Vladimír Papoušek: Věž a království (Olga Barényiová – studie o díle)

Vladimír Papoušek Akropolis 2014

věž a království.indd 1

22.11.14 13:15

věž a království.indd 2

22.11.14 13:15

Vladimír Papoušek

Vě ž a k r á l o v s t v í Olga Barényiová — studie o díle

věž a království.indd 3

22.11.14 13:15

KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Papoušek, Vladimír Věž a království: Olga Barényiová — studie o díle / Vladimír Papoušek. — Vyd. 1. — Praha: Akropolis, 2014. — 168 s.

Anglické resumé ISBN 978-80-7470-076-7 (váz.)

821.162.3 * 821.112.2 * 82.07 * 82-027.22 * 82:316.3 — Barényi, Olga, 1910— — česká literatura — 20. stol.

— německy psaná literatura — 20. stol.

— interpretace a přijetí literárního díla — literární život — 20. stol.

— literatura a společnost — 20. stol.

— monografie 821.162.3.09 — Česká literatura (o ní) [11]

Lektorovali prof. PhDr. Petr A. Bílek, CSc., a doc. PhDr. Jiří Brabec, CSc. Vychází za laskavé finanční podpory Ministerstva kultury ČR. Rukopis knihy vznikl v rámci činnosti Centra pro výzkum novější české literatury Filozofické fakulty Jihočeské univerzity založeného s finanční podporou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR. © Vladimír Papoušek, 2014 © Cover illustration Aneta Papoušková, 2014 © Graphic & Cover Design Ondřej Fučík, 2014 © Photography — All rights reserved! © Filip Tomáš — Akropolis, 2014 ISBN 978-80-7470-076-7

věž a království.indd 4

22.11.14 13:15

Na přebalu a frontispisu použita kresba Anety Papouškové

věž a království.indd 5

22.11.14 13:15

věž a království.indd 6

22.11.14 13:15

Úvod Vždy mne fascinoval problém existence spisovatele a jeho díla v dějinném čase, jejich mizení, opětovné zjevování i trvání, s nimiž se setkává čtenář i literární vědec. Právě nestabilní literární jevy nám pomáhají, domnívám se, pochopit procesy odehrávající se v dějinách literatury. Dílo Olgy Barényiové k takovým jevům patří a klade nejen otázku, jak se ustavuje a proměňuje dobové hodnocení díla, ale také jak se proměňuje poetika samotného spisovatele, který jistě není abstraktním médiem, ale ve své době a v okamžicích, kdy tvořil, byl bytostí žijící v dějinném čase. Přes tuto zjevnou autobiografičnost pro nás zůstává život autorky utajený a ani ze signálů rozesetých po jejích textech nelze složit jednoznačný portrét její osobnosti či jejího osudu.

Podle Lexikonu české literatury se Olga Barényiová narodila v Kroměříži 6. 7. 1910. Jiný zdroj1 uvádí jako místo narození Kresir v Maďarsku s datem 4. 7. 1910. Toto místo neexistuje. Možná zaniklo, možná figuruje pod jiným názvem, protože v oblasti jihovýchodního Maďarska, kde se odehrává autorčin první román, se během dvacátého století hranice mezi státy posouvala velmi často. Osobně se však domnívám, že toto místo narození je pravděpodobnější než moravská Kroměříž.

Otec Olgy Barényiové byl zřejmě Maďar a matka Němka. Přítelkyně Barényiové, Sávitrí Déví, ve svých vzpomínkách uvádí: „Její otec je z Maďarska a matka Němka, nebo obráceně, nevím.“2 Sám bych se přikláněl k první variantě. Ovšem přídomek „von“, který autorka použila v titulu své poslední knihy, zřejmě vymyšlený nebyl.

Dětství Barényiová prožila patrně po různých internátech a u příbuzných. Je zřejmé, že měla přímou zkušenost s životem v Bratislavě. Ve dvacátých letech se snad ocitá jako studentka v Praze, v jejím díle je často zmiňována pražská konzervatoř. Její důvěrný přítel režisér Salzer byl s touto institucí úzce spjat, stejně jako Jarmila Horáková, autorčina výrazná inspirace. Znalost bohémského prostředí studentů kolem divadla a umění vůbec je v jejích textech více než zjevná.

Manžel, Antonin (Anton, Toni) Gerstenberger, byl Němec, pravděpodobně ze Sudet.3 Podle některých názorů byl příslušníkem SS. Jeho

1 2 3

Jakubův, F. „Medailon autorky“, in: Týž: Hovory se čtenáři: o krásné české próze 1943, Orbis: Praha, 1944, s. 129.

The Savitri Devi Archive, www.savitridevi.org.

Opět odkazuji na vzpomínky Sávitrí Déví, tamtéž.

6

věž a království.indd 7

7

22.11.14 13:15

vyhrocený antisemitismus v kratičkém doslovu, který napsal k prvnímu románu Olgy Barényiové, je více než výmluvný.

Od vydání svého prvního díla Janka v roce 1941 až do roku 1945 byla Barényiová přijímána jako součást českého kulturního prostředí. Píše česky a nikoliv špatně. Její způsob práce s jazykem je originální a snadno rozeznatelný od většiny dobových českých autorů, což je možná dáno i její příslušností k jinému než jen českému jazykovému prostředí. Je autorkou několika her uváděných na pražských scénách, včetně Národního divadla, které se těšily poměrně bohaté kritické reflexi, jež vcelku vyváženě hodnotila jejich klady i negativa.

Jak sama Barényiová uvádí, v květnu 1945 byla „vyhozena ze svého luxusního pražského bytu přímo mezi barikády“ a posléze internována v naprosto nevyhovujících podmínkách na Strahově. Internovaní prý byli biti a ponižováni, což není svědectví samotné autorky, ale českých pamětníků. Poté byla vyhoštěna do Rakouska. Její čeští „přátelé“ měli sami potíže a od své bývalé známé se odvraceli. To se týkalo například právě režiséra Salzera. Barényiovou však museli znát dobře téměř všichni tehdejší významní herci. V jejích hrách se objevuje Svatopluk Beneš, Vlasta Fabiánová, Karel Höger a mnoho dalších. Znala se dobře s Olgou Srbovou, psal o ní František Götz nebo A. M. Píša. Když se však po jejích stopách v šedesátých letech vydali někteří literární vědci, nikdo z těchto svědků nic nevěděl, nebo nechtěl mluvit.

První poválečná léta strávila Barényiová ve Vídni, kde se pokouší znovu se etablovat jako spisovatelka — nejprve svými staršími pracemi, jako byla Hra pro Danielu nebo Sedmé dveře. Poté přesídlí do Mnichova, kde od roku 1958 vznikají její další velké texty — esejisticko­‑pamfletické romány v dobově módním duchu politického thrilleru kombinovaného s nonfikcí.

Nonfikcí někdy jasně spekulativního charakteru, ale v některých momentech nepopiratelně opřeného o vlastní prožitky autorky.

Už v prvním poválečném románu Pražský tanec smrti autorka deklaruje své probuzení z mámení liberálních a demokratických myšlenek a jejími tématy se stává české „divošství“ v revolučním období roku 1945, nárůst komunistické moci ve východní Evropě a téma špionáže. Až do sedmdesátých let bude slyšet jako glosátorka středoevropských politických událostí, přičemž se stále více sbližuje s názory do jisté míry extrémními.

Nepříjemné tóny vznikající tam, kde jaksi explicite upozorňuje autorka na „židovství“ politických oponentů, mlčení o širších souvislostech nacistické odpovědnosti za válečné zločiny, to vše ukazuje minimálně na jistý druh slepoty, ať už záměrný, nebo mimoděčný. Stejně jako její kontakty s lidmi, kteří mají blízko k jistým formám kryptonacismu.

Její poslední kniha vychází u F. von Bebenburga pečujícího o dědictví generála Ludendorffa. Ze vzpomínek její známé Sávitrí Déví Mukherdží (vlastním jménem Maximiani Portasová), Evropanky konvertující k hinduismu a horující pro návrat k pohanství, jež obdivovala Adolfa Hitlera Úvod

věž a království.indd 8

22.11.14 13:15

a nacismus, se dozvídáme, že byla s Olgou Barényiovou v korespondenčním styku. Zmiňuje rovněž autorčinu těžkou nemoc, která ji musela postihnout někdy na počátku sedmdesátých let. Poslední evidovatelný text spisovatelky je z roku 1975. O jejích dalších osudech není nic známo.

Zdá se, že se k stáří její život odehrával v samotě a jisté izolaci, neboť se jí nikdy nepodařilo stát se významnou německou spisovatelkou, třebaže její německé texty získaly, zejména díky kontroverzním tématům, částečnou pozornost.

Tato kniha je pokusem o analýzu a interpretaci konvolutu všech, respektive většiny děl, která Barényiová napsala česky a později také německy. V interpretaci jsou sledována jak specifika autorské poetiky, tak prvky, v nichž se konkrétní gesto psaní, respektive řeči spisovatele, dotýká vztahů, které cirkulují v dobovém diskursu či představují tlak, jenž mnohdy mimoděk ohýbá a modeluje zdánlivě svobodné a autonomní řečové akty spisovatele. O životě Olgy Barényiové existuje doposud jen minimum informací, ale mnohé z její imaginace i představ o světě, stejně jako o jejím střetu s dobou, v níž tvořila a žila, se dá vyčíst z jejího díla.

První kapitola knihy je věnována teoretické úvaze a s dílem Barényiové souvisí pouze volně, stejně jako druhá kapitola, kterou tvoří analytická deskripce dobového literárního a dějinného kontextu. Ostatní kapitoly pak mapují a analyzují jednotlivá díla autorky v časové konsekvenci jejich vzniku.

Autor by rád poděkoval profesoru Robertu Pynsentovi za iniciaci zájmu o dílo autorky, docentu Jiřímu Brabcovi za materiály a odbornou pomoc, Pavle Lenzové a Barboře Poslušné za obětavou pomoc při kompletaci dokumentů dobové reflexe, majiteli antikvariátu v Pacově za promptně dodaný chybějící titul a manželce za trpělivost.

8

věž a království.indd 9

9

22.11.14 13:15

věž a království.indd 10

22.11.14 13:15

Zřícená věž Ibsenovské metafory o věži a přislíbeném království, které prolínají prakticky celým dílem Olgy Barényiové, vykazují zjevnou významovou souvislost, jak už bylo uvedeno výše, s postavami i vypravěči jejích děl, ale také s osudem spisovatelky samotné, a je vcelku lhostejné, zda to je záležitost hodná psychoanalytického zkoumání, nebo souvislost čistě náhodná. Věž snů a ideálů o umění, osudu spisovatele a velkém díle se zhroutila v okamžiku, kdy do života spisovatelky vpadly dějinné události, které se jí do té doby dařilo účinně odrážet ve jménu sebereflexe v nikoliv otevřeném, ale opět uměle izolovaném intimním prostoru. Životní projekt spisovatelky založený na potlačení traumat dětství a konstrukci nové životní stavby, v níž velké umělecké gesto mělo vzdorovat všednosti, kde esenciální krása umění měla negovat vzpomínky na chudobu, vulgaritu a všed­ní beznaděj každodenního opakování téhož, na vězení definované jednou klášterem, jindy Rybím náměstím, se zřítil s vpádem dějin, konkrétní historické reality, která zcela smazala naději na stabilitu věže i dosažitelnost království.

Je zjevné, že autorka dokázala nejlépe psát hlavně sama o sobě. Její dílo je tak zdrojem sice nezaručených, ale velmi pravděpodobných zpráv o jejím vlastním životě. Tyto existenciální elementy jsou ale, až na pár výjimek, vsazovány opět do uměle izolovaného prostředí, do něhož zvenčí prosakuje jen minimum rušivých prvků. Jako by se před námi, v jakémsi laboratorním prostředí, prováděla vivisekce jednoho lidského stvoření, odkrýval se svět jeho snů, traumat a úzkostí, ale i jeho silných stránek dovolujících mu přežít. Spisovatelka exotického vzhledu a exotických témat vstoupila do české literatury v určitém historickém okamžiku jako sice cizorodý, ale velmi dynamický prvek a položila svým psaním, svým literárním projevem řadu otázek samotnému pojmu česká literatura.

Její tvorba vede k zamyšlení nad problémem osudu modernistického spisovatele. Co se s ním děje ve dvacátém století a proč původní ideály, konstrukce a vize jsou vystřídány téměř zákonitou úzkostí a skepsí.

Další podstatnou otázkou rovněž je, zda je autor nějak povinován jazyku a kulturnímu kontextu, v němž píše, anebo je to otázka svobodné volby — tedy psát v jakémkoliv jazyce o čemkoliv.

Poetiku Olgy Barényiové evidentně formovalo několik velmi kontrastních elementů. Vedle modernistických iniciací patrných v radikální expresivitě, individualizaci literární výpovědi se zdá, že autorka inklinuje také k romantickému iluzionismu. Nadto lze v jejím díle najít i silné prvky existencialistické gestace, která nepochybně nepochází z přímé inspirace 136

věž a království.indd 137

137

22.11.14 13:15

myšlenkovou vlnou evropského existencialismu, ale jaksi spontánně ji spoluvytváří, přičemž její psaní dokazuje, že existencialismus jako myšlenková konstrukce vznikl z dobové atmosféry a pocitů, které cirkulovaly ve veřejném prostoru a postupně se transformovaly v řečové, metaforické explikace.

S modernou Barényiovou spojuje i přijetí představy o destrukci starého řádu světa. Křesťanství, na němž byl vystavěn po staletí fungující model kulturního prostoru, se stalo zdrojem nedůvěry. Tuto nedůvěru dávala Barényiová najevo už od prvního románu Janka, kde je struktura církve a křesťanské víry podrobována permanentnímu zpochybnění a s ostrým sarkastickým tónem je ukazována prázdnota ustavených křesťanských hodnot. Tato negace křesťanství prolíná ve větší či menší míře celým jejím dílem a projevuje se i v další konsekvenci — odmítání esenciálního po­jmu „dobra“. Dobro u Barényiové neexistuje, prakticky všude v její tvorbě ústí situace či konflikty v odhalení neexistence dobra.

Pokud se autorka pokusí o pozitivní přístup, například záchranu hrdinky ze společenského marasmu rodiny ve hře Zámek Miyajima,1 řeší situaci útěkem, odchodem, respektive zmizením (Román) — tedy vlastně negací. V Překrásné zemi je spor nebes a Země vyřešen v poněkud mlhavém přitakání všemu pozemskému, každodennímu údělu jedince. Pokud byl vysloven názor, že dílo Olgy Barényiové má blízko k ženské četbě, pak jen připomenu, že s výjimkou novelky Lhářka, což je podle mého názoru skrytý koncept filmového scénáře, končí všechna díla autorky tragicky, deziluzivně anebo oním podivným zmizením či odchodem, který nijak nenaznačuje happy end.

S modernou, respektive s jistou její částí, spojuje Barényiovou rovněž její krajní individualismus. Jediným referentem o povaze události, osob či okolního prostoru je vždy subjektivizované hledisko vypravěče, který je buď součástí děje, nebo je skryt za jednající postavou prostřednictvím polopřímé řeči, anebo se vypravěč odhaluje jako autor — vstupuje do příběhu a zároveň dává najevo svou existenci v reálném světě.

Specifickou strategií je i důsledná introspekce v česky psaných dílech autorky. Prostor vyprávění je vždy poměrně úzce vymezen. Možná tu hraje roli i autorčina zkušenost s divadelní scénou a také obdiv k severskému minimalismu tolikrát citovaného Ibsena. V zásadě se ve vyprávění reprezentují zejména vnitřní pocity hrdinů, jejich aktuální prožívání a horizont jsou obvykle omezovány selektivním intimním prostředím obklopujícím hrdinu. Ani tam, kde se nabízí postupovat v duchu citovaného Danta nebo jeho následníků Miltona či Blakea, tedy otevřít prostor pekla a ráje v širokém panoramatu, v monumentální fresce, postupuje autorka jakoby 1

Ovšem i v této hře je mnohem uvěřitelnější postava hrdinčiny sestry — ironické a cynické glosátorky úpadku rodinného společenství, která v žádné dobro nevěří ani o něj neusiluje.

Zřícená věž

věž a království.indd 138

22.11.14 13:15

stísněně a omezuje referenci opět na hrdinku a její bezprostřední okolí.

Mám zde na mysli Překrásnou zemi s reflexemi prožitků zemřelé hrdinky.

Další souvislost autorky s modernismem lze vidět v její fundamentální vypravěčské pozici, kterou charakterizuje ironie; ironický a sarkastický postoj vyjadřuje nedůvěru a obezřetnost vůči klamavé skutečnosti, což je rys společný modernistům. Tato nedůvěra nebyla dána jen důsledky diskursivních her, jak je v jedné poloze vidíme u Laclose a v jiné například u Stendhala v jeho Červeném a černém. U Laclose se hrdina stává obětí kurtoazních intrik a falší v řeči, u Stendhala hrdinovi nepomůže ani upřímná snaha pochopit diskursivní pravidla dané společenské skupiny. Modernisté ovšem svou ostražitost nespojují ani tak s řečí jako spíše s přesvědčením, že je nyní na individuálním vědomí, aby objevovalo to, co bylo po staletí zapovězené anebo skryté. U Laclose i Stendhala je skryté ještě součástí nějakého souboru pravidel nebo řádu, u modernistů dostává skryté kosmický univerzální charakter a zároveň se deklaruje potence individua k úspěšné noetické aktivitě.

U Barényiové probíhá odkrývání skrytého v obou rovinách — jak v rovině rozkrývání společenské falše, tak, a to zejména, v rovině univerzální.

V Jance je rozkrývána destrukce celé historicky a kulturně dané struktury, v dalších dílech je objevována neexistence čehokoliv vyššího kromě individuálního gesta.

A konečně posledním prvkem moderny, který chci zmínit, je tendence autorky užívat určité specifické postupy. Rychlé dialogy, rezignace na obvyklé formy prozaické kompozice, prudké a někdy až zběsile chaotické střídání scén, akcentace vůle a vědomí vypravěče­‑postavy. Zejména jsou to její sebereflexivní postupy, které se fragmentárně objevují v řadě jejích textů, ovšem nejdůsledněji jsou použity v Románu.

Spisovatelka, která se stýkala se společností a osobnostmi kolem moderního divadla třicátých let, ať už to byli herci, režiséři, nebo scéničtí výtvarníci, jistě mohla získat řadu inspirací pro svou poetiku právě tady.

Podstatným prvkem autorčiných prozaických introspekcí je i jistá potřeba kontrastivního obrazu reality a ideální umělé skutečnosti, která vzniká jako hrdinova představa nebo sen. Všimněme si, že v českých prózách je vše drsné a drasticky naturální líčeno jako cosi minulého, něco, co se odehrálo v dětství nebo v mládí, zatímco přítomnost je charakterizována úsilím hrdiny stvořit novou realitu, která by nebyla zraňující. To se obvykle nepodaří, a věž snů a ideálů se hroutí. Ani vrcholný úspěch nakonec hrdinu neochrání, protože vše postupuje v čase. Kontrast snu a skutečnosti je u Barényiové jen podpůrným prostředkem pro vyjádření úzkosti z nelítostného plynutí času, v němž jakákoliv touha po vytěsnění negativního a vytvoření ochranné krusty přítomnosti je nakonec neúspěšná — a úspěch pomíjí, krása odchází, milenci zrazují, lidé umírají. Tady poetika Olgy Barényiové připomíná spíše klasické romantické téma ztráty iluzí. Tyto iluzivní světy „slíbených království“ jsou jen jedním 138

věž a království.indd 139

139

22.11.14 13:15

z tónů autorčina diskursu, který bývá obvykle bohatě vyvážen expresivní drsností pasáží, v nichž je revokována krutá realita minulosti anebo v nichž dochází k sebeironickému konstatování o nemožnosti „žít bezpečný život“.

Svět Barényiové je prostoupen smrtí. Skoro v každém románu najdeme mrtvoly, komory mrtvých, mrtvé matky, s nimiž děti sdílejí jednu světnici, mrtvé děti, mrtvé vojáky, herečky, ale také „tanec mrtvých“, márnice, „mrtvou kolej“ a „mrtvou schránku“, nebo dokonce mrtvou hrdinku.

Slova spojená se smrtí patří k vysoce frekventovaným v autorčině slovníku. Je ovšem otázkou, zda je to dáno její „morbidní“ povahou, anebo jestli má tento symptom jiné vysvětlení. Ačkoliv nevylučuji prvé, domnívám se, že existuje i komplikovanější výklad než ten ryze psychosomatický.

Modernisté, kteří odmítli starý křesťanský svět a ironizovali ho, zároveň hledali, jakým silám přisoudit dění v univerzu. Je to nebo má to být jedinec, který nahrazuje svou noetickou a ontologickou aktivitou Boha?

Nebo budou nalezeni noví bohové, aby vládli? Věda, kolektiv, naturální síly přírody a hmoty oslavené v novém pohanství? Brzy se ukázalo, že velkolepý nástup individua na univerzum nestačí. Ostatně právě příchod existencialismu naznačuje, jak se „starající se bytí“ stahuje do sebe a indikuje svou aktuální všední situaci, než aby se pouštělo do zvládání kosmických sil. A tak nastoupilo kolektivní my, které ovšem dostává různé podoby — internacionální komunistické společnosti nebo nacionálního socialismu. Bůh vědy slouží oběma. Nové pohanství je pak typické rovněž pro oba koncepty — v nacistickém Německu jsou to ohně, hákové kříže, odkazy na árijskou rasu, mytickou minulost, v Sovětském svazu je to vědecky odhalený „samopohyb hmoty“ a leninské učení o zániku dějin a vzniku budoucího ráje, který však vyžaduje lidské oběti, oběť všech příslušníků současných generací. Oba koncepty v zásadě deviovaného modernismu, který přestal být myšlenkou individualistů, ale stal se mocenským systémem, se nakonec utopí v krvi, aby pro mnohé myslitele indikovali krach modernismu vůbec. Každopádně třicátá a zejména čtyřicátá léta přinášejí deziluzi a ztrátu avantgardního „optimismu“. Čím Olga Barényiová nahradila ve svém díle odmítnutý křesťanský model světa? V zásadě to byla vždy silná hrdinka, osobnost schopná přežít, která nikomu nevěří a na nikoho se nespoléhá, ale zároveň také osobnost, která trpí negativismem, nedůvěrou a úzkostí, skrývanou za vitální aktivitu. Mnohé postavy Olgy Barényiové bojují s představou mrtvého světa. V poněkud heideggerovské poloze jako by „já“ žilo vykloněno do nicoty, protože nic nemá trvalou hodnotu a veškeré individuální snahy se v nic obrací, dětství je odmítáno a negováno jako cosi děsného a drastického, přítomnost plodí zklamání, žádná láska, žádný vztah nemá perspektivu. Bez perspektivy je nakonec i umělecký výkon, který je spjat se smrtelným tělem a s ním odchází, nebo je spjat s časem a pomíjí. Nakonec se zdá, že má vypravěčka­‑(autorka) potíže se samotným sebepřijetím, jak Zřícená věž

věž a království.indd 140

22.11.14 13:15

se ukazuje v Románu. Její já se pohybuje mezi románovou fikcí a tvořenou fikcí aktuální existence. Proto se vlastně ani pro sebe nijak neodhaluje a raději „zmizí“ v románu. Je to boj s nicotou o identitu, jde o energii, která pohání autorčiny texty. Vypravěčka žijící ve společensky dobře situovaném prostředí nevynechá jedinou příležitost, aby kritizovala a ironizovala jeho nabubřelost a zkaženost. Na druhé straně její hrdinky usilují o společenský vzestup, ale zároveň jim stále hrozí pád mezi spodinu.

Jako by si nikdy její vypravěčky a hrdinky nedokázaly při veškeré síle přežít vybrat, co a kdo vlastně jsou.

Možná toto byl kruciální problém autorky samotné. Maďarka nebo Němka nebo obojí v českém prostředí, kde píše česky a vstupuje do české literatury. Sirotek se šlechtickými kořeny, který poznal útrapy výchovných institucí i život sociálně nejslabších vrstev, ale usiluje o společenský a umělecký úspěch. V jakékoliv pozici ohrožována nicotou, která se nakonec stává jednou z nejtemnějších a na první pohled ne zcela viditelných, ale velice silných stránek jejího díla. Nicota je jakási temná hmota dominující vesmíru Olgy Barényiové. Neprojevuje se přímo, je neviditelná, ale je zřejmá prostřednictvím gest a akcí těch, kdo se s ní v textu setkávají.

Obrana před nicotou, budovaná ze snových věží a mlžných království, se nakonec ukazuje jako zcela neúčinná a individuum — autorka — je dostiženo realitou dějin. Autorka se proto rozhoduje referovat o všem, co je ještě schopna zaznamenat. Nejprve je to svědectví o genocidě Němců v průběhu pražského povstání. Spisovatelka tu do značné míry proměňuje svou vypravěčskou strategii. Zatímco v českých textech dominuje introspekce a obraz vnitřního života individua, zde se začíná kombinovat obraz vnějších okolností s intimitou prožitku, přičemž je však typické, že ono vnější je pojímáno výrazně selektivně a je zobrazováno pouze z jediného ideového a názorového úhlu.

Tak navzdory sugestibilitě a mrazivé plastičnosti mnoha scén z Praž­ ského tance smrti je nezbytné upozornit na autorčin pohled na květnové povstání jako na nepochopitelný výron vzteku a krutosti českého národa, který jako by neměl vůbec žádné opodstatnění, kterému jako by nepředcházelo násilí a brutalita právě z německé strany.

Další texty Olgy Barényiové jsou už spíše beletrizovanými komentáři k dějinným událostem, spíše mediálně zprostředkovanými, někdy ještě s určitou osobní reflexí. Dominantní v nich je, vedle polemiky s obrazy, které k autorce pronikají zvnějšku, touha vytvořit jistý obraz o dějinách a skutečnosti kontrastující s tím, co dominuje dobovému diskursu. Tento pozdní pokus o nový typ „věže“ je ovšem od počátku problematický, protože stále více postrádá charakter osobní zkušenosti a je odkázán na hotové dobové ideologické modely. Rétorické gesto autorky bylo vždy nejsilnější právě tam, kde bylo performováno aktuální prožívání a rozkrýván kontrast mezi tvrzeními přicházejícími zvnějšku a autentickým prožitkem subjektu. Nyní mnohé vnější je akceptováno a používáno jako 140

věž a království.indd 141

141

22.11.14 13:15

nástroj pro specifickou interpretaci individua i dějin. Aniž jakkoliv hodnotím autorčiny politické či ideové postoje, je nutno konstatovat, že z hlediska uměleckého německé texty oproti starším českým prózám mimořádně ztrácejí. Samotná řeč autora tak úporně bojujícího s nicotou se sama znicotňuje v politických komentářích a personálních senzacích diskreditujících tu či onu osobnost.

Starý svět je mrtvý a nový nepovstal. Věže se zhroutily. Zbývá jen hořká samota.

Opět metaforicky lze tuto symptomatičnost vztáhnout i na dílo Olgy Barényiové. Primární modernistické iniciace jsou v její poetice okamžitě konfrontovány s problematikou životní úzkosti, nejistoty a s reflexí permanentní negace ve světě bez Boha a bez dobra, kde jedinec přežívá jen díky svým instinktům a své kritické ostražitosti. Permanentně pociťovaný dotek nicoty, nesmyslnosti a marnosti se nakonec promění v samotné znicotnění autorčiny výpovědi. Mýtus zimy, kde vše zemřelo nebo nehybně spočívá a vydává se ironickému komentáři reflektujícího vědomí, se nakonec transformuje do samotné výpovědi autora, v níž také umírá vše autentické navzdory jeho touze zanechat svědectví. Nicota nakonec přemohla svého autora. A tak při vší úctě i kritice, kterou můžeme vyjádřit k pozdnímu dílu Olgy Barényiové, je nezbytné konstatovat, že její pozdní německé práce lze číst, jak uvedl jeden z německých recenzentů, především jako „svědectví času“. Méně už jako umělecké dílo. Toto tvrzení ovšem nijak nezpochybňuje to, že v českém jazyce odevzdala Olga Barényiová díla, která možná nenazveme vrcholná, ale přídomky důstojná a inspirativní jim bez jakýchkoliv rozpaků přiřknout lze.

Robert Pynsent ve své studii Sentiment, sarkasmus a silná žena píše: „S výjimkou Janky a Románu se často nebezpečně přibližuje triviální sentimentalizaci dívčího románu, ale zrovna tak často se zdá avantgardně experimentovat s vědomím.“2 Souhlasím s Robertem Pynsentem, že dílo Barényiové je nevyrovnané a kontradiktorické, ale o to víc se vtírá otázka její role v české literatuře. Sama se otevřeně k češství nijak nehlásila, ale napsala řadu českých textů. Její vztah k Čechům po roce 1945 byl vyhraněně negativní a její pozdní názory v německých pracích nabírají až extrémní charakter. Připomeňme Pynsentův názor, že pokud by autorku neprovázely pikantní okolnosti jejího němectví, jistě by se stala Janka klasickým dílem české literatury. Je tedy autorka, která nemá ráda Čechy, ale píše česky, a nikoliv tak, aby její psaní mohlo být zavrženo jako irelevantní pro svou banalitu, neumělost a konvenčnost, českou spisovatelkou, která by měla být vkloubena do kontextu české literatury? Domnívám se, že nepochybně. Česká literatura v devatenáctém století trpěla jistým monohlasem. K tomu, aby byla identifikována jako česká, bylo zapotřebí nikoliv jen česky psát, ale také „myslet“ v jistém ideologickém duchu.

2

Pynsent, R. Ďáblové, ženy, národ, Karolinum: Praha, 2008, s. 439.

Zřícená věž

věž a království.indd 142

22.11.14 13:15

Teprve dvacáté století přineslo v tomto ohledu pokrok a vzniklo jisté mnohohlasí. Hlas emigrace, hlas Židů, hlasy různých ideových seskupení od avantgardní levice po katolíky. Do tohoto mnohohlasí přijde vyjádření, které se zdá být z hlediska historicky dominujících interpretací nepřijatelné a nepoužitelné, protože pragmaticky řečeno nevyhovuje jisté představě a hodnotové orientaci, kterou si společenství o sobě vytváří. Proto se objevují tendence k eliminaci tohoto nepříjemného řečového gesta. Jak ovšem uvádí R. Rorty, síla demokracie spočívá v tom, že je schopna akceptovat i hlasy, které nejsou majoritní a které se zdají na první pohled podivné nebo neakceptovatelné.3 Pokud je česká společnost zralá a demokratická a pokud věří svému kulturnímu dědictví, pak by pro ni neměl být problém akceptovat dílo Olgy Barényiové, jakkoliv je z hlediska obecných představ o češství a české identitě polemické. Česká literatura dostala v díle Olgy Barényiové poměrně významný dar, podstatnější než to, co jí přinesla řada v čítankách připomínaných českých autorů, kteří jen znovu a znovu stvrzovali to, co od nich společenství očekávalo. Položila totiž otázku samotné české literatuře — kde jsou její hranice a jak má sama sebe identifikovat. Barényiová je výzvou k sebereflexi češství i k sebereflexi pojmu česká literatura. Má smysl vymezovat národní literaturu? A jak — jazykově, teritoriálně anebo pragmaticky, tedy tak, že českou literaturou nazveme to, co se bude hodit našemu vlastnímu sebepotvrzení? Je to tak, že jednou zahrneme do české literatury Franze Kafku píšícího německy a eliminujeme česky píšící Barényiovou, budeme trvat na češství Milana Kundery a tak dále ad infinitum? Je zřejmé, že tu žádná pevná hranice neexistuje, neexistovala a existovat nebude. Je to vždy záležitost vyspělosti a otevřenosti daného společenství, co je schopno akceptovat a co nikoliv. Olga Barényiová navzdory svým maďarsko­ ‑německým kořenům i navzdory mnoha kontroverzním názorům je česká spisovatelka a náleží tomu, co nazýváme česká literatura, byť hranice tento pojem nijak jasně nestanoví.

Před několika lety jsem se na jedné konferenci v Salcburku setkal s profesorem z italské univerzity Macerata. Jeho jméno jsem zapomněl, příběh nikoliv. Vyprávěl mi o tom, že jeho tatínek byl původně polský důstojník, který kvůli souboji nebo podobnému excesu musel emigrovat z Polska do Německa, aby unikl trestu. Tam se oženil a jako Němec narukoval k wehrmachtu. Jeho manželka se stala matkou. Se synem — vypravěčem příběhu — žila v Praze. Tam je zastihl konec války. Emigrační vlak, který pro ně byl připraven, zabrala SS, a on se svou matkou a dalšími uprchlíky musel projít Čechy až do místa, kde byli Němci shromažďováni k repatriaci. V jeho líčení nebyla ani stopa hořkosti, jen si vybavoval skutečnosti svého života.

3

Rorty, R. Filosofické orchidey, Kalligram: Bratislava, 2006.

142

věž a království.indd 143

143

22.11.14 13:15

Seděli jsme, pili víno, já Čech a vedle mne Ital s německo­‑polskými kořeny a zkušeností z odsunu, který mi anglicky vypráví svůj příběh. Vypravuje a nestěžuje si, vzpomíná. Naslouchal jsem v podzimním večeru pod Alpami jeho příběhu a nikdy jsem si tak silně neuvědomoval, jak jsou osudy Evropanů propojené, jak bizarní osudy je mohou potkat a jak těžké je cokoliv soudit.

Zřícená věž

věž a království.indd 144

22.11.14 13:15

Obrazová příloha

věž a království.indd 145

22.11.14 13:15

Portrét Olgy Barényiové, autorka kresby Aneta Papoušková, 2014

Obálka románu Janka, autorka obálky Nora Thuranská-Švábová, 1941

Obrazová příloha

věž a království.indd 146

22.11.14 13:15

Obálka románu Rybí náměstí, autor obálky Alexandr Vladimír Hrska, 1942

Obálka románu Předehra, kresba Alexandr Vladimír Hrska, návrh vazby Jindřich Štyrský, 1942

146

věž a království.indd 147

147

22.11.14 13:15

Obálka románu Sedmé dveře, autor obálky Alexandr Vladimír Hrska, 1943

Z knihy Píseň lásky, kresba a návrh vazby Zdeněk Sklenář, 1942

Obrazová příloha

věž a království.indd 148

22.11.14 13:15

Obálka knihy Lhářka, autorka obálky Toyen, 1943

Obálka románu Šťastná Jarinka, autorka obálky Toyen, 1944

148

věž a království.indd 149

149

22.11.14 13:15

Obálka románu Hra pro Danielu, autor obálky Jaroslav Šváb, 1944

Obálka hry Veliká hvězda, autor obálky Zdeněk Sklenář, 1943

Fotografie z inscenace hry Veliká hvězda, Marie Hálová jako Klára, Vítězslav Boček jako Jiří; z publikace divadelní hry Veliká hvězda, 1943

Obrazová příloha

věž a království.indd 150

22.11.14 13:15

Fotografie z inscenace hry Veliká hvězda, Miroslav Homola jako Erich, Anna Gabrielová jako Irena, Lída Chválová jako Viki, Vítězslav Boček jako Jiří, Marie Hálová jako Klára; z publikace divadelní hry Veliká hvězda, 1943

Fotografie z inscenace hry Veliká hvězda, scéna hry od Adolfa Weniga; z publikace divadelní hry Veliká hvězda, 1943

150

věž a království.indd 151

151

22.11.14 13:15

věž a království.indd 162

22.11.14 13:15

Summary The book discusses the work of the Czech­‑German writer Olga Barényi who, in the period from 1941 to 1945, created a series of remarkable texts written in the Czech language. They are unique by their use of modernist discursive elements such as short sentences, dynamic dialogues, irony and self­‑reflexive aspects of narration. Besides master fultexts, however, her work in cludes narratives that are improvised and chaotic. Some text written in German are even exceptionally controversial. From this perspective, itis possible to assert a poetological, thematic and ideological contradictoriness in the author’s work. Barényi was the author of several dramas staged in Czech theatres. She was interned in 1945 for her German origin and expatriated to Austria. It was there and later in Munich where she published a number of German written novels with a strong anti­ ‑Czech bias.

The author analyses all available works by Olga Barényi, trying to interpret them in regard to transformation of the writer’spoetics and the context of the time.

The first chapter is theoretical in nature, following and analys inpossibilities of modernist discourse. In the second chapter, the author describes the Czech literary context in the period where Barényi wrote her Czech prose. Next chapters analyse, on the chronological basis, individual texts. Besides Czech prose and drama, a chapter is dedicated to her work in German. The final chapter Ruiner Tower is an attemptat a synthetic portrait of Olga Barényi’ s work in the context of the twentieth century Czech literature. The author is oft he opinion that the novels of this writer constitute an original contribution to Europe an literary existentialism.

162

věž a království.indd 163

163

22.11.14 13:15

Bibliografie Česká próza Janka, Sfinx: Praha, 1941 Rybí náměstí, Sfinx: Praha, 1942 Píseň lásky, Dvacet nejmilejších, Českomoravský kompas: Praha, 1942 Předehra, Sfinx: Praha, 1942 Sedmé dveře, Sfinx: Praha, 1943 Lhářka (spolu s dříve vydanou novelou Píseň lásky), Českomoravský kompas: Praha, 1943 Překrásná země, L. Mazáč: Praha, 1943 Hra pro Danielu, L. Mazáč: Praha, 1944 Šťastná Jarinka, J. Otto: Praha, 1944 Román, Českomoravský kompas: Praha, 1945 Divadelní hry Veliká hvězda, Českomoravský kompas: Praha, 1943 Herečka, Českomoravský kompas: Praha, 1944 Zámek Miyajima, Českomoravský kompas: Praha, 1944 Německy psaná próza Die Siebente Tür (Sedmé dveře), Vídeň, 1946 Zwei Tassen Tee (??), Vídeň, 1948 Ein Schauspiel für Daniela, Vídeň, 1948 Der Prager Totentanz, Schild Verlag: Mnichov, 1958 (román vyšel ještě španělsky v Madridu s titulem La Danza de la Muerte v roce 1965 a francouzsky v Bruselu v roce 1961 s titulem Tuez­‑les Tous!, česky s titulem Pražský tanec smrti, Plus: Praha, 2012, překlad M. Škultéty) Der Tote Briefkasten, Schild Verlag: Mnichov, 1960 (nizozemsky s titulem Het Verraad is onder Ons v roce 1961) Das Tote Geleise, Kismet Verlag: Mnichov, 1961 Nicht wundern, nur…, Verlag Hohe Varte: Franz von Bebenburg, zřejmě 1975 V archivu Divadelního ústavu v Praze je uložen překlad hry Zámek Miyajima do němčiny (Schloss Miyajima, překlad do němčiny Robert Michel)

Bibliografie

věž a království.indd 164

22.11.14 13:15

Kritická reflexe díla O. Barényiové Janka Va. „Román ženy o děvčátku“, České slovo 18. 11. 1941 B. V. „Sen a skutečnost“, Eva 14, 1942, č. 13 M. K. „Barényiová, Olga: Janka“, Česká osvěta 38, 1941, s. 121 Polák, K. „Olga Barényiová: Janka“, Kritický měsíčník 1942, s. 55—56 Rybí náměstí Kvapil, J. Š. „K technice románové tvorby“, Naše doba 51, 1943/44, s. 63 (též k románu Předehra) Kvapil, J. Š. „Olga Barényiová: Rybí náměstí“, Naše doba 50, 1942/1943 Va. „Román Rybí náměstí“, A­‑Zet 15, 1. 6. 1942, č. 20, s. 4 L. K. „Nedozrálý prosaický pokus“, České slovo 11. 6. 1942 K. P. (Karel Polák) „Děvčata z chudé čtvrti“, Národní práce 9. 8. 1942 Polák, K. „Rybí náměstí“, Kritický měsíčník 1942, s. 331—332 Předehra Pg. „Román o životě pěti dívek“, České slovo 12. 1. 1942 Kvapil, J. Š. „Olga Barényi: Předehra“, Naše doba 50, 1942/43, s. 429—430 Sedmé dveře Polák, K. „Poslední okouzlení“, Národní práce 20. 7. 1943 F. J. „Život a sen tanečnice“, A­‑Zet 16, 12. 6. 1943, č. 114, s. 3 Píseň lásky, Dvacet nejmilejších, Lhářka Polák, K. „Od literatury k filmu?“ Národní práce 4. 4. 1943 AFŠ. „Povídky o městských ženách“, A­‑Zet 15, 16. 11. 1942, č. 44, s. 3 F. J. „Dvě novely Olgy Barényi“, A­‑Zet 17, 6. 3. 1944, č. 10, s. 2 Jak. „Nová kniha Olgy Barényi“, České slovo 22. 3. 1944 J. M. „Novelistický kaleidoskop“, Lidové noviny 3. 4. 1944 S. L. „Lhářka“, Národní politika 13. 3. 1944 Anonym „Olga Barényi: Lhářka“, Osvěta 1, 1944, s. 121—122 Polák, K. „Dva líbivé romány“, Národní práce 9. 5. 1944 Překrásná země Polák, K. „Zpěv lásky zemi“, Národní práce 12. 1. 1944 Jakubův, F. „Zrcadlo ženské duše“, in: Týž: Hovory se čtenáři: o krásné české próze 1943, Orbis 1944, s. 32—36 (též Sedmé dveře) Morák, J. „Romanopisci“, Řád 1944, s. 95—96 Anonym „Překrásná země“, Osvěta 1944, s. 20

164

věž a království.indd 165

165

22.11.14 13:15

F. J. „Sen je víc než skutečnost“, A­‑Zet 16, 20. 11. 1943, č. 229, s. 3 Machoň, J. „Román o lidské existenci“, Lidové noviny 6. 12. 1944 Šťastná Jarinka Polák, K. „Vyznání lásky herečce“, Národní práce 21. 6. 1944 Anonym „Krátce o třech“, Lidové noviny 19. 6. 1944 Grossmann, J. „Ženské záležitosti“, Řád 1944, s. 378—379 Hra pro Danielu Machoň, J. „Bloudění labyrintem duše“, Lidové noviny 29. 8. 1944 Polák, K. „Herec pro Danielu“, Národní práce 6. 8. 1944 F. J. „Román o ošklivém kačátku“, A­‑Zet 17, 31. 7. 1944, č. 28, s. 2 Anonym „Hra pro Danielu“, Osvěta 1, 1944, s. 309 Román Polák, K. „Ještě román o románu“, Národní práce 5. 5. 1945 Veliká hvězda Kolátor, V. „O divadle a jeho životě“, Živá tvorba 3, s. 4—5 Hloch, V. „Veliká hvězda v Komorním divadle“, Venkov 19. 5. 1943 Hloch, V. „Host ve Veliké hvězdě“, Venkov 25. 8. 1943 Srbová, O. „Veliká hvězda, Úspěšný dramatický debut Olgy Barényi“, Národní práce 19. 5. 1943 AFŠ „Mladé manželství pod drobnohledem“, A­‑Zet 16, 18. 5. 1943, č. 95, s. 3 Herečka Srbová, O. „Herec hrdinou dramatu“, Naše doba 51, 1943/44, s. 274—276 Š. „Lyrická hra o hereckém mládí“, A­‑Zet 17, 15. 2. 1944, č. 31, s. 3 Hloch, V. „Nová hra Olgy Barényiové“, Venkov 15. 2. 1944 O. S. (O. Srbová) „Herečka: Druhá hra Olgy Barényi“, Národní práce 15. 2. 1944 Anonym „Olga Barényi: Herečka“, Osvěta 1, 1944, s. 313 Zámek Miyajima AFŠ „Hra o rozkladu společnosti“, A­‑Zet 17, 31. 5. 1944, č. 107, s. 3 J. M. „Útěk ze světa ,zbytečných a marných lidí‘“, Lidové noviny 14. 10. 1944 J. H. „Společenská kritika v konverzačním vydání“, Lidové noviny 1. 6. 1944 Píša, A. M. „Doma cizinkou“, Národní práce 31. 5. 1944 Jwg. „Nová hra Olgy Barényi“, České slovo 31. 5. 1944 Marek, K. „Přehlídka módy v divadlech“, Řád 1944, s. 384—386

Bibliografie

věž a království.indd 166

22.11.14 13:15

Studie o díle O. Barényiové Pynsent, R. „Sentiment, sarkasmus a silná žena: úvod k českému dílu Olgy Barényiové“, in: Týž: Ďáblové, ženy a národ, Karolinum: Praha, 2008, s. 423—440 Papoušek, V. „Dětství a dějiny“, in: Neznámý člověk Milada Součková, ÚČL AV ČR: Praha, 2000, s. 64—74 Papoušek, V. „Člověk, věci a všednost“, in: Týž: Existencialisté, Torst: Praha, 2004, s. 271—283 Papoušek, V. „Hořký návrat do dějin“, in: Transfer — vyhnání — odsun v kontextu české literatury, Host: Brno, 2004, s. 140—148 Sekundární literatura Brabec, J. „Česká próza v rozpacích“, Orientace 1966, č. 6., s. 74—78 Bloom, H. The Anxiety of Influence, Oxford University Press: New York, 1997 Derrida, J. Texty k dekonstrukci, Archa: Bratislava, 1993, překlad M. Petříček Derrida, J. Gramatológia, Archa: Bratislava, 1999, překlad M. Kanovský Fromm, E. The Anatomy of Human Destructiveness, Holt, Rinhart and Winston: New York, 1973 Frye, N. Anatomie kritiky, Host: Brno, 2003 Gay, P. Modernism, The Lure of Heresy, Norton: New York, 2008 Lotman, J. Kultura a exploze, FF UK: Praha, 2013 Kristeva, J. Powers of Horror, An Essay on Abjection, Columbia University Press: New York, 1982 Moore, A. W. (ed.) Meaning and Reference, Oxford University Press: Oxford, 1993 Papoušek, V. — Bílek, P. A. Cosmogonia, Akropolis: Praha 2011 Pratt, M. L. Toward a Speech Act Theory of Literary Discourse, Bloomington, 1977 Rorty, R. Filozofické orchidey, Kalligram: Bratislava, 2006 Searle, J. R. Rečové akty, Kalligram: Bratislava, 2007

166

věž a království.indd 167

167

22.11.14 13:15

Jmenný rejstřík A Adamíra, Jiří 92 Alžběta Bavorská, rakouská císařovna, zv. Sissi 35 Anouilh, Jean 91 Aristofanes 69 z Assisi, František 101, 103 B Baarová, Lída 79, 132 Bass, Eduard 21—23, 26 Bednář, Kamil 17, 28, 117 Bek (profesor) 125 Beneš, Bohuš 132 Beneš, Edvard 132 Beneš, Svatopluk 8, 79, 86, 153 Berger, Karin 126 Bernanos, Georges 39 Bezruč, Petr 121 Bílek, Petr A. 50 Blake, William 138 Blatný, Lev 16 Boček, Vítězslav 82, 150, 151 Brabec, Jiří 9, 95 Brontёëёová, Charlotte 32 Březina, Otokar 15, 16 Březovský, Bohuslav 17, 104, 117, 119 Burian, Emil František 86 C Camus, Albert 16, 24, 39, 66 Clementis, Vlado 133 Č Čáp, František 79 Čapek Chod, Karel Matěj 22 Čapek, Josef 119

Čapek, Karel 27, 132 Čep, Jan 14, 23, 27, 39, 40 Černý, Václav 21, 22 D Dante Alighieri 95, 138 Deml, Jakub 72 Dickens, Charles 32 Dintr, Viktor 153 Dohnal, Jiří 155 Dold­‑Mychajlyk, Jurij 127 Dos Passos, John 27 Drda, Jan 21—23, 26, 119, 133 Drnák, Vladimír 24, 78 Dudych, Karel 152 Durych, Jaroslav 14, 15, 26, 36 Dvořáček, Karel 67, 104, 119 Dvořáková, Helena 26, 27 E Eichmann, Adolf 13 Eliot, Thomas Stearns 15, 16 Erasmus Rotterdamský 55 Erben, Karel Jaromír 45, 46 F Fabiánová, Vlasta 8, 91, 157 Fastrová, Jarmila 60 Fiker, Eduard 127 Flaubert, Gustave 41, 58 Frank, Karl Hermann 123, 132 Frejka, Jiří 69 Fromm, Erich 37 Fučík, Julius 133 Fuchs, Alfred 21 G Gabrielová, Anna 83, 151 Gay, Petr 15

Jmenný rejstřík

věž a království.indd 168

22.11.14 13:15

Gerstenberger, Antonin (Anton) 7, 42, 43 Gide, André 16, 53, 106 Giotto 55 Gladkov, Fjodor Vasiljevič 26 Glazarová, Jarmila 53 Göring, Hermann 20 Götz, František 8, 91 Greene, Graham 20 Gruss, Josef 157 H Hácha, Emil 132 Halas, František 15, 47 Hálová, Marie 82, 150, 151 Hanč, Jan 131 Hanuš, Miroslav 17, 25, 26, 117, 119 Hašek, Jaroslav 15, 16, 33, 36, 46, 79, 125 Havlíček, Jaroslav 26, 28, 44, 45 Helbig, L. F. 126 Hemingway, Ernest 36 Heydrich, Reinhard 23, 53, 135 Hitler, Adolf 8, 20, 37, 121 Hloch, Karel Vladimír 85, 89 Hodrová, Daniela 106 Höger, Karel 8, 91, 157 Homola, Miroslav 82, 151 Hora, Josef 28, 47 Horáková, Jarmila 7, 69—71, 73, 85—88, 90, 110, 112, 114, 115, 119, 128 Horst, Bernard 26 Hostovský, Egon 14, 16, 20, 23, 27, 28, 75, 121, 131 Hrabal, Bohumil 117 Hradilák, Karel 152 Hrska, Alexandr Vladimír 55, 147, 148 CH Chaloupka, Josef 70 Chválová, Lída 86, 151, 154 168

věž a království.indd 169

I Ibsen, Henrik 64, 69, 85—87, 89, 110, 112, 115, 138 J Jakobson, Roman 18, 28, 47 Jakubův, František 7, 25—27, 56, 61, 78, 105 Jankovič, Milan 33 Janů, Zorka 86, 152, 153 Jedlička, Josef 79, 117, 131 Jeřábek, Čestmír 16, 70 Jirotka, Zdeněk 25, 26 John, Jaromír 26, 27, 106, 117 Joyce, James 16 K Kafka, Franz 15, 16, 79, 143 Kainar, Josef 17, 23 Kalčík, Rudolf 126 Kalinová, Běla 25 Kavanová, Eva 86, 154 Klíma, Jiří Václav 25 Klíma, Ladislav 25, 79, 95, 98, 104 Kocourek, Franta 79 Kolář, Jiří 16, 23, 79, 131 Kolátor, Vladimír 21, 89 Komenský, Jan Amos 43 Kopta, Jaroslav 26 Kožík, František 2124, 26, 78 Kratochvíl, Miloš V. 26 Kreisky, Bruno 135 Kristeva, Julia 66 Krüger, Horst 135 Kubka, František 26 Kundera, Milan 143 Kvapil, Josef Šofferle 51, 53 L Laclos, Pierre Choderlos de 139 Laušman, Bohumil 127 Lawrence, David Herbert 15, 36 Lazecký, František 14 Lenzová, Pavla 9

169

22.11.14 13:15

Lewis, Clive Staples 20, 95, 102 Lotman, Jurij 11 Ludendorff, Erich 8 Luskač, Rudolf 127 Lyotard, Jean­‑François 133 M Machoň, Jan 68, 104 Mallarmé, Stéphane 12 Marek, Karel 94 Mařánek, Jiří 26 Masaryk, Jan 121, 127, 129, 133 Masaryk, Tomáš Garrigue 75, 129, 133 Matulová, Vlasta 91, 158 May, Karel 124 Michelangelo Buonarotti 24 Michna z Otradovic, Adam 46 Milton, John 138 Morák, Jaroslav 68, 104 Mucha, Jiří 28 Mukařovský, Jan 68 Musil, Robert 33 Mužík, Karel 26 N Nazimová, Alla 64, 66 Němeček, Zdeněk 26 Neumann, Stanislav Kostka 14, 88 Nezval, Vítězslav 17, 69, 88 Nietzsche, Friedrich 37 Nor, A. C. 25, 26 Nosek, Václav 127 O O’Neill, Eugen 24 Olbracht, Ivan 70, 75, 119 Orten, Jiří 18, 21, 23, 114, 119 P Pačová, Míla 156 Pala, Dušan 23, 28 Palach, Jan 135 Pánek, Tomáš Antonín 25

Papoušek, Vladimír 30, 50 Papoušková, Aneta 146 Pašek, Mirko 25 Paulus, Friedrich Wilhelm Ernst 24 Pazourek, Vladimír 25, 26 Pehr, Josef 86, 154 Peroutka, Ferdinand 127—129 Pirandello, Luigi 91 Píša, Antonín Matěj 8, 94 Platón 55 Podhorský, Aleš 90 Poláček, Karel 18, 21, 119 Polák, Karel 32, 43—45, 47, 56, 61, 67, 78, 104, 105, 117 Port, Jan 82, 85 Poslušná, Barbora 9 Prchala, Lev 132 Proust, Marcel 13, 15, 53 Puškin, Alexandr Sergejevič 13 Pynsent, Robert 9, 30, 75, 142 R Rada, Vlastimil 21 Reynek, Bohuslav 14 Riefenstahlová, Leni 37 Ripka, Hubert 132 Robbe­‑Grillet, Alain 74 Romanová, Jana 86, 153, 154 Rorty, Richard 143 Rozner, Vojtěch 25 Ř Řepa, Otto 159 Řezáč, Václav 25, 27, 106, 117, 133 S Salzer, František 7, 8, 73, 86, 89 Sarment, Jean 91 Sartre, Jean­‑Paul 14—16, 28, 66, 93 Sávitrí, Déví Mukherdží (vl. jm. Maximiani Portasová) 7, 8, 101, 134 Sedláček, Květoslav František 67

Jmenný rejstřík

věž a království.indd 170

22.11.14 13:15

Seifert, Jaroslav 47 Sekera, Josef 25, 67 Semjonov, Julian Semjonovič 127 Shakespeare, William 13, 14, 55 Scheinpflugová, Olga 132 Schulz, Karel 24, 25, 53, 78, 88, 97, 98 Schwarzenberg, František 122 Sinclair, Upton 26 Sklenář, Zdeněk 82, 148, 150 Skoumal, Aloys 24 Slánský, Rudolf 132 Slavínský, Vladimír 79 Směja, František 25 Součková, Milada 15, 17, 21—25, 27, 28, 30, 47, 51, 53, 104, 106, 117 Srbová, Olga 8, 25—27, 85, 89 Stalin, Josif Vissarionovič 20 Steimar, Jiří 155 Steimarová, Jiřina 157 Stendhal 139 Suk, Josef 63 Svatopluk, T. 26 Svoboda, František X. 22

Thuránská­‑Švábová, Nora 31, 146 Tigrid, Pavel 127, 128 Tolkien, J. R. R. 20 Toman, Karel 36 Toyen 68, 69, 73, 149 U Urbánek, Zdeněk 117, 119 V Vaculík, Ludvík 79 Vachek, Emil 26 Valenta, Edvard 25 Valja, Jiří 28, 61, 104 Vančura, Vladislav 21, 22, 24, 27, 51, 104, 119 Vávra, Jaroslav Raimund 25 Vavřincová, Fan 25, 68 Voska, Jaroslav 56 Vrchlický, Jaroslav 17

Š Šisler, Petr 30 Škultéty, M. 121 Škvorecký, Josef 117 Štěpničková, Jiřina 127, 128 Štyrský, Jindřich 147 Šváb, Jaroslav 91, 150, 155, 156, 158, 159

W Wallace, Edgar 127 Weidermann, Willi 123 Weiner, Richard 16, 79, 80 Wellek, René 28 Wenig, Adolf 82, 86, 109, 151 Wiesenthal, Simon 135 Wittgenstein, Ludwig 107 Wodehouse, Pelham Grenville 26 Wolker, Jiří 69 Woolfová, Virginia 16, 53, 56, 60, 107

T Taberner, Stuart 126 Technik, Alfred 25, 26, 67 Teplý, Jaromír 133 Tetauer, Frank 82

Z Zadražilová, Miluše 11 Zavřel, František 18, 21 Zenkl, Petr 127 Zola, Émile 40

170

věž a království.indd 171

171

22.11.14 13:15

Obsah Úvod 7 Spisovatel a rétorika moderny „Znamení doby“ Stopa existence Variace na scénu pro umělce, sny a ztracené iluze Místo, kde se nikdo nerodí a nikdo neumírá Experimenty Autorka, která zmizela v Románu a vynořila se v Dějinách Zřícená věž

11 20 30 63 82 95 119 137

Obrazová příloha Summary Bibliografie Jmenný rejstřík

145 163 164 168

věž a království.indd 172

22.11.14 13:15

Vladimír Justl Holaniana Předkládaný soubor studií mapuje více než padesátiletý badatelský zájem literárního historika, teatrologa a Holanova dvorního editora Vladimíra Justla (1928—2010) o básníkovu tvorbu. Jádro výboru tvoří texty ze šedesátých let, v nichž Justl podává zasvěcený komentář celé dosavadní Holanovy tvorby a nabízí ucelenější pohled na proměnu básníkovy poetiky od jeho prvotiny přes přísnou metrickou stavebnost veršů třicátých let až k postupnému opouštění pevného metra a prozaizaci verše. Celek pak uzavírají autorovy studie z porevolučního období, jež svým široce syntetizujícím záběrem zaujímají přední místo v dosavadním holanovském bádání.

224 s., váz., 269 Kč vč. DPH

věž a království.indd 173

Xavier Galmiche Vladimír Holan, bibliotékář Boha / Praha 1905—1980 Cílem monografie francouzského bohemisty, překladatele a profesora české literatury na pařížské Sorbonně je postihnout jednotnou vývojovou dynamiku Holanova díla v proměnách žánrů. Autor Holanovo dílo zasazuje do společensko-​ -historického kontextu a v řadě studií a drobnohledných interpretací ukazuje, jak se dílo konfrontované s dramatickými událostmi 20. století proměňovalo od avantgardních, posléze neosymbolistních a orfických počátků v letech třicátých přes poezii-dokument a narativní formy až k „metafyzickému existencialismu“ Noci s Hamletem let šedesátých.

232 s., váz., 259 Kč vč. DPH

22.11.14 13:15

Vladimír Papoušek Žalmy z Petfieldu / Egon Hostovský, příběh spisovatele 20. století Esejistická kniha Žalmy z Petfieldu představuje život a dílo Egona Hostovského v širším kontextu dějinných událostí 20. století. Její autor usiluje o prolnutí pásma své interpretace autorova díla s řečí dobových dopisů a dokumentů, na jejichž základě lze odkrývat řadu souvislostí vztahujících se k proměnám autorovy poetiky. Úvodní kapitola knihy je úvahou na téma spisovatel a ideologie, následující tři se pak zabývají autorovým životem a dílem v době prvního exilu, po roce 1948 a v období od šedesátých let do jeho smrti. Publikace přináší také řadu dosud nezveřejněných dobových materiálů a textů.

232 s., váz., 259 Kč vč. DPH

věž a království.indd 174

Jiří Brabec Panství ideologie a moc literatury / Studie, kritiky, portréty (1991—2008) Výbor přináší texty literárního historika, pedagoga, kritika a editora Jiřího Brabce (1929) z období posledních dvaceti let. Těžiště knihy tvoří projevy, které se vyslovují k aktuálním problémům dnešní literatury, literární vědy či historiografie.

Rozsáhlá první část knihy přináší studie a přednášky a postihuje téměř všechny oblasti Brabcova odborného zájmu. Část druhá zahrnuje publicistiku, především kritiky, v nichž autor formuluje obecnější stanoviska k metodologickým otázkám literárněvědných přístupů.

Závěrečná část obsahuje výběr z předmluv, doslovů či portrétů. Edičně připravili J. Flaišman a M. Kosák.

320 s., váz., 289 Kč vč. DPH

22.11.14 13:15

Pavel Šidák Úvod do studia genologie / Teorie literárního žánru a žánrová krajina Genologie (žánrosloví) je klíčová disciplína literární vědy i obecné teorie umění. Předkládaná studie nabízí orientaci v genologické teorii a zároveň poskytuje vodítko ke zkoumání literárních textů z genologického hlediska.

Kniha je rozdělena do dvou částí: první, teoretická část popisuje genologické roviny (literární druh, žánr a subžánr) a objasňuje způsoby jejich definování. Zabývá se historicitou žánru a otázkou jeho vývoje, popisuje hranice literatury jakožto uměleckého druhu a její průniky s jinými uměními.

Druhá část je praktická — popisuje žánrovou krajinu, tedy vztahy mezi žánry, a fungování genologického systému.

336 s., váz., 359 Kč vč. DPH

věž a království.indd 175

Michaela Křivancová Moc slova / Koncepce jazyka a řeči v prozaických textech Věry Linhartové Studie představuje hlavní rysy poetiky Věry Linhartové — noeticko-filozofickou a ontologicko-existenciální dimenzi slova. Způsob ztvárňování literárních promluv není v poetice Věry Linhartové pouhým samoúčelným odrazem noetického (a ontologického) principu, ale směřuje také k cílům komunikačním. Studie si klade za cíl zodpovědět otázku, zda lze hovořit o celkové sémantické jednotě próz Věry Linhartové, přestože se jejich jazykové ztvárňování v průběhu času proměňuje, nebo zda je každý autorčin prozaický text charakterizován jiným významotvorným principem.

140 s., váz., 229 Kč vč. DPH

22.11.14 13:15

Vladimír Papoušek

Vě ž a k r á l o v s t v í Olga Barényiová — studie o díle Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2014 jako svou 286. publikaci Redakce Zdena a Jan Wiendlovi Jmenný rejstřík Zdena a Jan Wiendlovi Redakční spolupráce Irena Danielová Grafická úprava a obálka s použitím kresby Anety Papouškové Ondřej Fučík Sazba písmem Comenia Sans Studio Lacerta (www.sazba.cz) Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první. 176 stran. TS 12 ISBN 978-80-7470-076-7 Doporučená cena včetně DPH 229 Kč

věž a království.indd 176

22.11.14 13:15