UNIE 11-12/2019

dvouměsíčník ČESKÉ UNIE NESLYŠÍCÍCH, z.ú.

11–12/2019 • roč. XXIII • 45 Kč

30 let SVOBODY Takoví jsme byli…

EDITORIAL LUCIE WAGNER šéfredaktorka UNIE

OBSAH 4

ČUN/ČMUN PRAHA, BRNO, LIBEREC, KROMĚŘÍŽ

Milí čtenáři, čtenářky, přátelé a příznivci kulturní menšiny neslyšících, jednoho letního dne, když jsme měli s kolegy pravidelnou redakční schůzi, jsem pronesla větu „Lidi, za pět měsíců tu máme Štědrý den!”

Okamžitě se ozvalo: „Luciiii, prosím tě!”

Ano, byl to ten týden, kdy nás sluníčko nešetřilo, všichni byli myšlenkami u koupání, letních výletů a sešlostí, tudíž má zmínka o Vánocích působila kuriózně. Nyní, když si na to vzpomenu, připadá mi to neuvěřitelné. Skutečně uběhl všechen ten čas a Vánoce jsou za dveřmi?

Jako dítě jsem se těchto svátků nemohla dočkat. První myšlenky byly: Přijde k nám Mikuláš?

Budou nějaké dobroty v punčošce? Přinesou již ty vánoční kolekce figurek? Korunováno každodenním nedočkavým čekáním na příchod rodičů z práce.

Dodnes s bratrem přemýšlíme, zda jsme se více těšili na čokoládu nebo na bublinkovou fólii, kterou byly figurky zakryté. O Štědrém dnu netřeba se rozepisovat.

A dnes? Těším se na pečení cukroví, přestože prvních pár kousků spálím, na zdobení stromečku, i když jako vždy budu nervózně hledat ozdoby, a v neposlední řadě na balení dárků. Každý rok mi nějakým záhadným způsobem dojde balicí papír, odměnou jsou mi však radostné pohledy mých nejbližších. Zkrátka, bublinková fólie již není tak cool.

Ze všech stran se dnes na nás valí různé návody, zaručené rady, tipy, jak tyto dny (a nejenom tyto) přežít.

Jeden nejlepší zaručený návod, jak si užít sváteční den, neexistuje. Prostě si jej užijte.

Krásné Vánoce a těším se na vás v novém roce!

2

ČASOPIS UNIE • 11–12/2019 • ročník XXIII

8

Z DOMOVA

10

REPORTÁŽ MLUVÍCÍ RUCE 2019 30 LET SVOBODY

14

ROZHOVOR: JEDEN DEN MODERÁTOREM? PROČ NE?

16

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI: JOSEF BEZEMEK Balaton i Pikovice, vždy nás šlo více

20

ÚSPĚŠNÍ NESLYŠÍCÍ: LUCIE MASCHKE Ruční práce miluji, neumím mít ruce v klidu

24

POLOZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY: MOBI URBANOVÁ Příběh české Marlee Matlinové

26

PSYCHOLOGIE: JAK SI UDĚLAT HEZKÉ VÁNOCE?

28

EKO: JAK SI NEZÁVADNĚ HRÁT?

29

ZE SVĚTA

30

SPORT

31

ANKETA S DIVÁKY

OBSAH

S hlubokým zármutkem oznamujeme, že dne 13. 11. 2019 Josef Bezemek zemřel.

Přestože rozhovor s ním proběhl v optimistickém duchu, pan Bezemek v době naší uzávěrky svůj boj s těžkou nemocí prohrál.

Upřímnou soustrast pozůstalým.

Redakce UNIE

REKORDNÍ ÚČAST

ZLATÉ ČESKÉ RUČIČKY

V pátek 11. října 2019 se sjelo do ČUN Praha 125 turistů z celé republiky, aby poděkovali Josefu Bezemkovi za celoživotní přínos turistice neslyšících.

Co vše dokážou šikovné ruce Lucie Maschke.

str. 20–23

str. 16–19

MŮŽETE SI NÁS PŘEDPLATIT

KDE NA SÍTI NÁS NAJDETE

POZOR, OD NOVÉHO ROKU ZMĚNA! Cena jednoho výtisku: 49 Kč Roční tištěné předplatné: 249 Kč včetně poštovného Kontakt: predplatne@cun.cz

WEB www.cun.cz ISSUU www.issuu.com/casopisunie FACEBOOK www.facebook.com/CeskaUnieNeslysicich www.facebook.com/CasopisUnie

Podívejte se, co jsme pro vás nachystali v tomto čísle: • 11–12/2019, roč. XXIII

Foto: Lucie Sedláčková Půlpánová

ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY

Veselé Vánoce vám preje redakce

vydavatel časopisu a adresa redakce: Česká unie neslyšících, z.ú., Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 • e-mail: redakce@cun.cz vedoucí redakce: Monika Ťuláková • šéfredaktorka: Lucie Wagner zástupkyně šéfredaktorky: Lenka Hejlová redaktorky: Ivana Hay Tetauerová, Kristina Pánková Kratochvílová, Irena Maňáková, Milena Brožová, Barbora Flusserová, Lucie Sedláčková Půlpánová, Lucie Štefková překladatelka do českého znakového jazyka: Eva Kastnerová figuranti: Eva Kastnerová, Eva Sattler externí spolupracovníci: Petr Pánek • jazyková korektura: Jana Servusová redakční fotograf: Martin Jarůšek foto na titulní straně: Johana Kratochvílová foto na zadní straně: Martin Jarůšek grafický design, sazba: signatura.cz, s.r.o.

Vychází 6× ročně • Registrace: MK ČR E 13987 ISSN (print) 2464-7705 • ISSN (online) 2464-7802 Vydáno za podpory:

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

3

ČUN/ČMUN

ZAHRADNÍ SLAVNOST

LIBEREC

LIBEREC

TEXT: Lucie Štefková / FOTO: ČUN Liberec

V ÝLET NA JEŠTĚD

Jak se již stává tradicí, organizace ČUN Liberec, Tichý svět a Centrum pro zdravotně postižené Libereckého kraje (CZP LK) pořádaly i letos Zahradní slavnost, která se konala na zahradě CZP LK. I přes nepřízeň počasí, kdy bylo větrno a místy se zatahovalo, se na slavnosti sešli neslyšící občané Liberce a jeho okolí včetně dětí. Pro všechny byl připraven pěkný program – zahájen byl tanečním vystoupením pod vedením Lenky Marxové, poté následoval zpěv v českém znakovém jazyce, který přednesla Lenka Marxová spolu s Romanem Vránkem. Po přestávce následovalo šermířské vystoupení. Pro děti byly připraveny zábavné koutky, ty menší mohly dovádět na skákacím hradě, starší mohly malovat či vytvářet díla z chytré modelíny. Pro zájemce byl připraven informační koutek o kurzech ČZJ, zatímco organizace Tichý svět připravila bazárek s věcmi do domácnosti. Závěrem se opékaly buřty a podávaly se koláče spolu s dobrým pitím.

TEXT A FOTO: Lena Marx

Na svátek sv. Václava se neslyšící cvičenky z ČUN Liberec opět vydaly na výlet na Ještěd. Počasí bylo chvílemi aprílové, v jednu chvíli byla mlha, vzápětí přišel déšť a za chvíli vysvitlo slunko. Všechny si užily projížďku lanovkou, dobrou kávu a krásný výhled do okolí Liberce.

KAM V DEŠTI? NA PLÁŽ!

TEXT A FOTO: Inka Slavíková, ČUN Praha

První letošní zářijovou sobotu se na kurtech Beach Braník konal charitativní turnaj v plážovém volejbalu na podporu poskytovatelů sociálních služeb BechHelp Cup 2019. Jednalo se o 5. ročník turnaje, který pořádala organizace Hornomlýnská o.p.s., poskytující sociální služby dětem se zdravotním postižením.

Za Českou unii neslyšících se turnaje smíšených dvojic v plážovém volejbalu tradičně zúčastnil skvělý tým Los Liberos. Přestože nám počasí zcela

ZPÁTKY DO KOMUNISMU

nepřálo, naše dvojice ve složení Šárka + Honza pro nás v těchto nepříznivých podmínkách vybojovala senzační 3. místo.

Celkově hrálo 32 týmů na podporu 29 organizací. Ambasadorkami turnaje byly Maki a Bára, zatímco turnaj samotný se konal pod záštitou místostarostky Prahy 2, Ing. Alexandry Udženije. Velmi pestrý byl též i doprovodný program, ve kterém nechybělo vystoupení skupin tanečnic a bubeníků TiDiTaDe, dražba

4

ČASOPIS UNIE • 11–12/2019 • ročník XXIII

zajímavých předmětů, které věnovaly ambasadorky, či charitativní obchůdek s dárkovými předměty.

Týmu Los Liberos děkujeme za vynikající reprezentaci, gratulujeme ke skvělému umístění a budeme se těšit za rok na témže kurtu.

PRAHA

TEXT A FOTO: ČUN Praha

V sobotu 21. září 2019 se uskutečnila komentovaná prohlídka v Muzeu komunismu, díky České unii neslyšících tlumočená do českého znakového jazyka. Všichni neslyšící účastníci měli vstup zdarma – od muzea to byl

PRAHA

dar k zářijovému Mezinárodnímu týdnu neslyšících. Celkově se na akci sešlo 17 neslyšících různého věku. Do budoucna plánuje Muzeum komunismu ve spolupráci s Českou unií neslyšících další komentované prohlídky.

ČUN/ČMUN

JEDEN DEN JE MÁLO TEXT: Lucie Wagner FOTO: Martin Jarůšek, Michael Trousil, Martin Novák, Monika Ťuláková

Letos čekala Českou unii neslyšících jedna příjemná premiéra.

A to oslavy Mezinárodního týdne neslyšících a Mezinárodního dne znakových jazyků. Nejednalo se o jednodenní oslavu, nýbrž

byl nachystán program pro neslyšící i slyšící téměř na celý týden, přesněji ve dnech 23.–27. září 2019.

PRAHA

Připravujeme pec na pečení koblížků

V pondělí byl nachystán minikurz znakového jazyka

Za dobrodružstvím na břehy Nilu

Společné tvoření…

Zajímají vás naše díla?

Přijďte se podívat do Dlouhé

Pojďme ven. Kam? Přece na Střelecký ostrov!

Otevřeli jsme pro vás nový klub Usher, pod vedením Báry Flusserové

V pátek nás čekala přednáška o přírodní kosmetice, kterou jsme si poté zkusili vyrobit.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

5

ČUN/ČMUN

KROMĚŘÍŽ VE ZNAMENÍ OSLAV

KROMĚŘÍŽ

TEXT: Irena Maňáková / FOTO: archiv ČUN Kroměříž, Martina Latíková

Letošní rok je v kroměřížské pobočce České unie neslyšících ve znamení oslav 25 let od jejího založení. Kdo byli její zakladatelé a jaké aktivity nabízela kroměřížská pobočka tehdy? Jak to s ní vypadá v současnosti? Pan Miroslav Handl byl u jejího zrodu a je jejím předsedou dodnes.

Co Vás vedlo k založení pobočky České unie neslyšících v Kroměříži?

velkou roli hráli sponzoři. Problémy s úřady samotnými jsme neměli.

V roce 1994 jsem byl ženat se svou druhou ženou Julianou, která byla slyšící dítě neslyšících rodičů (CODA dítě, pozn. redakce). Ovládala perfektně znakový jazyk. Narodil se nám syn Michal, po roce jsme však zjistili, že také neslyší, takže o to více jsme chtěli pomáhat neslyšícím.

Co všechno jste pro Unii dělali?

Česká unie neslyšících. Znali jsme totiž jejího tehdejšího prezidenta, pana Buberleho. Zde v Kroměříži a i ve Zlíně se neslyšící scházeli v hospodě, kde byli příliš hluční, což slyšícím vadilo.

Chtěli jsme tehdy pro ně v podstatě jen prostory, kde se budou moci scházet.

Museli jsme začít vést účetnictví. Má manželka nebyla účetní a já s tím také neměl zkušenosti, takže jsme se to museli v prvé řadě naučit. Objížděli jsme do toho sponzory, abychom vůbec po finanční stránce mohli fungovat. Bylo potřeba sehnat i takové drobnosti jako dárečky a ceny pro neslyšící na různých soutěžích. Pořádali jsme a dosud pořádáme pobyty s neslyšícími, kulturní akce a soutěže.

Manželka souběžně fungovala jako tlumočnice. Řešili jsme spoustu problémů neslyšících v jejich každodenním životě, přičemž jsme se snažili jim se vším co nejvíce pomoci.

Splnily úřady vaše očekávání?

Měli jste se svou ženou rozdělené role?

Pomáhal Vám někdo se zakládáním?

Tehdejší starosta města Kroměříže, pan Kvapilík, nám velmi pomohl. Začal shánět prostory, které by nám vyhovovaly. Brzy nám našel rovnou čtyři, z nichž jedny jsme si vybrali a jsme v nich až dodnes. Město Kroměříž nám celkově velice pomohlo i s vyřizováním dotací. Jinak samozřejmě

Miroslav Handl na jedné z prvních akcí

6

ČASOPIS UNIE • 11–12/2019 • ročník XXIII

Miroslav Handl • Narodil se 28. července 1957 ve Vsetíně, otci právníkovi a mat­ce švadleně.

• O sluch přišel ve třech letech po zápalu mozkových blan, kdy mu byl jako léčivá dávka podán dnes již zakázaný lék tetra­ cyklin.

• Vyučil se a pracoval pro Teslu.

• Pracoval také jako řidič a svá­ žel zaměstnance do zaměstná­ ní.

• Je vdovec a má tři syny Marti­ na, Michala a Lukáše.

• Jeho největším koníčkem je sport a jízda autem.

• Motto, kterého se drží: „Žij kaž­ dý den svého života, jako by byl první a jako by byl poslední.“

Ano, já měl vždycky na starosti sponzory, organizaci unie a plány s ní spojené. Manželka dělala účetnictví, tlumočila, zajišťovala chod občerstvení v klubovně a obstarávala veškeré telefonáty se vším spojené.

Jde skloubit rodinný život s prací? Řekl bych, že normálně. Jezdili jsme na výlety, jen nás bylo víc. Naše děti byly neslyšící, a tak mohly být mezi „svými“. Vzdělávali jsme všechny, takže naše děti měly větší rozhled. Bavilo nás to a pořád bylo veselo.

V roce 2011 došlo k nějakým dalším změnám… Co se stalo? Česká unie neslyšících začala mít problémy. Měli jsme strach, že situace celé organizace bude mít špatný finanční dopad i na nás. V Praze se to po útěku tehdejšího předsedy pokou-

ČUN/ČMUN

Ale abych nekřivdil, v poslední době se zase neslyšícím pomáhá více oproti dřívějšku.

Účastnící oslav kroměřížské pobočky Unie

Vysvětlivka: Pan Miroslav Handl je od roku 2014 předseda Českomoravské unie neslyšících z. s., oblastního pobočného spolku Kroměříž. Tento spolek byl oficiálně zaregistrován 27. dubna 2017, ale neformálně běží již od roku 2014. Česká unie neslyšících, z.ú. byla přetransformována na ústav, jehož zakladatelem je Českomoravská unie neslyšících z.s. jako hlavní spolek. šeli zachránit. Situace s Českou unií neslyšících nebyla moc slavná, založili jsme všichni novou organizaci s názvem Českomoravská unie neslyšících, do které jsme přesouvali hlavně zdravé členské jádro všech poboček včetně Prahy.

Situaci s Českou unii neslyšících se později podařilo stabilizovat – splatily se dluhy, opravilo účetnictví apod.

Roku 2014 bylo rozhodnuto o transformaci na zapsaný ústav a začlenění se přímo pod Českomoravskou unii neslyšících jakožto zakladatele. Postupně, od roku 2014 do roku 2017 přecházely volnočasové aktivity pod Českomoravskou unii neslyšících a Česká unie neslyšících, z.ú., pobočka Kroměříž se zaměřila především na pomoc lidem se sluchovým postiže-

Převzetí šeku Tesco programu

Slavnostní přestřižení pásky nové klubovny p. Buberlem

P. Handl a p. Buberle a založení nové pobočky ČUN v Kroměříži

ním v rámci sociálního centra. Máme tedy dvě samostatné části v rámci dvou organizací s odlišnou náplní činnosti.

Jste předsedou již 25 let, takže máte jistě srovnání před a po. Jaké rozdíly vnímáte?

Tehdejší doba byla více neformální, lidé více věřili, více pomáhali – tím myslím sponzory. Dnes je všechno důkladně prošetřováno. Kdo jste, co děláte a jak s penězi nebo věcmi naložíte. Jsou přísná pravidla na chod centra v rámci unie, musíme dodržovat standardy, což dříve vůbec nebylo.

Spoustů sponzorů už nemáme, zkrachovali nebo se přejmenovali či mají jiné vedení, a to nám moc nepomáhá. Řekl bych, že dříve to bylo snadnější.

Slavnostní projev a představení opravených prostor členům

Slavnostní přestřižení pásky nově zrekonstruované klubovny v Kroměříži p. Handl a pí Latíková

Předsedové Unie při oslavách

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

7

Připravila: Lenka Hejlová

Z D OMOVA

Oslavy 100 let spolkové činnosti neslyšících pokračují TEXT: Lenka Hejlová / FOTO: Unie neslyšících Brno, z.s.

Letos 5. ledna uplynulo sto let od doby, kdy byla svolána první veřejná schůze českých neslyšících na Moravě. Jejich úsilí směřovalo ke zlepšení podmínek pro neslyšící. Výsledkem byla Zemská ústřední jednota hluchoněmých pro Moravu a Slezsko, založená v dubnu 1919. Během 20. století spolková činnost neslyšících na Moravě dosáhla úctyhodných rozměrů…

Vedle Centra denních služeb při SNN ČR (psali jsme v UNII 7-8/2019) se

k oslavám 100. výročí připojila i Unie neslyšících Brno, která například 16. až 30. září realizovala výstavu sluchadel a jiných kompenzačních pomůcek pro osoby se sluchovým postižením.

V rámci Mezinárodního týdne neslyšících pořádala taktéž několik akcí: 21. září celodenní oslavu s programem i pro dětí a 26. září přátelské setkání se soutěží v Kavárně u Žambocha.

UN Brno vydala k tomuto jubileu unikátní publikaci autorské dvojice Vladimíra Žambocha a Ivana Poláčka s názvem Po stopách brněnských neslyšících a jejich organizací aneb vyhnanci ve vlastním domě: 100 let spolkové činnosti v Brně 1919–2019.

Stojí 490 Kč a zakoupit ji můžete zde: https://www.pomuckyproneslysici.cz/ kniha-po-stopach-brnen-

skych-neslysicich-a-jejich-organizaci/ p2072

Já, neslyšící žena TEXT: Eva Kastnerová / FOTO: Veronika Skohoutilová

SNN ČR pořádal 27. září 2019 v prostorách Kavárny, co hledá jméno seminář „Já, neslyšící žena“. Seminář konaný k Mezinárodnímu týdnu neslyšících byl i projevem respektu ke zdravému sebe-vědomí (neslyšící) ženy. Vystoupily dlouholetá tlumočnice a psychoterapeutka Soňa Procházková, která rozvinula téma

ženství, neslyšící Markéta Zelenková s tématem tantrické masáže a závěrem opět Markéta Zelenková spolu s Pavlínou Spilkovou, Zuzanou Hájkovou a Veronikou Rafflerovou, které iniciovaly finální podobu loga hnutí Já, neslyšící žena pomocí hlasování na místě. Já, neslyšící žena soustředí neslyšící ženy a umožňuje

společně sdílet jejich otázky, potřeby a zkušenosti.

Kdyby tisíc klarinetů v ČZJ TEXT: Ivana Hay Tetauerová / FOTO: Veronika Cézová, SNN ČR

V sobotu 12. října 2019 se v dejvickém divadle Semafor odehrálo tlumočené představení Kdyby tisíc klarinetů.

Pro neslyšící a nedoslýchavé diváky jej vyjednal jako součást podzimních oslav 60. výročí Semaforu Svaz neslyšících a nedoslýchavých ČR. Do ČZJ tlumočili A. Krajčíková Kalců, N. Hynková Dingová, K. Červinková Houšková, A. Ptáček a S. J. Bovkun, simultánní přepis zajistila Česká unie neslyšících.

8

ČASOPIS UNIE • 11–12/2019 • ročník XXIII

Divadlo založil r. 1959 Jiří Suchý spolu s Jiřím Šlitrem. V r. 1970 se pak přidala i Jitka Molavcová. S Jiřím Suchým tak tvoří nerozlučnou dvojku na prknech, která znamenají svět, dodnes. Semafor nastartoval kariéru mnoha zpěváků, například i Karlu Gottovi, jehož vzpomínku uctili diváci na začátku představení minutou ticha. Tlumočená premiéra Kdyby tisíc klarinetů měla mezi diváky veliký úspěch.

Z D OMOVA

Psí spřežení TEXT: Kamila Spěváková / FOTO: Václav Petrus, Simona Sedmihorská

Organizace Tichý dům neslyšících zorganizovala v Jizerských horách září již 3. ročník týdenního tábora pro seniory se sluchovým postiže-

ním z celé ČR ve věku 55+. Téma letošního vzdělávacího a i sportovního tábora bylo ve znamení babího léta stráveného se severskými psy. Cílem programu bylo seznámení se skrze jinou než verbální komunikaci, a to za pomoci všech smyslů, řeči těla, akce a tvoření. Účastníci odjížděli z tábora domů s nezapomenutelnými zážitky, které zažili po boku sibiřských huskyů. Tábor pomohl jednotlivcům splnit jejich životní sny, například někomu se splnilo pomazlit se s huskym, jiný si užil

jízdu se psím spřežením, další jízdu na raftu po řece Jizeře…

Cena ASNEP pro významné neslyšící osobnosti TEXT: Petr Pánek / FOTO: Jakub Venglář, SNN ČR

U příležitosti Mezinárodního týdne neslyšících uspořádala organizace ASNEP 23. září oslavu v prostorách

Tiché kavárny, během které bylo předáno ocenění neslyšícím osobnostem za jejich přínos kultuře Neslyšících. Samotné oceněné osobnosti nominovali sami neslyšící. Slavnostní sošky, které byly oceněným předány, vyrobil neslyšící umělec Jan Žampach. Oslavami provázela prezidentka ASNEP Pavlína Spilková. Ocenění putovalo k těmto neslyšícím: Josef Bezemek, Josef Brožík, Kateřina Červinková Houšková, Petr Vysuček a Jindřich Zemánek. Předání cen

předcházela přednáška Jaroslava Paura o historii českého znakového jazyka. Slavnost byla tlumočena do ČZJ.

7. Setkání tlumočníků ZJ TEXT: Petr Pánek / FOTO: Jitka Koutová

V pořadí už sedmé setkání tlumočníků znakového jazyka se letos konalo v sobotu 12. října. Na programu byly aktuality z regionů i zahraničí, novinky z EFSLI ve Švédsku i několika konferencí v Paříži. Odpolední program byl věnován především tématům tlumočení u soudu, CODA tlumočníci a směřování tlumočnické profese včetně jejího vymezení. Letošní účast čítala 65 tlumočníků z celé ČR. Druhý

den, v neděli 13.10., proběhlo za účasti 20 tlumočníků 2. Setkání tlumočníků ve vzdělávání. Tématem bylo sdílení příkladů dobré praxe z tlumočení ve

školství. Příští celostátní setkání tlumočníků, v pořadí již osmé, se uskuteční v sobotu 10. října 2020.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

9

R E P O R TÁ Ž

Mluvící ruce

30 let svobody

V neděli 20. října 2019 se v pražském divadle ABC konal 22. ročník národní divadelní přehlídky Mluvící ruce, kterou každoročně pořádá Česká unie neslyšících, z.ú. Letošní ročník se nesl ve znamení 30 let od sametové revoluce, a proto měl tematický název „30 let svobody“.

2019 TEXT: Ivana Hay Tetauerová FOTO: Tomáš Devera

Všichni účinkující

10

ČASOPIS UNIE • 11–12/2019 • ročník XXIII

R E P O R TÁ Ž

M

oderátoři tak diváky provázeli obdobím od roku 1989, kdy u nás proběhla sametová revoluce, až do současnosti. Měnili své kostýmy, a i účinkující svůj repertoár přizpůsobili tématu letošních Mluvících rukou.

Moderátory letos byli Veronika Skohoutilová a Martin Kosina, z/do

Etudy – Pantomimický soubor NEPANTO na téma života před a po revoluci – František Půlpán, Laděna Bůžková, Jolana Půlpánová, František Půlpán ml.

českého znakového jazyka tlumočili Naďa Hynková Dingová a Petr Pánek. O simultánní přepis se postaraly přepisovatelky Barbora Stejskalová a Lucie Stádníková. Vystoupení byla skutečně pestrá; vystoupily jak neslyšící děti ze základní školy pro slu-

chově postižené z Prahy – Radlic, tak studenti střední školy pro sluchově postižené oboru Asistent zubního technika v Praze – Radlicích a neslyšící skauti z oddílu Potkani, rodiny s dětmi, senioři a profesionální neslyšící umělci a divadla.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

11

30 let skautingu – Děti ze skautského oddílu Potkani pod vedením Nikoly Novotné

Modlitba pro Martu – Marie Basovníková tlumočí zpěv Marty Kubišové do českého znakového jazyka

Já, Husákovo dítě – Michaela Kosiecová a její vzpomínky na dětství

Fotogalerie letošních vystoupení

Doživotí aneb horší zůstanou – Divadelní soubor OUKEJ z Brna

Česká hymna – Studenti ze SŠ Výmolova pod vedením Zuzany Hájkové

Kroje – Pavla Coufalová vypráví o tradici moravských krojů

Moderátoři své kostýmy přizpůsobili letošní tematice Mluvících rukou.

Cesta do Paříže – 1. a 2. třída dětí ze ZŠ Výmolova pod vedením učitelek Moniky Novotné, Milady Konvalinové a Magdaleny Fous

Doba 1989–2019 – Žáci z 10. třídy ze ZŠ Výmolova pod vedením Michala Brhela

Medvědi nevědí – Vystoupení na píseň Dády Patrasové – skupina maminek s dětmi z ČUN Praha pod vedením Moniky Ťulákové a Petry Slánské Bímové

Klip Kronika Tlumočený do českého znakového jazyka organizací KukátkOO zaměřenou na umělecké tlumočení.

Podzim – Žáci ze 7. třídy ze ZŠ Výmolova pod vedením Michala Brhela

Netřeba slov – Tamara Zúdorová a Veronika Hartošová Kávu si osladím – Skupina seniorek z ČUN Praha – Tanec velkých dam na zpěv Karla Gotta pod vedením Moniky Ťulákové a Petry Slánské Bímové

R E P O R TÁ Ž

14

ČASOPIS UNIE • 11–12/2019 • ročník XXIII

R E P O R TÁ Ž

Jeden den moderátorem?

Proč ne!

TEXT: Ivana Hay Tetauerová / FOTO: Johana Kratochvílová, Tomáš Devera

Letošními moderátory Mluvících rukou byli Veronika Skohoutilová (30) z České Lípy, studentka oboru Čeština v komunikaci neslyšících na FFUK v Praze, a Martin Kosina (33) z Liberce, absolvent truhlářského oboru v Hradci Králové. Položila jsem jim pár otázek.

Veroniko a Martine, byla to vaše první moderátorská zkušenost?

M: Ne, již jsem moderoval maturitní ples naší střední školy pro sluchově postižené v Hradci Králové. Mluvící ruce jsou ale o něčem jiném; bylo to mnohem těžší, neboť zde bylo tolik vystoupení a i my jsme měli co dělat, abychom se stíhali převlékat a připravovat se (smích).

V: Já jsem moderovala již asi třikrát na maturitním plese mé bývalé střední školy pro sluchově postižené v Praze – Radlicích.

Souhlasím s Martinem, že Mluvící ruce byly náročnější – bylo třeba znát mnohem větší množství informací a poprat se s tím.

Byli jste z toho nervózní?

M: Určitě, ale věřil jsem, že když na něco zapomenu, že mi Veronika pomůže (smích).

V: A ono se nám to i stalo, ale zvládli jsme to (smích). Navzájem jsme si pomohli, improvizovali jsme v případě potřeby. Pro mne to byla zase nová zkušenost. Myslím si, že by to zvládl každý, jen se nebát a mít odvahu. Jděte do toho i vy ostatní, koho to baví!

Pamatuješ si na tu dobu – přizpůsobili jste jistě své vlastní vzpomínky svému scénáři a převlékacímu repertoáru?

V: Ano, je to náhoda, že jsem nedávno oslavila své 30. narozeniny. Během příprav jsme oba spolupracovali s našimi rodinami, já jsem tu dobu například konzultovala hodně se svou babičkou, vypůjčila jsem si vhodné oblečení od rodiny, přátel. S organizátory Mluvících rukou jsme si také některé kostýmy vypůjčili z České televize a od skautů.

M: Také jsme se inspirovali přes internet a nějaké věci máme i vlastní. Tato část příprav byla docela zajímavá (smích). Jinak dění jsme přizpůsobili svým vlastním vzpomínkám, tomu, co nám dali za úkol organizátoři MR, nebo co nám poradila rodina a přátelé.

Jak jsem to počítala, převlékli jste se celkem dvanáctkrát!

V: Ano, a to jsme jeden kostým museli ještě vynechat z časových důvodů! Docela je mi to líto, protože to měl být takový sportovní kostým, na který jsem se těšila (směje se).

Ale zábavné to určitě bylo, to ano!

M: Souhlasím. Převlékání, pamatování si scénáře… Uf! Zvládli jsme to a těšíme se, že příští rok předáme moderátorskou štafetu dalším odvážlivcům. Pro mne jako komika bylo moderování divadelní přehlídky zase nová zkušenost, kde jsem musel trochu své komediantství mírnit, ale děkuji za ni.

Veroniko, nedávno jsi oslavila své třicáté narozeniny. Vzhledem k letošnímu tématu Mluvících rukou je to vskutku symbolické.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

15

N E S LY Š Í C Í S E N I O Ř I

Balaton i Pikovice, vždy nás šlo více TEXT: Petr Pánek / FOTO: archiv autora a Josefa Bezemka

Pod kopcem se zaniklým hradem Pechmburk leží příjemná vesnice Lesná. Sedíme v jedné chalupě a sledujeme příběh, jakých u nás mnoho není. Půl století vedoucím turistiky neslyšících, tisíce našlapaných kilometrů, stovky poutavých příběhů. 23. září obdržel od ASNEP ocenění za celoživotní přínos českým neslyšícím. 11. října jeho práci ocenilo i 125 turistů, kteří mu přijeli poděkovat do ČUN Praha. Znáte jej? Ano, legenda turistiky neslyšících – Josef Bezemek.

J

ako dítě jsem se s rodiči zúčastnil opravdu mnoha výletů a zájezdů, které Josef Bezemek pořádal. Ať už to byly jednodenní výlety za Prahu, víkendové či týdenní pobyty na horách, letní psychorehabilitační dovolené nebo zájezdy do zahraničí. Zážitků mám díky panu Bezemkovi opravdu plno. Rád na všechny vzpomínám. Myslím si, že to bylo šťastné období i pro neslyšící v Československu.

Společné cesty na dovolenou k Balatonu.

Letní pobyty ve Frymburku na Lipně (1988), na Vranovské přehradě (1989), ve slovenských Michalovcích (1990) a mnoho dalších…

Vloni pověsil Josef Bezemek turistické boty na hřebík a štafetu předal mladším turistům. Objevila se u něj opět rakovina jediné ledviny (druhou mu odstranili před devíti lety). Navzdory náročné léčbě působí Pepa, jak mu všichni přátelé říkají, vyrovnaně a v dobré

16

ČASOPIS UNIE • 11–12/2019 •

náladě. Ta mu ostatně nechyběla celý život. S manželkou Hanou a kocourem Šimonem si teď v Lesné užívá zaslouženého odpočinku.

Pepo, čím to je, že dnes už turistika neslyšících není pojem?

Proč mladí neslyšící nechodí na výlety?

Až do 90. let minulého století neměli neslyšící mobily. A měli málo možností se hromadně potkávat. Turistika byla nejlevnější a nejpřirozenější způsob, jak strávit příjemně volný den.

Například neslyšící z Prahy jezdili velmi často vlakem směrem na jih, stačilo kousek za Prahu. Dali jsme si jeden cíl, třeba nějaký hrad nebo údolí, občas si dali oběd v restauraci a probrali vše, co nás zajímalo. Museli jsme se fyzicky sejít. Po společenských změnách před 30 lety se neslyšícím otevřely další možnosti – tato setkávání později nahradily mobily a internet.

Vím, že se svou ženou Hankou jste se poznali právě na turistice.

Ano a už jsme spolu 46 let. Ani jeden z nás tohoto setkání nelitujeme. Svatbu jsme

Josef Bezemek, 1990

N E S LY Š Í C Í S E N I O Ř I

Žákem první třídy, 1951

měli v den mých 28. narozenin, 19. října 1973. O pět let později se nám narodila dcera Klára.

Josef Bezemek v číslech Čížek, Šváb a Bezemek na Churáňově, 1986

DĚTSTVÍ A ŠKOLA Lesná je malá vesnice na Vysočině, kousek od Pacova, 20 km od Pelhřimova. Právě tady se 19. 10. 1945 narodil Josef Bezemek. „Dříve tu byla chalupa s velkou stodolou. Narodil jsem se na chalupě, stejně jako můj o 11 let starší neslyšící bratr František. Můj táta přivezl porodní bábu na koňském povoze až z Hořepníku,“ začíná vyprávět svůj příběh Pepa Bezemek. „Moji rodiče, Josef a Marie Bezemkovi, byli navíc spolužáci. Oba se narodili roku 1905 v sousedních Útěchovicích. Táta měl ale plno sourozenců, proto koupil v roce 1933, když měli svatbu, statek tady v Lesné.“ I když jsou s bratrem 11 let od sebe a František žije v Brně, „zdědil“ po něm i jmenný znak – Josef se totiž původně znakoval jako číslo „11“, které mu daly řádové sestry podle čísla na prádle.

doprovodil, najednou bylo všechno nové, velké. Tady na chalupě jsme ve světnici svítili jen jednou žárovkou, kdežto na ústavní chodbě byla rozsvícena celá řada velkých světel.

Ohromný dojem na mě udělal internát s mnoha postelemi v jednom pokoji, řady stolů v jídelně, plno židlí v klubovně…

20 – tolik států v Evropě procestoval 25 – tolik let jezdil autem Dacia 44 – tolik let byl zaměstnancem Motorletu 51 – tolik let byl vedoucím turistiky 70 – tolik kilometrů ušel nejvíc, z Prahy do Prčic 74 – tolik mu je let

Znali jste se s Hankou už ze školy?

Ne, kupodivu ne, i když jsme oba žáky smíchovského ústavu. Já tam nastoupil do první třídy 1. září 1951, manželka o čtyři roky později.

Bezemek u kaple před svou rodnou chalupou, 2019

Jak ses dostal do Pražského ústavu pro hluchoněmé na Smíchově?

Na doporučení jedné řádové sestry, která tam učila. Znala moje rodiče, pocházela z blízkého Pacova. Byla to pro mě obrovská změna, do svých šesti let jsem totiž nevyšel z Lesné!

První dojem z Prahy?

Největší dojem na mě první den udělal příchod do školy. Když mě tam táta

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

17

N E S LY Š Í C Í S E N I O Ř I

Kdo byl tvým třídním učitelem?

Na smíchovském ústavu tehdy učily převážně školské sestry de notredamské. Naši třídu měla sestra Julie.

Jak víš, bohužel skončily špatně. Na podzim 1955 byly všechny řeholní sestry při Akci Ř internovány do kláštera v Oseku u Duchcova, kde většina z nich také později zemřela. Naší novou třídní učitelkou se stala soudružka Staňková.

Proč sis na učilišti vybral obor zámečník?

V 9. třídě k nám přišel ředitel František Šrom a s každým z nás osobně probral, na co se tak hodíme. Moc možností nebylo a z oborů, které přicházely v úvahu, jsem si vybral zámečníka. Ředitel Šrom mi to schválil. Na zámečníka jsem se učil v letech 1961– 1964. Učitelé Hrubý a Šídlo znakový jazyk neuměli, odezírání vyžadovalo velkou trpělivost.

Celé léto 1964 jsem si pak v Lesné i okolí hledal práci, ale o nic pořádného jsem nemohl zavadit. Nabídli mi jen pomocné úklidové práce. Tak jsem se v září vrátil do Prahy a práci si hledal tady.

PRÁCE Vím, že jsi léta pracoval v Motorletu, takže spokojenost?

Ano, ale původně jsem chtěl nastoupit jinam. V ČKD Sokolovo Vysočany

Motorista Bezemek v Adršpachu, 1970

však požadovali práci na tři směny a to jsem nechtěl. A v ČKD Tatra Smíchov zase neměli volné místo ve svobodárně. A tak jsem v listopadu 1964 nastoupil jako zámečník a opravář upínáků do n.p. Motorlet, kde se vyráběly motorky, auta a letecké motory.

Víš o tom, že Motorlet si z bývalé továrny průmyslníka Waltera ponechal i logo s okřídleným Pegasem? Jen písmeno „W“ obrátil po znárodnění v roce 1949 vzhůru nohama na „M“.

Pracoval jsem tam až do svého nuceného odchodu do důchodu v roce 2008, kdy Motorlet zkrachoval. Celkem 44 let.

Tehdy byly Jinonice okrajovou čtvrtí Prahy, skoro ještě vesnice. By-

dlel jsem ve svobodárně, deset minut pěšky od Motorletu. Měli jsme tam výbornou partu, pracovalo nás tam 12 neslyšících, například moji celoživotní přátelé Ladislav Resl nebo Václav Macháček.

To jsi měl do práce kousek.

Jezdil tam z Anděla trolejbus číslo 52, ale chodil jsem pěšky. Později, v letech 1976–1980, jsem v Košířích pracoval v Akci Z na stavbě našeho družstevního domu. Tyto čtyři roky jsme museli být na stavbě od pondělí do pátku od 15 do 19 hodin a téměř každý víkend od 7 do 17. Volno jsme si mohli vzít jen jedno odpoledne v týdnu a jeden víkend v měsíci. Ten, kdo nechtěl nebo nemohl pracovat, zaplatil 15,- Kčs za každou hodinu. Celkem jsem tam odpracoval 5000 brigádnických hodin.

V roce 2008, když jsem odešel do důchodu, jsme se s manželkou natrvalo přestěhovali zpět do Lesné.

Naše chalupa, která dříve byla stodolou, prošla v roce 1996 velkou rekonstrukcí.

TURISTIKA

Věrnou Dacii měli Bezemkovi 25 let, Alpy, 1980

18

ČASOPIS UNIE • 11–12/2019 • ročník XXIII

Stal ses legendou turistiky neslyšících. Stejně jako Otto Šváb a Vladimír Čížek. O vás se říkalo, že jste jako děda, otec a syn turistiky neslyšících. Když jsi vloni odešel do

N E S LY Š Í C Í S E N I O Ř I

Berounce, v letech 1983–1998 u Podviničního rybníka u Českého Brodu a naposledy před 20 lety v Brdech.

turistického důchodu, už jsi měl svého turistického vnuka?

To je pravda, když se řeklo Šváb – Čížek – Bezemek, byl to pojem. Rád bych, aby v organizování turistiky neslyšících pokračoval Zdeněk Kuča z Řevnic.

Jak ses k turistice dostal?

Jako internátní dítě jsem většinu víkendů v roce trávil v Praze na smíchovském ústavu. Každou neděli odpoledne jsme s vychovatelem chodili na procházky po Praze i blízkém okolí – Prokopské údolí, Šárecké údolí, Hostivař… Rád jsem chodil i mimo lesní cesty, abych byl blíž přírodě. Vychovatel mi to dovoloval, jen jsem se nesměl ztratit z dohledu.

Do organizované turistiky jsem vstoupil v roce 1967 ve Svazu invalidů.

Chodil jsem na schůze výboru Základní organizace neslyšících Praha, která měla tehdy kancelář ve Školské ulici. Potkával jsem tu i tlumočníky Dagmar Gabrielovou, Josefa Zemana a funkcionáře Bedřicha Sigana. Před rokem 1967 byli vedoucími turistiky neslyšících Otto Šváb a po něm Vláďa Čížek z TJ Lokomotiva, který však pro neshody se Zemanem podal demisi.

Vedoucím turistiky jsi byl půl století…

Ano, přesně 51 let, od roku 1967 do roku 2018. Mou první akcí, kterou jsem pomáhal organizovat Josefu Zemanovi, byla zimní rekreace ROH na Chatě Budovatel ve Velké Úpě. To byly pro rekreaci zlaté časy. Za víkendový pobyt včetně ubytování a plné penze se tehdy platilo jen 280,- Kčs.

Mou poslední organizovanou akcí bylo setkání turistů na Chatě Tesák v Hostýnských vrších. To bylo vloni.

Turisty jsem vedl v ZON Svazu invalidů, Pražském spolku neslyšících, po roce 2000 v I. Pražském sportovním klubu neslyšících a v letech 2005– 2018 soukromě.

Na jaké akce rád vzpomínáš?

Rád vzpomínám na všechna setkání a pochody turistů. Velkému zájmu se

S manželkou Hanou, dcerou Klárou a vnučkou Zuzankou, 23. září 2019

například těšil Pražský pochod turistů, který jsem pořádal každoročně v srpnu v letech 1986–2018. Celkem 33 ročníků. Rekordní účast byla v srpnu 1995 v kempu ve Vysoké Lípě. Zúčastnilo se 164 turistů z celé republiky, přijeli i neslyšící z Německa.

Hodně zábavy, ale i poučení bylo i při každoročním kempování neslyšících. Konalo se 32×, od roku 1968.

Prvních 13 let nejprve v Pikovicích na břehu Sázavy, v letech 1981 a 1982 jsme kempovali v Dobřichovicích na

Na turistice jsi zažil mnoho zajímavých příběhů. Vybereš nějaký zážitek?

Opravdu jich bylo mnoho, většina z nich veselých. Ale třeba tento nemusel dopadnout dobře: Jednu únorovou neděli roku 1990 jsme s partou neslyšících lyžovali na Benecku. Bylo pěkné počasí, ale najednou se během krátké chvíle zatáhlo a přišla sněhová vánice. Kvůli vichřici přestal jezdit vlek. Potřebovali jsme se však dostat nahoru přes kopec Žalý do Herlíkovic. Tam jsme měli místenku na poslední večerní autobus do Prahy. Pěšky jsme to už nemohli stihnout, tak jsem požádal vlekaře, aby nám napsal potvrzení, že nejezdí vlek, a telefonicky o tom informoval autobusy ve Špindlerově Mlýně. Nastoupili jsme pak do jiného autobusu přímo v Benecku a do Prahy přijeli se štěstím pozdě večer.

Výlety a zájezdy Josefa Bezemka Pěší turistika: 1 533 – počet turistických výletů a vycházek 12 921 – počet nachozených kilometrů 26 050 – počet turistů, kteří s ním šli Autokarové zájezdy: 783 – počet jím vedených zájezdů autokarem po ČR i zahraničí 4 404 – počet turistů na jeho zájezdech autokarem 259 – počet dní na těchto zájezdech 2 316 – počet všech organizovaných akcí, které pořádal 30 454 – počet turistů na jeho akcích celkem 2 750 – počet osob celkem na 33 Pražských pochodech neslyšících 2 800 – počet osob celkem na 32 stanováních neslyšících Různé: 10× uspořádal psychorehabilitační pobyty, účast 400 osob 12× na pochodu Praha – P rčice 12× uspořádal víkendový lyžařský zájezd v ČR 12× pořádal orientační turistický běh do okolí Prahy 20× organizovaná vlastivědná vycházka po Praze 21× výlet Za posledním puchýřem 45× uspořádal oblíbenou soutěž Poznej svou vlast 105× uspořádal speciální seniorské vycházky Prahou 180× vedl turistické besedy s programem

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

19

ÚS P Ě Š N Í N E S LY Š Í C Í

Ruční práce miluji, neumím mít ruce v klidu

TEXT: Kristina Pánková Kratochvílová FOTO: Lucie Sedláčková Půlpánová

Lucie Maschke svoji celoživotní lásku k šití spojila s podnikáním. Začalo to psími oblečky, na kterých si vybudovala jméno, ale také kvůli nim měla největší podnikatelskou krizi. Po našem povídání Lucie spěchala zpět k šicímu stroji, protože dodělávala zakázku dvanácti psích oblečků pro chovatelskou stanici. Výrobky „A la Betty“ seženete v e-shopu i u stánku na trzích v Mělníku a okolí. Psí oblečky, kojenecké oblečení, svíčky, šperky z chirurgické oceli, bižuterii, dekorace… Všechno je vlastnoručně vyrobené. S láskou, jak dodává usměvavá žena. Její příběh ukazuje, že být neslyšící není překážkou k úspěšnému podnikání. Důležité je být pracovitý a dělat to, co máte rádi.

Školačka Lucie

a archiv Lucie Maschke

Jak vznikla značka „A la Betty“?

Mám fenku pražského krysaříka Betty, už je jí 11 let. Jako štěňátku jí byla stále zima. Nemohla jsem pro ni sehnat žádné oblečky, a tak jsem je objednala z Thajska. Některé jsem pak prodala. Byl o ně velký zájem, tak jsem podle nich zkusila sama ušít další oblečky.

A začala jsi je prodávat?

Dala jsem je na Fler a lidé o ně měli obrovský zájem. Jenže jsem neměla živnostenský list. V té době jsem pečovala o malého syna, který má bohužel těžší mentální postižení. Bylo to náročné období, ještě k tomu jsme se stěhovali, takže jsem si od šití dala pauzu. Vrátila jsem se k tomu po dvou letech, kdy jsme dokončili rekonstrukci domu a kdy syn nastoupil do speciální školy. Jenže v šití oblečků byla najednou mnohem větší konkurence, což mě zaskočilo.

Vidím, že začátky podnikání nebyly jednoduché. Kdy se to zlomilo?

Kvůli synovi jsem se nemohla vrátit do práce na plný úvazek. Tak jsem se přihlásila na úřadě práce, kde se mě ptali, co mě baví. Odpověděla jsem, že ruční práce a že bych ráda zkusila podnikat.

Pomohli ti na úřadě práce nějak?

Ano. Mohla jsem se s nimi poradit, jak začít. Pomohli mi s podáním žádosti

20

ČASOPIS UNIE • 11–12/2019 • ročník XXIII

ÚS P Ě Š N Í N E S LY Š Í C Í

o příspěvek na rozjezd podnikání. Vyšlo to a díky tomu jsem si mohla pořídit potřebné vybavení jako šicí stroj, overlock (šicí stroj, který začišťuje švy, poznámka redakce), vybavení na výrobu svíček a řezací plotr. Mezitím jsem individuálně studovala maturitní obor Podnikání ve škole pro neslyšící v Hradci Králové.

Potom už jsi podnikala?

Vyřídila jsem si živnostenský list a v prosinci 2015 jsem oficiálně začala podnikat. Nejdřív jsem jen šila oblečky pro psy a vyráběla jsem svíčky, postupně jsem přidávala další výrobky.

První měsíce byly slabé, ale o Velikonocích se to rozjelo díky trhům, kde jsem prodávala velikonoční výzdobu.

Co všechno děláš?

Nejvíc šiji oblečky pro psy i pro miminka a látkové obaly. Vyrábím svíčky, náušnice a bižuterii z Fimo hmoty i z chirugické oceli, náramky s přírodními kameny. Do toho šiji bavlněné tašky a maluji na ně. Dělám i vánoční a velikonoční ozdoby a věnce. Teď už kvůli malé dceři nemám tolik času a beru omezené množství zakázek.

S dcerou Laurou a fenkami Laurijane a Betty

Už na základce mě bavilo šít pro pa­nenky…

Neumím si představit, jak šiješ psí oblečky na zakázku. Každý pes má přece jiné rozměry?

Betty pózuje v oblečku

Zákazníci mi napíšou rozměry. Mám tabulku, podle které si sami změří psa, poté mi pošlou naměřené údaje.

Já si to podle toho nastříhám. Používám základní střihy, ale pokud má pes jinou velikost, šiji podle přání, tedy na míru. Lidé jsou spokojení, mám zatím samá pozitivní hodnocení.

Jak ses vlastně naučila šít?

Už na základce mě bavilo šít pro panenky. Máma mi v mých deseti letech koupila dětský šicí stroj. Byla jsem pořád zavřená ve svém pokoji a šila jsem oblečky pro panenky ze zbytků látky. Když jsem se přestěhovala za budoucím manželem, pracovala jsem v Roudnici nad Labem jako šička kožených i látkových sedaček do auta.

Díky tomu jsem se dobře naučila pracovat se šicím strojem.

Odkud jsi brala inspiraci pro šití?

Mamka mi řekla, že její prateta byla soukromá švadlena a šila zakázky, takže jsem možná po ní. Na střední škole jsem ráda nosila oblečení po mamce z 60.–70. let ve stylu hippies a boty na platformě (boty s výrazně silnou podrážkou, poznámka redakce). Zdobila jsem si kozačky korálky, na džíny zvané zvonáče jsem našívala srdíčka, malovala jsem na oblečení a různě si jej zdobila… Moje nápady se rychle šířily mezi ostatní holky, které můj styl napodobovaly.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

21

ÚS P Ě Š N Í N E S LY Š Í C Í

Společná fotka s redaktorkou Kristinou z dětství – děti z Radlic a Ječné na MČR neslyšících v atletice 1995, dole vedle Lucie je tehdejší vychovatelka z Radlic Gábina Houdková

Máš svoji dílnu?

Mám malinkou pracovnu, kde vyrábím svíčky, zažehluji siluety a někdy i šiji. Využívám ji také jako sklad. Už se mi tam všechny látky a další materiál skoro nevejdou a nemám to kam dát. Overlock je v obýváku a v kuchyni mám občas na velkém stole šicí stroj.

Máš velkou rodinu, psy, dům a zahradu, podnikáš. Jak to všechno stíháš?

Mám to štěstí, že miluji ruční práce.

Musím stále něco dělat s rukama, neumím je mít v klidu. Dopoledne šiji.

Pracuji také po obědě, mezitím dcerNáušnice a další výrobky A la Betty

22

ČASOPIS UNIE • 11–12/2019 • ročník XXIII

ka spí. Odpoledne se věnuji dětem a večer relaxuji nebo jdu brzo spát, mozek mi už nepracuje. Na e-maily odpovídám pouze ráno a večer, na poštu s balíky chodí nejstarší syn. Šiji po kouskách kdykoli mám volnou chvilku.

A máš vůbec někdy volno?

Volno, co to je? To neznám (směje se).

Když výjimečně nemám objednávky, dělám třeba zásoby svíček do skladu.

Ale ne, občas jdu ráda na procházku s kočárkem, hraju si s dcerou…

Co je pro tebe jako neslyšící podnikatelku nejnáročnější?

Lucie Maschke (roz. Bartošová), 40 let Od narození je neslyšící, po MŠ a ZŠ v Radlicích absolvovala dvou­ letou rodinnou školu pro sluchově postižené a vyučila se švadlenou v SOU Holečkova. V roce 2017 ma­ turovala v oboru podnikání.

Lucie se zajímá o ezoteriku. Vě­ ří v nadpřirozeno a anděly.

Hobby: turistika, staré hrady a zří­ceniny, psi.

Jejím snem je založit chráně­ nou šicí dílnu, která by zaměstná­ vala neslyšící.

Bydlí v Mělníku s neslyšícím manželem Pavlem a třemi slyšící­ mi dětmi – Davidem (14), Luciá­ nem (12) a Laurou Angelou (1).

Domácnost doplňují dva psi: fenka pražského krysaříka Betty a fen­ ka bílého švýcarského ovčáka Laurijane. V roce 2012 se Lucie dostala mezi 10 nejlepších v sou­ těži Rozjezdy časopisu Betynka.

ÚS P Ě Š N Í N E S LY Š Í C Í

Na trhu

měli aspoň cukroví od tchyně. Poučila jsem se a další rok jsem nastavila stop objednávek už v listopadu.

Lucie ve své malinké pracovně

Čeština. Někdy špatně pochopím, co je napsané v e-mailu, a máma mi to musí vysvětlit. Naštěstí už sedm let bydlí s námi. Pomáhá mi také formulovat věty v mailech a v e-shopu.

Chyby by mohly zákazníky odradit.

Stalo se mi, že zákazník chtěl obleček pro psa v určité kombinaci růžové a šedé barvy a já jsem ty barvy prohodila. Také na trhy jezdíme spolu s mamkou, je to lepší kvůli komunikaci.

Měla jsi někdy podnikatelskou krizi?

Jednou jsem málem vyhořela. Bylo to v zimním období, venku byla zima a brzo se stmívalo. Já byla unavená a lidé si před Vánoci objednali velké množství psích oblečků. Každý den jsem musela šít šest až osm oblečků, což bylo to nejhorší. Měla jsem co dělat, abych to stihla mít hotové včas.

Ten rok jsme doma neměli žádné Vánoce, žádnou výzdobu. Naštěstí jsme

A jak se o tobě zákazníci dozvídají?

Hlavně přes spokojené zákazníky, kteří mě doporučují dál. Přidávám novinky na Instagram – ten sledují hlavně neslyšící. Lidé se o mých výrobcích dozvídají i přes Facebook.

Například moje kamarádka si koupila obal na očkovací průkaz pro psa a pochlubila se s fotkou ve skupině pro pejskaře. Najednou mi přišlo skoro 300 objednávek…

Na výtvory Lucie Maschke se můžete podívat zde: E-shop: www.alabetty.cz Instagram: a_la_betty Web: www.potvor.cz/a-la-betty Díky fence Betty začala Lucie šít psí oblečky

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

23

(POLO)ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY

8 7. DÍL (Polo)zapo menuté příběhy

TEXT: Petr Pánek FOTO: archiv autora a Olgy Masníkové

Mobi Urbanová

PŘÍBĚH ČESKÉ MARLEE MATLINOVÉ Přirovnání z nadpisu neodpovídá úplně životním rolím obou vynikajících neslyšících žen, ale zcela jednoznačně ukazuje výjimečnost Mobi Urbanové. Ta patří mezi tři neslyšící české osobnosti, které mají své heslo na Wikipedii. A je jediná, která se dostala na titulní stranu Rudého práva. Naše mezinárodně nejznámější neslyšící žena prožila velmi zajímavý život.

Ú

terý 28. července 1914 mohlo být jako každý jiný všední den.

Avšak dvě události už navždy změnily svět. Začala první světová válka a manželům Urbanovým se v Praze narodila holčička. Po mamince jí úředně dali jméno Emilie, avšak protože se narodila v den mobilizace všech vojáků Rakouska-Uherska, začali jí rodiče a později i přátelé říkat Mobi. To jméno Mobi Urbanové už zůstalo.

Tatínek byl úředníkem a maminka klavíristkou. V umělecky založené rodině se Mobi začala učit tanci již od svých čtyř let. Absolvovala taneční školu Máši Trnkové, pokračovala u prof. Klimešové-Polákové a primabaleríny Národního divadla

Heleny Štěpánkové. V roce 1932 měla nastoupit v Londýně do prestižní baletní školy vedené uznávanou ruskou baletkou Annou Pavlovovou. Ta však ve stejném roce náhle zemřela na zápal plic a ke spolupráci již nedošlo.

Nedošlo ani k jejímu chystanému velkolepému turné po Spojených státech amerických na podzim 1938. Zájezd překazila politická situace po podpisu Mnichovské dohody v září 1938.

Podle pamětníků měla Mobi šťast­ né manželství se svým mužem Kar­lem Tomášem Severem, prvotříd­ním krejčím z Vídně, který ve 30. letech šil pro Adama. Jinak asi velmi šťastný život neměla. Nerozuměla si se svým dominantním otčímem, kterého si její maminka vzala v roce 1921 po rozvodu se svým prvním mužem. Jiří Bubla byl majorem SNB a Státní bezpečnost o něm vedla svazek. Jejich rodinná

Mobi cvičí Čálkovou, Laurinovou a Kůlovou ve smíchovském ústavu, 1939

24

ČASOPIS UNIE • 11–12/2019 • ročník XXIII

(POLO)ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY

vila ve Velké Chuchli v ulici Pod akáty byla pod dozorem. Trápilo jí také bez­ dětné manželství, baletu věnovala své zdraví…

Nechme na Mobi vzpomínat její jedinou žijící žačku, Olgu Masníkovou: „Mobi jsem viděla poprvé v roce 1938, když mi bylo sedm roků. Přišla do Pražského ústavu pro hluchoněmé na Smíchově hledat nadané žáčky. V roce 1942 tu založila Taneční skupinu neslyšících dětí. Od toho roku jsem k Mobi chodila 2 x týdně cvičit balet, tanec a základy gymnastiky. Cvičila jsem u ní 11 let až do roku 1949, kdy jsem kvůli svatbě s Borisem Masníkem skončila. Stěhovali jsme se totiž do Ostravy.

Portrét Mobi Urbanové od ruského malíře Gleba Dorošenka, 1928

Bylo to pro mě krásné období, byla výbornou učitelkou tance. Díky ní jsem třeba uměla udělat provaz. Měli jsme i řadu vystoupení v divadlech – Národní a Smetanovo divadlo v Praze, Luhačovice, Zlín, Pardubice, Vídeň, Slovensko…

Nejhezčí vzpomínku mám, když se Mobi vdávala za K. T. Severa. Měli svatbu v říjnu 1947 v ústavní kapli. Na její svatbu se přišlo podívat mnoho neslyšících, především dětí. Měla bílé šaty a krásné květiny v náručí.

Pak se jelo v kočáře, do nějž si vybrala jen své žačky, které u ní pravidelně cvičily. Vybrala nás celkem pět dívek a jednoho žáka, Ríšu Šebelu – to byl náš nejlepší tanečník.

V prvním kočáře seděli novomanželé s rodiči, ve druhém sedělo nás šest žáků.

Jelo se až do Velké Chuchle. U následné hostiny jsme seděli za vilou na lavicích v zahradě.

Mobi se souborem na zájezdu do Zlína, 1946

Kde se také psalo o Mobi Urbanové: • Národní politika, 25. 2. 1927, s. 3 • Národní listy, 8. 11. 1927, s. 3 • Pestrý týden, 22. 9. 1928, s. 9 • Lidové noviny, 26. 4. 1944, s. 4 • Tep nového Zlína, 13. 5. 1946, s. 2 • ABC neslyšících, 8/1949, s. 3 • Rudé právo, 27. 11. 1955, s. 1 • Gong, 2/1973, s. 19 • Gong, 5/1988, s. 84–85 • Gong, 8/1989, s. 150 • J. Hrubý: Průvodce neslyšících a nedoslýchavých, 1999, s. 25–27 • Chuchelský zpravodaj, 5–6/2014, s. 6 • Gong, 7–9/2015, s. 48–49 (o jejích žácích) • Gong, 10–12/2015, s. 48–49 (o jejím otci a manželovi) • Gong, 1–3/2016, s. 45 (o její kolegyni Melitě Guthové) • Gong, 4–6/2016, s. 48 (o její kolegyni Marii Kopečné) • Televizní klub neslyšících vysílaný 2. ledna 1984 • kapitola v knize Kapky na kameni (Kamila Musilová, 2019)

O dva roky později jsem se vdávala i já a stěhovala jsem se do Ostravy. To bylo naposledy, kdy jsem Mobi viděla. Už to je 70 let…“ Právem, ale i s trochou závisti vzpomínali i další pamětníci na výjimečnost Mobi Urbanové. Nikdo z nich už nežije. Maminka Mobi, Emilie Urbanová, zemřela 12. ledna 1959. Manžel Mobi Urbanové, K. T. Sever, 27. února 1984. A Mobi v pátek 22. ledna 1988. Všichni tři jsou pohřbeni na Vinohradském hřbitově, hned vedle hrobu našeho protektorátního prezidenta Emila Háchy.

Dnes už slavnou Mobi připomíná jen pamětní deska na chuchelském náměstí před ZŠ Charlotty Masarykové a bronzová soška od neslyšícího akademického sochaře Miloše Lásky v archivu Pražského spolku neslyšících…

Mobi (vpravo v pánském kostýmu) se svou žačkou Otýlií Veselou, 40. léta

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

25

KOUTEK PSYCHOLOGIE

TEXT: Kristina Pánková Kratochvílová FOTO: www.pixabay.com

SERIÁL Koute psycholokgie

Jak si udělat hezké Vánoce?

Vánoce jsou jedny z největších svátků v roce. Jenže! Pro mnoho lidí je to zároveň nejnáročnější období v roce. Shánění dárků a utrácení peněz, předvánoční úklid, pečení cukroví, spousta akcí, rodinná setkání, osamělost… To všechno může přinášet obrovský stres. Jak se mu vyhnout a udělat si příjemné, pohodové svátky? Čtěte dál.

Jaká je vaše představa?

Jak budou vypadat vaše Vánoce, to záleží nejvíce na vás samotných. Ovlivnit to můžete v duchu úsloví: „Jaké si to uděláš, takové to budeš mít.“ Netěšíte se na Vánoce? Máte z nich obavy? Zkuste na chvíli zavřít oči a zamyslet se. Jak se chcete cítit na Vánoce, jaké je chcete mít? Co je pro vás opravdu důležité? Co vám způsobuje největší stres?

Hotovo? Tak, co jste se o sobě dozvěděli? Můžete si to napsat na papír a promyslet si, co byste mohli udělat pro to, abyste měli Vánoce podle vašich představ. Co dělat více? Co dělat

26

ČASOPIS UNIE • 11–12/2019 • ročník XXIII

KOUTEK PSYCHOLOGIE

méně? A co nedělat vůbec? A pak to hlavně zrealizujte! Některá témata týkající se vánočních svátků teď naťukneme, třeba vás budou inspirovat.

Úklid Děláte velký předvánoční úklid nebo ne? Každý to má jinak. Někdo potřebuje mít pečlivě uklizeno, aby se cítil dobře. Jiní zase nechtějí trávit adventní čas úklidem a troška nepořádku jim nevadí. Všechny možnosti jsou ok, pokud vám vyhovují. A co když předvánoční úklid nestihnete? Nejspíš se nestane vůbec nic, že?

Různé tipy: • Můžete si úklid pečlivě naplánovat. Pomáhá udělat si harmonogram (plán) a dodržovat ho.

• Jestli je v domácnosti víc lidí, rozdělte si úkoly.

• Pokud chcete mít čistý byt, ale uklízení vás nebaví nebo na to nemáte čas, objednejte si paní na úklid. Tato služba už dávno není jen pro bohaté.

Dana dělala každý rok velký předvánoční úklid. Vloni o Vánocích kvůli vyčerpání zkolabovala a letos se domluvila s rodinou, že jí místo dárků zaplatí paní na úklid.

Mikuláš Nikdy nestrašte děti, že si je čert odnese. Hodně dětí se čertů bojí a může jim to způsobit trauma. Děti naopak potřebují vědět, že za vámi mohou kdykoliv přijít a vy jim pomůžete.

Slavit nebo neslavit?

Je úplně v pořádku Vánoce neslavit, pokud se vám nechce. Bohužel tlak společnosti je velký a hodně z nás se raději přizpůsobí, než abychom byli „divní“. Souvisí to se sebevědomím, zda dokážeme ustát tlak a obhájit si, že si budeme dělat věci podle sebe a ne tak, jak od nás očekávají ostatní (např. rodiče).

Jan a Jana už mají dospělé děti a přes Vánoce jezdí každoročně k moři. Jsou rádi, že nemusí shánět dárky, Jana nepeče, nemusí si brát moc dnů dovolené a hlavně mají oba manželé klid.

Cukroví Pokud si Vánoce bez cukroví neumíte představit, ale nemáte čas na pečení, nezoufejte. Máte i další možnosti: • Koupit si balíček cukroví v cukrárně nebo si ho objednat (přes internet, od sousedky…)

• Můžete se domluvit s kamarádkami nebo příbuznými na společném pečení, čímž spojíte příjemné s užitečným. Aby to šlo rychleji, může každá dopředu doma připravit těsto na jeden druh.

• Namísto 6 druhů udělejte jeden nebo dva. Alespoň nepřiberete :-)

Jak všechno stihnout?

Napište si seznam, co potřebujete udělat. Udělejte si harmonogram a naplánujte si, jak to stihnout v klidu.

Kdyby vám něco z toho nevyšlo, nevadí. Hlavně se tím nestresujte.

Udělejte si také něco příjemného pro sebe – vánoční kino nebo setkání, koupel, masáž… Zkuste se zastavit a vychutnávat si přítomný okamžik a kouzlo Vánoc. Obchody je nejlepší vynechat – podporují stres a nákupy v nich zamávají s vaší peněženkou. Raději relaxujte v přírodě, běžte na zimní procházku nebo do sauny.

Odpočatí a spokojení lépe zvládnete všechny povinnosti.

Tradice a rituály Jsou důležité, protože nám dávají v dnešním urychleném světě předvídatelnost, jistotu. I jako dospělí rádi vzpomínáme na rituály z dětství. Jaké tradice a rituály má vaše rodina? Pokud máte pocit, že jich máte málo, je ideální období na vytvoření nových.

U nás v rodině máme tyto tradice: adventní kalendář, výzdoba bytu se světýlky a vůně františka, účast na mikulášské párty u sousedky, dárek pro děti z dětského domova, společné pečení cukroví s dětmi, výlet do minizoo.

Dárky S dárky často bývají potíže. Máme hodně práce s jejich sháněním, stojí spoustu peněz, je jich moc a většinou nemáme jistotu, že opravdu udělají

radost. Co s tím? Nejlepší je plánovat dopředu. Zkuste se zamyslet s vašimi nejbližšími a dohodnout si pravidla pro obdarovávání se. Všichni by měli souhlasit, nebo se zkuste společně dohodnout na kompromisu.

• Jana chtěla svým dětem splnit přání a koupila každému nový telefon na splátky, jenže se kvůli tomu zadlužila.

• Příbuzní se domluvili, že budou dávat dárky jen dětem a max. do 500 Kč.

• V rodině se třemi dětmi mají dohodu, že Ježíšek splní každému dítěti jedno přání.

Ježíšek Kdy říct dětem pravdu o Ježíškovi? To je různé, každá rodina to má jinak.

Neexistuje jeden správný postup. Záleží na tradicích rodiny a vzájemném vztahu rodičů a dětí. Někteří dospělí dětem nechtějí lhát (aby lež nezničila vzájemnou důvěru), a proto jim už odmalička říkají, že dárky dávají rodiče.

V jiných rodinách zase věří na Ježíška i dospělí ;-) A jak je to u nás? Dcera už ve čtyřech letech přišla ze školky, že Ježíšek neexistuje a dárky dávají rodiče, že jí to řekla kamarádka. Vysvětlovala jsem jí, že někde dávají dárky rodiče a jinde Ježíšek.

A že záleží na tom, jestli rodina v Ježíška věří nebo ne. Bylo vidět, že se jí ulevilo, že v naší rodině nosí dárky Ježíšek.

Vztahy a osamělost Ke svátkům patří i setkávání se s rodinou a přáteli. Návštěvy příbuzných často vyžadují hodně trpělivosti a tolerance. Může být užitečné zamyslet se, jak bychom chtěli, aby naše set­ kání probíhala, a co pro to můžeme udělat. A nenechat se tlačit do něčeho, co je nám nepříjemné. Když se nám nedaří to zlepšit, další možností je návštěvy omezit. Ještě horší než napjaté vztahy s příbuznými bývá situace, kdy nemáme vůbec nikoho.

Ani osamělých lidí není málo. Je dokázáno, že osamělost zvyšuje riziko sebevraždy.

Znáte ve svém okolí někoho osamělého? A můžete pro něj něco udělat? Co třeba mu donést trošku cukroví?

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

27

EKO

Jak si „nezávadně“ hrát?

TEXT: Lucie Štefková a Eva Kastnerová / FOTO: Lucie Sedláčková Půlpánová

Mnozí z vás jistě přemýšlí, co koupit k Vánocům svým dítkám nebo dítkám příbuzných, kamarádů… Hraček je na současném trhu nepřeberné množství, jak si ale vybrat tu správnou? Takovou, která je nezávadná?

Zaměřit se na lokální výrobce, či na známé hračkářské firmy? Vskutku oříšek. Proto zde přinášíme aspoň stručný přehled, snad vám pomůže lépe se v hračkách orientovat.

•

• • •

Jak poznáme zdravou hračku 1) Hračka musí splnit směrnice kladené na výrobu hraček.

To znamená sledovat, do jakého věku jsou hračky vhodné.

Nebezpečné jsou malé dílky, rizikové jsou hračky s magnetickými součástkami či s bateriemi. Také je důležité, z jakého materiálu jsou vyrobeny. Například o levných hračkách z plastu koupených u vietnamských obchodníků rozhodně nemůžeme říci, že jsou zdravotně nezávadné.

2) Hračka je vyrobena z přírodních materiálů, to znamená dřevo, vlna, papír a další. Až doslouží hračka z přírodního materiálu, může se snadno rozložit či spálit bez negativního dopadu na životní prostředí. Plastovým hračkám, pokud je to možné, se raději vyhýbejme, protože zamořují naše životní prostředí.

3) Hračka byla vyrobena tam, kde žijeme, tedy ideálně v České republice. Vždy podporujeme lokální výrobce, od nich také máme nejlepší informace o složení hračky, z jakého materiálu je použita a další. V ČR je dnes nepřeberné množství výrobců se zdravými hračkami, tedy ekohračkami.

28

ČASOPIS UNIE • 11–12/2019 • ročník XXIII

Jak vybírat tu správnou hračku Chceme, aby hračka dítě pobavila, zaujala jej a nenudila. Chceme, aby hračka byla bezpečná. Zde je pár doporučení: • Kupujme méně hraček, zato kvalitních. Kvalita je důležitější než množství.

• Dejme přednost nelakovaným a nebarveným hračkám.

• Kupujme hračky s označením Neobsahuje PVC (PVC-free) nebo Neobsahuje ftaláty (Phthalate-free).

• Pokud možno, kupujme hračky s označením Bezpečné hračky nebo Bezpečné a kvalitní hračky.

• Kupujme hračky z přírodních materiálů, jako jsou dřevo, vlna, bavlna, len, kůže, papír. Z těch

můžeme s klidem sami doma vyrobit hračku. Do výroby můžeme zapojit i dítě, samotný proces pak bude radostnější.

Každou novou hračku nejprve rozbalíme a necháme ji nějakou dobu venku, aby se případné nebezpečné látky mohly odpařit.

Vycpané panenky napřed vypereme.

Textilní hračky kupujeme s označením Eko-tex nebo Organic či Bio. Vybírejme hračky se značkou FSC, to jsou výrobky ze dřeva, které pochází z lesů s udržitelným hospodářstvím.

Důvody, proč nekupovat hračky z plastu 1) Svět je zahlcen plasty. Všichni víme o varovných číslech a mořích plných plastů. Odložené plasty se rozkládají velmi dlouho a hromadí se.

2) Z plastových výrobků se uvolňují mikroplasty a další jedovaté látky, které jsou pro děti nebezpečné.

Víme, že děti hračky často olizují.

3) Realistické a pestré hračky snižují dětskou fantazii.

Závěrem: Sledujme označení hraček, vybírejme hračky z přírodních materiálů a přiměřené věku dětem. Nebo jednoduše zajděme do přírody nasbírat šišky, kůru, listí a nechat plynout fantazii.

Z E S V Ě TA

Valná hromada & Konference EFSLI ve Švédsku TEXT: Ivana Hay Tetauerová / FOTO: Barbora Fodorová a Kateřina Lišková

Ve dnech 6.–8. září 2019 se ve švédském Malmö konala již 26. valná hromada a konference EFSLI (European Forum of Sign Language Interpreters = Evropského fóra tlumočníků znakového jazyka), kterou zorganizovala Švédská asociace tlumočníků znakového jazyka. Tématem letošní konference bylo Tlumočení v kulturách, mezi nimi a o kulturách. Naši republiku na této akci reprezentovaly předsedkyně ČKTZJ (České komory tlumočníků znakového jazyka) Barbora Fodorová a Kateřina Lišková. Jim jsem také položila pár otázek.

by něco komunitě „vraceli“? Tlumočníci mohou „vracet“ například udržováním upřímných osobních vztahů s Neslyšícími nebo nasloucháním jejich životním příběhům. Je důležité, aby se znakový jazyk nestal jen nástrojem profese, ale i prostředkem vstupu do kultury Neslyšících.

Zaujalo vás tam něco, co by se dalo u nás vylepšit a aplikovat v praxi?

Prosím, vysvětlete nám stručně téma, které se letos na konferenci probíralo.

Téma se ze všech stran vztahovalo ke kultuře Neslyšících, ale i kultuře tlumočníků a dalším kulturám, které vstupují do tlumočených situací. Někteří přednášející se odvážili ponořit do citlivých oblastí. Například – vše, co se týká tlumočení, je v současnosti v rukou slyšících lidí. Tlumočníci jsou vzděláváni na vysokých školách převážně slyšícími lidmi; výzkum, testování i lobbování za lepší podmínky jsou v opět v rukou slyšících. Přesto jsou Neslyšící důvodem existence naší profese. Je v pořádku, že tlumočníci získávají díky neslyšícím obživu, aniž

Ano, určitě. Například pro vedení naší profesní organizace pro nás byla inspirativní zejména valná hromada. Následná konference představila celou řadu zajímavých témat, které měly jednu zásadní společnou linku.

Co vše můžeme dělat pro to, abychom byli skutečně „dobrými“ tlumočníky, které si neslyšící lidé přejí. Témata byla podnětná tedy především ideově, vedla účastníky k zamyšlení a větší sebereflexi. A to je něco, co by měl kaž­dý tlumočník aplikovat v praxi každý den. Cítíme, že u nás jsou některé úvahy v tomto směru zatím málo otevřené.

Máte z mezinárodního setkání pocit, že je u nás tlumočení do/ze znakového jazyka na výborné úrovni ve srovnání s ostatními státy?

Ano, dá se říct, že v některých směrech dosahujeme nebo se velmi blížíme kvalitě zemí, kde má již tlumočnická profese dlouholetou tradici.

Jedna věc je ale výkon tlumočníka jako jednotlivce. A druhá věc se týká kvalitního poskytování tlumočnické služby. Ve chvíli, kdy se u nás potýkáme s rapidním nedostatkem tlumočníků, můžeme těžko hovořit o kvalitě.

V tomto ohledu za mnoha státy těžce pokulháváme, např. Skandinávie, Nizozemsko, Německo. Zároveň jsou ale země, kde je situace ještě v mnohem naléhavější situaci – Maďarsko, Balkán, Rusko.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

29

Připravila: Monika Ťuláková

SPORT

Český bowling v Asii FOTO: Pavla Černá

Co: 4. Mistrovství světa neslyšících v bowlingu Kdy: 1.–12. srpna. 2019 Kde: Taoyuan, Taiwan Trenér: J. Vohryzka Účast: J. Vohryzka, K. Janošcová, K. Klofáčová, P. Maléřová, D. Vohryzková a P. Černá Nejlepší výsledky: soutěž tým žen Klofáčová, Janošcová, Černá, Maléřová a Vohryzková (5. místo); soutěž trojic Klofáčová, Janošcová, Černá (8. místo) Zajímavosti: Došlo ke krátkému zemětřesení o síle 5,9 Richterovy stupnice.

Úspěchy našich orientačních běžců FOTO: Jaroslav Klein

Co: 4. Mistrovství světa neslyšících v orientačním běhu Kdy: 17.–23. srpna 2019 Kde: Olomouc, ČR Výsledky: smíšená štafeta ve sprintu – A. Pangrácová, J. Semerád, J. Procházka a A. Formánková – 3. místo; tým žen ve štafetě 4,9 km – A. Pangrácová, M. Pangrácová a A. Formánková – 3. místo; muži ve štafetě 6,1 km – J. Semerád, J. Procházka a M. Spilka – 2. místo.

Další účastníci: Lenka Hornová a Pavel Pastrnek

Bartošek přivezl dvě medaile ze střelby FOTO: Marek Bartošek

Co: 14. Mistrovství Evropy neslyšících ve střelbě Kdy: 12.–21. září 2019 Kde: Dmitrov, Moskevská oblast, Rusko Výsledky: Marek Bartošek – 2. místo ve vzduchové pušce 60 ran vestoje; 3. místo v malorážné pušce 3×40 ran (polohový závod); 4. místo z malorážné pušky 60 ran vleže. Petr Gerberg – 8. místo z malorážné pušky malorážky 60 ran vleže. zleva Jasný, P. Gerberg, Bartošek, P. Gerberg jr.

30

ČASOPIS UNIE • 11–12/2019 • ročník XXIII

Přátelský zápas Česko–Německo FOTO: Jaroslav Klein

Kdy: 6. října 2019 Kde: FK Motorlet Praha, Praha 5 Trenér: Stanislav Hanuš Výsledek: Česko – Německo 2:1 (0:1) Branky ČR: J. Štefka, L. Benda (penalta)

A N K E TA M R

Jak se vám líbí letošní Mluvící ruce?

TEXT: Ivana Hay Tetauerová FOTO: Lucie Sedláčková Půlpánová

Našli jste se v tématu 30 let svobody?

ANKETA S DIVÁKY

Radka Pluhařová a syn Kevin Nám se to letos moc lí­ bí, vloni to Kevin nedával, bylo to na něj moc dlouhé. Letos se mu to líbí a zvládl se dívat celou dobu. Je nadšený, když viděl vystupovat i svou mladší sestru.

Snad také bude jednou hrát, moc bych si to přála :-) Repertoár je různorodý, nemá to chybu, tleskám těm co mají odvahu vystupovat!

Eliška Holcová

Jan Semerád

Pavel Šturm st.

Já jsem na Mluvících rukou úplně poprvé. Jsem tu teď se skauty, kteří tu vystupují. Vystoupení s nimi nacvičila vedoucí skautů Nikola Novotná a starší skautky Veronika Hartošová a Tamara Zúdorová, další nápady přidávaly i ostatní děti; já v tom prsty nemám (smích). Jsem ale rád, že jsem jejich vystoupení stihl, dnes jsem ještě závodil na orientačním běhu mimo Prahu. Nejvíce se mi asi líbilo vystoupení Veroniky a Tamary, které mělo hlubokou myšlenku.

Také jsem hrdý na naše skautíky z oddílu Potkani, kteří měli poměrně dlouhé vystoupení, že to tak pěkně zahráli.

Na Mluvících rukou jsem zcela poprvé. Divadlo osobně moc nemusím, ale letos jsem přišel kvůli své vnučce, která zde vystupovala se svou maminkou. Program se mi moc líbil, opravdu bylo zajímavé sledovat to z různých úhlů. Zaujalo mne vystoupení Michaely Kosiecové, která vystihla přesně moje vlastní zkušenosti z doby komunismu a po revoluci – srovnání, jaké to bylo kdysi a teď. Je bezvadné, že si to právě díky těmto vystoupením mohou lidé uvědomit.

Na Mluvící ruce chodívám za posledních deset let téměř pravidelně. Výhodou je, že hrají sami neslyšící, znakují v ČZJ – tudíž zde nemám komunikační bariéry a všemu rozumím.

Moc se mi líbilo vystoupení školních dětí, bylo to legrační. Letošní ročník na téma 30 let od výročí sametové revoluce je zajímavý, líbí se mi už proto, že se zde poukazuje na rozdíly, například právě v chování dětí – kdysi byly podle mého názoru přece jenom pokornější a více poslouchaly a respektovaly své rodiče než jak je tomu dnes; to je přesně to, co moje děti potřebují vidět a vnímat. Obdivuji ty, kteří zde hrají, malí i velcí, ja bych se styděla a červenala se.

Ráda divadlo sleduji, ale na prkna mne nikdo nedostane (smích).

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

31

Nahlédnutí do zákulisí