art+antiques 4/2013

9 771213 839008

04

04

duben 2013

87

95 Kč / 4,50 ¤

10 / Rudolf

Koppitz v Brně 28 / Rozhovor s Federicem Díazem 36 / Nákupy regionálních galerií

art + a ntiques

110. večerná aukcia 23. apríl 2013 o 19:00

Predaukčná výstava: 17. - 22. 4. 2013 Aukčná spoločnosť SOGA Panská 4, Bratislava www.soga.sk

IMRO WEINER-KRÁL (1901 - 1978): Sen. Okolo 1938 - 42. Olej na plátne.

88

editorial /

Obsah

Krádeže z muzeí

Vídeňské Kunsthistorisches Museum začátkem března po deseti letech znovuotevřelo kunstkomoru, kolekci uměleckého řemesla, soch a kuriozit budovanou několika generacemi habsburských panovníků. Pro veřejnost

o tom, že jde o práci na objednávku, neboť se jedná o natolik unikátní a známou věc, že je neprodejná. Po třech letech se ukázalo, že vše bylo jinak. Lupič, jemuž už byli vyšetřovatelé na stopě, se v lednu 2006 přišel sám přihlásit na policii.

Za Slánku se nejdříve snažil získat výkupné od pojišťovny, pak ji zkoušel prodat a nakonec ji zakopal v lese asi patnáct kilometrů od hranic s Českou republikou. Nešlo o nikterak sofistikovaný zločin, jen o zoufalce, který využil příležitosti a nedokonalého zabezpečení muzea.

Do expozice se dostal po lešení a i když alarm spustil, ostraha na něj nereagovala, protože se domnívala, že jde jen o další planý poplach způsobený špatným nastavením elektronických čidel. Systém vypnula a když jej znovu spustila, vše se zdálo být v pořádku. Až ráno hlídači zjistili, že v expozici chybí nejslavnější kus sbírky.

Nejnovější loupež z muzea se odehrála v pátek 22. března v muzeu Van Bommel van Dam v holandském městě Venlo. Lupiči před pátou hodinou ráno vylomili vstupní dveře a z výstavy sbírky Thea Manderse zaměřené na autory skupiny Zero, fundamentální malbu a minimalismus ukradli tři reliéfy od Jana Schoonhovena a jeden obraz od českého malíře Tomáše Rajlicha, zakládajícího člena Klubu konkretistů, který do Nizozemí v roce 1969 emigroval. „V Česku moje věci nikoho nezajímají a v Holandskou mě dokonce kradou. Musel to být nějaký zloděj-intelektuál,“ vtipkuje o krádeži Tomáš Rajlich, který se před pár lety přestěhoval zpátky do České republiky a dnes má svůj ateliér v pražských Holešovicích.

Krádeže z muzeí jsou skoro stejně staré jako muzea samotná a asi nikdy neustanou. Úspěšnost policie při jejich objasňování je však vysoká a většina děl se po čase v pořádku vrátí. Sběrateli Theo Mandersovi tak můžeme jedině přát, aby nalezení ukradených obrazů trvalo kratší dobu, než tomu bylo v případě Celliniho Slánky.

Jan Skřivánek

> Chladné pohlednice z pohraničí 5 / depeše > Pozdrav z Rotterdamu

2 / úhel

Ondřej Váša

byla uzavřena od května 2003, kdy z její expozice zmizela slavná Slánka od Benvenuta Celliniho. Bezprostředně po krádeži se spekulovalo

04

Marek Prokůpek

6 / zprávy 10 / výstava

> Rudolf Koppitz

Petra Medříková

17 / aukce 23 / na trhu

> Toyen 26 / portfolio > Andrej Dúbravský Radek Wohlmuth 28 / rozhovor > Federico Díaz Jan Skřivánek, Johanka Lomová 36 / téma > Akvizice galerií Marcela Chmelařová 42 / k věci > Plastici a spol.

Marcela Chmelařová

Lenka Bučilová

45 / staveniště 46 / architektura

> Baťova města

Petra Hlaváčková

50 / design

> Geneze designu nábytku

Ladislav Zikmund-Lender

55 / nové knihy 56 / knižní recenze Josef Ledvina

> Dynamismus

> TEFAF 2013 64 / zahraniční výstava > Franz West Lucie Drdová 67 / manuál > Lekce 48. Coffee Turn Ondřej Chrobák 68 / recenze > H. Demartini, K. Wodiczko, P. Sceranková Jan Wollner, Radek Wohlmuth, Josef Ledvina 75 / mikro > Cena Jindřicha Chalupeckého Radek Wohlmut 80 / na východ > Díl 13. Sklo Dušan Buran 84 / komiks > Dašek & Jadrný 52 / antiques

Hana Šimonová, Miroslav Zíka, Michal Šimek

Monstrkabaret Freda Brunolda

obálka

>

Rudolf Kopp i t z: Ro t t erdam / kolem 1910

bromolejový tisk / 30,4 × 25 cm / Photoinstitut Bonartes

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek Redaktoři: Pepa Ledvina, Johanka Lomová, Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Džian Baban, Lenka Bučilová, Dušan Buran, Lucie Drdová, Petra Hlaváčková, Marcela Chmelařova, Ondřej Chrobák, Vojtěch Mašek, Petra Medříková, Marek Prokůpek, Jan Šiller, Michal Šimek, Hana Šimonová, Ondřej Váša, Jan Wollner, Miroslav Zíka, Ladislav Zikmund-Lender / Tisk: Dekameron CZ s r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, ­predplatne­@ ambitmedia.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 8. dubna 2013. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

2

úhel

art + a ntiques

Chladné pohlednice z pohraničí text: Ondřej Váša Autor se věnuje teorii umění.

Vozítko Curiosity se právě pomalu pohybuje po povrchu Marsu s rozvážností, která jako by odpovídala dvěma stům tisíc mil a zhruba čtvrthodinovému zpoždění, s nimiž jsme schopni číst odeslaná data a pixely. K Marsu je tak daleká cesta, že není kam spěchat, nemluvě o tom, že rudá planeta je podle všeho velice stará a… mrtvá.

Právě probíhající americká mise, jejíž anachronické echo se v podobě družic Voyager 1 a 2 nese až na okraj sluneční soustavy, čili do míst, kde vás nejen nikdo neuslyší křičet, ale kde i samotná představa lidského hlasu (a s ním i idejí, které má smysl artikulovat) není samozřejmostí, je pochopitelně fascinující per se. Každopádně chápu, že jste si z jistých důvodů otevřeli časopis o kumštu, nikoliv nové číslo Letectví a kosmonautiky, čili jak to souvisí s uměním? Skrze hořké zklamání a bezprecedentní melancholii prvních pionýrů, kteří dorazí na souřadnice, o nichž je sice možné zatím pouze spekulovat, ale se kterými jsme již teď prostřednictvím obrazů seznámeni tak důvěrně, že jsme s nimi spojeni podivným manželstvím na dálku. Tyto souřadnice se samozřejmě mohou stát místy. Pro první poutníky už však nikdy nebudou cizí, a svým způsobem právě proto částečně cizími (či indiferentními) zůstanou, asi jako kdysi akutní dopis, rozpečetěný po třiceti letech.

Je tu ještě další problém, na který kromě jiného poukázal v knize Mapping Mars novinář Oliver Morton – pionýrské obrazy Marsu nám sice přibližují rudou planetu na dosah oka, přes svou kartografickou povahu nám však o povrchu planety prozrazují jen výseč, plnou digitálních mezer. Stále tak vidíme něco, co má spekulativní povahu, nehledě na to, že mapy Marsu jsou příznačně inverzí pozemské kartografie; nevycházejí z abstrakce prostoru, nýbrž jsou pouhou hypotézou míst, z nichž sice máme k dispozici nádherné fotografie, ale v pravém slova smyslu je nedokážeme ověřit, spojit. Většina Marsu je z hlediska lidského poznání stále v temnotě. Snímky

z Marsu a z vesmíru obecně jsou v tomto ohledu fascinujícím specifickým druhem obrazů; typem pohlednic, které posíláme sami sobě z míst, která jsou přes fakticitu fotografií stále výsostným předmětem imaginace a zároveň nás zbavují obrazotvornosti.

Jmenovaná kniha je ale pozoruhodná z úplně jiného důvodu; srovnáním uměleckých (jakkoli poněkud úsměvných) pohledů na dobývání Marsu s pionýrskými obrazy dobývání amerického Západu vystihuje změnu, kterou za poslední dobu prošel laický, ze Země vnímaný vesmír. Pakliže ještě počátkem minulého století byl Mars dokonalým prostorem utopií, nyní se jeví jako obyčejný, starý a mrtvý svět, jehož vyobrazení ani nemohou mít étos a kompoziční strukturu cesty, ale spíše bezradnosti a civilizačního osamění. Povahu Marsu lze navíc jen velmi obtížně vystihnout; je příliš monotónní, příliš panoramatický, příliš rozlehlý, než aby jej šlo zarámovat či perspektivně vyjádřit. Přesto Mars není vůči Zemi kýženou jinakostí.

Je kamenitou pouští, která se vůči člověku nevymezuje ani jej nevítá. Ve světě Hubbleova teleskopu jsou obrazy z Marsu skoro až domáckými snímky kosmické předsíně, jejíž vlastní distancí je téměř dekadentní odci-

28 / rozhovor Federico Díaz U lt ra / 2008 / polyamidový objekt / 40 × 75 × 30 cm

zení. Marťanská sci-fi literatura je v tomto ohledu nanejvýš bystrá; jako bychom se alespoň dočasně vrátili do předrenesanční doby, v níž jsme byli ve vesmíru sami a Země byla unikátní planetou, jakkoliv je její nynější jedinečnost jedinečností izolace a občasného volání, na které nikdo neodpovídá. Nejeví se upálení Giordana Bruna, jenž otevřel vesmír jinakosti, v tomto světle jako nanejvýš… absurdní?

Otázkou tedy zůstává, co uvidí Armstrong některé z příštích generací, až poprvé vstoupí na povrch Marsu. Jeho zvědavost se spíše než k viditelnému povrchu upne k podzemí a zmrzlé minulosti chladné planety, což úplně není přístup pionýrů či přímo dobyvatelů.

První kroky po Měsíci byly kolumbovským dobrodružstvím a jedinečnou variací na zvolání „Tierra, tierra!“, v tomto případě z pozice námořníka (ne nadarmo sloužil Armstrong u U.S. Navy), který zemi zanechává za sebou. Procházka po povrchu Marsu, jakkoliv se bude nepochybně jednat o jednu z velkolepých událostí lidských dějin, podle všeho naskytne pohled až nepříjemně důvěrný, jako dobyté území, které v nestřeženém okamžiku prodala realitka nám samotným.

Vesmír je nastěstí obrovský a temný. ˇ

Pořadatel

Partneři

© Karel Malich / Planoucí místo / 1985

Otevřeno denně 10–18 hodin www.karelmalich.cz www.hrad.cz www.kulturanahrade.cz www.zdeneksklenar.cz

Jízdárna Pražského hradu 1 /2 – 8 / 5 / 2013

3

již více než 16 tisíc návštěvníků

Mecenáši výstavy

Mediální partner

4

inzerce

art + a ntiques  

vojtěch horálek m��

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK TAK ZNÍ PRAHA

ORCHESTRÁLNÍ CYKLY

DUBEN

POULENC

10. a 11. 4. 2013 19.30 hodin Smetanova síň, Obecní dům

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK Serge Baudo | dirigent Dominika Weiss Hošková | violoncello Olga Jelínková | soprán KÜHNŮV SMÍŠENÝ SBOR Marek Vorlíček | sbormistr HECTOR BERLIOZ, EDWARD ELGAR, FRANCIS POULENC

BEETHOVEN

17. a 18. 4. 2013 19.30 hodin Smetanova síň, Obecní dům

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK Zdeněk Mácal | dirigent LUDWIG VAN BEETHOVEN

ORCHESTR NA DOTEK 27. 4. 2013 11.00 hodin Smetanova síň, Obecní dům

KONCERT PRO DĚTI ČÁRYMÁRY ORCHESTR / IV. HUDEBNÍ FANTASY

��. �.—��. �. ���� Galerie GATE Husova ��, Praha � www.galeriegate.cz Výstava je uspořádána ve spolupráci Galerie GATE a Galerie Gema

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK Marko Ivanović | dirigent Připravili a uvádějí: Jana Synková a Ilja Šmíd

RAVEL

28. 4. 2013 16.00 hodin Smetanova síň, Obecní dům

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK Marko Ivanović | dirigent Jana Vonášková-Nováková| housle MAURICE RAVEL VSTUPENKY:

www.fok.cz

V pokladně v Obecním domě, nám. Republiky 5, Praha 1, pokladna@fok.cz, 222 002 336

depeše

5

Pozdrav z Rotterdamu text: Marek Prokůpek Autor je absolventem arts managementu na VŠE, momentálně pobývá na stáži v Českém centru v Rotterdamu.

Město, které bylo založeno roku 1230, bývá dnes označováno jako Manhattan na řece Maas. Toto přízvisko si zasloužilo především díky velkému množství moderních výškových budov. Historický Rotterdam byl v roce 1940 téměř celý vybombardován, a tak bylo nutné začít budovat město nové. Poválečná revitalizace dala Rotterdamu příležitost oprostit se od tradičního stylu a cihlových staveb, a proto se dnes o něm také mluví jako o městu, které je nejméně holandské.

Holanďané sami o sobě tvrdí, že jsou jedním z nejliberálnějších národů, což se projevuje i v přístupu k architektuře, designu a umění obecně. Nebojí se experimentovat a jsou otevřeni novým formám. Také díky tomu stojí dnes v Rotterdamu mnoho unikátních staveb, mezi něž patří i kulturní instituce v prostorách Museumparku. Ten něčím připomíná MuseumsQuartier ve Vídni, avšak muzejní park v Rotterdamu je rozlehlejší a jednotlivé budovy muzeí na sebe volně navazují v pásmu zeleně.

Z jedné strany tvoří hranici parku Natuurhistorisch Museum a rotterdamská Kunsthal, za jejíž podobou stojí místní rodák Rem Koolhaas. V říjnu minulého roku se o Kunsthal psalo zejména ve spojitosti s krádeží sedmi pláten z výstavy, která byla uspořádaná k jejímu 20. výročí. Nyní se o dění v Kunsthal opět zajímají světová média, důvodem je retrospektiva ikony módního návrhářství Jeana Paula Gaultiera. Na výstavě, která je sama o sobě multimediálním dílem, je představeno 140 modelů od 70. let až po současnost.

Ačkoliv je výstava rozdělena do šesti tematických sekcí, působí uceleným dojmem.

Výstava ukazuje průřez celou Gaultierovou tvorbou doplněnou fotografiemi od Cindy Sherman, Davida LaChapella, Helmuta Newtona a dalších. Jejich tvorba zde není upozaděna, ale tvoří plnohodnotnou součást

celého konceptu výstavy. Její přitažlivost umocňuje multimediální show, kdy jsou na figuríny promítány obličeje, pomocí nichž figuríny s divákem komunikují.

Pozornost médií vyvolala také přítomnost Jeana Paula Gaultiera na zahájení výstavy.

Do Rotterdamu ho z Paříže přivezl speciální vlak vyzdobený jeho typickými modrobílými pruhy. Kromě vlaku, který bude mezi oběma metropolemi jezdit po celou dobu konání výstavy, modrobílé pruhy ovládly téměř celé město. Člověk se s nimi setká prakticky na každém kroku. V Rotterdamu je výstavu možné navštívit do 12. května, poté se přestěhuje do Stockholmu.

Na druhé straně parku stojí budova druhého největšího muzea umění v Holandsku, Museum Boijmans van Beuningen. Jeho základ tvoří sbírka, kterou městu v roce 1849 daroval právník Boijmans. Muzejní budova byla postavena v roce 1935 a je jednou z mála staveb, které nebyly poničeny bombardováním. Sbírka muzea obsahuje díla od raného středověku přes modernu až po práce současných tvůrců. Za návštěvu rozhodně stojí sbírka grafiky a kresby, která je mimořádná v celosvětovém měřítku. Pro dotvoření

kontextuálních expozic je v muzejní sbírce zastoupen i design od středověkých váz po současné holandské designéry.

O pár kroků dále se nachází The Netherlands Architecture Institute (NAI), který byl postaven roku 1993 podle návrhu Jo Coenena. NAI není pouze muzeem, ale funguje také jako platforma pro přednášky, diskuze a rozvoj architektury. Od ledna letošního roku došlo k jeho sloučení s The Netherlands Institute for Design and Fashion, a formuje se tak nová instituce.

Slučování kulturních institucí je v posledních několika letech novým trendem v celém Nizozemsku. Důvodem jsou úsporná opatření. Středopravicová vláda mluví o kultuře jako o společnosti žebráků, která žije jen z podpory, proto jsou dotace stále menší a některé instituce stát přestal financovat úplně. Dochází tedy k jejich rušení nebo v lepším případě slučování. Muzea, galerie a umělecké soubory jsou tak nuceny hledat nové cesty financování svého provozu.

I přes tento nepříznivý vývoj se muzeím a galeriím v Rotterdamu a celém Holandsku stále daří prezentovat kvalitní výstavy a expozice.

S t u d i o V OLL A E R S Z WA R T: S A ILO R C IT Y D R E S S I N G / Rotterdam v barvách Jeana Paula Gaultiera

6

zprávy

Wannieck Gallery balí sbírky Brno – Wannieck Gallery je od Velikonoc uzavřená a galerie se připravuje na vystěhování. Společnost Jižní centrum Brno, která je vlastníkem objektu, v němž galerie sídlí, koncem března nepřistoupila na návrh provozovatele Wannieck Gallery, společnosti Mediagate, na uzavření nové nájemní smlouvy, pouze nabídla prodloužení výpovědní lhůty do konce listopadu. To galerie odmítla.

Jižní centrum, které je akciovou společností plně vlastněnou městem, vypovědělo galerii původní nájemní smlouvu, která měla platit až do roku 2020, kvůli zpoždění úhrady nájemného koncem února. I když byla dlužná částka do druhého dne uhrazena, Jižní centrum odmítlo vzít výpověď zpět.

Společnost Mediagate následně požádala o uzavření nové nájemní smlouvy, ve které navrhovala složení kauce, jež by pro Jižní centrum fungovala jako pojistka, kdyby snad došlo k opětovným problémům s úhradou nájemného.

Protinávrh Jižního centra zněl, že galerie může prostory bývalé strojírny v sousedství nákupního centra Vaňkovka, využívat do konce září, další dva měsíce by pak měla na vyklizení prostor. Celé nájemné by galerie musela uhradit dopředu, což by znamenalo jednorázovou platbu více než milion korun. „Kdybych měl alespoň padesátiprocentní jistotu, že galerie v prostorách zůstane, tak

wann i e ck ga l l e ry b e z u m ě n í / www.nerustegalerii.cz

art + a ntiques nemám problém zaplatit dopředu. Ale dodatek počítá s tím, že pak skončíme,“ vysvětlil v Brněnském deníku majitel společnosti Mediagate Miroslav Lekeš, proč na tento návrh odmítl přistoupit.

Lekeš chce Jižní centrum oslovit ještě s novým návrhem nájemní smlouvy, současně však počítá s tím, že se galerie bude muset vystěhovat. O tom, že by sbírku vystavil jinde – nabídek volných objektů dostal z celé republiky několik – neuvažuje. Galerie je podle něj bytostně svázána s industriálním prostorem bývalé strojírny Ferdinanda Wanniecka, ve které sídlí od roku 2006. Pokud by na další pronájem objektu bylo vypsáno výběrové řízení, rád by se do něj znovu přihlásil. / js

Restrukturalizace NPÚ Praha – Národní památkový ústav změnil počátkem roku svou strukturu. Poté co v září 2012 podepsala ministryně kultury jeho nový statut, došlo mezi 1. lednem a 28. únorem 2013 k přechodu na nový způsob fungování, v rámci něhož vznikla čtyři pracoviště Územní památkové správy, kterým jsou přímo podřízeny památky ve správě NPÚ.

Zjednodušeně řečeno – došlo k oddělení správy hradů a zámků od ostatních činností památkového ústavu.

Zřízeno bylo velké generální ředitelství, které má zastávat především metodický

dohled, zatímco manažerská funkce má ustoupit do pozadí. Existujícím Územním odborným pracovištím, která jsou zastoupena ve všech krajích a dříve měla na starosti i správu památek, byly omezeny pracovní povinnosti výhradně na odbornou a poradenskou činnost.

Cílem restrukturalizace je podle oficiálního zdůvodnění lepší využití odborného potenciálu NPÚ a efektivnější správa svěřených památkových objektů. Přestože dochází k zásadní proměně instituce, tři sekce činnosti definované statutem zůstávají zachovány: sekce památkové péče, sekce správ památkových objektů, sekce provozně ekonomická.

V rámci reorganizace vznikal tzv. servisní útvar složený z odborníků na mobiliární fondy, instalaci památkových objektů a investičních pracovníků. Zatímco v minulosti například Pardubický kraj neměl k dispozici odborníky na mobiliární fondy, nyní budou mít všechny památky možnost využít stejného servisu při budování svých expozic.

Na základě ekonomických analýz se novými správními centry, která budou mimo jiné přerozdělovat peníze na provoz jednotlivých objektů, staly Sychrov, Kroměříž, České Budějovice a Praha. Pod Sychrov budou spadat památky v Libereckém, Královéhradeckém a Pardubickém kraji. Kroměříž se stala ústředím pro Zlínský, Olomoucký, Moravskoslezský a Jihomoravský kraj. České Budějovice budou spravovat památky v Jihočeském kraji, Plzeňském kraji a Kraji Vysočina. Správním centrem Středočeského, Ústeckého, Karlovarského kraje a Prahy je hlavní město.

Problematické složení čtyř celků, kdy Sychrov neleží ve středu své oblasti a Brno není ústředním pracovištěm pro Moravu, bylo jedním z důvodů kritiky činnosti generální ředitelky NPÚ Naděždy Goryczkové, která za reorganizaci přímo ručí. Mezi hlasité odpůrce změn patřil například bývalý vedoucí brněnského Územního odborného pracoviště Petr Kroupa, který byl Goryczkovou na podzim loňského roku pro údajná manažerská pochybení odvolán. Na uvolněné místo byl nyní jmenován Kroupův někdejší odborný náměstek Zdeněk Vácha.

Vedle nedostatku analýz a špatného načasování – reorganizace předchází přípravě

7

N á d v o ř í z á m k u S yc h r o v / správní centrum pro hrady a zámky od Frýdlantu po Litomyšl

nového zákona o památkové péči – je nový organizační model kritizován také kvůli možnému oslabení pozice odborných pracovišť.

Jejich marginalizace by podle kritiků mohla vést až k jejich zrušení a převedení památkové péče výhradně do agendy místních samospráv.

Argument je o to silnější, že NPÚ je již dnes jen poradním orgánem, rozhodující slovo ve věci „praktické“ památkové péče mají městské odbory (viz například kauza bourání domu na Václavském náměstí, které pražští památkáři přes nesouhlasné stanovisko NPÚ povolili).

Mezi nejsystematičtější kritiky reorganizace patří Asociace pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví ČR, která v souvislosti s restrukturalizací mluvila o privatizaci památek. Takové tvrzení Goryczková odmítá a zdůrazňuje, že objekty zůstávají majetkem státní příspěvkové organizace. Zároveň tvrdí, že k faktickému oddělení správy objektů a odborné péče, nedojde. Správci majetku zůstávají odbornými pracovníky, změna by podle Goryczkové měla znamenat pouze zefektivnění jejich práce.

Proti možnému odvolání Goryczkové, po kterém volají její kritici, se v otevřeném dopise ministryni kultury vyslovili děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michal Stehlík, ředitel Ústavu pro dějiny umění FF UK Jan Royt, ředitel Ústavu dějin umění AV ČR Vojtěch Lahoda a rektor Akademie výtvarných umění Jiří T. Kotalík. „Účelové změny by mohly mít pro organismus NPÚ fatální důsledky, mezi které je nutno počítat pokles odbornosti či ohrožení unikátního

souboru hradů a zámků ve správě NPÚ,“ čteme v dopise z letošního února.

NPÚ je státní příspěvkovou organizací zřizovanou Ministerstvem kultury s ročním rozpočtem kolem 1,2 miliardy korun. Přibližně z třetiny jej organizace pokrývá z vlastních výnosů, především z provozu památek.

Naděžda Goryczková stojí v čele památkového ústavu od prosince 2008. / jl

Nový ředitel Morgalu Brno – Novým ředitelem Moravské galerie byl k 1. dubnu jmenován Jan Press, který v galerii poslední dva roky působil na postu

vedoucího odboru sbírek a od konce loňského roku stál v čele odboru ekonomiky a provozu. Do konkurzu se přihlásilo pět zájemců a ve finále se ministryně rozhodovala mezi Pressem a Kateřinou Tlachovou, která byla řízením galerie dočasně pověřena od konce listopadu, kdy na ředitelský post rezignoval Marek Pokorný. „Pozici ředitele nechápu jako roli krizového manažera, ale jako odpovědnou práci výkonného ředitele s vizí muzea umění s vysokým standardem poskytovaných služeb, který zachovává kontinuitu instituce a zároveň vytváří nové projekty,“ píše v úvodu své koncepce Jan Press. „Často budu narážet na to, že nepůjde určit, kde je už moje vize a kde ještě pokračuji v projektech nastartovaných Markem Pokorným,“ přihlásil se nový ředitel ke svému předchůdci na tiskové konferenci koncem března.

V programové rovině se chce Press soustředit zejména na posilování vlastních odborných výstupů pracovníků galerie a méně prostoru dávat externím kurátorským projektům. Z provozního hlediska bude největším úkolem, který jej čeká, rekonstrukce a revitalizace Místodržitelského paláce, což je projekt, na kterém Press pracoval již ve své minulé funkci. Barokní palác v centru Brna galerie využívá pro pořádání krátkodobých výstav a nachází se zde také stálá expozice starého umění a populární kavárna Pod obrazy. Potenciál paláce s velkým vnitřním

P o k o rn é h o n á s t u p c e / Marek Pokorný a Jan Press na koláži, která se začala šířit po internetu krátce po oznámení Pressova jmenování

8

zprávy

dvorem fungovat jako živé městské centrum však zatím zůstával z velké části nevyužit.

V první fázi, která má probíhat od května, se počítá s jeho výraznějším otevřením a s oživením řadou doprovodných programů.

Celková rekonstrukce je závislá na poskytnutí investičních prostředků od ministerstva kultury. Věc je prý na dobré cestě, zatím však o ničem není rozhodnuto. Šestatřicetiletý Jana Press je absolventem dějin umění a muzeologie na Masarykově univerzitě v Brně. Do Moravské galerie nastoupil v roce 2008 na post projektového manažera, kde byl mimo jiné zodpovědný za rekonstrukci vily Dušana Jurkoviče a její proměnu v architektovo muzeum a badatelské centrum. Před příchodem do Moravské galerie působil na brněnském biskupství, kde se podílel na oživení Petrova a vzniku Arcidiecézního muzea.

Ačkoliv Marek Pokorný svůj odchod z čela galerie oznámil již začátkem září, výběrové řízení ministerstvo kultury, které je zřizovatelem Moravské galerie, vypsalo až v půlce listopadu s uzávěrkou do konce roku. Velmi liknavě pak úřad postupoval i v dalších fázích konkurzu. Mezi otevřením obálek a jednáním výběrové komise uplynul měsíc, další měsíc pak trvalo než se ministryně setkala s finalisty, které jí komise doporučila. Jména ostatních uchazečů, ani jména členů výběrové komise ministerstvo dosud nezveřejnilo.

Informovalo pouze o institucionálním složení komise, ve které zasedli 4 ministerští úředníci, 2 zástupci kraje a města a 3 historici umění či muzejní pracovníci.

Jména všech pěti kandidátů i projekty, s kterými se hlásili, v březnu zveřejnil oborový portál artalk.cz. Vedle Presse a Tlachové, která byla Pokorného zástupkyní, se o ředitelské místo ucházeli Zora Wörgötter, která v Moravské galerii pracovala v letech 1997–2010 jako kurátorka a vedoucí sbírky starého umění a která s galerií vede soudní spor o neoprávněnost své výpovědi, Richard Gregor, jenž donedávna působil jako ředitel v Galerii Cypriána Majerníka v Bratislavě, což je výstavní síň bez vlastních sbírek, a Antonína Pirochtová, která vystudovala výtvarnou výchovu a dějiny umění na Masarykově univerzitě a dosud se věnovala spíše akademické kariéře. Výběrová komise se sešla se

art + a ntiques všemi kandidáty a následně ministryni doporučila dva finalisty. Mezi nimi se ministryně rozhodla na základě osobního pohovoru, svou volbu však již nijak nezdůvodnila.

Týden před nástupem nového ředitele do funkce vznikla na půdě Moravské galerie internetová petice volající po opakování celého konkurzu. Její signatáři, z nichž značná část své podpisy připojila jen neveřejně, označují proběhlé výběrové řízení za netransparentní a požadují vypsání nového konkurz „s minimálně půlroční lhůtou“. Krom výtky směrem ke složení komise, ve které odborníci byli v menšině, petice nepřináší žádné věcné argumenty. Vysloveně absurdně vyznívá, když signatáři konkurz kritizují kvůli možnému „ovlivňování“ a současně konstatují, že ministryně „odmítla vyslyšet názor“ zaměstnanců Moravské galerie, kteří již v průběhu konkurzu poukázali „na zjevné nedostatky následně vybraného kandidáta“.

Podle šéfredaktorky artalk.cz Silvie Šeborové, která v Moravské galerii v letech 2005–2010 sama pracovala, je celý problém v ryze osobní rovině. „Jedna věc, která se Markovi Pokornému nepodařila, je vytvořit z pracovníků galerie skutečný tým. Navenek sice galerie funguje bezproblémově, ale mezilidské vztahy tam nejsou zrovna ideální. Press je vnímán jako Pokorného člověk a kurátoři dopředu dávali najevo, že si jeho jmenování nepřejí,“ vysvětluje Šeborová. „Utajovací mánie ministerstva věci neprospěla, nejde však říct, že by mezi přihlášenými kandidáty byl někdo, kdo byl jednoznačně kvalifikovanější, a že by výběr Presse byl v tomto směru problematický,“ dodává. / js

„Od roku 1990 jsem se jako člen nejužšího vedení podílel na přípravě všech důležitých koncepčních materiálů včetně finančních rozpočtů a realizací investičních akcí,“ říká Soukup. „Podstatnou část z vytýčených cílů se nám podařilo dokončit. Vůči dosavadní práci prof. Zatloukala proto ani není možné se vymezovat. Pokud již k tomu dojde, bude se spíše jednat o úkoly, které za jeho působení nebylo možně uskutečnit (např. Trienále středoevropského umění),“ dodává.

Hlavním úkolem, který před sebou Soukup vidí, je dokončení rekonstrukce Muzea moderního umění a výstavba budovy v jeho sousedství. „Současný stav je déle neudržitelný a reálně hrozí, že muzeum nebude moci v plné míře plnit některé standardy,“ zdůrazňuje.

S novou stavbou souvisí také projekt Středoevropského fóra (SEFO). Doposud nedošlo k vykoupení parcely, na které by budova měla stát. „Pokud se parcely podaří získat – a velmi usilovně na tom pracujeme –, čeká nás nelehké rozhodnutí, jak v projektu postupovat dál. Zda pokračovat v současné koncepci a vycházet ze zveřejněné architektonické studie rekonstrukce a novostavby, anebo zvolit jiné řešení, což by znamenalo začít znovu a vypsat novou architektonickou soutěž,“ říká Soukup.

Pavel Zatloukal ukončil své působení k 31. březnu. Posledním velkým projektem, který v muzeu realizoval, byla výstava Od Tiziana po Warhola. Týden před koncem muzeum hlásilo rekordní návštěvnost 34 tisíc návštěvníků (tj. kolem 280 denně). Hodnocení Zatloukalova působení je veskrze kladné. Vedle vybudování Arcidiecézního muzea

Zatloukala střídá Soukup Olomouc – Muzeum umění Olomouc má po 23 letech své existence nového ředitele.

Místo Pavla Zatloukala, který koncem loňského roku oznámil odchod do důchodu, byl do čela muzea k 1. dubnu ministryní kultury jmenován jeho dosavadní zástupce Michal Soukup.

Oficiální tisková konference má proběhnout 10. dubna. Již nyní však Michal Soukup vyjádřil touhu navázat na svého předchůdce.

M i c h a l s o u k u p / foto: Muzeum umění Olomouc

9

a řady výrazných výstavních počinů je možné zmínit i nárůst v návštěvnosti z 10 tisíc diváků na počátku 90. let na loňských 226 tisíc.

Projekt ani motivační dopis, které byly podmínkou účasti ve výběrovém řízení, Michal Soukup ani Ministerstvo kultury nezveřejnili. Do výběrového řízení se přihlásili jen dva uchazeči. Odborná komise doporučila Michala Soukupa. / jl

PROČ?!

PROČ?!

PROČ?!

PROČ?!

PROČ?!

PROČ?!

Česká stopa v Benátkách

Benátky – V hlavní kurátorské části letošního 55. Benátského bienále, které začne 1. června, budou zastoupeny i dvě české umělkyně, Eva Koťátková a Anna Zemánková.

Posledním českým umělcem, který byl vybrán do hlavní expozice, byl v roce 2003 Pavel Mrkus. Celkem se letos na výstavě – nepočítaje v to národní pavilony – objeví na 150 autorů ze 37 zemí. inzerce

Kurátorem letošního bienále je Ital Massimiliano Gioni, který působí jako umělecký ředitel New Musea v New Yorku. Hlavní výstava v Arsenale a Centrálním pavilonu v Giardini se bude jmenovat Encyklopedický palác. Podobně jako kurátorka minulého ročníku Bice Curigar chce Gioni současná díla doplnit starým uměním, příklady art-brut nebo exponáty víceméně neuměleckými. „Rozostřením hranice mezi profesionálními umělci a amatéry, mezi outsidery a insidery zaujímá výstava ke zkoumání obrazů antropologický přístup, hlavním předmětem zájmu se stává funkce imaginace a oblast imaginárního,“ vysvětluje Gioni.

Třicetiletá Eva Koťátková, laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2007, patří mezi mezinárodně nejúspěšnější české umělce mladší generace. Ve své tvorbě se zabývá úlohou imaginace v psychiatrických léčebnách a zkoumá dynamické napětí mezi vnitřním a vnějším, mezi přijetím a vyloučením. Anna Zemánková (1908–1986) je nejvýraznější českou reprezentantkou art-brut.

www.nerustegalerii.cz

www.nerustegalerii.cz

www.nerustegalerii.cz www.nerustegalerii.cz

www.nerustegalerii.cz www.nerustegalerii.cz

www.nerustegalerii.cz

Eva K o ťát k o vá : R e E d u cat i o n Mac h i n e

11 Biennale de Lyon / 15. 9.–31. 12. 2011

Národní pavilony bude mít letos již 88 zemí. Mezi deseti nováčky bude nejen Kosovo, Bahrajn nebo Pobřeží Slonoviny, ale také Vatikán. Podle Paola Baratty, ředitele bienále, bude vatikánský pavilon inspirován první knihou Genesis, od stvoření po stavbu Babylonské věže. / pl

10

výstava

art + a ntiques

Letadla, akty, venkované Rudolf Koppitz v Moravské galerii text: Petra Medříková Autorka je kurátorkou fotografické sbírky Moravské galerie v Brně.

Ve 20. a 30. letech vystavoval Rudolf Koppitz po celém světě a rozhodujícím způsobem ovlivňoval fotografický styl v Rakousku. V poválečném období se ale jeho tvorba ocitla ve stínu nově doceňované avantgardy a postupně upadla do zapomenutí. Aktuální výstava v Moravské galerii v Brně, kterou připravila rakouská historička fotografie Monika Faber, je první rozsáhlejší přehlídkou Koppitzova díla u nás.

Rudolf Koppitz se narodil 3. ledna 1884 ve Skrbovicích (tehdy Schreiberseifen) u Bruntálu (tehdy Freudenthal) v Rakouském Slezsku (dnes Česká republika) v evangelické, německy hovořící rodině.

Pocházel z chudé tkalcovské rodiny, měl šest sourozenců, ale čtyři zemřeli už v dětském věku. Rodiče si přáli, aby se stal také tkalcem, ale Koppitz vstoupil do učení k ateliérovému fotografovi Robertu Rotterovi v Bruntále. Závěrečnou zkoušku vykonal roku 1901. Krátce pak pracoval v Opavě u fotografa Floriana Gödela, odtud přesídlil do Brna na místo retušéra pozitivů a negativů v uznávaném ateliéru Carla Pietznera. Zde se mohl seznámit s chodem velkého a úspěšného podniku. Pietzner, specializovaný zejména na portréty, měl množství filiálek nejen ve městech rakousko-uherské monarchie, ale i po celé Evropě, v Berlíně, Moskvě, Petrohradě nebo ve Varšavě.

V září roku 1904 musel Koppitz nastoupit povinnou tříletou vojenskou službu. Během následujících několika let střídal krátkodobé pracovní pobyty v různých fotografických ateliérech na mnoha místech monarchie – například u Ferdinanda Strackeho v Liberci,

v ateliéru Mathaus v Meranu nebo opět u Floriana Gödela v Opavě.

Poté na rok odešel pracovat do Drážďan, do firmy zabývající se výrobou nepravých briliantů.

Zpátky do školy Roku 1912 se Koppitz vrátil do Vídně, rozhodnutý k zásadnímu kroku: zanechá práce a přihlásí se ke studiu na c. k. Grafickém vzdělávacím a výzkumném ústavu (k. k. Graphische Lehr- und Versuchs­ anstalt). Jako student pobyl na Grafickém ústavu pouhý rok, poté zde byl zaměstnán (zřejmě s přihlédnutím k jeho bohaté praxi) jako asistent pro portrétní fotografii, krajinářskou fotografii a retuše. Při svém studiu se setkal s mnoha budoucími významnými fotografy – v té době zde studovali například Anton Josef Trčka, Grete Kolli-

S t u d i e p o h yb u / 1925 / bromolejotisk / 27,5 × 20,6 cm / Photoinstitut Bonartes

11

12

výstava

ner, Edith Barakovich nebo Peter Paul Atzwanger. Učitelem, který Koppitzovu tvorbu ovlivnil nejvíce, byl Karel Novák, považovaný za předního autora, prosazujícího ve Vídni „moderní“ piktorialistickou estetiku. Právě u Nováka se Koppitz inspiroval při pozdějším častém používání stylizovaných figurálních kompozic nebo při specifickém způsobu použití světel a stínů na ploše fotografie.

V Koppitzových fotografiích, které vznikly před první světovou válkou, se mísí různé dobové vlivy. Jeho první snímky jsou datované kolem roku 1908 – jsou to například pohledy na Karlskirche a Minoritenkirche ve Vídni, různé krajinné výjevy nebo záběry na horské srázy. V těchto motivech jsou zřetelné vlivy piktorialismu a umělecké fotografie – důraz na postižení nálady a proměnlivosti atmosféry během různých denních období, vyhledávání malebných krajinných motivů. Koppitz několikrát cestoval do Alp, vydal se do Holandska, kde fotografoval Delft a Rotterdam, navštívil také Terst, odkud pochází zejména pohledy na přístav. V jeho figurálních motivech a portrétech jsou zase čitelné vlivy japonského umění a secese, prostředkované třeba dílem Gustava Klimta. Během předválečných let se Koppitz také naučil dokonale pracovat s technikami ušlechtilých tisků, umožňujícími zasahovat do procesu vzniku fotografie, a tím ovlivňovat její výslednou podobu za účelem zvýšení uměleckého dojmu a jedinečnosti jednotlivých snímků. Právě tato formální dokonalost byla jedním z důvodů pozdějšího úspěchu, který Koppitzovy fotografie získávaly.

art + a ntiques

Velká válka Na začátku první světové války byl Koppitz povolán na frontu. Sloužil v letectvu, nejprve na východní frontě v Polsku, následně v Galicii a Bukovině, pak působil krátce ve Vídeňském Novém Městě při vzdělávání fotografů-průzkumníků. Roku 1917 byl odvelen na italskou frontu, kde sloužil jako letec-průzkumník a fotograf a kde byl v prosinci se svým letadlem sestřelen a musel nouzově přistát (v lednu roku 1918 díky tomu získal stříbrnou medaili za statečnost).

Ani ve válečném období nezapomínal Koppitz na vlastní tvorbu – během působení na východní frontě vznikaly další piktorialistické krajiny, dokumentární záběry vojáků z fronty a ze zázemí nebo pohledy na vesničany a život na vsi. Tentokrát jsou jeho fotografie úspornější a přímočařejší, ačkoli ani zde se nevyhýbal světelným kontrastům, využití slunečního svitu, mlhy nebo mračen k vystižení dramatických nálad. Významnější jsou jeho soukromé snímky, pořízené během průzkumných letů na jihu. Díky jednoduchým geometrickým kompozicím, při kterých s oblibou využíval pohledů do krajiny přes křídlo letadla a jeho vzpěry, patří tyto fotografie z dnešního pohledu k tomu nejmodernějšímu, co vytvořil, a výrazně se liší od zbytku jeho díla.

Po válce se Koppitz vrátil na Grafický ústav, kde nejprve působil jako pomocný učitel a od roku 1920 jako řádný učitel. Roku 1924 byl jmenován profesorem a učitelskou činnost zde vykonával až do své smrti, byť s postupem času méně aktivně. Po celou dobu jeho učitel-

T ř i v o j e nsk á l e ta d l a / 1917 / bromostříbrná fotografie / 12 × 18 cm / Photoinstitut Bonartes

13

ského působení dominovalo na škole pojetí výuky kladoucí důraz na precizní ovládnutí technik tisku a na umělecký účinek fotografie, což už ve 30. letech 20. století rozhodně nebylo považováno za aktuální.

Přesto byl Koppitz svými žáky hodnocen jako dobrý učitel, který je však ovlivňoval spíše svým příkladem a dílem.

V lůně přírody Na Grafickém institutu potkal Koppitz také svou budoucí ženu, Annu Arbaitlangovou, která zde pracovala od roku 1917 jako asistentka.

Vzali se roku 1923 a Anna velice záhy rozhodujícím způsobem ovlivnila jeho tvorbu. Stala se jeho nepostradatelnou pomocnicí po stránce praktické – pomáhala při retuších některých fotografií, společně vedli soukromé kurzy fotografování a vzala si také na starost organizování jeho výstavních aktivit. Už roku 1924 měl Koppitz svou první samostatnou výstavu, která byla v soudobém tisku přijata s nadšením. V následujících letech byl Koppitz svými fotografiemi zastoupen na více než šedesáti přehlídkách, samostatných či skupinových, a to nejen v rámci Rakouska, ale i Evropy a v celém světě (vystavoval mimo jiné v Anglii, Kanadě, USA nebo v Japonsku).

Podíl Anny Koppitzové byl ovšem nezanedbatelný i po stránce volby námětů. Manželé roku 1923 odjeli na svatební cestu do Benátek a právě zde vznikly první Koppitzovy akty. Od této doby se mužský akt stal jedním z jeho klíčových témat, přičemž jeho přístup byl novátorský i tím, že jako model používal sám sebe. V Koppitzově zobrazování lidského těla vyniknou zvláště dva důležité motivy. Zpočátku, ještě v duchu tradice pozdního 19. století, často volil pro své fotografie symbolické nebo alegorické názvy. Na druhou stranu, v návaznosti na poválečné myšlenkové hnutí zdravého života, zobrazoval Koppitz v případě aktu vždy nahé, zdravé, trénované a opálené tělo, člověka sportovce, plného síly a energie.

Jeho mužské akty jsou také téměř vždy vystaveny blízkému kontaktu s přírodou – ať už zvedají kámen v demonstraci síly (Vrhač kamene), vystavují se slunečním paprskům, nebo jsou zachyceni pasivně, choulící se do sebe (V lůně přírody). Nezobrazují podobu konkrétního člověka, zranitelnost či křehkost nahého těla, ale kladou důraz na prométheovskou sílu člověka, na jeho nadčasovou a zapomenutou blízkost k přírodě. Jistě v tomto přístupu hrálo roli i Koppitzovo osobní založení – sám byl nadšeným turistou a sportovcem a z jeho aktů jasně vyplývá, že byl na své trénované tělo patřičně hrdý. Tento obdivný přístup ke zdravému a silnému tělu sdílel Koppitz i se svým přítelem, sochařem Gustinem Ambrosim.

Sochař nazval Koppitze géniem fotografie a oba sdíleli podobný vkus, vzdálený duchu soudobé avantgardy. Ozvuky Ambrosiho sochařských děl nalezneme v některých Koppitzových fotografiích zachycujících mnohočetné propletené kompozice těl nebo někdy až nepřirozeně působící pózy jednotlivých modelů.

Studie pohybu Dalším často používaným motivem, kterým si Koppitz ve 20. letech získal velké uznání, byly jeho pohybové a taneční studie. V této volbě námětu nebyl novátorský, tanec byl v té době velmi módní téma a tanečnice patřily k nejznámějším a hojně fotografovaným

V l ů n ě p ř í r o d y / 1923 / bromolejotisk / 58,8 × 46,6 cm / Photoinstitut Bonartes

celebritám. Koppitz často fotografoval například tanečnici Tilly Losch, kterou zachytil v několika symbolistních i tanečních kreacích, nebo Claudii Isačenko, která se objevuje na několika jeho nejznámějších kompozicích. Umělecky nejzajímavější byla ale jeho spolupráce s Hedy Pfundmayerovou, se kterou Koppitz vykročil do divadelního světa nového výrazového tance. Snímky Pfundmayerové v roli Elektry, s využitím expresivních divadelních masek a dramatických gest a postojů, tvoří v Koppitzově jinak uměřeném a pečlivě inscenovaném díle další výraznou výjimku a vykročení mimo jeho obvyklé cesty.

Zatímco někteří fotografové se věnovali portrétům tanečnic, jiní (například Dora Kallmusová) pojímali jejich krásná nahá těla jako ukázku erotiky nebo další (Anton Josef Trčka) se soustředili na dosud nebývalou výrazovost a modernitu nového tance, Koppitz k tělům tanečnic přistupoval jinak. Zůstával u přísně uměleckého pohledu na tělo, na jeho krásu, kladl důraz na odosobněnost modelu. Trval na formální dokonalosti fotografií a dál je pořizoval ušlechtilými technikami, které dovolovaly zasahovat do hotového snímku retušemi a dalšími úpravami. Nahá či spoře zahalená ženská těla stavěl Koppitz do rozmanitých výrazově působících postojů, kde těla nemají působit samy za sebe, ale mají vyvolávat určité emoce.

14

výstava

art + a ntiques

Rád také používal kontrastní kombinaci nahého ženského těla na pozadí většího počtu černě zahalených žen. Sám tyto fotografie většinou nazýval obrazovými nebo pohybovými studiemi, případně kompozicemi, i když často působí velmi symbolicky. Dokládá to i jeho nejznámější, nejčastěji publikované a komerčně nejúspěšnější dílo, Studie pohybu z roku 1925, kterou Koppitz opakovaně vystavoval jako střed triptychu. Jeho boční části tvořily nalevo fotografie matky s dítětem (jeho žena a dcera) a napravo jeho vlastní akt nazvaný V lůně přírody, zobrazující muže pasivně schouleného do sebe. V této souvislosti vyvolávala Studie pohybu v soudobém tisku úvahy o pasivitě a pomíjivosti nahého ženského těla v popředí, unášeného vpřed černým proudem rouch žen v pozadí, upomínajícího tak v symbolické rovině na bezbrannost člověka vůči smrti.

Svými snímky aktů a tanečnic Koppitz nikdy nevyvolal skandál či nařčení z přílišné erotičnosti, naopak si ihned získal velký úspěch.

Bylo tomu právě díky vždy striktně dodržovanému uměleckému pojetí fotografií a důrazu na nekonkrétní podobu těla. V dobovém tisku je tento rozdíl dostatečně zřetelný už v tom, že fotografie tanečnic od jiných autorů byly obvykle publikovány v tanečních či zábavních časopisech, zatímco Koppitzovy snímky se objevovaly zejména v odborných časopisech specializovaných na fotografii.

Život na venkově Ve 30. letech byl už Koppitz v oblasti fotografie v Rakousku uznávanou autoritou. Vystavuje po celém světě, stává se členem několika odborných komisí, rozhodujících o účasti fotografů na dalších výstavách. Své odborné názory na fotografii však nikdy veřejně neprezentoval – tiskem vyšel pouze jediný jeho odborný článek (Ein Beitrag zur Bildmassigkeit in der Photographie) roku 1928. Mnohem raději nechal za sebe promlouvat své dílo.

Už od poloviny 20. let se objevují v jeho tvorbě kromě aktů a tance další témata, která postupně převládají – momentky zachycující venkovany při práci, portréty prostých obyvatel zapadlých horských vísek, fotografie zobrazující krásy venkovského života, nedotčeného dosud soudobou moderní civilizací. Ačkoli se podobné motivy v menší míře objevují už na začátku jeho fotografické kariéry, nyní se výrazněji mění jejich formální podoba. Koppitz se postupně vzdává techniky ušlechtilých tisků, jeho fotografie se stávají dokumentárnějšími, ubývá také symbolických a obecných témat.

V tom lze shledávat určité vlivy nové věcnosti, jejíž rostoucí dopad na fotografii v té době Koppitz musel vnímat, ačkoliv se k ní nikdy otevřeně nepřidal. Stále ale kladl velký důraz na technickou

S k u p i n o vá s t u d i e / 1912-1913

H e d y P f u n d m ayr s Mask o u E l e k t ry / kolem roku 1928

bromolejotisk / 23,7 × 11,5 cm / Photoinstitut Bonartes

bromostříbrná fotografie / Photoinstitut Bonartes

15

Tyr o l sk ý v e nk o van / kolem 1934 / bromostříbrná fotografie / 25,7 × 29,7 cm / Photoinstitut Bonartes

dokonalost provedení a i nadále bylo jeho dílo považováno za vzor umělecké fotografie. Své kompozice vždy pečlivě promýšlel a aranžoval a jeho idealizující pohled dodával tvrdému venkovskému životu na monumentálnosti a nadčasovosti.

Rakousko ve fotografii Tematika venkovského života a krás vlasti v této době rezonovala celým Rakouskem. Základní platformou vlasteneckých názorů, snažících se zdůrazňovat vše, co je typicky rakouské, byl roku 1933 založený časopis Der Lichtbildner. Koppitz zde své fotografie pravidelně publikoval a byl také členem redakční rady. Téhož roku se konala velká výstava Rakouské spolkové země ve fotografii, na které se Koppitz podílel pořadatelsky i jako vystavující. S jistou nadsázkou lze říci, že Koppitz svými fotografiemi pomáhal vytvářet obraz Rakouska, definici rakouského. Nutno zde ovšem obratem dodat, že se Koppitz při této tematice nespecializoval výhradně jen na Rakousko, ale že podobné venkovské motivy vyhledával i na svých cestách v Banátě, Itálii nebo Maďarsku.

Roku 1936 se konala ve Vídni samostatná Koppitzova výstava s názvem Země a lidé. Bylo zde vystaveno přes pět set fotografií oslavujících tradiční venkovský život a krásy rakouské země. Ačkoliv výstava trvala pouhý měsíc, měla vysokou návštěvnost a v tisku ji

opět doprovázely nadšené ohlasy. V červenci téhož roku Koppitz umírá a jeho umělecká dráha se uzavírá.

Oddanou strážkyní a šiřitelkou jeho uměleckého odkazu se stala jeho žena Anna. Roku 1937 vyšla první Koppitzova monografie, jeho fotografie se nadále objevovaly na výstavách a v nejrůznějších tematických publikacích. Postupné zapomínání jeho díla přinesla až poválečná doba, soustřeďující pozornost na progresivnější umělce.

Současný pohled, který připouští i uznání jiných než avantgardních tendencí, trvajících na čistotě fotografického média, rehabilituje i tyto „zapomenuté“ umělce, jejichž síla tkvěla v odlišných hodnotách.

Předplatitelé Art+Antiques mají nárok na snížené vstupné.

Rudolf Koppitz pořadatel: Moravská galerie v Brně místo: Pražákův palác autorka: Monika Faber (Photoinstitut Bonartes) termín: 5. 4.–7. 7. 2013 www.moravska-galerie.cz

16

inzerce

art + a ntiques

40 starožitností a uměleckých předmětů Duben 2013 Aukce: 13. 4. 2013 od 10.OO hodin Aukční dům Zezula, Hlinky 142c, Brno

CÍSAŘSKÁ SLONOVINOVÁ VÁZA Čina, Peking, dynastie Qing, era Qianlong (1735–1799)

ZVĚSTOVÁNÍ PANNĚ MARII Mistr triptychu Ludvíka XII. Francie, Limoges, počátek 16. stol.

NANEBEVZETÍ PANNY MARIE Řezba ve slonovině, Flandry, 17. stol.

VÝZNAMNÉ OBRAZY, STAROŽITNOSTI, ŠPERKY, UMĚLECKÉ A SBĚRATELSKÉ PŘEDMĚTY

111. AUKCE v Ostravě Ostrava – NEDĚLE 28. 4. 2013 od 11hod, Hotel Brioni, Stodolní ulice.

Z celkového počtu téměř 300 položek zařazených do této aukce je 100 položek nabízeno v rámci unikátního prodeje uměleckých děl z majetku Ministerstva zahraničních věcí ČR, v řadě případů jde o umělecká díla, která byla získána pro MZV přímo od umělců. Mnohá z těchto děl donedávna zdobila ambasády či konzuláty ČR po celém světě.

V. Vrbová-Kotrbová, olej, 70 × 100cm, vyv. cena 5 000 Kč – původně umístěno na zastupitelském úřadě ve Washingtonu, USA

Všechny položky budou publikovány na internetových stránkách www.aukcnidum.cz. Informace rovněž na info@aukcnidum.cz a na 602 755 594.

SRDEČNĚ VÁS ZVEME K ÚČASTI NA TÉTO VÝJIMEČNÉ AUKCI. AAA – ANTIKVITY ART AUKCE – NEJVĚTŠÍ POČET REALIZOVANÝCH AUKCÍ OBRAZŮ A UMĚNÍ V ČR.

www.aukcnidum.cz, info@aukcnidum.cz

aukce

17

A l f o ns M u c h a : Zav e d e n í s l o vansk é l i t u rg i e na V e l k é M o rav ě

V o j t ě c h Er d é ly i : K ra j i na s ř e k o u

olej a tempera na plátně / 63 × 95 cm / cena: 4 800 000 Kč

olej na plátně / 135 × 110 cm / cena: 1 020 000 Kč

Rekordní Mucha Praha – První aukce společnosti Dorotheum v roce 2013, zaměřená tentokrát výhradně na výtvarné umění, vynesla 24,1 milionu korun*. Nového majitele našla polovina z tří set nabízených položek. Za více než milion korun se prodaly 3 obrazy, hranici sta tisíc korun překonalo 16 dalších děl.

Titulní dílem aukce byla malířská studie Alfonse Muchy k jednomu z obrazů Slovanské epopeje. Metrové plátno Zavedení slovanské liturgie na Velké Moravě se z vyvolávací ceny 2,28 milionu dostalo až na 4,8 milionu korun. Dosažená cena předchozí Muchův aukční rekord překonala o 1,8 milionu korun. Autorův mezinárodní cenový rekord dál drží jiná studie k Slovanské epopeji, obraz Zrušení nevolnictví na Rusi, který byl v dubnu 2006 v New Yorku vydražen v přepočtu za 33,8 milionu korun. Obraz byl tehdy dražen v kolekci ruského umění a jeho vysoká cena se z velké části odvíjí od zobrazeného námětu.

Nejdražším dílem aukce Dorothea se ostatně také stal obraz ruského autora. Salónní akt Zrození Afrodity od Konstantina Makovského, jednoho z výrazných představitelů ruského malířství 19. století, se vyšplhal z 1,44 na 10,2 milionu korun, a stal se tak druhým nejdražším dílem ruského umění prodaným na aukci v Česku. „Jde o dílo ruského autora, který u nás není tak známý,

nicméně pro jeho krajany představuje obraz opravdový skvost. Dražilo celkem třináct zahraničních zájemců a jeden z nich se stal po napínavém boji novým majitelem,“ komentuje dosažený výsledek ředitelka aukční síně Mária Gálová.

K o ns tan t i n Mak o vsk i j : Zr o z e n í A f r o d i t y olej na plátně / 112 × 50 cm / cena: 10 200 000 Kč

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

Třetí milionovou položkou se stala krajina od slovenského malíře Vojtěcha Erdélyiho.

Barevně výrazná Krajina s řekou se dostala z 216 tisíc na 1,02 milionu korun. Jde o druhou nejvyšší cenu za dílo tohoto autora dosaženou v aukci. Menší Erdélyiho zátiší na kartonu se vzápětí prodalo za 264 tisíc korun, víc jak trojnásobek minimálního podání. Za 288 tisíc korun se prodal ještě obraz Kopáčky od dalšího slovenského autora, Antona Jasusche.

Z české moderny se nejdráže prodal obraz V kavárně od Karla Černého, který se dostal z 432 na 780 tisíc korun. Z dalších zajímavých prodejů jmenujme klasicizující Noční krajinu s antickým chrámem od Františka X. Procházky (456 tisíc), krajinu Motiv z Tyrol od Julia Mařáka (408 tisíc), obraz Odpočinek od Jakuba Obrovského (216 tisíc) nebo zátiší Růžová azalka od Otakara Lebedy (168 tisíc korun).

Mezi pracemi na papíře dosahovaly nejvyšších cen kvaše Ladislava Sutnara a grafiky Vladimíra Boudníka. Drobný Sutnarův kvaš Venus / On the Marquee se prodal za 144 tisíc, další dvě Venuše pak za 54 a 96 tisíc korun. Dvě z Boudníkových grafik z poloviny 60. let byly draženy za 43 a 54 tisíc korun.

Za slušných 38 tisíc korun se prodala fotografie Kola od Josefa Sudka. Bez kupce naopak zůstal soubor 17 grafik k Písni písní od Františka Kupky, který byl nabízen za 336 tisíc korun. Z nevydražených obrazů byl největším zklamáním neúspěch Pohledu na Okoř od Antonína Hudečka, který byl nabízen za 1,08 milionu korun. / js

18

aukce

Výprodej Balcarovy grafiky Praha – Jádrem aukce společnosti Prague Auctions, která se uskutečnila v neděli 17. března, byla kolekce grafik Jiřího Balcara z umělcovy pozůstalosti (viz článek v rubrice na trhu v minulém čísle). Nabízeno bylo celkem 283 Balcarových suchých jehel, litografií a leptů a dvě desítky obrazů a maleb na papíře. Vedle toho bylo draženo dalších 180 položek, především děl poválečného a současného umění. Celá aukce vynesla 7,8 milionu korun a nového majitele našlo 70 procent položek.

Z Balcarových grafik se prodaly víc než tři čtvrtiny. Nejdráže známý ženský portrét „X“ z roku 1967, který se vyšplhal na 56 tisíc korun, což je o 18 tisíc víc než byl dosavadní autorův aukční rekord v této kategorii. Grafika Odpolední káva z téhož roku, kterou jsme měli v červnu 2011 na obálce, se prodala za necelých 34 tisíc korun. Za částky nad 25 tisíc korun byly dohromady vydraženy dvě desítky grafik, průměrná cena nicméně vychází na rovných deset tisíc korun.

Z ostatních nabízených děl se nejdráže prodal obraz Jiřího Sopka Zrcadlení, který našel kupce za vyvolávací cenu 412 tisíc korun. Za více než sto tisíc korun byla vydra-

J i ř í B a l car : „ X “ / 1967 / suchá jehla, lept na papíře / 49,5 × 32,2 cm / cena: 56 250 Kč

art + a ntiques žena ještě díla Václava Boštíka, Oty Janečka, Václava Jíry, Michaela Rittsteina, Jaroslava Róny a Josefa Žáčka. Nejvýraznější nárůst zaznamenal Rónův obraz Vražda v parku z roku 1982. Ze startovacích 162 tisíc se dostal až na částku 250 tisíc korun. / js

(150 tisíc) a sošku Bugatka od Bedřicha Štefana (168 tisíc korun.) Součástí dražené kolekce bylo opět i několik děl zahraničního umění, kupce však našel pouze obraz Ostrov na obzoru od Alekseie von Hansen, a to za vyvolávací cenu 684 tisíc korun.

Na obálku katalogu galerie vybrala raný abstraktní Obraz od Adrieny Šimotové z roku 1965. Nový majitel jej získal za minimální podání 336 tisíc korun. Po úspěšné premiéře v prosinci aukční síň do své nabídky znovu zařadila jeden obraz od osmatřicetiletého Lubomíra Typlta, rozměrné malba Něco se hledá z roku 2011 se prodala za vyvolávací cenu 186 tisíc korun. / js

Brožík, Čapek a sklo

A d r i e na Š i m o t o vá : Obra z ( B e z n á z v u ) / 1965 olej a tempera sololit / 38,5 × 35 cm / cena: 336 000 Kč

Od bibliofilií po současnost Praha – Nejdražším dílem březnové aukce Galerie Pictura, která se uskutečnila ve čtvrtek 21. března večer, se stal obraz Kamila Lhotáka Závodiště z roku 1944, který se prodal s téměř půl milionovým nárůstem za 1,2 milionu korun. Za více než milion korun byl vydražen ještě obraz Někde na Žluté řece od Zdeňka Sklenáře. Stylizovaná krajina z roku 1956 se prodala za 1,02 milionu korun, o sto tisíc výš než kolik bylo minimální podání. Celkový obrat aukce byl 7,3 milionu korun při úspěšnosti 34 procent.

Za více než sto tisíc korun bylo vydraženo 11 děl, většina z nich za vyvolávací ceny.

Mezi nejzajímavější položky aukce patřila kolekce několika autorských knih a volných grafik od Josefa Váchala. Nejvíce se bojovalo o knihu Dokonalá magie budoucnosti z roku 1922, který se dostala z 360 na 480 tisíc korun. Krvavý román se prodal za 408 tisíc a Vidění sedmera dnů a planet za 120 tisíc korun. Z dalších zajímavých děl zmiňme obrazy Nad dopisem od Emila Orlika a Divoká zahrada od Bedřicha Havránka

Praha – První letošní aukce společnosti Meissner-Neumann, která se konala v neděli 24. března, vynesla téměř 19 milionů korun.

Nabízeno na ní bylo čtyři sta uměleckých děl a starožitností, nového majitele našlo 60 procent z nich. Nejdražším položkou aukce se stal titulní obraz katalogu (společnost se od letoška rozloučila se svým tradičním knižním formátem katalogů), drobné zátiší od Josefa Čapka z počátku 20. let, které se prodalo za vyvolávací cenu 2,34 milionu korun. Za více než milion korun se dohromady prodaly 4 obrazy, statisícovou hranici překonalo dalších 23 děl.

Vedle Čapka byla za více než milion korun dražena ještě díla Václava Brožíka, Antonína Hudečka a Otakara Kubína. Částka 2,1 milionu korun za Brožíkův obraz Politikáři na vsi je druhou nejvyšší aukční cenou za dílo tohoto autora. Žánrový dobový výjev, který Brožík namaloval v roce 1886, je jedním z malířových nejzajímavějších děl nabízených v posledních letech v aukci. „Neznali jsme ho dosud co tvůrce obrazu „moderního“ genru, a těší nás, že můžeme se čtenářstvem svým sděliti jeho první práci dotčeného druhu,“ cituje aukční katalog z dobové recenze v časopisu Zlatá Praha.

Díla Antonína Hudečka a Otakara Kubína se prodala za 2,16 a 1,32 milionu korun. Na trh se vrátila po pouhých třech letech a své minulé výsledky shodně překonala o 60 tisíc korun.

19

Aukční dům Galerie Art Praha Přední Aukční síň a galerie České republiky stále přijímá obrazy do Exkluzivní aukce 11. 5. 2013 v hotelu Hilton.

Nejvyšší ceny, tradice, serióznost

Jan Bauch: Kristus na hoře Olivetské / 1945 dosažená cena: 1 155 000 Kč

Jindřich Štyrský: Hlava, která myslí / 1934 dosažená cena: 11 055 000 Kč

Václav Špála: Zátiší s ovocem / 1934 dosažená cena: 2 880 000 Kč

Josef Čapek: Cikáni / 1937 dosažená cena: 3 600 000 Kč

Aukční dům Galerie Art Praha, Praha 1, Staroměstské náměstí 20/548 tel.: 224 211 087, fax: 224 211 087, mobil: 776 666 638, 602 233 723 E-mail: g.art@volny.cz, neubert@cbox.cz otevřeno: denně 10,30–18,30 hod, kromě neděle

www.galerieartpraha.cz

20

aukce

art + a ntiques

ČTĚTE ART+ Mecenáš př ikr ytý havelokem Několik vzpomínek na svérázného sběratele Františka Kretze, národopisce, redaktora Slováckých novin a prvního ředitele muzea v Uherském Hradišti.

Jeho sběratelská vášeň byla pověstná, patřil k prvním objevitelům a propagátorům kvalit lidového umění u nás. Řada jeho akvizic je dnes v Moravské galerii, jeho kolekce holíčské fajánse a kameniny zde měla před dvěma lety výstavu.

Vá c l av B r o ž í k : P o l i t i k á ř i na vs i / 1886 olej na dřevěné desce / 94 × 130 cm / cena: 2 100 000 Kč

Za vysoké částky byly rovněž draženy dvě drobné krajiny od Antonína Slavíčka (900 tisíc) a Jindřicha Pruchy (696 tisíc korun). V obou případech šlo o vyvolávací ceny.

Nárůst o sto tisíc na konečných 528 tisíc korun zaznamenala olejová skica Kapří rybník od Antonína Chittusiho, která byla loni vystavena na autorově výstavě v Pardubicích. Úspěchem je rovněž cena 384 tisíc za abstraktní akvarel Kapky světla od Josefa Šímy, 360 tisíc za miniaturu Před městskou branou od Norberta Grunda, 252 tisíc za lavírovanou kresbu Siesta v kavárně od Luďka Marolda nebo 132 tisíc za kresbu U lesní tůně od Julia Mařáka.

P o h á r / Harrachovská sklárna, 1807 / značeno Joh. Pohl sklo čiré, bezbarvé / výška 15 cm / cena: 120 000 Kč

Novým autorským aukčním rekordem je cena 300 tisíc korun za obraz Nábřeží s koňskými povozy od Viktora Barvitia.

Obraz z roku 1867 se prodal za vyvolávací cenu, žádné srovnatelné dílo se však dosud v aukci neobjevilo. Své dosavadní aukční maximum o necelých 30 tisíc překonal také Gustav Macoun, když se jeho pražská veduta Linhartský plácek prodala za vyvolávací cenu 222 tisíc korun. Z dalších zajímavých prodejů je možné zmínit ženský portrét od ruského malíře Bogdanov-Bělského (324 tisíc), obraz Podvečer od Ladislava Mednyánszkého (120 tisíc) nebo dvojici olejů od Zdeňka Buriana (78 a 90 tisíc). Dva zajímavé prodeje se realizovaly také v kategorii soch. Štursovo Melancholické děvče, 45 cm vysoká soška z bílého mramoru, se prodalo za 204 tisíc a Gutfreundův Námořník s dívkou na klíně za 324 tisíc korun.

Mezi starožitnostmi nejvyšší ceny dosáhl broušený pohár z počátku 19. století, výrobek Harrachovské sklárny, který se z vyvolávací ceny necelých 16 tisíc dostal až na částku 120 tisíc korun. Za poměrně vysoké ceny se dále prodala porcelánová figurka šlechtického páru z konce 18. století (90 tisíc), broušený podnos pro sedarovou večeři o svátku Pesah (84 tisíc) nebo dva stříbrné svícny z poloviny 19. století (48 tisíc korun).

Ze šperků se nejdráže prodaly platinový prsten s briliantem o váze 2,40 ct (228 tisíc) a zlatý náramek s mincemi a pečetítkem (108 tisíc korun). / js

Funke, Sudek, Dr tikol a Rössler Počátkem dubna jde v New Yorku do dražby jedna z nejzajímavějších soukromých kolekcí moderní fotografie.

Mezi sedmi desítkami prací z let 1900 až 1925 jsou i snímky našich fotografů: Funkeho, Drtikola, Sudka, Rösslera.

Nejvýše je oceněna abstraktní kompozice Jaroslava Funkeho z poloviny 20. let, horní hranice odhadu je stanovena na 250 tisíc dolarů.

Emil Filla v New Yorku Na březnové aukci moderny a ruského umění v newyorské pobočce Sotheby’s prošlo pod katalogovým číslem 61 jedno z nejlepších poválečných zátiší Emila Filly, srovnatelné se na žádné z domácích aukcí v posledních letech neobjevilo. Nový majitel za ně zaplatil 72 tisíc dolarů. Provenienční historie tohoto díla směřuje pochopitelně do Čech, jeho majitelem byl někdo z poválečných emigrantů.

Zdeněk Burian soukromý Jules Vernes, Jack London, Karel May jak je (ne)znáte: Výběr toho nejzajímavějšího z vytříbené soukromé sbírky předválečných ilustračních kvašů a olejových obálek Zdeňka Buriana, vystavené minulý měsíc v Obecním domě, s osobitým komentářem majitele kolekce. www.artplus.cz

inzerce

21

AUKCIA UMENIA

V sobotu 4. 5. 2013 o 14.00 hod.

Carlton Hotel

Hviezdoslavovo nám. 3, Bratislava

Aukčný online katalóg na

www.artinvest.sk Galéria ART INVEST M.A.Bazovský: Čudný svet, olej, rok 1954 Art_AA_190x119.indd 1

Dobrovičova 7, 811 02 Bratislava Tel.: +421 252 634 664, +421 905 659 148 e-mail: art@artinvest.sk 21.3.2013 10:31

Aukčn í tip – D orotheum Aukční dům Dorotheum nabídne ve své květnové aukci výjimečné dílo Antonína Slavíčka. Jeho dlouhá léta nezvěstný olej V mlze, který byl znám jen z reprodukce v časopise Volné směry, soupisu umělcova díla od Jana Tomeše a několika dalších Slavíčkových katalogů, se objeví na trhu s uměním po dlouhých desetiletích.

Do aukce se dostává ze zahraniční soukromé sbírky.

Sběratelé a milovníci impresionismu i tvorby Mařákových žáků tak mají ojedinělou možnost obohatit svou sbírku nezpochybnitelným Slavíčkovým dílem z roku 1904, tedy z roku, kdy vznikl i jeho nejslavnější obraz U nás v Kameničkách. Nabízený obraz byl vystaven na XIV. Výstavě SVU Mánes na přelomu let 1904 a 1905 a jeho majitelkou byla malířka Růžena Zátková, Slavíčkova žačka.

Reprodukováno: Volné směry, ročník IX., 1905, str. 57 Jiránek M., Antonín Slavíček – výbor z jeho díla, Praha 1910 Kovárna F., Antonín Slavíček, S.V.U. Mánes 1930 Uher V., Antonín Slavíček v Kameničkách, Praha 1948, str. 7 Antonín Slavíček – soupis díla, Praha 1965, str. 264, č. k. 16 (obr. na str. 267) Tomeš J., Antonín Slavíček, Praha 1966, č. k. 190

A n t o n í n S l av í č e k : V m l z e / (1904)

Vyvolávací cena: 2 000 000 Kč Provenience: z majetku malířky Růženy Zátkové www.dorotheum.com

Vystaveno: XIV. výstava S. V. U. Mánes, Pavilon S. V. U. Mánes Praha, listopad 1904 – leden 1905, č. k. 37

inzerce

22

art + a ntiques

Antikvity Praha, s. r. o.

19. aukce se koná dne 22. 4. 2013 v 16.30 hod historické zbraně, militárie, asijské a evropské umění Vyšehradská 2, Praha 2, 128 00 tel. 608 031 011 on-line katalog a další informace na:

www.antikvity.cz

Pořádá Asociace starožitníků České republiky

Novoměstská radnice 18. – 21. 4. 2013

Karlovo náměstí 1/23, Praha 2

prodejní veletrh starožitností ANTIQUE FAIR Návštěvní hodiny – Opening hours: 10.00 – 19.00 hod. www.asociace.com Vstupné – Entrance: 90,– Kč

inz_190x119_osvit.indd 1

20.2.2013 16:11:50

na trhu

23

Pozdní Toyen text: Marcela Chmelařová Autorka je šéfredaktorkou ART+.

Objeví-li se na trhu něco z díla Toyen, je to téměř vždy událost. V minulosti aukcemi prošlo několik mimořádných olejů a kreseb, nikdy však nebyly ve větší míře dostupné umělčiny koláže. Konfrontace s rozsáhlou sérií oboustranných erotických koláží z pozůstalosti, vystavených v Domě U Kamenného zvonu a publikovaných v monografii, čeká sběratele už v dubnu.

O významu díla Toyen, vlastním jménem Marie Čermínové (1902–1980), pro naše moderní umění, a především pak pro zvuk českého umění v zahraničí se není třeba dlouze rozepisovat. V polovině 20. let se svým uměleckým druhem Jindřichem Štyrským odjela do Paříže, kde rozvinuli svůj artificialismus ovlivněný poetismem. Po návratu do Prahy se Toyen stále více přikláněla k myšlence surrealismu, v roce 1934 pak spolu se Štyr-

B EZ N ÁZ V U / 1960–80

ským, Karlem Teigem a Jindřichem Heislerem založila Surrealistickou skupinu. Po skončení války v roce 1945 představila Toyen své válečné dílo na výstavě v Topičově salonu. O rok později vyšly také její cykly kreseb Schovej se, válko! a Střelnice, oba doprovázené básněmi Jindřicha Heislera. Jindřich Štyrský se konce války nedožil.

V březnu 1947 odjela Toyen společně s Heislerem do Paříže připravovat výsta-

B EZ N ÁZ V U / 1960–80

vu v Galerii Denise René. Oba se následně rozhodli, s ohledem na složitou politickou situaci v Čechách, v Paříži zůstat a brzy byli přijati za členy zdejší surrealistické skupiny. Bohužel už v lednu 1953, deset let po Štyrském, předčasně zemřel i teprve devětatřicetiletý Heisler. Toyen, jak v dobové monografii poznamenal André Breton „byl blízký jako nikdo jiný a s ním publikovala několik děl v nejtěsnější spolupráci, jaká jen může být.“ S francouzskou surrealistickou skupinou Toyen žila v těsném tvůrčím i lidském sepjetí ještě následující dvě desetiletí.

Její rozpad, ke kterému došlo několik let po Bretonově smrti v závěru 60. let, pak nesla velmi těžce.

To je také období, kdy u Toyen znovu nabývá na významu technika koláže. Ve druhé polovině 60. let se dokonce stává součástí některých malovaných pláten (Zástěna, Tajný pokoj bez zámku, Když zmlknou zákony, Nový milostný svět). Pravděpodobně v této době vzniká také ojedinělá série oboustranných koláží, které autorka vytvářela nejspíše jen sama pro sebe a schraňovala pečlivě svázané a uložené v kartonové složce, jak se také našly v její pozůstalosti. V dalších složkách uchovávala nejrůznější výstřižky, pečlivě tematicky řazené, archivované a připravené k použití. Výstřižky pocházely z aktuálních i starších módních časopisů, černobílých německých magazínů schova-

24

na trhu

ných nejspíše ještě z předchozích desetiletí, nejrůznějších snářů, učebnic, her, pohlednic, návodů chiromantů a podobných zdrojů.

Z nich Toyen v posledních patnácti letech života sestavovala jakási „alba“. Vybrané motivy v nich už nejsou, na rozdíl od obvyklých koláží, vrstveny přes sebe, jsou příznačně lepeny zcela samostatně a řazeny tak, aby rovnoměrně zaplnily plochu listu.

Pro tyto koláže je typické přecházení mezi barevnými a černobílými reprodukcemi, historickými i zcela současnými náměty.

Objevují se na nich časté motivy očí, úst, prázdných šatů bez těl, ženy v kožešinách, barové tanečnice, nejrůznější karetní a jiné hry, pohledy na útesy, pouště, kusy masa…

Zkrátka vše, co tak dobře známe z předchozího malířského díla Toyen, kombinované s humorem a hravostí. „Jako by si v kolážích Toyen rekapitulovala své celoživotní zájmy,“ konstatuje v monografii vydané k výstavě v roce 2000 Karel Srp. Opakovaně použité symboly ženství a ženské postavy ve všech možných i nemožných souvislostech a pádech pak dodávají kolážím neopakovatelné kouzlo a současně naznačují, nakolik bylo toto téma pro stárnoucí Marii Čermínovou, která již v mládí záměrně zvolila bezpohlavní pseudonym Toyen, nadále nosné a aktuální.

Soubor koláží byl po smrti Toyen v roce 1980 správcem její pozůstalosti Vincentem Waplerem spolu s ostatními díly označen pozůstalostním razítkem „Succession Toyen“ a dočasně deponován v Musée Georges Pompidou. Poté, co se k pozůstalosti přihlásili čeští dědicové, byla v roce 1982 jako celek vydražena v proslulém pařížském aukčním domě Drouot. Odtud také pocházejí nejen ony koláže, ale také celá řada dalších děl, která se v posledních dvou desetiletích na českém trhu objevila. Řada z nich byla právě novodobými importy z Francie a jejich původ šlo často vystopovat až k pozůstalostní aukci v Hôtel Drouot. Soubor koláží byl – adjustován jednotlivě v oboustranných kazetových rámech – v Čechách představen na již zmíněné retrospektivní výstavě v roce 2000.

V dubnové aukci Adolf Loos Apartment and Gallery budou jednotlivé rámované oboustranné listy k dispozici za vyvolávací

art + a ntiques

B EZ N ÁZ V U / 1960–80

cenu 130 tisíc korun (bez aukční provize).

Celkem jich bude nabízeno třicet sedm. Lze předpokládat, že některé, zejména eroticky laděné kolážové kompozice, vzbudí u českých sběratelů a milovníků surrealismu zasloužený zájem. Koláže Toyen jsou totiž artiklem, který se za dvě desetiletí na českém aukčním trhu zatím v podstatě neobjevil.

Zajímavé bude také sledovat, jak kupující zareagují na takto velký soubor. Nejen malířčiny obrazy, ale i kresby byly již v minulosti draženy s nečekanými nárůsty. Jmenovat můžeme například kresbu tužkou Zrcadlení, která se před třemi lety u Pictury dostala ze 30 na 240 tisíc korun (všechny dosažené ceny jsou s aukční provizí), nebo dvojici vystavovaných válečných kreseb Nebezpečná hodina a Polní strašák z majetku Karla

Teigeho, které se v roce 2009 u Galerie Art Praha prodaly s mnohonásobným nárůstem za 1,44 a 1,09 milionu korun. Letos v lednu se pak u Adolf Loos Apartment and Gallery prodal uhel a pastel Na pokraji s průhledem do lesního porostu s popravčí smyčkou. Neveselé dílko datované do roku 1945 vyšlo na 360 tisíc korun.

BEZ NÁZVU / 1960–80 technika: oboustranná koláž na papíře rozměry: à 31 × 21 cm vyvolávací cena: à 130 000 Kč (bez 20% aukční provize)

25

František Janoušek – Obraz (1935)

AUKCE MISTROVSKÝCH DĚL 17.–20. STOLETÍ EXKLUZIVNÍ VÝBĚR OBRAZŮ Topičův salon

Praha 1, Národní třída 9

Neděle

12. 5. 2013 v 13.30 hod.

Předaukční výstavy 2. 5. – 12. 5. 2013 denně, včetně víkendu i svátků od 10:00 do 18:00 hod.

Kompletní katalog i s fotografiemi najdete od 1. 5. 2013 na: www.acb.cz email: praha@acb.cz, brno@acb.cz, tel. galerie: 603 424 913, 224 232 500, 542 214 789

26

portfolio

art + a ntiques

Andrej Dúbravský text: Radek Wohlmuth

Na slovenské výtvarné scéně platí tento talentovaný malíř s lehkou rukou už v pětadvaceti letech za hvězdu.

Přestože ho diplomní projekt na bratislavské akademii teprve čeká, snaží se už prorazit v mezinárodním kontextu a Česko na jeho cestě představuje poměrně významnou zastávku. Momentálně má výstavu v pražské Galerii Jiří Švestka.

Andrej Dúbravský (1987) se u nás neobjevuje poprvé, a to dokonce ani samostatně, zato určitě zatím nejreprezentativnějším způsobem. Už v roce 2010 se ukázal na krátké kolektivní výstavě 2 ½ v pražské galerii 5. patro, o rok později se jako jeden z mála Slováků ocitl ve výběru Artbanky a loni pro ostravskou galerii RUBRUM připravil autorskou prezentaci s názvem Benchpress 4xpo7. Skutečným zlomem v kariéře se ale pro něj stala až spolupráce s Jiřím Švestkou.

Ten ho v rámci své galerie prezentoval na The Armory Show 2011 v New Yorku. Osobní profil měl Dúbravský i před rokem na newyorském veletrhu Volta. Zároveň se výstavou Golden Sands představil ve Švestkově berlínské pobočce a nyní její počeštěná a lehce rozšířená verze Zlaté písky obývá pro změnu prostor jeho pražské základny. „Pořád tomu nemůžu úplně uvěřit,“ říká k tomu mladý malíř, „ještě nedávno jsem byl na úplném začátku a před pár měsíci se přišla na moji německou výstavu podívat kurátorská legenda Norman Rosenthal.“ Mezitím Dúbravský ještě stihl získat hlavní cenu v slovenské soutěži Maľba 2012. Mimochodem, předsedou poroty byl opět Jiří Švestka a jedním z přísedících zase Ivan Csudai, jeho dlouholetý profesor na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, kde od roku 2008 studuje. Momentálně tam ale „dosluhuje“ v malířském, přesto trochu intermediálněji zaměřeném

ateliéru Daniela Fischera. Dúbravského umělecké začátky se nicméně vážou k sochařství. „V patnácti jsem byl s mámou na zájezdu ve Florencii a tam jsem se zamiloval do Michelangela,“ vysvětluje.

Ze sochařiny toho u Andreje Dúbravského ale už moc nezbylo, i když ještě v roce 2009 pro přehlídkovou výstavu UP-(TO)-DATE ve školní Medium Gallery vytvořil spolu s Matejem Fabianem prostorovou instalaci s názvem Horror vacui. Hlavní roli v ní hráli expresivně pojatí plyšoví králíci, kteří se povalovali po výstavním prostoru. Zhruba v té době se symbolicky infiltrovali i do obrazů. „Maloval

jsem tehdy takové soft-porno rozehrávky a jednomu z chlapců jsem vždycky nasadil králičí uši. Vznikl hybrid mezi člověkem a zvířetem, zvláštní bytost, která mi dávala do té doby nepoznanou svobodu,“ vypráví Dúbravský. Žánrové „bizarre bunny boy portraits“ budí zájem dodnes a staly se jakousi identifikační značkou jeho tvorby. Mladý malíř ale nepřitahuje pozornost jen provokativními náměty. Atraktivní je i jeho svižná malba, která v našem prostředí může nejvíc připomínat efektní rukopis Jakuba Špaňhela, zvlášť po tom, co slovenský figuralista přešel od polychromů k černobílému provedení. „Je to všechno hodně o rychlosti, atmosféře a překonávání překážek,“ přibližuje Dúbravský, který pracuje metodou alla prima na surové nenašepsované plátno. Barvy se do něj rychle vpíjejí a dávají obrazu zvláštní akvarelovou atmosféru. „Na druhou stranu se ale nedá skoro retušovat, proto se na každý obraz musím pečlivě připravit a snažím se ho celý vytvořit za jeden den,“ vysvětluje autor. „To je také důvod, proč když mě nějaký námět ‚očaruje‘, maluju ho i čtyřikrát nebo pětkrát a zkouším různé formální postupy.

Je to svým způsobem náročnější, ale vlastně mi to pomáhá, protože jsem měl sklon každý obraz donekonečna přemalovávat.“ Jeho příprava nespočívá jen v koncentraci, ale především v pečlivém skicování, které ovšem probíhá na počítači v rámci

27

My b e s t f r i e n d s f r o m l as t s u m m e r / 2012

Ic e cr e a m / 2012

P t e r o p h i l l u m sca l ar e ( b e z i l u z i í ) / 2013

akryl na plátně / 60 × 80 cm

akryl na plátně / 130 × 180 cm

akryl na plátně / 130 × 180 cm

photoshopu. „Kombinuju fotky z internetu, svoje postavy i citace z cizích děl,“ napovídá. „Nejbližší je mi Fragonard, protože zobrazuje podobné prostředí, jaké žijeme my dneska.

V jeho případě jde sice o aristokratickou zábavu, je to ale vlastně stejně reklamní svět bez utrpení, problémů a špíny.“ Negativní stránky naší existence ovšem Dúbravský na rozdíl od svého rokokového oblíbence neopomíjí.

Přestože jeho obrazy na první pohled spíš než trýznivostí oplývají pocitem bezstarostnosti, jsou v tomto ohledu trochu zrádné, a to na obě strany. Někdy se z kompozice, která připomí-

ná klasickou scénu stahování Marsya z kůže, vyloupne provazová houpačka, z níž se skáče do vody (Rope Swing, 2012), jindy zase v pěstěné zahradě pózují polonahý tlouštík a vozíčkář (Garden, 2012) nebo je námětem obrazu pohledný anorektik se svačinou, jehož králičí ouška spíš připomínají čertí rohy (Olovrant, 2013). Symboly nedostatečnosti jsou ostatně pro Andreje Dúbravského typické stejně jako zobrazování různých podob virtuálního světa. Může to být akvárium stejně jako miska s bonsají. Šlechtění pro krásu a utrpení v jednom.

Fas t e r , s t r o ng e r , h i g h e r , h ar d e r / 2012 / akryl na plátně / 250 × 200 cm

„V mých obrazech je hodně z toho, co jsem zažil na vlastní kůži, ale nechci všechno přesně pojmenovávat. Témata zahrnují často osobní i kolektivní zkušenost zároveň: vždyť všichni dospívali, všichni šikanovali nebo je někdo šikanoval, všichni mají nějaký komplex ohledně svého vzhledu…“ objasňuje diplomant, který právě přemýšlí o své závěrečné práci. Možná se prý bude týkat zvířat. Představuje si líbivé obrazy zvláštních přátelství, třeba opičky a pejska, roztomilé a falešně nezdravé v jednom.

O l o vran t / 2013 / akryl na plátně / 110 × 140 cm

28

rozhovor

art + a ntiques

Skoro dokonalé Rozhovor s Federicem Díazem text: Jan Skřivánek, Johanka Lomová foto (portrét): Peter Fabo

Federico Díaz má v českém umění výjimečnou pozici.

Jeho díla jsou vizuálně strhující, technologicky náročná a prodchnutá osobitou spiritualitou, což jsou kvality, které v tvorbě jeho vrstevníků běžně nenajdeme. Počítače a roboty však chápe také jako soudobou variantu štětce a palety a vedle programování se rád věnuje tušové malbě.

Před pár dny ses vrátil z Číny, můžeme se zeptat, co jsi tam dělal?

Příští rok bych měl mít v Pekingu dvě výstavy. V březnu 2014 v muzeu CAFA, které navrhl japonský architekt Arata Isozaki. Je to nádherný prostor o ploše asi tisíc pět set metrů čtverečních, zvláštní bionická améba bez rovných stěn. Moc se na to těším. Druhou výstavu připravuji pro Today Art Museum, kde byl mimochodem minulý rok díky galerii Zdeněk Sklenář představen Milan Grygar a měsíc po mé výstavě zde po letech vystavuje čínský aktivista Aj Wej-wej.

Jak to vzniklo?

Spolupráci s CAFA museum domluvil Libor Sečka, velvyslanec České republiky v Pekingu, který mě také oslovil, a s výstavou v Today Art Museu přišel Zdeněk (galerista Zdeněk Sklenář, poznámka redakce).

Už víš, co budeš vystavovat?

Pro obě místa připravuji nové projekty. Z CAFA mě požádali o evoluci projektu Outside Itself z Biennale di Venezia. Nad tím teď začínám přemýšlet. A pro Today Art Museum budu pokračovat v Adhesion, Manuálu pro přežití.

Takže žádné tušové malby, jako teď vystavuješ v Galerii Zdeněk Sklenář?

Ne. V Pekingu jsme navštívili ateliér významného tušového malíře. Číňané mají různá kritéria pro to, kdo je významný umělec,

důležité je například jestli maluje správně bambusové listy. My to vůbec nevidíme, ale oni skutečně studují třeba šest let jen kladení štětce a tvorbu bambusu nebo lotosového květu. Zdeněk mě vyzval, abych na místě něco namaloval. Vytvořil jsem podobné věci jako zde v Praze na výstavě. Čínský malíř si to začal zkoušet a poprosil mě, jestli může použít v budoucnosti mou techniku.

Velmi mě to potěšilo.

Rýžový papír má tu technologickou přednost, že první tah je vždy tahem finálním. Nedá se zamaskovat, pokud tedy nevyužiješ plnou černou. Dá se tak vybudovat prostorový objekt nebo prostorová krajina myšlenek, ale oni to tak nepoužívají, neboť to jde proti tradici uvažování.

Jak jde tušová malba dohromady s tvými ostatními projekty, které jsou hodně hi-tech?

Jsou určité momenty, kdy cítíš, že TO musíš udělat. V těch momentech je člověk zmatený, nervózní. TO může být cokoli. V tu chvíli se snažím vytvořit jakousi geometrii, ve které se dá přežít. Zjistil jsem, že tušová malba mě uspokojuje. Vytvoří řád pro to, abych se znovu začal koncentrovat a mohl zase jít do prostoru, který je nový. Je to technika, která mi umožňuje vytvořit geometrii přežití. Věnuji se jí už delší dobu, ale nikdy jsem neuvažoval o tom, obrazy vystavit.

Spíš jsem se styděl a říkal jsem si, proč. Teď mě zmiňovaný čínský malíř povzbudil. Vždycky jsem to dělal spíš pro sebe, protože mě to připravilo na nějakou další fázi žití v polyhedronu.

29

30

rozhovor

Takže lze říct, že to jsou jakési abstraktní skici, pracovní materiál.

Jsou to myšlenkové krajiny. Pracovně jsem si to nazval květiny oplodnění. Jsou to formy, prostory, do kterých vstupuji, když potřebuji koncentrovat energii pro další fáze tvorby.

Jak vlastně vznikla tvoje spolupráce s galeristou Zdeňkem Sklenářem?

V roce 2002 jsem instaloval pomník astronoma Zdeňka Kopala v Litomyšli. Kolem šel Zdeněk a říkal: „Dlouhou dobu vás sleduji, nechcete se zastavit? Instaluji výstavu Karla Malicha, vašeho profesora.“ To byla naše první spolupráce, instaloval jsem nové Malichovy plastiky.

Pak mě vyzval, abych sám připravil výstavu. Byla o techno rituálu a tancích techniků při výměně pneumatik při závodech Formule 1, jmenovala se Fluid F1.

Jako architekt jsi podepsán pod aktuálními výstavami Karla Malicha a Huga Demartiniho. Jak taková práce probíhá?

Malichovi jsem dělal už několik výstav, vlastně všechny, které pořádal Zdeněk. S Karlem Malichem se známe od roku devadesát, kdy mě učil na Akademii. On nikdy netoužil po sebeprezentaci a ke každé výstavě ho okolí muselo donutit. Má samozřejmě vysoce estetické filtry pro komponování a instalaci, když mu něco vyloženě nevyhovuje, tak to řekne nahlas, ale jinak to nechá plně na člověku, kterému důvěřuje. Většinou to probíhá tak, že přijde až den před vernisáží. Tohle je jedna z jeho největších výstav, tak jsme to probírali pečlivě, přál si znát každý detail a schvaloval ho.

Jak dlouho trvaly přípravy?

Chystalo se to skoro čtvrt roku. Obvolávali jsme různé instituce, abychom si byli jistí, co se podaří zapůjčit. Tomáš Vlček jako kurátor k tomu původně přistoupil velmi tradičně – vývoj od narození

G a l e r i e S / 2013 / foto: Martin Polák

art + a ntiques po rok 2013. Měl jasnou představu o instalaci, přesto byl otevřený a souhlasil s tím, když jsem přišel s protichůdnou koncepcí. Nechal nám spolu s Jakubem Jansou plnou svobodu až do konce, kdy přišel na vernisáž. Z toho, co v Jízdárně vidíme, bych nicméně ještě možná pět až devět děl nevystavil. I tak je to ale z Malichova ohromného a překrásného díla jen asi třetina. Celá výstava byla koncipovaná tak, aby se věci navzájem podporovaly. Tedy když na začátku vidíme dva kruhy, Světlo překrývá tmu, podporuje to celý koncept vývoje. Stejně tak pastel Saze a vápno podporuje koncept přechodu a gradientu černé a bílé na podlaze.

Výchozím impulsem byla představa výstavy jako cesty ke světlu?

Na začátku to bylo tak, a vždycky k tomu tak přistupuji, že si prohlédnu daný prostor, zjistím jak funguje. Uvědomil jsem si, že v Jízdárně hraje obrovskou roli světlo, a přišla mi škoda tam budovat nějaké pokojíčky a stěny. Ze začátku jsme chtěli všechno zavěsit, aby se nic nedotýkalo země, a tím podpořit Karlovo uvažování, který stěny a cokoliv hmotného nepřijímá. I když tvoří závěsné reliéfy, ke stěnám nemá silný vztah. Dopředu jsem věděl, že na konci bude Lidsko-kosmická soulož, nejdůležitější plastika. Věděl jsem, že bude na konci a že se k ní půjde cestou. K té záři, která proniká do těla a do vesmíru a oplodňuje nás všechny. Někdo to nazývá bůh. Nejsem věřící podle pravidel daných církví, ale světlo je pro mě přirozená podstata zrození veškeré hmoty.

Při přípravě výstavy Huga Demartini probíhala práce podobně?

Demartini je koncipovaný jako aerodynamický tunel, kterým letí jeho objekty. Stejně jako jeho Demonstrace v prostoru, kdy vyhodí do vzduchu objekty a ony vytvoří geometrii vztahů. Představil jsem si částice, jak letí prostorem a zastavují se na stěnách.

31

P o h l e d d o v ý s tavy K ar l a Ma l i c h a / foto: Martin Polák

Jak vybíráš konkrétní díla, jaké kvality hledáš?

Prvním kritériem, podle kterého selektuji a odstraňuji věci, je, že si představím, jak je podobné období prezentováno třeba v MoMA nebo v Guggenheimu, jak vypadá prvotřídní světová kvalita, tak, aby když se výstava převeze do jiného prostředí, nepůsobila lokálně.

Následně dávám pryč věci, kde si autor něco jen zkouší, většinu skic nebo nedokonalostí, které se spíše hodí k retrospektivním výstavám.

Co to je ale nedokonalost? To je má odpovědnost, za který mohu být samozřejmě kritizován.

Když se vrátíme k tvé vlastní tvorbě, se kterými ze svých realizací jsi nejvíc spokojený? Kde se ti podařilo nejlépe naplnit to, o co jsi se snažil?

Rád opouštím jednotlivé projekty, sochy, instalace a už se k nim nevracím, i když třeba nejsou dokončené. Ze starších věcí jsem asi nejvíce spokojený se Sembionem a z těch novějších je to massachusettská socha, Geometrická smrt 141. Jedním z největších zklamání byla naopak interaktivní instalace Spin, kterou jsem dělal v roce devadesát pět pro výstavu Orbis pictus ve Valdštejnské jízdárně. Tam se mi původní očekávání podařilo zhmotnit jen asi na deset procent. Možná to byla moje nezkušenost, zbytečná touha. Od té doby jsem si řekl, že když

to bude sedmdesát procent ze sta původní představy, budu spokojený. Číňané na to mají výraz, že něco je „skoro dokonalé“. Massachusetts a Sembion očekávání naplnily tak na devadesát procent.

Sembion i Geometrická smrt jsou statické věci. Znamená to, že opouštíš interaktivitu?

To ne. Sembion ve své druhé fázi, kterou jsem prezentoval v ICA v Londýně, měl i aktivní část. Nešlo již jen o analýzu slov, ale i gest, tedy překlad slov do tvaru a pohybu. Pokračováním Geometrické smrti byla instalace v Benátkách, kde byla znovu zapojená interaktivita v podobě jakési davové simulace.

Jak takovéto projekty vznikají? Na počátku máš představu, kam se chceš dostat, nebo tě osloví technologie a zkoumáš její komunikační možnosti?

Dost často se to kombinuje. Na začátku je samozřejmě myšlenka, ke které se potřebuji dostat, a šahám do jakési knihovny materiálů, technologií, které jsou pro to adekvátní. Rád pracuji jen s materií, například představme si granit, zlato, uhlík, půdu, rašelinu. V určité geometrické proporci, která vzniká při pnutí a tvorbě materiálu, jsou čisté formy dokonalé. Materiál sám je médium.

32

Můžeš víc popsat, jak vznikal třeba projekt pro bienále v Benátkách?

Opět jsem vyšel z prostoru Arsenale, staré fabriky. Mám velký vztah ke světlu a studuji k tomu teorie. Když tu teď hovoříme, proudí kolem nás světlo, mění se. Může to zůstat jen u toho, jen v rovině našeho vnímání, našich pocitů. Nebo může být zachyceno ve fotografii, filmu, to jsou všechno světelné technologie. Podstatou světla jsou partikly, částice, ty můžeme zachytit také jako trojrozměrný objekt. Tvar lze vygenerovat na základě počítačové simulace pohybu světla, ale když se jej pokusím vytvořit já svýma vlastníma rukama, budu do toho vkládat nejrůznější intuitivní nedokonalosti (co je to nedokonalost, je krásná otázka). Jeden den budu unavený, druhý den mi bude jinak. Například Karel Malich byl nervozní, že se mu vysušují ruce při dotyku s hlínou. Vše začne být ovlivňované podmínkami, které už nelze kontrolovat. Můžeme říct, že tak je to správné, ale mě naopak láká vytvořit něco, co by nebylo tímto zatížené, neboť samotné podmínky prostoru už jsou dostatečně entropické a chaotické. Hledal jsem technologii, která by konceptu vyhovovala a zhmotnila dokonale původní představu. Tak jsem došel k robotům.

Ve výsledku jde o jakousi demonstraci a vizuální aktivismus, tak jak je představován například Sol LeWittem, který formuloval generativní umění. Trajektorie budou jiné na náměstí nebo za války. Pohyb lidí jako pohyb částic světla, a to vše v prostoru Arsenale. Čistá geo-

g e o m e t r i ck á s m r t 141 / 2010 / Mass MoCA

art + a ntiques metrie bez doteku lidské ruky. Téma bienále bylo Illumination a její kurátorka Bice Curiger si všimla základního konceptu světla tvoření již v instalaci Geometrické smrti v MASS MoCA. Co v praktické rovině znamená hledání technologie? Brouzdáš po internetu, studuješ odborné časopisy?

Přemýšlel jsem nad přesností a v tu chvíli jsem si uvědomil, že v práci musí být něco, co bude nahrazovat moji ruku. A logicky jsem došel k robotům. Podíval jsem se na výrobce robotů, jejich nejbližší zastoupení. Zavolal jsem do Kuka Robot a ABB. V ABB na mě neměli vůbec čas. Přátelé, kteří mají blízko k automobilovému průmyslu (s nimi jsem realizoval Sembiony, protože technologie rapid prototyping byla původně vyvinuta pro automobilový a letecký průmysl), mi doporučili, ať zavolám jejich softwarovému inženýrovi. Sešli jsme se nad tím asi v pěti lidech a pak jsme šli znovu za Kuka. A oni souhlasili, že to zkusíme. Postupně jsme tak prolomili nemožnost technologického omezení.

A jak to děláš s programováním? Hledáš na to konzultanty a programátory, nebo se vše snažíš dělat sám?

Záleží na rozsahu a času. Když má být něco za měsíc, tak to samozřejmě nedělám sám. Pamatuji si ale začátky v devadesátém druhém, kdy jsem tolik nespěchal a tlak nebyl takový. Modeloval jsem sám,

33

O u t s i d e i t s e l f / 2011 / Biennale di Venezia

učil jsem se programy. Některé jsem si osvojil a můžu říct, že v některých jsem velmi dobrý. Často není dostatek času učit se vše sám programovat. Probíhají dlouhé diskuze a ptám se jako hlupák odborníků na všechno, abych vše pochopil, což je základ spolupráce více lidí při rozsáhlých projektech.

Propojování uměleckého a technického světa asi provází dost nedorozumění…

Samozřejmě. U Geometrické smrti jsme se často s techniky míjeli.

Teď nedávno vydalo nakladatelství Springer knihu o mezinárodní konferenci, která proběhla na Vídeňské univerzitě a týkala se realizací pomocí robotů v architektuře, umění a designu. Mému projektu pro Massachusetts a Benátky zde věnovali velký prostor. Z jejich pohledu je to nový nástroj, nová perspektiva, která pomáhá nechávat formy čisté, dokonalé a geometrické.

Na VŠUP je tvým kolegou David Kořínek, který je členem skupiny Rafani. Nahlíženo zvenku, je to docela nepravděpodobná kombinace.

S Rafany jsme měli i společnou výstavu, a tak byla vedená i Adhesion.

Obohacují mě diskuze a s Davidem si často povídáme. V řadě věcí si nerozumíme, což je právě velmi příjemné. Když spolu tvoříme videa, tak s ním diskutuji a zajímá mě jeho reakce. To, co se mu líbí, neudělám. On to ví a oběma nám tento způsob tvorby vyhovuje.

Kdy sis pořídil první počítač?

V devadesátém prvním. Táta je režisér dokumentárních filmů a měli jsme doma kamery, fotoaparáty. Přišlo mi to jako vhodná světelná technologie a jinou jsem nehledal. Můj první počítač byla Amiga od firmy Comodore a program, na kterém jsem pracoval, se jmenoval Imagine. Od začátku mi šlo o modelování reality. Přišlo mi zkostnatělé vytvářet realitu z kamene či z hlíny jako v 19. století. Celkem můžeš vyjmenovat asi pět materiálů, které lze použít. Když modeluji ve víceúrovňovém prostoru, jsem na materiálu nezávislý. Stačilo mi zhmotňovat jenom to, co neexistovalo.

Když jsi v té době něco na počítači udělal, musel jsi vysvětlovat, co to je? Představa virtuálního prostoru nebyla na začátku 90. let zdaleka tak samozřejmá jako dnes.

Vysvětlovat ani ne, nebylo to vizuálně až tak fascinující. Vše se hodně blížilo animaci, na kterou byli lidé už zvyklí. Působilo to docela přirozeně. Jen software byl absolutně nedostupný. V Čechách bylo tak deset lidí, co to ovládalo.

Máš věci z této doby někde uložené? Jak vůbec řešíš archivaci?

Ale ano, mám to na starých magnetických a páskových nosičích, které se tehdy používaly. Archivaci moc neřeším. Většinou se spokojím s tím, že je to vytištěné, že to má fyzickou formu. Dál už

34

to nehlídám. Olomoucké muzeum mě na to teď nedávno dostalo.

Něco jsem jim předal, vymazalo se to z CD, a teď to musím celé rekonstruovat.

Technologie se vyvíjejí tak rychle, že některé tvé starší věci by dnes už asi ani nešlo vystavit.

To máš pravdu, taky jsem o tom takhle uvažoval. V procesu mého uvažování o společnosti sehrály tyto věci svou roli, otevřely mi cestu a v určitý okamžik nějak rezonovaly. Dovedu si představit, že Geometrická smrt, tím, že tam prvek interaktivity není přímo vázán na prezentaci, možná přetrvá. A podobně možná i nový projekt pro Today Art Museum. Jsou to velmi jemné objekty, které jsou z trvalých materiálů jako granit a ve kterých je vepsána a vyfrézována určitá realita. Působí jen jako materie.

Posun v přístupu k technologiím je vidět i na tom, jak se v posledních letech proměnila Ars Electronica, nejstarší festival elektronického umění. Umění se z něho vytratilo, postupně se prezentují jen hračky a hry. Nejdřív jsem byl zklamaný, ale pak jsem si uvědomil, že je to dobré. Mediální technologie se stala součástí umění, a s čím kdo pracuje, už není tak důležité. Ten festival nemá takový význam, protože něco podobného se už prezentuje ve všech ostatních muzeích.

Mediální nastroje se staly součástí běžného provozu. A doufám, že příště mi někdo bude pokládat méně technologické otázky, spíše týkající se myšlení a konceptu uvažování.

a d h e s i o n, m an u á l p r o p ř e ž i t í / 2009 / Galerie Zdeněk Sklenář

art + a ntiques Ty jsi ale přece velký techno-optimista, technologie je pro tebe důležitá.

Já jsem optimista. Je to velmi přirozená cesta civilizace. Poznávání technologie je poznávání nového teritoria. Jsi před nějakým materiálem a chceš vědět, z čeho je a jak vznikl. Vezmi si třeba kámen.

Můžeš zkoumat, co který kámen znamená, z čeho je složený, jakou má geometrickou strukturu. A k tomu potřebuješ nástroje, technologie. Člověk 13. století bude zpívat o slunci a my k němu v současné době letíme. V podstatě je to ale stejný princip touhy po poznání. Je to přirozená věc. Zároveň to všechno deformuje tělo, uvědomuji si to omezení. Proto je pro mě právě tak důležitá tušová malba.

Možné negativní dopady technologií, jako je například ztráta soukromí, tě ale moc nezajímají, to pro tebe není téma?

To tu bylo vždycky, tisíce let. Dovedu si představit, že v době rozšíření knihtisku museli lidé šílet, že se jejich myšlenky začnou nekontrolovaně šířit, že vznikají seznamy a záznamy. Z toho, že o někom je záznam v knihovně, museli být lidé velmi nervózní. Dnes je to stejné.

Posouváme se a vytváříme jiné formy intimity. Ztráta jedné intimity vytvoří novou. Za sto let budeme navzájem slyšet svoje myšlenky.

V něčem však jsou tvoje realizace společensky kritické.

Ve svém procesu stoprocentně. A některé, jako třeba Sakura, byly sociálně kritické samotnou podstatou a prezentací. Záleží, jak

35

a d h e s i o n, m an u á l p r o p ř e ž i t í / 2009 / Frederieke Taylor Gallery

čteš situaci společnosti, zda se mění a kde k proměně dochází.

Zatímco dříve se třeba války rozhodovaly v jediné bitvě někde na poli sto krát sto metrů, dnes se rozhodování o společenské změně odehrává na mnohem větším prostoru. A je jedno, jestli mluvíme o prostoru fyzickém, nebo elektronickém, jde o komplexnost naší situace. Umělec aktivista – pro to, co dělám, rád používám výraz vizuální aktivista –, ať už chce dosáhnout změny v menší komunitě, či větší společnosti, musí nejdříve analyzovat princip proměny. Jak fungují nové mediální nástroje. To znamená, že se jeho činnost nemusí odehrávat na úrovni něčeho brutálního a fyzicky destruktivního. Může se jednat o vizuálně aktivistický tah, díky němuž se do společnosti, do veřejného prostoru dostane nějaké téma, které změnu umožní.

Federico Díaz – Malíř, sochař a vizuální aktivista se narodil v roce 1971. Vystudoval střední grafickou školu a následně Akademii výtvarných umění v Praze (1990–1997), kde postupně navštěvoval ateliér vedený Karlem Malichem, Stanislavem Kolíbalem a Alešem Veselým.

Je nejmladším umělcem, od kterého Národní galerie koupila dílo do své sbírky (Nostalgia v roce 1992), byl čtyřikrát finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého a v roce 2011 si jeho práci Outside Itself vybrala pro Benátské bienále Bice Curiger. V roce 2010 vystavoval zlatou slzu lacrimAU na šanghajském Expu.

Federico Díaz překračuje hranice tradičně vymezeného volného umění a zabývá se také architekturou a urbanismem. Právě

Když neznáš pozadí, Geometrická smrt nebo Sembion se mohou jevit jen jako dekorace nebo design. Vnímáš to jako problém?

K designu nemám nijak zvláštní vztah, i když v poslední době se participativně probouzí. Možná je to v kultivaci publika, mám pocit, že lidé a kritici umění blízcí institucím, se kterými spolupracuji, jako například PS1 MoMA, MASS MoCA, Mori Museum, ICA nebo FRAC, na některé věci reagují jinak, používají jiný slovník. Na Univerzitě Karlově a v Centru mediálních studií se pohybuje a rodí nový typ přemýšlení, který v posledních letech vnímám, a to je skvělé. Nedorozumění a nepochopení souvisí se vzděláním společnosti. Věci, které musíš vysvětlovat, začínají působit samozřejmě. Pro mě je důležitý proces vzniku a hledání nových pojmenování.

hraniční polohy práce jsou pro něj charakteristické. Spolupráce s vědci nebo programátory je patrná na řadě jeho projektů: Dehybernace (1993), Generatrix (2001), Adhesion (2009). Ta byla systematizována na přelomu století, kdy Díaz založil architektonickou skupinu e-area. Federico Díaz se věnuje novým médiím a jeho práce se často vyznačují jistou interaktivitou. Tématem či nástrojem mu je propojení vědy a umění, cílem pak komunikace s divákem. V současné době je Federico Díaz vedoucím Ateliéru supermédií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Do 11. května probíhá v Galerii Zdeněk Sklenář výstava Díazových starších i současných tušových maleb.

36

téma

art + a ntiques

Akvizice galerií Nové přírůstky regionálních galerií text: Marcela Chmelařová Autorka je šéfredaktorkou ART+.

Navštívili jste v loňském roce výstavu Miloše Jiránka, Karla Nepraše, ostravská Černá slunce, brněnské Obrazy mysli či novou stálou expozici v Chebu? Žádný z těchto kvalitních projektů by se neobešel bez desetiletí pečlivě budovaných sbírek regionálních muzeí umění. Sbírky galerií, které dnes většinou spadají pod správu krajů, obsahují často unikátní díla získaná v minulosti za neopakovatelných podmínek díky prozíravosti tehdejších kurátorů. Zajímalo nás, co pořídili do svých sbírek v minulém roce instituce sdružené v Radě galerií.

Situace veřejných sbírkotvorných institucí už roky není vůbec jednoduchá. V převážné většině z nich se dnes ve zřizovatelem schváleném rozpočtu s akviziční činností vůbec nepočítá. Přitom péče o sbírky, jejich odborné zpracovávání, prezentace a také vytváření a rozšiřování je těmto institucím uložena zákonem a de facto je primárním důvodem jejich existence. Ve skutečnosti však dlouhodobě nepříznivá rozpočtová situace většině z galerií neumožňuje systematickou akviziční činnost vykonávat. Ředitelé jsou tak zpravidla nuceni své případné akvizice financovat z provozních prostředků, pokud nějaké při neustále rostoucích nákladech a nejrůznějších rozpočtových omezeních a škrtech zbydou, případně z darů. Situace jednotlivých galerií se liší kraj od kraje. Někde musí ročně vyjít sotva s deseti miliony a z této částky financovat provoz dvou budov, dvou desítek zaměstnanců a veškerou výstavní činnost, jinde hospodaří s dvoj- i trojnásobkem. Nelze se tak divit, že některé instituce si už roky nemůžou akviziční činnost dovolit vůbec nebo jen ve velmi omezené míře.

Blíže neurčená budoucnost „Peníze na náš loňský nákup pocházely z daru. Náš zřizovatel, který trvá na tom, že se sbírkové předměty pořizují z investic, nám do-

poručil nákup do sbírek odložit do blíže nespecifikované budoucnosti,“ vykresluje situaci mladý ředitel jedné z nejprogresivnějších regionálních galerií. „Naším největším handicapem je nedostačující finanční příspěvek od zřizovatele. Situace se zhoršila v posledních dvou letech, kdy do rozpočtové politiky zasáhla úsporná opatření,“ říká zkušená ředitelka jedné z menších galerií na druhém konci republiky. „Snažíme se ji 1. GU Karlovy Vary – R i c h ar d K o nv i čka : Č e rv e n ý an d ě l / 2010 2. AJG Hluboká n. Vl. – Zbyn ě k S e ka l : Z e l e n é b l u d i š t ě / pol. 60. let 3. MU Benešov – Ž i d l e z o b ř a d n í s í n ě na b e n e š o vsk é ra d n i c i / konec 60. let 4. SGVU Litoměřice – Fran t i š e k M o t t l : H o ř í c í s t o d o l a / po roce 1990 5. GVU Náchod – J i ř í s t ř e d a : h l ava – C o v í m e ? / 2003 6. KGVU Zlín – Mat yá š C h o c h o l a : P o h o v o ry o n i c o t ě / 2012 7. OG Liberec – A nna P l e s i ng e r o vá - B o ž i n o vá : A u t o p o r t r é t s pa l e t o u / 1904 8. GVU Ostrava – K r i š t o f K i n t e ra : My L i g h t i s Y o u r L i f e / 2009 9. GMU Roudnice – J i t ka Vá l o vá : G u s tav H o l s t, P l an e t y – Uran / 2009 10. Muzeum města Brna – Lac o G ara j : Tan e čn í k / 1986 11. VČG Pardubice – Fran t i š e k S k á l a : Dat e l / 1987 12. MU Olomouc – Ta d e u s z K an t o r : P o s ta ć m ar t wa (Mr t vá p o s tava) / 1950 13. Moravská galerie – G u d r u n B a u d i s h, Erna K o p r i va : W i e n e r W e rks tät t e / 1929

37

1.

2.

4.

7.

3.

5.

6.

8.

10 .

9.

11.

12 .

13.

38

téma

ZČG PLzeň – G abr i e l v o n Max : K u r z sc h l u ss / kolem 1892

art + a ntiques

OG Liberec – Jan A l s t e r : Or á k u l u m / 20. léta

řešit dlouhodobými zápůjčkami v návaznosti na výstavní program a ‚testováním‘ kandidátů na zakoupení začleněním do stálé expozice. Pomocí této metody si ověřujeme kvalitu i kontext díla a jeho vhodnost k získání do sbírky,“ doplňuje. „Po dlouhých šesti letech vloni ‚zbylo‘ na akvizice. Je to bída.

Není ani na katalogy, všechno děláme na koleně a ‚nadřízený orgán‘ nás nutí shánět finance. Celý podzim jsme psali žádosti o granty, aby bylo alespoň na realizaci výstav,“ líčí neutěšenou situaci o tři sta kilometrů dále. A tak by se dalo pokračovat.

O částkách, které se točí na aukcích výtvarného umění, si galerie mohou nechat jen zdát. I když na nové akvizice nemají takové finanční možnosti jako soukromí sběratelé, mohou jim konkurovat svým specifickým postavením, společenskou prestiží a kreditem, stejně jako zkušenostmi a vzděláním svých zaměstnanců i řadou cenných osobních kontaktů na žijící výtvarníky, sběratele či pozůstalé. Díky těmto faktorům nakonec i loni některé instituce rozšířily své sbírky o řadu pozoruhodných děl, jaká se v srovnatelné kvalitě na „běžném“ aukčním a galerijním trhu ani neobjevují. Vědomí, že dílo bude vystavené veřejně a v kontextu zajímavé sbírky, je pro umělce mnohdy silnější motivací než finance. Žádný souborný přehled děl zakoupených z veřejných prostředků neexistuje, uvádíme zde ty instituce, které byly ochotné se s námi o akviziční informace podělit.

Od Ještědu po Lipno Začněme třeba v Liberci. Zdejší Oblastní galerie právě dokončuje velkorysou rekonstrukci budovy městských secesních Lázní Františka Josefa, v níž chce představit své sbírky už v únoru 2014. „Poslední jednání nákupní komise se uskutečnilo na konci roku 2011. Komise

tehdy doporučila nákup devětatřiceti uměleckých děl v celkové hodnotě asi milion korun. Bohužel vzhledem k finančním možnostem jsme se museli s autory dohodnout na postupném proplácení, které se protáhlo až do letošního roku,“ říká ředitel Jan Randáček. Zdejší unikátní sbírku tzv. českých Němců tak v minulém roce obohatil olej Jana Alstera Orákulum z 20. let minulého století. Soukromému sběrateli za něj galerie zaplatila půl milionu korun, a to díky podpoře Ministerstva kultury a Státního fondu kultury. Galerie také získala secesní autoportrét málo známé malířky Anny Plesingerové-Božinové, na němž v roce 1904, tedy šest let před Milošem Jiránkem, zpracovává whistlerovské téma studie ženy v bílém. Tato zajímavá akvizice galerii vyšla na 35 tisíc korun. Zakoupena byla také kolekce kvašů Lubomíra Typlta, soubor leptů Jindřicha Zeithammla z 90. let nebo plátno secesního česko-německého umělce Walthera Klemma.

V Litoměřicích, které spadají pod správu Ústeckého kraje, rozšiřovali svou unikátní kolekci naivního umění. Získali do ní působivý olej Františka Mottla Hořící stodola z 90. let a také abstraktní malbu insitní malířky Cecílie Markové, které galerie pod kurátorským vedením Arséna Pohribného před pár lety připravila výstavu. Díky Pohribnému viselo dílo Markové i na Expu 67 v Montrealu. Zakoupená malba Astrální květy pochází z roku 1974 a ve sbírce doplní její další práce. Také Mottl je zde již reprezentativně zastoupen.

V nedaleké Roudnici nad Labem staví na stoleté tradici sbírky Augusta Švagrovského. „Řada umělců vystavujících v sousedství stálé expozice si uvědomuje kulturněhistorický i umělecký význam sbírky, a ráda proto daruje galerii svá díla,“ říká ředitelka Alena Potůčková.

V roce 2010 zde tak například získali výjimečný obraz Otakara Slavíka, konvolut 98 kreseb a grafik Jitky a Květy Válových, který věnovala

39

Jitka Válová, jejíž tvorbou se galerie programově zabývala. Do sbírky také zařadili tapiserii roudnické autorky Evy Brodské či obrazy Pavla Šmída a Milady Poliánové a plastiku Dagmar Šubrtové.

Specifický sbírkový program má ve středních Čechách Muzeum umění a designu Benešov. Hlavní akviziční oblastí je zde grafický design. „Povinností odborných pracovníků sbírkotvorných institucí je rozeznat hodnoty dříve než trh s uměním, a získat je proto pro veřejné sbírky za netržní ceny. V případě grafického designu nejlépe v kontejneru na papír, u designu doslova na skládkách a na smetišti, k čemuž se hrdě hlásíme. Pokud jdeme na aukci, už bychom se měli stydět, že jsme to nezvládli a že jdeme pozdě,“ říká zdejší ředitel Tomáš Fassati. Mezi sbírkovými přírůstky tak letos v Benešově mají například židli z lakovaného železa s plyšovým polstrováním z konce 60. let, která pochází z obřadní síně na benešovské radnici. Dobře zapadá do kolekce židlí ze zdejších obřadních síní z dalších desetiletí, nejmladší z nich je z dílny Josefa Pleskota. Dalšími letos získanými zajímavými kousky jsou běžkařské boty Botas z konce 80. let nebo odpadkový koš ze 70. let 20. století.

V západních Čechách je poslední dva roky hodně slyšet o galerii v Chebu. Zdejší ředitel Marcel Fišer po dlouhých letech vystřídal ve funkci nestora české galerijní praxe Jiřího Vykoukala. „Když jsem před dvěma lety nastoupil do galerie, panovala tam už asi pětiletá cézura v nákupech. Důvodem byl neustálý pokles rozpočtu, který v roce 2012 dosáhl nejnižší hodnoty po roce 1989,“ vypráví Fišer. „Pro mě to byla do jisté míry výzva, protože akvizice jsou pro muzeum něčím naprosto zásadním. Navíc už předtím se nákupy zastavily v generaci, která nastoupila v 70. letech. Proto jsem oslovil několik špičkových výtvarníků mladší generace, které dobře znám, s prosbou o dar – zároveň tam byla podmínka, že musí jít o díla galerijní hodnoty.“ Kladně tehdy zareagovali Jakub Špaňhel, Michal Pěchouček a Luděk Rathouský a jejich díla jsou dnes součástí stálé expozice. Její součástí jsou i nově zakoupené velkoformátové práce na papíře od Václava Stratila a Vladimíra Skrepla z 80. let, objekt od Krištofa Kintery či obraz od Josefa Bolfa. „Jiří Kovanda udělal speciálně pro nás edici objektů podle skic ze začátku 80. let. Zde jsme se domluvili na velkých slevách a několikaletých splátkách, přesto to pro náš rozpočet byla ohromná zátěž. Ale nakonec nás čekalo milé překvapení, když jsme speciálně na to dostali letos dotaci od zřizovatele,“ dodává Fišer.

Stejného zřizovatele má i Galerie umění Karlovy Vary. I zde se loni po delší odmlce podařilo ušetřit na nákupy. Galerie získala především skvělou velkoformátovou malbu Postava Otakara Slavíka z roku 1978 (180 × 100 cm), a to za 240 tisíc korun. Za třetinovou částku pak koupila větší plátno Richarda Konvičky, za 50 tisíc korun plastiku Vznášející se hrob Michala Šarše. Také kresby Pavla Šlegla, grafiky Ivo Křena a Šimona Brejchy. Darem získala galerie například kresbu Aleše Veselého nebo soubor propalovaných kreseb Svatopluka Klimeše. Tak jako jinde, i zde velká část návrhů na nákupy pochází z proběhlých výstav. Aleš Veselý, Pavel Šlegl i Michal Šarše v galerii vystavovali v loňském roce, Richard Konvička již o rok dřív.

V Západočeské galerii v Plzni loni do svých sbírek získali obraz Kurzschluss (Zkrat) Gabriela von Maxe, který zde měl před dvěma lety soubornou výstavu. Za zajímavou malbu, na níž se autor zobrazil společně

se svou milenkou a pozdější druhou ženou Ernestinou Harlanderovou, galerie zaplatila v přepočtu 750 tisíc korun, z toho 200 tisíc korun činila dotace Plzeňského kraje. O rok dříve galerie podobným způsobem získala rozměrnou ranou malbu Václava Brožíka Ve smrti spojeni. Za toto dílo zaplatila s přispěním kraje i Ministerstva kultury 1,55 milionu korun.

O dalších sto čtyřicet kilometrů dále na jihovýchod, v Hluboké nad Vltavou, kde sídlí Alšova jihočeská galerie, získali cenný asamblážový reliéf Zbyňka Sekala z poloviny 60. let z cyklu Bludiště / Zelené bludiště, reliéf s krajně minimalistickým dělením plochy, podřízeným

Husitské muzeum v Táboře – O ltá ř n í k ř í d l a z R o u d n í k / 1480–90

40

téma

jasnému geometrickému řádu, vyšlo galerii na 350 tisíc korun a doplní zdejší kvalitní sbírku českého poválečného umění.

Významná akvizice se začátkem roku 2012 podařila Husitskému muzeu v Táboře, jehož zřizovatelem je Ministerstvo kultury. Muzeum získalo dvě oltářní křídla z Roudník, pozdně gotické deskové malby nesoucí unikátní výjev upálení Mistra Jana Husa. Objeveny byly náhodou při restaurátorských pracích v kostele sv. Václava v Roudníkách.

Neobvyklé jsou i okolnosti, za nichž muzeum obrazy získalo. Oltářní křídla byla zakoupena za částku 4,5 milionu korun od insolvenčního správce majetku farnosti Trmice v litoměřické diecézi, která byla nucena vyhlásit úpadek kvůli neúspěchu v podnikaní. Na provozu pily farnost prodělala víc než 30 milionů korun. Peníze na vykoupení obrazů poskytlo Ministerstvo kultury, řada dalších uměleckých památek i liturgického vybavení byla rozprodána v aukci.

Od renesance po Kinteru Galerie výtvarného umění v Náchodě, sídlící na náchodském zámku, půvabném místě nad městem, je institucí s velmi specifickým sbírkovým zaměřením. Jednou z akvizičních a výstavních priorit, v rámci České republiky zcela unikátní, je zde již padesát let ruské malířství, kresba a grafika 19. a počátku 20. století se zřetelem k ruské emigraci. Ve sbírce jsou však i díla druhé poloviny 20. století a početný soubor ruských ikon 17. až 19. století. Loni zde kolekci doplnili o 48 děl ruského malíře, ilustrátora a typografa Romana Sirotského. Získali také cenný archiv jeho korespondence a písemností. Do sbírky českého umění přibyla plastika Hlava – co víme? od pražského sochaře Jiřího Středy, který pochází z Náchoda.

V nedalekém Hradci Králové, jehož galerie má s tou náchodskou stejného zřizovatele, i loni, tak jako jinde, doplňovali především

VČG Pardubice – K r i š t o f K i n t e ra : Fata l e g o i s t n . 2 / 2007 / upravené horské kolo

art + a ntiques akviziční mezery ve sbírce poválečného a současného umění. Přibyl ocelový a kamenný objekt Kumulace od Aleše Veselého (2008), konvolut Reynkovy grafiky, z regionálních autorů díla Milana Langera nebo Jany Matějkové-Middleton. O rok dříve pak práce Jaroslava Róny, Tomáše Císařovského nebo Jiřího Samka. Zdejší sbírka tíhne svým zaměřením spíše ke konceptuálnímu umění, minimalismu a nové citlivosti. Výrazná je také vazba na region. I zde je plánována zásadní rekonstrukce, kterou si provoz galerie v prostorách sto let staré secesní záložny od Osvalda Polívky již vyžaduje. Pokud se bude dařit, měla by začít na podzim letošního roku.

Po čtyřech letech se loni nakupovalo také v Pardubicích. Zdejší galerie pořídila především objekt Krištofa Kintery Fatal Egoist No. 2, upravené horské kolo z roku 2007, vystavené v Pardubicích na místní autorově přehlídce v roce 2008. Dále soubor děl Františka Skály, především jeho dřevěnou skulpturu Datel, objevující se v autorově komiksu Velké putování Vlase a Brady, uhlovou kresbu Lesojan, obojí z roku 1987, a objekt Zaklínač z počátku 90. let, vystavený loni na monografické přehlídce v Olomouci. Cenné akvizice zde zůstaly také z výstavy současného linorytu, za zmínku stojí především velkoformátové linoryty Jana Vičara a Vojtěcha Kováříka či práce Michala Cihláře.

V souvislosti s činností Středoevropského fóra při Muzeu umění Olomouc zde rozšiřují sbírky především o autory ze zemí visegrádského prostoru. Zatímco v minulých letech soustředili pozornost na východní (Jozef Jankovič, Jana Želibská) a jihovýchodní sousedy (Lászlo Fehér, Dóra Maurer), loni dostalo přednost Polsko. Určující roli v nově vytvářené sbírce přitom sehrál Tadeusz Kantor a jeho rozměrná olejomalba Postać martwa (Mrtvá postava) z roku 1950.

S tou se počítá jako s jedním ze základních stavebních prvků příští

41

GVU Ostrava – Jar o s l av V o ž n i ak : S vat o v í t sk ý p o k l a d / 1975

stálé expozice. Kromě Kantora pořídili v Olomouci také další díla generačně spřízněných polských výtvarníků.

Akvizicemi se vloni chlubili i v moravské metropoli. Nejdůležitějším nákupem brněnské Moravské galerie, která je stejně jako olomoucké Muzeum umění příspěvkovou organizací Ministerstva kultury, byla vzácná cínová křtitelnice z 1. poloviny 16. století, původem z Vysokého Mýta. „Byla v mnichovské sbírce bratří Kirschů a jejich následníků. Teprve počátkem roku 2006 se křtitelnice dostala na trh prostřednictvím aukce Sotheby’s v Amsterdamu. Zde byla zakoupena soukromým sběratelem, který ji dlouhodobě zapůjčil do expozice Moravské galerii v Brně a minulý rok se ji podařilo zakoupit do našich sbírek,“ říká mluvčí galerie Martina Vašková. Pro novou část stálé expozice Prostřený stůl Josefa Hoffmanna galerie zakoupila sedmnáct menších předmětů. Mezi nimi hodiny, vázičku, krabičku na zápalky nebo mísu na ovoce, vše s proveniencí Wiener Werkstätte z přelomu 20. a 30. let.

V nedalekém Muzeu města Brna, jež spadá pod město, se snaží současnou akviziční činnost orientovat na díla brněnských výtvarníků od druhé poloviny 20. století do současnosti, kde pociťují největší deficity. I zde však bojují s nedostatkem finančních prostředků a krácením příspěvku zřizovatele. V minulém roce zde přesto koupili velkoformátový akryl Milana Kovaříka Atlantida a kombinovanou techniku Tanečník Laca Garaje, obojí ze závěru 80. let. Oba autoři jsou spjatí s brněnskou výtvarnou scénou. Dalších šestnáct děl, mezi nimi i Bohumíra Matala, pak získalo muzeum převodem.

Velmi zodpovědně a koncepčně pojímají akviziční činnost v Ostravě, kde jsou podmínky skýtané zřizovatelem zřejmě příznivější než jinde. V minulém roce zde nákupní komise schválila jedenačtyřicet

položek, z toho šestnáct grafických listů z nově vydaného cyklu Hommage à Wittlich, na němž se podíleli nejznámější soudobí autoři jako Josef Bolf nebo Mark Ther. Především zde však získali více než dvoumetrové plátno Jaroslava Vožniaka Svatovítský poklad z roku 1975, známou třímetrovou světelnou sochu Krištofa Kintery My Light is Your Life nebo dvouapůlmetrové plátno Jakuba Špaňhela Baroque.

Všechna tato díla byla zakoupena již s ohledem na využití v nově koncipované expozici. Ze současných regionálních autorů přibyl konvolut prací Dity Pepe, Františka Kowolowského, Svatoslava Böhma, Jana Vytisky a další. V rámci dlouhodobého akvizičního programu zaměřeného na díla německo-židovské provenience galerie získala ještě čtveřici prací secesního malíře Huga Baara.

Ve východním cípu republiky, v Krajské galerii ve Zlíně, do sbírek získali dvě díla, která byla v létě k vidění na zdejší přehlídce IV. zlínský salon mladých. Jde o práce, které ze souboru vystavených na salonu získaly Cenu Václava Chada a Cenu Igora Kalného, tedy o instalaci Matyáše Chocholy Pohovory o nicotě a objekt Juraje Gábora Sen o UNC 060. Zlínskou galerii letos na jaře čekají velké změny, neboť se má spolu s krajským muzeem a knihovnou stěhovat do nově zrekonstruovaných budov 14 a 15 v areálu někdejší Baťovy továrny. Nová stálá expozice má být v tzv.

Baťově institutu zpřístupněna veřejnosti již na jaře letošního roku.

Nezbývá než si přát, aby do úspěšného konce byly dotaženy i další plánované rekonstrukce a výstavby nových galerijních budov, o nichž se ještě nedávno hovořilo v Olomouci, Ostravě a Plzni, a že pro vás bude tento stručný výčet nových přírůstků inspirací k výletům za uměním. Malá ochota veřejnosti cestovat za výstavami je vedle nedostatku financí dalším z chronických problémů, s nimiž se regionální galerie potýkají.

42

k věci

art + a ntiques

Plastici a spol. text: Lenka Bučilová Autorka se dlouhodobě zabývá tvorbou Jana a Zorky Ságlových.

V nakladatelství Kant právě vychází kniha Tanec na dvojitém ledě, která je svědectvím o formujícím se českém undergroundu koncem 60. a v první polovině 70. let. Snímky Jana Ságla, které by státní orgány mohly zneužít proti lidem na nich zachyceným, musely být dlouhá léta skrývány.

Jan Ságl je asi nejznámější svými fotografiemi krajiny a tím, jak v nich umí zacházet s barvou. Výhradně barevné fotografii se ostatně věnuje už od 80. let, kdy získal první zakázky pro prestižní světové časopisy. V krajině mu ale nikdy nešlo o divokou nedotčenou přírodu. Naopak to, co Jana Ságla vždy zajímalo nejvíce, jsou stopy člověka. Zemědělská krajina, krajina nesoucí stopy vrstvení kulturních epoch, městská krajina se svými architektonickými prvky, uměleckými díly i atributy každodenního městského života.

V 60. let však Jan Ságl začínal s černobílou fotografií. Hodně tehdy pracoval pro československé výtvarné časopisy, a díky tomu se důvěrně seznámil s tehdejší výtvarnou scénou. Ve stejné době vznikaly také série fotografií dokumentujících land-artové práce jeho ženy Zorky Ságlové a společnou práci na vizuální podobě vystoupení hudebních skupin The Primitives Group a The Plastic People of the Universe, jejichž cílem bylo vytvořit všeobjímající psychedelický zážitek nejen pomocí samotné hudby, ale i nejrůznějších dalších zvuků a zvukových efektů, kostýmů, teatrálního líčení a celé scény.

Jan Ságl byl jakýmsi obrazovým kronikářem těchto dvou hudebních skupin. Od roku 1967 do roku 1976 vzniklo velké množství černobílých fotografií dokumentujících jejich jednotlivá vystoupení od Fish a Bird Feastu, Pocty Warholovi a prvních ještě oficiálních vystoupení Plastiků až po zakázané koncerty v 70. letech. Zachycoval ale také

život lidí z pozdějšího undergroundu: svatbu Milana Hlavsy s Janou Němcovou, Ivana Martina Jirouse s Julianou Stritzkovou nebo Vánoce u Němcových.

Fotografie jako důkaz Většina těchto fotografií spadala do kategorie potenciálních důkazů kompromitujících zachycené kamarády a známé, pokud by se snad někdy dostaly do rukou státních orgánů. „To by byl materiál, kterej by se jim strašně hodil. Ale podle mejch fotek lidi zatýkat nebudou,“ vzpomíná Jan Ságl, který, jak rostl počet fotografií i intenzita policejního slídění, pociťoval stále větší zodpovědnost za fotografované přátele.

Zlom nastal na jaře roku 1976, kdy se policie zaměřila na celý okruh lidí kolem Plastiků.

Domovní prohlídky, výslechy, zatýkání. Za to, že se tento cenný materiál nedostal do rukou nepovolaných, vlastně vděčíme banální příhodě s nepovedeným kácením švestky na chalupě v Křížově, která Ságlovy přiměla vrátit se do Prahy o pár hodin dříve než obvykle. Věra Jirousová a Jiří Němec je tak stačili včas varovat před tím, co už postihlo mnohé z jejich přátel. Když se policie skutečně dostavila, bylo už vše vzorně uklizeno. Jana Ságla sice nechali strávit noc v Bartolomějské, ale ráno jej museli propustit. Ivan Martin Jirous, Svatopluk Karásek, Pavel Zajíček a Vratislav Brabenec dopadli o poznání hůř – domů se vrátili až za mnoho měsíců.

Dlouhá desetiletí se pak mělo za to, že léta ukrývané fotografie jsou nenávratně ztraceny. Jednu jejich část schoval totiž tehdy Pavel Vašíček doma pod podlahu a o pár let později podlahu zalil betonem. To byla ale nastěstí ˇ jen menší část fotografií. Druhá byla i s negativy uschována u Mileny Černé. Tyhle fotografie se k Janu Ságlovi hned po revoluci vrátily. Tehdy se toho ale dělo tolik. A krabice zůstala zapomenuta pod hromadou knih. Kde selhává paměť, daří se legendám. Tak vznikla i ta o betonové podlaze a celém jednom fotografickém a životním období ztraceném někde ˇ pod ní. Nastěstí to ale nebyla pravda.

Bird Feast „Fotka je hrozně dvojsečná a člověk musí dávat pozor,“ říká Jan Ságl. Přesvědčit nás o tom může příběh nahé dívky polepené peřím z vitríny foyer, kde se konal jeden z prvních velkých svátků vznikajícího českého undergroundu, Bird Feast. Zrovna tuto fotografii neplnoleté dívky, která utekla z domova, shodou okolností otiskli v Mladém světě. Její rodiče ji i přes netradiční péřový háv poznali, našli a donutili vrátit se domů.

Na Bird Feast tehdy do Prahy přijel i významný francouzský kritik Pierre Restany, který už před tím Prahu navštívil a rád se do ní vracel. Tentokrát však s sebou přivezl i další velkou hvězdu výtvarného umění, Martiala Raysse. Ten přijel do Prahy v módním sametovém sáčku, na které byl, zdá se, velmi hrdý.

Když v Music f clubu na Smíchově vypukla bě-

Jana N ě m c o vá v e svat e bn í d e n

hem koncertu chumelenice bílého peří, notně ho to rozladilo. „Restany ho tehdy uklidňoval: Co ty – ty přijdeš domů, sako zahodíš, ale co ty holky, co přijdou domů s peřím ve vlasech? Jak budou rodičům vysvětlovat, že někde s nějakým klukem neroztrhly peřinu?“ vzpomíná na tuto příhodu Jan Ságl.

Vystoupení The Primitives Group na Bird Feastu předcházely dlouhé přípravy.

V pražské zoo se nahrávaly skřeky ptáků, připravovala se scéna inspirovaná vzduchem a ptactvem a u Věry a Ivana Martina Jirouse v bytě se několik dní před koncertem konala zkouška líčení a kostýmů s kabalistickými značkami inspirovanými renesančním německým astrologem, alchymistou a okultistou Agrippou z Nettesheimu. Šlo o první využití těchto značek, které pak spolu dalšími, například keltskými značkami využívali i Plastici.

Víc než dokument Další zajímavá série fotografií vznikla na svatbě baskytaristy a zpěváka Plastiků Mejly Hlavsy a Jany Němcové, dcery psychologa a filozofa Jiřího Němce, která se konala v roce 1975 ve venkovské kapli po-

blíž vesnice Jiřice u Moravských Budějovic.

Aby se Hlavsa mohl přiženit do věřící rodiny Němcových a absolvovat církevní obřad, musel projít přípravnými setkáními a přijmout křest. Hodiny katechismu a rozhovorů o víře s místním farářem „Bohouškem“ však znamenaly pro Mejlu Hlavsu mnohem víc než povinnost. „Bohoušek byl formát.

Prošel si komunistickým lágrem a byl to úžasnej chlap. Kdybych ho znal dřív, udělal by ze mě křesťana,“ vzpomíná na o dvacet let staršího duchovního, který po rehabilitaci v roce 1968 získal zapadlou venkovskou farnost, Jan Ságl. „Tenkrát to ještě nebylo tak hustě hnusný.

Koncerty už sice končily policejní asistencí, ale ještě jsme se dokázali radovat,“ říká Jan Ságl. A skutečně – fotografie ze svatby jsou plné svobodných, rozpustile dovádějících mladých lidí, kteří si nic nezadají se svými západními vrstevníky z generace květinových dětí. Poetické záběry krajiny s osamělou kaplí, Jana Němcová coby víla brodící se vysokou travou a veselý průvod svatebčanů připomínající někdejší kejklíře a potulné muzikanty. Ságlovy fotografie přitom fungují dokonale i bez vysvětlování a slovní nadstavby. Nejsou jen

dokumentem doby, ale především navýsost estetickým prožitkem plným obdivu k všedním věcem a situacím. S pozorností k detailu a schopností zachytit prchavý okamžik. „Když jsem se loni na jaře podíval na fotografii z Pocty Obermanovi (akce Zorky Ságlové z roku 1970), uvědomil jsem si, že už nikdo z nich kromě mě za foťákem nežije: Zorka, Mejla, Věra, Magor. A že, jestli k tomu mám něco říct, musím to udělat teď,“ vysvětluje Jan Ságl, proč se pustil do přípravy knihy, i když podobné probírání se minulostí už z podstaty nesnáší. Výsledkem je nakonec nejen obsáhlá kniha Tanec na dvojitém ledě, ale i stejnojmenná výstava, kterou je v Galerii Benedikta Rejta v Lounech možné navštívit až do začátku září.

Jan Ságl: Tanec na dvojitém ledě pořadatel: Galerie Benedikta Rejta kniha: Kant; 540 stran termín: 6. 4–1. 9. 2013 www.facebook.com/dvojityled

inzerce

art + a ntiques

Foto: Ilona Sochorová

44

Předplatné do divadel ABC a Rokoko se spoustou výhod a nejlepšími cenami

www.MestskaDivadlaPrazska.cz

opera UVÁDÍME VE STÁTNÍ OPEŘE

Igor Stravinskij: Persefona Koncertní provedení melodramu o oslavě jara V titulní roli:

SOŇA ČERVENÁ 23. a 28. května 2013 Dirigent: Jiří Štrunc Orchestr Státní opery – Sbor Státní opery – Kühnův dětský sbor

staveniště

45

Pritzkerova cena 2013 Držitelem nejprestižnějšího architektonického ocenění za rok 2013 se stal 71letý Toyo Ito. Jde již o šestého oceněného japonské národnosti, těmi předešlými byli Kenzo Tange (1987), Fumihiko Maki (1993), Tadao Ando (1995) a tým ateliéru SANAA Kazuyo Sejima a Ryue Nishizawa (2010). Porota ve svém prohlášení mimo jiné vyzdvihla Itovu schopnost kombinovat koncepční vynalézavost a dokonalé stavební provedení.

Itovy stavby postrádají formálně jednotný charakter, každý projekt řeší individuálně.

K jeho prvním realizacím patří dnes již zbořený dům White U. Navrhl jej v roce 1976 pro vlastní sestru poté, co její manžel podlehl rakovině. Minimalistický monolit tvaru písmene U v sobě uzavíral kontinuální vnitřní prostor a od okolí izolovaný dvůr. Proti kontemplativní uzavřenosti „domu pro truchlící sestru“ vyniká Itova možná nejslavnější stavba, knihovna ve městě Sendai (2001) maximálním odlehčením, transparencí a otevřeností.

V sedmiposchoďové, dokonale křehké, jakoby bezezbytku skleněné budově se Ito zbavil i zdánlivě nevyhnutelné tíže pilířů. Na jejich místo nastoupily opticky odhmotněné svazky křížících se trubek. Že se tak nestalo na úkor statické odolnosti, prověřilo zemětřesení v roce 2011, které Sendai Mediatheque přestála bez větších šrámů. Patrně jeho dosud nejambicióznější projekt – momen-

K niho vna v Senda i / foto: Nacasa & Partners Inc.

tálně ve fázi realizace – představuje Metropolitní opera v tchajwanském Tchaj-čungu.

Stavbu radikálně organického, fluidního vzhledu má tvořit srostlice vertikálně i horizontálně propojených prostor, v nichž mají čisté stěny kontinuálně přecházet v podlahu i strop.

Proměnlivost architektonického jazyka, vyvíjeného vždy znovu od realizace k realizaci, Toyo Ito hodlá jako kvalitu své tvorby zachovat. V reakci na udělení Pritzkerovy ceny slíbil, že svůj architektonický styl nikdy nestabilizuje a se svou prací nebude nikdy spokojen. / pl

n ák l ad ov é n ádra ž í ž i žko v / foto: Lukáš Beran

Žižkov památkou Nákladové nádraží Žižkov se s definitivní platností stalo národní kulturní památkou.

Ministryně kultury zamítla již čtvrté odvolání vlastníka objektu, jímž jsou České dráhy, a potvrdila památkovou ochranu nádraží.

Dráhy sice již předtím ustoupily od původního záměru celý areál zbořit a postavit na jeho místě ve spolupráci se společností Sekyra Group novou rezidenční čtvrť, nicméně jeho zapsání na seznam národních kulturních památek se vehementně bránily.

Motivací k tomu jim podle vlastních vyjádření měla být obava z příliš velkých omezení pro toho, kdo by objekt případně rekonstruoval. Otevřená zůstává otázka dalšího využití nádraží. Diskutována je například konverze v sídlo Národního filmového archivu, který v současnosti využívá několik provizorně pronajatých objektů na území Prahy. Památkáři připouštějí, že by komplex novou funkci byl schopen pojmout.

Nákladové nádraží je odbornou veřejností oceňováno jako mimořádně kvalitní ukázka funkcionalistické stavby technického ražení a jako doklad vysoké architektonické i inženýrské úrovně československého industriálního stavitelství mezi světovými válkami. Památková ochrana se týká hlavní budovy tvořené třemi křídly – administrativním, obráceným do ulice Želivského a dvěma křídly překladišť. / pl

46

architektura

art + a ntiques

Věřte sobě a věřte práci text: Petra Hlaváčková Autorka je členkou iniciativy 4AM Fórum pro architekturu a média. foto: Markéta Březovská

V Domě umění města Brna probíhá do půlky května výstava City Inc. – Baťova firemní města. Na příkladech tří vybraných měst z různých částí světa ilustruje architektonické a urbanistické principy rozrůstání a vnitřního fungování této mezinárodní firmy s československými kořeny.

Expanze firmy Baťa a s tím související zakládání nových měst lze považovat za společenský experiment, jehož cílem byla reforma celého výrobního a pracovního procesu, firemní kultury a managementu a také sociálních podmínek zaměstnan-

ců. Tomáš Baťa se důkladně obeznámil s Fordovými metodami racionalizace práce a vedení podniku a inspiroval se jimi při budování modelu ideálního průmyslového města, jímž se po vzniku Československa stal jihomoravský Zlín.

Pat n í k u B ata Av e n u e , v p o z a d í d ě l n i ck ý š e s t i d o m e k / Batanagar

Zde ve spolupráci s architekty a urbanisty rozpracoval koncept oddělených funkčních zón ve městě tak, aby vytvořil ideální podmínky pro nadstandardní výrobní výsledky. Nový Zlín byl tak tvořen továrním areálem, reprezentativní třídou Tomáše Bati s hlavními městskými a vzdělávacími institucemi a řadou obytných čtvrtí s rodinnými domky, dvojdomky nebo čtvrtdomky, neboť poskytnutí individuálního prostoru každému zaměstnanci bylo součástí Baťovy zaměstnanecké strategie.

Pokud však zaměstnanci chtěli těchto výhod naplno využívat, museli se podřídit přísné pracovní disciplíně a přijmout fakt, že firma bude zasahovat do téměř všech sfér jejich života. Od organizace společenských akcí a sportovních klání přes personální kontroly v domácnostech až po omezení pěstování plodin na předzahrádkách rodinných domků.

Tento systematicky zorganizovaný společenský model mohl fungovat jenom díky spolupráci s mladými funkcionalistickými architekty a urbanisty, jako byli František Lydie Gahura a Vladimír Karfík, kteří pomocí moderních architektonických forem a postupů vytvořili architektonické a urbanistické podmínky pro vznik tohoto dokonalého „stroje na práci“.

47

P ů v o d n í t r o j d o m e k / Batanagar

Kontrolované město Jedním z posledních důležitých příspěvků v bádání o fenoménu Baťa byla mezinárodní konference Utopie moderny: Zlín, která se konala na jaře 2009 ve Zlíně z iniciativy německé organizace Zipp zaměřené na pořádání německo-českých kulturních projektů. Toto symposium bylo jedinečné tím, že se ho účastnila řada odborníků z Česka i zahraničí, kteří rozšířili rámec běžného vyhraněně pozitivního vnímání osobností bratří Baťů o kritické zhodnocení některých jejich metod vedení továrny i města.

Se zajímavým příspěvkem vystoupil historik architektury Rostislav Švácha, který se zaměřil na architektonický a politický střed nového Baťova Zlína se starousedlými živnostníky a s tím souvisejícími architektonickými projevy. Nejlépe celou situaci charakterizuje činnost architekta Miroslava Lorence, který původně působil v Baťově projekční kanceláři, po sporu s Tomášem Baťou týkajícím se podoby budovy Velkého kina však v roce 1932 z podniku odchází

a zakládá si ve Zlíně kancelář vlastní. Jeho služeb tak začali využívat hlavně zlínští podnikatelé a živnostníci, kterým vyhovoval velkoměstský charakter Lorencových návrhů ve stylu „bílého funkcionalismu“, jenž zde stál v opozici k typizovaným továrním stavbám a rodinným domkům.

Zcela rozdílně také Lorenc přistupoval k pojetí veřejného prostoru ve městě vycházejícímu z tehdejší představy funkcionalistů o moderním velkoměstě, které obyvatelům nabízí spoustu možností individuálního trávení volného času v podobě kaváren, dancingů, odlehlých zákoutí a ulic s lákavě osvětlenými výkladními skříněmi. Švácha v této souvislosti zmiňuje přímo Baudelairovo flanérství a bezcílné potulování, oblíbenou činnost intelektuálů a studentů, které však pro Baťovo pojetí organizace práce zaměstnanců podniku představovalo to nejhorší nebezpečí.

Svérázným pojetím městského urbanismu s rozlehlými prostranstvími a volně rozestavěnými budovami se Tomáš Baťa snažil

vytvořit podmínky pro přehledný a organizovaný pohyb obyvatel ve městě. Tyto snahy došly tak daleko, že během svého působení ve funkci starosty města dokonce na nějakou dobu prosadil omezení ve vydávání licencí na prodej alkoholu ve zlínských barech a restauracích, což vedlo k mnoha konfliktům se soukromými vlastníky těchto podniků. Opatření byla zrušena až v polovině 30. let, kdy se starostou města stal Dominik Čipera.

Města práce Podnikatelská činnost bratří Baťů a s ní související společenská organizace se socialistickými prvky, založená ovšem na kultu osobnosti přísného továrníka, vzbuzuje dodnes rozporuplné reakce. Na jedné straně věnovala firma mnoho pozornosti a péče svým zaměstnancům, kterým zabezpečila nadstandardní bydlení, platové ohodnocení, sociální jistoty i atraktivní kulturně-společenské prostředí. Na druhé straně však nelze přehlédnout požadavek na naprostou loajalitu podniku, částečnou

48

architektura

art + a ntiques

N o v é by d l e n í p r o B ať o vy d ě l n í ky / Batanagar

ztrátu osobní autonomie a stoprocentní pracovní disciplínu.

Takové podmínky byly však vděčně přijímány obyvateli oblastí s velkou nezaměstnaností ležícími dále od větších měst. Takto také Baťovi postupovali při expanzi výroby do zahraničí a zakládání nových výrobních provozů. Výstava v Domě umění města Brna tento fenomén osvětluje na třech detailně rozpracovaných příkladech z různých částí světa – švýcarském Möhlinu, britském East Tilbury a indickém Batanagaru.

Základní typ ideálního průmyslového města určeného na vývoz a vypracovaného architekty z Baťovy projekční kanceláře se skládal z oddělených zón areálu továrny, obytné čtvrti a veřejného prostranství s parkem a náměstím. Komunikace byly uspořádány do mřížkového rastru a diagonálně se sbíhaly k hlavnímu náměstí v blízkosti továrny. Obytné kolonie byly hierarchicky rozděleny podle postavení zaměstnanců a jednotlivé domy stavěny diagonálně na šachovnicovém schématu, který umožňoval rychlejší a levnější výstavbu a také dostatečný přísun světla a prostor pro předzahrádky.

Domy byly vybaveny ústředním topením,

tekoucí vodou a někdy i telefony a měly skýtat zaměstnancům naprosté pohodlí a pocit soukromí. Soukromá sféra v rámci města postupně přecházela v kolektivní prostory, kde se nacházely i stavby občanské vybavenosti, školy, instituce a církevní a kulturní budovy.

Města byla zakládána v místech s rozvinutou infrastrukturou – v blízkosti řeky, železnice a silničních sítí – a zároveň mimo velká aglomerační centra, spíše ve venkovských oblastech, kde firma mohla získat výraznou pracovní sílu bez účasti dělnických hnutí a odborových organizací.

Postindustriální proměny Výstava City Inc. – Baťova firemní města, uvedena poprvé v roce 2011 v desavském Bauhausu a poté v Architekturmuseu v Basileji, se však nevěnuje pouze době vzniku tří vybraných příkladů z velkého množství Baťových zahraničních průmyslových měst.

Sleduje i jejich poválečný vývoj, události spojené s ukončením výroby a současný osud těchto míst zbavených svého původního účelu. Jejich dnešní situace vypovídá o vážných problémech a dopadech postin-

dustriální doby v jednotlivých částech světa, kvůli níž došlo ke globální proměně fungování společnosti ve městech. S tím souvisí také dnes aktuální problematika ochrany industriálního dědictví a současné hledání nových cest k jeho dalšímu využití.

Výstava nám navíc předkládá řadu důležitých informací o rozdílném pojetí tohoto problému v různých geopolitických podmínkách. Velice sugestivní je fotografická dokumentace současného stavu obytných domů i výrobních hal v indickém Batanagaru, které by zde mohly zároveň představovat pomyslné trosky kolonialismu. I když ve skutečnosti bylo Baťovo působení v Indii místními politickými představiteli vítáno a spojováno jednoznačně s ekonomickým osamostatňováním se od britské nadvlády, Baťa do Indie v rámci ideálního průmyslového města implantoval stejné evropské kulturní a společenské hodnoty, které po osamostatnění Indie v druhé polovině 20. století již nebyly nadále rozvíjeny. Baťova továrna zde však fungovala až do krize v 80. letech, kdy se tento způsob výroby stal v porovnání s konkurencí příliš nákladným a firma našla alternativní řešení ve spolupráci s místními menšími obuvnickými dílnami, která jí šetří náklady na mzdy. Zdejší organizace výroby se tak paradoxně vrátil k předfordovským výrobním procesům. Řešení týkající se místních nevyužitých baťovských staveb však zřejmě bude radikálnější. V současné době se připravuje developerský projekt firmy Bata India Ltd. na stavbu rezidenčního centra na místě původní výstavby ze 30. let, a původní Batanagar se tak zřejmě ve jménu konzumu a pod názvem Culcutta Riverside stane uzavřenou luxusní čtvrtí pro vyvolené.

Cit y Inc. – Baťova firemní města pořadatel: Dům umění města Brna kurátoři: Markéta Březovská, Rostislav Koryčánek termín: 29. 3.–19. 5. 2013 www.dum-umeni.cz

Aktuální výstavy, na které mají předplatitelé Art+Antiques slevu

Staňte se předplatitelem Art+Antiques a ročně získáte

49

Galerie Rudolfinum 130 80 Kč Nightfall: Nové tendence ve

figurativní malbě (do 24. 5.)

Centrum současného umění DOX 180 90 Kč Signály z neznáma: Český komiks

1922–2012 (do 20. 5.)

Jonas Mekas: ...Pokračuji v cestě...

Záblesky minulosti kolem... (do 22. 4.)

Krzysztof Wodiczko: OUT/INSIDE(RS) (do 6. 5.)

slevu 234 Kč oproti koupi na stánku spolehlivou distribuci do vaší schránky až 50% slevu na vstupném do našich partnerských galerií, muzeí a výstavních síní Ročenku ART+ 2013 v ceně 139 Kč zdarma vstup do elektronického archivu časopisu

Galerie hlavního města Prahy 120 60 Kč Radek Kratina (1928–1999) (do 19. 5.)

40 20 Kč Pavla Sceranková: Žena na Měsíci (do 5. 5.)

Uměleckoprůmyslové museum v Praze 80 40 Kč Angličáci / Matchbox (do 21. 4.)

Moravská galerie v Brně 80 40 Kč Rudolf Koppitz (do 7. 7.)

80 40 Kč Rytmy + pohyb + světlo (do 19. 5.)

Wannieck Gallery v Brně 100 50 Kč Tomáš Císařovský a Erika Bornová (do 19. 5.)

Josef Lada

8/2014

Galerie výtvarného umění v Ostravě 100 50 Kč Le Corbusier: Chandigarh (do 12. 5.)

Oblastní galerie v Liberci 50 20 Kč Pos Ještědem (od 18. 4. do 9. 6.)

Oranžová: PMS 021 Šedá: PMS 7545

Předplatitelskou ARTcard vám zašleme do měsíce od obdržení prvního čísla časopisu.* Šedá: CMYK 0-0-0-75

predplatitelska karta_spravna velikost.indd 10

24.11.2009 16:25:01

Předplatné časopisu Art+Antiques — objednávky pro ČR Roční 855 Kč Roční (studentské) 660 Kč** Dvouleté + dárek 1 590 Kč***

Půlroční 450 Kč

Objednávejte na webových stránkách www.artcasopis.cz, bezplatné lince 800 300 302 nebo na e-mailu predplatne@ambitmedia.cz

Předplatné časopisu Art+Antiques — objednávky pro SR Roční 40 EUR Dvouleté předplatné nyní získáte s knihou

Umění – velký obrazový průvodce v hodnotě

1 257 Kč kód akce

AM613OP

Půlroční 20 EUR

Dvouleté + dárek 80 EUR***

Objednávejte na telefonní lince 02/444 42 771, 02/444 58 821 nebo na e-mailu predplatne@abomkapa.sk Roční předplatné zahrnuje 10 čísel časopisu Art+Antiques a Ročenku ART+ 2013 v hodnotě 139 Kč. * Předplatitelská ARTcard náleží standardnímu ročnímu a dvouletému předplatnému.

Zasíláme ji pouze předplatitelům v ČR. ** Pro uplatnění studentského předplatného je třeba doložit platné potvrzení o studiu. *** Kód nabídky: AM613OP (uvádějte při objednávce). Nabídka platí do 6. 5. 2013 nebo do vyčerpání zásob, pouze pro nové předplatitele.

50

design

art + a ntiques

Geneze designu nábytku text: Ladislav Zikmund-Lender Autor je historik umění. foto: Ondřej Kocourek, Gabriel Urbánek

„Chtít rozvoj lidstva měřit dle lenochů křesel a židlí, dle divanů a kredencí, je přece trochu – mírně řečeno – nevědecké,“ psal v roce 1897 Jaroslav Vrchlický. Že je ale nábytkové umění – užitkový design – legitimním otiskem doby i vyjádřením uměleckého světonázoru, přesvědčuje nová monografie Geneze designu nábytku z pera kurátorky sbírky nábytku Uměleckoprůmyslového musea v Praze Daniely Karasové.

V ě ra a V l a d i m í r Mac h o n i n o v i : O t o čn á k ř e s l a p r o h o t e l T h e r m a l / po r. 1964 hliníkové podnoží, koženka / n. p. Interiér Praha

Uměleckoprůmyslové museum vydalo velkorysou monografii věnovanou designu nábytku od poloviny 19. století do současnosti. Kniha je zároveň podrobným průvodcem po sbírce nábytku UPM, která je vystavena v unikátním studijním depozitáři v zámku Kamenice nad Lipou. Depozitář byl první svého druhu u nás, jedná se o veřejnosti přístupnou expozici, která však nenabízí reprezentativní výběr ani ucelený příběh, ale ukazuje celou sbírku nábytku instalovanou způsobem na pomezí uskladnění a výstavy.

Autorka se tedy na konkrétně utvářené sbírce snaží ukázat širší souvislosti národního a v některých ohledech i světového vývoje nábytkového designu. Jednotlivé kusy nedoprovázejí katalogová hesla, ale podrobné popisky a průběžný text zasazující je do kontextu. Referenční vyobrazení v knize sice najdeme, ale jen výjimečně.

Drtivou většinu tvoří fotografická dokumentace sbírkových předmětů, nově provedená fotografy UPM Ondřejem Kocourkem a Gabrielem Urbánkem. Referenční vyobrazení představují hlavně historické snímky, které zobrazují sbírkové předměty v jejich

S t o l e k a s e d ačka / 1902 / dubové dřevo mořené, měď, mosaz, textil / Praha

zasazení do původního interiéru, případně původní stav a třeba již neexistující komplementární kusy.

Od dějin nábytku V roce 2001 vydalo nakladatelství Argo Daniele Karasové obsáhlou monografii Dějiny nábytkového umění, která navazovala na předešlé tři díly, jež končily počátkem 19. století. Karasová zde na bohatém obrazovém materiálu z dobového tisku, svého archivu vzešlého z mnohaleté teoretické práce v Ústavu bytové a oděvní kultury, a především na sbírce nábytku 19. a 20. století Uměleckoprůmyslového musea v Praze ilustrovala vývoj českého i evropského designu nábytku. Tato syntetická publikace dlouho platila za pilotní počin svého druhu a byla rozcestníkem dalších projektů i zájmů samotné autorky, které rozpracovávala v mnoha dalších knihách a výstavách. Úskalím této publikace bylo především to, že zde chyběla řada významných ikon evropského i domácího designu, které ne-

pocházejí ze sbírek UPM, a nastíněný příběh měl proto chybějící kapitoly. Například z domácí produkce druhé poloviny 20. století byla zcela opominuta významná kapitola sériového a sektorového nábytku a jeho tvůrců. Karasová místo toho podala obsáhlý výklad zahraničního vývoje nábytku s jeho národními specifiky (švédský, francouzský, italský design), pro který sbírala podklady především v 80. letech v rámci svých článků pro časopis Domov. Kniha především propojovala monografická hesla jednotlivých tvůrců a věnovala se jen individuálnímu autorskému designu. Kolektivní výroba a sériovost v rámci produkce poválečných podniků tedy logicky nemohla najít v takto vystavěné publikaci místo.

Ke genezi designu O to příjemnějším překvapením je koncepce nové knihy Geneze designu nábytku. Přestože má být publikace především katalogem expozice studijního depozitáře nábytku, v mnoha ohledech přesahuje pouhou prezentaci jediné sbírky, byť bezpochyby nej-

Č a l o u n ě n á ž i d l e / po r. 1830 / ořechová dýha / Čechy

lepší a nejrozsáhlejší u nás, a prezentuje plastický obraz vývoje nábytku v českých zemích od dob biedermeieru po současnost.

Kniha stejně jako předešlé Dějiny nábytkového umění obsahuje kapitolu o zahraničním designu druhé poloviny 20. století – protože sbírka UPM pokrývá i řadu předních ikon světového nábytkového designu od Arneho Jacobsena, Alvara Aalta, Charlese Eamese po Giancarla Pirettiho. Je ale proporčnější vůči prostoru, který je věnován tuzemské genezi designu.

Sledování „dějin designu nábytku“ místo předešlého „nábytkového umění“ dovolilo autorce zařadit nejen individuální autorské zakázky, ale také právě špičku produkce sériové – samozřejmě při zachování stejných nároků na kvalitu produkce autorské i sériové, tuzemské i zahraniční. Právě v poválečném vývoji se v knize objevuje celá řada dodnes neznámých jmen autorů, tvořících jako designéři v jednotlivých podnicích, družstvech a výrobnách, jejichž produkce byla srovnatelná s předválečným vývojem, na nějž v mnohém navazovala. Nalezneme

52

design

art + a ntiques i mezi nábytkem a dalšími odvětvími bytového designu (např. vzory bytových textilií nebo jídelního designu).

Výjimečná kniha

zde reprezentativní díla Karla Mrvy, Jiřího Hájka (závody UP Rousínov), Karla Vyčítala (Dřevotvar Jablonné nad Orlicí), Emanuely Kittrichové, Ivany Čapkové (ÚBOK), Jaroslava Hreščáka (VÚMH v Bratislavě) nebo Alana Fuchse (ÚLUV). Designér Jitony Hubert Nepožitek, designér Kovony Zbyněk Valíček nebo významný návrhář a architekt Zbyněk Hřivnáč však pořád chybí. Tato bílá místa však jsou již omluvitelná, protože publikace – oproti deset let staré knize Dějiny nábytkového umění – výslovně uvádí, že se jedná pouze o příběh sestavený ze sbírek UPM.

Geneze nábytku jako síť Kniha Geneze designu nábytku se až úzkostlivě vyhýbá jakékoli teorii dějin designu. Na úvod jen vysvětluje, že designem je míněna „výroba nábytku podle návrhu převzatého ze vzorníku nebo katalogu, kdy se vyrábí několik exemplářů pro konkrétního objednavatele nebo i pro neznámého budoucího zákazníka“. Počátky dějin designu spatřuje u požadavku morálně životného nábytku, tedy takového nábytku, který dobře funguje, je cenově dostupný, je z kvalitního materiálu, nepříliš okázalý, trvanlivý co do formy i účelu. Už spíše intuitivně navazuje Karasová na koncepci designu jako redesignu formulovanou teoretikem Janem Michlem. Postupné vývojové posuny forem nábytkového designu založe-

né na předchozích formách v sobě nese už označení v názvu knihy: geneze.

Genezi designu nábytku však Karasová nepředkládá jako lineární vývoj, ale spíše jako mapu, síť vzájemných odkazů a vztahů.

Tak například období biedermeieru nevnímá jen jako historicky uzavřenou epizodu, ale spíše jako určitou estetickou kategorii, která byla stejně platná pro sekretáře, etažéry a šicí stolky druhé čtvrtiny 19. století, jako třeba pro konkrétní nábytkový soubor modernisty Jana Kotěry z roku 1902 pro Antonína Matějčka nebo jako výchozí inspirace kubistického nábytku. Jan Kotěra, zakladatel moderní české architektury i moderního nábytkového designu, je představen jako svébytný autor a tvůrce se širokým stylovým rejstříkem (samostatná kapitola je věnována právě kotěrovské moderně), ale i jako pokračovatel hned několika historických tradic, zcela v duchu redesignu (jeho díla najdeme v kapitole věnované biedermeieru, ohýbanému nábytku, vegetabilní secesi i geometrické secesi).

Jednotlivé nábytkové kusy tak nejsou shromážděny na jednom místě u svého autora, ale v typologických nebo stylových kapitolách.

Otevírá se před námi geneze v podobě vzájemně provázané sítě jednotlivých stylových vlivů a inovací forem. Můžeme plasticky sledovat rozdíly mezi tvorbou individuální i sériovou, mezi jednotlivými tvůrci navzájem a prostřednictvím několika historických fotografiích

Geneze designu nábytku může být kompletní pouze do té míry, jak kompletní je sbírka nábytku 19. a 20. století Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Daniela Karasová vsadila součásti sbírky do vzájemných vztahů i do kontextu národního a světového vývoje. Je škoda, že zvláště v případě nábytkových ikon první poloviny 20. století nezařadila referenční kusy z jiných již ucelených muzejních sbírek u nás, např. z Uměleckoprůmyslového muzea v Moravské galerii nebo třeba v případě kotěrovské moderny či gočárovského kubismu z Muzea východních Čech v Hradci Králové. Geneze designu nábytku je přesto velmi širokým a velkorysým průvodcem po sbírce UPM v Praze. Například obdobné expozice v Museum für angewandte Kunst v Lipsku nebo ve Vídni mají daleko stručnější průvodce po sbírkách, koncipované jen jako katalogové hesláře. Jedinou rozsahem i koncepcí srovnatelnou nedávnou publikací z dějin moderního nábytku může být kniha vídeňského MAKu Industriemöbel: Prototypen der Moderne, která pohromadě představuje typologii a vývoj industriálního mobiliáře.

Pro výjimečnost publikace tedy není od věci, že vyšla i v anglické mutaci.

Zdařilé fotografie, střízlivá, lehká, ale originální grafická úprava Štěpána Malovce, která množství různorodého obrazového materiálu vtiskla přehlednost, jsou odpovídajícími součástmi výsledného dojmu z knihy.

Geneze designu nábytku se pro nejbližší budoucnost nejspíš stane novým kanonickým počinem oboru. Současně však ukazuje, jak moc jsou potřeba další dílčí rozvíjející a doplňující výstavy a publikace.

Daniela Karasová: Geneze designu náby tku Uměleckoprůmyslové museum v Praze a Arbor vitae 2012, grafická úprava Štěpán Malovec, 320 stran, cena: 1150 Kč

inzerce

53

Nový desetidukát je největší ze série svatováclavských dukátů Pražské mincovny. Váží bezmála pětatřicet gramů.

Foto: www.prazskamincovna.cz

Desetidukát z Pražské mincovny Akademický sochař Vladimír Oppl patří k nejznámějším českým výtvarníkům, kteří se specializují na návrhy pamětních medailí a mincí. Jeho značka se objevila i na novém svatováclavském desetidukátu, který letos v limitovaném počtu začala razit Pražská mincovna. Novinka je největší z kolekce svatováclavských dukátů se značkou PMI.

P

odobizna patrona českých zemí se na mincích začala pravidelně objevovat už na denárech v dobách přemyslovského knížete Jaromíra. Za vlády Vladislava II. (1140–1172) započal být Václav zobrazován také jako jezdec na koni, později pak slávu světce šířily zlaté dukáty.

Ke znovuoživení svatováclavského kultu u nás došlo brzy po rozpadu rakouskouherské monarchie a vzniku Československé republiky. Prvorepublikové svatováclavské dukáty byly první zlaté mince Československa. Jednalo se o obchodní mince, které neměly stanovenu nominální hodnotu.

Novodobý svatováclavský desetidukát patří do kategorie pamětních medailí a je největší z cyklu svatováclavských dukátů Pražské mincovny, které nesou značku

PMI. Lícní straně dominuje portrét legendárního knížete držícího praporec se svatováclavskou orlicí. „V pravé ruce má Václav křížek, který nosil na řetízku. Za ním je stylizovaná svatozář spolu s křížem, symbolem křesťanství,“ popsal avers autor návrhu akademický sochař a medailér Vladimír Oppl.

Dva druhy povrchové úpravy Na rubovou stranu výtvarník umístil kompozici heraldických zvířat, rozdělenou rovnoramenným křížem. „Na kříži je položen svatováclavský meč. Heraldická zvířata jsou vytvořena linkami, aby volný prostor mohl být proleštěn. V opisu medaile je na podkladu symbolizujícím drátěnou košili uvedena modlitba, napsaná negativním písmem,“ dodal Oppl s tím, že

číslice 10 pak určuje místo v hmotnostní řadě svatováclavských dukátů Pražské mincovny.

Novinka váží 34, 9 gramu a je vyrobena z dukátového zlata o čistotě 986/1000 Au. Sběratelům jsou nové medaile k dispozici nejen v luxusním leštěném provedení (proof). „Desetidukát razíme také ve verzi označované jako běžná kvalita,“ upřesnil mincmistr Pražské mincovny Ondřej Koňařík. Medaile je možné si prohlédnout na stránkách www.Zlate-Mince.cz, které spravuje distribuční společnosti Zlaté mince – Numismatika.

Svatováclavský desetidukát z Pražské mincovny měl světovou premiéru na mezinárodním sběratelském veletrhu Collecta, který se nedávno konal v hlavním městě Slovinska Lublani. (miu)

Ročenka únor 2013 | cena 139 Kč, 6,20 € | www.artplus.cz

Edvard Munch: Výkřik / cena: 119 922 500 USD / Sotheby’s 3. 5. 2012

147

ROČENKA

trh s uměním v roce 2012

Ročenka ART+ shrnuje vývoj na trhu s uměním doma i v zahraničí za uplynulý rok. Její součástí jsou případové studie o cenách děl Františka Kupky, Josefa Lady či Karla Nepraše, materiál o aukci pozůstalosti Endreje Nemese ve Stockholmu a řada dalších článků a studií o nejdůležitějších událostech na trhu s uměním v roce 2012.

V prodeji na novinových stáncích Relay a Inmedio nebo objednávejte na www.artcasopis.cz

Vydává Ambit Media, a. s.

www.artplus.cz

nové knihy

55

Ř! Česká národní identita v současném výtvarném umění Vysoká škola uměleckoprůmyslová na konci loňského roku připravila výstavu o české národní identitě a stejné téma nyní zkoumá také její katalog. V něm vedle reprodukcí zaujmou rozhovory s Jiřím Davidem a Piotrem Piotrowským i několik textů (M. Bartlová, K. Císař, S. Komárek, M. Petrusek) vymezujících národní identitu na základě dějin, krajiny, kultury, jazyka, vědy a sportu. Grafickým příspěvkem k debatě pak je nápaditá reflexní obálka, v textu vynechaná písmena ř a jednotící motiv Krtečkovy pacičky. Výstava stejně jako katalog je výstupem ročníkového projektu studentů Katedry teorie a dějin umění na VŠUP vedeného Milenou Bartlovou.

VŠUP, Praha 2013, 62 str., 150 Kč

Josef Svoboda scénograf Helena Albertová

Rozsáhlý text a bohatá obrazová dokumentace představuje barvitý život jednoho z nejvýraznějších českých scénografů minulého století. Josef Svoboda (1920–2002) vystudoval na přelomu 40. a 50. let na Vysoké škole uměleckoprůmyslové specializaci vnitřní architektura. Jedním z jeho nejslavnějších projektů byla Laterna Magica, připravená pro československý pavilon na bruselském Expu 58, a Svobodův scénografický rukopis je neodmyslitelně spjat například s představeními na scéně Národního divadla. V aktuální publikaci sledujeme na pozadí bohatého díla životní příběh scénografa, který ještě dokresluje přiložené DVD s dokumentárním filmem Jakuba Hejny. Důležitou součástí knihy je podrobný soupis scénografových realizovaných i nerealizovaných inscenací.

Divadelní ústav 2013, 430 str., 898 Kč

Člověk a stroj v české kultuře 19. století Sborník textů z 32. ročníku mezioborového sympozia věnovaného 19. století, které se koná každoročně v Plzni, se po loňských exotismech věnuje vztahu člověka k technice.

Publikační výstup plzeňského konferování je tradičně mnohovrstevným vhledem do zkoumaného problému, vhledem překračujícím obvyklé vědní kategorie. Příspěvky věnované vztahu k technickým vymoženostem v době před avantgardním okouzlením moderním světem jsou řazeny do tematických kapitol Svět strojů, Idea technické vzdělanosti, Technika rozhoduje vše, Fascinace funkčností a Opakovatelnost formy vytváří jedinečnost díla.

Academia, Praha 2013, 344 str., 385 Kč

Jení Vladimír Kokolia

Vladimír Kokolia je respektovaným umělcem, profesorem na pražské AVU, historicky prvním držitelem Ceny Jindřicha Chalupeckého a autorem webové stránky www.kokolia.cz/ kokopedia. „Nenávidím umění, umění je pouhá dohoda o umění, a z malování mi je špatně,“ čteme hned na začátku jeho nové knihy a postupně se skrze různorodé texty, od těch, které zabírají několik stran (Co je doopravdy Taiji), až po ty, které lze nazvat spíše slovníkovými hesly (Co je umění), pročítáme neohraničeným světem témat. Zábavné i vážné, vždy však brilantně napsané texty jsou mnohostrannou koláží strhujícího čtení plného možných odpovědí na závažné otázky.

Trigon, Praha 2012, 304 str., 280 Kč

Josef Čapek Publicistika 2

Šestý svazek Čapkových textů je věnován autorovým výtvarným esejům a kritice z let 1905– 1920, tedy z období, kdy se postupně formoval Čapkův literární styl od skromnějších pokusů po vybroušené polemiky. Podrobné komentáře, respektive informace k jednotlivým událostem a osobnostem jsou dokladem pečlivé editorské práce. Výbor textů uspořádaly a komentářem opatřily Pavla Pečínková a Mariana Dufková. Do budoucna nakladatelství Triáda plánuje vydat další, chronologicky následné autorovy texty věnované témuž tématu.

Triáda, Praha 2013, 372 str., 346 Kč

V plném spektru V loňském roce sbírka fotografie v Moravské galerii v Brně oslavila padesát let své existence. U příležitosti výročí proběhly tři průřezové výstavy představující v chronologicky řazených dávkách obsah sbírky. Součástí oslav byla i publikace monografie. Ta dává na více než 500 reprodukcích pokrývajících léta 1841–2005 nahlédnout do nitra sbírky. Součástí jinak spíše obrazové publikace jsou i texty tří kurátorů sbírky, Antonína Dufka, Petry Trnkové a Jiřího Pátka. Obrazová příloha je doplněna o kompletní soupis činnosti brněnské sbírky.

Moravská galerie a KANT 2011, 552 str., 1200 Kč

56

knižní recenze

art + a ntiques

Dynamismus text: Josef Ledvina

K výstavě Rytmus + pohyb + světlo, jejíž reprízu je možné v Moravské galerii v Brně navštívit do 19. května, vyšla stejnojmenná kniha. Formulujeme-li věc takto, může to působit, že tím podstatným je výstava a kniha jen něčím navíc, za co jsme sice rádi, ale co tu vlastně ani být nemuselo. Jenomže u takovýchto badatelských počinů můžeme se stejnou mírou oprávnění napsat, že ke knize byla uspořádána výstava.

Alena Pomajzlová se tématu vztahu (či nevztahu) českého umění k italskému futurismu věnuje dlouhodobě. Kurátorovala výstavu, a stojí tak přirozeně i za koncepcí publikace. Kýžený jednotící moment souboru studií širšího kolektivu badatelských individualit vytyčuje celkem jasně podtitul Impulsy futurismu v českém umění. Pomajzlová si je přitom dobře vědoma určité problematičnosti takto vymezeného tématu. Hned v úvodu připouští, že bylo české prostředí vůči italskému avantgardnímu hnutí „hodně zaujaté“. Nemá proto v úmyslu „vyrobit z kubistů futuristy“, ale spíše „rozšířit možné pole uvažování o podobách a cestách tehdejšího umění“. Naději, že hledání takových impulsů nebude, přes onen odmítavý postoj, hledáním něčeho neexistujícího, v ní posilovala „hybridní povaha českého umění“. V rodokmenu kříženců všemožných avantgardních přístupů by se futurismus zkrátka měl objevit, třebas spíše než v podobě čisté ve formě „využití jednotlivých motivů a dílčích principů, jež mohly přicházet i zprostředkovaně, a nenápadně tak kontaminovat tehdy dominantní kubismus“.

Futuristé?

Koncepční jádro publikace představuje kapitola Dynamismus českého umění desátých

let, věnovaná době „vrcholného rozmachu“ italského hnutí. Alena Pomajzlová ji šťastně rozdělila v několik dalších, menších oddílů, jež mají ilustrovat možné cesty futuristických motivů do našeho prostředí.

Jednu z nich představovala samozřejmě migrace myšlenek, idejí, či ještě spíše bojovných proklamací. Ty ostatně byly pro hnutí, k jehož klíčovým formám prezentace patřil manifest, minimálně stejně důležité jako jejich praktická realizace. I s jejich bojovným étosem se jich chápal Stanislav Kostka Neumann. Prohloubený zájem o myšlenky futuristů ve specificky výtvarném kontextu pak velmi brzy projevil Josef Čapek, aniž by jej však výrazněji promítal do své tvorby.

Obecně formulovaná myšlenka dynamismu jako „duchové formy moderní doby“ (Čapek) tak byla v českém prostředí přítomna velmi brzy.

Jiná otázka je, jak tu byla v této době taková myšlenka realizována ve výtvarné praxi.

Tu mají zodpovídat další podkapitoly. Mezi nimi zaujme především překvapivá, nicméně ve svém precizním, pozorností k detailu vynikajícím provedení velmi přesvědčivá futuristická interpretace Bohumila Kubišty. Z osobitého kubo-expresionistického křížence se v podání Pomajzlové stává ještě osobitější futuro-kubo-expresionista. Paralelu ke koncepci realizované Umbertem Boccionim v cyklu Duševní stavy, kde se na jednotlivých plátnech prolínají dva výtvarné jazyky – předmětně zachycený vnější svět a abstraktní síť siločar patřící světu duševnímu, vnitřnímu –, představuje Kubištův „penetrismus“. Také v jeho obrazech je reálná složka díla „simultánně“ zduchovňována složkou abstraktní, liniovou, jak je dobře vidět na přípravné kresbě k obrazu Svatého Šebestiána.

Analýza vztahu Kubištovy tvorby představuje přesně to, co bychom očekávali od v úvodu přislíbeného pátrání po dílčích motivech a sledování jejich transformace.

Jiným pokusem je hledání dynamizujících momentů v neméně hybridní tvorbě Antoní-

57

na Procházky. Ty tu mají představovat pro něj typické, a pro picassovský kubismus naopak netypické jasně barevné prvky v jinak kubizujícím tvarosloví. Pomajzlová se je pokouší vztáhnout k „dynamice barevných kontrastů“ Roberta Delaunayeho. Podobnost tu ovšem zjevně tkví především v jasné barevnosti, a to nejen proto, že v případě Procházky se vždy jedná jen o prvky vsazované do jinak odlišně pojatého obrazu, ale také proto, že vedle sebe spíše než v kontrastech klade barvy v pásech gradujících světelnou či barevnou intenzitu výchozího odstínu.

Umění v pohybu Kapitola věnovaná létům desátým představuje jádro, k němuž se pak vztahují kapitoly další. V oddíle Vitální rytmy jako obrazy dynamiky života dokládá Lada HubatováVacková, že téma dynamismu rozhodně nepředstavovalo vynález futuristů. O předvedení životních projevů organismů v nahlédnutelné formě se snažili přírodní vědci a výsledky jejich snažení v podobě různých vizualizací srdečního rytmu či zvukových vln pak využívali autoři aktivní na poli tvorby dekorativní i volné. Abstraktní tedy nemuselo znamenat neskutečné nebo „o ničem skutečném“, ale naopak to nejskutečnější

nebo „o tom nejskutečnějším“. Různé křivky a siločáry měly právě vystihovat vnitřní, duchovní podstatu organismu, jeho vitální sílu. V této souvislosti stačí připomenout nepředmětnou složku Boccioniho Duševních stavů, potažmo Kubištův „paralelismus“. I kapitola Svět a umění pohybu od Tomáše Pospiszyla věnovaná vztahu Františka Kupky k dobovým stroboskopickým, chronofotografickým a kinematografickým experimentům naznačuje, že téma zachycení pohybu nebylo ani před, ani po roce 1909 monopolem italských avantgardistů.

Další oddíly stojí k onomu jádru ve vztahu chronologické následnosti. V kapitole Co na místo „Umění“? se Alena Pomajzlová zabývá tím, jak se futuristické ideje dále uplatnily (či neuplatnily) v české avantgardě let dvacátých. Zde se již nicméně poněkud vytrácí onen inspirativní duch pátrání po konkrétních motivech a principech, po tom, jak kontaminují tvorbu českých umělců.

Obecně formulovaná témata jako rušení hranic mezi kabaretní zábavou a divadelním představením nebo oslava výdobytků technického věku ostatně ve dvacátých letech představovala společné vlastnictví evropských avantgard. Stopovat jejich provenienci v českém kontextu až k italskému

futurismu by tak bylo poněkud krkolomným počínáním.

Rovněž v dalších kapitolách, věnovaných Zdeňku Pešánkovi (Tomáš Pospiszyl), abstraktnímu filmu (Lenka Pastýřková) a avantgardním scénickým a choreografickým experimentům (Jitka Matulová) sedí více v obecné rovině formulovaný titul publikace Rytmy + pohyb + světlo než podtitul Impulsy futurismu v českém umění. Ne snad, že by tu zcela chyběly vazby k italskému futuristickému okruhu.

Ty jsou také v rámci jednotlivých kapitol patřičně vyzdvihovány. Přesto však představují spíše koření než jejich jádro. Jde tak už více o samostatné tematické studie než o důsledné realizace kolektivního úkolu hledání migračních cest futuristických motivů do českého umění.

Alena Pomajzlová (ed.): Ry tmy + pohyb + světlo Arbor vitae a Západočeská galerie v Plzni 2012, grafická úprava Robert V. Novák, 336 stran, cena: 1390 Kč

58

antiques

art + a ntiques

TEFAF 2013 text: Hana Šimonová, Miroslav Zíka, Michal Šimek Autoři jsou experti aukční síně Dorotheum.

V polovině března si už po šestadvacáté dali v jiholimburském Maastrichtu dostaveníčko všichni ti, kteří ve světě obchodu s uměním něco znamenají. A samozřejmě také všichni, kdo chtějí zažít unikátní atmosféru nejprestižnějšího starožitnického veletrhu TEFAF.

Už samotná čísla jsou ohromující – 265 soukromých galerií, z nichž se 103 specializuje na starožitnosti, 59 na staré mistry a 19. století, 49 na moderní umění, 10 na archeologii, 4 na rukopisy, 6 na luxusní šperky, 10 na design a 18 na umění na papíře. Z širokého spektra galerií je patrný záměr organizátorů oslovit co možná nejširší sběratelské publikum.

Nutno přiznat, že už tak muzeální charakter veletrhu letos umocnila výstava kreseb Vincenta van Gogha, které zapůjčilo amsterdamské Van Gogh Museum. Snad nikde nedochází k tak velkému prolnutí světa špičkových světových muzeí a obchodu

Z o d d í l u TEF A F na pa p í ř e / foto: Loraine Bodewes, TEFAF

s uměním jako právě v Maastrichtu. A rozhodně se nedá říci, že by práce vystavované v sále TEFAF na papíře svými kvalitami či prezentací nějak pokulhávaly za pečlivě připravenou výstavou Van Goghových kreseb.

Od Vélazqueze po Hirsta Prezentované „highliths“ sice letos neoplývaly desítkami milionů dolarů, ale i tak se bylo na co koukat. Newyorská galerie Otto Naumann například za 14 milionů dolarů nabízela mužský portrét připisovaný Vélazquezovi, který byl v prosinci 2011 vydražen v aukční síni Bonhams v Londýně přibližně za třetinovou cenu. Již zrestau-

rovaný obraz, který si navzdory drobnému formátu dokázal podmanit celou instalaci připomínající soukromou oratoř, jasně ukazuje, že i na světových trzích jsou pro ta nejlepší díla aukční síně jen mezistupněm, nikoliv cílovou stanicí. Jednu z nejlepších expozic moderního umění připravila galerie Landau Fine Art z Montrealu. Korunovala ji bronzová Ležící ženská postava od Henryho Moorea s prodejní cenou 3,75 milionů dolarů.

Ani impresionisté nezažívali svůj nejlepší rok, byť krásné krajiny od Augusta Renoira či Alfreda Sisleyho, které nabízel londýnský galerista Richard Green, rozhodně nepatřily k druhořadým dílům těchto klasiků. Zastoupen byl i vzácně se vyskytující Gustave Caillebotte, jehož Krajina v Normandii za 2,5 milionu dolarů zdobila stánek společnosti Dickinson z Londýna. Ale co naplat, pokud už někdo viděl Maastricht plný Monetů a Gauguinů, má pocit, že byl letos o tato jména ochuzen. Současné umění lákalo mimo jiné na Damiena Hirsta a jeho High Windows (Happy Life), jehož tisíce motýlích křídel pečlivě seskládaných do kruhů na desce o průměru dva a půl metru uhranuly nejednoho návštěvníka. Obraz pocházející z majetku návrháře Toma Forda byl prodán v roce 2011 v aukci Sotheby’s za 1,38 milionu dolarů, v Maastrichtu byl nyní nabízen za 2,5 milionu dolarů.

Hojně byl zastoupen Pablo Picasso, což lze mezi řádky číst jako snahu nabídnout zákazníkům to nejlepší možné jméno a sázku na jistotu v ne zrovna ekonomicky stabil-

59

S tá n e k ga l e r i e J o h nny van Ha e f t e n / foto: Harry Heuts, TEFAF

ních časech. Současná finanční „krize“ se pak nejspíše podepsala i na tom, že veletrh nenabídl tolik „špíčků“, kolik by zhýčkaný návštěvník čekal. Poptávka po špičkovém umění je jistě velká, ale málokdo se nyní hrne do prodeje, protože po pravdě řečeno, co by s těmi utrženými miliony dělal?

Některým opravdu významným galeristům tak dokonce nezbylo než si své vlajkové lodi koupit na poslední chvíli na aukcích, které z koláče nabídky ukusují stále větší a větší kousky. Rozmáhající se privátní prodeje aukčních gigantů Sotheby’s a Christie’s budou asi v příštích letech nabírat na intenzitě, takže i ostřílené galerijní hráče čeká tvrdý konkurenční boj.

Čeští mistři Pro milovníka bohemik byl letošní rok ještě o poznání chudší než ten loňský. Už proto, že některá díla se opakovala a nově nabízené práce nepatřily u zastoupených autorů (snad s jednou výjimkou) k tomu

nejlepšímu z jejich tvorby. Z pohledu zahraničních obchodníků má české umění čtyři stálice, které byly i letos na TEFAFu zastoupeny. Začneme-li od nejvyšší ceny, je to František Kupka. Letošek nabídl Kupkův olej formátu 50 × 70 cm, vzniklý kolem roku 1928, nabízený pařížskou galerií Hopkins.

Při srovnání s Kupkovými díly, která se na trhu v posledních letech objevila, ale rozhodně nijak kvalitativně nevyčníval. Prodejní cena se přitom pohybovala prý kolem jednoho milionu eur. I tak ale byla tato práce, která byla již údajně privátně nabízena na českém trhu za částku nižší, druhý den veletrhu rezervována. Několik abstraktních kvašů stejného autora už k veletrhu patří stejně neodmyslitelně jako ústřicový bar a šampaňské.

Druhou stálicí je rudolfínské umění, které si svou prestiž drží doslova po staletí. Dokládá to i drobný Sprangerův olej o formátu pouhých 15 × 9,5 cm, nabízený za 950 tisíc dolarů, či Pouliční boj na Malé

Straně 15. února 1611, datovaný olej od Roelandta Saveryho zachycující vpád Pasovských do Prahy. Tento obraz nabízel londýnský galerista Johnny Van Haeften za 250 tisíc liber.

Na třetím místě to je určitě Alfons Mucha.

Od něj ale byla k vidění jen pozdní kombinovaná technika menšího formátu z roku 1933, nabízená za 37 tisíc eur. Do čtveřice je třeba zmínit českou fotografii. Ani v této kategorii veletrh letos na rozdíl od loňského roku nenabídl to nejlepší a ani početně nebyla příliš zastoupena. Několik prací Josefa Sudka, Jana Saudka a Miroslava Tichého nabízela vídeňská Galerie Faber, ale to bylo v podstatě vše. Prodejnost nabízených fotografií rovněž nebyla druhý den veletrhu nijak velká, kromě slavné Saudkovy fotografie Život z roku 1966 (pod červenou tečkou se pěkně rýsovala cenovka 5300 eur) byly prodány ještě dvě Sudkovy fotografie.

Onen výčet čtyř hlavních okruhů je letos třeba doplnit ještě o okruh pátý, který se

60

antiques

postaral o cenovou senzaci. České krásnoslohové umění je světový fenomén, který je na trhu dostupný zcela ojediněle. I proto asi zkusila galerie Mehringer & Benappi desku se sv. Prokopem a sv. Vojtěchem, kterou jsme měli možnost vidět i v Praze na výstavě Karla IV. v roce 2006, nabízet za cenu 2,5 milionu eur. Při vší úctě k české gotice je to částka opravdu nebývale vysoká a asi ještě dlouho bude. Vždyť i další česká gotická malba, Umučení světice, která před několika lety prošla českým aukčním trhem, byla nabízena i letos, takže ani ten loňský milion dolarů nebyl ochoten nikdo zaplatit.

Poměrně snadno šlo přehlédnout menší olej Toyen z roku 1925, nabízený za 450 tisíc eur, a krásná kytice Roelandta Saveryho byla k vidění již loni. Čest českého barokního umění hájily jen náručníky Václava Hollara.

Starožitnosti V letošním roce byla nabídka starožitností rozmanitější než v předchozích letech. Je patrné, že zájem pořadatelů veletrhu se již neomezuje na klasické evropské starožitnosti 15.–18. století, ale rozšiřuje se i na starší či mimoevropské umění. Na veletrhu tak byly zastoupeny galerie specializující se na starověký Egypt (Harmakhis Galerie), antiku (např. Royal-Athena Galleries), středověké iluminované rukopisy (např. Les Enluminures), předkolumbovskou Ameriku (Galerie 1492), Oceánii (Galerie Meyer), Afriku (např. Entwistle), Japonsko (Grace Tsumugi Fine Art), čínské lahvičky na šňupací

art + a ntiques tabák (Robert Hall), silně bylo pochopitelně zastoupené celé čínské umění (např. Cohen & Cohen, Ben Janssens nebo Littleton and Hennessy).

Bylo by opakováním vyjmenovávat mistrovská díla jednotlivých oborů. Na TEFAFu jsou každoročně nabízeny skutečně nejlepší kusy, kterými trh s uměním disponuje. Proto nepřekvapí, že celá řada vystavovatelů se ve své expozici snaží zaujmout něčím novým, což je buďto netradiční instalace výstavní galerie, nebo nezvyklá kombinace nabízených artefaktů.

Asi nejpřekvapivější byla nabídka křehkého míšeňského porcelánu vedle nekompromisních bronzových soch Salvadora Dalího (Michele Beiny z New Yorku). Zajímavou expozicí se představila také mladá newyorská galerie Jason Jacques specializující se na secesní keramiku. České sběratele by potěšilo, že vedle efektních váz japonského a francouzského původu se skvěle vyjímaly vázy z teplické školy nebo od firem Wahlis a Amphora. Česká stopa byla i v této kategorii poměrně nevýrazná: misál s jednou celostránkovou iluminací a třemi iniciálami, vytvořený kolem roku 1400 v Praze, pár dřevěných krásnoslohových figur Panny Marie a Jana Evangelisty, které ale byly vystaveny již v minulém roce.

Několik nabízených děl však mělo k českým zemím poměrně blízko. Jednalo se o velký secesní lustr zhotovený v roce 1909 podle návrhu vídeňského architekta Carla Witzmanna pro brněnský byt stavitele Müllera. Kdo ale byl tímto Müllerem, galerista nevěděl. S jis-

Ž e z l o kr á l e Dav i d a / dřevo, délka 117 cm / Kunstkammer Georg Laue, Mnichov

totou se však nejednalo o slavného majitele Loosovy vily v Praze. Druhou zajímavostí byla klasicistní komoda, u které galerista uváděl provenienci liechtensteinský zámek Valtice. Bezesporu nejzajímavějším předmětem bylo ale žezlo biblického krále Davida z císařských sbírek Rudolfa II., které nabízel mnichovský obchodník Georg Laue.

Tento artefakt je pozoruhodný z mnoha důvodů. Více než z uměleckého hlediska je zajímavý pro svůj původ a historii. Ve skutečnosti se jedná o velký dřevěný kyj waka pocházející z ostrovů Fidži, který se na sklonku 16. století dostal do majetku Petra Voka z Rožmberka. Jakým způsobem se do této sbírky dostal, už asi nikdo nezjistí.

Petr Vok kyj, o kterém se domníval, že je žezlem biblického krále Davida, věnoval svému synovci Janu Zrinskému ze Serinu.

Ten jej v roce 1608 daroval jako vzácnou relikvii Rudolfu II. do císařských sbírek. Při té příležitosti kyj-žezlo opatřil mosazným štítkem se staročeským nápisem „Jan hrabě ze Serynu a na Rožmberce daroval mi tuto palici 1608“. Žezlo má i zásadní etnografický význam. Z ostrova Fidži jsou kyje waka známy až z 19. století, tento je jednoznačně nejstarší. Kyje waka jsou zhotoveny z místního, obzvláště tvrdého dřeva, rozšířený konec, který sloužil jako palice, je pařezovou částí kmene. Další osud žezla je od třicetileté války neznámý, objevilo se až nedávno v jedné šlechtické sbírce, ze které bylo nyní nabízeno k prodeji. O jeho atraktivitě svědčí skutečnost, že již druhý den veletrhu bylo prodáno.

61

S tá n e k ga l e r i e Jas o n Jac q u e s / foto: Loraine Bodewes, TEFAF

Šperky V segmentu historického šperku nebo stříbra odjakživa řeší obchodníci otázku, zda se zaměřit na určité slohové období, určitou uměleckou disciplínu, nebo se orientovat podle materiálu. Na TEFAFu má každý jednotlivý obchodník nebo galerista samozřejmě snahu se od ostatní konkurence odlišit a nějak výrazně se profilovat. Daný materiál – drahé kovy a drahé kameny – však nabízejí tak rozmanité a pestré možnosti pojetí a zpracování, že stanovit si hranici, co ještě patří do daného sortimentu, a co už je zcela mimo, je takřka nemožné.

Příkladem může být londýnská rodinná společnost Wartski, která se specializuje na díla ruského klenotníka Carla Fabergého.

K největším skvostům zde vystaveným patřil především zlatý náhrdelník Vážky s ohromnou akvamarínovou brioletou podle návrhu Reného Laliqua provedený technologií okénkového emailu z let 1900–02. Nabízeny zde ale byly i šperky dalších velkých klenotníků – Cartier,

Boucheron, Van Cleef & Arpels, Eugène Fontenay. Od Fabergého společnost letos nabízela pečetítko cara Mikuláše II., vyrobené ze zlata dvou barev, chalcedonu a kulky vystřelené na ruského mocnáře před Zimním palácem 6. ledna 1905 při pokusu o atentát.

I další rodinná společnost, A. Aardewerk Antiquair Juwelier, tentokrát z holandského Hague, má ve své nabídce vedle prací špičkových holandských stříbrníků z 16. až 18. století šperky, jejichž dobu vzniku dělí tři až čtyři století. Na předním místě ve vitríně se skvěl zlatý náhrdelník v tzv. etruském stylu od vídeňského klenotníka Bachera.

Téměř identický kus z této dílny pražské Dorotheum dražilo v březnu 2007. Zdá se tedy, že sběratelské šperky světové kvality nejsou pro české sběratele nedostupné.

Z obchodníků, kteří od počátků svého vzniku drží linii specializace, jmenujme alespoň londýnskou společnost Didier Ltd. zaměřující se na šperky vzniklé podle návrhů světových moderních malířů a sochařů.

Pablo Picasso, Georges Braque, Giacomo Manzù, Andre Derain, Alberto Giacometti, Jeff Koons a další navrhovali většinou šperky jen pro sebe a pro své blízké. Jedná se tedy opravdu o unikáty, mnohdy vyrobené pouze v jednom exempláři.

Závěrem Ačkoliv veletrh letos nenabídl tolik mnohamilionových obrazů jako v některých minulých letech, na kvalitě a významu mu to rozhodně neubírá. TEFAF nedělají tato rekordní díla, ale krásou naplněné prostředí, pečlivá příprava galeristů, perfektní instalace jednotlivých stánků, výtvarná a řemeslná kvalita nejvyšší úrovně i u těch „nejlevnějších“ položek. Superdrahá díla jen pozdvihují úroveň jednotlivých ročníků nad ty předešlé. Ale i bez nich je Maastricht pořád špičkovým veletrhem a velkou školou. Obzvláště pro nás z české kotliny, pro které je slovo veletrh starožitností spojeno s Mánesem či Novoměstskou radnicí…

62

antiques

art + a ntiques

Z l at ý p rs t e n s br i l i an t e m brilliant o váze 2,44 ct cena: 600 000 Kč (Cinolter Antique)

O ta B u b e n í č e k : M l a d á V o ž i c e – N a Pav l o v ě olej na kartonu / 26 × 30 cm

J o s e f Pr o c h á z ka : N a ryb á c h

vyvolávací cena: 3 500 Kč (Obrazy v aukci)

olej na plátně / 50 × 66 cm vyvolávací cena: 19 000 Kč (Galerie Platýz)

Vá c l av R a d i m sk ý: Labsk á t ů ň s e s tav e n í m na b ř e h u / olej na kartonu / 51 × 71 cm vyvolávací cena: 130 000 Kč (Obrazy v aukci)

A n d r e j B ě l o cv ě t o v : P o r t r é t pan í z Ma l é S t rany olej na plátně / 41,5 × 35,5 cm

V l as t i m i l B e n e š : S tav e n i š t ě / 1962

cena: info v obchodě (Antik Golis)

vyvolávací cena: 1 600 eur (Art Invest) S e c e sn í p rs t e n brilianty 0,32 a 0,26 ct, safíry 0,80 a 0,36 ct / váha 4,40 g cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

M u ž s b u bn e m / Čechy, Dubí u Teplic, pol. 19. stol. / porcelán, glazováno,

B i e d e r m e i e rsk ý s e kr e tá ř / Čechy, 1. pol. 19. stol. výška 139 cm cena: 70 000 Kč (Antique Alma)

S o ška Fa u n a N y m f a / vídeňský bronz / 11 × 8 cm cena: 39 000 Kč (Cinolter Antique)

malováno, značeno / výška 17 cm cena: 6 500 Kč (Antique Alma)

inzerce

63

Antik Golis Pribinova 1301/2, 02201 Čadca tel: +421 905 694 188 email: info@estarozitnosti.eu www.estarozitnosti.eu Antik Olomouc Třída 1. máje 12, 772 00 Olomouc tel: 585 232 462, 602 585 735 V l as t i s l av H o f m an : P o h o rsk á v e sn i c e

email: antikolomouc@post.cz

pastel na kartonu / 100 × 73 cm

www.antikolomouc.w1.cz

vyvolávací cena: 23 000 Kč (Galerie Platýz)

Antique Alma Valentinská 7, 110 00 Praha 1 S t o j í c í m l a d á d á m a v šat e c h Rakousko (?), kolem 1900 / bronz na mramorovém podstavci / výška 22 cm cena: 12 000 Kč (Antique Alma)

tel: 222 327 625 email: info@valentinum.cz www.valentinum.cz A r t Inv e s t Aukce 4. 5. od 14:00 v Hotelu Carlton, Bratislava Dobrovičova 7, 811 02 Bratislava tel: +421 252 634 664, +421 905 659 148

K ar e l H o l e c : P ř e d j ar e m na vs i

email: art@artinvest.sk

olej na kartonu / 60 × 70 cm

www.artinvest.sk

vyvolávací cena: 2 200 Kč (Galerie Platýz)

A U K Č N Í G A LE R IE PL A TÝZ Národní 37, Praha 1 tel.: 602 308 275, 257 328 547 email: galerie@galerieplatyz.cz www.galerieplatyz.cz V l a d i m í r Ha l l a : Vá c l av K l a u s na p ř e s távc e olej na plátně / 100 × 100 cm Z l atá br o ž

cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

mořský korál, jadeit, zlato 585/1000 / 4 × 2 cm, 4,86 g

Cinolter Antique Maiselova 9, 110 00 Praha 1 tel: 222 319 816, 602 317 667

cena: 8 000 Kč (Cinolter Antique)

email: mcinolter@antiquesprague.cz www.antiquesprague.cz Obra z y v a u kc i Korunní 75, Praha 3 tel. 608866413, 222512313 email : info@obrazyvaukci.cz www.obrazyvaukci.cz

A m a d e u s Er h ar d t D i e r : K o u pa j í c í s e m l á d e ž

L . B e rg e r : D i a l o g

1920–25 / olej na plátně / 120 × 150 cm

olej na lepence

cena: info v obchodě (Antik Golis)

vyvolávací cena: 1 500 eur (Art Invest)

64

zahraniční výstava

art + a ntiques

Franz West text: Lucie Drdová Autorka je galeristka.

Výstava Franze Westa ve vídeňském Mumoku je další z řady prezentací mezinárodně uznávaných rakouských autorů.

Nedávno zesnulý umělec, který na posledním benátském bienále získal Zlatého lva za celoživotní dílo, se na přípravě konceptu výstavy ještě částečně podílel.

Výstava, ačkoli zahrnuje reprezentativní díla všech autorových tvůrčích období, často ve formě nově rekonstruovaných instalací, nemá výrazně retrospektivní charakter. Více se zaměřuje na obsahové aspekty Westovy tvorby a to především na možnosti variability a kombinace.

Jako autodidakt vstoupil Franz West (1947–2012) na scénu počátkem 70. let a velmi rychle si vydobyl mezinárodní uznání. Dvakrát se účastnil jak kasselské Documenty, tak bienále v Benátkách. Výstavy mu věnovala vídeňská Secession nebo PS1 newyorského MoMA. Dnes jej zastupuje slavná Gagosian Gallery.

P o h l e d d o e x p o z i c e / foto: mumok/Gregor Titze / © Franz West/mumok

Westova tvorba vychází ze základní reflexe možností umění, role umělce a především vztahu mezi recipientem a dílem. Autor hledá dialog s diváky, jejichž reakce chápe jako nutnou a integrální součást díla, neboť všechny práce jsou nabídkou k interakci.

Pozvání k dialogu Počátky Westovy tvorby souvisí s odkazem vídeňského akcionismu a jeho revizí. Tělo zůstává předmětem jak kritického vyjádření pochybností o společenských normách, tak i nástrojem performativní umělecké produkce. V roce 1974 vznikají první tzv.

Passstücke (ang. Adaptives), většinou menší plastiky, s nimiž West radikálně boří tradiční pojetí sochy. Jsou určeny k přímé interakci s tělem, mohou se ho dotýkat respektive tělo se jim má „přizpůsobovat“.

Později vznikají i videa, která ilustrují fyzický vztah recipienta s daným objektem.

Možnost aktivní participace diváka určuje Westovu tvorbu i nadále. Na počátku 80. let vytváří díla ve formě nábytku, zhotoveného ze sádry a polystyrenu, později z kovu a pěnové hmoty potažené různými materiály. Tyto skulptury byly rovněž určeny k tělesnému kontaktu, jsou však pevněji spojeny s určitým místem. West je umísťoval do jím vybraných nebo vytvořených prostředí, která nabízela další možnosti zkušenosti a asociace. Prostory rozšiřují původní ideu Passstücke o jinou dimenzi a různé společenské kontexty.

V další fázi tvorby autor přichází s tzv. legitimními skulpturami. V roce 1986 pod

65

tímto názvem poprvé prezentuje výhradně abstraktní plastické práce z papier-mâché (papírmaš). Tyto gestické, archetypální a masivní formy již nevstupují do přímého kontaktu s tělem. Jsou opatřeny texty, které mají vyvolávat asociace a reflexe a které umělec chápe jako nedílnou součást díla.

Na výstavě je pregnantním příkladem tohoto přístupu triptych Redundance (1986), který nedovoluje tělesný dotek, ale nabízí vizuální a asociační střet. Hrubě opracovaný povrch hnědožluté papírmaše připomíná patinu archeologických artefaktů. Skupina metaforicky odkazuje na neurčitost mezi formou a znakem. Aniž by představovala konkrétní podobu, provokuje divákovo asociační vnímání a nechává ho stále znovu si představovat tělesnost těchto tvarů. Sám West mluvil o „přízraku sémiotiky v informelu“.

Podle kontextu Texty k legitimním skulpturám nejsou jasnými výklady, ale volnými asociacemi, které propojují vlastní zkušenost s komentáři z filosofie a jiných zdrojů. Je v nich naznačeno, že díla mají určitý druh textové funkce. Jsou základními prvky dialogu s diváky, který zůstává otevřený a plný ironických narážek. Westovo vypořádání se s jazykem probíhá na základě vyslovených a psaných výpovědí. Zahrnuje úvahy o nonverbálních výrazových formách a znakových systémech, jako jsou gesta, tanec nebo hudba.

Westovo dílo ilustruje přesvědčení, že význam vyjádření, respektive obrazovo-jazykového elementu, nikdy nemůže být fixní a jasně definovaný. Mění se podle kontextu i reakce recipientů a je proto stále v pohybu.

Tento názor vede k obecné relativizaci významu každého jednoho díla. Umělcovy práce se často sestávají z několika ve stejném čase vzniklých prvků, nebo také naopak se jedná o spojení vlastních prací z různých období a médií. Takové kombinace mohou mít formu stěn s obrazy, skupin soch nebo prostředí, do kterých West komponuje díla jiných umělců.

Podle času, konkrétního místa a momentální intuice své původní kompozice obsahově roztrhává a znovu skládá. Aspekt kombinace a rekombinace je zásadním předpokladem umělcových děl.

R e d u n d anc e / 1986 / papier-mâché / foto: mumok / © Franz West

Vystavená instalace Kasseler Rippchen vznikala několik let zmíněným principem kombinace děl z Westovy vlastní sbírky. Skládá se ze stolu a židlí, které West vyrobil, a prací Martina Kippenbergera, Wernera Büttnera, Alberta Oehlena, Herberta Brandla nebo Jasona Rhoadese. Je tak jakousi výstavou ve výstavě. Genealogie díla začíná v roce 1993, kdy ještě pod názvem Ateliér byla vystavena v Kasselu. O tři roky později části předchozí instalace již pod novým názvem, který je kulinářskou narážkou ke skeletu toho, co zbylo z původního celku, představil v pozměněné podobě v Mönchengladbachu.

Jedna z možností West často spolupracoval s jinými umělci, především s Heimo Zobernigem. Na výstavě je prezentováno několik jejich společných prací. Instalace Sitzgruppe Heimo (1996) je kombinací čistě bílé krychle od Zoberniga a 16 Westových židlí stejné barvy, nasměrovaných na jednu ze stěn kubusu jako výzva divákům, aby se posadili a vnímali dané místo.

Obsahově blízká instalace vybízející k posezení nese název Curaçao (1996). Na podestě stojí lavice z Westova ateliéru spolu s informelní skulpturou, jejíž forma připomíná hlavu s otevřenou pusou. Uvnitř té se nachází likér a pohárek. Modrá barva hlavy

odkazuje k sladkému nápoji Curaçao, který má být na výstavě podáván každou hodinu.

Nápoj se svou syntetickou chutí po požití celé láhve vede k „předrážděnosti barevné citlivosti“, uvádí doprovodný text.

V další části galerie se nachází Videoa čtenářská lounge (2013), kterou připravil přímo pro aktuální výstavu Heimo Zobernig.

Westovy lavice, které jsou zakryty orientálními koberci, aby tak odkazovaly na slavný gauč Sigmunda Freuda, jsou doplněny dalším mobiliářem podle výběru Zoberniga. Na televizní obrazovce běží různé filmy a rozhovory s Franzem Westem. Podle původní Westovy definice se místo stává součástí instalace a divákovi nabízí další podněty k dialogu s umělcovým dílem.

Víceznačnost Westových děl byla důležitou podmínkou jeho tvorby. Proto také v centru výstavy stojí citát Ludwiga Wittgensteina, ke kterému se West často odkazoval: „Vše, co vidíme, by mohlo být také jinak.“

Fran z W e s t: Wo i s t m e i n Ac h t e r? pořadatel: MUMOK, Vídeň termín: 23. 2.–26. 5. 2013 www.mumok.at

66

inzerce

art + a ntiques

M I LOŠ�N OVÁ K SCÉ N Á Ř ��S VATO PLU K�H R N ČÍ Ř �TŘ I�K LU CI�A�M A D O N A � � ��

������ → ������������

Signály�z�neznáma ČESKÝ�KOMIKS�����—����

Signals�from�the�Unknown CZECH�COMICS�����—����

CENTRUM�SOUČASNÉHO�UMĚNÍ�DOX��POUPĚTOVA����PRAHA����WWW�DOX�CZ

manuál

67

Manuál pro milovníky současného umění Lekce 48. – Coffee Turn text: Ondřej Chrobák Autor působí v metodickém centru Moravské galerie v Brně.

Prosinec 1989. Linkové autobusy značky Karosa překročily železnou oponu. Statisíce tehdejší Čechoslováků zaplavilo rakouskou metropoli. K euforické atmosféře konce studené války patřila velkorysost. Československý pas tehdy ve Vídni platil jako jízdenka na městskou dopravu i jako volná vstupenka do muzeí a galerií. První zkušenost se „západním“ standardem muzeální instituce neudělal jen masový divák, ale nejeden odborný pracovník Národní galerie.

Pro mnohé byla přímá konfrontace s díly, která dosud znali pouze z více či spíše méně kvalitních reprodukcí, stejným zážitkem jako komfort a služby poskytované návštěvníkům. Jen největší hedonisté obětovali šilinky za kávu nebo za koupi pohlednice v muzejním obchodě. Přesto právě tehdy se zrodilo povědomí, že k návštěvě „kapitalistické“ galerie neodmyslitelně patří možnost osvěžit unavené tělo i mysl v kavárně a pořízení suvenýrů respektive dárků. Jen největší škarohlíd si odmítl připustit, že do pár let nebudou rovněž domácí muzea umění vypadat podobně. Revoluční heslo znělo – zpátky do Evropy.

Uplynulo dvacet a pár let nad to. Oslnění z výkladních skříní na Mariahilferstrasse odnesl čas. Pařížská ulice v Praze koncentruje odchody nejluxusnějších značek globálního světa. Veřejná muzea a galerie však stále poskytují svým návštěvníkům služby na kotalíkovské úrovni. Málo co ilustruje stagnaci a neschopnost akomodace na nové poměry jako nezvládnutí banální operace otevření a provozování funkční kavárny. Paradoxní o to víc, že „kafetvorný potenciál“ příspěvkových organizací při realizaci touženého „diváckého obratu“ nezpochybňuje nikdo z nitra institucí, jejich zřizovatelů ani odborné veřejnosti.

Kde je tedy zakopán pes? Obligátní výmluva na nedostatek financí je v tomto

případě víc než lichá. Kavárny běžně svým provozovatelům generují zisk. Absurdnost mysteria kolem vzniku a provozu muzejní kavárny vynikne, pokud se z laického pohledu pokusíme vyjmenovat, s jakými nástrahami je třeba se popasovat: 1) vytipovat vhodný prostor (nejlépe v parteru budovy) 2) pořízení kávovaru, barového pultu, adekvátního počtu stolu a židlí, hrnečků, talířků, skleniček atd.

3) nasmlouvat dvě studentky filozofické fakulty, které se budou střídat v obsluze (princip krátký-dlouhý týden) 4) nasmlouvat zavážení kavárny nápoji a medovníkem No, a to je asi tak celá věda. Už slyším tradiční mantru argumentu „proč to nejde“.

Uznávám, je to celé „složitější“, jak dokládá případ Veletržního paláce, tradičního otloukánka zamindrákované kritiky. Od otevření v prosinci roku 1995 se dosud žád-

K avá rna N o vá syn t é z a / stav v červenci 2012

nému z jeho ředitelů přes sliby a opakované pokusy nepodařilo udržet kavárnu v chodu více než několik měsíců. Poslední pokus nazvaný Nová syntéza skončil před několika týdny. Proslýchá se, že další dějství se odehraje v režii „slunečního boha“. Nechme se překvapit a držme palečky.

Co pro intelektuální rozvoj může znamenat dobrá muzejní kavárna, se moje generace přesvědčila v pražském Uměleckoprůmyslovém museu. V dobách největší slávy, koncem 90. let, tu bylo těžké najít volné místo. Kromě studentů dějin umění, kteří tu trávívali stejně času jako ve zdejší knihovně, okupovali stoly a bar studenti konzervatoře a uměleckoprůmyslové školy.

Zaměstnanci muzea měli slevu a vlastní stůl s permanentní rezervací. Vše propojovala těžko uvěřitelná postava barmana, dodnes legendárního Honzy Webera. Jedinou skupinou, která se tu mohla cítit poněkud nepatřičně, byli návštěvníci muzea.

68

recenze

art + a ntiques

Byl to jen sochař?

Hugo Demartini v Národní galerii autor: Jan Wollner Autor je historik umění.

Výrazným prvkem retrospektivy Huga Demartiniho ve Veletržním paláci Národní galerie – stejně jako Karla Malicha na Pražském hradě – se stala především architektonická instalace, jejímž autorem je v obou případech Federico Díaz. Jeho jméno přitom nefiguruje pouze v kolonce architekt výstavy, ale zároveň je uvedeno i jako součást autorského či kurátorského týmu. Čím je tento hierarchický vzestup motivován? Ideálně by užší spolupráce mezi architektem a kurátory měla vést k hlubšímu vystižení základních interpretačních tezí, které by nebyly pouze teoreticky formulovány, ale zároveň zpřítomněny v režimu výstavní instalace. U Demartiniho retrospektivy ovšem jakýkoli pokus o interpretaci fatálně chybí a posílená pozice architekta výstavy neslouží k ničemu jinému, než aby tuto absenci efektně zamaskovala. Výstava se totiž opírá o nulový výzkum a vyprázdněný obsah překrývá působivou instalací.

Kurátorský tým shromáždil Demartiniho práce pouze z oblasti volného umění, seřadil je podle přísně chronologického pořádku a opominul další části jeho tvorby. Divák se nedozví, že se Demartini intenzivně zabýval architekturou, když vizionářsky uvažoval o „městech plujících na vodě či umístěných pod vodou, pod zemí anebo v beztížných prostorách“. Nesetká se s jeho realizacemi pro veřejný prostor, mezi něž patří dokonce návrh dekorativního stropu teheránského muzea v Íránu. Neuvidí působivý grafický design op-artové obálky knihy Nelsona Algrena Neónová divočina. A neseznámí se ani s jeho nezanedbatelnou prací pro film, která vrcholila výtvarnou koncepcí Případu pro začínajícího kata.

Všechny uvedené oblasti zůstávají nezpracovány a přítomná výstava k jejich poznání nijak nepřispěla. To by jí samo o sobě nebylo možné vytknout, protože soustředěnost výhradně na volné umění představuje nepochybně legitimní tah. Jenže ani na

p o h l e d d o e x p o z i c e / Fotooddělení NG

tomto poli – jež si autoři výstavy sami zvolili – k žádné interpretaci nedospívají. Demartiniho práce pouze mechanicky řadí podle data jejich vzniku a doplňují doprovodnou publikací, která nemá charakter odborného katalogu, nýbrž průvodce s minimem informací schematicky převzatých od starších badatelů. Původní výzkum chybí.

Nesymbolická přítomnost Zdá se, že důsledné vyhýbání se interpretaci bylo záměrné. Kurátoři zřejmě nechtěli Demartiniho díla zatěžovat příliš obtížnými výklady, ale nechat je mluvit sama za sebe a čistě vizuálně působit na diváka. Interpretační nechuť nejsilněji deklaruje podtitul výstavy … a měl rád ženy, který s uměním zjevně vůbec nesouvisí. Odkazuje pravdě-

podobně k některým Demartiniho výrokům, v nichž se také – jak by se na první pohled zdálo – vyjadřuje odpor ke složitým teoriím překrývajícím „čistý“ umělecký zážitek. „Umění nemá žádný smysl, zkrátka tady je,“ řekl například v dokumentu České televize, čímž zdánlivě legitimizoval přístup kurátorů přítomné retrospektivy, na níž je ostatně citovaný film rovněž promítán. Je třeba si ovšem uvědomit dvě věci. Zaprvé výrok pochází z nedávné doby, kdy Demartini na otázky po smyslu své práce odpovídal s nezbytnou dýmkou v ústech buď vyhýbavě, nebo ironicky, zatímco v 60. letech si teoretické poznámky naopak zaznamenával a jejich výběr posléze otiskl v důležitém časopisu Výtvarné umění. Zadruhé teze, že „umění nemá žádný smysl, zkrátka tady je“, nevyjadřuje ani tak nechuť interpretovat

69

umělecká díla, jako spíš jejich zvláštní „nesymbolickou přítomnost“. Přiklání se tím k programu konstruktivních tendencí, které Jiří Padrta formuloval v opozici k naopak symbolicky hutným obrazům informelu a do jejich čela postavil – kromě několika dalších – Demartiniho, jehož dílo popsal jako „vyprázdněné ze všech symbolických a narativních obsahů“.

Nesnesitelná doslovnost Nesmíme si tedy plést dvě různé věci. Na jedné straně se za zdánlivě banální skutečností, že Demartiniho díla nic nezobrazují ani nevypráví, skrývá pracně formulovaná pozice nesymbolické přítomnosti. Na straně druhé se pouhé umístění děl do galerie a jejich zvýraznění výstavnickými efekty zakládá na absenci formulací a interpretační nechuti. Koncepce retrospektivy, její architektura, vizuální styl i doprovodné programy namísto uchopení podstaty zpřítomňují velmi doslovným způsobem povrchní aspekty Demartiniho díla. Jestliže měl být představen „pozoruhodný vývoj, jímž umělec prošel“ (tisková zpráva), architekt výstavy pro něj navrhl dlouhý černý tunel, v němž

jednotlivá díla podléhají mechanickému řazení. Jestliže na první pohled upoutají jako nejnápadnější moment Demartiniho práce zrcadlící efekty chromových povrchů, stejně reflexní kvalitu mají i prvky výstavní instalace. A jestliže se autorovým nejznámějším dílem staly Demonstrace v prostoru, při kterých vyhazoval do vzduchu sestavy geometrických předmětů, objevují se obdobné formy na plakátu i obálce katalogu a v rámci doprovodných programů si divák na jejich principu může vytvořit vlastní „okamžitou sochu“.

Tím se ale nevědomky dopustí zásadní nepřesnosti. Demartini se označení svých prací termínem „socha“ záměrně vyhýbal a používal pojmy „objekt“, „reliéf“ nebo – v případě toho, co kurátoři svévolně označují „okamžitou sochou“ – „Demonstrace v prostoru“. Právě prostor se pro něj stal klíčovým tématem a jeho demonstrace mají spíš než k sochařství blízko k úvahám o „městech ve stavu beztíže“ zmiňovaným v úvodu.

V 60. letech se také často mluvilo o umění „prostorových forem“, které nahrazovalo klasické sochařství, jehož tradice Demartini – spolu s dalšími výtvarníky – překonal užitím

nových materiálů, prefabrikovaných prvků a zapojením náhody. Autoři retrospektivy ho do této tradice nešťastně navracejí, když nezmiňují jeho zájem o architekturu, design a film a nechápou, že experimentální umění 60. let se vyznačovalo právě syntézou těchto oborů. Soustředí se pouze na volnou tvorbu, kterou navíc nesprávně označují termínem socha. Demartiniho dílo se snaží vystavit „neutrálně“, „čistě“ a nezkresleně dodatečnými interpretacemi, nevědomou dezinterpretací ho ale naopak závažně zkreslují.

H u g o D e m ar t i n i … a m ě l r á d ž e ny pořadatel: Národní galerie, Galerie Zdeněk Sklenář místo: Veletržní palác kurátorský tým: Federico Díaz, Svetlana Michalová, Lenka Pastýříková termín: od 1. 3. do 28. 7. 2013 hugodemartini.cz

Noční monology Krzysztof Wodiczko v DOXu text: Radek Wohlmuth

Historikovi umění a uměleckému řediteli centra DOX Jaroslavu Andělovi se po čase opět zdařil husarský kousek, když se mu povedlo zorganizovat reprezentativní retrospektivu jednoho z dlouhodobých obyvatel horních pater světového umění Krzysztofu Wodiczkovi. Věc je cenná tím spíš, že jde o první zásadní prezentaci tohoto autora u nás. Z hlediska českého prostředí mohou být ale zajímavé i další okolnosti. Umělecký videoaktivista a nynější pedagog na Harvard Graduate School of Design v New Yorku, který se v roce 1943 narodil ve varšavském ghettu, má po otci Bohdanovi české kořeny. Pro svou pražskou přehlídku připravil

dokonce speciální instalaci, reagující na specificky českou problematiku do extrému vygradovanou v nedávné minulosti. Její název je OUT/INSIDE(RS) a jmenuje se po ní i celá výstava.

Krzysztof Wodiczko světové renomé získal postupně po své emigraci do Kanady v roce 1977, obecně řečeno se zabývá designem a videoartem ve veřejném prostoru, ale jeho umění má velmi specifickou podobu a zacílení. Jeho prostřednictvím autor zviditelňuje především nepříliš lichotivé a traumatizující aspekty ze života lidí na okraji dnešní společnosti a formou autentických dokumentárních monologů odhaluje i jejich

konkrétní projevy. Nejenže je tak otevřeně rozkrývá na „domácí“ půdě, ale upozorňuje na ně samozřejmě i v mezinárodním měřítku.

Dá se říct, že jeho hlavním tématem jsou „poznamenaní“ v tom nejširším slova smyslu.

Tedy ti, kteří se liší a většinová společnost jejich problémy většinou ignoruje, nebo se na nich dokonce aktivně podílí. Mohou to být stejně tak oběti domácího násilí jako handicapovaní, nevyléčitelně nemocní, lidé s odlišnou sexuální orientací, bezdomovci, příslušníci etnických menšin, imigranti nebo třeba váleční veteráni. Těm všem dává pomocí svých záznamů Wodiczko prostor, a to doslova a do písmene.

70

recenze

Natáčí a nahrává jejich zpovědi coby intimní a otevřené svědectví o vlastním neutěšeném životě a následně je ve velkém měřítku opakovaně veřejně promítá v rámci městského prostoru. Jako projekční plocha mu většinou slouží architektura, konkrétně reprezentativní budovy, jež jsou často samy symbolickým ztělesněním určité formy moci či kulturního, politického, duchovního nebo ekonomického řádu. Kromě galerií a kulturních center jsou to i radnice, kostely nebo banky. Dalšími významovými nositeli jeho sociálně-psychologizujících videointervencí jsou pro změnu sochy, především pomníky.

Ze svých respondentů zachycuje většinou jen detaily, hlavně oči a ruce, tedy kontaktní orgány, jejichž mimoděčné pohyby zároveň přesvědčivě vypovídají o vnitřním rozpoložení člověka. V některých případech Wodiczko využívá logiky architektury, ze zneužívaných žen například udělal živé karyatidy, sochám pak často implantuje celé tváře.

Oživená architektura Výstava v DOXu představuje průřez nejvýznamnějšími realizacemi Krzysztofa Wodiczka od 80. let do současnosti. Jejich základní filozofie je v podstatě totožná, to, co je odlišuje, jsou především použité technologie, které jsou také zásadním faktorem zintenzivnění emočního dopadu Wodiczkových prací. Jestli na začátku pracoval především s diapozitivy a statickým obrazovým vyzněním, v polovině 90. let minulého století začal naplno kombinovat předtočené videosekvence a zvukový záznam, aby na přelomu milénia zapojil do svých projektů dokonce živé vstupy a interaktivitu, takže diváci mohou s „oživenou architekturou“ komunikovat. Wodiczko operuje po celém světě, a tak se jeho umění aktivně dotýká nejrůznějších zemí a oblastí s jejich specifickými problémy a zkušenostmi. Zpracoval stejně tak echo hirošimské katastrofy (1999) jako situaci otroků nadnárodních koncernů na mexicko-americkém pomezí (2001), skrze Lincolnův památník na newyorském Union Square promluvil ústy traumatizovaných veteránů amerických válek (2012), zatímco v belgickém Mechelenu se budova radnice stala zpovědnicí ilegálních přistěhovalců (2012). Wodiczkovy práce neutváří pouze

art + a ntiques

K r z ys z t o f W o d i c z k o : O u t/ Ins i d e ř i / 2013 / Videoinstalace / © DOX

samo médium veřejné zpovědi postavené na zjevování nepohodlných pravd v kombinaci s působivými architektonickými kyborgy, kteří měřítkem převyšují vše „normální“, spořádané a bezúhonné, ale i samotný urbánní kontext, denní, respektive noční atmosféra, počasí a ­(ne)reakce diváků. Jen málo věcí zasáhne víc než zjevovaná autentická bolest konkrétního lidského osudu postavená do kontrastu s nevšímavostí kolemjdoucích.

Naši velikáni Nejnovější Wodiczkovou prací na výstavě jsou právě „čeští“ OUT/INSIDE(RS), kteří se týkají nedávných událostí v oblasti Šluknovského výběžku a v obecnější rovině problematického vztahu „bílé většiny“ k romské minoritě. Nezáviděníhodné zkušenosti, ale i touhy a zamyšlení Romů se v tomto případě šíří prostřednictvím několika byst národních buditelů, konkrétně Borovského, Němcové, Krásnohorské, Palackého, Jungmanna a prezidenta Masaryka. I když je symbolický záměr samozřejmě zřetelný na první pohled, nejsem si jist, že je zrovna tato kombinace úplně šťastná, především proto, že v dnešní době zvlášť obrozenci představují skutečnou autoritu jen pro málokoho, jejich odkaz není příliš živý, a pa-

triotismus či národní hrdost nejsou zrovna typickým rysem „švejkovců z povahy“, kteří své osobnosti napříč historií obecně spíš zlehčují a zesměšňují. Přestože na Čechy určitě platí spíš institucionální dominance, jistou působivost instalaci upřít nelze.

Výstavě, která je doplněna i přesvědčivou expozicí sociálního designu, v níž je možné nalézt třeba víceúčelový vozík pro bezdomovce či berlu a mluvítko pro cizince, lze vytknout jen máloco. Za významovou se tentokrát dá pokládat dokonce i obvykle nepříjemná a rušivá kakofonie synchronně puštěných ozvučených projekcí, takže jedinou skutečnou vadou na kráse je zřejmě jen několik překlepů a minimálně jedna hrubka ve shodě podmětu s přísudkem v českých titulcích provázejících jednotlivé filmové záznamy.

Předplatitelé Art+Antiques mají nárok na snížené vstupné.

K r z ys z t o f Wo d i c z ko : OUT/I N S IDE(R S) pořadatel: DOX kurátoři: Krzysztof Wodiczko a Jaroslav Anděl termín: 22. 2.–6. 5. 2013 www.dox.cz

71

Realizace soukromého vesmíru Pavla Sceranková na Staroměstské radnici text: Josef Ledvina

Na Staroměstské radnici probíhá výstava Pavly Scerankové. Je to již podruhé, co Galerie hlavního města Prahy dává prostor této na výtvarné scéně čím dál viditelnější absolventce pražské Akademie výtvarných umění. V roce 2011 v Domě U Zlatého prstenu představila komornější Zprávu z neo­ kortexu. Mezi těmito dvěma projekty by měla existovat hlubší souvztažnost nežli čistě institucionální.

Výstava U Zlatého prstenu byla tvořena enigmatickým interaktivním objektem doplněným 3D projekcí. Obojí mělo objektivizovat, činit veřejně přístupnou subjektivní, z povahy věci soukromou snovou vizi. V té se Scerankové zjevilo cosi jako rozhledna,

inzerce

„observatoř“ (tak zněl i název objektu) na vrcholku hory, kolem níž kroužil jakýsi odpad, „nějaký jakoby bordel z jejího ateliéru“. „Kosmický odpad?“ tázal se tehdy v rozhovoru Karel Oujezdský. „Ano, kosmický odpad je docela hezká interpretace,“ přitakala autorka. Také název výstavy provokoval k různým extraterestriálním asociacím.

Neokortex, terminus technicus pro kůru mozkovou, v jeho kontextu zní jako vzdálený svět, svět, z něhož nám Sceranková přináší „zprávy“. O tom, že takové propojování kosmické tematiky a tematiky privátních vizí není něčím úplně novým, přitom svědčí třeba zažité slovní spojení „soukromý vesmír“.

Zároveň tu ovšem byla zpochybněna i ona

privátní povaha snového prožitku. Ten byl jednak představen jako něco, co je subjektu dáno, o čemž tento subjekt jen „přináší zprávu“, a tedy v jistém smyslu jako něco pro něj objektivního. Navíc význam tohoto jemu daného nebyl plně pod jeho kontrolou.

Sceranková přiznala, že vlastně pořádně neví, co to viděla. Prostřednictvím výstavy se „to“ pokusila zpředmětnit. Sen se tak stal veřejně přístupným, jeho skutečný obsah se mohl stát předmětem veřejné diskuse, v níž už mohla hrát jen úlohu jedné mezi mnohými: A: „Bordel z ateliéru.“ B: „Kosmický odpad?“ A: „Ano, může být.“

72

recenze

P l an e tá rn í s o u s tava / 2013 / foto: Tomáš Souček

Utváření prožitku Vesmír se stal již zcela otevřeně motivem ve výstavě současné. I za tou přitom podle Scerankové stojí vlastní prožitek, v tomto případě ovšem nikoli snový. Mělo k němu dojít na podolské plovárně: „Do šatny přišla robustní paní, svlékla se, sedla si před jednu z plechových šatních skříněk a začala jíst sýr. Ten zážitek pro mě byl velmi silný.

Ta paní byla robustní co do tělesnosti, ale asi o to víc jsem z ní cítila nějakou vnitřní zranitelnost.“ Tady měl tedy začít komplikovaný proces utváření ústředního kusu přehlídky. Socha První žena ovšem zjevně není jen pokusem zpřístupnit divákovi vlastní zkušenost v její pokud možno čistě perceptuální podobě. Nedílnou součástí „zážitku“ byl i dojem „spojení zranitelnosti se silou“ a ten se měl stát i „hybatelem té sochy“. Na informačním listu vydaném k výstavě nalezneme kopii stránky z autorčina skicáku. Ohromná masa těla tu je v jednom případě představena, jak v neživé navršenosti své amorfní hmoty srůstá v jeden celek se stejně tak neživou šatní skříňkou.

Skříňka ve výsledné realizaci zůstala, její materiál, plech, byl dokonce přenesen na

art + a ntiques figuru samotnou, s níž tak vytváří nedílný celek. Čím se liší od zmíněného nákresu, je postoj figury. V něm vlastně ani o postoji nešlo mluvit, spíše o té „navršenosti“. V galerii proti tomu stojí ve své geometrizující plechovosti roboticky bizarní figura na nohou, se skříňkou rostoucí z jejích zad. Jako by nakonec její „síla“ přemohla vlastní tělesnost a uvedla ji v pohyb.

V kontextu výstavy se ovšem neodbytně vnucují metafory odkazující k probádávání jiných světů, k vesmírnému výzkumu – tělo jako skafandr, skříňka zas třeba jako kyslíková bomba (jako něco, co na jedné straně k našemu tělu nepatří, ale bez čeho bychom na straně druhé nepřežili). Ty jen posiluje další objekt, nazvaný 7 vteřin. Je to vlastně trojdimenzionální realizace chronofotografického záznamu vzletu raketoplánu Discovery. Jednotlivé fáze jsou tu zachyceny prostřednictvím sady sádrových odlitků modelu vesmírného korábu ukotvených v odpovídajících polohách prostřednictvím jakési drátěné klece. Hi-tech motiv tu podivně kontrastuje s rukodělným provedením, k němuž patří i takové drobnosti jako stopy po zbrušování různých nedokonalostí vzniklých při procesu odlévání. Utváření či práce tu vystupují na povrch jako nedílná součást výsledku. A to platí i o „interaktivní instalaci“ Planetární soustava. Není to mrtvý, mechanický model toho, jak to ve vesmíru funguje. Jednotlivé oběžnice jsou tu zastoupeny většími či menšími klubky vlny, k nimž možno zasednout na k tomu určené míče, chopit se pletacích drátů a začít plést svůj kosmos.

Ženská esence?

To, co tak vyvstává jako možné téma spojující výstavu minulou i současnou, je vztah mezi vizí a skutečností, problém jejího uskutečnění, ale také zas přetváření skutečnosti ve vizi. Ta v tomto vztahu ovšem přestává být něčím beze zbytku soukromým, co je významem té či oné vize, se může stát předmětem diskuse. Název Žena na Měsíci odkazuje ke stejnojmennému filmu Fritze Langa z roku 1929. Jeho námětem je vize – cesta na Měsíc, něco, co mělo k uskutečnění v době jeho vzniku stále dost daleko. Byla to však vize nikoli soukromá, ale kolektivně sdílená, a tedy v jistém ohledu

reálně existující. Komunikované prožitky Pavly Scerankové jsou nepochybně mnohem intimnější, přesto jsou to prožitky její prací komunikované, a tak alespoň potenciálně skutečné. (Dalo by se dokonce argumentovat, že představa vize beze zbytku soukromé postrádá význam, tím bychom se však dostali příliš daleko.)

Tisková zpráva z pera kurátorky Sandry Baborovské nicméně uvádí jiný autorčin motiv k volbě výstavního titulu. Má jí být otázka ženskosti. Dočteme se v ní, že „intuice (…) náleží spíše ženskému principu, který se uplatňuje tam, kde výpočty selhávají“, nebo že tu jde o „uchopení ženské esence v jejím nejhlubším smyslu“. Vize Scerankové jsou potud vizemi ženy, pokud je ona ženou.

O tom není sporu. Tradičně ženské motivy jsou navíc na výstavě vyzdvihovány. Kvůli tomu ale ještě nemusejí být motivy „esenciálně ženskými“. Pokud by jimi opravdu byly, znamenalo by to, že ženy dávající přednost výpočtům před intuicí či ženy, které nepletou, nejsou skutečnými ženami, potažmo muži pletoucí či intuitivně založení nejsou muži.

O tom, jestli jsou uskutečněné vize Pavly Scerankové esenciálně ženské, může být, právě proto, že jsou uskutečněné, vedena veřejná debata. Já každopádně tvrdím, že nejsou.

(To ovšem neznamená, že bych se zavazoval k tvrzení, že mezi mužem a ženou není žádný rozdíl.) Možná je v nich něco v jistém ohledu esenciálně lidského, ačkoliv i tady bych byl víc než opatrný. Stalo se dobrou tradicí společenskovědního diskursu takovými esencemi šetřit. Co to znamená být ženou a vlastně i člověkem, je v každém případě otevřená otázka. A existuje mnoho dobrých argumentů, proč otevřenou má zůstat.

Předplatitelé Art+Antiques mají nárok na snížené vstupné.

Pav l a S c e ranko vá: Ž e na na M ě s í c i místo: Staroměstská radnice pořadatel: Galerie hlavního města Prahy kurátorka: Sandra Baborovská termín: 20. 3.–5. 5. 2013 www.ghmp.cz

inzerce

73

LABYRINT REVUE Nové číslo kulturní revue, která pravidelně vychází přes 20 let. Hlavní téma pro rok 2013 „Umění zapomínat“.

Současná světová literatura, výtvarné umění, překlady, rozhovory, povídky, eseje, fotografie a barevné přílohy.

JAK ROZPOZNAT ODPADKOVÝ KOŠ Eseje Václava Hájka o stereotypech ve vysoké i masové vizuální kultuře spojují akt kulturní kritiky i čistě voyeurského potěšení z dívání se. První svazek edice Labyrint Fresh Eye. Obsahy všech čísel revue Labyrint a nabídku našich knih se slevou najdete na:

15.2.13 16:37

VERNISÁŽ 26. 4. 2013 | 27. 4. – 17. 5. 2013 TRAFO GALERIE | KURTA KONRÁDA 1, 190 00 PRAHA 9

DJS: LAYUP | RIME | LIL ROWA | WBWOY DRESS CODE: 70s A 80s / ZAČÁTEK VERNISÁŽE A DISKUZE S MARTHOU COOPER OD 20:00 HLAVNÍ PARTNER:

PARTNEŘI:

MARTHA COOPER LEGENDÁRNÍ AMERICKÁ FOTOGRAFKA (*1943), KTERÁ SE PROSLAVILA DOKUMENTOVÁNÍM GRAFFITI A HIP HOP SUBKULTURY V DOBĚ JEJICH VZNIKU V 70. A 80. LET V NYC.

5. 4.–3. 11. 2013

inz-Art&Antiques_91x119.indd 1

zámek Mikulov

WWW.LABYRINT.NET

Z pokladů mikulovských farností

www.rmm.cz

inzerce

74

art + a ntiques

PRODLOUŽENO D O 21t04t13

PŘEDPLAŤ SI REVOLVER A ZÍSKÁŠ

– slevu na každé číslo – RR rychle a domů – slevu na knihy z Edice RR – zdroj kulturní sebeobrany + dobrý pocit:

TVŮJ NÁKUP = BUDOUCNOST REVOLVER REVUE Předplatné 4 čísel celého ročníku za 592,- Kč (oproti 712,- Kč ve volném prodeji) Poštovné a balné zdarma!

Nabízíme též dárkový certifikát

OBJEDNÁVEJTE

na www.revolverrevue.cz e-mailem: sekretariat@revolverrevue.cz telefonicky: 222 245 801 poštou: Jindřišská 5, Praha 1, 110 00

REVOLVER REVUE

Renault 1:1

časopis kulturní sebeobrany

1/18/11 1:21:07 PM

Impulsy futurismu v českém umění

20/3 — 5/5 2013 St�roměstsk� r�dnice, 2. p�tro, St�roměstské n�m. 1, Pr�h� 1 Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin

Moravská galerie v Brně Místodržitelský palác 15/2—19/5/2013 15/2—19/5/2 Mediální partneři

P�vl� Scer�nkov� Žen� n� Měsíci

AA_predplatne_RR.indd 1

Uměleckoprůmyslové museum v Praze 17. listopadu 2, Praha 1 otevřeno: út 10–19 h, st – ne 10–18 h www.upm.cz

www.moravska-galerie.cz

www.ghmp.cz

mikro

75

Můžeme se těšit… text: Radek Wohlmuth

Organizátoři Ceny Jindřicha Chalupeckého představili pětici finalistů. Stalo se to, možná symbolicky, na první jarní den. Letos to bude dvacátý čtvrtý ročník stále ještě nejprestižnější domácí soutěže pro mladé vi­ zuální umělce. Přestože kolotoč od spuštění do vyhlášení vítěze je už léta v podstatě neměnný, pár novinek se v roce 2013 přece jenom objevilo.

Především je to v zásadě nenápadné, ale v konečném důsledku o to významnější předsunutí termínu pro přihlášení nebo nominování do soutěže a na to navázaný výběr finalistů, který se uskutečnil již v březnu, zatímco v minulosti jsme se jména finalistů zpravidla dozvídali až v červnu.

Oficiální příčinou je prý „celkové rozšíření uměleckých akcí a dalších aktivit spojených s touto cenou, jako je například uspořádání odborného kolokvia či organizování celorepublikových doprovodných a edukativních projektů“. Skutečný důvod je ovšem nasnadě.

Z neformálního, v jistém slova smyslu skoro podpůrného projektu se totiž ve shodě s trendem dnešní doby během let pomalu, ale jistě stává produkt, který usiluje o čím dál větší podíl na trhu, samozřejmě především mediálním a v závislosti na tom i všeobecně významovém. I tady je matematika celkem jednoduchá, čím větší společenský význam a ohlas v médiích, tím menší problém se sponzory. V konečném důsledku ovšem samozřejmě jde o větší pozornost pro výtvarné umění en bloc, což je jistě chvályhodné.

Situace je pochopitelná. Různých uměleckých soutěží a ocenění je čím dál víc a o své místo na mediálním slunci musejí bojovat často i bez ohledu na oborovou příslušnost. Kde je ještě navíc rezortní konkurence, tam musí být také vítěz. Snad i proto si mohou organizátoři Ceny Jindřicha Chalupeckého konečně tiše mnout ruce nad návratem do Veletržního paláce, který je po loňském nevyhlášení nového ročníku Ceny NG 333 a neschopnosti Národní galerie uspořádat laureátskou výstavu jejímu (zatím) poslednímu nositeli Jakubovi Matuškovi

f i na l i s t é c e ny j i n d ř i c h a c h a l u p e ck é h o b e z vá c l ava m ag i d a

aka Maskerovi dalším nenápadně nápadným signálem. Uspořádání tiskové konference finálového vyhlášení právě v prostoru Sbírky moderního a současného umění je snad příslibem normalizace vzájemných vztahů.

A to je také novinka.

Dobrému nástupu pomáhají i další okolnosti jako organizátory deklarovaný nejvyšší počet účastníků prvního výběrového kola, jichž má být sedmdesát devět, uznávaná osobnost v čele mezinárodní poroty, jíž je potřetí za sebou a podle regulí i naposled Christian Rattemeyer – kurátor MoMA z New Yorku –, a silný finanční partner v podobě bankovního domu. Asi to nebude náhoda, vždyť umění, a dokonce i to mladé, se v dnešní nejisté době pro čím dál víc lidí stává investiční a zároveň společensky etablující komoditou. Tomu odpovídá i obsáhlá reklamní čtyřstránka k Chalupeckého ceně v Hospodářských novinách, následovaná aukčním tipářem v příloze. Celkem vtipnou záležitostí je pak elitářský Klub přátel Ceny Jindřicha Chalupeckého pro minulé laureáty a členy porot.

Letošní finalisté, kteří se o účast v „prestižním“ klubu poperou, jsou dvojího rodu, ošlehaní harcovníci výtvarného provozu

a čerství střelci. První skupině dominuje se svou třetí účastí v soutěži vedoucí sochařského ateliéru na VŠUP Dominik Lang, následován Václavem Magidem, který už jednou mezi finalisty rovněž byl, a jedinou ženou výběru Danielou Baráčkovou. Mladou krev naopak představují Aleš Čermák a Richard Nikl. Všichni reprezentují generaci narozenou v 80. let, jen nejstarší Magid se narodil v roce 1979. Na druhém konci časové osy naopak stojí letos šestadvacetiletý Richard Nikl, který, ač rodem Pražák, jako jediný prošel školením v regionu, konkrétně v Ústí nad Labem. To ovšem vyvažuje jeho vídeňská zkušenost. Co se týče letitého poměřování AVU versus VŠUP, mají lehce navrch akademici zastoupení Langem a Čermákem proti Baráčkové, která je absolventkou Davidova ateliéru na umprumce, zatímco Václav Magid demokraticky okusil z obojího.

Rozpal zájmů a uměleckého výzkumu mladých „artistů“ je široký. Zahrnuje stejně tak téma komunikace jako analýzu vzájemných pozic umění, filozofie, estetiky a sociální sféry nebo radikální nahodilost dnešních technologických sítí. Člověk si tak nemůže být jist skoro ničím, jen tím, že tradiční umělecké disciplíny dostanou letos určitě na frak.

tipy

76

Ku u so u Do 3. května vystavuje v Domě umění v Českých Budějovicích japonský architekt Takeshi Hosaka (1975). Jeho typově pestrá tvorba – vedle soukromých domů do ní spadají i kancelářské objekty, restaurace nebo školy – kombinuje současné technologie s respektem k tradici japonského stavitelství.

Možná překvapí, že budějovická výstava je architektovou vůbec první prezentací v Evro-

art + a ntiques vovány mimo ostravskou scénu, se kterou je neodmyslitelně spjata. Nejen proto stojí současná přehlídka za pozornost.

do 11. května, je poslední výstavou Hunt Kastner na Letné. Poté se galerie stěhuje na Žižkov. Otevření nových galerijních prostor se chystá na září.

Signály z neznáma v Praze Výstava českého komiksu z let 1922–2012 doputovala z Brna do Prahy. Po monografii Heleny Diesing (2011) je současná přehlídka dalším příspěvkem k diskusi o tomto stále

Jar o m í r N o v o t n ý: Mag e n ta / 2013

Novotný v barvě

R e s ta u rac e H o t o F u d o v e F u j i kawag u c h i k o

pě. Instalace Ku u so u (Fantazie) dává divákovi možnost vstoupit do prostoru plného Hosakových architektonických skic a nahlédnout tak do světa jeho tvůrčí imaginace.

Jaromír Novotný představuje v pražské galerii Hunt Kastner Artworks své nejnovější malby. Obrazy, které vystavil loni na Staroměstské radnici, šlo nejjednodušeji popsat jako černé a bílé monochromy. Ve skutečnosti však byl výsledný temný či světlý tón vždy skládán z mnoha barev. V současných obrazech se barvy uplatňují výrazněji, aniž by to však šlo proti reduktivnímu charakteru Novotného malby. Výstava, která potrvá

Puchová v Chebu Do 5. května vystavuje Galerie výtvarného umění v Chebu obrazy Hany Puchové (1966).

Momentky z každodenního života, sídlištní prostředí, interiéry zabydleného domova, portréty a zátiší s květinami jsou ústředními motivy malířky, která se systematicky drží jednotného naivizujícího rukopisu. Charakteristická blízkost malířčiny tvorby k ilustraci do jejích obrazů vnáší jistou bezprostřednost a přibližuje je k deníkovým záznamům. Hana Puchová nepatří mezi všeobecně známé umělkyně a její obrazy nejsou často vysta-

Hana P u c h o vá : N a d o t e k

k o m i ks v d o x u

ještě okrajovém tématu. V pražském centru současného umění jsou do 20. května

77

představeny klasické papírové komiksy i předměty spojené s příběhy vyprávěnými skrze propojení textu a obrazu. Historicky koncipovaná přehlídka dějin komiksu je přínosným místem pro pochopení toho, co všechno komiks může být.

Františka Tichého, Kamila Lhotáka a dalších.

Sbírka Kooperativy je jednou z nejzajímavějších korporátních sbírek u nás. Vznikala v 90. letech z iniciativy tehdejšího ředitele společnosti Vladimíra Mráze a zahrnuje díla od baroka po poválečné umění. Její součástí je řada špičkových děl, která by dnes na aukcích stála miliony, Kooperativa je však ve své době dokázala koupit za pouhý zlomek jejich dnešních cen.

Kalendárium / duben 2013 kdy: středa 17. 4. od 18:00 co: přednáška Studie ideálních měst u firmy Baťa a jejich aplikace v praxi kdo: Ladislava Horňáková kde: Dům umění města Brna, Brno kdy: středa 17. 4. od 17:00 co: Obrázky z historie poválečného

Dočasná společenství

českého sběratelství kdo: Marcela Chmelařová (art+) kde: Dům U Jonáše, Východočeská galerie,

K a m i l L h o tá k : B e z n á z v u / 1982

Ze sbírky Kooperativy Pražská Galerie České spořitelny hostí do konce května výstavu sbírky pojišťovny Kooperativa. Z jejího bohatého fondu kurátorka Duňa Panenková vybrala českou malbu 20. století, konkrétně díla Jiřího Koláře,

Na dvou místech zároveň – v pražské galerii Tranzitdisplay (do 2. června) a brněnském Domě umění (do 19. května) – probíhá výstava Navzájem. Věnována je „dočasným společenstvím“ českých, slovenských a maďarských umělců v 70. a 80. letech. Vyzdvihuje momenty komunikace a vzájemné výměny. Vztah některých prezentovaných děl k takovým společenstvím je vsazením do dobového dokumentačního kontextu zexplicitněn, díla jiná zas svou participativní povahou tuto vazbu sama tematizují. Například ve filmu Ľubomíra Ďurčeka jsou účastníci uzavřeni v bílé kostce z plachtoviny, a stávají se tak živou metaforou takové dočasné tvůrčí komunity. Prezentovaný archivní materiál, v médiu filmu, korespondence, fotografie či samizdatu přitom není vždy bezprostředně vázán na vznik artefaktů, ale představuje i takové formy kolektivity jako jsou rozličné společenské hry, neformální setkání nebo sportovní mače.

Pardubice kdy: úterý 23. 4. od 17:00 co: přednáška Kouzelné bubny a František Kupka kdo: Tomáš Pospiszyl kde: Uměleckoprůmyslové muzeum MG, Brno kdy: úterý 23. 4. od 17:00 co: přednáška Rukopisy a staletí kdo: Jiří Urban kde: Přednáškový sál ZČG, Plzeň kdy: středa 24. 4. od 18:00 co: přednáška Tvůrčí možnosti kurátorských výstav kdo: Vlasta Čiháková-Noshiro kde: Akademie výtvarných umění, Praha kdy: čtvrtek 25. 4. od 17:00 co: autorská prohlídka výstavy Žena na měsíci kdo: Pavla Sceránková kde: Staroměstská radnice GHMP, Praha kdy: čtvrtek 25. 4. od 17:00 co: přednáška Odezva mimoevropských kultur ve filmu kdo: Jan Kastner kde: Přednáškový sál ZČG, Plzeň kdy: úterý 30. 4. od 19:00 co: přednáška Jan van Eyck kdo: Ladislav Daniel kde: Mozarteum MUO, Olomouc

Z e s e t k á n í č e sk ý c h, s l o v e nsk ý c h a m a ď arsk ý c h u m ě l c ů v B a l at o nb o g l á r / 1972

78

tipy

J o h ann H e i nr i c h F ü ss l i : N o čn í m ů ra / 1781

Anděl pitvornosti a Dynamo v Paříži Paříž – V Musée d’Orsay probíhá výstava Anděl pitvornosti: Černý romantismus od Goyi po Maxe Ernsta. Představeno na ní je na 200 prací – maleb, kreseb, grafik i plastik – z období od konce 18. po začátek 20. století. Právě v době zdánlivého triumfu osvíceného rozumu se začínají objevovat díla literární i výtvarná tematizující iracionální stránky života. Strach se v nich pojí s fascinací krutou groteskou. Goya zachycuje bizarní krutost války i inkvizice. Füssli nebo Delacroix zas představují v nahlédnutelné formě duchy, strašidla a ďábly z literární tvorby Danta, Miltona či Goetheho. Tradice pokračuje v tvorbě Ropse či Ensora a nakonec se jí ujala surrealistická avantgarda.

Anděl pitvornosti končí 9. června. Dávku iracionality možno kompenzovat návštěvou výstavy Dynamo: Století světla a pohybu v umění 1913–2013 (do 22. července). Široce pojatá akce je věnována v konstruktivistické tradici založené kinetické a op-artové tvorbě. Nechybí tu práce zakladatelských figur Laszlo Moholy-Nagye nebo Hanse Richtera, představitelů poválečných skupin Zero či GRAV ani osobnosti současné scény Anish Kapoor nebo Carsten Höller.

Tuymans kurátorem Drážďany – Až do půlky července je možné v drážďanské sbírce moderních mistrů Albertinu navštívit výstavu Constable, Delacroix,

art + a ntiques

L u c T u y m ans : D e r A rc h i t e k t / 1997–98

Friedrich a Goya – Šok smyslům, kterou spolu s ředitelem muzea Ulrichem Bischoffem připravil malíř Luc Tuymans. Autoři výstavy zkoumají vliv čtyř jmenovaných umělců na umění následujících epoch. Mezi vystavenými pracemi nechybí obraz od Paula Cézanna, Marka Rothka či Gerharda Richtera. Tuymans sám je zastoupen svým asi nejslavnějším obrazem Architekt, portrétem Alberta Speera, který má Albertinum ve svých sbírkách jako dlouhodobou zápůjčku.

V sousední Kunsthalle im Lipsiusbau probíhá do 20. května výstava představující sbírku současného umění budovanou od roku 1992 ministerstvem vědy a umění a fondem kultury spolkové země Sasko. Její součástí jsou raná díla od řady dnes slavných umělců, kteří jsou odchovanci výtvarných škol v Lipsku a v Drážďanech. Mezi 65 zastoupenými autory jsou například Eberhard Havekost, Carsten Nicolai nebo Neo Rauch.

se svět showbusinessu. Výstavu připravili kurátoři muzea na základě zpěvákova archivu.

Vystaveno je více jak 300 položek od ručně psaných textů písní, originálního oblečení, hudebních nástrojů, fotografií, návrhů scén až po videa a filmy dokumentující pestrý život tohoto umělce. Muzeum, které se pyšní podtitulem The world’s greatest museum of art and design vystavuje výsledky spolupráce Bowieho s umělci a designery do 11. srpna. Do 27. května uvádí Tate Modern výstavu amerického pop-artisty Roye Lichtensteina (­1923–1997).

Retrospektiva je dalším příspěvkem k umělcovým nedožitým 90. narozeninám. Malíř a sochař, který se v 60. letech vzdálil od abstraktního expresionismu a začal pracovat s jazykem reklamy, komiksu a massmedií, je představen rozsáhlým souborem 125 prací.

Výstava byla připravena ve spolupráci s Art Institute v Chicagu.

Bowie a Lichtenstein v Londýně Londýn – Victoria and Albert Museum láká na výstavu věnovanou ikoně pop kultury Davidu Bowiemu (vlastním jménem David Robert Jones). Zpěvák z anglického Brixtonu, který letos v lednu oslavil 66. narozeniny, patří mezi průkopníky nových možností v hudbě. Důraz kladený na sebestylizaci z něj již v 70. let vytvořil módního guru a kulturní ikonu. Od elastických trikotů přes luxusní obleky – ostatně firma Gucci se stala také sponzorem současné výstavy – Bowie spoluformoval proměňující

A l a d d i n S an e / 1973

inzerce

79

Generální partner sítě Českých center:

www.czechcentres.cz www.nocliteratury.cz

Hlavní partner:

Hlavní mediální partner:

Mediální partneři:

Partneři:

Česká centra Vás zvou na další setkání s literaturou.

NOC LITERATURY 15. května 2013 18.00 – 23.00 Letná European Literature Nights 2012–2014

NOC LITERATURY. Setkání s příběhy a městem tak, jak ho neznáme. Sedmý ročník literárního happeningu Českých center představí výběr ze současné evropské literární scény a poodhalí kouzlo velkých i malých literatur v přednesu hereckých osobností na atraktivních či běžně nedostupných místech Prahy 7.

Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie.

Inzerat AA.indd 1

12.02.13 1:30

Collegium 1704 Hvězdy barokní opery | Baroque Opera Stars 2012 — 2013

Revoluce v opeře Opera Revolution Rudolfinum 7. 5. 2013 Véronique Gens | soprán

•

Collegium 1704 Václav Luks | dirigent Program — W. A. Mozart, Ch. W. Gluck, J. Mysliveček Partneři | Partners

Collegium_HBO_A_A_190_119_07_05_13_v1.indd 1

Oficiální hotel Official Hotel

Oficiální vůz Official Car

Mediální partneři | Media Partners

3/27/13 8:38 PM

80

na východ…

art + a ntiques

Na východ od ráje Díl 13: Sklo text: Dušan Buran Autor je vedoucí kurátor Sbírky starého umění SNG.

Pripúšťam; so sklom som mal problémy odjakživa. A teraz nemyslím tie rozbité poháre a vázy, prisadnuté okuliare alebo kamienky v čelnom skle auta. Od čias prebudenia profesionálneho záujmu o umenie mi liezlo na nervy neustále priživovanie mýtu československého skla, ktoré bolo v rozpore s rovnako ostentatívnym prízvukovaním skutočnosti, že naozaj ide o umenie (rozumej – nie dekor či remeslo!). Tie časy sú preč, môj profesionálny záujem sa orientoval iným smerom, kŕč zo skla pominul asi v rovnakom čase, ako pominulo Československo.

Na rozdiel od Čiech a Moravy, svojho času rovnako bohatá tradícia sklárskej výroby na Slovensku takmer zanikla. Okrem stále aktívnej firmy Rona v Lednických Rovniach a niekoľkých prevádzok technického skla a menších dielní, na trhu neostal žiaden z väčších výrobcov (Uhrovec, Poltár a i.). Firemné múzeum v Rovniach síce ešte formálne existuje, pre verejnosť je však dlhodobo uzavreté. Ucelenej zbierky, porovnateľnej z pražským Uměleckoprůmyslovým muzeom či Východočeským muzeom v Pardubiciach na Slovensku jednoducho niet. Čosi spravuje Slovenské technické múzeum v Košiciach, pár relatívne kompletných autorských kolekcií má Slovenská národná galéria. Roztrúsené v depozitároch regionálnych múzeí, zapadajú niektoré solitéry prachom.

Pamäť slovenského skla, podobne ako niektoré iné oblasti našej kultúry, akoby postihla Alzheimerova choroba. V dizajne stále rezonujú mená ako Ľubomír Blecha alebo Karol Hološko, na mnohé iné sa zabudlo. Pri každej návšteve starej budovy Slovenského národného divadla žasnem nad realizáciami svetelných objektov Václava Ciglera, ktorý v sedemdesiatych rokoch na

A š o t Haas : + – p o s i t i v e n e gat i v e / 2009 / fotoarchív A. H.

bratislavskej VŠVU viedol ateliér skla v architektúre. Mimochodom, Ciglerovo súčasné dielo práve pripomína výstava v bratislavskej Galérii 19.

Je preto logické, že v súčasnom slovenskom skle pracuje hneď niekoľko dizajnérov a umelcov, ktorí sa stihli etablovať azda viac v zahraničí ako doma. Ján Zoričák, Zora Palová & Štěpán Pala, Patrik Illo alebo Palo Macho sa na medzinárodnej scéne pohybujú už roky a nebyť príležitostných alebo mediálne kombinovaných výstav (najmä v rámci Dizajnvíkendu), sotva kto by ich na Slovensku poznal. Osobitne treba pripomenúť moskovského rodáka Ašota Haasa (aktuálne vystavujúceho v Zoya Gallery), ktorý sa svojimi objek-

tmi nielenže postaral o vstup sklárskej technológie do počítačového sveta, ale zároveň akoby nadviazal na experimenty slávneho slovenského umelca – kinetistu Milana Dobeša.

Bratislava bude na jeseň tohto roku hostiť prestížne výročné stretnutie jedného z najaktívnejších komitétov ICOM (International Council of Museums). GLASS sústreďuje kurátorov a konzervátorov pracujúcich v oblasti historického aj súčasného skla: umenia, dizajnu i – dekoru. Uvidíme, či bude aj účinnou terapiou na spomínaného Alzheimera. Bratislavský warm-up v podobe aktuálnych výstav Václava Ciglera a Ašota Haasa naznačuje, že zase tak márny boj to byť nemusí.

Prague Photo Festival

81

Foto: Lenka Bláhová

6. ročník Prague Photo 22. – 28. 4. 2013 Kafkův dům náměstí Franze Kafky 3 Praha 1 www.praguefoto.cz

GENERÁLNÍ PARTNER

82

art + a ntiques

artmix Praha

Centrum současného umění DOX Signály z neznáma: Český komiks 1922–2012 (do 20. 5.); Jonas Mekas (do 22. 4.); Krzysztof Wodiczko: Out/Inside(rs) (do 6. 5.)

Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie AVU Susanne Kass, Michaela Dáňová, Marek Hlaváč: Vstupní kód (do 18. 4.)

U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie České spořitelny Sbírka Kooperativy (do 31. 5.)

Rytířská 29, Praha 1 / www.koop.cz Galerie Futura CAS – Co je to?; Boris Dornbusch: Solo výstava (vše od 17. 4. do 19. 5.)

Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraprojekt.cz

83 Křižíkova 34, Praha 8 – Karlín www.karlinstudios.cz Museum Kampa Olbram Zoubek: Neznámý (do 21. 4.)

U Sovových mlýmů 2, Praha 1 www.museumkampa.cz

Klatovy

Muzeum Montanelli Venice, Venice! (od 18. 4. do 30. 6.)

Nerudova 250/13, Praha 1 www.muzeummontanelli.com

GKK – Zámek Klenová, Sýpka Vladimír Véla, Michaela Maupicová, Pavel Šimíček (do 9. 6.); Cesta 2013 – přehlídka prací žáků ZUŠ Plzeňského kraje (od 7. 4. do 26. 5.)

Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz

Obecní dům Alfons Mucha – výstava plakátů ze sbírky Ivana Lendla (do 30. 7.)

Nám. Republiky 5, Praha 1 / www.obecnidum.cz UPM – hlavní budova Angličáci / Matchbox (do 21. 4.)

17. listopadu 2, Praha 1 / www.upm.cz

Galerie Rudolfinum Nightfall: Nové tendence ve figurativní malbě (do 24. 5.)

Alšovo náb. 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz

UPM – Galerie Josefa Sudka František Drtikol: Bromografie (do 21. 4.) Úvoz 24, Praha 1 / www.upm.cz

GHMP – Dům U Kamenného zvonu Radoslav Kratina (do 19. 5.)

Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz

UPM – Novoměstská radnice Artceramics: Výstava členů Sdružení výtvarných umělců – keramiků a jejich přátel (do 5. 5.) Úvoz 24, Praha 1 / www.upm.cz

GHMP – Dům U Zlatého prstenu Kateřina Adamová (do 21. 4.)

Staroměstské nám. 1, Praha 1 / www.ghmp.cz

Brno

GHMP – Staroměstská radnice Pavla Sceranková: Žena na Měsíci (do 5. 5.)

Staroměstské nám. 1, Praha 1 / www.ghmp.cz Galerie KusKovu Magda Bártová, Pavlína Čambalová, Klára Čechlovská, Pavel Hűbsch, Ondřej Konečný, Jan Kroupa, Lukáš Kučera, Iveta Kučerová, Marta Švajdová, Ondřej Vinš, Martin Vodák: Výstava šperků, objektů a obrazů (do 19. 4.)

Biskupský dvůr 6, Praha 1 / www.kuskovu.cz Galerie Millennium Alén Diviš: Kresby (od 9. 4. do 2. 6.)

Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie MIRO Anselm Reyle, Michael Conrads, Victor Vasarely: Universální struktury (do 30. 4.)

Strahovské nádvoří 132/1 / www.galeriemiro.cz Galerie Pavilon Situace 35 – Juliana Höschlová (23. 4. od 18:00) Mostecká 3, Praha 1, 118 00 / www.galeriepavilon.cz Galerie U Zlatého kohouta Vladimír Svozil, Andrej Rády: Obrazy (do 27. 4.); Josef Lebeda: Četba – Esej G. B. Shaw (vernisáž 9. 4. od 18:00) Michalská 3, Praha 1 / www.guzk.cz Galerie Trafačka – Trafo Gallery Viola Glowacka: Green strawberries (do 17. 4.); Martha Cooper (od 26. 4. do 17. 5.)

Trafo Gallery, Kurta Konráda 1, Praha 9 – Libeň www.trafacka.cz Gate Galerie a informační centrum Vojtěch Horálek: M33 (do 28. 4.)

Husova 21, Praha 1 / www.galeriegate.cz Karlín Studios Andreas Sell (do 13. 4.); Nada Prlja: Nenávist a jiné instituce (do 28. 4.)

Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb www.gavu.cz

MG – Místodržitelský palác Rytmy + Pohyb + Světlo (do 19. 5.); Disegno. Kresby z pozůstalosti malíře Judy Tadeáše Suppera (do 28. 4.)

Moravské nám. 1a, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Pražákův palác Rudolf Koppitz (do 7. 7.); S.d.Ch.: Orbis Varlén a nic (do 29. 9.)

Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Uměleckoprůmyslové muzeum Zdeněk Plesník a Miroslav Navrátil (od 11. 4. do 27. 10.); He Jinwei a Tomáš Císařovský: Odstup, a jsi blíž (do 19. 4 do 28. 7.); Jan Calábek (od 26. 4. do 28. 7.); Karel Novák a John Sturges: Přirozeně (od 26. 4. do 28. 7.); Kabinet Josefa Hoffmanna (do 30. 4.); Prostřeno barokem (do 30. 6.)

Husova 14, Brno / www.moravska-galerie.cz

Wannieck Gallery Tomáš Císařovský a Erika Bornová (do 19. 5.); Míla Preslová (do 21. 4.)

Ve Vaňkovce 2, Brno / www.wannieckgallery.cz

České Budějovice

Dům umění České Budějovice Takeshi Hosaka: Ku u so u (do 3. 5.)

Nám. Přemysla Otakara II. 38 / www.ducb.cz Alšova Jihočeská galerie – Wortnerův dům Pavel Nešleha: Fotografie (do 12. 5.)

Wortnerův dům, U Černé věže 22, České Budějovice / www.ajg.cz Alšova Jihočeská galerie – Hluboká nad Vltavou Kdybych byl architektem: žáci a studenti jihočeských škol (do 14. 4.); Osvobozování sentimentu: Podoby středoevropského romantismu a biedermeieru (od 20. 4. do 23. 6.)

Zámecká jízdárna AJG, Hluboká nad Vltavou čp. 144 / www.ajg.cz

Cheb

Galerie výtvarného umění v Chebu Hana Puchová: Na dotek (do 5. 5.)

GKK – Galerie u Bílého jednorožce Miroslav Pacner: Retrospektiva 1964–2012 (do 16. 6.) náměstí Míru 149/I, Klatovy / www.gkk.cz

Kroměříž

Galerie Orlovna Vladimír Kokolia a studenti AVU: VIĎ! (od 15. 4. do 12. 5.)

Husovo náměstí 534, Kroměříž www.galerie-orlovna.cz

Liberec

Oblastní galerie v Liberci Pod Ještědem: Současná výtvarná scéna Liberecka; Všechno nejlepší, galerie! (vše od 18. 4. do 9. 6.)

U Tiskárny 81/1, Liberec IV. / www.ogl.cz

Litoměřice

Severočeská galerie výtvarného umění Ilja Bílek a Luba Bakičová: Sklo-nování (od 19. 4. do 2. 6.)

Michalská 7, Litoměřice www.galerie-ltm.cz

Mikulov

Regionální muzeum v Mikulově Piaristické školy v Mikulově a jejich vědecké přístroje; Z pokladů mikulovských farností (do 3. 11.); Fotografie Island (od 26. 4. do 11. 8.)

Zámek 1/4, 692 01, Mikulov / www.rmm.cz

Náchod

Galerie výtvarného umění Ruské malířství 19. století (do 3. 11.); Antonín Kanta: Zastavení; Václav Magid: Romaněnko nakreslil koně (do 21. 4.); Kamil Mikel: Geometrie světla a stínů (od 27. 4. do 16. 6.)

Smiřických 272, Náchod, 547 01 / www.gvun.cz

Opava

Dům umění Zdeněk Burian: Dobrodružné světy; Ivo Chovanec: Keramika (do 30. 4.)

Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz Oratoř Barokní umění ze sbírek GVU Ostrava (do 30. 4.)

Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz

Olomouc

MUO: Arcidiecézní muzeum Olomouc Barbora Hainzová: Gravity (do 2. 6.); Anna Grzelewska, polská fotografka: Julia Wannabe (do 16. 6.)

Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz

Plzeň

ZČG – Masné krámy Palmy na Vltavě: Primitivismus, mimoevropské kultury a české výtvarné umění 1850–1950 (do 28. 4.)

Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz ZČG – 13 Svět chce být klamán: Fikce a mystifikace v umění 19. století (do 5. 5.)

Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz inzerce

84

komiks

art + a ntiques

89

art + a ntiques

86

Kars

Baar

Adolf Loos Apartment and Gallery pořádá

EVENING SALE PRAGUE 37 oboustranných koláží Toyen

exkluzivní večerní aukci vybraných děl výtvarného umění a designu

Kotík

24. dubna 2013 OD 18:00 HODIN Kaiserštejnský palác Malostranské náměstí 23/37 Praha 1 – Malá Strana

PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA EXPONÁTŮ: 21. 4. 10:00 – 18:00 HODIN 22. 4. 11:00 – 18:00 HODIN 23. 4. 11:00 – 18:00 HODIN 24. 4. 11:00 – 17:30 HODIN

aukční katalog na:

www.aloos.cz

Kokoschka

Stephan

Schikaneder