Stromy a kameni

Dušan Pala

Stromy a kamení Se studií Vladimíra Papouška

EDICE SKRYTÁ MODERNA

Dušan Pala

stromy a kamení.indd 1

2/21/13 7:54 PM

stromy a kamenĂ­.indd 2

2/21/13 7:54 PM

Dušan Pala

Stromy a kamení

stromy a kamení.indd 3

2/21/13 7:54 PM

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Pala, Dušan Stromy a kamení / Dušan Pala. – 2. vyd. – Praha : Akropolis, 2013. – (Skrytá moderna) Vydáno ve spolupráci s Centrem výzkumu české umělecké avantgardy ISBN 978-80-7470-026-2 (Tomáš Filip – Akropolis) 821.162.3-3 * 82.02“1900/1945“ * (437.3) – česká próza – 1918–1945 – literární avantgarda – Česko – české prózy – studie 821.162.3-3 – Česká próza [25]

Vychází ve spolupráci s Centrem výzkumu české umělecké avantgardy na Ústavu bohemistiky FF JU v Českých Budějovicích (LC 06053) © Study Vladimír Papoušek, 2013 © Graphic and Cover Design Zdeněk Trinkewitz, 2013 © Filip Tomáš – Akropolis, 2013 ISBN 978-80-7470-026-2

stromy a kamení.indd 4

2/21/13 7:54 PM

Nová slova, která zabíjejí

(Doba a dílo Dušana Paly)

Vladimír Papoušek

stromy a kamení.indd 5

2/21/13 7:54 PM

stromy a kamenĂ­.indd 6

2/21/13 7:54 PM

Doba Zdálo by se, že téměř vše už bylo ve třicátých letech dvacátého století posta­ veno na vědecký základ. Na východě, v Rusku, se buduje nová společnost a vě­ deckost je klíčovým pojmem, jímž začínají projevy, příručky i pětileté plány. Vídeňský kroužek, za značné pozornosti tehdejších filozofů, usiluje o nový, vědecký obraz světa. Logikové jako Carnap se odvolávají na Fregeho a Witt­ gensteina a slibují exaktní poznání logických struktur jazyka, a tím i odhale­ ní veškerých tajemství lidské řeči. I nacionální socialismus v Německu už má své vědce; zkoumají čistotu rasy a plánují „nový čistý svět“ zbavený veškerého méněcenného „lidského smogu“. Ale přichází rok 1945 – a Hitler ani jeho architekt Speer už nesní nad „vědec­ kým“ projektem nové Germánie. Svět se jen obtížně probírá z otřesného kata­ klysmatu a zvyká si na nová slova – holokaust, plynová komora, norimber­ ský proces, Lidice… Ovšem ani vítěz Stalin dříve nevystačil s pouhým „vědeckým“ komunis­ mem. Když chtěl přimět ruský národ, aby válčil, vrátil se k Alexandru Něv­ skému, Bohdanu Chmelnickému a symbolům pravoslaví. V době největšího ohrožení Moskvy, v roce 1941, prý nad městem kroužil aeroplán s ikonou. Lze říci, že tu náhle a poněkud paradoxně nad vědou zvítězila víra. Ideál racionální analýzy, po němž volali členové neopozitivistického Vídeňského kroužku, byl nahrazen slovníkem víry, tu mystické, tu ideologické či tradiční. Falešná víra, kterou žili v posledních letech Němci, je bleskurychle demas­ kována a nahrazena slovníkem víry nové – víry v socialismus, ale i v obnove­ nou tradiční demokracii. V roce 1945 byl v Československu každý vnímavý jedinec konfrontován s obludností čerstvých dějinných událostí, které zpochybnily veškeré hodno­ tové systémy platící před válkou a karikovaly onu všudypřítomnou „vědec­ kost“, jež nepřinesla „krásný nový svět“,1 nýbrž obludné mašinerie, jakými 1) H uxleyho kniha Brave New World vyšla roku 1932 (česky poprvé jako Konec civilisace, přel. Gerta Schiffová, Praha: L. Mazáč, 1933).

7

stromy a kamení.indd 7

2/21/13 7:54 PM

byly transporty židů do táborů smrti či dokonalé stroje na zabíjení – Messer­ schmitt 262 Schwalbe, V2 nebo atomová bomba. Zároveň však dotírají slovníky nové. V sovětském filmu Pád Berlína nato­ čeném nedlouho po válce vystoupil z letadla Stalin v bílém obleku, jako nový spasitel seslaný samotnými nebesy. Víra ve spásu z Východu zakořenila i v Československu; přijali ji i představitelé tradiční demokracie, kupříkladu prezident Beneš. Rodila se z otřesu, z vědomí, že původní mechanismy demo­ kracie tragicky selhaly už v roce 1938, kdy ani spojenectví Francie a Anglie neochránilo československou demokracii před potupnou destrukcí. Disku­ tuje se o možnostech socialismu, o obnoveném Československu, které se stane mostem mezi Východem a Západem. A tak je u nás v roce 1945 onen vnímavý jedinec – řekněme mladý jedna­ dvacetiletý muž – konfrontován s podvojnou řečí, která ve veřejném prostoru jaksi samozřejmě počítala se spoluprací se Sovětským svazem a zároveň hle­ dala cesty, jak propojit domácí tradici s novým ideologickým živlem, jenž – na rozdíl od doby předválečné a kvůli dramaticky oslabené imunitě – ztratil své přirozené protivníky, kteří by zabránili jeho přílišnému rozšíření. Traumati­ zován právě prožitými „dějinami“ a atakován novou ideologií je onen jedinec nucen řešit dilema. Dilema, které se objevilo už před válkou, ale nyní je téměř fyzicky hmatatelné. Už to není intelektuální hříčka, ale existenciální volba. Přitakat nové víře, osvobodit se od prožitých traumat a zapomenout na sebe jako jedince, nebo se svou individualitou postavit proti svůdné naléhavosti této nové víry slibující nebeskou čistotu generalissimova obleku? Zdá se, že tento boj podstoupily všechny osobnosti české kultury té doby – v různých periodách svého poválečného uměleckého vývoje a s různým výsled­ kem. A tak někteří míří přímočaře od subjektivismu a individualismu k socia­ lismu, například členové skupiny Kamila Bednáře, nejzřetelněji Bohuslav Březovský a Miroslav Hanuš. Svým utopickým projektem obnaženého lidství vyjadřovali ve čtyřicátých letech poměrně přesvědčivě onu postupnou ztrátu imunity, kdy tradiční už nechrání a v obrazech oslabených, do sebe pohrou­ žených jedinců, jejichž veškerá existence spočívá v sebepozorování a záro­ veň neschopnosti jakékoliv gestace vlastní existence navenek, se nic nového 8

stromy a kamení.indd 8

2/21/13 7:54 PM

nezjevuje. Tito zemdlení mladíci jasně deklarují vnějšímu světu – litujte mne, ale nic po mně nechtějte, protože nejsem ničeho schopen. Hanušova Méně­ cennost či Březovského Člověk Bernard jsou asi nejpřesvědčivějšími a také nej­ rozsáhlejšími doklady této tendence. Dobově ospravedlnitelný projekt však právě tito autoři po válce rychle zamění za novou víru slibující oslabeným a imunity zbaveným „protoexistencím“ spásu. Jiní, jako například Zdeněk Urbánek, vzdorují. Václav Černý, který posky­ toval Bednářově skupině prostor i teoretickou inspiraci, se sám vyhraňuje jako individualita přitakávající v letech 1945 až 1947 socialismu. Brzy se ovšem ocitne v ostrém střetu s komunistickou ideologií, neboť se ukáže, že indivi­ dualismus a slovník komunismu jsou neslučitelné veličiny. Dominanci nové víry vnímají alespoň někteří intelektuálové a umělci s úzkostí, vzbuzuje v nich strach ze ztráty sebe sama, z hrozby rozpuštění individuální jedinečnosti v kal­ ném proudu kolektivity směřující dějinným časem k ideálním zítřkům. Příkladem střetu individualismu s novým komunistickým slovníkem jsou texty psychologa Bohuslava Brouka, člena původní surrealistické skupiny, vyhraněného individualisty, který sice koketuje se socialismem, nakonec ho však rozkrývá jako ideologii devastující jedinečnost. Jako jeden z mála před­ stavitelů české kultury píše antikomunisticky ještě v roce 1947, v době, kdy už to rozhodně není bezpečné a kdy se stahují mraky nad křehce obnovovanou poválečnou demokracií. Tehdy se vrací i český exilový spisovatel Egon Hostov­ ský. I on, ač zapřisáhlý nepřítel Benešovy koncepce, koketuje se socialismem jako s utopickou nadějí v lepší svět. Zanedlouho se však znovu ocitá v americ­ kém exilu – s dočasnou nálepkou komunisty, na něhož si je třeba dávat pozor. Rodí se spisovatelský establishment, který bude páteří oficiální komunis­ tické kultury po roce 1948. Marie Pujmanová chystá Miliony holubiček, Vítěz­ slav Nezval píše o kremelském orloji a jásá nad Stalinem. Autor psychologic­ kých románů Václav Řezáč promýšlí budovatelskou ságu. Mladí komunističtí nadšenci jako Pavel Kohout nebo Milan Kundera přijímají nový jazyk, zřejmě s jistou dávkou rané nevinnosti. Vytváří se zřejmá digrese mezi oficiálním a podzemím, kam odcházejí ti, kdo svou individualitu nehodlali podří­ dit novému kolektivnímu nadšení – Milada Součková zůstala ve Spojených 9

stromy a kamení.indd 9

2/21/13 7:54 PM

státech amerických, mimo oficiální proud setrvávali surrealisté, Skupina 42 v čele s Jiřím Kolářem a také talentovaní autoři, například Bohumil Hrabal a Josef Škvorecký. V letech 1945–1947 se však teprve rozhoduje o výsledku střetu mezi jedi­ nečností a velkým kolektivním pohybem dějin, a rozhoduje se také o slov­ níku, který bude jedince napříště reprezentovat a který bude tvořit jeho obraz světa. Nabízejí se dvě možné osy budoucího diskursu. První je založena na přitakání velkému dějinnému pohybu, který slibuje spásu ve svém definitiv­ ním završení – v ukončení dějin. Druhou cestou je reflexe vlastního pobytu ve skutečnosti, existence a míry individuální svobody ve vztahu k nárokům dějin. Tento bazální konflikt se formuje prakticky po celé dvacáté století, mini­ málně od nástupu avantgardy, a už během třicátých let jej jasně pojmenovává například Štyrský ve svém článku „Koutek generace“.2 Fatálním způsobem se vyhrocuje právě v krátké poválečné periodě 1945–1947. Současně s touto – lze říci – univerzální kontradikcí zaznívají na poli umění i další fundamen­ tální otázky: Lze navázat na koncepty estetických hodnot stanovených před válkou, nebo nová dějinná situace a přestálé trauma ruší minulost a vytvářejí prostor pro nalezení nových vyjadřovacích prostředků?

Nové hodnoty a nová krása „Člověk je svoboda,“ píše Jean­‑Paul Sartre v eseji „Je existencialismus huma­ nismem?“,3 který v českém překladu představil roku 1947 sborník o existen­ cialismu redigovaný Jindřichem Chalupeckým. Je to jeden z prvních Sartro­ vých textů vycházejících u nás; do komunistického puče vyšly ještě dva svazky překladu románové trilogie Les Chemins de la liberté (1945).4 Sartre ve svém eseji představuje člověka, který se stává „existencí“, volbou, člověka, který je 2) Š tyrský, J.: „Koutek generace“, Odeon. Literární kurýr 1, č. 1, říjen 1929, s. 12; č. 3, prosinec 1929, s. 45; č. 4, leden 1930, s. 60. 3) S artre, J.­‑P.: „Je existencialismus humanismem?“, přel. Jindřich Chalupecký a Zdeněk Lorenc, Listy 1, č. 3, 15. 2. 1947, s. 419–433. artre, J.­‑P.: Cesty k svobodě I. Věk rozumu, přel. Jarmila Koutecká­‑Vrbová, Praha: ELK, 1946; Týž: 4) S Cesty k svobodě II. Odklad, přel. Jarmila Koutecká­‑Vrbová, Praha: ELK, 1947.

10

stromy a kamení.indd 10

2/21/13 7:54 PM

plně odpovědný za sebe a za svou lidskou realizaci. Etika v Sartrově pojetí nemá charakter esenciální, ale existenciální. Lidské hodnoty se rodí z lidské volby. Předkládá se zde radikální argument pro ty, kdo chápou lidskou jedi­ nečnost a svobodu jako východisko vlastního formování obrazu světa. A ač­ koliv se v řadě svých dalších prací bude Sartre pokoušet včlenit jedinečnost a individualitu do dějinného úsilí společenství, základní princip jedincovy svobody zůstane zachován. Existencialismus je v tomto období úhelným myšlenkovým proudem Západu. U nás byl představen ve výše zmiňovaném sborníku a také díky Václavu Černému, jehož První sešit o existencialismu vyšel právě v roce 1947. Existencialismem, jak ho představil Černý, se inspirovala i skupina mladých básníků a prozaiků kolem Kamila Bednáře, kteří si na paměť svého tragicky zemřelého druha Jiřího Ortena začali říkat Skupina Ohnice. Jejich umělecký projev má ovšem se západním existencialismem společného pramálo. Jde tu možná spíše o Černého potřebu ustavit a formovat než o skutečně rozvinutý myšlenkový a estetický impuls, respektive o specifickou českou formu exis­ tencialismu. Březovský, Urbánek, Orten, Bednář – ti všichni spíše lamen­ tují nad lidskou samotou a bezmocností, projevují emoce, jež příliš nekore­ spondují s analytickým přístupem Sartrovým, camusovskou mytologií jedince a činu či s německou posedlostí nalézat metafory a slova vyjadřující bytí, jako je tomu u Martina Heideggera, ani s propojením křesťanské a existenciální etiky u Francouze Gabriela Marcela či německých protestantů Karla Jasperse a Rudolfa Bultmanna. Jaroslav Červinka, který se profiloval jako teoretik tohoto spíše volného sdružení básníků a prozaiků a navazoval na Bednářovu proklamaci Slovo k mladým,5 eklekticky propojoval odkazy ke Kierkegaardovi či Halasovi, přičemž se zdá, že nejblíže mu byl Dostojevskij. Skupina Ohnice neměla životaschopný umělecký program a od prvních impulsů skutečného existenciálního myšlení se už nikam neposunula. Zdá se, že její místo v české literární historii je spojeno s krátkou periodou válečnou, kdy se jejím přísluš­ níkům, zvláště pak Ortenovi, dařilo vyjadřovat úzkost a nejistotu související 5) Bednář, K.: Slovo k mladým, Praha: Václav Petr, 1940.

11

stromy a kamení.indd 11

2/21/13 7:54 PM

s pocity bezmoci před nesrozumitelnými dějinnými událostmi. Zatímco Sar­ trovi hrdinové jsou neustále konfrontováni s možností volit čin, s volbou být svobodnou existencí, nebo „bahnem“, čeští prozaikové a básníci, které Václav Černý a Kamil Bednář označují za existencialisty, jen deskribují pocity stra­ chu a úzkosti. Skupina kolem Kamila Bednáře se roku 1947 představila na jednom z večerů Umělecké besedy, které inicioval Adolf Kroupa. Jejich cílem bylo reprezentovat dobové umělecké proudy, vyjasňovat programy a stanoviska. Vedle Ohnice se tu objevila Skupina 42, surrealisté ze Skupiny Ra a další seskupení v podstatě uměle utvořená a bez delšího trvání, jako byly sku­ piny kolem Mladé fronty či Rudého práva. Večery měly do značné míry smysl i v tom, že se jejich účastníci pokoušeli diferencovat nově formo­ vané poetické jazyky od tradičních, a kladli tak otázku, do jaké míry umění poválečné ještě navazuje na předválečnou tradici a do jaké míry si tvoří novou řeč. Surrealisté ze Skupiny Ra se odmítli připojit k původní surrealistické sku­ pině Karla Teigeho. Jedním z argumentů byla neschopnost smířit se s původ­ ním bretonovským konceptem psychického automatismu. Podstatné ovšem bylo to, že básníci Skupiny Ra prostě mluvili jiným jazykem, jazykem, který nebyl slučitelný s původním surrealistickým diskursem. A to se projevilo dokonce u dědiců původní skupiny, u takzvaných „spořilovských surrealistů“ (Rudolf Altschul, Vratislav Effenberger, Zbyněk Havlíček). Jiná metaforika, jiné pojetí, neosobní analýza produktů podvědomí, to vše bylo jak u nich, tak u Skupiny Ra spojeno s reflexí pobytu promlouvajícího subjektu. Ačkoliv budou surrealisté v budoucnu vehementně popírat jakoukoliv inspiraci exis­ tencialismem, je více než zřejmé, že nastupující existenciální myšlení přineslo natolik univerzální otázky a natolik univerzální metafory, že se jim nedoká­ zali vyhnout ani surrealisté. V roce 1947 byla z iniciativy tehdy už velmi redukované původní surrealis­ tické skupiny zorganizována Mezinárodní výstava surrealismu. André Breton napíše při této příležitosti manifest „Druhá archa“, v němž jako by se ozýval sartrovský patos osobní odpovědnosti, když zde mluví o povinnosti básníka 12

stromy a kamení.indd 12

2/21/13 7:54 PM

postavit se proti všem disciplinárním nařízením a o „závazku“ jako o „nectném slově, které se potí servilností, z něhož má umění a poezie hrůzu“.6 Kontradikce jedinečnosti a závazku vůči společenství je formulována nejjas­ něji právě existencialisty a zjevuje se na dobovém obzoru jako zásadní dějinný problém. Zde je rovněž nově rozvrhován problém jedincovy svobody. Vedle filozofického pole diskursu nachází toto téma odezvu v aktuálním dějinném dění i ve vzpomínkách na přestálá traumata. Tragické osudy lidí masově zba­ vovaných osobní svobody i života pro nastolené dogma čistoty rasy, stejně jako ponižování Francouzů, Poláků a příslušníků dalších okupovaných národů, kteří byli postaveni do pozice méněcenných poddaných nadřazené panské rasy ovlá­ dající většinu Evropy – to vše je živým a opět univerzálním obrazem, který propojuje veřejný prostor a jeho řeč nezávisle na konkrétním jazyce. Bretonova výzva ve „Druhé arše“ ovšem souvisí i s dalším ohrožením ideo­ logiemi nabízejícími nové očištění a spásu. Absorpční diskursivní síla přichá­ zející z tábora komunistů nabízí nové završení lidského štěstí za cenu další očisty, tentokráte od reliktů starého buržoazního umění, které začne být záhy nazýváno zvrhlým. V článku „Moderní umění a KSČ“ z roku 1947, kdy řeč komunistů už získala zřejmou dominanci, Bohuslav Brouk odvážně, přesně a s transparencí mluvy dítěte odhalujícího císařovu nahotu charakterizuje dobovou situaci v Čechách: Nemysleme si však, že naši umělci se snad hlásí ke komunismu ze sebe­ vražedné mánie nebo nevědomosti. Komunisté je totiž za jejich přislu­ hovačství, které projevili obzvláště dokonalým způsobem za posledních voleb, skvěle zaopatřují, dávajíce jim nejen četné zakázky, nýbrž přede­ vším všeliké sinekury, jako nejvyšší úřednická místa v ministerstvech, ve filmu, v tisku, v zahraniční službě atd. Svou oddaností ke KSČ projevili tedy naši moderní umělci jen svou hamižnost, svou přízemní touhu po tučných prebendách a dále ovšem i svou pevnou víru, že komunistům se 6) B reton, A.: „Druhá archa“, přel. Věra Smetanová, in: Mezinárodní surrealismus, Praha: Topičův salon, 1947, nestránkováno.

13

stromy a kamení.indd 13

2/21/13 7:54 PM

přece jen nepodaří strhnout na sebe v našem státě veškerou moc, za níž by byli utraceni jako koťata, kdyby se ani pak snad nechtěli přizpůsobit par­ tajním receptům umění. Kultura jde s námi, pokřikují komunisté ve svých průvodech, avšak neří­ kají kam. Teprve přihlížíme­‑li k článku oficiálního filozofa KSČ o moder­ ním umění, je nám jasné, že s komunisty jde kultura na jatka, a za to panu Kolmanovi pěkně děkujeme.7 Brouk obvinil komunisty z útoku na svobodu umění i v řadě svých starších prací, zejména z let 1946–1947. Že v Čechách pro své názory už v této době nenacházel platformu, dokazuje jeho přechod ke slovenskému časopisu. Pod­ statnější jsou však dva momenty. Především Broukova starost o individuali­ tu a její svobodný projev. V exilu, v roce 1956, se k problému vrátí v obsáhlé studii „Problém svobody v lidské kultuře“,8 v níž mimo jiné kritizuje existen­ cialistické pojetí svobody, ale nakonec se s ním shoduje zejména v tom, že svoboda je především otázkou individua, nikoliv společenského řádu či ko­ lektivního usilování. Broukův článek z roku 1947 pak především upozorňuje na to, co bylo dobově často opomíjeno a co neodhalily ani snahy organizátorů večerů Umě­ lecké besedy: totiž že profilace umělců v jisté periodě není určována pouze jejich estetickými ideály či uměleckými schopnostmi, ale zásadním způso­ bem i dobovou ideologií, mocí, osobními motivacemi. A zároveň je zjevné, že v popisované periodě sehrávaly tyto neumělecké motivy, jako je strach, touha po moci či úspěchu, nejen zásadní roli, ale že také rozdělovaly uměleckou veřejnost na ty, kdo přijmou, byť jen naoko, hodnotový a estetický systém při­ cházejícího režimu, a na ty, kdo ho přijmout nechtějí či nemohou. Právě tady 7) B rouk, B.: „Moderní umění v KSČ“, Nové prúdy v našom súčasnom živote 3, č. 26, 23. 11. 1947, s. 599–600; též in: Drápala, M. (ed.): Na ztracené vartě Západu. Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948, Praha: Prostor, 2000, s. 607–613. Článek byl reakcí na stať Arnošta Kolmana „Několik po­zná­mek o národně­‑lidovém umění“ (Program D 48 11, 1947/1948, č. 2, s. 45–51), odmítající avantgardní umění jako nerevoluční. 8) B rouk, B.: „Problém svobody v lidské kultuře“, Svědectví 3, 1960, č. 12, s. 300–323, též in: Týž: Zde trapno existovat, ed. Viktor A. Debnár, Brno: Host, 2008, s. 172–205.

14

stromy a kamení.indd 14

2/21/13 7:54 PM

se umělci dělí na „insidery“ a „outsidery“, přičemž ovšem umělecký úspěch, stejně jako hodnota, není závislý na tomto historickém „rozpočítávání“. V roce 1946 vyšlo první číslo časopisu Listy, které je uvedeno textem Jin­ dřicha Chalupeckého „Konec moderní doby“,9 v němž se pokouší pojmeno­ vat situaci umění v aktuálním čase. Používá slova pro dobu typická – socia­ lismus, marxismus, existencialismus; podstatný však není výskyt těchto slov, jimž se prostě nebylo možné vyhnout, ale nový hodnotový rámec – pokus roz­ lišit mezi jedinečností a společenským prostorem, mezi uměním a ideologií. Chalupecký stále používá předválečnou rétoriku avantgardy, když definuje umění jako „touhu po ryzosti, po nalezení podstatného“.10 V zásadě je tu stále reprezentován názor, že umělec hledá jakousi skrytou kosmickou záko­ nitost. Chalupecký ale také odmítá nesrozumitelnost, akademičnost a plé­ duje pro to, aby se umění „dotýkalo každého a všeho života“,11 což by mohlo v jistém smyslu vyznívat jako pouhá rétorická figura, pokud by autor nepo­ kračoval a dále nevysvětlil, čeho se má umění opravdu dotýkat v onom bez­ břehém pojmu „život“: Neboť umění se nesmí obírat jenom věcmi výjimečnými a vzácnými, nýbrž stejně věcmi obyčejnými a nejobyčejnějšími. Umění nesmí rozeznávat velké a malé, krásné a ošklivé, zajímavé a nudné, pošetilé a moudré, dobré a zlé, a pravou měrou jeho velikosti zůstane, kolik právě je neschopno rozezná­ vat, soudit, vybírat si.12 Zatímco první věta citátu je stále ještě matoucí a obecná, protože přece „obyčej­ nostmi“ se zabýval už Neruda, malichernými jedinečnostmi Wolker či v zázrač­ ných ekvilibristických proměnách třeba Nezval, teprve ve druhé větě se ozřejmu­ je cosi jako nový umělecký program. Nic nesmí být vylučováno a souzeno, vše 9) C halupecký, J.: „Konec moderní doby“, Listy 1, č. 1, 26. 1. 1946, s. 7–23, cit. s. 19 (též in: Chalupecký, J.: Obhajoba umění 1938–1948, ed. Miroslav Červenka a Vladimír Karfík, Praha: Československý spisovatel, 1991). 10) Tamtéž, s. 19. 11) Tamtéž, s. 21. 12) Tamtéž, s. 21.

15

stromy a kamení.indd 15

2/21/13 7:54 PM

je skutečností lidského světa a může se stát předmětem uměleckého ztvárnění. Zjevně se tu polemizuje s dobovou, a nejen komunistickou, představou o „vel­ kých tématech“, s představou, že „doba“ má právo naléhat na umělce a určo­ vat mu jeho úkoly a jeho program. Téměř v závěru své studie Chalupecký píše: Umělec vždy zůstane a musí zůstat sám mezi všemi. Ale touto svou samo­ tou není vně, ale vnitř světa. Je to samota toho, kdo ví více, kdo žije více, bezvýhradněji a bezmezněji, a zatímco ostatní jen občas, bázlivě a opatrně se dotýkají tajnosti sama sebe a tajnosti všeho světa, je tu on, aby ji risko­ val, žil a vyjevoval všem.13 Chalupecký svým požadavkem nesugeruje představu romantického vyděděn­ ce ani dekadenta pohrdajícího vším banálně přírodním, a uzavírajícího se pro­ to do „věže ze slonoviny“. Chalupeckého řeč je zjevně poučená existencialis­ mem, zejména Sartrem, a předkládá obraz umělce, který je schopen ručit za své dílo sám sebou, intenzitou a autenticitou vlastního prožívání skutečné­ ho lidského světa. Zároveň pak je tématem skutečnost sama, s veškerou bi­ zarností, v níž nemá být jakkoliv hierarchizováno. Jediná diferenciace, ale ne­ smírně podstatná, o níž Chalupecký mluví, je právě odlišení míry svobodného umělcova vyjádření od hierarchizací vnucovaných vnějškem, dobou. V závě­ ru pak Chalupecký enumeruje mnoho dobových metafor a témat utvářejících veřejný diskurs, přičemž konstatuje, že dějiny nejsou jen „zmatkem mnoha lidských životů“,14 ale současně také věří, že existuje možnost uhádnout jis­ tý jejich směr. K tomuto možná polemiky hodnému názoru však přičiní mi­ mořádně významný apel – vyzývá k vyhrocení dobových kontradikcí, nikoliv k umělému smíru mezi nimi.15 Otevřeně zde pojmenovává kontradiktorič­ nost doby i ideologický mocenský tlak, proti němuž stojí individualita uměl­ ce, jedinec-umělec poplatný jen svému svědomí a své autentické skutečnosti proti diktátu doby, za nímž se obvykle skrývají ideologické cíle. 13) Tamtéž, s. 22. 14) Tamtéž. 15) Tamtéž, s. 23.

16

stromy a kamení.indd 16

2/21/13 7:54 PM

Chalupeckého časopis Listy stejně jako jeho citovaný text a další práce zřejmě nejtransparentněji rozkrývají v teoretické rovině dobovou situaci umění a jeho nejpodstatnější problémy – potřebu nově definovat moderní umění a jeho jazyk, a zároveň definovat situaci umělce­‑individua vůči ději­ nám. Jako teoretik Skupiny 42, která už od třicátých let zaujímala specifické místo v moderním umění, měl k takové analýze velmi dobré předpoklady. Skupina 42 nesplynula se surrealismem, ač o to její členové kdysi usilovali, a zejména pak ve čtyřicátých letech nacházela nové metafory v tématech všed­ nosti, opakování, banality, stejně jako v reprezentacích města coby souboru všedních šedivých zákoutí, jimiž procházejí osamělí chodci – svědkové tohoto mlčenlivého, opakujícího se bytí. V roce 1940 napíše Chalupecký studii „Svět, v kterém žijeme“, již je možno považovat za manifest diskursivního obratu k věcnosti: Má­‑li umění nabýt ztraceného významu v životě jednotlivcově, musí se vrá­ tit k věcem, mezi nimiž a s nimiž žije.16 Objekty lidského světa a člověk mezi nimi, to je téma Hudečkových nočních chodců, Hákových fotografií, Grossových pohledů na město, téma chodce a svědka rezonovalo i v básních Jiřího Koláře a Ivana Blatného. Jiří Kolář v básni „Ranní chodec“ jako by definoval základní triádu samoty tak typickou pro tvorbu celé skupiny: „sám v mnohosti, sám ve všednosti, sám svědek všeho i sebe sama“: V hodině kdy hudebníci a párkaři skládají V hodině slevování lidských taxíků Když okna ustala v pláči a chrchlotu V hodině vražd loupeží a zrodu básní Byl jsem opět sám17 16) C halupecký, J.: „Svět, v kterém žijeme“, Program D 40, 1939/1940, č. 4, 8. 2. 1940, s. 88–89, cit. s. 89; též in: Chalupecký, J.: „Svět, v kterém žijeme“, in: Týž: Cestou necestou, Praha: H+H, 1999, s. 29. 17) Kolář, J.: „Ranní chodec“, in: Ódy a variace. Dílo Jiřího Koláře I, Praha: Odeon, 1992, s. 63.

17

stromy a kamení.indd 17

2/21/13 7:54 PM

Skupina 42 byla v poválečném období zřejmě jediným uměleckým sdruže­ ním, jež přinášelo nový jazyk, nové, překvapivé obrazy, aniž by bylo poplat­ né tvorbě předválečné avantgardy. Donucena jistou izolací k modelaci vlast­ ní poetiky představovala Skupina 42 nejprogresivnější modernu vzdorující dobové ideologii. Zatímco Bednářova skupina kolísala od jedné víry ke dru­ hé, Skupina 42 si udržovala jasný a transparentní umělecký názor i po roce 1948. Neznamenalo to, že se ve svém diskursu vyhýbala rozpravě o marxismu či socialismu, ale tyto pojmy Chalupecký, a koneckonců i Kolář jasně oddě­ lovali od komunistické ideologie s jejími nároky na jedince. Svoboda tvorby a právo subjektu být sám za sebe svědkem doby tu byly primární hodnotou. Boj o vlastní slovník a hodnoty byl těžce vybojován. Kolář v první básnické sbírce Křestný list napíše: Jsi těžká jak hrom Poezie18 A Václav Černý v recenzi na tuto sbírku z roku 1941 ještě konstatuje vliv „sta­ ré avantgardy“, ale zároveň si už všímá úsilí o novou poetiku a nový slovník: Kolář vnímá svět i sebe staroznámou metodou dadaistické diskontinuity představ a nadrealistického antilogismu. V nejlepším případě podává ukázky toho, co u nás platilo za básně v letech Páně 1924–1934, jeho rotariánská podsaditá, ježatá slova pak nejenom nevybuchují v tomhle prostředí jako praskající bouřlivé trefy, ale schlíple syčí, mísíce bezradně a zahanbeně svůj čmoud se zatuchlou vůní vyvětralých laciných voňavek v těch potrhaných vybledlých tapetách opuštěného baru.19 Sarkastickou Černého elokvenci už nenajdeme ve studii „Nástin básnické osobnosti Jiřího Koláře“ z roku 1974, kde mimo jiné Černý správně připomíná 18) Tamtéž, s. 9. 19) Č erný, V.: „Jiří Kolář: Křestný list“, Kritický měsíčník 5, č. 1, 11. 2. 1942, s. 28–29; též in: Týž: Tvorba a osob­nost 1, Praha: Odeon, 1992.

18

stromy a kamení.indd 18

2/21/13 7:54 PM

vliv amerického básníka Carla Sandburgha na formování Kolářovy poetiky. Už s další jeho sbírkou Ódy a variace začnou vybuchovat „ježatá slova“ a nový slovník přímého záznamu přítomnosti jedince v realitě a v dějinách se stane jedním z nejinspirativnějších a nejdůvěryhodnějších pro nastávající chmur­ ná léta padesátá. Boj o nový slovník a novou poetiku hájící svobodu individuality a její právo na vlastní svědectví podstoupí i někteří prozaikové. Milada Součková, specifická modernistka, která spolu s manželem Zdeňkem Rykrem stála mimo oficiální avantgardu, přichází ve čtyřicátých letech s velkými romány (Odkaz, Zakladatelé), parodujícími rozsáhlý rodinný román devatenáctého století. V nich subjek­ tivní pohled vypravěče a jeho osobní perspektiva dominuje nad pamětí kolek­ tivní a dějinnou. Střet subjektu se skutečností a rozdílné interpretace sebe sama jsou tématem románu Bel canto. A především napíše Součková knihu Neznámý člověk, která vyjde až v osmdesátých letech v exilu, ale vznikla už v krátké pová­ lečné periodě před jejím exilem v roce 1948. Neznámý člověk Součkovou tema­ ticky mimořádně sbližuje se Skupinou 42. Hrdina je svědkem velkých dějin ode­ hrávajících se na pozadí jeho lokální perspektivy a tak jako v Kolářových Dnech v roce se tu vyostřuje kontradikce mezi já a dějinami, mezi kolektivní interpre­ tací a skutečným existenciálním svědectvím. Do konce svého života udržovala Součková korespondenční kontakt s Jindřichem Chalupeckým. Proměnami prochází i dílo Egona Hostovského, který se od patetických podobenství v tvorbě ze třicátých let stále více přiklání k obrazům jedince jako oběti velkých dějin. Ty najdeme v románech Nezvěstný či Půlnoční pacient, jež ovšem vznikaly až během jeho druhého exilu po roce 1948. Hostovský se po svém návratu do Čech ocitl v jakémsi vakuu, neboť jeho staří předváleční přá­ telé nepřijali jeho druhou, americkou manželku a udržovali si od svého předvá­ lečného druha odstup. Na druhé straně například pro Zdeňka Urbánka a další příslušníky „existenciální umělecké mládeže“ z okruhu Ohnice byl právě oním spisovatelem, který ukazoval směr, navíc ho provázel neoddiskutovatelný mezi­ národní úspěch zejména díky dílu Listy z vyhnanství. Hostovský ovšem měnil tematiku – na jedné straně inspirován Grahamem Greenem, na straně druhé se objevovala témata modelovaná jeho rozpadající se vírou v transparentní průhled 19

stromy a kamení.indd 19

2/21/13 7:54 PM

do skutečnosti a trvalost přirozeného řádu a harmonického stavu. Nevíra v har­ monii a stále výraznější posun k obrazům nesrozumitelného a chaotického světa nevedly ovšem Hostovského k vytvoření nové poetiky, k jinému slovníku, spíše kontinuálně rozvíjel to, co si jako vypravěč osvojil ve třicátých letech; jen sce­ nerie se změnila. V tomto ohledu šli příslušníci Skupiny 42, a zejména pak Jiří Kolář, díky svým experimentům s možnostmi literárního textu mnohem dál. Kolář ponechává svá „sršatá slova“ (V. Černý) jako osamělé výkřiky v textu, signa nepropojující kontinuitu, ale jen odhalující a přibližující často banální expresi zachycenou z fragmentu hovoru. Fragmentární řeč ponechávající záznam lid­ ské zkušenosti v její úzkostné nedourčenosti, nehledající harmonii a jednotu, to je zřejmě nejpodstatnější proměna v dobovém uměleckém diskursu. Ve dru­ hém čísle Chalupeckého Listů byl otištěn „Otevřený dopis surrealistům všude“, jehož autorem je Henry Miller. Píše se v něm: Je však přirozené, že úžasný důraz na zázračné, který dali surrealisté svému hnutí, by měl být reakcí proti zmrzačující, zakrňující harmonii, kterou při­ nesla francouzská kultura. V podvodném hellenismu francouzské kultury byl odsouzen k zániku smysl pro zázračné, smysl pro magické, posvátné, hrůzyplné, tajemné.20 Henry Miller,21 který nikdy nepatřil k hlavnímu proudu francouzského sur­ realismu vedeného Bretonem, tu nezatížen dogmatismem původního hnu­ tí vystihuje velmi přesně fundamentální iniciaci, kterou surrealismus přinesl a která se zároveň, vyslovena surrealistou, jenž nikdy nebyl uznán surrealis­ tou skutečným, stává charakteristikou dobového posunu, signem nové řeči. Odkazuje se k surrealismu, ale zároveň je v radikálním zobecnění zhodnoce­ na nová epocha, která se přiklání k přetržité chaotické řeči, k fragmentu, zá­ znamu okamžiku, aniž by hledala harmonii a syntetické vazby. Tento nový 20) Miller, H.: „Otevřený dopis surrealistům všude“, Listy I, č. 2, 15. 6. 1946, s. 272. enryho Millera spojil s českým modernismem Z. Rykr a M. Součková a jejich kontakt na časopis 21) H Delta, který vycházel v Paříži a v němž publikoval jak Miller, tak zmiňovaní čeští umělci. Poprvé na tuto skutečnost upozornil Kristián Suda (Suda, K.: „Neznámý autor, neznámá próza, neznámý člověk“, in: Neznámý člověk Milada Součková, Praha: Ústav české literatury AV ČR, 2001, s. 139).

20

stromy a kamení.indd 20

2/21/13 7:54 PM

způsob vyjádření lépe odpovídá pocitům moderního člověka­‑umělce, respek­ tive člověka­‑umělce již postmoderního. Hostovský bude zobrazovat chaos a fragment, stále ale jako velkou fresku. Kolář přijme chaotičnost, nesrozu­ mitelnost a útržkovitost skutečnosti jako východisko své tvorby. Z fragmen­ tů lze skládat koláž skutečna, ale jen z hlediska pozorujícího subjektu. Milada Součková má k tomuto způsobu rovněž blízko, i když se bude stále, zejména pak ve své exilové poezii, pokoušet o nalezení jakési osobní i kolektivní kul­ turní mapy dějin subjektu, místa i národa. Z její klíčové prózy Neznámý člověk však vyznívá spíše kontradikce mezi mýtem kolektivního dějinného vědomí a subjektem žijícím paralelně či v narativním kontaktu s velkými kolektivní­ mi dějinnými událostmi i jejich následnými interpretacemi. Diskontinuita, chaotičnost kladou nárok na umělcovu morálku, neboť obraz světa, jejž bude svým dílem umělec předávat dál, je odvislý od jeho osobního angažmá ve skutečnu, v realitě a od jeho odvahy podat o této skutečnosti zprávu. Jestliže se tedy objevují posuny ve způsobech uměleckého názoru na ztvárnění reality, pak základním zlomem mezi tradiční a moderní či již postmoderní kul­ turou je autentičnost umělce, míra jeho odvahy najít jazyk, který nebude harmo­ nický, ale vystihne všednodenní bytí člověka v nesrozumitelné znakové materii světa. Proto někteří spisovatelé usilovně hledají nové výrazivo, zatímco jiní sice tuší, že ho bude potřeba, ale jsou už příliš svázáni s tradicí a nalezeným; a jiní zase automaticky jako nové přijmou to, co je za nové vydáváno veřejným diskur­ sem a diktované mocí, aniž budou přemýšlet o tom, jaký jazyk vyžaduje právě žitý chaos. Jazyk se láme na odvaze a charakteru. Milada Součková napíše roku 1946 ve své „studii k větší práci“ nazvané Hlava umělce: Běda literatuře, která nebude mluvčím nové společnosti. Běda literatuře, která bude psáti román z dělnického života na kopyto maloměstských sela­ nek, básně naražené na renesanční cit a rým! Běda literatuře, která bude jen krásou, aniž byla spolupracovníkem společenského řádu.22 22) Součková, M.: Hlava umělce, Praha: Prostor, 2002, s. 61.

21

stromy a kamení.indd 21

2/21/13 7:54 PM

To, co tu zní nejvýrazněji, je potřeba umělecké etiky a potřeba nového jazyka. Být spolupracovníkem společenského řádu tu neznamená být jeho sluhou, ale uměleckou řečí ho spoludotvářet. Představa nastupující moci však byla opačná.

Dušan Pala Mladý jednadvacetiletý muž žijící svou historii v roce 1945 zůstane navždy mladým jednadvacetiletým mužem, protože téhož roku na podzim dobrovol­ ně svůj život ukončí. Přesto je svým způsobem účasten na dramatickém střetu individuality a dějin, na procesu hledání nových hodnot i v diskusích o orien­ taci umění i umělce probíhajících v krátkém poválečném mezidobí od osvo­ bození do února 1948. Spisovatel Dušan Pala mohl přispět a přispíval k této diskusi jen několik měsíců, ale svými texty ji ovlivňoval daleko za horizont vlastní fyzické existence. Nebýt ocenění, jehož se souboru jeho próz Stromy a kamení dostalo od vlivné kritické autority své doby Václava Černého v Sešitech o existencialismu, zůstal by autor zapomenut stejně jako jeho text. Zejména po roce 1989 se s návratem Václava Černého do povědomí české literární historie začalo obje­ vovat i jméno Dušana Paly. Převládal obvykle názor identifikující Palu jako jednoho z dobových „existencialistů“, či spíše protoexistencialistů.23 Objevuje se však i názor, který toto propojení Dušana Paly s existencialismem zpo­ chybňuje.24 V zásadě ovšem nejde o to, zda Pala byl, či nebyl existencialistou. Snaha dokazovat, že jím byl, je stejně nesmyslná jako snaha tento názor vyvracet. Jako historikové máme k dispozici dobové kritické ocenění Václava Černého, a pak Palovy texty. V mezidobí let 1945 až 1948, kdy je zjevné, že tradiční struktury řeči a hodnot jsou zpochybněny a usilovně jsou hledány nové, kdy touha po uměleckých či estetických kritériích byla kontaminována úkoly doby, dotíra­ jícími ideologickými konfrontacemi a naléháním moci, v době, jíž prolínala 23) Srov.: Papoušek, V.: Existencialisté, Praha: Torst, 2004, s. 271–279. 24) S rov.: Novotný, V.: „O jednom mýtu českého literárního existencialismu“, in: Rok 1947, Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1997, s. 245–253.

22

stromy a kamení.indd 22

2/21/13 7:54 PM

řada diskursů a prostupovaly osobnosti nikoliv v nějaké krystalické podobě, ale spíše jako bizarní koktejl, z něhož se teprve formuje jistý názor diferencující a hierarchizující hodnotový a estetický systém člověka, je spíše třeba se ptát, jak se tento proces ujasňování děje a jak je čitelný v Palově dobovém psaní. Palova kniha Stromy a kamení vyšla u Topiče v roce 1947. Uzavírá ji text Josefa Knapa, který vyznívá spíše jako nekrolog než jako tradiční doslov.25 Druhý sešit o existencialismu Václava Černého, kde je věnována pozornost Dušanu Palovi, měl vyjít krátce po únoru 1948, ale oficiálně byl editován až v roce 1992. Zdá se tedy, že to, co jsme zmínili v předchozích kapitolách, se skutečně Dušana Paly osobně příliš týkat nemohlo. Nezažil už komunistické „válco­ vání“ demokracie ani rozpačité a bezradné žvanění dezorientovaných demo­ kratů, nebyl přítomen tvoření „mostů mezi Východem a Západem“ ani se neúčastnil sporů o orientaci české kultury a diskusí o kritériích umělecké tvorby. Jenže mnohé z toho, co se odehrálo v několika málo měsících a letech po Palově smrti, bylo čitelné pro citlivého mladého člověka dlouho předtím. A Pala mimořádně senzitivní nepochybně byl, a také dychtivý po vzdělání a poznání. Knihomol, za války na gymnáziu a také ve fabrice, kde utrpí těžký úraz, ale také najde inspiraci pro své nejsilnější texty. Těsně po válce studuje na filozofické fakultě, píše pro časopis Student, stává se členem akčního výboru filozofů. Orgiastickou aktivitou jako by doháněl umrtvený život z válečných let. Stejně tak se v něm ovšem odehrával zápas o novou poetiku, o níž už sice nebude moci rozprávět s druhými a obhajovat ji tváří v tvář jiným poetikám, ale svou autentickou cestou za vlastní uměleckou řečí zůstane pro svou dobu neoddiskutovatelným vkladem. V časopise Student reaguje řadou krátkých recenzí na dobovou produkci: Nezvalovi Švábi pro něj „nejsou uměleckým dílem, nýbrž pouhopouhou rýmovačkou“,26 Seiferta v Přilbě hlíny charakterizuje jako „zpěvného, málo 25) V iz zde s. 267–270. 26) P oslední práce Dušana Paly, Student 2, č. 3, 19. 12. 1945, s. 7 (podepsáno Pa) – soubor tří drobných recenzí byl otištěn na stránce věnované Palovi – vedle básní Jindřicha Pinkavy a Lubomíra Černíka a nekrologu z pera Ivana Medka.

23

stromy a kamení.indd 23

2/21/13 7:54 PM

průbojného lyrika, kterého známe už řadu let“.27 Ivo Fleischmanna nazývá básníkem „bolestným“ a jeho pesimismus odmítá.28 Na druhé straně soubor studií Posmrtný odlitek z prací Věry Liškové vysoce ocenil jako dílo literární historičky, která „vidí velmi pronikavě jak do struktury básnického díla, tak i do problematiky vývoje“.29 Už jen z těchto několika ukázek možno usuzovat, že Pala v zásadě odmítá tvorbu dominantních předválečných básníků, kterou shledává příliš rétoric­ kou anebo nijak neprovokující. Mladistvý pokus Fleischmannův je mu sym­ patičtější, ale odmítá jeho pesimismus, což, přihlédneme­‑li k Palově sbírce povídek Stromy a kamení, zaznívá poněkud paradoxně a rozporuplně, nicméně to vcelku přesvědčivě dokresluje portrét Dušana Paly jako jistým způsobem typického představitele mladé umělecké generace, která se zmítá v nejistotě mnoha dějinných naléhání, mezi touhou přitakat době a úzkostí z ní. Reakce na práce předčasně zemřelé mladé literární historičky Věry Liškové zase pro­ zrazuje nejen Palovu kulturní informovanost, ale i schopnost velmi rychle si osvojit jazyk prostředí, v němž se hodlal pohybovat. V článku o Liškové nejen cituje Mukařovského, ale přejímá i rétorické figury strukturalismu – „struk­ tura básnického díla“ a „vývoj“. V eseji „Vivat Congressus“, jakémsi prohlášení ke Světovému sjezdu stu­ dentů, zaznívá vedle emotivní rétoriky hodnotící období nacismu, což zcela odpovídá dobovému psaní, dobové atmosféře a je zcela pochopitelné, až budo­ vatelský optimismus: Dnes se osvobozená inteligence vrhla do práce, do budovatelské práce. Těžká převratová doba, kdy se v pravém slova smyslu přehodnocují hod­ noty, kdy vteřina se stává věčností a věčnost vteřinou, jí dává zcela nové, ale skutečné inteligenci vlastní úkoly: jít vpřed tam, kde je pokrok, kde vzniká příští svět.30 27) Tamtéž. 28) Tamtéž. 29) Student 2, č. 1, 29. 10. 1945, s. 12. 30) Pala, D.: „Vivat Congressus“, Student 2, č. 1, 29. 10. 1945; podepsáno P. Sedláček.

24

stromy a kamení.indd 24

2/21/13 7:54 PM

Všimněme si onoho „naléhání vnějšku“ – úkol doby, příští svět, pokrok. Escha­ tologie přicházející obvykle po každém dějinném kataklysmatu tu ovšem na­ bývá rétorického zabarvení spojeného s dobovým diskursem nastupujícího ko­ munismu. Takový diskurs se ovšem nabízel a byl veřejným statkem volné směny a jeho výrazivo bylo prostě k dispozici. Nadšení a touha překonat periodu úz­ kosti zaznívá i z Palových básní; například v závěru básně „Barikáda“ čteme: Ať žije smrt! Jdem pro ni!31 Tato bohatýrská výzva jistě zní poněkud mrazivě, uvážíme­‑li Palův osud, ale na druhé straně poodhaluje upřímné a možná i naivní nadšení mladého muže, který žije zlomovou dobu a který se dočkal pominutí „příšerného snu“.32 Toto nadšení a touha po nalezení nového, po budování lepšího světa se ovšem sráží s něčím, co nelze označit za naivní, a to je smysl pro analýzu a objektivitu. Například v textu „Vivat Congressus“ formuluje i tento postoj: A nezaměnit také opravdovou kulturu za demagogii a hesla, zachovat ve všem dění vždy vyhraněný a objektivně kritický postoj, mužný a přímý a hodný opravdového vzdělance.33 Domnívám se, že toto je klíčovým momentem přibližujícím osobnost Du­ šana Paly. Smysl pro objektivní analýzu skutečna, odpor ke kašírované ré­ torice určují nejlepší čísla ze sbírky Stromy a kamení. Zároveň, zdá se, nám střet nadšení a jisté distance prozrazují i další podstatné momenty. Přede­ vším se odhaluje kontradiktoričnost a napětí v řeči Dušana Paly. Zároveň se také ukazuje, že Pala i přes své mládí reflektoval dobová nebezpečí spo­ čívající v naléhavé rétorice. Pala ji používá, ale současně se od ní snaží di­ stancovat, aby neztratil sám sebe. V Palově diskursu se konfrontuje dychtivá 31) D ušan Pala: „Barikáda“, in: Týž: Krev a popel. Básně 1940–1945, Praha: J. Pávek a spol., 1946, s. 81; báseň byla již 20. listopadu 1945 otištěna ve Svobodných novinách. 32) „Vivat Congressus“, cit. dílo. 33) Tamtéž.

25

stromy a kamení.indd 25

2/21/13 7:54 PM

touha být přítomen zlomové době, která slibuje ukončit noční můry na­ cistických let, degradaci lidské důstojnosti a negaci rozumu, citu i všech kulturních a intelektuálních hodnot, s analytickou schopností identifiko­ vat sebe sama jako subjekt vydaný všednodennosti, osamělou existenci, pro niž je reflexe vlastní existenciální situace jedinou aktuální možností přeži­ tí. Mladý, hypercitlivý intelektuál vržený do prostředí fabriky snad ani jinak reagovat nemohl. Onen později tolik diskutovaný existencialismus se totiž nerodil jen z diskusí filozofů, teologů a dalších evropských intelektuálů, ale především ze skutečných lidských situací, z ohrožení, úzkosti a izolace, jež válečná léta přinášela. Nová řeč tak vyrůstala z mnoha zdrojů. Akcent na věcnost, každodennost a všednost dominující Skupině 42 synkreticky po­ kračoval existenciálními analýzami postav české prózy této doby, ať už byla orientována ke zkoumání slabých jedinců (B. Březovský, J. Valja, Z. Urbá­ nek) nebo pracovala s obrazy lidských malformací (Z. Havlíček, V. Řezáč), obracela se k mesianistickému moralismu à la Dostojevskij (K. Dvořáček) nebo zkoumala subjekt v konfrontaci s jeho vlastním psaním (M. Souč­ ková, V. Řezáč), ale také v proměnách, či spíše variacích názorů na sur­ realismus, s nimiž přichází mladší generace ze Skupiny Ra a spořilovského okruhu a které zpochybňují původní bretonovskou mantru o psychickém automatismu jako fundamentální metodě. Dušan Pala neměl přímý kon­ takt s žádným z těchto proudů, ačkoliv není pochyb, že vše dobově dostup­ né pilně a dychtivě sledoval. Jeho poetika se formuje z dobových zdrojů, ale bez programové závislosti, autonomně, přičemž osobní zkušenost, re­ spektive osobní úděs z dění skutečna, jak ukáže jeho sbírka povídek Stromy a kamení, sehraje roli klíčovou – samota a všednost, iterativní procesy tvo­ řící lidský život a jejich neprostupnost, či spíše transparentní prázdnota co možná objektivně zachycené nikoliv pro víru v metodu ani z jiného pro­ gramového důvodu, ale prostě proto, že nic jiného se nenabízí, nic jiného není k dispozici, a umělec tedy mluví o tom, v čem se ocitá a co se ho bez­ prostředně dotýká. Žádné iluze, romantické gesto není namístě tam, kde se den co den opakují stejné banální děje, kde se nerozsvěcují volné obzo­ ry, ale jen tovární zdi a za nimi supící komíny. 26

stromy a kamení.indd 26

2/21/13 7:54 PM

Naděje na romantický rozbřesk s jasnou vizí se vracejí po osvobození v roce 1945 a Pala se k těmto nadějím obrací s důvěrou – aktivně se věnuje žurnalis­ tice, píše vzrušeným jazykem. Nová, opravdová skutečnost se konečně zdá být na dosah, znovu je ale konfrontována s Palovou intelektuální skepsí, aby nako­ nec jeho citlivé analytické nástroje odhalily obraz, jehož tíhu básník neunesl. V jednom dopise se přiznává k „naprostému noetickému nihilismu“ a roz­ hodnutí odejít dobrovolně ze světa. V jiném stojí: Nevidím totiž už nikde smyslu života. Mám příliš krutý rozum, který mi odhaluje vše, co je raison d’être tolika lidí (život, štěstí, věda, umění..) jako nejnicotnější z nicotného, jako… pomůcku k ukrácení dlouhé chvíle, již máme mezi narozením a hrobem…34 Případ přecitlivělého bolestína, nebo tragický osud básníka, jehož zabila schopnost vidět? Odpověď nenajdeme ve spekulacích, ale jen a jen v textové stopě, již po sobě autor zanechal.

Dílo V roce 1944 nabídl Pala nakladatelství Čin svůj první román Propast, jehož původní titul zněl Podzim. Nakladatelství odmítlo text vydat. Posudek na­ psal Lumír Čivrný35 a odmítavá reakce, myslím si, byla zcela namístě. Kniha nese veškeré znaky učednické prvotiny. Nepochybně talentovaný začátečník tu plodí toporné věty šustící papírem. Prozrazují sice pilného čtenáře, niko­ liv ještě skutečného spisovatele. Postavy se noří do vlastního nitra a potýkají se s neschopností vzájemného porozumění. Vypravěčský pokus reprezentovat samotu, úzkost i jakýsi potácivý maniodepresivní rozkmit postav připomene již zmiňovanou produkci prozaiků z okruhu Kamila Bednáře. 34) D opis byl dle svědectví Alberta Pražáka (v jeho doslovu k básnické knize Krev a popel) adresován Palovu příteli Jiřímu Pistoriovi (nar. 1922). Je uložen v pozůstalosti Dušana Paly (LA PNP, fond Dušan Pala, karton 1). 35) Posudek z 15. 4. 1944 je uložen v LA PNP (fond Dušan Pala, karton 1).

27

stromy a kamení.indd 27

2/21/13 7:54 PM

Dušan Pala Stromy a kamení. Prózy

[Text na záložce] Kniha próz Dušana Paly je zároveň syntézou i analýzou dnešního mládí. Syn­ tézou tisíců a tisíců svébytných, rozvíjejících se životů mladých lidí, kteří se většinou již před prvním rozletem octli v záludné kličce osudové komplikace oněch těžkých šesti protektorátních let. Sami ještě nezakotveni v minulosti, jen podvědomě varováni pudem sebezáchovy, odpírali se zoufalou tvrdošíjnos­ tí vyhodit kotvu své životní víry do hlubiny beznadějné nevěry a negace, ja­ kou byly ty neblahé roky. Jak jinak, než v nepřirozeně urychlovaném růstu po­ zbývala potom páteř jejich kladného postoje pevnosti a odolnosti, a to zrovna v době, kdy jich měla nejvíce potřebí. A tak v nebezpečném osamocení dozrá­ valy tyto smutné děti své doby v mladé lidi bez mládí. Logickou výslednicí to­ hoto jejich bolestného dospívání byl pak onen překotný útěk do krajin imagi­ nace a snu, jenž častokrát nese pečeť horečného blouznění. V prózách Dušana Paly našla tato syntéza skutečnosti a analýza snu výraz nad jiné tragický. Jako by se jimi stával mluvčím a zástupcem nekonečného šiku těch ponižovaných 39

stromy a kamení.indd 39

2/21/13 7:54 PM

a uražených, marně hýčkaných i zoufale vydávaných napospas, vítězivších leda porážkou. Zhušťují v sobě celou tu nalomenou, tesklivou, rozkolísanou a pře­ ce tak hrdinskou atmosféru let, v nichž jim bylo dáno vyrůstat, a zůstanou je­ jich dokumentem nad jiné závažným. Pět próz nejrůznějších záběrů, ale jak mnoho mladičké tragiky se do nich vešlo, kolik je v nich marných, čestných zápasů. První z nich, LÁSKA, ještě navazuje na strunu individuálního vyží­ vání. Vztah dvou lidí, žalostný a pokřivený, v podvědomí nahlodaný zlou po­ drážděností neurčité předtuchy. V této próze promlouvá tragičnost této gene­ race snad nejnápadněji a nejhlasitěji. Zato v druhé, která se jmenuje ŽONY, zaznívá již pod bezradností osamoceného jedince pomalu se rodící smysl a cí­ tění kolektivní; chmurnými cáry mračen sem tam již vyšlehnou paprsky chla­ peckého veselí, a místy dokonce i vina a trest splývají v jedinou píseň mladého rozkochání; snad proto, že tu ještě není propastných srázů a tůní, že vždyc­ ky se lze vrátit na slunečná návrší a pokojné břehy usměvavých vod. Tam také Palova generační analýza promlouvá syntézou nejčistšího ražení; nebýt jí, sot­ va bychom unesli úděsnou chmuru třetí prózy, ŠEDÁ NOC, a její osudová dominanta, vzrušený zápas mezi otcem a synem, třebaže není vlastně než ru­ bem nesmírné lásky, by nám asi na dlouho zastřela obzor těžkým steskem. Jak citlivá a rozevlátá, přímo roztančená je další próza, JARO, lehoučký náčrtek dvou velkoměstských dětí, které si chtějí v zkamenělé půdě parku založit řep­ né políčko a nad hrstkou ukradených semínek vidí a čichají šťavnatý lán. Jak dojemná tucha procitajícího okouzlení, ale také jaký chlad, čišící na ně z ne­ prostupné zdi světa velkých, o niž si otloukají hlavy i srdce. Tam asi chlapec Dušan Pala, kterým byl a zůstal přes svou předčasnou vyspělost nadprůměrně nadaných, sáhl nejhlouběji do pokladnice svých nejvnitřnějších prožitků. Nej­ objemnější a poslední próza KLAVÍR má však ladění, příchuť i stín autorova předčasného konce; generační problém se tu rozrůstá ve vraždící a vražednou osudovost, barvy šednou a temnějí, melodie se rozplývá v hrozivém hukotu blížící se bouře, až posléze třeskne disonancí nedokončeného obrazu a věty. Pět próz, pět žánrů, pět spodob jediného nedožitého života. Pět románo­ vých studií lidského osamění. Ale především a hlavně vážný dokument doby, jenž zavazuje nás všechny. 40

stromy a kamení.indd 40

2/21/13 7:54 PM

Láska

Park se míhal světlými skvrnami mužů, žen, děcek a psů. Chůvy tlačily ko­ čárky, v nichž zpod peřinek vylézaly široké tváře, ještě nerozvlněné a nepo­ křivené dlátem utrpení, a po silnici uprostřed bludiště cest hrkotaly valníky a auta odfukovala prach do všech stran. Na lavičkách zívaly venkovanky, rva­ ly zdravým chrupem popelavé krajíce a lhostejně bloudily ospalým zrakem po ozářených korunách lip. Z nemocniční brány vyběhl v proudu ošetřovatelek, lékařů a sluhů mladý dok­ tor Pleva, jen tak v bílém plášti a v plátěnkách, a děvče, které zíralo do chumlu velikýma šedýma očima, podalo mu ruku. Vzal jí brašnu, zavěsil se jí pod paží a odváděl ji na lavičku, která se krčila za bronzovým pomníkem obalena závo­ jem přečnívajících větévek a k níž se zatoulali snad jen skotačiví chlapci snědých šíjí. Dlouhá doktorova ruka se ovinula kolem dívčích zad. Dívka se zahleděla před sebe, jako by chtěla spočíst stébla trávy na záhonu. Doktor Pleva se k ní přikláněl blíže a blíže, aby na tvář děvčete dopadala horká směs slunce a jeho dechu. Hovor mu vázl v zubech. Ostatně nebylo o čem mluvit. Úzká a slabá doktorova ramena klesala, páteř se mu prolamovala a vyrážela oblou linii zad. Děvče se vyvinulo z objetí, rty se zapečetily a dodaly obličeji výraz přezírání. Mladý doktor se rozpovídal. Přemohl okamžik tísně, kdy se jazyk marně pachtí za špetkou dobré nálady, která by prorvala konečně strnulé svaly dívčiny 41

stromy a kamení.indd 41

2/21/13 7:54 PM

tváře. Přicházelo to samo do úst a znělo to tak přirozeně, až se i v doktorovi rozehrály všechny struny překvapení. Hovořil o sobě a o matce. O hodinách, strávených na operačním sále v bílém zakuklení, ve světlých, tichých síních, postěžoval si na hrubou ote­ vřenost primářovu. „Jako tys tenkrát za ním marně běhala a prosila, aby si všiml Dášenky! A takový je k nám asistentům, ba daleko horší!“ Rozhorlená slova se roz­ plynula v chvějivém oparu. Děvče se smálo, smálo se s pohledem odvráce­ ným od doktora. Čas se líně vlekl. Doktor Pleva vpíjel do sebe náruče paprsků, byl celý ozá­ řen a rozzářen, ruka se znovu osmělila a vinula se děvčeti kolem pasu. Dech se stával nepravidelným. Och, přicházela chvíle opojného rozrušení – srdce pracovalo ostrými údery, dlaně chladly – něžná slova splývala v šeplavém šelestění větru. Kdyby se už rozřízlo její mlčení! Doktorova duše hořela touhou. Probůh, snad ne nadarmo! Pak vstali a loudali se k bráně. Děvče vzalo brašnu z doktorovy ruky a lou­ čilo se. Nic víc, jen se loučilo! Poslední střetnutí zraku a děvče se odvracelo. Doktor Pleva ještě zasykl za ní: „Evičko!“ Zastavila se. Mladý lékař přiskočil k ní, takže stáli tváří v tvář. „Co se s tebou stalo!“ Dlouho v něm dnes zrála ta otázka. Vzhlédla k němu, chvíli to byla neprů­ hledná socha, potom se v ní rozehrál údiv. „Jak to – nerozumím ti!“ Doktor polkl dvě, tři sliny, polkl několikrát naprázdno. Evička se usmála do lékařových očí. Rozešli se, děvče pospíchalo ulicí vzhůru k vilové čtvrti, dok­ tor Pleva se plouhal nemocniční zahradou k svému pavilonu. Dnes ráno přišla Eva Straková nějak brzy před gymnázium. Dveře se ještě nerozestoupily, aby polkly pestrý chumel studentek. Míla, co seděla v první 42

stromy a kamení.indd 42

2/21/13 7:54 PM

lavici a věčně kradmo ulamovala rohlík, okouněla na chodníku. Eva kráčela pružností svých sedmnácti let proti ní. „Poslyš, Evko! Kdo by to řekl!“ Míla jí nekynula ani na pozdrav. V tváři jí hořel oheň dychtivosti, slovo pospíchalo za slovem jako o závod. „Co je –“ vydechla Eva trochu zaraženě. A zase chvat Míliny řeči. „Vím to už! Vím, kam se ztrácíš den co den po škole. Nebudeš mi zapírat! Mám ti to povědět sama? Nu – přiznáváš se?“ Eva jí němě odpovídala. Odpovídala jí údivem. „Tak vidíš! Děvčata se ti přece tolikrát smála, ne? Hanka a Máňa, Zdena – a kdo ještě! Jaké jsi to byla nemehlo! A ty přece! A tajně, aby o tom nikdo nevěděl! Řekni, že ho taháš za most, abys měla jistotu před vašimi!“ Eva Straková pohodila vzdorně hlavou. Pociťovala v tom okamžiku žár nevole proti kamarádce, proti vodopádu její řeči, proti sobě samotné, že ji rozrušuje takové povídání – proč leze Míla do Evina království? Proč jí ona sama nepřikývne? „Vypravuj přece! Slyšíš, Evo? Ty spíš ještě! Jsi už na ulici, ne v posteli!“ Míla zatřásla Evě Strakové rukou, zatřásla jí po druhé, div že ji nevyklou­ bila. Přitočila se k ní, zírala jí do očí s naléhavou neodbytností, jako by chtěla vydírat. Evou projížděla horkost. „Ale jdi! Červenáš se tak hloupě, jako by ti nebylo ani deset roků.“ Najednou bylo Evě Strakové trapno. Mílina řeč ji pálila a pobodávala. Ote­ vřelo se stavidlo její sdílnosti a vychrstlo Míle do tváře příboj slov. Hovořila, jak přivážela sestřičku loni v zimě do nemocnice s rozpáleným tělem, zimnice jí prochvívala, studený pot vháněl do Eviny mysli nejhorší obavy. Zánět sle­ pého střeva, ne, to nebyla maličkost! Čekaly pochmurného prosincového jitra v přijímací síni – nebylo nikoho, kdo by si všiml, jak maličká třeští, jak kroutí zoufale očkama k stropu – kdosi jí pošeptal, že veliký muž v bílém plášti je primář. Běžela k němu a prosila ho. Odbyl ji. Prosila znovu a dovolávala se jeho milosrdenství. Koutek úst jí odsekl: „Až přijde na řadu!“ Hledala pomoc 43

stromy a kamení.indd 43

2/21/13 7:54 PM

u ošetřovatelek, ale bílé ženy ji odkazovaly k primářovi… Mihl se tam lékař, asistent. Dveře ambulance za ním zapadly, ale Eva si tenkrát dodala od­vahy a vstoupila dovnitř. Hned ji vykázali, ale doktorův stín jí byl v patách. Eva se chvěla, vydralo se z ní několik slov, mladý lékař pochopil. Míla ji nepřerušovala, poslouchala dychtivě, hltala každé zakmitnutí v její tváři. Pak hovořila Eva Straková, jak stála s doktorem u vchodu do parku. Řeč jí počala váznout, zadrhávala se, ne a ne se hnout z místa. Míla se jí smála, snad nikoliv uštěpačně, ale přece jen tak, že to Evou škublo, projelo jí nepříjemné zachvění. „A dále“ – pobádala ji. Eva mlčela a hleděla do dlažby. „Co zase máš za roupy!“ Míla jí stiskla ruku. „Díváš se do země, jako bys tam měla pana doktora!“ Teď už nic nemohlo probudit Evu z jejího tichého zahloubání. Míla cítila jen, jak sebou přítelkyně trhla, slabě sice, ale přece jen to postřehla. Její hlava se na okamžik pozvedla, přelétla nepřítomným zrakem po Míle a zase sklesla dolů. „Rozhněvala ses na mne?“ Míla neodtrhla od ní svůj pohled. „Můj Bože, víš přece, že ne!“ odporovala jí Eva. Neznělo to však přesvěd­ čivě a jedna ani druhá neměla chuť rozzvučet okamžiky tísnivého mlčení. „Poslyš, Mílo,“ odhodlala se konečně Eva Straková, „vidělas doktora Plevu?“ Jak nejistě se potácela každá hláska, jak váhala, než přeskočila závory rtů! Míla se opět zasmála, povýšeněji už, nemilosrdněji než před chvílí. „Samozřejmě jsem ho viděla!“ volala, jako by se vytasila před chudákem s oslňující nádherou zlata. „Proto se ti také směji, Evko!“ Chudák stál jako opařen, jako zdeptán nedostupným třpytem diamantů. „Takový nemotora! Cožpak jsi slepá, že nevidíš, jak mu roste na zádech hrb? A tak hrozný slaboch! Ještě se nikdy nezlomily pod ním ty jeho třísky, když na tebe čekal? Dělá se mi špatně jenom z pomyšlení, že by mě takový tvor chtěl brát do náruče! Fuj! Takové strašidlo!“ 44

stromy a kamení.indd 44

2/21/13 7:54 PM

Eva ji neposlouchala. Proud děvčat s brašnami, tísnící se přede dveřmi gym­ názia, se dal do pohybu a mizel v setmělých chodbách. „Dej mi pokoj, ty zlá hubo!“ odbyla ji, když se k ní chtěla přitočit s licho­ tivým úsměvem. Některé zvědavé tváře se ohlížely a zlomyslně se těšily na slovní potyčku. Evu pálila červeň, jíž se marně pokoušela zbavit. „Slyšelas? Nechci tě vidět ani slyšet!“ Zlý úsměv na Míliných rtech se jí zavrtal do hlavy a nepustil ji ze svých pařátů. Celé dopoledne na to myslila. Oh, Bože, tušila to přece! Proto nerada o něm hovořila, vyhýbala se každé zmínce o svých soukromých věcech, jako by věděla, že doktor Pleva může jenom v jejím světě znamenat žár, oheň, něhu… Bou­ řil jí odpor proti Míle. Ale co počít? Co jen? Míla se k ní přitočila o každé přestávce, z jejích úst vyšlehly uštěpačné poznámky, kterých Eva nedbala nebo nechtěla dbát. Míla dorážela tím více, jako by ji rozněcovalo její bezbranné mlčení. „Už dost!“ ohradila se Eva. Zuřivost jí probleskla v očích. Míla ztichla a odplížila se do své lavice. Doktor Pleva myslil na podivné Evino chování. V hlavě se mu převalovaly zmatené směsice nápadů, hned cítil, jak se v něm stmívá, hned se mraky pro­ trhly a skulinou se draly paprsky ven. Nedalo mu to. Zmítal se po celé odpůldne neklidem. Večer běžel z nemoc­ nice hbitými údery kroků po ulici vzhůru k vilám. Pak tlačila jeho dlouhá ruka na zvonek v nejzazší ulici, kde odkvétaly lípy a rozvíjel se hloh. Netrpě­ livě čekal, až se na schodech objeví vyschlá postava Eviny matky nebo vysoký, šedivý otec, skuhravá služka nebo Eva sama. Nikdy je neviděl, ale tak nějak je malovala jeho fantazie podle dívčina hovoru. Ostatně to byla veliká, slepá smělost od něho – ano, Eva mu přísně zakázala objevit se jen u vrat, jednou ho přistihla, jak čekal smutného předjarního večera, a vyčinila mu, kolik se jen do něho vešlo. Do cizího domu, k cizím lidem – za cizí dívkou! Kdo by se však chtěl mučit po dlouhých čtyřiadvacet hodin na hranici nejistoty? 45

stromy a kamení.indd 45

2/21/13 7:54 PM

Za chvíli seděl v setmělém pokoji proti Evě. Byli naštěstí v celém domě sami, jen v kuchyni šukala stará Fanka. Eva cosi šila, špinavý cár látky se jí povaloval po kolenou, ruka tahala mechanicky jehlu, nahoru, dolů, nahoru, dolů – Nic mu neříkala. Dnes ho nevyplísnila jako tenkrát. Doktor Pleva konečně rozrazil podvečerní ticho. „Přišel jsem ti povědět, jak tě mám rád… Jak na tebe vzpomínám ve dne v noci… Vím, vím, je zbytečné, abych ti to říkal znovu, tolikrát jsi to už ode mne slyšela! Ale dnes jsem musil přiběhnout, ani chvilku jsem nemohl váhat! Chci jen, abys rozplašila můj divný dojem –“ tu se mu věta přelomila v zubech. Jako by se mu těžká ruka položila na ústa. Eva mlčela, mlčela se sklopeným zrakem. Nepřikývla, nezavrtěla hlavou. „Slyšíš, Evo!“ Doktorovy rty vypustily úzkostný výkřik. Vstal prudce, náhle, jako v pří­ boji hněvu. „Nebudeš si hrát se mnou na slepou bábu! Vidím to, že se s tebou něco děje, běžím k tobě a ty –“ Pravý koutek Eviných úst se smrštil, zlobné zaškubnutí jím proběhlo jako dech podzimního větru. „Mluv, prosím tě!“ Doktor Pleva nebyl sebe mocen. Eva Straková hleděla dlouze na rozechvělou tvář mladého lékaře. Cosi v ní zabouřilo, v očích jí šlehaly plaménky nejistoty, vyplazovaly své jazyky i z jejích pohybů. Co to znamená? Doktor Pleva tomu nerozuměl, ale Evina ústa promluvila. „To je hloupost, Járo! Co tě to zas chytá!“ Rozesmála se, až jí cukalo tělem. Doktor Pleva se zvedl, v očích se mu rozsvětlilo. „Musím jít – odskočil jsem jenom.“ Podal jí ruku, byl všecek prostoupen náhlým vřelým citem, trochu se mu motala hlava, ne z nevolnosti, ale z radostného opojení. Sbíhal zahradou ke dveřím, Eva Straková ho doprovázela. Lehké domácí šaty, světlé, poseté tmavými květy jako rozvitá louka, se vlnily okolo dívčího 46

stromy a kamení.indd 46

2/21/13 7:54 PM

těla, vykreslovaly profil jejích ňader a břicha. Divoký pud hřměl v doktorovi. Slunce ještě proráželo pahýly světla v korunách a ozářilo nesměle zrudlý obli­ čej Evy Strakové. Doktor Pleva přiskočil k děvčeti, Eva couvla před ním o krok o dva, dok­ tor za ní, zahnal ji do slepé uličky mezi živým plotem a kmenem jabloně, Eva mu šeptala cosi prosebného, měla vzhled štvaného zvířete, všech deset slabých prstů se opřelo do lékařova těla. „Ne – ne – ne – nech mne, co si to dovoluješ! Prosím tě, nech mne, ne –“ skučelo její poděšené hrdlo. Doktor Pleva ji pustil, ucukl rukama jako dopadený zloděj. „Zlobíš se na mne, že k tobě tolik cítím, Evičko!“ Přidušený spodní hlas burácel v každém slově. Eva se vzdálila na deset kroků. Stáli proti sobě, uprostřed zahrádky, v zakrslé hrušce se tetelila poslední krev skonávajícího dne a někde na hřebenu střech zpíval kos. „Evičko, tohle nejde!“ Doktor se chvěl po těle. Vrátila se k němu, ještě všechna zaražena. „Ne, nesmíš, Járo! Za žádnou cenu to nedovolím!“ Byla to poslední vzrušená slova, bylo po bouři. Loučili se chvíli, stáli u vrátek. Ulicí pospíchal tmavý proud a mizel v houst­ noucím šeru. Pak vrzla vrátka a doktorův stín splynul s černavými obrysy vil. Utíkal dolů, naskočila světla, doktorem roztřásl chlad. Cítil v zádech, že za ním svítí dvo­ jice ostrých dívčích očí, že se snaží prorazit soumrakem… Ale neohlédl se, prchal jako žhář od požáru. Eva Straková vběhla do kuchyně. Přikrčená služka se prohrabovala tlus­ tými prsty v kamnech. Eva proletěla kolem ní do zadního pokoje, otevřela okno a vyklonila se vikýřem. Ještě ho mohla pozorovat. Ještě nezmizel úplně. Oh, jeho kroky! Nohy se mu vytáčely jako rozlámané. Tělo se pohupovalo ze strany na stranu, vypadal jako vyřazený stroj, něco tak podivného, směšného – vzpomněla si na Mílu. Doktor Pleva se propadl Evinu zraku do tmy. 47

stromy a kamení.indd 47

2/21/13 7:54 PM

Jak by se Míla škodolibě šklebila! Eva Straková si říká, že podlehla slabošsky hloupému žvanění zlomyslné spolužačky. Mhouří oči do tmy, zavírá je úplně a v černém prostoru vyvstává před ní vidina doktora Plevy. Dlouhé, úzké ruce. Tak nějak vypadají dravčí pařáty. A jak se hrbí tělo ve světlých šatech! Ani těžká hmota vycpávek neza­ kryje vypuklá záda. Můj Bože, nohy! Ta dvě nemotorná polena! Je jako páv bez lesku ostatního těla! Tvář, i ta nabývala nových rysů, její jasná barva se přeměnila v chorobnou průsvitnost, oči hořely matně jako po nevyspání, nos vyrážel příliš vpřed, odulé rty odstávaly a odhalovaly zažloutlost chrupu – brr! Eva Straková se otřásla a zavřela okno. V přízemí vily se hovořilo před večeří. Strakovi se už vrátili z města. Lampa zlatila pokoj jednotvárnou hud­ bou světla. Byli tu všichni, otec, městský úředník na penzi s prošedivělou a olysalou hlavou, paní Straková, žena ještě krásných let – podivná manželská dvojice – a oba Evini sourozenci. Osmiletá Dáša si pohrávala s límečkem, se smaltovaným medailonkem, s cípem sukně, který žmoulala v prstech, těkala neklidně párem očí šedých jako začazená nebesa, po všech koutech. Karel Straka se uzamykal závorou svých jedenadvaceti let. Eva k němu vzhlížela vždy s úctou. Byl tak důstojný a hovořil po každé s vybraností, odvažoval slova v skoupých dávkách, usmíval se nenápadně a pohrdavě. V patnácti letech se rozkmotřil s rodinou, to jeho hlava nějak zatvrdla a zkřížila otcovy plány poslat syna za hranice. Chodili dlouho kolem sebe jako stíny, bez zájmu, bez duše. U Evy nalézal zpupný a zarmoucený Karel koutek útěchy. Tam mohl utéci a setkati se s tklivým porozuměním pro své nemluvné pohledy a skoupě vyslo­ venou zarputilost. Po bezedných měsících uvadlo napětí, zas sedával syn s rodiči při obědech a večeřích, i plamen praskal pod sporákem radostněji, lépe nakypřely koláče a mourovatý kocour už nezkrvavil Dášenčinu paži rudým šrámem. Když pojedli – večeře nebyla nejbohatší, ohřívané knedlíky s omáčkou od oběda – rozutekli se do svých milých míst. Otec zůstal u stolu s roztaže­ nou plachtou novin, matka odešla do kuchyně, a kam se poděla malá Dáša, to nevěděli. Paní Straková ji volala z kuchyně, neozývala se jí však, bylo po 48

stromy a kamení.indd 48

2/21/13 7:54 PM

domě plno shonu, až ji objevili v kůlničce na dříví, kde se schoulila pod kupou polen do klubíčka. „Bolí mě hlava,“ říkal Karel jako znechucen životem. „Rozesteleš mi v lož­ nici?“ To byla každovečerní sesterská povinnost Evy Strakové, bratr jako by se ští­ til dělat sám, co přísluší spíše jemným a hbitým ženským rukám. Eva se zvedla a loudala k dveřím ložnice. Stejně omrzele se šinul za ní bra­ trův stín. Pak pracovalo Evino tělo, shýbalo se nad haldou peřin – rozestlala a podala bratrovi čisté pyžama. Karlovi to neušlo, jak jí proběhl několikrát závan smutku, nějaké zadumání se zalesklo v jejích očích. Utíkaly přes hranu lůžka, zarývaly se do stěny, jako by ji chtěly prorazit. „Takové divné věci se někdy přihodí,“ začínala Eva Straková. Bratr k ní obrátil zhnědlý reliéf obličeje. „Pro Boha! Co ti to zas straší v hlavě!“ Zahleděla se na něho s tupým úsměvem. „Karle! Jenom pár slov!“ „Nu – jaké máš tajnosti?“ Soukal to ze sebe neochotně, přezíravě. Sestře se nechtělo pojednou ven s větami, které jí zrály v hrdle. Vysmál by se jí, nepochybovala o tom. Jen to ne! „Tak prosím! Čekám nedočkavě, až spustíš.“ „Karle,“ začíná, ale dál to nejde, to ji asi něco dusí v krku, „Karle,“ rozhou­ pává se podruhé, „povídals mi přece jednou, že mám za tebou přijít, kdybych byla někdy tak pošetilá – ano, Karlíku, tohle jsi řekl!“ „Kdybys byla tak pošetilá a neudržela lásku na provázku.“ Bavil se, jak zrozpačitěla, jak se vyhýbala a kličkovala jako ušák před honi­ cím psem, jen aby nemusila svůj cit nazvat jménem. „Ale jdi, s tebou nic není.“ „Nemám pravdu, Evo? Neuhodl jsem?“ Zamyslila se a zahleděla oknem do blýskavého chvění světel na ulici. 49

stromy a kamení.indd 49

2/21/13 7:54 PM

„Počkej, tak docela to není –“ „Kdo to je především!“ Eva Straková bubnovala rozechvěle prsty po dřevě lůžka. Šumělo to jako paličky mírného deště v listí. Potom zkřížila ruce na prsou – ty malé, bílé tlapky, jež Karel tolikrát tiskl, kroutil jako kluk, s nimiž si pohrával jako mladý muž a jež znamenaly pro něho domov – a rozhovořila se. Letělo to z ní chví­ lemi. – Nemocnice, malá Dáša, doktor Pleva, psaníčka, která se vždy dobrou náladou osudu dostala přímo do její moci – někdy se zastavila, zašmodrchala se trochu, jako by váhala, co má povědět a co zamlčet. Bratr spráskl rukama. „Můj Bože, a my nevěděli ani špetku! A žes mně tak dlouho mohla nedů­ věřovat, ty hlupáčku!“ Čekal, že mu ještě něco poví. Když se však Eviny rty jen zachvívaly, vyhrkl: „A nač tu tedy stojíš jako hrnek smůly? Vždyť ho máš ráda, ne?“ Teď musila Eva s barvou ven. „Poslouchej, on není tak hezký, jak se mi z počátku zdálo, Míla Roškotová – znáš ji – mi to vysypala první, víš, a má pravdu. Protřela mi důkladně oči.“ „Evo! Tak se nemluví!“ „A jak tedy?“ „V lásce je ano nebo ne!“ „Ale –“ „Žádné ale!“ Karel Straka musil dokázati sestře převahu své mužné rozhodnosti. „Jak to hovoříš! A to všechno, co jste spolu prožili!“ Sklopená hlava a nehybný postoj přeměnily Evu v alegorickou sochu smutku. „Já to vím. To je právě to.“ Ožila plna náhlého neklidu. „Před chvílí – než jste přišli – tu byl.“ „U nás v domě! Děláš pokroky, Evičko.“ Okolo rtů to hrálo úsměškem. „Buď ještě jedovatý! Copak to nechápeš, tady jde o víc, to není láska! Dnes už se mi nelíbí, ne, Karle, ale včera ještě ano! A co jsem mu dovolila včera z lásky, z bláznivé lásky – to už nemůže být – protože je tak slabý, protivně 50

stromy a kamení.indd 50

2/21/13 7:54 PM

slabý, nahrblý, má takové vlhké ruce a co ještě! Ale, Karle, tohle mu přece nevy­ klopím do tváře! Víš, doktor na mě asi myslí ve dne v noci – a já ho musím bolestně překvapit. Je to takové dobrotisko! Pochop to!“ Hovořila rozčileně, teď už nedovedla zachovat ani zdání klidu. Ale bylo to konečně venku, mohla nyní s vyrovnanější tváří pohlížet bratrovi do očí. Tajemství bylo rozpečetěno. I Karel zvážněl. Lapal po nějakém slově, po nápadu, který by rozvířil hla­ dinu mlčení. Z jeho sestry se vydraly však nové vlny hovoru, již uspořádanějšího, zti­ šenějšího. „Kdybych ho ještě teď mohla milovat! Karle! Něco ve mně mi našeptává, že je to ode mne nehezké chování. Ale co mám počít! Prosím tě, tady rozho­ duje, jak se mi líbí. To jsem ti už pověděla. Je to tak hrozně těžké! Vždyť mi ho je líto, Karle, nevýslovně líto! Všechen se chvěje, když mě uvidí, jako bych byla bohyně. Poraď mi, můžeš­‑li, ty máš dobré srdce!“ Karlovu upjatě přísnou líc rozřízl úsměv. Byl shovívavý, jako když se uči­ tel schyluje k provinilému žáku ve chvilce dobré nálady nebo hodnostář při­ jímá deputace bídných, šedých lidských tvorů, na kterých mu pranic nezáleží. „Proto se trápíš! Řeknu ti po pravdě, zdá se mi, že zcela zbytečně.“ Eva tušila už, co promluví Karlova ústa. „Tedy mu to musíš povědět, ať ho to bolí nebo ne. Je přece muž. A pak – jaká je to známost! On, lékař, už ke třiceti, říkáš. A ty, žába ještě ne sedmnácti­ letá. K čemu by to vedlo? K čemu by to vedlo, když se nadto mají věci takhle!“ V Evě Strakové byla uražena dívčí hrdost. Jen na okamžik. To byl přece její bratr, což ho neznala a nevěděla, že to tak skončí? Mávla zarytě rukou. Ještě slyšela, jak se jí směje. Běžela za sestřičkou; děv­ čátko se rozvalovalo jako kotě v posteli. Sedla si k Dášence a mazlila se s ní. Tak to šlo den ze dne. Doktor Pleva vystával pokaždé v poledním slunci před nemocniční bra­ nou, zakládal své dlouhé ruce na rozpálenou zeď a opíral tělo na jejich polš­ tář. Oči bloudily po chodníku, po cestách v parku, prorážely klubky větví hle­ dajíce za nimi načervenalou skvrnu Eviných šatů. 51

stromy a kamení.indd 51

2/21/13 7:54 PM

Kudy se toulá? Studený pot vytryskával na doktorově čele. Pudilo ho to, aby se rozběhl podruhé nahoru k vilám. Asi po týdnu se dočkal. Parkem před nemocnicí se blížil pestrý hlouček stu­ dentek, rozdováděných nebo unuděných, jak kterou poznamenal měsíc červen. Zabořil do nich svůj horký zrak pátraje po Evě Strakové v kdejaké žen­ ské postavě. Ne, ne, nemýlí se! Unaven a zklamán tolikerým marným poledním čekáním, kdy jeho rozbolavěná duše spatřovala Evin přelud na každém nároží, nedů­ věřoval svému zraku. Ale už k němu přibíhala, už zamířila své zvonivé kroky proti nemocniční bráně. Doktorův kolega se mihl na chodníku, kýval na něho, ale mladý lékař si jen pohrával s knoflíkem bílého pláště a nedbal pozdravu. „Co je s tebou?“ Splynulo mu hned ze rtů, vyrazilo to z něho úzkostně a s utajenou obavou. Evin zrak ho minul. Kdyby doktor Pleva jen tušil, co v ní v té chvíli zahřmělo! Jak slabošsky jí připadal! Míhali se kolem ní muži statných postav a tvrdě vykrojených tváří jako z bronzu, bili jí do očí, vnucovali se jí přímo, probodávali ji chtivými pohledy, až šla hlava kolem. Ten vyčouhlý mladík na nároží! Byla přesvědčena, že ji sleduje už od rána, že se mihl u gymnázia, plížil se za ní až na školní chodbu – a teď zase postává blízko ní s nedbale založenýma rukama, s chomáči kouře v ústech, jednu nohu přes druhou, úkosem po ní pokukuje. – Krásný člověk! Ale tenhle tvor s třeslavou dlaní, tak vlhce chladnou a nepří­ jemnou! Hořkla jí ústa pouhou představou, že by toto bědné stvoření mohlo znovu ovinout protivnou tenkou ruku okolo jejího pasu, přitáhnout ji k sobě, poškrábat její tvář svými okoralými pysky. Dychtivost se stávala v jeho tváři slabošstvím. Oh, což neví, jaký je ohava? Zvučelo jí v duši, co řekl Karel. „Je přece muž.“ „Zbabělý a pošetilý,“ dodávala Eva Straková. Kdyby tak pocho­ pil sám, že ho nemůže, nemůže mít ráda, i kdyby se k tomu sebevíce nutila! „Čekal jsem na tebe každý den, že přijdeš, jak jsme si řekli. A tys mi nedala ani vědět, nic, pranic.“ Eva Straková zalhala. „Byla jsem nemocná. Něco jsem snědla a nebylo mi z toho dobře.“ Doktorův pohled ztvrdl. Eva nechtěla věřit svému zraku, teď se v doktorovi objevovala dobyvačná síla… Hleděla chvíli jako přikována na ztuhlou tvář, 52

stromy a kamení.indd 52

2/21/13 7:54 PM

klidnou, odhodlanou. Pak se utrhla v její duši lavina smíchu, valila se po všech strunách nervů na povrch, otřásala jí zlobně, vztekle, její bytost byla všechna naplněna zlou radostí, že teď ukazuje doktorovi pravou líc svých citů. Šašek, nic než šašek, co ji přimrazilo v prvním okamžiku, bylo teď směšným vzdo­ rem ubožáka, nad kterým ani Bůh sám nedrží ochrannou ruku. „Opravdu? Tohle ti nevěřím, Evičko.“ Pudilo ji to vychrstnout mu do tváře: „Když nevěříš, když víš tak jistě, že jsem lhala, proč se neotočíš a neodejdeš si po svých?“ Svádělo ji to, udělat teď konec, přetrhnout nit poměru, ve kterém vyhasla na jedné straně vášeň, ještě se však zdržela. „Evičko! Já tě obvinil a ty se musíš hájit!“ Němě na něho hleděla. Řvalo v ní vzteklé zvíře. „Evuško! Miláčku –“ Přetrhla mu řeč pohybem dlaně. Cítila v tom okamžiku, že se stává krutou, ale vyrůstal v ní současně květ hnusu, rozvil se v mohutný kalich a jeho vlá­ šení vysálo cizopasně všechny jiné city. „Ale vždyť jsi mě neobvinil! Ne!“ „Tedy“ – Údiv blikotal v doktorově vzezření „To byla pravda!“ Naléhavý výraz jeho tváře narážel na chladnou a vysokou zeď její zamlklosti. „Slyšíš! Odpovídej!“ Doktor Pleva ji stiskl pevnými kleštěmi svých paží okolo ramen, jako by jí chtěl zacloumat, ale rozmyslil se v posledním okamžiku. Byla to pro Evu nepříjemná minuta. Mladík na nároží ospale okouněl do oken protějších čin­ žáků. Doktor Pleva cosi koktal, Eva mu ani dobře nerozuměla, zašmodrchával se, odvracela tím více svou tvář, čím prudší bylo lékařovo sevření a čím zma­ teněji hučel vodopád slov z jeho úst. Tušila, že se za zády pošklebují umazaní chlapci, zdálo se jí, jako by se jich nakupila celá skotačivá hromada. Doktor šeptal hloupá slova, nudná vyznání, jakých z jeho úst slyšela desítky. Škemrá, zase škemrá! Hovořil o sobě – cožpak neví, že láska je obětí, sebeza­ přením? A on si pořád vede svou, nebohý žvanil! „Musím už domů,“ řekla mu. 53

stromy a kamení.indd 53

2/21/13 7:54 PM

Nabídl jí paži. „Doprovodím tě.“ „Ne, nemůžeš dnes! Pospíchám! Beztak přijdu pozdě!“ „Půjdu tak rychle, jak budeš chtít!“ „Sednu na elektriku.“ Podávala mu chvatně ruku. Ani mu nepohlédla do tváře. „Nikdy jsi nejezdila!“ „Dnes musím! Sbohem!“ „Počkej! Zase lžeš, Evo! Přece ode mne neutečeš!“ volal ještě, ale děvče se jen otočilo a poklusem se vzdalovalo po pěšinkách v parku. Ale ještě toho odpoledne se s ní setkal. Čekala na nemocniční chodbě, celá ve světle, dopadajícím velikou plochou okna. Stála tam jako v kostele, skromně, trochu kajícně, s tmavě lesklou kabelkou v rukou. Ošetřovatelka vyřizovala doktoru Plevovi, že si s ním přeje mluvit nějaká slečna. Tušil to. Jako by mu cosi šeptalo, že to tak nemůže zůstat a že se Eva sama jistě objeví. Vyběhl vše­ cek rozechvěn ze sálu, hned jak bylo po vizitě. Ruce mu páchly sladce dusi­ vým chloroformem. Dvě sestry v bělomodrých šatech tlačily vozík se svači­ nou a probodly Evu Strakovou zkoumavě zlým pohledem. Pozdravili se, Eva hlučněji, doktor Pleva spíše pokynem. Alespoň nebylo slyšet, že by ústa promluvila. Doktor ji zavedl dále na místo, kde se chodba zahýbá. Tam nebyl ruch, tam stěží zabloudil pacient nebo ošetřovatelka. Okna byla menší, takže se tam rozkládal příkrov šera. Eva Straková nabyla hovornosti. Doktor Pleva cítil dobře, odkud se to v ní vzalo. Viděl, že se stydí za své chování – oh, to dobré, drahé děvčátko! Přišla za ním, přišla, buď Bohu sláva. Což o tom ostatně jen trochu zapo­ chyboval? Kdyby tak proběhlo každé jejich setkání! Mladý lékař se třásl blaženým pomyšlením, že se mu to třebas i vyplní. – Vždyť je budoucnost tak mocná! Ale doktora brzy volali na operační sál, a tak nezbylo než přetíti zlatou nit a doufat, že zítra, pozítří a po všechny dny vůbec, kam až touhou zpitá duše dohlédne, poteče stále stejný proud šťastného opojení. Ubohý doktor Pleva! 54

stromy a kamení.indd 54

2/21/13 7:54 PM

Eva, zahrnuta nejvroucnějšími slovy lékařova srdce, si zhluboka vydechla, když se octla na ulici. Doktorova blízkost vyvolávala v ní zmatené city, v jejím srdci vyvstávala prudkost, rozohňující se tím více, čím naivněji si počínal Pleva. Ale byla zároveň šťastna, že z ní nevyvřel její oheň. Utíkala clonou pozdního slunce. Rozhlížela se občas, jako by hledala za sebou snad stín doktora Plevy, snad přízrak mladého muže, který ji provázel od rána. Cítila se tak velice opuštěna ve shonu, v hrkotu aut a pouliční dráhy! Doma na zahradě se žlutalo lehátko, pohozená knížka naježila svůj černý hřbet k oblakům. Bratr Karel, svlečen až po pás, v lehkých plátěnkách si ovla­ žoval hlavu, ruce a tělo vodou z bazénu. Eva se posadila na kamenný okraj nádrže, klobouk se svezl nazad, vyzula nohy z těsného vězení svých střevíců. Karel Straka byl v dobré náladě. Jeho paže se rázně nořily do vody, protíraly oči, oplachovaly růže na tváři, prsa, lýtka. Posadil se k sestře, cípek slunce ještě slabě prokvétal mezi temnem střech. „Nu tak,“ začínal Karel. Okolo úst mu hrál úsměv, byl čistý, nepotemněl žárlivostí. Ale tuhl. Eva podupávala nervózně špičkou nohy. „Dej si už pokoj s těmi hloupostmi, Evo! Kdyby ses tak viděla! Máš pod očima kruhy, jako bys proflámovala celou noc. Učiň už tomu konec, prosím tě! Je to pro tvé dobro!“ „Naopak, Karle! To já přece neudělám!“ „Neuděláš! Neuděláš! A co tedy vůbec uděláš!?“ Karel Straka rozhazoval rukama. Stříkala z nich voda, až sestra uhnula. „Budu mu říkat, že ho mám ráda. Ne, počkej, takhle ne, jinak. – Nezmíním se už o tom, ano, budu dělat, jako by se nic nestalo. Ale to je ta potíž, vždyť on něco tuší! Lhala jsem mu tak hloupě! Jdu od něho z nemocnice, musela jsem ho uklidnit. Mně je ho tak líto, tak hrozně líto, já to cítím s ním, což kdybych se byla já sama narodila bůhvíjak škaredá! Ale co si mám počít!“ „Ty hloupá, poslechni mne! Je to k smíchu, přišlas a prosilas o radu. K čemu jsem ti ji dal? Slyšíš?“ Ten Karel! Prohlížela si ho celého od hlavy až k patě, jako by ho viděla dnes poprvé. Skutečně, tenhle člověk není její bratr, to je někdo až k zbláz­ nění podobný! 55

stromy a kamení.indd 55

2/21/13 7:54 PM

„My jsme si vždycky tak dobře rozuměli! Vzpomeň si jen, kolikrát jsi mi uměl poradit! A já tobě! Ale ty to nevidíš, nechápeš prostě! Či myslíš, že mě k němu neváže nic?“ Karel se roztřásl zimou. Zuby mu drkotaly, pokožka se mu zvlnila povla­ kem husí kůže. „Ne, Evo! Naléhám na tebe, skoncuj to!“ Vstala a hodila na bratra župan, zavěšený na větvi. „Mám s ním přece soucit! A to je také něco.“ Ale bratrova tvář se jen rozčeřila ohňostrojem smíchu. „Tohle neplatí! Řekni mi, budou ti jen proto příjemnější jeho hubičky, nezdá se ti? A už s tím nezlob, dej mu prostě sbohem, ať si jde. Na světě je tolik mužů a ty nejsi ošklivé děvče, to mi věř. To neříkám jen jako bratr.“ Ale Eva si umlouvala nové a nové schůzky s doktorem a jen dotěrné otázky Karlovy jí působily nesnáze. „Už je pokoj?“ Tak nějak začínal při každém obědě, při každé večeři, jako by neměl nic jiného na jazyku. Eva se červenala jako jeřabiny na podzim a otec, ten holo­ hlavý pán, tak velice důstojný a zdrženlivý, pokud šlo o svět jeho dětí, se k ní nejednou zkoumavě otočil. „Kdybys jednou přestal, Karle!“ odsekla mu sestra kteréhosi večera. Schůzky s doktorem Plevou přiváděly studentku Evu Strakovou do podivné nálady. Byla celá nesvá doma i ve škole. Kolikrát ji probodávaly zlomyslné Míliny oči, ale ona jako by tím jen nabývala hrdosti, jako by se v ní jen roz­ něcovalo vědomí, že vykonává dobrý skutek. Dobrý skutek! Jakého sebepřemáhání měla k tomu zapotřebí! Zvykla si již těm výtryskům odporu, které rozvlnily její duši při doktorově milost­ ném koktání, při křečovitém, nemotorném pohybu ruky, plížící se k jejímu pasu. Ale Míla si jí už nevšímala. Nevšímaly si jí ani spolužákyně, půjčily jí úkol, požádala­‑li je někdy o to, nebo samy škemraly, když potřebovaly. Teď už nechodívala tak časně z domu, kdy ještě brána gymnázia spala a kdy se kupily chumle děvčat v horkém vzduchu pozdního jara. Vždy minutu, dvě před 56

stromy a kamení.indd 56

2/21/13 7:54 PM

zazněním zvonku vbíhala do třídy, odhodila tašku do lavice a uzavřela se na pět hodin sama do sebe. Odpoledne, prožitá v nemocnici, se vlekla jako líná spřežení. Jaká to bývala od ní pošetilost, spatřovat v něm vzor mužnosti – dřív, dávno! To už dnes bylo lží, nejbohapustší, nejnesmyslnější. Ale když v doktorovi zabušil cit, když ji odváděl do odlehlého koutu v parku před nemocnicí, tu vždy byla výtečnou herečkou. Dovedla si vnutit úsměv a zanícení, bylo­‑li toho třeba. Uměla upoutat doktora Plevu živým proudem hovoru, bavila ho o těch věcech, které právě mladého lékaře zajímaly, až nako­ nec její duše ztrácela pocit odporu k němu a zbyla jen účast, tak samozřejmá a srdečná. Ta závrať v doktorově nitru! Byl opojen láskou, Eva to viděla. Měl veliké srdce, právě tak jako jeho ruce byly dlouhé a nepříjemné. A pro to srdce musila podstoupit cokoliv, o tom ji nenapadlo teď ani zapochybovat. „Jaký to má smysl!“ skuhral Evin bratr. „Dnes jsem vás zase viděl.“ „To mne stopuješ, či co?“ ohradilo se děvče a utíkalo od Karla. Neohlédla se ani po něm, byl jí najednou protivný a těžko by snesla oheň jeho uštěpač­ ných narážek. Došlo ostatně mezi nimi k ostrému výstupu. Bylo to na konci měsíce června, Evě Strakové přibývalo volného času, jak se blížily prázdniny, a nevěděla sama bujností co dělat. Tak to alespoň nepřetržitě opakoval Karel. „Já vím, teď budeš pečená vařená v nemocnici!“ Podívala se na něho úkosem. Utírala právě nádobu. Bylo to po poledni, matce se udělalo nevolno, snad z poledního vedra, tak se Eva musila sama ujmout kuchyňských záležitostí. „To je moje věc! Do toho mi nemáš rozhodně co mluvit!“ odpovídala mu rázně a rozhorleně. Ale v bratrovi vzkypěl hněv. „Že mi do toho nic není? Uvidíme, drahoušku!“ Měl v ústech zase pichlavý přízvuk, jakým dovedl vydráždit sestru až k zběsilosti. Jak ho tak Eva pozorovala, ozvalo se v ní nutkání hodit po něm talíř, který právě držela v dlaních. Ten by se rozprskl o jeho úzký nos! Ale potlačila v sobě zlé vření. Místo toho z ní vyklouzla úzkostná otázka: 57

stromy a kamení.indd 57

2/21/13 7:54 PM

„Co chceš, Karle?“ Dloužil se jí obličej obavou, co jí odpoví. Bratrovi to neušlo, ale starší sou­ rozenci dávají mladším vždy pocítit svou převahu. „Aby ses s ním rozešla!“ Řekl to tak přísně a jako by nehodlal strpět námitky, až Evou proběhla vlna nepříjemného zamrazení. „Ty víš, že tohle neudělám, a mluvíš­‑li zbytečně o tom, tedy jenom proto, abys mě popouzel!“ Nádobí zachřestilo kovovými vzdechy a voda zašplou­ chala ve škopku. „Nu dobrá, Evičko, uvidíš, že se o to postarám já! Já sám!“ „O nic se nepostaráš!“ „Evo, s tebou není k vydržení! Jsi nesnesitelně umíněný fracek!“ „Nadávej mi ještě! Já vím, co dělám, a to stačí!“ Pln hněvu vyskočil bratr proti ní, tvář mu ztvrdla náhlým odhodláním a ústa promluvila: „Tohle přestává všecko! Všecko! Kvůli tomu člověku žít tady s nervózní sle­ činkou, ne! Ne!“ A hned se přelil jeho zlobný výraz v posměšné krutou masku a jazyk šeptl: „Jen počkej! Dočkáš se!“ To odpoledne uměla Eva být daleko něžnější než kdy předtím. Jako navzdory bratrovi se jí zdálo, že nalézá v doktorovi nejeden půvab – počal jí připadat jako cosi zvláštního, naprosto již ne tak odpuzujícího jako dříve. Bylo jí to vlastně k smíchu. Navzdory Karlovi! Vnucovat si lásku jen proto, že on jí nepřeje! Ale to je hloupost! Doktor Pleva živě vykládal hned o tom a hned o onom. Měl ke čtvrté hodině volno, svlékl svůj bílý nemocniční plášť a ve světlých letních šatech uvázl s Evou v zahradní restauraci někde na konci města. Nebyl to zdaleka nejlepší podnik, ale u stolů bylo jako vymeteno a načechrané koruny kaštanů skýtaly veliký koberec stínu. Hubený číšník přinesl šálek kávy. Doktor Pleva zářil. Dnes bylo na něm všechno tak jasné a čisté, až pře­ cházel zrak. 58

stromy a kamení.indd 58

2/21/13 7:54 PM

„Jsem rád, ani nevíš jak, že ses už rozesmála, Evičko! Leželo to na mně jako můra, bez nadsázky. Vždyť ty jsi moje všechno, prostě mimo tebe nemám nic než holé ruce a bílý plášť!“ Znělo to upřímně, zračilo se v tom uvolnění jeho duše. V očích se mu vzní­ til plamínek. Eva Straková pozorovala mžikavé pohyby víček. To dělal, kdy­ koliv ho něco hřálo v srdci. Byl přitom ohavný se svým zakulaceným hřbetem a dlouhými pazoury. Viděla, jak se chvěly, a bylo jí, jako kdyby už cítila jejich vlhce studený dotek. To všechno jí proběhlo hlavou ve vteřině, bylo jí z toho úzko, jímala ji téměř závrať. Ale příští chvilka hned přinesla vysvobození. Šeptala mu něžná, ševelivá jména. „Můj dobráčku, ty pošetilý medvídku!“ S radostně čistým pohledem se vraceli do středu města, doktor, otrok nemocnice, se musil záhy loučit. Doprovodil Evu vzhůru kus cesty k vilám. Pak rozloučení – blažené rozloučení, když zítřejší den přikvačí s novou schůz­ kou, ještě kouzelnější než dnes. Mezitím se zašklebil osud. Karel Straka nehrozil naplano. Oh, nikdy nepro­ nesl slůvka, za kterým by nemohl stát. Když se večer Eva vrátila domů, věděli rodiče o všem. Otec pronášel věty o tom, co se sluší a nesluší sedmnáctiletým dívkám, nemluvil sice tvrdě a přísně, nicméně cítila dcera jeho slova jako bolavé ostny ve svém nitru. Matce jí bylo líto, když konečně vyrazila po měkké líci řeka slz. Utěšovala ji a smála se jí zároveň, až si Eva protřela zrak a padla si s paní Strakovou do náruče. „Ale s tím už, prosím tě, přestaň,“ usmiřoval se otec. Dcera nepřikývla, neza­ vrtěla hlavou, loudala se do zahrady a rodiče ji viděli otevřeným oknem, jak přechází sem a tam cestičkou s šátkem v ruce. Krčili dlouho rameny nad podivnou milostnou historií dcery Evy. Zrána poprosil Karel Straka sestřičku, již první potkal na chodbě chirurgic­ kého oddělení, aby mu sjednala přístup k doktoru Plevovi. Musil čekat přes hodinu, měli právě vizitu. Karel viděl vyčouhlé postavy lékařů, jak se vážně šinuly v polohlasitém rokování kolem něho, a marně vyhledával mezi nimi toho, za nímž přišel. 59

stromy a kamení.indd 59

2/21/13 7:54 PM

Potom se doktor Pleva ohlásil sám. Po představení uhodil Karel Straka bez okolků na hlavičku hřebíku. „Je mi líto, pane doktore, že vás já, bratr Evy Strakové, musím vyhle­ dávat v této věci. Ale udělal jsem to kvůli domácímu míru a pro vnitřní klid své nerozumné sestry. Pozoroval jste jistě, že se s ní v poslední době něco dálo. A ptal jste se jí na to – vím o tom – nějak se pokaždé z toho vymotala. Musím vám říci, co ona neměla odvahy. Vaše schůzky se nemo­ hou opakovat, protože –“ Tu Karel malinko zaváhal, jen zcela nepatrně, ale to mu stačilo, aby si důkladně povšiml lékařova vzezření. Tak vypadá člověk, před kterým udeřil do země blesk, napadlo ho. „Protože musí stu­ dovat a tohle ji rozptyluje,“ pokračoval nahlas. „Nemějte mi za zlé, že se vměšuji do vašich soukromých věcí, avšak tady tlačily na mne všechny ty trpké nutnosti. Pochopte to, pane doktore, a nevyhledávejte pod nižád­ nou záminkou Evu! Zapomeňte na ni, rozlučte se s ní pro své i její dobro. Celá naše rodina si to přeje.“ A než mohl opařený doktor vykoktat nejprostší otázku, podal mu chvatně ruku, potřásl jí jako starému známému a zmizel. Po čtyřiadvaceti hodinách rozlepovala Eva Straková obálku listu, který doručila dopolední pošta. Sama matka jej přinesla a položila na její stolek, aniž utrousila jediný zvídavý pohled. Smutné prsty vyňaly pečlivě složený dopis na solidním papíru. Bylo to nej­ úpravnější doktorovo psaní. Přebíhala zrakem po řádcích, nevnímala je ani dobře, musila mnohou větu přečíst dvakrát třikrát, musila často i přeslabikovat nahlas, než pochopila. Drahá Evo, jsem všecek bezradný po nenadálé návštěvě Tvého bratra. Naše štěstí vzalo náhle truchlivý konec. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Což jsme spolu neseděli ještě včera, blaženi láskou? Naše rty se ještě setkaly v polibku. Ne­ viděl jsem nikde ani mráčku, ni náznaku. A tu najednou takové překvape­ ní. Ovšem, do našich věcí zasáhl někdo cizí – Tvoje rodina. Nemohu tomu ani uvěřit. Loučím se s Tebou tímto dopisem, Ty víš, že nikoliv s lehkým 60

stromy a kamení.indd 60

2/21/13 7:54 PM

srdcem. Nemusím Ti snad opakovat, že na mých citech se nic nezměni­ lo. Máš­‑li mi snad co sdělit nebo vysvětlit, víš, kde mě najdeš. Sbohem. Tvůj zarmoucený J. P. Běžela za bratrem do podkrovní světnice. Seděl opřen do židle, nohu přes nohu, ruka držela cigaretu, ústa vydechovala modravý závoj. „Čti tohle! Kdo to nadrobil, Karle! Tu to stojí!“ Se slabým úsměvem se nahnul nad dopisem. „Docela zákeřně jsi nás přepadl! A všechno padá na mne! Kdo to spís­ kal? Ty, jen ty! Nechtěla jsem dopustit, aby se trápil pro mne. To bylo přece hrozné pomyšlení! Nemohla jsem ho milovat, ale měla jsem alespoň vřelé pochopení pro jeho cit. Ty vůbec nevíš, co mne to stálo. Vždyť jsem musila v sobě přemáhat hnus, Karle! Třeba to byla ode mne oběť, přinášela jsem ji ráda, ráda, ráda! A teď to už byla moje síla, Karle!“ A po chvilce spustila zase: „Co si o mně myslí, o mně, která jsem pro něho dala, co jsem jen měla. A to všechno kvůli tobě!“ Nechal ji domluvit. „Buď ještě domýšlivá na svou oběť!“ V jeho slovech zazvonilo zlobné pohr­ dání. „Myslíš, že nevím, co v tom vězí!? Chceš se líbit sama sobě, říká se tomu ješitnost, holčičko! To je tvůj soucit, ano, nic jiného!“ Chvíli jako by Eva Straková kolísala, hlava jí šla kolem, sklopené oči pomži­ kávaly rychleji a rychleji, až ústa zašeptla: „Myslíš –?“ „Stalo se to pro tvé štěstí.“ Nechybělo mnoho a byla by mu přikývla. Ale tu ji něco popadlo, zalomco­ valo jí to, podepřela se o stolek, snad ji přepadla slabost, znovu se vzchopila a nasála do plic hněvným zvlněním ňader vzduch. „Pěkně děkuji za takovou péči! Abys viděl, jak si toho tvého štěstí vážím!“ křičela už, stala se přímo zběsilou, drobné prsty rozškubaly doktorův list na cucky a mrštily zmuchlané papírky do Karlovy tváře. „Aby ani památky nezů­ stalo na tvou ohavnost! Domníváš se, že nemám ani špetku cti? Myslíš, že 61

stromy a kamení.indd 61

2/21/13 7:54 PM

jsem Járovi lhala jako děvka? Tu máš, co jsi zasloužil, bratříčku, jdu pryč, za ním!“ volala divoce, vlila do slov zlobnou ironii, odvrátila se a bouchla dveřmi. „Bláznivá holka!“ Karel Straka sesbíral drobné cáry, rozžehl mosazným zapalovačem svíčku, vyhrabanou mezi starým haraburdím, a spálil kousek za kouskem na černý troud.

62

stromy a kamení.indd 62

2/21/13 7:54 PM

stromy a kamenĂ­.indd 272

2/21/13 7:54 PM

Ediční poznámka

Soubor Stromy a kamení (s podtitulem Prózy) vyšel dosud jednou, v roce 1947, nákladem pražské Topičovy edice, jako součást Topičovy Malé edice, řízené Josefem Knapem, ve 2200 výtiscích. Obálku vybavil Jan Zrzavý, Palovu po­ dobiznu připojil Marcell (tj. Marcel Stecker). Patero prozaických prací, jež svazek z roku 1947 zahrnul (Láska; Žony; Šedá noc; Jaro; Klavír), nebylo předtím ani potom nikde otištěno. V pozůstalosti Dušana Paly (LA PNP, fond Dušan Pala) lze nalézt několik rukopisných či strojopisných verzí, náčrtů uvedených próz, výchozím textem pro aktuální ediční úpravu jednotlivých textů souboru Stromy a kamení je nicméně kniha z roku 1947, nová edice neeviduje možná různočtení vzhledem k rukopis­ ným a strojopisným verzím. Druhé vydání souboru Stromy a kamení, koresponduje ve skladbě (pořadí) s vydáním prvním, vyjma rámce (kontextu), který nově tvoří texty spojené v oddílu Přílohy: Dušan Pala: Jací jsme po šesti letech, Student 1, č. 2, 19. 6. 1945, s. 11; Dušan Pala – dopis příteli (LA PNP, fond Dušan Pala, karton 1); Albert Pražák: Za Dušanem Palou, in Dušan Pala: Krev a popel. Básně 1940–45, Praha, J. Pávek a spol. 1946, s. 7–11; 273

stromy a kamení.indd 273

2/21/13 7:54 PM

dva dopisy Františka Paly Josefu Knapovi – z let 1944 a 1947 (LA PNP, fond Josef Knap); Josef Knap: Na okraj podobizny Dušana Paly (25. V. 1924 – 14. XI. 1945), Svobodné noviny 3, 1947, č. 265, 11. 11., s. 1–2, posléze jako doslov k sou­ boru Stromy a kamení. Úpravy, provedené s výhledem k nové edici, korigují zjevné tiskové chyby a ne­ důslednosti v prvním vydání, přibližují text současným pravopisným pravi­ dlům, včetně psaní spřežek, zápisu a rozmístění interpunkce (Pravidla českého pravopisu, Praha 2009). Nahrazuji: synthesa > syntéza; analysa > analýza; kurs > kurz; universitní > univerzitní; filosofie > filozofie; poesie > poezie; geodesie > geodézie; pensista > penzista; polonaisa > polonéza; desilusionism > deziluzionizmus; sensace > senzace; normalisace > normalizace; nivelisace > nivelizace; virtuosní > vir­ tuózní; konkurs > konkurz; konservatoř > konzervatoř; terorizovat > terori­ zovat; pyjama > pyžama (n., neskl.); clown > klaun; weekend > víkend; par­ fum > parfém; piano > piáno; souterrain > suterén; genre > žánr; gymnasium > gymnasium; fantasie > fantazie; visita > vizita; nervosně > nervózně; serie > série; universálka > univerzálka. Dále: z hluboka > zhluboka; zřídka kdy > zřídkakdy; ku podivu > kupo­ divu; z čista jasna > zčistajasna; při nejmenším > přinejmenším; na štěstí > naštěstí; až až > ažaž; na půl > napůl; z jara > zjara; na půl > napůl; z jara > zjara; jakž takž > jakžtakž; při nejmenším > přinejmenším; na spěch > naspěch; na př. > např.; na příklad > například; což pak > cožpak; na štěstí > naštěstí; po prvé > poprvé; k vůli > kvůli; na plano > naplano; po každé > pokaždé; na ruby > naruby; mít na mále > namále; co paks nedostal > copaks nedo­ stal; po druhé > podruhé; s bohem > sbohem; konec konců > koneckonců; k vůli > kvůli; ku podivu > kupodivu; ze zadu > zezadu; na pospas > napo­ spas; bůhví co > bůhvíco; Dále: ssál > sál; ztrnule > strnule; sezelená > zezelená; shltne > zhltne. Měním: honící pes > honicí pes; vinník > viník. 274

stromy a kamení.indd 274

2/21/13 7:54 PM

Sjednocuji: z (ze) v genitivu (padá kámen ze srdce; svalil ze svého nitra dusivé břemeno; těžce splývají slova ze rtů); kolísání: by sme > bysme; už už > užuž. Ponechávám: mihají; spasný, nit, baťoh, puste i pusťte; zvolací krátké o; rozbiječ; wals; bravissimo; maličtí (m. maličcí); ňumové; pro Bůh; do běla; do ruda; do bleda; chm. Také kolísavé psaní malých / velkých písmen po třech tečkách; měním malé na velké, pouze když před třemi tečkami stojí otazník nebo vykřičník. Zásadou úprav zústává maximální respekt k specifičnostem autorovy prozaické jazykové stylizace (to se týká především zjevů hovorové dikce v replikách postav). Na s. 90 měním … „Už seš zdravej,“ ptá se… na … „Už seš zdravej?“ ptá se. Ani konfrontace textu v knize a rukopisných, resp. strojopisných variant ne­ přispěla k uspokojivé možnosti proměny matoucí sekvence (nelogická sklad­ ba replik: … Tak dneska tam kluci … se bojí!“, s. 106); ponechávám ji tedy v jediné dostupné podobě a pouze zaznamenávám. Za informace o archivních materiálech děkujeme Michalu Jarešovi. M. T.

275

stromy a kamení.indd 275

2/21/13 7:54 PM

stromy a kamenĂ­.indd 276

2/21/13 7:54 PM

Obsah

Nová slova, která zabíjejí (Doba a dílo Dušana Paly) (Vladimír Papoušek)

5

Stromy a kamení. Prózy 39 Láska 41 Žony 63 Šedá noc 95 Jaro 170 Klavír 203 Přílohy 255 Jací jsme po šesti letech 257 259 Dopis příteli Za Dušanem Palou (Albert Pražák) 261 Dva dopisy Františka Paly Josefu Knapovi 265 Na okraj podobizny Dušana Paly (25. V. 1924 – 14. XI. 1945) ( Josef Knap) 267 Ediční poznámka

stromy a kamení.indd 277

273

2/21/13 7:54 PM

Dosud vydáno Arnošt Vaněček: Vor Medúzy Veronika Broučková: Srdce a smrt / Antologie brněnské Literární skupiny Jiří Kolář: Rudý havran / Nový don Quijote Jaroslav Seifert – Karel Teige (eds.): Revoluční sborník Devětsil / reprint Dana Nývltová: Femme fatale české avantgardy / Marie Majerová – česká komunistka ve víru feminismu Michal Bauer: Automatická madona / Antologie Skupiny Ra Dušan Pala: Stromy a kamení

stromy a kamení.indd 278

2/21/13 7:54 PM

Skrytá moderna Česká literární avantgarda je tradičně reprezentována tvorbou několika domi­ nujících osobností a už poměrně dlouho je součástí standardní školní výchovy, což, zdá se, činí z tohoto areálu zaprášené panoptikum čpící naftalínem. Ten­ to efekt obvykle vzniká tam, kde je jistý typ dobových uměleckých promluv izolován a představován jako pevný, definitivní a zdánlivě lehce srozumitelný objekt, který můžeme dobře popsat ze všech stran. Diskurz avantgardy, a to i v okruhu literárních textů, má však mnohem širší přesahy, než by se ze za­ vedeného a obvykle reflektovaného domácího kánonu mohlo zdát. Nikdy se v historii nevyskytoval izolovaně, ale byl konfrontován s dalšími typy dobo­ vých diskurzů, s nimiž sdílel svůj historický horizont a vůči nimž se vymezoval. Cílem ediční řady Skrytá moderna je poukázat na tuto rozprostraněnost řeči avantgardy, na její nejednoznačnost, živost, na různé – dnes pozapome­ nuté či marginalizované – varianty, na její penetraci mimo tradičně popiso­ vaný prostor, ale i na některá menší díla oněch dominujících osobností, která z nějakých důvodů zůstala či zůstávají mimo centrum pozornosti čtenářů i literárních historiků. Smyslem edice není hledat v českých literárních dějinách nový rozvrh a novou hierarchizaci. Smyslem je konfrontovat známé a obecně akceptované podoby dobové řeči moderny s podobami pozapomenutými nebo z nějakých důvodů dosud nereflektovanými tak, aby čtenářům bylo umožněno – možná v lecčems nově či nezvykle – pozorovat mnohdy dramatické úsilí modernistů o nový jazyk, nové vidění objektů, člověka, času, prostoru i sebe sama. V kon­ textu známém i neznámém. Každý svazek edice přináší jak edici původních textů, tak obsáhlou stu­ dii k nim. Edice vychází ve spolupráci nakladatelství Akropolis a Centra výzkumu české umělecké avantgardy na FF UK v Praze a na FF JU v Čes­ kých Budějovicích. Petr A. Bílek, Vladimír Papoušek, Filip Tomáš

stromy a kamení.indd 279

2/21/13 7:54 PM

Dušan Pala Stromy a kamení

edice Skrytá moderna Vydal Filip Tomáš – Akropolis

(Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41, www.akropolis.info)

ve spolupráci s Centrem výzkumu české umělecké avantgardy v roce 2013 jako svou 247. publikaci Studie: Vladimír Papoušek

Ediční příprava: Michal Topor

redakce: Irena Danielová (studie Nová slova, která zabíjejí), Michal Topor Grafická úprava a obálka s motivem suché jehly

Františka Grosse Připoutaný k městu, 1946 Zdeněk Trinkewitz

Sazba písmem Caslon a Universe: studio Lacerta (www.sazba.cz) Tisk: S-TISK Vimperk, s. r. o., Žižkova 448, 385 01 Vimperk Vydání druhé, 280 stran, TS 13 ISBN 978-80-7470-026-2

Doporučená cena včetně DPH 250 Kč

stromy a kamení.indd 280

2/21/13 7:54 PM