Issuu

MESIÁŠŮV POČÁTEK (1:1–4:11)

Mesiášův rodokmen

Kniha rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova:

2 Abraham zplodil Izáka, Izák zplodil Jákoba, Jákob zplodil Judu a jeho bratry,

3 Juda zplodil Perese a Zeracha z Támar, Peres zplodil Checrona, Checron zplodil Rama,

4 Ram zplodil Aminadaba, Aminadab zplodil Nachšona, Nachšon zplodil Salmona,

5 Salmon zplodil Boáze z Rachab, Boáz zplodil Obéda z Rút, Obéd zplodil Jišaje,

6 Jišaj pak zplodil krále Davida.

David zplodil Šalomouna z manželky Uriášovy,

7 Šalomoun zplodil Rechoboáma, Rechoboám zplodil Abiáše, Abiáš zplodil Asu,

8 Asa zplodil Jošafata, Jošafat zplodil Jehorama, Jehoram zplodil Uziáše,

9 Uziáš zplodil Jotama, Jotam zplodil Achaze, Achaz zplodil Ezechiáše,

1:1–17 Doložením Ježíšova původu Matouš zasazuje jeho příběh do biblických dějin Izraele a představuje ho jako mesiášského dědice Abrahamova požehnání a Davidova nároku na královský trůn. Pečlivě strukturovaný rodokmen (3×14 pokolení) přitom vedle slavných předků nečekaně zahrnuje i několik žen – navíc spojených s problematickými příběhy – čímž naznačuje nový a překvapivý charakter Božího jednání v Kristu. 1:1 Kniha rodu: První slova evangelia (řec. biblos geneseós) vědomě odkazují na knihu Genesis, zvláště na Gn 5:1 („kniha rodopisu“, hebr. sefer toledot), a vyznačují tak nový počátek v dějinách Božího jednání ve světě (viz Úvod ke Genesis, „Shrnutí“, s. xx). • Ježíše: Řec. Iésoús, přepis hebr. Jehošua/Ješua („Hospodin zachraňuje“); oblíbené židovské jméno odkazující na Mojžíšova nástupce a vůdce Izraele (viz Nu 13:16; Joz 1:1; sr. Ag 1:1; Sk 13:6; Ko 4:11; též pozn. u Mt 27:16). • Krista, syna Davidova, syna Abrahamova: Tyto tři tituly se v Ježíšově rodokmenu zopakují v obráceném pořadí (tzv. chiasmus); Kristus (řec. Christós) je překlad hebr. termínu Mesiáš (Mašiach, „Pomazaný“ – viz článek u 16:13–20); označení syn Davidův představuje Ježíše jako zaslíbeného krále (12:23; 22:42–45; sr. 2S 7:12–16); titul syn Abrahamův připomíná Boží zaslíbení pro Izrael a všechny národy (viz Gn 12:3; Mt 28:18–20).

1:2 Izáka … Jákoba … Judu a jeho bratry: Viz vyprávění o praotcích v Gn 12–36.

1:3 Támar: Viz Gn 38. Ve starověku se původ běžně sledoval po mužské linii. Matouš však v rodokmenu uvádí

1:1–17

//L 3:23–38

1:1

Gn 22:18

2S 7:12–14

1Le 17:11–14

Ž 89:4-5; 132:11

Iz 9:6; 11:1

Mt 22:42

J 7:42

Ř 1:3

Ga 3:16

Zj 22:16

1:2

Gn 21:3,12; 25:26; 29:35

1Le 1:34

1:3

Gn 38:29–30

Rt 4:12,18–19

1Le 2:4–5,9

1:4–5

Rt 4:13,17–22

1Le 2:10–12,15

Žd 11:31

1:6

Rt 4:17,22

2S 12:24

1Le 2:13–15

1:7–10 1Le 3:10–14

hned pět žen – z nichž některé byly cizinky a některé měly z hlediska tradiční morálky pochybnou reputaci. Ježíšův rodokmen tedy zahrnuje muže i ženy, Izraelce i pohany, hrdiny víry i postavy na okraji společnosti – a předjímá tak univerzální dosah spásy. • Ram: V řec. textu Aram, viz však 1Le 2:9–10.

1:5 Rachab: Kanaánská nevěstka, která ukryla izraelské zvědy v Jerichu (viz Joz 2; Žd 11:31; Jk 2:25). • Rút: Moábka, která se připojila k Izraeli a stala se prababičkou krále Davida (viz Rt 1:15–17; 4:13–22; sr. Dt 23:4).

1:6 z manželky Uriášovy: Tj. z Batšeby, s níž měl král David tragický nemanželský poměr (viz 2S 11–12; sr. Ž 51:2).

1:7–8 Asa: Některé řec. rukopisy uvádějí Asaf; nejde však o stejnojmenného žalmistu (viz Ž 50; 73–83), ale o variantu jména judského krále Asy (1Kr 15:9–24; 1Le 3:10). Matouš v této pasáži (1:6b–11) patrně čerpá z Davidova rodokmenu v 1Le 3:10–14. Oba seznamy zahrnují jména zbožných králů vedle těch morálně a duchovně zkažených.

1:8 Jehoram: Řec. text uvádí variantu Joram, míněn je ovšem judský král Jehoram (1Kr 22:51; 1Le 3:11), nikoli jeho izraelský jmenovec Joram (2Kr 3:1). • zplodil [tj. byl předkem] Uziáše: Výraz zde zahrnuje několik generací potomků (2Le 21:1–26:1), podobně jako u Jošiáše (1:11) a Šealtiela (1:12). Rodokmen vynechává Achaziáše, Joaše a Amaciáše (2Kr 8:24; 1Le 3:11; 2Le 22:1,11; 24:27), snad kvůli jejich spojení s bezbožným Achabem a Jezábel (viz 1Kr 16:29–33).

1:11

2Kr 24:14–16

1Le 3:15–16

Jr 27:20

Da 1:1–2

1:12

1Le 3:17,19

Ez 3:2

1:16

Mt 27:17,22

L 2:11

1:18–25

//L 2:1–7

1:18

L 1:27,35

Ga 4:4

1:19

Dt 24:1

1:20

L 1:35

10 Ezechiáš zplodil Menašeho, Menaše zplodil Amona, Amon zplodil Jošiáše,

11 Jošiáš zplodil Jekoniáše a jeho bratry a pak přišlo babylonské zajetí.

12 Po odvlečení do Babylonu Jekoniáš zplodil Šealtiela, Šealtiel zplodil Zerubábela,

13 Zerubábel zplodil Abihuda, Abihud zplodil Eliakima, Eliakim zplodil Azora,

14 Azor zplodil Sádoka, Sádok zplodil Achima, Achim zplodil Eliuda,

15 Eliud zplodil Eleazara, Eleazar zplodil Matana, Matan zplodil Jákoba

16 a Jákob zplodil Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš zvaný Kristus.

17Celkem tedy bylo čtrnáct pokolení od Abrahama po Davida, čtrnáct pokolení od Davida po babylonské zajetí a čtrnáct pokolení od babylonského zajetí po Krista.

Bůh je s námi

18Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Marie byla zasnoubena Josefovi, ale předtím, než se vzali, se ukázalo, že je těhotná z Ducha svatého.

19Její muž Josef byl spravedlivý, a protože ji nechtěl veřejně zostudit, rozhodl se, že se s ní rozejde v tichosti. 20Když však o tom přemýšlel, hle, ve snu se

1:10 Amon: Některé řec. rukopisy uvádějí Amos, nejde však o stejnojmenného proroka, ale o variantu jména judského krále (viz 2Kr 21:19–26; 1Le 3:14).

1:11 zplodil: Viz pozn. u 1:8. Jošiáš nebyl otcem, ale dědem Jekoniáše; řec. text uvádí variantu Joakin (2Kr 24:8–17; 1Le 3:16).

1:12 Šealtiel … Zerubábela: viz 1Le 3:17; Ezd 3:8; 5:2; Neh 12:1.

1:13–16 Zatímco v předchozí části Matouš zjevně čerpal ze SZ, zdroje jeho genealogických údajů z poexilního období neznáme. Snad čerpal z ústní tradice nebo z nedochovaných rodových záznamů. 1:16 Ježíšův rodokmen je tu veden po linii Josefa, muže Marie; sr. Lukášovu verzi (viz pozn. u L 3:23–28). • se narodil: Matouš náhle přechází od standardní formule „zplodil“ (egennésen) k tvaru „narodil se“ (egennéthé), čímž odlišuje Ježíšovo narození od předchozích generací. Zároveň se tak vyhýbá uvedení Josefa jako Ježíšova biologického otce. Právní legitimita davidovského původu tím ovšem není dotčena (viz 1:20,24; L 2:4–5). • zvaný Kristus: Nebo označovaný za Mesiáše (viz pozn. u 1:1).

1:17 Matouš rozděluje rodokmen na tři části, z nichž každá čítá čtrnáct pokolení. Seznam obsahuje pouze 41 jmen, nikoli potřebných 42 – David je však jako ústřední postava rodokmenu zmíněn dvakrát, a je tak započítán v první i druhé skupině Ježíšových předků. Matouš patrně odkazuje i na hebrejskou gematrii (záměnu písmen za číslice); číselná hodnota slova David je totiž čtrnáct. Zdůrazněním násobků symbolického čísla sedm Matouš

ukazuje na dokonalost Ježíšova původu (viz článek „Číselná symbolika u Zj 4:4, s. xx) a „plnost času“ jeho příchodu (sr. Ga 4:4). • po Krista: Mesiášský titul zaznívá již potřetí (sr. 1:1,16) a celý rodokmen uzavírá.

1:18–25 Na rodokmen navazuje vyprávění o Ježíšově narození z perspektivy jeho adoptivního otce Josefa. Rozvíjí téma Ježíšova mimořádného původu, identity a legitimity v rámci Davidova rodu a představuje jeho příchod na svět jako naplnění prorockého zaslíbení. 1:18 byla zasnoubena: V judaismu představovalo zasnoubení trvalý závazek (viz Oz 2:21–22; 2K 11:2), který bylo možné zrušit pouze právním aktem. Snoubenci proto byli považováni za manželský pár ještě před svatbou a intimním soužitím (viz 1:20). • těhotná z Ducha svatého: Autorská glosa oznamuje čtenáři původ těhotenství dříve, než je odhalen samotným postavám vyprávění (viz 1:19–20).

1:19 byl spravedlivý: Technický termín (hebr. cadik) pro člověka věrného Tóře a žijícího podle Božího řádu (viz 10:41; 13:17; 23:35; sr. Gn 6:9; Ez 18:5–9; L 1:6). Josefova „spravedlnost“ se zde projevuje v napětí mezi požadavkem Zákona (viz Dt 22:23–27; sr. Nu 5:11–31) a milosrdným ohledem na Marii, kterou nechtěl veřejně zostudit (sr. J 8:1–11). • rozejde v tichosti: Tj. zruší snubní svazek bez veřejného obvinění a soudu (což rabínské předpisy umožňovaly, viz Mišna Sota 1:1–5).

1:20 Hospodinův anděl: Tradiční biblické označení Božího posla, který oznamuje Boží vůli a výklad událostí (viz zejm. Gn 16:7–11; sr. 22:11; 31:11; 1Kr 19:5–7). • ve snu: Sr.

mu ukázal Hospodinův anděl a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se vzít si Marii za manželku, neboť to, co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. 21Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on zachrání svůj lid od jejich hříchů.“

22To vše se stalo, aby se naplnilo, co Hospodin řekl ústy proroka: 23„Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,“ což se překládá: Bůh je s námi.

24Když se Josef probudil, zachoval se, jak mu přikázal Hospodinův anděl, a vzal si Marii za manželku. 25Nespal s ní ale až do doby, kdy porodila syna, jemuž dal jméno Ježíš.

Ježíšův rodokmen (1:1–17)

Gn 12:1–3; Rt 4:18–22; 2S 7:12–16; 1Le 3; L 3:23–38

1:21

L 1:31; 2:11,21

Sk 5:31; 13:23

Žd 7:25

1:23

Iz 7:14; 8:8,10

J 1:14

1Tm 3:16

1:25

L 1:31

S Ježíšovým rodokmenem se setkáváme v evangeliích podle Matouše a podle Lukáše (1:1–17; L 3:23–38). Výčty jmen Ježíšových předků od Davida po Josefa se ovšem v obou seznamech liší. Zatímco Matouš sleduje rodovou linii Davidova syna Šalomouna, Lukáš se zaměřuje na rod jiného Davidova syna, Nátana (sr. 2S 5:13–14; 1Le 3:4–5). Jedním z možných vysvětlení je, že Matouš zaznamenává rodokmen Josefův, zatímco Lukáš, ačkoli také uvádí jméno Ježíšova zákonného otce Josefa, ve skutečnosti sleduje rodokmen Mariin (viz pozn. u L 3:23).

Josephus Flavius (Můj život 1) potvrzuje, že Židé si vedli poměrně přesné rodokmeny. Ty byly velmi důležité, protože ve starozákonních dobách, stejně jako v pozdějším judaismu, se pozemková práva dělila mezi členy rodiny a některé úřady, jako např. kněžský nebo královský, se dědily z otce na syna. Rodokmeny někdy kromě rodinných vazeb a chronologických údajů nastiňovaly také náboženské nebo politické spojitosti mezi minulostí a současností (viz 1Le 1–9). Tyto seznamy byly většinou výběrové, tzn., že neuváděly jména všech členů rodu, ale jen ta, která z nějakého důvodu stála za zmínku. Matoušovým specifickým záměrem bylo představit Ježíše jako syna Davidova, a tedy legitimního krále Izraele. Matouš navíc rodokmen vědomě uspořádal do tří skupin po čtrnácti generacích (viz pozn. u 1:17), čímž literárně podtrhuje Davidovu ústřední roli v dějinách Izraele a Boží prozřetelnost v přípravě Mesiášova příchodu. Zatímco u Matouše se Ježíšův rodokmen odvíjí od Abrahama, praotce židovského národa, Lukášův výčet (L 3:23–38) jde naopak proti proudu času zpět až k Adamovi. To odpovídá Lukášovu důrazu na Ježíše jako člověka a Spasitele celého lidstva.

Pozoruhodné je, že Matouš uvádí v Ježíšově rodokmenu pět žen (Támar, Rachab, Rút, Batšeba, Marie). Jejich příběhy byly z pohledu tradiční morálky krajně neobvyklé až kontroverzní a některé z nich byly dokonce pohanky. Matouš tím dává najevo, že Bůh ve své milosti zahrnuje do dějin spásy všechny: muže, ženy, Židy, pohany, lidi vysokého i nízkého postavení (sr. Ga 3:28).

Ježíšův rodokmen nedokazuje, že je Mesiáš, ale otevírá tuto možnost. Jeho identita jakožto Mesiáše bude potvrzena později (např. 11:2–6). Jeho rodokmen naznačuje, že Bůh prozřetelně vedl dějiny až k jejich vyvrcholení v Kristu. Ježíš je tu představen jako Mesiáš očekávaný ve SZ, jako Spasitel světa a jako král, který nastupuje na trůn po svém předku Davidovi (viz 2S 7:16). Je to Abrahamův dědic, který konečně a univerzálně naplňuje zaslíbení daná Abrahamovi (Gn 12:1–3).

2:12,13,19,22. • počato… z Ducha svatého: Viz 1:18; sr. L 1:35. Boží Duch je v Bibli původcem a dárcem života (viz Gn 1:2; Ez 37:1–14; J 3:5–8).

1:21 Ježíš … zachrání: Hebr. jméno Ješua („Hospodin zachraňuje“, viz pozn. u 1:1) zde vystihuje jeho poslání.

• svůj lid: Míněn je izraelský národ (viz 2:6; L 1:54–55), ale i nový Mesiášův lid – církev ze Židů i pohanů (viz 4:15–16; 16:18; 28:18–20). 1:22–23 aby se naplnilo: První výskyt Matoušovy typické formule, kterou propojuje Ježíšův příběh s Písmem a vykládá jej jako uskutečnění Božího záměru (sr. 2:15,17,23; 4:14; 8:17; 12:17; 13:35; 21:4; 26:54,56; 27:9). • Hle, panna počne… Immanuel: Citace Iz 7:14

podle Septuaginty, kde se víceznačný hebr. termín ‘alma („dívka, mladice“) překládá konkrétnějším řec. výrazem parthenos („panna“). • Bůh je s námi: Zásadní prohlášení tvoří spolu s 28:20 rámec celého evangelia. 1:25 nespal s ní: Dosl. nepoznával ji (tj. intimně; viz pozn. u Gn 4:1). Josefova zdrženlivost během Mariina těhotenství zde odpovídá židovské právní praxi a jeho osobní „spravedlnosti“ (viz 1:19). V situaci podezření z nevěry byla žena svému manželovi dočasně zakázána, dokud se nevyjasní její nevina (viz Mišna Sota 1:1–5).

• jemuž dal jméno: Pojmenováním dítěte jej Josef formálně přijal za vlastního právoplatného potomka (sr. 1:21; L 2:21).

2:1

L 1:5; 2:4–7

2:2

Nu 24:17

Jr 23:5

Mt 2:9

Zj 22:16

2:4

L 2:11

2:5

J 7:42

L 1:5

Mudrcové z Východu

2Ježíš se narodil v judském Betlémě za dnů krále Heroda. Tehdy do Jeruzaléma přišli mudrcové z Východu. 2„Kde je ten narozený židovský král?“ ptali se. „Spatřili jsme na Východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“

3Když se to doslechl král Herodes, velmi se rozrušil a celý Jeruzalém s ním.

4Svolal všechny vrchní kněze a učitele lidu a ptal se jich, kde se má narodit Mesiáš.

5„V judském Betlémě,“ odpověděli mu. „Neboť tak je psáno skrze proroka:

Herodes Veliký (2:1–20)

V době Ježíšova narození (2:1; L 1:5) vládl z pověření Říma jako „král Židů“ (37–4 př. n. l.)

Herodes Veliký – schopný vojevůdce, obratný politik a krutý tyran. Pocházel z Idumeje (biblický Edom), z rodiny se silnými vazbami na Řím. K moci se dostal díky přízni římského Senátu a na trůnu se udržel tvrdým potlačováním svých odpůrců.

Titul „Veliký“ získal především díky svým velkolepým stavebním projektům. V r. 20/19 př. n. l. zahájil rozsáhlou rekonstrukci jeruzalémského chrámu, který se tak stal jednou z nejhonosnějších staveb starověkého světa (viz Josephus Flavius, Židovské starožitnosti 15.8.1). Vybudoval mj. pobřežní město Caesarea Maritima, sídlo římské správy a obchodní centrum celé oblasti.

Herodes proslul také brutálním zacházením s těmi, kdo mu odporovali, nebo kterými se cítil ohrožen, včetně jeho nejužší rodiny. Dal zavraždit dvě své manželky a tři syny, které podezíral ze spiknutí.

Císař Augustus údajně poznamenal, že by byl raději „Herodovým vepřem než synem“ (viz pozn. u 2:16). Když se dozvěděl o narození nového „židovského krále“ v Betlémě, chtěl tedy zabít i jeho. Protože ale nevěděl, které dítě to přesně je, nechal ve své krutosti a paranoii povraždit všechny betlémské chlapce mladší dvou let.

Ačkoli Herodes od Římanů získal titul „král Židů“, většina židovského národa ho jako legitimního panovníka nepřijala, neboť nepocházel z Davidova rodu a etnicky nebyl ani Žid, ale Idumejec (chápaný jako potomek Ezauův, viz Gn 36:1). Přestože patřil k nejvýznamnějším vládcům své doby a výrazně ovlivnil podobu Judeje, Nový zákon se o něm zmiňuje jen okrajově (Mt 2; L 1:5). Evangelisté jej představují nikoli jako hybatele dějin, ale jako epizodní postavu v příběhu skutečného krále, Ježíše.

2:1–12 Vyprávění o mudrcích z Východu zdůrazňuje univerzální dosah Ježíšova příchodu a kontrast mezi pohanským přijetím Mesiáše a odmítnutím ze strany jeruzalémských autorit. Mudrcové rozpoznávají Boží jednání skrze znamení na obloze; vzhledem k početné židovské diaspoře v Babylonii ovšem mohli mít také povědomí o starozákonních očekáváních Mesiáše (sr. Nu 24:17). 2:1 v judském Betlémě: V městečku asi 10 km jižně od Jeruzaléma leží počátky Davidova rodu (viz Rt 1:1,19; 2:4; 4:13–22) a právě zde byl David pomazán za krále (1S 16:1–13). Ježíšovo narození v Betlémě tak ukotvuje jeho davidovský původ nejen genealogicky (viz 1:1–17), ale i geograficky (sr. J 7:42). • za krále Heroda: Herodes I., zvaný Veliký, původem Idumejec, byl římským Senátem ustanoven za „krále Židů“, tj. vladařem Judeje, Galileje a Samaří. Jeho vládu (37–4 př. n. l.) charakterizovala neochvějná loajalita vůči Římu, rozsáhlé stavitelské projekty (včetně přestavby jeruzalémského chrámu) a zároveň paranoidní podezíravost a nemilosrdné vraždění členů vlastní rodiny (viz Josephus Flavius, Židovské starožitnosti 15.7.1–5). • mudrcové: Řec. magoi, tj. dvorní astrologové a učenci (viz Da 1:20; 2:2,10,27).

• z Východu: Patrně z Mezopotámie (Babylonie/Persie). 2:2 hvězdu… na Východě: Nebo vycházející hvězdu. Formulace odpovídá astrologickému jazyku, vyprávění však pracuje s motivem Božího vedení, nikoli s popisem

běžného astronomického úkazu (viz 2:9). • poklonit: Řec. sloveso proskyneó (dosl. „posílat polibek“) označuje projev hluboké úcty a podřízenosti, zejm. vůči vladařské, duchovní či božské autoritě. Starověké orientální gesto zahrnovalo padnutí na tvář, líbání nohou, cípu pláště apod. (viz 2:8,11; 8:2; 9:18; 14:33; 15:25; 20:20; 28:9,17).

2:3 velmi se rozrušil: Nebo otřásl, vyděsil. Zpráva o narození „židovského krále“ (viz 2:2; sr. 27:29,37) představovala pro Heroda jako nežidovského panovníka dosazeného Římem přímou hrozbu (viz pozn. u 2:1). • celý Jeruzalém s ním: Jeruzalémské elity se mohly obávat nejen Herodovy násilné reakce (viz 2:16), ale zejména ztráty vlastního mocenského postavení (sr. 21:10).

2:4 vrchní kněze: Kněžská aristokracie pověřená řízením chrámového provozu (viz Neh 12:12; Jr 20:1–2) časem získala i značný veřejný vliv (viz 21:45–46; 26:3,14,47,59; 27:1–6,12,20,62; 28:11). • učitele lidu: Znalci a vykladači Tóry, kteří měli autoritu v právních i náboženských otázkách (viz 7:29; 9:3; 12:38; 15:1–2; 21:23; sr. Ezd 7:6; Neh 8:1–8); v Mt vystupují často po boku vrchních kněží jako zástupci zkorumpované náboženské elity v opozici vůči Ježíši (viz 16:21; 21:15; 23:2–36; 27:41). 2:5–6 v judském Betlémě: Viz pozn. u 2:1. • Ty však…: Citace z Mi 5:1,3. • Panovník, Pastýř…: Citace z 2S 5:2. „Pastýř“ byl ve starověku běžný titul vladařů a vůdců odpovědných za svěřený lid. Biblickým archetypem

6 ,Ty však, Betléme v judské zemi, nejsi z judských knížat vůbec nejmenší, vždyť právě z tebe vzejde Panovník, Pastýř pro Izrael, můj lid.‘“

7Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a vyptával se jich, kdy přesně se jim ta hvězda ukázala. 8Potom je poslal do Betléma se slovy: „Jděte a pečlivě to dítě vypátrejte. Jakmile je najdete, oznamte mi to, abych se mu mohl jít poklonit i já.“

9Jakmile vyslechli krále, vyrazili na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, je předcházela, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. 10Když tu hvězdu spatřili, zmocnila se jich nesmírná radost. 11Vešli do domu, a když tam uviděli dítě s jeho matkou Marií, padli na kolena a klaněli se mu. Otevřeli své poklady a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. 12Když potom od Boha dostali ve snu pokyn, aby se nevraceli k Herodovi, vrátili se do své země jinudy.

Útěk do Egypta

13A hle, po jejich odjezdu se Josefovi ve snu ukázal Hospodinův anděl a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti nepovím. Herodes totiž bude to dítě hledat, aby ho zabil.“

2:6

Mi 5:1

Mt 9:36

2:9

Mt 2:2

2:11

Ž 72:10

Iz 60:6

2:12

Mt 2:22

2:13

Mt 1:20; 2:19

Herodes Veliký manželka manželka manželka manželka manželka Doris Mariamné I. Mariamné II Malthaké Kleopatra manželka Jeruzalémská Antipatros Alexandr Aristobulos Bereniké

Agrippa I.

Herodes manželka manžel Herodes manželka manžel z Chalkis Bereniké Agrippa II Drusilla Felix Filip Herodias Antipas Archelaos manželka manžel Aristobulos Salome tetrarcha Filip

 Herodův rod (2:1–20). Tučně zvýrazněná jména označují osoby jmenované v Novém zákoně. • HERODES VELIKÝ: Viz článek na s. xx. • HERODES FILIP: viz Mk 6:17. • ARCHELAOS: Viz 2:22. • HERODES ANTIPAS: Viz článek na s. xx.

• TETRARCHA FILIP: Viz L 3:1; pozn. u Mk 8:22–26,27–28. • HERODES AGRIPPA I.: Viz článek na s. xx. • HERODIAS: Viz 14:3–11; Mk 6:17–29. • SALOME: Viz 14:6–8; Mk 6:22–28. • HERODES AGRIPPA II: Viz článek na s. xx.

• BERENIKÉ: Viz Sk 25:13,23; 26:30. • FELIX: Viz Sk 23:24 – 24:27. Pro další četbu k Herodově rodu viz Josephus Flavius, Židovské starožitnosti 17–18.

takového vůdce je král David, původně pastýř ovcí, pomazaný za „pastýře Izraele“ (viz 1S 16:11; 2S 7:8; Ž 78:70–72). Proroci později kritizovali izraelské vůdce jako bezohledné pastýře a vyhlíželi nového davidovského krále, skrze něhož se sám Hospodin ujme svého lidu (Iz 40:10–11; Jr 23:1–6; Ez 34; sr. Zj 7:17).

2:7 tajně: Řec. lathra („skrytě, neveřejně, potají“) se v NZ vyskytuje jen čtyřikrát, z toho dvakrát v úvodu Mt (zde a 1:19). Zatímco Josefovo jednání „v tichosti“ dokládá jeho milosrdenství a ohleduplnost, u Heroda je naopak známkou proradnosti.

2:9–10 hvězda … je předcházela: Mudrcové zřejmě neznali betlémské zaslíbení (viz 2:5–6); nejsou proto vedeni výkladem Písma, ale znovu nebeským znamením (viz 2:2).

• zmocnila se jich nesmírná radost: Dosl. zaradovali se nesmírně velikou radostí. Hromadění výrazů odpovídá semitskému vyjádření superlativu. Radost mudrců zde ostře kontrastuje s Herodovým zděšením (viz 2:3).

2:11 do domu: Scéna se odehrává po delší době od Ježíšova narození (viz 2:16); není tedy v rozporu s Lukášovým vyprávěním o chlévě a jeslích (L 2:4–7). • klaněli se mu: Viz pozn. u 2:2. Obraz pohanů klanících se židovskému Mesiáši předjímá zahrnutí všech národů do Božího království (sr. 8:10–12; 15:21–28; 28:18–20), zatímco židovští představitelé (vrchní kněží, starší lidu, znalci Písma, farizeové) jej opakovaně odmítají. • zlato, kadidlo a myrhu: Dary vyjadřují nejen královskou (viz Ž 72:10–17; Iz 60:6), ale i božskou poctu (viz Ex 30:34–37); zároveň mohly sehrát praktickou roli při následném útěku rodiny do Egypta. 2:13–23 Matouš vypráví příběh o Ježíšově dětství jako paralelu k dějinám Izraele. Skrze motivy smrtelného ohrožení, záchrany, vyhnanství a exodu z Egypta představuje Ježíše jako ztělesnění Božího lidu a pravého Božího syna. 2:13 ve snu … Hospodinův anděl: Viz 1:20.• uteč do Egypta: Tj. mimo dosah Herodovy moci; Egypt v SZ opakovaně slouží jako dočasné útočiště Božího lidu (viz