Ondřej Škrabal: Cesta k billboardu (Kryštof Eder)

r

Jaxie a Fintan působí, když se potloukají kolem chajdy. Tu něco zastřelí, tu se o něco chytnou, ale o moc víc se toho neděje.

Situace už je z vypravěčského hlediska skutečně neúnosná a zjevně to tuší i Winton. Ve třetí a poslední části tedy zařídí, že začne foukat vítr ze severu a přinese zvuk vzdáleného generátoru. Jaxie a Fintan mají nezvané sousedy, respektive sami se nezvanými sousedy stávají… Nakonec se tedy aspoň něco přihodí. Jenže: jenom se to přihodí a nic zas tak zvláštního to neznamená.

Tep prachu byl surovým a syrovým románem, který si člověk pamatuje ještě po letech. V Ovčácké chajdě zůstala většina prvků z Wintonova autorského světa, jako je násilí, mladý hrdina nebo boj s přírodou, ale jako by se ztratilo napětí mezi nimi, ta těžko postižitelná kvalita, která nás nutí zajímat se o postavy a dýchat s nimi. Dokonce i výrazně hovorový jazyk zde postrádá větší sugesci, snad proto, že hovorovost se projevuje hlavně v koncovkách, méně už ve zvoleném lexiku a téměř vůbec v syntaxi. Problém může být už v originále, ale mohl také vzniknout během překladu. Tomu by napovídalo, že kniha rozhodně není redakčně dokonalá. Jestliže v ruce držíte román, na jehož obálce je titul Ovčácká chajda, je trochu podivné, pokud se hned na záložce mluví o Pastýřově chatě…

Teďka na Západě

Kryštof Eder

Ondřej Škrabal ve svých povídkách obratně a obezřetně našlapuje podél hranice mezi Západem a Východem

„Čím dál více mám pocit, že kamkoli se člověk z bývalého východního bloku

Ondřej Škrabal Cesta k billboardu Listen — EMG, Praha 2022 112 stran

hne, nese si vlastní hranici s sebou. Východ je tak snad nejvíce samotné přemýšlení o hranici mezi Východem a Západem,“ napsal v textu „Posouvání hranice“ otištěném v Salonu Práva básník, divadelní režisér a prozaik Ondřej Škrabal (nar. 1992). Tento text představuje jakýsi apendix autorovy nedávno vydané sbírky povídek Cesta k billboardu. Téma hranice mezi Východem a Západem a symboly a stereotypy, které se s nimi pojí, se vinou celým souborem.

Cesta k billboardu je knihou silně zapuštěnou do naší politické a společenské reality. V tu více tu méně jasných aluzích Škrabal odkazuje na mnohé kauzy a kauzičky posledních let — osudné natáčení, během něhož herec Alec Baldwin zastřelil kameramanku, zákaz dálničních billboardů, který se jejich pronajímatelé snažili obejít tím, že reklamní plochy polepili českými vlajkami v přesvědčení, že je tak není možné odstranit. Ve Škrabalově podání ovšem právní kličku nevymyslí správce billboardů, nýbrž majitel továrny na výrobu zakázaných plastových brček — situace je podobně dramatická a ukazuje se na ní, jak absurdní a obtížný může být boj s tím, kdo se nehodlá vzdát prosperujícího byznysu.

Na pozadí těchto událostí se odehrává v mnoha polohách variované pnutí mezi Západem a Východem. Respektive nahlížení západním směrem, kde tušíme pokrok a progresi. I s tím, že pro někoho je toho progresivismu až moc, jako třeba pro polského řidiče kamionu Mateusze, který převáží prázdný náklaďák do německého skladu Amazonu a podle něhož si dnes v Německu musí spousta lidí měnit pohlaví „jako na běžícím páse“.

Takto pojaté texty mohou snadno sklouznout k tezovitosti, schematizaci a zjednodušování. Ondřej Škrabal ale podél hranice, za níž by byly povídky na jedno použití, našlapuje obezřetně a obratně. Nahlodává a problematizuje zmíněná témata absurditou a vtipem a dělá to v globálním rozměru. Jeho povídky jsou totiž rozeseté po světě. Mnohé se odehrávají v Berlíně, kde autor žije. Zavedou nás však také třeba do Uherského Hradiště, kam se vrací herec, jenž kdysi postupoval pořád na Západ, a nakonec se proslavil rolí ve filmovém westernu, či do Spojených států — v úvodním textu sbírky potkává vypravěč ve „skanzenu jménem Williamsburg“ Caseyho, který „prý začínal jako runner u seriálu Friends“ a který v nekonečném monologu bájí mimo jiné o tom, jak hodlá nabídnout práci indickému muži, kterého potkal v Iráku.

V „Životě na pláži“ si „nic“ u moře v Itálii užívá vypravěč, který na začátku povídky přizná: „Snad z recese jsme si zvykli říkat, že bez letní dovolené to není žádný život.“ Takové věty — nikoli nepodobné bonmotům — jsou pro Cestu k billboardu příznačné a vytvářejí Škrabalův svižný, úsporný styl. V krátkých, prázdným řádkem oddělených odstavcích není prostor pro přešlapování na místě. Problém nastává, když se zmíněná nejednoznačnost potká s občasnou tematickou rozbíhavostí — některé texty lze jen stěží smysluplně uchopit. Člověk je pak pravděpodobně zapomene už ve chvíli, kdy je dočte. Je to však pochopitelná daň i vzhledem k tomu, jak jsou povídky rozsahově střízlivé. Ne každý text o několika stranách se zkrátka do čtenáře zakousne a nepustí. Takových — lehce zapomenutelných — je však v knize Ondřeje Škrabala menšina. Ty, které převažují, čtenáře přimějí, aby vztah mezi Západem a Východem s Cestou k billboardu promýšlel i on.