masmediář Jakub Jetmar Digitální krajina po Facebooku

Digitální krajina po Facebooku

Jakub Jetmar

Internet naplnil svůj příslib a přenesl nás do globální vesnice. V posledních letech ale zjišťujeme, že její kakofonie dokáže být k nevydržení. Mnozí proto potichu opouštějí hlavní náměstí — Facebook —, namísto něhož hledají útočiště v přítmí různých polosoukromých prostorů. Vesnice se tak rozrůstá o nové a nové uličky a už nikdy nebude tak přehledná, jako byla v desátých letech, kdy jí vládla platforma Marka Zuckerberga.

Facebook, stále ještě světově nejlidnatější sociální síť, už pěkných pár let tápe, jak svůj úpadek zvrátit. Že se mu to nedaří, vidíme hlavně na nezájmu mladých lidí, kteří jsou nakonec vždy těmi, kteří rozhodují, jakým směrem se masová kultura vydá. Mladí docela pochopitelně vyhodnotili, že se nechtějí účastnit dění na síti, kde se lidé „přátelí“ se svými kolegy, spolužáky, rodinnými příslušníky i skutečnými přáteli. Facebook se stal příliš zalidněným, a proto svazujícím. Člověk ve společnosti zpravidla hraje různé role, ale tady se měla jeho identita scvrknout do jediného profilu, k němuž má kromě jeho blízkých přístup také učitel či šéf. A to nakonec od jakéhokoli vystupování odrazuje úplně.

Mezitím ale přišel Instagram, obrázková síť patřící též pod konglomerát Facebooku, který se stal v druhé polovině minulé dekády nejvíc cool sítí ze všech. Všichni na něm jsou krásní, úspěšní a radostně sdílejí každodenní drobnosti i fotografie z dovolené. Také Instagram se však postupně stává nedůvěryhodným místem. Nemůže za to jako v případě Facebooku strýc, který se naplno oddal alternativní politické činnosti (nadávání na uprchlíky), ale spíš urputná komercionalizace. Instagram se stal výsadním prostorem, kam internetoví tvůrci i celebrity ze starého světa masových médií chodí vydělávat. Síť se proto hemží více či méně přiznanými „spolupracemi“, jak se říká placeným příspěvkům na profilech jednotlivců, tamní pozitivita se přejídá a navíc na Instagram přichází i maminka, která slyšela o vtipných příspěvcích Evy Holubové. Mladý člověk — vlajkonoš trendů — zůstává opět bez přístřeší.

Instagram ale zcela neopouští. Pouze se stahuje tam, kde na něj nebude vidět — a zakládá soukromý účet určený pouze pro přátele, kde zase může vesele sdílet kdejakou hloupost. Vypadá to jako drobnost, ale jde o docela důležitý milník.

Éru otevřených a průhledných sítí, kde lidé vystupují veřejně a pod svým jménem, pomalu střídá příklon k intimnějším, komunitnějším, poloveřejným kanálům, které nejsou prosycené uštěkanou politikou a reklamou a zároveň neohrožují kariéru, jelikož na nich člověk vystupuje pod pseudonymem. A co je podstatné: příspěvky zpravidla nevybírá nevyzpytatelný algoritmus, jelikož kurátory jsou samotní účastníci. To zosobňuje třeba nástup Discordu, diskusní platformy, kde lidé zakládají různé místnosti a scházejí se na nich, protože jsou spolužáci nebo protože spolu hrají League of Legends. Princip není kdovíjak revoluční, v něčem ale stačí, že tamní dění není veřejné. To splňují i skupinové konverzace v různých aplikacích, které se také staly jedním z úkrytů před dohledem. Touhu po větší digitální intimitě můžeme vlastně sledovat i v nástupu podcastů, které nám vyprávějí něco přímo do ucha, a renesanci newsletterů, které působí, jako by někdo psal přímo nám osobně.

To je jeden trend. Podobu světa po Facebooku ale ještě možná zásadněji určuje zcela rozdílný fenomén: TikTok. Aplikace s krátkými videi se během posledního roku stala nejtvořivějším, a tedy nejúspěšnějším místem na internetu. Představuje přitom opak intimity. Tady si naopak člověk nemusí přidávat žádné přátele, nemusí ani nikoho sledovat, všechno obstará šikovný algoritmus. Už po pár desítkách minut nabízí videa, která člověku až znepokojivě sedí. Na přátelství a známosti se vůbec nehraje, důležitá je pouze tvorba a je úplně jedno, od koho pochází.

Na jedné straně tak máme obrat k soukromí a úzkému sdílení jen se skupinkou pečlivě vybraných jedinců, na druhé potom úplné překročení vazeb z běžného života. Krajina sociálních sítí se tak od dob, kdy většina z nás na internetu aktivních obývala Facebook, nezměrně roztříštila, což se nejspíš jen tak nezmění. Spíš bych řekl, že budeme dál oscilovat mezi naprosto otevřenými prostory, které dovolují co nejvíc virálního šíření (TikTok), a uzavřenými místnůstkami, v nichž můžeme říkat i to, k čemu bychom se před širším publikem nikdy neodhodlali.

Mezitím ale budeme stále hledat něco, co různé digitální fragmenty aspoň na chvíli slepí, co zase dovolí kolektivní sdílení. Dokazuje to aktuální popularita aplikace BeReal. Má jednoduchý princip: všem v okruhu známých přijde v jeden moment výzva, aby současně přední i zadní kamerou telefonu vyfotili, co právě dělají. Fotky to bývají neskonale nudné — už zase kancelář? V něčem to je ale nakažlivé: všichni jsou si rovnocenní a na lajky se nehraje, příspěvky nevyžadují žádnou velkou invenci, takže se mohou zapojit i stydlivější povahy. Že tomu propadli i mí známí, kteří na velké sítě dávno zanevřeli, pouze dokazuje, že lidé chtějí sdílet. Sdílet, co dělají, sdílet něco společně. I kdyby to byla jen jedna fotografie denně.

Autor je novinář.

b

Na každý pád

Kdo, co je v životě konatelem děje, záleží na řeči těla toho, kdo přichází, aby zůstal, nebo dal sbohem.

Být spolu, celí bez sebe udržuje nad hladinou poklidného realismu, kde se žije dvojí život — venku vy, oni, ona, ono, uvnitř počáteční my.

Oslovujeme se a voláme vším kromě vlastního jména. Večer se mě ptáš, o kom a o čem spolu mluvíme, když zrovna neříkáme nic.

A s kým si dnes budeme představovat život? A čím ho ničit? V prostoru s průmyslovým kobercem si fotím dosud oblečené nohy. V rohu fotografie důkaz sdílení, jehož energie se tlačí do úzkých hranic mé mysli, bojí se osvobození z klece výchovy. Blízká míjení se během celodenního popíjení mění v nárazy se všemi následky nehody. Větrám, aby se vzduch trochu vysvětlil, ale vpouštím dovnitř jen nepřístupný chlad. Na zemi střep z rozbité zrcadlovky zlomený pod náporem čísi rozpraskané paty na okamžik ukáže kousek nebe.

Bloudím podzemními chodbami, jdu dál do útrob kamenného těla a věrnost orientačního smyslu slábne. Cesta ven — otvor úzký jakoby z náhlého přiškrceného probuzení. Když ale projdu, znovu se narodím.

Téma Konspirace

Ilustrace Jana Jarošová

Je poměrně běžné, že když se ve skutečnosti odehrává něco za hranicí pravděpodobnosti i představivosti, máme tendenci děj vyloučit dokonce i ze světa umění. „To nevymyslíš!“ Podle podobné logiky, pouze opačné, fungují i konspirační teorie: je to tak šílené, že to přece musí být pravda! Ústřední roli tu přitom hrají vyprávění, fikce a poetika, materie navýsost literární. Hranice mezi literaturou a konspiračními teoriemi je proto tenká a nejasná — je-li vůbec nějaká.