Board Magazine | Boardmag.cz číslo 161 | prosinec 2016 | ročník 22 | 69 Kč | 3,29/99 €/SK
GOOD TIMES CAMP HOKKAIDÓ/ OSTROV NEVIDITELNÉHO SLUNCE SHARK TALES & MAAS ATTACKS JAPAN ROZHOVOR MAŤO NEDOROLÍK
STYLE 112 PRO ULTRACUSH™ HD IMPACT CUSHIONING W IT H DU R A C A P ™ DU R A B I L I T Y
VA N S .C O M/SKATE
European Skateboarder Of The Year
© 2016 VAN S INC. PHOTO: ROBERTO ALEGRIA
„Vzpomínám na zimy, kdy i ve městě bylo pěkně napadáno. Doufám, že se to jednou vrátí, mám vyhlídnuto spousty streetových spotů, které bych si rád zajezdil. Snad nebudu čekat navěky,“ říká odhodlaně pouliční zabiják Maťo Nedorolík. 24
161
INTRO
Rozhovor s ním začíná na straně 24.
ročník 22 / číslo 161 / prosinec 2016 toto číslo vyšlo 23. listopadu 2016, příští číslo vyjde 1. února 2017 cena 69 Kč / 3,29/99 €/Sk
161
36
16
60
SNOWBOARDING
ENTERTAINMENT
16 24 35 36 44 56 60
10 31 52 64
GOOD TIMES CAMP INTERVIEW/ MAŤO NEDOROLÍK JAK NA TO/ JAPONSKO HOKKAIDÓ/ OSTROV NEVIDITELNÉHO SLUNCE SHARK TALES & MAAS ATTACKS JAPAN CZSK SELECTION/ KARTMAN BEAR MOUNTAIN
NEWS RIDERS, MARKET, PRODUCTS POSTERS TEST THE BEST/ PRKNA + VÁZKA, BOTY, RUKAVICE LAST TRICK/ PRACH, NEBO ŽIVOT
44 16
GOOD TIMES CAMP Příznivýho jarního sněhu, který leccos odpouští, využili Nitro snowboard v kooperaci s elooa k tomu, aby v rakouském Kitzsteinhornu uspořádali snowboardový camp Good Times. Cílem bylo, jak už název napovídá, si akcičku užít a zprostředkovat setkání a ježdění camperů a profíků Nitro teamu.
36
HOKKAIDÓ/ OSTROV NEVIDITELNÉHO SLUNCE Parta freeriderů, která se sdružuje pod hlavičkou Sankjupowder.cz, se v půlce zimy rozhodla uskutečnit měsíc a půl dlouhou výpravu do Japonska, na ostrov Hokkaidó. Přivezli si zpět spousty zážitků i fotografií, o které se s vámi v článku podělí.
44
SHARK TALES & MAAS ATTACKS JAPAN Šárka Pančochová a Cheryl Maas spolu vytvořily videodvojku a již od loňska nás na netu zásobují zajímavými edity. Z jejich snowboardingu v Japonsku vznikly fotky a text, takže to servírujeme jak tuňáka na rejži.
56
CZSK SELECTION/ KARTMAN Šreďák s velkým Š a Felák s velkým F, to je prostě Kartmen, týpek malého vzrůstu a velkého srdce, se kterým je vždycky sranda. Zajeli jsme za ním na Dachstein, kde přes léto pobýval, a udělali pár fotek a rozhovor.
60
BEAR MOUNTAIN Slovenští rideři a cestovatelé Zolo Strcuľa a Kubo Brziak zamávali koncem zimy tatranským štítům a odletěli na dva měsíce jezdit na Bear Mountain do Kalifornie. Místní sluníčko jim vlilo do žil spousty energie, což se i projevilo na dlouhém seznamu vrácených triků, který si odsud odvezli.
BOARD MAGAZINE VYDÁVÁ > HP Publishing, registrační číslo: MK ČR 7303 E, ISSN 1212-4680 REDAKCE > Board, Muchova 3, 160 00 Praha 6 tel/fax: 233 357 507, redakce@boardmag.cz, www.boardmag.cz PREZIDENT > Mirek Špek ŠÉFREDAKTOR > Radek Hruška INZERCE > Radek Hruška, radek.hruska@boardmag.cz FOTO > Peter Mercel, Vernon Deck, Dodiak Lukáč, Štěpán Soutner, Vilém Hamtil, Mišo Stiksa
TEXT > Radek Hruška, Mirek Kvapil, Honza Lohynský, Tomáš Gaži, Zolo Strcuľa, Štěpán Soutner KOREKTURA > Redpen.cz DESIGN & PREPRESS > Petr Kačaba / Studio G27 TISK > Tiskárna Altair, Praha PŘEDPLATNÉ > Katka Bolfová, katka.bolfova@boardmag.cz © Radek Hruška, Terronská 15, Praha 6, IČ: 67809588 DISTRIBUCE > PNS, a.s., Pressmedia
na obálce: Podle Japonců byla loni špatná zima, ale Šárce Pančochové to na Hokkaidu nepřišlo. Tuny sněhu si užila i tímto protaženým stalefishem. (foto: Vernon Deck)
10
RIDER‘S NEWS 1
3
2 4
6
5 7
9
8
1/ Sezóna začíná i Miki Pajerovi, jehož jediným plánem je být co nejvíc na horách. Už se mu to párkrát povedlo na Hintertuxu a na Stubaii, kde jsou oba parky v topu. Bohužel, dost mu v ježdění brání vyhlídka maturity a nemůže snowboardovat tolik, co by chtěl. Snad se mu ta střední povede dotáhnout do konce hnedle v květnu, aby se jeho myšlenky mohly věnovat pouze prknu. 2/ Přípravu na novou sezónu zahájil David Kordiak na Stubai, kde se zúčastnil nejen openingu, ale pobývá tam teď několik týdnů. Jak sám říká, už dlouho na prkně nestál, a tak se potřebuje rozjezdit, oprášit archiv triků, a pokud možno tam přidat nějaké nové. 3/ All good in Klára Janíková hood! Chodí do nový školy, má tam kolem sebe spousty nových lidí a radost jí dělá i rychle se blížící zima. V plánu má klasicky Vítkovice, prostě jenom jezdit, jezdit, jezdit, a do toho spolupořádat další ročník holčičího kempu v rámci BrighSightLivin. 4/ Novou zimní výbavou se Maťo Nedorolík zazásobil v pražském Burton obchodě, odkud vyrazil přímo na opening do Ski areálu Monínec. Bylo to pro něj
od léta první ježdění na sněhu, otestoval novou desku a vázko, s kterým byl nad míru spokojen. Už se nemůže dočkat, až si na tomhle setupu zajezdí v home resortu na Donovalech.
probíhal v hale battle skateshopů. Když Fanda nejezdí, věnuje se studiu angličtiny a španělštiny na jazykovce, nebo brigádničí u Kudrnáče v DickSlidu. A jelikož už nastává zima, pracuje též na svých tukových zásobách.
5/ Liberecká bandička Bergman, Bendák, Šimůnek chystá v Jizerských horách na Ještědu nový snowpark, kde nebude chybět ani wood line lesem nebo fun park na svahu pro večerní lyžování. Kdo si tu bude chtít dát den zadara, může zkusit soutěž, kterou si pro vás kluci připravili na svý FB stránce Snowparkjested.
8/ Smůla se poslední dobou lepí Láďovi Hrstkovi na paty, a ne jenom tam. Minulej rok si zlomil nohu, takže první letošní ježdění bylo až v létě na nafukovacích dopadech v Line 36 v Bratislavě. Poslední den mu to tam nějak nevyšlo, vylít z dopadu a zlomil si na prázdniny ruku. Na sníh se pak premiérově dostal na podzim na openingu na Hintru, kde si po pádu naprask helmu, a když tam jel za pár týdnů znovu, pro změnu si zlomil čtyři žebra. Proto se teď věnuje pro jistotu spíš škole, počítači a telefonu. Návrat na svah by měl být již nyní koncem listopadu, tak držíme palce!
6/ Jediný člen Vans surf teamu, Matěj Novák, začal spolupracovat s O’neill wetsuits, které mu poskytuje Snowboard Zezula. Sponzoring mu přišel za pět dvanáct, neboť teplota oceánu ve Španělsku, kde Matěj tráví většinu času na svém Wild Housu, se brzy přiblíží k deseti stupňům, a to už bez kvalitního neoprenu nejde. Jinak s návratem do Čech Matěj nijak nespěchá, prý se ale určitě objeví jako komentátor na SnowJamu a pak stráví týden na Master Class campu, bez kterýho by zima nebyla zima. 7/ Fanda Šesták je v jednom kole, jen co dotočil Charge promo, už putoval s Darkslidem do Ústí nad Orlicí, kde
9/ Konečně si po pěti letech studia může Dušan Kříž říct, že dodělal středoškolské vzdělání, a začít se naplno věnovat snowboardingu. Pokud mu vyjdou jeho smělé plány, měl by se zúčastnit zajímavých projektů v různých koutech světa. Už se na to rozježďuje na ledovcích, z čehož zprodukoval edity, které můžete vidět na jeho funpage Dusankrizsnb na FB.
12
MARKET NEWS 1
2 4
3
5 6
7
1/ Firma Burton Snowboards se stala partnerem kanadského snowboardového týmu, a vyrobí tak oblečení pro repre na Olympijské hry 2018. Spolupráce je podepsaná na dobu tří let a zahrnuje dodání oblečení a doplňků pro všechny ridery a realizační tým. Mark McMorris, který jezdí za Burton a je zároveň součástí kanadského snowboardového týmu, dodal: „Jsem rád, že brand, kterému věřím a ve kterém mě baví jezdit, se stal partnerem Olympijských her 2018. Očekávám technické věci s prvky nejnovější módy, protože vím, že designér Greg Dacyshyn odvede skvělou práci.“ 2/ Věříte, že snowboarding vznikl v 60. letech a později se stal masovou záležitostí díky přičinění Toma Simse a jeho Sims Snowboards? Tuhle otázku vám pokládá pro snowboarder Alex Yoder, který vypustil do světa film Foothills. Tvrdí v něm, že snowboarding vznikl už v roce 1700, kdy na dřevěných prknech s lanem přidělaným na nose sjížděli svahy obyvatelé vesnice Petran v Kaçkar Mountains ve východním Turecku. Na film se můžete podívat na: bit.ly/Foothills-movie. 3/ Vans představil nové snowboardové boty, model Pat Moore Infuse boot, které vynikají velkým počtem možností vlastního nastavení. Jsou navrženy tak, aby se daly použít v každém terénu – ať už jezdíte park, nebo freeride. Nová technologie Hybrid Plus dodává
botám možnosti geniálního dotažení a nastavení flexibility pomocí jednoduchého systému. Pat Moore se nechal slyšet: „Minulou sezónu jsem začal tím, že jsem teplem vytvaroval vložky v botách a BOA/tkaničkovým systémem jsem boty nastavil na medium flex na ježdění parku a streetu. Když jsem pak jezdil backcountry, přidal jsem jazykové výztuže a pomocí BOA jsem botu víc utáhl a zpevnil. A na slushy ježdění jsem vyndal výztuže, a boty tak najednou byly měkké a ideální na blbnutí v parku.“ 4/ Společnost Mizu, výrobce high-end láhví na vodu a dalších znovu použitelných produktů, podepsala smlouvu se dvěma velkými evropskými distributory, a nechala tak vzniknout novou evropskou centrálu v holandském Amsterdamu. Tim Pogue, CEO Mizu, to upřesňuje: „S novou centrálou v Amsterdamu můžeme přímo obsloužit celou Evropu lepším výběrem produktů, centralizovanou dopravou a lepším marketingem...“ Wouter van de Griend z Edge Trading a Timo Breyer z Cleanspot Distribution se tak jako dva zástupci zmíněných distribucí stali akcionáři firmy. Wouter byl jmenován ředitelem Mizu Europe a Timo bude zastávat pozici European Sales Advisor. 5/ Kalifornský výrobce hi-end surfových prken a doplňků Superbrand a známá kalifornská pizzerie/pivnice Pizza Port rozjíždí spolupráci
na novém pivu SuperKölsch. S nápadem na tuhle kolaboraci přišel Joe James ze Superbrand, když si v pizzaknajpě dával jeden večer pořádně do trumpety. Typ piva se jmenuje „kölsch“ a jedná se o německý ležák, který nabírá na oblíbenosti všude po světě. Design etikety vytvářel pro surfař Sean Dominguez, teď se jen nechat překvapit, jak to bude chutnat. 6/ Quit Your Day Job. Tak se jmenuje holčičí skateboarding video projekt, který odstartovali Erik Sandoval a Monique O’Toole. Film, který je svého druhu první po zhruba 10 letech, získal už přes 10.000 dolarů díky crowdfundingové kampani a nyní pokračuje ve snaze získat dost finančních prostředků na jeho zpracování na serveru Indiegogo. Více se o něm dozvědět a případně ho podpořit můžete na bit.ly/QYDJ-movie. 7/ Společnost Newell Brands Inc. se chystá prodat některé značky ze svého portfolia, které se zaměřují na oblast zimních sportů. Prodej se má týkat brandů K2, Völkl, Marker, Dalbello a Full Tilt a jeho cílem je konsolidovat nově se formující společnost a zajištění růstu firmy. Podle dostupných informací se jedná o strategický krok, přičemž získané prostředky budou využity ke splacení dluhu společnosti. Nechme se tedy překvapit, co bude s těmihle značkami dál...
text: Jan Lohynský
8
9
10
11 13
12
8/ Výrobce splitboardových vázání Spark R&D oslavuje své 10. výročí koupí nových prostor, ve kterých se bude nacházet výroba, kanceláře a kompletní zázemí. Majitel Will Ritter se nechal slyšet, že původně firmu zakládat nechtěl. Byl fanouškem splitboardingu a vymyslel, jak vyrobit vázání tak, aby fungovalo podle jeho představ. Když ho ukázal pár lidem, zjistil, že zájem je velký a krátce nato začal vázka dělat i pro kámoše. Firma má dnes 35 zaměstnanců a jde si za cílem stát se maximálně soběstačnou společností z hlediska materiálů nutných k výrobě. 9/ Novým produktovým ředitelem společnosti Sanuk se stal Frederic De Beule. Frederic přichází ke značce s kotlem zkušeností z firem Adidas a Nike, kde se věnoval řízení produkce. Jeho úkolem bude pokračovat v progresu značky, která se během let z malého surfového brandu změnila v lifestylovku. 10/ Outerwear značka 686 přichází s projektem GLCR Project, který nabízí všem nadšencům do zimních sportů podílet se na designování produktů z jejich kolekce. Cílem je nabídnout širokému spektru zákazníků možnost stát se testery nových produktů. Jakkoliv je značka 686 známá jako brand zaměřený na snowboarding, nyní se posouvá i do jiných sportů, jako je mountain biking nebo trail running. Brent
14
Sandor, viceprezident marketingu v 686, o projektu řekl: „Jsme nadšení, že můžeme budovat program, který je kompletně crowd-sourced... získáváme tak kvalitní feedback od mnoha lidí, kteří žijí lifestyle, pro který jsou naše produkty tvořeny.“ 11/ Výrobce vaků na vodu Vapur se spojil s kalifornským resortem Sierra-at-Tahoe s cílem snížit spotřebu plastových láhví, a tím podpořit ochranu životního prostředí. Společně postaví čtyři pitný stanice, ve kterých si mohou návštěvníci resortu doplnit do svých láhví vodu. Oficiální představení stanic proběhlo v polovině října během dne „Keep Sierra Clean“, při kterém se lidi sešli v resortu a společně horu před začátkem sezóny uklízeli. 12/ Nitro Circus a Ethika oznámily start splupráce. Akčně-sportovní cirkus Travise Pastrany se každým rokem posouvá dál a zdá se, že tahle parta nemá hranice. Součástí jejich progresu je samozřejmě práce s dalšími brandy, mezi které se nově zařadila Ethika – výrobce spodního prádla. Spolupráce navazuje na již běžící kolaboraci s Travisem Pastranou, kterému Ethika vytvořila vlastní kolekci. Nově vzniklé produkty budou designované tak, aby vynikly osobnosti, které vytvářejí image Nitro Circus.
13/ Společnost Globe International získala 50% podíl ve firmě Salty Crew, která se zaměřuje na oblast surf, fish, dive a sail. Klíčové postavy ve firmě Salty Crew, jako jsou surfaři Jared Lane, CJ Hobgood a Tom Ruiz, zůstanou na svých pozicích s cílem dále podporovat růst brandu. Společnost Globe podle uzavřené smlouvy zajistí provozní a finanční stránku, zatímco management Salty Crew se bude soustředit na design a marketing produktů. 14/ Výrobce outdoorového oblečení a vybavení Patagonia se taktéž pustil do spolupráce s pivovarem, a vzniklo tak pivo Long Root Ale. Je vyráběno s organickými přísadami a Kernza obilím, s důrazem na udržitelné zemědělství a minimalizování dopadu výroby na životní prostředí. Birgit Cameron, ředitelka Patagonia Provisions, dodala: „Pivo hraje důležitou roli v naší společnosti a historii. Je centrem mnoha stolů a spojuje nás společným jazykem. Se svou tradicí a schopností bavit lidi jsme tenhle produkt vyhodnotili jako skvělý nástroj k vyprávění příběhu o organickém zemědělství širokému spektru lidí po celém světě. Stačí jen malá změna v tom, jak se pivo vyrábí, a můžeme dosáhnout velké změny, která může pomoct životnímu prostředí. Věříme, že se tohle poselství dostane i k velkým pivovarům.“
14
PRODUCT NEWS
1
2
5
3
6
8
4
7
1/ Tak akorát zateplená bunda 686 s označením Authentic Geo vás svojí funkčností příjemně překvapí. Kromě perfektního střihu a zpracování na vás za 5.490 Kč čeká i vnitřní kapsa na brejle či chytrá kapsa na ještě chytřejší mobil. 2/ Listopadovou skleslou náladu vám mohou pozdvihnout Nike SB boty Stefan Janoski Max Mid Leather, který jsou v tomhle barevným provedení opravdu vydařený. Šůzka je vyrobená ze špičkový kůže a její klasická sedlová konstrukce je odolná, pohodlná a nohu podrží. Díky podrážce se vzorkem Nike Free a tlumičem Max Air se vám bude skvěle i skejtovat. V obchodech se tyhle boty prodávají za 3.990 Kč.
3/ Technický batoh Nitro s označením Slash25, jakože 25 litrů, je povedená věc. Odvětraná záda, hrudní i bederní pás, kompresní popruhy, popruh na snowboard, kapsa na backcountry vybavení, vypolstrovaná kapsa na brýle, možnost vložení vaku na vodu atd. Hmotnost 1,2 kg, cena 3.390 Kč. 4/ Nitro vázko Zero s designem Shaka je pecka, kterou není potřeba nijak extra vychvalovat. Modří o kvalitách vědí, dokonce znají i cenu 5.990 Kč. 5/ Prkno se signature tvarem Dana Davise inspirované Led Zeppelin patří do parkové kolekce Burton Easy Livin Snowboard. V nabídce jsou tři různé velikosti
s třemi různými designy, na obrázku vidíte 155 cm. Prkno je klasický twin tip camber s cenovkou 15.950 Kč. 6/ Vytuněný pružný a pohodlný šůzky, to jsou Nike SB Janoski Hyperfeel XT. Díky Nike technologii Hyperfeel vám bota padne na nohu jak ponožka, nabídne pohodlí jak tlustý vlněný bačkory, avšak se zachováním vynikající pružnosti a bez ztráty boardfeelu. Cena je stanovena na 2.790 Kč. 7/ S páskem 686 Original Toolbelt Ninja jste na snb zachránění v každý situaci. Nejenže vám nespadnou kalhoty, ale pásek ukrývá otvírák na lahve, plochý a křížový šroubovák, a 8/10/11 mm klíč. Nejlepší věc za 1.290 Kč.
9
10
13
12
11
14
15
8/ Tričko Burton inspirované legendárním časopisem Playboy nabízí všechny vymoženosti funkčního materiálu. Stretch všemi směry, odvod potu, anti-smell úprava či UV filter 50. Sečteno a podtrženo 1.790 Kč.
11/ Problém zmrzlých palců za vás spolehlivě vyřeší Vans boty Sk8-HI MTE, což je zimní provedení oblíbených kotníkových vansek. K dostání v mnoha barevných provedení za cenu 1.690 Kč.
9/ Zateplená a voděodolná bunda od Vans, označená Talavera Jacket, by vás měla podržet i v těch nejkrutějších zimních podmínkách. Zamaskovaný můžete vyrazit i na street, stačí mít nachystáno 3.990 Kč.
12/ Dunky on Nike SB jsou v barevný kombinaci Red Velvet pořádný sameťáky na vánoční mejdany. Tahle limitovaná edice s cenovkou 2.990 Kč šla do prodeje na svatýho Martina, a protože přijel na bílým koni, ten, kdo si je pořídil, mohl to na tom bílým koberci pořádně rozsvítit.
10/ Jako bedňák na tour se Zeppelínama se budete cítit v tomhle Burton tričku Led Zeppelin Roadie Tech Tee. Za 1.790 Kč máte funkční strečové triko, které odvádí pot a má protizápachovou úpravu.
13/ Paráda pro holky, to je kolekce L.A.M.B. od Gwen Stefani pro Burton snowboards. Tahle krásná, plně funkční 10/10 kombinéza Suzi Jumpsuit na vás na svahu
nedá zapomenout. Připravte si 11.500 Kč. 14/ Klasickej kulich rybář od Nike SB s označením 2in1 Marled Pom už z názvu dává tušit, že pude o dva produkty v jednom. Bambule na čepici se dá totiž odendat, a tak za těch 790 Kč můžete měnit svuj look podle potřeby. 15/ Každý, kdo jede na hory na týden, nemůže s sebou vézt mnoho oblečení, ale zároveň nechce smrdět, a tak šáhne po značce Mons Royale. Například tuhle mikinu Covert Tech Sweat v ceně 3.390 Kč stačí prát jednou za x týdnů a smrdět rozhodně nebude.
16
kuba petr /r/ poctivý bs lipslide
GOOD TIMES CAMP SNOWBOARDISTÉ Z CELÉHO SVĚTA SE LETOS NA JAŘE JIŽ PODRUHÉ SETKALI NA KAPRUNU, KDE SE ZA PODPORY NITRO SNOWBOARDS ODEHRÁL ELOOA GOOD TIMES CAMP. TAHLE AKCE DÁVÁ BĚŽNÝM SMRTELNÍKŮM JEDINEČNOU MOŽNOST SI ZAJEZDIT S HVĚZDAMI JAKO EERO ETTALA, MARKUS KELLER, DENIS LEONTYEV NEBO MARCUS KLEVELAND. text: Tomáš Gaži, foto: Peter Mercell
1
nitro good times camp je hlavně o zábavě a ježdění s kámoši. tady si rakouská crew užívá jezírko a ve vzduchu točí fs 360 indy
Jsou věci mezi nebem a zemí, no minimálně jedna věc, která nese název elooa Good Times Camp. Jedná se vlastně o snowboardový camp, kde i naprostý amatér má možnost sdílet sedačku s profíkem z Nitro Snowboards Global týmu, dát mu high five a užít si společnou session v nadupaném snowparku. Druhý ročník tohoto ježdění s profíky se uskutečnil v Rakousku, ve snowparku Kitzsteinhorn a byl na programu klasicky na začátku května. Tentokrát dorazilo neuvěřitelných dvě stě dvacet riderů z celého světa, zastoupení měly nejen evropské země, ale třeba i Čína, US a mnoho dalších. Z Nitro Snowboards
dorazili rideři jako Marcus Kleveland, Elias Elhardt, Sven Thorgren, Marc Swoboda, Benny Urban, Dominik Wagner, Ana Rumiha, a dokonce se objevili i zakladatelé značky Sepp Ardelt, Tommy Delage nebo team manager Knut Eliassen. Samozřejmě na místě nechyběl ani náš dvorní fotograf Peter Mercell, který na vlastní kůži vyzkoušel, jak camp probíhá, zafelil s profíky, užil si kalbu, bohaté večeře, a do toho se mu podařilo zachytit pár snímků. Ještě před tím, než se pustíme do Peťova focení, popíšeme vám, jaký setup nabídl snowpark
Kitzsteinhorn v čase Good Times Campu. Do parku v nadmořské výšce necelých tři tisíce metrů vedla nekonečná cesta několika gondolami, ale když jste vysedli z té poslední, od shredu vás dělilo jen zapnutí vázka. Hned první překážka byla zkouška ohněm. Šikmé kluziště odhalilo, jestli si pozér, nebo shredíš jako bůh. Skvělý nápad! Díky tomu se snowpark zbavil nonstop překážejících lyžařů slalomářů nebo ostatních zavazečů pod skoky. Když jste se na první překážce nespálili, měli jste možnost hitnout luxusní rampu nebo si zaskákat na dvou skocích. Na své si rozhodně přišli i jibbeři, protože následovala jednodušší jibbová
2
část, kde byla šance svým prknem lehce obrousit speed rail, kink rail nebo bedničku. Jednoduché a náročnější jiby od sebe odděloval obrovský corner. Pokročilejší rideři si přišli na své na překážkách jako esko, rainbow nebo bariéra. Následovala pravděpodobně nejzajímavější překážka, a to azurové jezírko mezi dvěma skoky, které dalo riderům možnost nevídaného transferu. V jezírku se Peťovi povedlo zvěčnit partičku chillujících Rakušáků a nad nimi letce ve zmiňovaném transferu. Snowpark Kitzsteinhorn byl unikátní, všestranný a mega vychytaný, akorát našim jezdcům vadilo, že railíky byly trochu krátké. Klasická česká nátura. Naštěstí si požitek z krátkého slidování mohli vykompenzovat na poslední party, hehe.
3
2/ gabriel koch z elooa crew se baví trojkou pro radost a zahřátí 3/ úsměv na tváři markuse kellera nikdy nemizel
19
Vše odstartoval středeční rides meeting, kdy se kempeři setkali, rozdaly se produkty, proběhla seznamovačka a bezesná noc před první session. Každý den měl svůj harmonogram, což se fotografovi Peťovi po organizační stránce líbilo. Na plánu byly shooting sessions, během nichž se vybere jedna překážka a tam se odehraje session. Prostě ideální scénář na shromažďování záběrů a fotek. Bohužel se nakonec harmonogram nedodržel a zoufalý Peťo nevěděl, ke které překážce se dřív postavit. Z ničeho nic se tam
však zjevila československá parta ve složení Tomáš Císař, Jakub Petr, Darek Bergmann a Dušan Šimko. Záchrana!? Ve výsledku ani ne. Kluci si šli užít Good Times, tak z nich Peťo vydoloval jen jeden bs lipslide od JP-ho z vystřelováku a Darek ještě vyhecoval polet přes corner... Celkově to s focením nebylo jednoduché, protože se ve snowparku pohybovala hromada fotografů, video produkcí a více než dvě stě riderů. Nakonec si s tím Peťo poradil i přesto, že se brány snowparku zavíraly již o třetí. Poté byly na programu side activities jako fotbal, skateboarding, ping-pong nebo zevling na pokoji a pro kampery byl k dispozici
20
markus keller /r/ frontside alley-oop 360 indy v rampě
i video coaching, během kterého jim elooa instruktoři pomáhali ve zdokonalování snowboardingu. První den, jedna fotka, docela solidní start. Peťo měl klasicky za sebou den bez spánku a více než pět set najetých kilometrů, tak okamžitě zalehl a dopřál si vytoužený odpočinek. Jeho italští spolubydlící se posmívali, že je ospalec, ale když jim vysvětlil otrocké podmínky svého zaměstnání, z hrůzou v očích to pochopili. V pátek měli všichni hromadu energie a výjimkou nebyl ani odpočatý Peťo. Viděl, že českou stranou bohužel cesta nevede, tak se zkusil sfelit s profíky
a vytěžit něco z jejich neskutečného snowboardingu. Vše zkomplikovaly shooting sessions, které se ve výsledku nekonaly, a tak Peťo musel za každým jezdcem chodit samostatně. Štěstí se na něj usmálo až u Markuse Kellera, jehož profesionální přístup na sebe přilákal čtyři fotografy, a když se k tomu přidal i Peťo, tak byl rád, že bude mít fotku i z jiného úhlu. Tento legendární Švýcar jezdí jako bůh, hlavně v rampě. Létal minimálně desetkrát výš než všichni ostatní a Peťo mu v němém úžasu cvakl poctivou třistašedesátku. Bohužel to při tomto letci skončilo, neboť hodinky ukazovaly 15:00, a to znamenalo zavíračku snowparku.
Po páteční session se chillovalo na pokoji a vypadalo to, že úplně všichni si šli pohodičku u Peťa, kde se vkuse pohybovala velká parta Italů. O šesté večer nastala hostina. Večeře se nesla ve stylu BBQ, co bychom si představovali jako obyčejnou grilovačku, ale Good Times Camp to pojal v obrovském luxusu. Švédské stoly nabízely grilovaný zvířata všech evolučních stupňů a směrů. Peťo si pošmáknul jen na klobáse a masíčku, ale kdyby tam byl náš bývalý kolega Kudrnáč, určitě by si steaky z Kaprunu nosil na svačinu ještě teď.
Předpověď produktivity na sobotu ukazovala stupeň kocoviny číslo devět, což je vysoká zátěž, takže se tento den nesl ve znamení chillového shredingu a zevlingu. Lidé pomalu opouštěli kemp, a i Peťo se rozhodl vystartovat směrem na Prahu, protože v neděli mělo z nebe padat nežádoucí kapalné skupenství vody. Ještě zbývá dodat, že Nitro Good Times Camp je rozhodně skvělá příležitost setkat se s profíky, vidět je na svahu, zashrediť si s nimi, nebo dokonce i zakalit. Středisko pro tento kemp připravilo skvělý
snowpark, květnové počasí nabídlo nekončící sunshine, a tak všichni byli spálení jak albíni na dovolené. Level snowboardingu byl neuvěřitelný, naživo vidíte triky, které jste dříve mohli zpozorovat maximálně na YouTube. Prostě životní zážitek se vším všudy. Harmonogram nebyl přísný jak rakouská protiimigrantská politika, ale jde o Good Times, tak to ve výsledku ani nevadí. Pokud vás tento kemp zaujal, máte příležitost se ho zúčastnit i v roce 2017, mrkněte na Elooa.com.
1
Mastné pokrmy vytvořily dokonalé podmínky pro příjem obrovského množství alkoholu, proto byl správný čas na závěrečnou kalbu. Peťo ji zatím vnímal jen z okna Italy přeplněného pokoje, ale v tom mu pípá telefon se zprávou od české party, která samozřejmě kalbici neplánovala vynechat. Peťo opustil pokoj a v doprovodu Darka, JP-ho, Císiho a dalších dal této závěrečné párty nakonec šanci. Hned, co se ocitli ve víru děje, pochopili, že se jedná o typickou rakouskou 100% bratwurst party. S přibývajícími pivky a snapsem se zvyšovalo promile v krvi a postupně se zapomnělo na fakt, že to tady je převážně mužské složení. Rozjely se tanečky, kde je třeba obrovský Props poslat Eliasovi, který to na parketu roztočil s nějakým cowboyem. Zahanbit se nenechal ani ruský jibberský alkostroj Denis Leontyev. Po celém prostoru klubu létal jako igelitka poháněná sibiřským větrem, v jedné ruce držel víno, které zapíjel pivem z druhé ruky, a pak našel panenku, se kterou dělal strašné, až nepublikovatelné věci. Jediná žena na kalbě byla barmanka, s brutálním výstřihem odhalujícím obě rakouská pohoří, takže všichni si objednávali pivo jen u ní a pak do něj kvalitně slintali při pohledu na die kozen. Sausage párty nakonec nebyla tak hrozná, ale Peťo ji kvůli načerpání energie musel opustit, narozdíl od ostatních, zhruba o druhé ráno.
2
22
1/ simon gschaider /r/ bs 1 na druhým skoku 2/ v nitro zóně bylo vždy nabito, servis/testování/občerstvení, víc člověk ani nepotřebuje
darek bergmann /r/ shifty indy na corneru
3
MAŤO NEDOROLÍK DOVOLUJEME SI VÁM NASERVÍROVAT STREET SPECIALISTU, PANA MAGISTRA MAŤA NEDOROLÍKA, OSMADVACETILETÉHO RODÁKA Z BANSKÉ BYSTRICE. VYSTUDOVAL MÍSTNÍ UNIVERZITU MATEJE BELA, FAKULTU MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ, MOMENTÁLNĚ PRACUJE NA MANAŽERSKÉ POZICI V LÁZNÍCH SLIAČ A SVŮJ VOLNÝ ČAS VĚNUJE SPORTU A AKTIVNÍMU ODPOČINKU. NA SNOWBOARDU JEZDÍ OD ROKU 2003, STANCE REGULAR, DESKY VE VELIKOSTI 158, VĚTŠINOU PARK SPECIÁLY. MAŤO NIKDY NEBYL MOC ZÁVODNÍ TYP, AVŠAK NA KONTĚ MÁ NAPŘÍKLAD TŘETÍ MÍSTO Z MEZINÁRODNÍHO JIB ZÁVODU LORDS OF METAL. O TO VÍC SE VĚNUJE NATÁČENÍ, JEHO PARTY A ZÁBĚRY SE OBJEVILY NA VIDEÍCH SLOVENSKÉHO FILMAŘE PEŤA ČAJA, A NAPŘÍKLAD MAŤŮV EDIT Z ROKU 2013/14 BYL UVEŘEJNĚN NA WEBU TRANSWORLD SNOWBOARDING. text: Radek, foto: Dodiak Lukáč
Letos se šíří zvěsti, že má být dobrá zima... Tak tohle jsem už slyšel loni i předloni, a zatím se to nikdy nevyplnilo... Pokud neuvidím ten sníh napadnout, tak tomu nevěřím! U nás v Banské Bystrici jsme minulou zimu v ulicích neměli nic, hranice bílý pokrývky se pořád zvyšuje, takže tu v zimě prší, ale naštěstí v okolních horách sněží. Můj home resort Donovaly, kam to mám nějakých dvacet sedm kilometrů, má sněhu kopu, a i díky tomu tam již několik let stojí nejlepší snowpark na Slovensku. Vzpomínám na zimy, když jsem byl mladší, že i ve městě jsme měli pěkně napadáno. Doufám, že se to jednou vrátí, mám vyhlídnuto spousty streetových spotů, které bych si rád zajezdil. Snad nebudu čekat navěky. A už vám nějak sněží? Třeba tady v Praze se teď po ránu škrábou auta, haha. Ochladilo se, ve městě ještě není šance, ale na horách už sype. Na Donovalech je lehký základ a samozřejmě už se na sjezdovkách zasněžuje. 24
Podle mě letošní zima začíná celkem dobře... Jaký byly tvý snb začátky? Velmi zajímavé, jezdím od svých patnácti let. Na Donovalech máme chalupu, takže jsme tu byli s rodiči skoro pořád, a třeba na lyžích už jsem to zvládal ve třech letech. Muj snowboarding začal tím, že jsem si všimnul lidí na prknech a chtěl to taky zkusit. Otravoval jsem s tím mámu tak dlouho, až se rozhodla mi snowboard na jeden den koncem sezóny pujčit. Deska byla o hlavu delší než já, ale já tomu vůbec nerozuměl a nepřipadalo mi to divný. Zima končila, sníh byl měkký, a tak ani jeden z těch miliónů pádů vůbec nebolel. Za první den jsem se sám naučil sjet menší kopec, dělat oblouky, brzdit, samozřejmě všechno technicky špatně, ale to mi bylo jedno. Hned večer jsem mámu uprosil, aby mi prkno pujčila i na druhý den, a to už jsem vyrazil na ten největší kopec, kam vede lanovka. Rodiče se trochu báli, ale já to dal, bavilo mě to a bylo mi jasný, že snowboarding
ollie přes plot. pro tenhle trik si sem musel maťo dojít nadvakrát. večer před session si to lopatou postavil a druhý den dopoledne se fotilo. všechno šlo skvěle, akorát kolena trochu nadávaly na dopad ze 3,5 metru na rovinu...
nebude krátkodobá záležitost. Celý léto jsem pak přemlouval rodiče a šetřil si peníze, abych mohl mít další sezónu začátečnickou snowboardovou výbavu... No a povedlo se a od tý doby jsem na lyžích nestál! Ty seš známej svým street snowboardingem. Měl si někdy sezónu, žes třeba vůbec nejezdil na sjezdovce, v parku? Tak to vůbec. Street snowboarding je dost náročnej, jak na zařizování, organizování velký party lidí, tak i na psychiku, na soustředění. Když uděláš v parku nějakou chybu, překážka ti to mnohdy odpustí. Na streetu zaváháš a může z toho být vážný zranění. Takže i přesto, že se snažím jezdit hodně streetu, tak si jdu do parku rád zajezdit. Když třeba natáčíme dva týdny, já už se ke konci normálně těším do snowparku, že tam prostě budu moct jen přijít, nic se nebude stavět a v klidu se povozím... Když jsem začínal jezdit, tak vůbec nebyly žádný snowparky, museli jsme si s klukama stavět překážky sami a dost nás to bavilo.
Přijde mi, že ježdění streetu je podobný, akorát že ve většim měřítku. Jakých svých street míst, překážek si vážíš nejvíc? Spotů už jsem pokořil docela dost, ale rád bych tady zmínil jedno místo, kde jsme byli asi před pěti lety. Točili jsme do celoevropské soutěže od Blue Tomato, a já si vybral u nás v Bystrici rail na víc jak čtyři metry vysoké zdi s dropem do přírodního travnatého banku. Příprava mi na to trvala dva dny, nejdřív jsem si postavil odraz, a šel na to až druhý den. Nebyla šance si to nijak vyzkoušet, prostě místo, který buď
lepší dopad, že to zkusím znovu. S lopatama jsme pak házeli dvě hodiny a udělali pěkně velkou šikminu. Přesto člověk musel přemejšlet o rychlosti, nešlo to tam poslat moc rychle, aby se to nepřeletělo. No a samozřejmě, že přesně to se mi při prvním pokusu stalo a dopad jsem úplně na rovinu. Tím jsem se doslova oťukal a do dvou pokusů to odjel. Považuju to za spot sezóny. Ty si na točení streetu celkem dost vybavenej. Co všechno máš a kolik tě to stálo? Fůůů. Nejdražší bude generátor, elektrocentrála, která
Volali ti někdy třeba nějaký snowboardeři, kámoši? Ne, to ne, ale volalo mi pár celkem známých lidí ze showbyznysu, a prosili, že maj po splatnosti faktury, a jestli by to nešlo uhradit bez pokuty... No a to bohužel, stejný metr platí na všechny. Současně s prací operátora jsem makal i jako učitel angličtiny v jazykovce, ale pořád jsem hledal něco nastálo. Nakonec se objevila příležitost v lázních Sliač, což bylo nedaleko domova. Začal jsem bez žádných očekávání jako klasický obchodní referent, dělal
dáš, nebo se rozsekáš. Dělal jsem to ještě na switch, takže když jsem se poprvé rozjížděl, tak se mi klepaly kolena, ale pak jsem ten switch 50-50 fs 180 out odjel na druhý pokus. Fotka skončila v soutěži na druhém místě a ve videu, se kterým jsme to nakonec vyhráli, to byl last trick. A ještě když jsme fotili do tohoto rozhovoru, tak jsme byli na Štrbském plese u ruiny hotelu Helios na takovém velkém dropu. Taktéž se to fotilo nadvakrát, dokonce dva víkendy. První jsme tam s klukama dorazili, všichni nahecovaný do toho jít, ale pak jsem se asi hodinu odhodlával jenom já. Nakonec jsem se z toho regulérně posral, že to prostě do tak krátkýho dopadu nejde. Někdy to zkrátka na streetu chvíli trvá a chce to mít trpělivost. S fotografem Dodiakem a kameramanem Majem Malachem jsme vytvořili skvělý team a bez nich by tento rozhovor nespatřil světlo světa. Celý týden jsem pak v práci o spotě uvažoval, přemýšlel, jak to udělat. Ukecal jsem kluky a domluvili jsme se, že když postavíme
stála nějakých 750 euro. Naštěstí jsme to nemuseli dávat všechno ze svýho, ale použili jsme peníze, které jsme vyhráli právě v té Blue Tomato soutěži. Pak mám třeba bungee lano, to jsme taktéž vyhráli, a tak jsme vlastně ze svýho platili jen světla, hrabla a lopaty, což dohromady může být něco přes 100 euro. Na FB máš v profilu uvedeno, že si pracoval pro O2... Tak aspoň že ty peníze od mobilních vydřiduchů šly svým způsobem do snowboardingu. Co jsi ještě dělal a kde pracuješ teď? Když jsem skončil školu, která byla sice fajn, tak jsem uplatnění mohl najít jen v Bratislavě nebo v zahraničí. Já to vlastně šel studovat hlavně kvůli tomu, že tam byly na vysoké úrovni cizí jazyky, a státnice jsem měl z němčiny a angličtiny. A protože jsem se nechtěl stěhovat, hledal jsem práci doma v Bystrici, a tam to šlo dost těžko. Začal jsem proto brigádně makat v O2, dělal klasického operátora call centra, poslouchal jsem stížnosti a nadávky...
rezervace, klientskou podporu a podobně. Celkem se mi to zalíbilo, areál je v krásném prostředí, takže když vylezeš z kanclu, nečumíš někam do betonu, ale nacházíš se v přírodě. Máš nějaký zaměstnanecký výhody? Masáže zdarma a podobně... Tak to je přesně podle rčení, že kovářova kobyla chodí bosa. Každý zaměstnanec může využít deset procedur zadarmo, jen na to nějak nemám čas. Před pár lety jsem měl ale problémy se zádama, různě se mi blokovala páteř, a tak jsme chodil na takovou speciální proceduru s vřídlovým plynem, kterou naše lázně poskytují jako jediné na Slovensku. Jmenuje se to plynové injekce, což zní celkem hrozivě, zvlášť ještě když zjistíš, že se vlastně pod kůži vpichuje plyn. Ale je to jen lehce pod povrch a opravdu mně to strašně pomohlo. S financemi na ježdění ti pomáhaj i sponzoři? Ano, ano. Nejdřív jsem vlastně začínal jezdit za slovenský Burton, který tu dlouhé roky fungoval v Liptovském Mikuláši. Akorát že ten snowboardový byznys na Slovensku před nějakou dobou hodně oslabil, Burton to dost pocítil a už mě nemohli
26
50-50 nahoru bs 180 out. fotka vznikla v lázních korytnice, které jsou již nějaký ten pátek opuštěné a je z toho takové město duchů. atmosféru photosession dotvářel i čas focení, v jednu v noci tu nebyl absolutně nikdo a se zhasnutými světly to bylo dost děsivý
bs 180 ollie. nejtěžší spot celé sezóny, opuštěný hotel helios na štrbském plese. velký drop, krátký dopad, takže to si žádalo dlouhé odhodlávání. trik však padnul na první a zavládla euforie
2
1
bs nosepress bs 180 out. těžký spot na donovalech, hlavně kvůli tomu, že se závora hýbala, svítilo jen jedno světlo, takže maťo na odraz skoro neviděl. nakonec se to ale s blížící se půlnocí podařilo nafotit!
podporovat. Pak jsem jezdil za oblečení Ashbury, ale nejvíc mě trápil hlavně hardware. Takže jsem si udělal portfolio a video edit, rozposlal to na různé firmy, a nakonec se dohodl s Luckou Hikovou z českého Burtonu. Podporu mám fakt skvělou, dostávám, co potřebuji, a jsem velmi spokojený. Co chystáš na letošek, máš nějaký plán na točení videa, na závody? Tak plány jsou velkolepé, haha, ale všechno závisí od sněhových podmínek. Největší projekt chystáme s Burtonem a Red Bullem, měl by vzniknout street edit, kde nás bude jezdit asi pět, Češi a Slováci, možná i nějaký zahraniční jezdci. Točit se bude koncem ledna,
tíhnu. Proto se mi ani nechce stěhovat nikam pryč, sice žiju ve městě, ale strašně blízko hor. Rád chodím na túry, stanuju, takže Island pro mě byl na seznamu zemí, které jsem chtěl navštívit. Podařilo se mi to loni i předloni, a hned od prvního okamžiku jsem věděl, že se sem budu vracet. Místní příroda se ani moc nedá popsat, to musí člověk vidět, je to specifické rychlým střídáním reliéfu hor. Nyní jsem si však při své druhé návštěvě uvědomil, že bych tam nastálo asi nechtěl žít. Podmínky jsou tam opravdu drsné, zima dlouhá a spousty lidí bydlí na samotách, kde jste doslova odříznuti od světa. Na pár let by to asi bylo dobrý, dát si pauzu od hektického životního stylu, ale člověk
Tím skateboardingem tomu v očích doktorů asi moc nepomáháš... Pro mě je to opravdu hobby a nevěnuju se tomu tolik co snowboardingu. Jednoduše mě to strašně baví, sto metrů od baráku je betonová plocha, kde jsme si s kámošema postavili vlastní překážky. V létě po práci, pokud nedělám nic jiného, sem zajdu, takže jsem tu vlastně tak čtyři dny v týdnu. Je to pro mě psychohygiena, úplně vypnu od pracovních záležitostí, jen se soustředím na skejt a oddychnu si. Jezdíš už víc jak deset let, to už bys moh mít v zásobě nějaký moudro. Představ si, že seš mladší týpek, čteš si tenhle rozhovor, sníš o své kariéře
a moje úloha je dát do kupy spoty a harmonogram. Odehraje se to v Bystrici a okolí, vše záleží na sněhu, při nejhorším to zachráníme na Donovalech. Docela se na to těším a doufám, že to vyjde. Zkoušel si zorganizovat i nějakou akci, závody? To ne, ale každou zimu organizuju ježdění na streetu. A protože chodím do práce, můžu na spoty jen po večerech, respektive v noci, a to už se musí hodně kombinovat. Navíc používám i svý auto, takže je potřeba vymyslet vyzvedávání lidí, logistiku věcí a potřeb k natáčení a podobně. Dennodenní práce, mnohdy i dost únavná, ale pokud máš zapálení pro věc, energie se najde. Jak se stane, že člověk, který vyznává ježdění streetu, a tím by jeden hádal, že seš takovej městskej typ, se zamiluje do Islandu, země plný přírody? Banská Bystrica leží na úpatí hor, taktéž máme chalupu na Donovalech. Tím pádem už odmalička jsem všechen volný čas trávil v přírodě a nějak k tomu
musí počítat s tím, že když to má do nejbližšího města 60 km a něco se mu stane, tak si musí pomoct sám. Chození do přírody doktoři doporučujou, že je to dobrý pro tělo. Děláš ještě něco pro svý zdraví kromě vejšlapů po horách? Já jsem celkem sportovně založený, nedokážu proležet celý den doma. Přes léto se věnuju skateboardingu, to je muj druhý velký koníček, a pak třeba ještě s kámošema hraju fotbal. Jak člověk stárne, příprava na zimu se stává důležitou. Už to není, jako když mi bylo devatenáct, kdy jsem nemusel dělat nic, a jen co napadl sníh, šel jsem jezdit. Tělo už to v mých osmadvaceti cítí a musím minimálně dva měsíce před sezónou chodit plavat kvůli zádům a pak posilovat nohy, což fakt nenávidím. Měl jsem vážnější zranění kolene, poškodil jsem si přední křížový vaz, ale nešel jsem na operaci. Proto potřebuju na nohou posilovat svaly, aby pomáhaly držet koleno na místě. Už bych si asi nedovolil absolvovat zimu bez tréninku na nohy...
profi ridera... Jaký vidíš u nás v ČeskoSlovensku možnosti, co na lidi čeká, jak to ježdění uchopit? Když se dneska chce někdo snowboardingu věnovat jako profík, musí jezdit každej den. Šlo to navíc v posledních letech strašně dopředu, takže je potřeba i gymnastická příprava, kondiční příprava a podobně. Mít talent je jenom 30 % úspěchu, záleží pak, jak ho rozvíjíš. Je potřeba udělat velký kus práce a pouhým ježděním na Slovensku člověk nemá šanci, protože špička dokáže na sněhu strávit 300 dní do roka. Proto doporučuju mladým, aby hodně jezdili do zahraničí a snažili se co nejvíc prodloužit sezónu. To samozřejmě leze strašně do peněz a ne každý na to má. Kdy ty si měl to svoje nejintenzivnější období, kdy si věřil, že se třeba dokážeš živit jenom ježděním? Já nikdy nevěřil tomu, že dokážu žít pouze z ježdění, haha. Možná je to dobře, protože tím pádem jsem to dělal vždycky jenom kvůli tomu, že mě to baví, že to dělám pro sebe a sám se chci posouvat někam dopředu. Na druhou stranu, kdybych se do toho víc zakousnul, třeba by to vypadalo jinak. Teorie mých rodičů vždy byla taková, že na prvním místě je škola a pak teprve sport, takže jsem stejně neměl šanci.
29
fs 180 ollie. na tomhle spotě chtěl maťo dělat původně jiný trik, ale rychlost se ukázala jako problém. alternativně se proto rozhodl pro drop ze zdi, na což se dalo rozjet, a vrátil to do pár pokusů
30
cab 180 to 5-0 bs 180 out. na klasických spotech už nebyl sníh, a tak jsme se rozhodli postavit si vlastní spot z padlých stromů, přičemž sníh se natahal z nedaleké louky. autem se podařilo zajet tak kilometr od spotu, takže generátor a světla se musely donést v ruce, přičemž se člověk brodil po kolena v rozbředlém sněhu. po týhle session jsme byli opravdu totálně vyčerpaný
Rodiče mě ale v ježdění vždy plně podporovali. Když jsem chodil do školy, mohl jsem se díky nim bezstarostně věnovat snowboardingu, a nakonec se stali mými velkými obdivovateli, z čehož mám obrovskou radost. Právě nejintenzivnější dobu ježdění jsem měl během studia vysoké školy, protože jsem měl spousty volného času. Mně přišlo hodně zajímavý, jak jste natočili video do soutěže pořádané celosvětovým board e-shopem Blue Tomato. To si možná moh cejtit nějakou šanci se prosadit v zahraničí, když jste soutěž vyhráli... To už bylo poté, co jsem skončil školu. Nepracoval jsem ještě na trvalý úvazek, pouze brigádně, a měl jsem
upadlo hlavně finančně, třeba ještě před sedmi, osmi lety mohl být člověk sponzorovaný za to, že nejezdil závody, ale třeba natáčel edity. Samozřejmě, někteří jezdci stále mají podporu od značek a nemusí jezdit závody, ale dřív jich bylo o hodně víc, a to i díky tomu, že bylo víc značek. Asi je to teď pro nezávislé firmy obtížné, ten souboj s korporacemi. Koho vidíš jako československý naděje pro závodní i pro ten druhý snowboarding? Na Slovensku to je určitě Zolo Strcuľa, mladý jezdec, kterého osobně znám. Vím, jaký má k tomu snowboardingu vztah, jakou má povahu, takže si myslím, že když se tomu bude věnovat tak, jak
že jí to ježdění baví. Prostě je takový důkaz, že když člověk chce a dá tomu všechno, dokáže se dostat na jakoukoliv úroveň… No a Češi! Teď jsem byl na otvíračce na Monínci a velmi příjemně mě překvapilo, kolik lidí tam dorazilo a jezdilo. U nás na Slovensku pomalu ani tolik lidí nejezdí, kolik jich přišlo na ten opening. Co se jezdců týče, už v minulosti jsem si všimnul Máry Ježka, a na Monínci to jen potvrdil. Tak jsem zvědavej, jak se mu bude dál dařit a kam to posune. Jinak celá vaše scéna mi přijde větší než ta naše, máte spousty lidí, co jezdí dobře, a vždycky, když vidím jejich edity na netu, tak se na to rád podívám. Myslím tim třeba Tomáše Císaře nebo
čas jezdit. Soutěž Blue Tomato byla dobrá příležitost, ale těžko říct, jak mě to mohlo posunout a proč mě to neposunulo nějak dál. Už to bude nějakých pět let a za tu dobu se ta situace na Slovensku úplně změnila. Smutné je, že jezdí o hodně míň lidí. Třeba na streety nás předtím chodila velká parta a loni jsem už zbyl jen já sám. Snowboardová scéna se zúžila, nejsou tu žádný mladí, což si myslím je důsledek doby, ve které teď žijeme. Máš pravdu, že dnes je snowboarding celkem dole, třeba i podle počtu různých akcí, závodů. Navíc se to opravdu rozděluje na olympijskej snowboarding a pak ten ostatní. Přičemž to první je sport na plnej úvazek, kdy máš šanci dostávat nějaký peníze od státu, sponzorů, a ten ostatní snowboarding si každej asi navždy bude dělat za svoje... V minulosti to všechno bylo jinak. Za poslední roky to
doposud, mohl by se vyšvihnout. Dobrý je, že ho snowboarding strašně baví, snaží se jezdit co nejvíc, a i v hlavě to má celkem srovnaný. Pak další mladej týpek, Samuel Jaroš, kluk z Bratislavy. Jeho velká výhoda je, že má velkou podporu od svého otce, a tak může strávit na sněhu víc dnů než ostatní. Chodí do školy, dokáže s ní snowboarding skloubit, má navíc sportovní talent, takže pokud ho to bude bavit a dokáže u toho vydržet, měl by něco dokázat. A pak bych zmínil Jula Petríka, který je taky mladý, hodně talentovaný, hodně na sobě pracuje, akorát že na tom mentálně není tak na výši jako třeba Zolo. Prostě u něj trochu chybí zodpovědnost, což by mohl být problém. A co Klaudia? Tak to je jiná liga, haha, tu už ani neberu, že by se měla někam dostávat, protože ta už je v úplné špičce. Klaudia je megatalentovaná a je na ní vidět,
Petra „Horise“ Horáka nebo Radima Hovada, který je úžasně skromný a přátelský člověk, nikam se netlačí, a přitom jezdí jako král. A jak by sis přál, aby to tu v budoucnu na scéně vypadalo? Chtěl bych, aby v každém koutě Slovenska každou zimu napadlo minimálně dva metry sněhu, aby bylo na čem jezdit. Vlastně i já měl takové začátky, že se nejezdilo pořád na hory, ale na kopci za barákem jsme si s klukama postavili raily a na tom jezdili. A taky si přeju, aby mladý lidi vypadli z té virtuální reality, neseděli doma za počítači a začali se věnovat skutečným věcem a užívat si skutečný svět. To, co se dá zažít právě například na prkně, to vám nedokáže dát nějaká fotka nebo video. Snowboarding je skutečná věc, kterou si s sebou budete nosit uvnitř až do konce života. Kdo to nezkusí, neví, o co přichází!
JAK NA TO?
35
[JAPONSKO] text: Radek, Vojta Lím
JE SPOUSTY RŮZNÝCH VĚCÍ, CO BY MĚL ČLOVĚK ZA ŽIVOT UDĚLAT – POSTAVIT DŮM, ZASADIT STROM A TAK DÁL. POKUD JEZDÍTE NA SNOWBOARDU, BUDE NA TENTO SEZNAM PATŘIT I NÁVŠTĚVA JAPONSKA. NÁSLEDUJÍCÍCH 16 STRÁNEK PATŘÍ PRÁVĚ JEŽDĚNÍ V KRÁLOVSTVÍ PRAŠANU, KDE PADÁ OD RÁNA DO VEČERA TEN NEJNAČECHRANĚJŠÍ PUDR. URČITĚ VÁS PO JEJICH PŘEČTENÍ ZAČNOU SVRBĚT CESTOVATELSKÝ NOHY, A PROTO JSME PŘIPRAVILI STRUČNÝ ORIENTAČNÍ PŘEHLED, CO, JAK A ZA KOLIK. Cesta do Japonska Lodí asi ne, takže letecky, přičemž zpáteční letenka do Sapora, hlavního města ostrova Hokkaidó, se dá úplně v klidu sehnat za 18–19.000 Kč. Spousta lidí volí na pár dní mezizastávku v Tokyu, aby poznali zdejší kulturu, a tahle varianta zdraží letenku o 2,3 tisíce. Z Prahy se dá letět s přestupem přes Londýn, Frankfurt s aerolinkama typu British airways. Low cost po Japonsku dobře vychází se společností Peach. Doprava na místě V Japonsku se do resortů člověk hromadnou dopravou nedostane, je potřeba pujčit auto a nejlépe ho booknout online mnoho měsíců dopředu. Osmimístná dodávka stojí na den přes 3.000 Kč, menší kombík 2.800 Kč, ale samozřejmě čím delší doba pronájmu, tím levnější. Benzín je podobný jak u nás, litr kolem 30 Kč. Některé resorty nabízejí dopravu autobusem z města jako příplatek k permici, částka je nějakých směšných 50 korun, akorát se asi zapotíte při snaze to zorganizovat a najít zastávku. Ubytování Na Hokkaidu se jezdí převážně ve dvou oblastech, jihozápadní Niseko a centrální Furano. V Niseku ubytko začíná na 1.600 Kč na den, čistý a pohodový standard seženete za 2.300 Kč. V centrální, míň navštěvovaný části, je to trochu levnější. Rezervace nejlépe zařídíte na lokálních serverech, v Niseku třeba zkuste Niseko.cc. Ubytko přes Airbnb nabízí trochu dražší apartmány a baráky, nejlevněji vychází penziony na okraji rezortů, které objevíte klikáním na Google maps. Stravování V Japonsku nejsou ufoni a jedí normálně v rytmu snídaně, obědy večere. Je to však jiná kultura, což už se pozná hnedka po ránu. Takže rýže, ryba, fermentovaný fazole je k snídani normální. Oběd zajišťuje bohatá nudlová polívka ramen, kterou lze pořídit do 200 Kč. Narozdíl třeba od Alp tu nejsou na svahu malé restaurace, ale velké haly, kde je na výběr spousta polévek a nudlí. Večeře jsou kulturní zážitek, chodí se do malých restauracích s příjemnou atmosférou,
a každý gurmán se tu oblízne. Nabídka je asi tak desetkrát větší než v českých japonských restauracích, s cenovkou jídla kolem 350 až 500 Kč. Pivko v hospodě je ale smrt, na jedno si připravte 100 Kč, ale například rum s colou stojí stejně. Prostě tvrdej alkohol tu je dost levnej, lahev JimBeama pořídíte v supermarketu za 2 kila. Zde se dá i levně stravovat, chce to kupovat japonský styl jako ryby a rýže, například šest plátků lososa vás vyjde na 120 korun. Věci jako šunka, sýr, pečivo jsou však podstatně dražší než u nás, a třeba ovoce stojí tak třikrát víc. Ježdění Permanentka na vleky se lehce liší podle velikosti a oblíbenosti střediska, průměrně si ale na den musíte nachystat 1.300 Kč, prostě je to krapet dražší než v Alpách. Kvalita vleků je však o hodně horší, než na co jsme v Evropě zvyklí, jezdí pomalu, nemají ochranu proti sněhu a větru, mnohdy chybí i stupátko na nohy. Tohle vše je ale vyváženo super terény, nádhernými lesy a skvělým prašanem. Možnosti výletu Japonsko je dost z ruky, takže sem asi nikdo nepoletí na víkend. Kdo má čas, měl by vyrazit minimálně na měsíc, lépe dva. Když si to dobře naplánujete, dá se to finančně zvládnout. Většina z nás má bohužel kvůli práci čas maximálně tak na čtrnáct dní, a to už je na zvážení, jestli vyrazit na vlastní pěst, nebo využít služeb nějakého campu. Nabídka je opravdu veliká, pořádá je tady hodně firem, dokonce i Češi. Největší výhoda campu je, že nemusíte nic hledat, někde tápat, experimentovat. Průvodce vám vše ukáže a projede s vámi ty nejlepší backcountry runy, máte jistotu, že za daných sněhových podmínek zažijete to nejlepší. To samozřejmě platí i o aktivitách okolo, restaurace, lázně, to vše mají organizátoři campů zmáklý. Navíc máte v ceně campu zapůjčení všech náležitostí, které jsou pro ježdění v backcountry potřeba, například lavinové sondy, sněžnice, hůlky, ABS batohy a podobně. Schválně se podívejte na Sherpasride.cz, kde můžete zdarma získat řadu cenných rad o Japonsku. Desetidenní výlet s touhle partou vyjde bez letenky na necelých padesát tisíc korun.
Zolo Strcuľa protahuje mute na jednom z největších cornerů ve snowparku resortu Bear Mountain v Kalifornii, USA. (foto: Martin „Sakso“ Stiksa)
161
161 Parta riderů ze Snowscrapers měla tuhle skluzavku v oku pokaždé, když si na Kačáku ve Vrchlabí dávala pivka. Kvůli šakalímu náskoku se na to nikomu nechtělo, ale nakonec to na boro vyzval Olda. (foto: Novas)
[HOKKAIDÓ] OSTROV NEVIDITELNÉHO SLUNCE
JEN CO UDĚLALI FREERIDEŘI ŠTĚPÁN SOUTNER A VILÉM HAMTIL POSLEDNÍ ZATÁČKU ZIMY 2015, ZAČALI PLÁNOVAT CO S DALŠÍ SEZÓNOU. JAKO ČERVNOVÉ OSVĚŽENÍ SI PAK BOOKLI LETENKY DO ZEMĚ SNĚHU ZASLÍBENÉ, PŘÍMO NA JAPONSKÝ OSTROV HOKKAIDÓ. NA VLASTNÍ NAMRZLÉ HUBY SE NÁSLEDNĚ PŘESVĚDČILI, ŽE TU SKORO NEPŘETRŽITĚ SYPE ULTRA LEHKÝ A PRACHOVÝ SNÍH, KTERÉHO TU BĚHEM SEZÓNY NACHUMELÍ NEPŘEDSTAVITELNÝCH 15,11 METRU! A TÍM TO SAMOZŘEJMĚ NEKONČÍ, SPÍŠ ZAČÍNÁ, VÍC O TOM ŘEKNE ŠTĚPÁN V NÁSLEDUJÍCÍM ČLÁNKU.
text: Štěpán Soutner
vilémův ranní sjezd pláně mt. furano, v oblasti sopky tokačidake (foto: anders helvig)
37
Normálně skoro nefotíme. Když si přivezeme z týdne prášení jednu fotku na fejsbúk, je to úspěch. Naše parta to má tak, že si třeba vyhlídneme pěkný místo na focení, ale pak nám je líto si kvůli obrázkům rušit ty krásný jízdy. To si radši máknem a dáme si kopec dvakrát, třikrát, než to rozjezdí někdo jinej! Prostě všechny naše výpravy jsme vždycky zaměřovali hlavně na radost. Když už ale letíme přes půl světa a na půl druhého měsíce, nějaký obrazový výstup by to chtělo. Taky nám bylo jasný, že příprava velký výpravy se nesmí nechat na poslední chvíli jako jinak všechno. Na pár našich fotek, a větší měrou asi na odhodlání vyrazit, jsme přes léto smotali několik sponzorů
1
a mediálních partnerů, včetně tohohle časáku. Ze čtyř backcountry riderů se tak postupně stalo zájmové sdružení San kjú powder zaměřené na sport a rekreaci v horách. Šťastnýho 13. února 2016 odpoledne mě a Viléma, oba rozespalé, rozlámané a smradlavé, vítají na letišti New Chitose u Sappora úsměvy Japonců a kámošů Ondry „Majka“ Mikuly a Romana „Karáska“ Ciencialy, s kterými jsme tu měli sraz. Pronájem auta na 44 dní je šéfnutý dopředu a ke klíčům navíc dostáváme sladkosti a čaj pro každého. Vítejte v Japánu, přátelé! Za pomoci hrubší síly mačkáme dva boardbagy, dva velké bágly a tři další batohy do auta. Karásek se nevejde, a tak
očistou posedlí. Při sprchování, jak jinak než v sedě, se mydlí za pomoci malého ručníku třeba hodinu, a pak lezou do vnitřních nebo venkovních přírodních bazénků s různě horkou vodou. Pro nás se koupel po dni ježdění stane odměnou, na kterou si také velmi rychle zvykáme. Onsen najdeš na každém kroku, jen škoda, že jsou ženy a muži vždy separé. Noční cestu z lázní zpátky na hostel jdem šourákem. Konečně se otočilo počasí a nastává klasické hokkaidské peklo. Hustě sype a silnice je po oblevě total v ledu. Kluci ztratili zábrany a Majkí, když právě není na zemi, začíná zvedat palec na projíždějící auta. K překvapení všech zastavuje hned to první.
vilém hamtil si užívá prašanu první kloudnej den v resortu niseko, higashi one (foto: štěpán soutner)
jede autobusem. S koleny vraženými do přihrádky na levé straně místo volantu dělám, jako že nic, a už si to něco přes povolenou padesátku hrneme do 70 km vzdáleného Niseka. Při pohledu na oblohu mě napadá jediná otázka, co to jako je? Místo očekávaný sibérie vydatně chčije a panuje hnusný teplo! Další den jen zevlujem na baráku, což je stará dřevěná škola, kterou lokál Max Ito provozuje jako „hotel“. Ubytování je víc než skromný, ale zase hodně levný. Pořád to teče, tak vyrážíme za Karáskem na jeho 3 km vzdálený pokoj do Moiwa Lodge, kde bydlí, protože k nám na barák už se nevešel. Večer si poprvé zajedeme do onsenu, termálních lázní, a hned se nám daří docela zlejt. Tahle pro Hokkaidó typická relaxace v horké vodě pod širou oblohou plnou hvězd k tomu přímo svádí. Koupel v onsenu patří ke zdejší kultuře a je považována za společenskou událost. Japonci navštěvují tyto procedury pravidelně. Někteří jsou
Aby sama ženská vzala uprostřed noci tři typy, by se u nás nestalo. Říká se, že Japonci jsou velmi slušní a ohleduplní. Já měl ale fakt pocit, že by nás ta paní odvezla kamkoli, a jako bonus i ubytovala. Prvních 14 dní trávíme ve freeridově nejprofláklejší oblasti ostrova. Vyznavači prvních stop v čerstvém pudru sem přijíždějí ze všech koutů světa. Na vrchol Niseko Annupuri z konečné stanice největšího resortu Niseko United se občas tvoří nepřetržitá fronta. My se díky autu a Vilémovo předchozím zkušenostem dostáváme do odlehlých míst, kde silnice většinou končí obří sněhovou bariérou a onsenem. Třeba cestou do sedla Goshki pod vrcholem Mt. Io (Iwanapuri) jede větrák a vyhřívaný stěrač na pecky. Fouká ale tak, že není nic vidět. Řídit se dá jen podle blikajících šipek nad silnicí, které ukazují na krajnici jako ve videohře. Sype dál a ze země koukají už jen špičky sloupů s dopravními značkami. To už ale šlapem na sněžnicích
a tušíme, že někde hluboko pod námi je asfalt. Slabá viditelnost, vítr a místní bohové nám teď, jako pak ještě mnohokrát, nedovolují vylézt až nahoru. Pro lepší orientaci jsme nuceni jezdit v řídkých, pro Hokkaidó typických, listnatých lesích. S rampouchem u nosu pak sedám za volant, ale už po pár metrech nás vidina
2/ štěpánův nájezd do žlebu, na jehož konci následovalo pořádný bouchnutí lavinovýho batohu (foto: vilém hamtil) 3/ ježdění kolem sirných oblaků sopky Asahikade 4/ japonská dávka energie 5/ malé auto pojme všechno
39
2
5
3
horkého onsenu vrací zpátky na parkoviště. Jasně, klasická otočka pod plynem přes stočená přední kola funguje i v Japonsku. Že máme 4x4 jako všichni tady, si uvědomuji až s řádnou mordou do ledového mantinelu. Naštěstí není na nárazníku skoro nic vidět. Kluci se dobře baví a po zbytek výletu hlásí: „Štěpán by to už dávno vzal přes ručku“ anebo: „Piješ to pivo dnes nějak přes ručku“ a podobně... Při plánování výšlapů detailně studujeme mapy a vývoj počasí. To se během dne mění strašně rychle a je s tím nutné počítat, třeba pocitová teplota může dosahovat až mínus třicítky. Ostrovní klima se dá asi nejlépe vystihnout slovy Sibiř nebo zima jak debil. Nejvíce ale zabil Karásek během ranního příjezdu do starého
4
přístavního města, které přes noc schytalo obrovskou nálož. Nevidíme žádný pohyb, jen zasypané rybářské boudy. Nezapomenu, jak řev havranů a nárazy větru přeruší jeho hláška: „Pánové, jestli existuje peklo na Zemi, pak je to Iwanai.“ Taky mi začíná být jasný, proč jsou Japonci v tak dobrý kondici a dožívají se mnoha let. Mimo cachtání v onsenech všichni neustále hází sníh. Ty hromady už pak není kam dávat a náklaďáky je běžně vozí za město, nebo v případě Iwanai do moře. Základ je ale zdravá strava. I my si tady dáváme do trumpety skvělé sushi, ramen polévky, hot poty a nepřeberné množství pro našince nových vždy krásně vypadajících a perfektně zabalených věcí. Jinak to má jen Karásek, který nedá
dopustit na špagety bolognese v instantu. Proti zbytku Japonska tu mají sebevražd o něco méně. Místní jsou asi více v klidu. Převládá tu zemědělství, turismus, a hustota osídlení je dokonce o polovinu menší než v ČR. Všem přesto přijde normální, že se v práci místo chození popobíhá. Není to určitě jen klima, co tady dělá život drsný. Když pak zahlédneš pošťáka, jak ze sprintu plynule přechází do driftu na malé motorce a razí cestu vánicí, nechápeš. Kámo, bráško, respekt – pošťákem se na Hokkaidó nestáváš. Jako hrubozrnec se musíš narodit. Sopka Mt. Yotei je místní dominanta. Za hezkého počasí, ji vidíte odkudkoli. Nám se celých čtrnáct dní schovávala do mlhy. Majkí s Karasem jsou teď určitě
bezproblémový prášení mezi stromy v podání štěpána soutnera ve spodní části hory furanodake (foto: vilém hamtil)
41
na splitu, já na sněžnicích. Stoupáme nejkratší cestou, a náhle to začíná být trochu přísnější. Tvoří se mi pod nohama drobné praskliny a nová cca 15cm vrstva sněhu začíná místy lehce ujíždět – nezbývá než rychle přezout a pryč. Omylem jsme se ocitli v laviňáku, ze kterého jsme měli vítr už tenkrát při pohledu z druhé strany – samá ledová puklina a díra. Dole jsme si na spravení chuti museli najít pár srand na blbnutí. Zkouším
1
Za horizontem vrcholu se otevírá neskutečné panorama v dálce s vulkánem Yotei. Fotíme nějaké zatáčky a dropujeme převěj do panenského prachu. Jestli nás někdo pozoroval, říkal si asi, že jsme buď velcí pro, nebo úplný lamy. Celou vrchní část kopce jsme počmárali – vždycky pár zatáček a zpět na vrchol – únavný, ale úlet. Nakonec si z vrcholu dáváme zatím nejlepší japonskej run. Odpoledne v Otaru máme ještě
tak v japonsku práší vilém hamtil za kočárem na sopce mt. yotei (foto: štěpán soutner)
pěkně nasraný, jak jim pálí slunce do ksichtu přes okýnko v letadle. Museli zpět do vlasti vstříc pracovním povinnostem. Ráno poté, co jsme je odvezli na letiště se obloha otevírá a drží vymetená. Neváháme a spojujeme se ještě s naším novým kámošem Andersem z Dánska. Známe se z Moiwy, a i dneska s námi jde jezdit. Vysilující hike z parkoviště ve 300 metrech na vrchol Yotei do 1.898 metrů už nějaké čtyři hodiny zabere. Stojí to ale za tu námahu. Nemůžeme si přát lepší rozloučení s Nisekem než zdánlivě nekonečný sjezd v dlouhých stínech zapadajícího slunce. Nutné taky poznamenat, že fakt slunné dny jsem zažili během celého pobytu pouze tři! V přístavu Otaru na turistu už moc nenarazíš a také se moc nedomluvíš. Na nás tady čeká Japonec jak poleno Kazuyuki Arai. Ve svém domě nás ubytuje na následující týden. Máme k dispozici pokoj v tradičním stylu. Spíme na tatami a ráno paní Araiová připravuje japonskou snídani. Ta je co do množství podobná českému obědu. Miso polévka, ryba, miska rýže, variace různých salátů z řas nebo naloženého čehosi z moře tě vždy nakopne energií. Když si proházíme cestu k autu, můžeme vyrazit do resortu Kiroro. Už jsme se sem s klukama zajeli podívat a vyhlídli si z lanovky nějaký spoty na protějších svazích. Teď jenom šlapeme. Vilém
3
2
proskakovat stromy a vyzýváme menší přírodní skok. Pak chci ještě vyfotit Vildovo powder turn, ale ten foťák si furt dělá něco jiného, než chci... Další den je za odměnu. Vstáváme brzo a jdeme na snídani na rybí trh. Hike jsme si naplánovali už trochu rozumněji. Šlapeme s mořem v zádech a sluncem ve tváři. Vilém je rychlejší a shora na mě huláká: „Tam to ještě nefoť vole, pojď sem.“
čas zevlit, skákat po hlavě do ledovýho moře a poprvé zažít pocit slané kůže pod snowboardovými hadry. Nechybí ani onsen a nejlepší ramen. Ve starém saké baru se mi po půlnoci zdá, že už mluvíme plynule japonsky. Ve městě Asahikawa, v srdci ostrova, se hned první den seznamujeme s partičkou správně bláznivých Županců. Často pak dohromady felíme na Yado Retro
guest house, kde bydlíme dalších osmnáct dní. Zpětně si říkám, že jsme pro ně mohli být celkem atrakce. Na bělocha tady člověk, pravda, moc nenarazí. Vilém vlastně vypadá trochu jako lokál. Anders, jeho kámoš Jonas ze Švýcar a já asi dost vyčníváme. Na každém kroku se ale setkáváme s úsměvy a velmi milým jednáním. Japonci jsou speciální lidé a máme se od nich hodně co učit. Připadám si svobodněji, když mohu úplně bez strachu nechat třeba noťas na baru za výlohou a nonstop odemčenými dveřmi. Nedaleko Asahikawy je posvátný národní park Daisetsuzan se skalnatými peaky alpského typu a nepřebernými možnostmi ježdění v backcountry. Místní lidé věří, že vše živé i neživé je ztělesněním božstev. Vzhlíží ke zvířatům, skále, ale třeba i potištěnému papíru. K horám a sopkám chovají speciální úctu. Nad celou oblastí parku, podobně jako na Yotei, platí bezletová zóna. Žádné skútry ani vrtule tu neslyšíš. Sjedeš si jen, co pokorně vyšlápneš. Jediná gondola nás vyveze v miniresortu pod nejvyšší horou ostrova Asahidake (2.291 m n. m.). Tento majestátní vulkán je stále aktivní. Máme zrovna po lehčí oblevě. Vše je sfoukané, ale slunce nám dovoluje zdolat vrchol.
photosession. Vývoj následujících asi patnácti vteřin cituji doslovně z poznámek, které jsem zapsal ten večer: „Fotograf už je nachystanej a že to mám poslat do takovýho protisvahu na zatáčku. Jedu a ejhle větev, co jsem myslel, že je vysoko se skoro nedá podjet. Pak zatáčka, celkem to práší a hup najednou jsem v total čistym žlebu a pálim dolu. Kouknu jenom doleva a vidim, jak se to za mnou sype. A kurva, co to je? Co je pode mnou? No asi nic, koukali jsme na to, ale nevim. Můžu pálit? Sype se to, co to je, žleb je čistej, mam to narvat? Ty vole, tady vpravo je safe místo, kde se dá zastavit. Stop. A kurva, sype se to, a už mně to bere prkno a už jedu, sněhu hromada. Tahám? Ty vole jede to se mnou, kurva. Tahám a větrák hučí. Ok, snad mě to aspoň nezasype. Jedu furt, ty vole. Jsou tam dole nějaký skály, nebo co tam je? Nevim nic, batoh se přifukuje. Ty krávo, jsem dole se splazem, jak dyž zvrhneš Tatrovku. No do prdele, co to bylo za tobogán? Naštěstí pohoda, ale hned se mi derou na mysl myšlenky a různý kdyby. Zkušenost jak hovado a jsem rád, že jsem zdravej. Pak si člověk řiká, měl jsem to pálit, ujel bych tomu – a bejval bych ujel a bylo by to v pohodě, ale nebyla jistota, co tam dole je. A vůbec,
sedmé ráno. Jdu ještě kousek dál na úplný top. Cítím síru z blízkého vulkánu Tokačidake (2.077 m n. m.). Nechávám si trochu času a snažím si zapamatovat ten výhled. Pak už najíždím nad stěnu a vidím, že Vilda je na místě a ready s foťákem. Nadýchnu se a pálim. Jedu rychlou stopu s dlouhými oblouky a užívám si tenhle, pro mě asi nejúžasnější zážitek tripu. Následující dva týdny se věnujeme monotónnímu programu, což je ranní vstávání, následný šlapání a rochnění se v prašanu, zakončené večerem v onsenu. Všechno jednou ale končí, v údolích to pomalu začíná tát, čas našeho pobytu se krátí, a tak se loučíme s felákama na baráku a vyrážíme směrem domů. Za nejlepším sněhem, nádhernou krajinou, bohatou kulturou a skvělými lidmi se ale na Hokkaidó určitě brzo vrátíme. Člověk si totiž rychle navykne na zdejší způsob života, nekončící úsměvy a úklony. O to větší šok ho pak čeká, když Japonsko opustí a evropská realita je zpět... Na závěr je asi dobrý připomenout, že k horám je potřeba se chovat vždy s respektem a úctou. Užívejte naplno radost z pohybu. Plná lavinová výbava, znalost metodiky, terénu a počasí je základ. Buďte dobří a díkyčau, třeba u nás na Sankjupowder.cz.
4
Pak se pouštíme přímo do kráteru, který je v případu Asahidake z jedné strany otevřený. Nestává se každý den, že sjíždíš těsně kolem mega děr, ze kterých se valí sirná oblaka. Jeden z dalších dní stoupáme po hřebeni v našem playgroundu pod Mt. Furano. Čím jsme výš, otevíraj se stále další žleby, jen si vybrat. V minulých dnech jsme na to, co je nyní pod námi, koukali z druhý strany. Lezu ještě víc nahoru a koukám na mraky, které se nebezpečně blíží. Vidím zatím všechno jasně. Nicméně přezouvám a v momentě, kdy zvednu hlavu od vázání, není vidět nic než bílá tma. Skoro poslepu tedy sjíždím kousek za klukama, kde už to je o poznání lepší, a ještě o kus níž je to úplně v pohodě. Dokonce připravujeme
hlavně že v pohodě. No nic stejnak to byla jízda jako hovado a jsem rád, že ten batoh mám... ufff pohoda.“ Když je dobrá předpověď na ráno, občas hrotíme a vyrážíme z Asahikawy třeba ve čtyři. S hranicí Daisetsuzanu se začíná rozednívat a na parkovišti ve výšce okolo 1.000 m n. m. jsme jasně první. Zdola si vyhlížíme svoje lajny a domlouváme scénář focení. Vilém razí dálnici čerstvě padlýma čtyřiceti. Když se dostáváme na hranici lesa, první paprsky slunce začínají dopadat na zasněžené stromy. Šlapu automaticky, nepřemýšlím, nahoru mě žene myšlenka na první sjezd panenským prašanem. Slyším jen svoje kroky a vlastní dech. Krystalické zážitky, které se těžko popisují. Všichni se nahoru vyškrábeme už kolem
2/ pošťákem se tady člověk musí narodit 3/ silnice pod nánosy sněhu poznáš pouze podle značek 4/ štěpánův sjezd do kráteru sopky asahidake po pěkným ledíku (foto: vilém hamtil)
43
SHARK TALES & MAAS ATTACKS
EPISODE JAPAN UŽ NĚJAKOU DOBU ZÁSOBUJE ŠÁRKA PANČOCHOVÁ INTERNET SVÝMI CESTOVATELSKÝMI EDITY A JEJÍ KÁMOŠKA CHERYL MAAS DĚLÁ TO SAMÝ. A TAK HOLKY NAPADLO, ŽE BY SE MOHLY SPOJIT DOHROMADY A VYTVOŘIT PROJEKT SHARK TALES & MAAS ATTACKS. ZA POSLEDNÍ ROK POD TOUHLE HLAVIČKOU PROJELY NĚKOLIK ZEMÍ A MY SE SPOLU S NIMI VYPRAVÍME NA JEJICH LEDNOVÝ TRIP DO JAPONSKA. text: Radek, foto: Vernon Deck
v pozadí japonský oceán a západ sluníčka. na fotku zatáčky čekala cheryl hodinu a půl, aby mohla trefit ten jedinečný okamžik
45
Pokud se snowboardingu věnujete na profi úrovni jako Šárka či Cheryl, začnete být z toho závodního shonu po čase celkem unavení. Aby se jeden nezbláznil, chce si to čas od času vyčistit hlavu, takže se holky rozhodly, že si dopřejí klid na duši v japonském prašanu. Veškerý plánování pak přehodily na filmaře Marka Rupareliu, který projekt Shark Tales & Maas Attacks natáčí. V Japonsku už totiž několikrát jezdil, filmoval a má tam kontakty. Na programu bylo navštívit dva resorty v jihozápadní části ostrova Hokkaidó. První Rusutsu,
jezdí vlevo, a hned seš v tom chaosu Tokia za trubku. Na horách je provoz menší, ale zase je na silnicích spousty sněhu a překvapuje mě, že jsme vlastně ani jednou nezapadli. No a zajímavý je i určitě to, že se ti hodněkrát stane, že když ráno přijdeš k autu, musíš nejdřív odházet těch osmdesát cenťáků čerstvýho, haha.“ Japonský prašan je velmi specifický a nikde jinde na světě se nesetkáte s něčím podobným. Díky nízký vlhkosti sněhu je to opravdu lehký prachový
46
1/ tenhle spot vyrval vernon, a protože cheryl je goofy, byla na kompozici lepší backside zatáčka. takto se tvoří magické momenty! 2/ šárka, fotograf vernon a cheryl nejvíc happy po prvních japonských zatáčkách
1
což je takové menší středisko s hlavním kopcem Nukkibetsu, který má výšku něco kolem 1.000 metrů nad mořem. Podařilo se tam sehnat ubytko přímo u vleku, takže naprostej úlet, žádný dlouhý přesuny a šlapání. Ani není divu, že se tohle místo stalo Šárky nejoblíbenějším japonským resortem. K plusům Rusutsu patří i trochu prudší kopce a zajímavé terény. Druhým resortem bylo Kiroro, opět tisícimetrový kopeček, a to navíc celkem plytký. Terény ale nabízely zajímavý shredy, akorát to byly většinou takový jednohitovky, že člověk sjel pár polštářů a hned si to musel šlápnout nahoru. Na cestování po střediscích si partička, ve složení Šárka, Cheryl, filmař Mark a fotografové Vernon Deck a Gary Greenshields, pučila auto, na což zahraniční řidič potřebuje v Japonsku mezinárodní řidičák. Dřív tu ježdění muselo bejt o hodně náročnější, dnes díky gps neminete odbočku, a když potřebujete vědět, co je na nějaký ceduli napsáno, použijete foťák v mobilu a Google Translate. No schválně si zkuste přeložit znak v červeném čtverečku z obálky tohoto časopisu. Už na letišti proběhlo první dobrodružství, a to naskládat se v pěti s veškerou výbavou do auta. Šárka to popisuje: „Jak je v Japonsku spousty lidí, dělají všechno kvůli ušetření místa celkem mikroidní, v dodávce si tak připadáš, jako když vlezeš dítěti na šlapací autíčko. Pak vyjedeš do ulic a zjistíš, že se tu
sníh, strašně načechraný, takže když to v zatáčce rozstříknete, lítá to všude. Nevýhodu to má však takovou, že sněhem lehce propadáte až na tvrdou podložku, klidně to může být i metr hluboko. Co se ježdění týče, není potřeba dávat tolik váhy na zadní nohu, zaklánět se jako v našem pudru. Z Evropy taktéž budete zvyklí, že když se vám zaboří špička, jdete do frontflipu. V Japonsku to neplatí, tady jste se zabořeným prknem jak sněžný pluh a hrnete to před sebou. Šárka pokyvuje hlavou: „Já už jezdila na všech kontinentech, na všech typech hor a musím říct, že tady v Japonsku je ten sníh nejměkčí. Když se ti kousne hrana a dáš si sekyru, tak se ti ani nic nestane, nenatáhneš si krční svaly jak v Evropě. Myslím si, že sněhu tady pomáhá i to, jak je tu furt zataženo, proto to tak práší. Jakmile tu vysvitne sluníčko a opře se do svahů, hned je z prašanu dušan. To je třeba oproti Coloradu velký rozdíl, tam když ti nakydá, můžeš prášit i čtrnáct dnů.“ Do Japonska se vyplatí široký prkna, nejlépe prašanový speciály, a posunout si vázání co nejvíc dozadu. Zapomeňte na dlouhé touringové sněžnice, které najdou uplatnění v Kanadě, tady jsou potřeba malé kulaté. Vhodný jsou třeba od značky Verts, nic neváží a dají se lehce připnout na batoh. Při jízdě dolů je potřeba i plánovat. Kopce nejsou moc prudký, takže si člověk musí rozmyslet, kudy to poslat, aby nezastavil.
2
Malá rychlost rovná se zaboření, a už se vám třeba nepovede to znovu rozjet, abyste se prknem dostali na povrch. Nejhorší je padnout na záda, z toho se nedokážete zvednout, protože se rukou nemáte o co zapřít. Takže se pak musíte válet kolem dokola a trochu si to tělem uplácat. Kvůli měkkýmu sněhu se i celkem těžko staví odrazy, dá to trochu práce a je potřeba využívat terén a přírodu. A pak to musíte kulit dlouho rovně, abyste získali rychlost na polet. „Na Hokkaidu je všude nadmořská výška nula a hory
3
methodický přelet nad prašanovými polštáři má šárka na litry (foto: Gary Greenshields)
se pak zvednou třeba jen do tisíce metrů, a proto to nejsou žádný krpály. Na druhou stranu, když šlapeš v takhle nízký nadmořský výšce, vysílí tě to o mnohem míň než někde ve třech tisících,“ dodává Šárka. Když jde člověk v Evropě nebo Americe za prašanem, musí stávat brzy ráno, aby se dostal na kopec mezi prvními a mohl si užít neporušený pláně. V Japonsku se na tohle nehraje, zaprvé tam kydá skoro pořád, takže mnohdy vám vaše stopa zapadne dřív, než vyjedete zpátky nahoru, a zadruhé ježdění v lese není mezi Japonci moc vyhledávané. Proto si člověk 48
může po ránu lehce pospat a vyrazit v klidu třeba na desátou. Po obědě je prostor na lehký leháro na hotelu, pak se jde jezdit odpoledne, následuje podvečerní oddych s malou večeří a nastává noční ježdění, ze kterýho vás vyžene až hlad nebo vyčerpání. Prostě celodenní si užívání nekonečnýho prašanu bez zbytečnýho stresu. Velká výhoda je, že kvůli spotům a zajímavým místům člověk nemusí hikovat někam daleko. Lesy jsou hustý tak akorát, že se v nich dobře jezdí, stačí vyjet mimo sjezdovku, a už je člověk v přírodním shred parku.
V některých částech ostrova jsou lokálové přesvědčení, že v lesích žijí duchové, a proto tam ani nechodí. To je pozitivní zpráva pro nevěřící Evropany, na které tak zbyde víc neporušenýho sněhu. Akorát že mladší generace Japonců už taky na náboženství moc nedá a les se pomalu plní lokálníma hledačema prašanu. Naše parta si jednou vymyslela, že dojede někam autem a něco si vyšlápne, ale pak to na konci dne museli zhodnotit, že si to teda užili, ale že při tom nezažili o moc víc, než kdyby zůstali u vleků. Akorát spotřebovali víc energie.
japonsko nabízí super spoty na bongování a přeskakování. bs rodeo ze stromu je klasika a šárka byla ráda, že se podařilo najít spot, kde to šlo udělat
1
jeden z prvních spotů, které holky našly. rozjíždět se muselo asi 100 metrů, protože byl kopec úplná placka, a dopad to stejné. naštěstí ve dvou metrech čerstvýho prašanu se dá odjet i na flat landingu, což si cheryl vyzkoušela s indy tailbone
V mnoha japonských resortech je zakázáno jezdit mimo sjezdovky. Někde mají kraje obehnané provazy, jinde jsou jen cedulky, že dál pokračujete na svý riziko. Na některých místech dokonce stojí ski patrol a kontroluje, jestli máte lavinové sondy a další potřebnou výbavu. Když ano, pustí vás mimo sjezdovku. Pro záchranu lidských životů tu funguje i systém, že pokud máte v plánu jít do backcountry, ráno v hotelu napíšete do knihy, kam se chcete vydat a večer po návratu se opět podepíšete. „Oni tu to ježdění mimo sjezdovky mají fakt podchycené,“ říká Šárka. „Sněhu je tu strašně moc, problematický lavinový místa proto pravidelně odstřelují. My jsme byli pro případ, že by se to někde utrhlo, vybavený lavinovým náčiním, ale vůbec jsme ho nepotřebovali. Jsem takovej posera, nechce se mi jezdit na nebezpečných kopcích, takže jsme si opravdu dávali pozor.“
Šárka s Cheryl si to prvních pár dnů jen užívaly. Po těch závodních měsících si musely zvykat na prašan a dostat ho pod kontrolu. Postupně se začalo s hledáním spotů, fotograf a kameraman pořád na něco ukazovali a vypadalo to, že se holky tak trochu bojí. Cheryl přiznává: „Člověk kouká na ten šestimetrový gap a říká si, že pokud se netrefí, tak to napálí do stromu. Chvíli jsem se musela přemlouvat a parta mě hecováním dodávala odvahu. Pak jsem to teda zkusila a hned mi bylo jasný, že se mi v těch tunách prašanu vlastně nemůže vůbec nic stát... Koncem výletu už jsem to měla mentálně srovnaný a skákala obrovský věci.“ Noční ježdění je taktéž jedna z japonských specialit. Sjezdovky jsou dobře nasvícený, a tak se dá jezdit i různě při krajích v hlubokým. Přes noc většinou sype tak intenzivně, že vám vaše stopy dokážou během jedný jízdy zapadat a vy máte čerstvou stopu na každý
run. „Myslím, že se normálně lyžuje do desíti večer, některý dny to mají prodloužený do půlnoci. My jezdily do úplnýho vyčerpání, ale nikdy jsme na kopci nedokázaly vydržet až do zavíračky,“ směje se Cheryl. Všechno, co holky natočily, je k vidění v jejich japonské epizodě Shark Tales & Maas Attacks, kterou určitě najdete na webu. V dohledný době by se tam měl objevit i celý film, který vznikl sestříháním všech dílů dohromady. Cheryl k tomu dodává: „Je to lehce předělaný, navíc jsme hodně změnily hudbu. Těžko říct, jak dlouho náš film na netu zůstane, protože narozdíl od epizod nemáme úplně doladěný práva k některým písničkám. Ale kašlem na to, chtěly jsme mít se Šárkou dobrou muziku!“ Při prvních návštěvách Japonska byla Cheryl proti sushi, dost se bránila tomu to i ochutnat. Jenže teď je to její nejoblíbenější jídlo a naopak do něj tlačila Šárku. „Ono se v Japonsku jí celkem dost divně,“
3
vysvětluje Šárka. „Najdeš tu pochoutky jako prasečí uši, sušené rybičky a podobně. Já si nejradši dávala miso nebo ramen polévku, to byla po ježdění pecka... Ale taky se ti to po pár dnech přejí, přijde mi, že je to furt to samý dokola. A pořád jedí rýži, a to i k snídani, na různý sladký způsoby. Já mám sushi hodně ráda, jenže se mi to nechtělo moc jíst s vědomím, že jim tu kousek od Tokya bouchla jaderná elektrárna a všechna ta radioaktivní voda se vylila do moře. Lokálové to moc neřešili, já se bála, vždyť ta Fukušima je jen 200 kilometrů daleko.“ Partička měla v Tokyu dvoudenní zastávku a pořádně si to užila. Čekal na ně šok z chaosu ve městě, lekce karate, zpívání v karaoke baru a spousty srandy. Jako každý Evropan si vychutnávali záchody, kde každá mísa má několik tlačítek. Ty vám dopřejí luxus od omejvání řiťáčku teplou vodou až po zvuky splachující toalety, který si můžete pouštět v průběhu vaší potřeby, abyste zamaskovali melodie vaší vlastní
prdele. Šárka byla překvapená i z hotelů: „Nevím, jak to přesně vysvětlit, ale bylo to takový kýčovitý, jak z nějakýho Pokémon komiksu. Třeba jdeš po chodbě a bum, mluvící umělej strom, který zpívá písničku. Nebo kapela umělohmotných muzikantů, opět hrající nějakou muziku. Nechápeš... No a hodně jsem taky koukala, když jsme zašli do takový ulice, kde bylo asi dvě stě snowboard shopů. Přímo v centru Tokya, ne někde na horách! Na stěnách baráků mají světelný billboardy a tam jedou snowboardový videa a reklamy. Vejdeš do třípatrovýho obchodu, takovej nákupák, že by ses za něj u nás nestyděl, a tam se prodávají pouze snowboardy. Jenom hardware, žádný hadry! Tenhle sport tady má fakt dobrý zázemí.“ Při odletu domů se při čekání na letišti Šárka dostala do nějaký hecovačky s Cheryl ohledně hmotnosti svýho těla, což skončilo tak, že se Šárka rozhodla okamžitě zvážit. Akorát že jediná váha byla ta na přepážce na odbavení a Šárka potřebovala vážit,
2
4
51
co nejmíň, a tak se na vážení začala svlíkat. Japonci vůbec nechápali, co se děje, panikařili, což je pro ně v neznámých situacích celkem typický. Prostě nemají v sobě takovou tu automatickou reakci „parchanti vypadněte, volám policajty“, ale snaží se vlastní omluvou s úklony vysvětlit, že si něco nepřejí. Touhle příhodou, která podtrhla pohodovou atmosféru v Japonsku, se holky s ostrovy zapadajícího slunce rozloučily. Už při odletu jim bylo jasný, že se sem v blízký budoucnosti musí zase vypravit, protože zážitky, kterými si tu obohatíte svůj život, jsou k nezaplacení. A Šárka to potvrzuje: „Nikdy sem nejezdila na lepším sněhu a už se těším, až se do Japonska podívám znovu. Hrozně mě bavila i ta příroda kolem, třeba jak jedeš po svahu dolu a koukáš na oceán, ze kterýho vykukujou malý zasněžený sopky. Do toho všude zajímavé stavby, uctivý lidé, prostě se tu cejtíš úplně jinak!“
2/ přes den toho kvůli nekonečnému sněžení nejde moc vidět, ale v noci všechny stíny vystupují a každá zatáčka vypadá jako z vesmíru. uprostřed sněhového gejzíru se směje šárka 3/ filmař mark se připravil na všechny podmínky. deštník je v japonském backcountry nejdůležitější doplněk 4/ šárka se hrozně nažrala sněhu, ale očividně jí to vůbec nevadí
1
2
3
4
HODNĚ Z VÁS SE URČITĚ PŘI VÝBĚRU SNOWBOARDU ZABEJVÁ TÍM, JAK ZA CO NEJMÍŇ PENĚZ DOSTAT CO NEJVÍC MUZIKY. S TOUHLE OTÁZKOU JSME ZAŠLI ZA NĚKOLIKA SNOWBOARDOVEJMA FIRMAMA A ODPOVĚDÍ JE TENHLE DVOUSTRÁNKOVEJ PŘEHLED PLNEJ SKVĚLEJCH PRKEN A VÁZEK!
1/ Nitro Team + Team Team je superuniverzální snowboard, kterej Nitro po léta nabízí v mnoha dýlkách i šířkách za cenu 11.790 Kč. Můžeš si vybrat i prohnutí, tedy klasickej camber nebo rocker (v Nitro podání zvanej Gullwing). No a jaký vázko k němu? No přeci Team! Precizní, lehký, pevný, spolehlivý, a hlavně pohodlný, to vše za cenu 6.790 Kč. 2/ Arbor Element + Hemlock Element s cenovkou 12.990 Kč je našlápnutej kousek, se kterym se ti bude skvěle jezdit v každym terénu a ve všech podmínkách. Vysoce spolehlivý prkno je stavěno na Parabolic Rocker prohnutí a největší
vychytávkou je funkce Grip Tech, deska díky ní perfektně zatáčí a na tvrdém povrchu i ledu drží jako přibitá. Vázání Hemlock navrhli u Arbor tak, aby poskytovalo co největší komfort, odezvu, bylo spolehlivý a jednoduchý. Je pružnější, a tak ideální pro parkový a all-moutain desky. Připravte si 6.750 Kč. 3/ Burton Process + Cartel EST Process Flying V je volbou top Burton snowboardera Marka McMorrise. Díky měkčímu flexu je skvělým nástrojem na freestyle, ale zajezdíte si s ním dobře všude. Na výběr máte ze tří prohnutí, tedy camberu, Flying V a OFF-Axis. Cena u všech provedení je 12.100 Kč. Ideálním vázkem na Process je Cartel EST,
DEC
stejně jako prkno podporující technologii posouvání The Channel. Za vynikající podporu a komfort na pultech shopů necháte 7.980 Kč. 4/ Jones Mountain Twin + Union T.Rice Hravý a ještě přesnější, to je Mountain Twin prkno pro freestyle freeridery, kteří chtějí jednu desku, co může dělat všechno. Je navrženo tak, aby odpanilo celou horu, jako by to byl váš osobní skatepark. Rocker na špičce a patce, hrany Magne-Traction, to jsou hlavní vlastnosti tohodle modelu za 13.490 Kč. No a co chtít do backcountry víc než pro model vázka Travise Rice od Union s doživotní zárukou? Na tuhle libůstku si našetřete 8.650 Kč.
TEST THE BEST
5
6
7
8
CKS & BINDINGS 5/ Capita Horrorscope + Union Contact Horrorscope s cenou těsně pod deset tisíc patří mezi jedny z nejlepších a nejprodávanějších park/urban prken na světě. Nyní se vyrábí s novym tvrdšim jádrem, složenym z topolovýho dřeva. Speciálně seřízlý patky jsou o něco kratší než u jinejch prken a jsou zde pro lepší dotáčení triků. K Horrorscopu se ideálně hodí vázání Union Contact, na obrázku co by pro model Scotta Stevense. Vyjde na 5.390 Kč, a to, co všechno se s ním dá dělat, to Scott už mnohokrát ukázal ve svejch partech! 6/ Flow Era + Nexus Flow Era s cenou 10.690 Kč je ikonou freestylu, od grafiky až po svoji konstrukci. True-twin board je
navrženej s profilem I-Rock, v místě mezi insertama je opačný prohnutí a směrem ke špičce a patce pak plochá oblast, tak je umožněn lepší odraz a pop. K Eře výrobce doporučuje all-around vázko Nexus (5.990 Kč) se skvělou kombinací komfortu, výkonu a zadním zámkovym systémem pro rychlý a pohodlný nazouvání i vyzouvání. 7/ Nitro Lectra + Rhythm Prkno Lectra a vázání Rhythm, to je super Nitro kombinace pro všechny holky. Lectra díky FlatOut rockeru snadno nastupuje do zatáček, ale je i skvěle ovladatelná na railech. Rhythm je pak tou nejjednodušší cestou, jak připoutat sebe sama k desce. Vše dokupy
perfektně funguje, a navíc k sobě i perfektně barevně ladí. Na cenovkách najdete sumy 7.990 Kč a 3.790 Kč. 8/ Burton Talent Scout + Lexa EST Talent Scout je parková libovka pro holky z nabídky značky Burton. Tohle prkno disponuje PurePop camberem, kterej zajišťuje lift na ollíčko jak blázen. Při jízdě na ledu pomůžou Frostbite Edges a cenovka má hodnotu 13.750 Kč. Perfektním doplněním týhle desky je vázko Lexa EST, což je favorit většiny holek z profi Burton týmu. Vyjde na 7.700 Kč a vyniká schopností poradit si s terénem všeho druhu.
53
54
TEST THE BEST
2
1
4
3
5
BOOTS S CÍLEM NAJÍT CO NEJLEPŠÍ POMĚR CENA/VÝKON JSME SE ZAMĚŘILI I NA NABÍDKU SNOWBOARDOVEJCH BOT. TY MÁTE NA NOHOU CELEJ DEN A NIKDO ROZHODNĚ NECHCE ŠÁHNOUT PO ŠŮZECH, KTERÝ HO BUDOU TLAČIT, BUDE MU V NICH ZIMA NEBO NEPOSKYTNOU POTŘEBNOU OVLADATELNOST PRKNA. A TYTO NEPŘÍJEMNOSTI BY SE VÁM S TĚMAHLE MODELAMA STÁT NEMĚLY!
1/ Vans V-66 Jamie Lynn Oblíbenej model V-66 názvem připomínající rok vzniku značky Vans se letos kromě jinýho vyrábí i jako signature bota legendárního Jamie Lynna. Jedná se o all-terrain botu se zavazováním na klasický tkanice vyzdobenou Jamieho obrázkama. Boty jsou dostatečně pevný, a díky technologii UltraCush i lehký. Na pultech našich obchodů je seženete za 5.650 Kč. 2/ Nitro Anthem TLS Šmidlání zábradlí za barákem i dlouhý čáry na Aljašce, Nitro Anthem zvládá všechno. Tvrdost bot na stupnici od 1 do 10 je 6, pohodlí dokonalý a funkčnost taky. Zavazování díky technologii TLS zvládnete během pár sekund, díky lehkosti použitejch materiálů o botě
nebudete na noze skoro ani vědět, a pokud vás Anthem zaujaly, připravte si na nákup 7.590 Kč. 3/ Deeluxe ID 6.1 Jednou z nejprodávanějších bot značky Deeluxe je model ID 6.1, kterej spojuje nadčasovej design a inovativní technologie. Jezdí ho například Brandon Cocard, vyznačuje se nízkým profilem podrážky, Thermo Block zateplením, no a vychytávkou je, že bota se dá v přední části zpevnit speciálním TPS štítem. Tvrdost ídéček je 5/10 a při použití již zmiňovanýho TPS štítu se dá flex zvýšit až na 7/10. Cena byla stanovena na 6.350 Kč. 4/ Burton AMB Boty značky Burton dlouhodobě patřej mezi to nejlepší, co se dá sehnat, a ani model AMB není výjimkou. Tenhle
kousek je neskutečně lehkej, ale zároveň neztrácí nic z potřebný podpory. Jednoduše se nazouvá, disponuje vychytanou technologií zavazování Speed Zone Lacing System a díky systému Total Comfort perfektně sedí hned po vyndání z krabice. Cena na našem trhu je 7.980 Kč. 5/ Boty Gravity Recon Gravity Recon jsou odolný a spolehlivý boty, designovaný hlavně pro začínající jezdce, kterejm poskytnou potřebnou podporu na sjezdovce i v tricích. Vnitřní botička je vybavena samostatným utahováním pro přesný a pohodlný zavázání. Novinkou je rychlej a snadnej systém utahování Fast Lace, díky kterýmu snadno stáhnete zvlášť nártovou a holenní část. Boty Gravity Recon Fast Lace seženete za 3.690 Kč.
1
2
4
5
3
6
GLOVES U ZNAČEK RUKAVIC ZASTOUPENEJCH NA NAŠEM TRHU JSME SE OPTALI, KTERÝ KOUSKY ZE SVÝ NABÍDKY BY NÁM DOPORUČILI. MŮŽETE SI VYBRAT Z NABÍDKY TECHNOLOGICKY NABUŠENEJCH MODELŮ, U KTEREJCH SI SAMOZŘEJMĚ BUDETE MUSET PŘIPLATIT, NEBO KVALITNÍCH RUKAVIC ZA SUPER PRACHY. ROZHODNUTÍ JE NA VÁS.
1/ 686 Crush Pipe Glove Jsi divoká kočkovitá šelma? Potom svý tlapy v zimě oblékej do rukavic 686 Crush. Jsou ohebný i teplý. Materiál na dlani nejenže perfektně funguje při vyrábění koulí, podrží i horkej drink, ale hlavně vydrží odírání při jízdě a grabech. Crush Pipe Glove seženeš za 1.290 Kč.
3/ 686 Mountain Mitt V těhle rukavicích asi Merkur nepostavíš, ale zase ti neumrznou prsty. Palčáky jsou trendem posledních zim, je v nich teplo a grabům nebrání. 686 Mountain navíc zdobí fešný, pár desítek let mrtvý, indián. Pro ještě lepší cit při chytání desky mají na palci a ukazováku přírodní kůži. Cena je 1.290 Kč.
5/ Neff Digger Mitt Palčáky Digger Mitt z letošního katalogu značky Neff můžete koupit za 1.590 Kč. Za těch se vám dostane rukavic z membrány Hipora, která v kombinaci se zateplením Primaloft vaše ruce udrží v suchu a teple. Pokud vás oslovila barevná kombinace na fotce, ptejte se po colorway PsychSafari.
2/ Burton Gondy Luxusní kožený rukavice Burton Gondy s membránou Gore-Tex jsou k mání ve třech různejch barvách v klasickym i palčákovym provedení. O zvedání telefonních hovorů se postará speciální povrch palce a o pohodlí i teplo rozhodně nebude nouze. Cena byla stanovena na 2.750 Kč.
4/ Pow Warner GTX Maximalizuj svůj den v teple, suchu a stejně ho i zakonči. To je heslo, který razí výrobce rukavic POW. Hodně oblíbenej model Warner GTX, vybavenej Gore-Tex membránou, je ze střední třídy týhle značky a můžete ho sehnat za cenu 2.050 Kč.
6/ Burton Guide Glove Guide Glove jsou dámský kožený rukavice značky Burton z kolekce [ak] pro náročnější ženskou klientelu. Kombinace kůže a jedinečný membrány Gore-Tex z nich dělá téměř nezničitelnej kousek, co vám vydrží roky. Od toho všeho se odvíjí i cena, která činí 3.720 Kč.
56
CZ/SK SELECTION
Kártmene, mě by asi jako první zajímalo, jak se jmenuješ normálně? A jak si vůbec přišel k tý svý přezdívce? Tak já jsem Jirka Kupšina, a moji přezdívku jsem získal někdy před deseti lety. Seděli jsme v Herlíkovicích v Rondu na baru, kousek nad snowparkem, s partičkou feláků a najednou kámoš zahlásí, že vypadám jako Cartman. Všichni samozřejmě výbuch smíchu a od tý doby se mě to drží. Přišly do toho i nějaký podobný verze jako Cartoonman, Kartón, Kartáč a tak. Jméno je venku, tak teď ještě odhal svuj snowboarding... Jezdim od třinácti, ale předtím už jsem jezdil na skejtu. Snowboard jsem měl doma nějakou dobu, ale jak jsem z Kolína, tak to s ježděním na hory moc nevypadalo. Furt jsem přemlouval mámu, ať mě vezme aspoň na den. Čirou náhodou jsem pak potkal venku před barákem kámoše, o kterým jsem věděl, že jezdí na lyžích. Tak jsem se ho zeptal, jestli nechce jet s náma, a on že jezdí s rodičema, že maj v Herlíkovicích chalupu, a jestli naopak nechci jet já s nima. Klaplo to a do Herlíkovic jsem potom jezdil každý víkend. Já to vlastně vim, že skejtuješ. Dyť tě furt potkávám v Darkslidu, kde si kupuješ nový desky. Snowboard je pro mě víc, ale skateboarding je srdcovka. Už jsem na něm stál ve školce, měl jsem takovou rybičku. V první třídě jsem přešel na skejt z Tesca, v druhý jsem povýšil na Tempish a ve čtvrtý se máma ptala, jestli chci PlayStation, nebo skejt, takže to byla jasná volba šáhnout po street výbavě. Teď už bydlím v Praze, takže v Kolíně moc neskejtuju, většinou jen když tam jedu na pracák, haha, nebo navštívit rodinu. Cesta na pracák... Jak to máš vůbec zařízený s financema a časem být na horách? Chodím na brigády, makám třeba tejden v kuse a díky tomu pak můžu jezdit na hory. Jsem vyučenej kuchař, číšník, takže se tim i živym. Když chodim na catering, dělám číšníka, ale třeba ve Špindlu jsem dělal přes zimu kuchaře. Co umíš ukuchtit? No českou klasiku – sýr, šunka, broskev, kuře, haha. Ne, snažim se vařit dobře, nejsem úplnej profík, dělám steaky, saláty a podobný. Prostě nejsem vomáčkovej typ, guláše mě nebaví. O tobě se ví, že jsi měl špatnou ruku. Co zdraví? Před dvouma rokama jsem měl strašněj úraz na skejtu, v Kolíně jsem si přelomil pažní kost, spirálová zlomenina, přetočený zápěstí... Dělal jsem bs rock‘n‘roll na takový wallride hraně, a když jsem to vracel, podjelo mi to a ruka zůstala za zádama. Klasicky jsem hlásil, že dám poslední pokus a jdeme. Hned ten den jsem šel na operaci a už sem se vez. Léto v čudu, na zimu jsem se dal do kupy, a další léto se vyndavaly šrouby. Jenže mi přitom doktoři nějak štrejchli do nervů a na půl roku mi ochrnula ruka. Do zimy jsem nemohl pohnout prstama, ale naštěstí se to pak zlepšilo. Ve svý podstatě jsem měl dva roky po sobě celý léto v prdeli, ale díky pojistce aspoň přitekla nějaká finanční podpora na snowboard. Jinak kromě ruky, musim zaklepat, mi zdravíčko slouží.
KARTMAN
nosepress na rainbow, poslední překážce v parku
ČESKÁ SNB SCÉNA SI HODNĚ JEDE VE SHREDĚNÍ A JEDNA TAKOVÁ VÝZNAMNÁ POSTAVA TOHODLE STYLU JE URČITĚ KARTMAN. TŘIADVACETILETÝ KOLÍNSKÝ FELÁK, S KTERÝM JE VŽDY NEUVĚŘITELNÁ SRANDA, TRÁVÍ VĚTŠINU ZIMY VE SVÝM OBLÍBENÝM RESORTU WEEDKOVICE, PŘIČEMŽ LETOS NA JAŘE SE NA PÁR MĚSÍCŮ PŘESTĚHOVAL NA DACHSTEIN, A PRÁVĚ TAM JSME SE ZA NÍM VYPRAVILI S FOŤÁKEM. text: Radek, foto: Peter Mercell
1
fs do válenda ss bs out na downbedně
Fotky v rozhovoru jsou z ježdění na Dachu, o co tam šlo? S felákama, třeba se Štěpánem Rokosem, jsem si tam střihnul květen, červen, červenec. Vychytal jsem tam místo na baráku u Jetela v Ramsau, jezděj k němu dobrý lidi, pohoda. Dávali jsme si každodenní chill. Ráno vstaneš, ovesná kaše k snídani, pak snowboarding, oběd, odpoledne skateboarding, koupačka a večer
ohně. Tak jsem zavolal Peťovi, jestli by za mnou nepřijel a neudělal nějaký fotky. To se nakonec povedlo, začli jsme fotit hned od rána a kolem poledního mi Peťo povídá, že má pro mě dobrou a špatnou zprávu. Tak mě zajímala jako první ta zlá a Peťo na to: „Musím odjet zpátky do Prahy!“ Hmm, a co je teda ta dobrá zpráva? No a on na to: „Že už to máme nafocený.“ Takže během několika hodin hotovo, haha.
na dobrý partě. Jak je dobrá parta, tak je to všude dobrý. Pro mě to platí s lidma jako Štěpán Rokos, Tomáš Císař a všema ostatníma felákama. Co ty a závody? Já neskáču, já jsem jenom čistej šreďák a teď těch závodů pro mě moc není. Dřív toho bylo víc, jezdil jsem Volcom Peanut Butter Rail Jam a různých jib kontesty. Teď je akorát tak českej pohár, a to jde úplně
Ty seš mistr ČR v triku Válendo... Haha, no řiká se to. Asi před třema rokama bylo válendo, jinak řečeno layback, celkem v módě. Jezdil to každej na bednách, mně se to taky líbilo a pak jsem viděl na videu Magoona z Bearu, který to dělá na streetech. Tak mě napadlo to taky vyzkoušet na různejch překážkách, ve finále se z toho stal můj oblíbenej trik a pokoušim se o něj i tam, kde to nejde. Tvoje výbava? Jak to máš seštělovaný a proč? Jezdim na Capita snowboards, deska Horrorscope 143, největší shred všech shredů. Úhly mám nějakých +6 -6, a to proto, že si tak připadám jak na skejtu, prostě mi s tím jdou dobře triky a baví mě to. Hodně lidí třeba jezdí +15 -15, což já měl jeden čas taky, ale přešel jsem na menší vytočení nohou, víc mně to vyhovuje. Nejoblíbenější resort? Teďka je to pro mě určitě Dachstein, tam to bylo nejvíc, a pak jsou jasný Vítkovice a Špindl. V zimě bysme se měli podívat do Ameriky, na Bear, a tam se to určitě stane mým top střediskem. Všechno ale záleží
mimo mě. Ale stejně žádný extra výsledky v závodech nemám, před pár lety jsem vyhrál nějakej Jägermeister závod v Herlíkovicích. To si ale musel bejt super spokojenej s věcnou cenou... Tak jako byla sranda, ale to jsem byl ještě takovej mlaďounkej... Avšak divokej, haha. No a ještě si vzpomínám, že když byl Peanut Butter v Praze na Letný, tak jsem skončil druhej. Pak jsem vyhrál ještě nějaký best triky, ale nic velkýho. Letos v zimě prej bude sníh i ve městech. Chystáš něco? Chtěl bych samozřejmě dát nějaký streety, mám už to naplánovaný a doufám, že to klapne. Do půlky ledna budu jezdit podle toho, kde bude jakej sníh, třeba teď už asi na Monínci, kde sem koukal, že už se to dá, no a samozřejmě ve Vítkách, až tam napadne. Potom odlítám na dva měsíce na Bear do Kalifornie, kam se chystáme s partou Štěpán Rokos, Aleš Tomsa, freeskier Petrásek a Mišulin z Jeseníků. Už aby to bylo!
2
2/ nobektel na escobaru aka cartman miluje tenhle trik
59
BEAR MOUNTAIN AMERIKA NENI ZADARMO! A TÍM NEMYSLÍME JENOM PENÍZE. PROSTĚ KDO SE CHCE SE SNOWBOARDEM VYDAT ZA VELIKOU LOUŽI, TEN SI NA TOM MUSÍ MÁKNOUT, A KROMĚ VŠEHO JINÝHO TŘEBA I NAPSAT NĚJAKÝ ČLÁNEK. PRÁVĚ JAKO ZOLO STRČUL’A TADY A TEĎ. ENJOY. text: Zolo Strčul’a, foto: Mišo „Sakso“ Stiksa
Ahoj čtenáři, před nějakou dobou jsem se vrátil ze slunečního ráje, z Bear Mountain v Kalifornii, a teď vám o tom něco řeknu. Nad výletem do USA jsme s Kubou Brziakem přemýšleli už loni, ale vyšlo to až letos v únoru, a to rovnou na dva měsíce! Ač se to nebude zdát, tak plánování a přípravy nám opravdu nezabraly moc času. Stačilo po netu objednat ubytko, koupit sezonku, booknout letenku, pojistit se a zařídit si elektronické vízum do Států. Dokonce se pak podařilo sehnat i sponzory, a díky tomu s námi vyrazil fotograf a kameraman Sakso.
To už je ale prvního února a vyrážíme v osm ráno z Vídně a za nějakých čtrnáct hodin jsme ve tři odpoledne v LA. Časový posun s námi na pár dní zamával, stejně jako fakt, že náš dřevěný domeček s názvem Bacon Paradise nebyl vytopený. Zas tolik nám to ale nevadilo, do střediska jsme to měli 15 minut pěšky a šišky z okolních stromů fungovaly jako dobré palivo, protože jsou asi tak dvakrát větší než ty naše slovenské, a navíc dlouho hoří. Když jsme se poprvé dostali do parku, lehce nám padla brada. Sluníčko svítilo, stačilo být v mikině, a všude,
frontside boardslide na doublekink donkey railu udělal zolo za pokřiku ostatních riderů, kteří pozorují celý park cestou nahoru na lanovce, a vytváří tak skvělou atmosféru pro ježdění
61
1
quarter pipe není v čechách ani na slovensku zrovna moc rozšířená překážka, o to víc na něm zola bavilo v bearu jezdit. pro čtenáře boardu si nachystal tenhle tailgrab to fakie
kam se člověk podíval, stála bedna, rail či skok. Údiv se změnil v permanentní úsměv, který nám pak vydržel po celou dobu pobytu. Hned jsme prozkoumali všechny lanovky a sjezdovky resortu, abychom se ujistili, že navždy zůstaneme na té s číslem 9, kde právě stojí snowpark. Protože jsme neměli auto, chodili jsme pěšky, ale aspoň jsme se po ránu rozcvičili. Po pár dnech nás napadlo, že bychom mohli i stopovat, což se ukázalo jako dobrej nápad. Lidi nám vždy ochotně zastavili a vždy jsme se dozvěděli něco zajímavého nebo si vyslechli nějaký příběh. A největší překvapení bylo, že Amíci vůbec nechápali, jak dokážeme fungovat bez auta. Program našeho pobytu naběhl do pravidelných kolejí, vždy jsme tři dny jezdili a pak si dali den na oddych,
zajímá, o snowboardingu v Kalifornii. Sníh se choval podobně jak u nás na jaře. Když si člověk chtěl zajezdit na ledu, mohl si přivstat a dát si zmrzlé sjezdovky. To nebyl náš cíl, a tak jsme chodili po jedenácté do snowparku. Slunce už se opřelo do svahů, všechno rychle měklo, a proto nebyl problém udělat i bs 9 na držku. Skoky byly kvalitně postavené, a hlavně jich tu stálo spousty, stejně jako railů a beden, kterých jsem napočítal padesát, ale dalších sto jsem viděl uskladněných na kraji sjezdovky. Po příchodu do parku jsme si dali rozcvičku, pár jízd a pak jsme buď vytáhli kameru a začali točit, nebo se jen tak vozili a užívali si možností, které park nabízel. V hlavě se mi rodila spousta triků, které jsem chtěl vrátit na video. Na skocích to byly pětky do všech stran, pětky proto, že jsem se skákání nikdy moc
bych se třeba někdy nemoh přidat. Vůbec s tím neměl problém, takže ještě ten samý den mi natočil pár triků. Nakonec jsem ho během pobytu v Bearu ještě několikrát na kopci potkal s kamerou a celkem se pak dvakrát objevil v Sunday editech. A nějaký hodnocení na závěr? Do Bearu jsem se vydal proto, že mě snowboarding opravdu bavil a chtěl jsem se posunout jezdecky. Po návratu mě to baví ještě víc! Pomohlo to nejen mému ježdění, ale i dost zásadně obohatilo mojí zásobu triků, můžu se teď pochlubit třeba bs hardway 180 na rouru a ss bs 360 pretzel. Přivezl jsem si neskutečně mnoho zážitků a co je nejdůležitější, mám teď o hodně víc kámošů. Ač se mi na Bear Mountain od sluníčka věčně připaluje a loupe nos, za rok se do tohodle ráje chci opět vrátit! A vám návštěvu doporučuju též.
2
který já využíval na plnění úkolů do školy. Každý den po ježdění jsme na chvíli poseděli na terásce v resortu, kam svítilo sluníčko, a kde se proto scházelo spousta lidí. Je neuvěřitelný, koho všeho jsme tam potkali a jaká tam panovala skvělá atmosféra. Asi po dvou týdnech jsme si pučili auto a vyrazili na víkendový trip do LA, za kámoši ze Slovenska. Navštívili jsme chodník slávy, kde bylo narváno lidma, došli jsme si k nápisu Hollywood, odkud je výhled na celé město. Následně jsme se přemístili na Santa Monica pláž se slavným molem, kde jsme si užili kýčovitý západ sluníčka do moře. Druhý den jsme celý věnovali pobytu na Venice beach, mrkli se do místního skateparku, zásadního historického místa pro rozvoj prkna s kolečky. Jezdilo tam celkem dost lidí, stejně tak jako na vlnách ve vodě, ale protože foukal studený vítr, tak my si jen namočili prsty na nohou. Pojďme si ale povídat o tom, co nás všechny nejvíc 63
nevěnoval, doma to totiž vždycky skončilo nějakým zraněním. Tady však bylo všechno jinak, skoky stále měkké, perfektně upravené, prostě připravené na progres. Co se railů týče, měli tu veškerý tvary, do céček až po doublekinky do zatáčky. Když se mě ale zeptáte, na mojí nejoblíbenější věc v parku, tak musím říct – slunce. Dotvářelo totiž tu skvělou atmosféru. Ježdění na Bearu pro mě bylo splněným snem a určitě stálo za ty dvanáctihodinovky v práci přes léto. A když už jsme u těch splněných snů, musím se ještě s jedním pochlubit. Místní resort možná znáte i z editů Sunday in the Park. No a jak jsme jednou ráno s Kubkem stopovali, zastavil nám Kyle Schafer, shodou okolností člověk, který má letos natáčení těchto editů na starosti. V parku vždycky točil obklopenej velkou skupinou lidí, takže se za ním vydat, by byl problém, ale takhle v autě se s ním dalo seznámit úplně v klidu. Zeptal jsem se ho, jak natáčení editů funguje, a jestli
3
2/ největší skok v parku měl v březnu table kolem 10 metrů a nekonečný dopad. pro fotku tweekujícího zola se fotograf musel vyškrábat na protilehlý kopec a dobře udělal 3/ vylepšený beerpong s němci
Na této stránce vždy odkrýváme roušku tajemství, o čem že to bude příští vydání... Jenže, v týhle chvíli to nevíme ani my. Vše záleží na tom, jaká zima přijde. No, ve svý podstatě jsou jen dvě možnosti. Pokud vyjdou zaručené informace TV Nova, bude to zima krutá, studená, tisíciletá, všude moře sněhu a na něm partičky pod dohledem našich fotografů zabijou nejeden street spot. A pokud to nevyjde, tak štěstí pudem naproti, stejně jako Maťo Nedorolík se svým tweakedem v Banské Bystrici, který mu zvěčnil Peťo Mercell. Výsledkem naší práce by měl bejt časák plný kvalitního česko-slovenského snowboardingu, osolený špetkou skateboardingu.
VIDÍME SE 1. ÚNORA,
KDY VYCHÁZÍ
BOARD #162 (foto: Peter Mercell)
64
LAST TRICK
for a wider world @blackeyeczsk
objektivnamobil.cz nejen širokoúhlé objektivy na telefony
#blackeyeczsk black-eye.cz