V časopise uvedené názory nemusí vyjadřovat oficiální stanovisko redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo upravovat příspěvky.
Vydáno za podpory:
4 ČUN–ČMUN
6
15
18
24
Letní deaflympijské hry 2025
Pražský postsurdopedický den
Vánoční pohádka 2025
Oslava 10 let CNN
Křest knihy Nezvuky
Minirozhovor
30
Živíme se
rukama: Korálkování
Editorial
34
36
40
Gallaudet University: Jak to začalo
Hudba a neslyšící
Osmisměrka
Časopis UNIE přichází s jednou novinkou –u vybraných článků nově najdete dva QR kódy. První z nich obsahuje minutové video s krátkým shrnutím článku. Pokud se budete chtít dozvědět více, pod druhým QR kódem najdete delší, zhruba pětiminutové video s obsahem článku a nejdůležitějšími informacemi. Všechna videa s překlady článků budou dostupná také na našem facebooku a instagramu, můžete je tak zhlédnout na více platformách.
Drahé čtenářky, drazí čtenáři, přátelé a příznivci kulturní menšiny Neslyšících, jaro už klepe na dveře a přicházejí první závany teplého počasí. Doufám, že jste si všichni užili bohatou sněhovou nadílku, zejména u nás v Praze to bylo opravdu nadělení, které už dlouho nepamatujeme. Věřím, že jste sytí zimních radovánek a pod svitem teplého jarního slunce se začtete do nového čísla UNIE. Mnoho z nás sledovalo úspěchy a sportovní výkony našich slyšících reprezentantů na olympijských hrách v Itálii a někteří možná fandili i přímo na místě. Olympijské hry jsou životním vrcholem pro každého sportovce, jehož sport je součástí olympiády, a nejinak tomu je i u neslyšících sportovců, jejichž vrcholem jsou deaflympijské hry – a právě na ty se v tomto čísle zaměříme. Využijme výkony slyšících i neslyšících sportovců jako inspiraci k tomu, čeho je možné dosáhnout s dostatkem vůle, odhodlání a píle.
V tomto čísle vám přinášíme rozhovory s několika medailisty z loňských deaflympijských her v Tokiu a věříme, že to pro vás bude inspirativní čtení. Navštívili jsme také pražský post-surdopedický den ve škole v Radlicích a oslavu 10 let od založení Centra pro neslyšící a nedoslýchavé pro Prahu a Středočeský kraj.
Do kulturních témat se pouštíme tentokrát z více směrů. Jedním je například pokračování seriálu z ČUN, kde jsme tentokrát navštívili sekci Minirozhovor. Poté se podíváme na hudbu pod taktovkou neslyšících a její přínosy a nechyběli jsme ani na křtu knihy Nezvuky.
V dalším díle Živíme se rukama se zaměříme na šikovné ruce
Evy Černé a začínáme také nový miniseriál z Gallaudet University, kam postupně zavítalo několik neslyšících Čechů v rámci svých studií.
Příjemné čtení vám přeje
Jan Semerád
Novinky z Centra zprostředkování simultánního přepisu
text a foto Iveta Černá, archiv CZSP
Oddělení CZSP poskytuje simultánní přepis mluveného slova v reálném čase, fyzicky i online, po celé ČR. Nabízí přepisy pro konference, přednášky a veřejné akce, a to včetně varianty „chodícího přepisovatele“. Dále přepisy audionahrávek, titulkování videí a poradenství k automatickému přepisu řeči. Nabízené služby zvyšují přístupnost, srozumitelnost a dosah obsahu pro jednotlivce i organizátory akcí.
Od ledna 2026 vede Centrum zprostředkování simultánního přepisu Iveta Černá, která zde působí
jako přepisovatelka od roku 2016. Vystudovala žurnalistiku na FSV UK a psychologii na FF UK, je jí tedy blízká práce s jazykem i s lidmi.
Tým doplňují zkušení specialisté: Magdalena Popovičová, sociální pracovnice. V ČUN působí od roku 2019 (s pauzou), vystudovala sociální práci a sociologii na FSS Masarykovy univerzity. Díky svým zkušenostem z různých profesí hluboce chápe potřeby klientů z různých vrstev společnosti.
Karin Cigániková, přepisovatelka. V ČUN působí od roku 2018,
Neslyšící v Rudé věži smrti – tiché svědectví dějin
text a foto Pavlína Kašperková
Navštívili jsme s neslyšícími památník Rudé věže smrti v Ostrově nad Ohří, smutný symbol utrpení tisíců politických vězňů z 50. let. Tato věž sloužila k úpravě radioaktivní uranové rudy v pracovním táboře Vykmanov II, kde vězni pracovali v nelidských podmínkách bez ochranných pomůcek.
Historickým výkladem nás provedl Ing. Lubomír Modrovic, který přiblížil skutečné příběhy lidí zatčených bez soudu či na základě vykonstruovaných obvinění. Tlumočení do českého znakového jazyka zajistila Petra Beránková. Mezi vězni byl např. hokejista Stanislav Konopásek, zatčený v roce
své dovednosti v rychlopsaní rozvíjela soutěžně doma i v zahraničí. Vystudovala účetnictví a finanční řízení na Fakultě podnikatelské VUT v Brně a oceňuje rozmanitost profese, kde žádný den není stejný.
Petra Slánská Bímová, operátorka. Absolventka Českého jazyka a literatury – Čeština v komunikaci neslyšících na FF UK. Od roku 2013 koordinuje služby pro neslyšící studenty na FF UK a od roku 2019 působí na půl úvazku jako operátorka CZSP – klíčový je pro ni smysluplný přínos pro ostatní. Inka Slavíková, operátorka. Vystudovala Pedagogickou fakultu UK, vyučuje psychologii na gymnáziu. Od roku 2018 zajišťuje simultánní přepis pro klienty CZSP na jednáních a akcích, s radostí přispívá k odstraňování komunikačních bariér.
1950 za údajnou vlastizradu. Těžká práce a psychický nátlak v uranových lágrech na něm i dalších vězních zanechaly trvalé následky. Návštěva nás hluboce zasáhla – atmosféra ticha, chladných zdí a příběhů připomněla, že svoboda není samozřejmostí a je třeba ji chránit.
Poděkování za podporu ČUN Brno v roce 2025
text Eva Slezáková, Stanislava Ševčíková foto archiv ČUN Brno
Brněnská pobočka České unie neslyšících, z. ú., získala v roce 2025 podporu od Statutárního města Brna na konzultace maminek s pražskou psycholožkou Kristinou Pánkovou Kratochvílovou. Tyto konzultace byly pro mnohé brněnské maminky prvním setkáním s psycholožkou.
Dále jsme v Brně uspořádali fotografický kurz, v rámci kterého jsme v terénu fotili různá témata a přiučili jsme se i pravidla a nové techniky fotografování.
V rámci aktivit SAS – Mišák jsme v roce 2025 čtyřikrát uspořádali canisterapii pro děti. Tlumočení do znakového jazyka zajistila Klára Máliková. Lektorka nejprve poskytla informace o canisterapii maminkám. Poté děti sledovaly, co všechno psi umí a zvládají, aktivně se o ně zajímaly a měly spoustu dotazů. Program se všem moc líbil. Canisterapie je skvělá metoda a v současné době doufáme, že se podaří schválit projekt a canisterapie (a nově i felinoterapie) bude pokračovat i v roce 2026.
Vzdělávali jsme se také v cyklu zdravotnických přednášek, které vedl brněnský lektor Marek Knesl
a bývalý scenárista a moderátor Televizního klubu neslyšících v České televizi pan RNDr. Josef Brožík. Pan Brožík hovořil o specifických rizicích žloutenky u dětí a starších osob, proto se přednáška konala hned dvakrát –pro seniory a poté pro maminky s dětmi. Přáním zúčastněných pak bylo, aby pan Brožík přednášel i v letošním roce.
Statutární město Brno podpořilo také sportovní aktivity, a to jmenovitě plavání a bowling.
Nadace Diplomatic spouses podpořila nákup logopedického programu Mentio a dvou
mikrofonů, díky čemuž můžeme trénovat různé zvuky a hlas. Nadace Zdraví pro Moravu (už v roce 2024, ale přesah byl i do roku 2025) podpořila kurzy první pomoci pro pracovníky a klienty České unie neslyšících, a to ve dvou kurzech od Českého červeného kříže – První pomoc od A do Z a První pomoc u dětí. O grant jsme se podělili s ostravskou pobočkou, která uspořádala obdobné zdravotnické přednášky.
Nesmíme opomenout ani nadaci Umění pro zdraví, která přispěla na nákup kreativních potřeb pro tvoření dětí i seniorů.
A v neposlední řadě brněnské městské části Brno-Líšeň, Brno-Nový Lískovec, Brno-sever, Brno-Řečkovice a Mokrá Hora a Brno-Královo Pole podpořily placení nájemného a nákup kancelářských potřeb pro brněnskou pobočku.
Ještě jednou děkujeme všem za podporu a umožnění těchto aktivit. Od 1. 1. 2026 má pobočka Brno novou vedoucí tlumočnické služby – Bc. Evu Slezákovou. Ta nyní zastává funkci vedoucí SAS ČUN Brno i vedoucí Tlumočnické služby.
LETNÍ DEAFLYMPIJSKÉ HRY V TOKIU
Čeští sportovci se na Letní Deaflympiádě 2025 v Tokiu neztratili. V silné mezinárodní konkurenci vybojovali pět cenných kovů a řadu dalších umístění v první desítce. Největší úspěchy zaznamenali v karate, sportovní střelbě, tenisu, atletice a orientačním běhu. Vedle medailistů se ale dařilo i dalším členům výpravy, kteří reprezentovali Českou republiku v celé škále sportů – od vytrvalostních disciplín přes technické sporty až po týmové soutěže.
Na této deaflympiádě se slavilo výročí 100 let od prvních deaflympijských her (1924), což z Tokia činilo jubilejní ročník. Též se jednalo o první deaflympiádu v Japonsku. Hry probíhaly od 15. do 26. listopadu 2025 ve více sportovních areálech v Tokiu a okolí, s otevřením 15. 11. 2025 v odpoledních hodinách a se závěrečným ceremoniálem konaným 26. 11. 2025. Oba ceremoniály
hostil svatostánek Tokyo Metropolitan Gymnasium, ve kterém se v průběhu her konaly zápasy v bojových sportech. Hry zahrnovaly celkem 21 sportů. První soutěžní den, tedy 15. listopadu, začaly zápasy ve více týmových sportech a klání v individuálních disciplínách, přičemž v rozmezí 16.–18. listopadu probíhaly soutěže v basketbalu, beachvolejbalu, bowlingu, silniční cyklistice, tenisu a volejbalu Ve dnech 17.–21. listopadu následovaly závody v orientačním běhu, atletice, střelbě a dalších atletických disciplínách, což pro nás byly dny s velkým počtem získaných medailí.
Poslední soutěžní dny, 22.–25. listopadu, se uskutečnily finálové boje a vyvrcholení řady sportů včetně zbývajících závodů v atletice, střelbě, badmintonu a tenisu. Poslední den, 26. listopadu, se pak sportoviště připravila na závěrečný ceremoniál a uzavření her.
text Jan Panský fotky Jan Crkovský / Český deaflympijský výbor
Počet států 81
Počet účastníků 5 422
Z toho sportovců 3 081
Počet sportů 21
Počet soutěží 209 získané medaile pro ČR 5
A jak to bylo s medailovými zisky?
Celkem naši sportovci získali pět cenných kovů. Dvě zlaté medaile, jednu stříbrnou a dvě bronzové.
Zlaté medaile
Barbora Vachoutová karate, kata
Výkony všech českých
sportovců
Eliška Svobodová sportovní střelba, malorážka 60 ran vleže
Stříbrná medaile
Kateřina Blaščíková & Jaroslav Šmédek tenis, smíšená čtyřhra
Bronzové medaile
Dalibor Ťulák atletika, 800 m
Marie Pangrácová orientační běh, krátká trať
Orientační běh
Marie Pangrácová bronz (middle), 4. místo (long), 7. místo (sprint)
Marek Spilka
6. místo (middle), 9. místo (sprint), 12. místo (long)
Pangrácová & Spilka Štafeta – diskvalifikace
Sportovní střelba
Eliška Svobodová zlato (malorážka 60 ran vleže), 8. místo (10 m vzduchová puška)
Petr Gerberg
9. místo (50 m puška 60 ran vleže), 13. místo (10 m vzduchová puška)
Plážový volejbal
Anna Pavlovová & Oldřiška Žídková
5. místo
Šimon Bambas & Jan Žídek ml. 5. místo
Atletika
Dalibor Ťulák
bronz (800 m), 7. místo (1 500 m)
Michal Stanovský 10. místo (maraton), diskvalifikace (10 km)
Tenis
Jaroslav Šmédek
5. místo (dvouhra)
Kateřina Blaščíková 5. místo (dvouhra)
Karate
Mix
stříbro (čtyřhra)
Barbora Vachoutová zlato (kata), 5. místo (kumite do 61 kg)
Judo
Julie Švecová 5. místo (do 70 kg)
Horská kola
Jan Čapek
Golf
Richard Pavel 8. místo
13. místo (cross-country fast track), 16. místo (cross-country short track)
Pavel Pastrnek ze zdravotních důvodů nenastoupil
Medailonky medailistů
Jaroslav Šmédek
Jaroslav Šmédek je jedním z nejúspěšnějších českých neslyšících tenistů, který se narodil s oboustrannou sluchovou ztrátou a používá kochleární implantát. Vyrůstal v Otrokovicích, kde se s tenisem setkal ve svých pěti letech a postupně si ho zamiloval. Od začátku hrál i proti slyšícím hráčům, což mu pomohlo v jeho sportovní kariéře.
Na mezinárodní scéně se Šmédek prosadil už jako patnáctiletý, kdy na letní deaflympiádě vybojoval zlatou medaili ve dvouhře. To byl triumf, který potvrdil jeho obrovský talent. Od té doby sbírá tituly mistra světa i Evropy a pravidelně se umisťuje na předních příčkách světových žebříčků neslyšících tenistů. Je také vícenásobným držitelem ocenění Nejlepší handicapovaný sportovec roku v České republice.
Barbora Vachoutová
Barbora Vachoutová je nejúspěšnější českou neslyšící karatistkou současnosti. Narodila se v roce 2006 s těžkou sluchovou vadou a první sluchadla dostala ve dvou a půl letech. Pochází z Jihočeského kraje, kde také v dětství zahájila svou cestu ke sportu. Protože Barboře na soutěžích zakázali kvůli bezpečnosti používat sluchadla, bez kterých ztrácí orientaci v prostoru a narušuje se jí rovnovážné ústrojí v mozku, soutěží pouze v disciplíně kata, což je forma předvádění přesných sekvencí technik, která nevyžaduje zápas s protivníkem, ale klade důraz na techniku, sílu a soustředění.
Brzy se prosadila i mezi slyšícími soupeři a začala sbírat úspěchy na domácích i mezinárodních soutěžích. Výrazným momentem její kariéry byla bronzová medaile z Deaflympiády 2022 v Brazílii, na kterou navázala zlatou medailí na Mistrovství světa neslyšících v karate v roce 2024 a nakonec zlatem právě v Tokiu.
Eliška Svobodová
Česká sportovní střelkyně narozená v roce 2007 se specializuje na disciplíny s puškou. Patří mezi nejúspěšnější dorostenecké reprezentantky a zároveň je výraznou postavou českého střeleckého sportu neslyšících. Závodí za kluby SSK 0045 DDM Kolín a SKN Plzeň a ve Středočeském kraji dlouhodobě figuruje na předních příčkách národních žebříčků ve vzduchové pušce.
Jejím dosavadním vrcholem je zlatá medaile z Letní deaflympiády 2025 v Tokiu, kde v disciplíně sportovní malorážka 50 m vleže dosáhla nového deaflympijského rekordu 247,2 bodu. Kromě toho se pravidelně prosazuje i na domácích šampionátech – je mistryní ČR neslyšících a také mistryní Středočeského kraje mezi slyšícími. Její sportovní kariéra je podpořena kvalitním klubovým zázemím a silnou pozicí v českých juniorských soutěžích.
Rozhovory Marie Pangrácová
orientační běh
Jak hodnotíš první závod v Japonsku, tedy sprint? V čem to bylo jiné?
Sprint není mou silnou disciplínou, takže umístění na výsledkové listině hodnotím jako výborné. Sedmé místo je pro mě asi druhým nejlepším výsledkem ve sprintu na světových hrách neslyšících – tím prvním zůstává 4. místo z minulé deaflympiády v Brazílii. Trať byla pojata velmi zajímavě – hned na začátku se místo očekávaného běhu mezi budovami běželo po schodech nahoru, následně úzkou chodbou, poté dolů podchodem se vstupy do metra a nakonec do parku, kde už následoval klasicky postavený sprint. Nejvíce se tedy dal pokazit začátek. Ten jsem neměla úplně nejhladší, ale mapu jsem pochopila, což se o některých soupeřích říct nedalo – ti byli diskvalifikováni za proběhnutí zakázanou oblastí.
Jak probíhala aklimatizace v Japonsku? V čem se lišily podmínky oproti tomu, na co jsme zvyklí v Česku?
Časový posun je u tělesné námahy vždy znát, a kromě změny času je potřeba si zvyknout i na ovzduší, jídlo, režim a další možné stresové faktory tak, aby tělo i mozek mohly znovu podávat co nejlepší a soustředěné výkony.
Na začátku jsme byli ubytovaní v hotelu s evropskou kuchyní, takže pro mě osobně bylo nejtěžší přizpůsobit se hlavně časovému posunu a dennímu režimu. O to víc, že se tomu museli přizpůsobovat hned tři lidé – kromě mě i moje roční dcerka s chůvou. Zvládly jsme to třetí den a pátý den už jsem se cítila plně aklimatizovaná.
V Tokiu jsem nejvíce pocítila složitou dopravu, obrovské množství lidí a velkou vzdálenost přesunů na tréninky, které mohly trvat i 2,5 hodiny – a přitom jsme byli pořád „jen“ v Tokiu. Teprve po přesunu na ostrov Izu Óšima byly více znatelné kulturní rozdíly: striktní dodržování času a pravidel, nemožnost Japonců říct nám napřímo „ne“ apod. Zároveň i rozdíly ve zvycích – lázně, kimona a jídlo. Neustále byly k dispozici ryby, rýže, polévka miso, zelený čaj a mochi, a to včetně snídaní. Sladké pečivo, ovoce nebo müsli s jogurtem tam vůbec nebylo! Ale jejich mochi a rýžové trojúhelníky mi nyní trochu chybí :)
Tvůj bronzový middle je skvělý výsledek pro Česko. Jak to ale prožíváš ty? Podle výsledků je vidět, že boj o 3. místo byl poměrně těsný…
Upřímně – nemohla jsem tomu věřit až do konce závodu. Pořád jsem čekala, že mi někdo řekne: „Ještě tě jedna předběhla, jsi zase čtvrtá“, jako na minulé deaflympiádě. O to víc, že jsem závod neběžela bezchybně. Terén byl ale extrémně náročný pro všechny, což mi hrálo do karet a potvrdilo se, že jsem silná v mapování.
Z toho neuvěřitelného vítězství mám obrovskou radost. O to větší, že za ním stojí rok intenzivní přípravy, kdy jsem o trénincích nemohla rozhodovat sama, ale musela jsem se přizpůsobovat dceři
a domluvě s rodinou i týmem. Všichni mě úžasně podpořili a tahle medaile jim částečně patří. Velké poděkování patří také mému muži Kamilovi Klímovi za skvělé a zodpovědné zvládnutí nové životní situace.
Jaká byla spolupráce s ostatními členy výpravy a jaké to bylo pro tebe, když jsi na deaflympiádě měla i malou dceru?
Byla jsem domluvená s Českým deaflympijským výborem, že mi poskytnou informace ohledně dopravy a pobytu výpravy, abych mohla zajistit stejnou dopravu a co nejbližší hotel pro chůvu mé dcery, její tetu, aby mohla být dcera s námi. Oni navíc zajistili i potřebné služby fyzioterapie a za to jim patří velké díky.
Dcera s výbornou chůvou mě během výpravy psychicky velmi uklidňovaly a já se tak mohla plně soustředit na své výkony. Náš vedoucí Kamil Klíma spolu s trenérem Adamem Hájkem nám navíc poskytovali potřebné informace, taktická řešení i tréninkové podklady, abychom byli co nejlépe připraveni. I jim patří moje upřímné poděkování za skvělý servis.
Co tě čeká ze sportovního hlediska v následujících týdnech a měsících?
Teď přes svátky mě čeká hlavně regenerace, doléčení zranění a srovnání dysbalance. Poté přes zimní měsíce objemový fyzický trénink doplněný o občasné mapové tréninky. V březnu nás čeká první zahraniční
výjezd do Slovinska a v dubnu soustředění v Česku (14.–19. 4. 2026), kam zveme všechny nadšence a zájemce o orientační běh na společné tréninky.
Máš nějakou příhodu z letošní deaflympiády, která ti utkvěla v paměti?
V hotelu na ostrově Izu Óšima – a vlastně i jinde –mají v nabídce oddělené mužské a ženské koupání v lázních (onsen). Nejprve se člověk důkladně umyje na malé židličce u zrcadla se sprchou, a teprve potom vstoupí do teplého bazénu se slanou vodou, kde se často vedou konverzace. Po lázni se oblékne kimono a jde se zpět na pokoj. Byla to velmi příjemná regenerační aktivita a zároveň zajímavá kulturní vložka.
Co bys chtěla sdělit mladým sportovcům, mladým neslyšícím?
Teď nastala ideální doba pro vás, mladé sportovce. Sport neslyšících se aktuálně profesionalizuje a je možné ho mít i jako zaměstnání v Resortním sportovním centru AGITOS MPSV. Myslím si, že je to pro neslyšící skvělá příležitost – navíc uděláte něco dobrého pro své zdraví. Tak mákněte, ať se vám daří! Držím vám palce! Každá prohra je lekcí a krokem blíž k vítězství.
Kdy jsi vlastně Májo začala s orientačním během? Jestli si dobře pamatuju, neběháš odmala. Jak se k němu člověk dostane v dospělosti?
K orientačnímu běhu jsem se dostala náhodou přes sestru. Přihlásily jsme se na víkend vedený Pepou Procházkou a jeho týmem a hned nás to chytlo. Bylo nám kolem pětadvaceti let. Dnes je možné se zapojit přes e-mail czechdeaforienteering@gmail. com a přidat se k našim soustředěním a závodům v Česku nebo tréninkům, které probíhají převážně v Praze (SK Olympia Praha SPS) a okolí. V Olomouckém kraji máme zase SK SKIVELO Olomouc. Nebojte se – je to skvělý sport v přírodě a je opravdu pro každého.
Kateřina Blaščíková
Tenis
Hrálo se vám teď v Tokiu lépe ve čtyřhře nebo ve dvouhře?
Obecně se mi hraje lépe ve čtyřhře, protože na kurtu nejsem sama, mám tam parťáka a navzájem si věříme a podporujeme se. A díky tomu jsem uvolněnější a hraju lépe.
Jaké byly, z vašeho pohledu, poslední zápasy proti Tranbergové a proti Smirnové / Dolženkovovi?
Singlový zápas proti Dánce Tranbergové jsem psychicky ani fyzicky nezvládla nejlépe. Během zápasu jsem se zranila (kotník a břišní sval), tak jsem nemohla hrát na 100 %. Ale zde více převažovala psychika, protože jsem musela hrát hru, která mi není vlastní. Musela jsem být aktivní a trpělivá, soupeřka jen vracela balony a já musela tvořit hru a nevyhazovat se. Budu na tom nadále pracovat a příště ji porazím. V mixu ve finále jsme do stavu 2:3 v prvním setu hráli velmi dobře, pak jsem zkazila dva balony a postupně jsem odcházela. Psychicky jsem to nezvládla. Prohra jde za mnou, ale věřím, že příště už si budu více věřit a společně s Jardou je porazíme. Oba Rusové byli lepší, oba dva vyhráli i ve své kategorii, v singlu. I tak jsem si turnaj moc užila a mám velkou radost z druhého místa.
Jak byste porovnala Tokio s předchozí deaflympiádou v Caxias do Sul nebo jinými velkými akcemi? Čím se lišilo?
Tokio za mě určitě bylo lepší než Brazílie (Caxias do Sul). V Tokiu jsme hráli na betonu, což je můj nejoblíbenější povrch a hraju na něm nejlépe. V Brazílii byla antuka. Na té je hra celkově pomalejší a neumím se na ní pohybovat. Též nám teď přálo počasí. Nebyla
zima ani velké teplo, na tenis ideální. I když byla v Tokiu větší konkurence než v Brazílii, zvládli jsme to dobře.
Mám ráda tyto velké akce – ME, MS, deaflympiáda, protože je na nich hodně hráčů a ráda je vždy vidím. Na deaflympiadě je skvělé i to, že jsme tam jako tým za Českou republiku, podporujeme se navzájem a jsme tam společně.
Co vás teď čeká v následujících týdnech a měsících ze sportovního hlediska?
V lednu 2026 mě čeká Australian Open. Následně mezinárodní turnaje ve Slovinsku, Polsku, Srbsku atd. Mezitím domácí české slyšící turnaje.
Měla jste možnost ve volných dnech poznat i místní kulturu a prostředí?
Ano, když jsem měla trénink nebo zápas v poledne, tak jsem potom zbytek dne mohla trávit s týmem ve městě. Poslední zápas jsem měla v neděli a odlétali jsme až ve středu, tak jsme poslední dny využili na celodenní výlety. Viděli jsme japonskou historickou vesnici Asakusa a Skytree tower. Bylo to perfektní.
Máte nějakou příhodu z letošní deaflympiády, něco zajímavého, co vám utkvělo v paměti?
Nikdy nezapomenu na utkání, které jsme hráli přímo v koloseu, kde byli i sběrači, čároví rozhodčí, tribuna a ve finále i kamery. Byl to zážitek.
Co byste chtěla říct mladým sportovcům, mladým neslyšícím?
Věřte si, nevzdávejte to. Každý malý krok dopředu se počítá a sny jsou dosažitelné. Věřím, že to zvládnete a držím vám palce.
Dalibor Ťulák
Atletika
Chtěl bych se na úvod zeptat, jak jste se adaptoval na posun času a cizí prostředí?
Nepřiletěli jsme společně, ale spíš podle toho, jak měl kdo disciplíny. Co se mě týká, zvykl jsem si brzy. Myslím, že to proběhlo docela v pohodě, první dva dny jsem byl unavenější, třetí den to na mě dolehlo a čtvrtý den jsem už spal normálně, necítil jsem žádnou únavu, byl jsem v pohodě i s jet lagem. Tímto bych chtěl pozdravit paní doktorku a poděkovat jí, že měla po ruce léky, díky kterým jsme hned druhý den byli jako rybičky. A co se týká života v Japonsku, já jsem tam byl už dvakrát v rámci JDAA, což byl meeting, který pořádali Japonci, aby se naučili pořádat atletické disciplíny pro neslyšící. Takže už jsem byl zvyklý, nebyl to pro mě takový šok jako pro ostatní. Nedá se to popsat, musíte to zažít. Je to jako kdybyste se učili znovu mluvit. Díky bohu že jsou mobilní telefony, které komunikaci dost ulehčí, protože Japonci neumí tak dobře anglicky jako lidé tady v Evropě. Mají rádi svou zemi a dávají to najevo cizincům. Ale mladší Japonci už anglicky často umí, takže vám porozumí a dokážou vám odpovědět. A jestli to všechno za tu adaptaci stojí? Určitě.
První disciplínou pro vás byl závod na 1 500 m, který ale není vaší hlavní disciplínou. Přesto jste se probojoval do finále a bylo z toho krásné 7. místo. Jak se vám běželo?
Patnáctistovka byla hlavně o souboji s vlastní hlavou, boj s ohněm, protože to byl vlastně první ostrý závod na deaflympiádě a pro mě první ostrý závod od konce letní sezony tady v ČR. Od srpna dál nejsou v ČR skoro žádné závody, a protože deaflympiáda byla až na konci listopadu, tak jsem se bál, že přijdu o mou závodní kondici. Díkybohu tomu tak nebylo, dokázal jsem se s tím poprat. Největší problém mi tak dělalo počasí. Tou dobou bylo v Japonsku hodně kolísavé počasí, chvíli tam bylo vedro, přes 20 stupňů, a druhý den teplota spadla k 5 stupňům a člověk byl rád, že na dráze nezmrzne. Což se mi stalo právě na patnáctistovce, že nebylo sluníčko, ale docela zima, a přestože se člověk před závodem zahřeje, připraví, rozcvičí, tak zkrátka před startem vychladne.
Na druhou stranu „patnáctka“ není má disciplína, byla to pro mě spíš rozcvička před mou hlavní disciplínou, osmistovkou. Takže na to, že šlo vlastně o závodní rozcvičku, to dopadlo velice dobře. Přesto ten čas mohl být i malinko lepší, ale alespoň jsem se seznámil s prostředím a se závodníky.
Den po patnáctistovce začínala kvalifikace na osmistovku, je to tak?
Bylo to celé poměrně rychlé – 18. listopadu byla kvalifikace na 1 500 metrů a hned 19. listopadu bylo finále. Pak jsme měli den volno a následovala osmistovka tři dny v kuse – rozběhy, semifinále a finále –což moc nebývá. Byl jsem dost překvapený, že bylo pět závodů v šesti dnech. Organizátoři se s námi moc nepárali a nebylo moc času na regeneraci. Nebýt naší fyzioterapeutky, která se celou dobu starala o naši výpravu, tak myslím, že by to nedopadlo dobře. Její péče byla špičková.
U rozběhů je to specifikum, že sice neběžíte naplno, ale pořád je to nějaká vzdálenost a zátěž pro tělo. Tam člověk běží tak na devadesát procent?
Spíš na 95 nebo 97,5, není to úplně jednoduché, ale je tam důležitá regenerace mezi těmi běhy. Kdyby nebyla, tak není výkon.
Jak se vám běžel ten druhý a pro vás hlavní závod, běh na 800 m? Letní
Tak osmistovka byla tvrdá, musím říct. Na finální závod, ten třetí, do kterého jsme všichni prošli kvalifikací, už se tam sešla ta úplná špička, papírové předpoklady se naplnily. A povedlo se. Rád na ten závod vzpomínám, protože to byl můj nejrychlejší závod od letní formy.
Tvrdý byl v tom, že jsem tam měl silnou konkurenci a trochu jsem se bál, že se mi je nepodaří porazit. Má taktika byla držet s nimi do posledního kola a pak je v nějakém momentu předběhnout. A to se mi povedlo v poslední zatáčce, protože v ten moment jsem to předběhnutí využil k tomu, abych je zlomil, aby se pak už nedokázali do závodu vrátit. Na poslední rovince, kde jsem se dostal před Japonce a Bělorusa, jsem dokonce závod chvíli i vedl. Pak už mi bohužel nezbyly síly a Keňan s Japoncem mě ještě stihli předběhnout. Ale byl to moc krásný závod a moc rád na něj vzpomínám. Takové závody se cení, když do toho všichni jdou naplno a vyhraje ten nejlepší. Pak to není vůbec o náhodě, ale opravdu o tom, kdo dobře zaběhne obě kola a vydrží až do úplného konce, kdy už tělo vůbec nechce běžet a hlava nespolupracuje.
Takže na sebe vůbec nejsem naštvaný, že jsem až třetí, protože celý ten závod byl hodně těsný, všichni do toho šli naplno a chtěli získat buď všechno, nebo nic. Už se těším, až budu příště obhajovat medaili a možná získám i lepší umístění.
V Tokiu jste nestartoval v běhu na 400 metrů, přitom v minulých letech jste 400 metrů běhal. Byla za tím nějaká taktika, nebo přecházíte na delší tratě?
Osmistovka je má hlavní disciplína a ty doplňkové jsou „patnáctka“ a „čtvrtka“. Letos jsem hodně trénoval na 1 500 m z toho důvodu, že organizátoři zařadili hodně závodů za sebou, tak jsem trénoval hodně vytrvalostně a objemově, abych zvládl to potřebné závodní vytížení. Potřeboval jsem skvělou kondici a dobrý objem, jinak bych nedoběhl poslední dva závody. Zároveň finále „patnáctky“ i „čtvrtky“ bylo naplánované na jeden den a to si myslím, že bych nedoběhl, proto jsme s trenérem dohodli na tom, že nejlepší nápad bude tato strategie.
Je vidět, že nad tím hodně přemýšlíte, že vlastně ta taktika na závod se rodí půl roku předem, možná ještě dříve.
Určitě, je to tak.
Co se týče Tokia, když skončily závody, nebo po kvalifikaci, měl jste možnost prozkoumat město a okolí?
Já měl to štěstí, že mi to vyšlo a mohl jsem se po okolí podívat, protože jsem měl jeden den volna po závodě. Přestože v Japonsku mají šinkanseny, tak nakonec ty destinace, které by mě lákaly, byly poměrně daleko, tak jsem zůstal v Tokiu. Mohl jsem se podívat na věž, Tokio Tower, kde byla rozhledna, a také jsem měl možnost se podívat do místních zahrad, kde se mi moc líbilo. Jak jsem říkal na začátku, je to úplně jiný svět, jiná kultura, člověk z toho může být šokovaný. Já jsem byl nadšený a moc se mi tam líbilo. Oceňoval jsem tamní jídlo – je vidět, že tam jedí opravdu kvalitně a že si suroviny hlídají, protože po dojedení je člověk plný energie. Rozdíl v kvalitě je opravdu znát.
A máte z vašeho deaflympijského pobytu nějakou historku, ať už ze závodů nebo třeba z cestování?
Z Tokia přímo ne, ale ze zpátečního letu. Letěli jsme ve větší skupince, byli tam s námi i tenisté a těm se stalo, že je na přestupu v Istanbulu nechtěli pustit do letadla. Náš tenista se totiž jmenuje Jaroslav Šmédek a jeho otec se jmenuje úplně stejně. Turci s tou shodou jmen měli obrovský problém, vlastně jim letecká společnost ani nedokázala správně vydat letenky. Nakonec jim je vydali, jenže nás to zdrželo a v Istanbulu jsme nestihli přestup na další let. Zdrželo nás to na celý den, než letělo další letadlo, které jsme potřebovali. Alespoň nám ale dali pěkné ubytování a když už jsme byli v evropském časovém pásmu, tak jsme se v televizi podívali na Ligu mistrů.
Pražský postsurdopedický den IV.
Škola Výmolova včera, dnes a zítra
Pražský post-surdopedický den IV. se uskutečnil v pátek 28. listopadu 2025 v prostorách ČSOB v pražských Radlicích. Jubilejní ročník byl věnován 100. výročí školní budovy ve Výmolově ulici a zároveň více než století existence instituce, která se dlouhodobě věnuje vzdělávání neslyšících dětí a mládeže. Konference nabídla prostor pro setkání pedagogů, odborníků, studentů, absolventů školy i rodin a zaměřila se na reflexi minulosti školy, její současné podoby a směřování do budoucna.
Program se nesl v tematické linii včera – dnes –zítra a oproti předchozím ročníkům dal přednost lidem se školou úzce spjatým – pedagogům, absolventům, žákům i studentům. Po celou dobu akce bylo
text Ivana Hay Tetauerová foto archiv školy
zajištěno tlumočení do/z českého znakového jazyka a simultánní přepis mluvené češtiny, který poskytla Česká unie neslyšících. Organizátorem konference byl pedagog Tomáš Bogner, který se dlouhodobě věnuje rozvoji vzdělávání neslyšících a komunitním aktivitám školy.
Slavnostní zahájení a úvodní slovo ředitelky
Mileny Čámkové
Slavnostní zahájení konference patřilo ředitelce školy Mileně Čámkové. V úvodním projevu připomněla význam jubilejního ročníku a zdůraznila, že škola je živým společenstvím dětí, rodičů, učitelů,
absolventů a spolupracovníků napříč generacemi. Tato kontinuita a rodinná atmosféra tvoří její největší hodnotu.
Paní ředitelka se věnovala významu bezpečného a podporujícího prostředí, které dětem pomáhá rozvíjet znalosti, sebevědomí, vztahy i sociální kompetence vlastním tempem tak, aby byly co nejvíce samostatné. Součástí zahájení byla také prezentace Škola dnes, která ukázala současnou podobu školy, vzdělávací programy, tým a důraz na individualizovaný přístup.
V rozhovoru s moderátorem Tomášem Jelínkem vzpomínala na své první setkání se školou během studia a chválila přetrvávající vstřícnost a sounáležitost. Závěrem zmínila pomocí znaků hodnoty láska a pomoc symbolizované školním logem – létajícím balónem, který představuje vzlet s oporou v důvěře a spolupráci.
Sto let školy v proměnách společnosti –
Jiří Brůžek
Jiří Brůžek, zastupitel hl. m. Prahy a předseda výboru pro výchovu a vzdělávání, ocenil stoletou kontinuitu školy a její roli bezpečného prostředí pro děti a mládež se sluchovým postižením. Zdůraznil komunikaci jako most, nikoli bariéru, a roli školy jako místa, kde má český znakový jazyk své místo. Závěrem zmínil současné výzvy technologií a poděkoval všem podporovatelům školy.
Sto let školy Výmolova –příběh, který slyšíme očima –
Petr Pánek
Historik, pedagog a tlumočník Petr Pánek představil stoletou historii školy v Radlicích prostřednictvím bohaté prezentace z archivních fotografií a krátkých filmových ukázek. Nejprve ukázal proměnu
samotných Radlic – od původní „vesnice“ až k dnešní čtvrti se stanicí metra – a poté vysvětlil vznik školy v souvislosti se založením Zemského spolku pro péči o hluchoněmé (1915) a otevřením prvního českého ústavu pro hluchoněmé (1916). Přiblížil také „stěhovavé“ první roky instituce (např. Kateřinská ulice, Dolní Lukavice u Plzně) a následnou výstavbu budovy ve Výmolově ulici na místě bývalé radlické mlékárny, která byla realizována během jediného roku (1925–1926). Budova byla zkolaudována v září 1926 a vyučování bylo zahájeno dne 16. října 1926. Zastavil se u osobností spojených se vznikem školy – Jitky Haunerové Staňkové, prvního ředitele Josefa Koláře i profesora Karla Výmoly, jehož role je historicky významná, ale z dnešní perspektivy i ambivalentní. Nechyběla ani náročná období – za války byla budova zabrána wehrmachtem a výuka probíhala v Bohnicích (1943–1945), po roce 1948 se zase promítly do života školy dobové ideologické tlaky a změny ve výuce. Přednáška připomněla i řadu konkrétních „obrazů doby“ – podobu výuky v roce 1957, povinné ranní rozcvičky internátních dětí či proměny školního areálu po výstavbě metra a silnice v 80. letech. V závěru Petr Pánek zmínil významné návštěvy (např. princezna Diana a Olga Havlová v roce 1991) a otevřel i téma absolventů školy, z nichž se mnozí významně uplatnili v komunitě neslyšících.
Neslyšící pedagog – včera, dnes a zítra – Radka Nováková
Radka Nováková, absolventka školy v Radlicích a odbornice na lingvistiku a výuku českého znakového jazyka, nabídla kulturně-lingvistický pohled na roli neslyšících pedagogů ve vzdělávání. Připomněla, že neslyšící učitelé působili již na přelomu
19. a 20. století (např. Hubert Kauzner, Wenzel Wilczek, Amalie Kühnlová či František Kudyn), avšak po druhé světové válce z českých škol prakticky zmizeli a návrat nastal až po roce 1989. Za významný milník označila přijetí prvního neslyšícího asistenta Petra Vysučka (2001) a jmenování Davida Jordy neslyšícím zástupcem ředitele (od roku 2010). Upozornila také, že v České republice chybí systematická data o počtu neslyšících pedagogů; připomněla alespoň mapování z roku 2012, které dohledalo 86 neslyšících pracovníků ve školách, a zdůraznila význam profesního sdružování v rámci organizace ANEPL. V závěru se opřela o mezinárodní kontext a myšlenky Paddyho Ladda a vyzdvihla specifické přínosy neslyšících pedagogů –vizuální strategie, vytváření bezpečného komunikačního prostoru („Deaf space“), podporu jazykového rozvoje v ČZJ a posilování identity žáků. Následná diskuse otevřela citlivé téma vztahů mezi slyšícími a neslyšícími pedagogy a zdůraznila potřebu rovnocenné spolupráce, respektu a vzájemného obohacování.
Muzikál „JAK“ –
Andrea Krajčíková
Kalců
Pedagožka Andrea Krajčíková Kalců představila muzikál JAK jako dlouhodobý umělecký a vzdělávací projekt vzniklý ve spolupráci střední školy pro sluchově postižené v Radlicích a gymnázia Evolution, jehož cílem je propojování světa slyšících a neslyšících. Projekt vychází z myšlenek Jana Ámose Komenského a jeho díla Labyrint světa a ráj srdce, které jsou v muzikálu přeneseny do současného kontextu hledání identity a orientace v dnešním digitálním světě. Muzikál funguje jako most mezi jazyky a kulturami – hudba, tanec a dramatické ztvárnění jsou systematicky překládány do českého znakového jazyka a vzniká tak unikátní vizuálně-scénické dílo. Na jeho přípravě se podílí více než 250 slyšících i neslyšících studentů, pedagogů a odborníků. Projekt je součástí iniciativy Signs
of Equality zdůrazňující rovnost a spolupráci. Získal záštitu první dámy Evy Pavlové a hudba autorky Lenky Vašátkové byla oceněna Cenou Vladimíra Jochmanna.
Pohádky našich dětí –výukový projekt a ukázka –
Milada Konvalinová
Pedagožka Milada Konvalinová představila výukový projekt Pohádky našich dětí, který na škole pro neslyšící v Radlicích vzniká již řadu let a postupně se stal pevnou součástí školního života. Projekt propojuje výuku, tvořivost a spolupráci napříč třídami – děti se podílejí na tvorbě pohádek, které následně slouží jako vzdělávací i komunitní materiál. Každoročně vzniká nová pohádka, na níž se podílí stále širší okruh žáků a pedagogů. Součástí příspěvku byla také ukázka z loňské pohádky Zvířátka a loupežníci a živá ukázka z aktuálně připravované pohádky O dvanácti měsíčkách. Projekt ukazuje, že pohádka může být účinným nástrojem rozvoje komunikace, fantazie i spolupráce.
Závěrečná část programu symbolicky propojila tři generace školy prostřednictvím krátkých rozhovorů Včera – dnes – zítra. Minulost školy připomněla absolventka Marcela Šturmová, současnost reprezentoval student Maxim Kulda, jenž přiblížil dnešní školní realitu i své sportovní úspěchy, a budoucnost představili nejmladší žáci s hravými a fantazijními představami o škole zítřka. Na tyto vstupy navázalo scénické vystoupení starších žáků Vzdělávání neslyšících, které reflektovalo proměny vzdělávání, vliv moderních technologií a umělé inteligence. Celý den byl uzavřen společným symbolickým momentem Pět gest do dalšího století, shrnujícím klíčové hodnoty školy – respekt, spolupráci, jazyk, identitu a radost –jako vzkaz do dalších sto let její existence.
Vánoční pohádka „Ke všem čertům“
Vánoční pohádka Ke všem čertům je již desátým snímkem, který Česká televize (ČT) natočila s neslyšícími herci v českém znakovém jazyce (ČZJ). Jako jediná tuzemská televize tak pravidelně vytváří prostor pro neslyšící umělce a diváky. Přinášíme informace o pohádce a rozhovory s neslyšícími herci Věrou Sagulovou, Matějem Čiperou a Alanem Ptáčkem, tlumočnicí Evou Radilovou i režisérem Janem Bártkem.
text Eva Vavříková, všichni dotazovaní zdroje a foto Česká televize, Tiché zprávy, Miroslav Plocek, Pavla Černá, Zuzana Páchová
Produkce vánočních příběhů v ČZJ se stala každoroční tradicí, kterou ČT realizuje ve spolupráci s neslyšící komunitou.
Začala v roce 2015 pohádkou Vánoční království, jež vznikla k 35. výročí Televizního klubu neslyšících.
Všechny snímky v ČZJ jsou dostupné i zpětně v archivu iVysílání České televize pod názvem Pohádky ve znakovém jazyce.
Pohádka Ke všem čertům měla premiéru 24. 12. 2025 na ČT2 a vidělo ji průměrně 59 tisíc diváků. Vychází z klasického příběhu Boženy Němcové Čertův švagr. Scénář napsala Jana Ozoráková a režie se ujal Jan Bártek, pro něhož byla práce s neslyšícími herci novou zkušeností. Pro slyšící diváky je pohádka dabovaná do mluvené češtiny. S délkou 79 minut jde o nejdelší pohádku ze snímků ČT v ČZJ.
Příběh vypráví o Matějovi, nezkušeném mladíkovi, který musí prokázat svou odvahu v boji proti bezohledné lichvářce Grošové. Ta dychtí po moci nad celým knížectvím. A všechny činy sledují čerti...
Pohádky ve znakovém jazyce dostupné v iVysílání
Tlumočnice Daniela Nováková tlumočí neslyšícím hercům pokyny režiséra Jana Bártka (v bílém tričku)
Rozhovory s vybranými představiteli pohádky
Matěj Čipera herec
Hugo, sluha a poskok paní Zlatuše Grošové
Kdy a kde probíhalo natáčení pohádky a jak dlouho trvalo?
Natáčení trvalo osm dní a probíhalo na přelomu července a srpna. Natáčelo se na několika místech – na Vyšehradě, v Průhonicích a také v interiérech České televize.
Jaká byla atmosféra na place?
Atmosféra byla skvělá! Spolupráce se štábem fungovala výborně, pan režisér byl velmi vstřícný a respektující. Během natáčení panovala dobrá nálada. Jediné, co mě osobně moc nebavilo, bylo delší čekání, ale to k natáčení běžně patří. (úsměv)
Co pro tebe bylo při natáčení náročné?
Nejnáročnější bylo natáčení na prudkém svahu kopce, kde jsme dlouho stáli s horolezeckým jištěním. Kvůli mému strachu z výšek to pro mě bylo hodně těžké, navíc mám potíže s nohama. V některých scénách jsme také museli běhat. Ale nakonec jsem to zvládl! (smích)
Měl jsi předtím nějakou zkušenost s tvorbou filmu nebo to byla tvoje premiéra?
Ano, měl jsem už předchozí zkušenosti. Hrál jsem v různých projektech a byla to moje druhá pohádka v ČZJ pod vedením ČT.
Co sis z natáčení pohádky odnesl?
Nejvíc mi dala skvělá spolupráce s celým týmem, profesionální zpracování pohádky a důraz na kvalitní znakový jazyk. Samozřejmě nechyběla ani zábava.
Věra Sagulová herečka
Zlatuše Grošová, lakomá lichvářka
V čem se pro tebe lišilo natáčení pohádek Dvě Mařenky a Ke všem čertům?
V první pohádce jsem měla malou roli učitelky s jen několika záběry, kdežto ve druhé pohádce jsem dostala mnohem větší roli. Převlek do postavy zlé lichvářky Zlatuše Grošové trval dlouho – trávila jsem v maskérně tři hodiny, než jsem šla na plac. Jen samotná tvorba jejího specifického účesu zabrala mnoho času. Měla jsem také kostým ušitý na míru.
Jaké bylo se vcítit do role negativní postavy?
Já jsem si tu roli velmi užila! (úsměv) Baví mě přijímat výzvy. Musela jsem si to v hlavě přepnout – najednou jsem nebyla Věra, ale chamtivá lichvářka. Na herectví mě nejvíce fascinuje možnost zkoušet si různé osobnosti, prožívat jejich osudy a ponořit se do úplně jiných životů.
Máš bohaté zkušenosti v umění – hraješ v divadle i ve filmu, tančíš a působíš jako vypravěčka na portálu Weblíčko. Jaký je rozdíl mezi vystupováním v divadle a hraním ve filmu?
Rozdíl je to opravdu velký. V divadle není prostor na chyby, nelze se zpětně vracet. Představení se hraje od začátku do konce, což umožňuje lépe se vžít do role. Ve filmu je to jiné. Natáčí se jednotlivé záběry, často opakovaně a na přeskáčku. Tato skutečnost je pro herce náročnější – musíte se vžít do role a navázat na scénu, která se ještě ani nenatočila. Liší se i technika. V divadle jsou mimika a gesta výraznější, před kamerou nemusí být až tak nápadná.
Co ti dalo natáčení této pohádky?
Bylo to úžasné! Poznala jsem skvělé lidi ze štábu a obdivovala jejich profesionální spolupráci. Tahle zkušenost mi ukázala rozdíl mezi divadlem a filmem v praxi. Změnila i můj pohled na filmy a seriály – teď si víc všímám herecké práce. Uvědomuji si také, jak náročná je práce celého štábu. Odnáším si krásné vzpomínky a cennou zkušenost.
Eva Radilová tlumočnice znakového jazyka
Jaká byla vaše práce během natáčení pohádky?
Jako tlumočnice znakového jazyka jsem zprostředkovávala komunikaci mezi neslyšícími herci, neslyšícím supervizorem, režisérem a ostatními členy štábu.
Jak probíhala komunikace mezi neslyšícími herci a štábem?
Během natáčení byly vždy přítomny dvě tlumočnice. Spolupracovala jsem s kolegyní Danielou Novákovou, která už má s tímto typem tlumočení zkušenosti. Hned mě zasvětila do průběhu natáčení a specifik celé spolupráce.
Práci jsme si s kolegyní rozdělily a během natáčení jsme se střídaly. Jedna z nás na place tlumočila pokyny režiséra, dotazy herců a další komunikaci. Druhá byla přítomna u neslyšícího supervizora, který během natáčení spolupracoval s režisérem.
Supervizor zde sledoval kamerový záznam a kontroloval především projev ve znakovém jazyce a dobrou viditelnost rukou. V případě problému upozornil režiséra prostřednictvím tlumočnice.
Jak na natočenou pohádku vzpomínáte a co pro vás tato zkušenost znamenala?
Byla to pro mě velmi cenná zkušenost a jsem vděčná za možnost být součástí tohoto projektu. Spolupráce s neslyšícími i celým štábem byla moc příjemná.
Alan Ptáček herec Lucifer, vládce pekla
Jak jste se na roli Lucifera připravoval? Lišila se od vašich předchozích rolí?
Tak jako v předchozích pohádkách v ČZJ se kladl důraz na odpovídající významový překlad scénáře, který je psaný v českém jazyce, ale výsledná podoba musí fungovat pro všechny diváky, tedy i pro neslyšící.
Charakter, výraz a energii postavy jsem konzultoval s režisérem, aby Lucifer naplnil jeho představu a byl srozumitelný i bez mluveného slova.
Jak vnímáte současnou aktivitu neslyšících umělců v české kultuře? Je to podle vás dostatečné?
Myslím, že se toho v posledních letech děje hodně pozitivního – vznikají pohádky, divadlo i kulturní projekty v českém znakovém jazyce. To je skvělý posun.
Zároveň ale vidím prostor v tom, aby se tyto projekty dostávaly více k široké veřejnosti a nebyly vnímány jen jako okrajové. Právě to propojení obou světů je důležité.
Myslíte si, že tradiční pohádky dokážou konkurovat digitálním technologiím?
Nemyslím si, že by šlo o konkurenci. Technologie k dnešní době patří, ale pohádky nabízejí něco jiného –společný zážitek, emoci a příběh.
Když je pohádka vizuálně silná a dobře udělaná, dokáže děti zaujmout i dnes. A u pohádek ve znakovém jazyce je velkou výhodou právě práce s obrazem a výrazem.
Tlumočnice Eva Radilová (vpravo) tlumočí do ČZJ pokyny režiséra Jana Bártka
Jan Bártek režisér
Jak se Vám spolupracovalo s neslyšícími herci? V čem to bylo snadné a v čem to bylo obtížnější?
Spolupráce s neslyšícími byla velmi obohacující a překvapivě snadná – hlavně díky koncentraci všech zúčastněných, přesnosti a důrazu na smysl každé situace. Znakový jazyk je nesmírně výrazný a herecky poctivý, nic se v něm „neodflákne“. Emoce, rytmus i humor fungují stejně u všech – i bez hlasu. Věřím, že jsme si natáčení všichni užili a bavilo nás to!
Zároveň to pro mě byla škola pokory a důkladnější přípravy. Některé věci vyžadovaly víc času – hlavně sladění tempa a rytmu scén, aby do sebe zapadaly jak ve znakovém jazyce, tak filmově. Bylo potřeba víc přemýšlet nad tím, jak příběh vyprávět srozumitelně pro všechny diváky.
Nejtěžší nebyla samotná spolupráce, ale zodpovědnost – snažili jsme se natočit pohádku tak, aby nebyla „speciální“ jen proto, že je pro neslyšící, ale aby byla plnohodnotná, hravá, zábavná a emotivní pro všechny. Myslím si, že se to podařilo díky otevřenosti, profesionalitě a energii neslyšících herců i spolupracovníků.
Co Vám přineslo natáčení s neslyšícími herci?
Natáčení s neslyšícími herci mi přineslo především nový pohled na samotné vyprávění příběhu. Připomenul jsem si, že film je ve své podstatě vizuální médium a jak silně může fungovat obraz, gesto a rytmus bez opory mluveného slova. Byl to pro mě návrat k základům filmu – k tomu, že emoce a význam se dají sdělit velmi jednoduše, ale přitom přesně.
Profesně mě to donutilo přemýšlet jinak o režii –víc plánovat, víc se soustředit na kompozici obrazu, pohyb herců a čitelnost situací. Tyhle zkušenosti si nesu i do dalších projektů, protože mě naučily větší disciplíně a citlivosti k detailu.
A možná ještě důležitější byl lidský rozměr. Práce s neslyšícími herci mi rozšířila obzory v tom, jak různorodě lze svět vnímat a jak málo k opravdovému porozumění někdy stačí. Ukázalo mi to, že jazyk může mít mnoho podob a že film je jednou z těch nejotevřenějších.
Jaké máte dojmy z této natočené pohádky pro neslyšící?
Zatím to nedokážu vidět celé z odstupu, ale zkusím to... Mám z té pohádky moc hezký, skoro až dojemný pocit. A i když to bude znít pateticky, jsem vděčný. Nejen proto, že se podařilo ji dokončit a odvysílat včas, ale hlavně proto, že vznikla s respektem, otevřeností a poctivostí celého týmu. Kde nebyly peníze (a že jich moc nebylo), musely přijít nápady.
Mám radost z toho, že znakový jazyk není jen doplňkem, ale přirozenou součástí vyprávění. Že má v příběhu své místo, rytmus i humor. A že pohádka může fungovat jak pro neslyšící, tak pro slyšící diváky, aniž by se jeden musel přizpůsobovat na úkor druhého.
Zároveň mám pocit pokory. Uvědomuji si, kolik práce, soustředění a spolupráce za tím je – pro všechny z nás to byla nová zkušenost. Pokud si z té pohádky diváci odnesou nejen příběh, ale i pocit blízkosti a porozumění, pak splnila svůj účel.
Celý štáb během natáčení. Natáčí se scéna s Věrou Sagulovou jakožto Zlatuší Grošovou
Centrum pro neslyšící a nedoslýchavé pro Prahu a Středočeský kraj, o. p. s., slaví 10 let
Minulý rok vyšel v letním čísle UNIE článek o Centru pro neslyšící a nedoslýchavé pro Prahu a Středočeský kraj, o. p. s., týkající se sociálně aktivizačních služeb pro neslyšící osoby s vadou zraku. Naše redakce dostala od CNN pozvánku na oslavu výročí 10 let od svého vzniku, akce se zúčastnila a o neziskové organizaci se dozvěděla více.
text Kateřina Bímová a Barbora Flusserová zdroje https://www.cnn-ops.cz/, archiv CNN, o. p. s. foto Darina Mikulíková, Kateřina Bímová, facebook CNN
Krátce z historie CNN
Centrum pro neslyšící a nedoslýchavé pro Prahu a Středočeský kraj, o. p. s., (CNN) vzniklo pod organizací Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR, z. s., (SNN) v roce 2014. Svou činnost Centrum zahájilo v lednu 2015 a následně se do něj přesunuli tlumočníci pracující pod Svazem. Ještě v tomtéž roce vznikla v Centru supervizní skupina, což bylo do té doby naprosto nevídané. Později se Centrum odtrhlo od Svazu a začalo fungovat nezávisle na něm. Pandemie covidu-19 přinesla spoustu výzev, a nejinak tomu bylo i v Centru. Díky nastalé situaci se začaly využívat nové technologie a online tlumočení.
Oslava 10 let CNN
V Centru se od jeho založení vystřídaly celkem tři ředitelky: Mgr. Šárka Prokopiusová (v letech 2015–2020), Mgr. Lenka Oprchalová (září 2019 –červen 2025) a nyní je ředitelkou organizace PhDr. Jana Skalová. V současnosti Centrum poskytuje sociálně aktivizační služby v pražských pobočkách v Karlíně a Modřanech, nebo přímo u klientů na území Prahy. Služby sociální rehabilitace jsou poskytovány ve Středočeském kraji (v Mladé Boleslavi, Příbrami, Berouně a Kladně). Tlumočnických služeb mohou využít klienti na území Prahy a Středočeského kraje.
Měli jsme možnost vyzkoušet si hry pro nevidomé osoby a osoby s hluchoslepotou
Ve čtvrtek 27. listopadu 2025 v odpoledních hodinách se v prostorách organizace Pevnost, Českého centra znakového jazyka, z. ú., uskutečnila oslava výročí 10 let od vzniku organizace Centrum pro neslyšící a nedoslýchavé pro Prahu a Středočeský kraj, o. p. s. Úvodní slovo si vzala nová paní ředitelka Centra PhDr. Jana Skalová, která všechny přivítala a poděkovala svým kolegům za jejich dlouholetou práci. Po ní si převzal slovo pan Jaroslav Paur, který krátce zavzpomínal na činnost lidí již před 90 lety v oblastech, kterým se věnuje Centrum i v současnosti. Vzpomínal i na stará krabičková sluchadla a na tehdejší problémy s bateriemi, která byly do sluchadel potřeba. Připomněl, že dnes již máme vyspělou techniku, díky které se každý může dívat na to, co je kde nového, a stále se učit. Na závěr dodal, že je potřeba vzájemná trpělivost a hledání cest k dorozumění se se všemi. Následně všem zúčastněným popřál hodně zdaru a spokojenosti. Poté si všichni připili šampaňským nebo džusem.
Kromě slaného i sladkého občerstvení a přípitku si Centrum přichystalo i různá videa, hry a další aktivity. Naučná videa o historii Centra a jeho služeb se promítala na dvou plátnech po celou dobu oslavy a zároveň byla i možnost si vypůjčit tablet a pustit si videa na něm. Účastníci oslavy měli možnost vyrobit si náramky nebo čelenky z různobarevných gumiček nebo si zahrát různé deskové hry přizpůsobené pro nevidomé osoby a osoby s hluchoslepotou.
Oslava byla skvěle nachystaná a myslíme, že si z ní všichni odnesli spoustu zážitků. Přejeme Centru mnoho úspěchů i do příštích let.
Oslava se konala v prostorách Pevnosti
Nezvuky
Křest knihy, která propojuje světy slyšících a neslyšících
V pátek 9. ledna 2026 se v prostorách
Knihovny Jiřího Mahena v Brně uskutečnil slavnostní křest interaktivní knihy
Nezvuky určené dětem i dospělým.
Kniha je čtvrtým dílem ze série Knižní mosty, která usiluje o propojení světa lidí se zdravotním postižením se světem většinové společnosti. Navazuje na tituly
Narozeninová kočka (o lidech se zrakovým postižením), Jak barevná je modrá (o autismu) a Vozíčkov (o lidech na vozíku).
text Ivana Hay Tetauerová foto Lukáš Plachý
Křest proběhl v otevřené a přátelské atmosféře a po celou dobu byl tlumočen do českého znakového jazyka, což umožnilo plnohodnotnou účast neslyšících i slyšících návštěvníků. Symbolicky tak naplnil hlavní myšlenku knihy – bourání bariér a hledání společného jazyka.
Křest bez šampaňského, ale zato plný fantazie
Kmotrem knihy se stal herec a absolvent JAMU Radim Fiala, který má zkušenost se spoluprací s neslyšícími z natáčení pořadu Dr. Žako (v pořadu jako veterinář předčítá napínavé zvířecí příběhy Lucie Křesťanové svému papouškovi Žakovi, jenž ovládá znakový jazyk a vyprávění do něj simultánně tlumočí –pozn. red.). Místo šampaňského na něj však při křtu čekalo překvapení v podobě „nezvuků“ – tedy zvuky napsané na lístečcích. Ty pak společně s přítomnými dětmi i dospělými spontánně oživoval pomocí pohybu, gest a představivosti. Program tak ukázal, že komunikace a sdílení nemusí být založené výhradně na slyšení. Večer moderovala Lenka Novotná, tlumočení do/z ČZJ se ujala tlumočnice Dana Peňázová. Akce se zúčastnila řada hostů z komunity Neslyšících, odborné veřejnosti i spolupracujících institucí.
Proč právě Nezvuky?
Autorka Markéta Vítková k názvu říká: „Možná si čtenář klade otázku, co se pod tímto názvem skrývá.
Pro mnohé lidi jsou zvuky samozřejmou součástí každodenního života. Pro neslyšící však tyto zvuky neexistují. Představa světa bez sluchu je pro slyšící často obtížná – a právě tuto zkušenost se kniha snaží zprostředkovat citlivě, hravě a srozumitelně.“
Na rozdíl od jiných typů postižení není sluchové postižení na první pohled patrné. Nezvuky proto čtenáře zvou k nahlédnutí do světa, který často zůstává skrytý, a nabízejí možnost porozumět tomu, jak neslyšící lidé vnímají sebe i své okolí.
Publikace nabízí:
● životní příběhy pěti neslyšících osobností (Jan Fiurášek, Ivana Hay Tetauerová, Šárka Prokopiusová, David Wagner, Alexandr Zvonek),
● vysvětlení toho, kdo je neslyšící a jaké podoby může mít sluchové postižení,
● odkazy na pohádky, básně a další díla v ČZJ pomocí QR kódů,
● přiblížení způsobů komunikace osob se sluchovým postižením,
● představení uměleckého žánru De’VIA,
● exkurzi do světa kompenzačních pomůcek,
● představení významných lidí se sluchovým postižením v historii,
● interaktivní prvky, jako je hra na odezírání, pexeso s prstovou abecedou, video pozdrav v českém znakovém jazyce, jmenné znaky a další aktivity.
Ilustrace do knihy vytvářela sama autorka
Markéta Vítková, dále Zora Sokolová a neslyšící výtvarníci Michal Štěpánek a Ivana Hay Tetauerová. Kniha disponuje i QR kódy, které obsahují překlady textů do českého znakového jazyka.
Význam knihy shrnuje recenze prof. Zoji Mikotové, která se podílela na vzniku studijního programu Výchovná dramatika Neslyšících (VDN) pro neslyšící studenty na JAMU v Brně: „Historii neslyšících lidí provází spousta omylů a neporozumění ze strany slyšící společnosti. Je velmi těžké problematiku tohoto tichého světa pochopit. Tichého, ale ne němého. Interaktivní kniha Markéty Vítkové nám umožňuje do tohoto světa nejen nahlédnout, ale díky nápaditosti autorky i mnohé pochopit. Obohacuje tak dětský svět o další rozměr lidské vzájemnosti.“
Rozhovor s autorkou knihy
Markétou Vítkovou
Jak jste se dostala k psaní knih o lidech s postižením?
Prvním impulzem byl pro mě nevidomý tchán. Když jsem začala psát knihy pro děti, chtěla jsem jim prostřednictvím příběhu přiblížit, jaké je to žít bez zraku – tak vznikla Narozeninová kočka. Po jejím vydání mě čtenáři i kolegové opakovaně vybízeli ke zpracování i dalších hendikepů. Kvůli nedostatku osobních zkušeností jsem váhala, ale nakonec jsem přijala myšlenku spolupráce s lidmi, kteří je měli. Brzy poté vznikla kniha Jak barevná je modrá o autismu a na tu navázalo téma lidí na vozíku.
Co Vás přivedlo k tématu neslyšících a jak jste vybírala osobnosti pro knihu Nezvuky?
Téma neslyšících jsem zvolila záměrně – po knize Vozíčkov mi chybělo zpracování sluchového postižení jako jednoho z nejčastějších hendikepů a zároveň jsem jím uzavřela tuto knižní sérii. S výběrem osobností mi výrazně pomohla prof. Zoja Mikotová, která mi doporučila diplomovou práci Davida Wagnera – bylo mi hned jasné, že jeho příběh v knize nesmí chybět. Původně jsem kvůli technickým omezením počítala se třemi osobnostmi, ale na doporučení organizace KukátkOO jsem výběr rozšířila na pět. Díky tomu kniha lépe zachycuje rozmanitost zkušeností neslyšících, včetně rozdílů mezi vrozenou a získanou ztrátou sluchu a představení různých komunikačních strategií. Vznikla také spolupráce s Ivou Hay a Janem Fiuráškem.
Čím Vás svět lidí se sluchovým postižením nejvíce překvapil a co Vám práce na knize dala?
Nejvíce mě překvapilo upozornění prof. Mikotové, že sluchové postižení může být nejtěžší – zejména kvůli zásadní komunikační bariéře, což pro mě bylo velmi nové. Při psaní knihy jsem objevila mnoho pro mě zcela nových témat: existenci komunity Neslyšících, umělecký směr De’VIA, možnosti tance a překladu hudby do českého znakového jazyka, principy kochleární i kmenové implantace, jmenné znaky, příběh Helen Keller a Anne Sullivan či rozmanitost znakových jazyků ve světě. Zároveň mě ale mrzelo, jak často neslyšící narážejí na nezájem slyšících o komunikaci a sdílení informací, někdy dokonce i na předsudky a zneužití plynoucí z nepochopení jejich odlišné mluvy.
Křest knihy Nezvuky
Velké povídání o Minirozhovorech
Minirozhovor začínal jako projekt, který informoval veřejnost o jednotlivých částech ČUN a jejich činnosti. My, kolegové z redakce Unie, jsme usoudili, že je načase, aby se alespoň na jeden den role obrátily, a proto přinášíme článek, který pro změnu informuje o nich.
text Jan Panský foto archiv Minirozhovoru ČUN
Návštěva kolegů z Minirozhovoru není jen tak. Mají pracoviště kousek od Masarykova nádraží, v té části Prahy, kde je příjemnější se přesouvat pěšky než hromadnou dopravou – tedy alespoň pro mě, Moraváka.
Když jsem našel ty správné dveře, či spíše vrata, narazil jsem. Jak se dostanu dovnitř? Naštěstí o mně kolegové věděli, a tak byla otázka zamčených vrat vyřešena klíčem, který si zahrál na parašutistu. Honosná budova Nového města pražského skrývala labyrint dveří, schodů a chodeb, ale nakonec se mi přece jen povedlo kolegy najít.
Hlavní pracovnu Minirozhovoru nepřehlédnete, protože je přímo naproti vstupním dveřím, avšak za hlavní byste ji též nepovažovali, poněvadž je menší, než by jeden čekal. Široké úsměvy kolegů však naznačovaly, že si na kompaktní rozměry dávno zvykli. Kolektiv Minirozhovoru sestává z pěti osob a je poměrně stálý.
Samotný rozhovor jsem měl původně dělat s koordinátorkou Minirozhovoru Evou Sattler, ale nakonec, na poslední chvíli, jsem rozhovor dělal s její kolegyní a zároveň mojí švagrovou, Karolínou Panskou. Jak se říká v jedné české pohádce: „Inu, svět je malý a o náhody tu není nouze“. Minirozhovory ale ukazují, že svět osob se sluchovým postižením, přestože zástupců této komunity je poměrně málo, zase tak malý není.
Jejich činnost najdete zde: instagram.com/minirozhovor_cun facebook.com/minirozhovorcun
Minirozhovor ČUN
vznik 2020 od neslyšících pro všechny cíl osvěta témata různá překonávání bariér jazyk znakový spolupráce dobrovolná zaměstnanců pět projekt ČUN
Co je Minirozhovor vlastně zač? Kdy projekt vznikl?
Minirozhovor je projektem České unie neslyšících, který vznikl v roce 2020. Původní plán projektu byl dělat postupně rozhovory s neslyšícími zaměstnanci České unie neslyšících, tedy v českém znakovém jazyce.
Byly o tom, co každý respondent vlastně dělá, jaká je jeho náplň práce – zda je sociální pracovník, má na starosti program pro děti, přepisy a tak podobně. V té době jsme ještě používali pro Minirozhovor jiný znak, doslova „rozhovor krátký“ (v současné době má Minirozhovor svůj vlastní znak –spojené palce a zavřené pěsti, které se rychle otevřou, pozn. red.). V roce 2022 jsme ten znak změnili a spolu s ním jsme změnili i zaměření – nosným tématem se staly cesty neslyšících kolem světa.
Jaká je vaše cílová skupina?
Jestli jde o osoby Neslyšící, neslyšící, ohluchlé, nedoslýchavé, se sluchadly nebo kochleárním implantátem není podstatné, důležitá je přítomnost sluchového postižení v jakékoliv podobě. Takže jsme dělali rozhovory s lidmi, kteří byli v zahraničí. Cílem našeho vzdělávacího projektu je tedy i ukázat, jak se daří těmto cestovatelům překonávat bariéry, zejména tu komunikační. Dále je důležité, aby slyšící viděli, že neslyšící mohou cestovat, že je ty bariéry nezastaví–tedy osvěta veřejnosti. Tyto příspěvky proto umisťujeme na náš facebook a instagram. V komentářích se nás neslyšící často ptají na detaily. Zpočátku jsme v Minirozhovoru dělali jen rozhovory a ty publikovali, nicméně právě díky divákům a jejich častým dotazům se náš záběr činnosti rozšířil. Začali jsme používat formát, kdy na jedné straně je rozhovor s cestovatelem a na druhé straně zajímavosti z té destinace, kde byl – svátky, významné dny, oslavy a karnevaly, kulturní zajímavosti a další. Ještě se vrátím k projektu – naše téma se už trochu posunulo, ale název musel zůstat, právě kvůli tomu, jak byl projekt napsaný. Zároveň jsme chtěli uchovat myšlenku
Minirozhovoru, že je to krátké, „mini“, a proto jsme omezili délku na 10 minut. Jestli je některý rozhovor kratší, třeba jen šest minut nebo tři minuty, to už spíše záleží na tématu a hostovi.
Jiří Kolíska vypráví o cestování
Momentka z natáčení
S kým vším spolupracujete při tvorbě obsahu? Jak proces vytváření Minirozhovoru probíhá? Všichni zaměstnanci zde jsou neslyšící. Je nás celkem pět. Tým se skládá z vedoucí koordinátorky Evy Sattler, moderátoři jsme já, Jiří Mašláň a Jiří Kolíska. Kameru, střih a grafiku má pak na starosti Michal Šeiner. Pak máme ještě dva slyšící tlumočníky na překlady. Začínáme tím, že v Minirozhovoru pracujeme jako jeden tým a jednou za 14 dní máme schůzku, na které společně detailně probíráme návrhy, plány natáčení, jednotlivá témata a další související věci. Poté uděláme scénář na základě tématu, které nás čeká. Pokračujeme samotným natočením Minirozhovoru – natáčíme hosta za „dozoru“ dvou supervizorů. Poté celé video zkontrolujeme. Pokud je v pořádku, vrátíme ho kameramanovi, který provede střih a pak se na video společně podíváme znovu, jestli je vše tak, jak má být. Následně jde video tlumočníkům, kteří do videa vyrobí titulky. Poté se video vrátí technikovi, který načasuje titulky do videa. Takto připravené video se předá moderátorům, kteří provedou obsahovou korekturu, jestli sedí video s textem, případné úpravy jdou ještě jednou za tlumočníky. Potom se video vrátí k nám a máme hotovo. Je to zdlouhavý proces, ale chceme to dělat pořádně.
Pro další díly Minirozhovoru si vybíráte hosty sami? Nebo se vám lidé sami ozývají, že cestovali do zahraničí, a chtěli by se o své zkušenosti podělit?
Hosty kontaktujeme spíše my. Snažíme se vyhledávat kdo kde byl, třeba když dá veřejný příspěvek na instagram, a na základě toho je kontaktujeme, zda by
chtěli udělat rozhovor. Někdy se nám ale hosté ozývají i sami a společně se potom domlouváme na natáčení. Jsme za to moc rádi a připomínám, že pokud bude mít někdo zájem o rozhovor, ať se nám určitě ozve. Stává se nám totiž, že lidé rozhovor odmítnou třeba proto, že nechtějí být před kamerou. Také se nezaměřujeme jen na cestování po Evropě, zajímají nás zážitky z celého světa.
V minulosti bylo mezi tématy hlavně cestování a překonávání bariér. Na co se mohou těšit sledující v dalším roce?
Pro rok 2026 máme osm nových témat. Na jeden měsíc máme čtyři témata, na další měsíc další čtyři témata a postupně budeme tuto čtveřici témat rotovat. Zároveň platí, že videa na sociální sítě dáváme jednou týdně.
První téma, které máme, jsou vlajky. Prvním videem v tomto formátu bylo video o české vlajce: Proč obsahuje tři barvy, proč je uprostřed vlajky klín a podobně. Čímž se vracím k cílům projektu – osvěta a vzdělávání.
Následuje téma Cestománie, v němž je moderátor vášnivým cestovatelem, který procestoval už 81 států světa. Sdílí své zkušenosti z cestování „na vlastní pěst“ a zároveň se věnuje tématům spojeným s neslyšícími v jednotlivých zemích, jako je např. vzdělávání, pracovní uplatnění, kultura či gastronomie.
Třetím tématem jsou záhady – například kdo ví, proč je v Singapuru zákaz žvýkaček? Opět se bavíme o záhadách napříč světem, jedním z našich hnacích motorů je zpřístupnění informací. Slyšící člověk vidí expozici v muzeu a přečte si popisek, ale co neslyšící, který komunikuje hlavně znakovým jazykem? Znakový jazyk ve formě videa v muzeích většinou není, i když existují i výjimky.
Z natáčení dílu o české vlajce
Z natáčení rozhovorů
Karolína Panská s plakátem k MReels
Vánoční přání týmu projektu Minirozhovor
Čtvrtým tématem je kultura. Jak už název napovídá, jde o kulturu a slavnosti v různých částech světa.
Další měsíc se potom mohou sledující těšit na téma „Top 5“, což je vždy vázané k určitému místu – například kde je v Paříži 5 nejlepších vyhlídek, muzeí nebo restaurací. Zkrátka top 5 věcí, které člověk musí na daném místě vidět.
Dalším tématem je Rozhovor, který je jedním z našich nejdůležitějších projektů. Děláme rozhovory se sluchově postiženými lidmi a sdílíme jejich zážitky z pobytu v jiných zemích – například z dovolených, cyklistických výprav, poznávacích zájezdů, cest za sportem, turistických výletu do hor, kempování apod.
A na rozhovory navazujeme tématem Příběh, ve kterém vyprávíme různé příběhy, události a aktuální dění mezi sluchově postiženými lidmi v jiných státech. Posledním tématem je MReels, což je příspěvková část pro naše sledující a fanoušky. Ti nám mohou zasílat krátké sestříhané klipy ze zahraničí, na které je časový limit pouze tři minuty. U těchto videí je cílem vytvořit upoutávku pro návštěvu místa nebo země. U těchto MReels videí nevadí, pokud je člověk sám neumí sestříhat. Stačí nám poslat nezpracovaná videa a klipy a my už je sestříháme a vyladíme. A díky tomu, že nám takový soubor materiálů někdo pošle, získá nazpět i zpracované a sestříhané video jako památku na vlastní expedici.
Pracovníci v terénu při natáčení
moderátorka Karolína Panská a host natáčení
TICHO, KTERÉ SE MĚNÍ VE ŠPERK
Korálkování, tedy tvoření z korálků, může být pro někoho jen jemná ruční práce, zatímco pro jiného způsob, jak se na chvíli zastavit. Pro Evu Černou se však stalo něčím mnohem víc než jen koníčkem – je to prostor ticha, ve kterém se rodí nejen šperky, ale i vnitřní klid. Každý korálek, který navléká, je drobným úkrokem od každodenní péče o rodinu a neslyšící maminku k vlastnímu světu barev, struktur a jemných detailů. Její tvorba je osobní, hluboce lidská a plná trpělivosti. A právě díky tomu dokáže oslovit ženy, které ve špercích hledají nejen krásu, ale i příběh.
text Klára Zaoralová foto archiv Evy Černé
Co o sobě prozradíte?
Jsem maminka tří dětí, manželka a pečující dcera. Starám se o svou neslyšící maminku s pokročilou vaskulární demencí. Tvoření z korálků se pro mě stalo nejen prací, ale i terapií – chvílí ticha, soustředění a vnitřního klidu. Ten pak mohu předávat i ženám, které mé šperky nosí.
Jak jste se poprvé dostala ke korálkování a výrobě šperků?
Moje cesta ke korálkování začala úplnou náhodou asi před třinácti lety. Vešla jsem do malého obchodu s korálky a okamžitě mě uchvátil svět barev, tvarů a nekonečných možností. Koupila jsem si první materiál a doma začala zkoušet vyrábět šperky. A protože jsem měla tři malé děti, byl prostor na tvoření pouze občas mezi povinnostmi – všechno jsem musela hlídat, rychle uklidit a odložit. Ani tak mě to ale nepřestalo bavit a před pěti lety jsem se ke korálkům vrátila naplno. Od prvních jednoduchých motivů jsem se postupně propracovala k vlastní tvorbě náušnic, prstenů a náramků a dnes už si bez korálků svůj život neumím představit.
Co vás na této práci nejvíce baví nebo naplňuje?
Na své práci mám nejraději tu tichou proměnu – ze stovek malých korálků se pomalu rodí šperk, který začne zářit a získá svůj vlastní charakter. Tvoření je pro mě chvílí klidu, soustředění a radosti. Největší odměnou je okamžik, kdy držím v ruce hotový šperk a vím, že jsem vytvořila něco krásného, co může potěšit a dodat sebevědomí někomu dalšímu.
Kdy jste si uvědomila, že by to mohlo být více než jen koníček?
Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem začala sdílet svou tvorbu na sociálních sítích a přišly první krásné ohlasy a projevy zájmu. Lidé mi psali, že se jim šperky líbí, že by je rádi nosili. Tehdy jsem si poprvé dovolila tiše snít o tom, že by se z mé záliby mohla stát práce, která mě bude nejen živit, ale i naplňovat.
Setkala jste se s předsudky nebo nepochopením, když jste začínala tvořit nebo prodávat?
Ano, setkala – hlavně s pochybnostmi, jestli se dá ruční tvorbou opravdu uživit. I doma panovaly ze začátku obavy, protože objednávky jsou velmi nepravidelné. Někdy je práce hodně, jindy naopak žádná. Naučilo mě to velké trpělivosti a pokoře.
Věřím ale, že pokud člověk dělá svou práci srdcem a vydrží, výsledky se časem dostaví.
Jaké materiály používáte nejraději?
Až donedávna jsem pracovala především s japonskými korálky Miyuki, které mám ráda pro jejich kvalitu, pravidelnost a širokou škálu barev. Jsou ideální pro detailní a precizní práci. V poslední době jsem ale objevila i krásu minerálních korálků, které do šperků vnášejí přirozenost a energii. Zároveň se postupně učím pracovat s polymerovými hmotami. Do budoucna bych ráda svou tvorbu rozšířila o další techniky a druhy šperků.
Máte nějakou oblíbenou techniku nebo styl?
Nejraději pracuji technikou peyote, která mi umožňuje vytvářet jemné i výraznější struktury. Podle charakteru šperku využívám i techniky brick stitch nebo herringbone. V současnosti mě stále více přitahuje práce s metalickými odstíny – zlatým, stříbrným a měděným – a jejich kombinace s barvami, které dodávají šperkům hloubku a osobitost.
Jak dlouho trvá vytvořit jeden šperk?
Délka výroby se vždy liší podle tvaru, velikosti a techniky výroby šperku. Například širší náramek v pánské délce okolo 21 cm může vznikat i pět až sedm dní. Součástí procesu je také samotný návrh –pracuji s papírovými šablonami, které si připravuji podle konkrétní techniky. Pokud jde o šperk na zakázku, vždy se se zákazníkem předem domlouváme na barvách, tvarech i šířce a ještě před samotnou výrobou posílám návrh ke schválení nebo doladění. Záleží mi na tom, aby byl výsledný šperk přesně podle představ jeho nositele. Naopak menší a jednodušší šperky, jako jsou třeba peckové náušnice – například ve tvaru srdíček, kruhů nebo trojúhelníků – patří mezi nejprodávanější a často je mívám hotové během jednoho dne. Stejně tak i jednoduché prsteny v jedné až dvou barvách zvládnu vytvořit zhruba za jeden až dva dny.
nikdy nic neprodám. Přesto jsem vytrvala. A pak –zhruba po roce, možná po dvou – mi přišel e-mail, že se jeden z mých výrobků prodal. Pamatuji si ten moment velmi živě. Nechtělo se mi tomu věřit. Byla to obrovská radost a zároveň první skutečné potvrzení, že to, co dělám, má smysl i pro někoho dalšího.
Jaké pro vás bylo pustit se do online prodeje?
Technickou stránku online prodeje jsem už popisovala v předchozích otázkách, ale to nejtěžší pro mě bylo překonat vlastní pochybnosti a strach z neznámého. Přijmout fakt, že všechno nemusí být hned dokonalé a že v učení jde o proces. Naopak velmi pozitivně mě překvapilo, kolik podpory může člověk na této cestě získat – ať už v podobě moderních nástrojů, včetně umělé inteligence, nebo zájmu lidí o mou práci. Uvědomila jsem si, že i když člověk začíná sám a bez velkého zázemí, nemusí být úplně osamocený.
Jaké reakce zákazníků vás nejvíc potěšily?
Který váš výrobek je pro vás osobně nejcennější?
Mám několik šperků, které jsou mi blízké, ale jeden je pro mě opravdu výjimečný. Náramek Modré kapky ticha byl láskou na první pohled. Vznikl velmi přirozeně a nese v sobě klid, ticho a jemnost, které jsou mi blízké. I proto jsem ho zvolila jako hlavní šperk svého e-shopu.
Co vás přimělo založit vlastní e-shop?
Na začátku jsem zvolila prodej přes platformu Fler. Přišlo mi to jako logický a bezpečný první krok. Dlouhou dobu se ale vůbec nic nedělo. Produkty jsem postupně doplňovala, snažila se je vylepšovat, fotit, psát popisy... a přesto jsem měla pocit, že se nic nehýbe. Upřímně jsem si už začínala myslet, že tam možná
Samozřejmě mě potěší každá pochvala, ale úplně nejvíc pro mě znamená, když své šperky vidím skutečně nošené. Když si všimnu, že se staly součástí každodenního života někoho jiného, je to pro mě ta největší odměna. Jedna zákaznice mi například řekla, že svůj šperk nosí neustále, protože je to její srdcovka. I když ji občas upozorňuji, že šperk potřebuje určitou péči, její odpověď mě vždy zahřeje – nosí ho proto, že k němu má silný vztah. Právě takové reakce mě utvrzují v tom, že moje práce má smysl. Jsou také chvíle, kdy se sama kochám hotovými šperky a teprve potom si uvědomím, že vznikly pod mýma rukama. Tyhle tiché momenty vděčnosti a radosti jsou pro mě stejně cenné jako slova zákazníků.
Máte nějaké plány, jak e-shop dál rozvíjet?
Určitě ano. Už delší dobu si pohrávám s myšlenkou vytvořit kreativní sady – jakýsi polotovar šperku s materiálem a podrobným návodem krok za krokem, aby si zákazník mohl šperk sám dokončit. Podobné produkty už existují a právě proto zatím vyčkávám. Ráda bych, aby to, co jednou nabídnu, bylo propracované, kvalitní a opravdu přinášelo radost z tvoření. Dalším mým snem jsou krea-
Domácí koutek, kde vznikají originální šperky –místo plné nápadů a precizní ruční práce.
tivní sady pro děti, ideálně s většími korálky, které by pomáhaly rozvíjet jemnou motoriku a zároveň by děti učily tvořit něco vlastního – šperk nebo drobný dárek od srdce, který mohou někomu z lásky darovat. Zatím jsou to spíš jen hrubé náčrty a myšlenky. Uvědomuji si, že jejich realizace bude chtít čas, energii i správné načasování. Nechávám tomu proto volný průběh –uvidím, kam se tvorba i život posunou. Ale sny mám a věřím, že si k nim postupně najdu cestu.
Kde hledáte inspiraci pro nové kolekce?
Dříve jsem inspiraci hledala hlavně na pinterestu, který mi pomáhal objevovat barvy, tvary a kombinace. Postupem času se ale můj způsob hledání inspirace proměnil. Dnes se mnohem víc dívám kolem sebe – inspiraci nacházím venku, v detailech každodenního života, v klenotnictvích, ale také ve filmech a seriálech. Často mě osloví atmosféra, nálada nebo drobný detail, který si pak přenesu do své tvorby.
Podporuje vás rodina nebo komunita neslyšících?
Rodinná podpora má u mě několik podob. Jak jsem již zmiňovala, manžel měl zpočátku spíš obavy, ale děti mě podporují velmi přirozeně. Mám dvě dcery a často se stává, že si některý z mých šperků jednoduše „přivlastní“. Je to pro mě krásný pocit – beru to jako tu nejupřímnější zpětnou vazbu. Velkou oporou je pro mě také komunita neslyšících. Cítím od ní podporu, porozumění i zájem o mou práci. Je pro mě důležité vědět, že moje tvorba oslovuje lidi napříč světy, ve kterých se pohybuji.
Pánský náramek z matného onyxu – minerální šperk s minimalistickým designem
Máte nějaký sen, který byste si chtěla v rámci tvorby splnit?
Ano, své vize a plány jsem už částečně zmiňovala. Kromě nich mám ale ještě jeden tichý, osobní sen –aby se má značka dostala k co nejvíce lidem. Nejen v komunitě neslyšících, která je mi velmi blízká, ale i mimo ni. Přeji si, aby moje šperky oslovovaly lidi napříč světy, aby si v nich každý mohl najít kousek klidu, krásy nebo příběhu, bez ohledu na to, odkud pochází. Zároveň sním i o drobných, ale pro mě důležitých věcech – o vlastním pracovním prostoru, kde budu moci v klidu tvořit, nebo o logu na krabičkách na šperky. Pokud se to jednou podaří, budu vědět, že má práce měla smysl.
Co byste vzkázala lidem se sluchovým postižením, kteří váhají, zda začít tvořit nebo podnikat?
Nebojte se pustit do vlastní tvorby ani do podnikání, i když se to může na začátku zdát složité nebo vzdálené. Dnešní doba nabízí mnoho pomůcek a možností, se kterými se dá pracovat a které vám mohou být velkou oporou.
Instagram: Art Evelles
Gallaudet University –jak to začalo
Na severovýchodě Washingtonu, v klidné čtvrti plné zeleně, stojí univerzita, která nemá ve světě obdoby. Gallaudet University – jediná vysoká škola na světě, kde je výuka plně přizpůsobena neslyšícím a nedoslýchavým studentům – je symbolem hrdosti, kultury a identity neslyšící komunity. Její kampus je místem, kde ticho není překážkou, ale přirozeností. Místem, kde se rodí nové myšlenky, výzkumy i umění, a kde se historie neslyšících píše už více než 160 let.
Kořeny Gallaudet University
Příběh univerzity začíná v 19. století, kdy se americký pedagog
Thomas Hopkins Gallaudet setkal s francouzským učitelem Laurenten Clercem. Jejich spolupráce položila základní kameny moderního vzdělávání neslyšících v USA. Roku 1864 podepsal prezident Abraham Lincoln federální chartu, díky které byla založena první univerzita pro neslyšící na světě. Od té doby nese jméno Gallaudet University a je centrem vzdělanosti, kultury a občanských práv neslyšících lidí.
Thomas Hopinks Gallaudet, zakladatel GU
Univerzita, která mluví rukama
Gallaudetova univerzita je bilingvní institucí –veškerá výuka probíhá v americkém znakovém jazyce (ASL) a angličtině. Studenti zde nejsou integrováni do slyšícího prostředí, ba právě naopak, prostředí je plně přizpůsobeno jim. Profesory, zaměstnance i studenty spojuje společný jazyk, vizuální komunikace a hluboké porozumění tomu, co znamená být neslyšící.
Kampus je navržen tak, aby podporoval vizuální komunikaci –široké chodby, kruhové uspořádání místností, dobré osvětlení, průhledné dveře. Architektura sama o sobě vypráví příběh komunity, která se naučila svět vnímat jinak a přetvořila ho podle svých potřeb.
text Klára Zaoralová foto archiv GU a online zdroje
Centrum výzkumu, kultury i občanských
práv
Gallaudetova univerzita není jen univerzita. Je to kulturní instituce, která uchovává největší archiv materiálů o historii neslyšících na světě. Je to místo, kde vznikají zásadní lingvistické studie o znakovém jazyce, školí se tlumočníci a rodí se nové přístupy k inkluzi.
Odkaz, který přesahuje hranice
Gallaudetova univerzita (GU) je víc než jen akademická instituce. Je to kulturní a společenský fenomén, který ovlivnil životy milionů neslyšících lidí po celém světě. Její existence připomíná, že jazyk nemusí být slyšet, aby byl plnohodnotný. Že ticho může být nositelem myšlenek, emocí i příběhů. A že skutečná inkluze nevzniká tím, že se menšina přizpůsobí většině, ale tím, že společnost vytvoří prostor pro všechny.
Významným milníkem se stal rok 1988, kdy studenti vyvolali protest nazvaný „Deaf President Now“. Požadovali, aby univerzitu vedla neslyšící osoba. Jejich úspěch se stal symbolem boje za práva neslyšících po celém světě.
Prostor pro umění, identitu
a sebevědomí
Univerzita je také živým centrem umění. Divadlo, film, vizuální umění i poezie ve znakovém jazyce zde mají své pevné místo. Studenti vytvářejí díla, která spojují estetiku, pohyb a vizuální rytmus – umění, které může vzniknout jen v komunitě, kde je jazyk rukou a těla přirozeným vyjadřovacím prostředkem.
Místo, které mění životy
Pro mnoho neslyšících studentů z celého světa je Gallaudetova univerzita symbolem naděje. Místem, kde se poprvé setkávají s prostředím, které je neomezuje, ale podporuje. Místem, kde mohou studovat bez bariér, tvořit bez omezení a žít bez pocitu, že musí neustále bojovat za svou identitu.
Univerzita přitahuje studenty z desítek zemí – nejen kvůli vzdělání, ale i kvůli pocitu sounáležitosti. Pro mnohé je to první místo, kde se cítí skutečně doma.
Ukázka používání ASL
Historicky první česká
studentka na GU – Irena Hrubá
Když Irena Hrubá ve třetím ročníku gymnázia přerušila studium, odjela se svými rodiči do Washingtonu, D.C., v USA. Tam začala navštěvovat Model Secondary School for the Deaf (MSSD), která se nachází přímo v kampusu Gallaudetovy univerzity. Ocitla se tak v prostředí zcela odlišném od všeho, co do té doby znala. Všichni studenti i učitelé používali americký znakový jazyk (ASL) a výuka probíhala vizuálně, dynamicky a s velkým důrazem na komunitu.
Zpočátku nerozuměla téměř ničemu. Jediné, co jí pomáhalo, byla schopnost psát anglicky. Přesto se rozhodla nevzdat a začala navštěvovat intenzivní kurzy ASL. K vlastnímu překvapení se během pouhých tří měsíců dokázala domluvit a začala si každý den ve škole skutečně užívat. Tato zkušenost jí otevřela nový svět – svět neslyšících s jeho kulturou, humorem i způsobem myšlení. Irenin pobyt v USA měl však je nomezené trvání. Po několika měsících se musela s rodiči vrátit zpět do České republiky, aby mohla dokončit gymnázium. Přesto se tato zkušenost stala jedním z nejdůležitějších momentů jejího života.
Gallaudet University v roce 1864
Hudba, kterou můžete vidět a cítit
Hudební teorie –durové stupnice (autorská tvorba Ruth Montgomery)
Ruth Montgomery jsem poznala již v době, kdy jsem žila ve Velké Británii. Byla jsem členkou Deaf Arts Network UK v Birminghamu a na jednom z uměleckých workshopů jsme se osobně setkaly. Upřímně – tehdy jsem vůbec nedokázala pochopit, jak je možné, že se jako neslyšící profesionálně věnuje hudbě a hraje na flétnu. Hudbu jsem měla pevně spojenou se sluchem. Teprve díky
Ruth jsem měla možnost vidět, že hudba může být i „jiná“ – může být viděna i cítěna v těle, vnímána rytmem, pohybem, obrazem nebo emocí.
text Ivana Hay Tetauerová foto archiv Ruth Montgomery
Protože máme v Unii seriál věnovaný různým druhům terapie, a přestože se Ruth přímo nezabývá muzikoterapií, uskutečnila jsem s ní rozhovor, v němž nás seznamuje se svou cestou k hudbě, s bariérami ve „slyšícím“ hudebním světě, se svými projekty i s tím, kde se její práce protíná (a kde se naopak liší) s muzikoterapií.
Můžeš se našim čtenářům představit a přiblížit své dětství?
Narodila jsem se v roce 1980 v Londýně jako jediná neslyšící do slyšící rodiny se třemi bratry. Moji rodiče si fakt, že neslyším, uvědomili až kolem mého třetího roku života, když jsem
nereagovala na zvuky a řeč se mi nevyvíjela obvyklým způsobem. Přibližně ve čtyřech letech jsem dostala první sluchadla a začala se seznamovat se zvukem, i když jako dítě jsem pojem „neslyšící“ příliš neřešila – jen jsem věděla, že svět vnímám jinak.
Chodila jsem do běžné základní školy v Londýně, kde jsem byla jediným neslyšícím dítětem. Ve třídě jsem se často cítila zmatená a izolovaná, protože jsem nerozuměla výuce a neměla jsem jazyk, kterým bych se dokázala vyjádřit. Často jsem se orientovala podle práce ostatních dětí. Důležitou oporou pro mě byla hudba v domácím prostředí – soukromé hodiny klavíru a práce s notami. Díky individuální výuce jsem měla pocit, že se skutečně učím a že hudba je pro mě přístupná a srozumitelná.
Kdy se pro Tebe věci začaly měnit a jak se hudba postupně stala pevnou součástí Tvého života?
Zásadní změna přišla kolem mých deseti let, kdy se naše rodina přestěhovala z Londýna a já nastoupila do školy se specializovanou třídou pro neslyšící děti. Naučila jsem se britský znakový jazyk a svět najednou začal dávat smysl – byla jsem mezi dalšími neslyšícími dětmi, učili jsme se ve znakovém jazyce, navazovali přátelství a poprvé jsem pocítila skutečnou sounáležitost. Později jsem nastoupila na internátní střední školu Mary Hare pro neslyšící studenty (Mary Hare School je britská populární internátní ZŠ a SŠ poblíž města Reading, kterou navštěvují děti se sluchovým postižením z celé Velké Británie a která je zaměřena především na orální vzdělávání – pozn. red.). Byla to velká změna, ale ukázalo se, že přesně tam patřím –učitelé byli vyškoleni pro výuku neslyšících a prostředí výrazně posílilo mé vzdělávání i sebevědomí. Hudba byla běžnou součástí výuky, a protože už jsem hrála na klavír, stala se oblastí, ve které jsem se cítila nejjistěji. Zároveň jsem zde našla mnoho celoživotních přátel z komunity neslyšících. Hudba mě provázela i doma. Maminka vedla hudební skupiny pro malé děti a otec působil jako umělecký vedoucí, hudební skladatel a aranžér. Na flétnu jsem začala hrát ve dvanácti letech. Okouzlila mě svým vzhledem i zvukem, který jsem se sluchadly dokázala vnímat. Postupně se stala mým „hlasem“ a nástrojem kreativního myšlení. Přestože jsem se v hudebním světě slyšících někdy cítila nejistě a chyběly mi neslyšící vzory, zcela mě pohltily noty, hudební struktury a myšlenky skladatelů. Právě studium partitur, historie a interpretačních přístupů mě postupně přivedlo k profesionální hudbě.
Setkávala ses na své cestě s podceňováním kvůli svému sluchovému postižení? A jak dnes hudbu prožíváš?
Moji rodiče i učitelé hudby mi vždy věřili, ale při přijímacích zkouškách jsem se často setkávala s pochybnostmi lidí, kteří mě neznali. Přechod ze školy pro neslyšící do světa vážné hudby, který je ovládán slyšícími, byl náročný a získat místo na vysoké škole hudební mi trvalo dva roky.
Začala jsem přípravným rokem na Trinity College of Music, hrála v Essex Wind Orchestra a později vystudovala Royal Welsh College of Music. Díky otevřené komunikaci se podařilo vymyslet a nastavit přiměřené úpravy, například nahrazení poslechových zkoušek analýzou partitur, což mi umožnilo studovat plnohodnotně.
Dnes hudbu prožívám především vizuálně. Čtení not mi umožňuje chápat strukturu, pohyb, dynamiku i emoce hudby. I když používám analogová sluchadla, často platí, že hudbu spíše „vidím“ než slyším. Často používám vizuální znázornění, např. obrazy a diagramy, abych porozuměla hudebním myšlenkám, jako jsou harmonie, durové a mollové tóniny nebo emocionální charakter skladby. Tento vizuální způsob myšlení je mou silnou stránkou – někdy mu říkám moje superschopnost. Ráda také skládám hudbu pro znakový jazyk, který má silný vypravěčský potenciál.
Rytmické karty
Jak poznáváš a zprostředkováváš hudbu v rámci své práce?
Základem mého vztahu k hudbě je rytmus a puls. Rytmus není něco, co by se muselo nutně slyšet – je to něco, co lze vidět a především cítit v těle. Proto pracuji s vizuálními rytmickými kartami, které převádějí notový zápis do podoby, již lze sledovat očima a prožívat pohybem. Díky tomu lze „vidět“ nejen rytmus, ale i výšku tónu – rozdíl mezi nízkým a vysokým zvukem.
Pro mě je zásadní, aby lidé hudbu nejprve fyzicky prožili, a teprve potom ji začali strukturovat. Rytmus je nositelem melodie a hudebních nápadů, zatímco tempo, dynamika a intenzita pomáhají vnímat náladu, napětí a barevnost hudby. Velkou roli hraje čtení not – právě notový zápis je pro mnoho neslyšících klíčovým nástrojem pro porozumění hudbě, protože umožňuje chápat její strukturu nezávisle na sluchu.
U malých dětí začínáme především s písněmi a pohybem. Písně vnímám jako formu hudebního vyprávění – mají jasnou strukturu, opakování a rytmus, který lze snadno předvídat. Postupně přidáváme nástroje, notaci a různé hudební styly, aby děti mohly hudbu nejen chápat, ale skutečně ji i cítit v těle. A stejný princip funguje i u dospělých – hudba je jazyk, který se lze naučit v každém věku.
Analogová sluchadla mi pomáhají, ale nejsou zásadní podmínkou pro porozumění hudbě. Digitální technologie často potlačují dynamiku, což je pro mě jako flétnistku problematické. Bez sluchadel je svět tichý – a někdy i klidný. Hudbu ale stále „vidím“ skrze noty, tvary, rytmy a jejich vzájemné vztahy.
Ve své práci propojuji hudbu s vizuálním uměním, pohybem a znakovým jazykem. Hudba tak není jen zvukem, ale zkušeností, kterou lze sdílet různými smysly.
Máš zkušenosti s muzikoterapií? Jak vnímáš vztah mezi hudbou, emocemi a terapií?
Nejsem muzikoterapeutka a během studia hudby jsem se muzikoterapii věnovala pouze okrajově. Vnímám ji jako klinicky vedenou terapeutickou metodu, která pracuje s hudbou – prostřednictvím poslechu, hry na nástroje nebo zpěvu – a jejím cílem je podpora emocionální, kognitivní, fyzické a sociální pohody.
Můj přístup vychází především z pedagogiky a hudebního vzdělávání.
To ale neznamená, že by hudba sama o sobě neměla silný dopad na lidský prožitek a wellbeing. Hudba přirozeně propojuje emoce, myšlení i pohyb a nabízí velmi
Vzor pro flétnu k tiskové sekvenci – vibrační noty
Vizuální hudební vzorce
silnou formu kreativního vyjádření. Pro mě osobně je hra na flétnu hluboce expresivní a v průběhu života pro mě měla i významnou emoční hodnotu. Podobně mnoho neslyšících umělců využívá písně ve znakovém jazyce jako způsob sebevyjádření – jako formu „zpěvu“, která je vizuální, tělesná a jazykově ukotvená.
Při práci s neslyšícími dětmi i s lidmi, kteří mají s hudbou negativní zkušenosti, je pro mě zásadní důvěra. Často pomáhá už to, že mě vidí jako neslyšící osobu, která má s hudbou vlastní zkušenost. Jsem také uživatelkou znakového jazyka, který přirozeně zapojuji do výuky. Mé lekce jsou plné pohybu, her a interaktivního učení – pracujeme s písněmi, vizuálními rytmickými cvičeními, grafickými partiturami, skupinovou hrou i vyprávěním příběhů prostřednictvím hudby. Díky tomuto přístupu se mohou děti s hudbou propojit způsobem, který je bezpečný, posilující a radostný.
Co Tě vedlo k založení organizace Audiovisability?
Audiovisability vznikla z mých vlastních zkušeností neslyšící hudebnice pohybující se ve světě ovládaném slyšícími. Od přijímacích zkoušek přes školní třídy až po koncertní prostory jsem opakovaně narážela na bariéry, s nimiž se neslyšící a nedoslýchaví lidé v hudbě potýkají. Zároveň jsem ale viděla obrovskou kreativitu, talent a potenciál, který se může rozvinout ve chvíli, kdy je hudba skutečně přístupná.
Samotný název Audiovisability spojuje slova audio (zvuk), visible (viditelné) a ability (schopnost) a vyjadřuje možnost hudbu prožívat, chápat a tvořit způsobem, který je přístupný a posilující. Hudební vzdělávání je často vytvářeno převážně slyšícími a chybí povědomí institucí o přístupnosti. Neslyšící přitom často potřebují jiný způsob učení – více vizualizace, práce s tělem, jasnou strukturu a prostor pro vlastní tempo.
Prostřednictvím organizace realizujeme workshopy, školení a vytváříme zdroje pro hudebníky, pedagogy i instituce. Velký důraz klademe na rané vzdělávání, kdy, podle mě, vzniká vztah k hudbě – nebo naopak pocit, že „hudba není pro mě“. Ačkoliv Audiovisability sídlí ve Spojeném království, naše projekty se postupně dostaly i do dalších zemí – například do Irska, Hongkongu nebo na Barbados.
Na co jsi ve své práci nejvíce hrdá?
Zásadním momentem pro mě bylo dokončení vysokoškolského studia a získání flétnových diplomů.
Ruth Montgomery
y neslyšící flétnistka, skladatelka a hudební pedagožka z Velké Británie
y zakladatelka a umělecká ředitelka Audiovisability
y absolventka Royal Welsh College of Music and Drama
y rozvíjí vizuální, tělesné a multisenzorické přístupy k hudební edukaci
y pracuje s neslyšícími i slyšícími studenty s důrazem na kulturu Neslyšících a zážitkovou zkušenost
y zkoumá hudbu jako prostředek propojení, pohody a inkluze i prostřednictvím rytmu, vibrací a pohybu
y web: www.audiovisability.com
y instagram: www.instagram.com/ruthflute
Tehdy jsem měla pocit, že se mohu naplno pohybovat ve světě klasické i současné hudby jako rovnocenná partnerka.
Nejvíce jsem ale hrdá na svou hru na flétnu. Byla pro mě velkou emoční oporou v dospívání i v rané dospělosti a umožnila mi vystupovat před početným publikem – s klavírem, orchestrem i komorními soubory. Silným zážitkem bylo i vystoupení na festivalu Hong Kong No Limits Arts Festival. Nikdy také nezapomenu na chvíli, kdy jsem se svým synem Harrym slyšela ozvěnu své flétnové hry v londýnském metru v rámci projektů TfL Arts. Právě tyto nečekané momenty propojení a sdílení jsou tím, na co jsem ve své práci nejvíce hrdá.
Co bys chtěla vzkázat těm neslyšícím, kteří mají pocit, že hudba není pro ně?
Je v pořádku, že hudba není pro každého. Hudba ale může mít mnoho podob – může být vizuální, tělesná, pohybová nebo vibrační a nemusí být založena jen na slyšení. Prostřednictvím mé organizace Audiovisability se snažím podporovat neslyšící umělce a vytvářet prostor, kde si každý může k hudbě najít svou vlastní cestu.
