V časopise uvedené názory nemusí vyjadřovat oficiální stanovisko redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo upravovat příspěvky.
Vydáno za podpory:
4
Curlingovvá benefice
5
7 Jak to vypadá v ČUN: Weblíčko
12
let školy v Ječné
21 Živíme se rukama: Kadeřník
24
31
Terapie: Canisterapie
Editorial
36
Sport: AGITOS
Kultura: Jak se vytvářel znakový jazyk Na’vi
40 Křížovka
Časopis UNIE přichází s jednou novinkou –u vybraných článků nově najdete dva QR kódy. První z nich obsahuje minutové video s krátkým shrnutím článku. Pokud se budete chtít dozvědět více, pod druhým QR kódem najdete delší, zhruba pětiminutové video s obsahem článku a nejdůležitějšími informacemi. Všechna videa s překlady článků budou dostupná také na našem facebooku a instagramu, můžete je tak zhlédnout na více platformách.
Drahé čtenářky, drazí čtenáři, přátelé a příznivci kulturní menšiny Neslyšících, doufám, že si všichni užíváte vzácné období, kdy je i u nás po dlouhé době všude sníh, dá se bobovat, vyrazit na běžky, lyžovat a užívat si zimní radovánky. Když vás venku mráz unaví, věřím, že se rádi uvelebíte u tepla krbu či kamen a s čajem v ruce si přečtete náš časopis.
Tato idylická zimní kulisa však ostře kontrastuje s tragédií na Ukrajině, kde válka v tomto krutém mrazu pokračuje již čtvrtý rok. Ukrajinští vojáci v blátivých okopech u Donbasu bojují nejen proti nepříteli, ale i proti dvacetistupňovému mrazu, bez adekvátního vytápění, s nedostatkem paliva a oblečení. Civilisté v Charkově či Chersonu zůstávají bez elektřiny a tepla v rozbitých bytech, nemocnice pracují na generátorech, děti se nemohou učit kvůli odstávkám. Naše radosti ze sněhu tak stojí v hořkém kontrastu k jejich zoufalému boji za svobodu a přežití.
I naše domácí politika připomíná mrazivou atmosféru: nová vláda Andreje Babiše s Petrem Macinkou ve vedení se snaží o stabilní start, ale spor o nominaci Filipa Turka odhaluje trhliny mezi exekutivou a Hradem. V těchto bouřlivých časech je o to důležitější držet se hodnot solidarity a kultury, které nás spojují.
V tomto čísle se vracíme k radostem: začínáme velký seriál z poboček a sekcí ČUN a startujeme Weblíčkem, slavíme 80 let školy Ječná s její dlouhou tradicí vzdělávání sluchově postižených, ukazujeme canisterapii jako terapii se psy pro rozvoj komunikace i motoriky, představujeme nové sportovní centrum AGITOS pro handicapované sportovce a v kultuře se ponoříme do fascinujícího znakového jazyka Na’vi z Avatara.
Přeji vám čtení v teple a klidu – ať nás zima naučí vážit si každého okamžiku.
Jan Semerád
Benefice na ledě podpořila
Centrum pro dětský sluch
Tamtam
Ve čtvrtek 6. listopadu se hala v Centru Třešňovka na pražské Zbraslavi proměnila v místo, kde se na ledové ploše sportovalo ve prospěch neslyšících dětí. Centrum pro dětský sluch Tamtam zde v odpoledních hodinách uspořádalo přátelskou curlingovou benefici. Výtěžek z turnaje, kterého se zúčastnili slyšící i neslyšící hráči curlingu, byl věnován na podporu sociálních služeb pro rodiny s dětmi se sluchovým postižením.
text Lucie Křesťanová, Centrum pro dětský sluch Tamtam foto archiv CDS Tamtam
Porada na ledě
Na ledě se utkaly týmy složené z neslyšících hráčů a hráček curlingu z I. Pražského sportovního klubu neslyšících, kteří v hale na Zbraslavi trénují pravidelně pod vedením zkušeného trenéra Petra Dáni, zaměstnanců Tamtamu, rodičů dětí se sluchovým postižením a sponzorů z řad firem. Záda neslyšících sportovců zdobily batůžky se znakovacími medvídky, které Tamtam používá pro hravou výuku znakového jazyka. Cílem benefice bylo mimo jiné vybrat symbolických 35 000 korun prostřednictvím platformy Darujme.cz. Částka poukazuje na letošní 35. výročí vzniku organizace, která je poskytovatelem sociálních služeb pro rodiny s dětmi se sluchovým postižením. Ročně je u ní registrováno přes 500 rodin, které provází, aby zvládly náročnou situaci spojenou se sluchovým handicapem dítěte a mohly se vrátit k běžnému způsobu života. Nápad uspořádat curlingový turnaj ve prospěch Tamtamu se zrodil v hlavě neslyšící hráčky Evy Novákové z I. PSKN, kterou inspiroval podobný curlingový turnaj pořádaný v Brně na podporu organizace pomáhající lidem s postižením míchy. A proč právě Tamtam? „Centrum pro dětský sluch Tamtam má v mém životě své specifické místo. Před mateřskou dovolenou jsem zde pracovala jako sociální pracovník. Z vlastní zkušenosti vím, že komunikace
Společná fotografie účastníků a organizátorů turnaje na ledě
Úvodní instruktáž pod vedením trenéra Petra Dáni
mezi slyšícími rodiči a neslyšícím dítětem může být velmi náročná –i moji slyšící rodiče to se mnou jako s neslyšícím dítětem neměli vždy snadné. O to víc si vážím práce odborníků, kteří rodinám pomáhají vzájemně si porozumět a nacházet společnou cestu,“ vysvětlila Eva. „Curling je týmový sport založený na spolupráci a respektu – na hodnotách, které jsou klíčové i pro naši práci. Moc děkuji Evě Novákové, která je autorkou krásné myšlenky na uspořádání benefičního turnaje. Nejde jen o sportovní akci. Je to také příležitost ke společnému setkání slyšících a neslyšících
lidí z různých prostředí a různého věku, ke sdílení radosti z pohybu a z možnosti pomoci dobré věci,“ uvedla Jana Fenclová, ředitelka Centra pro dětský sluch Tamtam. Podporu projektu vyjádřil i Jan Žídek, prezident Českého deaflympijského výboru, který zaštiťuje oficiální curlingové soutěže určené sportovcům se sluchovým postižením. Žídek informoval, že „v České republice se curlingu aktivně věnuje přibližně 15 neslyšících a nedoslýchavých sportovců, kteří trénují v oddílech I. PSKN Praha (5 mužů a 5 žen) a SKN Brno (5 mužů). Pravidelně se zapojují do soutěží
Aktivity neslyšících v Dlouhé: Klub neslyšících rybářů
text Eva Vavříková foto a zdroje archiv Klubu rybářů
Redakce UNIE pokračuje v návštěvách volnočasových zájmových klubů pro neslyšící, které spravuje pobočný spolek Českomoravská unie neslyšících (ČMUN), z. s. Tentokrát jsem zavítala do Klubu neslyšících rybářů založeného již v roce 2008. Dne 15. 11. 2025 tento klub uspořádal zábavnou soutěž s názvem „Rybářská bašta“, na níž jsem strávila příjemný čas a popovídala si s vedoucím klubu
Ladislavem Říhou. Od něj jsem se dozvěděla mnoho zajímavých informací, například o společných zážitcích členů klubu nebo o jeho vlastním rekordu v chytání kaprů.
Neslyšící rybáři se sešli na akci „Rybářská bašta“ v Dlouhé 37. Nejprve se od 16 hodin konalo losování tomboly, které přilákalo velký počet zájemců. Hlavními výherními
pořádaných Českým svazem curlingu, zejména v rámci mistrovství České republiky. I. PSKN Praha soutěží také v mistrovství ČR smíšených dvojic“. Rádi uvítají další zájemce o tento sport z řad sluchově postižených sportovců, kteří se mohou přihlásit panu Lukáši J. Murínovi z STK curlingu na e-mail: lukemure88@gmail.com. STK následně zájemce propojí s příslušnými kluby.
Partnery benefice byly Pražská energetika, a. s., Centrum Třešňovka, z. s., a Český deaflympijský výbor, z. s.
Příspěvky Centru pro dětský sluch Tamtam bylo v rámci curlingové benefice možné zasílat až do konce listopadu prostřednictvím platformy Darujme.cz.
Pan Ladislav Říha v převleku vodníka
cenami byli kapr a štika, ale hrálo se i o další lahůdky a nápoje. Po skončení tomboly začala zábava. Účastníci si pochutnali na připravených pokrmech z ryb – v nabídce byla rybí pomazánka, rybí polévka a pečený pstruh. Atmosféra byla přátelská a uvolněná.
Pan Ladislav Říha, který vede klub od roku 2021, ochotně odpovídal na mé zvídavé otázky. Se zaujetím předvedl, jak se ve znakovém jazyce znakují nejčastější druhy českých ryb – kapr, štika, úhoř, candát či sumec. Klub pro své členy organizuje pravidelná setkávání, různorodé akce a rybářské závody po celé ČR. Zajišťuje také veškerou komunikaci mezi členy. Zástupcem tohoto klubu je Milan Sochor. Pan Ladislav se svěřil, že ho mrzí nedostatek nových zájemců, zejména z řad mladší generace. „Mladí dávají přednost jiným zájmům,“ povzdechl si. Členskou
základnu tak tvoří převážně starší neslyšící rybáři.
Povyprávěl také o úspěšném rybářském závodu, který se konal před dvěma lety u Kyjského rybníka blízko Prahy. Přijeli sem i neslyšící rybáři z Itálie a Slovenska. Letos v červnu se u téhož rybníka opět konaly závody, jichž se tentokrát účastnilo 19 členů klubu.
Jak se pan Ladislav dostal k rybaření? „Pocházím z rybářské rodiny,“ vzpomínal s úsměvem. „Tatínek mě jako malého často bral na ryby a probudil ve mně lásku k tomuto koníčku.“ Během učňovského studia oboru strojní mechanik sice
dočasně pověsil prut na hřebík, ale hned po vyučení se k rybám vrátil. A od té doby ho rybaření už nepustilo. Jeho osobním rekordem je kapr o délce 94 cm a váze 16 kg, kterého chytil na řece Berounce v roce 2021. Po pořízení pamětní fotografie kapra vypustil zpět do vody. Rád vaří a peče pokrmy z ryb. Upozornil však, že ryby je potřeba správně kulinářsky zpracovat, aby jídlo bylo kvalitní a chutné. Klub neslyšících rybářů připravuje další aktivity. Pokud vás láká odpočinek v tichu přírody a společnost lidí, kteří sdílejí vášeň pro rybaření, jste vítáni.
Rybářské závody u Kyjského rybníka – léto 2025
Pět let s Weblíčkem
Když znakový jazyk ožívá
v pohádkách
Před pěti lety redakce UNIE představila projekt Weblíčko, jehož umělecká videa v českém znakovém jazyce (ČZJ) zaujala komunitu Neslyšících. Nadšený tým vypravěček a tvůrců od té doby neustává v kreativní činnosti – natáčí originální videa pro malé i velké diváky. Pod jeho vedením se pořádají různé workshopy a vzdělávací aktivity, které si získávají stále větší oblibu. Vedoucí týmu Weblíčka Bc. Anna Pangrácová a její kolegyně Bc. Veronika Bočková v rozhovoru přiblížily pozoruhodnou cestu Weblíčka a zhodnotily jeho současné působení. Příznivci projektu si v prosinci loňského roku užili oslavy 5. výročí v prostorách České unie neslyšících v Praze.
text Eva Vavříková, Anna Pangrácová, Veronika Bočková foto a zdroje archiv Weblíčka
Weblíčko je jedinečná vzdělávací internetová stránka, která obsahuje videa v uměleckém znakovém jazyce (ZJ). A nejde o ledajaká videa – tento portál toho nabízí mnohem víc! Najdete tu vizuálně a poutavě vyprávěné příběhy určené pro neslyšící a děti, a to v pěti uměleckých žánrech: VV (Visual Vernacular), pohádky, storytelling, básničky a bajky. Hlavním cílem je vzdělávat a bavit neslyšící děti a mládež, podporovat jejich rozvoj v ČZJ, ukazovat jim krásu ZJ a rozvíjet jejich fantazii. Zveřejněné příběhy jsou vhodné i pro zájemce, kteří ČZJ plně neovládají nebo se jej učí (např. slyšící rodiče a sourozenci neslyšících dětí, studenti tlumočnictví nebo kurzisté ČZJ).
Fakta o Weblíčku
vzešlo z původního projektu WEBlik, který spravovala Česká
komora tlumočníků znakového jazyka, staré příběhy z WEBliku lze najít také na webu Weblíčka pod záložkou „ARCHIV“
sekce „Jiné“ v rámci záložky „JABLÍČKA“ obsahuje proběhlé i plánované aktivity a další videa, která nepatří do pěti výše zmíněných uměleckých žánrů záložka „TVÉ RUCE“ zahrnuje brožuru s šesti vzdělávacími videi o uměleckém projevu v ČZJ (bližší info viz níže) v záložce „AKTIVITY“ se nalézají videa týkající se workshopů a konkurzů tým v počtu sedmi osob pracuje v ateliéru na Praze 1, v Havlíčkově ulici dlouhodobý projekt spadající původně pod Českomoravskou unii neslyšících, z. s., nově od července 2025 pod Českou unii neslyšících, z. ú.
4. workshop uměleckého projevu v ČZJ – VV (Visual Vernacular)
od jeho počátku bylo natočeno celkem 23 videí v žánru VV (Visual Vernacular je umělecká forma vizuálního vyprávění příběhů – pozn. red.), 28 pohádek, 36 příběhů v žánru storytellingu, 14 básniček a 11 bajek (statistika ke dni 31. 12. 2025)
Momentka ze dne otevřených dveří Weblíčka v roce 2024
Jeden z workshopů uměleckého projevu v ČZJ na téma VV (Visual Vernacluar) v roce 2023
Pět let Weblíčka
Kromě bohaté produkce uměleckých videí Weblíčko postupně navázalo spolupráci s FF UK (oborem Jazyky a komunikace neslyšících), organizací KukátkOO, z. s., Pevností – Českým centrem znakového jazyka, z. ú., a s Divadelním spolkem OUKEJ, z. s. Tyto subjekty se podílejí na zkvalitňování projevu v uměleckém ZJ (více k tomu zmiňuje Veronika Bočková v rozhovoru na straně 10 –pozn. red.). Došlo také ke změnám vzhledu a funkčnosti webových stránek Weblíčka (přidání titulků, vyhledávání videí pomocí lupy, náhledové obrázky u videí k lepší orientaci aj.).
Významnou podporu přinesly schválené žádosti o dotace z Evropské unie prostřednictvím Národního plánu obnovy a Ministerstva kultury ČR, na jejichž základě se podařilo realizovat úspěšné projekty a aktivity. Některé z nich představujeme níže:
V rámci prvního projektu „Workshopy uměleckého projevu v ČZJ“ Weblíčko v roce 2023 uspořádalo pětiměsíční sérii workshopů, na něž se přihlásili talentovaní neslyšící žáci z 2. stupně základních škol a ze středních škol. Jednou za měsíc se konaly workshopy, na nichž se mládež seznamovala s uměleckým ZJ, prohlubovala dovednosti projevu v ZJ a poznávala techniku natáčení. Na závěr se ve spolupráci s organizací ASNEP, z. s., uskutečnila společná oslava Dne českého znakového jazyka, na níž účastníci workshopů vystoupili se svým uměleckým projevem.
Ani osvětová činnost Weblíčka nezůstala pozadu: v rámci dvou projektů (v roce 2023 a 2024) tým Weblíčka navštívil školy pro neslyšící děti a mládež po celé ČR. Zúčastnil se také odborných konferencí INSPO a Orbi Pontes.
V rámci Mezinárodního dne dětí v červnu 2024 proběhl ve spolupráci s organizací KukátkOO umělecký workshop v ČZJ pro menší děti a jejich rodiče.
V roce 2024 byl vyhlášen konkurz na umělecký projev v ČZJ „Mé ruce vypráví“ určený pro neslyšící děti a mládež, opět ve spolupráci s organizací KukátkOO. S její pomocí se povedlo prostřednictvím konkurzu vybrat sedm nejlepších vypravěčů, jejichž příběhy Weblíčko natočilo a zveřejnilo na svých webových stránkách.
V rámci třetího projektu „Tvé ruce vypráví“ byla v druhé polovině roku 2024 vytvořena brožura v PDF se šesti vzdělávacími videi o uměleckém projevu v ČZJ.
Weblíčko již několik let pořádá dny otevřených dveří během zářijového Mezinárodního týdne neslyšících.
Za posledních pět let se technologie výrazně posunuly. Změnil se váš způsob natáčení uměleckých videí pro Weblíčko, nebo zůstáváte věrni svým osvědčeným postupům?
AP: Na začátku jsme natáčeli videa digitální zrcadlovkou, později vlastními mobily. Překvapivě se ukázalo, že videa z mobilů mají lepší kvalitu obrazu než naše tehdejší zrcadlovka. Zásadní posun nastal díky projektu EPP („Pomáhej pohybem“) od Nadace ČEZ, jehož finanční podpora nám umožnila pořídit novou techniku: mobil iPhone, dále dva tablety iPad s dotykovým perem pro tvorbu grafiky a ilustrací, čtecí zařízení a také gimbal (stabilizátor) pro plynulé a stabilní natáčení videí. Rozdíl mezi naší tvorbou před pěti lety a dnes je markantní – pokrok v technologiích se projevuje v kvalitnějším a ostřejším obrazu i v profesionálnějším zpracování grafiky. Absolvovali jsme též školení, díky nimž jsme získali nové zkušenosti k práci.
Určitě jste v průběhu těch pěti let plánovali různé změny nebo novinky. Podařilo se je realizovat?
AP: Snažíme se průběžně zlepšovat uživatelskou přístupnost, to znamená, aby naše videa byla dostupná co nejvíce divákům. Na webu Weblíčka je k dispozici lupa k vyhledávání videí pomocí Rozhovor
klíčových slov. Nově jsme zavedli vyhledávání podle věkové kategorie (téměř všechna videa mají vizuální ikonky s označením 2+, 3+, 5+, 7+ a 10+). Díky tomu uživatelé zjistí, zda se video hodí spíše pro menší, nebo větší děti. Většina videí (kromě těch s VV) je opatřena českými titulky (označeny ikonkou). Neplatí to však u nejstarších videí, k nimž postupně titulky přidáváme.
VB: Zatím jsme nenašli ideální řešení, jak upozorňovat na nová videa přímo na Weblíčku bez využití sociálních sítí. Původně jsme plánovali, že sociální sítě budou sloužit pouze k zveřejňování krátkých ukázek, které přivedou diváky na náš web k plnohodnotným
videím. Nechtěli jsme také, aby děti ke sledování našich videí používaly pouze sociální sítě. Situace je taková, že většina rodičů používá sociální sítě a potřebují místo ukázek vidět celé video, než ho pustí dětem. V současné době najdete naše plnohodnotná videa na několika kanálech – na youtube, facebooku a na naší webové stránce. Na instagramu jsou pouze upoutávky na videa, občas tam vložíme celé informační video.
Před pěti lety jste v rozhovoru zmiňovali, že vás inspirují především děti. Platí to stále?
VB: Ano, děti jsou studnicí inspirace. (úsměv) Nápady získáváme také z různých knížek, na něž narazíme během četby se svými dětmi. Dobré tipy přicházejí z různých situací běžného života, jako např. roční období nebo různé svátky. Sledujeme také současné trendy, co lidi zajímá. Chtěli bychom navázat další užší spolupráci s nakladatelstvími, abychom mohli překládat jejich vybrané knihy do ČZJ a ve videích používat originální ilustrace z těchto knih.
AP: Vždy nás potěší, když se nám ozvou dobrovolníci z komunity Neslyšících se zájmem o spolupráci. Vítáme všechny zdatné vypravěče v ČZJ. Například vloni v listopadu jsme odvysílali pohádku Kráska a zvíře s neslyšící Mirkou Tylovou, která do videa přinesla regionální znaky “nářečí” používaného na Moravě. Pro neslyšící děti je to skvělá příležitost poznat bohatství ČZJ.
Co vám přináší spolupráce s organizacemi Pevnost a KukátkOO? A čím k vaší tvorbě přispívá neslyšící Martin Kulda?
AP: Spolupráce s těmito organizacemi nám přináší neocenitelné poznatky a odborné zkušenosti, což je pro naši tvorbu velmi důležité. Neslyšící i slyšící umělci ze spolku KukátkOO s námi pracovali v rámci tří projektů a přinesli nám důležité poznatky ohledně uměleckého ZJ. Pevnost s námi spolupracovala na třetím projektu „Tvé ruce vypráví“ – díky Radce Novákové jsme mohli veřejnosti ukázat možnosti využití uměleckých jazykových prostředků v uměleckém projevu ZJ tak, aby působil lépe. Jejich rady, náměty a připomínky nám pomáhají lépe vyprávět příběhy. Kvalita videí se díky tomu zvyšuje – pro neslyšící děti je důležité mít správný vzor uměleckého ZJ. Krásným příkladem je naše společná práce v podobě šesti krátkých
Anna Pangrácová
Veronika Bočková
Jedno ze stanovišť z oslavy 5. výročí Weblíčka
vzdělávacích videí o uměleckém projevu v ČZJ.
VB: V našich příbězích se velmi často objevují zvířátka, a proto jsme se obrátili na neslyšícího milovníka zvířat a odborníka Martina Kuldu. Jeho ZOO lexikon obsahuje znaky a popis nejrůznějších zvířat, které využíváme do našich videí.
Vloni jste zrealizovali konkurz pro děti v rámci projektu „Mé ruce vypráví“ – co bylo jeho cílem a jaký měl úspěch?
VB: O tento konkurz byl veliký zájem – obdrželi jsme od dětí krásných 21 videí, do naší soutěže postoupilo sedm z nich. Vybrané děti měly možnost své příběhy natočit a zároveň vylepšit svůj projev v ČZJ, získaly tak další dovednosti. Děti většinou nemají ostych, jsou bezprostřední a velmi nápadité. (úsměv) Společné natáčení v našem ateliéru bylo obohacující a všichni jsme si užili spoustu zábavy.
Jaká je budoucí vize Weblíčka?
Co nového chystáte?
VB: Hlavním přáním je, aby Weblíčko pokračovalo ve své činnosti a nadále inspirovalo nejen Neslyšící, ale i další zájemce o ČZJ. Chceme rovněž podpořit mladé neslyšící talenty na cestě za uměním.
AP: Do budoucna plánujeme zlepšit propagaci a mediální obraz. Chystáme domluvit spolupráci s dalšími nakladatelstvími, abychom mohli zpřístupňovat neslyšícím dětem knihy a literaturu v uměleckém ZJ zábavnou a vzdělávací formou. Tímto chceme také podpořit děti v lásce ke čtení knih a zároveň rozvíjet jejich slovní zásobu českého jazyka.
Děkujeme Anně a Veronice za inspirativní rozhovor a přejeme Weblíčku hodně úspěchů.
Oslavy 5. výročí Weblíčka
Tým Weblíčka oslavil narozeniny 2. prosince 2025 společně s malými i velkými fanoušky v pražské pobočce České unie neslyšících. O akci byl veliký zájem – přihlášení účastníci si s rodiči od 14 do 18 hodin užili pestrý program plný zábavy a tvoření. Připraveny byly tvořivé dílničky s pěti stanovišti, fotokoutek, výstava fotografií, interaktivní divadlo a závěrečné překvapení. Na jednotlivých stanovištích děti házely balónkem na pyramidu z kelímků, poznávaly pohádkové postavy, vyprávěly příběhy podle obrázkových kartiček, vytvářely otisky z rozpůlených jablek a rozpoznávaly zvířata podle videí v uměleckém ZJ. Za splněné úkoly dostaly odměnu. Velkým zážitkem bylo interaktivní divadlo s vypravěčkou z Weblíčka. Po představení zábava pokračovala kvízem a diskotékou s barevným promítáním na strop. Vrcholem akce byl dort s hořící fontánou, sponzorský dar od Ovocného Světozoru. Společné posezení u chlebíčků pak vytvořilo krásný závěr oslav výročí Weblíčka.
Účastníci křtu almanachu
Ječná 27 má 80 let
Oslavy 80. výročí založení Gymnázia, SOŠ, ZŠ a MŠ pro sluchově postižené v Ječné 27
V posledním listopadovém týdnu uspořádala škola Ječná 27 u příležitosti 80. výročí svého založení dvě akce podpořené hl. m. Prahou a pod záštitou starosty Prahy 2 Jana Korsesky. První z nich byla odborná konference Výuka a vzdělávání žáků se sluchovým postižením v proměnách času, druhou pak den otevřených dveří spojený s křtem almanachu a společenským setkáním. Oslav se zúčastnily naše redaktorky Ivana Hay Tetauerová a Eva Vavříková, absolventky této školy.
text Eva Vavříková foto Martin Kalný, MČ Praha 2, archiv školy v Ječné
Účastníci dne otevřených dveří nahlíží přímo do výuky
Úterý 25. 11. 2025
Odborná konference
Přihlášení účastníci konference zhlédli tematické a přínosné přednášky odborníků na vzdělávání. Tlumočení do českého znakového jazyka zajišťovaly Radka Stará a Josefina Fritzová Kalousová, přepis poskytla Česká unie neslyšících. Během přestávek bylo pro hosty připraveno občerstvení.
Konferenci úvodním slovem zahájila ředitelka školy Olga Maierová. Následně jako první vystoupil Jan Šindelář se svým příspěvkem na téma Z historie školy. Představil těžké začátky vzniku školy a její stěhování na různá místa. Poté se věnoval též vývoji vzdělávání dětí se sluchovým postižením napříč desetiletími. Svůj výklad doplnil zajímavými historickými fotografiemi (více o historii školy v Ječné se dozvíte v článku od redaktorky Ivy Hay).
Lenka Maierová si připravila téma Od zesilovače k ICT aneb pomocníci ve výuce žáků se sluchovým postižením, v rámci něhož přiblížila počátky a rozvoj využívání výpočetní techniky a zavádění moderní digitální výuky (interaktivní učebnice a tabule, multimediální výuka aj.). Její příspěvek zdůraznil význam technologie pro kvalitu vzdělávání žáků se sluchovým a řečovým postižením.
Přednáška Hany Hejlové s názvem Kde bychom byli bez covidu aneb jak na výuku angličtiny on-line se zaměřila na možnosti výuky angličtiny v on-line prostředí pro nedoslýchavé a neslyšící studenty.
Zároveň vyzdvihla klady a zápory vzdělávání v online prostoru. Lucie Odvárková prezentovala téma Čtenářská gramotnost u žáků se souběžným postižením více vadami Posluchači se dozvěděli o problematice rozvoje čtenářské gramotnosti u dětí s kombinovanými vadami a o tom, jak u těchto dětí podpořit porozumění textu.
Předposlední příspěvek Ivy Bíbové s názvem Od apartheidu k inkluzi. Vzdělávání neslyšících v Jihoafrické republice představil vývoj a současnost vzdělávání neslyšících v Jihoafrické republice, kulturní identitu místní neslyšící komunity a přetrvávající problémy v oblasti kvalifikace tlumočníků a učitelů. Lenka Okrouhlíková připravila přednášku Vzdělávání neslyšících v českých zemích v 19. století: Frostova metoda, ve které se zaměřila na pedagogickou činnost Wenzela Frosta, ředitele Pražského ústavu pro hluchoněmé, a jeho metodu. Promítla také ukázky znaků z dobových učebnic, které se v té době rozvíjely.
Program konference zakončila závěrečná řeč pamětníků školy Ludmily Kučerové a Josefa Brožíka. Ti při této příležitosti zapojili přítomné do diskuse a společně si zavzpomínali na časy strávené v Ječné. Paní učitelka Kučerová zavzpomínala na svůj nástup v roce 1975, kdy ještě škola sídlila na Letné. Připomněla úžasnou soudržnost kolektivu, radosti i drobné zvláštnosti tehdejší doby – od sdílené rtěnky pro odezírání až po cesty vlakem do Berlína a později do
Ministryně obrany a radní pro oblast školství a mládeže Jana Černochová sleduje výklad o historii školy
západní Evropy. Za nejkrásnější období označila devadesátá léta, která přinesla kreativitu, volnost a nové projekty se studenty. Po více než čtyřech desetiletích ve škole odešla v roce 2021 do důchodu, ale přátelství z Ječné ji provázejí dál. Jak sama zdůraznila: „Přátelství v Ječné je věčné.“
Pan Josef Brožík, absolvent z roku 1974, ocenil školu jako místo přátelských vztahů a otevřené atmosféry, která přetrvala i v nelehkém období normalizace. Vzpomínal na malé třídy, úzkou spolupráci učitelů s rodinami i společné výlety, které budovaly dlouhodobé vztahy mezi žáky a pedagogy. Připomněl také kvalitní vybavení školy a bohatý program exkurzí, lyžařských kurzů a pobytů u moře. Důvěra, vzájemnost a respekt podle něj dodnes tvoří fenomén Ječné, který absolventům zůstal jako silná součást jejich života.
Pátek 28. 11. 2025
Křest almanachu a společenské setkání
Druhá část oslav 80. výročí založení školy probíhala téměř po celý den. Zájemci začali přicházet již dopoledne, aby se účastnili křtu almanachu Ječná 27 má 80 let. Tohoto ceremoniálu se ujaly ředitelka školy Olga Maierová, ministryně obrany a radní pro oblast školství a mládeže Jana Černochová a Stanislava Tomšů, zástupkyně Magistrátu hlavního města Prahy. Poté byla všem představena nová videoprezentace školy.
Nechybělo kulturní zpestření v podobě divadelního představení žáků prvního stupně. V průběhu celého dopoledne měli hosté možnost nahlédnout přímo do výuky a vybraných školních prostor, k dispozici byl stánek s propagačními předměty školy a almanachy. Účastníci si s nadšením prohlédli vystavené fotografie z historie školy a vyzkoušeli zábavnou lekci odezírání. Vyvrcholením oslav bylo společenské setkání, které trvalo od 16 hodin až do pozdního večera a bylo otevřené pro současné i bývalé zaměstnance, absolventy a přátele školy. Zájem byl vskutku veliký. Nadšení absolventi základní školy a gymnázia si nenechali ujít skupinové prohlídky jednotlivých tříd a dalších školních prostor. Setkání s bývalými učiteli a zaměstnanci v nich vyvolávalo radost a vzpomínky na školní léta. Řada zájemců i celé bývalé třídy se nechaly zvěčnit ve fotokoutku a své snímky vkládaly do památné knihy se vzkazy. Ředitelka Olga Maierová zahájila hlavní program slavnostním proslovem a představením almanachu Ječná 27 má 80 let. Program pokračoval vystoupením komorního pěveckého sboru Entropie, tombolou, zábavným kvízem a dobročinnou aukcí žákovských obrazů, jejíž výtěžek podpořil Nadační fond TÓN. Po celou dobu bylo pro hosty připraveno bohaté občerstvení a zajištěno tlumočení do českého znakového jazyka. Tato výjimečná oslava byla pro mnohé neopakovatelným zážitkem – dnem plným setkání, vzpomínek a oslavy společné historie školy v Ječné 27.
Ředitelka školy Olga Maierová (čtvrtá zleva) zahajuje konferenci
Návštěvníci si prohlíží vystavené informační brožury a historické fotografie
Osm desetiletí školy Ječná 27
Děti z prvního stupně a jejich divadelní představení
Mnoho absolventů školy se nechalo vyfotografovat do vzpomínkové knihy
Oslavy výročí obohatil svým zpěvem komorní pěvecký sbor Entropie
Jak je vidno, oslavy byly neopakovatelné
Zaměstnanci školy Ječná 27 dnes
Bývalí spolužáci měli ze setkání velikou radost
Na konci listopadu 2025 se Ječná 27 stala místem velkého návratu. Škola pro sluchově postižené, která po osm desetiletí pomáhá dětem slyšet svět i samy sebe, otevřela dveře stovkám absolventů, pedagogů a jejich přátel. Oslavy 80. výročí byly příležitostí nejen ke vzpomínkám, ale také k porozumění tomu, jak bohatý a živý příběh za touto institucí stojí – od poválečné snahy o specializovanou péči až po dnešní digitální a inkluzivní éru.
Nyní vás seznámíme s historií této školy, o které na konferenci hovořil její pedagog
PhDr. Jan Šindelář.
text Ivana Hay Tetauerová zdroj studie Jana Šindeláře (bá)Ječná léta (1945–2025) –
Z historie školy foto archiv školy v Ječné
Zrod specializované školy (1945–1950)
V období první republiky se začala prosazovat diferenciace vzdělávání sluchově postižených podle stupně sluchové vady. Na Smíchově vznikla roku 1932 první třída pro nedoslýchavé, do roku 1937 již byly čtyři. Myšlenku vyčlenění nedoslýchavých žáků podpořili foniatři Miloslav Seeman a Miloš Sovák a pedagog Vlastimil Císař, který vypracoval koncepci samostatné školy pro nedoslýchavé a v roce 1945 se stal jejím prvním ředitelem. Škola byla založena dekretem 21. 6. 1945, výuka zde začala 8. 10. téhož roku ve skromných podmínkách (čtyři třídy, čtyři učitelé). Po několika stěhováních se škola v roce 1950 usadila v Ječné 27. Výuka vycházela z běžných osnov doplněných o odezírání, sluchová cvičení a korekci řeči. Miloš Sovák jednou týdně prováděl u žáků léčbu a vyšetření. Škola se také potýkala s nízkou důvěrou rodičů a nutností propagace.
Dům s dlouhou pamětí –historie budovy
Budova v Ječné 27 má historii sahající do 17. století, kdy se domu říkalo U Huspeků. V 19. století v něm fungoval hostinec U Apolla, jehož sál později krátce sloužil jako první tělocvična spolku Sokol. V roce 1862 objekt získala kongregace školských sester de Notre Dame, která zde založila dívčí školu a učitelský ústav a postupně budovu architektonicky rozšířila (včetně přestavby sálu na kapli). V letech 1917–1928 zde působil budoucí kardinál Josef Beran. Po roce 1948 byli řeholníci nuceni místo opustit, klášter byl zrušen a objekt začal sloužit školským a zdravotnickým účelům, mimo jiné škole pro nedoslýchavé.
Zlatá éra růstu (50. léta)
V 50. letech se škola pro nedoslýchavé v Ječné stabilizovala a výrazně rozvíjela. Brzy po přestěhování vznikla také mateřská škola pro nedoslýchavé a byly zde zavedeny skupinové sluchové pomůcky. Někteří žáci byli při zlepšení sluchu úspěšně přeřazováni do běžných škol. Po výměně vedení se stal ředitelem Bohuslav Ondráček, který prosadil vznik jedenáctileté střední školy zakončené maturitou. První maturanti úspěšně složili zkoušku v roce 1958. Ke konci desetiletí měla škola 27 učitelů, 154 žáků v 15 třídách a nově také internát.
Kulturní šedesátky a technické starosti (60. léta)
V 60. letech byla škola ovlivněna změnami ve školském systému – povinná docházka se prodloužila na devět let a z jedenáctiletek vznikly ZDŠ – základní devítiletá škola – a SVVŠ – střední všeobecně vzdělávací škola.
Skupinové foto, 1945
Kulturní atmosféra doby se promítla i do školy: v bývalé kapli vznikl společenský sál, kde v letech 1961–1963 působili Sputnici považovaní za průkopníky bigbítu v ČSR. Počty žáků rostly (roku 1962 jich bylo celkem 178, včetně žáků MŠ). Od poloviny desetiletí však školu trápil špatný technický stav budovy – poruchy kotelny, zatékání, havarijní podmínky. Plánovaná rekonstrukce se nedařila a roku 1970 bylo rozhodnuto o nutném přesunu školy, což přineslo nejistotu a obavy z budoucnosti.
Osmileté provizorium
a návrat domů (70. léta)
Kvůli zhoršujícímu se technickému stavu budovy musela škola na začátku 70. let opustit Ječnou 27 a přesunout se do provizorních prostor v centru Prahy: internát a mateřská škola se přemístily do Ostrovní ulice, výuka do ulice Pplk. Sochora. Původně mělo jít o krátkodobé řešení, nakonec však trvalo celých osm let. Změna nastala také ve vedení – po odchodu Bohuslava Ondráčka do důchodu převzala školu Alena Bělohlávková, po jejím úmrtí pak Ivana Rezková
V tomto období došlo k důležité inovaci: první ročník základní školy byl rozdělen do dvou let, aby dětem poskytl více prostoru pro adaptaci a rozvoj řeči. V roce 1978 se škola konečně vrátila do Ječné 27, i když rekonstrukce nebyla plně dokončena a na budově se stále projevovaly různé nedostatky. Počet žáků dál rostl – přibyly nové třídy i kolektivní zesilovače Siemens a Oticon. Nevyhovující okolní prostředí však zůstalo výzvou, zejména s narůstající dopravní zátěží na magistrále pod okny školy.
„I v nelehkém období normalizace tu panovala otevřená atmosféra a přátelství, které absolventy provází celý život,“ vzpomíná absolvent školy Josef Brožík.
„Úžasná soudržnost kolektivu, radosti i drobné zvláštnosti tehdejší doby – to bylo v Ječné vždy cítit,“ dodává pedagožka Ludmila Kučerová, která zde působila více než 40 let.
Odborná stabilizace a pád režimu (80. léta)
V 80. letech se škola po návratu do Ječné stabilizovala a mohla se naplno věnovat výuce a rozvoji speciálněpedagogických metod. Postupně se zlepšovalo technické i materiální vybavení, vznikly nové aktivity – například kroužek programování a školní časopis. Velký význam měla logopedická poradna založená ve školním roce 1982/1983, která poskytovala podporu i široké veřejnosti a předznamenala vznik SPC. Ke konci desetiletí proběhla změna vedení – ředitelem se stal Pavel Laně – a listopad 1989 přinesl politické změny, odchod stranických a pionýrských struktur ze školy.
Nové možnosti
a inkluzivní budoucnost (1990–současnost)
Po roce 1989 prošla škola modernizací a organizačními změnami, ale bez větších personálních otřesů, protože v práci se sluchově postiženými hrála hlavní roli odbornost. Od roku 1991 má škola právní subjektivitu, funguje Nadační fond TÓN a logopedická poradna byla nahrazena SPC. Budova byla v restituci vrácena kongregaci školských sester, škola zde však zůstala v nájmu. Výuka pokračuje v orálním režimu, ale přibývá žáků s těžšími vadami sluchu
Naděžda Körberová při hudební výuce (šk. rok 1980/1981)
Učitelský sbor, 1989
i dalšími specifickými potřebami. Velkým přínosem se staly kochleární implantace. Od roku 2012 vede školu Olga Maierová, v témže roce byl otevřen nový maturitní obor Informační služby, který kombinuje speciálněpedagogické přístupy se standardními vzdělávacími cíli a podporuje uplatnění absolventů. Škola nadále usiluje o přípravu žáků na plnohodnotné začlenění do společnosti, digitalizuje se výuka, škola realizuje odborné projekty a mezinárodní spolupráce. Přístup k žákům je nově více individualizovaný a inkluzivní.
Oslavy 80. výročí byly vyvrcholením dlouhé cesty – konference 25. listopadu 2025 přinesla historické shrnutí i odborný pohled na budoucnost vzdělávání na této škole. V pátek 28. listopadu následoval velký den otevřených dveří a společenský večer v tělocvičně, kde se setkaly a s nostalgií vzpomínaly celé generace, jak osobně, tak skrz vzpomínky zachycené v čerstvě vydaném almanachu.
Ředitelé školy v Ječné
Vlastimil
Pavel Laně 1989 až 2012
Bohuslav Ondráček 1954 až 1975
Ivana Rezková 1979 až 1989
Olga Maierová od roku 2012 dodnes
První budova Na Košince (1945–1946)
Škola Ječná v současnosti
Císař 1945 až 1954
Alena Bělohlávková 1975 až 1979
Neslyšící kadeřník?
Proč ne!
Vlasy jsou jako plátno, na kterém se dá vyjádřit osobnost, nálada i odvaha daného člověka. Pro Honzu Krále, neslyšícího kadeřníka z Hradce Králové, jsou vlasy nejen pracovním prostředkem, ale i cestou k naplnění dětského
snu. Jeho příběh ukazuje, že šikovné ruce dokážou překonat bariéry a že kreativita a odvaha mohou otevřít dveře k profesi, která spojuje lidi i beze slov.
text Klára Zaoralová foto Honza Král
Kořeny příběhu
Honza Král vyrůstal v Děčíně, ale už v osmé třídě se přestěhoval do Hradce Králové. Důvod byl prostý – v jeho původní škole ubývalo dětí se sluchovým postižením, a tak se rodina rozhodla pro změnu. V Hradci nakonec zůstal, protože věřil, že právě tam najde práci, která mu dá smysl. Jeho bratr musel za zaměstnáním odejít až do Prahy, ale Honza věděl, že život v hlavním městě pro něj není.
Dětský sen, který dozrál
Od malička rád upravoval vlasy své sestře, maminka mu dokonce pořídila barevné bavlnky na pletení náramků přátelství. Honza rozdával své výtvory spolužákům a brzy zjistil, že chce pracovat s opravdovými vlasy. Holicím strojkem tehdy ostříhal bratra i tatínka. Pak přišla puberta a zájem o vlasy na chvíli ustoupil. Po maturitě hledal práci, která by ho naplňovala,
ale dlouho se mu nedařilo. Zkusil továrnu, pomáhal otci ve stavebnictví, ale stále cítil, že jeho cesta vede jinam. Pomohla mu až náhoda – na instagramu objevil svět barberů a mužských účesů. „Chytilo mě to a začal jsem se zabývat barberstvím. Dá se říct, že je to dětský sen, který se ke mně vrátil,“ říká.
Rekvalifikace a odvaha
Honza se přihlásil na úřadu práce jako nezaměstnaný a využil možnost rekvalifikačního kurzu. Ještě předtím si ze svého zaplatil základní kurz kadeřnictví, aby zjistil, zda ho obor skutečně osloví. Rekvalifikace mu otevřela nové dveře – naučil se pracovat se strojkem, osvojil si techniky a získal jistotu. S překážkami kvůli svému sluchovému handicapu se nesetkal, protože měl po celou dobu k dispozici tlumočníka. „Když jsem něčemu nerozuměl, mohl jsem se zeptat. Lektor mi vždy vyšel vstříc,“ vzpomíná. Kurz mu dal nejen praktické dovednosti, ale i pocit, že se může postavit
na vlastní nohy. Každá lekce pro něj byla krokem k větší sebedůvěře. Naučil se, že kadeřnictví není jen o technice, ale i o trpělivosti, soustředění a schopnosti vidět krásu v detailech. „Tehdy jsem si uvědomil, že mě práce s vlasy opravdu naplňuje,“ dodává.
Práce snů
Po absolvování kurzu dostal nabídku spolupráce v síti kadeřnických poboček. Vybral si tu v Hradci Králové, kde žije. „Jsem agentuře velmi vděčný. Díky nim jsem mohl začít pracovat v oboru, který mě baví,“ říká.
Komunikace se zákazníky
Honza má vlastní systém, jak překonávat komunikační bariéry. Zákazníci mu většinou ukazují fotky účesů, které chtějí. Když fotku nemají, používá vlastní laminované listy s obrázky a popisky. „Je to pro upřesnění, kdybych si nebyl jejich představou jistý. Ve výsledku jsou zákazníci spokojeni,“ vysvětluje. Překvapení, že je neslyšící, trvá u nových klientů jen chvíli. Poté už berou jeho handicap jako přirozenou součást. Stálí zákazníci se vracejí, protože vědí, že Honza přesně ví, co chtějí.
Dovednosti a výzvy
Podle Honzy jsou pro kadeřníka nejdůležitější detail, přesnost a kreativita. Nejtěžší pro něj bylo překonat strach a sebrat odvahu. „Dlouho jsem rozmýšlel, zda jako neslyšící kadeřník zvládnu stříhat pánské účesy. Díky tátovi jsem se odhodlal do toho jít,“ říká. Rodině o studiu dlouho neřekl, až po úspěšném dokončení kurzu jim ukázal osvědčení. „Byli mile překvapeni a hodně mi gratulovali, i když se trochu zlobili, že jsem jim to neřekl hned,“ dodává s úsměvem.
Pánské účesy, nikoli dámské
Honza se zaměřuje hlavně na pánské střihy a úpravu vousů. Svět barberství mu připadá přehlednější a zároveň dostatečně kreativní. „U žen je to složitější, ať už jde o úpravy nebo barvení. Dámské kadeřnictví je náročnější a vyžaduje širší paletu nástrojů i technik. Necítím se na to,“ vysvětluje. Jeho volba mu dává jistotu i prostor pro vlastní styl. Pánské účesy vnímá jako galerii možností – od klasických střihů až po moderní trendy inspirované sociálními sítěmi. Každý zákazník přichází s jinou představou, někdo touží po elegantním business looku, jiný po odvážném střihu s vyholenými liniemi. Honza se v tom cítí svobodně, protože může kombinovat přesnost s fantazií. Vousy pak představují další kapitolu jeho práce. „Vousy jsou jako rám obličeje. Když se správně upraví, dokážou změnit výraz člověka,“ říká. Proto plánuje absolvovat specializovaný kurz, aby mohl zákazníkům nabídnout kompletní barber servis.
Profesní sny
Honza je teprve na začátku své cesty. Zatím neví, kam dál povede – zda zůstane zaměstnaný ve firmě, nebo si jednou založí vlastní salón. Má ale dvě přání – dokončit kurz na stříhání vousů a stát se baristou. „Baví mě připravovat kávové speciality,“ říká. Jeho sny se tak pohybují mezi dvěma světy – mezi vůní vlasových přípravků a vůní kávy. Oba obory spojuje pečlivost, detail a radost z toho, když zákazník odchází spokojený. Honza věří, že právě kombinace barberství a baristického umění by mu mohla dát jedinečný prostor pro vlastní podnikání. „Představuji si místo, kam si lidé přijdou nejen pro nový účes, ale i pro dobrou kávu. Takové spojení by mě naplňovalo,“ dodává s úsměvem.
Když vizuální talent otevírá
dveře profesím
Honzův příběh není jen jeho osobní cestou. Ukazuje, jak se neslyšící lidé prosazují v profesích, v nichž je komunikace klíčová. Kadeřnictví je obor, kde se pracuje s vizuálními podněty, gesty a inspirací. Honza dokazuje, že bariéry lze překonat, pokud člověk najde vlastní cestu. V české společnosti se stále více mluví o tom, že neslyšící nemají omezení, ale naopak obohacují společnost svou jinakostí. Vnášejí do profesí nový pohled – vizuálnější, kreativnější, soustředěnější na detail.
Inspirace pro ostatní
Honza se stal inspirací nejen pro své zákazníky, ale i pro komunitu Neslyšících. Jeho příběh ukazuje, že odvaha a vytrvalost mohou vést k naplnění snů. Vlasy, které upravuje, nejsou jen obyčejnými účesy –jsou symbolem překonání bariér. Své výtvory navíc rád sdílí na sociálních sítích, kde ukazuje nejen nové střihy, ale i radost ze své práce. Na instagramu ho najdete pod jménem Kralbarber_, na facebooku pak jako Král Barber. Díky těmto platformám se jeho práce dostává k širšímu publiku a stává se inspirací i pro mladé lidi, kteří hledají odvahu vydat se vlastní cestou.
Neslyšící
a canisterapie: Síla vztahu
člověka a psa
V minulých číslech jsme se seznamovali s arteterapií pro neslyšící v zahraničí. Nyní se podíváme na další zajímavou oblast, v níž hrají důležitou roli emoce, dotek i vzájemná důvěra – canisterapii. Pozvání k rozhovoru přijaly dvě mladé odbornice Mgr. et Bc. Kristýna Šimralová a Mgr. et Bc. Kateřina
Holubová, v komunitě Neslyšících známé především jako psycholožky. Obě se však ve volném čase věnují také svým psům, s nimiž absolvovaly specializovaný kurz a dnes společně pomáhají dětem i dospělým rozvíjet dovednosti, odbourávat strach a posilovat radost z komunikace. Jak vypadá práce neslyšícího canisterapeuta? A co všechno může pes člověku přinést? Pojďme se na to společně podívat.
text Ivana Hay Tetauerová foto archiv Kristýny Šimralové a Kateřiny Holubové
Jak byste vlastními slovy charakterizovaly canisterapii? Co pro vás znamená?
KŠ: Canisterapie je terapie s použitím psa. Většina lidí si pod tím představí obyčejné mazlení se psem, případně polohování, ale to rozhodně není vše, co jde v rámci canisterapie dělat. My jdeme cestou
aktivizační canisterapie – u nás se se psem rozhodně nudit nebudete. (smích) Jsem zvyklá připravit několik aktivit, prostřednictvím kterých klienty aktivizujeme a třeba u nich rozvíjíme i nějakou oblast. Nejčastěji je poptávka po rozvíjení hrubé a jemné motoriky, ale můžeme se s nimi učit třeba i barvy, pravolevou
orientaci, porozumění řeči... U dospělých klientů provádíme i canisterapii zaměřenou na vzdělávání o daném psím plemeni, mluvíme o tom, co je můj australský ovčák, s nímž canisterapii dělám, vlastně zač. Obecně se dá o canisterapii mluvit jako o AAA –Animal Assisted Activity. Pod tuto kategorii spadá
Nessie (Kateřiny Holubové) a Olivie (Kristýny Šimralové)
spousta dalších aktivit: AA therapy, AA education, AA crisis response... Ty by však měli poskytovat jen odborníci, např. pokud chci sama vést AA crisis response, musím mít výcvik v krizové intervenci. Pokud výcvik nemám, mohu být případně jen psovodem a samotnou krizovou intervenci vede někdo jiný.
KH: Já jsem šla trochu jinou cestou. Jelikož jsem původní profesí ergoterapeut a psycholog a začínala jsem v neurorehabilitaci u pacientů po získaném poškození mozku, zařazovala jsem „canisku“ jako jeden z prvků celé komplexní RHB, která vycházela z ergoterapeutického či neuropsychologického rámce. Když to pro představu velmi zjednoduším, byla jsem především ergoterapeut a/nebo psycholog, který s sebou měl psa s canisterapeutickým výcvikem a do terapie vkládal canis prvky. Nikdy jsem se canisterapii nevěnovala tak, že bych třeba někam docházela nebo byla někde jen v roli psovoda-canisterapeuta. Na to mi bohužel už nezbyl čas, jen jsem velmi ráda sledovala aktivity svých kolegů a společně s nimi sdílela dojmy, zkušenosti.
Kdy vás poprvé napadlo věnovat se canisterapii a co bylo tou hlavní motivací začít?
KŠ: Tak tohle vím přesně. V prváku na psychologii, po prvním covidovém roce, jsme měli prázdninové setkání, kam kamarádka přivedla svého australského ovčáka. Byla to láska na první pohled a já věděla, že jednou takového psa chci mít. Bylo mi ale jasné, že není moudré si ho pořizovat teď, když studuji dvě
vysoké školy najednou, a tak jsem počkala. Už od začátku jsem věděla, že se svým „australákem“ budu chtít provozovat canisterapii –jsem psycholog a přišlo mi to jako naprosto dokonalý nápad. A tak jsem se během těch pěti let svého studia také vzdělávala o výchově psa, o canisterapii, hledala jsem vhodnou chovatelskou stanici... Až jednou přišel ten den D, kdy už jsem měla před státnicemi, rozepsanou diplomku a napsala mi chovatelka z vybrané chovatelské stanice, že pro mě má vhodný vrh a jestli si vyberu štěňátko... Vybrala jsem si, a tak začala naše společná cesta s Olivkou. Už od prvních společných dní jsem ji lehce ke canisterapii připravovala, socializovala ji na běžné i méně běžné situace (např. setkání s člověkem s bílou holí či na vozíku, hra s dětmi apod.). Když bylo Olivce sedm měsíců, začaly jsme chodit na velký canisterapeutický kurz, kde jsme se toho neskutečně moc naučily a z něhož čerpám v canisterapiích dodnes. KH: Když jsem tehdy na lékařské fakultě studovala ergoterapii, měli jsme tam už od prvního ročníku povinné praxe. Jedna z těch souvislých byla třítýdenní praxe, která probíhala vždy i v létě. V té době jsem měla fenku chodského psa Finy, a protože letní praxi jsem měla mimo Prahu, řešila jsem, kde po dobu mého pobytu bude. Původně měla být u rodiny, ale nakonec jsem se rozhodla spojit příjemné s užitečným a zkusit si zařídit takové ubytování, aby tam mohla být se mnou. Když jsem měla praxi, zůstávala Finy na ubytování, po ní jsme se ještě se spolužačkou společně vydávaly na různé výlety po okolí. Tím, jak se Finy pohybovala i po areálu zařízení, potkávala se i s mými pacienty a já viděla, jak jim interakce s Finy prospívají. V ten moment mě poprvé napadla myšlenka zařazení canis prvků do neurorehabilitace. Vytáhla jsem si u každého pacienta cíle RHB a po večerech přemýšlela, co a jak by se dalo udělat, kam by se jaké prvky daly zařadit, aby rehabilitovaly či rozvíjely to, co bylo potřeba. Rozhodla jsem se pak zkusit canisterapeutické zkoušky a další léto, kdy jsem byla na praxi v Jánských Lázních, už tam se mnou Finy byla jako canisterapeutický pes.
Co podle vás musí pes splňovat, aby mohl být dobrým canisterapeutickým parťákem?
KŠ: Pro mě je samozřejmé, že pes nebude reaktivní na lidi, tj. nebude je kousat, vrčet na ně, štěkat na ně apod. Důležitá je pro mě i láska k lidem, kterou má Oli obrovskou. Canisterapii jde dělat i se psem, který to takto nemá, nicméně je otázkou, jestli je pak vhodné takovou činností toho psa „trápit“. Když byl Olivce přibližně rok, byl to takový zlom, kdy jsem sledovala, jestli v sobě tu lásku opravdu má, jestli ji canisterapie baví, jestli ji do toho netlačím jen proto, že si to sama přeju... Ale ne, ona to naprosto miluje. Dokonce mi teď začala zdrhat za lidmi, aby ji pomazlili. (smích)
Další dovedností, kterou by správný canisterapeutický pes měl umět, je sebekontrola. Často dáváte klientům piškoty, necháváte je manipulovat s jídlem apod. a pes se musí v takových chvílích umět kontrolovat, nemůže se na to hned vrhnout. Musí počkat, až přijde povolení, a pak si pro dobrotu slušně, v klidu dojít. U mého psa je i velmi důležité, aby na lidi neskákal a byl prostě obecně dobře vychovaný. Když Oli někam posadím, musí tam vydržet, ať se děje cokoliv. Zrovna na nedávné canisterapii Oli proletělo kolem hlavy pár piškotů a ani se nehnula, byla jsem na ni hrdá. Nicméně není to jen pes, kdo musí splňovat určité požadavky. Hodně povinností mám i já jako psovod. Nemohla bych dělat canisterapii, kdybych neměla psa stoprocentně přečteného. Musím umět číst jeho emoce, co se mu líbí a nelíbí, a případně vhodně zasáhnout. To je za mě alfa a omega celé canisterapie, nemohu si dovolit jít mezi klienty, pokud tohle nemám zvládnuté. Musím též umět vhodně s klienty
komunikovat. My měly štěstí, naše organizace u zkoušek hodnotí i toto, ne každá organizace to tak ale má. KH: Já tady už jen doplním, že když opominu fyzické zdraví, neméně důležité je i to, jak se pes sám cítí v prostoru, kde se rychle a mnohdy nepředvídatelně střídají podněty, a zda umí regenerovat. Ač to možná někdy nevypadá, ta práce je velmi náročná a někdy může u psa, který canis situace zvládá bez problémů, dojít k nenápadné kumulaci stresu v čase, protože se neumí plně dostat zpět do „klidové hladiny“, neumí kvalitně odpočívat, popřípadě k tomu nemá prostor. Dále jsou důležité i zdánlivé drobnosti jako třeba schopnost psa rozpoznat a vyjádřit, že už toho má dost, a nenabízet interakci „přes svou
Kristýna Šimralová se svou Olivkou v akci
hranici“ a stejně tak schopnost psovoda toto přečíst a reagovat na to.
Kdy a kde jste se svým psem absolvovaly výcvik?
KŠ: Nejprve chci zdůraznit, že pro splnění canisterapeutických zkoušek není potřeba absolvovat nějaký speciální výcvik nebo kurz. Můžete si psa sami připravit a vycvičit doma podle toho, jaký zkušební řád má vámi vybraná organizace, a pak jít jen ke zkouškám. Ale protože Oli byla ještě mládě a ke zkouškám mohla až v roce a půl, šly jsme cestou specializovaného canisterapeutického kurzu od organizace JdeTo. Konkrétně jsme byly na Velkém inspirativním canisterapeutickém kurzu v Praze. Kurz probíhal od října 2024 přibližně do loňského března. O prázdninách jsme se účastnily i pětidenního Canisterapeutického tábora pro pokročilé. A byly to nejlépe investované peníze za celý náš společný psí život. Kurz byl boží, připravil nás na vše, vše nás naučil, navíc byl velice příjemný a s kurzisty i lektory jsme v kontaktu dodnes. KH: My jsme výcviky neabsolvovaly, u obou fenek jsem šla rovnou na zkoušky. Každopádně kdybych o těch možnostech věděla, asi bych bývala nějaký kurz absolvovala, pokud by se mi jeho program líbil. Věřím, že by nás hodně posunul, a hlavně bych na zkouškách asi byla ve větším klidu, protože bych o nich měla představu.
Jak výcvik probíhal? Byly v souvislosti s vaším sluchovým postižením potřeba nějaké specifické úpravy či podpora v komunikaci, tlumočení apod.?
Míčkový ráj, to je přesně důvod, proč tam chodím.
KŠ: Setkávali jsme se přibližně jednou měsíčně vždy v sobotu na celý den. Během dne se střídaly různé aktivity s teorií, aby si pejsci mohli odpočinout. V průběhu měsíce jsme vždy měli nějaké úkoly, které jsme cvičili nebo vymýšleli.
Hned na začátku kurzu jsem řekla, že špatně slyším, a setkala jsem se se skvělým přijetím od všech účastníků. Dodnes si všichni nádherně dávají pozor, abych jim viděla na pusu. Jedna spoluúčastnice dokonce chodí do Pevnosti, a tak jsme spolu občas i znakovaly. Bylo to skvělé a asi nikdy jsem se nesetkala s tak velkou ohleduplností vůči mým specifickým komunikačním potřebám.
Co bylo pro vás během příprav na zkoušky nejnáročnější?
KŠ: Oli je pes za odměnu, takže to až tak těžké nebylo. Pracovala jsem s tím, co mám – vychovanou ji snad mám hezky, občas je natvrdlejší a něco se déle učí, ale zvládáme to. Poměrně dlouho trvalo ji odnaučit skákat na lidi, naštěstí při canisterapii umí přepnout a opravdu si to nedovolí.
Zkoušky probíhaly formou simulované praxe –musela jsem vymyslet půlhodinový program, sehnat pomůcky apod. Měla jsem v plánu si program před zkouškami vyzkoušet, ale onemocněla jsem a dělala vše pro to, abych na ně vůbec zvládla přijít. A tak jsme ho na zkouškách předvedly bez předchozího ozkoušení. Oli navíc chvíli před nimi dohárala. Šla jsem tam tedy s tím, že to může dopadnout jakkoliv. Ani ve snu by mě ale nenapadlo, že by nám mohlo klapnout vše, kolikrát ještě líp, než jsem měla připraveno, a nakonec jsme ze zkoušek odcházely s 88 body z 90. (usmívá se)
KH: My jsme zkoušky dělaly v Německu, kde mají více fází a u některých nebylo předem jasné, o co tam půjde. Dokonce to u druhé zkoušky, na kterou jsem šla už s druhou fenkou Nessie, bylo jiné než u té první. V těchto částech zkoušky nešlo o to, co se pes naučil, ale o to, jaký ten pes je, jak se chová, když má volno, a jak s ním psovod ve volném čase pracuje. Nejtěžší tedy byla ta nejistota, protože během příprav jsem se občas zasekla na tom, že jsem jen horlivě přemýšlela, co v těch částech asi tak může být.
Jaké máte zkušenosti s canisterapií v praxi? Předpokládám, že se věnujete primárně klientům z komunity Neslyšících?
KŠ: Ani ne. Oficiálně děláme canisterapii jen krátce, každopádně našimi klienty jsou hlavně žáci speciálních škol, případně děti ze školy pro žáky se sluchovým postižením, kde pracuji. Časem bych chtěla oslovit s nabídkou např. Tamtam či Šalvějku. KH: Neslyšícím klientům jsem se se psem dosud nevěnovala. Dnes už canis prakticky nedělám, ale předtím jsem pracovala převážně se slyšícími pacienty po získaném poškození mozku a později s dětmi se syndromem CAN, tedy syndromem týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte.
KŠ: Komunikuju slovy i gesty. Nějaké znaky jsem Oli učila, ale protože není nejostřejší tužka v penálu, upustila jsem od toho, abych jí hlavičku nezavařovala ještě více.
Jak lidé reagují na terapeutického psa vedeného neslyšícím?
KŠ: Nemají s tím problém. Vždy v úvodu zmíním, že špatně slyším a co potřebuji pro úspěšnou komunikaci, a vždy jsou s tím všichni v pohodě, což je krásné.
KH: Mám podobnou zkušenost. Někdy je dokonce komunikace v přítomnosti psa jednodušší, lidé mají tendenci svůj komunikační projev doplňovat gesty nebo ho spontánně zpomalují, protože jsou v interakci i se psem, který rozumí pouze několika českým slovům.
Jak se svým psem během canisterapie komunikujete? Používáte vizuální signály či znaky?
KH: Při canis především signály – jsou převzaté z českého znakového jazyka, jen upravené tak, aby je moje fenky dobře vnímaly a hlavně aby se dobře odlišovaly od jiných signálů-znaků.
Máte nějaký moment, příběh z terapie, který vás hluboce zasáhl nebo potvrdil, že to, co děláte a chcete dělat, má velký smysl?
KŠ: Na letním táboře jsme poprvé měly canisterapii se seniory. Nikdy jsme u seniorů nebyly, vždy jsme byly spíš u aktivnějších klientů, a tak jsem z toho měla poměrně respekt. Bála jsem se, jak to Oli zvládne. Oli se ale nakonec nádherně na energii seniorů naladila, všechny klidně obešla, všem v klidu dala pac, nechala se pohladit a dát si piškot. Byla dokonalá. V ten moment jsem viděla, že je Oli perfektní pes pro canisterapii a že jdeme správným směrem. Po canisterapii pak totálně odpadla, jak byla unavená, ale byla za to setkání se staršími lidmi vděčná. Mám také moc ráda, když si Oli přijde pohladit někdo, kdo má ze psů strach. Pokud sám chce, vytvořím mu s Oli takové podmínky, aby to zvládl. A ta radost z toho, že to opravdu zvládl, ta je boží!
KH: Vzpomínám si na jednu osmiletou holčičku, která se dostala do péče odborníků po mnoha letech týrání a zneužívání, potýkala se s traumaty a víc než rok trpěla mutismem, tedy nebyla schopna mluvit, i když měla mít jazyk i řeč normálně rozvinuty. Při prvním setkání s mou Ness se najednou doširoka usmála a asi po 15 minutách s piškotem v ruce řekla:
Kateřina Holubová stojící s Nessií uprostřed nahoře na FF UK
Canisterapie
Vyšetření kognitivních funkcí
„Na, tumáš.“ Nezapomenu na to dojetí všech pracovníků, logopedky, psycholožky, i na to své... ani jsme nedutali. Toto byl asi jeden z nejsilnějších momentů v mé dosavadní profesní dráze.
Znáte další neslyšící canisterapeuty u nás či v zahraničí?
KŠ: Bohužel neznám. Ze zahraničí jsem znala pouze jeden canisterapeutický tým, který byl slyšící, ale jejich pejsek nedávno bohužel zemřel. Dost mě to zasáhlo.
KH: Ani já neznám žádné neslyšící canisterapeuty.
Co byste poradily neslyšícím, kteří by se chtěli do canisterapie také pustit?
KŠ: Ať se toho nebojí a jdou do toho, pokud se na to cítí oni i jejich pejsek. Kurz pod naší organizací je určitě otevřený i neslyšícím, pokud by se na to chtěli nejdřív připravit, stejně tak i zkoušky. S lektorkami jsem navíc nadále ve spojení, a tak bych jim mohla být i při ruce a třeba s nějakými úpravami pomoci. Je nádherné trávit čas se svým psem smysluplně, když vás to navíc oba baví.
KH: Směle do toho. Dneska je mnoho možností, stejně tak jako mnoho cest, jak a kde canisterapii dělat. Myslím, že se vždycky dá najít ta, která vám bude nejvíce vyhovovat s ohledem na komunikační a jiné potřeby.
Jaké jsou vaše plány do budoucna – chcete se v canisterapii dále rozvíjet? Máte před sebou nějaké výzvy?
KŠ: Určitě. Aktuálně zvažuji, že bych se přihlásila do Akademie pro psí instruktory, protože mě ta práce se psem velmi naplňuje. Když se naskytne možnost, absolvuji též různé rozšiřující kurzy. Výzvou je pro mne vždy vymyslet originální aktivitu pro rozvíjení klientů. Ale s kreativním mozkem to vždy jde zvládnout.
KH: Jak jsem zmiňovala, v současné době canisterapii nedělám. Profesně jsem dnes už v jiné oblasti a na tyto aktivity mi bohužel už nezbývá čas. Výjimkou je jen práce na Filozofické fakultě UK, kde občas – když si studující se specifickými potřebami vyžádají – přiberu na poradenství svou Ness. Uvidíme ale, co život přinese, kam mě zavane – třeba ještě přijde příležitost, a bude-li prostor, ráda se k této aktivitě vrátím.
Paralympijský plavec
Arnošt Petráček, člen AGITOSu
V květnu minulého roku zahájilo svou
činnost Resortní a sportovní centrum
AGITOS. Stalo se tak po letech debat o profesionalizaci sportu handicapovaných v Česku. Centrum se specializuje na sportovce s handicapem a v současnosti má dvě sekce: PARA, kam patří sportovci s tělesným postižením, a DEAF, kde jsou zařazeni sportovci se sluchovým postižením. Roman Suda je ředitelem nově vzniklého centra, ovšem také
mužem, kterého spojuje se sportem handicapovaných mnoho let práce a zkušeností a který je za tímto projektem od jeho počátku.
Vznik Resortního sportovního centra
AGITOS umožňuje více než 60 elitním sportovcům s handicapem trénovat profesionálně bez nutnosti civilního zaměstnání. První rok potvrdil funkčnost systému, stabilní financování i výrazné sportovní úspěchy.
foto Martin Steinbach, archiv AGITOSu text Jan Panský
Jaký je hlavní cíl Resortního a sportovního centra AGITOS?
Hlavní cíl je profesionalizace sportovců ve sportu, který profesionalizován nebyl. Můžeme je rozdělit na sekci parasportovců, což jsou sportovci s tělesným, zrakovým a intelektuálním znevýhodněním, a na sekci sportovců z kategorie DEAF, to znamená sportovců z programu deaflympijských her. Profesionalizace znamená, že ti, kteří splní kvalifikační kritéria, jsou zaměstnanci resortního sportovního centra. Jde o profesionály, kteří se věnují své sportovní činnosti jako reprezentanti České republiky.
Podobný model je v dalších resortních sportovních centrech v České republice, například v Dukle, což je armádní sportovní centrum, Olympu, který spadá pod ministerstvo vnitra, nebo vysokoškolském sportovním centru Viktoria pod ministerstvem školství.
Vznik AGITOSu tedy profesionalizuje sport v oblastech, v nichž dosud profesionální nebyl. Je tu nějaká návaznost na činnost ostatních sportovních center?
Ano, jde nám o vyrovnání podmínek pro sportovce v programu paralympijských a deaflympijských her, protože tradiční resortní sportovní centra
Paracyklista Patrik Jahoda, člen AGITOSu
hledat svoji práci někde jinde. Aby se jako reprezentanti České republiky nemuseli sportu věnovat až po práci ve svém volném čase, poté co zaplatí složenky za svoje bydlení a své náklady. To znamená, že u nás mají takové podmínky, aby se sportu mohli věnovat profesionálně. Sportoviště u svých zaměstnanců neřešíme, protože k nám už přicházejí jako hotoví sportovci se svým zázemím.
Jak se sportovec do AGITOSu dostane? Vybíráte si ho vy, nebo se může sám přihlásit?
Jde o trojstranný proces. My jako resortní sportovní centrum samozřejmě máme povědomí o naší cílové skupině, jací jsou kde sportovci a do jakého sportovního svazu patří. Neslyšící sportovci jsou samozřejmě v Českém deaflympijském výboru, s nímž také probíhá naše komunikace. Ve výsledku to znamená, že my si sportovce nevybíráme. Naším kritériem zařazení sportovce je jeho výkonnost a splnění výkonnosti nám neprokazuje sám sportovec, ale jeho sportovní svaz. A ten také žádá o to, aby k nám byl daný sportovec zařazen. Dále platí, že sportovci mají smlouvu vždy na rok a na konci kalendářního roku se zhodnotí jejich aktuální situace – jestli jsou dále reprezentanty, jestli splňují kvalifikační kritéria – a potom se od nového roku připraví nová smlouva. Pokud sportovec splňuje kritéria výkonnosti, může to takto fungovat třeba deset let. Ve výsledku jde o trojstranný proces: AGITOS, sportovec a sportovní svaz.
Sportovci s handicapem čelí různým problémům a bariérám. Které z těchto bariér a výzev by měl řešit AGITOS, jestli tedy nějaké?
AGITOS toto momentálně neřeší, protože sportovci, které my přijímáme do zaměstnaneckého poměru, jsou v zásadě na úrovni reprezentace a už mají své sportovní zázemí vyřešené, nejde o začínající sportovce. Naši zaměstnanci mají tudíž sportoviště, kde pravidelně sportují, mají svoje trenéry, zázemí, svoje sportovní svazy. My jako resortní sportovní centrum jim vytváříme podmínky pro to, aby si nemuseli
Pokud jde o smlouvu na rok, která tedy končí v prosinci – jak si může sportovec ověřit, že se s ním počítá i do budoucna? Přece jen sportovní kariéra vyžaduje mnoho času i úsilí.
Sportovci znají svá kvalifikační kritéria. Těmi může být například to, že aby k nám mohli být zařazeni, musí dosáhnout konkrétního umístění na deaflympijských hrách, které se konají jednou za čtyři roky. Jejich výsledek z deaflympijských her jim tak zajišťuje účast v AGITOSu na další čtyři roky. Dále můžeme zohlednit i výsledky z mistrovství světa. Tyto akce se časově překrývají. Počítají se výsledky z posledních dvou mistrovství světa nebo deaflympiád, a pokud výsledek splňuje naše kritéria, má za nás sportovec splněno a svaz s ním počítá jako s reprezentantem na další rok. Každý rok se obnovují reprezentační smlouvy, a pokud nedojde k něčemu nečekanému, například k ukončení kariéry ze zdravotních důvodů nebo pozitivnímu dopingovému nálezu, počítá bohužel měla pro zařazení sportovců jen určitou kapacitu. To znamená, že pokud historicky některý z těch nejvýkonnějších sportovců byl zařazen třeba v Dukle nebo v Olympu, neměl tam klasické podmínky zaměstnance, tedy profesionála. Jeho podpora byla omezená, i proto, že limit pracovníků v každé té organizaci byl naplněn. Pro naše sportovce v nich už místo nebylo, tak jsme se rozhodli zkusit jít vlastní cestou, to znamená vytvořit novou složku, která bude pod ministerstvem práce a sociálních věcí (MPSV). To se stalo a teď máme možnost sportovce zaměstnávat.
Zleva: Roman Suda, Jan Panský, Vojtěch Svárovský
se s tím, že bude dál profesionálním sportovcem.
Touto dobou spouštíme hodnoticí systém, se zástupci sportovních svazů vyhodnocujeme uplynulý rok a oni nám potvrdí, zda za ně sportovci vše plní a zda s nimi počítají do dalšího roku. Nemáme nijak velkou fluktuaci sportovců.
Jaké je organizační propojení AGITOSu s Českým paralympijským výborem a dalšími sportovními organizacemi?
My jsme tady sice v sídle Českého paralympijského výboru, kde máme na podnájemní smlouvu svoje kanceláře, ale jinak mezi našimi dvěma organizacemi fakticky žádné propojení není. Český paralympijský výbor má sice některé sporty ve své gesci, ale většina sportů je pod běžnými sportovními svazy. Naproti tomu Český deaflympijský výbor má odlišnou roli, totiž uzavírá se svými sportovci reprezentační smlouvy a saturuje tak roli svazů, tím je to naše propojení větší. AGITOS je dále napojen také na Český svaz cyklistiky, Český svaz lukostřelby a podobně. Naopak propojení s ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) nemáme vůbec žádné, my spadáme pod MPSV.
Stříbrné duo tenistů Kateřina Blaščíková –
Jaroslav Šmédek, členové AGITOSu
A jaká byla v tomto ohledu situace před pár lety?
AGITOS byl založen 1. května tohoto roku, takže jsme pod MŠMT ani nikdy nespadali. Jestli se ptáte na finanční podporu, to řeší NSA neboli Národní sportovní agentura, která financuje svazy a reprezentanty, což dříve dělalo MŠMT, ale nefinancuje sportovní centra. NSA vznikla v roce 2021, jde o změnu financování sportu a to, že měla dřív i své resortní sportovní centrum, to je druhá věc.
Jaké jsou vaše plány jakožto AGITOSu do budoucna? Zmínil jste, že současná úroveň plnohodnotné podpory vystačí zhruba na 60 sportovců. Je možné, že se v budoucnu toto číslo navýší?
Záleží na tom, jak se bude odvětví sportu v České republice rozvíjet. My opravdu podporujeme ty nejvýkonnější sportovce, kteří jsou ve svém sportu na špičce. Kdyby se v budoucnu dramaticky zvýšila výkonnost sportovců, mohli bychom chtít tento počet navyšovat, ale nemyslím si, že k výraznému navýšení dojde v horizontu několika dalších let. Naše sportovní odvětví je mnohem menší než odvětví sportu zdravých sportovců. Tam sice mají tři resortní sportovní centra, ale objem sportovců je v tuto chvíli nastavený takto. Pokud budou výsledky ukazovat, že v České republice dramaticky stoupl počet účastníků mistrovství světa, deaflympiád a paralympiád, bude pak možnost navýšení počtu sportovců záležitostí k jednání s naším zřizovatelem, tj. MPSV. Zřizovací listinou máme dáno, kolik sportovců můžeme zaměstnat.
Na jaké bázi vlastně spolupracujete s Českým deaflympijským výborem?
Z našeho pohledu je Český deaflympijský výbor jako sportovní svaz. Tak jako spolupracujeme například s cyklisty, s hokejisty, spolupracujeme i s Deaflympijským výborem, který zastřešuje všechny tyto sporty. Agenda deaflympijského sportu je v některých oblastech odlišná od ostatních parasportů. V běžných resortních sportovních centrech mají v rámci agendy vydělený například úsek zimních sportů. My máme sekci DEAF a sekci PARA. Sekci DEAF má koordinačně na starosti především Vojtěch Svárovský, který je v nejbližším kontaktu jednak se sportovci, kteří jsou u nás zaměstnaní, jednak samozřejmě i se zástupci Českého deaflympijského výboru jako zástupci sportovního svazu. Proto také nekomunikujeme se zástupci Českého svazu orientačních
sportů či Českého volejbalového svazu, přestože pod sebou máme neslyšící beach volejbalisty a orientační běžce. Pro nás je tou zastřešující organizací právě Český deaflympijský výbor.
Vnímáte u neslyšících sportovců nějaké specifické potřeby? Čím se podle vás od ostatních sportovců liší, kromě toho, že neslyší?
(odpovídá Vojtěch Svárovský): Mně se to těžko posuzuje, protože jednám primárně s neslyšícími, co se týče agendy AGITOSu, takže nemám úplně srovnání s ostatními parasportovci, které mají na starosti moje kolegyně.Ale naopak si myslím, že se toho hodně shoduje. Řeší například, aby jejich sportovní příprava byla stoprocentní, takže spolu jednáme primárně o proplacení služeb trenérů, fyzioterapeutů, masérů a příprav cestovních náhrad na jejich sportovní akce, ať už to jsou soustředění, nebo závody. Tohle je pro obě sekce, ať už PARA, nebo DEAF, stejné. Odlišnosti bych hledal velmi složitě a už bych musel být velmi konkrétní ohledně požadavků daného sportovce.
Zeptám se na častou otázku kladenou napříč desetiletími. Daří se podle vás překonávat bariéry ve sportu? Myslím tím mezi neslyšícími, parasportovci a intaktními sportovci?
Já to vnímám historicky, protože s tím mám už dlouholetou zkušenost. Je to jen o lidech, o tom, zda o to mají zájem a jak toho chtějí případně dosáhnout. Když se podívám na mezinárodní deaflympijské hnutí, jeho propojení s mezinárodními sportovními organizacemi je prakticky nulové. Tím pádem si zastřešují všechny sporty sami a to se podle mě přenáší i sem, do České republiky. Český deaflympijský výbor vidí, jak je to zaběhlé u neslyšících na mezinárodní úrovni, a možná tak nemá důvod, aby to dělal jinak.
Co ale musím v rámci spolupráce akcentovat, je odlišnost komunikace, protože ta je opravdu jiná. Sportovec na vozíku s námi může komunikovat běžnými kanály, kdežto sportovec se sluchovým postižením to má složitější. Máme hodně sportovců, kteří využívají výdobytků moderní doby, tedy mají kochleární implantáty nebo sluchadla, je možné s nimi komunikovat i formou telefonického hovoru. S některými to nejde a musíme využívat asistence tlumočení. Je třeba se zaměřit na to, aby komunikace proběhla správně, protože jinak může docházet k nepochopení. Po sportovní stránce, jak řekl Vojta, mají nakonec všichni sportovci stejné potřeby.
Jak se AGITOS podílí na přípravách sportovců před velkými akcemi, třeba těsně před loňskou Deaflympiádou?
V tom jsou dvě polohy. První z nich je, že my se vlastně od začátku, co jsme tyto sportovce zařadili, podílíme na jejich přípravě a oni tuto podporu čerpají v rámci svých výjezdů na soustředění, v rámci fyzioterapie, sportovní psychologie atd. A máme od nich zpětnou vazbu, že to takto dříve neměli. Co se týká jejich vlastní účasti na deaflympijských hrách v Tokiu, my, stejně jako všechna ostatní resortní sportovní centra ze zákona nesmíme platit nic spojeného s účastí sportovců na deaflympiádě. Je to tak nastavené, protože ti sportovci jsou reprezentanti a mají podporu z Národní sportovní agentury, v rámci níž existuje podpůrný systém přímo pro účast na deaflympijských hrách, stejně jako mají paralympionici podporu pro účast na paralympijských hrách. My ze zákona účastnické náklady na mistrovství světa a deaflympijských a paralympijských hrách platit nesmíme. Sportovci to mají hrazené z jiných peněz, tak jde o to, aby se to neplatilo ze dvou stran zároveň.
CJ Jones (vpravo) konzultuje s Jamesem Cameronem znakový jazyk Na’vi pro film Avatar: The Way of Water
18. prosince 2025 vstoupil do světových kin film Avatar: Oheň a popel, třetí pokračování ikonické série Jamese Camerona, které opět rozšířilo fascinující svět Pandory. Jak neslyšící diváci jistě již dříve zaznamenali, kromě vizuálních technologií a příběhové linie se dostalo do popředí i něco mimořádného – znakový jazyk Na’vi, vytvořený speciálně pro podvodní kmeny a jejich kulturu. Autorem tohoto unikátního znakového jazyka je CJ Jones, neslyšící herec, komik a jazykový konzultant, který se díky své práci stal součástí jednoho z největších filmových projektů současnosti.
text a foto Ivana Hay Tetauerová další zdroje www.cjjones.com/sign-world www.signlight.org/home
Exkluzivní rozhovor
se CJ Jonesem
V rámci projektu Czech Deaf Art 3+1 jsem měla tu čest se CJ Jonesem osobně hovořit na uměleckém festivalu Clin d’Oeil v Remeši. Výsledkem je následující rozhovor, který přináší detailní vhled do vzniku fiktivního jazyka i do zákulisí Hollywoodu:
Mohl byste se krátce představit našim čtenářům?
Děkuji vám za prostor. Pocházím z Los Angeles v Kalifornii a vyrůstal jsem v rodině neslyšících rodičů. Bylo nás sedm slyšících dětí, takže doma panoval velký ruch. O sluch jsem přišel až v sedmi letech kvůli zápalu mozkových blan, ale ASL byl díky mým rodičům od začátku mým mateřským jazykem.
Víme, že jste spolupracoval se slavným režisérem Jamesem Cameronem. Jak jste se k této příležitosti dostal a jak jste začal vytvářet znaky pro film Avatar?
Cestoval jsem tehdy jako stand-up komik po Americe. Jednoho dne mi přišel e-mail od Jamese Camerona. Myslel jsem, že je to podvod! (smích) Říkal jsem si, jak by vůbec mohl vědět, že existuji. Ale ukázalo se, že e-mail je skutečný.
Ptal se v něm, zda bych mohl vytvořit nové, kreativní znaky pro znakový jazyk Na’vi. Své návrhy jsem měl předvést na osobní schůzce. Na té byl přítomen tlumočník a já znakoval v ASL. Vyprávěl jsem také o historii ASL, o jeho francouzském původu a o významu znakového jazyka pro neslyšící rodiny.
A v tu chvíli mě James Cameron zastavil a řekl: „To je nesmírně zajímavé. Chceme, abyste s námi pracoval. Začneme hned.“
Byl jsem v šoku. Když jsem podepsal smlouvu a stál ve výtahu, musel jsem se doslova štípnout, abych uvěřil, že je to skutečné. (smích)
A bylo to skutečné, že!
Ano! Myslel jsem, že sním. (úsměv) Pak jsem začal pracovat s celým týmem, potkal jsem se s herci a dostal scénář, do kterého jsem měl vymýšlet znaky pro podvodní říši Na’vi.
Nechtěl jsem kopírovat už existující znaky, ale vytvořit zcela nové. Některé jsem sice nakonec převzal, ale většina z nich je originální. Celkem jsem vytvořil kolem 300 znaků.
Odkud se vzal název znakového jazyka Na’vi?
Ve světě filmu existuje mluvený jazyk Na’vi.
A stejně jako u vás v Česku existuje mluvená čeština a český znakový jazyk a u nás v Americe mluvená angličtina a americký znakový jazyk, tak i národ Na’vi má svůj mluvený a znakový jazyk.
Potkal jste i známé herce? Učil jste je tento jazyk přímo vy?
Ano, učil jsem děti i dospělé herce. Docházeli do mé „školy znakového jazyka Na’vi“.
Při natáčení jsem byl přítomen jako supervizor, hlídal jsem správnost znaků a jejich čitelnost pod vodou. Ve střižně jsme vybírali takové záběry, kde byly znaky jasně viditelné. Některé se musely přetáčet, protože vizuální komunikace pod vodou funguje úplně jinak.
To zní jako hodně práce!
Ano, pracoval jsem na dvou dílech Avatara (druhém a třetím dílu) a zabralo nám to dva roky práce. Herce jsem neučil ASL, aby se jim to s novým jazykem nepletlo.
Jak jste vytvářel znaky tak, aby byly použitelné pod vodou?
Vycházel jsem ze scénáře, fyzikálních možností pohybu ve vodě a z kulturní představy, jak by se znakový jazyk mohl vyvinout u podvodního národa. Ruce pod vodou mají jinou dynamiku – jsou pomalejší, plynulejší. Některé návrhy jsem musel odstranit, jiné upravit.
Byla to náročná, ale krásná práce, miloval jsem to. Když jsme ji dokončili, bylo mi smutno.
Kolik lidí na projektu pracovalo?
Každý den pracovalo na place kolem 500 lidí. Režisér James Cameron, jeho tým, odborníci na tanec, bojová umění, potápěči, animátoři... obrovská spolupráce. Jon Landau – Cameronova pravá ruka – byl neuvěřitelně laskavý člověk. Když jsme s mou společností SignLight potřebovali finanční podporu, bez váhání nám pomohl.
Naše redaktorka Iva Hay při rozhovoru se CJ Jonesem
Jaké technologické inovace jste během natáčení poznal?
Herci měli neoprenové obleky s čipy pro snímání pohybu. Pod vodou vypadali úplně obyčejně, ale na monitorech jsme viděli celý digitální svět – rostliny, ryby, světlo.
Herec musel hrát jen s představou, protože ve skutečnosti kolem něj nic z toho nebylo. Technologie se vyvíjí neuvěřitelně rychle. James Cameron není příznivcem AI. Na filmu pracovalo obrovské množství lidí, ale do budoucna se umělé inteligenci asi nevyhneme. Pro znakový jazyk však stále zdaleka nestačí.
Jak se dostáváte k dalším pracovním příležitostem ve filmovém průmyslu?
Mám agenta, který sleduje nabídky rolí. Díky němu se mohu soustředit na práci, a ne na hledání příležitostí. Vidím, že se svět otevírá – i tady na festivalu v Remeši můžeme například potkat malou neslyšící černošskou dívenku, která získala možnost hrát v Hollywoodu (jedná se o Milu Davis-Kent, o které jsme psali v UNII č. 1–2/2025 – pozn. red.). Do budoucna to pro neslyšící všech národností bude doufám čím dál tím snazší.
Co byste poradil neslyšícím Čechům, kteří sní o filmové kariéře?
Za prvé: nebojte se. Uchovávejte si své nápady, scénáře, natáčejte videa, sdílejte je. Slyšící svět neví, co neslyšící dokážou – musíte mu to ukázat. Na SignLight International Film Festival, který pořádám, se setkávají neslyšící i slyšící filmaři. Vítězí i slyšící – a neslyšící se učí jejich postupy, jsou si vzájemně inspirací i konkurencí. Je to důležité pro profesní růst komunity Neslyšících. I vy v Česku musíte bojovat, abyste dosáhli
toho, co si přejete. V Americe je více možností tlumočení do ASL – v Česku máte ještě hodně práce před sebou, ale věřím, že se to i u vás v budoucnu zlepší.
Založil jste vlastní společnost – SignLight. Jak funguje?
Ano, máme SignLight i SignWorld Studios. Vyučujeme ASL pro filmový průmysl, točíme filmy a poskytujeme práci našim studentům. Hollywood je dnes rozdrobený – část se přesunula do Texasu, New Yorku a dalších států, kde je levnější produkce. Takový je filmový byznys. Já jsem nezávislý. Mohu rozhodovat o svém životě a slyšící respektují mé nápady. V Česku byste toho měli také dosáhnout – mít rovné postavení se slyšícími.
Na závěr – máte pro české neslyšící nějaké poselství?
Ano. Rád bych, aby neslyšící lidé věděli, že mohou změnit svět. SignLight, Inc. usiluje o vytvoření plně inkluzivního zábavního průmyslu. Pod vedením neslyšících mediálních profesionálů přinášíme jedinečnou perspektivu vizuálně orientované komunity do odvětví, které stojí na síle vizuálního vyprávění. Náš profesionální vzdělávací program připravuje neslyšící a nedoslýchavé zájemce na vstup do filmového prostředí a zároveň pomáhá studiím a produkcím přijímat je jako plnohodnotné kreativní partnery.
A také bych vám chtěl něco nabídnout. Se SignLight jsme byli v Kolumbii na filmovém festivalu. Po skončení jsme vybrali pět neslyšících Kolumbijců a zaplatili jim týdenní filmový kurz u nás v USA. Totéž můžeme udělat i pro Česko. Mohu přijet, vybrat dva až tři talentované neslyšící a umožnit
CJ Jones ve filmu Baby Driver
jim třítýdenní skutečnou práci ve filmové produkci v Americe. Komunikovat můžeme v mezinárodním znakovém systému.
To je báječná nabídka pro naši komunitu Neslyšících! Děkuji za váš čas a sdílení neuvěřitelné životní cesty! A moc vám držím palce do všech vašich budoucích projektů!
Nápodobně!
Rozhovor se CJ Jonesem ukazuje nejen fascinující proces tvorby znakového jazyka Na’vi, ale také sílu motivace, odvahy a kulturní identity. Jeho příběh je důkazem, že i ve světě největších filmových studií má znakový jazyk své pevné místo – a že neslyšící umělci mají potenciál ovlivnit světovou kinematografii.
Znakový jazyk Na’vi (NSL)
Znakový jazyk Na’vi vznikl pro film Avatar: The Way of Water jako přirozený způsob komunikace mořského klanu Metkayina, který tráví dlouhé období pod vodou. Protože Na’vi dokážou zadržet dech, ZJ jim umožňuje komunikovat bez nutnosti vynořování. Slouží nejen ke komunikaci mezi Na’vi, ale také k dorozumívání s mořskými tvory, zejména s tulkúny, s nimiž má klan silné kulturní pouto.
Ve filmu se ZJ učí i děti rodiny Sullyových; Lo’ak jej využívá k navázání vztahu s tulkúnem Payakanem a k vyjádření emocí.
Inspirací pro začlenění ZJ do filmu byl zážitek režiséra Jamese Camerona z pobytu v podmořském habitatu NASA, kde pozoroval neslyšící teenagery komunikující pod vodou znakovým jazykem. Tento moment jej vedl k rozhodnutí přenést ZJ do světa Avatara.
Autorem znakového jazyka Na’vi je CJ Jones, neslyšící herec a tvůrce. V letech 2019–2021 vytvořil více než 350 znaků pro filmy Avatar 2 a 3.
Existuje webová stránka, kde se lze se znakovým jazykem Na’vi seznámit a učit se jednotlivé znaky:
Kdo je CJ Jones
y americký neslyšící herec, performer, scenárista, režisér a producent
y vyrůstal v rodině neslyšících rodičů; ASL je jeho mateřským jazykem, o sluch přišel v sedmi letech po meningitidě
y desítky let působí ve filmu, televizi, stand-up comedy i divadle, s velkým ohlasem u neslyšící i slyšící veřejnosti
y mezinárodně proslul rolí Josepha, otce hlavní postavy ve filmu Baby Driver (a chystaném pokračování)
y autor znakového jazyka Na’vi (NSL) pro filmy Jamese Camerona Avatar 2 a 3 y hrál také v seriálech Everything’s Gonna Be Okay a Castle Rock y spoluautor a režisér epizod série Once Upon A Sign y zakladatel SignLight International Film Festival y výrazný obhájce inkluze a reprezentace osob se zdravotním postižením v médiích, vyhledávaný řečník (TEDx, Gallaudet University)
y zakladatel SignWorld Studios – inkluzivní filmové produkce vedené neslyšícími tvůrci
y zakladatel SignLight – neziskové organizace vzdělávající neslyšící profesionály pro práci v mediálním průmyslu
KŘÍŽOVKA
1. Kdo oslavil 25 let od svého založení?
2. Kde se konal psychorehabilitační pobyt pořádaný ČMUN Brno pro dospělé neslyšící?
3. Jak se jmenuje horská chata, která stojí na Tesáku?
4. Jak se jmenovala oslava neslyšících, kterou pořádal ASNEP?
5. V čem po ztrátě sluchu našel Emil Sútora koníček i práci zároveň?
6. Jaké je příjmení naší redaktorky Ivy?
7. Jak se jinak nazývá všímavost?
8. Kdo ze známých českých osobností podpořil akci Znakofest?
9. S kým nejčastěji pracuje Kamila Spěváková?
10. Kdo je šéfredaktorem časopisu UNIE?
11. Jaká umělecká skupina vystupovala na Neslýchané akci, která se konala v Brně začátkem září?
