UNIE 5-6/2026 by casopisunie

Neslyšící lékaři

Otec a syn boří hranice

Kde na síti nás najdete?

WEB www.cun.cz

ISSUU issuu.com/casopisunie

FACEBOOK www.facebook.com/CasopisUnie

INSTAGRAM www.instagram.com/casopis.unie

Můžete si nás předplatit

Cena jednoho výtisku 90 Kč Roční tištěné předplatné 450 Kč včetně poštovného Kontakt redakce@cun.cz

UNIE 5-6/2026, ročník XXX ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY

vydavatel časopisu a adresa redakce Česká unie neslyšících, z. ú., Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 e ‑ mail

redakce@cun.cz

vedoucí redakce

Magda Jandusová

šéfredaktor

Jan Semerád

zástupce šéfredaktora

Ivana Hay Tetauerová redakční tým

Klára Zaoralová, Jan Panský, Eva Vavříková, Barbora Flusserová, Kateřina Bímová tým pro zpracování překladů a videí

Aneta Braunová, Eva Kastnerová, Vladimír Šimon, Martin Jarůšek

správce sociálních sítí

Ivana Hay Tetauerová jazyková korektura

Lucie Škardová

titulní strana archiv Burzlových

zadní strana

Robert Holec, archiv Potkanů grafický design , sazba Šimon Sedláček

Vychází 6× ročně Registrace MK ČR E 13987

SSN (print) 2464-7705

ISSN (online) 2464-7802

V časopise uvedené názory nemusí vyjadřovat oficiální stanovisko redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo upravovat příspěvky.

Vydáno za podpory:

ČUN–ČMUN

Otec a syn v medicíně

Troy Kotsur: Film CODA změnil všechno

25 let skautského oddílu neslyšících Potkani

Jak to vypadá v ČUN: Ostrava 22

Jeden svět 2026

Školení Erasmus+

Kavárny neslyšících: Tichá kavárna

Zajímavosti ze světa neslyšících: Výstavy psů

Drahé čtenářky, drazí čtenáři, přátelé a příznivci, v Maďarsku se právě odehrává velká změna v politickém směřování, která tuto krásnou zemi odvrací od ruského vlivu. Držme jim palce, ať se politické předání moci podaří a oni budou moci nabrat nový směr.

Svět kolem nás je v posledních týdnech opět plný změn, za což vděčíme zejména Donaldu Trumpovi, současnému prezidentovi Spojených států, který svými bezprecedentními kroky zahajuje nové války a bez rozmyslu uvrhuje svět do chaosu. My můžeme jen sledovat rostoucí ceny pohonných hmot, aniž bychom mohli cokoli změnit. Od politické situace si tak můžete odpočinout alespoň u nového čísla našeho časopisu.

V tomto čísle vám představíme dva doktory, otce a syna Burzlovy, kteří svou životní kariéru zasvětili pomáhání lidem. Lidem, v tomto případě zejména dětem, pomáhají také Potkani, jediný skautský oddíl neslyšících v Česku, který vloni oslavil 25 let od svého založení. Pokračujeme také v seriálu ze sekcí a poboček ČUN, tentokrát se podíváme do Ostravy, kde máme spoustu šikovných kolegů a chtěli bychom vám je představit. Do kulturní sféry zabrousíme v rozhovoru se slavným neslyšícím hercem Troyem Kotsurem, v reportáži z mezinárodního festivalu o lidských právech Jeden svět a mezi kulturní akce se dají určitě zařadit i výstavy psů.

39 Sudoku

Časopis UNIE přichází s jednou novinkou –u vybraných článků nově najdete dva QR kódy. První z nich obsahuje minutové video s krátkým shrnutím článku. Pokud se budete chtít dozvědět více, pod druhým QR kódem najdete delší, zhruba pětiminutové video s obsahem článku a nejdůležitějšími informacemi. Všechna videa s překlady článků budou dostupná také na našem facebooku a instagramu, můžete je tak zhlédnout na více platformách.

A na závěr bychom chtěli pogratulovat k životnímu jubileu paní Klaudii Podlešákové, dlouholeté člence Českomoravské unie neslyšících, která 27. 2. 2026 oslavila své 95. narozeniny. Gratulujeme a přejeme nadále pevné zdraví!

Příjemné čtení vám přeje

Jan Semerád

Aktivity

v

Dlouhé: Klub neslyšících šipkařů

text Eva Vavříková foto a zdroje archiv klubu šipkařů

Redakce UNIE zavítala do Klubu šipkařů (zal. 1999), zájmového klubu pro neslyšící spadajícího pod pobočný spolek Českomoravské unie neslyšících (ČMUN), z. s. Vyzpovídala jsem mladého a nadšeného vedoucího Jana Várku, jenž od loňského září vnáší mezi šipkaře nový vítr a energii.

Zdejší neslyšící šipkaři se rozhodně nenudí – pravidelně (každých 14 dní) se scházejí v klubovně, trénují a aktivně se účastní turnajů. V klubovně mají k dispozici šipky s různými typy hrotů: steelové (ocelové hroty) a softové (plastové hroty). Liší se i terče – pro steelové šipky se používají sisalové terče (vyrábí se z listů tropické rostliny agáve, pozn. red.) a pro softové šipky jsou určeny terče elektronické.

Jan Várka kromě vedení klubu v ČMUN zastává i funkci ředitele jednotlivých neslyšících šipkařských klubů v ČR (např. SSKN Plzeň, TJN Jihlava a další). Jeho hlavní úlohou je organizace

celorepublikových turnajů neslyšících v šipkách. Svolává také každoročně schůze, kde se probírají pravidla hraní šipek a náležitosti k soutěžím jako jsou výherní ceny, poháry, startovné a další. „Jako vedoucí klubu se věnuji softovým šipkám a pořádání turnajů. Zájemci o steelové šipky v klubu Kovovy Steel (zal. 2023) se mohou obrátit na mého kolegu Pavla Holuba“, vysvětluje Várka.

Turnaje šipek v ČMUN jsou rozděleny do několika soutěžních kategorií – smíšené zápasy nebo zvlášť pro ženy a muže. Šipky hrají jednotlivci, dvojice a družstva. Nejčastěji se zde hraje hra s názvem Double 301/501 a High Score (existuje mnoho různých typů šipkových her, pozn. red.). Průměrně se ročně v různých spolcích pro neslyšící odehraje 22 soutěží, například Putovní pohár nebo Český pohár družstvo.

Na otázku, jak se vlastně dostal k šipkám, Jan Várka odpověděl:

„V mládí jsem hrával fotbal, který mě bavil. Bohužel se mi nevyhýbala zranění a proto jsem s ním přestal. Moji přátelé z party chodili hrát šipky – jednou mě vzali s sebou a moc se mi to zalíbilo. Takže vlastně šipky hraji od roku 2016. Dokonce jsem navštěvoval jeden slyšící klub šipek, díky čemuž jsem získal bohaté zkušenosti a osvojil jsem si správná pravidla šipkových her. Uvědomil jsem si, že tyto poznatky zvedly úroveň hraní u neslyšících hráčů. A hodilo se mi to, když mě členové a bývalý vedoucí nominovali a měli zájem o to, abych přijal funkci vedoucího šipek“.

V tomto klubu je zaregistrováno celkem 25 členů (ženy i muži). Jan Várka se těší ze zájmu neslyšících o šipky, zároveň vnímá velkou zodpovědnost a chce vést klub profesionálně a pečlivě.

Šipky mají své výhody – mohou je hrát v podstatě všechny věkové kategorie a zlepšují koordinaci a soustředění. Pokud máte chuť vyzkoušet tuto relaxační, zábavnou a společenskou hru, přijďte do Klubu neslyšících šipkařů, kde vám rádi vše ukážou a vysvětlí.

Dotazníkové šetření v TS ČUN Praha

text Martina Kronusová, Tereza Hradilová grafika TS ČUN Praha

Tlumočnická služba České unie neslyšících (ČUN) pro Prahu a Středočeský kraj realizovala v termínu od 22. 10. do 20. 11. 2025 dotazníkové šetření, jehož cílem bylo zjistit spokojenost s tlumočnickou službou a konkrétní potřeby uživatelů služby. Na základě získaných údajů může být služba do budoucna efektivněji nastavená.

Dotazník obsahoval 12 otázek, které byly přeloženy do českého znakového jazyka (ČZJ). Respondenti měli k dispozici jak písemnou formu, tak videa v ČZJ. Dotazník byl zveřejněn on-line a byl anonymní. Uživatelům, kteří neměli možnost samostatného vyplnění on-line, pomáhali s jeho vyplněním pracovníci Tlumočnické služby na ambulanci.

Z celkového počtu 116 registrovaných uživatelů dotazník vyplnilo 70 osob. Nejmladšímu respondentovi bylo 30 let, nejstaršímu 83 let. Polovina respondentů uvedla, že jsou členy Českomoravské unie neslyšících (ČMUN), druhá polovina členství nepotvrdila a pět respondentů si nebylo jistých, zda jsou členy. Dotazník vyplnilo celkem 43 žen a 27 mužů.

Z výsledků jednoznačně vyplývá, že 46 respondentů by mělo zájem o zavedení on-line tlumočení. Uživatelé nejčastěji potřebují tlumočení u lékaře a na úřadě, dále tlumočení telefonních hovorů a v zaměstnání. Současná pracovní doba Tlumočnické služby vyhovuje 42 respondentům. Maximální hodnocení spokojenosti se službou, tedy pět hvězdiček, zvolilo 44 respondentů. Možnost uvést připomínky ke službě využilo 34 respondentů.

Komentáře byly různorodé, převažovalo však vyjádření spokojenosti se službou. Z hlediska připomínek se objevily návrhy na zajištění tlumočení o víkendu, zejména pro vzdělávací kurzy, dále požadavek na rozšíření terénní služby v čase 8–18 hodin, prosby o navýšení

počtu tlumočníků a možnost objednání tlumočníka do druhého dne. Jednotlivé podněty se týkaly také inspirace jinými organizacemi a požadavku na dřívější zveřejňování rozpisu směn.

Dotazníkové šetření přineslo Tlumočnické službě ČUN cenné poznatky. Zásadním zjištěním je celková spokojenost uživatelů se službou, zároveň je patrný i prostor pro zlepšování. Další rozvoj služby bude záviset také na dostupných finančních zdrojích pro rok 2026.

Nová aktivita pro ukrajinskou komunitu

text Šárka Sokolová

Během měsíce ledna se na nás v Brně obrátili ukrajinští neslyšící s prosbou, zda bychom jim mohli nabídnout základní výuku českého znakového jazyka (ČZJ), protože si nemohli finančně dovolit účast na placeném kurzu. Na základě této potřeby jsme od února zahájili novou aktivitu s názvem Čeština pro Ukrajince. Od února do současnosti tuto aktivitu pravidelně navštěvuje v průměru osm účastníků, kteří mají velký zájem o osvojování si základů českého znakového jazyka.

Brněnská aktivita Mišák

text a foto Šárka Sokolová

Aktivita Mišáka pokračuje ve stejném režimu jako doposud. Pravidelně se jí účastní přibližně deset dětí. Prostor, ve kterém se aktivita koná, je však poměrně malý, což omezuje možnosti realizace pohybových aktivit. Dětem proto nabízíme pouze kratší pohybové hry, po nichž

následují tvořivé činnosti, při kterých mohou děti v klidu sedět a vyrábět.

Do budoucna bychom velmi uvítali možnost využívat ještě jednu místnost navíc. Ta by dětem poskytla více prostoru pro pohyb a umožnila rozšířit program o další pohybové aktivity, které jsou pro zdravý vývoj dětí velmi důležité.

Inspirativní workshop v Kroměříži

text Klára Zaoralová foto ČUN Kroměříž

Ve středu 11. 3. odpoledne se konal v Kroměříži workshop českého znakového jazyka.

Sešlo se nás více než 30 – studenti z naší pobočky i z policejní školy v Holešově. Naše prostory se tak na chvíli musely skoro nafouknout, ale o to krásnější atmosféra tam byla.

Studenty jsme rozdělili do menších skupinek po 6–7 lidech a ke

každé skupině byl přiřazen neslyšící účastník. A pak už jsme s lektorkami jen pozorovaly. Studenti se představovali, povídali si, ptali se a hlavně opravdu komunikovali ve znakovém jazyce.

Najednou už to nebyla jen výuka podle modulů, ale skutečný rozhovor. Studenti museli použít znaky, které se naučili, a zároveň

se přirozeně učili nové. Každý neslyšící totiž znakuje trochu jinak – přirozeně, tak jak jazyk skutečně žije.

A někdy z toho vznikly i úsměvné situace. Například když na otázku „Jaké zvíře máš doma?“ jeden student odpověděl „rejnoka“, protože otázku pochopil jako „Jaké je tvoje nejoblíbenější zvíře“. Přesně tyhle momenty si ale člověk zapamatuje nejvíc – a příště už se u znaku nesplete.

Neslyšící byli nadšení z toho, jak si studenti vedli, a studenti naopak mohli na chvíli nahlédnout do světa neslyšících a poznat, jak pestrý a jemný znakový jazyk opravdu je.

Na závěr jsme si vyzkoušeli i „tichou poštu“, aby všichni viděli, jak fungují drby. Když na začátku někdo něco řekne, na konci to sdělení často není stejné – a přesně to jsme si chtěli ukázat.

Bylo to krásné, živé a inspirativní odpoledne, na které budeme ještě dlouho vzpomínat.

Velký den pro absolventa medicíny a jeho hrdého tátu

Dvojrozhovor s neslyšícími lékaři Petrem a Davidem Buzrlovými

Studium medicíny patří mezi nejnáročnější vysokoškolské obory. Vyžaduje mnoho let studia, velkou míru soustředění i přesnou komunikaci v týmu zdravotníků. Pro neslyšící studenty může být tato cesta ještě složitější. Přesto existují lidé, kteří tyto překážky dokázali překonat. MUDr. Petr Buzrla a MUDr. David Buzrla jsou otec a syn. Spojuje je nejen rodinné pouto, ale i společná profesní cesta. Oba vystudovali medicínu a dnes pracují ve zdravotnictví. V rozhovoru sdílí své zkušenosti se studiem i profesní dráhou a zamýšlí se nad situací neslyšících pacientů.

text Ivana Hay Tetauerová, Eva Vavříková foto archiv Buzrlových

MUDr. Petr Buzrla

y 2000: absolvoval

Lékařskou fakultu

Univerzity Palackého v Olomouci (všeobecné lékařství)

y 2000–2007: oddělení patologie, Slezská nemocnice Opava (atestace I. a II. stupně)

y 2007–2016: Ústav patologie, Fakultní nemocnice Ostrava

y 2016–2026: laboratoř patologie Agel, Nový Jičín

y Nyní: Ústav patologie, Fakultní nemocnice Brno

y Záliby: setkávání s přáteli, turistika, četba, cestování

Jak dlouho se věnujete patologii a proč právě tomuto oboru?

Letos v srpnu to bude již 26 let. Patologii jsem si vybral již ve 3. ročníku studia na lékařské fakultě, protože jde o obor, který je neustále perspektivní a již mezi lékaři velmi respektovaný. Zásadním důvodem pro mě bylo také hluboké porozumění nemocem, které tento obor nabízí.

Jaká je vlastně náplň práce patologa? Mnoho lidí si pod patologií, hlavně díky kriminálním seriálům, představuje především pitvy. Jaká je realita?

Souhlasím. Patologie je opředena spoustou mýtů i tabu, avšak díky osvětě v poslední době se veřejnost na patologii již nedívá skrz prsty. Je to medicínský obor, který zkoumá nemoci – jak vznikají a probíhají, jak ovlivňují tělo. Počet pitev bohužel pořád klesá na úkor rapidně stoupajícímu počtu biopsií, kterými se rozumí vyšetřování vzorků odebraných od živých pacientů pod mikroskopem. Tomu se někdy lidově říká histologie. Přiznám se, že skoro všichni neslyšící si o mně myslí, že dělám stále dokola jenom pitvy, což je velký omyl, a vidím na tom, že můj obor, patologie, je očividně stále ještě podhodnocován. Pitvy v kriminálních filmech jsou ve skutečnosti soudní pitvy a provádějí je soudní lékaři, od nichž se my, patologové, odlišujeme tím, že provádíme pitvy lidí, kteří zemřeli v nemocnici. Chci ještě k tomu dodat, že pitvy by měly zůstat nepostradatelným zdravotním výkonem. I proto je slavný citát „Mortui vivos docent“ (Mrtví učí živé) pořád relevantní.

Medicína se za posledních dvacet let výrazně změnila. Jak nové technologie a pokroky v diagnostice ovlivnily vaši práci?

Usnadňují moji práci v tom smyslu, že komunikace s klinikami, tzn. s lékaři, probíhá většinou e-mailem nebo přes SMS. Také mám díky novým technologiím možnost číst odborné články ze zahraničních časopisů, což je skvělé, protože v lékařské profesi se vyžaduje vzdělávání se či samostudium po celou dobu výkonu práce. Také mají důležitý podíl na diagnostice a příkladů je nesmírně hodně – např. mikroskop napojený na PC, telepatologie, prohlížení

naskenovaných preparátů doma přes PC (při home office), metody molekulární patologie a genetiky atd.

Co pro vás bylo během studia medicíny nejtěžší?

Nejtěžší byly teoretické předměty, to je například anatomie, histologie, biochemie, biofyzika, fyziologie atd. A předměty preklinické, tam spadá patologie, farmakologie či propedeutika – návody a přípravy k interním a chirurgickým oborům.

Studoval jste v době, kdy prakticky neexistovala systematická podpora studentů se specifickými potřebami. Jak jste tuto situaci zvládal?

Během studia na lékařské fakultě jsem neměl k dispozici tlumočníka českého znakového jazyka ani přepisovatele, takže jsem se učil novým látkám z učebnic, někdy jsem konzultoval s pedagogy lékařské fakulty. Nosím sluchadlo a komunikuji jenom skrz odezírání, takže byla komunikace se studenty a pedagogy náročná a psychicky unavující.

Byla během vašich studií dostupná lékařská terminologie v českém znakovém jazyce?

Kdepak, byla jiná doba, nebylo tlumočení do ČZJ, vše jsem musel studovat ze skript sám.

Setkáváte se ve své práci také s neslyšícími pacienty, nebo je vaše práce spíše nepřímá? Jedním ze známých vtipů o patologovi je, že komunikuje s mrtvými pacienty.

Pravidelně přednášíte komunitě neslyšících o zdraví, prevenci a dalších medicínských tématech. Co vás k tomu motivuje?

K takovému nápadu mě navedl fakt, že mnoho neslyšících se na různých společenských akcích neustále dotazovalo na zdravotní problémy. Také jsem byl skálopevně přesvědčen, že oni, zejména starší, mají problém s chápáním zdravotních problémů a popisem jejich léčby. Většinou také nerozuměli

tomu, co jim řekli lékaři, sestry nebo dokonce jejich blízcí či příbuzní.

Plánujete v této osvětové činnosti pokračovat? Na jaká témata se mohou neslyšící těšit v budoucnu?

Nejsem si jistý, jestli v tom budu pokračovat. Co se týče témat, to záleží na věkové kategorii a pohlaví neslyšících. Uvedu příklady: ženy se zajímají převážně o gynekologii a sexuologii, starší muži o urologii, jinak ostatní témata, např. nemoci trávicího ústrojí nebo srdečně cévní nemoci, jsou často dotazována lidmi obou pohlaví.

Co podle vašich zkušeností v českém zdravotnictví nejvíce chybí neslyšícím pacientům?

Je problém spíše v komunikaci, v informovanosti nebo v přístupu zdravotníků?

Největšími problémy jsou komunikace, informovanost a předsudky o neslyšících ze strany zdravotníků.

Mikroskop je nepostradatelným pomocníkem patologa

MUDr. David Buzrla

y 2025: absolvoval

Lékařskou fakultu Ostravské univerzity

y 2025–dosud:

lékař na ORL (otorinolaryngologie) a chirurgie hlavy a krku v nemocnici v Havířově

y vyrůstal v rodině neslyšících (rodiče i bratr)

y s nedoslýchavou partnerkou vychovávají neslyšícího syna

y záliby: čas s rodinou, procházky po horách, sport, odpočinek

Pokračujete v rodinné tradici – stejně jako váš tatínek jste vystudoval medicínu. Co vás k tomu vedlo?

Už od malička jsem chtěl být lékařem. V mateřské školce jsme si často hráli na doktory a já byl vždy lékař. Moje sny pak posílila podpora rodiny a inspirace od otce, který doma často vyprávěl o své práci v nemocnici, a já to vždy hltal. Tohoto směru jsem se pak držel a držím se ho dodnes. Nikdy v životě mě nenapadlo, že bych dělal něco jiného. Ani když jsem podával přihlášky na vysokou školu, neměl jsem žádný plán B. Pro mě existovala jen medicína, nic jiného. Byl to velký risk, ale s velkým ziskem.

Jaký obor medicíny jste si zvolil a čemu se ve své práci věnujete?

Věnuji se ORL a chirurgii hlavy a krku. Nyní pracuji v krajské nemocnici v Havířově a v rámci přípravy na atestaci se učím celé spektrum oboru – tedy choroby uší, nosu a krku. V ORL mě nejvíce baví audiologie a otoneurologie, kde se věnujeme poruchám vestibulokochleárního aparátu. Tomuto směru bych se chtěl do budoucna věnovat.

Medicína se neustále vyvíjí. Vnímáte změny ve svém oboru už během prvních let praxe?

To, že se medicína neustále vyvíjí, a troufám si říct, že dokonce velmi rychlým tempem, je známý fakt. Jako lékař pracuji teprve sedm měsíců, ale už jsem stihl poznat její dynamiku a pestrost. Možnosti

léčby jsou různé a neustále se podle nových poznatků a studií mění nebo rozšiřují. Na medicíně je krásné právě to, že nabízí více cest a my jako lékaři si můžeme hledat tu svou v rámci diagnostiky i léčby.

Jak probíhalo vaše studium medicíny?

Studium medicíny bylo velmi náročné, a to jak psychicky, tak časově. Když se ohlédnu zpět, myslím si, že jsem ho zvládl velmi dobře, a to hlavně díky pevné vůli, podpoře blízkých a velké motivaci. Studium bez motivace, kdy si člověk říká, že to jen zkusí, většinou nedopadne dobře. Samozřejmě můj handicap tomu nepomáhal, ale měl jsem většinou štěstí na vstřícné vyučující a velmi dobrý kolektiv spolužáků.

Měl jste podporu Centra pro studenty se specifickými potřebami?

Ano, byl jsem evidovaný v Centru Pyramida a jejich služby jsem několikrát využil – dvakrát tlumočení u zkoušky z farmakologie a z dermatologie, protože v tom období u mě progredovala sluchová ztráta. Jinak hlavně v prvním a druhém ročníku jsem měl na anatomii (pitevních cvičeních) studenta – kamaráda z vyššího ročníku, který se mnou vedl individuální cvičení. Velmi mi to pomohlo. S postupem času jsem už služby nevyužíval, protože na klinických předmětech jsme byli v menších skupinách a výuka byla individuálnější, což mi vyhovovalo.

Můžete porovnat své zkušenosti se studiem s tím, co popisoval váš tatínek?

Nebudu lhát – největším rozdílem mezi studiem u otce a u mě je osvěta. V jeho době nebylo povědomí o sluchovém handicapu tak velké, což samozřejmě přinášelo více bariér. U mě se také objevily, ale naštěstí v menší míře.

Čerpáte od svého tatínka profesní zkušenosti nebo rady, i když se věnujete jinému oboru medicíny?

Někdy si spolu povykládáme o zkušenostech a zážitcích, ale věnujeme se úplně jiným oborům medicíny. A to je na tom právě krásné, že medicína je velmi různorodá a vždy dokáže každého překvapit.

Využil jste už ve své praxi znalost českého znakového jazyka při komunikaci s neslyšícími pacienty?

Vzhledem k tomu, že pracuji v menší nemocnici, kde je velmi nízká koncentrace neslyšících pacientů, se s nimi setkávám spíše zřídka. Několik jsem jich vyšetřoval na ambulanci a velmi mě potěšilo, že ode mě odcházeli spokojení, protože jsme se dokázali bez problémů domluvit pomocí znakového jazyka a často jsme si i přátelsky popovídali. Také se na mě mimo práci obrátilo několik neslyšících s prosbou o radu. Rád jim pomohu, protože vím, že empatie a pochopení ze strany lékaře znamenají hodně.

Nedávno jste se stal uživatelem kochleárního implantátu. Jaké změny vám implantát přinesl v oblasti komunikace a poslechu?

Implantát mi otevřel úplně nový svět zvuků – slyším více a o něco lépe. Zároveň to ale přináší velkou daň v podobě dlouhodobé rehabilitace. Můj poslech ještě není úplně optimální a stále si pomáhám odezíráním, ale oproti sluchadlům je to výrazně lepší. Je to běh na dlouhou trať.

Účastníte se také přednášek a besed o sluchovém postižení pro slyšící veřejnost. Jaký mají tyto akce ohlas?

Ano, spolupracuji s organizací Jsem jedno ucho, která pořádá besedy pro slyšící veřejnost. Tyto akce mají zatím velký ohlas. Někdy mě překvapí, jak málo

toho veřejnost o sluchovém handicapu ví, jindy naopak, jak velký má zájem se dozvědět více.

Znáte další neslyšící lékaře nebo zdravotníky v České republice? V zahraničí existují organizace sdružující neslyšící zdravotníky. Myslíte, že by něco podobného mohlo vzniknout i u nás?

Úplně neslyšící ne, znám jen menší skupinu –zejména ohluchlé nebo ty, kteří se celý život nepohybovali v komunitě neslyšících. Například v USA existuje organizace AMPHL, která hraje významnou roli v tom, že je tam poměrně velké množství neslyšících lékařů včetně chirurgů nebo audiologů. V České republice je to zatím spíše obtížně představitelné, ale věřím, nebo spíš doufám, že se to do budoucna změní. (AMPHL – Association of Medical Professionals

David Buzrla v ordinaci ORL

Rozhovor

with Hearing Losses – je nezisková organizace, která od roku 1999 podporuje tisíce zdravotnických profesionálů a studentů se sluchovým postižením po celém světě. Poskytuje jim podporu především prostřednictvím advokacie – obhajoby jejich práv a potřeb, a mentoringu – pozn. red.)

Co podle vás v českém zdravotnictví nejvíce chybí neslyšícím pacientům?

Především edukace zdravotnického personálu v přístupu k neslyšícím pacientům. Sluchový handicap je velmi variabilní a rozhodně neplatí, že by se ke každému mělo přistupovat stejně. Starším lidem s presbyakuzí může vyhovovat například zvýšení hlasitosti, zatímco neslyšící ocení spíše správnou artikulaci nebo využití písemné či vizuální komunikace.

David Buzrla se svojí rodinou

Otec a syn

Setkáváte se ve své profesi s předsudky nebo pochybnostmi ze strany kolegů kvůli tomu, že jste neslyšící? Pokud ano, jak na takové situace reagujete?

Petr: Rozhodně. Už jsem si na to zvykl a reaguji na to přiměřeně, někdy jsem musel zatnout zuby. Dokonce se mnohým neslyšícím nechce věřit, že jsem lékař.

David: Zatím jsem se s předsudky ze strany kolegů nesetkal. Mám štěstí na dobrý kolektiv, který funguje v téměř rodinné atmosféře. Už jako student jsem měl dilema, jakou nabídku přijmout, a právě kolektiv pro mě byl důležitým rozhodujícím faktorem. Musím zatím zaklepat na dřevo, protože jsem si vybral velmi dobře. Kolegové mě přijali mezi sebe, našli jsme si vhodný způsob komunikace a jsem za to vděčný.

Existuje naopak něco, co může být v medicíně výhodou, když je lékař neslyšící? Přináší vám to například jiný způsob vnímání nebo přístupu k pacientům?

Petr: Výhodu vidím v tom, že jako neslyšící lékař mohu pomáhat neslyšícím lidem.

David: Myslím si, že v mém oboru ORL to může přinášet i výhody, zejména u pacientů se sluchovými obtížemi. Vím, jak s takovými pacienty komunikovat, a dokážu se do jejich situace lépe vcítit. Mám už několik pěkných zkušeností a doufám, že v budoucnu budu mít možnost pracovat s takovými pacienty více.

Práce lékaře často zahrnuje také poslech různých tělesných zvuků nebo přístrojů –například dýchání či srdeční činnosti. Jak tuto část práce řešíte? Existují dnes technologie nebo jiné postupy, které vám pomáhají tyto situace zvládat?

Petr: Ve 3. ročníku studia na lékařské fakultě jsem řešil s internisty, že nemůžu poslouchat zvuky srdeční akce a dýchání. Stejně jsem je přesvědčil, že nemám po ukončení studia úmysl pracovat v interních a chirurgických oborech, nicméně jsem musel umět tyto zvuky interpretovat teoreticky. Od syna Davida jsem se doslechl, že už existuje speciální fonendoskop se zesilovačem pro studenty nebo lékaře se sluchovým hendikepem.

David: Během studia medicíny jsem byl „osvobozen“ od práce s fonendoskopem a místo toho jsem musel zvládnout alespoň teoretickou část. Existují i fonendoskopy se zesilovačem nebo s bluetooth připojením, které lze spárovat s kompenzačními pomůckami nebo mobilem. Měl jsem možnost si takový fonendoskop vyzkoušet, ale bylo to technologicky limitující a navíc jsem věděl, že nebudu dělat obor, ve kterém je fonendoskop zásadní součástí práce.

Jak vnímáte rozdíl mezi generacemi neslyšících lékařů – mezi dobou, kdy studoval Petr, a dneškem, kdy studoval David?

Petr: V době mého studia (v 90. letech) neexistovala systematická podpora studentů se specifickými potřebami. Internet byl těsně před mou promocí ještě v plenkách.

David: Myslím si, že doba se posunula a dnes více otevírá dveře studentům se specifickými potřebami. Takový student má k dispozici potřebnou podporu, ale pořád je to především o něm samotném, o jeho píli a motivaci. To se zatím nezměnilo.

Myslíte si, že dnes mají neslyšící studenti větší šanci studovat medicínu než dříve? Co by podle vás ještě pomohlo?

Petr: Upřímně říkám, že hlavní podmínkou pro úspěšné studium medicíny u neslyšících je výborná znalost českého jazyka a jeho ovládání v praxi. Také nesmí chybět motivace a pevná vůle ke studiu.

David: Větší šanci určitě mají. Ale asi se budu opakovat – stále je to hlavně o studentovi, jeho motivaci, schopnostech a úrovni znalostí.

Co byste vzkázali mladým neslyšícím, kteří uvažují o studiu medicíny nebo jiného náročného oboru?

Petr: Důležité je uvědomit si fakt, že studium medicíny nebo jiného náročného oboru a následná práce v něm je stres a dlouhá cesta k „pohodlnému životu“. Vyžaduje zodpovědnost a zároveň lásku a hrdost k povolání, aby pro nás bylo smysluplné.

David: Myslím si, že u každého oboru platí jedno základní pravidlo – člověka to musí bavit, musí mít jasnou vizi a sám si upřímně zhodnotit, jestli na to má. Pokud je odhodlaný tomu věnovat čas, energii a úsilí, pak není nic nemožné. Naopak přístup „zkusím to a uvidím“ většinou nefunguje.

Malý David s tatínkem Petrem

Troy Kotsur „Film CODA změnil všechno“

Nedávno jsme měli možnost setkat se osobně s Troyem Kotsurem v Praze. Po téměř čtyřech letech od našeho prvního rozhovoru, který jsme představili v UNII z festivalu

Clin d’Oeil v Remeši, jsme s Troyem uskutečnili exkluzivní rozhovor, který vám nyní přinášíme. Dozvíte se, jaký dopad měl film CODA na jeho dosavadní filmovou kariéru a na jakých filmových projektech se v současnosti podílí. Dozvíte se také, jak na něj zapůsobila Praha, jak vnímá své české kořeny a jaké bylo jeho setkání s českou komunitou neslyšících, včetně návštěv škol pro sluchově postižené.

text Ivana Hay Tetauerová foto Jaroslav Klein, Vecteezy

Troy a Deanne ve Znakovárně

Naposledy jsme se potkali v Remeši na uměleckém festivalu neslyšících Clin d’Oeil. Jaké bylo tehdy moje překvapení, když jsi nám prozradil, že máš předky z Čech... Já jsem říkala: „wow, musíš sem přijet“, a nyní jsi tady! Můžeš nám k tomu prosím říct něco více? Čeští neslyšící jsou jistě zvědaví, odkud jsou tvoji předci. Ano, můj prapra... ani nevím kolik „pra“ (smích) dědeček žil blízko hranic se Slovenskem. Musím si však pořádně udělat čas a ponořit se do zkoumání kořenů mé rodiny. Jsem dojatý, že odsud moji předci pocházejí. Co vím z historie, tak moje rodina zde byla za války, a když jsem měl tu možnost sem přijet, opravdu na mě dýchla nostalgie, duch historie. Ty staré budovy, jako když jsem byl malý a prohlížel si obrázky v knížkách nebo jsem se díval na film s Jamesem Bondem, kde jsem mimoděk vnímal tu krásu historického pozadí, na kterém se filmy natáčely. Když jsem získal Oscara za film CODA a práce u filmu mi dala příležitost se sem do Prahy dostat, pocítil jsem však jinou energii. Nedá se to popsat, když je to na vlastní kůži, prostě je to jiné než to, o čem jsem jako malý v Americe četl nebo vídal ve filmech. Nejlepší je, když jsem tu skutečně já sám a tu atmosféru a energii mohu nasávat. Toto místo je součástí mé rodinné historie.

Tvůj otec se narodil již v Americe?

Ano, přesně tak. Byl to náš předek, který se přestěhoval do Pensylvánie v Americe. A můj otec se zase přestěhoval do sluncemo sluncem rozpálené Arizony, kde je velké horko a žádný sníh – ne jako tady. Musel jsem si zde pořídit ty správné boty (smích).

Naposledy jsme se bavili o natáčení filmu CODA a od jeho natočení v roce 2021 uplynulo téměř pět let. Změnilo se ve filmovém průmyslu něco od té doby, co film vyšel, co se neslyšících a informovanosti týče?

Po úspěchu filmu CODA jsme měli různé meetingy a diskutovali jsme o tom, co my, neslyšící herci, ve filmovém průmyslu potřebujeme. Zaprvé jsou to tlumočníci pro zajištění bezproblémové oboustranné komunikace. Potom tzv. Deaf Eye (nebo Deaf lens), tedy člověk, který kontroluje, zda je na obrazovce dobře zachycena promluva ve znakovém jazyce, aby to střihači správně sestříhali, protože znakovému jazyku nerozumí, nebo zda je postava komunikující ve znakovém jazyce dobře zachycena na kameře a nechybí jí

v záběru nějaká důležitá část těla. Deaf Eye respektuje jazyk a kulturu neslyšících a dbá na to, aby vše ladilo. To je pro nás velmi důležité a vše se od toho odvíjí, i úspěch filmu a naší práce. Pokud jsou tyto dvě položky zajištěny, znamená to hladkou spolupráci. Během 20 let doposud jsem natočil tři filmy a 10 nebo více epizod pro různé TV seriály a vše šlo jako po drátkách. Také bych chtěl dodat, že je dobré si hlídat, aby byly na tlumočení vyčleněny finance, protože pokud by to tak nebylo, tak bychom se na různých věcech špatně domlouvali. Je důležité mít to v rozpočtu filmu ošetřené. Dříve také nebylo moc neslyšících herců, nyní se to pomalu zlepšuje. Je znát otevřenější mysl a srdce.

A to vše necháváte na filmové společnosti, nebo si tlumočníka zajišťujete sami?

Mám svého stálého tlumočníka, je to o důvěře. Vím, že mě dobře zná, má mě přečteného, rozumí mým reakcím a umí vše adekvátně převést. Jiný by mě třeba tolik neznal a nedokázal by odpovídat tak, jak to myslím já. Z tohoto důvodu mám své preference.

Nedávno jsem viděla v českých kinech film Primát. Je to po snímku CODA druhý film odehrávající se ve „slyšícím světě“?

Ve filmu CODA hraji neslyšícího otce, a právě tento snímek ovlivnil výběr a rozhodnutí režiséra filmu Primát. Když jej viděl, přepsal roli toho slyšícího tatínka tak, že ho udělal neslyšícím, aby mě mohl do filmu obsadit. To se mi moc líbí, že tomu byl otevřený. V závislosti na tomto rozhodnutí se moje dvě filmové dcery musely učit znakovat (ASL) a také je tam scéna, ve které místo telefonování píšu dceři zprávu, což mě moc potěšilo. Je to také první film hororového žánru, ve kterém hraji. Byla to pro mě bezvadná zkušenost.

S filmovou dcerou z filmu Primát

Kromě tlumočníků a Deaf Eye jste měli i někoho, kdo vyučoval ostatní herce ASL, aby zvládli zahrát své role?

Ano, a dokonce již tři měsíce dopředu. Nemohli jsme riskovat, že budou znakovat jako „roboti“, když se ASL učili úplně poprvé. Museli se seznámit s tvary a pohyby rukou i mimikou a docílit toho, aby znakovali přirozeně a uvolněně. Pozici, která se takto hercům věnuje, se říká Dialogue Coach a zastala ji moje manželka Deanne Bray. Vyučovala ASL moje dvě filmové dcery a jejich přátele. Film Primát má také scénu, ve které se, když tatínek hledá tu opici, zvuk úplně vypne, což diváky vtáhne ještě víc do děje, protože mají stejný prožitek jako postava, kterou sledují. Pro slyšící je to prý bez zvuku, na kterém jsou vlastně závislí, ještě víc strašidelné.

Co přesně vás s manželkou do Prahy přivedlo tentokrát?

Nyní natáčíme pro Apple TV+ seriál Foundation (Nadace), ve kterém budu hrát v první a ve druhé epizodě. Objevuje se tam galaktický znakový jazyk, což znamená, že v budoucnu se stále bude znakový jazyk používat, ale bude se vyvíjet jinak. I zde má moje manželka roli Dialogue Coache. Máme za sebou už třetí sérii a v listopadu začínáme čtvrtou. Na projektu se také podílí náš neslyšící kamarád Ryan Schlecht, konkrétně jako Galactic Sign Language konzultant (Ryan Schlecht je americký neslyšící divadelní herec a začínající filmový producent, pozn. red.).

A pak je to perfektní, ve filmu vše vypadá věrohodně. Mnoho lidí v branži stále vůbec neví, co vše je potřeba, a proto jsem rád, že mám k dispozici svůj skvělý tým, se kterým můžeme odvádět kvalitní práci. Když je po natáčení práce ve střižně, Deaf Eye kontroluje, aby vše sedělo a znaky „neutíkaly“ jinam. Já se mohu v klidu soustředit na svou hereckou práci, nemusím se tím stresovat a být nervózní (smích).

Jak ses vlastně dostal k natáčení tohoto seriálu?

Zkontaktoval mě výkonný producent seriálu, David Goyer, který psal scénář. Opět, stejně jako v případě role v Primátovi, i on viděl film CODA a pomyslel si, že by to bylo pěkné okořenění jeho seriálu. Tleskám jim, protože vidím, že jsou otevřeni změnám a nebojí se do toho jít a také, kdyby někdy v budoucnu opět pracovali s neslyšícími herci, už vědí, co vše je zapotřebí a co to obnáší.

Je vidět, že film CODA byl takový klíč a otevřel ti důležité dveře k mnoha dalším rolím.

Ano, přesně tak. Říkáme tomu „game changer“. Je to důležitý moment, role se obrátily, určitě souhlasím.

A co ostatní neslyšící herci v Americe, je vidět změna i u nich?

Ano, u mladší generace je vidět větší poptávka po neslyšících hercích, za což jim tleskám a jsem za to moc rád. Například TV série The Last of Us, film Creed III, kde hraje malá neslyšící dívka a její slyšící otec (boxer) se učí znakový jazyk (psali jsme o dětské herečce Mile Davis Kent, UNIE 1–2/2025, pozn. red.) nebo Marvel TV série Echo. Je vidět, že se situace zlepšuje.

Tvoje manželka Deanne Bray přišla do mé výuky na FF UK, kde jsme s kolegyní Radkou Novákovou a studenty zhlédli její projekt s příběhem, který jsi kdysi vytvořil – nový krátkometrážní film The Eye. Bylo pro nás privilegium vidět film ještě před jeho zveřejněním. Žánr De‘VIA znám z výtvarného umění, ale ve filmu jsem se s ním setkala poprvé. Co vedlo ke vzniku tohoto typu filmu?

Když jsem byl mladý, bylo mi asi 22 nebo 23 let, šel jsem na pohovor – casting, kde jsem se stále setkával s větou „Umíš mluvit?“. Vůbec jsem se necítil dobře a musel jsem dokazovat, jak „moc“ umím mluvit. Nikdy mě nevybrali. Jindy jsem byl na castingu s kamarádem a ten si dělal ze zkoušejících legraci na konkurzu, tak mě napadlo o tom napsat divadelní hru, která by byla založena na mých skutečných prožitcích a pocitech. Napsal jsem ji pak v rámci dramatického workshopu, kde jsem se učil psát scénáře pro divadlo. Scénář byl v průběhu let třikrát přepracován. Ale potom jsem byl zaneprázdněný, po roce 2015 jsem ho odložil, a už jsem se k němu nevrátil. Po letech tento scénář našla moje manželka při úklidu. Moc ji zaujal a říkala mi, ať ho zrežíruji. Kroutil jsem se, že na to nemám čas, ale ona si stála za svým a když jsem jí nakonec navrhl, že by mohla dělat režisérku, domluvili jsme se a zde je výsledek (smích).

Troy s Oscarem

Byl to nápad Deanne, vytvořit z divadelní hry scénář vhodný pro film. Nakonec, když jsem film viděl hotový, jsem byl rád – je přesně takový, jaký jsem si ho představoval, a je skvělý.

Je to vaše první spolupráce na filmu, že?

Ano. Já jsem výkonným producentem filmu. Film právě koluje po filmových festivalech, tak uvidíme, jaký bude mít úspěch.

Sama znám žánr De’VIA z výtvarného umění a nyní jsem ho poprvé viděla ve filmovém prostředí, což bylo zajímavé. Potřebovala jsem trochu času, aby si myšlenky sedly – je dobré se na film podívat z perspektivy neslyšícího i slyšícího. Je to dobře zpracované.

Ano, jsem rád, že jsme mohli často povýšený postoj slyšícího vůči neslyšícím obrátit ve prospěch neslyšícího. Podceňování neslyšících se nevyplácí (smích). Je tam hodně silných slov, která ten příběh vedou.

Byla výzva zfilmovat scénář tak, abychom udrželi náš záměr a cíl.

Vybral jsi název The Eye kvůli De’VIA žánru, kde hrají v komunikaci neslyšících důležitou roli oči, ruce a pusa, nebo za tím bylo něco jiného?

Úplně kvůli tomu to není. Oko může být v našich životech také „implantátem“, jako třeba vlasy, nové zuby nebo kochleární implantát. Spíš je to kvůli tomu, že neslyšící pozorují – oči jsou pro ně prioritou, protože nahrazují sluch. Pro mě jako neslyšícího jsou slova ve scénáři cestou, jak vyjádřit svou zkušenost, když ji chci ukázat slyšícím. Proto vznikl tento De’VIA příběh.

Moc ti děkuji za obohacující a inspirativní rozhovor. Jsem moc hrdá na to, že jsi tady v Praze navštívil i školy pro sluchově postižené v Radlicích a na Smíchově a jsem ráda, že sis pobyt „u nás“ užil.

Ano, jsem rád, že mám možnost se zde potkat s neslyšícími, poznat vaši kulturu a znakový jazyk. Pamatuji si, když jsem byl malý a někdo cizí přišel do naší školy, že to byl zážitek a radost. Tak si i vaše děti budou na tuto návštěvu jistě pamatovat!

Ani dospělí neslyšící nepřišli zkrátka. S Troyem a Deanne se o pár dní později mohli setkat na besedě pořádané Znakovárnou. Jak setkání probíhalo, vidíte v naší fotogalerii.

Potkani oslavili 25 let existence

V sobotu 28. února 2026 se v Sokolovně v pražských Řepích uskutečnil slavnostní skautský ples 53. oddílu neslyšících –Potkanů. Večer, který připomněl čtvrtstoletí existence oddílu, nebyl jen formální oslavou výročí. Stal se především setkáním lidí, které oddíl během let spojil – dětí, vedoucích, rodičů i přátel.

text Ivana Hay Tetauerová foto archiv Potkanů a Robert Holec

Staré logo

Současné logo

Atmosféra byla výjimečná. Sál se postupně zaplnil lidmi různých generací, kteří sdíleli společné vzpomínky a jen těžko by se jindy potkali – současní členové, bývalí skauti nebo ti, kteří oddíl dlouhodobě podporují. Oddíl je v českém prostředí unikátní. Jde o jediný skautský oddíl zaměřený přímo na neslyšící, kde se komunikuje v českém znakovém jazyce.

Jméno, které vymyslely samy děti

Název „Potkani“ může působit nezvykle, ale jak ukazuje oddílová kronika, nevznikl „od stolu“, ale vzešel přímo od dětí. Ty si ho zvolily podle svých domácích mazlíčků, protože potkana tehdy vlastnilo hned několik z nich.

Jak Potkani vznikli

Kořeny oddílu sahají do období kolem roku 2000. U jeho zrodu stály dvě ženy, které, i když přicházely z jiného prostředí, spojila společná myšlenka. Slyšící skautka Alena „Tin“ Dvořáková měla zkušenost s klasickým skautingem, neslyšící Lucie „Cvrček“ Sedláčková Půlpánová naopak přinášela osobní zkušenost dítěte, které se mezi slyšícími skauty cítilo osaměle. Společně přišly s myšlenkou vytvořit oddíl, kde budou neslyšící děti fungovat přirozeně ve svém jazyce. K nim se přidal František „Tíšek“ Půlpán a další lidé, včetně tlumočníků ČZJ. První schůzky probíhaly v Hloubětíně pod střediskem Polaris. Začátky byly náročné. Vedoucí museli hledat vlastní cestu, jak přizpůsobit skautské aktivity, aby byly vhodné pro neslyšící. Díky nim tak Potkani ve výsledku fungují téměř stejně, jako slyšící skautské oddíly, pouze se zohledněním specifik komunity neslyšících.

Čtvrtstoletí výprav, táborů a proměn

Na přelomu let 1999/2000 se Potkani rodí – začínají první pravidelné schůzky a děti si volí jméno. Už v roce 2001 se konala první výprava a tábor v Kozlově a následovaly další akce. Důležitou součástí se stávají letní tábory, oddíl vyráží i na vodu, do hor a na cesty po celé republice. Významnou roli hrají také mezinárodní setkání neslyšících skautů v Irsku, Finsku i v Česku.

Období útlumu i nový začátek

V letech 2006–2009 zakládají vedoucí své rodiny a činnost oddílu se přizpůsobuje věku členů. Oddíl se proto na čas mění na roverský kmen (skupina skautů ve věku 15–25 let, kteří fungují více samostatně, sami si plánují program a zaměřují se na osobní rozvoj, spolupráci a službu – pozn. red.). Díky členům, kteří nechtěli nechat oddíl rozplynout a byli ochotni za něj převzít odpovědnost, se konaly nové nábory členů. Nastupující vedení

absolvovalo potřebné kurzy a tak po Tin přebírá vedení Tíšek a následně Marie „Ježi“ Pangrácová. Po roce 2010 tak oddíl znovu rozbíhá činnost s mladšími dětmi.

Novější období a současnost

Po úspěšném znovurozjetí činnosti a stabilizování oddílu oddíl od Ježi přebrala Nikola „Žiry“ Halušková (dříve Novotná), pod jejímž vedením oddíl zažil prudký růst. Do novější historie zasáhla pandemie covidu-19 a díky kreativním vedoucím se podařilo udržet oddíl i v období karantén a uzavírek. V letech 2020–2025 vedl oddíl Jan „Křeček“ Semerád, který ho provedl právě tímto náročným obdobím. Na několik měsíců vedla oddíl také Stela „Právě“ Skýpalová. Dnes vede oddíl Vojtěch „Oříšek“ Kovařovic, který cílí na to, aby měli Potkani kontinuitu i do budoucna.

Výroční ples jako vrchol společné cesty

Organizaci plesu měla na starosti Anna „Smíšek“ Pangrácová a večerem provázely moderátorky Nela „Orlice“ Wagnerová a Laura „Out“ Zúdorová, které seznámily hosty s programem a zároveň připomněly smysl celého setkání – oslavit 25 let společné cesty.

První část večera byla věnovaná především dětem a současným členům oddílu. Zahájila ji skautská hymna v českém znakovém jazyce. Následovala vystoupení jednotlivých družin. Družina Panterů představila oddílový pokřik a malé divadlo. Na ně navázala družina Lenochodů která přinesla poetické vystoupení „Stezka v srdci“.

Velký ohlas vyvolalo vystoupení klaunky Terezy Hromádkové, absolventky HAMU a bývalé členky oddílu. Závěr první části patřil společnému poděkování. Na pódium byli postupně pozváni přítomní zakladatelé

a hlavní vedoucí oddílu – Tin, Cvrček, Tíšek, Žiry, Křeček a Oříšek. Společně s nimi byli oceněni i další vedoucí, dobrovolníci a podporovatelé, kteří se na činnosti oddílu podíleli, jako například Jana "Delfi" Mikulíková Wagnerová, Radka „Mumra“ Stará. Po zakončení první části následoval slavnostní přípitek a společná fotografie, kterou pořídil fotograf Robert Holec. Atmosféru doplnilo překvapení v podobě dortů pro děti a perníků pro dospělé. Druhá část večera byla zaměřena více na starší členy a dospělé. Byla zahájena vystoupením ve stylu visual vernacular s názvem „Cesta ke svobodě“ Samuela Pavelky, bývalého člena oddílu. Moderátorky následně uvedly interaktivní Kahoot kvíz. Účastníci si mohli ověřit své znalosti o historii oddílu a pobavit se. Silným momentem byla skautská večerka a závěr večera patřil pohybu a sdílené radosti. Country tance vedl Tíšek a parket se proměnil v divoký rej postav.

Co

oddíl dal (a vzal :-) svým hlavním vedoucím a zakladatelům?

Tin (Alena Dvořáková)

Byla jsem jediná slyšící. Díky rodičům jsem mohla začít chodit do skautského oddílu už v roce 1983 a když jsem se seznámila se Cvrčkem a mluvily jsme o tom, co chybí neslyšícím dětem a co bylo důležité v našem dětství, vyplynulo z toho založení skautského oddílu jako nejlepší nápad. Skočili jsme spolu s Tíškem a Mumrou do neznáma a nevěděli jsme, jak to dopadne. Vzhledem k tomu, že oddíl slaví dvacet pět let existence, mi to dalo především důkaz, že má smysl se pouštět i do akcí, které člověk nemá úplně pod kontrolou a zdá se, že na ně nemá dost sil. Pak mi oddíl dal zkušenost, že z dětí, které neposlouchají, vyrůstají úplně báječní dospělí, což si teď často připomínám jako matka dospívajících dětí. A hlavně mi oddíl dal několik desítek kamarádů, s nimiž jsme toho hodně zažili a víme, že tu jsme pro sebe navzájem. To je výsledek náročného skautského programu a kvůli tomu má smysl ty bolavé nohy, puchýře a spálenou kaši vydržet.

Tíšek (František Půlpán)

Nebylo to vždy jednoduché –naopak, často to bylo velmi náročné (smích). O to víc si vážíme toho, co se podařilo. Velkou radost nám přinesla zejména mezinárodní setkání neslyšících skautů, která proběhla v Irsku, u nás a následně i ve Finsku. Je škoda, že se na tuto tradici již nepodařilo později navázat. Velmi důležité pro nás bylo sledovat, jak se děti postupně mění. Zpočátku jsme je museli vést a organizovat každý krok, ale časem začaly samy přicházet s iniciativou, pomáhat a otevřeně sdílet, co se jim líbí nebo nelíbí. Právě to vnímám jako jeden z největších výsledků naší výchovy. Naše práce byla dobrovolná a nevýdělečná, o to větší radost mám z toho, že se vztah mezi vedoucími a dětmi proměnil v opravdové partnerství. Děti jsme „vychovali“ k samostatnosti, spolupráci a vzájemné podpoře – a i ony byly oporou pro nás. Postupně jsme vytvořili prostředí, které připomínalo rodinu. Společná setkávání, výlety, cestování i vznikající přátelství přinášely dětem radost –a právě to pro nás bylo nejdůležitější. Myslím, že jsme svůj cíl v daném období naplnili na výbornou.

Ježi (Marie Pangrácová)

Já jsem byla třetí vedoucí oddílu a první ve druhé generaci, i když jsme k tomu nebyli cíleně vedeni. Přesto nám přišlo přirozené oddílu vrátit to, co jsme od něj sami získali, a umožnit i dalším neslyšícím dětem prožít to, co my. Jsem hrdá, že jsme to zvládli, i když začátky byly těžké. Čelili jsme generační mezeře a neměli jsme žádné mladší členy. Museli jsme si získat důvěru rodičů i komunity, navázat spolupráci s dalšími organizacemi, se střediskem i s městskou částí. Naučili jsme se komunikovat, připravovat program, spolupracovat, podávat projekty a vést ostatní. Všechny tyto měkké dovednosti se mi později v životě velmi hodily, takže to rozhodně doporučuji. Největší radost jsem měla ve chvílích, kdy nějaký člen –ať už vedoucí nebo dítě – vyrostl a posunul se dál. Když překonal svůj strach nebo pochopil, že být laskavý, týmový a nápomocný druhým přináší dobrý pocit.

Žiry (Nikola Halušková)

Po studiu na VŠ a nástupu do zaměstnání jsem měla více času a Ježi mě přemluvila, abych s nimi vedla oddíl. Když jsem začínala, chodilo do oddílu málo dětí, takže bylo mým cílem nalákat nové děti a vytvářet program na družinovky, výpravy a tábor tak, aby to děti i nás vedoucí bavilo. Chtěla jsem také předat vše, co jsem zažila v mém původním skautském oddíle v Jablonci nad Nisou. To se mi povedlo a já akorát odešla na mateřskou. Naučilo mě to práci s dětmi, s týmem i na projektech. Čekatelský a vůdcovský kurz mi dal dobré podklady pro vedení oddílu a něco jsem si vzala i do života. Ráda na ten čas vzpomínám a občas zajedu na tábor vypomoci.

Křeček (Jan Semerád)

Oddíl jsem vedl od ledna 2020 do ledna 2025. Nejtěžší výzvou během mého působení byla asi covidová pandemie, která přišla krátce po převzetí oddílu. Jsem rád, že jsme oddíl i přes přerušení činnosti dokázali udržet za pomoci různých online setkání a aktivit. A pak i hledání nástupce, kterému bych oddíl mohl předat, což se mi nakonec nepovedlo a zabralo pak několik měsíců usilovné práce, než jsme nakonec oddíl zachránili. V oddíle jsem od dětství a pořád mi dává smysl snažit se předávat své zkušenosti a zážitky mladším generacím. Teď už ale pomalu směřuji svou činnost k předání mladší generaci a utlumení vlastní aktivity. Dětí máme spoustu, nikdy v historii jsme tak velký zájem neměli, což potvrzuje, že naše činnost dává smysl.

Oříšek (Vojtěch Kovařovic)

Už jako malý jsem chtěl do skauta, protože jsem záviděl starší sestře, že jezdí na tábory. Takže když se zakládal oddíl pro neslyšící, tak jsem tam hned začal chodit. Ve skautu jsem si toho hodně zažil i naučil a společně s dalšími neslyšícími skauty jsem prošel čekatelským i vůdcovským kurzem. Vedoucím jsem nakonec byl přes deset let, většinu doby jako zástupce vůdce. V minulém roce jsem se po pauze znovu vrátil, abych převzal vedení oddílu; od té doby spolu s dalšími vedoucími zajišťuji družinovky v Praze. Bylo to náročné období, doufám ale, že se to postupně zlepší, v létě si užijeme tábor na naší nové louce a v září uděláme nábor nováčků. V tuto chvíli je pro mě největší výzvou vychovat novou generaci vedoucích, které bych mohl předat oddíl a odejít do skautského důchodu.

BEZ ZVUKU, ALE NE BEZ ŽIVOTA

text Jindřich Mikulík a tým zaměstnanců foto archiv ČUN Ostrava

Příběh jedné pobočky ČUN

Když projíždíte Ostravou, vidíte typické siluety věží a vítkovických pecí, ale skutečné teplo sálá odjinud – stačí projít nenápadnou ulicí Antonína Macka a otevřít dveře, za kterými se skrývá úplně jiný svět. Za těmito dveřmi vás pohltí energie, smích a ruce v pohybu, ale nechybí tam ani typické drby, které k živé komunitě patří. Tady sídlíme my – pobočka České unie neslyšících – a věřte, že o klidném a tichém důchodu se u nás opravdu mluvit nedá. Jako vedoucí ostravské pobočky ČUN vás zvu do světa, kde o ničem takovém nemůže být řeč. Jsme komunita, která drží pohromadě, a dokazujeme, že věk je jen číslo a bariéry jsou tu od toho, abychom je bourali.

Živý organismus v centru

Ostravy

Naše pobočka v srdci Moravskoslezského kraje je víc než jen kancelář – je to živý organismus, ve kterém se setkávání a vzájemná podpora přirozeně prolíná se vzděláváním. Přestože se zaměřujeme na seniory, naše dveře zůstávají otevřené všem, kteří hledají pomoc či společnost. Dokonce i těm, kteří za námi váží cestu z jiných krajů. Když se u nás ve čtvrtek otevřou dveře, prostor se naplní příběhy a energií, která popírá veškeré stereotypní představy o stáří či handicapu. Jsme místem, kde se tradice potkává s moderními přístupy a kde hlavní roli hraje komunita založená na hlubokém vzájemném respektu.

Naše srdce bije (nejen) pro seniory

Hlavním posláním ostravské pobočky je péče o neslyšící seniory, kteří čelí dvojí výzvě: věku a izolaci. Právě jim přizpůsobujeme veškeré snažení, aby se u nás cítili „jako doma“ a mohli prožívat důstojné stárnutí v komunitě. Otevíráme pro ně každý čtvrtek a minimálně dvakrát měsíčně připravujeme tematické akce, které jsou pevnou kotvou v jejich kalendářích. Skutečnost, že nejsme jen lokální zastávkou a pravidelně k nám váží cestu i klienti z jiných krajů, je pro nás tou nejlepší vizitkou. Tato důvěra potvrzuje, že pocit sounáležitosti stojí za jakkoli dlouhou cestu.

Čím jsme výjimeční? Komunita neslyšících u nás pulzuje

životem a mozkoterapií

Na mapě služeb vyčníváme díky dvěma klíčovým oblastem, které jdou za hranice běžných aktivit. Tou první je mozkoterapie – cílený trénink mentální svěžesti, při kterém s pomocí moderních technologií a interaktivních tabulí pomáháme seniorům udržovat bystrou mysl. Druhou je komplexní péče – neřešíme

jen jeden úřední dopis nebo nákup, ale vnímáme klienta v jeho celistvosti. Propojujeme tlumočení, poradenství a volný čas do jednoho funkčního celku. Do tohoto konceptu zapadá i naše oblíbená kuchařská soutěž „Peče celá Unie“ – letošní 6. ročník s jablečnými koláči potvrdil, že společné sdílení je pro naše členy stejně důležité jako odborná pomoc.

Tlumočení a sociální práce –profese s lidskou tváří

Základním pilířem našich služeb, o který je také největší zájem, je bezesporu tlumočení. Máme velké štěstí, že náš tým tvoří dvě tlumočnice na plný úvazek. Uplynulé období pro nás sice bylo náročnější –jedna z kolegyň byla dočasně v pracovní neschopnosti, což přirozeně zvýšilo zátěž zbytku týmu – přesto se nám ale podařilo zajistit kontinuitu služeb a zachovat jejich kvalitu. Nepostradatelnou součástí naší práce je také sociální poradenství. Pomoc s vyplňováním žádostí, orientace v sociálním systému či doprovod na úřady pomáhá našim seniorům znovu získat jistotu v dnešním rychlém světě. Sociální pracovník hraje v tomto směru klíčovou roli – provází klienty světem formulářů, úředních postupů i osobních situací a pomáhá jim nacházet řešení.

Kvalita nad kvantitu

I když jsme kvůli odchodu jedné z lektorek kurzů českého znakového jazyka o něco „chudší“, vnímáme to jako příležitost k větší individualizaci. Menší skupinky účastníků, mezi nimiž jsou často rodiče neslyšících dětí nebo asistenti pedagogů, nám umožňují věnovat se každému s maximální péčí. Naopak přepis mluvené řeči u nás aktuálně nevyužíváme, soustředíme se plně na rozvoj přirozeného znakového jazyka a přednáškovou činnost.

Od osvěžení mysli až po

otevřené sdílení

Naše Sociálně aktivizační služba (SAS) není jen o „zabíjení času“. Jejím hlavním posláním je podpora duševní svěžesti a radosti ze setkávání. Komunikace je pro nás klíčová – vedeme klienty k tomu, aby se nebáli vyjadřovat své potřeby i přání. Každoročně proto sbíráme zpětnou vazbu, na jejímž základě upravujeme strategii a plánujeme program na několik

Lidé, kteří dávají naší službě smysl

PETR MICHAEL

RICHTÁR je náš pohodový sociální pracovník, který se zde cítí jako lev – klidný a přirozeně respektovaný. Svou práci bere jako poslání. Miluje divadlo – zatím ho rád sleduje, ale už nakukuje do zákulisí jako asistent režie a nově se chystá i na jeviště. Ve volném čase se věnuje svým kočkám, přátelům a životu „tady a teď“.

IRENA PŘIBILOVÁ

je naší „veverkou“ – je akční, společenská a neustále v pohybu. U nás působí jako lektorka a zároveň zastává funkci předsedkyně ČMUN. Ráda je ve společnosti, přebíhá z místa na místo a její vášní je cestování, sport a turistika.

měsíců dopředu. Cennou součástí naší práce je otevřenost, s jakou s námi klienti sdílejí své zkušenosti i každodenní starosti. Vnímáme to jako důkaz důvěry v náš tým i v bezpečné prostředí, které jsme v Ostravě vytvořili.

Níže představujeme vybrané klíčové zaměstnance v netradičních medailoncích. Tým dále doplňuje tlumočnice, neslyšící uklízečka a multimediální vývojář. A teď už pojďme do světa zvířat...

MARCELA HYKLOVÁ je naší „včelkou“ – pracovnice v sociálních službách, která vyniká pečlivostí, pracovitostí a starostlivostí. Plánuje akce, vede aktivity i soutěže a do všeho vnáší kreativitu. Miluje historii, architekturu, práci na chalupě i ruční tvorbu.

PAVLA COUFALOVÁ je naše „vydra“ –hravá, kreativní a přirozeně komunikativní.

Učení s ní obsahuje lehkost a radost, protože dokáže znakový jazyk předávat s nadšením a lidskostí, čímž otevírá cestu k lepší komunikaci s neslyšícími.

IRENA JURNOST je naší „pandou“ –vzácnou a nenahraditelnou. Tlumočení je jednou z nejvyužívanějších služeb, a právě proto je pro nás její role tak důležitá. Ve volném čase, kterého není mnoho, ráda zkouší různé nové aktivity, sleduje seriály a ze všeho nejvíc miluje cestování.

Jako první zaznělo přirovnání k „robotovi“, které vystihuje vedoucího a jeho snahu o to, aby pobočka šlapala jako hodinky. Pokud jde o zvířecí symboliku, JINDŘICH MIKULÍK je gepard – ztělesňuje rychlost a flexibilitu při cestách po ČR i rychlém střídání témat. Jeho dynamickou energii a podobnost se zmiňovanou šelmou dokresluje i záliba ve žluté barvě.

„Na ostravské pobočce pro mě nejsou nejdůležitější statistiky, ale atmosféra. Naši senioři i přes různé bariéry neztrácejí chuť se smát a otevírat odvážná témata. To, že k nám lidé váží cestu i z jiných krajů, není náhoda – je to důkaz, že svou práci děláme srdcem a nebojíme se inovací.“ Jindřich Mikulík

Náš tým spojuje mladší i zkušené kolegy se světem seniorů. Tento generační rozdíl vnímáme jako velký přínos – na vzájemné důvěře a respektu stavíme pevná pouta. Fakt, že se na nás klienti obracejí i v těžkých chvílích, dává naší práci hluboký smysl. Děkujeme za každý sdílený příběh.

Slavnostní vyhlášení ceny za mimořádnou debatu

Jeden

svět 2026

Festival pro všechny

Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět patří dlouhodobě k nejvýznamnějším kulturním a společenským událostem v České republice. Letošní 28. ročník probíhal od 11. do 19. března v Praze a následně pokračoval v dalších městech v rámci Pražských ozvěn až do 24. dubna. Festival se letos konal v rekordních 60 městech po celé republice a nabídl celkem 106 filmů reflektujících aktuální globální témata –od klimatické krize přes ohrožení demokracie až po dopady moderních technologií.

text Eva Vavříková, Ivana Hay Tetauerová fotografie a zdroje Jeden svět – Lukáš Bíba, Karolína Fialová, Eva Kořínková

Zásadním tématem letošního ročníku byla také přístupnost. Festival si připomněl 10 let systematického zpřístupňování programu pro diváky se sluchovým či zrakovým postižením a dalšími znevýhodněními. Jeden svět tak dlouhodobě usiluje o to, aby byl skutečně festivalem pro všechny – nejen v rovině obsahu, ale i formy.

Slavnostní zahájení festivalu

Festival byl slavnostně zahájen 11. března v prostorách kostela Pražská křižovatka za účasti více než 170 hostů. Tradiční součástí večera bylo předání lidskoprávní ceny Homo Homini, kterou vyhlásil předseda Senátu Miloš Vystrčil a předala ji ukrajinská expertka na lidská práva Marija Tomak.

Laureátem se stal běloruský opoziční politik a aktivista Mikalaj Statkevič dlouhodobě pronásledovaný tamním režimem. Cenu za něj převzala jeho manželka Maryna Adamovič. Součástí večera bylo také hudební vystoupení Marie Tučkové, které bylo

Ředitel festivalu Jeden svět Ondřej Kamenický během svého vystoupení

Andrea Krajčíková Kalců při uměleckém tlumočení písně

Vyhlašování ocenění Homo Homini

přístupné i neslyšícím divákům díky uměleckému tlumočení do českého znakového jazyka v podání Andrey Krajčíkové Kalců. Po skončení ceremoniálu následovala v kině Lucerna mezinárodní premiéra filmu Tak to mělo bejt (Maďarsko, 2025),

který sleduje mladého rappera jménem Pogány Induló a jeho hledání identity v kontextu současné politické reality.

10 let přístupnosti: Projev Petra Vysučka v českém znakovém jazyce

Na zahájení festivalu Jeden svět vystoupil ředitel Institutu českého znakového jazyka a kultury neslyšících – Pevnosti a agentury Deaf Friendly Petr Vysuček, který zdůraznil, že každodenní boj neslyšících za rovnost spočívá především v přístupu k jazyku, informacím a vzdělání. Připomněl, že český znakový jazyk je plnohodnotným jazykem a základem identity i života, a upozornil na nutnost skutečné přístupnosti ve školách i veřejných institucích, kde samotný psaný text často nestačí. Ocenil desetiletou přístupnost festivalu a zdůraznil, jak důležité je, že Jeden svět je skutečně „pro všechny“, protože díky tomu se neslyšící mohou aktivně zapojovat do diskusí a společenského dění. Zároveň připomněl, že přístupnost není nadstandard, ale základní právo. Vyzdvihl význam humanitních oborů pro proměnu kvality života neslyšících a poděkoval přítomné paní profesorce Aleně Macurové za její zásadní přínos k uznání českého znakového jazyka. Důležité je podle něj i zajištění tlumočení do ČZJ, simultánního přepisu i kvalitního titulkování, aby se všichni mohli plnohodnotně účastnit kulturního i společenského dění.

Neslyšící účastníci na zahájení

Projekce a debaty: prostor pro sdílení zkušeností

Festival nabídl 82 dokumentárních filmů, 16 hraných snímků a 8 projektů ve virtuální realitě. Nedílnou součástí programu bylo také 126 debat, které významně rozšiřovaly témata jednotlivých filmů. Pro neslyšící diváky byly vybrané projekce zpřístupněny prostřednictvím tlumočení do českého znakového jazyka a simultánního přepisu. Právě simultánní přepis umožnil sledování diskuse v reálném čase a zachycení přesné formulace i nuance sdělení, ke kterému se navíc šlo později v textu vrátit. Díky tomu bylo možné debaty nejen prožít, ale také přesněji reflektovat jejich obsah.

Letos se tematiky neslyšících dotkly dva filmy. A na promítání těchto snímků a následných debatách v ČZJ nemohla samozřejmě chybět naše redakce.

Marlee Matlin: Už nejsem

jediná

USA, 2025, režie: Shoshannah Stern

Dokument neslyšící americké režisérky Shoshannah Stern přináší intimní portrét herečky Marlee Matlin, která se ve svých 21 letech stala první neslyšící držitelkou Oscara. Film však ukazuje, že tento historický úspěch nebyl začátkem snadné kariéry, ale spíše vstupem do prostředí plného bariér. Snímek sleduje její profesní i osobní dráhu v kontextu americké společnosti a filmového průmyslu, který dlouhodobě není připraven na jinakost. Matlin ve filmu reflektuje zkušenosti s nedostatkem příležitostí, stereotypním obsazováním i tlakem na přizpůsobení se slyšící většině. Dokument zároveň ukazuje její proměnu v aktivistku, která usiluje o systémové změny, zejména v oblasti reprezentace neslyšících a přístupu ke komunikaci.

Debata po filmu

Debaty po projekci se zúčastnily Adriana Dergam, členka Rady vlády pro lidská práva, a Kateřina Holubová, neslyšící lingvistka a psycholožka. Diskusi moderovaly lingvistky a pedagožky neslyšící Radka Nováková a slyšící Lucie Štádlerová. Do diskuse se na dálku online zapojila i neslyšící režisérka Shoshannah Stern, která prostřednictvím ASL reflektovala vznik filmu i osobní motivaci k jeho natočení.

Debata tak probíhala ve vícejazyčném formátu – v angličtině, americkém znakovém jazyce (ASL), v češtině a českém znakovém jazyce (ČZJ) – a sama svou strukturou zdůraznila

Projev Petra Vysučka na zahájení

klíčové téma filmu – přístup ke komunikaci. Rozhovor se soustředil především na zkušenost neslyšících lidí ve společnosti, která jejich jazyk dlouhodobě přehlíží nebo vnímá jako doplněk, nikoli jako plnohodnotný mateřský jazyk. Opakovaně zazněl motiv života „cizince ve vlastní zemi“ – tedy situace, kdy člověk formálně patří do většinové společnosti, ale kvůli jazykové bariéře se nemůže plnohodnotně účastnit komunikace, vzdělávání ani každodenních interakcí. Diskutující poukazovaly na to, že jazyk není pouze nástroj k dorozumění, ale základ identity, myšlení a přístupu k informacím. Pokud je neslyšícím lidem jejich přirozený jazyk upírán nebo je systematicky znevýhodňován (tzv. jazyková deprivace), má to přímý dopad na jejich vzdělávací dráhu, pracovní uplatnění i psychickou pohodu. V této souvislosti zazněla kritika přetrvávajícího medicínského pohledu na neslyšící, který upřednostňuje „nápravu“ sluchu před rozvojem přirozeného jazyka a kulturní identity.

důležitá, ale sama o sobě nestačí – klíčová je změna systémových podmínek. Velká část diskuse se věnovala právě těmto systémovým otázkám – dostupnosti tlumočení, přístupu ke vzdělávání ve znakovém jazyce, ale i širší společenské odpovědnosti za komunikaci. Bylo zdůrazněno, že odpovědnost za porozumění nemůže nést pouze neslyšící člověk – je sdílená a měla by být přirozenou součástí fungování společnosti. Silným motivem celé debaty byla důstojnost. Zaznělo, že přístup ke komunikaci a informacím není nadstandard, ale základní lidské právo. Bez něj dochází k vylučování, které není vždy viditelné, ale má hluboké dopady na každodenní život. Debata tak rozšířila hlavní myšlenky filmu o český kontext a vyzněla jako apel na větší respekt ke znakovým jazykům, na uznání jejich plnohodnotného postavení a na vytváření prostředí, ve kterém neslyšící lidé nebudou vnímáni jako „jiní“, ale jako rovnocenná součást společnosti.

Debata zároveň navázala na příběh Marlee Matlin a ukázala, že ani mimořádný individuální úspěch automaticky neznamená skutečné přijetí. I úspěšná a viditelná osobnost může narážet na strukturální bariéry a být nucena neustále obhajovat své místo. Zaznělo také, že reprezentace v médiích a kultuře je Slyšíš mě?

Španělsko, 2025, režie: Eva Libertad

Hraný film Evy Libertad inspirovaný osobní zkušeností režisérky a její neslyšící sestry, která hraje ve filmu hlavní roli, nabízí citlivý pohled na partnerský vztah neslyšící ženy a slyšícího muže v období očekávání dítěte. Film se soustředí na každodenní situace, ve kterých se ukazují rozdíly ve vnímání světa, komunikaci i očekávání. Zároveň otevírá otázky identity a rodičovství –jak bude dítě vyrůstat, do jakého světa bude patřit a jak to ovlivní vztah rodičů. Autenticitu filmu posiluje práce s tichem a komunikací ve znakovém jazyce, která není redukována na absenci zvuku, ale naopak prezentována jako plnohodnotný komunikační prostor.

Debata k filmu Marlee Matlin: Už nejsem jediná

Debata po filmu

Debata, kterou opět vedly Radka Nováková a Lucie Štádlerová, za účasti Anny Pangrácové (neslyšící dcery slyšících rodičů) a Martiny Kučové (slyšící dcery neslyšících rodičů – tedy CODA), výrazně rozšířila témata otevřená samotným snímkem.

Rozhovor se neomezil pouze na motiv mateřství a partnerského soužití neslyšící a slyšící osoby, ale proměnil se v širší úvahu o postavení neslyšících ve většinové společnosti – o právu na jazyk, vzdělání i plnohodnotnou účast na kulturním a rodinném životě. Zaznělo, že znakové jazyky jsou plnohodnotné přirozené jazyky s vlastní strukturou, historií a vývojem. Diskutující zároveň upozornily na přetrvávající mylnou představu, že znakové jazyky jsou univerzální. Velmi silně rezonovaly osobní zkušenosti obou hostek. Anna Pangrácová popsala, že i přes bilingvní výchovu a podporu rodiny celý život naráží na bariéry většinové společnosti a často musí obhajovat fakt, že je plnohodnotný člověk. Martina Kučová naopak přiblížila zkušenost slyšícího dítěte neslyšících rodičů, včetně období, kdy se jako dítě za znakování na veřejnosti styděla. Díky kontaktu s komunitou neslyšících však postupně začala znakový jazyk vnímat jako hodnotnou a přirozenou součást své identity. Diskuse otevřela i citlivé téma komunikace v rodinách. Opakovaně zaznělo, že v žádném případě nestačí „povím ti to později“ nebo „to nebylo důležité“, protože neslyšící člověk tím přichází o okamžitou účast na sdíleném prožitku. V této souvislosti byl zmíněn tzv. dinner table syndrome – situace, kdy neslyšící člen rodiny sedí u společného stolu, ale zůstává vyloučen z konverzace.

Debatující zároveň nabídly i pozitivní příklady – například slyšící rodiny, které si na větší rodinné akce a oslavy zajišťují tlumočení, aby komunikace s jejich neslyšícími členy rodiny byla skutečně sdílená a inkluzivní. Výrazným tématem bylo také vzdělávání neslyšících dětí. Zazněla kritika současného systému, v němž český znakový jazyk stále nemá odpovídající postavení a kde ani speciální pedagogové nejsou vedeni k jeho znalosti. Důsledkem je, že se mnoho dětí ke svému přirozenému jazyku dostává pozdě a nesystematicky.

Divácká cena Nadačního fondu Abakus za mimořádnou debatu (zleva Martina Kučová, Anna Pangrácová a Lucie Štádlerová)

Ocenění za debatu

Zakončení pražské části Jednoho světa bylo ve znamení vyhlašování a rozdávání cen snímků v různých kategoriích. Komunita Neslyšících letos získala Diváckou cenu Nadačního fondu Abakus za debatu k filmu Slyšíš mě? Zeptali jsme se naší kolegyně z České unie neslyšících a vedoucí projektu Weblíčko, Anny Pangrácové, co si odnesla z debaty.

Co bylo podle tebe nejdůležitějším sdělením celé debaty?

Debata byla hlavně o sdílení zkušeností ze dvou světů – většinového a menšinového. Se mnou byla hostem i slyšící dcera neslyšících rodičů, což je vlastně opak mé zkušenosti. Dále jsme se bavily o znakovém jazyce a o tom, jak důležitou roli hraje v komunikaci, a také obecně o komunikaci, porozumění i nedorozumění... Na závěr pro mě bylo důležité i sdílení toho, jak si můžeme navzájem vyjít více vstříc a co můžeme udělat, aby se nám všem na světě žilo o něco lépe.

Jaké poselství si mohou diváci odnést z filmu Slyšíš mě?

Ve filmu podle mě nešlo primárně o hluchotu a mateřství, ale spíš o ukázku soužití dvou odlišných kultur a potřeb, včetně komunikace, která se ve filmu ukazuje jako naprosto zásadní.

Jaký máš pocit z ocenění?

Bylo to pro mě opravdu nečekané, protože jsem měla pocit, že jsem v debatě neřekla zdaleka všechno, co jsem chtěla předat. Mám ale radost, že se díky tomu víc zviditelnily dvě významné organizace neslyšících – Deaf Friendly a Institut českého znakového jazyka – Pevnost, díky kterým je celý festival Jeden svět přístupný i neslyšícím a jejichž zástupci tyto debaty organizovali.

Účastníci projektového školení v Itálii

Projektové školení Erasmus+ pro hluchoslepou mládež v Itálii

Ve dnech 22.–29. března 2026 se v italském Turíně uskutečnilo projektové školení zaměřené na tvorbu projektů Erasmus+ pro hluchoslepou mládež. Českou republiku

jsem zde reprezentovala já spolu s neslyšící asistentkou Darinou Mikulíkovou a neslyšícím tlumočníkem Dominikem Holišem. Školení proběhlo ve škole pro neslyšící ve spolupráci s Evropskou unií hluchoslepé mládeže (EDBY), která při této příležitosti také oficiálně představila své nové logo.

text Barbora Flusserová

rozhovory otázky pokládala Barbora Flusserová

překlad z mzs do čzj Dominik Holiš

překlad do čj Ivana Hay Tetauerová foto Darina Mikulíková, archiv EDBY

Intenzivní vzdělávací program byl zaměřen na přípravu a tvorbu projektů. Důležitou součástí bylo vymezení role asistentů a tlumočníků, způsoby efektivní podpory osob s hluchoslepotou při přístupu k informacím a zajištění lepší dostupnosti během jednotlivých aktivit. V rámci praktických workshopů jsme jako účastníci společně rozvíjeli a navrhovali vlastní projektové nápady.

Potkala jsem se známými i novými účastníky a jejich asistenty a tlumočníky z různých států v Evropě. Sešli jsme se ve škole pro neslyšící, kde probíhaly odborné přednášky a workshopy na různá témata – Úvodní workshop o asistentech pro

osoby s hluchoslepotou (Steffy Floux), Erasmus+ (Nicola Della Maggiora) a Organizace (Pere Cantenys Gomez). Další hosté mluvili o tom, jak rozvíjet organizace jako je například Evropská unie hluchoslepých (EDbU), Evropská unie neslyšící mládeže (EUDY) a Světová federace hluchoslepých (WFDB).

Zástupci z ČR – asistentka Darina Mikulíková, účastnice Bára Flusserová a tlumočník MZS/ČZJ Dominik Holiš

Hluchoslepá Steffy s její asistentkou na podiu (haptický signál znamená “vidět”)

Na páteční přednášku byl pozván také slyšící ředitel školy pro neslyšící pan Enrico Dolza, který účastníkům rád představil, jak škola pro neslyšící v Turíně dlouhodobě spolupracuje s projektem Erasmus+ a jak zapojuje partnery z mezinárodních organizací. Hluchoslepý průvodce Marco Genise vzal během sobotního programu všechny na komentovanou prohlídku italského Turína. Seznámil účastníky s historií města, místní kulturou a uměním a ukázal jim všechny architektonické krásy i skryté poklady města. Nechyběla ani návštěva symbolu města, který se nachází v samotném centru Turína – věž Mole Antonelliana. Byl to nezapomenutelný kulturní zážitek, který jsme zakončili pravou italskou pizzou v nedaleké restauraci. Následoval společný kulturní večer, kde jsme mohli navzájem poznat naše země, tradice, jídlo a mnohé další. Velké poděkování patří zástupci výboru EDBY Danielu Colaçovi, který se svým týmem zorganizoval vůbec první školení pro hluchoslepou mládež. Mají za sebou těžké a intenzivní týdny a měsíce příprav. Společně jsme všichni přispěli svými nápady a plány akcí pro budoucnost EDBY.

Rozhovor se Steffy Floux – hluchoslepou výtvarnicí a lektorkou z Belgie

Steffy vedla úvodní workshop o DBA, kde se všichni účastníci učili základním dovednostem pro práci DBA. Součástí byl i praktický výcvik a skutečná interakce s hluchoslepými jedinci. Účastníci získali praktické znalosti, které mohli uplatnit během týdenního programu.

Máš zkušenosti jako lektorka kurzů pro tlumočníky pro HS (DBI) a asistenty pro HS (DBA). Můžeš nám o nich říct něco víc, prosím?

Zaučuji nejen tyto cílové skupiny, ale i rodinné příslušníky a přátele osob s hluchoslepotou. Učím individuálně, v rodině, ale i skupinově zájemce z řad veřejnosti, organizace zaměstnávající tlumočníky a asistenty – zkrátka podle potřeby a domluvy.

Plánujete další kurzy do budoucna?

Ano, již jsme založili výukovou firmu ve Francii a také v Belgii. Mojí představou je, že se budou dál rozšiřovat po Evropě. Mohlo by tak být více školení, workshopů a sdílení.

Vím, že ráda maluješ a že jsi autorkou loga pro EDBY. Jak jsi jej navrhla?

Ráda tvořím a když přišla výzva vytvořit návrh na logo EDBY, tak jsem se nad tím opravdu hodně zamýšlela a vytvořila logo tak, aby tam nebyly jen tradiční ruce, oči, uši nebo slepecká hůl. Chtěla jsem, aby to logo neslo celkový význam, obsahovalo informace a aby mělo fantazii a nápad. Teď je již logo oficiálně vyhlášeno, moc se mi líbí a mám z něj velkou radost.

Můžeš nám vysvětlit skrytý význam tvého loga? Jistě, velmi ráda. Jsou v něm tři oblasti barev, které mají svůj význam. Bílá/černá, žlutá a modrá. Bílá a černá pomáhají vnímat kontrast pro osoby s hluchoslepotou. Na logu jsou znázorněni dva lidé s hluchoslepotou, první (výše) je starší a ten druhý mladší, přičemž starší předává mladšímu informace a zkušenosti. Kruh znázorňuje Evropu a spolupráci napříč všemi jejími kouty bez ohledu na filozofii vzdělávání (orální metoda vs. znakový jazyk), vyjadřuje vzájemnou pospolitost, podporu a spolupráci.

Steffy Floux a Barbora Flusserová

1. DÍL Tichá kavárna

Vůně čerstvé kávy, útulná atmosféra a setkávání s přáteli – to je kouzlo kaváren po celém světě. V ČR i v zahraničí existují i takové podniky, ve kterých pracuje neslyšící obsluha – a právě „neslyšící kavárny“ vám představíme v novém seriálu. Úvodní díl věnujeme pražské Tiché kavárně, v jejíž prostorách vedla naše redaktorka

Eva Vavříková příjemný rozhovor s hlavním asistentem Petrem Šamánkem.

text Eva Vavříková, Petr Šamánek foto a zdroje Tichá kavárna

Tichá kavárna

stránky

Tiché kavárny

y vznikla jako společný projekt neziskových organizací Tichý svět – chráněná pracoviště, o. p. s. a Tichý svět, o. p. s. y otevřela se poprvé na podzim roku 2011 y komunikace s neslyšící obsluhou probíhá přes vizuální systém (poloha zeleno-červeného hranolu) a výběr „prstem“ z nabídky y na place zde pracuje celkem 10 neslyšících, a dále jsou zde 3 zaměstnanci se zdravotním znevýhodněním na pomocné práce y součástí je dětský koutek y v teplých měsících je možnost posezení na zahrádce

Tichá kavárna s bezbariérovým prostředím se nachází na Praze 8 nedaleko metra Ládví. Klade si dva hlavní cíle: poskytuje neslyšícím pracovní uplatnění a propojuje oba světy – slyšící a neslyšící. Asistent Petr Šamánek upřesňuje: „Na naše pracoviště přijímáme pouze neslyšící uživatele znakového jazyka, aby si mohli vydělat peníze a zapojili se do společnosti. Chceme, aby společnost věděla, že neslyšící jsou schopni pracovat stejně jako slyšící, když se jim zajistí vhodné pracovní podmínky“.

Tichá kavárna spolupracuje s Tichou cukrárnou a Tichým cateringem, které také provozuje Tichý svět – chráněná pracoviště, o. p. s. I když podniky vzájemně spolupracují, mají vlastní asistenty a zaměstnance. Neslyšící cukráři z Tiché cukrárny pečou podle originálních receptů zákusky, dorty a slané koláče objevující se v nabídce Tiché kavárny. O tyto výrobky je velký zájem – jednotlivci, firmy i neziskové organizace si je objednávají na své akce a oslavy.

Tichý catering je služba, v rámci které neslyšící zaměstnanci připraví a ozdobí stoly s občerstvením z Tiché kavárny a cukrárny na místě určeném klientem. V poslední době roste zájem o tzv. „coffee break“ s kvalitní výběrovou kávou a zákusky, zejména na konferencích. Petr Šamánek by uvítal více zakázek na catering, jelikož v současné době se takové akce realizují asi jednou či dvakrát měsíčně.

Jak se Tichá kavárna odlišuje od běžných kaváren v Praze? „Odlišuje se ve dvou rovinách“ vysvětluje Petr Šamánek. „První rovinou je práce s týmem zaměstnanců. Kultura neslyšících a slyšících není stejná. Protože jsou naši hosté převážně slyšící, musíme si s našimi zaměstnanci leccos vysvětlovat, aby byli hosté po této stránce spokojeni. Hosté živí kavárnu, a proto je důležité o ně pečovat, i když třeba některé zvyklosti slyšících nemusí z pohledu kultury neslyšících dávat smysl. Druhou rovinou je, že běžně bary a kavárny často fungují jako místa setkávání, kde klientelu tvoří přátelé nebo lidé navázaní na zaměstnance. U nás to bohužel takto nefunguje a obecně máme velmi málo neslyšících hostů. Možná to je tím, že jsme na okraji Prahy“ uvažuje pan provozní. „Z pohledu návštěvníka se ale, myslím, moc neliší od jiných dobrých kaváren.“

Naši redaktorku zajímalo, jaká je návštěvnost kavárny. Petr Šamánek přichází s těmito poznatky: „Byli bychom rádi za vyšší návštěvnost, bylo by to ekonomicky zajímavější. Navíc nejsme v centru, což je určitá nevýhoda. Na druhou stranu víme o tom, že místní lidé nás znají a chodí k nám opakovaně – třeba

zájemci o bezlepkovou nabídku nebo maminky s kočárky. Náhodní kolemjdoucí k nám příliš nechodí, protože jich na sídlišti na okraji Prahy moc není, to spíše v centru Prahy. Také bychom rádi zvýšili povědomí o naší kavárně“.

Tichá kavárna nabízí také službu Kavárna na kolech ve formě předělaného obytného vozu, který brázdí festivaly a různé kulturní akce v ČR. „Každý rok jezdíme na hudební festival Brutal Assault. Jeho návštěvníci nás už dobře znají. Tento festival hostí mnoho kapel z celého světa, a tak nemáme nouzi, protože jejich fanoušci k nám rádi zavítají a občerství se“ těší Petra Šamánka. Zájemci si Kavárnu na kolech mohou objednat i na své vlastní akce.

Po dohodě lze pronajmout prostory Tiché kavárny i na kulturní aktivity – pořádají se zde např. výstavy, koncerty, setkání či vzdělávací akce. Tyto aktivity přinášejí kavárně kulturní hodnotu a ekonomický zisk. Šamánek doufá, že přibude více akcí pořádaných neslyšící komunitou – dosud totiž kavárnu využívali převážně slyšící organizátoři. Je ale pravdou, že v posledních letech se situace trochu zlepšila a neslyšící komunita zde již zrealizovala několik vlastních úspěšných aktivit.

Jaké jsou vize a představy o směřování Tiché kavárny? Petr Šamánek na závěr odpovídá: „Chceme zlepšovat služby pro zákazníky, aby se u nás cítili co nejlépe a rádi se k nám vraceli. Snažíme se také, aby na pracovišti vládla mezi neslyšícími zaměstnanci pohodová atmosféra – aby se problémy a výzvy řešily v klidu a bez emocí a aby celý pracovní kolektiv fungoval jako partnerský tým.“

Tichá

Cesta, která stojí za to

O chovatelkách, výstavách a odvaze

jít dál

Vést rozhovor se dvěma ženami, které spojuje vášeň pro psy, výstavy a chov, bylo pro mě radostí i inspirací — i když jsme si „jen“ psaly. Sama mám doma fenu vipeta a přiznávám, že na výstavní kruh si s ní netroufám; svět vystavování se mi vždy zdál složitý a trochu nedostupný. O to víc mě překvapilo a vlastně i dojalo, jak přirozeně a sebevědomě se v něm pohybují lidé se sluchovým postižením. Vidět, že i s takovou překážkou lze nejen vystavovat, ale dokonce vést vlastní chovatelskou stanici, je obdivuhodné. Klobouk dolů před odhodláním, které dokáže překonat i to, co se nám ostatním zdá nepředstavitelné.

text Klára Zaoralová

foto Radka Shánělová a Eva Tocháčková

Můžete se prosím představit a říct, jak dlouho se věnujete chovu psů a výstavám?

RS: Jmenuji se Radka Shánělová. Jsem od narození neslyšící, ovládám ČZJ. Mám dvě slyšící děti a neslyšícího manžela. Mám slyšící rodiče a dvě slyšící sestry, společně více mluvíme než znakujeme, takže jsem zvyklá odezírat. Od malička jsem milovala psy, mám to po rodičích „v krvi“, psí láska na celý život. Chovala jsem v životě různá plemena – německého ovčáka, anglické bulteriéry, křížence, jezevčíka, foxteriéry hladkosrsté a nyní knírače. Pamatuju si dodnes jména všech našich psů. Měla jsem dvě babičky a dědečky a oni měli odjakživa psy na dvorku nebo na zahradě. Moje sestra a tatínek chovají vlčího špice a šarplanického pasteveckého psa a každý má svoji vlastní chovatelskou stanici.

Na výstavy jezdím od malička díky mému tatínkovi. Naším prvním výstavním psem byla fenka anglického bulteriéra jménem Beta. Na výstavách jsem vše sledovala a byla jsem aktivní, a tak jsem se vždy dozvěděla vše, co jsem chtěla vědět. Pak otec založil první chovatelskou stanici, Beta porodila svá první štěňátka a já všechno pozorně sledovala a učila se od tatínka.

Své znalosti jsem čerpala hodně z knih, z internetu a facebookové skupiny zaměřené na výchovu psů.

ET: Jmenuji se Eva Tocháčková a pocházím ze Slovácka, konkrétně ze Starého Města u Uherského Hradiště. Mám slyšící dceru, nedoslýchavého syna a neslyšícího manžela. Od MŠ jsem těžce nedoslýchavá a chodila jsem na ZŠ ve Starém městě. Ve svých 13 letech jsem ohluchla a 7. a 8. třídu jsem absolvovala na orálně vedené škole v Kyjově. Poté jsem vystudovala obor zubní technik v Berouně a do současnosti pracuji v tomto oboru. Momentálně už dva a půl roku pracuji jako OSVČ v Hradci Králové, kam to nemám daleko.

Pejsci mě provází celý život – měli jsme německé ovčáky, se kterými jsme chodili na cvičák, pak německé špice a zachráněného voříška, kterého táta přinesl domu od kamarádů. A v mých 12 letech si moje maminka pořídila prvního papillona – Fifinku. V roce 1994 jsme založili chovnou stanici a odchovali jsme 4 štěňátka, dvě zůstala doma a jedno z nich jsem si přisvojila a provázelo mě až do mého domova ve východních Čechách, kde jsme si s manželem Liborem pořídili dům. Výstavám se věnuji od svých 12 let, konkrétně plemeni Papillon.

Jaké plemeno nebo plemena chováte a čím vás právě tato plemena oslovila?

RS: Nyní chovám svoje dvě fenky rasy knírač malý se zbarvením pepř a sůl. Mám svou chovatelskou stanici, PIRAMI BOHEMIA, potvrzenou od FCI (zn. udává základní pravidla a schvaluje standardy jednotlivých plemen). Předchozí tři chovné psy plemena foxteriér jsem také chystala na výstavy a i na pracovní zkoušky z umělého norování. Byly i mazlíčky pro děti, ale toto plemeno je velmi temperamentní a neustále plné energie, je velmi vytrvalé a celkově mi to nevyhovovalo. Po dlouhém zvažování a probírání s rodinou a chovatelkou jsem se rozhodla pro knírače. Ve výběru mě ovlivnila návštěva u kamaráda, který měl čtyři černé knírače – líbili se mi pro jejich klidnou tichou povahu a trpělivost. Další výhodou je, že vůbec nelínají, jen se musí pravidelně každých pět šest týdnů trimovat. Než jsem založila chovatelskou stanici, jezdila jsem na klubové výstavy, kde jsem se potkala se známými, mojí oblíbenou chovatelkou a poradcem klubu, kteří mi všichni poradili s potřebnými dokumenty, kde a co zařídit. Je to stejné jako vyřizování na úřadě.

ET: S maminkou jsme hledaly malé plemeno, se kterým se dá všude cestovat a není uštěkané. Narazily jsme na Papillona, který splňuje všech 5P – půvabný, přátelský, poslušný, pozorný a přítulný. Tím, že jsem si svoji první Papillonku Ali vychovala, vycvičila a absolvovala s ním i různé výlety a výstavy jsem zjistila, že se bez psa neobejdu. Postupem času jsem začala chodit i na výstavy a měli jsme štěňátka s PP, díky čemuž jsem se seznamovala s ostatními majiteli těchto psů.

Jak náročné je připravovat psa na výstavy a co všechno to obnáší?

RS: Záleží, o jaké plemeno jde, podle toho se připravuje – péče o srst, koupání, fénování. Také je potřeba trénovat s výstavním vodítkem už od štěněte. A na výstavu by s sebou měl chovatel brát misky na vodu, výstavní vodítko, průkaz původu psa, židle, klec, pamlsky. Moc bych chtěla poděkovat své úžasné a trpělivé kamarádce Mirce z poradny chovu kníračů, která pro mě s velkou obětavostí udělala všechno potřebné a poradila mi jak postupovat, abych to zvládla stejně jako ostatní slyšící chovatelé.

ET: Příprava na výstavu probíhá už od 3. měsíce štěněte, kdy ho je potřeba začít učit chůzi u nohy na vodítku, postoj na stole a připravit ho na osahávání a kontrolu zubů rozhodčím. Pejsek nesmí kousat a měl by být v klidu, ideálně s veselým výrazem v obličeji, jako má právě plemeno Papillon.

Den před výstavou se pejsek vykoupe a vyfénuje a potom se musí vyrazit na výstavu. Pejsek s sebou

potřebuje výstavní vodítko, průkaz s platným očkováním, přihlášku a hřeben.

Co máte na výstavách psů nejraději? Je nějaký moment, který si vždy užijete?

RS: Ráda si prohlížím různá plemena, sleduju jejich povahy. Potkávám také nějaké známé lidi a rádi si popovídáme. Letos v lednu jsem s mladou fenkou Artemis poprvé vyhrála na BOB (přeloženo z anglického “Best of Breed”, zn. pes nebo fena, kteří byli rozhodčím vybráni jako nejlepší z celého plemene na dané výstavě –pozn. redakce) – porazila všechny knírače z jiných tříd i z klubové výstavy. Krásný úspěch.

Chovný pes foxteriér hladkosrstý, který porazil celou speciální klubovou výstavu – foxteriéři v roce září 2007, byl český šampion ČR a Veterán šampion ČR

ET: V běžném dni pejsky venčím, krmím, češu. Nechybí ani hraní si se psy a mazlení na gauči, případně trénink a příprava na výstavu.

Ovlivňuje vaše sluchové postižení nějak práci se psy nebo účast na výstavách? Pokud ano, jak to řešíte?

ET: Na výstavách mám ráda tu atmosféru. Rozhodčí posuzují v kruhu vždy soustředěně, ale pořád s úsměvem. Potkávám známé tváře, a pobavíme se jak nám jde chov, případně rady přijdou vhod. Nejlepší moment je, když pejsek jde na kruh a nám se povede výstavní pejsek, a i přesto, že nezaujme nebo kvůli velké účasti nepostoupí, je tam ta radost z toho, že jsme se zúčastnili.

V běžném dni pejsky venčím, krmím, češu (dvakrát do týdne), prostě dělám to, co je potřeba.

Jak probíhá běžný den chovatelské péče u vás doma?

RS: Moje každodenní povinnost je se po práci přivítat se svými fenkami a popovídat si s nimi. Poté jdeme na procházku, většinou na 1–2 hodiny, kde trénujeme povely. Doma jim potom umyju pacičky, vyčešu je, nakrmím, pomazlíme se a sem tam stihneme i nějaké hry – hlavolamy, třeba pamlsky schované v krabici. Když vím, že přijdu domů pozdě, tak seženu někoho na výpomoc.

RS: Neřeším to. Přijedu do úžasné výstavní atmosféry, kde vidím jen psy. Od rozhodčích odezírám a sleduji jen ta čísla, kdy budu na řadě. A taky záleží o jakou výstavu jde. Podle situace na výstavách dávám najevo, že jsem neslyšící. Například když je rozhodčí ze zahraničí, tak stačí jen gesta.

ET: Na výstavu je dobré mít s sebou někoho, kdo slyší – například kamarádku, která vám řekne, co se děje v kruhu výstavy. Mám v kruhu známé se stejnými pejsky a většinou mi naznačí, že jsme na řadě. Není to nic, co by se nedalo zvládnout.

Na výstavě jsem se málokdy setkala s neochotou okolí, když jsem potřebovala pomoc.

Myslíte, že vám vaše zkušenost se sluchovým postižením nějak pomohla vytvořit si se psy hlubší nebo jiný typ komunikace?

RS: Díky sluchadlům slyším jejich štěkot. Když vedle mě doma moje fenky sedí a najednou se zvednou a utíkají ke dveřím, poznám, že někdo zvoní. A v noci mě někdy opatrně budí, když potřebují jít ven vykonat potřebu.

Radka s mladší sestrou obklopené štěňátky bulteriérů

Radky retro fotka s vlčákem

Eva jako devitiletá s německým ovčákem na táboře

Sedmiletá Eva s bílým špicem

ET: Často se stává, že místo povelu jen naznačíme, ukážeme. Zatleskáme a pes ví, že se jde ven. Zjednodušuje mi to komunikaci a není potřeba složitých povelů. U nás doma se používají stručná gesta – manžel je od mala neslyšící a používáme i mimiku. Například mávneme, ukážeme místo, aniž bychom cokoliv řekli.

Místo povelu „ke mně“ jen bez hlasu plácneme do stehna a pes ví, že ho voláme. Papillon je velmi společenské plemeno, které vám je pořád v patách. Každý však potřebuje chvíli klidu i pro sebe, vezmu knihu a oni si jdou lehnout do pelíšku.

Vzpomínáte si na nějaký mimořádně silný nebo emotivní okamžik z výstavy či chovu?

RS: Na výstavách jsou to samé radosti a úspěchy. Velký zážitek mám rozhodně od porodu štěňat, je to jeden z nejemotivnějších okamžiků s mými fenkami. A taky loučení se štěňátky. Jednu fenku jsme prodali do Belgie a noví majitelé byli překvapení, že jsem neslyšící chovatelka. Byli moc spokojení, jak mají štěňátka úžasné povahy a že spinkají celou noc až do 5 hodin ráno. Dalším velkým zážitkem bylo, když jsem byla těhotná a můj pes FXH Andy vyhrál celou speciální výstavu, rozhodčí byla tenkrát z Anglie. ET: Silný zážitek je vždy u porodu štěňátek, kdy nevíte, co se narodí, a pak ta radost a úleva, že jsme to zvládli na jedničku. Na výstavě je to radost z dobře odvedené práce. U papillonů je konkurence veliká a důležitá je nejen strava, kterou musí mít kvalitní,

Fenka Ali provázela Radku „světem psů” od 14 let

ale i genetika – srst a její délka, vše se projeví na výstavě. Pes je především přítel člověka, a i když nevyhrává, pořád je to váš věrný rodinný parťák. Na to mnozí majitelé zapomínají a neúspěch na soutěži potom neustojí.

Jaké máte plány do budoucna v chovu, výstavách nebo třeba v rozšiřování své chovatelské stanice?

RS: Stejné plány jako doposud, chovat feny a jezdit s nimi na výstavy. A také navštívit psí cvičák.

ET: Momentálně mám v plánu mít ještě poslední štěňátka od mladé fenky, která má úžasně milou povahu. A pokud bude ve vrhu fenka, chtěla bych si ji nechat. Mojí nejstarší papillonce je 14 let, druhé sedm a nejmladší jsou čtyři roky – jsou na sebe hodně zvyklé. Výstavy a výchova k chovu patří.

Co byste poradily začínajícím chovatelům nebo lidem se sluchovým postižením, kteří se chtějí věnovat výstavám psů?

RS: Vystavovatel by měl vždy dobře znát plemeno psa a jeho potřeby a trénovat psy na výstavní vodítko, protože je to jiné než chodit na procházku na běžném vodítku. Dále se musí naučit jak postupovat s přihláškou na výstavu. Bez průkazu původu nemá pes možnost přihlášení na výstavu. Budoucím chovatelům doporučuji, aby měli velký zájem o chov, znali požadavky daného plemena a byli schopni zařídit všechny dokumenty, které k chovatelské stanici patří. A také by měli být ochotni se psům věnovat nejen u porodu, ale i nadále.

Na závěr bych ráda doporučila pořizovat si štěňata s PP, protože máte mnohem větší jistotu, že budou zdravá a že znáte jejich původ. Díky průkazu původu si také můžete vybrat štěně podle barvy, velikosti i povahy, protože tyto informace jsou u chovných

jedinců dobře zdokumentované. Pokud si pořídíte psa „z ulice“ nebo přes neprověřený inzerát, může to bohužel dopadnout špatně a přinést velké zklamání. Alternativou je také vzít si pejska z útulku – tam čekají milí a vděční psi, často jen za symbolický poplatek.

ET: Budoucím majitelům bych doporučila buď dospělého psa, nebo štěňátko s průkazem původu, kde vidíte, odkud pochází a co má dané plemeno v povaze. Je to předvídatelná cesta a nemůže vás nemile překvapit, že to není to, co byste chtěli mít dalších 15 let doma. Pejsek s průkazem původu je dražší, ale výhodou je, že víte, co kupujete. Chovatel vám poradí s výchovou, často je štěně už naučené na základní hygienu a jeho povahu vidíte u rodičů i sourozenců z vrhu. Pokud si nechcete kupovat psa s průkazem původu, je lepší obrátit se na útulek a dát na rady pracovníků,

kteří se o psy starají. Jen tak si domů přivezete společníka, se kterým si budete rozumět a nebudete ho muset vracet zpět. Jinak doporučuju navštívit chovatele a kupovat pouze psy s průkazem původu.

Lidé si často pořizují pejsky, aniž by přemýšleli, o jaké plemeno se jedná – lovecký pes bude vyžadovat hodně pohybu a zaměstnání a bez správné socializace může mít problémy s povahou. Někdo si pořídí velkého aktivního psa do bytu a pak neví, co s ním, protože pes se tam nudí. Takoví psi potřebují po návratu domů opravdu zaměstnat.

Přeji všem neslyšícím (i slyšícím), aby si svého psího společníka vybírali s ohledem na to, že s nimi bude dalších 10–15 let, a zvážili, co mu mohou nabídnout –a co on může nabídnout jim. A hlavně aby mezi nimi vzniklo krásné pouto plné lásky.

Papilloni s odchovanci, kteří jsou na hlídání

Radka Shánělová

Eva Tocháčková

Současní

Eva se nyní stará o tři fenky

4 3 8 6

7 6 1 4 7 6 5 2 3 4 5 4 1 2 6 7 3 1