UNIE 3-4/2018

dvouměsíčník České unie neslyšících, z. ú.

3–4/2018 • roč. XXII 45 Kč

str. 12

str. 28

Diskriminace: „Umí číst a psát?“

Nová rubrika Eko!

str. 16 Jízdu vnímám až od šesté zatáčky

ÚVODNÍK ŠÉFREDAKTORKY

Milí čtenáři, čtenářky, přátelé a příznivci kulturní menšiny neslyšících,

v minulém čísle jste se mohli dočíst o problematice diskriminace při přijetí do zaměstnání. Toto číslo se zabývá opět tématem diskriminace, ale tentokráte napříč vícero situacemi v každodenním životě.

Naše redaktorka Milena Brožová píše o diskriminaci zažité na vlastní kůži; ke svému článku sepsala navíc další příběhy, a to ve spolupráci s Janem Wirthem, který je nasbíral během různých setkání v proslulé Znakovárně a chtěl se o ně s námi podělit. Děkujeme! Věříme, že tyto informace otevřou oči těm dosud nezasvěceným. Kde vzít odvahu a nevzdávat se navzdory nepříjemnému zážitku? Návod můžete najít třeba v našem Psychokoutku.

Věděli jste, že u nás žil neslyšící neslyšící boxer? Jiří Vinický, jediný neslyšící zástupce tohoto sportu? Nevěděli? Tak zalistujte na stranu 20, kde naleznete rozhovor s jeho paní, nyní již vdovou. Paní Vinickou osobně vyzpovídal Petr Pánek, který se z jejího krásného vyprávění o manželovi mnohé dozvěděl.

Mnohdy ani netušíme, že mezi námi žijí lidé s těžkou nedoslýchavostí, kteří slaví úspěchy, ať již profesně nebo na poli sportu. Jejich úspěch pak působí jako zjevení! Takovým člo-

věkem je těžce nedoslýchavý bobista, který nás reprezentoval na ZOH 2018 v jihokorejském Pchjongčchangu – Jakub Nosek.

Jste zvědaví, jak se dostal až na olympiádu mezi slyšící? Kdo by nebyl! Naše redaktorka Monika Ťuláková se s ním pokusila spojit a povedlo se! Jakub Nosek přijal pozvání do naší redakce a za přítomnosti tlumočníka Petra Pánka se o svém životě a sportu s Monikou Ťulákovou rozpovídal.

Milý a nadmíru sympatický mladý sportovec trpělivě vysvětloval, co obnáší sport, jakým je jízda na bobech. Přestože Jakub Nosek neovládá český znakový jazyk, byl k naší neslyšící redaktorce při rozhovoru velice vstřícný. Jakube, děkujeme!

Na závěr se můžete dočíst v naší nové rubrice „EKO“, jak nejlépe na jaře po zimních nocích pomalu probouzet své tělo. Rady poskytly sestry Lucie Štefková a Eva Kastnerová.

Hezké zelené jaro s novým číslem Unie vám přeje

Lucie Sedláčková Půlpánová šéfredaktorka UNIE

Naše redakce

Monika Ťuláková

Lenka Hejlová

Ivana Hay Tetauerová

Kristina Pánková Kratochvílová

Kristýna Kučerová

Irena Maňáková

Lucie Štefková

Milena Brožová

Eva Kastnerová

Martin Jarůšek

Petr Pánek

Mac Dominik Henzl

2

časopis unie • 3–4/2018 • ročník XXII

OBSAH

Obsah 4

ČUN/ČMUN PRAHA

5

ČUN/ČMUN LIBEREC

6

ČUN/ČMUN OSTRAVA

8

ČUN/ČMUN KROMĚŘÍŽ

8

Z DOMOVA

11

ZE SVĚTA

12

UMÍ ČÍST A PSÁT?

16

ROZHOVOR: JAKUB NOSEK JÍZDU VNÍMÁM AŽ OD 6. ZATÁČKY

20

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI: VINICKÉHO PĚSTI VE TMĚ

24

(POLO)ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY

ALOIS NOVÁK 26

PSYCHOLOGIE: DISKRIMINACE (NEJEN)

28

31

6

II. Deaf party

24 (Polo)zapomenuté příběhy: Alois Novák, umučený ředitel

Můžete si nás předplatit Roční předplatné: 210 Kč včetně poštovného Kontakt: predplatne@cun.cz

Kde nás v síti najdete…

WEB ISSUU www.cun.cz www.issuu.com/casopisunie FACEBOOK www.facebook.com/CeskaUnieNeslysicích www.facebook.com/CasopisUnie • 3–4/2018, roč. XXII ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY

V ZAMĚSTNÁNÍ –

vydavatel časopisu a adresa redakce: Česká unie neslyšících, z. ú., Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 • e-mail: redakce@cun.cz

JAK SE NENECHAT PORAZIT?

vedoucí redakce: Monika Ťuláková • šéfredaktorka: Lucie Sedláčková Půlpánová • zástupkyně šéfredaktorky: Lenka Hejlová • redaktorky: Ivana Hay Tetauerová, Kristina Pánková Kratochvílová, Irena Maňáková, Milena Brožová

EKO: JARO – ČAS PRO OČISTU TĚLA

30

Mohlo by vás zajímat…

SPORT KALENDÁRIUM

překladatelé do českého znakového jazyka: Eva Kastnerová, Mac Dominik Henzl externí spolupracovníci: Petr Pánek, Kristýna Kučerová • jazyková korektura: Lucie Štefková • redakční fotograf: Martin Jarůšek foto na titulní straně: Martin Jarůšek grafický design, sazba: signatura.cz, s.r.o.

Vychází 6× ročně • Registrace: MK ČR E 13987 ISSN (print) 2464-7705 • ISSN (online) 2464-7802

Česká unie neslyšících

3

ČUN/ČMUN PRAHA

4

časopis unie • 3–4/2018 • ročník XXII

ČUN/ČMUN LIBEREC

TO TĚ PŘIJDE DRAHO, ANEB POZOR NA PENÍZE! TEXT A FOTO:

Renata Šedivá

D

ne 7. února 2018 jsme ve spolupráci se společností ČSVTS, z.s. pořádali zábavnou a vzdělávací formou divadelního představení osvětu na téma finanční gramotnost. Neslyšící i slyšící se společně potkali v příjemném prostředí libereckého V-klubu a zhlédli poučné

i vtipné představení. Představení se všem moc líbilo a všichni se báječně bavili. Máme zpětnou vazbu jak od pořádající společnosti, tak i od herců, že na Liberec jen tak nezapomenou a že se rádi za námi někdy vrátí.

PRVNÍ CVIČENÍ TEXT A FOTO:

Lena Marx

D

ne 22. února 2018 si neslyšící cvičenky poprvé zacvičily v zrcadlovém sále studia Endorfin v Liberci. Byl to pro ně příjemný zážitek cvičit v jiném prostředí. U neslyšících klientů se snažíme o přátelský přístup a pohodovou atmosféru. Naším přáním je, aby si dobře zacvičili a domů odcházeli spokojeni a s úsměvem. Další cvičení ve studiu Endorfin plánujeme opět za měsíc. Pro střední i mladší generaci bude v naší nabídce nově aerobik a zumba. Pro více informací se můžete obrátit na paní Renatu Šedivou nebo Lenku Marx.

Česká unie neslyšících

5

ČUN/ČMUN OSTRAVA

Maloes v akci

II. DEAF PARTY TEXT:

Ivana Hay Tetauerová / FOTO: Jaroslav Klein / PŘEKLAD DO MZS A ČZJ: Mac Dominik Henzl

V

sobotu 3. března 2018 se v Ostravě konala mezinárodní sportovní akce neslyšících – turnaj ve futsale. Sportovní den vyvrcholil zábavou II. Deaf Party, která se konala v Club Fabric Ostrava. Účastníci měli dorazit v modrobílém oblečení, neboť tyto barvy symbolizují pořádající organizace: Českou unii neslyšících a Sportovní klub neslyšících Vítkovice.

Na programu večerní zábavy bylo vystoupení Nepanto Praha PSN Františka Půlpána a Jany Stadlerové s názvem Panenka a Michaely Kosiecové s vystoupením Vztah bez názvu. Zlatým hřebem večera byl humorný výstup známé neslyšící manželské dvojice pocházející ze Španělska – dua Maloes.

Večerem provázeli manželé Karolína a Kamil Panští a do MZS (mezinárodního znakového systému) překládal Jakub Venglář. Pro ty, kteří neovládají český znakový jazyk, byl zajištěn i přepis do českého jazyka.

6

časopis unie • 3–4/2018 • ročník XXII

Po veškerém kulturním vystoupení se předávaly poháry vítězům turnaje.

Kdo jsou Maloes? Jedná se o známé neslyšící manžele, kteří své vtipné etudy prezentují na Facebooku a již vystoupili na mnoha místech po světě. Já a Mac jsme se s nimi sešli v zákulisí, abychom uskutečnili rozhovor…

Jak se jmenujete a odkud pocházíte? Co přesně znamená název „Maloes“?

Jmenujeme se Marina Longares Escrichs (57) a Josep Daniel Rosello (61) a pocházíme ze španělské Barcelony. Název MALOES je odvozen od jména MArina LOngares EScrichs.

Kdy a jak jste přišli na nápad spolu vystupovat?

Marina: Tak já jsem se věnovala divadlu po celý svůj život. S manželem jsme nyní již v důchodu, ale spontánně nás napadlo, že bychom

ČUN/ČMUN OSTRAVA

na Facebooku mohli prezentovat vtipné etudy v mezinárodním znakovém systému. Začali jsme s tím před dvěma a půl lety. Byli jsme překvapení zájmem ze strany neslyšících, v ten moment jsme začali dostávat i nabídky vystupovat na zahraničních akcích neslyšících. Moc nás to baví a chceme tak předat zprávu, že lidé by se měli snažit překonat ve svých vztazích veškeré překážky, věnovat se sami sobě a mít se navzájem rádi a podporovat se. Naším symbolem je proto také znak „LOVE“ (ukazuje známý mezinárodní znak ILY = I Love You, kdy obě ruce ukazují totéž, a když se zaklesnou do sebe, vznikne znak MALOES).

Jak dlouho jste manželé?

Josep (hrdě): 38 let.

To je krásné. J A jak vypadá takové vaše vystoupení? Obměňujete svůj repertoár často?

Marina: Pokud si nás někdo objedná, ujasníme si, zda nevadí, že se tam bude vyprávět o sexu apod. Pokud jsou přítomny děti, máme i druhou, “slušnější” verzi. Repertoár máme připravený obvykle na celý rok dopředu, pak jej obměníme. Své delší etudy máme nahrané na DVD; ty kratší dáváme právě na Facebook. Kratší etudy děláme někdy úplně spontánně, bez jakékoli přípravy. Pokud nám při natáčení například spad-

ne mobil, samozřejmě to musíme zopakovat, ale jinak je to natočené přímo, bez nějaké naší podrobnější domluvy.

Jste v České republice poprvé?

Marina: Já jsem tady již byla, kdysi dávno – to mi bylo asi 21 let. Pamatuji si, že jsme měli pro neslyšící vystoupení v Brně, ale už nevím, při jaké akci to přesně bylo.

Máte v rodině nějaké neslyšící? Nebo jste v rodině sami neslyšící?

Josep: Oba pocházíme ze slyšících rodin. Pouze můj bratr je neslyšící. Máme čtyři děti, všechny jsou slyšící.

Takže vaše humorná etuda o tom, že vaše čtvrté dítě je neslyšící, je smyšlený vtip?

Ano (oba se smějí).

Máte nějaké oficiální webové stránky?

Prodáváte nějaká svá videa?

Marina: Webovky nemáme, vše prezentujeme pouze na našem Facebooku. Ještě nic neprodáváme, to se ani na Facebooku nesmí. Ale plánujeme do budoucna založit e-shop.

Děkuji mockrát za příjemný rozhovor!

Přejeme vám hodně úspěchů jak na domácí půdě, tak i v zahraničí! J

Iva a Mac s Maloes

Česká unie neslyšících

7

ČUN/ČMUN KROMĚŘÍŽ TEXT:

Martina Latíková / FOTO: ČMUN Kroměříž

Praha 10 otevřená neslyšícím TEXT:

Ú PUTOVNÍ POHÁR

D

ne 10. února 2018 se uskutečnil turnaj v kar­tách. Bojovalo se o Putovní pohár, kterého se zúčastnilo dvacet hráčů. Akce proběhla v pronajatém sále Sokolovny v Kroměříži. Výsledková listina v kategorii jednotlivci: 1. místo – Milan Sklenák, 2. místo – Eva Jelínková a 3. místo – Rostislav Soldán. Výsledková listina v kategorii družstva: 1. místo – BSN Brno, 2. místo – SKN Kroměříž a 3. místo – ČMUN KM „A“.

MORAVSKÝ POHÁR

D

ne 27. ledna 2018 proběhl v nově v pronajatých prostorech Sokolovny karetní turnaj, kdy se bojovalo o Moravský pohár. Účast čítala až 60 hráčů! Naštěstí i přes tak hojnou účast nedošlo k časové tísni, ba naopak vše běželo hladce. V kategorii jednotlivců se umístili: 1. místo – Milan Sklenák, 2. místo – Josef Provalil a 3. místo – Vladimír Krška.

V kategorii družstev zvítězili: 1. místo – ZSN Zlín, 2. místo – SKN Opava a 3. místo – Kunovice. Díky dobré atmosféře a naladěnosti hráčů jsme si užili spoustu zábavy. Na závěr jsme rozdali ceny a spoustu balíčků s dárky. Velké poděkování patří našim sponzorům: společnosti Tesco Stores ČR a.s., firmě Kmotr – Masna Kroměříž, a.s., skupině COOP Družstvo a vedení města Kroměříž.

8

časopis unie • 3–4/2018 • ročník XXII

Lenka Hejlová / FOTO: www.praha10.cz

řad MČ Praha 10 má od ledna 2018 jako jeden z prvních úřadů v ČR webové stránky v českém znakovém jazyce (ČZJ), přinejmenším přeloženu jejich část. Úřad se tímto stal přístupným pro tu část neslyšících uživatelů ČZJ, pro které je čeština cizím jazykem. Změnu prosadila radní pro informatiku, Mgr. Ivana Cabrnochová, která má s problematikou zdravotního postižení nemalé zkušenosti.

Radní pro sociální oblast, Mgr. Ondřej Počarovský, se k projektu vyjádřil: „Mám velkou radost, že se podařilo uskutečnit tento projekt, který usnadní jednání s úřady neslyšícím. Dlouhodobě se snažíme být otevření ke všem skupinám obyvatel a toto je další z našich kroků.“ Překlady vznikaly v rámci spolupráce Deaf Friendly (psali jsme v UNII 7–8/2016) a organizace Pevnost. Na webových stránkách této městské části najdou neslyšící informace ohledně zásadních věcí jako vyřízení nových dokladů, žádost o obecní byt nebo informace ze sociální oblasti, obnášející ožehavá témata, např. domácí násilí, rozvod, problémy s dětmi apod.

Pro zpřístupnění informací v českém znakovém jazyce je třeba mít Deaf Friendly rozšíření (www.deaffriendly.cz).

Odkaz na web MČ Praha10: www.praha10.cz

Z DOMOVA

Maturitní ples ve znamení retra 60. let TEXT: Andrea Padrnosová / FOTO: Adam Kováč

D

ne 9. února 2018 se v Adalbertinu konal maturitní ples absolventů více oborů střední školy pro neslyšící v Hradci Králové. Před zahájením plesu se sjelo mnoho hostů, mezi nimi rodiče maturantek. Celým večerem provázeli

čtyři neslyšící moderátoři: Jaroslav Milich, Jiří Procházka, Milan Novotný a Vojtěch Pražák, taktéž hokejoví reprezentanti ČR. Kulturní vložku obstarali naši žáci ze skupiny „Divadlo beze slov“, maturantky s názvem „Sněhurka a 7 trpaslíků“, Michaela Kosiecová na kolečkových bruslích ve znamení stylového retra 60. let a v neposlední řadě sourozenci Bovkunovi.

Mezi těmito vystoupeními jsme, náležitě oblečeni ve slavnostním, obdrželi šerpy od třídních učitelů. Nechybělo tradiční losování v rámci tomboly, kam poukazem na roční předplatné UNIE zdarma přispěla redakce časopisu UNIE. Výhercem tohoto poukazu se stala Zdeňka Dvořáková.

My, redakce UNIE, gratulujeme!

Vystoupení během plesu

Česká unie neslyšících

9

Z DOMOVA

Vzpomínka na Zdeňka „Káďu“ Zeleného (1924–2018) TEXT PŘIPRAVILA:

Lucie Sedláčková Půlpánová (s využitím zdrojů z Aktuálně.cz a Katolický týdeník 9⁄2018)

D

ne 21. února 2018 zemřel ve věku 93 let Zdeněk Zelený, bývalý zakladatel skautského oddílu Maják (založil jej brzy po skončení druhé světové války) a politický vězeň.

Odmalička byl pravým skautem – díky mamince, která se znala s manželkou Antonína Benjamína Svojsíka, zakladatele českého skautingu. Zdeněk Zelený si své skautské začátky odžil v oddíle Legio Angelica.

Pár slov o jeho zkušenostech s neslyšícími

Do oddílu Zdeňka Zeleného by­ li po čase přijímáni i neslyšící chlapci, stalo se tak někdy po roce 1945. Po krátké době se jich v oddílu scházelo téměř padesát.

Zdeněk Zelený se naučil znakový jazyk a základy odezírání a začal spolupracovat se specializovaným ústavem v Holečkově ulici. Zanedlouho vznikl samostatný skautský oddíl neslyšících, zvaný Tetřevi.

Zdeněk Zelený se brzy začal zabývat i dalšími chlapci majícími jiné vady. Pod odborným dohledem připravoval i program pro zájemce se zrakovým postižením.

Jeho činnost se však nelíbila tehdejší Státní bezpečnosti (StB); na základě jejího obvinění byl Zdeněk Zelený dne 13. ledna 1951 zatčen a posléze odsouzen k 15 letům odnětí svobody. Během téměř devíti let věznění vystřídal celkem osmnáct různých lágrů a věznic, např. Mírov, Jáchymov, Ruzyně, Opava aj. Na těchto místech zažil vše, co komunistický režim měl připraveno

10 časopis unie • 3–4/2018 • ročník XXII

pro politické vězně, čili nepřátele socialistického zřízení: buzeraci ze strany bachařů, hlad, zimu, ožebračování, tvrdou dřinu. Ani v kriminále se však skautingu příliš nevzdálil, skauti si zde totiž navzájem pomáhali.

Zdeňka Zeleného propustili z opavské věznice díky prezidentské amnestii v květnu 1960.

Jeho slova po propuštění byla tato: „Jsem rád, že jsem to přežil.

Zaplaťpánbůh, že jsem poznal kri­minál, že jsem poznal to moře dobrých lidí. Já to neberu zle, byla to cenná zkušenost.“ Byl však nadále pod dohledem tajných, a proto se rozhodl odejít do podniku Stavby silnic a železnic. Zde se mimo jiné specializoval na přestavby kostelů a jejich přemisťování.

Roku 1963 se Zdeněk Zelený oženil a brzy po sobě se mu narodily dvě dcery. I po svém propuštění pokračoval ve skautských aktivitách, i když čistě na soukromé bázi. V roce 1968 se aktivně podílel na obnovení Junáka – v dubnu 1968 se mu podařilo znovu založit středisko Maják, kde se pod jeho vedením scházelo 19 oddílů a více než 500 dětí.

V roce 1996 získal nejvyšší české skautské vyznamenání – Řád stříbrného vlka.

Dnes je jisté, že Zdeněk „Káďa“ Zelený patří k legendám skautského hnutí. Čest jeho památce!

ZE SVĚTA

Film o neslyšících vyhrál na Oscarech PŘIPRAVILA:

Ivana Hay Tetauerová / FOTO: www.swindonweb.com

N

a 90. ročníku Academy Awards, neboli Oscarech, které každoročně organizuje Akademie filmových umění a věd, byly oceněny nejlepší filmy roku 2017. Slavnostní ceremonie udílení největších cen filmového průmyslu se konala 4. března 2018 v Los Angeles.

Kdo tentokrát způsobil senzaci, která druhý den zachvátila celý facebookový svět neslyšících a ve Velké Británii plnila stránky všech novin?

Senzaci způsobil krátkometrážní snímek s názvem The Silent Child (20 min.) natočený ve Velké Británii, který získal Oscara v kategorii nejlepší akční krátký film (Short Live Action).

Hlavní postavu, neslyšící dívku Libby, hraje Maisie Sly z Velké Británie. Maisie je v reálném životě, stejně jako její rodiče, neslyšící. Narodila se 19. března 2011 v Plymouthu v hrabství Devon.

Tento film byl natočen za cílem zvýšit povědomí o schopnostech a potřebách neslyšících dětí. Snímek vypráví příběh čtyřleté neslyšící dívky Libby (Maisie Sly), jejíž slyšící rodiče

Víkend s FRONTRUNNERS

a starší sourozenci žijí kolem ní zaneprázdněný život, ze kterého se Libby cítí povětšinou vyloučena.

Rodina najme mladou ženu, sociální pracovnici jménem Joanne (Rachel Shenton), aby pomohla Libby připravit se na školu. Když Joanne začne prohlašovat, že Libby by měla být schopna jak odezírat, tak i komunikovat ve znakovém jazyce, stejně jako většina slyšících i Libbyini rodiče věří, že pouhé odezírání postačí, aby Libby mohla vést „normální“ život. Když ji Joanne i přes tyto předsudky začne učit daru komunikace, život Libby se rapidně změní.

Scénář k filmu režiséra Chrise Overtona napsala jeho snoubenka, zmíněná Rachel Shenton, známá britská seriálová herečka. Rachel se naučila britský znakový jazyk (BSL) již ve věku 12 let, aby mohla komunikovat se svým otcem poté, co náhle a nečekaně ohluchl po prodělání chemoterapie. Její znakovaný projev v BSL při přebírání Oscara byl splněním slibu, který Rachel dala neslyšící Maisie, jež při udílení Oscarů seděla v publiku.

PŘIPRAVILA:

Ivana Hay Tetauerová

Kdy: 19.–20. května 2018 • Kde: Praha, Česká republika

V

UNII číslo 5–6/2017 jsme psali o mezinárodním vzdělávacím programu pro neslyšící mládež – Frontrunners, který se již 13. rokem koná v dánském Castberggaardu blízko městečka Vejle. Vloni se jej zúčastnila první neslyšící Češka, Veronika Skohoutilová. Letos je zástupcem naší země Lenka Sagulová. Každý rok se také účastníci Frontrunners snaží uspořádat mezinárodní víkendovou zábavní akci pro sou-

časné i minulé účastníky Frontrunners a jejich přátele. Letos se bude akce Frontrunners konat u nás, v hlavním městě naší matičky země české, v Praze! Neváhejte a přijďte také – na programu jsou semináře, prohlídky po Praze, párty.

Podrobnější informace o programu a vstupném pořadatelé akce (Czech Deaf Youth a Frontrunners 13) zveřejní na Facebooku v nejbližších dnech.

Česká unie neslyšících

11

DISKRIMINACE

UMÍ

?

ČÍST A PSÁT

ilena Brožová (čerpáno i z materiálů Jana Wirtha) M FOTO: Lucie Sedláčková Půlpánová TEXT:

Nejméně jednou zažil každý z nás situaci, která nám nebyla příjemná. I já se s diskriminací osobně několikrát setkala. Ale jedna, ta nejsilnější a pro mě dosud těžko uvěřitelná, se stala mně i mému manželovi na úřadě.

T

ehdy jsme ještě nebyli svoji a potřebovali jsme pro naše dosud nenarozené dítě vyplnit formulář ve věci přiznání otcovství. Když si paní úřednice všimla, že na manžela znakuji, přerušila naše jednání s tím, že si máme objednat tlumočníka, protože „pán neslyší.“ Své jednání hájila tím, že jde o úřední jednání, kdy úřad potřebuje mít jistotu, že všichni účastníci řízení budou všemu rozumět. Vysvětlovala jsem, že ze své zkušenosti vím, že bude problém jiného tlumočníka sehnat, protože jejich dostupnost v našem kraji je mizivá. Tehdy jsem úřednici prosila, aby nám vyšla vstříc, protože potvrzení jsem potřebovala (měla jsem každým dnem rodit). Na to paní úředni-

12 časopis unie • 3–4/2018 • ročník XXII

ce zareagovala šokující větou: „A pán umí číst a psát?“ Toto sdělení v mé hlavě rezonuje dodnes.

Manžel tehdy nevěřil svým očím. „Cože?! Jestli umím číst a psát?!“ Naštěstí pro nás si zachoval chladnou hlavu a z úřadu jsme odcházeli sice s kladným vyřízením, ale emočně rozbouření. Manžel se mě pak přes den několikrát ptal: „Opravdu se takto zeptala?!“ a kroutil hlavou.

Celý den byl z toho nesvůj. Ona věta mu pořád ležela v hlavě… Na tento přístup jsme se rozhodli stěžovat si písemnou formou. Úřad i paní úřednice se nám nakonec omluvili. Dnes vím, že úřednice to nemyslela zle, i když tehdy to tak vyznělo. Pořád se

DISKRIMINACE

nám ale ta situace vrací, byť se dokážeme přes Neslyšící lidé, kteří se narodili v České repubni přenést trpkým pousmáním. lice, jsou Češi, přesto jejich rodným jazykem Proč jsme my, neslyšící a nedoslýchaví lidé, není čeština, ale český znakový jazyk. Ten je takto většinovou společností konfrontováni? plnohodnotným jazykem s vlastní gramatikou, Dostávají se do takových situací sami slyšící znakosledem (sled znaků a dalších gramaticlidé? Ne, tak proč se s nimi potýkáme my? Prokých aspektů, které dohromady utváří větu), tože neslyšíme? Nezní to směšně, absurdně? slovní zásobou apod. Od českého jazyka se To, že neslyšíme, neznamená, že nemyslíme! My však liší tím, že neexistuje jeho psaná forma. přece fungujeme jako ostatní, jen nejsme závisNeslyšící Češi se pro schopnost číst musí nalí na sluchu/zvuku, ale na svých očích a rukou. učit alespoň chápat psanou češtinu. Zde však Naše oči jsou našima ušima a naše ruce jsou narážíme na další problém. Neslyšící, který konašimi „ústy“, ať již volíme komunikaci v českém munikuje v českém znakovém jazyce, se učí znakovém jazyce či v písemné podobě českého český jazyk stejně jako slyšící člověk: Tak, aby jazyka. dobře vyslovoval a dorozuměl se. Ale s jakým Každý z nás je individualita. Albert Einvýsledkem? Neslyšící se nedomluví, protostein, moudrý to pán, řekl: „Každý je géže jeho mluva zpravidla není srozumitelná, nius, ale pokud budete posuzodokonce může dojít k psychickévat rybu podle její schopnosti mu bloku; za svou mluvu se ne„Porozumět si neznamená vylézt na strom, bude celý žislyšící leckdy stydí – tuší totiž, přizpůsobit se jedni druhým, vot žít s tím, že je neschopná.“ že nemluví jako slyšící. Umí i neLépe bych to sama nevyjádřila. umí psaný český jazyk. Čte bez ale pochopit Mezi námi žijí lidé, ať již slyporozumění. A přitom jeho intenavzájem svou identitu.“ šící nebo neslyšící, kteří ve ligence je srovnatelná s inteliVáclav Havel svém životě dělají rozhodnutí, gencí slyšícího člověka, ba může za která sami nesou odpovědbýt i vyšší! nost. Je to jejich právo a volba. My byJe to vůbec možné? Ano, je. V České chom to neměli odsuzovat, jakkoliv hodrepublice je možné vše. Ještě dnes fungunotit či se nad nimi povyšovat. Měli bychom se jí školy, kde není český znakový jazyk součástí snažit najít příčinu a případně se sami poučit. výuky, přestože Zákon o komunikačních systéVždyť chybami se člověk učí! Co tvoří podstamech neslyšících a ohluchlých osob ukládá zřitu lidského bytí? Porozumění, empatie a láska. zovateli školy povinnost zajistit žákovi/studenProč se tyto hodnoty z naší společnosti vytrátovi při výuce jemu dostupný komunikační kód. cí? Proč více nenasloucháme? Proč nemáme Je pravdou, že se tato situace začíná i v tomto více otevřené oči? Proč se diskriminace u neohledu zlepšovat, přesto je pořád co zdokonaloslyšících lidí „těžko“ odhaluje? Mají oni vůbec vat, a to dost! stejná práva jako slyšící lidé? Proč se jimi nikdo Že téma diskriminace je velmi zajímavé, ale více nezabývá? i palčivé, nám dokazuje velký zájem ze strany Tématem tohoto čísla je diskriminace, tenneslyšících. Ve svém příspěvku se jím zabývala to pojem je odvozený od latinského discriminaJana Havlová (Unie 1–2/2018), také Jan Wirth re a znamená zpravidla v negativním významu ve svých workshopech ve Znakovárně. Z diskurozlišování lidí na základě příslušnosti k nějazí, které vedl s neslyšícími účastníky, vyplývá, ké obecné skupině bez ohledu na jejich schopže s pojmem diskriminace úzce souvisí i přednosti, např. na základě rasy, pohlaví, sexuální sudek, což je emočně laděný, předčasný a neorientace, náboženského, politického a kulturnípodložený úsudek, který je doprovázen tzv. auho přesvědčení. Nás bude zajímat diskriminace dismem. Jde o termín pro diskriminaci nebo jazyková. předsudky vůči osobám, které jsou neslyšící

Česká unie neslyšících

13

DISKRIMINACE

nebo nedoslýchavé. Jan také zjistil, které „hlášky“ při setkání se slyšící populací jsou nejhorší: • „Potom Ti to povíme.“ Když se pak neslyšící zeptá, o co ve vyprávění šlo, je odbyt mávnutím rukou: „Ale nic, to nestojí za zmínku.“ Přitom se všichni smáli. Je to férové? Někdy neslyšící má to štěstí, že se dozví alespoň výtažek, tedy to, co bylo pro onoho posluchače zajímavé, či co si zapamatoval a byl právě ochoten to sdělit.

• „Ty neslyšíš? To jsi/jste chudák.“ Proč? Protože neslyší? Ale když od narození slyší či neslyší tak, jak je zvyklý, pak o nic nepřišel.

Nebo ano? O podobné zkušenosti ze světa nevidomých lidí píše zajímavě britský neurolog Oliver Sacks.

• „Ty můžeš řídit auto? Jsi/jste hluchý.“ Copak je na řízení auta potřeba především sluch?

Jistěže ne. Existuje i zatím nijak nepodložený názor, že neslyšící lidé jsou lepšími řidiči, protože díky zesílenému vizuálnímu vnímání jsou pozornější. Na toto téma by byl zajímavý výzkum.

• „Ty tak krásně mluvíš na to, že jsi hluchý.“ Nikdo se však nepozastaví nad obsahem.

Jde o důsledek orální metody komunikace na školách a s ní spojeného předsudku, že když

netolerance lidských práv

neslyšící nemluví, je zkrátka hloupý. Závažnějším problémem však je, že neslyšící mají problém s porozuměním textu!

• „Nemůžeme Vás přijmout, netelefonujete.“ To je diskriminace jako hrom. Přitom se nikdo nepozastaví nad tím, že žijeme v době, kdy se užívá vyspělé techniky skrze počítač nebo mobily. Komunikuje se přes různé platformy jako Facebook, WhatsApp apod. A pro zaměstnavatele je přitom stále nepřekonatelný problém přijmout neslyšícího zájemce, který je šikovný, jen proto, že NETELEFONUJE. A s tím jde ruku v ruce předsudek, že s neslyšícím se nelze domluvit. Nepřijde vám to hodně zvláštní?

• „Tvé/Vaše děti slyší? Tak to je dobře.“ Proč?

To je důsledek pohledu, že neslyšící se rovná hloupý. Když jsem byla těhotná, na dítě jsem se moc těšila a neřešila jsem, zda bude slyšet. Pro mě bylo důležité, aby bylo zdravé.

A šťastné. Slyšící lidé to zřejmě myslí dobře.

Ano, když budou děti slyšet, budou mít možná jednodušší život. Je to však vždy pravda? A co se na to podívat z opačného pohledu, nebudou mít spíše něco navíc? Například schopnost dobře a zřetelně artikulovat?

Umět znakový jazyk?

neuvědomování si vlastní skutečné hodnoty

odsouzení upírání práv na něco

ponižování DISKRIMINACE kvůli barvě, pohlaví, náboženskému vyznání, hluchotě apod.

omezování

primitivnost a arogance ubližování

nerespektování potřeb druhých

14 časopis unie • 3–4/2018 • ročník XXII

znevýhodňování oproti jiným

DISKRIMINACE

Neslyšící lidé s předsudky musí žít, není to lehké. Vyprávění neslyšících natočená na workshopu Znakovárny jsem se svolením Jana Wirtha přeformulovala do těchto tří krátkých příběhů/příkladů.

Rodičovské právo

Příběh o upření matčiných práv. Jde o velmi smutný případ, který měl dokonce dohru u soudu. Stal se neslyšící matce, která pečovala o své dítě. Babička si však myslela, že matka péči nezvládá. Vnímala ji jako slabomyslnou a nehodící se pro výchovu dítěte. Nevěřila, že matčina výchova bude fungovat, a měla obavu, že dítě bude mít špatnou budoucnost. Proto se babička obrátila na soud se žádostí o svěření dítěte do její péče. Soud žádost musel řešit, a proto poslal matku na psychologické vyšetření, během kte­rého měla vyplnit test v českém jazyce. Už tento fakt byl pro neslyšící matku stresující. Nebyla si stoprocentně jistá, zda otázkám rozumí. Tlumočníka k dispozici neměla. Výsledky testů „potvrdily“, že paní se nehodí na výchovu dítěte. Na základě toho soud svěřil péči o nezletilé dítě babičce. Ale pamatoval soudce na práva neslyšící matky? Vzal v potaz, že musela vyplnit test, který pro ni nebyl jazykově přístupný? Jak se musela neslyšící matka cítit? Jak se měla bránit?! Byla hodně zoufalá a toto ji zlomilo. Své dítě ale miluje a má s ním dobrý vztah. Podle vyprávění jde o neslyšící inteligentní ženu, která má vlastní jazyk – znakový jazyk – a svou kulturu. Je správné, aby na základě testů pro slyšící lidi byla upřena neslyšící matce její rodičovská práva?

Psychologické testy

I v tomto příběhu Jan Wirth poukazuje na jazykovou bariéru, která je diskriminující. Mezi námi žije hodně chytrých neslyšících osobností, kte-

ří plnohodnotně komunikují ve svém znakovém jazyce, mají ale problém s porozuměním textu v českém jazyce. Pokud absolvují písemný psychologický test, který je primárně určený pro slyšícího adepta, výsledky testu budou zkreslující a silně v neprospěch neslyšícího. Takto vznikají domněnky, že testovaný neslyšící je slabomyslný! Ale nikdo se už nezabývá tím, proč tomu tak je… Při testování znalostí neslyšících účastníků se musí připravit takové podmínky, aby zvládli porozumění textu. Mají právo na využívání tlumočnických nebo přepisovatelských služeb.

Diskriminace naruby

Na vysoké škole, kde studují slyšící i neslyšící studenti, se často požaduje zpracování písemného textu. Může to být formou testu, seminární práce či referátu. Profesoři často v „dobré víře“ neslyšícím studentům tento typ úkolu prominou. Ale proč? Kde se mají neslyšící studenti naučit tuto dovednost, která se jim může hodit i v budoucím povolání? Nehledě na to, jak tuto situaci mohou vnímat slyšící spolužáci? Může pak docházet k předsudkům typu: „On je neslyšící, proto je neschopný se připravit v písemném projevu.“ Je to správné?

Abychom se takovým situacím vyhnuli, je nutno oprostit se od představy, že jeden je druhému nadřazen na základě schopnosti slyšet. Uvědomit si, že dávat někomu najevo, že život bez sluchu je marný a nešťastný, je velmi špatné. Neslyšící člověk je jako slyšící, žije svůj život, má svou kulturu a svůj jazyk. To, že se potýká s jazykovými překážkami, které jsou dány netolerancí okolí, nesnižuje nijak jeho úroveň. Když narazíme na člověka, který žádný jazyk nemá, protože mu to vlivem jeho životního osudu nebyl umožněno, potom jej berme takového, jaký je. Je to velmi těžké. Chce to empatii, toleranci a respektování. Ale jde to. Jen je třeba nejdříve přemýšlet, hledat příčinu a pak jednat.

Česká unie neslyšících

15

Jízdu vnímám až od zatáčky

6.

Osmadvacetiletý bobista Jakub Nosek se stal historicky prvním českým sportovcem se sluchovou vadou, který se zúčastnil zimní olympiády. Zároveň je atletem, který nás reprezentuje na mezinárodních soutěžích pro neslyšící závodníky.

Monika Ťuláková a Petr Pánek FOTO: Martin Jarůšek TEXT:

ROZHOVOR

Jakube, dovolte, abychom se zeptali – jakou máte ztrátu sluchu?

Na levém uchu 99%, na pravém 85%. O sluch jsem přišel ve třech letech po zánětu mozkových blan. Jelikož nosím jen jedno sluchadlo, chybí mi prostorové slyšení.

Víte o tom, že jste se na olympiádě stal prvním sportovcem s těžkým sluchovým postižením?

Ano, vím. Ale na olympiády jezdí i sportovci s různým zdravotním postižením.

Vloni jste přitom úspěšně závodil na deaflympiádě v Turecku.

Ve skoku do dálky jsem skončil čtvrtý. Desetiboj jsem ale musel ze zdravotních důvodů vzdát, bolela mě achilovka. Podvědomě jsem se navíc šetřil na zimní olympiádu.

Jaký je rozdíl mezi deaflympiádou a olympiádou?

Obrovský. Olympijské hry jsou pro sportovce největší sportovní událostí. Rozdíl vidíte nejen v organizaci a v propracování všeho kolem, ale i v zájmu novinářů. Letos v Pchjongčchangu byly postaveny dvě olympijské vesnice – jedna u moře pro halové sporty, druhá v horách pro lyžaře a bobisty. V obou olympijských vesnicích se nacházely dva vysoké paneláky pro ubytování olympijských týmů a velká jídelna pro sportovce a jejich doprovod.

Jak jste se dostal z atletiky na boby?

Studoval jsem fyzioterapii na FTVS, kde jsem se ve čtvrtém ročníku potkal s pilotem bobů, který mě znal i z atletiky. Pro závodní bobisty jsou důležité právě ony atletické vlastnosti jako rychlost, odraz nohou, síla a výbušnost. To vše jsem uplatňoval v atletice. Nabídl mi vyzkoušet si závodně boby a já to přijal.

Jak vypadá Váš trénink jízdy na bobech?

V letní přípravě trénujeme atletiku, hlavně běhy a odrazy, dva měsíce před prvním startem přidáváme posilovnu. Je nutné mít zpevněné celé tělo. Tady v Česku je jen jeden venkovní tre-

nažér pro závodní boby, a to v Liberci. Na kolejnicích se tam trénují starty. Bohužel, v Česku není žádná bobová dráha. Za ní musíte jezdit do Německa nebo Rakouska. Sezóna začíná v půlce listopadu, na konci října jezdíme na čtrnáctidenní soustředění, nejčastěji do Německa. V sezóně pak pravidelně jezdíme Evropský i Světový pohár.

Vy jste takový sportovní obojživelník. V létě závodíte v atletice, v zimě na bobech. Člověka napadne přirovnání k Ester Ledecké…

U českých bobistů jsem nyní skutečně výjimkou, že dělám dva různé sporty na vrcholové úrovni. Dříve bylo u bobistů standardem, že mnozí bobisté dělali zároveň atletiku, ale v současné době to již neplatí. Český tým v akci

Mimochodem, viděl jste se s největší českou hvězdou jihokorejské olympiády, s Ester Ledeckou?

Ano, viděli jsme se. Nejčastěji v jídelně, která byla pro všechny sportovce společná. Ale nemluvil jsem s ní. Měla kolem sebe vlastní organizační tým, který jí na této olympiádě moc volna nedával.

Jak vypadá váš přechod ze zimního bobování na letní atletiku?

Po únorové olympiádě v Pchjongčchangu jsem si dal týden úplného volna. Pak jsem postupně začal s aerobním tréninkem. Atlet si musí zvyknout na poměrně rozdílný způsob běhání.

Na bobech běháte z kopce dolů, v atletice po rovině. Jako doplňkové sporty jsem si přibral plavání a jízdu na kole. Letos poprvé v životě z atletiky uberu; nekonají se žádné velké atletické závody a já se již cítím unavený. Potřebuji si

Česká unie neslyšících

17

ROZHOVOR

odpočinout i psychicky. Olympiáda v Jižní Koreji mě fyzicky i emočně vyčerpala.

Závodíte ve dvojbobu i čtyřbobu. Ve čtyřbobu obsazujete pozici brzdaře. V čem spočívá vaše funkce?

Před startem máme 60 vteřin na to, abychom vyrazili na dráhu. Stojíme u připraveného bobu a naposledy se musíme zkoncentrovat. Pravé křídlo pak dává povel ke startu. Startovní rytmus se skládá z pěti fází: výdech – brzdařův signál „DOBRÝ“ – pilotův signál „DOBRÝ“ – jeden výdech/krátká pauza – „START“! Má funkce spočívá v tom, že naskakuji jako poslední. Ve čtyřbobu skládám po křídlech jejich roztlačovací madla. Během jízdy se všichni kromě pilota pevně držíme a mojí poslední úlohou je v cíli včas zabrzdit rozjetý bob.

Pak už nezbývá než se pevně držet držáků, abychom nevypadli. Jízdu začínám vnímat až tak od šesté zatáčky. Na startu Evropského poháru je třeba 50 posádek bobů, boby startují zhruba dvě minuty po sobě. Jedno kolo tak zabere hodinu a půl. Bezpečnost na dráze je zajištěna přítomností kamer a rozhodčích.

Popište nám start takového závodu.

Po odstartování naskakuje do rozjetého bobu jako první pilot, po něm buď levé nebo pravé křídlo a nakonec brzdař. Křídla při naskakování překřižují nohy a musí být sehraná. Brzdař naskakuje poslední. Jakmile naskočí, zařve na posádku pokyn „HOP!“, signál, že křídla si můžou sednout. Do té doby sedí obě křídla v polosedě.

Nejprve si natáhne nohy křídlo sedící před brzdařem, po něm druhé křídlo.

S dobrým startem se může zajet i dobrý výsledek. Na startu závisí zhruba 25 % výsledku.

Dalších 25 % dělá práce pilota. V dnešní době však polovinu úspěchu dělá kvalita materiálu a ocelových nožů.

Například teď v Pchjongčchangu měl náš bob třetí a čtvrtý nejlepší start. Naše posádka byla dobře naladěna. Na světovou elitu však ztrácíme kvůli materiálu, světová špička má kvalitnější boby.

18 časopis unie • 3–4/2018 • ročník XII

Bobisté při startu

Brzdíte také během jízdy, třeba v zatáčkách?

Ne, za jízdy se brzdit nesmí, jednalo by se o poškození struktury ledu a za to jsou vysoké pokuty. Ovládání bobu je práce pilota. Já brzdím až za cílem. Používáme ozubenou ocelovou brzdu, která se zarazí do ledu.

A jak vypadá práce pilota?

Pilot bob řídí. Drží v ruce „špagáty“ z tvrdé gumy, kterými mechanicky ovládá středový kloub bobu s předním párem nožů. Tyto nože konají pohyb nejen doprava a doleva, ale i nahoru a dolů. Pilot musí umět sledovat dráhu ledového koryta. Chybnou práci pilota poznáte podle toho, že bob nejede plynule, ale bouchá do mantinelů vlevo vpravo. Naučit se obstojně pilotovat trvá čtyři a více let. Například náš pilot Dominik Dvořák najezdil za tuto sezónu 250 jízd a spadli jsme asi jen dvakrát třikrát…

Spadnout v korytu však může i mistr světa či olympijský vítěz. Záleží i na rychlosti a tvrdosti dráhy.

Už jste někdy pilotoval bob?

Zatím ještě ne, ale rád bych si to někdy během tréninku vyzkoušel. Je potřeba mít vůdčí vlastnosti a být flegmatikem a pohodářem. Pilotem by neměl být cholerik. Je třeba počítat s tím, že začínající pilot bude dělat spoustu chyb.

Pilot navíc zajišťuje servis bobu a shání si celou posádku. To my, brzdaři, si to „jen“ odběháme.

Připomeňme si ještě výsledek z jihokorejské olympiády…

Na dvojbobu jsme dojeli na 17. místě, ve čtyřbobu na 21. místě.

Spokojenost?

Chtěli jsme se umístit o pár míst lépe, zajet lepší časy. Ale být sedmnáctí na světě není špatné. Na celém světě je kolem 80 profesionálních

ROZHOVOR

pilotů bobů, na olympiádu se jich dostane pouze 30. A Česká republika tam měla dva piloty s dvěma posádkami.

Měl jste už někdy na bobu nehodu?

Před dvěma lety při závodě Evropského poháru v německém Altenbergu se náš bob převrátil.

Odnesla to moje vykloubená klíční kost.

Když se převrátí bob, je posádka diskvalifikována?

To sice není, ale nabere takovou ztrátu, že prakticky skončí poslední. Podmínkou je, že musí do cíle dojet celá posádka. Když někdo „vypadne“, je bob diskvalifikován.

Už se vám někdy stalo, že vám bob ujel?

Ještě ne, ale nedávno na Evropském poháru jed­ né polské posádce čtyřbobu. Divákům to může připadat legrační, ale brzdař čtyřbobu před sebou tlačí půltunový kolos. Bobisté běží maximální rychlostí a v té je potřeba správně trefit nastupovací nárazník. Někdy se stane, že křídlo špatně naskočí na nárazník. V tréninkových jízdách se většinou pustí a klouže se po ledě, ale v závodě je potřeba jej nějakým způsobem dostat do bobu i za cenu na startu ztracených setin, aby posádka nebyla diskvalifikována.

Kolik váží takový závodní bob?

Dvojbob váží kolem 190 kg, s posádkou se musí vejít do 390 kg. Čtyřbob váží kolem 230 kg a s posádkou má váhový limit 630 kg.

A jak rychle jezdíte?

Teď v Pchjongčchangu jsme měli maximální rychlost dvojbobu, a to 140 km/h. Nejrychlejší dráha je ve Vancouveru v Kanadě, kde padl světový rychlostní rekord: Čtyřboby na ní dosáhly rychlosti 156 km/h. Evropské tratě jsou o něco pomalejší, jezdí se tu maximálně 130 km/h.

Na trénink musíte do zahraničí. Kde trénujete nejčastěji?

V německém Altenbergu v Krušných horách, nedaleko Cínovce. Je tam zároveň i nejtvrdší

a nejtěžší ledová bobová dráha na světě. Uprostřed dráhy je speciální 360° zatáčka, tedy obkroužíte celé jedno kolo, gravitační přetížení zde dosahuje hodnot až 6 G.

Co to znamená?

Přetížení 6 G znamená, že na vás působí 6x větší tíhová síla gravitace, než když se normálně pohybujete. Já vážím 100 kg, ale v této zatáčce jako bych vážil 600 kg. Pro představu: Abyste se v okamžiku této zatáčky mohl dostat z bobu ven, musel by vás vytáhnout autojeřáb.

Závodí se na bobech i v létě?

Ano, v letních měsících se občas pořádá MS ve startech. Je to vlastně jen postavený trenažér podobný tomu našemu v Liberci. My jsme byli jako tým na jednom MS v roce 2016 v Rumunsku, kde bral pilot Dominik Dvořák s Kubou Havlínem zlato ve startech s dvojbobem, zatímco my ve čtyřbobu jsme byli stříbrní.

Dá se závodním bobováním uživit?

Pokud nemáte rodinu nebo si nežádáte o hypotéku, tak ano. Ale plat je jen pro ty nejlepší z nás. Všichni bobisti z reprezentace takové podmínky nemají. Dostáváme plat od ministerstva vnitra.

Letos v Jižní Koreji jste byl na své první olympiádě. Kolikrát jste již startoval na deaflympiádách?

Zatím třikrát: v Taipei (2009), Sofii (2013) a v Samsunu (2017).

A na kolika mistrovstvích světa neslyšících atletů?

Také třikrát: v Izmiru (2008), Torontu (2012) a ve Staré Zagoře (2016). Příští rok v červenci se chci zúčastnit atletického ME neslyšících v Německu.

Chtěl byste v bobech závodit i za čtyři roky v Pekingu?

Ano, rád bych. Snad mi to vyjde.

Česká unie neslyšících

19

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI

Vinického Pěsti ve tmě

Petr Pánek FOTO: archiv Emy Vinické TEXT:

Před zápasem v Kladně, 1946

Měl vše, co chtěl. Stal se respektovaným boxerem, oblíbeným hercem, měl hezkou ženu i dobrou práci. Chyběla mu jen jedna věc.

Aby se narodil v jiné době. Vzdělaný a talentovaný neslyšící amatérský sportovec žil ve špatné době. Podobně jako brněnskému Vaňkovi říkali hluchoněmý Plánička, Nebřenskému z Řevnic hluchoněmý Koželuh, tak i Jiří Vinický se stal pro své slyšící vrstevníky hluchoněmým Jakšem.

J

iří Vinický by se letos v únoru dožil 90 let.

Protože je však už dlouho po smrti, povídali jsme si o jeho zajímavém životě s manželkou – vdovou Emou Vinickou. Ve svém příjemném dejvickém bytě se ponořila do vzpomínek a začala vyprávět…

Dítě Vinický

Jiří se narodil 20. února 1928 na pražském Pohořelci do slyšící rodiny. Jeho rodiče však

«

1939 – žákem Pražského ústavu pro hluchoněmé

20 časopis unie • 3–4/2018 • ročník XXII

pocházeli z ukrajinského Kyjeva. Po Říjnové revoluci v roce 1917, která vynesla do čela revolucionáře Lenina a Trockého, museli z Ruska uprchnout před bolševiky. Viničtí měli totiž šlechtický původ a velký majetek. V Kyjevě vlastnili dům s 15 pokoji, který jim komunisté zabrali, a rodině hrozilo vězení. Po náročné cestě přes Polsko, kde paní Vinická potratila, se dostali do nově vzniklého Československa a usadili se v Praze na Pohořelci, kousek od Strahovského kláštera a na dohled Hradčan.

V Praze se Vinickým narodili rychle po sobě tři synové: Vladimír, Pavel a Jiří a pak ještě dcera Věra. Tu měl Jiří ze svých sourozenců nejraději. Bohužel, Věra ve čtyřech letech zemřela na zápal plic. Nejstarší Vladimír později padl v květnu 1945 během Pražského povstání. S Pavlem si Jiří moc nerozuměl, byl málomluvný, uzavřený do sebe. Jiří byl zřejmě už od narození silně nedoslýchavý. Po celý život

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI

plynule ovládal oba jazyky – český znakový jazyk a češtinu.

Malého Jiřího rodiče zanedbávali, nevěnovali se mu. „Jiří neměl šťastné dětství,“ vzpomíná manželka Ema. „Jeho máma zametala park na Petříně a sotva uživila rodinu. Žili v suterénu činžovního domu, šest lidí v jedné místnosti. S manželem se často hádala a nikdy si nezvykla, že z bohatství přešla do chudoby.“

Svou mámu i bratra Pavla naposledy viděl na své svatbě v roce 1959. Poté spolu přerušili kontakt.

Žák Vinický

Od roku 1935 byl Jiří žákem Pražského ústavu pro hluchoněmé na Smíchově. „Manžel na tu dobu velmi rád vzpomínal, byli skvělý kolektiv,“ říká Ema Vinická. Učila je řádová školská ses-

Česká unie neslyšících

21

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI

tra Konstancie. Z jeho spolužáků dítě lepší svět. Lepší než ten, ve se později stal známým například kterém žili. Vinický už navíc jedTomáš Šíma, otec současné tluno dítě měl, z prvního manželství. močnice Moniky Boháčkové a „zaJeho první ženou byla Hedvika Mikladatel“ neslyšícího rodu Šímů kulášová, se kterou měl dceru Zuz Liberce. Ke starším spolužákům zanu. a později celoživotním přátelům Jiří Vinický se pěkně oblékal. patřili ještě Vladimír Buberle a Ka- Čalounický učeň v Kladně, 1944 Rád nosil oblek, který mu ušil špičrel T. Sever, s nímž Jirku navíc pokový neslyšící krejčí Karel Tomáš jila záliba v boxu. V červnu 1943 Jiří absolvoSever. Hodně se vzájemně navštěvovali. val smíchovský ústav a nastoupil do učiliště „Karel Sever byl o 22 let starší než můj manv Kladně. žel, ale stejně jako s Vláďou Buberlem, i s ním manžela pojilo celoživotní přátelství. Sever Čalouník Vinický v mládí také závodně boxoval, ale to bylo ještě Od září 1943 byl Jiří učněm Učňovské školy pro ve Vídni, kde se vyučil pánským krejčím. Hodně živnosti dřevodělné. Zde se vyučil čalouníkem. jsme se pak navštěvovali i s jeho ženou, slav„Asi byl ovlivněn svým nejlepším kamarádem nou neslyšící tanečnicí Mobi Urbanovou,“ dodáVláďou Buberlem, jehož táta také pocházel vá paní Ema. z carského Ruska. Buberle se rovněž vyučil čaSe svým budoucím manželem se Ema selouníkem a později dokonce založil obor čalouznámila na turistice neslyšících v roce 1955. ník pro nevidomé na pražském Klárově ústavu,“ Svatbu měli 31. prosince 1959 na Staroměstříká Ema Vinická. Po složení závěrečné zkoušky ském náměstí. v červnu 1945 nastoupil jako čalouník do Tatry Smíchov. Tady dělal čalouněné sedačky do Sportovec Vinický všech typů vlaků. Pracoval zde přes 30 let, až Vinický byl celý život vášnivým sportovcem. do svého předčasného invalidního důchodu. „Už jako malý kluk uměl bruslit na kolečko„Musel pak odejít ze zdravotních důvodů, vých bruslích. Rád jezdil na kole, v zimě jezdil z boxu měl poškozené oči. Trpěl koncentrickým do Krkonoš lyžovat, na sjezdovky i běžky, v létě zúžením zorného pole, což je tzv. tunelové viděchodil pravidelně plavat, byl členem Sokola ní. Nejhorší to bylo v zimě, kdy byla tma. Musela Slavie. Auto jsme neměli, zato jsme každé léto jsem manžela doprovázet ráno do práce a odcestovali, ať už s Čedokem, nebo s neslyšícípoledne jej vyzvedávat. Ve tmě téměř neviděl. mi turisty. Mnoho let jsme chodili na turistiku Někteří kolegové z práce to špatně pochopili s Vláďou Čížkem a později s Josefem Bezema posmívali se mu kvůli tomu. Jirku to hodně kem,“ říká Ema Vinická. Cestovali nejčastěji mrzelo,“ vzpomíná Ema Vinická. vlakem a autobusem, do zahraničí i letecky. Několikrát byli v RumunManžel Vinický sku a Bulharsku. „Procestovali „Jirka byl elegán, přitom velmi jsme celé Československo, ale charakterní, čestný člověk. V živonejvíce se nám líbilo na slovenskotě neřekl jediné sprosté slovo. Co -polském pomezí Oravy, Západní slíbil, to splnil. A třeba první pusu Tatry – Roháče. I když byl manžel jsme si dali až po roce. Byl veselé veselé povahy, měl rád klid. Každé povahy, rád si pro sebe doma zpíráno jsme si udělali výšlap k něval, i když špatně slyšel, hodně kterému tatranskému plesu a tam Novomanželé četl.“ Děti spolu žádné neměli. Nese v ledové vodě sám koupal,“ vyJiří a Ema Viničtí, 31. 12. 1959 chtěli. Jak Ema říká, chtěli pro své práví Ema Vinická.

22 časopis unie • 3–4/2018 • ročník XXII

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI

Boxer Vinický

Největší sportovní vášní Jiřího Vinického byl však box. Rohování, jak sám boxu říkal, se intenzivně věnoval devět let, od roku 1944 do 1953, kdy musel kvůli úrazu skončit. S boxem začal už v 16 letech na učňovské škole v Kladně, do kladenského boxerského oddílu vstoupil v roce 1944. O dva roky později se vrátil do Prahy a přestoupil do boxerského klubu SK Slavie Praha. Ten měl pronajatý ring v pasáži Paláce U Stýblů na Václavském náměstí, hned u kina Alfa.

Dosáhl pěkných výsledků, přestože boxoval proti slyšícím – kromě Prahy i v dalších městech – Piešťany, Prostějov, Vídeň… Z neslyšících se boxu věnoval také Karel Sever, ale to ještě za první republiky. Pak už nikdo. Škoda, že box nikdy nebyl deaflympijským sportem.

Boxerský klub SK Slavie Praha zápasil v první lize. Zápasy hrál klub v Lucerně. A zápasit v pražské Lucerně znamenalo patřit k absolutní špičce. Konaly se tu nejslavnější zápasy československého boxu, na které chodily i tři tisíce diváků. Málokdo ví, že Lucerna měla být původně hokejovým stadionem. Stavitel Václav Havel st. ale projekt přepracoval na společenský sál.

K ligovým zápasům nastupoval i Vi­nický. Jeho největším sportovním úspěchem bylo asi vítězství nad boxerem Hellebrantem (1951), který tehdy patřil k širší čsl. špičce. Slyšící kolegové z oddílu nazývali Vinického hluchoněmým Jakšem, podle našeho slavného boxera Vildy Jakše, legendy prvorepublikového boxu. Oba byli sokolové, oba byli svou profesí vyučení čalouníci. Oba měli ve své povaze bojovat do posledního dechu, nevzdávat se. Viděli jste film Pěsti ve tmě (1986) s Markem Vašutem v hlavní roli? Byl natočen právě na motivy příběhu Vildy Jakše. Stejného příběhu, jaký prožil i Jiří Vinický…

Ze zápasu s Hellebrantem, Lucerna, 1951

Ve svém posledním ligovém utkání v Prostějově roku 1953 dostal od zkušenějšího boxera nakládačku. Utrpěl úraz oční sítnice a s boxem musel ve 25 letech okamžitě skončit. Ani potom však na box nezanevřel a aktivně jej sledoval.

Jeho velkým vzorem se stal americký boxer Cassius Clay, později všem lidem na světě známý jako Muhammad Ali…

Herec Vinický

Po těžkém úrazu musel Vinický z boxerského ringu odejít. Na doporučení svých dvou přátel – Buberleho a Severa – se Vinický začal věnovat ochotnickému di­V nejúspěšnější hře vadlu neslyšících. AmaŽenichové, na festivalu Jiráskův Hronov, térským divadelním her24. 8. 1954 cem byl po celá padesátá léta. Hrál s neslyšícími v několika především veselohrách, opakovaně je zvali na festival do Jiráskova Hronova. Zde sklidili největší úspěch v roce 1954, kdy získali první festivalovou cenu s veselohrou Ženichové. Zásluhu na tom kromě neslyšících herců měl i herec Národního divadla Bohumil Záhorský, režisér jejich vítězné hry Ženichové.

Zachovaly se fotografie i filmové záběry s divadelním hercem Vinickým v trojroli vojáka, klarinetisty a prince Alamira ve hře Strakonický dudák, v úloze Pandolfa ve hře Stará historie, v roli rytíře ve hře Ženichové, jako kapitána v dramatu Pomník a námořníci. Hrál spolu s dalšími neslyšícími herci té doby – Vláďou Buberlem, Karlem Severem, Mobi Urbanovou, Janem Suchým, Břetislavem Veselým, Otýlií Hořejšovou, Marií Veselou, Janou Brejchovou, Olgou Masníkovou, Richardem Šebelou a dalšími. Diváci tleskali jeho výkonům především v dnes již zaniklém vyšehradském divadle Na Slupi.

Navždy si však budeme Vinického pamatovat jako charakterního člověka a našeho jediného špičkového neslyšícího boxera.

Zemřel na infarkt 14. ledna 1984 v pouhých 55 letech.

Česká unie neslyšících

23

(POLO)ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY

V letech 2014–2016 vycházel v Gongu seriál (Polo)zapomenuté příběhy.

Po zániku Gongu vám nyní v Unii nabízíme jeho volné pokračování.

1. DÍL (Polo)zapo menuté pří běhy

Alois Novák, umučený ředitel V listopadu uplynulo 56 let od smrti velmi zajímavého člověka. Přestože byl Alois Novák slyšící, jeho život byl natolik spojován s neslyšícími, že jsem jej zařadil do našich příběhů. Přitom nebýt Února 1948, mohlo být vše jinak…

M

alá moravská vesnice Přemyslovice na Prostějovsku je zajímavá jen tím, že jako jediná obec u nás nese jméno prvních českých králů.

A snad i tím, že iniciovala vznik krycího jména Přemysl pro jednoho údajného spolupracovníka Státní bezpečnosti. Vše začalo první letní den roku 1894, kdy se tu manželům Novákovým narodil syn Alois. Po gymnáziu v Kroměříži vystudoval bohosloví v Olomouci a roku 1918 byl vysvěcen na kněze.

Jako katecheta (učitel náboženství) působil v letech 1922–1927 v Zemském ústavu pro hluchoněmé děti v Lipníku nad Bečvou a v letech 1927–1932 ve Výmolově ústavu v Praze-Radlicích. V roce 1924 složil odbornou zkoušku z vyučování hluchoněmých, další pedagogické zkoušky ještě v letech 1927 a 1935. Ředitelem Pražského soukromého ústavu pro hluchoněmé na Smíchově se stal 1. ledna 1932.

Ještě v květnu téhož roku je k ústavu připojena První pomocná škola městská pro hlu-

24 časopis unie • 3–4/2018 • ročník XXII

choněmé (založená roku 1917, sídlila v budově chlapecké školy na Jánském náměstí). Ve stejném roce ruší ústav německé oddělení, ve kterém zbylo již jen 12 dětí v jednotřídce s dětmi velmi rozdílného věku. Od září 1932 se tedy v Pražském ústavu pro hluchoněmé vyučovalo už jen česky. V roce 1932 je zřízeno ve smíchovské školy v Holečkově ulici první oddělení specializované na nedoslýchavé žáky.

Ve stejném roce 1932 ředitel Alois Novák zakázal používat ve své škole znakový jazyk.

Smíchovský ústav se tak stal poslední školou v Československu, kde zakázali znakový jazyk.

Důvodů, které vedly ředitele Nováka k zavedení čisté orální metody, bylo více: usnesení a důsledky Milánského kongresu (1880), zvolení Viktora Parmy zemským školním inspektorem (1923), učební úspěchy Výmolova ústavu v Radlicích (1926), založení mateřské školy na Smíchově a tím přijímání dětí již od čtyř let věku (1929) i to, že Alois Novák sám znakový jazyk neuměl.

(POLO)ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY

Čistá orální metoda v podání Aloise Nováka znamenala, „že není přípustno při jakémkoliv školním vyučování ani při vysvětlování pojmů užívati posunů, čímž však není zakázána dramatisace děje při vyučování, ani nikdo nemůže a nechce brániti, aby chovanci si mezi sebou mimo školu neukazovali posuny, které si vymyslí neb z domova donesou“.

V létě roku 1936 byl ředitel Novák hlavním organizátorem velkolepých oslav 150. výročí smíchovského ústavu. Patrony oslav se stali Hana Benešová, manželka prezidenta republiky, Karel Baxa a Petr Zenkl, současný i budoucí primátor Prahy, a kardinál Kašpar. Dorazilo několik set hostů, včetně zahraničních delegací.

Když tři roky poté začala druhá světová válka, byla to tragédie nejen pro celou zem, ale znamenalo to i osobní konec ředitele Nováka.

Přestože se po celou dobu choval statečně a v jeho škole pokračovalo vyučování i v době protektorátu, po válce využili někteří lidé situace k vyřizování účtů. Jedním z takových byl i školník Jan Herník. Snad z důvodu nenaplněných očekávání, snad z nějakých osobních, podal na svého ředitele udání, že za války spolupracoval s gestapem. Záminkou bylo, že v budově smíchovské školy sídlila za války služebna protektorátního četnictva. A ředitel Novák, který měl ve škole služební byt, tam byl několikrát spatřen, jak se vybavuje s českými (!) četníky, kteří pracovali pro Německou říši.

Udání se díky svědectví řádových sester, které se svého ředitele zastaly, naštěstí nepotvrdilo, ale stín pochybností už zůstal. Když pak přišel Vítězný únor 1948, komunisté si v první řadě došlápli kromě politických oponentů také na církev. Hned druhý den po převratu, 26. února 1948 v 5 hodin ráno, si Státní bezpečnost (StB) přijela pro ředitele Nováka přímo do jeho bytu, kam se už nikdy nesměl vrátit. Nejprve ho vyslýchali na služebně v Bartolomějské, pak jej převezli do Brna, kde se stal jedním z posledních vězňů na Špilberku. Padesátá léta strávil jako vězeň v nápravně pracovním táboře Mírov.

Mírovská věznice byla považována za jedno z nejkrutějších vězení pro politické vězně, se

kterými zde bylo zacházeno hůře než s nejtěžšími zločinci. Běžné bylo odpírání kontaktu s rodinou, odepírání léčby a léků a kruté mučení, které bylo příčinou úmrtí řady vězňů. Z Mírova byl Novák propuštěn s podlomeným zdravím až v roce 1957.

Poslední čtyři roky jeho života není snadné jednoznačně dokumentovat. Jisté je, že v Archivu bezpečnostních složek Ministerstva vnitra ČR je archivován svazek Aloise Nováka, a to pod krycím jménem Přemysl. Pod registračním číslem 1993 tam je doložen opakovaný kontakt mezi StB a Aloisem Novákem v době od 7. 10.

1957 do 11. 12. 1959 a pod registračním číslem 05483 v období od 8. 3. 1960 do 25. 5. 1960.

Samotný záznam v Archivu bezpečnostních složek však neznamená nic jiného než to, že se Státní bezpečnost o uvedenou osobu z jakéhokoliv důvodu zajímala a vedla si o ní databázi v Evidenci zájmových osob (EZO). Zda těžce nemocný Novák podepsal skutečně spolupráci se StB, to se už zřejmě nikdy nedozvíme…

Závěr života prožil Alois Novák v osamění v Myslíkově ulici v Praze. Poslední rok, když už nikam nechodil, se o něj starala řádová sestra, paní Novotná. Zemřel v naprosté samotě dne 4. listopadu 1961. Lidé ze smíchovské školy se o smrti svého bývalého ředitele dozvěděli až mnohem později.

Příště: sestra Paulina

Učitelský sbor smíchovského ústavu ve 30. letech 20. století. Ředitel Alois Novák v prostřední řadě uprostřed. Školník Jan Herník v horní řadě zcela vlevo.

Česká unie neslyšících

25

KOUTEK PSYCHOLOGIE

SERIÁL Koutek psycholog ie

Kristina Pánková Kratochvílová ILUSTRACE: Ivana Hay Tetauerová TEXT:

Diskriminace (nejen) v zaměstnání – jak se nenechat porazit?

V Unii 9–10/2017 jsem psala o diskriminaci neslyšících žen. Diskriminace neslyšících je stále aktuální téma, kterému se věnujeme i v tomto čísle UNIE. Je stále hodně oblastí, kde jsou neslyšící diskriminováni. Jedná se o dost bolestivou a zraňující zkušenost. Velmi často na diskriminaci narážíme při hledání zaměstnání a v práci (viz článek Jany Havlové v Unii 1-2/2018). Proto bude i tento článek hlavně o diskriminaci v zaměstnání, tipy však využijete i v jiných situacích.

A

no, neslyšící mají na pracovním trhu méně možností a zaměstnavatelé mají často obavy je přijmout, důležité je však se nevzdávat.

Spoustu faktorů můžeme ovlivnit svým přístupem. Pokusím se to ukázat na příkladu dvou mladých mužů, kterým budu říkat třeba Petr a Pavel. Oba nemohli dlouho najít zaměstnání.

Byli v podobné situaci, ale přistupovali k tomu každý jinak.

Petr byl dlouho nezaměstnaný. Přestože ho mnohokrát odmítli, nevzdával se. Nakonec našel práci v pekárně ve velkém supermarketu. Musí vstávat ve 2:30 ráno, protože pracovní doba mu začíná již ve 4 hodiny a cesta do práce trvá hodinu. Práce je fyzicky dost náročná a Petr za ni dostává celkem málo peněz. Petrovi se v práci moc nelíbí, nevyhovuje mu noční vstávání, náplň práce ani malá výplata. Je však rád, že má aspoň nějakou práci a rozhodl se, že v pekárně vydrží, dokud nenajde jinou lepší práci. Rodiče ho vždy podporovali v samostatnosti a jednali s ním, jako kdyby byl slyšící; nedělali žádné rozdíly mezi ním a jeho slyšícím bratrem.

Pavel také dlouho shání práci. Zatím bez úspěchu. Je zoufalý z toho, že ho nikde nepřijmou, ale přitom si vybírá. Například nechce pracovat na směny a nechce dojíždět déle než hodinu, že by to bylo moc náročné. Kvůli tomu odmítl již tři nabídky. Pavel však má pocit, že

26 časopis unie • 3–4/2018 • ročník XXII

nemůže najít práci kvůli tomu, že je neslyšící, a lituje se. Považuje to za nespravedlnost a říká, že kdyby byl slyšící, měl by určitě skvělou práci a mnohem lepší život. Doma se nudí a má neustále špatnou náladu. Rodiče jej již odmalička hodně opečovávali a rozmazlovali, se vším mu pomáhali a dodnes mu pomáhají a vyřizují s ním různé věci. Litují ho, že to má jako neslyšící dost těžké. Jeho slyšící bratr je mnohem samostatnější.

Vnímáte rozdíl mezi Petrem a Pavlem? Petr vezme práci, i když je náročná a málo placená.

Pavel si klade podmínky, že nechce mít práci daleko, na směny aj., a přitom nadává, že ho jako neslyšícího nikdo nechce zaměstnat. Celkově to vnímá jako diskriminaci. Mezi různými lidmi jsou velké rozdíly, někdo v situaci neúspěchu bojuje dál, jiný se hned vzdává a jen si stěžuje, jakou má smůlu…

Ano, je to ovlivněné přístupem a povahou člověka, ale i výchovou. Petrovi pomohlo to, že mu rodiče nikdy nic neulehčovali a vedli jej k samostatnosti. Pavlovi se vším rodiče pomáhali a brali ho trochu jako „chudáčka, který to má těžší, protože neslyší…“, takže Pavel sám se takto vnímá. Je pravdou, že výchova a rodina nás hodně ovlivňuje. Své rodiče jsme si nemohli vybrat. Někdo má výborné rodinné zázemí, někdo nemá vůbec žádnou podporu rodiny. Ale to

KOUTEK PSYCHOLOGIE

neznamená, že bude mít horší život. Spíše musí vynaložit více úsilí na to, aby se postavil na vlastní nohy a dosáhl svých cílů.

Využijte nezaměstnanost ve svůj prospěch

V současné době je v České republice velmi malá míra nezaměstnanosti. Kdo opravdu chce, práci si najde. Když dlouho nemůžete najít práci podle svých představ, zkuste překousnout horší podmínky jako dlouhé dojíždění, málo peněz nebo opravdu nudnou pracovní náplň atd. Alespoň dočasně, než najdete něco lepšího. Kromě toho, výpověď můžete podat kdykoli.

Zkuste využít svůj volný čas v nezaměstnanosti jinak, například se vrhněte do dalšího vzdělávání. Cestujte. Věnujte se dobrovolnictví či rozvíjejte své záliby a pak nabídněte to, co umíte, svým přátelům nebo různým neziskovkám.

Vše má svůj smysl. I to, že nemůžete najít práci. Zkuste vnímat své tělo a jeho pocity. Zamyslete se, co opravdu očekáváte od života.

Třeba zjistíte, že se pro vás hodí jiné povolání.

Neberte si odmítnutí osobně

Nejen při hledání práce, ale i v jiných situacích se jako neslyšící často setkáváme s odmítnutím. To v člověku vyvolává nepříjemné a zraňující pocity. Možná znáte knihu Dona Miguela Ruize Čtyři dohody nebo jste byli na skvělém stejnojmenném tlumočeném představení s Jaroslavem Duškem.

Druhá dohoda zní „Neberte si vše osobně“ a znamená to, že jednání a názory druhých lidí vychází pouze z jejich postojů a zkušeností. Nevypovídají nic o tom, jaký jsem já. Například když mě zaměstnavatel nepřijme, problém není ve mně, že bych byl neschopný, ale v něm – má předsudky o neslyšících nebo

má obavy z komunikace. Nebo to vůbec nesouvisí se sluchovou vadou. Zkuste se na to podívat s odstupem. S odmítnutím se setkávají i slyšící uchazeči o práci. Třeba se na to místo hlásilo dalších třicet lidí a byl vybrán někdo s větší praxí. Někdy je nutné rozeslat třeba 30 životopisů, než seženete místo ve svém oboru.

Jako neslyšící to budete muset zkusit možná padesátkrát či víckrát, než se to povede. Vydržte, vyplatí se to.

Říkejte si o svoje potřeby

Co ještě můžeme pro sebe udělat, abychom uměli lépe překonávat projevy diskriminace a nenechali se jimi omezovat a zraňovat? Nemlčte. Reagujte na projevy diskriminace, vyjadřujte svá stanoviska a již dopředu si říkejte o své potřeby. Slyšící lidé mnohdy netuší, jak mají s neslyšícími komunikovat, a ze strachu se tomu vyhýbají. Někdy mají předsudky, které vyplývají z neinformovanosti. Je na vás, abyste to uvedli na pravou míru, jinak vznikají zbytečná nedorozumění. Někdy je potřeba se nahlas bránit a hájit si svá práva. Jindy je lepší se stáhnout a neřešit to. Je dobré umět obojí a podle situace reagovat tak, jak cítíte, že to je zrovna pro vás lepší. K tomu vám pomůže zdravé sebevědomí. Pracujte na něm a rozvíjejte i svoji sebelásku. Klidně i pomocí terapie. Nezapomínejte ani na své přátele a koníčky. Když máme fungující vztahy a zájmy, jsme méně zranitelní a diskriminace nás tolik nerozhodí.

Setkali jste se s diskriminací a myslíte si, že byl porušen antidiskriminační zákon? Upozorněte na to. Pokud se vám nadále děje bezpráví, nenechte si to líbit. Můžete kontaktovat právníka nebo organizaci neslyšících, kde vám mohou pomoct. Přispějete tím ke zlepšení celkové situace a pomůžete tak i ostatním.

Česká unie neslyšících

27

EKO

JARO

čas pro očistu těla Lucie Štefková, Eva Kastnerová FOTKY: archív Lucie Štefkové a Evy Kastnerové TEXT:

J

e právě březen, za okny mrzne až praští.

Ne nadarmo se říká: „Březen, za kamna vlezem.“ Já ale u kamen rozhodně nestojím.

Dělám si jaro doma. Právě sypu semínka řeřichy do nádoby a těším se, až vyraší. Není nad čerstvý krajíc chleba namazaný poctivým máslem a posypaný řeřichou. Pomalu najíždím na vše zelené, co obsahuje chlorofyl, těším se na ty všechny zelené rostlinky, které vyraší ze země v plné síle.

S probouzejícím se jarem nastává vhodný čas na očistu těla čili na detoxikaci. Není to nic nového, praktikovalo se to již za dávných časů. Například křesťané ji pojímají jako půst.

Ono na tom něco je. Když vidíte zvířátka poží-

28 časopis unie • 3–4/2018 • ročník XXII

rající trávu, říkáte si, jak je ten koloběh přírody úžasný.

Na Facebooku jsme rozjely diskusi, jaké máte vy, neslyšící, zkušenosti s očistou těla a co v tento čas užíváte. Sešlo se spousta zajímavých příspěvků. Pro někoho to bylo nové, hodně z vás ale s tím již nějakou zkušenost má. Používáte například očistné čaje, mezi nimi známý kopřivový čaj, šťávy, smoothie, někteří z vás chodí saunovat, plavat a zkrátka se pohybovat. Jiní zase chtěli o detoxikaci více informací.

Něco jsme si načetly, s něčím máme osobní zkušenost a zde jsme pro vás připravily pár tipů. Nejprve si vysvětlíme, co je detoxikace.

EKO

Znamená to zbavování se toxinů (škodlivých látek) z našeho těla. Mnozí se domnívají, že tím se dá zhubnout. To je omyl. Možná se zhubne trošku, ale o tom to není. Tělo se v zimě málo pohybuje, prostě proto, že jsou krátké dny, venku zima, člověk je spíš více doma a také více jí, ukládá si tukové zásoby a za ten čas se mu nahromadí toxiny. S jarem ale přichází nová energie, tělo má potřebu se rozpohybovat a s tím přichází i jeho očista. A nyní, jak detoxikovat?

Bylinky, ovoce, zelenina

Bylinek na očistu těla je více, nejznámější z nich jsou, jak to potvrdily i některé neslyšící ženy v diskusi, kopřiva a pampeliška.

Kopřiva – sbíráme už první lístky na jaře a připravujeme z ní odvar (čaj), buď z čerstvé nebo ji nasušíme. Povaříme 5–10 minut a necháme dalších 5–10 minut vyluhovat. Pozor, pijeme ji jen omezenou dobu, max. měsíc a nejlépe před jídlem. Výborně čistí naše tělo a krev.

Pampeliška – nejúčinnější jsou mladé lístky před rozkvětem, ty můžeme přidávat do salátů.

Sbíráme je samozřejmě ve volné přírodě, nikoli u silnice. Z květů pampelišky se dá vyrobit sirup (med) a ten přidáváme do čajů. Zlepšuje nám trávení, přestaneme se cítit unavení. Působí na ledviny a močový systém.

Z ovoce se nejvíce doporučuje jablko, aspoň jedno denně, nebo jablka vylisujeme a máme z nich chutný mošt. Lze ale dělat šťávy například spolu s červenou řepou nebo zeleninové šťávy či smoothie, do kterých přidáváme i zelené lístky bylinek nebo špenát.

Někdo si dává po ránu vlažnou vodu s citronem či s jablečným octem. Jiní pijí mladý kokos.

Možnosti jsou různé.

Zelené potraviny obsahující chlorofyl

Dnes jsou v módě zelené superpotraviny, mezi které se řadí mladý ječmen a chlorela. Jsou bohaté na vitaminy, enzymy, minerální látky a další. Mají vysoký obsah chlorofylu, který zlepšuje krevní

obraz. Užívají se ve formě prášků, které se rozpustí ve vodě, nebo jako tabletky. Zkušenosti jsou různé, někomu vyhovují, jiným po nich bolí hlava. Takže opatrně.

Kromě nich ale lze užívat i mladé lístky salátů, například červené řepy, řeřichy, ředkvičky a další, které též obsahují chlorofyl.

Lehčí strava

Po dobu očisty těla se doporučuje jíst lehčí jídla bohatá na obiloviny, bílkoviny, ovoce a zeleninu. Má to větší efekt na proces očišťování těla.

Maso raději drůbeží či ryby. Také ho není nutné jíst každý den. Zkuste maso omezit, jíst ho třeba jen 2–3x týdně.

Detoxikace ale není jenom o šťávách a lehčí stravě. K tomu si můžeme vytvořit návyky, které celý proces očisty podpoří:

Pohyb Chodit do sauny!

Tělo je schopné v sauně vyplavit velké množství toxinů.

Otužovat se!

Například můžeme střídat teplou a studenou sprchu. Krásně to prokrví pokožku.

Hýbat se každý den!

Doporučuje se pohyb alespoň 30 minut denně.

Buď rychlejší chůze, plavání, jóga či běh nebo jednou týdně si zajít do fitness centra. Když není čas, stačí například poslední dvě zastávky do práce dojít pěšky. Důležité je přitom správně dýchat. Dýchat zhluboka, praktikovat i břišní dýchání. Dýcháním se totiž také vyplavují toxiny.

Zajít na masáže a slané koupele!

Zajít také můžete na medovou nebo lymfatickou masáž. Obě podporují vylučování škodlivých látek z těla. Lymfatické uzliny je totiž zadržují a je dobré je rozproudit, aby šly z těla ven. Nebo si kupte koupelovou sůl, nasypejte si ji do vany a relaxujte v ní aspoň hodinu. Tělo pak začne vylučovat škodliviny přes kůži ven.

Česká unie neslyšících

29

SPORT

Mistrovství ČR ve futsalu žáků a juniorů do 23 let TEXT:

Monika Ťuláková / FOTO: Jaroslav Klein

D

ne 24. února 2018 uspořádali organizátoři z I. Pražského sportovního klubu neslyšících Mistrovství ČR ve futsalu žáků a juniorů do 23 let. Jednodenní zápasy se odehrály v sportovní hale TJ Bohemians na Praze 10. Výsledky:

• Žáci: 1.místo – SSK Vítkovice, 2. místo – SK Olympia, 3. místo – I.PSKN Praha, 4. místo – SKN Hradec Králové • Junioři: 1. místo – SSK Vítkovice, 2. místo – TJ Slovan Zlín, 3. místo – SKN Brno, 4. místo – SK Olympia, 5. místo – I.PSKN Praha.

Lukáš Hamburg a Filip Skýpala

Šmédek nejlepším handicapovaným sportovcem roku 2017

D

ne 27. února 2018 se v pražském Top Hotelu konalo vyhlášení Nejlepšího handicapovaného sportovce roku 2017. Slavnostní akci pořádal Český paralympijský výbor. Zúčastnilo se jí deset nejlepších sportovců s různým zdravotním postižením. Převahu mezi oceněnými měli sportovci se sluchovou vadou. Nejlepším handicapovaným sportovcem roku 2017 se stal patnáctiletý neslyšící tenista Jaroslav Šmédek, který získal taktéž ocenění Objev a Junior roku. O druhé místo se podělili neslyšící lyžařka Tereza Kmochová a plavec s tělesným postižením Arnošt Petráček. Na čtvrtém místě se umístila neslyšící atletka Lenka Matouško-

30 časopis unie • 3–4/2018 • ročník XXII

TEXT:

Monika Ťuláková FOTO: Martin Malý

vá. Více v článku: www.paralympic.cz/2018/02/ sportovcem-roku-je-deaflympijsky-sampion/.

Zleva: Jaroslav Šmédek, Arnošť Petráček a Lenka Matoušková

KALENDÁRIUM

Petr Pánek archiv Petra Pánka

TEXT:

FOTO:

6. března 1938

Před 80 lety byl založen Podpůrný spolek pro hluchoněmé v Lipníku nad Bečvou.

7. března 1903

Před 115 roky zemřel kněz František Husar (1861–1903), od roku 1894 ředitel Diecézního ústavu pro hluchoněmé v Českých Budějovicích.

23. března 1903

Před 115 roky se narodil Josef V. Pivoňka (1903–1975), velmi všestranný člověk. Byl jednatelem v Efetě, vedl ABC neslyšících a později i Zpravodaj československých invalidů. Podílel se na vzniku Divadla neslyšících, s Josefem Zemanem vzdělával naše první poválečné tlumočníky z/do českého znakového jazyka.

26. března 1843

Před 175 lety zemřel Josef Dietmann, rytíř z Traubenburku (1761–1843), vrchní rada Zemského soudu v Brně. V roce 1829 založil Moravsko-slezský ústav pro hluchoněmé v Brně.

Zimní ŠŠŠ Camp

V

e dnech 6.–11. března 2018 se na Červenohorském sedle konal další ročník ŠŠŠ Campu pro neslyšící a jejich přátele pořádaný Ivetou Melichar ve spolupráci s CDY a lyžařskou školou Loap pod vedením Andrejky Krýslové a Jiřího Pechy. Neslyšící lyžaři a snowboardisté se učili základním technikám jízdy

16. dubna 1913

Před 105 roky zemřel kněz Karel Kmoch (1839–1913), dlouholetý ředitel (1876–1912) Pražského ústavu pro hluchoněmé. O prázdninách podnikal studijní cesty po dalších evropských ústavech. Svým humanismem i odbornými znalostmi, které projevil například v publikaci Příspěvky k dějinám pražského soukromého ústavu pro vzdělání hluchoněmých na oslavu 100letého jeho trvání (1886), si získal věhlas a úctu po celých Čechách.

Za zásluhy byl oceněn zlatým křížem.

Neslyšícími žáky byl nazýván otcem pro svůj respekt k neslyšícím a jejich znakovému jazyku.

Podporoval zaměstnávání neslyšících učitelů.

16. dubna 1948

Před 70 lety zemřela Jitka Haunerová-Staňková (1880–1948), slyšící matka neslyšícího syna Viléma Bohumíra Haunera. Byla hlavní organizátorkou velmi úspěšného Mezinárodního sjezdu hluchoněmých v Praze (1928). Po celý život podporovala samostatnost neslyšících. Její vnuk Milan Hauner je dnes respektovaným profesorem historie na University of Wisconsin v Madisonu (USA).

21. dubna 1948

Před 70 lety byly zestátněny všechny školy, tedy i školy pro neslyšící. Školy pro zdravotně postižené byly nazvány „školy pro mládež vyžadující zvláštní péči“.

TEXT:

Iveta Melichar

a následně si vyzkoušeli freestyle. ŠŠŠ Camp byl zakončen závody, kde každý byl ohodnocen pokaždé za něco jiného. Účastníci si odnesli krásné věcné dary od hlavního sponzora Snowboard Zezula.

Další letní wakeboard ŠŠŠ Camp se uskuteční 13.–17. června 2018 v Merkuru na Pálavě.

Česká unie neslyšících

31