Archa Theatre Bimonthly — 01–02/2016

OBSAH

3 Úvodník

14 Pro

4 Události

16 O Ak

4 Archa.lab 5 Archa.školám

ROZHOV

5 OTÁZE

18 Da

19 O 6 Wim Wandekeybus 20 En 10 Jiří Havelka 22 En Vosto5 24 Hv 13 Markéta Stránská pr

ROZHOVOR

ROZHOVOR

ROZHOVOR

Vstupenky a informace: tel. pokladna +420 221 716 333, pondělí–pátek 10.00–18.00 hodin a vždy 2 hodiny před začátkem představení, e-mail: pokladna@divadloarcha.cz. Online prodej a rezervace vstupenek http://vstupenky.divadloarcha.cz/. Divadlo Archa na facebooku: www.facebook.com/divadloarcha.

2

DVOUMĚSÍČNÍK DIVADLA ARCHA / LEDEN–ÚNOR 2016

Vydává Divadlo Archa, o. p. s ., Na Poříčí 26, 110 00 Praha 1, archa@archatheatre.cz, www.archatheatre.cz Redakce Ondřej Hrab, Pavlína Svatoňová, Lukáš Jiřička, Zuzana Kamenická / Překlady Andre Swoboda, Anna Stejskalová, Lukáš Jiřička / Design Mikuláš Macháček – zetzetzet / Vychází v nákladu 13000 ks, první vydání leden 2016 / Tisk Indigoprint / Samostatně neprodejné

ÚVODNÍK

ogram

Ohlédnutí za kcentem

VOR

avid Boulter

EK PRO

Ondřej Štindl

nglish Program

nglish Summary

foto na obálce Nikolas Tušl

vězdy rogramu

3

ARCHA THEATRE BIMONTHLY / JANUARY–FEBRUARY 2016

Náš svět se velice rychle mění. Jistoty, které jsme měli před rokem, dávno odvál vítr událostí. Pravda, kterou jsme s přáteli společně hájili před měsícem, nás nyní rozděluje. Toho, čemu jsme se smáli včera, se dnes hrozíme. Ještě nedávno jsme měli pocit, že náš zdravý rozum je znakem většiny. Dnes se cítíme být menšinou. Jak se s tím vyrovnáme? Máme naději to změnit? Co bude dál? Projekt Kolonizace, který pro Divadlo Archa vytváří skupina Vosto5 v režii Jiřího Havelky, vychází z faktu, že zdroje pro náš život začínají být na naší planetě vyčerpány. Jednou z možností záchrany lidského druhu je hledání nových planet ve vesmíru, které budou mít podobné podmínky k životu jako Země. Archa se tak promění v kosmickou loď, ve které se všichni vydáme na utopickou cestu. Co když se setkáme s novou civilizací? Co když narazíme na neznámý druh života, který nepochopíme? I na to musíme být připraveni. Na své cestě vesmírem budeme zcela v rukou posádky Vosto5. Piloti kosmické lodi Archa k nám budou promlouvat jazykem československých komiksů šedesátých a sedmdesátých let, ve kterém se bezelstně snoubí naivita a utopie. Vosto5 nás s ironií, humorem a nadhledem bude navigovat až k měkkému přistání na cizí planetě, kde tvrdě narazíme na základní otázky našeho bytí. Otázky přežití v našem krutém světě, kde stále více bují nenávist spojená s chamtivostí, si klade inscenace Speak Low if You Speak Love vlámského souboru Ultima Vez. Choreograf Wim Vandekeybus si pro jeho název zvolil citát ze Shakespeara, který by se dal přeložit takto: Nekřič, když vyznáváš lásku. (Současní překladatelé Martin Hilský i Jiří Josek se ve svých překladech hry Mnoho povyku pro nic této větě vyhnuli.) Inscenace je naplněna hudbou Maura Pawlovského a zpěvem jihoafrické zpěvačky Tutu Puoane. Wim Vandekeybus neustává ve svém hledání nové lidské mentality, kterou hněte z emocí, výbušné energie a kontrolovaného chaosu. Co tedy bude dál? Umělci zde nejsou od toho, aby nacházeli odpovědi. Je důležité, aby kladli otázky. Jejich úkolem není předkládat řešení, ale přinášet naději. Pevně věřím, že program Divadla Archa pro první dva měsíce tohoto roku tuto naději přináší. Ondřej Hrab

archatheatre.cz

foto Vojta Brtnický

foto Petr Salaba

foto David Kumermann

. a h c r A škol ám

5

ARCHA THEATRE BIMONTHLY / JANUARY–FEBRUARY 2016

foto Danny Willems

Dokonalost je nudná

6

DVOUMĚSÍČNÍK DIVADLA ARCHA / LEDEN–ÚNOR 2016

DO KO NA LOST ROZHOVOR S WIMEM VANDEKEYBUSEM

ůžete popsat startovní bod své práce? M Připravíte si na začátku nějakou ideu, a tu předložíte hercům a tanečníkům? Ano, tímhle začínám, ale musím to mít hotové například při konkurzu pro tanečníky či herce. Jednou jsem si při konkurzu uvědomil, že chci jen herce, ne herečky. Šlo o inscenaci In Spite of Wishing and Wanting, která je celá o touze, ale já se náhle rozhodnul, že nepůjde o touhu mezi mužem a ženou, ale touhu obecně mužskou. Jiný případ bylo Mountains Made of Barking, v němž je protagonista slepý, což nebyl první projekt se slepým hrdinou. Tím byl Her Body Doesn’t Fit Her Soul. V Mountains Made of Barking byly důležitým motivem nejrůznější halucinace. Jeli jsme natáčet do Maroka a po natočení první scény jsem věděl, že chci kolem ní vystavět celý příběh. Bylo třeba důkladných příprav a času, věděl jsem, že půjde o příběh o všem, co patří k člověku. Chtěl jsem ukázat jeho nevinnou stránku i opravdu temnou povahu, podzemí i ráj. U inscenace Oedipus / bêt noir jsem studoval původní příběh a nemusel jsem toho přidávat moc. U Talk to the Demon jsem věděl, že chci vytvořit příběh o dítěti, které bude architektem, a chtěl jsem, aby to bylo co nejtišší. Ale pak jsem napsal úvodní monolog, jenž ukazuje, že je třeba mluvit. Tak jsem se rozhodnul pro tři klíčové postavy: klauna, démona a dav. Pustili jsme se do práce, ale neřekli jsme, kdo je kdo. Protože na konci se z mrtvého chlapce stává klaun a z něj se stává herec a herci jsou také dav. Pracuji s jednoduchými nápady, ale mnoho vedlejších motivů se objeví až během dvou a půl měsíců tvorby inscenace. Třeba téma revoluce se objevilo až při přípravách. J ak vytváříte strukturu? Vezmete například nejdřív nějaká témata, přetváříte je a pak je sestavíte dohromady, nebo máte připravenou kostru? 7

Nemám předem danou strukturu, jsem intuitivní. Je to, jako když plánujete zahradu. Když zasadíte, můžete dopředu odhadnout, jak rychle a vysoko který strom poroste, kde potřebujete vodu a kde kameny. Někdy pracuju na pouhých dvou scénách, a když je opravdu zvládneme, posuneme se dál. Pracuju na několika úkolech naráz a nutno říct, že dost chaoticky. Nemám patnáct asistentů, první měsíc mi asistentka neříká v podstatě nic a jen sleduje, co se rodí. Ale pak přijde a řekne: Udělej tohle, udělej támhleto, tady musíme jít dál. Začneme u detailů, a ty se pak rozrůstají. Jako třeba v případě toho klauna. Původně jsem obsadil jednoho pořízka, protože měl hodně klaunské rysy, ale potřeboval jsem postavu rozdělit mezi dalších šest lidí – takže někdo je vyhublý, jiný tlustý, malý a tak dál. Dítě je mezi nimi a vždycky je jejich součástí. Jsem za tuhle svobodu moc vděčný, připadám si jako malíř, který na začátku přesně neví, jaký bude výsledek.

Takže na začátku není pevná struktura? Vlastně ne. Třeba při práci na Talk to the Demon jsem si na začátku dělal velké starosti o možnosti absence hudby, zda to dokážeme bez ní utáhnout, ale po chvíli bylo jasné, že to půjde. Vůbec mi nechyběla, ale také mě napadlo, že z této absence je možné udělat téma. A tak se toto dítě-architekt ptá, kde je hudba, a odpovídá, že hudba existovala ještě předtím, než se narodil. Když je v inscenaci dítě, není pohádka a fantasknost daleko. Ale bylo třeba dosáhnout dětského světa, aniž by byl zesměšňován, museli jsme nějak dostat do dítěte zkušenost dospělého. Ale tohle je fascinující, i v dítěti je určitá mocná démonická nevinnost, již později ztrácí. Setkal jsem se s mnoha dětmi, které byly zčásti dospělými. Další zase neustále vnímaly, že jsou na scéně – a v určité chvíli je třeba, aby na to zapomněly.

P oužíváte někdy slepé lidi nebo děti na scéně jako těžko organizovatelné nebo nepředvídatelné postavy? Dělal jsem inscenaci se slepci se zajímavým motivem drátu, který ohraničoval jeviště, aby nespadli z okraje. Ale tuto situaci jsem otočil. Svázal jsem zbytek ansámblu tak, aby se svobodně mohli pohybovat jen slepci. Avšak i když máte skvělý tým, dvacetileté třicetileté lidi včetně výjimečných tanečníků, neuděláte vždy nejlepší inscenaci. Tím spíš, když pracujete s divadelností, která se může blížit sportu. Čím dál víc si uvědomuju, že dokonalost je nudná, protože nic dokonalého neexistuje, nic není černobílé. Divadlo nemá moralizovat, právě naopak. A je špatně, když se zakazuje například práce s dětmi v divadle, protože když to děláte dobře, je to zajímavé i pro ně. Nejedná se o žádné vykořisťování. Myslím si, že divadlo je rituál, takřka vyprávění v rodinném kruhu. A proto dávám roli i publiku, veřejnosti. Nehodlám už jít dál v tom, abych ukázal, že divadlo je jen divadlo. Na scéně nelze doopravdy zemřít. Sice tu můžete zabít dítě, ale jako divák budete vědět, že to není možné. Ale stejně je tato nemožnost jímavá – a to je pro mě pozoruhodné a podstatné. Například v mé inscenaci Talk to the Demon je klaun démon, neboť skrývá svou tvář a neukazuje svoje pravé já. A divadlo je stejné. Jde o rituál spojený s blízkostí, ačkoliv dnes hodně ze své neuchopitelnosti ztrácí. Lidé se někdy snaží něco vysvětlovat divadlem, což je podle mě mylné. Snaha vést pomocí dramatu revoluci je nesmyslná. Revoluce dnes existuje nezávisle na divadle, můžeme hry

ARCHA THEATRE BIMONTHLY / JANUARY–FEBRUARY 2016

interpretovat ve vztahu k současným událostem, třeba vidět Araba ve hře jako symbol Arabského jara, ale k čemu to bude dobré?

dyž pracujete s dětmi, cítíte se být za ně K jako režisér zodpovědný? Protože zážitek z drsné hry je může hluboce změnit. Je třeba jim vysvětlit, proč se to děje. Myslím, že největším problémem jsou rodiče, kteří mají potřebu rozhodovat, jak se co bude dělat a co je pro děti nejlepší. Z toho důvodu musím vždy pracovat s rodiči, kteří mi věří. V některých přípravných scénách se musím ptát sám sebe, zda to je správné a není to už příliš. Například jsme hráli jeden výstup, kde spolu děti tančí a přijde tam muž, který je chce od sebe odehnat. Pak se ukáže, že to je úchyl. Musí zde být vzájemná důvěra, protože jakmile začnete s dětmi pracovat, najednou se může všechno zdát být úplně normální. Pracoval jsem s dětmi i ve svých filmech. V Oidipovi je protagonistovi jedenáct, jeho matka je devítiletá holčička a protagonista má velmi složitý text o incestu, lásce a dětech s vlastní matkou. Tak jsem řekl, udělejme z toho film, a jakmile zabiješ vlastního otce, stane se z toho animovaný film, kde se může stát v podstatě cokoliv. Jednou přišla maminka a říkala: „Chci vědět, jakou bude můj syn hrát úlohu. Vždycky hraje záporáky a mně se to nelíbí.“ Odpověděl jsem, že záporáci jsou vždycky zajímavější a že se bez nich žádný film neobejde. Snažil jsem se ji uklidnit, ale nakonec syna vzala pryč, což je pro něj hrozná škoda.

yužíváte nějak svých zkušeností ze studií V psychologie? Ne, já jsem na škole byl jen chvíli, hodně jsem toho přečetl, ale při práci využívám přirozené psychologické postupy a zkušenosti. S každým hercem pracuju jinak. Někdo si třeba stěžuje, že jsem na ně přísnější, ale já vždycky odpovídám, že je to v tom konkrétním případě potřeba. Ne­ jsem demokrat, na někoho jsem tvrdší, protože to potřebuje, aby něco opravdu dokázal. Mám třeba jednu tanečnici, které naprosto důvěřuju, ale je třeba ji vždycky postrčit k lepšímu výkonu. S dětmi pracuju jinak. Musíte přizpůsobit svůj jazyk jejich řeči, ale nemusíte vysvětlovat všechno, starat se o to, jestli jsou nervózní a jak se vyspali. Používám svou intuici. Psychologie je hodně založená na objektivitě, ale já jsem vždy subjektivní, a proto jsem také se studiem skončil. V inscenacích není samozřejmě vše vytvořeno mnou, očekávám vklad herců a tanečníků. Je dobré sledovat, jak se text dává dohromady. Líbí se mi tyhle skládanky, připomíná to stavbu domu, Talk to the Demon je velmi fragmentární představení. První text říká dítě i klaun, mluví o tom, že když zemře, stane se klaunem – herci byli překvapení, že je to na první den hodně. Věděl jsem, že nejdřív jsou tu dvě děti, první z nich hraje v první části, pak přijde revoluce a objeví se druhé. Co ale ve druhé části, která by měla být jiná? Jsou to dvě části – černá a bílá, dívka a chlapec. Nakonec barva není tak podstatná. Ale nakonec nás napadlo dát i publiku jistou moc, může vybrat jedno nebo druhé dítě. Celou dobu jsme si říkali, že je škoda, že nemůžeme ty děti propojit, ale nakonec jsme došli k řešení – děti nás celou dobu tahají za nos, spikly se, aby stvořily revoluci. Ať už si vyberete jakkoliv, ztratíte. Politika je často přesně taková. Publikum je manipulováno, ale myslím, že to nakonec přijme, přeje oběma dětem. A celé představení je v podstatě velmi tragické a dramatické. Dítě vám říká, co máte dělat, má svou démonickou

ULTIMA VEZ – SPEAK LOW IF YOU SPEAK LOVE / 11. – 14.2.

Vlámský soubor Ultima Vez uvede v Divadle Archa svoji novou inscenaci Speak low if you speak love..., která je Vandekeybusovou mistrnou analýzou nejsilnějšího citu, který však může mít destruktivní účinky, tedy lásky. Toto téma je uchopeno skrze klasické příběhy. Ty se také staly inspirací písní hudebníka Maura Pawlowského v podání charismatické jihoafrické zpěvačky Tutu Puoane. Tam, kde je obtížné o lásce hovořit s pomocí slov, dokáže Ultima Vez promlouvat skrze fyzicky výrazný tanec a podmanivou hudbu. U příležitosti uvedení této inscenační novinky zde přinášíme rozhovor s choregrafem, scénografem a vedoucím souboru Ultima Vez, který vznikl po pražské premiéře inscenace Talk to the Demon v roce 2014.

ROZHOVOR S WIMEM VANDEKEYBUSEM vizi, pravdu, musí se učit, a proto mě baví s představeními cestovat už tolik let.

nic a já pak říkám, to nejde, musíš nějak přispět, je to tvůj úkol. Chci projekt obohatit, oživit, ale neřeknu hned, jak to chci provést. Nejde o institucionalizovaný způsob práce, tam většinou na originalitu není prostor. Třeba v baletu musí být všechny pohyby přesně načasovány dle pokynů režiséra, ale ne u mě. Já tvořím. Často nutím lidi, aby se snažili o něco víc, neschovávali se za ostatní, a já jako kapitán každý den přináším něco nového.

Takže pracujete intuitivně. Nemáte přesně vymezené vztahy mezi herci a dějem? Rád začínám úplně z ničeho, což je myslím pro mnoho režisérů děsivé. Ale rád pracuju od nuly, píšu nové mýty, i scénografické nápady přicházejí jeden po druhém. Pochodujete jako kráva na provaze. Rád vynalézám. V Hollywoodu teď dělají jen remaky, jsou si jistí, že to bude úspěch. Potřebují ujištění, že dostanou padesátkrát víc peněz. Například v Hollywoodu nemůžete získat slávu jako autor, v Maďarsku to platí také – nemůžete zároveň psát a točit. A přitom je tam mnoho skvělých scenáristů. Jiné je to se scenáristy, kteří se stanou režiséry, ti jsou skvělí.

JE NUD NÁ

pravujete ještě představení, nebo je U necháváte být? Každé představení může být docela fixní, ale bude upravováno. Například v poslední inscenaci je jedna scéna, kde se mluví o spánku, ale zároveň se zde přespříliš komunikuje, tak jsem si říkal, že to pro další uvedení v Antverpách změním, ale nevím, budu-li mít čas. Vynecháváte třeba scény? Záleží, kolik máme času. Když se musí něco udělat rychle, neměním nic, aby se to mohli lidé naučit dobře a opřít se o to. Ale když máme třeba týden, to je jiná. Struktura však zůstává v podstatě táž. N akolik spolupracujete na textu s dalšími členy souboru? Kolik textu je v podstatě jejich textem? Hodně improvizujeme, pak třeba řekneme: Necháme to uležet. Nebo si to začneme zapisovat. Třeba Jerry Killick (herec spolupracující např. se soubory Ultima Vez nebo Forced Entertainment, pozn. red.) je génius, zvládne jakýkoliv text, jakmile si jej zapíše. Ale já docela umím takhle vytvářet text pro děti. Myslím si, že když má herec příliš mnoho textu, ztrácí to sílu, vzpomeňte si na toho němého Indiána z Přeletu nad kukaččím hnízdem. V Princess Galla, což je skoro pohádka, hrajeme přes míru, když se text říká normálně, působí nudně. Jde tu opět o démony, o to, co člověka užírá zevnitř. Je v tom velká nadsázka, a proto se musí text říkat určitým způsobem, jinak bude působit nudně. Ta dívka, co ji hraje, je nesmírně zvláštní, když mluví, a já jí nakonec musel říct, aby mluvila ke své vagíně. Byla z toho celá špatná, protože v životě neklela a byla celá červená, ale bylo to nutné. Někteří lidé umějí pracovat s textem, jiní hůř. J e text už fyzicky hotový, když začínáte zkoušet? Ne zcela. Můj další nový projekt bude o lásce, o tom, co láska všechno podněcuje a co je s ní spojeno. A to ve smyslu řecké tragédie, v níž je i spousta vášně i žalu. S tímhle začínáme, pak přijde živá hudba a tanec. Vím, že to bude velmi temný a démonický projekt. Nebude tu hodně lidí, což vyžaduje zvláštní styl práce třeba při sólech. Tato fyzická věc je důležitá i při konkurzech, deseti dnech tvrdé práce. Jsou tam mnozí lidé, o nichž vím, že je nevyberu, ale je podstatné, že jsou tam s ostatními, nějak je inspirují a já získávám srovnání. Dokážu si představit, co který z nich dovede, jak spolu budou fungovat. I lidé, kteří nejsou úplně nejlepší v řeči, mohou mít v sobě něco jedinečného a pak jsou potřeba.

klasickém divadle je text na prvním V místě, a když je herec na jevišti, tak jej interpretuje. U vás to ale nefunguje, jak přimět herce, aby mluvili přirozeně? Před Talk to the Demon jsme pořádali mnoho workshopů, využívali děti, které s herci vedli dialog, říkali jim, co dělat. Když to nejde, vím, že musíme hledat dál. Ale třeba Jerry v tomto představení nikdy nepoužije svůj vlastní hlas, mluví hlasem několika postav. Může být medvědem, válečníkem, klaunem, s jiným projevem a přízvukem. Všechny tyto prvky pak navnadí naši inspiraci, dostanu nápad, předložím ho ostatním a ti můžou něco přidat. Někdo třeba nepřinese 8

V jaké fázi tedy formujete představení? Přibližně v polovině, za polovinou musíte začít se strukturou, ale záleží, kolik máte času. A samozřejmě pak si myslíte, že jste konkrétní struktury dosáhli, ale ono to nefunguje, nebo to má dvě a půl hodiny a musíte začít jinak. Když nepracujete s hudbou, jste svobodnější. Hudba je manipulativní. Když nesedí, víte, že musíte něco změnit. Třeba u zamilovaných písní musíte mít nejdřív dobrý příběh lásky a pak až písničku. Kdo jsou milenci, jak se setkali a tak dál. J aká je role dramaturga ve vašich představeních? Velká. Nejdřív se jen dívá, zkoumá podstatu. Ale pak říká: Tohle je fajn, tady mi to nesedí, to nezní. Když budujeme strukturu, říká mi třeba, kde je třeba co přidat. Mluvili jsme o rolích těch dvou dětí, pak jsme zjistili, že druhé dítě postrádá tragiku nebo že určitý text není pro dospělého, ale pro dítě. Pomáhá mi dávat věcem tvar. A také musí umět říct, tohle prostě nestačí, musíš jít mnohem dál. Třeba moje dramaturgyně Greet Van Poeck řekla, že nechápe, proč by tam měly být děti, proč by tam vlastně nemělo být jediné dítě – a to nás vedlo k rozhodnutí nechat publiku rozhodovací pravomoc. Také se to lidem může zdát nepochopitelné, ale pak jsou najednou postaveni před ono rozhodnutí a porozumí tomu. dyž jste mluvil o hercích, máte na začátK ku v hlavě tým, který potřebujete, třeba pět tanečníků a dvě tanečnice, nebo už si vybíráte vhodné konkrétní osobnosti? Jsou to spíš už konkrétní lidé. Některé znám, některé ne. Ale nesmíte brát lidi proto, že je znáte a jsou třeba zábavní v baru, to vede do pekel. Musíte chtít i někoho, kdo je fakt divný, abyste měli v souboru různé typy. S talo se vám někdy při zkoušení, že jste pochopil, že musíte změnit obsazení? Ne, skoro nikdy. Stalo se mi ale, že to mezi námi s jedním hercem nefungovalo. Nebyl vůbec špatný, ale prostě to nešlo. Casting je velmi podstatný. Jednou jsem vybral skupinu čtyř tanečníků, začal s nimi týden pracovat a pak jsem je dosadil do jiného představení, které jsme dělali v Brugách. Jenže jsem zjistil, že pro představení nejsou vhodní, a musel jsem hledat dál. ít takový ansámbl jako vy vyžaduje M určité dramaturgické rozhodnutí. Myslíte už třeba na začátku o dělení rolí? Nepochybně. Mnoho lidí nemůže pracovat, když nemají konkrétní úkol, zablokují se. Teď mám udělat něco pro balet ve Flandrech, tak jsem se jel podívat na Romea a Julii a bylo to hrozně nudné, protože všichni věděli přesně, co mají dělat a byli stejní. Teď dělám workshop, abychom věděli, jak tomu pomoct, jak vybrat neobvyklé lidi.

DVOUMĚSÍČNÍK DIVADLA ARCHA / LEDEN–ÚNOR 2016

de jste získal tak hlubokou znalost K klasického divadla? Například scény z Monkey Sandwich lze ukazovat jako typické, byť ironické, příklady tradičních divadelních pravidel. Dělali jsme rozhovory s herci i režiséry. Pak jsme hercům rozdali role, pak jsme natáčeli a bylo to. S Jerrym jsme se dohodli, jak bude natáčení probíhat, i další herci byli výteční. Ovšem když jsme jim po půl dni řekli, že mají hrát herce a Jerry bude hrát režiséra, jeden odešel. Ale zbytek byl velmi spokojený. Hodně lidí tvrdilo, že ten film vzali do Benátek právě kvůli této scéně. Musíte chtít od lidí hodně, ale nesmíte překročit určitou hranici. P racujete s herci jen na jevišti, nebo mají i domácí úkoly? Někdy chci, aby doma zkoušeli improvizovat, ale moc je nenutím. Když nápad nepřijde, tak nepřijde. Mám to podobně, někdy potřebuju nějakou dobu netvořit. Pracuju hodně v noci, člověka napadá spousta věcí. Je fajn, že mám dítě, protože to mě donutí nepracovat. Rád pracuju s kreativními lidmi. Když máte jen interprety, je to vyčerpávající, protože je to všechno na mně. Ale mnoho lidí vůbec tvořit neumí, nejsou na to zvyklí. R ozhovor vedli Lukáš Jiřička a Ondřej Hrab

foto Danny Willems

9

ARCHA THEATRE BIMONTHLY / JANUARY–FEBRUARY 2016

foto Nikolas Tušl

ROZHOVOR S JIŘÍM HAVELKOU

t, ě d ě Nev é v j a k tě s e re a l i á z í m e n a ch Divadelní soubor Vosto5 v čele s režisérem Jiřím Havelkou chystá v Divadle Archa svůj nový projekt s názvem Kolonizace, který bude mít premiéru 1. února. Po Pérakovi a Dechovce se bude jednat o další inscenaci souboru vznikající ve spolupráci s Archou, která však kromě tématu kolonizace vesmíru člověkem nabídne i zcela nový prožitek prostoru založený na neobvyklém herním principu prolnutím s prvky prolínání fikce a skutečnosti. Kde se vzal prvotní impuls k vašemu projektu Kolonizace? Vše začalo díky dramaturgovi Zdeňkovi Janáčkovi, který dělal cyklus rozhovorů s názvem Snídejte šampaňské a pozval tam Ondřeje Douleho, což je jediný Čech, co znám, který dělá externě pro NASA. Ondřej je třicetiletý kluk, udělal si v USA doktorát, učí na Floridě a promýšlí architekturu vesmírných staveb a habitatů na Marsu, různé nafukovací a life-support systémy. Z rozhovoru vyplynulo, že by v rámci projektu NASA chtěl využít opuštěné hnědouhelné doly v ČR k vytvoření habitatu na simulovaném povrchu Měsíce. Mně se to moc líbilo, přišlo mi, že takový projekt může mít spoustu rovin a bylo by zajímavé na něm nějak participovat a zapojit i studenty na DAMU. Nakonec se tento projekt 10

odsunul, Ondřej mezitím pracuje na marsovském habitatu ve Francii. Zdálo se mi, že by to rekultivaci krajiny mohlo opravdu pomoct a nestálo by to ani příliš mnoho peněz, ale hlavně, že téma cesty na Mars může být skrze tu simulaci nosné i divadelně. Nakonec jsme se se Zdeňkem Janáčkem rozhodli, že se pojedeme podívat na výzkum simulace do Utahu, kde si Robert Zubrin vybudoval stanici pod značkou Mars Association. Ondřej Doule na té stanici už jednou byl a říkal, že je to takový amatérštější habitat pro studentské vědecké týmy. Profesionální týmy jezdí na Antarktidu, kde je habitat s mnohem lepším a modernějším vybavením. Původně jsme to zamýšleli jako research pro divadelní představení. Začaly se šít kostýmy v podobě skafandrů, ale nakonec se z toho vyvrbil spíše filmový projekt, takže nakonec jsme tam odjeli jako novináři točit jakési doku-drama z vesmírné stanice na Marsu, což nám usnadnilo dostat víza. Už před odjezdem jsme se začali scházet s režisérem Benem Tučkem. Improvizovali jsme, Ben zapisoval a celkově jsme se připravovali na to, že se pokusíme v dost guerillových podmínkách natočit prostě film. Když jsme přijeli, zjistili jsme, že je to ještě víc guerillové, než jsme předpokládali. Hodně málo místa, omezené příděly jídla i vody... Každý z nás měl trochu jiný názor, kudy by se to mělo ubírat, děj i situace se vymýšlely za pochodu podle dostupných podmínek, ale nakonec to Ben všechno i všechny nějak urežíroval a přivezli jsme zpátky docela hodně materiálu. Ty naše skafandry jsou samozřejmě spíš takové divadelní, ne hollywoodsky dokonalé, ale na záběrech při západu slunce v červené poušti fungují i tak skvěle.

DVOUMĚSÍČNÍK DIVADLA ARCHA / LEDEN–ÚNOR 2016

P rojekt, který se realizoval v Utahu, má stejné obsazení jako inscenace v Arše? Původně to měl být čistě projekt Vosto5, ale nakonec po domluvě do Utahu odjeli jen tři členové Vosto5, teda já, Petr Prokop a Tomina Jeřábek, doplněni o Petru Nesvačilovou, Halku Třešňákovou a Terezu Nvotovou. Plus samozřejmě malý štáb. Po návratu jsme uvažovali, co s tím dál na divadle, a rozhodli jsme se dodělat to jen v rámci Vosto5. Došli jsme k tomu, že pro nás byl největší zážitek samo natáčení, ty pauzy, postupy, tvorba filmové iluze a jak moc se liší od té divadelní. Náš prvotní záměr pak byl hrát si v Arše s dnes populárním konceptem life-cinema. J eli jste do kosmického centra dělat průzkum prostředí, nebo jste dělali i další věci? V Utahu se všechno scvrklo na natáčení filmu. Na jiné věci už nebyla kapacita. Ono to bylo fakt uprostřed ničeho, v poušti. Což bylo zároveň skvělé v tom, že veškerá energie všech šla jen do projektu, nebyla možnost drolit pozornost jinými věcmi. T ak jste natáčeli improvizace, nebo jste měli nějakou pevnou strukturu? My jsme se Zdeňkem Janáčkem měli určitý koncept, cosi ve smyslu ruský turista se se svou ženou chce dostat na Mars. Rozhodne se zaplatit si nějakou zoufalou východoevropskou posádku a jako první na světě oslavit svatbu na Marsu. Ti, co nám nakonec ten habitat poskytli, chtěli dopředu vidět scénář, a tenhle koncept s nějakými připomínkami prošel. No a pak do toho vstoupil Ben Tuček, změnilo se herecké obsazení a začaly se zapisovat improvizace, které potom Ben

o z toho vás nejvíc zajímalo a pak bude C využito v divadelní verzi? Mě asi nejvíc lákala samotná simulace, psychologie hry. To, že při plném vědomí se člověk drží nějaké alternativní reality a dodržuje ji. Tedy to, že si opravdu budeme hrát, že jsme na Marsu a musíme se furt hlásit na ground zero, že nesmíme ven vycházet bez skafandrů, že se dodržuje předepsaný čas v přetlakové komoře, která je celá tak amatérsky snýtovaná, ale vy prostě přesto ctíte pravidla simulace a skutečně nevejdete do habitatu dřív, než se tlak jakože vyrovná. Samozřejmě pak z důvodu provozu natáčení šla pravidla trochu stranou, ale stejně mě nejvíc lákalo tohle žité divadlo. Divadlo jako simulace. Simulace ve smyslu zdvojení reality? Přesně tak, pak taky jako motivu parazitování na realitě. A podstatná je pro mě i teorie simulaker, tedy fenoménů, které jsou pouze kopií bez originálu. Jedná se o odtrženou verzi od skutečnosti, která původně vznikla jako nápodoba, otisk něčeho pravého, ale už dávno nezřetelného, příliš vzdáleného. Při projektu Mars 500 zkoušeli Rusové zavřít šest lidí do rakety, simulovali let k Marsu dlouhý dvě stě padesát dní, výsadek na planetu i návratový let. Čili ti lidé byli pohromadě v malém prostoru více než pět set dní a vědci zkoumali především jejich reakce a vztahy. Existují z toho zveřejněné zprávy a nejzajímavější je pro mě právě ta část, kdy člověk zapomene na to, že jde jen o test a skutečně žije tu herní realitu. V divadle se na simulaci nikdy zapomenout nedá. Nelze se odtrhnout od skutečnosti. J ako režisér máte ale větší odstup, jste zároveň ve hře i nad ní. To ano, a je třeba si tuto schizofrenii udržet. Mě to hlavně zajímá u diváků. Jestli je možné při vědomí rámce hry dosáhnout zážitku porovnatelného se zážitkem reality. Dnešní moderní, participativní techniky se právě o toto snaží. Pokouší se nekonkurovat v iluzivnosti filmu, ale pomocí hmatových a vjemových prvků vtáhnout diváka do děje. Náš plenérový projekt Mayday simulující leteckou havárii vycházel ze skutečných cvičení integrovaného záchranného systému. Oni vždy mají scénář, který se dělá na Ministerstvu vnitra společně s Hasičským centrálním sborem, mají svoje výtvarníky a maskéry, kteří vytváří falešná zranění, a mají i určitou režii během toho simulovaného zásahu, čili se vlastně jedná o kompletní divadelní událost. My jsme se několika takových cvičení zúčastnili a třeba při jednom, odehrávajícím se v metru, kde útočí terorista, jsme se všichni dostali do tak intenzivního nebo imerzivního zážitku, že člověk je už na hraně zapomenout, že je to jen hra. Samozřejmě vás z toho vytrhávají figuranti, kteří se rozesmějí a porušují hru, ale sílu zážitku to nezmenší. My jsme se takové cvičení pokusili na Karlově náměstí vlastně zkopírovat, tedy simulovat simulaci. A zkoumat jejich prostupnost. 11

Při těch skutečně velkých, komplexních cvičeních všech záchranných složek, se všude pohybují také zdravotníci a policisté označení křížkem, aby se vědělo, že tito stojí mimo hru, že jsou skuteční, tedy skutečnější než ti skuteční hrající hru, a je možné se na ně v případě problému obrátit. Co když je ale i ten s křížkem účastník nějaké jiné, vyšší hry? Jak se to pozná, když dojde k nějakému nečekanému prolnutí s realitou? Myslím, že v tom je divadlo jedinečné. Při zachování veškeré estetické distance se náhle vědomí propadne kamsi, kde už nejde porozumět. o je na této kolonizaci pro vás důležitý C moment, skrze nějž se můžete vyjádřit i k jiným věcem než simulaci? Já tomu říkám matrix syndrom, kdy nevíte, v jaké úrovni reality se právě nacházíte. Bylo období, kdy vznikalo strašně moc filmů jen na tohle téma. Vždycky šlo o to, jaký druh habaďůry je na hlavní postavu ušitý a jestli už je to ta konečná habaďůra, nebo jen další v řadě. Podle mě je to silně aktuální, protože jsme pořád na sociálních sítích, čteme určitá média, existujeme v určitém názorovém proudu, ale musíme si neustále říkat, že existují patra, do kterých nevidíme. Je to trochu konspirační teorie, ale žijeme jen v simulakrech, nevidíme původní zdroj a nevíme, komu se jaká verze hodí do krámu. Je tu neustálá možnost, že jde jen o nějakou verzi, jistou rovinu, v níž žijeme. Máme dostupné určité informace, ale pokud nemáte fyzický taktilní vjem, vytváří mysl jen mentální konstrukt a jeho věrnost realitě nelze ověřit. Divadlo vám ale hmatatelný prožitek tady a teď dát může. proč je ale tento princip nosný motiv A kolonizace vesmíru? To je souhra kauzálních náhod bez tematických spojení. My sami jsme od tématu life-cinema ustoupili. Jednak by to chtělo totální preciznost a jednak by se divák ve výsledku bavil hlavně na určitém okouzlení technickými triky. Rádi bychom ale dosáhli až fyzického prožitku, v němž jako divák jdete kolonizovat Archu, svou přítomností ten prostor nějak měníte. Archa je specifický prostor, skvěle vybavený světelný park, pohyblivé stoly, propadla a další divadelní prvky. My bychom rádi dosáhli efektu, kdy divák vejde do divadla, kde není vůbec nic navíc, a postupně se díky přítomným jevištním prvkům propadá někam jinam, ale pořád je na něm, zda bude chtít onen prostor kolonizovat, nebo ne. Mentálně i fyzicky. Zároveň je zde i sci-fi dějová linka o tom, že nějaká parta objevila zvláštní kapsli podobnou kosmické lodi a začne pátrat v jejích útrobách. Příběh se podobá starým československým komiksům typu Vzpoura mozků. Je v tom jistá Vosto5 nadsázka. do tedy je v týmu? K Bonus s Václavem Havelkou by měli dělat zvukový design. Rekvizity nám vyrábí kluci, kteří navrhovali i ty skafandry, Honza Brejcha s Mikolášem Zikou. Na světlech pracujeme s Tomášem Morávkem a na světelných instalacích s Gabrielou Procházkovou. Ale je v tom zapojeno více lidí, samozřejmě i technický ansámbl z Archy. Ale skutečně vše by mělo vycházet z vybavení, které je v Arše, a to i zvukově, takže hledáme zvuky, které vydává sama Archa. Jde vlastně o takový site-specific, ale ve výsostně divadelním prostoru. Pro mě je vlastně úplně každý divadelní projekt site-specific.

ARCHA THEATRE BIMONTHLY / JANUARY–FEBRUARY 2016

Proti Pérákovi to je asi krok jinam. Ani ne. Samozřejmě je Pérák hlavně taková klučičárna, čistá Vosto5 inscenace. Je pravda, že participace diváka tam není tak zjevná, ale myslím, že také probíhá na nějaké občansko-vlastenecké rovině. Když jsme se Pérákem začali zabývat, už existovalo spousta verzí různých scénářů, především filmových, ale ty všechny řešily hlavně Pérákovu identitu. Divadlo si ale může dovolit zkoumat iluzi Péráka, ne identitu. Zajímal nás mýtus, který se posiluje se zvýšenou frustrací národa, proto se nejspíš Pérák usídlil tak dobře v Protektorátu. Původně jsme jej hráli v Meetfactory, kde představení mělo ještě velkou souvislost s prostorem založeným na betonových zdech a sloupech. V Arše to s těmi umělými sloupy moc nefungovalo, tak jsme přistavěli portál, zdůraznili jsme spíše divadelnost, až určitou loutkovitost, a vyznívá to tak víc jako klasická inscenace. akolik je pro vás důležitý samotný mateN riál ve vztahu ke skutečnosti? Nakolik je podstatná hranice jisté poetiky Vosto5? Myslím, že pro Vosto5 je stěžejní určitý odpor k netutlání témat, k nutnosti dát věcem jen jednu tlustou výkladovou linii, a potom taky trochu strach z vážnosti jako takové. Samozřejmě sebou značka Vosto5 nese i jistá omezení, koneckonců jako každá značka. Ale my se snažíme nabourávat stereotypy o nás samotných. K několika posledním projektům jsme přizvali daleko více hostů, z klasické divadelní čuriny Vosto5 se tak pomalu stává značka zastřešující i další žánry, a přitom určitý vyhraněný styl nám určitě zůstává. Pro mě začíná být téma zajímavé pro jevištní zpracování až ve chvíli, kdy se spojí s originální divadelní komunikací. Od školy mám v hlavě postavu Georgese Mélièse, dlouho mě dráždila jeho neskutečná imaginace, se kterou hledal paralely divadelní iluze v naivní filmové řeči, ale pořád to v žádném divadle nějak nerezonovalo, až najednou se ozvalo divadlo Drak, s ním dětský divák, nonverbálnost a najednou to všechno zaklaplo. Forma se propojila s obsahem. Nebo si přesně pamatuju moment, kdy jsme vstoupili do Baráčnické rychty a najednou bylo jasné, že tady musíme udělat Dechovku stůj co stůj. V klasičtějších divadlech, třeba na Zábradlí, už je pro mě hodně těžké přijít na nějaký nový kontakt s divákem, protože to prostorové dělení na hlediště a jeviště je jasně definované, jejich vztah a způsob komunikace. A propojit to organicky s tématem tak, aby divák objevil v sobě něco nového, tvůrčího, aby byl zasažen určitou vnitřní interakcí, je prostě nesnadné. echybí však inscenacím jako je Pérák N nějaký zřejmější vztah k současnosti? Když jsme připravovali Péráka, mluvili jsme taky o dnešku, přeli se, kam by Pérák dnes skočil, koho by dnes vyhodil z okna, ale vždycky nám ta současnost, ten aktuální politický akcent, přijde víc vhodný pro jiné médium, třeba televizi nebo ještě víc internet. Čímž nevyvracím, že Vosto5 je hodně ujeté na retro a Pérák je toho příkladem. Myslím, že nám to dává určitý nadhled nad současností. I když si normálně začneme povídat o aktuální situaci a politicích, kteří nás strašně štvou, stejně skončíme někde u Blanických rytířů.

VOSTO5 – KOLONIZACE / 1. 2. PREMIÉRA / 16. 3., 17. 3. REPRÍZY

s Terezou Nvotovou těsně před odletem sepsali asi do sta obrazů. Takže něco na začátek jsme měli, ale pak na místě se to samozřejmě měnilo, přeskupovalo a vymýšlelo jinak. Primární pro nás bylo natáčení, ale také jsme museli dodržovat všechny ty vědecké simulační procedury, takže jsme skutečně reportovali každý den z Marsu na Zem všechny možné údaje o stavu posádky i technické poruchy atd. Na divadelní výzkum už vůbec nebyla kapacita.

foto Nikolas Tušl

ROZHOVOR S JIŘÍM HAVELKOU

á soubor Vosto5 nějakou dramaturgicM kou linii? Podat žádost o víceletý grant vás donutí nějaké linie si uvědomit a vymyslet, co budete ty další sezony dělat. A vyšlo nám z toho následující: linie přímé komunikace s divákem, což je improvizovaný Stand‘artní kabaret, Teatromat i třeba Kupé v lese. To je Vosto5 v bazální rovině komunikující s divákem. K interakci tu dochází na hmatatelné, fyzické rovině a bez reakcí lidí v sále je to nemyslitelné. Pak je tu nostalgická rovina, tedy fascinace retrem, antitrendem, první republikou a podobně, což představuje Pérák, Slzy ošlehaných mužů, Košičan a další. S touto linkou se částečně překrývá chuť nějak se na jevišti vyrovnávat se stěžejními momenty z historie naší země, což je kromě Péráka třeba Levý hák a Dechovka. A nakonec linie interakcí ve veřejném prostoru, linie teatrality v realitě, což jsou projekty Druhé město, ale třeba i nedávné Mayday. K tomu je nutno připočíst inscenační úlety z přetlaku, zcela mimo dramaturgické záměry, kam by asi patřila Špialová ruka nebo Souboj titánků. Je pro vás důležitý prostor? Prostor je zásadní, ale zase – nemyslím tím jenom rozměry jeviště, ale především diváka, který je zvyklý do toho kterého prostoru chodit a zažívat určitý druh estetického vnímání. Je zvyklý vidět určité herce v určitých stylech. Divadlo na Vinohradech a Dejvické divadlo jsou jiné prostory, jinak vypadají, mají jinou tradici, jiné soubory a tak v nich dochází k jinému druhu interakce s divákem. Mě vždycky baví překvapovat, měnit zaběhaný způsob, vykolejovat, a z tohoto pohledu je pro mě prostor zásadní. 12

dyž máte rozprášené projekty po K různých divadlech a přizpůsobujete se jejich charakteru, dokážete rozvíjet svou osobní linii? Asi o tom takhle nepřemýšlím, ale při střetávání s různými podmínkami je výhoda v tom, že člověk neustrne. Vždycky asi do jisté míry prosazuju svoje vidění, svůj rukopis, jinak to ani neumím. Ale zároveň, kdykoli na zkoušce vznikne něco nového, co mě samotného překvapí, musím se vydat tím směrem. Objevovat jiný divadelní jazyk a pořád, za pochodu měnit pravidla hry, způsob percepce. Jedině tak si člověk ověřuje, že je pořád tvůrčí a chce to stejné i po ostatních, diváky nevyjímaje. V čem je princip hry ještě nosný? Nabídkou spoluúčasti na fikci. Simulace. Konstrukce reality. Obrovské pole v tomhle otevírá neurologie. Způsob, jakým se zpracovávají smyslové vjemy v mozku. Třeba aniž to víme nebo pozorujeme, neustále trochu těkáme očima, aby mentální mapa skutečnosti v naší hlavě byla stále dobře aktualizovaná. Vytváříme si subjektivní svět ve své lebce, ale ty subjektivní světy touží po propojení, jsou prostupné, a to je přece dobrý důvod ke hře. Jak říká Ladislav Klíma: „Hra není smyslem světa, smysl světa je hrou.“ Je snad realita vůbec někdy objektivní? Má simulakrum originál? Anebo jsou to jen stíny na zdi? Já nevím. Film Matrix tohle zobrazuje v hodně bazální, zjednodušené rovině. Existuje několik populárně vědeckých knih, které popisují, co všechno je náš mozek, respektive jeho levá hemisféra, schopen udělat, aby udržel zdání,

DVOUMĚSÍČNÍK DIVADLA ARCHA / LEDEN–ÚNOR 2016

že žijeme v reálném světě. Skutečně si vylže nebo chcete-li, dotvoří cokoliv, aby svět kolem nás dával jakýs takýs smysl, alespoň pro nás, a abychom v něm hráli jakous takous roli. Vlastně vymýšlí náš příběh. Kauzální, logický a hlavně konzistentí, protože jinak bychom se zbláznili, rozpadli. Stačí si vzpomenout na slepou skvrnu našeho oka, tedy místo na sítnici bez světločivých buněk. Zdá se mi, že většina vaší inspirace plyne z nedivadelního prostředí, z psychologie, fyziky, literatury, byť i exaktní. Nakolik vás zajímá divadelní literatura? Jestli myslíte odbornou divadelní literaturu, tak mě zajímají pokusy popsat a zařadit právě ten neuchopitelný komunikační přenos, tu hmatatelnost divadla, jeho tělesnost, v čemž vyniká třeba Erika Fischer-Lichte nebo Jaroslav Etlík. A jestli myslíte dramatickou literaturu, tak to moc nedávám. Interpretovat text není moje silná stránka, přijde mi to příliš omezující v rámci divadelních možností. Nechci, aby divák dekódoval sdělení, ale aby se spolupodílel na zážitku. Rozhovor vedl Lukáš Jiřička

Tento projekt byl realizován za finanční podpory programu Kultura Evropské unie

ROZHOVOR S MARKÉTOU STRÁNSKOU

Každý máme svůj „hendikep“

J ako fyzioterapeutka máte dobrou znalost lidského těla a jeho mnoha odlišných podob. Pomohla vám vaše profese nějakým způsobem v pohybu na scéně? Jistě, a kolikrát! Znalost těla a všech principů jeho fungování, přirozené propojenosti psyché a fysis mi pomáhají při každém pohybu. Ať už při tanci, nebo v běžném životě. Při tanci například využívám své znalosti jak a proč zpevnit střed těla, jak optimálně pohnout paží, aby se zbytečně nepřetěžovaly svaly na šíji, jak se postavit na nohu, abych lépe udržela rovnováhu, jak si chránit koleno. Taneční principy naopak mají leccos společného s přirozeným fungováním těla. Naučila jsem se, že když tančíme pouze jednou částí těla, všechny ostatní, i ty nejvzdálenější, o tom ví. Ve fyzioterapii je tomu také tak. Jak už bylo někde řečeno – každý vědomý pohyb je v podstatě tancem. Je jedno, jestli jste tanečníkem na jevišti, anebo se zrovna učíte stabilizovat lopatku, aby vás nebolelo rameno. Navíc je fyzioterapie úplně stejně kreativní práce jako jakákoli jiná umělecká profese. Vnímám terapii jako živý, dynamický proces, při kterém učím pacienty efektivně a přirozeně užívat a cítit své tělo. Stejně jako v tanci si vzájemně nasloucháme, odezíráme jednotlivé reakce, mnohdy zcela intuitivně.

foto Vojta Brtnický

ebutujete v choreografii s názvem D Chybění. Je někdo či něco, co jste během tvůrčího procesu získala? Určitě ano, a to v mnoha ohledech. Nejen že jsem potkala inspirativní osobnosti, ale naučila jsem se leccos nového o tvůrčím procesu, a potažmo o sobě a svých kreativních i pohybových možnostech. Když jsme se první den zkoušení bavili o základním tématu chybění, Jaro Viňarský mi řekl, že se budu ještě divit, co s protézou dokážu… a měl pravdu. Objevila jsem nové možnosti, posunula své limity, a tyto zkušenosti teď využívám i v každodenním životě; třeba si troufnu vyrazit do náročnějšího terénu, chodím víc bez berlí, a při tanci s protézou se necítím tolik omezená a neohrabaná. Jaro mi dal nový pohled na můj pohybový limit. Ukázal mi, jak je zajímavý, a že jej lze ledasjak zúročit, neboť ve skutečnosti nemusí jít ani o limit. Každý vlastně máme svůj „hendikep“, jen více či méně viditelný. Takže se na svou protézu teď dívám z jiného úhlu. V představení sice tancuji více bez protézy, ale tuto nově nabytou zkušenost už neztratím. Před lety jsem přestala nosit kratší sukně, protože jsem si v nich připadala jako robůtek, má pravá noha byla jaksi osamocena mezi třemi duralovými tyčkami. Teď se ale dokážu na svou protetickou nožku podívat i jako na zajímavý výtvarný objekt, jedinečný designový kousek. Když změníme vlastní přístup, změní ho recipročně i naše okolí.

J aro Viňarský mluví v souvislosti s choreografií Chybění o světě zrozeném v těle na jevišti. Jak se cítí na jevišti vaše tělo? Jako ryba ve vodě! Je to velká radost. Mezi účinkujícími jsem sice jediná amatérka bez profesionální zkušenosti, a navíc mezi nimi jako jediná vypadám bez nohy „trochu jinak“, ale na mé fyzické odlišnosti se nestaví. Tvoříme jako celek a necháváme se vzájemně inspirovat.

13

ARCHA THEATRE BIMONTHLY / JANUARY–FEBRUARY 2016

P řed časem jste si přišla na zkoušku zatančit do pravidelného Ateliéru kreativního pohybu, který vedou Tereza Ondrová s Veronikou Knytlovou v rámci Archa.lab. Následně vás Tereza oslovila ke spolupráci na nové choreografii a o dva roky později tančíte na scéně Archy v jedné z hlavních rolí. Jak vnímáte tento vývoj a jaké pocity vás při této cestě provází? Vnímám celou tuto cestu jako pestrobarevnou životní zkušenost a jedinečnou příležitost, za kterou jsem upřímně vděčná. A také jako důkaz, že i naše nejniternější sny a přání se mohou jednoho dne splnit. J edním z témat je i rovnováha, osobní, fyzická i skupinová. Jak se tančí, když základní element přenosu fyzické váhy (z nohy na nohu) chybí? Chybí? Já svou nohu stále mám, jen vypadá jinak – jednou jako protéza a podruhé je neviditelná, ale v obou případech ji stále cítím jako svou nedílnou součást. Ano, je pravda, že bez protézy se mi tančí svobodněji, zatímco s protézou se mi lépe chodí. Ale to se může časem změnit a já budu i s protézou tančit stejně svobodně a lehce. avzdory svému hendikepu působíte na N scéně jako ztělesnění krásy a celistvosti. O čem je pro vás Chybění? Děkuji. Pro mě osobně je Chybění o jedné krásné a celistvé proměně. A jsem upřímně potěšena, že je to poznat i navenek. Rozhovor vedla Pavlína Svatoňová

Marké

M a rké ta Strán ská t a S t rá n a pod h ůří Kr s ká v yrů sta k la v H r onoš. chod it ad Vs d n a d š e o fo lklórn íh e d m i letec ci Krá lové h za č a o n í p ro s o u b ta la or p o hy b e m a z nec a h u d b u , kd e obje u v v d ě je, kdy ž b ě d avost , c . Pro svou p il a své o o p ře s ěhám gymn e , ta n n ě s e s e d lost áz čím e, v tě le 3 . LF U iu pokra ču c h o je ve s K v P ra tu d iu f d ím e, po ze na gy y ziote m n áziu a FTK U P v ra pie O se am d iva d lom ou na at lu ci. Bě he m , stá la u zro é rs k y vě n u je O d stu d ií d u a u to b lou tko Zd rav a ka lářs ké rs ké ho v ho ot d iva d é m u la D N O a neza n í kla u n , co stu d ia p ra c ž p ova ova la pome . n u te ln ž ja ko ou zku u je za je d in šenos ečnou t.

JARO VIŇARSKÝ A VERTEDANCE / CHYBĚNÍ / 4.–5. 2.

Choreograf Jaro Viňarský uvedl v listopadu loňského roku v Divadle Archa inscenaci Chybění. O tom, jak je netanečník katapultován do jedné z hlavních rolí, jsme si povídali s jednou z aktérek – Markétou Stránskou.

L E DE N Ú PROGRAM

Leden

13 Respektování 2016 st debata 18.00

Debaty o všem, co nás zajímá a baví. Nečekané kombinace hostů, překvapivá témata, která někdy diktují aktuální události a jindy naše zvědavost. Moderuje Erik Tabery. Pořádáno ve spolupráci s týdeníkem Respekt v rámci tematického eventu Multikulturní diverzita na rozcestí jako součást evropského programu House on Fire. Vstupné 100/50 Kč / 120 minut.

18 Divadlo Vizita– Pravý opak aneb Obrana Hodnot po divadlo 20.00

Nespoutané improvizace Jaroslava Duška, Pjéra la Še’ze, Zdeňka Konopáska a Viktora Zborníka. Vstupné 230/150 Kč / 120 minut s přestávkou.

20 Procházka Turnovým hájem 4 st křest/koncert 20.00

Eva Turnová – baskytaristka (The Plastic people, DG 307, Eturnity), malířka, překladatelka a spisovatelka, vydá- vá svou čtvrtou knihu sloupků ilustrovanou vlastními obrazy. Tyto krátké hořkohumorné glosy každodenního života vycházely v časopisech Instinkt a Reflex pod názvem Turnový háj. Čtení z knihy doplní koncert kapel Eturnity – Eva Turnová, Michael Nejtek, Jaroslav Kvasnička a slovenského tria Longital – Dano Salontay, Shina, Marián Slávka. Vstupné 190 Kč / 120 minut.

21 Myši Natalie Mooshabrové  Ladislav Fuchs / Divadlo Husa na provázku čt divadlo 20.00

Škleb a maska čili autor Spalovače mrtvol přichází na scénu… Přátelé, pozor na myši! Režie: J.A. Pitínský. Vstupné 290/190 Kč / 80 minut.

23 Ceny české filmové kritiky so předávání cen 20.00

Nejlepší filmové počiny roku, nové objevy a naděje české kinematografie nestranným pohledem a výběrem profesionálních filmových novinářů.

28 Spielraum Kollektiv – BUSKING UN/LIMITED (Work in Progress) čt divadlo 20.00

Praha je jedním z nejoblíbenějších měst pouličních umělců - buskerů. Jsou atraktivní i nudní, elegantní i sešlí, hluční i delikátní, kýčovití i jedineční. Pražské ulice se pro ně možná brzy uzavřou. Bude klid? Spielraum Kollektiv přivede na scénu hlavní aktéry boje o pražský busking. Společně budou vytvářet divadelní událost tazající se po svobo- dě umění a jejích mezích. Spielraum Kollektiv – Linda a Mathias Straubovi jsou současnými rezidenty Archa.lab.

Veřejné natáčení Show Jana Krause: 5., 12., 19., 26. ledna vždy od 19.30. Produkce a dramaturgie: In Film Praha. Vstupenky v předprodeji v pokladně Divadla Archa a on–line. Změna programu vyhrazena.

Únor

1 Kolonizace  VOSTO5

po divadlo Lidé od nepaměti toužili prozkoumávat daleký vesmír. Co je k tomu žene? Zvědavost, pokrok, dobrodružství, 20.00 zvětšování životního prostoru, šíření lidské DNA, anebo jen obyčejná lidská pýcha? Kolonizace nových planet je nevyhnutelnou budoucností. Má být ale vesmír kolonizován člověkem? Režie: Jiří Havelka. Premiéra druhé verze. Vstupné 200/100 Kč/80 minut.

4–5 Chybění  Jaro Viňarský a VerTeDance / Divadlo Archa čt/pá tanec Proč máme stále pocit, že nám něco chybí? Přenos váhy z nohy na nohu jako základní předpoklad pohybu 20.00 v prostoru. Kolik váhy může chybět, aby byl pohyb stále možný? Představení o ztrátách, které mohou být ziskem, pro kolektiv VerTeDance vytvořil držitel americké taneční ceny Bessie 2013 Jaro Viňarský. Vstupné 160/120 Kč/60 minut. 6 Radio 1 slaví 25 let / Ecstasy Of Saint Theresa, Manon Meurt

so koncert Pražské alternativní Radio 1 oslaví v Divadle Archa své 25. narozeniny. V roce 1991, tedy ve stejném roce, kdy 19.00 začalo vysílat Radio 1, vyšlo i debutové EP Pigment kapely Ecstasy Of Saint Theresa, která neodmyslitelně patři k vysílání této stanice. EOST vystoupí po více než pěti letech a podpoří je mladá rakovnická kapela Manon Meurt. Od 19 hodin debata – 25 let v éteru, 20.30 Manon Meurt, 21.30 Ecstasy Of Saint Theresa. 250 Kč/5 hodin.

7–8 EKG – O Lásce a Poezii ne/po literatura 20.00

Účinkují: Jonáš Zbořil a další hosté. Hraje J.H. Krchovský a Krch-off band. Večerem provázejí Igor Malijevský a Jaroslav Rudiš. Vstupné 165/100 Kč / 120 minut s přestávkou.

9–11 Dechovka  VOSTO5 / Jiří Havelka / Karel František Tománek / Divadlo Archa út–čt 20.00

Baráčnická rychta Chcete vědět, jak by vám bylo na tancovačce po druhé světové válce? Viděli jste už někdy slavnostní divadlo otevření sokolovny? A přejete svým nepřátelům pomník? Divadelní dokument o historii, který je víc dokumentem o nás. Tržiště 23, Praha 1 – Malá Strana. Vstupné 300/200Kč / 90 minut.

10 Respektování 2016 st debata 18.00

14

Debaty o všem, co nás zajímá a baví. Nečekané kombinace hostů, překvapivá témata, která někdy diktují aktuální události a jindy naše zvědavost. Moderuje Erik Tabery. Pořádáno ve spolupráci s týdeníkem Respekt v rámci tematického eventu Multikulturní diverzita na rozcestí jako součást evropského programu House on Fire. Vstupné 100/50 Kč / 120 minut.

DVOUMĚSÍČNÍK DIVADLA ARCHA / LEDEN–ÚNOR 2016

NO PROGRAM

11–14 Ultima Vez: Speak low if you speak love

čt–ne tanec Wim Vandekeybus a vlámský taneční soubor uvedou v Praze svoji nejnovější produkci – představení o lásce 20.00 s živou hudbou Maura Pawlowského a zpěvem charismatické jihoafrické zpěvačky Tuty Puoane. Vstupné 390/190 Kč /105 minut.

18 Simulante Bande  VerTeDance / Divadlo Archa

čt tanec Dva zdraví, dva handicapovaní tanečníci. Něžné doteky, razantní údery a pády. Kde je hranice, kterou někdy 20.00 nazýváme konvencí? Co se smí? Co je zakázáno, co povoleno? O čem se nemluví? Koncept a choreografie: Veronika Knytlová a Tereza Ondrová, hudba: DVA. Vstupné 150/100 Kč / 60 minut.

20 Sváteční Pop – Audiobiograf

so hudba Sváteční pop je kapela, která vznikla propojením výtvarníků a hudebníků Milana Caise, Ondřeje Smeykala, 20.00 Jiřího Hradila a Petra Nikla. Audiobiograf je dalším pokračováním jejich multimediální akce, která není ani kabaret, ambient, ani čirá improvizace. To vše se dohromady skládá do úderné show pro všechny smysly. Vizuální projekce: DJ Clad, letecké balety: Ondřej Eremiáš. Vstupné 190/150 / 120 minut.

22 Malá inventura – Slavnostní vyhlášení cen po vyhlášení cen 20.00

Slavnostní udílení cen Česká divadelní DNA.

24 Divadlo Vizita – Žhavé koudobro st divadlo 20.00

Nespoutané improvizace Jaroslava Duška, Pjéra la Še’ze, Zdeňka Konopáska a Viktora Zborníka. Vstupné 230/150 Kč / 120 minut s přestávkou.

25 Divadlo Vizita – Poloprázdné krmítko čt divadlo 20.00

Nespoutané improvizace Jaroslava Duška, Pjéra la Še’ze, Zdeňka Konopáska a Viktora Zborníka. Vstupné 230/150 Kč / 120 minut s přestávkou.

26 Petr Nikl – Švábí arabesky

R

pá hudba Vizuálně hudební férie se křtem CD Petra Nikla – Vosa. Gejzíry výtvarných obrazců vytvářených pomocí 20.00 mechanických švábů, koulí a vznášejících se štětců za doprovodu improvizujícího hudebního ansámblu. Hrají: Jaroslav Mugrauer: africká kora, Michael Delia: mbira, Jaroslav Kořán: perkuse, Oskar Török: trubka, Robert Škarda: tuba, Tomáš G. Pospíšil a Petr Nikl: pastevci robošvábů, Ondřej Eremiáš: létající štětce. Vstupné 190/150 / 120 minut.

27–28 Pérák – na jméně nezáleží, rozhodují činy! VOSTO5

so/ne divadlo Akční historická fikce Divadla VOSTO5. Divadelní podívaná, která kombinuje prvky bojových umění 20.00 / 28. 2. začátek v 18.00 a kaskadérských výstupů s poetikou originálního autorského divadla a typickým slovním humorem. Scénář a režie: Jiří Havelka. Vstupné 250/150 Kč / 95 minut.

29 vadí–nevadí.cz / Kdo je srab a kdo hrdina? po divadlo Jana Svobodová / Philipp Schenker / Divadlo Archa 10.00, 20.00 Příspěvek Divadla Archa k aktuální společenské situaci a uprchlické krizi. Dokumentární divadlo se silným vnitřním příběhem. Dramata každodenního života ztvárněná skutečnými obyvateli Kostelce nad Orlicí a dvojicí běloruských uprchlíků, kteří zde žili v uprchlickém táboře. Představení zrcadlí problémy našeho světa na půdorysu malého města na východě Čech. Vadí–nevadí je nevinná dětská hra, kterou jsme snad všichni někdy hráli. Každý jsme někdy byli srabem a jindy hrdinou. Uvádíme s anglickými titulky. Vstupné 190/90 Kč/80 minut. Veřejné natáčení Show Jana Krause: 2., 9., 16. a 23. února vždy od 19.30. Produkce a dramaturgie: In Film Praha. Vstupenky v předprodeji v pokladně Divadla Archa a on–line. Změna programu vyhrazena.

PŘIPRAVUJEME

10. 3. Tindersticks

Melancholicky zasnění Angličané Tindersticks vystoupili v Praze poprvé v září 1992 jako předkapela zdejšího prvního vystoupení Nicka Cavea. Jak zní tato „podezřele tichá parta kytarových gangsterů“ v roce 2016?

12.–13. 3. Glen Hansard

Dnes pravděpodobně nejproslulejší basker pravidelně bodující ve světových hitparádách. Vystoupení irského písničkáře se koná u příležitosti vydání jeho druhého sólového alba.

13.–18. 4. Divadlo Husa na provázku Festival Smějící se bestie 13. 4. Bubiland (Kabinet Szczygieł– Kozelka) 14. 4. J . K. Tyl, L. Smoljak, H. Krejčí a E. Tobiáš Fidlowačka aneb Kde domov můj? 15. 4. J. Hašek a K. Vaněk – Mein Švejk (Operetta. Komedie. Smrt) 16. 4. L. Fuks – Myši Natalie Mooshabrové 17. 4. O. Novotný – Směšná interpretace 18. 4. H . Krejčí, R. Matzner a V. Morávek Dvojí proměna aneb Kuřátko a obilí

17. 3.–18. 3. Proměny Pražského Quadriennale od roku 1999

15

ARCHA THEATRE BIMONTHLY / JANUARY–FEBRUARY 2016

foto archiv Tindersticks a David Boulter

ROZHOVOR S DAVIDEM BOULTEREM

TINDERSTICKS 10. 3.

Smysl pro dobrodružství nám zůstal Britská indie rocková skupina Tindersticks vystoupila v Praze poprvé v září 1992 jako předkapela zdejšího prvního koncertu Nicka Cavea. Tato skupina melancholických hudebníků nyní vystoupí v Divadle Archa se svým vyzrálým a podmanivě zasněným repertoárem. J ak zní podezřele tichá parta kytarových gangsterů v roce 2016? Myslím, že smysl pro dobrodružství nám zůstal. Nikdy jsme nebyli technickými hudebníky. Zvuky, které nám zněly v hlavě a které jsme cítili ve svých srdcích, jsme se pokoušeli tvořit ve skutečnosti. A o to se snažíme dodnes. Možná právě proto nás to stále baví. aše nové album, které vychází v těchto V dnech, předchází superlativy. Kromě jisté míry pro vás typické melancholie zde zaznívá i velká naléhavost. Stojí za tím váš světonázor, reflexe současného světa? Jsme ve věku, kdy je minulost obrovská a budoucnost se před námi smršťuje. A na přítomnost čas nezbývá. Žijeme v různých koutech Evropy. V hudbě zaznívá naléhavost, ale i nejistota. Pochybuji, že bychom mohli takhle pracovat ve světě, jaký byl před dvaceti lety. Díky internetu je všechno okamžitě dostupné, ale musíme se propojovat i ve skutečnosti. Zajít do obchodu pro mléko. Sejít se v jedné místnosti a něco zahrát. A snažit se dostat vždycky někam dál, ať už vám život přinese cokoli.

18

aše poslední album se jmenuje „The V Waiting Room“ – co vás vlastně lákalo na čekárně, na koho tam čekáte? Nebo vás přitahuje samotné čekání jako například u Beckettova Godota, nebo nějaká jiná nepřítomnost? Bude to asi osobní odkaz k událostem ve Stuartově životě. Podle mě je ideální žít život naplno a posouvat se stále někam dál. Skutečnost však s sebou nese hodně nejrůznějšího čekání. Oba jsme zažili ve vztahu k rodičům situace, kdy je člověk ponechán svému osudu, ať už fyzicky nebo psychicky. A místo toho, aby žil, čeká, až se odtamtud dostane. A myslím, že právě to utvářelo řadu témat na tomto albu. aše aktivity zahrnují zvukové instalace, V filmy, scénografie. Ve vlámském Fields jste v muzeu první světové války v Ypres vytvořili zvukový doprovod ke stálé expozici. Vy sám jste jen v letošním roce nahrál soundtracky k filmům Full Contact v režii Davida Verbeeka a Five Nights In Maine od Maris Curran. Nemusíme ostatně chodit daleko. Jste též spolutvůrcem filmové hudby ke snímku Radima Špačka a Ondřeje Štindla Místa. Jak vás tyto přesahy do jiných uměleckých disciplín inspirují? Jsou hnacím motorem, který vás posunuje v hudebním výrazu? V životě jsou vždycky dobré změny. Mě například baví dělat filmovou hudbu. Hlavně proto, že nejsem zpěvák. Je to ideální pro instrumentalistu! Vytvořit zvuk, který má v hlavě i režisér, však může být obtížné. Také jsme dělali hudbu pro módní přehlídku značky Louis Vuitton. To je hozená rukavice. Zároveň je velmi příjemné slyšet vlastní hudbu v různých prostředích. Kromě toho musím živit rodinu a platit účty.

DVOUMĚSÍČNÍK DIVADLA ARCHA / LEDEN–ÚNOR 2016

ěkolik vašich nadcházejících koncertů N proběhne na divadelních scénách. Archa se tak připojuje například k berlínskému Volksbühne či legendárnímu Théâtre des Bouffes du Nord v Paříži, které si české publikum spojuje spíše s inscenacemi Petera Brooka. Jde o náhodu, či o odlišnou atmosféru než hraní v klubu? Hrát občas v klubu může být příjemné. Na rozdíl od míst s hledištěm je tam samozřejmě úplně jiná energie. A tu někdy člověk potřebuje. Uvědomili jsme si, že naše hudba se hodí do divadel. Naše písně jsou svým způsobem dramatické. Mám rád Archu, protože má divadelní atmosféru, ale také se tam stojí, a tak vám diváci dají víc energie. Žijete v Praze. Sledujete českou kulturní scénu, vnímáte zde něco pozoruhodného? Jsem velkým fanouškem Karla Gotta! Opravdu se mi líbí. Přeju mu hodně zdraví. Po hudební stránce mám raději, když čeští zpěváci zpívají česky. A od doby, kdy jsem jako dítě v Anglii viděl Tři oříšky pro Popelku, jsem také fanouškem českého filmu, vidím v něm mnoho zajímavého. Někdy cítím, že se česká identita trochu vytrácí. Mezi problémy, které přináší příkrov EU, patří i to, že kultury postupně splývají a sjednocují se. Globální trh nás nutí, abychom všichni jedli totéž a vypadali stejně. Tohle se rozhodně od roku 1993, kdy jsem sem přijel poprvé, výrazně změnilo. Rozhovor vedla Pavlína Svatoňová

J AN F E B ENGLISH PROGRAM

January

13 Respect 2016 Wed debate 18:00

Debates about everything that interests and entertains us, featuring unexpected combinations of guests and sur- prising topics, which are sometimes dictated by current events and sometimes just by our curiosity. Hosted by Erik Tabery and organized in cooperation with Respekt magazine as part of the Multicultural Diversity at the Crossroads event, a part of the European House on Fire program. Tickets CZK 100/50 / 120 minutes.

18 Divadlo Vizita – Exact Opposite or Defence of Values Mon theatre 20:00

Spontaneous improvisation with Jaroslav Dušek, Pjér la Še’z, Zdeněk Konopásek and Viktor Zborník. Tickets CZK 230/150 / 120 minutes with intermission.

20 A Stroll through Turnová's Grove 4 Wed launch/concert 20.00

Eva Turnová – bass guitarist (Plastic people, DG 307, Eturnity), painter, translator and writer, is publishing her fourth book of columns featuring her own illustrations. These short, bitterly funny commentaries on everyday life were released in Instinkt and Reflex magazines under the title Turnový háj (Turnová's Grove). In addition to readings from her book, the evening will feature a concert by Eturnity – Eva Turnová, Michael Nejtek, Jaroslav Kvasnička and Slovak trio Longital – Dano Salontay, Shina, Marián Slávka. Tickets CZK 190 / 120 minutes.

21 Of Mice and Mooshaber  Ladislav Fuchs / Goose on a String Theatre Thu theatre 20:00

A new play from the author of The Cremator... Friends, look out for the mice! Director: J.A. Pitínský. Tickets CZK 290/190 / 80 minutes.

23 Czech Film Critic Awards Sat awards ceremony 20:00

The best films of the year, new discoveries and future hopes of Czech cinema from an impartial perspective and selected by professional film critics.

28 Spielraum Kollektiv – BUSKING UN/LIMITED (Work in Progress) Thu theatre 20:00

Prague is a favourite city of street performers or buskers. They are attractive and boring, elegant and shabby, noisy and delicate, kitschy and unique. Prague may soon close its streets to them. Will there be peace? Spielraum Kollektiv brings the main actors in the fight for Prague busking on stage. Together they will create a theatre event that explores artistic freedom and its limits. Spielraum Kollektiv – Linda and Mathias Straub are currently artists in residence of Archa.lab.

Public filming of the Jan Kraus Show: January 5, 12, 19 and 26 always from 19:30. Production and dramaturgy: In Film Praha. Advance tickets can be purchased at the Archa Theatre box office and online. The program is subject to change.

February

1 Colonization  VOSTO5 Mon theatre 20:00

Mankind has always longed to discover and explore new places. What drives us? Curiosity, advancement, adventure, enlarging living space, disseminating human DNA or just ordinary human pride? The colonization of new planets is inevitable in the future. But should the universe be colonized by people? Director: Jiří Havelka. Tickets CZK 200/100 / 80 minutes.

4–5 Absent  Jaro Viňarský and VerTeDance / Archa Theatre Thu/ Fri dance 20:00

Why do we always feel as though something is missing? Transferring weight from one foot to the other as the basic premise of movement in space. How much weight can be absent for movement to still be possible? This performance about loss, which can actually be a gain, was created for VerTeDance by 2013 Bessie Award winner Jaro Viňarský. Tickets CZK 160/120 / 60 minutes.

6 Radio 1 celebrates 25 years / Ecstasy Of Saint Theresa, Manon Meurt Sat concert Prague's alternative station, Radio 1, will celebrate its 25th anniversary in the Archa Theatre. In 1991, in the same year in 19:00 which Radio 1 first started broadcasting, Ecstasy Of Saint Theresa released its debut album Pigment, which is inseparably connected with this station. EOST will perform here for the first time in five years and will be supported by young rock band Manon Meurt. From 19:00 debate – 25 let v éteru, 20:30 Manon Meurt, 21:30 Ecstasy Of Saint Theresa. CZK 250 / 5 hours.

7–8 EKG – Of Love and Poetry Sun/Mon literature 20:00

A literary cardiogram with guests. Hosted by Igor Malijevský and Jaroslav Rudiš. Tickets CZK 165/100 / 120 minutes with intermission.

9–11 Brass Band  VOSTO5 / Jiří Havelka / Karel František Tománek / Archa Theatre Tue–Thu 20:00

Baráčnická rychta theatre

Do you want to know what it would be like to attend a dance party after the Second World War? Have you ever seen the festive opening of a Czech "sokol" hall? And would you grant your enemies a monument? A theatre documentary about history that is more a documentary about us. Tržiště 23, Prague 1 – Malá Strana. Tickets CZK 300/200 / 90 minutes.

10 Respect 2016 Wed debate 18:00

Debates about everything that interests and entertains us, featuring unexpected combinations of guests and sur- prising topics, which are sometimes dictated by current events and sometimes just by our curiosity. Hosted by Erik Tabery and organized in cooperation with Respekt magazine as part of the Multicultural Diversity at the Crossroads event, a part of the European House on Fire program. Tickets CZK 100/50 / 120 minutes.

20

DVOUMĚSÍČNÍK DIVADLA ARCHA / LEDEN–ÚNOR 2016

R

ENGLISH PROGRAM

11–14 Ultima Vez – Speak Low if You Speak Love Thu–Sun dance 20:00

Wim Vandekeybus and his Flemish dance company in a performance about love with live music by Mauro Pawlowski and vocals by charismatic South African singer Tutu Puoane. Tickets CZK 350 / 105 minutes.

18 Simulante Bande  VerTeDance / Archa Theatre Thu dance 20:00

Two healthy dancers and two disabled dancers. Gentle touches, sharp blows and falls. Where is the border that we sometimes call "convention"? What is permitted? What is forbidden? What is kept silent? Concept and choreography: Veronika Kotlíková and Tereza Ondrová. Music: DVA. Tickets CZK 150/100 / 60 minutes.

20 Sváteční Pop – Audiobiograf Sat music 20:00

Sváteční pop is a band that was formed by the alliance of artists and musicians Petr Nikl, Milan Caise, Ondřej Smeykal and Jiří Hradil. Audiobiograf is the latest in their series of multimedia shows, which is neither a cabaret, nor ambient, nor pure improv. It all comes together in a rousing dance party that will excite all your senses. Visual projections: DJ Clad. Flying ballets: Ondřej Eremiáš. Tickets 190/150 / 120 minutes.

U

22 Small Inventory – Awards Ceremony Mon awards ceremony 20:00

The annual ceremony awards 'Czech Theatre DNA 2016'.

24 Divadlo Vizita – Red-hot Mutual Benefit Wed theatre 20:00

Spontaneous improvisation with Jaroslav Dušek, Pjér la Še’z, Zdeněk Konopásek and Viktor Zborník. Tickets CZK 230 / 150 / 120 minutes with intermission.

25 Divadlo Vizita – Half-empty Feeder Thu theatre 20:00

Spontaneous improvisation with Jaroslav Dušek, Pjér la Še’z, Zdeněk Konopásek and Viktor Zborník. Tickets CZK 230 / 150 / 120 minutes with intermission.

26 Petr Nikl – Cockroach Arabesques Fri music 20:00

A visual musical poem with the launch of Petr Nikl's CD – Vosa. A geyser of creative images portrayed with the help of mechanical roaches, balls and floating brushes accompanied by an improvisational music ensemble. Featuring: Jaroslav Mugrauer: African kora, Michael Delia: mbira, Jaroslav Kořán: percussion, Oskar Torok: trumpet, Robert Škarda: tuba, Tomáš G. Pospíšil and Petr Nikl: robo-cockroach herders, Ondřej Eremiáš: flying brush. CZK 190/150 / 120 minutes.

A RY

27–28 Pérák – What's in a name? It's actions that count! VOSTO5 Sat/Sun theatre 20:00 / 28.2, 18.00

An historical action fiction by the VOSTO5 Theatre. A theatrical spectacle that combines elements of the martial arts with daring stunts and the poetics of original theatre with its characteristic wordplay. Written and directed by: Jiří Havelka. Tickets CZK 250/150 / 95 minutes.

29 vadí–nevadí.cz / Who's a chicken and who's a hero? Mon theatre Jana Svobodová / Philipp Schenker / Archa Theatre 20:00 The Archa Theatre's contribution to the current social situation and refugee crisis. Documentary theatre with a powerful inner story. A drama of everyday life portrayed by the real inhabitants of Kostelec nad Orlicí and a pair of Belorussian refugees who lived here in the refugee camp. The performance reflects the problems of our world in a small town in Eastern Bohemia. Vadí–nevadí is an innocent children's game that all Czech children have at one time played. We have all been chickens and heroes. With English subtitles. Tickets CZK 190/90 / 80 minutes. Public filming of the Jan Kraus Show: February 2, 9, 16 and 23 always from 19:30. Production and dramaturgy: In Film Praha. Advance tickets can be purchased at the Archa Theatre box office and online. The program is subject to change.

COMING SOON

10.3 Tindersticks

Tindersticks first performed in Prague in September 1992, opening for Nick Cave at his first concert here. What will this "conspicuously quiet band of guitar gangsters" sound like in 2016?

12 and 13.3 Glen Hansard & band Didn't He Ramble

The world's most famous busker, Irish singer-songwriter Glen Hansard returns to Prague on the occasion of the release of his second solo album.

13–18.4 Goose on a String Theatre Laughing Beast Festival 13.4 Bubiland (The Cabinet of Szczygieł– Kozelka) 14.4 J . K. Tyl, L. Smoljak, H. Krejčí and E. Tobiáš Fidlowačka or Where is My Home? 15.4 J . Hašek and K. Vaněk Mein Švejk (Operetta. Comedy. Death) 16.4 L. Fuks – Of Mice and Mooshaber 17.4 O. Novotný – Ridiculous Interpretation 18.4 H . Krejčí, R. Matzner and V. Morávek The Dual Transformation or Chicken and Grain

17.3–18.3 Transformations of the Prague Quadrennial since 1999

21

21 ARCHA THEATRE ARCHA THEATRE BIMONTHLY / JANUARY–FEBRUARY 2016BIMONTHLY MAY–JUNE 2015

S U ENGLISH SUMMARY

What comes next?

Our world is changing rapidly. The certainties of a year ago have long since been blown away by the whirlwind of events. The truths that we stood up for a month ago with friends now divide us. That which we laughed at yesterday terrifies us today. Until recently we felt that our common sense was shared by the majority. But today we feel as though we are in the minority. How are we to deal with it? Do we have any hope of changing it? What comes next? The Colonization project, created for the Archa Theatre by the Vosto5 group and directed by Jiří Havelka, is based on the fact that the world's natural resources are starting to be exhausted. One of the possible ways to save humanity is to search for new planets that have similar conditions for life as on Earth. Archa is thus transformed into a spacecraft in which we all set off on a utopian journey. What if we encounter a new civilization? What if we run into an unknown lifeform that we do not understand? We must be prepared for anything. On our journey into space we will be entirely in the hands of the Vosto5 crew. The pilots of the Archa spacecraft will speak in the language of the Czechoslovak comic books of the 1960s and 70s, which ingeniously combine naiveté and utopia. With irony, humour and a sense of detachment, Vosto5 will navigate us all the way to a soft landing on an alien planet where we must face the essential questions of our existence. Questions of survival in our cruel world full of increasingly rampant hatred and greed are posed by the production of Speak low if you speak love by Flemish company Ultima Vez. Choreographer Wim Vandekeybus took the title of the production from a line by Shakespeare and the production features music by Mauro Pawlovski and vocals by South African singer Tutu Puoane. Vandekeybus ceaselessly searches for new modes of thought, shaped from emotion, explosive energy and controlled chaos. So what comes next? Artists aren't here to find answers. The important thing is to ask questions. Their task isn't to propose solutions, but to bring hope. I truly believe that the Archa Theatre's program in the first two months of the year will bring this hope. Ondřej Hrab

The first of them is that half of the team of VerTeDance, Veronika Knytlová, is pregnant. After long consideration VerTeDance decided not to open the Atelier of Creative Movement I and II. Both instructors apologize and trust that from the start of the fall season the situation will be better and that the popular ateliers will be able to continue. For the children who regularly headed to our studio on ve Zlatnické Street, we have prepared a new atelier under the direction of Dora and Lukáš Bouzek that will focus more on theatrical production. Like the Creative Movement Atelier, the work of Dora and Lukáš is based on the development of the individual skills of each participant in the course. In addition, the children learn the basic principles of scenography and will have the opportunity to further develop their creative skills through theatre and art. The Physical and Dance Theatre Atelier for All Ages returns to the renovated studio on ve Zlatnické Street under the guidance of at least one member of VerTeDance as well as other top dancers from the Czech contemporary dance scene. It is an hour and a half of study of physical principles that work with imagination and develop the dancers' physical abilities regardless of age or social inclusion. A new feature of the spring season will be two big weekend workshops. One of them is a workshop for adult dancers again led by VerTeDance and top solo dancers. The second is on the topic of the principles of collective work and documentary theatre and will be led by me and Philip Schenker. During this workshop, participants learn not only the principles of theatrical compositions, but under the guidance of professionals also the basics of light, sound and video design. In an effort to open the Archa.lab program to foreign participants, both courses will be held in English. In late January, you will be able to peek into the workshop of Archa.lab residents Linda and Mathias Straub. In the form of work in progress they will acquaint you with the state of preparation of the project Busking = Asking that deals with the phenomenon of street art. I look forward to seeing you. Jana Svobodová

Not knowing what reality you're in

Archa.lab Program

hat interested you most about this and W what will you use in the theatre version? I was most attracted by the simulation itself, the psychology of the game, that a fully conscious person can maintain some alternative reality and adhere to it. The fact that we were really pretending that we're on Mars, and that we always have to report to ground zero, that we can't go out without spacesuits, had to spend a prescribed amount of time in a hyperbaric chamber, which even though its amateurishly riveted you still feel like you have to follow the rules of the simulation and not enter the habitat until the pressure is equalized. Then, of course, because of the filming the rules of the operation broke down a little, but still what attracted me most was this living theatre, theatre as simulation.

M M

ARCHA.LAB

Spring semester at Archa.lab We start in February.

New – theatre atelier for children Weekend workshops Dance and physical theatre for all ages Work in progress by residents of Archa.lab Public presentation of Theatre of Everyday workshop in the Archa Theatre

Dear Friends of Archa.lab, As is often the case, life brings the most various changes. Right away there are several changes that affect the program of the Archa.lab in the New Year.

22

Regular ateliers: Theatre Atelier for Children (Wednesday 15:30 – 17:00) Archa Theatre Studio, Zlatnická 8, Prague 1 Physical and Dance Theatre for All Ages (Tuesday 18:00 – 20:00) Archa Theatre Studio, Zlatnická 8, Prague 1 Weekend workshops: Physical and Dance Theatre for All Ages (Spring 2016) Principles of Collective Creation and Documentary Theatre (Spring 2016) Both workshops will be in English. Mathias and Linda Straub: Busking = Asking. Work in progress by residents of Archa.lab will take place on January 29 in the Archa Theatre. Public presentation of the Atelier of Theatre of the Everyday on February 25 in the Archa Theatre. www.divadloarcha.cz

DVOUMĚSÍČNÍK DIVADLA ARCHA / LEDEN–ÚNOR 2016

An interview with Jiří Havelka

The Vosto5 theatre company, led by director Jiří Havelka, is preparing a new project for the Archa Theatre entitled Colonization, which will premiere on February 1. After Pérak and Brass Band, this is the latest in a series of performances by the company created in cooperation with Archa, which in addition to the theme of humanity's colonization of the universe also offers a completely new experience of space based on unusual theatrical principles with elements blending fiction and reality. What was the first impulse for the Coloni-

zation project? Everything started because of dramaturge Zdeněk Janáček, who did a series of interviews called Champagne Breakfast and invited Ondřej Doule, who is the only Czech I know who works externally for NASA. Ondřej is a thirtyyear-old guy who did his doctorate in the United States, teaches in Florida and designs architecture for structures and habitats on Mars and various inflatable life-support systems. I loved it. It seemed to me that such a project could have many dimensions and that it would be interesting to participate in it somehow. Finally, Zdeněk and I decided to go to research simulations in Utah, where Robert Zubrin built a station called the Mars Association. We originally conceived of it as research for a theatrical performance. We began to sew costumes in the form of suits, but in the end it turned into more of a film project, so finally we went there as journalists in order to film a kind of docu-drama from the space station on Mars, which made it easier for us to get visas. Even before our departure we began meeting with director Ben Tuček. We improvised, Ben wrote and overall we prepared for the attempt to make a simple film under rather guerrilla-like conditions. When we arrived, we found that it was even more guerrilla than we expected. Very little space, limited food rations and water... We brought back quite a lot of material. Ours suits are of course more for the theatre, not Hollywood perfect, but in shots at sunset in the red desert they did the trick.

Simulation in the sense of a duplicate reality? Exactly. Then there's also the motif of a kind of parasite on reality. And another important thing for me is the theory of simulacra, phenomena that are merely copies without originals. It is

ENGLISH SUMMARY a detached version of reality, which originally was created as an imitation, an impression of something real, but long indistinct, too distant. In the Mars 500 project the Russians put six people in a rocket to simulate a 250-day flight to Mars, landing on the planet and return flight. The reports of this project were published and the interesting thing for me is the part where the person forgets that it is only a test and the game becomes reality. In theatre you never forget that it is a simulation. You cannot tear yourself away from reality. But we would like to achieve a physical experience in which as a spectator you go to colonize the Archa Theatre and through your presence somehow change the space. Interview by Lukáš Jiřička

More and more I realize that perfection is boring, because there is nothing perfect, nothing is black and white. Theatre does not moralize – quite the contrary. And it is wrong, for example, to prohibit working with children in the theatre, because if you do it right, it's interesting for them. It is not exploitation. Theatre is a ritual associated with proximity, although today much of its elusiveness is lost. People sometimes try to explain the theatre, which I think is wrong. Efforts to bring about revolution led by drama are nonsense. Revolution today exists independently of the theatre; we can interpret plays in relation to current events, for example by seeing an Arab in the play as a symbol of the Arab Spring, but what good is that?

and play music. And to try and move forward, whatever the world throws at you.

Colonization was made possible with financial support from the EU Culture program and is presented as a part of the House on Fire program.

o you use your experience of studying D psychology in any way? No, I was at the school only for a short while. I read a lot, but at work I use natural psychological processes and experiences. I work differently with each actor. Someone might complain that I was tougher on them, but I always answer that in this particular case it was necessary. I'm not a democrat; I'm somewhat tougher on some people because they need it in order to really prove something. I use my intuition. Psychology is largely based on objectivity, but I am always subjective, so that's why I stopped studying it. Not everything in the productions is created by me, of course. I expect contributions from the actors and dancers. It's good to see how the text gets put together. I like these puzzles, which are reminiscent of building a house. I nterview by Lukáš Jiřička and Ondřej Hrab

Each of us has our own "handicap"

Perfection is boring

An interview with Wim Vandekeybus Flemish company Ultima Vez will present its new production Speak low if you speak love at the Archa Theatre. It is Vandekeybus's masterly analysis of the most powerful emotion – love, which, however, can have destructive effects. On the occasion of the presentation of this new performance, we bring you an interview with the choreographer, set designer and head of Ultima Vez, which was conducted after the Prague premiere of Talk to the Demon in 2014.

A

an you describe the starting point of C your work? Do you start with an idea that you present to the actors and dancers? Yes, that's how I start, but I have to have it finished before the audition for dancers and actors. At one audition I realized that I only wanted male actors, not female. That was for the production of In Spite of Wishing and Wanting, which is all about desire, but I suddenly decided that it will not be desire between a man and a woman, but male desire generally. Another case was Mountains Made of Barking, in which the protagonist is blind, which was not the first project with a blind hero. That was Her Body Doesn't Fit Her Soul. In Mountains Made of Barking an important motif was all sorts of hallucinations. We went to Morocco to shoot and after shooting the first scene, I knew I wanted to build the whole story around it. Thorough preparation and a lot of time were needed; I knew it would be a story about everything that belongs to mankind. ow do you create the structure? Do you H start with a theme, reshape it and then put it together, or do you have a framework prepared? I have no predetermined structure, I'm intuitive. It's like when you're planning a garden. If you plant, you can estimate in advance how fast and high the tree will grow, where you need the water and where the stones. Sometimes I work on just two scenes, and when we've really got it down, we move on. I feel like a painter who does not know at the beginning exactly what the outcome will be. 23

" The waiting room" – what is it that attracted you to a waiting room, or who are you waiting for? I suppose it's a personal reference to events in Stuart's life. Personally, the ideal is to live life to the full and always be moving forward. Reality does seem to hold a lot of waiting in one way or another. We both experienced situations with our parents where one is left alone physically or mentally and seem to be waiting for a way out rather than living life. That has shaped a lot of the themes for this album, I think. Interview by Pavlína Svatoňová

RY

We have kept our sense of adventure

An interview with David Boulter of Tindersticks British indie rock band Tindersticks first performed in Prague back in September 1992, opening for Nick Cave in his first concert here. This group of melancholic musicians is now performing in the Archa Theatre with its mature and captivatingly dreamy repertoire. T indersticks performed in Prague for the first time in September 1992, opening for Nick Cave's first ever concert here. What does the conspicuously quiet band of guitar gangsters sound like in 2016? I think the sense of adventure is still there. We were never technical musicians. We struggled to make the sounds we heard in our heads and felt in our hearts. We still do. Perhaps that's what keeps us interested. Y our new album has been getting rave reviews. In addition to your typical melancholy there's also a sense of urgency. Does it reflect your opinions and ideas about today's world?

We're at the age where the past is so big and the future is shrinking. And there's never time for today. We live in all corners of Europe. There is an urgency, and also an uncertainty in the music. I doubt we could work the way we do in the world we lived in 20 years ago. The Internet has made everything available and immediate. But it's important to connect in a real way. To go into a shop to buy milk. To get together in a room

ARCHA THEATRE BIMONTHLY / JANUARY–FEBRUARY 2016

An interview with Markéta Stránská about Absent Choreographer Jaro Viňarský presented Absent at the Archa Theatre in November last year. We talked with one of the actors, Markéta Stránská, about how a non-dancer was catapulted into one of the main roles. You are debuting in a choreography

called Absent. Is there someone or something that you acquired during the creative process? Definitely yes, in many ways. Not only did I meet inspiring personalities, but I learned some things about the new creative process, and hence about myself and my creative and movement possibilities. On the first day of rehearsals we talked about the basic theme of "absence" and Jaro Viňarský told me that I would be amazed at what I can do with my prosthesis. And he was right! I discovered new possibilities, pushed the limits, and now also use these experiences in my everyday life. For instance, now I'll dare to venture into more demanding terrain, I walk more without crutches, and while dancing with a prosthetic I do not feel so limited and awkward. Jaro has given me a new perspective on my motion limitations. He showed me how interesting it can be and that I can capitalize on it, because in fact it may not even be a limitation at all. Each of us actually has their own "handicap", which is just more or less visible. O ne of the themes is balance: personal,

physical and group. How does one dance when the basic element of transmission of physical weight (from leg to leg) is absent? Absent? I still have my leg, it just looks different – one as a prosthetic and the second is invisible, but in both cases it still feels like an integral part of me. Yes, it is true that I dance more freely without the prosthesis and walk better with it. But that may change over time, and I'll be dancing with a prosthetic as freely and easily. espite your handicap, on stage you D embody physical beauty and integrity. What is Absent about for you? Thank you. For me personally Absent is about a beautiful and complete transformation. And I am delighted that others can see this too. Interview by Pavlína Svatoňová

HVĚZDY PROGRAMU / HIGHLIGHTS

21. 1. / 20.00 / divadlo Ladislav Fuchs / Divadlo Husa na provázku – Myši Natalie Mooshabrové Škleb a maska čili autor Spalovače mrtvol přichází na scénu… Přátelé, pozor na myši! Režie: J. A. Pitínský.

January 21 / 20:00 / theatre Ladislav Fuchs / Goose on a String Theatre – Of Mice and Mooshaber A new play from the author of The Cremator... Friends, look out for the mice! Director: J. A. Pitínský.

1. 2. / 20.00 / divadlo VOSTO5 – Kolonizace Lidé od nepaměti toužili prozkoumávat daleký vesmír. Co je k tomu žene? Zvědavost, pokrok, dobrodružství, zvětšování životního prostoru, šíření lidské DNA anebo jen obyčejná lidská pýcha? Kolonizace nových planet je nevyhnutelnou budoucností. Má být ale vesmír kolonizován člověkem? Režie: Jiří Havelka.

February 1 / 20:00 / theatre VOSTO5 – Colonization Mankind has always longed to discover and explore new places. What drives us? Curiosity, advancement, adventure, enlarging living space, disseminating human DNA or just ordinary human pride? The colonization of new planets is inevitable in the future. But should the universe by colonized by people? Director: Jiří Havelka.

11.–14. 2. / 20.00 / tanec Ultima Vez: Speak Low if You Speak Love Wim Vandekeybus a vlámský taneční soubor uvedou v Praze svoji nejnovější produkci, představení o lásce s živou hudbou Maura Pawlowského a zpěvem charismatické jihoafrické zpěvačky Tuty Puoane.

February 22 / awards ceremony Small Inventory Festival – Awards Ceremony presentation of awards.

Divadlo Archa je podporováno grantem hl. m. Prahy pro rok 2016 ve výši 20.000.000  Kč The Archa Theatre, o.p.s. is supported by a grant from the capital city of Prague

22. 2. / vyhlášení cen Malá inventura – Slavnostní vyhlášení cen.

February 11–14 / 20:00 / dance Ultima Vez: Speak Low if You Speak Love Wim Vandekeybus and his Flemish dance company in a performance about love with live music by Mauro Pawlowski and vocals by charismatic South African singer Tutu Puoane.

24

DVOUMĚSÍČNÍK DIVADLA ARCHA / LEDEN–ÚNOR 2016