Karol Sidon: Dramata

Dramata

Karol Sidon

Karol Sidon

Dramata

AKROPOLIS

sidon_obalka_120708.indd 1

7/13/12 4:21 PM

Karol Sidon Dramata

1 sidon_120710_final.indd 1

7/13/12 1:30 PM

sidon_120710_final.indd 2

7/13/12 1:30 PM

Karol Sidon

Dramata

3 sidon_120710_final.indd 3

7/13/12 1:30 PM

Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR © Karol Sidon, 2012 © Editor and Epilogue Lenka Jungmannová, 2012 © Graphic & Cover Design Jan Čumlivski, 2012 © Filip Tomáš – Akropolis, 2012 ISBN 978-80-87481-97-4

sidon_120710_final.indd 4

7/13/12 1:30 PM

Shapira

1972 Luboši Pistoriovi, bez jehož trpělivé, citlivé dramaturgické pomoci by tato hra nebyl taková, jaká je, ale horší.

133 133 sidon_120710_final.indd 133

7/13/12 1:30 PM

OSOBY: Myriam (72) Shapira (45) Shapirovรก (40) Ginsburg (50) Hana (19) Ganneau (55) Trang (80) Tom (25) White (25) Jeanette (16)

134 sidon_120710_final.indd 134

7/13/12 1:30 PM

Děje se roku 1947 v někdejší pracovně někdejší slavné spisovatelky Myriam Harryové. Vila, kterou nyní stará paní z větší části pronajímá, stojí ve francouzském maloměstě Neuilly-sur-Seine. Všechny pozůstatky zašlé slávy se nyní tísní v malém prostoru a se zoufalou bezmocí vystavují do stálého šera pokoje starožitnou krásu. Z nutného zařízení je tu stolek, postel, křeslo, potom samozřejmě knihovna a kancelářský pulpit, na němž paní Harryová psávala – vstoje. Závěs v pozadí, většinou zatažený, odděluje světlý arkýř, jímž se schází do zahrady. Dveře, kterými se většinou vstupuje do pokoje, vedou zleva. Blízko za nimi, ovšem mimo scénu, má svůj kamrlík starý khmerský sluha Myriam Harryové, stařík vybraného chování a velké charakterové čistoty. To je reálný svět Myriam, obklopený ze všech stran zvuky a hlasy života ostatních obyvatelů vily. Kromě reálné roviny současného dění (rok 1947) má však hra ještě rovinu druhou, rovinu „shapirovského příběhu“. Úmyslně neříkám, že je to rovina snová nebo vzpomínková, i když vyvěrá ze vzpomínek staré dámy a místy nepochybně má snové zabarvení: jejím základem je však zcela reálný příběh z Londýna roku 1883. Tato rovina odpovídá v hrubých rysech historické skutečnosti: Shapira, Ginsburg a především Clermont-Ganneau jsou význačnými osobnostmi dějin archeologie Předního Východu, jejich charakteristiky jsou ale jen dílem autorovy fantazie. Totéž platí i pro postavu spisovatelky Myriam Harryové, dcery Mosse Shapiry, píšící na přelomu století. Mimo jiné vydala i silně autobiografický román s názvem „Děvčátko z Jeruzaléma“, kde v postavě pana Benedikta zpodobnila svého otce.

PRVNÍ VÝSTUP Myriam· · · · (do tmy) Pane Trangu?

Trang · · · · · (vejde) Ano, madamme?

Myriam· · · · Rozsviť.

Trang · · · · · Velké světlo?

Myriam· · · · Malé. Chci pracovat.

Trang rozsvítí lampičku nad psacím stolem a vytáhne z kapsy podlouhlou krabičku.

Co je to?

Trang · · · · · Madamme má narozeniny.

Myriam· · · · Opravdu? (Zůstane sedět v křesle a přijme dárek. Otevře krabičku a najde v ní tři vonné tyčinky. Dojatě) Musíš jich mít plný kufr. Děkuji. (Rozhlíží se) Kam jsem to zastrčila sirky? Večer jsem je tu někde viděla…

Trang · · · · · (má zápalky pohotově v kapse) Madamme dovolí…

Myriam· · · · Ne, ne, ne, Trangu, já sama! (Usměje se) Až potom, víš?

135 sidon_120710_final.indd 135

7/13/12 1:30 PM

Trang položí zápalky na stolek.

Už zase narozeniny. Kolik je mi to vlastně let? (Trang mlčí. Myriam vstane a políbí ho na čelo. Jako mimochodem) Koupils noviny?

Trang · · · · · Ano, madamme. (Zarazí se) Ne. (Reaguje na smutný úsměv Myriam) Myslím, že je lépe počkat na polední vydání.

Myriam· · · · Ani je nekupuj. Ti nezdvořáci jistě napíší, kolik je mi let, a já to nechci vědět. (Zasměje se) A kdyby náhodou přišel někdo od novin… řekni jim… že mám moc práce. Ostatně, kdybys viděl, že by je to mrzelo, mohu je přijmout odpoledne. (Pohlédne na Tranga) Co ještě?

Trang · · · · · Nějaký mladý pán by si přál s madamme…

Myriam· · · · (s nadějí) Novinář?

Trang · · · · · Má na sobě uniformu, madamme. Dneska jsou všichni vojáci.

Myriam· · · · Ale něco ti snad řekl, ne?

Trang · · · · · (pokrčí rameny) Je to Američan, madamme.

Myriam· · · · Dobře. Udělám tedy výjimku, když je to Američan.

Trang se ukloní a jde ke dveřím. Když je otevře, pronikne do pokoje nějaký hluk z vily.

Co se to tam děje?

Trang · · · · · Paní Lapointová odešla na nákup a děti jsou samy doma.

Myriam· · · · Uveď ho zahradou, ano?

Po Trangově odchodu se začne Myriam chovat jako děvče před první schůzkou. Její malá štíhlá postavička v hedvábných světlehnědých šatech těká sem a tam. V rychlosti poklidí, zapálí vonné tyčinky, z psacího stolu vyhrabe popsané papíry, úhledně je rozhází kolem sebe a nakonec namočí pero do kalamáře, tváříc se, že pracuje.

DRUHÝ VÝSTUP Mladík, který potom vstoupí závěsem ze světla do šera, je asi pětadvacetiletý, s baretem zastrčeným pod výložkou khaki uniformy, s hezkými vlnitými černými vlasy a trochu vypouklýma tmavýma očima.

Na první pohled to není voják z povolání.

Myriam· · · · (odkládá pero) Musíte omluvit ten příšerný nepořádek.

White · · · · · (teprve si zvyká na přítmí pokoje) Ano… Myriam· · · · Posaďte se.

White se rozpačitě posadí.

Z kterých jste novin?

White · · · · · Z novin? (Vstane) Ne, já nepracuji pro noviny.

Myriam· · · · (zklamaně) Tak? (Pauza) Ale i přesto se můžete posadit. (Zasměje se) Vidíte, a já se už připravovala na ty obligátní otázky jako: Kdy jste začala psát? Co pro vás znamenal Orient? Však to jistě znáte.

136 sidon_120710_final.indd 136

7/13/12 1:30 PM

White přikývne a opět se posadí.

Takže vy jste se přišel jen podívat. Opravdový Američan: ani v uniformě nezapře turistu. (Smích) V pětačtyřicátém mne navštívil jakýsi podplukovník Trumble. Prodělal celé tažení od vylodění na Sicílii až sem k nám s bedekrem v kapse. To jsem si poprvé v životě uvědomila, že patřím mezi pamětihodnosti Francie. (Pauza) Jakže se jmenujete?

White · · · · · White. Mordechaj. Mé jméno není ještě příliš známé. Ve válce jsem se musel zabývat jinými věcmi nežli hebraistikou.

Myriam· · · · Jste z Detroitu?

White · · · · · Z Chicaga.

Myriam· · · · Kterou moji knížku jste si přečetl?

White · · · · · Děvčátko z Jeruzaléma.

Myriam· · · · Líbila se vám?

White · · · · · (nejistě) Ano… ano.

Myriam· · · · Nu, nemáte právě nejlepší vkus.

White · · · · · (nakloní se dopředu) Paní Harryová, je to autobiografie?

Myriam· · · · (okamžitě zpozorní) Který obor jste říkal, že studujete?

White · · · · · Hebraistiku.

Myriam· · · · Ano?!

White · · · · · (nakloní se ještě víc dopředu) Stačil jsem před válkou napsat jen disertaci.

Měla prostý název: Moyzes Shapira.

Myriam· · · · Zajímavé téma. Pokračujte. (Tváří se, jako by ji to velice zajímalo a dokonce bavilo. Posadí se na postel, pokrytou orientálním přehozem) White · · · · · Víte, madamme, záhada Shapirových rukopisů mne upoutala už na střední škole. Nebýt toho, snad bych ani nezačal hebraistiku studovat. Ta aféra kolem nich… něco mi od první chvíle říkalo, že jsou pravé. Ale neměl jsem bohužel důkazy, jen to přesvědčení: Mojžíš Shapira byl nevinen!

Myriam· · · · Ano? A jak tehdy přijali vaši disertaci?

White · · · · · No, propadl jsem. (Pauza) A potom jsem navíc musel rukovat. Vypadalo to nejdřív, že je se mnou konec. Že po mně nic nezůstane… žádné dílo, žádný čin… jako by nikdy nežil Mordche White… rozumíte mi? A místo toho, představte si… čtrnáct dní po invazi nás ubytovali… ten statek byl napůl vyhořelý a nahoře na půdě jsem našel dvě bedny plné knih. Přehrabovat se ve volném čase v knížkách… číst… už to bylo pro mne vysvobození, vysvobození od tohoto světa.

Myriam· · · · A není to smysl krásné literatury?

White · · · · · Ale pak mi padla do rukou ta knížka ve žluté obálce… hned jsem si jí všiml u vás v knihovně… Děvčátko z Jeruzaléma.

Myriam· · · · My v Evropě jsme již dávno pochopili, že nám tento svět neposkytuje nic lepšího nežli tu šanci se od něj osvobodit. Útočiště ve fantazii – azylu všech snílků…

137 sidon_120710_final.indd 137

7/13/12 1:30 PM

White · · · · · Čtu, čtu… a nemůžu věřit vlastním očím: Panebože, vždyť ta paní Harryová píše o Mojžíši Shapirovi! O mém Mojžíši Shapirovi! Bože můj, říkám si… tohle přece musí být autobiografie! A Myriam Harryová potom je… Shapirova dcera. (Dojatě) A teď jsem vás konečně našel.

Myriam· · · · Já nejsem… (Hlas se jí přetrhne) Nejsem ta, za kterou mne máte.

White · · · · · (nevěřícně) Ne? Myriam· · · · Zmýlil jste se. Děvčátko není autobiografie. Vždyť je to celé psané ve třetí osobě.

White · · · · · Hodně jsem o vás četl. Ve slovníku a tak… Narodila jste se přece v Jeruzalémě?

Myriam· · · · Ovšem.

White · · · · · A vaše matka byla Němka?

Myriam· · · · Ano. Ale to k ničemu nevede. Raději mi vyprávějte o invazi.

White · · · · · (sklesle) Domníval jsem se… zdálo se mi… (Potřásá bezmocně hlavou) Škoda.

Myriam· · · · Musilo to být hrozné, že?

White · · · · · (najednou zvedne hlavu) Ale jak jste se vlastně dozvěděla podrobnosti ze Shapirova života? Promiňte, že tak naléhám… Vy jste Shapiru znala?

Myriam· · · · (chvíli mlčí, pak) Hrávala jsem si s jeho dcerkou… Leccos mi vyprávěla.

White · · · · · I o tom dopise?

Myriam· · · · O jakém dopise?

White · · · · · V děvčátku píšete, že Shapira…

Myriam· · · · Pan Benediktus!

White · · · · · Že před svou smrtí napsal své dceři dopis… Z četby jsem získal dojem, že… hrdinku knížky… tedy Shapirovu, chci říci Benediktovu dceru přesvědčil o pravosti rukopisů. Existoval takový dopis?

Myriam· · · · Proto jste ke mně přišel?

White · · · · · Pochopte, jaký by to byl argument pro Shapirovu rehabilitaci!

Myriam· · · · (vstane, suše) Musím vás zklamat. Nepsala jsem historické pojednání, tím méně autobiografii… ale román. (S násilným úsměvem podá Whiteovi ruku) Pane Trangu?

Trang · · · · · (vstoupí) Ano, madamme?

Myriam· · · · Doprovoďte pana… promiňte, zapomněla jsem…

White · · · · · Nevíte aspoň, jestli ta paní žije?

Myriam· · · · Jaká paní?

White · · · · · Shapirova dcera. Snad jste se s ní stýkala i později…

Myriam· · · · Ano. (Pohlédne na Tranga a ten se poněkud vzdálí z doslechu) Hana Rohrbachová, rozená Shapirová, zahynula před čtyřmi lety v Birkenau. To si můžete ověřit.

138 sidon_120710_final.indd 138

7/13/12 1:30 PM

S chladným, nevyzpytatelným stařeckým nepřátelstvím se dívá na mladíka.

White ani nehlesne. Slabě se ukloní.

Trang · · · · · Tudy prosím.

Po jejich odchodu zůstane Myriam nehnutě stát a zírá před sebe. Předchozí nervové vypětí na ni dolehne celou tíží. Zhroutí se na postel a bodové světlo reflektoru vypichuje v šerém prostoru její bledý obličej s doširoka otevřenýma očima.

TŘETÍ VÝSTUP Zatímco Myriam stále leží, proměňuje se místnost kolem ní v Shapirův londýnský příbytek. Jakoby z velké dálky slyšíme hlas kamelota: Senzace!

Senzace! Moyzes Shapira v Londýně! Britské muzeum vystavuje biblické rukopisy z devátého století před Kristem! Starožitník objevil poklad tisíciletí! Důkaz o starobylosti židovské kultury! Královna slibuje přispět na národní sbírku! V pokoji se trochu rozjasní. K Myriam, ležící na posteli, přistoupí čtyřicetiletá, úzkostlivě naškrobená žena. Přehazuje si přes ramena pletený šál.

Shapirová · Ty ještě nespíš, Myriam?

Myriam· · · · (dětsky) Kde je tatínek?

Shapirová · Pošlu ti ho, aby ti dal pusinku na dobrou noc, až přijde. Ty se třeseš?

Myriam· · · · Proč je v Londýně tak chladno?

Shapirová · Dá-li Bůh, vrátíme se brzy do Jeruzaléma. Uvařím ti horký čaj.

Myriam· · · · (posadí se a přitiskne k sobě matčinu ruku. Dospělým hlasem) Maminko…

Reflektor na Myriam zhasne. Boční světlo. Dveřmi vstoupí profesor Ginsburg. Je to čiperný padesátiletý mužík v černém svrchníku a černém klobouku s nízkým dýnkem. Má ve zvyku smetávat si popel z doutníku ze svrchníku, a to i tehdy, když mu momentálně žádný popel na svrchník nepadá.

Shapirová · Mojžíš ještě není doma, pane profesore.

Ginsburg · · Já vím. Vlastně…

Shapirová · Stalo se něco?

Ginsburg · · (zamává rukama jako tučňák) Víte, kolik žádá za ty rukopisy?

Shapirová · Ne, ne, s tím na mne nechoďte. Nepletu se mu do obchodů.

Ginsburg · · Chce od Muzea milion liber šterlinků!

Opět změna světel. Bodové světlo na stojící Myriam. Ginsburg a Shapirová zůstávají na scéně v pološeru.

Myriam· · · · Nemáš právo mne obviňovat, tati! Nikdy jsem o tobě nepromluvila křivé slovo. Mlčela jsem, co chceš ode mne víc?

Hledištěm přichází Shapira: v tehdy módním anglickém obleku (rok 1883), plavovlasý pětačtyřicátník, štíhlý a urostlý, pohledný muž. Už z dálky deklamuje jako pouťový vyvolavač.

139 sidon_120710_final.indd 139

7/13/12 1:30 PM

Shapira · · · Račte jen vstoupiti,dámy a páni / Svět ještě neviděl, co je tu k podívání / Vítr je neroznes a nevzala je voda / Vojna je nenašla a nezničila nepohoda / Slunce je nezžehlo, nesnědly je krysy / Leží tu před vámi – Shapirovy rukopisy! (Vystoupí na jeviště a důrazně říká tváří v tvář Myriam) Hebrejské svitky Moyzese Shapiry, jeruzalémského starožitníka a vynikajícího znalce palestinské archeologie, pocházející podle vyjádření zde přítomného, světově proslulého profesora Christiana Ginsburga z devátého století před naším letopočtem. Jsou to, prosím pěkně, nejstarší opisy biblické knihy Mojžíšovy. (A pokračuje ve vyvolávání) Sám Mojžíš přítomný je v těchto znacích / Psaných na kůži a v lněných vacích / Skloňte se, skloňte nad starými texty / Slavné Anglii slouží to jen ke cti / Svět bude závidět, dám za to vlastní ruku / Co odkáže Anglie svým potomkům a vnukům.

Myriam· · · · Jsou to padělky. (Posadí se na postel. Ruce složí do klína) V dalším průběhu výstupu sleduje stále jen otce. Reálné osvětlení.

Shapira · · · (Ginsburgovi) Byl jsem, člověče, na výstavě. Pro Londýn jsou naše rukopisy senzace, jakou tohle město nepamatuje. Takový nával lidu tady snad nebyl ani při popravě Olivera Cromwela.

Ginsburg · · (podává mu ruku) Jako vždycky přeháníš, Mojše.

Shapira · · · Já? To Londýn přehání!

Ginsburg · · Toho bys měl spíš rozumně využít, a ne všechno kazit. Slyšel jsem, kolik teď žádáš…

Shapira · · · Zdá se ti to málo?

Ginsburg · · Milion liber je moc peněz.

Shapira · · · Poměrně dost. Ale rukopisy jsou taky moc staré.

Ginsburg · · Muzeum není tak bohaté, jak si představuješ. Kdyby ti měli zaplatit, co chceš, znamenalo by to vypsat národní sbírku.

Shapira · · · Však to taky bude národní majetek. A víš co? Abys věděl, jak hluboce si vážím Angličanů, jsem ochoten na tu sbírku přispět. Co říkáš, diákonko, najdeme ještě nějaký ten šilink v hrníčku? To víte, pane Ginsburg, takové cestování z Jeruzaléma do Německa a z Německa do Evropy dokáže přivést i bohatšího starožitníka na mizinu. Stálo nás to majlant.

(Shapirové) Ale víš, jak to uděláme? Až dostaneme milion, strhnem si z něho celou tisícovku – ale co tisícovku, deset tisíc! – a přidáme na sbírku dodatečně. Plácnem se přes kapsu, co říkáš? Ať vidí Anglie granda!

Ginsburg · · Mluv chvilku rozumně. K čemu by ti nakonec bylo tolik peněz? Chceš tím milionem vydláždit ulice v Jerichu nebo postavit nový chrám v Jerušalájim? Viděls už někdy pohromadě víc peněz než tisíc liber?

Shapira · · · Tím zvědavější jsem, jak vypadá milion, ne?

Ginsburg · · Pro mne, když řekneš milion, je to stejně nepředstavitelné jako Bůh.

Shapira · · · I řekl Mojžíš Hospodinu: Okažiž mi, prosím, slávu svou.

140 sidon_120710_final.indd 140

7/13/12 1:30 PM

Ginsburg · · Kterýžto odpověděl: Nebudeš moci viděti tváři mé, neboť neuzří mne člověk, aby živ zůstal.

Myriam· · · · (dětsky) Tati…

Shapirová · (stojíc stranou) Chce ti dát dobrou noc.

Shapira · · · (jde k Myriam a skloní se k ní) Opravdu?

Myriam· · · · (šeptem, dospělým hlasem) Tati…

Shapira · · · (mlčky hledí na Myriam. Nepolíbí ji. Potom si všimne Ginsburga, který mu naznačuje, že by se rád něčeho napil) Á, náš ctěný a věrný přítel by si prosil…

Ginsburg · · Štamprlíka.

Shapira · · · No tak mu dáme štamprlíka! (Leze pod postel) Shapirová · Mojžíši, ty víš, že se ti od jisté doby nepletu do obchodů…

Shapira · · · (vyleze s lahví a sklenkou) Všiml jsem si, diákonko.

Shapirová · Co děláš, to je šílenství, Mojžíši. To je rouhání!

Shapira · · · Tři sta třiatřicet stříbrných křepelek… Tak se napij, Christiánku, napij se na můj požehnaný rok tisící osmistý osmdesátý třetí!

Ginsburg · · (přičichne ke sklence) Ó, pomerančová brandy… Kdypak vás zase spatřím, pomerančovníky v Jaffě?

Shapira · · · Ta brandy je z Káhiry.

Ginsburg · · Auch nicht schlecht. Jsi šťastný člověk, Mojše. Máš hodnou, krásnou ženu, krásné a hodné dvě holčičky… A kdepak je vlastně Hanele?

Shapirová · V divadle.

Shapira · · · S Tomem?

Ginsburg · · Rozkvetla v Londýně jako růže šáronská! (Dopije a políbí si hřbet ruky) Když se na Žida usměje štěstí, drží se ho jako štěnice. Jenom nesmí být sám tak hloupý, aby na ni otevíral okno, štěnice si na průvan zrovna nepotrpí. A v Londýně je chladno.

Shapira · · · Ty rukopisy mají stokrát větší cenu než milion.

Ginsburg · · Zapomínáš, že jsem jediný hebraista v Evropě, který hájí jejich pravost.

Shapirová · (zatím přinesla Myriam hrnek s čajem. Teď sedí vedle ní a tiše zpívá) Co člověk na tom světě / Jen marnost pouhý stín / Jak polní kvítí kvete / A klesá v hrobu klín / Co platna snaha jeho / A honba za jměním / On zanechá tu všeho / Svým dechem posledním Shapira · · · (Ginsburgovi) Musíš být asi opravdu velká hlava, když na tvé doporučení vystavuje Britské muzeum rukopisy natruc celé Evropě. A Evropa mlčí jako zařezaná!

Ginsburg · · Napadlo tě vůbec někdy, k čemu bude našemu muzeu exponát, v jehož pravost kromě Angličanů nikdo nevěří?

Shapira · · · Jako straně prodávající mi do toho nic není. Ale neboj se, muzeum se už rozhodlo.

141 sidon_120710_final.indd 141

7/13/12 1:30 PM

Ginsburg · · (udiveně) Že ti zaplatí milion? Odkud to víš?

Shapira · · · Otázka času a nervů, jako při každém obchodu. Jestli, Christiánku, jednou rukopisy vystavili, nemůžou zpátky, leda s ostudou. A Angličané ostudy těžko snáší. Nemůžou zpátky.

Ginsburg · · (vytáhne z kapsy noviny) Tady máš důkaz, že můžou. (Podá je Shapirovi) Shapira · · · Co je to? Punch? Co má humoristický časopis společného s… (Zůstane zírat do novin) Ginsburg · · Dva nosatí Židé před Britským muzeem. Dva podfukáři z Východu, kteří si usmyslili ožebračit britské Impérium! (Hořce se zasměje) Shapira · · · Copak mám černé vlasy? (Shapirové) Poznala bys mě snad podle toho obrázku, kdyby u toho nebylo napsaný moje jméno? (Ukáže jí noviny a se smíchem ukáže na Ginsburga) Ale tebe chytil úplně přesně! Čestný slovo!

Ten doutník…

Ginsburg · · (vážně) Tak nás dneska vidí Punch. Ale kde je napsáno, že nás takhle nebude zítra vidět celá Anglie? Věř mi, že tím milionem můžeš všechno zkazit, Mojše. Mně na těch rukopisech záleží…

Shapira · · · Neříkej mi Mojše. (Pauza) Povídáš, že Evropa v rukopisy nevěří. Proboha, člověče, copak může někdo očekávat, že vám přijdou Němci a Francouzi gratulovat, když jste jim vypálili rybník?

Shapirová · (jemně) V Německu jsi je nabízel dřív než tady.

Shapira · · · (Ginsburgovi) Víš, co mi tví kolegové Němci řekli? Kdepak, Herr Shapira, malé dítě přece pozná, že jde o padělky… Ale za ty padělky mi chtěli zaplatit deset tisíc marek! (Shapirové) To jsi zapomněla dodat. (Pauza) Deset tisíc. A proto jsem se rozhodl, že zvýším na milion a liber šterlinků.

Ginsburg · · Deset tisíc?

Shapira · · · Když se kše uje, lítají jiskry. A dneska se kše uje se vším, jestli sis všiml.

Tahle doba nevěří ničemu jinému než prachům. I vznešenost a krásu musíš nechat zasklít do rámu z liber a dolarů, jinak do toho každej kopne.

A my tuhle dobu sotva změníme. (Odmlčí se) Chtěli mě zahnat do kouta, jenže Shapira není včerejší. (Zamrká na Ginsburga) Nech to na mně, Christiánku.

Ginsburg · · (mlčí a potom si povzdychne) Kdybys ty měl čistý štít, Mojše…

Shapira · · · O čem to zase mluvíš?

Myriam· · · · O moabitských soškách, tati. O tvých moabitských soškách.

Shapira · · · Jděte mi do háje s čistým štítem! Každý starožitník se nechá někdy napálit!

Myriam· · · · Vy mrtví trváte na svém ještě tvrdohlavěji než živí.

Shapira · · · (Shapirové) Jak to ví?

Shapirová · Musela jsem potom říct dětem pravdu.

Shapira · · · Myslím, že by pro ně bylo lepší, kdybys mlčela.

Shapirová · Víš snad, jak to pro nás tehdy bylo těžké?

142 sidon_120710_final.indd 142

7/13/12 1:30 PM

Shapira · · · Pro mne to předtím nebylo lehčí.

Světla na Shapirovou a Ginsburga zhasnou. Ve světle zůstávají jen Shapira a Myriam. Myriam vstane.

Jakým právem mne ty chceš soudit?

Myriam· · · · Právem lásky.

Shapira · · · Hoho! Ty, kterás mě před chvilkou zapřela?

Myriam· · · · Dlouho jsem věřila v tvou poctivost. Až příliš dlouho. Když mi to maminka řekla, já ji nenáviděla. Celý svět jsem nenáviděla, poněvadž tys bys dobrý.

A všechno ostatní, všichni, kteří znali pravdu, musili být zlí.

Shapira · · · Zapři otce a dobře ti bude na zemi.

Světlo na Myriam zhasne.

ČTVRTÝ VÝSTUP Shapira se směje a mává nějakým papírem. Světlo na Shapirovou.

Shapirová · To jsi ty? Co se stalo?

Shapira · · · (podá jí dopis) Čti!

Shapirová · (čte a celá udivená se rozzáří) Tolik?

Shapira · · · Moabitské sošky? Světová senzace! Unikátní objev! (Najednou se rozesměje) Naletěli! Naletěli, páni vědátoři! Nechali se napálit jako kluci!

Nepovídal jsem, že ten zatracenej Moáb je pro chytrýho člověka zlatej důl?

Shapirová · O čem to mluvíš?

Shapira · · · O čem? O čem? Najednou se tváříš, že o ničem nevíš!

Shapirová · Jak to, napálili?

Shapira · · · Sebere nás za to čert, bububu!

Shapirová · Koupils je přece od Alího?!

Shapira · · · Když mi chtějí tolik dát, byl bych hlupák, abych nebral.

Shapirová · Tys je podvedl, Mojžíši?

Shapira · · · Ale prosím tě… Co sis myslela, že pořád tropím v dílně?

Shapirová · Tys je vůbec nekoupil od Alího. Tys je…

Shapira · · · A kde bych na to býval loni vzal?

Shapirová · Panebože! On je podvedl!

Shapira · · · Poslouchej, diákonko, tvůj evangelický bůh stejně ví, žes věděla, co dělám.

A budeš mít ještě hřích, že to zapíráš…

Shapirová · Nerouhej se!

Shapira · · · (pochopí, že manželka opravdu nic nevěděla. Pokrčí rameny) To jsem tedy ze vší té radosti šlápnul takříkajíc vedle. (Chodí sem a tam) No tak dobře. Já se kaju. Rozpadám se v prach, z kterého jsem vzešel. Já hříšný podvodník Shapira Moyzes obracím se v hnůj za první moabitskou sošku, kterou jsem

143 sidon_120710_final.indd 143

7/13/12 1:30 PM

sidon_120710_final.indd 386

7/13/12 1:31 PM

„SVŮJ VLASTNÍ EXPERIMENT“ Ačkoli je literární tvorba dramatika, prozaika a scenáristy Karola Sidona (* 1942) rozmanitá a široká, jeho oficiální kariéra trvala poměrně krátce: první dílo, rozhlasovou hru Páté přikázání, kterou napsal v roce 1965, a jeho poslední legálně zveřejněné dílo, divadelní hru Latríny, nastudovanou v roce 1973, od sebe dělí pouhých osm let. Potom už se Sidon ocitl na pověstném „seznamu“ zakázaných spisovatelů, který autory zbavoval práva publikovat a veřejně působit. Do té doby však stihl napsat řadu významných děl. Především pět rozhlasových her, jež byly dodnes prakticky neznámé: Páté přikázání, Cyrila, Samotku, Dvojí zákon a Paní Svět. Vedle toho na sebe – už jako redaktor Literárních listů, respektive Listů, kde působil v letech 1968–69 – upozornil autobiograficky laděnými prózami Sen o mém otci (1968) a Sen o mně (1970), jakož i spoluautorstvím scénářů k filmům svého spolužáka z FAMU Juraje Jakubiska Zběhové a poutníci (1968), Ptáčkové, sirotci a blázni (1970) a Na shledanou v pekle, přátelé… (1970). Když ho v roce 1969 propustili z novin (před tím byl dva roky dramaturgem Studia kreslených a loutkových filmů Jiřího Trnky) a kontakt s ním přerušil i rozhlas, nějaký čas ho ještě držely „nad vodou“ nabídky z televize, pro niž vytvořil scénář podle Turgeněva Otcové a děti (1971, režie Eva Sadková), podle Černyševského Co dělat (1972, režie Jiří Bělka) a scénář k televiznímu filmu Jaroslava Balíka Adam a Gabriel (který byl odvysílán pouze v Itálii v roce 1973). Scénář Kancelář na výsostech z roku 1972 už televize nenatočila a nerealizovány zůstaly i filmové scénáře Kuráž a Mlýn z počátku 70. let, které napsal pro Jakubiska.

*** K psaní pro rozhlas se Karol Sidon dostal coby redaktor Československého rozhlasu, s jehož sekcí pro mládež, vedenou Ludvíkem Vaculíkem, v letech 1964–65 externě spolupracoval. Už na samém začátku se ukázalo, že v Sidonovi získal rozhlas výjimečného autora, který se právem mohl řadit mezi dramatiky tehdejší „pražské rozhlasové školy“, do níž patřili například Arnošt Lustig, Ivan Klíma, Jaroslav Ptáček, Josef Topol, Ivan Vyskočil, Václav Havel. Jeho rozhlasové hry totiž vynikaly výsostným literárním zpracováním a zároveň přitahovaly osobitými experimenty s rozhlasovým médiem. Dokládají to ostatně ocenění těchto děl (Cyril získal v roce 1965 druhou cenu v rozhlasové soutěži, Dvojí zákon cenu za nejlepší rozhlasovou hru roku 1968 v soutěži vypsané Ministerstvem kultury k 50. výročí republiky), zahraniční zájem o ně (posléze byly uváděny v Německu, Belgii, Holandsku či Švédsku) i jejich takřka okamžité časopisecké otiskování (Páté přikázání v Sešitech pro mladou literaturu v roce 1966, Samotka ve Studiích a úvahách v roce 1968; přesné odkazy uvádíme v ediční poznámce). Bohužel se však žádný zvukový záznam inscenace Sidonovy hry nedochoval, protože všechny nahrávky byly po autorově zákazu smazány.

387 sidon_120710_final.indd 387

7/13/12 1:31 PM

V počátcích své tvorby se Sidon tematicky obracel především ke zkušenostem z původní rodiny, a tak jsou jeho první hry Páté přikázání a Cyril námětově spřízněny s novelami Sen o mém otci a Sen o mně.

Avšak na rozdíl od próz, které se soustřeďují na hledání vlastní identity (autor se těžce smiřoval s tím, že už jako dvouletý ztratil otce), překračují jmenované hry rámec osobně zaujatého příběhu k obecnějšímu vystižení životních podmínek v tehdejší československé společnosti.

Páté přikázání (1965), které je zkrácenou a přepracovanou verzí Snů o Velikém pátku (literárního scénáře, který autor předložil jako absolventskou práci v oboru dramaturgie a scenáristika na FAMU v roce 1964), zachycuje složitý vztah mezi rodiči a synem. Ve hře se otec taxikář, který si přivydělává jízdami načerno, snaží po svém vzdorovat režimnímu kádrování a fízlování zaměstnanců, zatímco psychicky labilní matka trpí výčitkami svědomí a stihomamem, a tak není divu, že se dospívající Pavel pokouší vymanit z traumatického sevření nefunkční a společensky ostrakizované rodiny. Podobně jako v autobiografických prózách, i v Pátém přikázání se Sidonovi podařilo formulovat neobyčejně působivý dialog, který od jakoby autentické řeči přechází až k jakémusi proudu vnitřního vědomí.

Rozhlasové specifikum díla autor ještě zdůraznil principem „rozhlasu v rozhlasu“, když nechal rodiče seznat synovy názory během vysílání rozhlasového rozhovoru, který s ním natočili ve škole. Život ve lži, zaviněný neustálým kontrolním tlakem systému na profesní i soukromý život občanů a viděný nezaujatýma očima mladého kluka, se tak odhalil v nejcitlivější chvíli, když si pyšní rodiče chtěli poslechnout potomka, a zároveň tou nejdrsnější formou – syn své výhrady nesdělil rodičům, nýbrž adresoval je rovnou celé zemi. Touto jemnou finesou Sidon trefně zobrazil rozpad rodinných a společenských hodnot v socialistických poměrech. Hru nastudoval Československý rozhlas v roce 1966 v režii Vladimíra Semráda.

Detailnější obraz člověka ze svého okolí Sidon vykreslil ve hře Cyril (1966), v níž se předobrazem hlavní postavy stal vzdálený strýc (předobrazy otce v první hře byli autorův nevlastní otec a jeho kamarád Honza). Zatímco však skutečného Cyrila dohnalo závažné onemocnění k sebevraždě, dramatický hrdina ji nakonec nespáchá, naopak z jeho loučení se životem vytryskne bytostná potřeba být ještě na světě. Experiment se zvukovým médiem autor tentokrát vetkl do prostorově oddělených promluv (jakéhosi nepřímého dialogu mezi hrdinovým monologem situovaným na půdu a hovory jeho ženy s dalšími postavami, které se odehrávají v domě) demonstrujících vzdálenost mezi dvěma životními názory.

V titulní roli si autor představoval Jana Wericha, jemuž se však pro jeho herecký naturel zdála příliš tragická. V inscenaci Československého rozhlasu (1967, režie Antonín Moskalyk) pak titulní part nastudoval Čestmír Řanda.

388 sidon_120710_final.indd 388

7/13/12 1:31 PM

V následující Samotce (1967) spojil Sidon motivy z předchozích her – motiv generační a motiv umírání. Spor těžce nemocného starce s dočasně osleplým mladíkem o to, jestli usilovat o přemístění pacienta, jehož chrápání je v noci ruší, se postupně mění v konfrontaci lidských postojů k tomu, jak se v instituci s nařízeným režimem, jakou je nemocnice, vyrovnat s vlastní nedostatečností. Snad každému posluchači musela být jasná zástupnost zvoleného prostředí, poukazující k životu v totalitě.

I v tomto díle vystoupilo zvukové specifikum do popředí v nejsilnějším momentě – důkazní magnetofonová nahrávka chrápání totiž zazní těsně po tom, co je chrápající shledán mrtvým, a zpětně tak dokládá malichernost původního problému oproti skutečným lidským těžkostem.

Hru nastudoval Československý rozhlas v roce 1968 v režii Antonína Moskalyka.

Hrou Dvojí zákon (1968) se v Sidonově dramatice otevírá další námětový okruh – interpretace biblické, v tomto případě novozákonní mytologie.

Jak název napovídá, drama pomocí Ježíšova portrétu načrtává základy křesťanského myšlení jakožto konfrontačního ke Starému zákonu.

Děje se tak prostřednictvím Jidáše, který těsně po ukřižování vypráví Kaifášovi Kristův příběh. V druhé rovině děje doplňuje vyprávění sám Ježíš, zpřítomněný ve vložených retrospektivních scénách – autorově snaze ozvláštnit tentokrát víceméně tradiční formu. Drama ukazuje Krista jako člověka, který nedokázal unést, že ho vlastní lid nepřijal, a tak se dobrovolně vydal smrti, neboť doufal, že se mu podaří probudit věřící alespoň zázrakem vzkříšení. Navzdory vážné tematice, v níž má své kořeny celá západní kultura, se Sidonovi skládaným dějem a především svěžím, nepatetickým dialogem podařilo oživit mýtus natolik, že hra získala až jakýsi transcendentní rozměr. Snad proto ji premiérově uvedl nejen Československý rozhlas (v roce 1969 v režii Jiřího Horčičky), ale byla nastudována i scénicky – v Divadle pracujících Gottwaldov (Zlín) v roce 1970 (režie Zdeněk Zydroň).

V dramatu Paní Svět (1969) se autor zhlédl v postavě předsokratovského filosofa Demokrita, kterého přichází navštívit lékař Hippokrates a přivádí mu krásnou dívku doufaje, že se mu podaří vytrhnout myslitele z asketického života v ústraní. Demokritos na chvíli dívčinu kouzlu skutečně podlehne, avšak vtom se mu zjeví odporná Medúza, již nazývá Paní Svět a která jej požírá za živa, a tak se s konečnou platností rozhodne zůstat sám se svým „pomateným“ rozumem. Hra se stává filosofickou disputací mezi pragmatickým zakoušením životních radostí a skeptickým postojem ke světu. Nastudována byla rovněž v Československém rozhlase (v roce 1970 v režii Jiřího Horčičky).

K psaní pro divadlo Sidona přivedli dva přátelé herci. Při natáčení filmu Na shledanou v pekle, přátelé… se totiž seznámil se Zdeňkem Duškem a začal navštěvovat divadlo Maringotka, které vedla Zuzana Kočová. Na žádost Duška a Karla Meistera napsal první divadelní hru Latríny (1972),

389 sidon_120710_final.indd 389

7/13/12 1:31 PM

avšak mezitím se jeho problémy s režimem začaly prohlubovat, a tak si ji už Maringotka netroufla nasadit. Rozezkoušená inscenace se pak dostala k Jaroslavu Čejkovi do Uměleckého studia mladých Rubín, který na základě tvrzení, že jde o dílo protiválečné, přiměl Pražské kulturní středisko k souhlasu s uvedením (hru nastudoval sám autor). Asi šestou schvalovací předváděčku, která se podle interních materiálů divadla Rubín konala 21. 5. 1973, však osobně navštívil vedoucí kulturního oddělení Ústředního výboru KSČ, nechvalně známý „normalizátor“ Miroslav Müller, hru označil za špatnou, a přítomný autor se před jeho zraky urazil a odešel. Poté bylo provozování kusu zakázáno, stejně jako pokračování Sidonovy kariéry.

Na námět Latrín autora přivedl strýc, který se jako rakouský oficír za první světové války dostal do ruského zajetí a byl převezen na Dálný východ.

Bohatí Židé tehdy pro souvěrce vyslali záchrannou loď, ale ti odmítli odplout, neboť nepobrala všechny zajatce. Protože nechtěl být nařčen z propagace židovství, přesadil Sidon příběh mezi důstojníky a vojáky.

Dilema důstojníků, zda se zachránit a nechat vojsko na ostrově napospas hladu a nemocem, kořeněné životními pravdami švejkovského vojína jménem Prdel a zakončené vymřením většiny zajatců až na kapacitu původní lodi (včetně skoro celého důstojnického sboru), symbolizuje absurditu veškerého válečného, potažmo i neuváženého záchranářského počínání.

*** Paradoxní je, že právě událost, která se stala tečkou za spisovatelovou oficiální činností, nastartovala jeho kariéru dramatika. A tak i když byl Sidon v roce 1972 jako řada jiných intelektuálů nucen profesně přesedlat (do roku 1973 pracoval jako trafikant v kiosku Poštovní novinové služby, pak byl dva roky pomocným dělníkem v podniku Vodní zdroje), s vervou psal pro divadlo. Svoji roli v tom jistě sehrálo i zdání, že by snad ještě mohl uvést hru Shapira v Realistickém divadle (kde ji chtěl nasadit autorův „dvorní“ režisér Luboš Pistorius) či Labyrint v Laterně magice (o což se zajímal režisér Miroslav Macháček), anebo že by drama Zpívej mi na cestu mohlo být přijato v Divadle na Vinohradech. Nestalo se: Shapira měl premiéru až v roce 1990, Labyrint o rok později a Zpívej mi na cestu zůstalo neuvedeno.

Shapira (1972) je bezpochyby neznámějším a nejhranějším Sidonovým titulem (v roce 1990 hru vedle Divadla E. F. Buriana nasadilo také Dvořákovo divadlo v Ostravě, o rok později brněnská „Mahenka“, v roce 1998 Divadlo na Vinohradech a v roce 2011 Fidlovačka) a málo se ví, že v roce 1986 o uvedení uvažovala i herečka českého původu Vlasta Schönová v telavivském divadle Habima (z inscenace však nakonec sešlo).

Kompozičně Sidon rozložil děj do dvou časoprostorově odlišných rovin: rámec tvoří příběh Miriam Harryové, která se bojí poznat pravdu o svém otci, protože nemůže unést představu, že mu celý život křivdila, zatímco

390 sidon_120710_final.indd 390

7/13/12 1:31 PM

vnitřní rovina je příběhem objevitele biblických rukopisů Mojžíše Shapiry, který za ně ale při prodeji žádá příliš mnoho a navíc má profesně pošramocenou pověst, takže nakonec je původnost svitků zpochybněna, což Shapiru dožene k sebevraždě. Přes propast času – první rovina se odehrává v roce 1883, druhá v roce 1947 – tak spolu ve hře diskutují „žalující“ osamělá spisovatelka, jíž otcova kauza pokazila život, a Shapira, který se má před dcerou zpětně obhájit. Revize rodinné kauzy, která se vlastně odehrává v Myriamině mysli a jíž vydatně napomůže sdělení mladého badatele, že pravost rukopisů již lze doložit srovnatelným nálezem, dojde smírného konce: Shapira uzná svoje fanfarónské jednání a Myriam přizná, že mu ublížila, když se k němu nehlásila.

Ačkoli se drama opírá o skutečné události, můžeme je číst především jako příběh o cestě k pravdě, která bývá neschůdná a někdy, aniž bychom to tušili, je ukryta přímo v nás samých. Vztah dcery a otce ve hře lze chápat také jako paralelu se Sidonem často zobrazovaným vztahem syna k rodičům. Současně se tu na okraji „subjektivního“ příběhu zračí i objektivní dějiny. Shapirovu rodinu totiž později rozmetá genocida a mytické rukopisy navěky zapadnou v muzejním depozitáři. Hra je tedy nejen kritikou toho, jak člověk zachází s vlastní historií, ale stává se i jakousi ironickou výtkou tomu, jak lidé nakládají s dějinnými dokumenty.

Významný počin v Sidonově tvorbě představuje Labyrint (cirkus podle Komenského) z roku 1972. Spíše než o pouhou dramatizaci klasiky se totiž jedná o svébytné literární dílo, dokládající šíři autorova dramatického talentu. Komenského alegorickou fabuli Sidon převyprávěl jako tragikomedii lidského rodu i jediného osudu, jehož nositel Poutník během života prochází jednotlivými evolučními stádii od ryb až po lidi. Autorovu zaujatost námětem lze vycítit zejména z takřka lidově znějících groteskních veršů, které činí z jazyka samostatnou „postavu“ hry. Drama mělo premiéru v Západočeském divadle v Chebu v roce 1991 (režie Pavel Pecháček).

Také hra Zpívej mi na cestu (1973–74) zaujímá v Sidonově dramatice zvláštní místo, neboť se jí nečekaně pokusil o „venkovské drama“.

Režisér Pistorius se domníval, že hra je autorově naturelu nejvzdálenější, jelikož děj tentokrát nevzal ze skutečnosti, ale vyfabuloval. Přitom však Sidon k žánru, který byl u nás populární hlavně v 50. a 60. letech, pouze přistoupil jinak. Společenské problémy vesnice totiž – podobně jako třeba Josef Topol – neuchopil pohledem na kolektiv, nýbrž skrze jednotlivce, které zobrazil pod tíhou běžných starostí s láskou a osobní realizací.

Dva bratry z Prahy svedou okolnosti do vesnické nádražní hospody, kterou spolu začnou vést. Mladší Miki má matematický talent, ale je nesebevědomý a prchlivý, zatímco starší Petr je spíše obyčejný, ale vládne rovným postojem k životu. Mladší prohraje vše, včetně vlastního života, starší rozumně překoná všechny útrapy i náhlou výměnu partnerek.

Ty jsou záměrně koncipovány jako jakési převrácené pendanty hrdinů: původně Petrovu Týnu ovládá jistá jurodivost, na níž se shodne s Mikim, a naopak v dříve Mikiho Nadě se – stejně jako v Petrovi – zračí jistá trpělivost a odevzdanost. Příběh ukazuje vesnický život zblízka formou

391 sidon_120710_final.indd 391

7/13/12 1:31 PM

konfrontací dvou zdvojených životních postojů v odlišných věkových etapách. Tím, že mají všechny postavy svůj díl pravdy, se drama stává úvahou nad relativitou lidských názorů vzhledem k času a prostoru.

*** Další fáze Sidonovy dramatické tvorby se začala odvíjet v roce 1977, kdy podepsal Chartu a přivolal tím na sebe silnější diskriminační zájem oficiálních struktur – Státní bezpečností počínaje a zaměstnavateli konče.

Do neoficiální literární obce naopak jako by se v té době teprve cele včlenil.

Jednak se dočkal významného uznání – v roce 1978 mu sám Jiří Kolář udělil Cenu Jiřího Koláře, jednak začal vydávat v samizdatu (tehdy zde vycházely hry Shapira, Zpívej mi na cestu, Labyrint, Starý příběh a Třináct oken; přesný soupis uvádíme v ediční poznámce) a jednak se ve svých hrách začal námětově přimykat k takzvané disidentské dramatice, která vykreslovala osudy hrdinů ocitajících se v opozici vůči režimu. Po propuštění z trafiky, kam se předtím v roce 1975 vrátil, po výsleších a policejním zadržování už totiž nemohl psát ideologicky nekonfliktní hry. Jakožto bytostný dramatik naopak cítil, že musí ukazovat aktuální skutečnost, tedy život v komunistickém režimu. Znovu se také vrátil k rozhlasové hře a k próze (Evangelium podle Josefa Flavia, 1974, Boží osten, 1975, Brány mrazu, 1977, a filosofické pojednání Návrat Abrahamův, 1980, vyšly též v samizdatu).

O Sidonově nenávisti k totalitě nejvíce vypovídá rozhlasová Etuda o hodináři (přesné datum vzniku neznáme), která zachycuje výslech řemeslníka obviněného a nakonec policií zavražděného za neakceptování změny času. Hra představuje absurdní, kafkovský model společnosti, v níž člověk nemá právo ani na soudní proces, ani na vlastní život.

Stejně nekompromisní vůči režimu bylo i druhé Sidonovo rozhlasové drama z této doby, Třináct oken (1977). Z perspektivy dětského zážitku, kdy s kamarádem rozbíjeli okna věříce, že jim inkriminovaný počet zajistí nesmrtelnost, v ní dospělý disident přehlíží svůj osud. Hra se odehrává v hrdinově mysli, když na chvíli ztratí vědomí, a formou pásma líčí klíčové okamžiky jeho života na pozadí společenských dějin: historky z dětství se tu prolínají s estébáckými výslechy, hovory s manželkou a matkou střídá povídání s milenkou, hrůzný sen, v němž se hrdina v podsvětí setkává s psími bestiemi, se přelévá do debaty s prokurátorem. Drama, které má určité autobiografické rysy, lze chápat jako odraz krize středního věku zahrnující i dilema, zda pokračovat v dusivé totalitní existenci. V režii Jiřího Horčičky je nastudoval Československý rozhlas v roce 1991.

V rozhlasové hře Starý příběh (1977) Sidon zpracoval Pilátovo líčení na Ježíše a jeho proces zakončený ukřižováním. Jako několik dalších her z řady disidentské dramatiky (příkladně Pašijová hra Vratislava Brabence, která vznikla v tomtéž roce), i zde se příběh Ježíšova konce stává podobenstvím o komunistické zlovůli a koresponduje s disidentským vzdorem vůči režimu.

392 sidon_120710_final.indd 392

7/13/12 1:31 PM

„Kariéru“ zakázaného dramatika ukončil Sidon, toho času již topič v kotelně, hrou Ester (1980), již psal pro potřeby pražské Židovské obce.

V rámci purimových oslav ji zde téhož roku v autorově režii sehráli amatéři. I tato společensky nepříliš nebezpečná akce ovšem vyústila v policejní zadržení autora, který tak nakonec představení své hry neviděl.

Starozákonní příběh o královně Ester zastává v židovské kultuře významné místo – jeho přehrávání je součástí svátku purim, který se koná v den jarní rovnodennosti a připomíná záchranu Židů před vyhlazením ze strany perského krále Hamana. Sidonova reinterpretace legendy vyvažuje příběh Ester, která dokázala krále odvrátit od stíhání Židů, s příběhem Mordechajovým, který králi zachránil život, a pro lepší jevištní zprostředkování mýtu navíc využívá prvků epického divadla: děj komentují vypravěč Raši a další postavy, které vystupují z rolí. Hra s náboženským cílem tím získala na divadelní působivosti, k čemuž jí dopomohl také ironicky vtipný jazyk.

*** V roce 1983 Sidon přistoupil na naléhání úřadů (v rámci nechvalně známé akce Asanace, jíž se Státní bezpečnost snažila vyobcovat disidenty z Československa) a rozhodl se odejít do Heidelbergu, kde mu na Hochschule für jüdische Studien nabízeli studium hebraistiky.

I v emigraci psal texty určené k mediální interpretaci, například televizní scénáře pro seriál o Starém zákonu, které však nakonec nebyly realizovány.

Nedokončené zůstalo drama Nezralé plody (o židovském pseudomesiáši ze 17. století Šabataji Cvi) či hra o posmrtném setkání spisovatele Franze Kafky s esesákem Heinrichem Himmlerem. Z „dramatické“ tvorby v Německu se tedy dochovala pouze groteskní aktovka Popurim (přesné datum vzniku neznáme), již Sidon pojednal jako vyšetřování událostí z předešlé hry Ester: zástupci Spojených národů starověku přijíždějí vyslechnout perského premiéra Mordechaje a ducha expremiéra Hamana, ale král Achašveroš je nakonec přesvědčí, že pro zachování míru bude lepší uspořádat konferenci o velrybách. Na rozdíl od Ester je tak Popurim politickou satirou na aktuální celosvětové problémy (hru nastudoval Spolek Kašpar v divadle Rokoko v roce 1993 v režii Petra Hrušky).

V roce 1992 Sidon zakončil studia na rabínském semináři v Jeruzalémě a 28. 9. 1992 byl jmenován vrchním pražským, 8. 11. téhož roku pak vrchním zemským rabínem.

K divadlu se vrátil ještě dvakrát: v roce 1993 krátkou hříčkou pro děti Kůzlátko, a také režijně, když na Židovské obci v Praze vedl soubor mladých herců později nazvaný Štafle, s nímž v roce 2002 v rámci purimových oslav nastudoval svoji hru Ester a o rok později hru Chaima Cigana Heleniny sliby.

393 sidon_120710_final.indd 393

7/13/12 1:31 PM

*** Karol Sidon chápe drama jako tázání po smyslu lidské existence. Ať už si k tomu vybírá náměty ze současnosti nebo náměty archetypální, vždy se snaží nahlédnout život z nějaké nové, jiné perspektivy. Z toho důvodu utváří zápletky svých rozhlasových a divadelních her jako střety názorů, nikoli jako „dramata“ naplněná akčním jednáním. Postavy zachycuje v krizových momentech, aby se čtenář, posluchač či divák mohl vcítit do jejich problémů a skrze ně pohlédnout na problémy vlastní. Tento efekt autor podporuje i zmnožováním dějových časů a prostorů, které se v jeho hrách navzájem prolínají či přepínají, a umožňují tak recipientům srovnávat jednotlivé postoje postav i vnější okolnosti jejich dilemat. Ačkoli jsou tedy jeho dramata na první pohled různorodá, spojuje je originální konfrontace přístupů a časoprostorů a především experimentování s médiem potencionální interpretace hry. Když tedy Karol Sidon v rozhovoru s Jiřím Ledererem v roce 1976 označil sám sebe za autora, který je svým vlastním experimentem, jako by tím vystihl i svůj dramatický rukopis.

Lenka Jungmannová

394 sidon_120710_final.indd 394

7/13/12 1:31 PM

SOUPIS ROZHLASOVÝCH A DIVADELNÍCH INSCENACÍ HER KAROLA SIDONA Páté přikázání Československý rozhlas, premiéra 14. 10. 1966, režie: Vladimír Semrád Cyril Československý rozhlas, premiéra 13. 10. 1967, režie: Antonín Moskalyk Samotka Československý rozhlas, premiéra 8. 10. 1968, režie: Antonín Moskalyk Dvojí zákon Československý rozhlas, premiéra 4. 3. 1969, režie: Jiří Horčička Divadlo pracujících Gottwaldov, premiéra 16. 3. 1970, režie: Zdeněk Zydroň Československý rozhlas, premiéra 22. 2. 1992, režie: Jiří Horčička Slovenský rozhlas – Banská Bystrica, premiéra 31. 5. 1996, režie: Viliam Sýkora Paní Svět Československý rozhlas, premiéra 12. 3. 1970, režie: Jiří Horčička Latríny Umělecké studio mladých Rubín (Praha), neveřejná premiéra 21. 5. 1973, režie: Karol Sidon Divadlo v Řeznické (Praha), premiéra 12. 12. 1999, režie: Arnošt Goldflam Shapira Divadlo E. F. Buriana (Praha), premiéra 28. 11. 1990, režie: Luboš Pistorius Divadlo Antonína Dvořáka (Státní divadlo Ostrava), premiéra 2. 12. 1990, režie: Zdeněk Kaloč Mahenovo divadlo (Zemské divadlo Brno), premiéra 11. 1. 1991, režie: Zdeněk Kaloč Divadlo na Vinohradech (Praha), premiéra 4. 12. 1998, režie: Jiří Menzel Divadlo Na Fidlovačce (Praha), premiéra 10. 3. 2011, režie: Juraj Deák Třináct oken Československý rozhlas, premiéra 26. 10. 1991, režie: Jiří Horčička

395 sidon_120710_final.indd 395

7/13/12 1:31 PM

Labyrint (cirkus podle Komenského) Západočeské divadlo Cheb, premiéra 14. 12. 1991, režie: Pavel Pecháček Středočeské divadlo Kladno, premiéra 29. 11. 2008, režie: Věra Herajtová Ester Židovská obec Praha, premiéra pravděpodobně 1. 3. 1980, režie: Karol Sidon Židovská obec Praha, premiéra 25. 2. 2002, režie: Karol Sidon Popurim Rokoko – Spolek Kašpar (Městská divadla pražská), premiéra 28. 2. 1993, režie: Petr Hruška

396 sidon_120710_final.indd 396

7/13/12 1:31 PM

EDIČNÍ POZNÁMKA Rozhlasová hra Páté přikázání vyšla v časopise Sešity pro mladou literaturu (1966, č. 2, s. 55–63) a je přepracovanou verzí autorovy absolventské práce na FAMU (Sidon, Karol: Sny o Velikém pátku, Knihovna FAMU, sign. KP 1367). Texty rozhlasových her Cyril a Paní Svět se dochovaly pouze v inscenační, rozmnožené verzi v Archivu Českého rozhlasu. Hra Samotka vyšla v časopise Studie a úvahy (1968, č. 3–4, s.

159–165). Text rozhlasové hry Dvojí zákon přebíráme z vydání v časopise Svět a divadlo (1991, č. 3, s. 103–124).

Hry Shapira, Třináct oken a Labyrint přejímáme z knižního vydání autorových her (Sidon, Karol: Labyrint, Shapira, Třináct oken, Brno, Větrné mlýny 2005). Hra Latríny se dochovala ve strojopisné rozmnoženině určené pro potřeby inscenace. Ze samizdatových vydání přebíráme znění her Zpívej mi na cestu (Sidon, Karol: Hry, Edice Petlice, sv. 009, 1974, s. 107–237) a Starý příběh (Sidon, Karol: Starý příběh: Dvě rozhlasové hry, Edice Petlice, sv. 086, 1977, s. 1–65). Rozhlasová hra Etuda o hodináři se dochovala ve strojopise (A4, 25 listů), hra Ester v elektronické autorské verzi a hra Popurim ve formě cyklostylové rozmnoženiny určené pro inscenační potřeby.

V samizdatu vyšly tyto Sidonovy hry: Shapira, Zpívej mi na cestu a Labyrint (cirkus podle Komenského) (společně ve svazku Sidon, Karol: Hry, Edice Petlice, sv. 009, 1974), Labyrint pak také samostatně (Sidon, Karol: Labyrint: Cirkus podle Komenského, Krameriova expedice, 1980); hry Starý příběh a Třináct oken vyšly společně (svazek Sidon, Karol: Starý příběh: Dvě rozhlasové hry, Edice Petlice, sv. 086, 1977), Třináct oken pak rovněž samostatně – kromě vydání v edicích (Sidon, Karol: Třináct oken, Krameriova expedice, 1978, a Sidon, Karol: Třináct oken, Edice Expedice, sv. 074, 1978) též třikrát v neautorizovaných opisech, tzv. mimo edice (vše 1977). I Starý příběh existuje v opisu mimo edice (z roku 1977).

V roce 1990 vydala agentura Dilia jednotlivě Sidonovy hry Shapira, Třináct oken a Labyrint jako pracovní tisky v rámci edice Mínus 21 – Edice bez dohledu.

Data vzniku děl jsme se snažili dohledat co nejpřesněji (data inscenací uvádíme v samostatném soupisu), u Etudy o hodináři a hry Popurim však známe jen přibližné časové určení, z něhož vyplynulo i zařazení v našem souboru.

Souborné vydání obsahuje všechny autorovy rozhlasové a divadelní hry, které byly určeny pro dospělé a byly dokončeny – dětskou hříčku Kůzlátko (1993), stejně jako Nezralé plody a další nedokončenou hru z 80. let, nezařazujeme.

Všechny uvedené hry autor pro knižní vydání znovu přehlédl a poté prošly standardními edičními a redakčními úpravami.

397 sidon_120710_final.indd 397

7/13/12 1:31 PM

Za pořízení a dohledání textů či informací děkujeme Arnoštu Goldflamovi, Zdeňku Potužilovi, Hynku Pekárkovi, Janě Ryšánek Schmiedtové, Jiřímu Schmiedtovi, nakladatelství Větrné mlýny a Archivu Českého rozhlasu.

L. J.

sidon_120710_final.indd 398

7/13/12 1:31 PM

OBSAH Páté přikázání – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 5 Cyril – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 25 Samotka – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 39 Dvojí zákon – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 51 Paní Svět – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 77 Latríny – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 97 Shapira – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 133 Labyrint – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 173 Zpívej mi na cestu – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 215 Etuda o hodináři – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 271 Třináct oken – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 293 Starý příběh – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 319 Ester– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 347 Popurim – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 371 „Svůj vlastní experiment“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 387 Soupis rozhlasových a divadelních inscenací her Karola Sidona– – – – 395 Ediční poznámka – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 397

399 sidon_120710_final.indd 399

7/13/12 1:31 PM

KAROL SIDON DRAMATA Vydal Filip Tomáš – Akropolis (Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41,www.akropolis.info) v roce 2012 jako svoji 227. publikaci Ediční příprava a doslov: Lenka Jungmannová Redakce: Jan Šulc Grafická úprava, obálka a sazba písmem Týfa ITC Medium Střešovické písmolijny a Comenia Sans Suitcase Type Foundry: Jan Čumlivski Tisk: Tiskárna Protisk, s. r. o., Rudolfovská 617, 370 01 České Budějovice 1. vydání, 400 stran, TS 13 ISBN 978-80-87481-97-4 Doporučená cena včetně DPH 499 Kč

ISBN 978-80-87481-97-4

9 788087 400

sidon_120710_final.indd 400

481974

7/13/12 5:03 PM