6 minute read
Vojtěch Čurda: Ladislav Štoll. Příběh komunistického ideologa a formování československé kultury ve 20. století (Martin Groman)
k
Martin Groman
Advertisement
Vojtěch Čurda Ladislav Štoll. Příběh komunistického ideologa a formování československé kultury ve 20. století Academia, Praha 2022 476 stran
Biografie komunistického ideologa Ladislava Štolla z pera historika Vojtěcha Čurdy je z těch počinů, nad nimiž zájemce o moderní československé politické a kulturní dějiny hlesne: „No konečně.“ Podobně jako před časem nad prací Jiřího Křesťana o Zdeňkovi Nejedlém, Michala Macháčka o Gustávu Husákovi nebo nad nově vydanými životopisy Rudolfa Slánského a Josefa Pavla. Oponenti zase namítnou, proč se zajímat o „zločince“, kteří tvořili a udržovali komunistickou diktaturu. Jenže právě poznání těchto obdivu většinou nehodných životů může nabídnout vysvětlení, proč konali, jak konali, jak se k podpoře tyranie dostali a proč jí nekriticky sloužili až do konce.
Osud Ladislava Štolla je právě takovou ukázkou, jak od počátečního zájmu o literaturu, umění a modernitu může člověk, kterému dá politický režim příležitost, dojít až do stavu nenáviděné ikony a symbolu doktrinářství, symbolu stranického funkcionáře, jenž svým konáním kulturu spíše poškozuje, než by jí pomáhal.
Ve službách strany a sorely
Třicet let bojů
Bezmála pětisetstránkový životopis sleduje Ladislava Štolla — ministra vysokých škol (1953) a kultury (1954—1960) — především jako polemika a ideologa, jako člověka vedoucího spory o kulturu, literaturu a poezii, a to především o tu levicovou nebo avantgardní. Jeho příběh se rozpíná mezi Teigem a Nezvalem, Halasem a S. K. Neumannem, z čehož je patrné, že nejde o formování československé kultury, jak slibuje podtitul knihy, ale právě o její levicovou část.
Sledujeme tedy Štollovy spory o existencialismus, surrealismus, poetismus, strukturalismus a další směry v umění. V nich se ale, jak Čurda poznamenává, Štoll na rozdíl třeba od Bedřicha Václavka projevuje spíše jako ideolog než jako literární kritik marxista. Ve sporech s Teigem pak jeho texty nesou už od první republiky často spíše znaky „osobní averze“ než promyšlené argumentace a jasného uměnovědného názoru. I Štollův proslavený projev „Třicet let bojů za českou socialistickou poezii“, přednesený v lednu 1950, je v mnohém pokračováním sporů let třicátých a jejich hodnocením z už docela jiné mocenské pozice a v jiné politické i životní situaci. Vyzdvihoval v něm realismus a angažovanost poezie Stanislava Kostky Neumanna a Jiřího Wolkera proti „existencionalismem ovlivněnému subjektivismu“ krátce před pronesením projevu zesnulého Františka Halase a dalších básníků mladší generace. „Třicet let bojů“ se na počátku padesátých let stalo kánonem komunistické kritiky stavějící na socialistickém realismu a pomohlo vytlačit na okraj jiné proudy v poezii, na něž byla předválečná česká literatura tak bohatá.
Už Štollovy předválečné texty jsou provázeny hlavně „polemickou útočností“ a „politickými postoji“ na bázi marxismu, přičemž u něj v meziválečném období ale nenajdeme „žádný pokus o vlastní formulaci marxistického pojetí estetiky“. Snad pro tuto povrchnost si také vysloužil od Václava Černého v jeho pamětech příkrý odsudek coby muže „s nulovým významem“ v kulturní sféře. Odsudek, který zavdal pozdějším kritikům oporu při jejich ex post dehonestaci Štolla coby pouhého stranického sekerníka, což ale neodpovídá jeho celkovému — jakkoli problematickému — výkonu. Sice před rokem 1948 nebyl významným na svém poli, ale dovedl se prosadit právě mocensky, a tím jeho činnost získala reálný, i když na českou kulturu poválečné doby negativní dopad.
Zatímco uměnovědné spory a polemiky Čurda analyzuje tak detailně, že z nich místy i samotný Štoll mizí, jeho „obyčejnější“ novinářské práci před druhou světovou válkou se věnuje jen okrajově. Přitom jeho novinářský život byl poměrně pestrý, i když mu jistě chyběla Fučíkova dravost a romantičnost. V ideologii si s ním ale nezadal. Čurdovu zájmu například v zásadě uniká Štollův pobyt v Sovětském svazu mezi lety 1934 až 1936. Sice opakovaně konstatuje, že zde překládal díla Marxe a Engelse, ale Štoll psal jako Fučík také reportáže ze země Sovětů a stejně jako jeho přítel realitu značně ohýbal.
Když například v roce 1935 navštívil v Kyrgyzii interhelpácké družstvo Čechoslováků Reflektor, vylíčil jejich život oslavně. Takto na základě pamětnických vyprávění popisoval příjezd Čechoslováků do pustiny kyrgyzských stepí: „Nastal velkolepý úporný boj s přírodou a silami staré společnosti, zápas, který se rozvíjel, jejž bojovali dělníci a rolníci po celé nesmírné osvobozené sovětské zemi.“ Štoll ale přijel do Reflektoru deset let po jeho vzniku a skutečný příběh o tom, kolik původních osadníků ze středu Evropy svůj sen o vybudování nového života mezitím vzdalo a jaké tragické peripetie je při tom namnoze potkaly, se mu do jeho víry v Sovětský svaz nehodil. Domů svým levicovým čtenářům stejně jako Fučík posílal zprávu o zemi, která neexistovala.
Když už je řeč o Fučíkovi, Štoll se po válce stal editorem jeho díla a ochráncem mýtu, který spolu s Gustou Fučíkovou a dalšími straníky budovali. Dnes již víme, že právě tito lidé Fučíkovu Reportáž, psanou na oprátce upravili tak, aby poskytla nekomplikovaný obraz odbojového martyra, ale museli při tom redukovat původní Fučíkův autorský záměr a celkové vyznění textu. Stvořili mýtus a pomník, ale jiný, než sám autor zamýšlel. Fučíkův text Reportáže měl objasnit, proč na gestapu vypovídal a jakou hru s vyšetřovateli hrál, oficiální poválečná verze pasáže s tímto vysvětlením ale vyškrtla, aby vznikl neproblematický obraz komunistického odbojáře. Když Vojtěch Čurda uvádí na závěr Štollova života momenty, které po jeho smrti vyzdvihovaly nekrology, dojde opakovaně právě na vylíčení Štolla jako ochránce Fučíkova odkazu. O tom, jak Štoll s Fučíkem po válce naložil a proč, se v knize ale mluví pramálo. Možná to byla z hlediska celku Štollova díla marginálie, ale při všem jeho apelování na skutečnost, realističnost a pravdivost umělecké tvorby je tento jeho vlastní literární vlom do Fučíkova díla, nebo minimálně jeho tolerování, ukázkou, jak málo byl ochoten jít proti proudu, pokud by to znamenalo jít i proti straně.
Levý Šalda?
Petr Zídek ve své recenzi Čurdovy knihy (Paměť a dějiny, 1/2022) polemizuje s její tezí, že Štoll patrně nebyl jen bezduchý stranický aparátčík, když s ním udržovali styky tvůrci avantgardní levice jako Nezval, Teige či Biebl, jak ostatně dokládá jejich v knize zveřejněná korespondence. „Kdo z nich ale považoval Štolla za sobě blízkého, nebo alespoň intelektuálně rovnocenného? A nemotivoval některé z nich v udržování kontaktů s mocným aparátčíkem především strach? Tyto otázky si autor knihy bohužel nepoložil,“ konstatuje Zídek. Věc je ale složitější.
Nezval, Teige, Biebl a mnozí další se se Štollem znali a stýkali dávno před tím, než se z něj stal mocný muž kulturní politiky poúnorového režimu. Jejich přátelství i animozity byly předválečné a v té době nebylo Štollovo postavení mocensky, ale ani vlivově vlastně žádné. Zásadním se stává až po válce a to, jak už jsme řekli, především z pozice moci. Možná se jej pak mnozí ze starých přátel báli nebo obávali, jiní zase jeho vliv využívali, ale vždy šlo o vztah navázaný předtím, než se Štoll stal podstatným. Otázka tedy spíše je, jak se stalo, že se právě on, který nebyl mnohým ze svých kulturních přátel intelektuálně a umělecky roven, domohl takového vlivu a postavení? Jestli komunistický režim nedával i v kultuře možnost postupu právě lidem spíše z podstaty jejich osobnosti služebným a ohebným?
Štoll, jak Čurdova kniha ukazuje, byl pevný ve své komunistické víře a vždy (až na část reformních šedesátých let) držel s právě nastolenou
Jako většina ideologů zahnaných do kouta se ve svém postoji utvrdil
stranickou linií. To vyžadovalo všestrannou schopnost přizpůsobení a oportunismu. Ostatně ani svým v práci naznačeným pochybnostem o vlastní intelektuální dostatečnosti (neměl formální vysokoškolské vzdělání, přesto mu byl udělen titul profesora) nedovolil, aby přesáhly rovinu deníkové introspekce. O straně, bez níž by svého postupu nedosáhl, pak nepochyboval až do konce. Vlastně se takový typus hodil nejen straně, jíž sloužil, ale i starým přátelům, které mohl ve své nové roli podle potřeby ochránit nebo vyzdvihnout.
Dostáváme se tím k zásadnímu momentu, který vyvolá každý životopis význačného komunisty. Jak mohli? Jak mohli uvěřit tak pevně, že tu víru nikdy neopustili, a jak mohli v ní setrvat i v době, kdy už muselo být zřejmé, že ideál se s realitou zcela zásadně míjí. Je to tázání sice poměrně časté, ale naivní, protože předpokládá, že vždy šlo o ideál. Štoll patřil ke skalním a konzervativním komunistům, kteří ani v čase reforem šedesátých let nezatápali. Nezačal relativizovat své postoje, měnit stalinistické názory počátku padesátých let. Naopak pod tlakem kritiky znovu prověřuje svá stará dogmata a názory a jako většina ideologů zahnaných do kouta se spíše utvrdí ve svém původním postoji. Vynese mu to po krátkém odstavení od vlivu návrat a možnost završit své funkcionaření i odborné dílo.
A mimochodem, i na konci se Štoll vrací ke starým sporům z první republiky, znovu k Neumannovi, Wolkerovi, a dokonce ke svému patrně největšímu, ale nikdy nedostižitelnému vzoru Šaldovi, kterého až do konce vnímal skrze ideologická schémata. Pokud by, jak naznačuje v osobním dodatku k Čurdovu textu Štollův vnuk Martin, skutečně chtěl být Štoll jakýmsi levicovým Šaldou své generace, nemohl být dále od reality. Šalda dosáhl věhlasu a hlavně vlivu na umění a kulturu své doby nesmlouvavou kritičností, která jej odsuzovala do izolace. Štoll volil prostředky mocenské, které se nutně odehrávají ve spleti vztahů a všemožných závislostí.
