. 2015.

9. října 1982

Před 35 lety zemřel vynikající neslyšící umělecký knihař, dlouholetý redaktor časopisu Československý neslyšící, organizátor spolkového života neslyšících, sportovec a první předseda Československého svazu neslyšících sportovců Vilém Bohumír Hauner.

25. října 1947

Před 70 lety se Mobi Urbanová pro­ vdala za předsedu I. Pražského sportovního klubu hluchoněmých, krejčího Karla Tomáše Severa.

Česká unie neslyšících

23

ROZHOVOR

Deaf Word in Ourselves Lucie Sedláčková Půlpánová a Ivana Hay Tetauerová FOTO: Lucie Sedláčková Půlpánová a Jan Wirth ROZHOVOR:

Dlouho očekávaný vícedenní seminář Deaf Word in Ourselves se uskutečnil! Přednášejícím byl Arkadij Belozovsky (44). Tento rodilý Ukrajinec pochází ze třetí generace neslyšících a nyní žije v USA. Sám má čtyři děti, nejmladšímu je jeden rok a téměř všechny děti jsou ne­ slyšící, to poslední spíše nedoslýchavé. Po semináři ve Znakovárně chodil s různými neslyší­ cími posedět v centru Prahy a povídal si s nimi o svých životních zážitcích z dětství. Hlavními tématy celého semináře byly (co název, to jeden den): 1. GESTUNO, 2. DEAF LEADERSHIP, 3.

DEAF HISTORY, 4. DEAF EMPOWERMENT a 5. DEAF HUMORAMA. Kdo Tě sem pozval a kdo to celé organizoval?

Kdysi jsem slyšel o Praze jako o velice krásném městě. Moje neslyšící matka si zamlada psala s jednou slyšící přítelkyni právě z Prahy a spolu vedly přátelskou korespondenci. Udržovaly kontakt docela dlouho, pak přišly od nás z Ruska k vám tanky, takže si přestaly psát. Věděl jsem, že tu najdu mnoho výrobků či produktů ruského, respektive sovětského původu, např. tramvaje, metro nebo architektonické návrhy stanic pražského metra. Do Prahy jsem přijel vlastně díky setkání s Julií Kulda Hroch, neboť jsme se potkali při mých březnových přednáškách v Německu. Pozvala mne do Prahy a dala mi kontakt na Honzu Wirtha. A bylo to. Honza se mne ptal, o čem bych přednášel… Já mu poslal svůj životopis a návrhy. Honza tehdy koukal, že je toho dost.  Ale dohodli jsme se a vybrali jsme celkem pět důležitých témat.

Tvoje manželka již v Česku byla, vid?!

Ano, celkem čtyřikrát, a byla nadšená.

Jsem rád, že jsem se zde ocitl. Příště bychom rádi přijeli společně.

Nejsi unavený z celého bloku seminářů?

Na který z tvých seminářů přišly nejzajímavější ohlasy?

24 časopis unie • 9–10/2017 • ročník XXI

Únavu neznám! Naopak mám velkou energii, kterou chci předávat dál. A nejzajímavější reakce? Mno, těžko říci, každý seminář je jinak přínosný. Dnes přišlo na přetřes docela ožehavé a citlivé téma – Historie Neslyšících v Rusku.

A včera na téma Identita Neslyšících jsem si všiml, že někteří plakali – to víte, společné podobné zkušenosti, diskriminace, pocit osamělosti v integraci…

Proč jsi do toho vlastně šel? Odkud se v Tobě vzal podnět přednášet po světě?

Původ najdete v mých zkušenostech z dětství.

Jsem nejen od narození neslyšící, ale i Žid. Ano, moje celá rodina má židovské kořeny. Jako malému se mi posmívali, že jsem Žid a ke všemu ještě hluchý. Neslyšící komunita na Ukrajině mne téměř vyloučila. Bylo to hrozné a těžké. Měl jsem toho dost a odešel jsem jinam začít nový život.

Kolik Ti bylo, když ses rozhodl začít nový život?

Třináct let. Oznámil jsem rodičům, že chci odjet do Ameriky a tam začít nový život. Rodiče byli překvapení, ale brali to vážně. Připravovali jsme se na to cca tři roky a v mých 16 letech jsme moh-

ROZHOVOR

jsem mu, že zaznamenávat historii neslyšících je také důležité. Divil se, ale později toto ocenil a zjistil, že naše historie neslyšících je neméně zajímavá, a tak začal zakládat archívy s osudy neslyšících. Dále jsem v kontaktu v Německu s Helmutem Vogelem, ten je nyní prezidentem organizace historie neslyšících v Německu.

li odjet! Jak jsem byl šťastný! Do Ameriky jsme putovali asi čtyři měsíce, než jsme se usadili.

Odešli jsme v roce 1989, krátce před revolucí. To bylo vlastně štěstí, protože v Americe nás ještě jako uprchlíky přijímali, kdežto po revoluci to již možné nebylo. Zrovna dva týdny poté, co jsme odešli z Ukrajiny, padla slavná berlínská zeď!

Jak jsi zvládl studium angličtiny?

Začali jsme žít v New Yorku, v Brooklynu, kde jsem žil mezi slyšícími; bylo to v té době úplně normální. Poznával jsem postupně jejich jazyk a kulturu po dobu dvou let. Poté jsem udělal zkoušku na univerzitě. Vystudoval jsem vlastně pět směrů. První bylo studium IT, což mne vůbec nebavilo, pak jsem zkusil Mezinárodní obchod, a po dalších kurzech jsem skončil jako Manažer cestovního ruchu – kde jsem se naučil shánět hotely, koordinovat dovolené, pobyty atd. Díky tomu jsem se začal více zabývat kulturou neslyšících a do toho stíhal cestovat a pořádat vlastní workshopy na volné noze.

Jaké Tvé nejoblíbenější historické období?

Spíše co nesnáším: historii Velké Británie; stále se točí kolem králů, panovníků, kolonizace apod.

Nedávno jsem ale byl ve Skotsku na mezinárodní konferenci historie neslyšících, kde jsem přednášel o neslyšících krasobruslařích – baví mne zkoumat nové, o čem nikdo ještě moc neví.

Co je Tvým cílem do budoucna? Máš nějaká přání ohledně neslyšících?

Nad budoucností moc nepřemýšlím. Vím, že chci nadále přednášet o Neslyšících jako doposud. Ale mám jedno přání: Udělat velký filmový projekt, kde by byly znázorněny příběhy neslyšících v Rusku během 2. světové války. Není to vůbec snadné, ale již v Rusku kontaktuji různá filmová studia a postupně si vytvářím scénáře. Dále mým přáním je postavit v Petrohradu, „mecce neslyšících“, pomník pro popravené neslyšící zástupce této komunity. U tohoto pomníku by měly náhrobky ve dvou řadách, mezi kterými by vedla cesta k „věčnému ohni“.

Děkujeme za příjemný rozhovor a přejeme Ti splnění Tvých okázalých přání.

Od kdy ses začal zajímat o historii neslyšících?

Asi od roku 1995. Začal jsem se zajímat, když jsem na univerzitě v Rochesteru učil předměty Jazykovědu, Kulturu neslyšících a Tlumočení pro neslyšící na univerzitě.

Jsi v kontaktu s podobně založenými lidmi jako ty?

Například v Rusku jsem v dobrém kontaktu s neslyšícím historikem Victorem Palenym. On se zabýval životem významných slyšících. Řekl

Česká unie neslyšících

25

PSYCHOLOGIE

SERIÁL Koute psycholokg ie

Kristina Pánková Kratochvílová ILUSTRACE: Ivana Hay Tetauerová FOTO: archív autorky TEXT:

O rodičích a dětech Podzimní měsíce bývají dost náročné pro celé rodiny. Je tu období nachlazení a viróz. Dřív se stmívá, ochlazuje se a ubývá slunečných dnů. Školáci jsou zavaleni školními povinnostmi i do­ mácími úkoly. Rodiče musí chodit do práce, doprovázet děti, nakupovat, připravovat jídlo, dě­ lat s dětmi úkoly… Jak s dětmi mít pěkný vztah, nezbláznit se z povinností a najít si i v týdnu čas na společné chvíle?

Neslyšící x slyšící dítě

Je pro neslyšící rodiče rozdíl ve výchově slyšícího nebo neslyšícího dítěte?

Ano i ne. Způsob výchovy může být úplně stejný. Rozdíl je ve škole. A někdy je také rozdíl v komunikaci. S neslyšícím dítětem máma a táta většinou úplně přirozeně používají znakový jazyk. Ale na slyšící dítě znakují jenom někteří. Ostatní na slyšícího potomka mluví nebo obojí dohromady. To vše výchovu ovlivňuje.

Neslyšící rodiče mají těžce nedoslýchavého syna (8 let) a všichni spolu komunikují v ČZJ. Syn chodí do školy pro sluchově postižené, cesta trvá 45 minut. Jednou týdně chodí na logopedii. Dojíždění je pro všechny členy rodiny náročné a únavné. Peněz je málo, protože matka pracuje na částečný úvazek, aby stíhala vyzvedávat chlapce.

Jiní rodiče mají dvě slyšící děti ve věku 7 a 10 let. Matka je těžce nedoslýchavá a na děti pouze mluví. Nesly-

26 časopis unie • 9–10/2017 • ročník XXI

(ilustrační foto)

šící otec mluví a znakuje dohromady.

Když byly děti malé, měli oba rodiče velký problém jim rozumět. Teď už je to trochu lepší, protože děti se naučily pár znaků i zřetelně artikulovat. Z blízké školy už chodí samy domů a volný čas tráví s kamarády, o rodiče nestojí.

Ti závidí přátelům s neslyšícími dětmi jejich pohodovou komunikaci a akce s ostatními neslyšícími rodiči ze školy.

Oni se ve škole svých slyšících dětí cítí jako cizinci.

Svobodná matka je těžce nedoslýchavá a neovládá ČZJ. Se svou slyšící dcerou (4 roky) má velké problémy v komunikaci, protože dcera špatně vyslovuje a ona jí vůbec nerozumí. Dcera často matku kouše a štípe – souvisí to s tím, že se s ní nedomluví.

Pokud můžete, používejte se slyšícím dítětem čistý ČZJ! Jestli jste sami vyrůstali v mluveném jazyce, bude pro vás možná přirozenější na ně mluvit.

Když umíte dobře odezírat a máte dobrou slovní zásobu, může to fungovat.

PSYCHOLOGIE XXX

Kdybyste dětem nerozuměli, začněte víc znakovat. Možná bude trvat déle, než se dítě naučí mluvit, ale v životě bude mít velkou výhodu, že je bilingvální. Plnohodnotná komunikace = lepší vztah!

nepatří k jídelnímu stolu. Když doma omezíte jejich používání a stanovíte si pravidla (např. v týdnu 1h. denně a o víkendu o něco víc), budete k sobě mít blíž.

Více si spolu povídejte!

Když se vám ráno špatně vstává, znamená to, že byste měli chodit dřív spát. U dětí to platí dvojnásob. Když mají děti dlouho do večera zapnutý počítač nebo mobil, snižuje to délku i kvalitu jejich spánku. Kvalitní spánek je lék. Odpočinutý člověk toho zvládne více a s lepší náladou, takže i jeho blízcí jsou spokojenější.

V praxi se setkávám s tím, že neslyšící a nedoslýchaví rodiče si se svými dětmi málo povídají. Je to proto, že jejich slyšící rodiče si s nimi v dětství nepovídali, takže ani oni to „nemají v sobě“.

Neslyšící Pavel je velmi upovídaný a ve společnosti oblíbený. Ale když je se svým synem Lukášem (4), raději se věnuje svému telefonu nebo se dívá na televizi. Lukáš tátu často neposlechne a Pavel je na něj pak naštvaný a křičí na něj.

Pro dobrý vztah je hodně důležité, když si s dítětem vyprávíte, vysvětlujete a povídáte si o nejrůznějších věcech. Dítě pak bude lépe umět říct vám o tom, co zrovna prožívá nebo co je trápí a svěřit se se svými zážitky. Také k vám bude mít větší důvěru a budete moct společně řešit různé problémy.

Buďte opravdu spolu!

Děti od Jitky chodí na tři kroužky – flétnu, tanec a angličtinu. Jitka chce, aby se dobře rozvíjely.

Jenže každý den se dostanou domů až večer, děti jsou unavené a protivné, nemají hotové úkoly, večeře se jí ve spěchu… Jitku to vyčerpává a má pocit, že nic nezvládá.

Dítě nepotřebuje chodit každý den na nějaký kroužek. A vy alespoň ušetříte peníze na něco jiného. Raději buďte opravdu spolu. Jak? Vymyslete si společnou aktivitu, která by vás všechny bavila. Třeba procházku do přírody nebo společné tvoření, koukat se spolu na film… Čas, který bude jen váš.

Klidně stačí 1x týdně, hlavně pravidelně.

A dodržujte společné stolování! Rodina by se měla aspoň jednou denně sejít u jídla. Mobily

Choďte dřív spát

Jste s něčím nespokojení?

Jste nespokojeni se školou nebo s kroužkem vašeho dítěte? Nemlčte. Nebojte se ozvat a zkusit to změnit. Vždy existuje řešení! Nemusíte nikoho poslouchat. Hledejte, co vaší rodině vyhovuje. Na vás rodičích záleží, co vyberete pro své dítě. Starší děti už zapojujte do rozhodování a berte je jako partnera. Pokud něco nejde změnit (např. učitel ve třídě), přijměte to a pomozte to přijmout i svému dítěti.

Asi to už znáte, ale myslím, že neuškodí si to občas připomenout. Děti nepotřebují ke spokojenosti ty nejlepší kroužky, prestižní školu ani nové kolo nebo tablet. Nejvíce ze všeho potřebují spokojené rodiče, kteří mají mezi sebou hezký vztah.

Česká unie neslyšících

27

SPORT

40 let sportovní střelby neslyšících Petr Pánek FOTO: archív Petra Pánka TEXT:

1954–1994 (1. DÍL)

V UNII 3–4/2017 a v této UNII (str. 18–22) vyšly zajímavé rozhovory s bývalými sportovními střelci - Pavlem Hlůžkem a Jaroslavem Dědičem. Vypráví v nich mj. o svém působení ve střeleckém oddíle Svazarmu neslyšících.

Původně byla tato organizace založena 21. listopadu 1947 jako Automotoklub neslyšících Pra­ ha. Na Svazarm neslyšících je přejmenována 8. srpna 1954.

Přestože se Svazarm věnoval především výuce autoškoly a motoristickým soutěžím, založil také nové sportovní oddíly – střelecký, vodácký a turistický. Sdružoval celkem zhruba 460 členů. Absolutně nejúspěšnějším sportem československých neslyšících se v padesátých letech stala sportovní střelba. Náš nejslavnější neslyšící sportovní střelec, Jaroslav Dědič, na tuto dobu později vzpomínal v rozhovoru pro časopis UNIE (UNIE 1998, č. 6, s. 4): „Asi od osmi let jsem rád střílel ze vzduchovky. S libovolnou malorážkou jsem začínal v roce 1954. To mi už bylo 24 let. Roku 1955 k nám přijel do Prahy tehdejší prezident CISS, dr. Vukotič z Jugoslávie. Pověděl nám o prvním mistrovství Evropy neslyšících ve sportovní střelbě, které se plánovalo na r. 1956. Všichni jsme se dali dohromady, dostali jsme materiální zabezpečení a trenéra Honce z krajského střeleckého klubu Praha. O rok později jsme už vyjížděli do Itálie.“ Za všechny vynikající úspěchy si alespoň telegraficky připomeneme:

První mistrovství Evropy ve střelbě – Miláno 1956 Věra Macháčková (vpředu), Marie Bajzová (vzadu)

28 časopis unie • 9–10/2017 • ročník XXI

Ke všeobecnému překvapení střelci z ČSR zvítězili a získali všechny hlavní ceny. Bilance – 12

SPORT

zlatých, 12 stříbrných a 2 bronzové medaile.

Kromě titulu mistrů Evropy překvapil také suverénní náskok našeho družstva. Například v disciplíně ve střelbě na terč 3x10 m obsadili střelci ČSR všechna první místa. A v soutěži družstev zvítězila ČSR před Itálií, Německem, Jugoslávií a Švýcarskem.

Osmá letní deaflympiáda – Miláno 1957

Naše družstvo sportovních střelců ve složení Marie Bajzová, Jaroslav Dědič, Václav Nudný zde dosáhlo jednoho z největších úspěchů v dějinách sportu československých neslyšících.

Střelci přivezli z Milána celkem 14 deaflympijských medailí – 8 zlatých, 3 stříbrné a 3 bronzové. Rovná polovina medailí byla za střelbu v družstvech. Nejúspěšnějším sportovním střelcem se nejen v Miláně, ale i v historii deaflympiád stal Jaroslav Dědič. Z Milána si přivezl celkem 13 deaflympijských medailí! 7 zlatých, 3 stříbrné a 3 bronzové. Žádný jiný český sportovec už nikdy nepřivezl z jedné deaflympiády více medailí než Dědič. Václav Nudný si vystřílel

deset deaflympijských medailí (8–2–0) a Marie Bajzová dvě.

Druhé mistrovství Evropy ve střelbě – Miláno 1960

O tři roky později se opět v Miláně konalo II. ME ve sportovní střelbě. Trojice Jaroslav Dědič, Václav Nudný a Jaroslav Burýšek získala pohár mistrů Evropy, 3 zlaté, 8 stříbrných a 1 bronzovou medaili. Mistři Evropy Dědič, Nudný a Burýšek byli po návratu do Prahy slavnostně přijati na ministerstvu národní obrany, kde je přijal náměstek ministra, generálporučík Čeněk Hruška.

Sledujte další díl článku „Čtyřicet let sportovní střelby neslyšících, 1954–1994“, neboť se zmíníme i o Markovi Bartoškovi.

Česká unie neslyšících

29

SPORT STRÁNKU PŘIPRAVILA:

Monika Ťuláková

Prezident Zeman přivítal českou výpravu z deaflympiády FOTO:

Facebook ČSNS

Č

eský prezident Miloš Zeman pozval dne 29. srpna 2017 neslyšící sportovce včetně celé české výpravy na Pražský hrad. Poprvé v historii deaflympiády (od roku 1924) byli naši neslyšící sportovci – deaflympionici – pozváni na Pražský hrad. Pan Zeman deaflympionikům pogratuloval a pochválil je za vynikající úspěchy. Po setkání si účastníci mohli vychutnat prohlídku Pražského hradu.

Paralympijský magazín v České televizi FOTO:

Česká televize

Č

eská televize vysílá již dlouhodobě Paralympijský magazín, pořad o sportu lidí s handicapem. Dne 30. sprna 2017 proběhla v tomto magazínu reportáž o Letních deaflympijských hrách v Samsunu v Turecku. Vysílání najdete v čase 0:54–7:12 minuty zde: www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10207467257-paralympijsky-magazin/

Přátelské zápasy se Slovenskem ve futsalu FOTO:

Facebook ČSNS

V

sobotu 2. září 2017 se konal přátelský dvojzápas ve futsalu se slovenskými reprezentanty.

Zápasy se odehrály v jihomoravském městě Břeclavi. První zápas vyhráli Slováci za stavu 8:5, druhý otočili Češi ve svůj prospěch a stav byl v tu chvíli 10:0 pro Česko. Na fotce čeští hráči: (zleva stojící) Valášek, Braneac, Benda, Hubáček, Gloga, Skorkovský, Jedlička, Kolíska, Bovkun, (zleva dole) Lištvan, Bajer, Džilič, Filipi, Vodička.

30 časopis unie • 9–10/2017 • ročník XXI

JEDEN DEN NESLYŠÍCÍHO

Ta kový klasic ký den vyso koš kolá ka FOTO:

Š

archív autora

kola začíná relativně pozdě, proto vstávám většinou kolem deváté nebo desáté. Ani tento den není výjimkou. Být vysokoškolákem má svoje výhody. Budím se jako vždy, mobilem vibrujícím pod polštářem. Skočím si do kuchyně udělat čaj; zatímco se mi vaří, zapínám počítač a kontroluji e-maily a Facebook. Po snídani si připravuji materiál na další výpravu s oddílem, která se koná následující víkend. Opět si sedám k počítači a dělám úkol do školy, po kterém si zapínám jednu hru, protože mám akorát hodinku volno.

V jednu hodinu vyrážím na oběd do kampusu, zrovna vaří mojí oblíbenou svíčkovou. Od dvou do šesti hodin mám blok přednášek, které prosedím vedle přepisovatele. Zapojuji své mozkové závity, protože během první dvouhodinovky je blok prezentací mezinárodních doktorandů, kteří nám představují svoje disertační práce v mluvené angličtině. Přepisovatel mi to nedokáže překládat a zároveň přepisovat do češtiny, tudíž musím přepis číst v angličtině.

Následující dvouhodinovka je již přednášena v češtině a tematicky je zajímavější: bioetika ve výzkumu.

JEDEN DEN

Po přednášce jdu do obNESLYŠÍC chodního centra u kampusu ÍHO nakoupit jídlo na večeři a na další dva dny. Po návratu na kolej házím batoh k posteli a jdu se převléknout do sportovního; nějakou dobu jsem neběhal a je čas to napravit. Vracím se zpocený, ale s dobrým pocitem, že jsem pro sebe něco udělal. Před běháním jsem si naštěstí sundal procesory kochleárního implantátu, protože by z toho potu zase navlhly. Po večeři ještě řeším na skupinovém chatu s ostatními vedoucími pár věcí ohledně víkendové výpravy, a pak si zapínám jeden film, který jsem chtěl nějakou dobu znovu vidět a připomenout si jej. Naštěstí se mi k němu podařilo stáhnout titulky. Po filmu si dávám sprchu a před spaním ještě dohrávám hru, kterou jsem rozehrál dopoledne. To už je jedna hodina v noci, což je čas, kdy obvykle chodím spát. Vypínám počítač a lezu do postele, kde si ještě chvíli píšu na mobilu s kamarádem… Během toho usínám.

Jan Semerád

• 9–10/2017, roč. XXI

ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY

vydavatel časopisu a adresa redakce: Česká unie neslyšících, z. ú., Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 • e-mail: redakce@cun.cz šéfredaktorka: Lucie Sedláčková Půlpánová • zástupkyně šéfredaktorky: Lenka Hejlová • vedoucí redakce: Monika Ťuláková • redaktorky: Ivana Hay Tetauerová, Kristina Pánková Kratochvílová, Irena Maňáková, Milena Brožová překladatelka do českého znakového jazyka: Eva Kastnerová externí spolupracovníci: Petr Pánek • jazyková korektura: Lucie Štefková • redakční fotograf: Martin Jarůšek foto na titulní straně: Michael Trousil • foto na zadní straně: plakát od PUN Plzeň grafický design, sazba: signatura.cz, s.r.o.

Vychází 6× ročně • Registrace: MK ČR E 13987 ISSN (print) 2464-7705 • ISSN (online) 2464-7802

Česká unie neslyšících

31