Vladimír Papoušek: Rytmy a gravitace

RYTMY A GRAVITACE Studie o románovém stylu

V sérii studií o románovém stylu si autor klade několik základních otázek: Co utváří styl prozaické exprese? Podílí se tato stylová specifičnost konkrétního díla na jeho uznání a dlouhodobém setrvání ve společenském diskursu navzdory proměnám doby? Anebo naopak právě tato specifičnost jeho uznání odkládá, pozdržuje nebo i trvaleji neguje, což v důsledku určuje, zda se ono dílo stane kanonickým, či antikanonickým?

RYTMY A GRAVITACE

Vladimír Papoušek

Vladimír Papoušek

RYTMY A GRAVITACE Studie o románovém stylu

Doporučená cena vč. DPH 249 Kč

ISBN 978-80-7470-487-1

Vladimír Papoušek

V první části knihy nabízí autor několik teoretických studií, jež se pokoušejí postihnout možné obecné prvky stylu, jako jsou rytmus, rozpornost nebo „rozepře“, figurace, slovník atd. Využívá přitom metodologických opor z oblasti teorie řečových aktů a analytické filosofie ( John Searle či Donald Davidson), neopragmatismu (Richard Rorty) nebo francouzského poststrukturalismu ( Jean-François Lyotard). Ve druhé části pak v několika případových studiích zkoumá konkrétní poetiky autorů, a to jak těch, jejichž díla se stala kanonickými ( Jaroslav Hašek či Milan Kundera), tak i těch, kteří dlouhodobě zůstávali mimo širší pozornost a jejichž poetiky byly definovány jako menšinové či okrajové, byť se jejich uznání v čase posouvalo (Ladislav Klíma, Jaroslav Durych či Karel Schulz).

AK ROPOLIS

Vladimír Papoušek

RYTMY A GRAVITACE Studie o románovém stylu

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 1

25.10.2023 12:41:25

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 2

25.10.2023 12:41:25

Vladimír Papoušek

RYTMY A GRAVITACE Studie o románovém stylu

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 3

25.10.2023 12:41:25

Katalogizace v knize — Národní knihovna ČR Papoušek, Vladimír, 1957— Rytmy a gravitace : studie o románovém stylu / Vladimír Papoušek. — Vydání první. — Praha : Akropolis, 2023 Anglické resumé Obsahuje bibliografii, bibliografické odkazy a rejstřík ISBN 978-80-7470-487-1 (vázáno) * 82-31 * 82.08 * 82.0 * 82.09 * 821.162.3-31 * (048.8) * (078.7) — román — literární styl — literární teorie — literárněvědné rozbory — český román — monografie — případové studie 82.0 — Literatura (teorie) [11]

Rukopis knihy vznikl v rámci činnosti Centra pro výzkum novější české literatury a literární teorie Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích založeného s finanční podporou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.

Lektorovali: prof. PhDr. Jiří Pelán, Ph.D. prof. Mgr. Miroslav Petříček, Dr. prof. Dr. phil. Josef Vojvodík, M.A. © Text & Cover illustration Vladimír Papoušek, 2023 © Graphic & Cover Design Zdeněk Trinkewitz, 2023 © Filip Tomáš — Akropolis, 2023 ISBN 978-80-7470-487-1 ISBN 978-80-7470-489-5 (ePUB) ISBN 978-80-7470-488-8 (MOBI)

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 4

25.10.2023 12:41:25

ÚVOD V následujících studiích bych si rád položil otázku, jaký je vztah toho, čemu říkáme „styl“, k tomu, co tímto slovem vlastně míníme, tj. k významovým entitám velké epiky, zjednodušeně řečeno „románu“ jako žánru, který má v dějinách literatury mimořádnou schopnost transformace, díky níž dokáže přežít v různých časových periodách. V této souvislosti se vynořuje další, fundamentální otázka, a sice proč některé románové texty přežívají navzdory času, zatímco jiné umírají se svou dobou nebo hned po svém zrození. Jestliže nás myšlení Jacquese  Derridy, ale i postanalytiků typu Donalda Davidsona či neopragmatiků typu Richarda Rortyho přesvědčuje (a aktuálně jde o poměrně široce sdílenou víru), že pole významů je v permanentním pohybu a že v přirozeném jazyce neexistuje žádný způsob, jak dosáhnout nějakých axiomatických útvarů zachycujících řeč v metafyzické nehybnosti, pročež je takové úsilí z principu marné, pak je zřejmé, že ani v žádném textu, který nazýváme románem, z logiky věci nemůže dojít k nějaké pevné kodifikaci, jež by zaručovala přenos poselství skrze věky. Pokud ovšem skutečně platí, že je nějaký text — například C  ervantesův Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha (El ingenioso hidalgo Don Quijote de la Mancha, 1605) — od nás fatálně časově vzdálen a zároveň v sobě nenese nic stálého v rovině významu, proč ho nakladatelé znovu a v nových edicích vracejí do diskursivního oběhu?

Je to snad jen pocit historické nostalgie, projev úcty ke starobylému artefaktu, který si pokaždé prohlížíme se stejnou směsí údivu, nechápavého pobavení a lhostejnosti, podobně jako předměty v muzejních vitrínách, nad nimiž žasneme se slovy „… podívej, tak tyhle šaty si oblékala N  apoleonova žena…“? To by totiž znamenalo, že tvorbu C  ervantesovu, Dantovu, Shakespearovu, Tolstého nebo třeba Joyceovu bereme pouze jako jistý ukazatel směřování lidské kultury, k němuž se obracíme jen proto, abychom identifikovali svou kulturní a existenciální stopu, aniž by tato díla byla něčím více než jakýmisi dopravními značkami na imaginární cestě z dějin do přítomnosti. A pak by bylo nutné, aby v zacházení s těmito textovými objekty ustoupila jakákoliv estetická libost pouze ve prospěch úcty a nostalgie, respektive nějaké pomyslné kulturní hrdosti. Ovšem i kdyby bylo možné toto připustit, stále zůstane otevřena otázka, proč byla k přežití vybrána právě tato díla a právě tato jména. Protože tak rozhodla nějaká autorita, určitý stereotyp či imperiální moc? Všechny tyto možnosti jsou v dějinách literatury hustě popsány a žádná zcela uspokojivě nerozřešuje daný problém.

A nikdy také nebylo řečeno, že čtenář „Dona Quijota“ nezažívá cosi jako estetickou libost, pobavení, překvapení, pocit objevu… Pokud jsou takové prvky v chodu, nesouvisí to právě s tím, čemu říkáme „styl“? Styl Quijotovy doby je nám, stejně jako styl tehdejšího myšlení, oblékání či hodnotových systémů, sice příliš vzdálený, jsou tu však další stylové prvky, jež mohou být aktuálnímu čtenáři bližší a mohou pomáhat i aktualizaci významů. Patří mezi ně styl vět, rytmus, kadence řečových aktů, figurace a obrazivost, tedy místa řečových aktů, RY TMY A GRAVITACE

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 5

5

25.10.2023 12:41:25

které lze ocenit navzdory dobové vzdálenosti. A možná zrovna v těchto subtilních přechodech mezi stylem a významem spočívá tajemství přežití textu.

Není mým záměrem být „lector in fabula“ (viz stejnojmennou Ecovu knihu z roku 1979).

Román je, jako každý jiný literární žánr, kombinací lidských intencí — definovaných zkušeností a historickou periodou jedince i kolektivu — a abstrahujících institucionálních pravidel, která se v tomto procesu dobového vyjednávání a tvoření ustavují a utužují jako pomyslné zákonitosti, respektive zákony samy. Každý, kdo vchází do procesu vyjednávání s vlastní individuální zkušeností, je konfrontován jak s kolektivní intencí a institucemi literárního procesu, tak s vnitřními zákonitostmi daného žánru. Ty sice nejsou ani věčné, ani nezměnitelné, byť se to tak může zdát, ale změnit v rámci těchto zákonitostí pravidla hry není vůbec snadné a dokáže to jen někdo. Cílem mého psaní je pokusit se pochopit a alespoň částečně popsat procesy pohybu, v nichž text románu vzniká jako střet sil individuálního záměru a zkušenosti jedince se silami ustavujícími diskurs vědění a moci v dané periodě a rovněž jako střet individuálního slovníku a řečového gesta s pravidly hry, jež chtějí být dodržována, ovšem na rozdíl třeba od fotbalu jsou někdy přístupna inovaci. Zejména pak u románu není rigidita pravidel hry a zákonitostí taková jako u jiných žánrů, u nichž jejich dodržování podléhá důraznější veřejné kontrole. Zásadní otázku pro mě představuje také to, jak tyto fluidní procesy nakonec vygenerují díla s mimořádnou stabilitou a co touto stabilitou vlastně je.

Nedávno jsem zaslechl rozhovor s jednou herečkou na téma S  hakespearův Macbeth (The Tragedy of Macbeth, 1606). Její řeč byla plná banálních frází a naivních floskulí. Svou divadelní postavu možná hraje opravdu dobře — to nelze posoudit bez zhlédnutí příslušného představení —, o hře a textu Macbeth ale nevěděla zhola nic, protože kdyby věděla, musela by mlčet nebo zvolit zcela jiný typ performativů. Zmiňuji zde tuto maličkost proto, že díky ní vyvstává zajímavý paradox související s naším bádáním, totiž že některé symboly kultury a písemnictví žijí a jsou používány i tam, kde o nich individua s nimi zacházející vědí evidentně jen málo nebo vůbec nic. To znamená, že existují literární stability a hodnoty bez zjevných vazeb k tomu, v čem spočívají nebo co je tvoří. I to je součástí námi sledovaných pohybů. Nedoufám, že by se mi mohlo podařit splnit vše, co si předjímám zde na počátku svého psaní. Snad se však alespoň dotknu okrajů a fazet tohoto komplexu problémů.

6

VLADIMÍR PAPOUŠEK

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 6

25.10.2023 12:41:25

RYTMUS EPIKY Je zřejmé, že čtenář básně očekává něco jiného než čtenář povídky, eposu nebo románu.

Báseň zjevně soustředí své rytmování do sebe, tak, aby vše — dynamika, rytmus, figurace — vystoupilo víceméně najednou, přičemž to, co má vystoupit na povrch a stát se zřejmým pro čtenáře, je emocionální síla, exprese citu, který je prostřednictvím textu směřován ke čtenáři, na jehož vůli, citlivosti a připravenosti je tento impuls rytmu a figurace přijmout, či odmítnout. Oproti tomu epický text toto soustředění na sebe sama postrádá, protože obvykle směřuje jakoby do externí reality, do mnohosti událostí dějů a gest, otevřenosti prostoru a neuchopitelnosti běžícího času. Zároveň se v řečových aktech vypravěčů, dialozích postav a proměňující se scenerii prostředí objevují kontradikce označující nejednotu a spolu s ní i nejistotu promlouvajícího o relevanci vlastní reflexe dějů, objektů a událostí. Michail Michajlovič Bachtin mluví o „mnohohlasí románu“, o jeho „dialogičnosti“, a současně přináší množství přesvědčivých příkladů románové struktury. Jakkoliv třeba u eposu lze ještě hovořit o jisté uzavřenosti času a prostoru, stejně jako o jednotě řečových aktů daných obvykle fatalitou, naprostou předurčeností hrdinů, jejich osudů a uzavřeného průběhu děje končícího tragickou smrtí hrdiny a naplněním božského proroctví, což bývá navíc podtrhováno rytmovaným veršem, a tedy reprezentací náležitosti k poezii, postupný proces metamorfózy epiky v dějinách západní literatury zcela zřejmě směřoval od této uzavřenosti i od poezie k oněm polyfonním útvarům, jimž jsme si zvykli říkat román, novela či povídka. V nich různé modely zobrazování společenské, historické nebo osobní skutečnosti směřují k poněkud rozpačité otázce ohledně nejisté situace jedince nebo společenství v čase a prostoru, ve velkých dějinách světa (Haškův Švejk v Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války [1921—1923] či Célinův Ferdinand v Cestě do hlubin noci [Voyage au bout de la nuit, 1932]) i v „malých“ dějinách sebe sama reflektujícího jedince (Sartrův Roquentin v Nevolnosti [La Nausée, 1938]).

Nabízí se otázka, zda v této otevřené a nespočitatelné mnohosti řečových aktů — reflektujících nějakou dějinnou zkušenost, modelujících imaginativní tvary nebo obracejících se ve vnitřním monologu do nitra postavy — a řečových strategií deskribujících samotný proces románové tvorby, v tomto specifickém prostředí literárního světa, lze vůbec mluvit o nějakém rytmování. Je pravda, že většina interpretačních teorií se k románu chová jako k něčemu, co v textu ukrývá nebo utváří nějaký obraz světa, s nímž je spojena potřeba jej deskribovat a vysvětlit, najít jeho smysl nebo alespoň popsat jeho fikční povahu. Strukturalisté se jistě pokoušeli o identifikaci jak pozic fonematických, gramatických a syntaktických prvků, tak vztahů motivických struktur, ale zdá se, že zůstalo právě jen u této mrtvé anatomie, jež nijak 1

1

Bachtin, M. M.: Román jako dialog. Přel. D. Hodrová. Praha: Odeon 1980.

RY TMY A GRAVITACE

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 7

7

25.10.2023 12:41:25

neodpovídá na prostou otázku, proč se nějaký text stává úspěšným a jiný ne, přestože oba mají k dispozici stejný jazyk a v aktuálně synchronní době i dost podobný epistemologický materiál. A hned vyvstává další otázka, a sice proč přežívá text, jehož svět už dávno zmizel, v němž čtenář nachází hodnoty, které nesdílí, ba ani je sdílet nemůže, stejně jako nemůže sdílet epistemologickou zkušenost dávno zašlého horizontu.

Zdá se mi zjevné, že odpovědi na tyto otázky nelze hledat v popisu takzvaných fikčních světů ani v žádné identifikaci takzvaných zobrazovaných imag. Mnohem blíže rozřešení se nachází hledání ve způsobech narace a rétorických strategií, nikoliv však ve smyslu současné naratologie, tedy popisu narativních situací, fokalizace, modu a podobně. Tajemství toho, že je nějaká anekdota — podobně jako román — vyprávěna lépe než jiná, nespočívá ve vnitřním uspořádání textu, tj. v tom, že by byl jeden text prostě přesněji, úspěšněji, a tudíž efektivněji modelován než jiný. Ludwig W  ittgenstein k tomu říká: „Psát správným stylem znamená postavit vůz přesně na koleje.“ Jestliže mluvíme o této efektivitě řečových aktů uspořádaných tak, aby trvalost jejich působení znamenala jistou zapamatovatelnost, touhu se k nim navracet, aby se ona efektivita stala například kanonickým modelem, nelze se smířit se stylovými jednotlivostmi, jak s nimi zacházeli formalisté nebo strukturalisté. Komplexita tohoto — přiznávám, že metaforicky pojmenovaného — rytmu epiky a možná i melodie, jež znamenají — podobně jako u úspěšné písně — schopnost setrvávat v povědomí posluchače, respektive čtenáře, je možná jen něčím tušeným a obtížně popsatelným nebo uchopitelným. Nespočívá ale problém spíše v tom, v čem ho v souvislosti s hledáním vztahu jazyka a významu nacházeli postanalytičtí filosofové, zejména pak D  onald Davidson a Willard Van Orman Quine, tedy ve směšování funkce slova, tj. toho, jak je užíváno v řeči, s objekty vnějšího světa, k nimž míří? Pokud bychom východisko této úvahy, aniž chceme dohlížet všech jejích důsledků ve filosofické diskusi, vztáhli k literárnímu textu a otázce stylu, lze se ptát, zda v nějaké komparativní analýze funkčního uspořádání řečových aktů určitých děl, v dynamice a ve struktuře monologů, dialogů, promluv postav, deskripcí situací a prostředí, ve strategiích narace lze odhalit cosi, co můžeme metaforicky nazvat „dechem románu“ či „rytmem dechu románu“, a zda toto není oním Wittgensteinovým „vagonem přesně postaveným na koleje“. A hned se nabízejí další otázky: Jak tento hypotetický rytmus koreluje nebo interferuje s akcemi mluvčích, s expresemi událostí, citových stavů a modalit, jako jsou ironie, sarkasmus, sentiment, patos, ale i historičnost či aktualita slovníku a syntaxe? Jak mohou být korelace a interference produktivní? A jak se mohou podílet na působivosti díla?

Výhodu takového zkoumání lze snad spatřovat v tom, že v rámci něho není potřeba rozumět všem sdělením nacházejícím se v díle ani je všechny podržet v paměti pro pochopení celku, což samozřejmě není v lidských silách. Je dokonce možné předpokládat, že mnoho 2

3

2

Wittgenstein, L.: Rozličné poznámky. Přel. M. Nekula. Praha: OIKOYMENH 2020, s. 71.

3

Marvan, T.: Otázka významu. Praha: Togga 2010.

8

VLADIMÍR PAPOUŠEK

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 8

25.10.2023 12:41:25

z řečových aktů zůstane nepochopeno nebo přehlédnuto, a přesto bude text působit naléhavě a zanechá ve čtenáři hluboký dojem. Stěžejní prostě není estetický prožitek a zážitek v kategoriích krásy nebo ošklivosti, nýbrž impakt, který nutí jedince k návratu, ke znepokojení z nevysvětlitelného a nepochopitelného cizího světa, čímž brání snadnému zapomnění na čtení daného textu. Lze tak vysvětlit, proč může mít nesrozumitelné dílo větší přitažlivost než dílo, jehož smysl se jeví jako transparentní (což ovšem neznamená, že vždy to, co se jako transparentní jeví, jím skutečně je). Opravdu velké romány, jež přežívají v povědomí jedinců i společenství, jsou obvykle komplexní metafory, které se nedaří jednoduše dešifrovat rozklíčováním příslušných významů řečových aktů a vyjadřovaných akcí a u kterých není příliš úspěšné ani autoritativní interpretování díla, ať už jde o mocenskou akci v zájmu jistého společenství, o hledání esenciálního smyslu interpretace (Eric Donald Hirsch), nebo o relativistické připouštění nekonečného počtu možných interpretací. Historicky ověřenou nevýhodou všech těchto přístupů je pozornost obrácená k objektové interpretaci, k popisu a vysvětlení akcí v díle ve vztahu k deskripcím akcí a strategií aktuálního světa interpreta, respektive jeho interpretativních ilokucí, jež směřuje k přesvědčení určitého společenství — národa, žáků základních a středních škol nebo studentů vysokoškolského semináře. Všechny tyto interpretativní postupy končí nějakým tvrzením o tom, co dílo je či co představuje, a každé tvrzení interpretující určitou situaci nebo událost v textu vřazuje dílo do nějaké ustálené vztahové struktury, kde se prostřednictvím úspěšných či neúspěšných iterací a metařeči přejímané v rámci jistého společenství (národa, školy, semináře nebo kulturní oblasti) stabilizuje jakýsi obraz díla jako čehosi nehybného. Neúspěšná iterabilita prostě vymizí ve prospěch jiné, úspěšnější iterability, nicméně vždy se takto z díla stává jakýsi muzejní exponát ve smyslu Quinova „mýtu muzea“.

Snad stojí za pokus vymezit pole interpretace jinak, bez primární závislosti na objektovém jazyce, což může koneckonců vést k ocenění uměleckého gesta jako takového a k omezení přístupu ideologického a mocenského vetřelectví — jistě ne zcela, ale minimálně tam, kde ideologické intervence vymezují dílo jako věčný a nehybný historický artefakt, jehož živý dech byl navždy umlčen, aby se artefakt stal prostým nástrojem v mocenské hře. To neznamená, že by měl interpret opomíjet význam a smysl vět, ale že by měl v prvním plánu sledovat úspěšnost a dynamiku jejich tvoření vypravěčem, spíše než aby v okouzlení příběhem skládal pomyslné imago nějakého fikčního prostoru či — jak věří zastánci teorie fikčních světů — „fikčního světa“. Jinak řečeno, měl by se zabývat méně metafyzikou světopisu v textu a více podmínkami umožňujícími jeho fungování, tedy podmínkami, které vůbec dovolují o fikčním světě — tvořeném řečovými akty, které k ničemu reálnému v celkovosti nereferují — mluvit. Roland Barthes ve své studii Nulový stupeň rukopisu (Le degré zéro de l’ écriture, 1953) mluví o vytváření osobitého stylu ve francouzské próze, jehož počátky spatřuje u Gustava 4

5

4

Quine, W. V. O.: Ontological Relativity and Other Essays. New York: Columbia University Press 1969, s. 27—30.

5

Barthes, R.: Nulový stupeň rukopisu. Základy sémiologie. Přel. J. Č  ermák a J. Dubský. Praha: Československý spisovatel 1967.

RY TMY A GRAVITACE

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 9

9

25.10.2023 12:41:25

lauberta. Když tuto jeho metaforu s rukopisem adoptujeme pro naši úvahu, pak je možno F říci, že to, k čemu možná poněkud klopotně míříme, je právě cosi jako sledování povahy rukopisu. Každý rukopis vyjevuje v individuální gesticitě různou míru dynamiky, sklonu, velikosti, přerývanosti, nečitelnosti či naopak transparentní čitelnosti a proměňuje se i v průběhu psaní zrychlováním, zjednodušováním liter či naopak zpomalováním, vzrůstající mírou kostrbatosti, opuštěním tvaru slov a písmen až k možné linearitě, která je už pouze stopou bez intencionální potence nést nějaké jiné poselství než to o únavě či prostých dispozicích jejího samotného tvůrce.

Každý epický text ve způsobu, jak je vytvořen rytmický impuls ilokucí a jak je vypravěč schopen udržet zvolené tempo, tj. udržet „vagon přesně nasazený na kolejích“, vyjevuje vlastnosti svého stylu. F  aulknerův román Absolone, Absolone! (Absalom, Absalom!, 1936) je budován na dlouhých souvětích, přičemž do každého řečového aktu tohoto typu je na sebe vrstveno několik časově odlišných stop příběhů, které se odehrávají v různé době, ale díky zvolenému stylu jsou naskládány na sebe tak, aby se namísto linearity času ukázala jeho vertikalita, jež umožňuje uvidět rodové prokletí hrdiny Sutpena. Je to zvláštní způsob, jak román tvořit, respektive zapsat — použít slovo „vyprávět“ by bylo v tomto případě mimořádně zavádějící. Kdyby totiž někdo jen nahlas vyprávěl, posluchači by asi moc nepochopili.

K ocenění Faulknerova románu potřebujeme text, věty, ilokuce v podstatě více než holou fabuli. Teprve způsob zápisu umožňuje čtenáři hledat smysl, vracet se a znovu procházet některé pasáže tak, aby je dokázal účelně pospojovat.

Zatímco například pohádka, báje či epos se díky své jednoduché linearitě hodí k hlasitému čtení, román, a to i ten klasický, tuto výsadu postrádá. Domnívám se, že v případě románu je vždy nezbytný zápis rukopisu, který vyjevuje způsob strukturování textu a zároveň umožňuje navracení, stejně jako vynechávky a přeskoky a postupné konstruování smyslu z proměnlivého znakového univerza románu, jež na první pohled může působit jen jako změť vět obsahujících gesta nějakých neznámých postav, jejich úvahy, imprese i exprese. A teprve povaha stylu možná rozhodne o tom, zda recipient — kritik, interpret, čtenář — u tohoto znakového souboru setrvá, nebo ho raději opustí. Román jako příběh nějakých cizích lidí a jejich intencí vlastně sám o sobě nemůže být příliš zajímavý, vždyť — s nadsázkou řečeno — „co je nám, proboha, do toho, že ten nebo onen trpí, že ta nebo ona miluje či nenávidí ad infinitum“. To, co může být atraktivní a co nakonec skutečně rozhoduje, není samotný příběh — třeba filmové hvězdy, Karla G  otta nebo Ivety B  artošové či aféry prezidenta C  lintona —, jakkoliv pro primitivního čtenáře tomu tak může být, nýbrž to, jaký styl zápisu se vyjeví. Ve výtvarném umění ostatně také nerozhoduje prostá reference, ale stylový charakter obrazu.

Ať už mluvíme o stylu doby, stylu módy, stylu jízdy nějakého krasobruslaře či lyžaře, nebo stylu hráče hokeje či fotbalu, vždy máme na mysli jistou soustavu prvků identifikovatelných v souvislosti s řečenou entitou tak, že vyjevují určitou trvalost, interval opakování nebo rytmický impuls, které lze přisoudit právě jen té kulturní periodě nebo tomu konkrétnímu individuu. Tanec valčík je identifikovatelný podle rytmu i podle jisté návaznosti a vláčnosti 10

VLADIMÍR PAPOUŠEK

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 10

25.10.2023 12:41:25

gest tanečníků, zatímco punkerské pogo spolehlivě poznáme podle frenetického minimalismu. Tanečníkova intence tančit to nebo ono nemusí být ovšem shodná s očekáváním okolí, tedy s pravidly daného tance. Stylovost románu se může projevit právě v takovém identifikovatelném souboru prvků, který sice umožňuje rozeznat jen jejich vrchní, primární vrstvu, zrovna ta je nicméně podstatná pro odlišení textového zápisu od zápisů jiných, třeba náležejících stejnému žánrovému zařazení (které ovšem může být často mechanické, zvykové).

Přijmeme-li například hru s metaforou tance, získáme jisté možnosti identifikace podle gest — minimalistických, nebo naopak rozmáchlých, střídajících lehké a těžké doby, rychlost, pauzy a akcenty. A budeme-li dále uvažovat například minimalistická gesta, pak se nabízí uvést třeba styl Ernesta Hemingwaye s jeho krátkými větami a stručnými dialogy, ale stejně tak lze zmínit například romány Raymonda C  handlera, Samuela Dashiella H ­ ammetta nebo Jamese Mallahana Caina (Pošťák zvoní vždycky dvakrát [The Postman Always Rings Twice, 1934]). Nejde teď o otázku umělecké hodnoty, nýbrž stylu textu samotného. Jiným příkladem minimalismu může být Célinova Cesta do hlubin noci nebo Camusův Cizinec (L’ Étranger, 1942), kde je řeč vypravěče budována tak, aby dávala najevo lhostejnost k externí realitě. Maximální minimalismus pak představuje například román Žárlivost (La jalousie, 1957) francouzského spisovatele Alaina Robbe-Grilleta.

Jakkoliv nechci budovat nějaké binární opozice, lze uvažovat o opaku minimalismu v typu řečových aktů založených na opulentnosti slovního projevu, jež se projevuje přetížením výpovědi, jejím rozléváním se do šířky nebo hrou ozdob a ornamentů. Připomeňme si třeba barokizující projev českého spisovatele Jaroslava D  urycha, zatěžkaný pokroucenými větnými periodami a křečovitou expresivitou, která místy vede až k nesrozumitelnosti, jako například v románu Masopust (1938) pojednávajícím o vpádu Pasovských do Prahy. Zatímco tady i v některých autorových povídkách působí jeho projev až odpudivě, v románu Služebníci neužiteční (1940—1961, v úplnosti poprvé vydáno v roce 1969) je barokizující řeč propojena s panoptikem líčených jevů externí reality, jejichž bohatost vyvažuje nebezpečí zauzlení řeči do permanentní smyčky křeče, z níž není úniku.

Bohatý slovník a rozmanitost řečových aktů jsou prvky typické rovněž pro V ladislava Vančuru. Ten ovšem vychází ze hry se stylovou rozmanitostí řeči různých historických period i různých literárních pramenů, takže na rozdíl od Durycha reflektuje jejich charakter a není pohlcen expresivitou, již používá jen jako jeden ze stavebních prvků, stejně jako řeč biblickou, řeč kronik nebo řeč spojenou s odlehčeným esejistickým nadhledem, ironií a sarkasmem odkazující k anglosaské tradici humoristického románu (viz Rozmarné léto [1926]). Vančura je příkladem autora, který pochopil význam způsobu, jímž je věta tvořena a jímž odkazuje k určitému období či nějaké lokalitě v kolaterálním povědomí literární kultury, respektive tradice psaní. Kdyby Vančura znal Davidsona a Davidson mohl číst Vančuru, jistě by to bylo oboustranně poučné, protože by Davidson měl po ruce množství dobrých příkladů pro dokazování své teorie radikální interpretace a Vančura by současně ocenil jeho teoretickou podporu pro svůj koncept, dle něhož význam výpovědi RY TMY A GRAVITACE

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 11

11

25.10.2023 12:41:25

spočívá nejen v přímém porozumění si dvou rozmlouvajících a v zapojení externí tradice, ale také ve znalosti způsobu, jakým mluvčí používá jazyk. A tak, když někdo vyčítal Vančurovi, že jsou jeho texty nesrozumitelné nebo příliš komplikované, spočívalo nedorozumění právě ve čtenářově nebo v kritikově neznalosti způsobu, jakým mluvčí-Vančura používá stylové diference jazyka.

Romány s tajemstvím pracují s pauzou a vynechávkou. Zatajování a vytváření napětí odkazem na skryté tajemství rytmuje řečové akty právě takovým způsobem a je přitom zřejmé, že morfologie řečového aktu souvisí s vypravěčskou intencí. Gotický román — ať už ten klasický (například A  nn Radcliffová či C  live Staples Lewis), nebo ten moderní (Howard Phillips Lovecraft nebo A  ndrew Michael Hurley a jeho Samota [The Loney, 2014] či Hladový lán [Starve Acre, 2019]) — modeluje výpověď tak, aby bylo zřejmé, že je něco zamlčeno, že existuje nějaký chybějící článek, který vypravěč slibuje doplnit. V moderní próze (Hurley) je simulace pauzy a zamlčení tvořena minimalistickým způsobem, zatímco pro klasický gotický román nebo třeba pro Američana Lovecrafta je typická hyperbolizovaná expresivita, s níž se vyjadřuje závažnost nepřítomného, hrozící nebezpečí a strašidelnost skrytého, což působí natolik přeexponovaně, že čtenářova očekávání a napětí převyšují samotný chybějící článek, který po doplnění působí jako jistá frustrace a zklamání.

Sofistikovanější stylovou strategii pauzy ukazuje Joseph Conrad v románu Srdce temnoty (Heart of Darkness, 1899). Hlavní postava tohoto díla zůstává prakticky většinu románu skryta a její přítomnost je definována pouze prostřednictvím stop, nepřímých odkazů a výpovědí jiných osob. Finální odhalení tajemství nerozkrývá více než diskrepanci mezi impaktem činů hlavní postavy a její skutečnou existencí. Vypravěč zastihuje všemocného krutého Kurze, obchodníka s otroky, jako smrtelně nemocného muže zbaveného veškeré moci.

Jiným postupem může být vynechání motivace, respektive neuvedení motivace toho, co se děje, jak je tomu například v K afkově Procesu (1925), kde se události odehrávají v přirozeném časovém kontinuu a fatálně se dotýkají hlavního hrdiny, aniž je chybějící článek, tedy to, proč se všechny ty věci vlastně dějí, čtenáři vůbec kdy nabídnut. V opačném gardu v K afkově povídce Proměna (1915) dojde k metamorfóze hrdiny v hmyz bez uvedení důvodu změny. A ani v románu Zámek (1922) není většina událostí, rozhovorů a střetnutí, k nimž tu dochází, uvedena v nějaký souvislý řetězec. Zámek je rytmován permanentními vynechávkami-pomlkami, což je způsob typický pro prózy, v nichž hraje nějakou roli iracionalita či absurdita. Například Camusův román Mor (La Peste, 1947) simuluje časoprostorovou sevřenost tím, že je město Oran, v němž řádí mor, neprodyšně uzavřeno a celé vyprávění se odehraje v tomto čase morové rány. Nicméně osudy jednotlivých hrdinů a jejich touha vysvětlit svou situaci nebo z ní uniknout jsou jen souborem přetržitých gest, která se neskládají do žádného celistvého obrazu a působí pouze jako řada rozdílných výkřiků do prázdna, střídaných pomlkou indikující neexistenci odpovědi.

Podobně v povídce „Prázdná židle“ (1919) českého spisovatele Richarda W  einera se simulace systematické analýzy motivu, proč autor nenapsal povídku, obrací v přetržitý sou12

VLADIMÍR PAPOUŠEK

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 12

25.10.2023 12:41:25

bor iracionálních motivů rozvracejících celou zamýšlenou konstrukci, přičemž tento rozvrat není ničím menším než dobře sehranou hrou vypravěče, který má celý podnik naprosto pod kontrolou. Ve Weinerově románu Hra doopravdy (1929) je pak permanentně rozrušováno časoprostorové kontinuum příběhu tím, že hrdina-vypravěč naráží sám na sebe a pohybuje se jakoby v několika diskontinuitních pásmech definovaných jmény dalších postav. Vzniká tak umělý dojem zadrhávání, časoprostorových smyček a převracení sledu událostí, leč opět jde o velice racionalizovanou konstrukci chaosu. Virginia Woolfová ve svém románu K majáku (To the Lighthouse, 1927) zase vytváří dojem přetržitosti a pauzy zpomalováním a zrychlováním vyprávění. V první části textu je důraz kladen na jistou nehybnost, čehož autorka dosahuje akcenty na banální detaily, ale také kontradiktorickými výroky postav vyjadřujících rozdílné intence na ose ano—ne, tj. pozitivní tvrzení — negativní tvrzení a popření tvrzení předchozího. Ve druhé části naopak čas překotně zrychluje a v poměrně krátkém úseku textu je líčena perioda první světové války a zmíněna řada fatálních událostí týkajících se postav románu. A konečně třetí část je opakováním té první v rytmu ano—ne a dopředný—zpětný pohyb. Vykonává se cesta k majáku, ale postavy se ohlížejí po místě, odkud vypluly. Každý čin či gesto se ponejprve jeví jako definitivní, leč vzápětí se zjevuje jeho osamělost v prostoru a čase a jeho nedefinitivnost.

Každé zakončení se ukazuje jako „nekonec“, což je ostatně vyjádřeno i v samotném závěru románu posledním tahem štětce Lily Briscoeové, zrovna dokončivší obraz, a jejím výrokem: „[…] právě takhle jsem to v duchu viděla.“ Rytmus textu významně ovlivňuje také autorova práce s figurací, zejména s metaforou, protože metafora, pokud nejde o pouhou deskripci, působí jako jisté zadrhnutí v textu nebo — řekněme — nezvyklý rytmický akcent. Mám na mysli metaforu-objev, vynález, který překvapí čtenáře stejně, jako překvapí posluchače neobvyklý harmonický postup v písni nebo rytmický přechod naznačující zvrat ve zvukovém toku skladby. Vladimir Georgijevič Sorokin v románu Vánice (Metěľ, 2010) metamorfuje tradiční představu ruského koňského spřežení v samohyb poháněný miniaturními koníky. Zdánlivě absurdní hříčka rámuje několik možných představ souvisejících s tématem románu — tradiční Rusko, zaostalé Rusko a Rusko bez konce s moderní apokalyptickou hrozbou nakažlivé nemoci. Odkaz na téma klasické ruské literatury — koňské spřežení ve vánici — se dotýká možných obrazů bizarních vynálezů a nepochopitelné morfologie užití živé síly i primitivních mechanismů připomínajících třeba Solženicynovu metaforu z románu Soustroví Gulag (Archipelag Gulag, 1973), kde je mašinerie pracovního tábora a tamní výroby poháněna „na prdící pohon“. Witold Gombrowicz v románu Ferdydurke (1937) zase v metafoře „držky“ a „zadnice“ odkazuje na neuchopitelnost vlastní existence spojené s tělesností: 6

7

6

Woolfová, V.: K majáku. Přel. J. Fastrová. Praha: Československý spisovatel 1965, s. 187.

7

Solženicyn, A.: Souostroví Gulag. 1918—1956: pokus o umělecké pojednání. 2. díl, III.—IV. část. Přel. Kruh překladatelů Praha.

Praha: OK Centrum 1990, s. 297.

RY TMY A GRAVITACE

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 13

13

25.10.2023 12:41:25

A teď přijďte držky! Ne, neloučím se s vámi, cizí a neznámé ciferníky neznámých chlápků, kteří mě budete číst, vítám vás, vítám, části těla vyvázané do líbezných girland, teď ať to teprve začne — přijďte a přistupte ke mně, začněte se se mnou muchlat, udělejte mi novou držku, abych před vámi zase musel prchat do jiných lidí a běžet, běžet, běžet celým lidstvem. Neboť před držkou nelze utéct jinak než do jiné držky, a před člověkem je možno se ukrýt jedině v objetí jiného člověka. Kdežto před zadničkou se nedá utéct vůbec.

8

Citace ze závěru románu ukazuje zrychlující se rytmus indikovaný jak spádem větné stavby, tak metamorfováním samotné metafory, která je v roli identifikace existence vypravěče a románu a v roli permanentní neurčitelnosti jedinečnosti individua uvnitř společenství, stejně jako uvnitř vlastní výpovědi o světě, v němž nelze jednoznačně určovat řád věcí. To odkazuje i k pozdějšímu autorovu románu Kosmos (1965), kde touha po řádu vlastního obrazu světa dovádí hrdinu k šílenství.

Z ukázky je zřejmé, že tu nejde o žádnou přímou deskripci externí reality, situace vypravěče nebo jeho okolí. Ty se totiž vyjevují právě skrze dynamiku výpovědi a její metaforický charakter, rytmus metamorfóz, které naznačují cosi jako horečnou činnost mozku promlouvajícího subjektu, jenž zesiluje expresivitu a pomyslnou hlasitost své výpovědi až k velkému finále: Pronásledujte si mě, jestli se vám chce. Běžím s držkou v rukou.

Konec a bomba, Kdo to čet, je trouba!

W. G. 9

Závěrečný výkřik obracející se na čtenáře a zároveň přiznávající existenci vypravěče-autora „W. G.“, tedy Witolda Gombrowicze, opět není žádným nahodilým nápadem nakonec, nýbrž indikací přítomnosti existence zanechávající psanou stopu. Jde znovu o metaforu, odkazující tentokrát k pomyslným žertovným nápisům na školních pisoárech či ohradách, o metaforu typu „kdo to čte, je…“, což je na jedné straně výpověď o přítomnosti jisté existence a na straně druhé výzva-provokace určená existencím jiným, banální hříčka s hlubokým existenciálním dosahem. Milan Kundera vyjadřuje situovanost existence v románu Nevědění (L’ lgnorance, 2000) jinou metaforou, pojmenovanou už v titulu prostřednictvím prožitého, které jedinec ztrácí během života. Tady a teď konkrétního člověka není souborem všeho, čím prošel, není naplněním, ale prázdnotou, kde zapomnění dokazuje nejistotu a vratkost aktuální chvíle, již nelze opírat o nějakou pevnou konstrukci minulosti. Podobně Milada Součková v románu 8

Gombrowicz, W.: Ferdydurke. Přel. H. Stachová. Praha: Argo 2010, s. 269.

9

Tamtéž.

14

VLADIMÍR PAPOUŠEK

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 14

25.10.2023 12:41:25

Neznámý člověk (1962) reprezentuje tuto vratkost existence prostřednictvím konfrontací metaforizovaných dějinných událostí a fragmentu subjektivního prožitku. V Sartrově Nevolnosti je klíčovou metaforou organizující rytmus textu konfrontace vědomí a tělesnosti s odkazem na klasický spor duše a těla, nikoliv však v původním metafyzickém smyslu, nýbrž ve smyslu vehikula odkazujícího k instabilitě jedince v čase a prostoru. Woolfová pro rytmování používá cosi jako rámující metafory — všední den s pochůzkami po městě v Paní Dallowayové (Mrs Dalloway, 1925) nebo ochotnické divadelní představení na anglickém venkově v textu Mezi akty (Between the Acts, 1941). William Faulkner v románu Když jsem umírala (As I Lay Dying, 1930) zase užije tohoto metaforického rámce v podobě umírání staré ženy, která občas vyhlíží oknem, aby se podívala, jak pokračuje práce na její rakvi. Don DeLillo v Cosmopolis (2003) má limuzínu putující se svým majitelem New Yorkem, v McCarthyho Cestě (The Road, 2006) je oním metaforickým vehikulem vozík ze supermarketu a v Hamsunově Hladu (Sult, 1890) je to prostě hlad. Všechny tyto rámcové metafory organizují podobu a rytmus samotného textu, definují téma a zároveň díky otevřené povaze metafory umožňují volný pohyb vypravěčské a následně i čtenářské imaginace. V zásadě násobí možnosti významového uchopení textu a rozvolňují způsoby jak narativních postupů, tak interpretací. Proto je tento způsob práce s metaforou jakožto rytmickým i kompozičním prvkem typický především pro moderní, respektive modernistický i postmoderní román, méně už pro román klasický, byť to není absolutním pravidlem — rámcové metafory najdeme i v ­Apuleiově Zlatém oslu (Metamorphosoon libri, 2. století n. l.) nebo v Cervantesově „Donu Quijotovi“.

Dalším ze způsobů definujících rytmus textu je postup sebereflexivního nebo sebeodhalujícího vyprávění, tedy takového, jímž vypravěč vytváří určitou iluzi fikčního příběhu, kterou ruší odkazem na to, jak je dílo uděláno, respektive deixí na sebe sama jako strůjce a pisatele daného příběhu. Vzniká tu jakýsi impuls dvojího pohybu: nejprve příběhu, který se pohybuje vpřed, a pak pohybu zpětného, odkazujícího k metodě a vypravěči, který má ovšem také svůj dopředný impuls, jenž pak znovu přeskočí k primární fikci a pokračuje tam, kde byl první rytmus střídán druhým. Tato dvojí fikce, která zdánlivě reprezentuje jistou autentizaci vypravěče a odhalení metody vyprávění, ve skutečnosti nevede k žádnému sebeodhalujícímu poznání reálné vyprávějící existence ani metody jako takové. Jde jen o jiný způsob hry simulující nějaký noetický posun, jakýsi vyšší stupeň poznání toho, co je literatura a co je existence, která ji vytváří. Avšak může tomu být i zcela opačně, tedy ono rytmické vehikulum může sloužit jako maska, jejímž smyslem je identitu vypravěče skrýt. Tak je tomu například v knize Román (1945) české a později i německé spisovatelky Olgy B  arényiové, v níž hrané odhalování znamená zastření identity vypravěčky, vrcholící v závěrečné codě, kde se spojuje naivistické zdětinštění vypravěčky s reprezentací zmizení: „Ale je pravdivá, ta moje pohádka. Malíř zmizel ve svém obrazu a autor zmizel ve svém románu. Šli hledat zlatý zámek. A nikdy se nevrátili.“ Hra na pravdu a pohádku — pravdivou pohádku, jež 10

10 Barényiová, O.: Román. Praha: Českomoravský kompas 1945, s. 349.

RY TMY A GRAVITACE

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 15

15

25.10.2023 12:41:25

implikuje obraz autorky jako naivního, iluzemi omámeného děvčete — pak kontrastuje jak s některými velmi drastickými a až s jistým krutým chladem líčenými pasážemi, tak se samotnou existenciální identitou reálné autorky — kontroverzní a rozhodně nijak naivní. Zvolená hrová strategie nicméně umožňuje kouzelnický trik mizení a rozpuštění se ve fikci.

Opačnou strategii, tedy naopak psaní odcizujícího příběhu a zkoumání metody, jak dochází k tomu, že se líčené, kopírující zážitek píšícího subjektu, stává fikcí, lze pozorovat například v díle Slabikář otcovského jazyka (1987) Sylvie Richterové. Josef Jedlička v románu Kde život náš je v půli se svou poutí (1966) zase vytváří sebereflexivní kontrast mezi vlastním vnímáním estetických kategorií, literárních druhů, žánrů a metod a líčením svých zážitků a pozorování kontradiktorického prostředí drsného dělnického areálu Litvínova padesátých let. A mohli bychom jmenovat mnohé další strategie, například v dílech Milady Součkové, Daniely Hodrové, Andrého Gida či klasického Laurence Sterna, ale jakkoliv se přístupy různých autorů k sebereflexivnímu či sebeodhalujícímu psaní liší, vždy se u nich setkáváme s tímto dvojím pohybem vpřed a vzad, respektive s paralelou dvou různých střídajících se rytmů.

16

VLADIMÍR PAPOUŠEK

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 16

25.10.2023 12:41:25

SUMMARY In Rhythms and Gravitation, a series of studies on the style of the novel, the author asks the basic question — what shapes the style of prose expression and whether this specificity of the style of a particular work can contribute to its social recognition and long-term persistence in social discourse despite the changes of the times, or, on the contrary, whether this specificity postpones, delays or more permanently negates its recognition, which is related to its fate as a canonical or anti-canonical text.

In the first part of his book, the author offers several theoretical studies attempting to capture possible general elements of style such as rhythm, contradiction or “discord”, figuration, vocabulary, etc. In doing so, he draws on the methodological underpinnings of speech act theory and analytic philosophy (Searle, Davidson), neo-pragmatism (Rorty) or French post-structuralism (Lyotard).

In the second part, he examines in several case studies the specific poetics of authors whose works have become canonical (Hašek, Kundera) and, on the contrary, those who have long remained out of wider attention or whose poetics have been defined as minority or marginal, or whose recognition has shifted over time (Durych, Klíma).

RY TMY A GRAVITACE

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 159

159

25.10.2023 12:41:33

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 160

25.10.2023 12:41:33

JMENNÝ REJSTŘÍK Abramsová, Erika 75, 85

Bruegel, Pieter 126

Dos Passos, John Roderigo 51

Akvinský, Tomáš 39

Březina, Otokar 85

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna 115, 118

Bulgakov, Michail Afanasjevič 42

Dostojevskij, Fjodor Michajlovič 23, 38, 40, 51–52, 62, 70–71, 102, 112, 138

Andrejev, Leonid Nikolajevič 33

Bürger, Gottfried August 117

Apuleius Platonicus, Lucius 15, 143 Arnold, Matthew 39 Austenová, Jane 29, 62, 112 Bachtin, Michail Michajlovič 7, 19, 143, 145, 148, 153 Balzac, Honoré de 66, 84, 146 Barbusse, Henri 41, 73, 106

Buñuel Portolés, Luis 77 Butor, Michel 143

Dryden, John 39 Dubský, Josef 9, 153

Byron, George Gordon Noel 62

Dummett, Michael Anthony Eardley 20

Cain, James Mallahan 11

Durrell, Lawrence George 49, 153–154

Caldwell, Erskine Preston 42, 48, 153 Camus, Albert 11–12, 19, 22, 29, 44, 64–65, 82, 94, 96, 153 Capote, Truman 50–51, 153, 156

Durych, Jaroslav 11, 17, 21, 113, 115–121, 123–131, 135, 151, 153, 157 Eco, Umberto 6, 31–32, 153

Barthes, Roland 9, 54–55, 125, 153

Caravaggio, Michelangelo Merisi da 126

Bartošová, Iveta 10

Carnap, Rudolf 149

Engels, Friedrich 147

Baudrillard, Jean 134, 153

Carracci, Lodovico 126

Erben, Karel Jaromír 117

Beauvoirová, Simone de 45

Céline, Louis-Ferdinand 7, 11, 41

Escher, Maurits Cornelis 66

Benjamin, Walter Bendix Schönflies 60, 153

Cervantes y Saavedra, Miguel de 5, 15, 89

Berkeley, George 78

Clinton, William Jefferson „Bill“ 10

Fastrová, Jarmila 13, 156

Bernini, Gian Lorenzo 126

Conrad, Joseph 12, 23, 62

Barényiová, Olga 15, 153

Bílek, Petr A. 43, 153 Blake, William 39, 127

Čapek, Karel 32, 127

Blatný, Lev 73

Čechov, Anton Pavlovič 32, 62

Blažíček, Přemysl 91

Čech, Svatopluk 69

Bloom, Harold 40–41, 43, 152–153

Čermák, Josef 9, 153

Bojar, Pavel 135

Černý, Václav 110, 153

Bojarová, Olga 135 Borges, Jorge Luis 52, 153

Daneš, František 93

Bosch, Hieronymus 126

Dante Alighieri 5, 75, 89, 108

Bourdieu, Pierre Félix 59, 153

Dasenbrock, Reed Way 56, 153

Boyeová, Karin Maria 25–26, 153 Brabencová-Válková, Marie 28, 154

Davidson, Donald 5, 8, 11, 20, 52, 55–57, 59, 153, 157

Broch, Hermann 17, 45–47, 52, 145, 153, 155

Defoe, Daniel 126 DeLillo, Don 15, 49, 153

Brontëová, Anne 62

Deml, Jakub 17, 33, 95

Brontëová, Emily Jane 62

Derrida, Jacques 5, 56, 153

Brontëová, Charlotte 62

d’Este, František Ferdinand 107

Brouk, Bohuslav 77, 153

Dewey, John 55

Eliot, Thomas Stearns 39, 53, 139, 154

Faulkner, William 10, 15, 42, 66, 106 Fiala, Jiří 37, 155 Fielding, Henry 29 Flaubert, Gustave 10, 84 Foucault, Michel 55–56, 154 Fourier, François Marie Charles 125 Frege, Friedrich Ludwig Gottlob 149 Frýbort, Zdeněk 32, 153 Fulka, Josef 125, 153 Gan, Pavel 91, 154 Geertz, Clifford 55 Genette, Gérard 53, 87, 154 Gide, André Paul Guillaume 16–17 Giger, Hans Rudolf „Ruedi“ 54 Glombíček, Petr 105, 156 Goethe, Johann Wolfgang von 89, 147 Gombrowicz, Witold 13–14, 154 Gott, Karel 10, 149 Goya Lucientes, Francisco José de 113 RY TMY A GRAVITACE

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 161

161

25.10.2023 12:41:33

Greenblatt, Stephen Jay 55–56, 59, 87, 154

James, Henry 84

Lautréamont, Comte de 29

Greene, Henry Graham 137, 139

James, William 38, 55, 154

Lewis, Clive Staples 12

Janáček, Josef 115

Línek, Josef 50, 155

Jankovič, Milan 91, 93, 100, 105, 154

Linhartová, Věra 135, 143

Jedlička, Josef 16, 142

London, Jack 62

Jerome Klapka, Jerome 106, 115, 154

Lovecraft, Howard Phillips 12

Jeřábek, Čestmír 17, 73

Lustig, Arnošt 62, 135

Ježíš Kristus 76, 123

Lyotard, Jean-François 19–20, 64, 133, 146, 155, 157

Hailey, Arthur 51 Hammett, Samuel Dashiell 11 Hamsun, Knut 15 Hanč, Jan 44–45, 142, 154 Hardy, Oliver Norvell 147 Hartman, Geoffrey 133 Hašek, Jaroslav 7, 31, 57, 64–66, 69, 73, 75, 78, 89, 91–103, 105–107, 110–112, 127, 141, 151–155, 157 Hegel, Georg Wilhelm Friedrich 82, 149 Heidegger, Martin 21, 35 Heller, Joseph 45 Hemingway, Ernest Miller 11, 66, 73, 106 Hermes Trismegistos 38, 149 Hesse, Hermann 51, 65 Hilský, Martin 49, 139, 154 Hirsch, Eric Donald 9 Hitler, Adolf 38 Hlaváček, Karel 85 Hodrová, Daniela 7, 16, 135, 143, 145, 148, 153 Hölderlin, Johann Christian Friedrich 29 Hora, Josef 110, 154 Horák, Petr 55, 154 Hostovský, Egon 17, 73, 137–141, 154 Hrůša, Josef 38, 154 Hrušínský, Rudolf 106 Hurley, Andrew Michael 12

Jirásek, Alois 151 Jirsa, Tomáš 54, 153 Joyce, James Augustine Aloysius 5, 42–43, 54, 57, 65–66, 89, 112, 133

Mailer, Norman Kingsley 18, 51 Malevič, Kazimir Severinovič 50, 97, 132

Kant, Immanuel 149

Mareš, Stanislav 50–51, 153, 156

Kaplický, Václav 115, 121, 135

Marx, Arthur „Harpo“ 100

Karásek ze Lvovic, Jiří 69, 85, 154

Marx, Herbert Manfred „Zeppo“ 100

Kareninová, Anna 148, 150, 155

Marx, Julius Henry „Groucho“ 100

Kerouac, Jack 17

Marx, Karl Heinrich 147

Klíma, Ivan 39

Marx, Leonard Joseph „Chico“ 100

Klíma, Ladislav 69, 73, 75–90, 92, 95, 99, 151–152, 154–155

Marx, Milton „Gummo“ 100

Kobliha, František 85

Masaryk, Tomáš Garrigue 61, 127, 155

Kohout, Pavel 142, 154

Mathesius, Bohumil 53, 155

Kolář, Jiří 142

Mauriac, François Charles 22

Kopta, Josef 110, 154

McCarthy, Cormac 15

Körner, Vladimír 115

Medek, Vladimír 49, 153–154

Kosík, Karel 94, 154

Michelangelo, di Lodovico Buonarroti Simoni 61, 113, 129–130

Králík, Jan 53, 156 Kratochvíl, Miloš Václav 21, 121, 135 Kraus, Karel 73 Kristevová, Julia 80, 154 Kříž, Ivan 39

Chalupecký, Jindřich 95

Kuděj, Zdeněk Matěj 91, 154

Chase, James Hadley 28, 154 Christie, Agatha 29 Chvatík, Květoslav 145, 154 Ignác z Loyoly sv. 125, 153 Ingarden, Roman 58, 154 Irving, John Winslow 43

Machová, Mariana 52, 153

Kafka, Franz 12, 65–66, 73, 78, 84, 89, 94, 98–102, 151, 153–154

Huxley, Aldous Leonard 93

Chandler, Raymond Thornton 11

Mácha, Karel Hynek 69

Kubka, František 21 Kuhn, Thomas Samuel 41 Kundera, Milan 14, 17, 39, 135, 145–152, 154–155, 157 Kupka, František 85 Lada, Josef 91, 106, 108 Langer, František 92–93, 101, 155 Lassner, Jan 78, 155 Laurel, Stan 147

Mokrejš, Antonín 154 Mrštík, Alois 69 Mrštík, Vilém 69 Mukařovský, Jan 32, 57, 67, 155 Musil, Robert 17, 30–31, 73, 78, 84, 89, 141, 145, 151, 155 Nabokov, Vladimir Vladimirovič 39–40 Nagy, Ladislav 49, 153 Napoleon I. Bonaparte 5, 147 Neff, Vladimír 135 Nekula, Marek 8, 156 Nelson, Horatio 63 Němcová, Božena 69

162 VLADIMÍR PAPOUŠEK

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 162

25.10.2023 12:41:33

Neumann, Stanislav Kostka 127 Nezval, Vítězslav 32 Nietzsche, Friedrich Wilhelm 78, 81–82, 87, 127 Nikolskij, Sergej Vasiljevič 91, 155 Noll, Karel 106

Sade, Donatien Alphonse François markýz de 125, 153

Tafel, Jaroslav 26, 156

Sarrautová, Nathalie 42, 143

Tolkien, John Ronald Reuel 54

Sartre, Jean-Paul 7, 15, 35, 45, 65, 83, 89 Saudková, Věra 60, 153

Novák, Jiří Zdeněk 115, 154

Sayersová, Dorothy Leigh 29

Orwell, George 26–28, 155

Searle, John Rogers 20, 50, 59, 155, 157

Panuška, Jaroslav 85 Papoušek, Vladimír 41, 43, 153, 155 Pechar, Jiří 19, 146, 155 Peirce, Charles Sanders 54 Pelc, Jan 17 Pelikán, Čestmír 154

Scott, Walter 41

Sedláček, Květoslav František 135 Sezima, Karel 69, 77 Shakespeare, William 5–6, 55–56, 87 Shelley, Percy Bysshe 39, 62 Schrödinger, Erwin Rudolf Josef Alexander 108

Tilly, Jan Tserclaes 118 Tolstoj, Lev Nikolajevič 5, 21, 61–62, 64, 93, 112, 149–150 Toman, Josef 135 Toman, Karel 127 Tomaševskij, Boris Viktorovič 53 Trnka, Jiří 106 Trockij, Lev Davidovič 39–40 Turgeněv, Ivan Sergejevič 66 Unamuno y Jugo, Miguel de 22 Vaculík, Ludvík 39, 135, 142 Váchal, Josef 69, 85

Percy, Walker 45

Schulz, Karel 113, 121, 129–132, 135, 151, 155

Petronius, Gaius Titus 143

Siebenscheinová, Anna 30, 155

Vančura, Vladislav 11–12, 106, 145, 151–152

Pilcherová, Rosamunde 20

Sienkiewicz, Henryk Adam Aleksander Pius 41

Vančura, Zdeněk 50, 156 Verne, Jules Gabriel 70

Sillitoe, Alan 45

Villon, François 51

Sinclair, Upton Beall 51

Vlček, Bartoš 73

Skála ze Zhoře, Pavel 115

Vrchlický, Jaroslav 69

Poe, Edgar Allan 80, 93, 117, 153 Pokorný, Martin 40, 153 Poláček, Karel 106 Preisner, Rio 45–46, 153, 155 Previati, Gaetano 85 Procházka, Jan 39 Propp, Vladimir Jakovlevič 54 Proust, Valentin Louis Georges Eugène Marcel 57 Pujmanová, Marie 62 Pytlík, Radko 91–92, 155 Quine, Willard Van Orman 8–9, 20, 37, 55, 57, 155 Radcliffová, Ann 12

Sládek, Josef Václav 69 Solženicyn, Alexandr Isajevič 13, 155

Weil, Jiří 63, 135

Sorokin, Vladimir Georgijevič 13

Weiner, Richard 12–13, 52, 69, 73, 95, 106

Součková, Milada 14, 16, 54, 92–93, 103, 133, 140, 151–152, 155 Stachová, Helena 14, 154 Stanzel, Franz Karl 53, 87 Stendhal 63, 84

Weimann, Robert 53, 156

Werfel, Franz Viktor 17, 62, 73 Wimsatt, William Kurtz 59 Winter, Zikmund 115, 151

Sterne, Laurence 16

Wittgenstein, Ludwig Josef Johann 8, 18, 94, 105, 152, 156

Stivín, Emanuel 75, 154

Woolfová, Virginia 13, 15, 156

Svátek, Josef 113, 115

Wotte, Herbert 126

Remarque, Erich Maria 106

Svobodová, Růžena 77, 105

Richterová, Sylvie 16, 91, 106, 135, 142, 155

Šalda, František Xaver 69, 85, 155

Zamjatin, Jevgenij Ivanovič 26, 156

Rimmon-Kenanová, Shlomith 53

Šimečková, Eva 27, 155

Zola, Émile 84

Robbe-Grillet, Alain 11, 17, 42, 143

Šklovskij, Viktor Borisovič 53, 155

Rorty, Richard McKay 5, 35–40, 55, 155, 157

Škvorecký, Josef 39, 45, 63, 135, 141–142

Zábrana, Jan 142

Špirit, Michal 141 Řezáč, Václav 135

Šťastný, Alois Josef 48, 153

Říha, Bohumil 135

Štorch-Marien, Otakar 85, 154

Železný, Ivo 25, 153 Žilina, Miloslav 29, 44, 153

RY TMY A GRAVITACE

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 163

163

25.10.2023 12:41:33

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 164

25.10.2023 12:41:33

OBSAH 5 7 17 19 25 35 43 53 61 69 73 75 79 85

Úvod Rytmus epiky Instrumentace a kompozice Dialog a rozepře Síť Slovník Figurace Vypravěč Tolstého dům (Styl, individuum a velký román) Metamorfující fluida a gravitující stability v české literatuře Smích a škleb Ladislav Klíma: Velký román Rytmus, rozepře, antikonstrukce Figurace, vypravěč a závěr Nepatřičný úspěch plebejství? ( Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války) Román—antiromán Absolutno Jaroslav Durych /1/: Bloudění Jaroslav Durych /2/: Služebníci neužiteční Karel Schulz: Kámen a bolest Román a „teorie chaosu“ Entertainments, existence a dějiny (Egon Hostovský: Všeobecné spiknutí) Fragmenty, neporozumění a chaos přítomného—minulého a tady—tam Teoretická reflexe žánru a praxe — od vědění k „Nevědění“ Závěr o stylu a českém románu

91 105 113 115 123 129 133 137 141 145 151

Použitá literatura Summary Jmenný rejstřík

155 159 161

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 165

25.10.2023 12:41:33

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 166

25.10.2023 12:41:33

Maxwellův démon Objekty, slovníky a řečové akty v literatuře Maxwellův démon je koncipovaným souborem studií, které se zabývají zejména tématem reprezentace objektů a událostí v literárních textech, problematikou řečových aktů v literatuře a otázkou, zda literatura existuje jako specifický institucionální fakt. Nemalý prostor je pak věnován i vztahu fikce a ne-fikce (resp. zde literatury a ne-literatury), kterýžto je ohledáván na nejrůznějších typech takzvaně nefikčních textů (cestopis, deníkově stylizovaný záznam, memoár, historický výklad). Konceptualizace problémů je inspirována obzvláště anglosaskou teorií jazyka a analytickou filozofií, především pak řečovými akty v pojetí J. L. Austina a v návaznosti na to Johna Searla, z jehož díla byl převzat zejména koncept institucionálního faktu. Za dokladový a analyzovaný materiál v knize slouží zejména texty české literatury (Majerová, Čapek, Deml, Hostovský, Weiner) a české literární kritiky (Götz, Grossman, Blažíček). Svazek obsahuje jmenný rejstřík a je doplněn obrazovou přílohou.

152 s., váz., 225 Kč vč. DPH

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 167

25.10.2023 12:41:33

Vladimír Papoušek

RYTMY A GRAVITACE Studie o románovém stylu

Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2023 jako svou 480. publikaci Redakce a jmenný rejstřík Kateřina Selner Grafická úprava a obálka s použitím malby Vladimíra Papouška Kompozice R. (2008) Zdeněk Trinkewitz Sazba písmem BaskervilleURW Stará škola (www.staraskola.net) ePUB a MOBI Stará škola Na FSC papíře vytiskly Těšínské papírny, s. r. o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín Vydání první, 168 stran, TS12 ISBN 978-80-7470-487-1 ISBN 978-80-7470-489-5 (ePUB) ISBN 978-80-7470-488-8 (MOBI) Elektronická i tištěná podoba knihy na www.eshop.akropolis.info.

Doporučená cena včetně DPH 249 Kč

rytmy a gravitace_rejstrik.indd 168

25.10.2023 12:41:33

RYTMY A GRAVITACE Studie o románovém stylu

V sérii studií o románovém stylu si autor klade několik základních otázek: Co utváří styl prozaické exprese? Podílí se tato stylová specifičnost konkrétního díla na jeho uznání a dlouhodobém setrvání ve společenském diskursu navzdory proměnám doby? Anebo naopak právě tato specifičnost jeho uznání odkládá, pozdržuje nebo i trvaleji neguje, což v důsledku určuje, zda se ono dílo stane kanonickým, či antikanonickým?

RYTMY A GRAVITACE

Vladimír Papoušek

Vladimír Papoušek

RYTMY A GRAVITACE Studie o románovém stylu

Doporučená cena vč. DPH 249 Kč

ISBN 978-80-7470-487-1

Vladimír Papoušek

V první části knihy nabízí autor několik teoretických studií, jež se pokoušejí postihnout možné obecné prvky stylu, jako jsou rytmus, rozpornost nebo „rozepře“, figurace, slovník atd. Využívá přitom metodologických opor z oblasti teorie řečových aktů a analytické filosofie ( John Searle či Donald Davidson), neopragmatismu (Richard Rorty) nebo francouzského poststrukturalismu ( Jean-François Lyotard). Ve druhé části pak v několika případových studiích zkoumá konkrétní poetiky autorů, a to jak těch, jejichž díla se stala kanonickými ( Jaroslav Hašek či Milan Kundera), tak i těch, kteří dlouhodobě zůstávali mimo širší pozornost a jejichž poetiky byly definovány jako menšinové či okrajové, byť se jejich uznání v čase posouvalo (Ladislav Klíma, Jaroslav Durych či Karel Schulz).

AK ROPOLIS